999-900

999. - 990.

 

kolem 995:

v Egyptě následovali po Amenemhotpe na trůnu (vládl od asi 1045) panovníci jménem Osochór (tak Manethón, zřejmě Osorkón, syn náčelníka Mešwešů Šešonqa) a Psinachés; jejich existence není dosud doložena. Vládli šest, resp. devět let (viz dále rok 975).

 

kolem 990:

v Tyru se datuje začátek panování sídónských králů, resp. prvního, kterého známe jménem. Abiba‘al ze Sídónu vládl do roku 969. Etabloval foiníckou moc na Kypru.

 

asi 990 až 980:

Hadad-ezer, král v Aram-Zobá, dobyl na Eufrátu pevnost Mutkini (kdysi získanou assyrským králem Tukulti-apil-Ešarrou/Tiglatpilesarem I.). Poté napadl Hadad-ezerovo panství Dáwíd, král Israélců, za to, že byl spojencem Chanuna Ammónského (viz rok 1010) a damašský vládce byl židovskými vojevůdci Jóabem a Abíšajem poražen, viz rok 1005. Vítězové oblehli sídelní město Ammónů (řec Ammónítes/Ammanítoi) Rabbu či Rabbath Ammón, řec. Rabbathos, dn. jordánský Ammán a dobyli. Chanunův zaltý královský věnec/"korunu" o váze údajně jednoho talentu si nasadil Dáwíd a používal ho po celou svou vládu, poražené dal mučit a povraždit stejně jako Ammóny z dalších dobytých a vyvrácených osad. O osudu Chanuna není nic známo.

Dáwíd někdy v této době znásilnil Bat-šebu, řec. Bersabeé, židovskou manželku Chetity jménem Úrjá, řec. Úriás, který sloužil jako zbrojnoš/důstojník vojevůdce Jóaba. Aby se ho zbavil, nakázal Dáwíd Jóabovi poslat Úrju v poli do řeže, z níž nebylo návratu. Vdova Bat-šeba pak porodila syna, který žil jen několik dnů. Nová králova manželka pak porodila syna Šaloma, překvapivého nástupce trůnu.

Dáwíd visel na svém prvorozeném synovi Amnónovi. Když znásilnil svou nevlastní sestru Támáru, řec. Thémar, pomstil ji její bratr ze stejné matky Ma'achy (I.) Avšálóm/Abšálóm, řec. Absalóm, Abessalóm n. Apsalómos, třetirozený králův syn. Poněvadž otec Dáwíd, třebaže o násilnosti věděl, nic proti Amnónovi nepodnikl, dal Abšálóm při příležitosti, která se naskytla po dvou letech, svými lidmi Amnóna zavraždit. Po třech letech se směl vrátit do Jerúsaléma, ale nesměl otci na oči, po dalších dvou letech se usmířili. Po dalších čtyřech letech roky na to vznesl nárok na trůn a v Chevronu se prohlásil králem. Dáwíd před synem prchl za Jordán a Abšálóm používal jeho harému.

Jóab však zůstal Dáwídovi věren a porazil povstalce v bitvě kdesi v zemi Gilead v pozdější Dekapoli, snad roku 973; celý příběh mohl začít roku 989. Abšálóm se na útěku zachytil svými proslulými dlouhými vlasy o strom a když mula pod ním utekla, zůstal tam viset: Jóab ho proklál třemi kopími (nebo jen jedním šípem do srdce). Viz dále rok 972. 

 

V Hamathu tehdy vládl churritský král jménem Toj (T‘Y/T‘W), Dáwídův spojenec. Po Tojovi vládl jeho syn Hadórám (hebr. Jórám). Oba byli současníky krále Aššuru Aššur-réša-íší II. (k Hamathu viz také 1000 a 870).

 

[997: podle vyšší starověké tradiční chronologie zemřel tohoto roku král Šalomo; rozdělení království Israél na severní království Israél pod Jerobeamem I. a na jižní království Jehúdá/Júdá/Júdea, kde vládl Rehobeam, viz vše rok 933]

 

993:

v Athénách vládl po archontovi Archippovi (od roku 1012) jeho syn Thersippos (do roku 952).

 

991: V Latiu v Alba Lonze zemřel Alba Silvius (od 1030), syn Aenea II. Silvia. Sedmým králem Starolatinů se stal Silvius Atys (též Aegyptus Alba, Atys, řec. Kapetos), který vládl do roku 965.

 

************************************************************

989. - 980.

 

987:

v Babylónii zemřel král E-ulmaš-šákin-šumu (vládl od 1004) a byl pohřben v paláci svého sídelního města Kár-Marduk. Následovala vláda jeho syna (?) Ninurta-kudurrí-usur I. (do roku 984). Po něm krátce, pouze tři měsíce, kraloval jeho bratr Širiqti-Šuqamuma.

984:

Následovala vláda Már-bíti-apla-usur (do roku 978), který pocházel z elamské rodiny. Nemáme však žádný důkaz jeho současné vlády v rodném Elamu. I jeho doba byla pro celou Babylónii neklidná, a to hlavně díky vpádům aramajských kmenů. • Már-bíti-apla-usur byl posledním panovníkem VI. babylónské dynastie, zvané bazská (vládla od roku 1004). Tradičně ale bývá považován za jediného krále samostatné dynastie (VII., zvaná elamská, srov. rok 978).

