Ř

Řecko, Řekové§ = Hellas, Hellénové, pass.
Řecká republika, Helleniké démokratiá, novořec. Eliniki dimokratia§ 316

Nezávislost na turecké říši vyhlásili povstalečtí Řekové 25. března 1821. Novodobé územně jednolité Řecko nemá žádného starověkého ani pozdějšího předchůdce. Není dědicem polytheistické  a polykulturální antiky, ale monotheistického Východního Říma/Byzance a osmanského Turecka. 

řečník, viz rhétór

řečtina, její důležitost pro římský svět a obliba, viz překlady a grammatici

Helléni darovali pozdějšímu Západu lásku ke spekulativnosti a k přesnému pojmenování věcí a jevů. Sofistika, filosofie a advokacie oplývaly exaktními slovními složeninami a z žertu jedna z Aristofanových komedií utvořila dodnes pravděpodobně nejdelší složeninu o 171 písmenu, jméno jednoho stolovacího chodu. Závěrečný dívčí sbor v Aristofanově Ženském sněmu, Ekklésiazúsai, přezpívává jídelní lístek s vymyšlenou studenou mísou.

„Λοπαδοτεμαχοσελαχογαλεοκρανιολειψανοδριμυποτριμματο-σιλφιολιπαρομελιτοκατακεχυμενοκιχλεπικοσσυφοφαττοπεριστερα-λεκτρυονοπτοπιφαλλιδοκιγκλοπελειολαγωοσιραιοβαφητραγανοπτερυγών“,

což volně modernicistně přeložil Ferdinand Stiebitz roku 1924: „Soleno-ústřico-sardelo-slanečko-medo-a česneko-bramboro-drobečko-mošto-a omáčko-kohouto-mozečko-zajíco-holubo-skřivánčí směs."

Navazují na ně v novověku Němci, kteří se úředně zbavili svého nejdelšího právního pojmu, zákona o převodu závazků v dozoru nad označováním hovězího masa, neboli Rindfleischetikettierungsüberwachungsaufgabenübertragungsgesetz, ve zkratce RkReÜAÜG. Slovo o 63 písmenech zaniklo, neboť zákon z roku 1999 zanikl.

V běžném užívání zůstal pravděpodobně nejdelší německý obrat „pojišťovací společnosti poskytující právní ochranu“, čili Rechtsschutzversicherungsgesellschaften o 39 písmenech. Nejdelší umělé slovo v němčině má písmen osmdesát a označuje „společnost nižších úředníků správy hlavní elektroúdržby Dunajské paroplavby“, neboli Donaudampfschifffahrtselektrizitätenhauptbetriebswerkbauunterbeamtengesellschaft.


řemesla, viz jednotlivé druhy; řemeslníkův výdělek, zisk, byl kerdos, lat. cerdó a lucrió.
Zřejmě prvním smrtelným zmiňovaným evropským řemeslníkem byl v Odysseji Ikmaleos/Ikmalios, tektón, který zhotovil pro Pénelopu lenošku. Nejstarším latinským řemeslným předmětem opatřeným jménem výrobce je fíbula praenestína, jehlice z Praeneste, o jejíž pravosti se však často pochybuje, viz rok 600. Nepochybuje se však o bronzové válcové nádobě zdobené rytinami mýthologických výjevů z druhé poloviny 4. století ("cista Ficoroni" podle nálezce z roku 1738 rovněž v Praeneste-Palestrině) opatřené nápisem ve staré latině: dindia macolnia fileai dedit novios plautios med romai fecid. Lza to chápat tak, že cistu buď jistá "Dindie věnovala své dceři Magulnii", nebo že cistu "Dindia Magulnia věnovala dceři". Info o výrobci má pouze jeden výklad: "Novius Plautius mne vyrobil v Římě."

