před 6000

Chronografie od počátku lidstva do roku 776 př. n. l.

 

předběžný i. díl Kleió

 

Skizza, na textu se pracuje. • Oddíl není redakčně a jazykově uzavřen.• Údaje nejsou zahrnuty do rejstříků naší Chronografie. O obecném vývojovém rámci tohoto období viz předmluvu ke Kleió.

 

[Pozn.: û (se střížkou) se zde v přepisu z technických důvodů může vyskytnout jako prosté u nebo jako ü (např. Nabu, Nabü namísto Nabû)]

kleio_pasek

 

Život povstal před 3,8 miliardami let. Trvalo nejméně 3,79998 miliard let, než se objevil moderní člověk. Lidstvo zná jedinou civilisaci, svou vlastní.

Ernst Mayr, biolog (1904-2005)

kleio_pasek

 

Genealogie člověka a jeho příbuzných

(stav znalostí z roku 2015)

 

Společný předek opic a hominidů, cca. 7 milionů let a starší. Pro srovnání: stáří universa/vesmíru od "big bangu" bývá odhadováno na 13,82 miliard let a Země se Sluneční soustavou 4,57 miliard. Slunce zanikne za pět miliard let, ale to už dávno nebude na Zemi žádný život, natož inteligentní. Z doby dávné 3,8 miliard let pocházejí chemické stopy biologického života, 3,4 miliard života bakteriálního. 760 milionů let jsou staré první houby, před 542 miliony vypukla "kambrická revoluce", asi 20 milionů let trvající "explose" rostlinných a živočišných druhů (c. 521 milionů let trilobité).

Dosud nejstarší kus planety, skála, byla klasifikována v září 2008 na východ od Hudson Bay v kanadské provincii Québec v útvaru jménem Nuvvuagittuq: 4,28 mld. let. Předtím to byl objekt v kanadských Severozápadních územích s odhadem 4,03 mld. let. V Západní Austrálii se v minerálu zirkonia našla zrníčka horniny staré 4,36 miliard roků.

Údajně nejstarší stopy života jsou ostatky buněk nepotřebujících k životu kyslík z doby kolem 3,48 miliard let. Podle nálezu zkamenělin bakteriálních společenství/stromatolitů z roku 2011 ze Západní Austrálie z oblasti Pilbara z kdysi pobřežních vod praoceánu fungovaly v prostředí uhlíku síry, dusíku a fosforu v době, kdy většina planety byla pod vodou a žádné řasy ještě neexistovaly. Roku 2016 v jihozápadním Gronsku podobný nález posunul stáří na 3,71-3,695 miliard let. Život by se tedy objevil na Zemi relativně krátce po "těžkém bombardování planety" (n. "pozdním těžkém bombardování"), které trvalo od 4,1 do c. 3,8 miliard let.

Nejstarší nález praprimátů o velikosti myšáka patří do doby před 56 miliony let (u Yellowstoneského parku a ve státu Mississippi, teilhardina magnoliana). Z čínské provincie Chu-pej/Hubei pochází nález kostřičky starý kolem 55 milionů let nazvaný archicebus achilles. V Evropě je nejstarším kompletně zachovaným praprimátem z doby před asi 47 miliony let tvoreček "Ida", darwinius masillae, z opuštěného povrchového dolu Messel u Darmstadtu v Hessensku (nalezen roku 1983, publikováno roku 2009).

Za praprapředka člověčenstva a vůbec všech savců rodících živá mláďata, tedy asi 5400 živočišných druhů, býval pokládán hmyzožravý myšák o velikosti krysy z doby pozdní křídy před asi 66 miliony let nazývaný Protungulatum donnae. Ostatky byly nalezeny v Montaně a Saskatchewanu a patřil ke tvorům, kteří přežili katastrofu vedoucí k vyhynutí nelétajících dinosaurů. Starší jsou však poletuchy o délce třiceti centimetrů Maiopatagium Furculiferum a Vilevolodon diplomylos. Stáří nálezů z Liao-ning v Mandžusku publikovaných roku 2017 jsou odhadnuty na 160 milionů let.

Hory, ...cény, opice: jak se překrývají geologická a anthropologická označení

První lidský předek se podle současných předpokladů (2000) objevil v messiniu 7,246-5,332 MYA, v posledním období třetihorního miocénu (od 23-5,332 MYA). Australopithecus anamensis se zjevil v geologickém období zvaným zancleum 5,332-3,6 MYA, v prvním úseku třetihorního pliocénu (5,332-2,588 MYA). A. afarensis žil v geologické éře zvané piacenzium (3,6-2,588 MYA), ve druhém a posledním úseku třetihorního pliocénu.

V počátečním období čtvrtohorního pleistocénu zvaném gelasium 2,588-1,806 MYA (dříve počítáno k třetihorám k pliocénu) se objevuje první homo (rudolfensis, "od Rudolfova jezera"), do následujícího období staršího pleistocénu (calabrium) 1,801 MYA-781 tisíc roků patří homines erecti a antecessores. Ke konci středního pleistocénu (ionium) 781 tisíc-126 tisíc se objevil neandertálec a o něco později homo sapiens, viz zde níže.

Následovalo geologické období mladšího pleistocénu (tarantium), kdy se lidský rod rozšířil po většině planety (do asi 12 tisíc př. n. l.). Planeta pokračovala dobou současnou, čtvrtohorním (c. 2,6 MYA) holocénem, který geologové vymezují rokem 9700 př. n. l.; bývá označován též jako "přítomnost" (present). Nejnověji uvažují badatelé o ukončení holocénu rokem c. 1950 n. l. a o odstartování nové geologické éry anthropocéna. Současně trvá kenozoiková doba ledová, jedna ze sedmi, jimiž Země prošla; trvá od 33,5 MYA, od paleogenu (65,5 MYA-23,03 MYA).

Anthropologicky začínají lidské dějiny starší dobou kamennou (paleolit, palaeolith), v pleistocénním gelasiu podle geologů. Éra, která jako všechny další paleoantropologické kategorie je vázána v dataci na místní poměry, trvala od 2,6 MYA do asi 300 nebo 200 tisíc let. Střední paleolit pokračoval do asi 40 tisíc, mladší do nejpozději 8000, lokálně do 4000 (2000); přitom od asi 11 000 začíná na Předním východu neolit, mladší doba kamenná, v Evropě asi 5500-1600.

Od 8000 do asi 1200 ovšem již žijí určité lidské skupiny v bronzové civilisaci a od roku asi 800 do začátku soudobé datovací éry nastala doba železná.

 

Hominidy bývají označovány všechny lidem podobné opice s předky orangutanů (ponginae) a šimpanzů (panina), goril (gorillini) a lidí (hominina). Homininové jsou ryze lidská vývojová řada od sahelanthropa, australopitheků po všechny homines (sg. homo). K oddělení vývojových větví paninů/šimpanzů a homininů došlo c. 8-7 MYA. 