 

989:

v Lakedaimonu následoval v rodu Ágidovců po královládě Labóty (od 1026) král Doristhos, resp. Doryssos (vládl do roku 960).

980:

v rodu Eurypontovců se po Eurypontovi, po němž se celá dynastie jmenuje (vládl od roku 1031) stal králem ve spartské diarchii Prytanis (do 931).

 

986:

bylo založeno město Samos a Smyrna byla rozšířena na město (srov. rok 1000).

 

************************************************************

979. - 970.

 

kolem roku 975:

v Egyptě po Psinachovi (?, viz rok 995) vládl předposlední panovník XXI. dynastie Nubecheperre-setepenamun IV. - Siamun-merejamun VI. Údajně kraloval 17 let, ale nic bližšího není známo (viz dále rok 955).

Siamun zřejmě dobyl na Filištínech (Peleset, odtud: "Palestinci") město Gezer (srov. rok 1191) a dal ho své dceři darem (její jméno historie neuchovala). Když se s ní oženil jerúsalémský král Šalomo, dostalo se kanaánsko-filištínské město do rukou židovského krále.

Je to první v historii známý případ, kdy se sňatkem vyženilo nějaké území a rozšířilo tak vlastní. Egyptský panovník předtím neprovdal svou dceru do ciziny, o což například mesopotamští mocnáři panovníky na Nilu žádávali, vždy naopak; je to další důkaz hlubokého úpadku prestiže. Událost je však známa pouze z kronikářských textů Starého zákona; egyptské prameny ji neznají a je dosti pravděpodobné, že k ní nedošlo.

 

973:

v Aššuru skončila vláda krále Aššur-rabî II. (vládl od roku 1014). Králem se stal jeho syn Aššur-réša-íší II. (panoval do 968).

 

978:

v Babylónii skončila vláda Már-bíti-apla-usura (na trůnu od 984) a tím zároveň skončila i VI. babylónská dynastie, dynastie z Bazi (od 1004). Jeho vláda ale bývá tradičně považována za samostatnou babylónskou dynastii, VII., elamskou. Současně byl posledním Elamitou, který byl králem v Babylónu (srov. rok 1159).

Novým panovníkem se stal Nabû-mukín-apli (vládl do 942), první král VIII. dynastie babylónské, která byla „domácího“ původu (podle rozlišovacích označení klínopisných dokumentů, kde jsou uchována tato chronologická data, bývá dynastie označována jako „H a J“). Dynastie se udržela u moci až do roku 733.

Vláda Nabû-mukín-apli, stejně jako jeho předchůdců, byla velmi neklidná, neboť pokračovaly loupežné vpády aramajských beduínů. V prvních dvaceti letech své vlády nemohl dokonce v jedenácti případech v Babylónu pořádat novoroční oslavy, proslulé slavnosti akítum.

 

kolem 975:

v Byblu vládl po Achírámovi či Chírámovi I. (od asi roku 1000) jeho syn Ittoba‘al I. (do roku asi 950).

 

kolem 975:

v Aramu-Damašku vládl současník a odpůrce israélského Šaloma Rezon, syn Eliadův, předtím poddaný Hada-ezerův. Zastínil moc státu Aram-Zobá (zde až do roku 853 není znám jménem žádný z panovníků, viz tam a srov. rok 1000).

 

972:

v Jerúsalému zemřel král Israélitů Dáwíd (vládl od roku 1010, resp. 1011 jako král v Chevronu/Hebronu, od roku 1005 v Jerúsalému. O despotovi se též tradovalo, že skládal písně a hymny, hrál na hudební nástroje.  Nástupcem se stal jeden z mnoha synů z mnoha Dáwídových manželek, viz rok 1010 a 990, Šalomo (Salomo, Šelomo/Šlomo, řec. a lat. Salomón/Solomón, Salómón, Solómón, vládl do roku 933). Jako o jeho otci také o něm se tradovalo, že je literárně zdatný, autor básní, písní a rozličných přírodovědných spisů.

Jeho židovská matka se jmenovala Bét-sabé, Bat-šeba, řec. Bersabeé, a Dáwíd ji donutil k něvěře svému manželovi jménem Úrjá/Urija, řec. Úriás, č. Uriáš, chetitskému důstojníkovi v židovském vojsku. Král dal nešťastníka zlikvidovat v bitvě tím, že ho opustí v řeži spolubojovníci, a vdovu strčil do svého harému, srov. rok 990. • Řada moderních historiků pochybuje o rozsahu zděděného Dáwídova panství a má za to, že vládl nejvýše okolí malého Jerúsaléma, viz rok 1010.