S obchodem ovládali za principátu výrobu jezdci, svobodní řemeslníci a propuštěnci a jejich velkomanufaktury plné zručných otroků, kupovaných i doma vychovávaných. Propuštěnci a otroci řídili bankovní filiálky, agentury lodních přepravců, farmy a statky, divadla, stavební firmy, cokoli. Císař vlastnil veškerou zbrojní výrobu, cihelny, výrobu a obchod egyptským papyrem, měl monopol tkalcovský a barvení látek. Řemeslnické a podnikatelské spolky, cechy, fungovaly stejně intensivně v Itálii jako provinciích

Od dominátu byly však spolky výrobců, řemeslnické cechy, collegia, spojeny se státem, srov. Tráiánovo collégium pistórum, pozd. corpus n. consortium pistórum, cech pekařů/mlynářů, jehož význam pro zásobování Říma byl tím pádem politicky brisantní a nedocenitelný.

Řemeslníci museli od dominátu setrvat v branži a také jejich potomci museli na věky věkův zůstat v oboru: od roku 317 n. l. to platilo např. pro mincovnictví, o dva roky později 13. srpna pro pekařství, od roku 326 n. l. v říčním loďařství/přepravě šífy, náviculárií códicárií/caudicárií, a nucené řeznictví nastalo sdružení řezníků obchodujícím s vepřovým, corpus suáriórum, 8. března 334 n. l., vše za vlády Konstantína I. a tresty za zběhnutí byly stanoveny i hrdelní. Od 24. června 384 se svému povolání nesměli vyhýbat státní speditéři po souši, povozníci, bastagárií, a trestné bylo brát je do stavů armádních.

Řemeslnící nesměli převádět své pozemky, aby se živnosti zbavili. Od 6. července 355 nařídil Konstantius v Mediólánu, aby ten, kdo si vezme pekařovu dceru za ženu, byl povinován stejně jako by byl pekařem (tzn. stal se z něho pekař) a zároveň august zakázal, aby se collégia pekařů sdružovala s říčními dopravci obilí, náviculária/rejdařství. O deset let později 27. září bylo pekařům zakázáno prchat do kostelů a žádat tam o asyl, aby se vyhli pekárně. Záměrem bylo udržet v chodu alespoň státní zakázky, za což naopak dostávali podnikatelé malou mzdu.

Tento model se udržel dlouho do středověku a jeho dozněním jsou v Evropě povinná členství v odvětvových spolcích lékařů, právníků, řemeslné cechy apod.

Jejich vlastní obchodní posice byly velmi stíženy tím, že se hroutil dálkový obchod a protože latifundisté v této době měli již zcela autonomní hospodářství a byli plně soběstační.

O aztéckých obchodních spolcích pochtecatlů/pochteků viz rok 1800.

Klasický Říman lepšího rodu na svět dílen, podnikání, financí nahlížel s opravdovým pohrdáním. Filosofující advokát M. Tullius Cicero na konci republiky spiskem O povinnostech/Dé officiís svému stejnojmennému synovi vysvětluje, jak se co má a jak se co patří. Na konci první knihy káže dobová moudra: "A o řemeslech (arteficium) a živnostech (quaestus), o těch, které je třeba brát jako hodné svobodného člověka (líberálés) a o těch, které že jsou nehodné ("špinavé, sordidí"), o těch jsme slyšeli asi tolik," docíruje právník. "Předně jsou k zavržení ty živnosti, které jsou v nenávisti u lidí jako povolání celníků (portitor), jako investor/lichvář (fénerátor, faenerátor). Nevhodné svobodných lidí a špinavé živnosti jsou všech těch, kteří pracují za mzdu (mercénnárius), jejichž práce a nikoli um se kupuje; je totiž v nich vlastní mzda (mercés) cenou (auctórámentum) otroctví." Podle tatíka Cicerona jsou v businessu špinavci též překupníci, poněvadž ti by nic nevydělali, kdyby při tom hodně nelhali; "nic není hanebnějšího než prázdné vychvalování (vánitás)." Řemeslníci (opificés) vězí ve špíně všichni, neboť "dílna nemůže přeci mít v sobě něco ušlechtilého".