 

Před 12 až 10 miliony let opouštěly opice různých druhů z klimatických důvodů Evropu na jih do Afriky a Asie. Vývojové druhy se pravděpodobně někdy před 7 MYA diversifikovaly na jihu Evropy a v Anatolii, jak lze předpokládat z posledních publikací z května 2017. Gorily a šimpazové vzešli z druhu, který migroval z Evropy do Afriky. Z opic směřujícím vývojově k lidem na jihu Evropy jsou z Balkánu znám z řeckých nalezišť Ouranopithecus macedoniensis 9,6-8,7 milionů let starý a ze stejného druhu Ouranopithecus turkae (sic) z okolí Çankırı/Gangra 8,7-7,4 milionů, nejmladší z dosud známých evropských opic.

Na Ouranopitheka snad navazuje Graecopithecus freybergi c. 7,175 MYA a případně 7,24 MYA znám z nálezu čelisti v attické lokalitě Pyrgos Vasilissis ("Královnina věž", vyvlastněná královská doména; nález učiněn roku 1944 vojáky wehrmachtu při stavbě opevnění, dnes zastavěno) a ze stoličky z Azmaky, lokality v BG při Jambolu/Diospolis. Graecopithecus je podle jedné theorie nejstarším známým homininem, jehož vývoj šel k lidstvu. Je jediným známým homininem, jehož ostatky nebyly nalezeny v Africe a pravděpodobně i nejstarším. Další podobné nálezy by případně potvrdily, že theorie "out-of-Africa", viz zde níže, byla vážně zpochybněna. Nicméně k vývoji vlastního lidského druhu homo asi došlo až v Africe.     

Sahelanthropus tchadensis zvaný Toumai (lokálně „naděje života“), z doby cca. 7,2-6,9 MYA, tj. "million years ago", zatím pokládán za nejstaršího z lidských prapředků, nalezen 2001 mimo Velký africký zlom v Čadu severně od Čadského jezera. Toumai žil v savaně kolem rozlehlého jezera, nebyl asi větší než šimpanz a jedl plody. Zda žil v korunách stromů nebo hodil po dvou, nelze stanovit. Objevitelem je Michel Brunet z university v Poitiers.

Orrorin tugenensis (??) 6-5,8 milionů, nález z Tugen Hills v oblasti Boringo v Keni z let 2000 a 2001. Asi chodil vzpřímeně, ale odborníci si nejsou jisti, zda patřil do vývojové větve člověka.

Ardipithecus ramidus, 5,8 milionů až před 4,4 miliony let. V lokalitě Aramis v Ethiopii asi dvě stě kilometrů severovýchodně od Addis Abeby nalezen roku 1992 zub, později další kosti ženského jedince („Ardi“). Podle paleontologů měla 120 centimetrů na výšku a vážila snad padesát kilogramů. Následovaly nálezy 65 kosterních zlomků asi 36 jedinců různého věku. Asi chodil vzpřímeně, žil však v korunách stromů. Starší a. má jméno A. ramidus kadabba Ethiopia (5,8-5,2 MYA, ve starší dataci 5,7-5,5 milionů let), mladší A. ramidus ramidus /Ethiopia (c. 4 mio; 4,4-4,2 MYA).

Aramis leží v údolí vysychajícího řečiště Awaš/Awash v Afarské oblasti na severovýchodu ETH, největší řeky tekoucí ryze na etiopském území. Z pustého regionu pocházejí palaeoanthropologické nálezy od ardipetheků, afarských a afrických australopitheků po homo sapiens z doby c. 160 tisíc, odtud se pustil člověk před c. 70 tisíci roky z "Afriky ven". V lokalitě Ledi-Geraru nalezena roku 2013 čelist pokládána za nejstarší ostatek po druhu homo s označením LD 350-1 z doby, kdy v okolí ještě žili australopithekové.

Australopithecus anamensis, žil v době před cca. 4,2 až 3,9 miliony let. Čelist, první nález z roku 1965, je z místa Kanapoi v Keni. Chodil vzpřímeně (trvalo mu to tři sta tisíc let od doby, kdy se skupina opů oddělila od obyvatel lesa a za suššího klimatu zůstala v savaně?), měřil asi 150 centimetrů.

Vzpřímenost se kuriosně vysvětluje například snahou homininů minimalisovat účinky slunečního žáru. Druhy australopitheků obývaly planetu po tři miliony let, než zmizely.

• Není jasné, zda Kenyanthropus platyops, cca. 3,5 až 3,2 mio let (oblast jezera Turkana/Rudolfova; nalezen roku 2001, viz zde níže), a o něco mladší Anthropus/Australopithecus bahrelghazali (do 3 mio; datován též 3,5-3 mio, nalezen roku 1993 v Čadu) jsou samostatné vývojové větve.

Australopithecus afarensis, Ethiopia 3,6 až 2,9 milionů let (vyšší datace 3,8-2,9 MYA). Lebka, první nález je z Laetoli v Tanzanii z roku 1939, nejznámějším nálezem je etiopská kostra stará 3,2 miliony roků pojmenovaná podle jedné ze skladeb skupiny The Beatles Lucy (zda to byla samice, není jisto; asi metr vysoká a nalezena roku 1974, u vesnice Hadar/Adda da´ar v Afarském oblastním státu, ETH, Rift Valley). Po zkoumání ostatků na Texaské universitě se vědci roku 2016 odhodlali k závěru, že zemřela po pádu se stromu.

Pozůstatky asi tří set jedinců byly dosud nalezeny pouze ve východní Africe. Lucy vážila asi třicet kilogramů, lezla po stromech a po zemi zřejmě chodila vzpřímeně. Roku 2000 byly v regionu nalezeny ostatky „afarského“ dítěte, tříleté „dívky“, jíž se říká „Lucinina dcera“ či Salem; dcerunka je však o cca. 150 či 120 tisíc let starší. • Od roku 2012 je znám nález kostí tvora žijícího v době kolem 3,4 mio a tedy současníka "Lucy", který však byl podobnější staršímu Ardipithekovi (naleziště Burtele v Afarském oblastním státu, severovýchodní ETH).

Australopithecus africanus, 3 až 2,3 miliony let (nižší datace: 2,7-2,4 MYA). Lebka, první nález je z Taung v Jižní Africe roku 1924. Do poloviny 20. století býval považován za chybějící spojovací článek mezi opicemi a člověkem.

Australopithecus sediba, 2-1,8 milionu let, snad pokračování "africana" a přímý předek h. erekta, objeven u Johannesburgu roku 2008. Po prosvícení na synchtronovém urychlovači částic ESRF v Grenoblu zjištěno, že ostatky patří deseti- až třináctiletému mladíkovi o možné dospělé výšce postavy 130 cm (kostra kompletována nálezem roku 2012) a ženě na přelomu jejích dvacátých a třicátých let. Možná zlomová vývojová etapa na cestě k homo sapiens. "Sediba" znamená v sesotho "pramen, původ" a "chlapec" z okolí jeskyně Malapa u Johannesburgu přezdívané "Kolébka lidstva" dostal jméno Karabo.