Dáwíd po Amnónově a Abšálómově smrti, viz rok 990, preferoval v nástupnictví Adóniju/Adónia, čtvrtorozeného syna. Bat-šeba však tolik naléhala na krále, který se jí zmocnil zločinem, viz rok 990, aby nástupnictví svěřil jejich synovi Šalomovi, až král po přímluvě velekněze Natana, který kdysi vybral i pro Šaloma jméno, povolil s tím, že se ostatních sourozenců nový panovík nedotkne. V rozhovoru se svým synem Dáwíd pak ovšem požádal o likvidaci svého věrného vojevůdce Jóaba, jemuž vděčil za vládu, a dalších činovníků, kteří mu sloužili celý život: Šalomo je dal po nástupu na trůn zavraždit stejně jako Adóniu a jejich vrah Benjahu, řec. Banaiás, velitel královské gardy, se stal novým vojevůdcem celého královského vojska. 

Krátce po nástupu na trůn se Šalomo oženil se s jednou z egyptských princezen, s dcerou krále Siamuna (srov. rok 975)Zavedl do židovského vojska vozovou jízdu (dosud v užívání jednotlivými předáky), bájí se, že vybudoval námořní flotilu, založil Tadmór, řec. Thadamora, hellénistickou Palmýru a že se aktivně staral o dálkový obchod s Arábií (srov. pověst o královně ze Sáby). Šalomo udržoval Dáwídovy přátelské styky s Chírámem Tyrským a od něho posléze dostával stavební materiál pro svůj chrám, který platil ročními dávkami obilí, oleje a vína, viz rok 968.

 

Po Dáwídově a Jóabově smrti se z Egypta vrátil Hadad Edomský (řec. Aderos; srov. rok 1005), manžel údajně sestry egyptské královny (který z panovníků na Nilu je míněn, známo není). Úhlavní Šalomův nepřítel po celou jeho vládu loupil v Iúdaji a Šalomova armáda se Edomských nedokázala zbavit. Hadad byl spojencem Rezona z Damašku, řec. Rhazos, dalšího z neporažených israélských nepřátel za Šaloma. To dokládá, že moc Jerúsaléma nesahala mimo Iúdaiu/Júdu.

 

Ke konci Šalomově vlády se proti němu na pošťuchování proroka Achíji spikl královský činovník Jeroboám/Jarob'am n. Járáb'ám (řec. Hieroboam), syn Nebatův, z kmene Efraim. Chtěl se prohlásit panovníkem severních israélských kmenů, ale neuspěl a prchl rovněž do Egypta. Viz o něm dále roku 933.

 

[972: podle jednoho z tradičních starověkých dat přešli Thrákové, sídlící u Strýmónu, do Malé Asie do oblasti, která se později nazývala Bíthýnie, tehdy podle nich Bebrykie]

 

************************************************************

969. - 960.

 

968:

v Aššuru skončila vláda Aššur-réša-íší II. (panoval od 973) a novým králem se stal jeho syn Tukulti-apal-Ešarra II. (vládl do 935). V čele válečné výpravy byl třikrát v zemích Nairi a nápisně se chlubil tím, že vládl „od moře na Západu (Amurru) až po moře Nairské (= jezero Ván)“ (srov. dále rok 912).

 

969:

v Tyru a v Sídónu kraloval po Abi-ba‘alovi (vládl od roku asi 990) jeho syn Chírám I., řec. Eirómos (až do roku 936; dožil se 58 let). Byl spojencem židovského království Šalomonova a doma vystavěl chrámy „Hérákleovi“ a Aštartě. Pravděpodobně za jeho vlády byly založeny osady Utika (v dn. Tunisku) a Gadér, Gádés, Agdir, Haggadir (Cádiz v dn. Španělsku; srov. ale tradiční starověké chronologické údaje již k roku 1101).

 

asi roku 968:

v Jerúsalému bylo 480 let po odchodu Židů z Egypta, druhého měsíce v roku, tj. asi koncem března až květen, započato se stavbou prvního chrámu boha Jahwe (dokončen asi 955): dílem pověřil Šaloma jeho otec Dáwíd. Stavební materiál směňoval Šalomo s Chírámem Tyrským, viz rok 972. Biblický údaj, že židovský panovník určil sedmdesát tisíc lidí na nošení nákladů, osmdesát tisíc na lámání kamene a k tomu 3600 (na jiném místě 3300) dozorců nad nimi, je jednoduše vycucaný z prstu.

 

960:

v Lakedaimonu vládl v rodu Ágidovců po Doristhovi (kraloval od roku 989) Agésiláos I. (do roku 930).

 

965 V Latiu v Albě Lonze zemřel Silvius Atys (od 991), osmým králem (vládl do roku 937) jeho syn Capys Silvius (řec. Kapys).

 

************************************************************

959. - 950.

 

kolem roku 955:

v Egyptě zemřel v Tanidě král Siamun (vládl od asi 975). Na trůnu následoval Titcheprure - setepenamun V. - Psibchaemne II. - merejamun VII., řec. Psúsennés II. (do roku 945).

V hornoegyptských Thébách se po smrti Nesbenebdeda stal veleknězem jeho bratr Pinudžem II. (srov. rok 1075). Jeho manželkou byla Neschon.

