2199-2000

c. 2191 v Akkadu/Agade zemřel král Šú-durul (od 2206) a Akkadská říše se po 181 letech rozpadla, město dodnes nenalezeno (od 2371). Moc Semitů ve střední a jižní Mesopotamii oslabila a většinu bývalé říše ovládli z pohoří Zagros Gutejové, národ nemluvící semitským jazykem a mající světlou kůži. Gutejci byli vůdčí mesopotamskou silou do roku 2120, resp. 2116.

Po Iarlagabovi (viz 2206) jejich králem Ibate, Iarla či Iarlagab II. Kurum a Chabilkín, souasník Sumeřana Gudey Lagašského, viz 2144.

 

Jiný chronologický systém:

2198 zemřel Šar-kalí-šarrí (od 2223), do 2195 vládli v Agade čtyři králové (srov. výše), Dudu do 2174, poslední z dynastie Šú-durul do 2159. Akkadská říše tedy trvala 2340 - 2159. Gutejové vládli nad Mesopotamií proto podle těchto počtů v letech 2159 - 2116.

 

Někdy ke konci Akkadské říše vládl ve městě Urkiš (dn. Tell Mozan v sv. SYR) ne severu Syrie jistý Tišari či Tiš-atal, král Urkiše a Nawaru, který po sobě zanechal první známý churritský nápis (viz dále 2150 a 2400).

 

c. 2193 zemřel Noach, řec. Nóe/Nóé, syn Lámechův (nar. 3143); srov. k datu rok 3200 a 2543.

 

************************************************************

2184 v Egyptě zemřel po nejdelší vládě v lidských dějinách král Pepi II. (na trůnu od 2278). Jeho nástupce Horus X Merenre II. Antejemsaf, řec. Menthesúfis, panoval jen jeden rok. Ústřední královská moc se zcela rozpadla, v nilské říši anarchie. Roku 2183 králem Nečerejkare, který také vládl jen několik měsíců.

Pomstila se a odstranit ho dala sestra zavražděného Merenrea II. jménem Menkare (?) Neith-iqirti, řec. Nitókris (k tomu ale rok 2498). Jako první žena v egyptských dějinách kralovala samostatně do roku 2181. S ní končí VI. dynastie (od 2345) a celá éra Staré říše (od 2686; do Staré říše bývá někdy počítána ještě vii. a viii. dynastie, tedy až do roku asi 2169). K další ženské samovládě viz Sobekneferu a rok 1799 a Hatšepsut a rok 1503.

Vypukla doba anarchie, tzv. první meziobdobí, dynastie VII. až X. (do 2040). Rok 2181 je začátkem VII. dynastie, trvající pouze do 2173 a podle Manethóna dokonce sedmdesát králů mělo vládnout jen sedmdesát dnů. Jména neuvádí, snad narážka na jakousi juntu.

Doba nejhlubší anarchie a temna. Devět králů se vystřídalo v osmi letech: Neferkare II., Neferkare III., Netej, Džedkare, Šemaj, Neferkare IV., Chendu, Merjenhor, Neferkamin I., Nejkare, Neferkare V., Tereru a Neferkahor. Historicky známý je pouze Neferkare II., syn Fiopa II. s čtvrtou manželkou jménem Pepianchnes. O charakteru tehdejší ústřední vlády bylo spekulováno dokonce jako o jakési revoluční vládní komunitě.

Deltu v této době obsadili Asiaté, nomádi z Asie, pravděpodobně skupiny Amoritů ze Syrie, jejichž příbuzní procházeli Syrií a Mesopotamií (srov. rok 3200).

 

Wezírové z konce staré říše nebo později: Werkauba Iku, Teti, Kainefer, Tetu/Čeču. Z nomů jsou známa jména: Herwej (Achmem), Iuu (Abýdos), Džaw (Abýdos), Idi (Abýdos), Weni (Abýdos), Pepejnacht (Abýdos), Anchpepej herej-ib (Meir), Anchpepej Henejkem (Meir), Šemai (Koptos), Idi (Koptos), Hemre, Izi (Deir el-Gebrawi), Henqu, iy ... f (Deir el-Gebrawi) 

Egypt byl kolem roku 2200 v jedné z dob meziledových (každých 1500 let je v Evropě a Středomoří dvě stě let chladných). V Egyptě bylo málo srážek, odhadem o dvacet procent méně než předtím. Země zřejmě strádala nedostatkem potravin, což se mohlo odrazit v politických poměrech. Sucho se zřejmě projevilo také v Mesopotamii (srov. konec říše Akkadů) a v Anatolii (srov. migraci Chattů).

Zřejmě v této době se poprvé v Egyptě objevily případy vykrádání královských hrobek a zřejmě za součinnosti kněží posmrtných kultů.

 

V Palaistíně začala třetí fáze lidu bronzové doby. Po VI. dynastii přišli Amorité ze Syrie a zůstali tu a v nilské Deltě až do kralování Achtoa III. v X. dynastii (srov. 2100). Země byla vypleněna a nastupuje fase IV.

 

************************************************************

2173 v Egyptě skončila vláda VII. dynastie (od 2181) a pokračují panovníci VIII. dynastie (do 2160). Podle Manethóna tvořila dynastii řada 27 králů vládnoucích 146 let (tak Africanus), nebo pět králů vládlo 100 let (tak Eusébios), vše bez jmenných údajů. Vládli pouze v Mennoferu a okolí.

Prvním vládcem VIII. dynastie byl Wadžkare Pepejsonbe, Horus Cha-[ban?], na trůnu do 2169.

 

************************************************************

2169 v Egyptě zemřel Wadžkare, první král VIII. dynastie (od 2173). Jeho nástupce se jmenoval Neferkamin II. Anu (vládl 2 roky a jeden měsíc do 2167), pak Kakare Ibi (4 roky a dva měsíce do 2163; vystavěl si pyramidu o základně 31,5 m2 v jižní Saqqáře a kraloval v Memfidě), Neferkare VI. (dva roky a jeden měsíc do 2161) a Horus Nečerejbau Neferkauhor Kapuibi (vládl jeden rok a půl měsíce do 2160) a velmi krátce v roce 2160 poslední panovník VIII. dynastie (od 2173) Horus Demedžibtowej Neferirkare II.

 

Z doby VII. a VIII. dynastie známe ještě Šemaje a jeho syna Idiho. Oba byli nomarchy v Koptu, guvernéry Horního Egypta a královští wezírové. Šemaj se oženil s nejstarší dcerou krále Neferkauhora. V thínitském nomu vládli Tamererej/Čamererej a Hagej. Setka byl knězem kultu Fiopa II. a byl posledním ze staré memfidské královské rodiny.

Panovníci VII. a VIII. dynastie museli být příbuzní s vládci VI. dynastie a proto bývají někdy zahrnováni do éry Staré říše, srov. rok 2184.

 

2160 se nomarchos 12. nomu v Horním Egyptě jménem Cheti prohlásil králem v Heneneswe (starší Nenísowet, hellén. Hérákleopolis, dn. Ihnásja al-Medína před Fajjúmem). Přijal trůnní jméno Merjibre Cheti, řec. Achthoés I. Délku jeho vlády neznáme. Byl to začátek tzv. hérákleopolského království o 17 panovnících, doba IX. a X. dynastie, která trvala do 2130, resp. 2040 (Manethón a Tur. pap. udávají 13 králů). Sídelním městem králů byla Hérákleopolis, Memfis byla sídlem prostého nomarcha.