Australopithecus aethiopicus/Paranthropus aethiopicus, 2,8 až 2,3 milionů let (nebo 2,6-2,2 MYA). První nález je z oblasti Omo v Ethiopii z roku 1985. Je zřejmě předkem Australopitheka boisei. Označení paranthropus je v užívání u antropologů, kteří je pokládají za pozdější druh australopitheků, který se více specialisoval na rostlinnou stravu: P. robustus, boisei a aethiopicus. Podle lebky se soudí, že měli vyvinut sluch pro vyšší frekvence než u moderního člověka a měli tak šanci lépe rozlišovat svou komunikaci od zvuků nižších frekvencí svého okolí. Odtud se vyvíjela mluva.

 Homo naledi, c. nejméně 2,5 milionů let, vzpřímeně chodící tvor o velikosti 150 cm a váze padesáti kilogramů, 1500 kostí z nejméně patnácti jeho koster (nejpočetnější prehistorický nález ostatků) nalezeno 2013 paleoantropology v jeskyni Rising Star (naledi v sesotho znamená "hvězda") u Krugersdorpu poblíž Johannesburgu (publikace 2015). Existence měla blíže k druhu homo než k australopithekům a podle charakteru nálezu na těžce přístupném místě hominin své mrtvé pohřbíval. 

Australopithecus garhi, 2,5 milionů let, nalezen poprvé v Bouri roku 1997, Ethiopie. Nejnovější z objevů. Hominid zřejmě jako první používal kamenné „nářadí“ a jedl maso, klima se stávalo sušším, ubývalo tropických lesů, přibývalo savan. • Podle nálezu z roku 2012 v lokalitě Lomekwi (3) západně od Turkany je užívání uzpůsobených kamenů k řezání starší, asi 3,3 MYA. Nedaleko byl nalezen Kenyanthropus platyops (viz zde výše) a časově by shoda odpovídala, že zrovna tento tvor byl prvním "dělníkem" s nářadím, popřípadě to byl australopithecus. Nález řezné rány na kosti z doby 3,4 MYA v Ethiopii by znalost kamenného nářadí posouvala ještě dál.

Australopithecus boisei/Paranthropus boisei, 2,3 až 1,4 milionů let (jiná datace: 2,4 – 1,1 či 2,6-2,4 MYA). První nález je z údolí Olduvai v Tanzanii roku 1959. Richard Leakey mu dal jméno Muž louskající ořechy, protože měl zachovány silné zadní zuby.

Australopithecus robustus/Paranthropus robustus, 1,9 až 1,5 milionů let (vyšší datace: 2,6 – jeden mio let). Nalezen v Kromdraai v Jižní Africe roku 1938 a není považován za přímého lidského předka. Pravděpodobně nějaký čas vedle sebe žily čtyři druhy australopitheků a dva až tři druhy homo erectus.

Homo rudolfensis, 2,4 až 1,8 milionů let (n. 2,5-1,9 MYA či 2,5-2,3 MYA). Koobi Fora, Keňa. Zřejmě raná podoba H. habilis, "Handy Man". Je-li samostatnou species, pak je prvním známým členem našeho druhu. Rudolfovo jezero se od roku 1975 opět jmenuje Turkana, největší pouštní jezero planety, jehož severní pobřeží patří Etiopii, většina Keni. V jeho okolí byla roku 2012 nalezena ropa a plyn a ze zaostalé dávné kolébky lidstva se náhle stal kraj s vymoženostmi 21. století.

 Z doby 2,8 MYA je dolní čelist se zuby Hominis habilis z naleziště Ledi-Geraru v ethiopijském Rift Valley, c. 40 kilometrů severovýchodně od Lucyina Hadaru. Nález je pokládán za další pojítko mezi homo a australopitheky z doby, kdy se ovocežrouta australopitheka stával masožravý homo: zatím nejstarší nález z lidské vývojovéí linie.

Homo habilis Tanzania, 1,9 (2,5) až 1,6 milionů let. Údolí Olduvai v Tanganice 1962. Kdysi pokládaný za nejstaršího tvora s nářadím. Nález čelisti od keňského jezera Turkana z roku 2007 je datován do doby před 1,44 milionem let. Viz též zde níže o h. floresiensis.

Homo ergaster Kenya, 1,7 až 1,5 milionů let (starší datace: 1,9-1,4 MYA). Koobi Fora, Keňa roku 1984. Zřejmě raná forma H. erectus. Nalezen pouze v Africe. Diskutuje se o tom, zda není samostatnou species. Na rozdíl od h. erectus neopustil Afriku, odkud odešel i h. antecessor, viz zde níže.

Homo erectus, 1,7/1,8 milionů až 250 tisíc let/30.000 let, žil řadu desítek tisíc let zřejmě souběžně s h. habilis. Zatímco h. habilis jedl převážně rostlinnou stravu, erectus o tělesné výšce c. 150 cm jedl více masa. První z hominidů, který migroval z Afriky.

Poprvé nalezeny jeho pozůstatky v lokalitě Trinil v Indonésii roku 1891 (stáří 1,8 mio.), dále v Gruzii (roku 2000 Dmanisi 1,75 mio.; cf. sub h. antecessor) a v Německu. Téměř celá uchovaná kostra byla nalezena roku 1984 v Keni (Richard Leakey), Turkana Boy, 1,6 milionu let starý devítiletý chlapec.

V jihogruzínské zhroucené jeskyni v Dmanisi bylo od roku 2000 nalezeno pět lebek, mezi nimiž leželo za života mnoho tisíciletí (1,8 MYA - 1,07 MYA). Vykazují odlišnosti, ale v rámci jednoho druhu a pravděpodobně (vysloveno roku 2013) byla rozlišnost v rámci druhu už tehdy pravidlem (srov. rozdíly v rámci dnešního lidstva). Lze usuzovat, že h. habilis a h. rudolfensis jsou proto individua hominis erecti a pravděpodobně se druhové tehdy mezi sebou pářili. Proto i původně vyhlašovaný homo erectus ergaster georgicus (1,8 milionu let) není poddruhem, ale součást druhu h. erectus pocházejícího z Afriky.

Z doby c. 580-550 tisíc pocházejí ostatky člověka tautavelského/h. erectus tautavelensis z jeskyní Arago u jihofrancozské obce Tautavel. Pokládán ovšem bývá nález za součást populace člověka heidelberského, viz zde níže.

H. erectus byl zřejmě první hominid používající oheň (nejstarší nález kontrolovaného ohně je z Palestiny na Jordánu pod Golánskými výšinami Gešer Benot Ja´aqov, cca. 790 tisíc let, acheuléen) a snad první, který migroval z Afriky a z Asie severně kolem Černého moře do Evropy (Atapuerca v Kastilii, c. 800 tisíc, 500 tisíc Boxgrove v Anglii a Mauer u Hamburgu).

V lokalitě Bilzingsleben u duryňského Erfurtu na místě vsi h. erectus z doby kolem 370 tisíc let nalezena na zvířecí holenní kosti 21 rovnoměrná ryska a dávána do souvislosti s počty lunárního kalendáře; zřejmě nejstarší známý předlidský záměrný grafický záznam.