Dynastie thébských velekněží se uzavřela synem Pinudžema II. Psúsennem II., který po smrti Siamuna v Tanidě získal moc nad celým Egyptem a přesídlil z Théb do Tanidy v Deltě. Byl posledním králem XXI. dynastie a také jediným, který spojil Dolní a Horní zemi pod jednu vládu.

 

kolem 955:

začátek řady jmen vládců chetitské dynastie v Gurgunum (srov. rok 1000; přesné údaje neznáme, hypotheticky řazeny vlády po 25 letech):

955 Palalam I. (nejasné čtení)

930 Muwanzas (současník assyrského krále Aššur-dana II.)

905 Chalparuntijas I. (současník assyrského krále Adad-nérári II.)

880 Muwatališ (doložen v assyrských pramenech roku 858)

855 Chalparuntijas II. (doložen roku 853)

830 Palalam II.

805 Chalparuntijas III. (doložen roku 805, vládl do roku asi 780)

mezi roky asi 780 až 743 neznáme jméno panovníka

743 - 711 (?) Tarchulara

711 Mutallu

 

kolem roku 950:

v Karchemiši vládne jistý Suchis I. (Šuchiš; srov. rok 1000, viz dále roku 900), v Gurgum LA+I-mas (?).

 

kolem 950:

v Byblu - Gubla vládne po Achírámově/Chírámově synovi Ittaba‘alovi (od roku 975) jeho syn Jechimilk (do roku asi 925).

 

kolem 955:

v Jerúsalému v říjnu asi t. r. podle biblické tradice slavnostně dokončil král Šalomo první Jahweho chrám (začal se stavět roku asi 968). Stál do roku 587, viz tam; o jeho velikosti líčené ve Starém zákonu věda obecně pochybuje a předpokládá, že to byla stavba spíše o velikosti palácové kaple, popřípadě kostelíku, pokud vůbec existoval (není po něm archeologických stop ani po více než 150 letech výzkumů na území města). O velikosti sídelního města židovských kmenů archeologové rovněž pochybují, někdy dokonce hovoří o větší neohrazené vsi, viz roky 1400 a 1005.

Podle hellénistické tradice chrám stál sedmého roku a sedmého měsíce od zahájení stavby, tedy asi v říjnu roku 961 (historik Iósépos Flavios a viz rok 3761, kde některá datace podle jím použité éry). Přes ústřední roli chrámu v dějinách a jeho kněží nestal se židovský stát nikdy theokracií, a to ani za nejrevolučnějších obdobích válek s Hellény a Římany. 

 

952:

v Athénách po Thersippovi (od 993) vládl jako archón jeho syn Forbás (až do roku 921).

 

************************************************************

949. - 940.

 

945:

v Egyptě v Tanidě zemřel král Psúsennés II. (vládl od asi 955). Jím skončila řada vládců XXI. dynastie, zvané tanitská (začala rokem 1045).

Následovali králové XXII. dynastie, zvané libyjská (až do roku 720, resp. 715). Jejich sídelním městem zůstala Tanis. Libyové (předkové Berberů) se v průběhu předešlých let stali v Dolním Egyptě silným ethnikem a drželi vlivné posice především ve vojsku.

Mešweše a Libu porazil už Merneptah a Ramesse III., ale v Egyptě se udrželi, Delta se stala pozvolna celá libyjská, nadále nosili péra ve vlasech, dlouho byli negramotnými kočovníky a nikdy se plně nepoegyptštili. Jejich náčelníci ale vládli Egyptu čtyři staletí. Přes zjevný kulturní úpadek však ekonomika zřejmě prosperovala nejen v zemědělství.

Na rozdíl od Théb se v Deltě za Libyjců používalo i nápisně hieratického písma namísto hieroglyfů.

Prvním panovníkem XXII. dynastie byl Hedžcheperre Setepenre I. Šošenq I. (tradičně Šešonk, hebr. Šišak, vládl do 924). Pocházel z rodiny z Búbastidy. Zrušil dědičnou vládu veleknězů v Thébách i v celé Thébaidě (trvala od dob Hrihorových) a panoval nad celým Egyptem. Veleknězem byl jeho syn Iuput, kterého udělal velitelem armády.

Od dob jeho vlády zůstal v panovníkově rodině také úřad vrchního armádního velitele (stal se jím králův druhorozený syn Iuput, a to před nebo od roku 936). Vůbec všechny nejdůležitější úřady drželi rodinní příslušníci.

Církevní hodnosti král rozdával svým důstojníkům, převážně Libyjcům. Král a velekněz byli přirovnáváni k dítěti Usira a Ésety Horovi, kterého jeho božská matka kojí (srov. její podobu s madonnou). Libyjci na trůnu plenili hroby starých králů a mumie zbavené cenností pohřbívali skupinově v nenápadných hrobech. Zlato přetavovali, texty přepisovali atd.; ostatně okradení mrtví přeci byli ti panovníci, kteří honili jejich předky…

Za xxii. dynastie zanikla funkce hlavy chrámového hudebního sboru a rozšířila se moc „božské manželky Ammónovy“. Mužská velekněžská funkce s koncem thébského separatismu postupně také slábla a za xxv. dynastie núbijské už namísto králů obětují bohům (panenské?) manželky Ammónovy s korunami obou zemí na hlavě a byly zcela autonomní a nedotknutelné (stejně jako núbijské kněžky-panovnice).

