Q

Qabinaskíri§ viz Kamniskirés ze Súsiány

al-Qá´ida, al-Qáida, č. Kajda§ viz pod terorismus

Qasr Ibrím, arab.§ viz Prímis či Prémnis

 

Qatabán, řec. Kitibaina, jihoarab. kmenový stát. útvar§ 600, 400, 343, 225, 160, 109

Qatar§ viz Gerrha

Qatazilu z Kummuch, k.§ 743

Qatna, dn. al-Mišrifé/Tell Miširfé, č. též Katna, měst. stát v severní Syrii, jedno z významných center dálkového obchodu na karavanní trase Írán - Levanta§ předmluva

Qedar, Qedarové, č. též Kedar, Kedarové, ass. Qa(i)-id-ri, severoarab. kmen svaz a stát. útvar na území dn. severní S. Arábie, Jordánska a Sínaje§ 734, 732, 650, 645, 580, 445

Qós, Qauz§ viz Kózé

 

QRL ze Sam´al, k.§ 743

Quá, Qué, ass. označení pro Kilikii Pedias, bab. Chumé§ viz Kilikie

C. Iúlius Quadrátus Bassus, keltský senátor z Galatie, manž. Iotapy (VI.)§ 20

 

quaestórés, quaestor, nižší řím. soudní a finanční úředník, řec. tamiás§ 421, 409, 344, 270, 44
V Římě pův. za královlády úředníci šetřící případy hrdelní (quaestórés parricídií; od quaerere, hledat, pátrat), přetrvala funkce finanční, pokladníci státní pokladny-římského ministerstva financí v Sáturnově chrámu (viz pod Sáturnus). Prvními dvěma prý byli roku 508 z popudu P. Valeria Poplicoly P. Veturius a M. Minucius, kteří jako první prý vybrali kapitační daně - bez sirotků a vdov. Prvními volenými qu. s účastí na armádní administrativě byli roku 447 Valerius Potítus a Aemilius Mamercus. Od roku 421 byli čtyři qu., dva z toho urbání, od roku 270 přibyli další čtyři pro správu loďstva. Své qu. měli správci provincií. Sulla roku 81 zvýšil počet na dvacet, Caesar počet zdvojnásobil, Augustus vrátil na dvacet. Od roku 47 n. l. měli nově zvolení quaestoři na starosti i pořádání gladiátorských her.
Quaestúra byla určena výhradně jezdcům a patriciům, uchazeč musel mít osmnáct a musel být schválen senátem jednohlasně. V soudní sféře byli pomocníky konsulů při souzení hrdelních případů, řídili finanční správu armády v poli a zastupovali v této sféře v provinciích praetory, quaestor pró praetore. Od roku 211 jmenovali qu. každoročně sbor tří mužů dohlížejících na státní mincovní ražbu ve sklepě chrámu Iúnóny Monéty, viz tam, trésvirí aere argentó auró flandó feriundó/trésvirí monétálés (zkr.: III. VIR. AAAFF), triumvirové pro tavbu a ražbu mědi, stříbra [a] zlata/mincovní triumvirové.

Quadalquivir§ viz Baetis

Quádové/Kvádové, lat. Quádí, germ. suébský kmen v dn. Hessensku, v řím. době sídlící na území dn. Moravy a západního Slovenska§ 100, 58, 53, 38, 30, 12, 9, 6

Quarta Hostília, travička, matka cos. a cens. Q. Fulvia Flacca§ 180

quattuorvirí purgandárum viárum, iiiivirí..., "čtyři muži na čištění ulic" v Římě, též cúrátórés viárum§ 7

quattuorvirí, "čtyři muži", nejvyšší správní úředníci v římských vojenských osadách, koloniích (není v CSD)

S. Quinctílius či Quintílius; rod Quintíliů byl vyvražděn pro údajnou účast na spiknutí císařem Commodem§ cos. 453

P. Quinctílius Várus; srov. také pod Teutoburský les a Germáni§ cos. 13, 12, 6, 4
Jeho o. Sextus patřil mezi Caesarovy vrahy a vzal si život po bitvě u Filipp roku 42; rovněž děd si vzal život sám. Ženat byl s Vipsanií Marcellou Agrippinou, d. vojevůdce Agrippy (neznámo, do kdy), podruhé s Claudií Pulchrou.

T. Quinctius Capitólínus Barbátus§ 1. cos. 471, cos. 468, cos. 465, cos. 446, interr. 444, cos. 443, cos. 439 a dict., možná, že se jedná o dvě osoby; 2. cos. 421

Cn. Quinctius Capitólínus§ dict. 331

L. Quinctius Cincinnátus (přechodně přišel rod o svou kadeř z rozhodnutí císaře Gaia)§ 1. 461, cos. 460, dict. 458, cos. 457, 439, o. Ceasonův, manž. Racilie; 2. cos. 428

T. Quinctius Cincinnátus Capitólínus§ dict. 380

L. Quinctius Crispínus, praet.§ 185

T. Quinctius Crispínus§ cos. 208

T. Quinctius Crispínus Sulpiciánus§ cos. 9

K. Quinctius Claudus§ cos. 271

L. Quinctius Fláminínus, b. T. Quinctia Fláminína, č. 1§ 198, 197, 195-194, cos. 192, 184

Roku 184 byl censorem M. Porciem Catonem vyloučen ze senátu za to, že dal jako správce provincie pro pobavení svého milence na hostině zavraždil bójského přeběhlíka, viz tam.