Aby mladý Cicero nezbloudil z cesty hodné římského šlechtice, dostává ze světa podnikání i dobrou radu do života. Otec chválí povolání "s větším rozhledem a nemalým užitkem jako jsou medicína, architektura, učitelství". Obchod v malém je však třeba pokládat za zaměstnání nehodné/špinavé, "ale když to je podnikání ve velkém dovážející odevšad hodně zboží a mnoha lidem ho bez vychvalování rozděluje, pak to kárat nelze". Když se takový podnikatel uchýlí posléze na své venkovské statky, "pak ho lze plným právem chválit. Koneckonců ze všeho, co přináší nějaký zisk, není nic lepšího než zemědělství, nic výnosnějšího, nic sladšího, nic člověka svobodného hodnějšího".

Římské elity byli agroprodukcí posedlí. Básník zamilovaných rad Ovidius doporučuje všem, kteří se chtějí "odmilovat", aby se věnovali zemědělským pracím, a to přímo manuálně, lovili do únavy a cestovali. 

 

řez císařský, lat. sectió caesaréa, porod pomocí chirurgického řezu na žijící/mrtvé ženě§ 183, 100
Již starý věk spekuloval o původu názvu a lidová etymologie pravila, že rodové přízvisko Božského Iúlia Caesar, srov. tam, pochází od caedere/caesus, řezat, a odtud caesarský-císařský řez, "vyříznutý z břicha" (bezproblémové císařské řezy a plastické operace prováděny v buddhistické Indii). Římský úsus souvisí s pohřebnictvím. Podle jednoho z "královských zákonů", legés régiae, které údajně ustanovil Numa Pompilius, bylo zakázáno pohřbít těhotnou ženu, která zemřela před nebo při porodu, dokud z ní nebude odstraněn vyříznutím plod ("sectió in mortuá", řez do mrtvé). Podle znění textu královského zákona o pohřbívání mrtvých, lex régia dé inferendó mortuó, z Digest/Pandekt zachyceného právníkem Marcellem se tak dělo v naději, že v těle zemřelé je život. Císařští spoluvládci Septimius Severus a Caracalla vydali reskript, posílající do vyhnanství ženu, která se rozvedla v těhotenství a o dítě se připravila potratem, aby nepřipadlo exmanželovi. Cicero si vzpomněl na případ ženy, která si dala zaplatit potrat od dědiců ve druhé linii, aby se zvýhodnili před manželem a jeho (případným) potomkem: byla poslána na smrt. 

Koncem 20. století se porody císařskými řezy dostaly u žen do módy, protože jsou méně bolestivé a plastická chirurgie umožnila snadné, ale nákladné kosmetické nápravy. Rodily tak i ženy korunované: v říjnu 2005 se "císařem" narodila Leonor, první z dětí dědice španělského trůnu Felipeho s princeznou asturskou, novinářkou Letizií.

řezbář gem, pečetí, viz pod sochaři

řezník, kreopólos, carnárius, viz pod kuchyně

Řím, lat. Róma, řec. Rhómé (snad souvisí s řec. rheó, teku, tedy „Brod“, či se starolat. rúma, prs, srov. bohyni výživy nemluvňat a mláďat Rúmília, jíž se nekonala úlitba vínem, ale mlékem, nebo jde o neznámé slovo etruského původu). Arabové slovem Rúm, Rúmán (římský) nazývali Východní Řím, moderně: "Byzanc".