H. erectus možná nebyl takový „trottel“, za jakého byl dosud pokládán. Ostatně je to zřejmě první hominid, který dobyl celý svět, žil v klanových příbuzenstvech a zřejmě i vynalézal, což bylo zatím považováno za doménu jen člověka. Byl vysoké postavy a kolem 1 milionu let lovil dřevěným a kostěným oštěpem slony, nosorožce, hrochy.

Nebyl mrchožroutem, ale lovcem ubíjejícím v tlupách velká zvířata. Užíval kamenných pěstních klínů, předchůdců sekyr (v užívání až po neandertálce kolem 40 tisíc v celé Africe po nezamrzlou Evropu, Kavkaz, Přední východ, Írán a Indii po Bengálsko). Nejstarší pěstní klíny jsou z naleziště kokiselei 4 u jezera Turkana na severu Keni z doby kolem 1,76 milionu let dávné z éry acheuléenu. První vlna h. erecta, která opustila Afriku, nepatřila ke skupinám, které by klíny znaly; teprve druhá migrační vlna v době kolem jednoho milionu let je vzala s sebou. Pěstní klíny se pak mezi homininy vyráběly do c. 300-200 tisíc roků před současností.

Kolem 800 tisíc plavba na vodě na nafouklých kůžích nebo rákosu, c. 500 až 300 tisíc v Tan Tan v jižním Maroku „lidská“ figurka – snad nejstarší umění h. erectus, c. 250 tisíc doložena v Alžírsku znalost stavby stanů, c. 200 tisíc nález „perel“ z pštrosích vajec na Sahaře (a možná zkamenělého hlavonožce ve tvaru penisu?), možná dokázal vydlabat kmeny a stavět "lodi" a přeplavit se z pevniny na Krétu (c. 130.000, viz zde níže).

Znal rozdělat oheň a dělat si zásoby, používat ohně pro zahřívání kamenů, aby se dali snáze štěpit), přístřešky, možná mluvil (anatomicky byl člověk pro řeč vybaven nejméně před šesti sty tisíci roky).

Vychází se však ze starší úvahy, že lidská představivost vznikla teprve před 35 tisíc roky v Evropě (nástěnné malby), popř. před 40 tisíci ve východní Africe v parku Serengeti. Roku 2004 byly v jeskyni Blombos v Jižní Africe objeveny provrtané mořské ulity (nassarius kraussianus) staré 75 tisíc let, součást náhrdelníků.

Jiný nález ulit z hory Karmél bývá datován c. 100 tisíc, z alžírského Oued Djebbana c. 90 tisíc, z marockého Taforaltu s červenou hlinkou c. 82 tisíc.

Jak se ochlazovalo, před zhruba 2,5 milionem let se zalednily oba póly planety, h. erectus z Evropy mizel a kolem 450 tisíc v nejstarší době ledové byla Evropa „liduprázdná“. Klanové vymezení mohlo vést ke vzniku „regionálních ras“ (tzv. theorie kulturní; podle jiných odborníků byl rozšířen po planetě v několika populacích, theorie biologistická). Kolem roku 500 tisíc podle jednoho z odhadů mohlo na planetě žít na šest set tisíc tvorů h. erectus.

Od něho a jeho rukodělné činnosti se počítají dějiny lidstva podle archeologických „kultur“. Naprostou většinu lidské éry zabralo palaeolithikum, paleolit, starší doba kamenná. Ve střední Evropě trvala do doby po roce 10.000. Mesolithikum, mesolit, střední doba kamenná, začala asi 9600 a skončila v neolitu na jihu kolem 5500 s kulturou páskové keramiky, na Baltu kolem 4300 s lidem trychtýřových pohárů.

Za součást rodiny h. erectus je pokládán "člověk pekinský" (nález v jeskyni Čou-kchou-tian/Zhoukoudian poblíž Pekingu), dnes obvykle označovaný jako homo erectus pekinensis, a "člověk javánský" (nálezy od řeky Solo na východu Javy), dnes zvaný homo erectus javanicus.

Homo antecessor, 1,1 mio až 800 tisíc let, nalezen ve španělské jeskynní lokalitě Gran Dolina (Sierra de Atapuerca) u Atapuerky v provincii Burgos, region Castilla y León. Mohl být posledním společným předkem jak moderním lidem, tak neandertálcům a děnisovcům, viz zde níže. V jeskyních byly roku 2007 nalezeny starší ostatky jedince s kamennými nálezy z doby kolem 1,1 milionů let mající podobu v nálezech z Gruzie staršími o šest set tisíc let (srov. zde výše).

Některé ostatky vykazují stopy po roztrhání jako u zvířat a je to zřejmě první doklad "gastronomického kannibalismu" u před člověka, viz níže u lokality páskové keramiky z Herxheimu.

Homo neanderthalensis, 200 až asi 30 tisíc let, pojmenován podle prvního nálezu roku 1856 v německém údolí Neander u Düsseldorfu (lokalita pojmenovaná podle pastora Joachima Neumanna, který si řecky říkal Neandros). „Nejslavnější z Němců“ žil v Evropě a na Předním východu. Jeho mladším vrstevníkem byl H. sapiens, srov. níže. N. byli zřejmě první tvorové, kteří mrtvé (rituálně) pohřbívali (lokalita moustérienu La Ferrassie v kraji Dordogne, cca 70 tisíc).

V jeskyni Bruniquel v údolí Aveyron u Montaubanu v Occitanii byly nalezeny roku 1990 dva kruhy vymezené ulomenými stalagmity s ohořelými medvědími kostmi. Podle "uranové datace" byly stalagmity použity před c. 176.500 roky, důvod zůstává záhadný (medvědí kult, pohřební rituály?). Není pochyb o tom, že tvůrci byli neandertálci. Neandertálcům bývaly dlouho přisuzovány plastické malby lvů v jeskyni u obce Vallon-Pont d´Arc v jihofrancouzském départementu Ardèche pojmenované po objeviteli roku 1994 Chauvet, cca. 37.000 (první osídlení do c. 33.500, druhé 31-28.000, pak zasypáváno kameny, naposledy c. 21.000; srov. zde níže). Nejnověji malby, a to nejen zde, přisuzují prehistorici pouze lidem.

V rozmezí let 36.000 až 28.000 se datují nejstarší známé plastiky, figurky vyřezávané ze slonoviny, které byly nalezeny ve čtyřech jeskyních pohoří Schwäbische Alb/Švábská Alba na jihozápadu Německa (srov. ale výše u homo erectus). Sada 26 malých mamutů (7,5 gramu, necelé 4 centimetry), nosorožců, medvědů, divokých koňů pochází z nálezů v rozpětí roků 1931 a 2007.