T. Quincitus Fláminínus§ 1. 228, cos. 198, 198 - 194, 192-190, 186, 183, 174; 2. cos. 150; 3. cos. 123

T. Quinctius Poenus (nebo Pennus) Capitólínus Crispus§ dict. 361, cos. 354, cos. a dict. 351

T. Quinctius Poenus (nebo Pennus) Cincinnátus§ cos. 431, cos. 428

T. Quictius Scópula, pompéjovec§ 45

 

Caeso (Kaeso) Quinctius, s. L. Quinctia Cincinnáta (1)§ 461

Decius Quinctius, námořní velitel§ 210

quínárius, pozd. victoriátus, řím. mince, půldénárius§ viz v přílohách pod míry a váhy

 

quinquennálés, viz duumvirí

quinquevirí ab dispénsátióne pecúniae§ 351

 

Quintus, lat. praenomen, „Pátý“, řec. Kointos

Quintus§ = Kointos

Quirínális (collis), Quirínál, jeden z římských pahorků§ 578

Quirítés, Quirítové, jméno, kterým se po spojení se Sabíny označovali Římané, populus Rómánus Quirítium, lid římský Quirítů; Q. bylo vlastní označení Římanů, srov. podobný vztah u Sparta a Lakedaimón§ 753, 716
Pokrevní „čistota“ nehrála v římských dějinách roli. Ostatně hned ze začátku Říma si jeho občané opatřili, jak se traduje, ženy únosem od Sabínů. V Římě zdomácněly rody latinské, umberské, kampánské, etruské atd. Z veličin byli Tráiánus a Hadriánus s manželkami prvními císaři pocházejícím z provincií, kteří měli v rodině neřímskou krev, keltibérskou, resp. keltskou či foiníckou. Domitia Plautína, první manželka Hadriánova, byla z Gad. Keltské kořeny z jižní Francie měl Antónínus Pius, M. Aurélius měl podobné kořeny z Hispánií. Jeho předchůdce Antónínus Pius byl však stoprocentní Říman z Latia.
L. Septímius Sevérus byl z púnské rodiny, resp. jeho praděd byl Pún, manželka Iúlia Domna byla Arabka, dcera kněze Slunce z Emesy/Homsu. Černošští aktivisté tvrdívají, že Sevérus a všichni, o nichž v latinské nebo řecké literatuře je napsáno, že jsou z Afriky, jsou černoši. Ve většině případů tomu tak není, jako nejsou bílí obyvatelé Jižní Afriky černochy, nebo nositelé jména Černý/Schwarz/Black nutně černoši. Sevérův protivník Clódius Albínus byl ostatně také z Afriky, ale Latinec.
Imperiální multiethnické poměry dokumentuje Sevérův syn Caracalla: jeho otec byl z púnského prostředí, matka Arabka, on sám byl zřejmě germanofil, protože nosil blond paruku v germánské střihu a také, zřejmě z finančních důvodů, dal roku 212 všem obyvatelům říše občanství, constitútió antóníniána.
Po Caracallovi přišel na trůn krátce M. Opellius Macrínus z Iol/Cherchell v Mauretánii (tedy Maur a černoch, nebo Berber?), ryzí proletář, který udělal kariéru jako advokát a správce Sevérova majetku. Pak se k moci dostali Arabové ze syrské Emesy, kteří Macrína porazili ve své rodné Syrii. Etruskové měli svého člověka na trůnu (Treboniánus Gallus), Hellénové (mj. Diocletiánus) i Germáni, Gallové a lidé s příměsí illyrské krve.
Armáda byla naprosto internacionální a od třetího století se ve velitelských funkcích objevují velmi často nelatinská jména. V Západním Římu hráli významnou roli ve velitelských strukturách Germáni, Východnímu Římu veleli Peršané, Armeni, Anatolci. Viz také pod princeps.

Quirínus, jméno zbožněného Rómula (slovo sabinského původu od curis, quiris - kopí, tedy „Kopiníci“, srov. cúria, nebo od sabinského města Cures?)§ 716

Qumrán, Chirbet Qumrán, č. Kumrán, wádí a sídliště a snad i působiště jedné z židovských sekt na sz. břehu Mrtvého moře§ 104
Q. nebyl sektářským klášterem esejů, ale hrnčířská osada, která povstala z pevnůstky založené někdy kolem roku 150 a za Héróda Velikého byla přeměněna na statek. Kromě hlíny zpracovávali její obyvatelé asfalt a vyráběli parfémy. Koncem války Židů s Římany posloužila jeskynní oblast zy úkryt židovských partyzánů a jejich cenností včetně náboženských textů.
Zachované písemnosti tvoří sbírku asi osmi až devíti set rukopisů na patnácti tisících fragmentech nalezené v letech 1947-1957 v deseti jeskyních. Publikovány byly po čtyřicetiletých vlastnických rozepřích, poslední z textů vyšel až roku 2002. Menší část hebrejských a aramejských textů z doby mezi c. (250?) 200 př. n. l. až 70 n. l. je na papyru (asi 50), většina na pergamenu (nejdelší je devítimetrovým svitkem).
Obsahově je polovina textů nebiblického obsahu (modlitby, kalendáře, chvalozpěvy), čtvrtina patří starozákonním textům, čtvrtina jsou texty „sektářské“ (viz pod essejci). Novozákonní texty nebyly objeveny. Rukopisně psalo podle badatelů qumránské svitky na pět set písařů.

quó vádis? není v CSD
Otázka není klasického původu. Podle křesťanské tradice za údajného Nerónova pronásledování židovských monotheistů potkal na útěku z Říma Petr, první místní biskup, svého učitele Christa Ježíše, popraveného třicet let předtím. Podzemní biskup se mistra zeptal: „Domine, quó vádis?“ a dostal odpověď: „Venió Rómam iterum crucifígí.“ Tedy: Kam jdeš, pane? Jdu do Říma, abych se dal ukřižovat podruhé.
Výrok proslavil polský romanopisec Henryk Sienkiewicz, nobelista za rok 1905.

Quti§ = Gutium