Achthoés I. byl uznávám od Delty až po první nilský katarrakt. Dle egyptských pramenů „byl zabit krokodýlem“. Po něm vládl jistou dobu král neznámého jména a pak Neferkare VII. Za jeho vlády došlo k válce s Thébami, resp. jejich nomarchem Anchtifejem, synem Ikua, což roku 2133 vedlo ke vzniku XI. dynastie. Anchtifej/Antef, prapředek králů XI. dynastie (Hor Tepi-aa, „Předek“) a tím staré říše (otec Mentuhotepa I.), se chlubil, že uživil obyvatele v době, kdy jinde v Horní zemi „z hladu jedli lidé své děti“, rozdával svým lidem šaty, sandály, olej, dokonce ženy svobodným „proletářům“.

Proč v prvním přechodném období sužovaly Egypt hladomory, není známo: možné jsou klimatické změny, kdy pro sušší počasí byly nižší záplavy na Nil, války.

Po Neferkarem VII. vládl Nebkaure Achthoés II., jehož vláda byla územně opět silně redukována. Delta byla již plně obsazena Asijci. Až do roku 2130 následovali v Hérákleopoli králové Setut, x, Merej-[...], Šed-[...], H[...], x, x, x a User? -[...].

 

Nomarchové byli v této době zcela autonomní, např. Cheti-Achthoés, nomarch Asjútu (arab., eg. Siut/Siowt, řec. Lykónpolis), jeho nástupce Tefibi a jeho syn Cheti-Achthoés II., který se stal králem.

V Thébách/Wésetu byl správcem Nomu žezla Injotef n. Antef „Velký vůdce Horního Egypta“, syn Ikuiho, zakladatel thébské moci (viz 2133). Ovládl Horní zemi od Elefantíny po Čenu/Thís. Měl spojence v Koptu, kde byl nomarchem Dagi, syn Džefiho, a jeho syn Achthoés.

V Nomu zajíce s hlavním městem Chmunu/Chnúmu (Hermopolis, dn. al-Ašmúnejn; nezaměňovat s Hermúpolis, dn. Baklíja, srov. v indexu) vládla místní dynastie, která trvala od konce Staré říše až do XII. dynastie, tedy po celé první meziobdobí: Iha I., Iha II., Thutnachte I., Thutnachte II., a Thutnachte III., Ahanachte a Thutnachte IV. Poslední byl současníkem Achthoa II., nomarchy XI. dynastie. Viz dále rok 2060.

 

2164 v Mesopotamii v Lagaši nástupcem knížete Kakua či Kakuga v řadě panovníku druhé dynastie (viz 2255) Ur-Baba. Vládl do c. 2144.

 

************************************************************

c. 2150 v Assyrii náčelníkem Apiašalem I. skončila éra šejků, žijících ve stanech (od c. 2400). Beduinští Asyrové se usadili v okolí Aššuru a od nyní do c. 2000 jim podle starých oficiálních královských seznamů vládne dynastie předků.

 

Assyrská dynastie „předků, otců“:

1. Apiašal II., syn Ušpíjův,

2. Chalé, syn Apiašala II.,

3. Samánu, syn Chalův,

4. Chajáni, syn Samánův,

5. Ilu-Mér, syn Chajánův,

6. Jakmesi, syn Ilu-Mérův,

7. Jakmeni, syn Jakmesiův,

8. Jazkur-ilu, syn Jakmeniův,

9. Ilu-kabkabi, syn Jazkur-ilův,

10. Aminu, syn Ilu-kabkabiův.

Celkem deset „králů“, doba nevyčíslena.

 

z hebrejských pradějin: c. 2150 se podle jedné tradiční datace narodil v jihomesopotamském Uru/Ur Kasdim Avram ("božím jménem" Avráhám, arab. Ibráhím, č. Abram a Abrahám), syn beduina Teracha, Taracha/řec. Thara, Tara kočujícího mezi severní Mesopotamií a Kanaánem, Charránem a Palaistínou (Abram zemřel 1975; podle vyšších biblických počtů žil v letech 2166-1991). Jeho otci bylo tehdy sedmdesát let. Podle vyšší chronologie byli prý kolem roku 2051 prý všichni Židé, resp. jejich nomádští předkové, poprvé obřezáni. Abrahamovi bylo tehdy 99 let (narozen tedy cca 2150 n. 2166). Roku 2050 se narodil stoletému Abrahamovi s více než devadesátiletou Sarou Jischáq (řec. Isaak, arab. Isháq, č. Izák), její prvorozený syn (zemřel 1870).

Podle nižší chronolgie se tak stalo až roku 1929 a roku 1916 se prý Abrahámovi jako prvnímu z židovských proroků zjevil bůh v lidské podoběKolem roku 2010 se Ischáq oženil v Aram nachráim (tj. v severní Mesopotamii) s Rivkou/Rebekkou, vnučkou Abrahámova bratra Náchóra (Ischáq byl tedy její strýc). Rebekka porodila dvojčata Ésau/Éśáu zvaného též Edóm (prapředek Edómů, Idúmaiů) a Ja'qoba/Jákoba alias Jisraele/Isráéle.

Kolem roku 2102 zemřel Peleg, otec Réchu (narozen 2341). O rok později zemřel Náchor, otec Tarachův (narozen dle vyšších chronologie roku 2249). 

Jiné výklad bibl. podání tvrdí, že se Avram narodil v jiném Uru na severu Mesopotamie: Ur Kasdim, tradičně překládáno jako Ur Chaldajských, je takto myšlena Úrhaj, řec. Orrha n. Orrhoéné, známa nejvíce jako Edessa s Orrhoéně, dn. Şanlıurfa v TR. V židovské tradici ustálené datum podle Eusébia, podle něhož se počítá jedna kalendářní éra, populární u křesťanů, se měl Abraham narodit až roku 2016 a zemřít roku 1841 (viz roky 776 a 753), jak počítáno i v chronografii CSD. O mythologičnosti těchto údajů viz v indexu s. v. velbloudi.

Kolem roku 2075 odešel Abraham z Charránu do Kanaánu a Sichemu (srov. rok 2220). C. 2072 zemřel Réchu, otec Sárugův (nar. 2311). 

Kolem roku 2064 se narodil Ismail, syn Abrahamův a Egypťanky Agary/Hagar, zemřel 1927. Od něho odvozují původ muslimští Arabové. Byl prvním Abráhámovým potomkem a mezi manželkou Sarou (dcerou Abráhámova bratra) a služkou Agarou z toho povstala řevnivost, kterou Abráhám vyřešil podle biblického příběhu vyhnanstvím Egypťanky s dítětem. C. 2049 zemřel Sárug, syn Réchu a otec Náchórův (nar. 2279).

Viz dále rok 2009 a 1942. 