Část thébského kléru se před Libyjci vystěhovala do Napat.

V Memfidě byl veleknězem Ptahovým Šedsunefertem. Jeho matkou byla Tapešenese, manželka zemřelého velekněze Anchefensechmet.

Wezírové ve XXII. a XXIII. dynastii: Ze severních z XXII. dynastie je znám jistý Iken. Na jihu za obou dynastií úřadovali: Padimut, Ia-o, Rudpamut, Horej, Hori (syn Iučeka?), Nesipaqašutej, Harsiese (syn Nesipaqašuteje), Hor, Pentejfanch (syn Horův), Harsiese, Džedchonsefanch, Nachtefmut, Hor, syn Nachtefmutův, Pamiu, Pacharu (syn  Pamiuův), Anch-Osorkon, Padiamonet (syn Pamiuův).

 

942:

v Babylónu zemřel král Nabû-mukín-apli (vládl od roku 978), na trůnu ho následoval jeho syn Ninurta-kudurrí-usur II. (vládl 8 měsíců a 12 dnů). Od roku 941 vládl jeho bratr Már-bíti-achché-iddina. Délku jeho vlády přesněji neznáme, skončila někdy před rokem 912 (viz tam).

Z dob vlády obou bratrů se nedochovaly žádné psané dokumenty. S největší pravděpodobností byla Babylónie opět vážně sužována ničivými nájezdy Aramajců. Na babylónském venkově byli v této době stále ještě velmi mocní Kassité.

Po Már-bíti-achché-iddinovi následovaly vlády králů: Šamaš-mudammiq, Nabû-šuma-ukín I. a Nabû-apla-iddin. Poslední vládl v Babylónu do roku 851 (viz tam). Délky jejich vlád neznáme, neboť počty let se v klínopisných kronikách neuchovaly.

 

druhá polovina 10. století:

v Guzáně (Gozan, dn. Tell Halaf na okraji Réš inu/římská Rhésaina, dn. Rás al-´Ajnu v SYR části Džazíry u pramenů Cháburu, řec. Gauzánis) vládne aramajský dynasta („král“) Kapara, syn Chaziánův či Chadiánův (bibl. Hezion), z klanu Bachiánu (aram. Bachján). Z doby mnohem pozdější, ze začátku 9. století, odtud známe jméno jistého knížete Abišalamu, Abšalom, Absalom.

Aramajové žili jižně od Malého Zábu ve východním Potigridí mezi Aššurem a Babylónem již od dob vlády assyrského krále Aššur-rabî II. (1014 - 973). Rovněž místní populace byla již plně aramaisována. Jejich státní útvary, knížectví (v pramenech zvány „královstvími“) zde byly:

Bít Zamáni („Dům Zamániho“), pozdější hellénistická Arzanéné a Gordyéné na jihu Armenie, se sídelním městem Amida (Amid, kurd. Amed, dn. Diyarbakır v TR, "Země Bakrova klanu"), původně assyrské osadě z 3. tisíciletí, později churritská (jméno Amida poprvé zmiňováno za krále Adad-néráriho I.)

Bít Bachiáni („Dům Bachjánův“) na horním Cháburu a

Bít Chalupé („Dům Chalupiů“) na dolním Cháburu.

 

O aramajských státech v Syrii viz rok 1000.

 

************************************************************

939. - 930.

 

935:

v Aššuru skončila vláda Tukulti-apil-Ešarry II. (začal vládnout od roku 967). Následovala královláda jeho syna Aššur-dana II. (až do roku 912). Byl po stu letech prvním assyrským panovníkem, který podnikal pravidelně každý rok polní tažení mimo hranice kmenového území Assyrie. Jím také začíná rané období novoassyrské říše (vymezeno rokem 782; pozdní období Novoassyrské říše pak trvalo mezi lety 745 až 609).

Aššur-dan II. postavil v sídelním městě Aššuru dvě nové stavby, ale slavným se stal dobytím a naprostým zničením země a státu Katmuchu. Jeho poslední král byl Assyřany zaživa stažen z kůže a jméno státu zmizelo z lidské paměti. Později se stalo součástí Urartu. Sídelním městem Katmuchu byla Nasibina (Nisibis, hallénistická Antiocheia v Mygdonii).

Aramajům se sice podařilo za Aššur-danovi vlády dobýt v oblasti Nisibis město Gidara, přesto byli Assyřané v bojích s Aramaji po dlouhé době úspěšní.

 

936:

ve dvoustátí Tyru a Sídónu skončila vláda Chíráma I. (panoval od roku 969). Následoval král [...] (jméno nápisně neuchováno). Podle pozdních kronikářů nastoupil po Chírámovi jeho prvorozený syn Ba’al-eser I. Žil prý 143 roky a vládl do roku 919 (podle jiné tradice jen sedm, nikoli sedmnáct let). Jeho mladším bratrem byl Abdémón, který proslul chytrostí v luštění hádanek.

