Předmluva

Chronografie, chronografové • rozsah • způsoby datování • datační problémy •  přepisy starých jmen • staré pojmy a jejich posunuté významy
 
 
Chronografie starověkých dějin Kleió (CSD) je příručkou v časovém a alfabétickém sledu shrnující dochovaná historická fakta.
Jako literární útvar je chronografie velmi stará. Za chronografie lze totiž považovat již od 2. tisíciletí př. n. l. babylónské seznamy králů a babylónské astronomické kroniky a diáře, stejně tak jako seznamy králů egyptských. Prvním hellénským chronografem, "kronikářem", byl Eratosthenés z Kýrény (zemřel kolem roku 200), jehož přehledný spis Chronografiai zpracovával hellénské dějiny od trojské války do smrti Alexandra Velikého.
Navazovali Apollodóros z Athén (zemřel někdy před rokem 100) s veršovaným dílkem Chronika, pojímající ve čtyřech knihách děje od pádu Ília po rok 119, a Kastór z Rhodu, jehož stejnojmenná práce o šesti knihách sahala od mýthického Nina po rok 61. Je dosti pravděpodobné, že svá data sestavil jako první do tabulek. Dvanáct knih Chronik vydal Dexippos (zemřel c. 275 n. l.) a na jeho dílo navazoval novoplatónik Eunapios ze Sard, jehož Historiá hé meta Dexippon o čtrnácti knihách končila snad roku 414 n. l. Více o dějepiscích v indexu, s. v.
 
Třebaže vlastní chronologické dělení podle olympiád přinesl historik a politik Tímaios z Tauromenia (srov. v textu CSD rok 356 př. n. l.), mezi Hellény se uchytilo až Eratosthenovou prací. Většina řecky psaných seznamů panovníků, nejvyšších úředníků, kněží a olympijských vítězů se nedochovala, ale čerpal z nich první z křesťanských "kronikářů" sepisujících dějiny od "stvoření světa" do jejich současnosti Sex. Iulius Africanus (zemřel c. 250 n. l.). Své Chronografiai dovedl do vlády skandálního císaře, jemuž Římané říkali Elagabalus a Sardanapallus, Chronika překladatele bible do latiny Sophronia Eusebia Hieronyma (zemřel 420) do roku 378 a stejnojmenné shrnutí Hydatia z Aquae Flaviae, dnešního Chavesu v Portugalích, který zemřel kolem roku 470. Křesťanský činovník Hydatius datoval podle vlád augustů a dokonce podle olympiád, třebaže už byly osm desetiletí zakázány.
 
Dějiny Hellénů jsou dominantním fenoménem starověkých dějin a hellénská kultura je díky především její hellénistické podobě naším prvotním dojmem ze všem informací o starověku, které získáváme ve škole nebo četbou a studiem. Velká část hellénských etických norem se kuriosně prostřednictvím monotheistického křesťanství i přes jeho tragickou destruktivní roli v dějinách stala normami moderní Evropy.
 
K uspořádání CSD
 
Z chronologických údajů jsou uváděny ty, kterých bylo užíváno nejčastěji, tj. datace dle olympiád, athénských archontů, seleukovské a arsakovské éry, "od založení Města" (rozumí se: Říma) a podle římských konsulů. Jsou však uvedeny i začátky dalších datovacích ér.
Vlastní annalistické údaje doplňují seznamy vladařů. Přistupují k nim úplné rodokmeny vládnoucích dynastií (stemmata) a vyčerpávající index jmen, míst a pojmů. Údaje o umělcích a jejich dílech jsou co nejstručnější. Jednotlivé osobnosti jsou jen zařazeny do dějinných souvislostí. CSD v této části nenahrazuje existující české slovníkové příručky Encyklopedie antiky, Slovník antické kultury nebo Slovníky řeckých a latinských autorů.
 
V CSD byl vypuštěn poznámkový a odkazový aparát, který by značně zatížil rozsah knihy a ještě více její přehlednost. V odborné literatuře se názory badatelů na datování nejen událostí, ale i celých období nebo dokonce sledů událostí často znamenitě rozcházejí.
Tak např. v hellénistických dějinách prvních dvou třetin třetího století před naším letopočtem známe vlastně jen jednotlivé episody, které nelze přesněji zařadit na desetiletí nebo dokonce století; srov. případ samovládců v Argu Lafaa a Periláa (viz rok 544 a 303).
Kleió proto částečně zaznamenává vedle tradičních starověkých údajů rovněž údaje odlišné od těch, k nimž autor dospěl na základě interpretace pouze příslušných historických pramenů a nikoli názorů na ně.
 