Podle nižší chronologie se Avram/Avráhám narodil roku roku 2016 a tento rok je počítán za začátek jedné z datovacích ér, populární mezi křesťanskými autory (srov. roky 1942, 776 a 753). Kolem roku 2015 v Charránu zemřel Tarach, otec Abrahámův (narozen v této dataci roku 2220), Abrahám zemřel podle této bájné datace roku 1841.

 

Pro ukázku, jak si představovali souběh dějin staří chronografové, připojuji zde oddíl o assyrských panovnících z kroniky Eusebia z Kaisareie (zemřel 339 n. l.) zachovaný v překladu z řečtiny do armenštiny. Křesťanský ideolog Eusebios čerpal z klasických chronografií, assyrskou část snad z autorů-excerptorů z Hadriánovy éry Kefalióna a Abýdéna. Jejich hellénocentrismus je nepřehlédnutelný stejně jako tradiční brutální přehlížení nehellénských, "domorodých" pramenů. Překlad z klasické armenštiny do angličtiny pořídil Robert Bedrosian (2008). Jména jsem ponechal v latinisované podobě podávané překladatelem:

 

Králové Assyřanů
1. Ninus 52 roků 

 

Říkají, že byl prvním králem vládnoucím všem Asiatům s výjimkou Indů. V jeho době žil Abrahám, patriarcha Židů.

 

2. Semiramis 42

 

3. Zhames zvaný též Ninyas 38

 

4. Arius 30

 

5. Aralius zvaný též Amyrus 40

 

6. Xerxes zvaný též Balaeus 30

 

7. Armamithres 38

 

8. Belochus 35

 

9. Balaeas 12

 

10. Aladas 32

 

11. Mamithus 30

 

12. Machchalaeus 30

 

13. Sphaerus 22

 

14. Mamilus 30

 

15. Sparethus 40

 

16. Ascatades 40

 

Za jeho vlády žil Mojžíš, židovský zákonodárce. 

 

17. Amintas 45 years 

 

18. Belochus 45 years 

 

Jeho dcera Tratre’s zvaná též Ak’urartist vládla za něho 17 roků. V této době žili Dionysius and Perseus. 

 

19. Balatores 30

 

20. Lamprides 32

 

21. Sosmares 8

 

22. Lampares 30

 

23. Pannias 42

 

Za jeho vlády se objevilo loďstvo Argonautů a Héráklés. 

 

24. Sosarmus 19

 

25. Mithraeus 27

 

26. Teutamus 32

 

Za jeho vlády bylo dobyto Ília. 

 

27. Teutaeus 40

 

28. Theneus 30

 

29. Derusus 40

 

30. Eupalmes 38

 

Za jeho vlády žil David, významný král Židů. Byl to jeho syn Solomo, který postavil v Jerúsalému chrám. 

 

31. Laosthenes 45

 

32. Peritiades30
33. Ophrataeus 21

 

34. Ophatanes50
35. Acrazanes42
36. Sardanapallus 20

 

Za jeho vlády dal Lykúrgos Lakedaimoňanům zákony. Králové Assyřanů panovali až do té doby, kdy byl králem Athéňanů Thespieus, syn Arifrónův. 

 

Podle důvěryhodného zdroje trvala celá říše Assyřanů 1240 let. Jiní říkají, že trvala 1300 roků. Thonnus Concolerus zvaný řecky Sardanapallus byl poražen Arbakem a Belesiem a vzal si život ohněm. Od něho po první olympiádu uplynulo 40 roků. 

 

Když Arbaces zničil assyrskou vládu, určil Belesia za krále Babylóňanů. [Arbaces] převedl vládu nad Assyřany na Médy…  

************************************************************

2144 v Lagaši zemřel Ur-Baba (od 2164) a ensim jeho zeť Gudea (do 2124). Jeho válečné výpravy směřovaly do Anšanu a Elamu, s Ummou válčil o rovinu Gu-edenna, obnovil v Lagaši chrám E-ninnu. Jeho vrstevníky byli Gutejci Chabilkín, Lá´erábum a Irarum. Moc Gutejců v Mesopotamii v této době již oslabena.

 

************************************************************

2133 v Egyptě po delší válce mezi nomy a proti severu (srov. 2159) přijal v Thébách/Wésetu, tj. v Jižním městě, královský titul Antef (Intef, Injotef, dříve také Achtoi) a jméno Hor Tepja (Tepi-aa, „Předek“) Mentuhotpe I. (n. Mentuhotep, „Mentu je spokojený“) a založil tak první thébskou dynastii, v Manethónově řazení XI. (do 1991). Zemřel ještě téhož roku a králem se stal jeho nejstarší syn jako Hor Sehertowej Antef I. (do 2118).

V důsledku thébského „povstání“ z roku 2133 skončila IX. dynastie, první hérákleótská (od 2160), na niž bezprostředně navazuje X. dynastie (do 2040). Prvním panovníkem byl Merejhathor, po něm Neferkare VIII. Délky vlád u obou neznáme, odhadem panovali v Memfidě do c. 2100.

Pyramidové komplexy staré říše nahradily thébské zádušní chrámy s podzemními skalními hroby a sloupořadími, arab. saff, „řada“.

 

************************************************************

2124 v Lagaši zemřel Gudea (od 2144), ensim jeho syn Ur-Ningírsu (do 2119).

 

2122 v Helladě jako první král v Sikyónu, tedy zřejmě na celém Peloponnésu, podle tradice zmiňován Aigialeus (do 2070), po němž byl údajně pojmenován celý poloostrov. Je také vůbec prvním panovníkem v Evropě, kterého známe jménem a také prvním Evropanem, který v podání starých kronikářských záznamů a chronografických výpočtů „vystoupil z anonymity“. Královláda v Sikyónu trvala do 1160.

 

************************************************************

2118 v Egyptě v Thébách (XI. dynastie) zemřel Antef I. (od 2133), nástupcem mladší syn Mentuhotpeho I. s královnou Neferu Horus Wahanch Antef II. (do 2069). Dobyl thínitský nomos a Afrodítopolis. Tři Injotefové jsou pohřbeni v Západních Thébách, v at-Tárifu severně od Kurny, do dobových skalních hrobek se sloupovitou fasádou, saff.

Jeho velitel thébského vojska Džarej bojoval s hérákleopolskou v Abýdu, Hetepi správcoval ve třech nomech na jihu Injotefova království, Cecej byl královským pokladníkem (= ministrem financí).

 

2119 v Mesopotamii v Lagaši zemřel Ur-Ningírsu (od 2124). Nástupcem jeho syn Ug-me či Pirig-me (do 2117). Pak vládl Ur-GAR, jeden ze zeťů Ur-Baby a po něm Nam-machni či -macháni, druhý z Ur-babových zeťů (do 2109). Je doložena jeho stavební činnost a byl posledním vládcem II. dynastie lagašské (od c. 2280).

Gutejci vyhnáni z Mesopotamie. Současníkem Ur-Ningírsua byl Gutejec Ibranum, Ugmeho Chablum, Puzur-Sîn, Iarlaganda a Si´um. Poslední z gutejských vládců v Mesopotamii Tiriqan byl roku 2116 poražen Utu-chengalem ve zničující bitvě u Ennigi na severu Babylónie (?). Před bitvou bylo zatmění měsíce 14. du´úzu, první historicky zmiňované. Tiriqan unikl do Dubrum, ale město jej s manželkou a dětmi vydalo vítězi. To byl konec gutejské nadvlády nad Mesopotamií a pro zbytek dějin zůstali jedním z horských národů Zagru (viz 2255, vládli od 2191 či 2198).