Ze stejných nálezů v německém Podunají jsou nejstarší „hudební“ nástroje, dvě flétny z labutích kostí (podle nové datace asi 42 tisíc let staré). S datací 35 tisíc roků z mladého paleolitu je známá nejstarší soška s lidskou postavou, ale hlavou kočky či lva z Hohlenstein-Stadelu (Švábská Alba). Nález z mamutoviny z roku 1939 je tvořen bezpočtem zlomků a jeho dosavadní podoba po objevení dalších zlomků není konečná; spor je o to, zda "Löwenmensch", Lví bytost, je muž nebo žena.

Na jihu Afriky v jeskyni Blombos přes tři sta kilometrů na východ od Kapského Města nalezli badatelé roku 2011 prehistorickou dílnu s nástroji a okrovými a červenými hlinkami z doby kolem 100.000. Soudí však, že rovněž náležela homo sapiens.

V květnu 2009 byl publikován nález nejstaršího uměleckého díla s lidskou podobou, šesticentimetrové sošky z mamutoviny o váze 33 gramů. Byla slepena ze šesti fragmentů, které byly nalezeny teamem prehistorika z Tübingenu Nicholase Conarda v září 2008 v jeskyni Hohle Fels ve Švábské Albě a datována na minimálně 35.000 let stáří (podle C14 mezi 31.000 až 40.000). Venuši z Hohle Felsu chybí levá paže a záměrně hlava: na jejím místě dávný tvůrce ze začátku aurignacienu vyřezal ouško a soška pravděpodobně sloužila jako přívěsek.

Se svými enormními prsy a zdůrazněným klínem zapadá hohlefelská venuše mezi své mladší sestřenice éry gravettienu (c. 25.000-20.000) a vyvrací názor, že by trojrozměrná výtvarná díla vznikala až v této době.

Jsou-li to všechno lidské nebo ještě neandertálské práce, nelze soudit, všeobecně se připisují člověku. Období nazývají archeologové aurignacien (vyšší datace 40-29 tisíc, nižší 34-26 tisíc, srov. zde níže).

Ostatní slavná díla též asi patří lidem. Jeskyni Lascaux se šesti sty zvířecími kresbami a 1500 rytinami u vsi Montignac v Dordogne z doby c. 17.000-15.000 (vyšší datum: 25.000) již jako obětiště (?) zdobili lidé (nalezeno roku 1940, od roku 1963 v podstatě znepřístupněna, neboť lidské výpary malby poničily a 1983 o dvě stě metrů vedle otevřena její replika), stejně jako mladší Altamiru u Santillany del Mar v Cantabrii z doby kolem 15.000 (vyšší datum: 18.500; nalezeno 1879) a jeskyni se vstupem pod vodou v Marseille pojmenovanou podle potápěče-nálezce Cosquer (1985).

Zatímco v Grotte Chauvet, Chauvetova jeskyně, malovali umělci hojně velkých nosorožců, v Lascaux o zhruba dvacet tisíc let později už byl na vymření. V této době také mizely ze Středomoří velké želvy; nejnovější theorie z toho viní člověka.

V jeskyních Niaux a Tuc d´Audoubart v jižní Francii z let 18-12 tisíc doklady pro rituální tance lidí, kolem 14.000 nejstarší grafické znázornění soulože.

Nejstarší jeskynní malba znázorňující" obkreslenou ruku je z Cuevo de El Castillo v Kantabrii z doby asi 38.800 let př. n. l. Na Sulawesi byly podobné kresby známé už více než půlstoletí nově pomocí rozpadu atomů uranu datovány do roku nejméně 37.900 a kresba zvířecí do nejméně 33.400 př. n. l. 

 

Neandertálců raný příbuzný se objevil již v době před kolem 600 tisíc lety (vyšší datace: 780-700 tisíc do c. 200 tisíc) a bývá označován jak Homo heidelbergensis. Oba zřejmě vyšli z h. antecessor, nebo se „raný“ neandertálec (200-100.000) pokládá za potomka h. heidelberského (klasický n. 100.000-30.000, pozdní c. 30.000). Podle jiné hypothese je h. heidelbergensis předkem h. sapiens. Ze Schöningen v Dolním Sasku pochází nález čtyř vrhacích kopí, nejstarších takto vyrobených zbraní, doprovázený kostmi z c. dvaceti koní z doby c. 300 tisíc (vyšší datace: 400 tisíc).

Soudívá se, že současně žilo v Evropě nejvýše deset tisíc neandertálských jedinců (podle jiných odhadů mezi Británií a Mongolskem až patnáct tisíc), od nichž se možná hodně věcí naučil člověk; nebo to bylo naopak. Na východě Eurasie je n. doložen např. na Krymu, severně od Kavkazu (jeskyně Mezmajskaja v oblasti Soči), v Uzbekistánu (jeskynní lokalita Tešik-Taš) a zatím nejvýchodněji na Altaji v jeskyni Okladnikov, pojmenované po ruském prehistorikovi Alexeji O. (2007).

Zřejmě posledním útočištěm neadertálců byl Ibérský poloostrov. Na Gibraltaru v Gorham´s Cave byly roku 2006 datovány zbytky „neandertálských“ ohnišť na dobu c. 28.000 a 23.360 plus/minus 320 let.

Neandertálská éra byla charakteristická nestabilním klimatem, ale s nejvyšší pravděpodobností to nebyla jedno velké ochlazení, které by způsobilo jejich vymření. Zřejmě na Ibérském poloostrovu měli poslední útočiště svého rodu, ale tam ledovce nedosahovaly.

V jeskyni El Sidrón v Asturii na severu Ibérie byly roku 1994 objeveny ostatky třinácti neandertálců včetně dětí z doby kolem 41 tisíc př. n. l., kteří byli snězeni (= neandertálský kanibalismus). Podobné nálezy byly učiněny v granadské Zafarrayi, v Les Pradelles/Marillac-le Franc v Charente, Moula-Guercy v kraji Ardèche a v Grottes de Goyet v oblasti Namur (c. 43.500-38.500).

Příbuznými neandertálců byli "děnisovští lidé" (srov. pod h. antecessor zde výše) nazvaní podle Děnisovy jeskyně, Děnisova peščera u vsi Čornyj Anuj na ruském Altaji (v 18. století se tu usadil jistý křesťanský poustevník Dionisij, odtud Denis/Děnis). Podle mizivého kosterního nálezu z doby kolem roku 50 tisíc žili tu hominidé, kteří vzešli c. 400 tisíc z neandertálců a c. 50 tisíc se smísili s lidmi expandujícími podél pobřeží z Afriky do jižní Asie a jsou snad z části předky dnešních Aboriginů a Melanésanů, jak prokazují výsledky rozboru DNA (Svante Pääbo, 2012; k oddělení australských Aboriginů a Melanésanů v Pagini a na Bougainville došlo podle této souvislosti kolem roku 44 tisíc).