Část tradičních údajů z osmého až pátého století před naším letopočtem je v hellénských dějinách chronologicky pravděpodobně věrná, obsahově je však nutné počítat se silnými mýthologickými zahalujícími prvky (srov. např. údaje o zakládání osad-kolonií).
Mějme na mysli, že řada chronografických konjektur novodobých historiků spočívá na spekulacích o jedné dvou větách zachovaného textu starých historiografů.
Datovací problémy rekonstrukce starých dějin jsou značné. Předně mezi ně patří nestejné množství pramenů pro jendotlivá období. V některých stoletích a oblastech Středomoří nejsme schopni zařadit údaj alespoň na desetiletí přesně, protože pramenná síť je tak roztrhaná a neúplná, že se obnova dat momentálně nemůže hodnověrně zdařit. Věda čeká na další nálezy, ale ty pravděpodobně obohatí naše znalosti spíše z oblastí na okraji staré oikúmeny.
Na druhé straně ovšem známe některá období a oblasti téměř na den přesně: srov. situaci kolem začátečního období hellénsko-perských válek nebo např. některé období druhé púnské války či římských občanských válek atd. Ve starém věku mělo každé období a oblast několik svých historiků a žádné období nestálo stranou obecného zájmu.
Mezery způsobil až mnohem později římský nezájem o minulost bývalých protivníků z hellénského světa a ještě později ničení všeho starého, a to především křesťany a jejich nesnášenlivými totalitárními ideology.
Tak například začátek první helléno-perské války známe díky Hérodotovi do roku 479 celkem dobře. O jejím dalším průběhu, o růstu athénské moci atd. však víme už jen málo, ačkoli známe jména řady autorů, kteří dané období popsali. Některé úseky dějin lze rekonstruovat jen zlomkovitě. Např. dějiny hellénských vladařů Indobaktrie zmiňuje toliko několik zachovaných poznámek starověkých historiků. Většinu jmen známe proto jen a pouze z mincí a jejich časové zařazení do textu CSD je na vodě. Vlastní reálie života Střední Asie tohoto období přitom neznáme v podstatě vůbec, třebaže hellénismus tam dosáhl zajímavých úspěchů.
 
Značným problémem při datování starých dějin je převod lunárních kalendářů, jichž většinou používali starověké národy, na kalendář solární, který používali Římané a po nich všichni Evropané.
Vzhledem k tomu, že většina lunárních kalendářů začínala na jaře (v Athénách ale např. až v létě), je velmi složité oddělit od sebe události, které spadají ještě do té poloviny roku, do níž patří začátek starověké datace, a rozhodnout, zda již nepatří do následujícího roku našeho kalendáře.
Proto se obvykle převod hellénských či babylónských dat uvádí dvoudatem, např. roku 359/358. Určit přesnou hranici je mnohdy nemožné. Pokud tedy taková nejasná datace v textu CSD je, a tudíž událost s tímto datem není přesně zařaditelná, uvádím ji vždy pod datem vyšším, tzn. v našem případě pod rokem 359.
V římských dějinách u dat před juliánským kalendářem, viz rok 45 a v přílohách oddíl Bohové a jejich svátky, často známe den události, který však není totožný s naším. Už za hannibalské války se římský kalendář předcházel, takže události datované například do ledna či února se podle našeho kalenáře udály ještě v listopadu či prosinci roku předcházejícího; v textu CSD na to bývá obvykle upozorňováno.
 