Jméno Zagros je mnohem pozdější, snad z osmého století od íránského kmene sídlícího v Médii Sagartů, viz rok 521.

 

Utu-chengal (vládl 2116 - 2110, resp. 2120 - 2113) byl posledním králem IV. dynastie urucké (viz 2245). Lze jej ovšem také pokládat za jediného panovníka V. a poslední dynastie urucké. Utu-chengal se prohlásil „králem Sumeru“. Jeho vítězství nad Gutejci může být rámcem básně Inanna a Ebech (bůh stejnojmenného pohoří, dn. Džabal Chamrín), pokud však nenáleží do doby akkadské a její autorkou není En-chedu-anna (viz 2316).

 

V Uru se jistý Ur-nammu, původně zřejmě Utu-chengalův guvernér, prohlásil králem a proti svému suverénu povstal. Roku 2111 (či již 2113) dobyl Uruk a stal se králem Sumeru (vládl do 2096). Stal se zakladatelem III. urské dynastie (do 2006; II. dynastii vide 2460). Ur-nammu odrazil vpád Gutejců a roku 2109 porazil Nam-machániho Lagašského, čímž skončila vláda tamní II. dynastie (viz 2255). Ur-Nammu vystavěl nové hradby Uru. Po obsazení Nippuru přijal titul „král Sumeru a Akkadu“.

Stavební činnost v Nippuru na chrámu Enlilově, v Uru na chrámu Nannarově, dal stavět kanál Nanna-gugal. S Nippurem je z počátku druhého tisíliletí rovněž spojeno dílko o hádání ovce s obilím o svých přednostech.

Mari, které bylo původně spojencem Uru III., srov. rok 2490, se dostalo za neznámých okolností pod jeho vládu. Ur-nammovým guvernérem, šakkanakku, v Mari byl Apil-kín. Po něm v době III. urské dynastie, tedy do 2006 následovali Iddin-Ilum, Išma´-Dagan, Ištup-Ilum, Ilum-išar a Niwar-Mér (pořadí není známo). Viz dále rok 2021, kde o vpádu Amoritů, a rok 2006, kde o osamostatnění Mari.

 

Ze začátku III. dynastie urské vznikla báseň Zpustošení Akkadu, Sag-ki-gíd-da en-líl-lá-ken („Když Enlilův hněvivý pohled“). Z téže dynastie pochází sumerský zemědělský kalendář, jehož 109 veršů je známo z řady fragmentů opisů většinou z 18. století.

 

Období III. dynastie urské se říká novosumerská renesance. Vládci se v symbiose s tradicí semitské akkadské velkoříše a s předsargonskými sumerskými státy ztotožňovali s koncepcí vládců světa a čtyři z pěti panovníků byli uctíváni jako bozi za svého života. Prvním deifikovaným králem byl již Narám-Sîn. Akkadská titulatura světovládců byla šar kiššati, král veškerenstva, a šar kibrat arbá´im, král čtyř světových stran.

 

III. dynastie urská

 

1. Ur-nammu                     2113 - 2096 (nízká chronol.: 2051 - 2034)

2. Šulgi                             2096 - 2048

3. Amar-Su´ena/Búr-Sîn      2048 - 2039

4. Šú-Sîn                           2039 - 2030

5. Ibbi-Sîn                         2030 - 2006 (nízká chronol.: 1969 - 1945)

Seznam sumerských městských států viz Index, s. v. Sumer.

 

************************************************************

c. 2100 v Egyptě v Hérákleopoli (X. dynastie) zemřel Neferkare VIII (srov. rok 2130). Třetím králem dynastie Wahkare Achthoés III. (do c. 2050). V jeho době vznikly v Deltě proti Asiatům nové osady Egypťanů a byla obnovena výměna zboží se Syrií. Achthoés III. vládl v Memfidě. Bývá pokládán za autora „Instrukcí králi Merejkaremu“.

 

2100 - 1900 Troiá V. V Kilikii trvá do 1750 střední doba bronzová a v Kappadokii raná době bronzová.

2100 - 2000 doba pozdního lesku assyrských obchodních osad v Kappadokii, kárum v Kültepe při Kayseri, (první) kárum Kaneš. Mezi 2000 a 1950 bylo Kaneš vypáleno Chetity, v Néši se kárum transformovalo; viz dále 1920 a 1800, kde o vztahu slov Kaneš a Néša.

 

2100 - 1200 v Palaistíně trvá střední doba bronzová I. (Kanaánci) v době egyptské XI. až do konce XII. dynastie, pak kontinuálně přechází ve druhou fasi, viz 1786.

 

2107 o vzniku armenského národa viz rok 2492

 

************************************************************

2096 v Uru zemřel zakládající panovník III. dynastie Ur-nammu (od 2113, nebo 2111 - 2094). Nástupcem jeho syn Šulgi (ŠUL.GI či DUN.GI), který vládl do 2048.

2086 v jedenáctém roce své vlády provdal Šulgi svou dceru vládci elamského Marchaše (či Barachše/Warachše).

Stavebně činný byl Š. v Nippuru (chrám Tummal) a v Eridu, kam na chrám Eaův přenesl majetek Mardukův z babylónské Esangíly. Přitom v této době ještě „obec“ Babylón neexistovala, „město“ založeno až Amority roku 1894, viz.

Literární hymny na Šulgiho. Král se chlubil svou gramotností, že chodil do školy, že se naučil psát sumersky a akkadsky, že uměl počítat: zřejmě první ze vzdělaných panovníků.

 

Z 80. let 21. století není uchovaného historického data.

************************************************************

2076 v Mesopotamii ve 21. roce dal druhý vládce III. dynastie urské Šulgi do pořádku zemský registr Enlilův v Nippuru. Jeho administrativní a fiskální reform vedla k unifikaci říše, základem velké armády byly masivní odvody, právo bylo kodifikováno, vznikla korunní půda.

Stát, který se rozprostíral v Babylónii, na východním břehu Tigridu a v částech Zagru a Elamu byl rozdělen do provincií, které obyčejně navazovaly na předcházející městské státy. Provincii vládl guvernér (ensi) s vojenským guvernérem (šagina).  Mezi Urbilem a Tutubem a Dérem probíhala obranná zóna říše. Zorganisovaný daňový systém vedl ke vzniku silné byrokracie.

Říše trvala pouze jedno století. V době III. Urské dynastie začalo Eufrátem a Tigridem téci méně vody, zemědělství přišlo salinisací o ornou půdu.

 

2073 se Šulgi vypravil proti horským národům na severu a východě od Sumeru, zřejmě do oblasti Kurdistánu.Roku 2052 dobyl se svým synem město Urbilum (= akk. Arbá´ilu, arab. Irbil, řec. Arbéla), Simurrum (země sousedící s Lullubum neznámé polohy na Malém Zábu, nebo východně od něj) a Šašrum (pozd. Šušarra, dn. Šemšára na Malém Zábu). Na severu Š. s Amar-Su´enou dobyli Kimaš a Chumurti, zřejmě v Assyrii. Za Amar-Su´eny byl guvernérem Aššuru jistý Zariqum, který později odešel do Sús.