Novověcí řečtí tradicionalisté se označují za Římany. Řekyně Romia (psáno klasicky Rhóméa), hellénství/řectví romiosiny (rhóméosyné), novořečtina romeika. Římanka italská se píše Rhómaia, římský rhómaikos a romaisti znamená "latinsky"; pro zvědavce: antilský rum je romi, psáno rhómi, jazykově nulová příbuznost. Od 4. století používali latinsky píšící křesťanští autoři pro označení území pod správou augustů slova Rómánia, tedy Románie, Země Římanů, ale zaniklo s koncem římského Západu a kuriosně přežilo v označení jednoho novodobého balkánského státu: România, novořec. Rumania.

Za úchylného Commoda se Ř. jmenoval Colónia Commodiána. O císařských dějinách Ř. viz pod Germáni a křesťanství. Roku 2005 objeveny na Foru Romanu zbytky zřejmě královského paláce z osmého století.

Augústus administrativně Město rozdělil na 14 obvodů, regiónés: 1. Porta Capéna, 2. Caelemontium, 3. Ísis et Serápis, 4. Templum Pácis, 5. Esquiliae, 6. Alta sémita, 7. Via láta, 8. Forum Rómánum, 9. Circus Fláminius, 10. Palátium, 11. Circus Maximus, 12. Piscína pública, 13. Aventínus, 14. Trans Tiberim.

Zcela jinou podobu dostalo Město po obrovském požáru vypuknuvším 19. července roku 64 n. l. (Neró dal prý Řím zapálit, tvrdívalo se, ve stejný den, kdy ho roku 390- zapálili Kelti). Byl to zřejmě nejslavnější oheň evropských dějin, srov. pod požár. Tvář Města poznamenalo vícero zničujících ohnivých neštěstí, srov. například rok 217.

Rozloha Města v auréliánských hradbách byla 14 km2, obvod sedm metrů vysokých a tři a půl metrů tlustých cihlových hradeb urychleně vystavěných roku 271 na ochranu před germánskými útoky za císaře L. Domitia Auréliána (vládl 270 – 275) činil 19 km – největší uchovaný antický architektonický celek. Hradby měly sedm tisíc osmdesát cimbuří a co třicet metrů stála strážní věž.

Pro srovnání: pražská památková reservace uznaná agenturou Spojených národů (UNO) UNESCO, největší městská reservace na světě, má plochu 863 hektary (celá Praha 497 km2).

Řím je vzácný příklad státu, kde se republika vrátila k monarchii; asi jako v novověku Nizozemí. O počtech obyvatel Říma viz s. v. otroci. Kolem roku 1400 pobíhalo v ruinách kdysi milionového města odhadem 25 tisíc lidí, méně než obyvatel Benátek a Florencie, hlavních měst renesance. Dnešní italský Řím má 2.655.970 obyvatel, s okolím 3.552.600 (roku 2001).

Nádhera císařského Říma, jeho chrámy a veřejné stavby, povstala z válečné kořisti. Na rozdíl od foiníckých a části hellénských sídel, jejichž lesk a sláva vyšly především z obchodu více než z válek, byl Řím přeplněn uměleckými trofejemi z celé oikúmeny. Město bylo kronikou, veleskladem válečných úspěchů, živoucí paměť bohyně Victórie/Vítězství.

Pýcha Římanů byla nebetyčná stejně jako víra v předurčení vlády Rómy nad světem. Napsal básník Ovidius ve svém únorovém Kalendáři: "Jiným národům je země vyměřena danými hranicemi, římské Město a svět jedno a totéž jsou (gentibus est alliís tellus data límite certó: rómánae spatium est urbis et orbis idem)."

V podobném duchu o několik staletí později byrokrat císařské správy Flávius Eutropius, vrstevník Theodosia I., svůj souhrn římských dějin, Breviárium historiae rómánae, začal slovy: "Nakolik může lidská paměť zaznamenat, nic nebylo menšího ani většího v celém světě než římská říše...". Nicméně jak upadl význam říšské metropole v očích theodosiovců a vlastně tehdejšího světa ukazuje anekdota historika Prokopia s Honóriovým kohoutem jménem Řím z roku 410, viz s. v. Gotové v části o Alarichově řádění v Itálii. Ostrogotský král Totila (padl v létě 552) uvažoval roku 547 po dobytí Říma, že Město srovná se zemí a promění ho v pastviny. 