Rovněž nelze přesně oddělit následnost událostí ani tehdy, když antický autor svůj spis rozdělil na děje na jaře a v létě a na zimní období, kdy se obvykle u Hellénů nevedly válečné operace. Ani zde totiž není možné nalézt přesnou dělicí čáru, která by odpovídala našemu 31. prosinci/1. lednu.
Válečné operace se obvykle u Hellénů končily v době, kdy vychází Arktúros v souhvězdí Boótés, tj. v polovině září (viz rok 429). Do pole se táhlo v našem pozdním jaru, obvykle v květnu. Datace v CSD podle ročních obdobích odpovídají klimatickým poměrům středoevropským. 
V hellénismu se doba pobytu vojsk v poli prodloužila a teprve Římané zavedli válku totální, nicméně i oni se většinou drželi starých zvyklostí. V pozdním principátu a za dominátu táhla vojska do pole až v červnu a na přelomu září a října se vracela do zimních ležení. Souviselo to se zásobováním oddílů a armád, s úrodou a možností uživit se na nepřátelském území. Sezonně, tj. systémem letních tažení, se válčilo kdysi také v Mesopotamii a v Egyptě. 

Data v Chronografii jsou, pokud není výslovně uvedeno jinak, před naším letopočtem.

Vypovídající hodnota jednotlivých literárních a epigrafických pramenů je různá. Některé události lze např. rekonstruovat jen na základě anekdot u mnohem pozdějších autorů, kteří tak podávali příklad určité situace. Tehdy se ale ještě předpokládala znalost celkové historické situace. Ta ovšem časem upadala.
Stejně tak epigrafický materiál (oslavné nápisy, dedikace, obecní výnosy a usnesení, korespondence na papyrech, obchodní dokumenty atd.): jestliže má zničenou datovací část textu, stává se jen nepřímo použitelným prostředkem historické rekonstrukce; a ovšem předmětem spekulací. Totéž platí o materiálu numismatickém.
V elektronických knihách encyklopedického zaměření se mnohdy více než s autentickými prameny pracuje v chronografických heslech s publikacemi moderních historiků. Jejich spekulativní závěry a domněnky pak bývají často podávány za fakta a bohužel také tak širokou veřejností vnímány. Text CSD ozřejmuje, co je doložitelné, z čeho lze v úvahách vycházet a co je třeba chápat jako čirou domněnku.
 
Těžké bylo rozhodování o způsobu přepisu jmen ze starých jazyků. V této otázce totiž vládne v Čechách naprostá neshoda, a proto jsem se rozhodl pro ty formy, které jsou pokud možno foneticky co nejvěrnější, i když ne obecně zažité. Řecká jména přepisuji s délkami ve slovech. Latinská jména v textu CSD přepisuji tak, jak je běžné, totiž bez vyznačení slovních délek.
Ve jmenných seznamech/indexu však délky ve slovech vyznačuji. U jmen z jazyků semitských vyznačuji slovní délku tak, jak je zvykem v českém pravopisu, nikoli jak je uzákoněno v oficiálních vědeckých přepisech např. klínového písma. Důvod je čistě typografický.
Z téhož důvodu nevyznačuji tečkou pod souhláskou emfatickou její správnou výslovnost v akkadštině, aramejštině či hebrejštině: hlásky téth a sádé proto nerozlišuji od českého t a s; hlásku chéth přepisuji českým ch - skutečná výslovnost byla a je poněkud odlišná, krční.
 
Pozn.: Ve jmenných seznamech jsou římská jména zařazena podle jmen rodových, to jest obvykle druhých ve jménu, např. M. Aemilius Lepidus pod písmenem A.
 
Obdobnou rozpačitost jako u přepisů starých jmen může zpočátku působit používání dobových pojmů. Slova jako démokratiá, tyrannis, stratégos atd. ponechávám v jejich původní podobě, protože jsem přesvědčen o tom, že věky došlo ke značnému významovému posunu.
Např. typově pestrá hellénská démokratiá poskytuje značně odlišný obraz od dnešní parlamentní demokracie (ačkoli se nepochybně stala základem pro dnešní osobní svobodu proletariátu a měšťanstva). Soudobý stratég nemá nic společného s vysokým voleným vojenským úředníkem či velitelem z hellénského světa. Ani tyrannos neměl nic společného s tyrany pozdějšími, neboť tak říkali například Římané v principátu a dominátu usurpátorům.
 
Český pravopis se snažím držet podle Slovníku spisovného jazyka českého (Academia 1971).