Šulgi ovládl Súsiánu a elamský král v Simaški vládl jen nominálně. Šulgiho guvernéři vládli v Ešnunně (viz rok 2028), Mari, Tuttulu (dn. Tell Bi´a u Rakky), Eble, ale také v Byblu. Šulgi měl titul lugal, král, guvernéři ensi, kníže.

 

Za vlády Šulgiho došlo k prvním bojovým kontaktům Sumerů s Churrity. Vládce země Simurrum se jmenoval Tappa-daraš. O Churritech viz také 2400. Roku 2052 vládce Urské říše s Churrity porazil také národ či kmenový svaz ze země Su, Šubaru, Šubary, Šubary. Poprvé z Mesopotamců s nimi válčil Šarru-kín Akkadský. Přišli z východu a původně žili východně od Tigridu, později po celé severní Mesopotamii. Po konci III. dynastie urské roku 2006 v jejich stopách přišli Churrité.

Churri, Churrité (bibl. Horité), resp. jejich lokální dynastové, jsou na své cestě z východu poprvé zmiňováni v době vlády akkadského krále Narám-Sîna. V době III. dynastie urské žili Churrité v knížectvích Karachar, Marchaše, Simurrum, Turkiš a Šašrum, Simanum a Urbilum, tzn. v oblasti mezi Tigridem a Dijálou (pův. Turnat). Pouze knížectví Urkiš leželo v Pochábuří (palác dynasty Tupkiš a jeho ženy Uqnítum; dn. Tell Mozan, viz 2400).

Churritským státům vládla mittanská aristokracie, vyznávající indoarijská božstva (védský Indar, Soma, Vaja-wind?, Mitra, Indra, Varuna). Vládnoucí státotvorná vrstva vystupovala ve válkách jako bojovníci na koňských spřeženích lehkých bojových vozů a její příslušníci měli označení márijanna, od ie. márja, mladý muž či bojovník. Mitanni byl největší z churritských států a postupně v něm všechny splynuly.

Indoarijská jména kasty márjanna mezi Churrity jsou známy až z 19. století (viz dále 1899 a 1600, 600 a 1).

 

2070 v Helladě v Sikyónu po Aigialeovi (od 2122) vládl Európs (do 2025).

 

************************************************************

2069 v Egyptě v Thébách/Wésetu zemřel král XI. dynastie Injotef II. (od 2118). Jeho nástupcem byl Hor Nachtnebtepnefer Antef III. (do 2061). Jeho matka se jmenovala Neferu II., hlavní manželka Iah, s níž byl otcem Mentuhotpeho II. a královny Neferu III. V jeho době byl v zemi hladomor. Přechodně přišel o Thís (Čenu; viz 2050). Wezírem Antefa III. a jeho syna Mentuhotpeho II. byl Chetej, který vedl výpravu na Sínaj a Núbie.

2061 Antef III. zemřel a králem se stal jeho syn Hor Sanchibtowej, který se od roku 2047 jmenoval Hor Nečerejhedžet a později Hor Swatowej Nebhepetre Mentuhotpe II. (do 2010). Jeho hlavní královnou byla Tem či Atum, matka Mentuhotpeho III., a králova vlastní sestra Neferu III. Mladšími ženami, a asi také jen kněžkami, byly Ašatej/Ašait (zemřela ve věku dvaceti dvou let), Kawit a Majt (pětiletá); v jeho chrámovém komplexu je osm ženských pohřbů.

Wezíry Mentuhotpeho II. byli Dagi, Bebi a Ipi, v XI. dynastii se ještě objevuje jméno Amenemhet („Amon je v čele“). Kancléřem Achthoés, ministrem financí Horhotpe a Meru, který řídil z Théb Východní poušť a oasy, nejvyšším číšníkem Henenu, který byl v oblasti Libanonu pro cedr a obnovil egyptskou moc v Palestině, kancléřem Meketre, v jehož hrobu byly nalezeny dřevěné modely s figurkami. Nejznámějšími a nejvlivnějšími nomarchy byli Nebreri a jeho syn Thutnachte V. (k tomu viz I. hérákleótskou dynastii, rok 2160 nn.).

  

************************************************************

c. 2050 v Egyptě v Hérákleopoli (X. dynastie) zemřel Wahkare Achthoés III. (od c. 2100) a králem se stal jeho syn Merejkare/Merikare (do c. 2040). Ještě za vlády Achthoa III. dobyli Hérákleótští s pomocí asjútského nomarchy Tefifiho Čenu/Thís a zde mj. vyplenili také hroby. Je to první historická zpráva v dějinách o takovéto lidské činnosti. Protiofensiva Injotefa II. či III. vrátila Thís do rukou thébské XI. dynastie (viz 2069).

 

************************************************************

2047 v Egyptě se hérákleopolští naposledy pokusili dobýt Čenu/Thís.

2040 zemřel král X. dynastie Merejkare/Merikare (od c. 2050) a byl pohřben do pyramidy v Memfidě. Jeho neznámý nástupce vládnoucí jen několik měsíců byl posledním vládcem X. dynastie (u moci v Memfidě od 2130) a také celého hérákleopolského království (existovalo neslavně od 2160).

Vládce v thébském království Mentuhotpe II. z XI. dynastie obsadil Hérákleopoli a uzavřel dějiny X. dynastie. Dolní a Horní země se zase dostala pod vládu jednoho panovníka a tak také v chronografii skončila první meziobdobí (od 2181) a začíná Střední říše (XI. a XII. dynastie, do 1786).

 

Mentuhotpe II. reformoval vojenské síly království. Zavedl instituci cizích žoldnéřů: v egyptském vojsku od nyní až do konce dějin za peníze bojovali Kúšité-Núbijci, Libyjové a Asiaté, většinou semitsky hovořící skupiny původem ze Syrie (první Núbijci se v egyptském žoldu objevili už za šesté dynastie).

Král válčil s Asiaty z Delty Amu a Sečetin, na Sínaji s Mentin/Mančin a s Retenu/Rečenu, kočovnými skupinami ze Syrie. Západně od Nilu bojoval s Temehu/Čemehu a Tehenu/Čehenu, tedy Libyji, jejichž vůdce Hedž-waweš byl zabit.

 

Nejpozději do doby XI. dynastie spadá začátek kúšitské (núbijského) království v Dolní Núbii, eg. Wawat, nejdříve do časů VII. až X. dynastie. Panovníci užívali egyptské titulatury: Horus Senefertowejef - Qakare In(jotef), Horus Goregtowejef - Ijebchentre. Kúšité ale byli Egypťany poraženi, sídelní město Kerma zničeno a podrobili se thébským králům (stalo se před rokem 2022). O Kermě viz dále roku 1720.

 

2048 v Mesopotamii v Uru zemřel druhý král III. dynastie Šulgi (od 2096) a nástupcem se stal jeho syn Amar-Su´ena či Búr-Sîn (do 2039). Následujícího roku opět dobyl Urbilum (jeho otec je získal 2052) a národ Su, Šubarové, se opět stal tributární.