Po Ba’al-eserovi vládl do roku 910 jeho syn ‘Abd-Aštart/‘Abd-Aštoreth, řec. Abdastratos n. Abdastartos. Dožil se 39 let (podle jiného zdroje dvaceti) a byl zavražděn spiknutím čtyř bratrů, s nimiž sdílel kojnou. Nejstarší ze spiklenců Methusastartos, syn Eleastartův, vládl zřejmě dva roky (jinde v chronografiích: dvanáct).

Od roku 908 vládl dvanáct let jeho bratr Astartos (Stratón?), který se dožil prý 54 let. Roku 896 následoval další bratr Astharimos, který vládl devět roků a dožil se 58.

Zavraždil ho poslední z bratrů Fellés, Felitos, který žil 50 let, ale vládl jen osm měsíců roku 887, než byl sám zabit, viz dále rok 887.

 

933:

v Jerúsalému zemřel král Hebrejů Šalomo (vládl od roku 972). Ke stáru opustil israélský kult Jahweho a přiklonil se k příznivcům syrofoinícké Aštaroth (hellénistická Astarté), k bohu Ba‘alovi a věnoval pozornost i dalším neisraélským kultům (svatyně dostal v zemi Chámos Móabitů, Moloch Ammónitů). To prý v závislosti na svých harémových ženách, jimž na stará kolena propadl. • Moderní historiografie docházejí k různým letopočtům Šalomova úmrtí. Uváděny bývají roky 931, 930, 928 či 922 i další.

Šalomovým dědicem z dětí z harému, který údajně čítal na tisíc žen, se stal syn Rechobeám/Rechabeám n. Rechab'ám, řec. Roboam (40), jehož matkou byla Naáma Ammonitská, řec. Noomás (vládl v Jerúsalému do roku 917). Nebyl však přijat za krále všemi israélskými kmeny (bylo jich kdysi dvanáct, srov. rok 1108 - odtud řec. označení dódekafýlon, dvanáctikmení). Na severu království ukamenovali Rechobeámova výběrčího daní a když se z Egypta vrátil Jeroboám z Efraim, viz rok 972, byl deseti severními kmeny zvolen rovněž králem se sídelním městem v Šechem (Sichem, dn. Náblus). Rechobeám byl oddán s osmnácti ženami, harémových držel třicet a synů měl 28. Jeho oblíbenou ženou byla Ma'acha (II.), dcera Abšálómova, Dáwídova syna. Stala se matkou Abijámovou a bábou Ásovou. 

Království Israél se tímto rozdělilo na dva nezávislé státní útvary:

severní úrodnější království Israél/Jisrael (trvalo do roku 722; „deset ztracených kmenů israélských“, srov. rok 1108), monotheistický bůh se tu jmenoval Elohim/Bůh či spíše (grammaticky) "Bohové" (škola elohistů) a vyznávány byli obyvateli též polytheistické kulty, s odhadem jedno sto tisícem obyvatel a se sídelním městem Šomerón, řec. Samareia, č. Samaří (viz ale rok 880 a 879, do kdy byla sídelním městem království Tirza/Tirca/Tersa, dn. Tell el-Farah u Šomeronu), kde až do roku 912 vládl král Jerobeám I., a na

jižní suché až vyprahlé království Jehúdá/Júdá, řec. Iúdeia (lat. Iudea, č. Júdea) s odhadem deseti tisíci lidmi pod Rechobeámem a se sídelním městem Jerúsalémem (stát existoval do roku 587) a monotehistický bůh se tu jmenoval Jahwe ("škola jahwistů"). Nástupci Šalomonovi vládli pouze v Júdě a v bývalém kmenovém území israélských Ben Jamínů. Zachovaná historiografie soustavně deklasuje Israél jako zemi nejhorších škůdců-odpadlíků od víry a Samarské podává jako nejhorší druh lidí.

Historickou kuriositou je skutečnost, že Jerobeám, který byl u Šaloma vysokým úředníkem v době, kdy byl ještě jerúsalémský panovník oddán kultu Jahweho, musel před hněvem krále uprchnout do Egypta, neboť v Sídónu obětoval bohyni Aštaroth.

 

K židovské chronologii:

začátek roku byl v Júdá počítán od měsíce tišri (na podzim), zatímco v Israéli tradičně od nisanu (na jaře). V roce 848 přijalo i království Júdá systém svého severního souseda.

 

930:

v Lakedaimonu skončila královláda Ágidovce Agésiláa I. (od roku 960), následoval Meneláos (II.; vládl do roku 886). Současně v rodu Europontovců skončila vláda Prytanise (od 980), následoval Eunomios (-mos) (do 886).

 

937 v Latiu skončila vláda krále Capya Silvia (od roku 965), nástupcem Carpentus Silvius (řec. Kalpetos), který vládl do roku 924.

 

************************************************************

929. - 920.