 
Řazení údajů v CSD
 
Vezměme za příklad rok 300 před naším letopočtem:
 
V záhlaví jsou hned pod údajem roku naší éry (300.) nejpoužívanější hellénské chronologické údaje: Ol. 120, 1 znamená, že se jedná o první rok 120. olympiády. V tomto roce se konala 120. olympiáda, na níž poprvé zvítězil v běhu jistý Pýthagorás z Magnésie na Maiandru (srov. jeho druhé vítězství roku 296).
Běh na krátkou vzdálenost, stadion, byl hlavní olympijskou soutěží a její vítěz se stal epónymním borcem celých her pro následující generace. Staří dějepisci proto datovali: "V roce, v němž v Olympii zvítězil Pýthagorás."
Nebo číselně: "V prvním roce 120. olympiády." Podobně se počítalo "ve druhém, třetím, čtvrtém roce 120. olympiády, v prvním roce 121. olympiády..."
Následuje jméno athénského archonta. Toho roku to byl jistý Hégémachos. O athénských epónymních archontech viz rok 594 (srov. dále roky 508, 487, 461 a 458). Jejich seznamy jsou neúplné a z velké části řazení jmen spekulativní. Pomocí epónymních archontů datovala celá athénská říše a tento způsob datace byl tudíž velmi rozšířený.
Jména epónymních úředníků (archontů; v hellénismu byla dále rozšířena jména stratégů, nejvyšších spolkových úředníků atd.) byla základním datačním údajem celého hellénského světa.
Datování podle jména úředníka bylo používáno již ve staré říši Assyřanů, kde každý rok král jmenoval hodnostáře (nebo sebe) k řízení slavností nového roku akítum; říkalo se jim limmum, límu.
 
V hellénistických monarchiích bylo datováno podle počtu let právě panujícího vladaře (tak např. u Attalovců, Ptolemaiovců či Antigonovců). Poslední rok předcházejícího panovníka byl zároveň prvním rokem nového. Kromě toho se v řadě státních útvarů, především v těch, které vznikly důsledkem Alexandrovy expanse, používalo různých datovacích ér počítající své začátky od získání autonomie (městské éry), přijetím královského titulu apod.
 
Nejrozšířenější takovou érou byla seleukovská. Podle syro-makedonského kalendáře, který byl v používání po celé Anatolii a Syrii s Palestínou, začínala říjnem roku 312 před naším letopočtem. V tak zvaných Horních satrapiích (tj. na východ od Eufrátu) se počítala od 3. dubna roku 311, kdy tehdy v babylónském kalendáři začínal nový rok (začátek seleukovské éry zřejmě souvisí s korunovací Seleuka podle domorodého, babylónského obřadu, viz rok 311 v textu CSD). Syro-makedonskou éru ještě donedávna používal církevní kalendář některých syrských křesťanských skupin.
V textu Chronografie používám éry babylónské, tzn. od roku 311, což bude praktické pro všechny, kteří se zajímají o pozdněbabylónské klínopisné texty, o celý seleukovský Východ a arsakovské dějiny.
Údaj 12. SE znamená: "dvanáctého roku krále Seleuka, seleukovské éry". Tohoto roku, tj. roku 300 před naším letopočtem, začínal babylónský kalendář dnem 1. dubna (začátek lunárního babylónského roku, 1. nisannu, byl pohyblivý vždy v rozpětí konce března až druhé třetiny dubna).
Od roku 247 před naším letopočtem doplňuje seleukovskou éru v záhlaví údaj o éře arsakovské.
 
V římských republikánských dějinách bylo rozšířeno dvojí datování, podle konsulů a podle éry. Později se rozšířilo počítání "od založení Města, ab urbe condita, a. u. c.". Datum založení Říma bylo "vypočteno" na 21. dubna 753 (viz tam) a tento rok byl i prvním rokem římské éry. Úředně se datovalo podle konsulů, později, za Augusta, kdy bylo v roce více konsulských dvojic, plnila funkci epónymní dvojice vždy ta první v roce.
 
Římská číslice za jménem konsula v záhlaví, v našem případě u M. Valeria Maxima V., neznamená dynastické rozlišení, nýbrž udává, že vykonával tohoto roku konsulský úřad již popáté. Ti z konsulů, kteří mají u svého jména římskou číslici I., vykonávali v následujících letech konsulský úřad nejméně ještě jednou. U těch jmen, kde nejsou uvedeny žádné římské číslovky, je tak dáno najevo, že dotyčný již nikdy konsulský úřad nezastával.
 