V letech 2043 a 2042 válčil Amar-Su´ena v Šašrumu a v Elamu (Chuchnuri ne nazn. místě). Zanechal tu své guvernéry a nad Elamem zavládl „sumerský mír“, pax sumerica. V Marchaše byl sumerským guvernérem Libanug-šabaš, guvernéři sumerští byli v Simanum, Chamazi, Chuchnuri, Awaku (zde Šarrum-báni), do Sús byl povolán Zriqum, předtím guvernér Aššuru (do 2025, srov. 2076).

Stavební činnost v Nippuru a Eridu.

 

************************************************************

2039 v Mesopotamii v Uru zemřel třetí panovník III. dynastie Amar-Su´ena, prý na „kousnutí botou“, snad zánět nohy (od 2048; dle jiných datačních systémů 2046 - 2037). Králem jeho syn nebo bratr Šú-Sîn či Gimil-Sîn (do 2030). Roku 2038 provdal Šú-Sîn jednu ze svých dcer guvernérovi Anšanu.

Následujícího roku potlačil vzpouru v Simanum a roku 2036 dal postavit slavnou zeď proti Amurru, muriq-tidnim/(zeď) držící zemi Tidnu v odstupu, nejstarší podobný pokus v lidských dějinách na pomoc proti nájezdům, zde západosemitských beduínů (srov. čínskou stavbu).

Obranná zeď se táhla neznámými místy údolím Eufrátu severozápadně od dn. Baghdádu od kanálu Apkallat (pozd. Aplakkat, řec. Palakottas, od toho město Pallukat, dn. irácká Fallúdža) celou Babylónií, která neměla a nemá žádných přírodně ani jinak vymezených hranic. Výjimkou asi byla doba hellénistické satrapie.

2030 po zemřelém Šú-Sînovi pátým a posledním králem III. dynastie urské jeho syn Ibbi-Sîn (vládl do 2006; dle jiného datačního systému vládl 2028 - 2003). Jeho nástupní první dva roky byly ve znamení klidu.

 

2035 od konce II. dynastie awanské po dvou staletích ticha, srov. 2255, je jako současník Šú-Sîna v Elamu zmiňován jistý Girnamme jako první ze dvanácti králů v Simaški, kteří vládli do 1929, resp. 1910. Začátek II. elamské říše - éra I. dynastie ze Simaški.

 

************************************************************

2028 v Mesopotamii se král Ibbi-Sîn z Uru vypravil proti povstání v Simurrum a knížectví opět pacifikoval. Až do roku 2026 nebo 2025 měl Ibbi-Sîn klid od podrobených nesumerských poddaných a dal opravovat městské hradby Uru a Nippuru. Roku 2025 provdal svou dceru jménem Tukin-chatta-migríša guvernérovi (ensimu) v Zabšali, ale nezískal tím žádnou diplomatickou výhodu. Tohoto roku se totiž začal rozpad sumerské říše III. dynastie urské.

V Kazallu byl guvernérem Ibbi-Sînovým Puzur-Numušda, druhým jménem Puzur-Šulgi. Ibbi-Sînovým současníkem v Ešnunně (Ašnunnak, dn. Tell Asmar) byl kníže (ensi) Itúría. Se svým synem jménem Ilšu-ilíja přijal kolem roku 2025 královský titul a z Ešnunny ovládal kraj na Dijále zvaný Warium. Celá jejich dynastie byla pak zcela autonomní, ale nadále užívala jen titulu ensiovského. K podobnému kroku se odhodlal vládce v Déru, jehož jméno neznáme.

 

Vládcové v Ešnunně

Z doby urského krále Šulgiho známe starší "ensi", závislá knížata, jménem Urgueddinna a Kallamu.

1. Itúría

2. Ilšu-ilíja/Šú-ilíja, syn předešlého

3. Núr-achum/Nurachum (č. 3 – 5 zřejmě Elamité)

4. Kirikiri, současník Émisum z Larsy

5. Bilalama, syn předešlého současník Samium z Larsy

6. Išar-ramaššu

7. Usur-awassu, současník Zabája z Larsy, město dobyl zřejmě Anum-muttabbil z Déru a na čas přišlo o suverenitu;

8. Azuzum

9. Ur-Ningiš-zidda, současník Abisaré z Larsy

10. Ur-Nin-mar

11. Ibiq-Adad I., Ipiq-Adad

12. Abdi-Erach

13. Šiqlánum

14. Šarría, současník Sumu´el z Larsy

15. Belakum, syn předešlého

16. Warassa, současník Lipit-Enlilův

17. Ibal-pi-el I., přijal opět královský titul

18. Ibiq-Adad II., 1860 - 1830 (?), přisuzoval si božství

19. Narám-Sîn, syn č. 18, současník Šamší-Adada I.

20. Dáduša, syn č. 18, současník Šamší-Adada I.

21. Ibal-pi-el II., syn č. 19 n. 18, c. 1784 - ?, současník Zimrílima

22. Sillí-Sîn

 

2025 v Larse založil kníže-šejk v okolí, tj. přímo v srdci Sumeru usazených Amoritů jménem Naplánum novou samostatnou éru města a tzv. dynastii larskou. Trvala do c. 1762, on sám vládl do 2005.

 

Králové z Larsy

 

1. Naplánum                      2025 - 2005

2. Emisum                         2005 - 1977

3. Samium, Sámium            1977 - 1942

4. Zabája                          1942 - 1933

5. Gungunum                     1933 - 1906

6. Abisaré                         1906 - 1895

7. Sumu´el, Sunmu-ilum      1895 - 1866

8. Núr-Adad                      1866 - 1850

9. Sîn-iddinam                   1850 - 1843

10. Sîn-eríbam                   1843 - 1841

11. Sîn-iqíšam                    1841 - 1836

12. Sillí-Adad                     1836 - 1835

13. Warad-Sîn, syn šejka Jamtbalů Kudur-Mabuka; Rím-Sîn byl Warad-Sînův bratr

                                       1835 - 1823

14. Rím-Sîn I.                    1823 - 1762

15. Rím-Sîn II.                   1762 - 1741 (?)

 

2021 Ibbi-Sîn z Uru porazil vládce Sús a Awanu jménem Adamdun a vládce Simaški jménem Girnammés. Jeho nástupce Lu[...]luchchan byl poražen a zajat. Ibbi-Sîn byl úspěšný i v dalších válkách v Anšanu s národem Su (Subarové), porazil Amority. Do Mari byl jmenován šakkanakkem-guvernérem Išbi-Erra. Amoritům se ale podařit zdolat v Poeufrátí zeď postavenou proti nim. Išbi-Erra byl jmenován guvernérem v Isinu a v nových poměrech se roku 2017, resp. již 2019, osamostatnil a založil tradici I. královské dynastie Isinu (panovala do 1794, Išbi-Erra vládl do 1985).