V jeskyni Sima de los Huesos, Propast kostí, v pohoří Sierra de Atapuerca na severu Španělska (srov. zde výše), odebrán vzorek DNA z kostí dosud podle anatomických rysů pokládaných za příslušné (proto)neandertálcům, případně tvorům "heidelberským". Datován je nález do doby kolem 430-400 tisíc, čímž je nejstarším "lidským" ostatkem. DNA je však podobné s děnisovci, souputníky neandertálců. Jedna z lebek byla na dvou místech proražena a je pravděpodobně prvním dokladem v dějinách o úmyslném zabití či vraždě/krvavé oběti (objekt "Cranium 17").

Byl vysloven názor (2013), že lidé z Propasti kostí nebyli pravými neandertálci, ale že patřili ke společnému předkovi neandertálců a děnisovců (odborněji: homo altaiensis, viz zde níže) vyšedšímu z Afriky: neandertálci putovali na Přední východ a do Evropy, denisovci do Asie (střední a severní).

Podle jiného výkladu (2013) mohou být tvorové ze Sima de los Huesos další lidskou větví, druhem hominis erecti či heidelbergensis; roku 2014 vysloven názor, že ani tak, ani onak, ale že jde o předchůdce neandertálců. • Dosud se předpokládá, že předkové lidské větve žili v Africe, kolem 600 tisíc se rozštěpili a na severní proud směřující do Evropy a na východ do Asie putovali neandertálci a děnisovci. Předkové hominis sapientis pod africkým sluncem vytrvali a odcházeli odtud až kolem 60 tisíc. Za jejich expanse neandertálci a děnisovci vyhynuli.

 

Homo floresiensis, člověk floreský podle indonéského ostrova. V jeskyni Liang Bua nalezeny v září 2003 kostry staré 95 až 13 tisíc roků, podle přeměření z roku 2016 byl však mnohem starší, c. 190-50 tisíc roků. Tvorové byli jeden metr vysocí, vážili c. 25 kilogramů a jejich mozek měl obsah 380 kubíků; zřejmě pro isolaci zakrslý homo erectus, který na ostrov přišel před 800 tisíci roky. Původně se myslelo, že neznámý tvor asi zanikl při výbuchu floreské sopky před dvanácti tisíci roky a že mohl žít po boku s homo sapiens. To nová datace vylučuje a podle novější theorie (2017) nebyli potomky hominis erecti, nýbrž navazují na starší vývojovou větev hominis habilis, jemuž lze tak přičíst migraci z Afriky jako homini erecto, viz zde výše.

Homo sapiens, nejstarší fosilní nálezy jsou z doby před cca. 195 tisíci roky. Nález části lebky a čelisti z jeskyně na Džabal Ighúd/Jebel Irhoud ve středním Maroku západně od Marrákaše učiněný roku 1961 a původně pokládaný za neandertálský, byl roku 2017 nově interpretován jako lidský/homo sapiens a datován do c. 300 tisíc: je to nejstarší nález lidských ostatků. Ostatky se nacházely ve vrstvě s opracovanými pazourkovými odštěpky c. 350-280 tisíc starými. Jiné obdobné nálezy z Afriky z období let 1 milion až 100 tisíc let jsou zřejmě další příbuzní předkové dnešního člověka. Všichni ostatní lidští "bratranci" vymřeli a na severu v chladu žil paralelně s člověkem pouze neandertálec. Po roce asi 300 tisíc není z Afriky znám jiný kosterní nález než lidský. Roku 2012 vyslovil team amerických genetiků domněnku, že přesto mohl vedle člověka v Africe žít někdo ze starších vývojových větví a jako důkaz uvedl DNA u malých skupin Hadza a Sandawe v Tanzanii, jejichž řeč obsahuje mlaskavky, a pralesních pygmejů v Kamerunu; theorii palentologové odmítli.

Před nejpozději zřejmě 300 tisíci lety obsadil h. sapiens Afriku, před nejpozději 100 tisíci Asii a před 55 tisíci Austrálii. Vlasové vzorky DNA zkoumané roku 2011 dávají tušit, že Aboriginové přišli do Austrálie už v rozmezí let 75-62 tisíc: nejpozději před 60 až 40 tisíci roky přešel přes Indočínu a pevninu Sahul, kterou v ledové době s velmi nízkou hladinou moří tvořila Nová Guinea s Austrálií i na Šalomounovy ostrovy a Admiralitní ostrovy. Nejstarší doklad o osídlení lidmi je ze skalního převisu Warratyi ve Flindersově pohoří v Jižní Austrálii z let c. 49 až 46 tisíc let, z doby, kdy kontinent nebyl ve vnitrozemí tolik suchý. Roku 2017 byl publikován nález kamenných nástrojů pod skalním převisem Madjedbebe v okresu Mirarr východně od Darwinu ve vrstvě, jejíž stáří datovali nálezci na c. 65 tisíc roků. To by dobu osídlení země lidmi posunulo zpět o nejméně deset tisíc let.  

Podle nálezů v jeskyni Jerimalai na špici Východního Timoru byla oblast osídlena lidmi v letech 40 - 12 tisíc a na rozdíl od předešlých odhadů, že mořský rybolov praktikoval člověk nejdříve kolem roku 10 tisíc, nálezy háčků z kostí a ulit z Timoru posouvají datum do doby kolem roku 40 tisíc. Jerimalai může být též potvrzením odhadu, že Austrálie byla "kolonisována" cestou přes Jávu a menší ostrovy než severněji ležící trasou vedoucí přes Borneo, Celebes a Novou Guineu.

Před deseti až pěti tisíci roky, kdy hladina oceánu byla po roztání ledů opět vysoko, vydali se mezi Pramelanésany z jihovýchodu Číny a z Tchaj-wanu Austronésiové.

Viz dále rok 4000.

Před 41 tisíci roky byl člověk v pontických stepích, před 35 tisíci v Evropě, před 31 tisíci roky na Sibiři (naleziště kamenných nástrojů Jana) a před 15 tisíci roky v Americe. Převládá názor, že moderní lovci a sběrači mají své předky v době před 20.000 roky, ale nálezy z roku 2012 v Hraniční jeskyni, Border Cave, v horách Lebombo v jihoafrické provincii KwaZulu-Natal na hranicích se Svazijskem posouvají jejich vznik až k době kolem 40.000 let a možná šlo o předky Sanů-Křováků. U nich z této doby také doloženo nejstarší užití včelího vosku pro upevňování kostí a kamenů k oštěpům.

Člověk prodělal několik oteplení a ochlazení klimatu. Před asi 200 tisíci roky oteplení proměnilo ráz africké tropické krajiny v savanu. Tato tepelná změna kulminovala kolem 125 tisíc roky, kdy se ve střední Evropě mimo jiné koupali hroši. Pak přišlo ochlazení a před asi 100 tisíc roky byla lidská populace podle anthropologů decimována na několik tisíc jedinců. Před asi 60 tisíci roky lidstvo zmohutnělo, ledová doba propojovala kontinenty, vrchol poslední ledové doby 20-18 tisíc. Srov. dále pod klima.