Pro nerovnoměrnou hustotu historických údajů z jednotlivých regionů není možné držet se geografického členění textu synoptickým způsobem. Na mnohých místech by totiž byl text dlouhá období přehuštěný, jinde by zely prázdné nebo téměř prázdné části stránek. Srov. např. na začátku CSD údaje o Assyrii a vůbec o Předním východu s řídkými zprávami z Hellady nebo západního Středomoří, později pak zcela naopak.
 
Pořadí údajů v rámci jednotlivých let sleduje určitou zeměpisnou spirálu. Nejprve jsou uvedeny chronografické údaje z vlastního Řecka, Makedonie, Velkého Řecka, Illyrie a Thrákie, pak Anatolie a oblastí Černého moře, pak celého Předního Východu až po Indii. Následují údaje z Palestíny, Arábie, Egypta a Afriky, ze západní a střední Evropy a nakonec z italských a římských dějin. Závěrem jsou data z Indie, Číny a zbytku světa.
 
Velkou skupinu informací nelze při dnešním stavu historické vědy přesně nebo alespoň přibližně zařadit. Řada takových odhadů bývá v novověké literatuře tradičně zaokrouhlována na desítky nebo na poloviny desítek let, např. údaje o narození a úmrtí.
Podobně se ovšem chovali již starověcí autoři různých historických kompendií, kteří často omezovali svá časová zařazení osobnosti sdělením doby jejího akmé, tj. podle hellénských představ doby rozkvětu osobních sil: počítáme se čtyřicátým rokem života.
U těch osob nebo událostí, např. v dějinách mimo tradiční středomořskou oblast, shrnuji známá fakta vždy po staletích nebo půlstaletích, tzn. např. v rámci let 600, 550, 500, 450 atd.
 
Snadnou orientaci v záplavě jmen a dat poskytuje jmenný a věcný rejstřík. Třebaže již ve starověku byli v literatuře stejnojmenní panovníci místy rozlišováni dynastickým číslováním (podle alfabéty A, B, G, D), číslovku řadovou jako součást jména vlastně zavedli až římští biskupové/papežové, od nichž zvyk převzali jako první králové franští. Hellénističtí vládcové přidávali ke svým dynastickým jménům epitheta, pod nimiž byli oficiálně uctíváni v panovnickém kultu.
Většina králů kromě toho také měla lidové přezdívky, kladné i záporné, pod nimiž řadu vládců známe dodnes. V seznamech králů uvádím všechny tyto přezdívky a v podstatě i všechna kultovní epitheta (u Ptolemaiovců částečně zjednodušeně).
 
U řeckých osobních jmen typu "XY z Athén" neoznačuje "z" šlechtický původ, ale kdysi běžné vyjádření státní příslušnosti - "XY Athénaios, tj. Athénský, z Athén".
Kleió mohla v tomto rozsahu vzniknout jen díky pochopení prof. dr. Jana Pečírky, který mi po patnáct let před Listopadem 1989 umožňoval přístup do seminární knihovny Katedry věd o antickém starověku Filosofické fakulty UK. Doc. dr. Markovi z téže katedry děkuji za pročtení velké části strojopisu CSD v roce 1992 a za jeho připomínkování. Při přepisu jmen čínských jsem se řídil radami dr. Evy Rychterové, jíž i touto cestou vyjadřuji dík.
 
Kleió.cz je od dubna 2007 vázána s Národní knihovnou ČR smlouvou "o poskytování elektronických onlineových zdrojů", kterou byla Chronografie zahrnuta do "České národní bibliografie". Na adrese www.webarchiv.cz lze proto získat některé z předešlých versí díla.
 
 
Licence Creative Commons
Kleio, chronografie starověkých dějin, jejímž autorem je Josef Landergott, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Zachovejte licenci 4.0 International .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.kleio.cz
 
 
Caveant lecturi ne quid detrimentum libellus capiat

Na Malé Straně v říjnu 1989, v únoru 1992, 
na Novém Městě pražském v květnu 2000
a 25. října 2017 v Sušici
Josef Landergott
 
 
D. S. P. F.