Je ovšem také pravděpodobné, že Amority do země pozval Išbi-Erra, aby měl spojence ve vzpouře proti Uru. To by znamenalo, že zeď proti Amurru byl dal Išbi-Erra Isinský prolomit. Ibbi-Sîn nyní válčil na několika frontách: proti Išbi-Errovi a jeho beduinským spojencům a proti Elamu, kam se vypravil v letech 2017 a 2015. Po těchto výpravách došlo k dohodě Ibbi-Sîna Urského s Elamity a Subary proti Išbi-Errovi Isinskému. Ke zvratu nedošlo, naopak viz rok 2006.

 

I. dynastie isinská

1. Išbi-Erra                2017 - 1985

2. Šú-ilíšu                  1895 - 1975

3. Iddin-Dagan           1975 - 1954

4. Išmé-Dagan           1954 - 1935

5. Lipit-Eštar              1935 - 1924

6. Ur-Ninurta              1924 - 1896

7. Búr-Sîn                  1896 - 1874

8. Lipit-Enlil                1874 - 1869

9. Erra-imittí               1869 - 1861

10. Dadbaná               1861 - 1860 (šest měsíců)

11. Enlil-báni               1860 - 1836

12. Zambíja                 1836 - 1833

13. Iter-píša                1833 - 1829

14. Ur-duku(g)ga         1829 - 1825

15. Sîn-mágir               1825 - 1814

16. Damiq-ilíšu            1814 - 1791

 

2025 v Helladě v Sikyónu po Európovi (od 2070) vládne jako třetí král nejstarší peloponnéské dynastie Telchínos (do 2005).

 

************************************************************

2010 v Egyptě v Thébách zemřel král-sjednotitel z XI. dynastie Mentuhotpe II. (od 2061). Nástupcem jeho nejstarší syn Hor Sanchtowejef Sanchkare Mentuhotpe III. (do 1998). Klidná vláda s rozsáhlou stavební činností. Hlavním číšníkem zůstal Henenu, kancléřem Meketre.

 

************************************************************

2009. - 2000.

 

2002:

V Egyptě se vypravil Henenu k Rudému moři. Znovu otevřel cestu, která od konce VI. dynastie chátrala až nepoužívána zanikla. Na pobřeží, v blízkosti hellénistického přístavu Leukos limén v regionu Trogloditiké (hellénistická označení), dal postavit flotilu, kterou vyslal do země Púnt (snad Somaliland, nebo severněji přímořská oblast dnešního Súdánu a Eritreje).

Cesta z Théb k moři vedoucí přímo směrem východním, nahradila trasu z Memfidy z časů Staré říše, která vedla do okolí dn. Suezu (podél, nebo po kanálu?). Trasa z Théb na Leukos limén (Kusajr/al-Qusair) pak byla užívána po celou dobu, a dokonce dnes tudy vede silnice pouští.

Lodi pro plavbu Rudým mořem byly postaveny na Nilu, rozebrány a na hřbetech oslích karavan dopraveny do mořského přístavu, kde byly opět složeny.

Asi padesát kilometrů jižně od Suezu bylo od 5. či 6. dynastie jiné přístaviště s loděnicí a skladišti v dnešním letovisku Ajn as-Suchna/Ain al-Sukhna ("horký pramen", vykopáváno od roku 2001).

Poblíž novodobého egyptského přístavu Safágá/Safádžá leží v lokalitě Wádí Gawasis ruiny přístavu. Kdysi byl na laguně, dnes na pevnině. Z doby kolem roku 1800 nalezena vesla, kotvy, stočená lana a bedny s nápisem "podivuhodnosti z Púntu".

 

Do X. nebo XII. dynastie patří nápis v egypt. hieroglyfech z Byblu, dedikace jistého Kukuna (Kukkuniris) z Lykie (Lukka). Lykijština/lyčtina je zřejmě jazykem protoluwijským.

Luwili („luvijsky“, v chet. z Bogazköy) v klínopisných textech z 18. a 17. století. Hieroglyfické luwijské texty (bývají označovány za hieroglyfickou chetičtinu) pocházejí z poslední čtvrtiny 8. st. Předpokládá se, že hierogl. luwijština představuje východní dialekt, klínopisná střední. Lyčtina v psané podobě z let 600 až 200 je psána v alfabétě (29 písmen, z toho šest samohlásek, znaky kupodivu západohellénské alfabéty) a snad je západoluwijským dialektem. Na 150 známých nápisů je převážně funerálními texty a nejsou dosud přečteny (ačkoli existují lycko-hellénské bilinguy).

Pravděpodobně to anatolské podskupiny indoevropských jazyků patří také kárština, kterou také nikdo zatím nevyluštil (stovka nápisů ze sajského období v Egyptě, domácí nápisy).

 

2006 (nebo 2003):

Ur válčí osamocen proti koalici Išbi-Erry z Isinu, dalším Amoritům, Elamitům a Gutajům a národa Su. Město bylo dobyto Išbi-Errou s Elamity a Su. Vládce Uru Ibbi-Sîn zajat zřejmě Elamitou Chutran-temtim (vládl do c. 1990), nástupcem vládce (sukkala) elamského (Simaški, Sirmaš) jménem Lu-[...]luchchan. Ibbi-Sîn v elamské internaci zemřel (vládl od 2030, resp. 2028).

Tím také skončila III. dynastie urská (od 2113). Město si již nikdy nezískalo starou slávu. Išbi-Erra byl původně Ibbi-Sînův guvernér v Mari, Elamita Lu-[...]luchchan byl Ibbi-Sînův zajatec (viz 2021).

 

V Mari po Išbi-Errovi vládli jako Ibbi-Sînovi šakkanakkové-guvernéři, nicméně již autonomní: Isi-Dagan, jeho syn (?) Tura-Dagan, jeho syn Puzur-Ištar a jeho syn neznámého jména (viz dále rok 1830).

 

Současníkem Ibbi-Sînovým Urským byl Núr-achum, vládce v Ešnunně, nástupce ensia jménem Ilšu-ilíam, a Kirikiri, současník Émisum z Larsy.

 

2005:

V Larse zemřel Naplánum (od 2025), nástupcem Émisum (do 1977), o němž také málo víme.

 

c. 2000:

V Aššuru skončila iššakem či možná už ensim jménem Aminu dynastie, které sami assyrští kronikáři říkali „Předkové“ (dynastie od c. 2150). Nová dynastie, spíše nová řada jmen, vládla již ve městě s chrámovým okrskem: Sulílí, syn Aminův, Kikkía, za něhož postala první městská hradba města Aššur a zřejmě se zbavil nadvlády Uru (vládl tedy před rokem 2006, snad kolem r. 2025). Po něm vládl jistý Akkía, současník Émisa Larského (viz dále rok 1970).

V assyrské oficiální chronografii tvořilo šest panovník od Sulílího jednu dynastickou skupinu, jejíž označení je však ztraceno: Sulílí. Aminův syn, Kikkia, Akkia, Puzur-Aššur I. (vrstevník Iddin-Dagana Isinského, Samium z Larsy a Nidnuši z Déru), Šallim-achché/Šallim-achum a Ilúšumma (vrstevník Lipit-Eštara Isinského a Sumu-abum Babylónského).

 

c. 2009

V Palaistíně/Kananánu se podle jedné z nejvyšších biblických datačních tradicí narodil Esau alias Edom, syn Isákův a Aramajky Rebeky. Stal se praotcem Idúmajů. Roku 1969 se oženil s Chetejkou Judith. Jákob alias Israél, syn Izákův a Rebekky, se s mladším dvojčetem Esauem vulgo Edomem narodili roku 2008. (zemřel 1861, srov. rok 1878 a 2150).