Podle jiného „rozcestníku“ přešla první migrace z Afriky přes Báb al-mandab do Arábie někdy před 85-60 tisíci roky, nešla na sever Ponilím. Byla to migrace, z níž pochází celé lidstvo. Z Arábie před c. 45 tisíci roky putovali pralidé po moři do Indie a jihovýchodní Asie, druhý migrační proud vedl přes Hormuz do Íránu a Indie. • Tvrdívá se, že nejstarším lidem východní Asie, který si uchoval identitu a jehož lidé se nežení mimo komunitu, jsou v čínských provinciích S'-čchuanu a Kan-su Baimové (Baima, Bai). Podle jedné genetické theorie přišli z Afriky před negroidy na Andamanech a japonskými Ainy. Baimové, vzdálení příbuzní Tibeťanů, jsou dodnes bez písma (pro sakrální účely užívají hieroglyfů), v kultu neznají chrámů a praktikují bön. 

Další proud mířil před kolem 40 tisíc roky na sever do Palestíny, kde se rozdělil na větev severoafrickou (a odtud do Španěl), mesopotamskou a anatolskou, která pokračovala přes Balkán do střední a západní Evropy. Předněvýchodní skupiny žily zprvu isolovaně a teprve v neolithiku opět migrovali a tím pádem se mísili.

Teprve později, před asi 35 tisíci roky, přišla do Evropy ze Střední Asie druhá migrační vlna. Zemědělství ze svého rodiště v Orientu nemuselo být vázáno na jednu migrační vlnu, ale mohlo se šířit prostým „okukováním“ know-how. O migračních theoriích viz zde níže.

Nálezy z roku 2011 v lokalitě Džabal Fája/Jebel Faya u vsi Milajka v emirátu Šardža (UAE) posouvají dataci šíření člověka z Afriky mnohem dál. Opracované kamenné klíny datují objevitelé do doby kolem roku 125.000, což je nejstarší lidský nález mimo Afriku (dosud držely rekord ostatky z jeskyně Kafza/Qafzeh a as-Schul/Skhul v Israeli u Nazarethu s datací 90 až 120 tisíc).

V Arábii bylo kolem 130.000 moře o sto metrů níže než dnes a z Afriky bylo možné přes Báb al-mandab přejít téměř suchou nohou. Jemenská savanna byla plná zvěře a tato doba byla bohatá na srážky. Perský/Arabský záliv ještě neexistoval a společný pratok Eufrátu a Tigridu ústil do moře daleko kdesi u Hormuzu.

Jiné odhady o expansi člověka říkají: Člověk se před 49-47 tisíci roky vypravil ze syropalestinské oblasti do Anatolie směrem východním i západním. Před 46 tisíci roky byl na jižním Balkánu, před 41 tisíci roky v ukrajinských stepích a na Donu (lokalita Kosťonki 45-42 tisíc), před 42-41 tisíci roky dorazil k Atlantiku, před 42 tisíci roky byl v Itálii a jižní Francii a Španělsku. Z Balkánu k Atlantiku se dostal za pět tisíc roků, asi o dva tisíce rychleji než se počítalo předtím, srov. zde výše.

Čísla alternují nahoru dolů. Srov. např. diskusi o prvních „Američanech“: naleziště Clovis v Novém Mexiku se tradičně pokládalo za nejstarší doklad lidské přítomnosti na severu světadílu a datuje se c. 11.500 (př. n. l.; na Západě Států 13.400-12.800 BP, na Východě 12.800-12.500 BP). Monte Verde v jižním Chile se však datuje 12.500, někdy c. 14.000. V obou případech se "clovisští lidé" obecně pokládají za součást první a nejrozsáhlejší sibiřské migrace přes "Beringii" do lidupustého světadílu a tudíž za prapředky indiánů (následovaly dvě menší vlny, které se z části smísily s první a z nich povstaly Eskymáci, Aleuťané a Apačové s Navachy).

V Cactus Hills ve Virginii byly však nalezeny kamenné nástroje s datací c. 18.000 či 16.000 vykazující „evropský“ původ z kultury solutreén (podle naleziště u Solutré-Pouilly v Burgundii) – podobně lebka v Kennewicku ve Skalistých horách, c. 9300 nebo mladší, viz však zde níže, vykazuje "kavkazské" rysy, šlo tedy o starší populaci než jsou předkové dnešních indiánů (označení „první národ“ tím pádem v ohrožení). K tomu je od roku 1970 znám rybářský nález (kutr Cinmar před virginským pobřežím) zubu mastodonta s kamennou čepelí/nožem z doby kolem 22.760 a nálezy kamenných nástrojů na poloostrově Delmarva (Delaware-Maryland-Virginia).

Všechny nejstarší nálezy souvisejí s kulturou solutrénskou ze severní Ibérie a jižní Francie. Znamenalo by to, že "evropská" populace, která dorazila na Ameriky v dobách největšího rozpětí ledovce v době ledové po jeho jižním okraji (po ledu nebo plavbou podél ker), byla později indiány zlikvidována či assimilována (průkopníky evropského původu nejstarších obyvatel Ameriky jsou proff. Dennis Stanford a Bruce Bradley).

Zatím nebyl nalezen žádný kosterní ostatek ze solutréenu a nelze proto získat vzorek DNA. Odborníci nicméně upozorňují na jazykové odlišnosti u některých malých indiánských skupin na východu Spojených států nenavazující na asijské jazyky a na kosterní nálezy z Floridy z doby kolem 8000 s vysokým podílem "evropských" genetických znaků.

Některé nálezy zkamenělých lidských lejn, koprolitů, z jeskyní u Paisley v Oregonu byly roku 2008 datovány na dobu předclovisovskou kolem roku 12.330 a pocházejí prý podle DNA z Asie. Žádná stopa však po vyšším stáří. Na rozdíl od solutrénských lidí, kterým na "kolonisaci Ameriky" byl klimatem vymezen čas maximálně pěti tisíc roků, konec doby ledové po roce 12.000 dal Sibiřanům větší šance k cestování přes Beringovu úžinu. Nálezy skalních maleb v středobrasilském parku Serra da Capivara jsou snad z doby kolem 7.000, ale řada nálezů pokládaných za kamenné hroty je zčásti datována na dobu kolem 20 tisíc př. n. l. a jeden nález z roku 2013 v Uruguayi odhaduje přítomnost lovců v době kolem 28 tisíc roků. Domněnky nezískaly širokou podporu paleontologů.

Na řece Aucilla na severu Floridy z podvodního naleziště Page-Ladson z roku 2012 pocházejí kamenné čepele a hroty šípů z doby c. 12.550 s kostmi mastodonta staršími dva tisíce let před vymřením velkých savců: floridská lokalita, jejíž osídlení zaniklo po stoupnutí hladiny moří, leží 8500 kilometrů od chilské Monte Verde a 3500 kilometrů od oregonských Painsley Caves.  