 

928:

egyptský král Šošenq I. se pokusil dobýt zpět Syrii. Přitom obsadil řadu israélských měst, celou Júda a Jerúsalém i s Jahweho chrámem byl vypleněn pátého roku panování Rechobeáma. Prý to bylo 1200 vozů s poklady, jak praví židovská tradice o chrámovém pokladu. • V lokalitě Chirbat an-nahas mezi Mrtvým mořem a Petrou s tehdy asi stovkou domů a pevností Egypťané za něho a jerúsalémského Šaloma provozovali měděný důl (podle dřevěného uhlí kolem roku 910 těžba přerušena, později obnovena).

 

924:

v Tanidě zemřel Šošenq I. (vládl od roku 945). Králem se stal jeho syn Sechemperre-setepenre II. - Osorkón I. (hebr. Serach; vládl do roku 889). V Búbastidě věnoval chrámu zlaté a stříbrné předměty o celkové váze přes 390 tun (což by mohla být kořist jeho otce z tažení proti Israéli a Júdě, viz zde výše).

Koncem své vlády jmenoval Osorkón I. svého syna Heqacheperre-setepenre III. Šošenq II. spoluvládcem, ale ten pravděpodobně zemřel dříve, než otec. O vztazích otce a syna nejsme informováni, stejně jako o celé vládě krále Osorkona I. V zemi vládl klid a byly stavěny chrámy. Matkou Šošenqa II. byla Makare/Maatkare, dcera krále Psúsennea II.

 

925:

v Byblu-Gubla skončila vláda Jechimilka (od asi 950), následoval jeho syn (?) Abiba‘al (vládl do asi roku 910).

 

kolem roku 920:

v Bít Adíni (srov. rok 1000) vládne Chamijatas, syn Arijáchinase. Kolem roku 900 ho ve vládě následoval jistý Sangara („syn z rodu Adíni“, jménem doložen roku 899), po něm, v letech asi 975 až 855 vládl jistý Achúni (srov. 1000 a 899).

 

kolem roku 920 (?):

v Sam’al vládne Gabbar (srov. rok 1000). Následují:

BMH/Bamach, kolem roku 890 (?)

Chajánu (aram. HY’), v assyrských pramenech doložen v letech 858, 857 a 853

Š’L/Šá´ul, syn Chajánův

Kilamuwa/Kilam-muwa, doložen 840 až 830?; syn Chjánův (?); všichni tři byli současníky assyrského krále Salmanassara III.

QRL, současník Adad-néráriho III.

Panammu I., Panam-muwa, současník Salmanassara IV.

Bar-sur, současník Aššur-dana III.

Panammu II., doložen 733/2

Bar-rakib, současník Sargona II.

 

921:

v Athénách po Forbovi (archontem od 952) následoval jako archón jeho syn Megaklés (do roku 891).

 

924 v Latiu po Carpentovi Silviovi (vládl od 937) desátým králem v Albě Lonze jeho syn Tiberinus Silvius (řec. Tiberínos, do 916).

 

************************************************************

919. - 910.

 

před rokem 912:

v Babylónu zemřel král Már-bíti achché-iddina (vládl od roku 942), jeho nástupcem se stal Šamaš-mudammiq. Nic bližšího není známo, srov. rok 942 a pořadí panovníků rok 851. Šamaš-mudammiq v letech asi 908 až 902 odrážel útoky Assyřanů, viz níže.

 

912:

v Aššuru zemřel Aššur-dan II. (vládl od roku 935), následovala vláda jeho syna Adad-néráriho II. (až do roku 891), vlastního zakladatele moci novoassyrské říše (srov. ale také rok 745 a Tukulti-apal-Éšarra III.).

Až do 11. roku své vlády (tj. do roku 902) vedl válečná tažení především proti zemi Chabchu jižně od jezera Ván (Chabchu byla jednou ze zemí Nairi, a to na jeho východě či jihu, bylo to pouze zeměpisné označení, nikoli státní útvar), proti zemím Lullubu(me), Zamua, proti zemím Nairi, proti Babylónii. Proti Aramajům vedl celkem osm polních tažení.

Z dob vlády Adad-néráriho II. jsou opět známy seznamy epónymních assyrských úředníků limmu; královo jméno zahajuje seznamy roku 910 (jména epónymních úředníků viz v indexu s. v. limmu). Nejstarší zachovaná část seznamů je z let c. 1830-1735, n. 1876-1781.

 

kolem roku 910:

v Byblu skončila vláda krále Abiba‘ala (začala 925). Po něm kraloval jeho bratr Eliba‘al (až do roku asi 885).

 

917:

v júdském Jerúsalému zemřel s výjimkou egyptské invase po klidné vládě král Rechobeám (57; na trůnu od 933). Do roku 914 vládl jeho syn s Ma'áchaou I. (řec. Machané) Abijám/Abijá (Abjám, řec. Abiás n. Abia). Jeho matka byla vnučkou Dáwídova syna Abšálóma. Zahájil válku s israélským králem Jerobeámem I. a porazil ho v bitvě na úpatí hory Šemaraim v kraji Efraim. Abijám zanechal po sobě 22 synů a 16 dcer se čtrnácti ženami.