Jákob si vzal dceru Lábanovu, Rebečina bratra, jménem Rebeka. Před sňatkem ale měl již děti s Rebečinou sestrou Liou (Ruben a Léwi). Jákobův syn s Aramajkou Rebekou Josef se narodil 1917 (řec. Ióséf, arab. Júsuf; pro muslimy profet Júsuf as-sidíq). Pak se Jákob usadil v Palaistíně, kam přišel z Charránu. Srov. předtím rok 21250.

Roku 2002 zemřel Arfachad, syn Šémův, otec Sáleův (narozen ve vysoké dataci roku 2440).

 

O kárum Kaneš viz rok 2100.

2000 - 1900 ze západní Anatolie, z Beyecesultanu (vrsta VI.), pochází první nález popsaného hliněného pečetidla hieroglyfickým písmem, možná luwijským.

 

c. 2000 - 1900

dorazila do Hellady ze severu a východu (či ze severu nebo východu) nová indoevropská populační vlna (srov. rok 2200). Snad jde o ethnikum z vrstvy Troja VI., které možná ještě nehovořilo řecky, asi nebylo ještě Graiky/Hellény, popřípadě šlo o jakési „Prahellény“ nebo hellénisované Pelasgy. Pastevci vyráběli šedou, tzv. minyjskou keramiku, která má vazby na severozápadní Balkán a v černomořskou oblast (jméno Minyjci dal této předřecké vlně Heinrich Schliemann podle Orchomenu). Viz dále rok 1520, 1104 a o osudu Minyjců viz index Kleió.

Minyjci se vedle starších Pelasgů či Lélegů stali jednou z částí předhellénského obyvatelstva regionu, uctívali kult Velké Matky etc., obchodovali s mínójskou Krétou, středněbronzová doba na pevnině (do 1550). Do Hellady přišel kůň a éra šachtových hrobů, zřejmě ale už obyvatel hellénských (?).

Kréťané měli osady v 17. a 16. století na Théře, v Triandě na Rhodu, Mílétu a na některých Kykladách, Samothráké (viz rok 1700). Ve Wattu severně od ostrůvku Hallig Südfall v Severním Frísku byla nalezena krétská pečeť s nápisem v lineárním písmu A z jihokrétského Kommu, faistského přístavu, a další předměty z doby kolem roku 1300 (kadidlo ze Somálska, lapis lazuli z Hindúkuše, mušle z jižního Rudomoří).

Kréťané a východní Středomoří nepochybně brali cín z Cornwallu a jantar ze Severního moře a Baltu a znali severoevropské pobřeží. Severozápadní Evropa pro ně možná začala být zajímavá v době, kdy se Chetité s Egypťany prali o výsadní postavení v Levantě a kdy byly asi zablokovány obchodní kontakty na afghánské zdroje kovu.

První řecky psané dokumenty jsou teprve z let 1400 - 1200 (lineární písmo B, viz tam). Předhellénští Kréťané, jejichž jazyk neznáme, užívali písem, které jako poslední ze staré éry dosud zůstaly nesrozumitelné. Od protopalácové doby bylo v užívání hieroglyfické písmo a písmo „lineární A“: jejich začátky sahají do doby středněmínójské (MM Ia), s jistotou lze lineární písmo A datovat do MM III. a do pozdněmínójské doby (LM I.).

Hieroglyfické/piktografické písmo bylo používáno od c. 2000 na severu a severovýchodu ostrova, písmo "A" ve středu a na jihu Kréty. Jako neznáme jejich jazyk, neznáme ani dobu používání: znalci je pokládají obě písma buď za současná, nebo je hieroglyfické (asi 350 nápisů) starší, nebo se lineární A (asi 1500 nápisů) vyvinulo z hieroglyfického. Lineární A je nejstarším evropským slabičným písmem s použitím ideogramů; zmizelo s invasí mykénských Hellénů kolem roku 1450, viz; o stáří viz též o znacích vinčovské kultury roku 5300.

Existuje z této éry ještě jedno záhadné písmo použité na hliněném vypáleném "disku z Faistu" (nalezen 1908), ale o něm panuje shoda, že je to buď podvrh, nebo pochází odjinud než z Kréty, popřípadě, že to je součást nějaké deskové hry (?).

Hieroglyfické i písmo "A" je známo v souvislosti s hospodářskými dokumenty, pečetěmi, nápisy na nádobách a předmětech, lineární A též na kameni a kovu. Dokládají čilou palácovou byrokracii Mínójců. 

 

2005 v Sikyónu po Telchínovi (vládl od 2025) prý kraloval čtvrtý panovník Ápis (do 1980). Podle něho se poloostrov (pozdější Peloponnésos) jmenoval Ápiá (srov. ale Ápia z Argu, rok 1745).

 

2000 - 1700:

Na Krétě vznikly první paláce, období raných paláců (též: 2200-1600, knósský založen c. 2400). Vydržely šest staletí, c. 17600 po zemětřesení obnoveny a po další destrukci kolem roku 1400 již nebyly opraveny. Pravoúhlé stavby v Knóssu, Faistu, lokalitě Aja Triada u Faistu, Malii, Chanii,  atd. nemusely sloužit živým k obydlí, ale byla též vyslovena theorie, že šlo o rozsáhlé nekropole.

Kréťané, tradičně označovaní za Mínójce, mohou být vlastním jménem snad Keftiu, jak podle Egypťanů, či Kaftor, jak podle Hebrejů, měli své vlastní písmo, práci s kovem přebírali ze syrské a kyperské oblasti, krétské výrobky nalezeny i v Itálii.

Podle pozdějších vyobrazení bojových her, boxu a zápasu, skoků přes býčí rohy byli mínójští Kréťané bojovní stejně jako jejich okolí, třebaže nestavěli svým sídlištím hradby. Mínójské zbraně převzali mykénští Hellénové, jejich přemožitelé c. 1450.

 

c. 2000 Směrem k indickému subkontinentu se začali v jihoruských stepích pohybovat Árjové, Áriové (viz dále rok 1800 a 1600, srov. rok 2300 a c. 8000). Vyšší odhady o začátku migrace hovoří o 5.-3. tisíciletí.

Podle v IND mezi hinduisty rozšířeného názoru lidé véd nebyli přemoženi árjskou invasí, ale původní obyvatelstvo (nejenom protodrávidské) kontinuálně pokračovalo ve vývoji pod jménem Árjů. Nedělili se v pravlasti na západní a jižní migrační směr, ale vyšli z védického světa. Podle hinduistů jsou Chetité, Kassité a Mitanci Árjové.

 

c. 2000 Do Karibiku dorazila nová migrační vlna, viz rok 4200, tentokrát z Jižní Ameriky. Kolonisovala Malé Antily a Portoriko a kultura nese jméno podle naleziště na největší řece na Trinidadu Ortoire (další lokality např. Jally Beach na Antiguy a Krum Bay na St. Thomas v Panenských ostrovech Spojených států. Viz dále rok 500.