Z roku 2007 je nález lebky a kostí ze zatopené jeskyně Hoyo Negro na Yucatánu datovaná do doby cca 10.000-11.000 př. n. l. Na základě odlišných rysů paleoamerické dívky, jíž se dostalo jméno Naia, vznikla theorie, že současní indiáni a paleoameričané jsou jiní díky vývoji, nikoli původu a odlišných immigračních vln. Naia tedy mohla podle této theorie patřit k lidu povstalému migrací z "Beringie" příbuznému s východoasijskou populací.

Posouvání data příchodu lidí do Nového světa nekončí. Roku 1994 objevil Kanaďan Jacques Cinq-Mars v severním Yukonu u osady Old Crow ve třech jaskyních zvířecí kosti s řeznými stopami a ostatky lidské. Nálezy jsou datovány do doby c. 22.000 př. n. l. a lokalita tedy je nejstarším archeologickým nalezištěm celé Ameriky. Pro srovnání: nejstarší nález kosti stepního dlouhorohého bisona, druhu vyhynulého, který do Ameriky přešel ze Sibiře, je rovněž z kanadského Yukonu z doby c. 130 tisíc BP. Soudí se, že "Beringií" přešli bisoni někdy v rozmezí let 195 až 135 tisíc BP.

Roku 1992 byly u San Diega v Kalifornii nalezeny mastodontí kosti vykazující rozbíjení kamenem po smrti zvířete, tedy dobývání morku. Úlomky kamenné nepatřily do sedimentu nálezu a jsou pokládány za nástroje. Lidské/hominidní ostatky nalezeny nebyly, zvířecí kosti byly datovány do doby c. 130 tisíc BP, do doby meziledové, kdy byla Beringova úžina širší než v éře ledové. Zda se v případě lovců jednalo o homo sapiens, určit nelze, nicméně tou dobou ještě neměl opustit Afriku.

    

kleio_pasek

 

Nález homo sapiens, homo sapiens idaltu, pocházel od ethiopské vsi Herto v oblasti Awash a v zemi ležel c. 160 tisíc roků (nalezeno roku 1997, zbytky kostí dvou dospělých jedinců a jednoho dítěte). Idaltu je v řeči Afarů „starší“. Za ještě staršího člověka se však začal považovat nález z lokality Kibiš/Kibish v Etiopii, který žil před 195 tisíci roky, plus mínus pět tisíc let. Zkameněliny byly nalezeny roku 1967 a bývají označovány jako Omo I. a Omo II. O člověku  z roku c. 300 tisíc v Maroku viz zde výše: je to dosud nestarší lidský ostatek.

Za nejstarší nález h. sapiens v Evropě byly pokládány pozůstatky jedince v Peştera cu Oase, "Jeskyni kostí", v rumunských Karpatech z února 2002, který žil kolem roku 35 000 př. n. l. Související nálezy patří do aurignacienu, pravděpodobně první lidské hmotné kultuře (od c. 40 000, srov. zde výše).

Následují nálezy z ruské lokality Kosťonky (32 600 let př. n. l.) a Mladeč (ČR) s 31 tisíci roky. Člověk v Kent´s Cavern u Torquay v Devonu v Anglii kolem 30 900, v Peştera Muierii v Rumunsku žil kolem roku 30 150 (nověji odhadnuto na 37 800 - 42 000 let), kolem 29 000 v Peştera Cioclovina a kolem 27 680 ve francouzském Cro-Magnon.

Nová měření devonského nálezu z Anglie z roku 2011 technologií postavené nikoli na rozpadu uhlíku C14, ale na proměně uranu v thorium říkají, že nález je starý 44 200 - 41 500 roků. Klasický způsob měření s C14 je u stáří nad 30 tisíc roků málo spolehlivý a nelze ho použít bez látky s uhlíkem. Obecně by to mohlo znamenat posunutí datovací hranice o několik tidsíc roků výše.

Nejstarší nástěnné malby v Evropě v jeskyni El Castillo na severozápadu Španěl jsou podle nové datace nejméně 40 800 let staré, o asi čtyři tisíce let starší než v Grotte Chauvet ve Francii. Kresby jsou nefugurativní, jednobarevně červené, neznázorňují zvěř, ale ukazují tečky, kotouče, šablonovité obrysy a čáry. Převládá názor, že díla v El Castillu nepatřila neandertálcům, ale lidem a podle jedné theorie lidé z Předního východu už se znalostmi grafiky přišli. Podle jiné je naopak neandertálci umění naučili/okoukali a třetí výklad je nejjednoduší: byly to práce neandertálců.

Někteří z genetiků odhadují, že dnešní Evropané pocházejí ze zhruba deseti tisíc individuí. Pověsti o jednom rodičovském páru celého lidstva (Sumeřané, Babylónci, Helléni apod.) jsou s největší pravděpodobností liché. Míchání jednotlivých pralidských druhů je v logice věci, neboť ženy s velkou pravděpodobností patřily mezi hominidy vždy k základní kořisti.

O míře párování neanderthálců a člověka se vedou spory. Podle jednoho výkladu o společných znacích v DNA jde u obou tvorů o bytosti se společným předkem a se samostatným vývojem od doby kolem 500 až 350 tisíc: na severu se rozvíjel neandertálec, v Africe homo sapiens. Už tehdy musely existovat v Africe odlišnosti mezi homo sapiens v podobné míře jako dnes mezi lidmi ze severu a jihu, praví tato theorie ne příliš přijímaná.

Je však nepochybné, že homo sapiens svého staršího souseda neanderthálce zcela vytlačil, ať už jako kořist nebo méně pravděpodobnou asimilací (jeskyně Vindija v Chorvatsku, c. 38.000).

Pokud člověk dorazil z Předního východu k hornímu Dunaji kolem roku 40 tisíc, narazil na neanderthálce a na velkou zimu. V létě bylo v tundře jižně od ledovců, které sahaly do oblasti Berlína, asi patnáct °C. Ale před ledovci té doby byly stepy od Anglie po Sibiř bohaté na zvěř, mamuty, koně, bisony, soby, nosorožce.

Soudí se, že koncem ledové doby kolem roku 20 tisíc, kdy vrcholila poslední ledová doba, potřeboval člověk k sehnání denní stravy dvě hodiny a dvě třetiny z toho bylo masité jídlo, z rostlinné třetiny ořechy, houby, plody a kořeny. Ještě ani stopy po zemědělství, ale z doby kolem 21 tisíc pochází z čínské provincie Šan-si nález pramlýnských kamenů na drcení planých rostlin, nejstarší v dnešní Asii.

Zemědělství dorazilo do střední Evropy až kolem roku 5600 (buď doneseno migranty, nebo se rozšířila znalost technologie setí a chovu dobytka).

Zůstává záhadou, proč mezi roky 50.000-10.000 z planety zmizela megafauna (mamuti, nosorožci, medvědi). Vysvětluje se to změnou klimatu, oteplováním a vysoušením pralesů a úbytkem vegetace pro velkožrouty, naopak množením lesů v tundrách.

Velcí tvorové však předtím několik takových výkyvů přežili. Jedna z theorií si zahrála s představou, že například mastodonta žijícího v dnešní Americe od Aljašky po Honduras, mammut americanum, mohl vybít člověk…