914:

Abijám zemřel a nástupcem se stal jeho syn s Ma'áchou II. Ásá, řec. Asa n. Asanos (vládl do 873). Po desetiletí bojů s Israélem uzavřel mír (905). Ásá byl spojencem krále Aramu-Damašku Bar-Hadada I. (Ben-Hadad), který byl synem Tabrimmona a vnukem Chadiánu (hebr. Hezion), srov. roky 949-940.

Ásá se vrátil k monotheistickému kultu boha Jahwe, od něhož se jeho rodiče a prarodiče odvrátili, resp. připouštěli i vyznávání kultů jiných, v ostatní Palaistíně obvyklých. Královnu-matku, uctívající Jahweho manželku Ašeru, vyhnal ode dvora a její kultovní strom dal podtít a spálit. Současně zrušil svatostánky polytheistických kultů včetně těch, jejichž kultovní zvyklosti vyžadovaly homosexuální klérus (a jejichž jména neznáme, srov. anatolskou Kybelu). Radikální monotheismus v Jerúsalému Ásu nepřečkal, viz další represálie vůči polytheistům roku 634.

 

912:

v Israéli zemřel jeho první král Jerobeám I. (vládl od 933) a nástupcem se stal jeho syn Nádáb, řec. Nabados.

911:

vypuklo v Israéli povstání proti Nádábovi, které vedl Baesa či Ba'aša, řec. Baasa, syn Achíjův z klanu Issachar. Nádáb byl povstalci před filistínským městem Gebbeton, řec. Gabathón, které obléhal, poražen a král pučistou zabit. Ba'aša vyvraždil celou Nádábovu rodinu a vládl do roku 888; jeho residenčním městem se stala namísto Samareie Tirza/Tersa, řec. Tharsé n. Tharsalé.

Nádábem skončila vláda I. israélské dynastie (od 933), Baesou začíná období II. královské dynastie (vládla do roku 876).

 

916 v Latiu po Tiberinovi Silviovi (od 924) králem jeho syn Agrippa Silvius (Agrippás). Vládl do 875. Tiberinus se podle jedné pověsti utopil na začátku výpravy proti Etruskům v řece a z řeky Albuly n. Alby, "Bělá", se stal Tiber (n. Tibera). 

 

************************************************************

909. - 900.

 

908 (?) až 902:

válka Adad-néráriho II. Assyrského se Šamaš-mudammiqem Babylónským. Roku 902 byli Babylóňané poraženi v bitvě na úpatí hory Jalman (?) poraženi a jejich král padl (srov. rok 912). Adad-nérári odňal Babylónu již obsazená města Dér (dn. Badrá), Arrapcha, Lubdu a v podstatě vše na východ od Tigridu. Na středním Eufrátu přišlo Babylónské království o pevnosti Idu (dn. Hít, starobab. Tutul) a Zaqpu.

Nástupcem Šamaš-mudammiqa na babylónském trůnu se stal jeho syn Nabû-šuma-ukín I. (délku vlády neznáme), který byl Assyřany pod Adad-nérárim rovněž poražen. Později byl uzavřen mír a na znamení jeho trvání se oba králové navzájem oženili se svými dcerami.

902:

Adad-nérári se vypravil do pole na své první tažení proti Aramajům na severu Mesopotamie (srov. rok 919 - 910).

901, 900 a 898 a 896:

tažení Adad-néráriho II. proti temmanským beduinům v okolí Nasibiny-Nisibis v zemi Chanigalbat, které vedli dva vůdcové, Núr-Adad a Muquru (srov. rok 898).

 

905 nebo později:

tažení egyptského krále Osorkóna I. do Palaistíny (pokud se pod označením Zerach n. Zarach skrývá jeho hebrejské označení, řec. Zaraios). Vojsko se dostalo až k Mareša v jižní Júdě, kde ho rozložila nějakě epidemii. Júdský král Ásá, vládce v Jerúsalému, pak mohl královo vojsko („Núbijce n. Aithiopy“, jak praví dobový text) zahnat.

 

900:

někdy koncem května či v průběhu června (3. měsíc júdského kalendáře) se pod dojmem válečných úspěchů krále Ásy staly spojenci klanů Júdá a Ben-Jamín israélské klany Efraim, Manasse a Simeon a uznali království Júdá. Mír v Júdě pak trval do roku 880.

 

kolem roku 900:

v Karchemiši vládnou po králi Suchis či Šuchiš I. (srov. roky 1000 a 950) další příslušníci panovnické dynastie: Aštuwatamanzaš - Suchis či Šuchiš II. a po něm Katuwaš (až do roku asi 870).

 

kolem roku 900:

v Indii končí období šedě malované keramiky (začalo kolem roku 1100).

v Nigérii v oblasti vymezené na severu okolím Kaduny, na východě jsou a na západě Abujou vznikala kultura Nok pojmenovaná podle lokality uprostřed vymezení. Trvala do asi 200 n. l. Podle mladší datace existovala v rozpětí let 600 př. n. l. až 200 n. l.

Známé jsou její keramické sošky lidí a zvířat a je to nejstarší známá subsaharská civilisace zpracovávající železo. Kromě keramiky není nic zachováno. Lze jen spekulovat, že její tvůrci byli Prabantuové.