Náklady na výstavbu říšské métropole šly z prodeje kořisti neživé i živé, z obilí, koní, dobytka, lidí. Stavby svým jménem zasvěcovali vojevůdci z dílu, který jim z kořisti připadl. Zánik hellénistických státních útvarů přinesl do Latia neuvěřitelné finanční a umělecké prostředky a samozřejmě intelektuální.

První umělecké předměty přišly do Říma s kořistí ze Sicílie z první púnské války a po dobytí Tarenta a dalších jihoitalských hellénských měst. Dobytí Syrákús roku 212 bylo zlomové. Po válkách s Filippem v., Aitóly a Antiochem objem umělecké kořisti rostl. M. Fulvius Nobilior dal v triumfu 23. prosince 187 nad Aitóly nést 785 bronzových a 230 mramorových soch, veskrze z hellénských oblastí, která stála v klasické době mimo hlavní centra hellénství.

Bohatství hellénského světa do Říma někdy přišlo oklikou. Když Keltové nakradli v Delfách státní a chrámové poklady, Tektosagové jich část dokázali donést do svých sídel na jihu Gallií poblíž Pyrenejí (viz rok 277). Apollón prý do jejich sídlech přinesl mor a tak Keltové poklady ukryly do jezera u Tolósy, svého sídelního městyse, dn Toulouse. Roku 105 vítěz nad Tektosagy konsul Q. Servilius Caepió poklad z vody vyzdvihnul, ale stal se mu také osudový.

Téhož roku u Arausia podlehl Kimbrům a senát rozhodl o tom, že mu bude za trest za chyby ve velení zabaven veškerý majetek. Bylo to první zabavení majetku v republikánských dějinách Říma před proskripcemi občanských válek. Vůbec prvním takto postiženým v římských dějinách byl král Tarquinius Superbus. Serviliovského pokladu prý bylo na 110 tisíc liber stříbra a 1,5 milionu liber zlata, tzn. asi 55, resp. 750 tun drahých kovů v uměleckých předmětech, slitcích, zřejmě nikoli mincovní ražbě.

Pro srovnání: Po staletích římské říše toho ve městě mnoho nezbylo. Jako výpalné dostal roku 408 Visigot Alarich I. od zbídačeného Říma, který už dávno nebyl říšským sídelním městem, pět tisíc liber zlata, třicet tisíc liber stříbra, čtyři tisíce hedvábných šatů, tři tisíce červených koží a tři tisíce liber pepře. Pak prý už v Římu nezbylo z drahých kovů nic: první část odvezli Alarichovi Visigoti roku 410, druhou roku 455 Geiserichovi Vandalové, kteří si kořist včetně pozlacených bronzových tašek Iovova chrámu na Kapitóliu vzali do Karthága.

Poslední z (východo)římských císařů, který Řím navštívil, byl na dvanáct dnů roku 663 Kónstans/Constans II. (řec. Kónstás; 641-668), který se zachoval k Městu stejně tvrdě jako před ním „barbaři“: pro potřebu svého „zbrojního průmyslu“ a také pro okrasu odvezl s sebou do Kónstantínopole všechno kovové, co zbylo, včetně bronzové střechy Pantheonu a jeho výzdoby (srov. tam). Podobně se zaopatřoval po celém italském jihu a na čas se usídlil v Syrákúsách. "Italům" vadilo, že se najednou vybírá moc daní a tradiční Východořímané se naopak obávali přesunutí sídelního města na Sicílii. Zde ho 15. září 668 v lázních ubil konví jeho komorník. Constans II. byl též posledním z císařů, který zastával konsulský úřad.

Posledním velkým válečným loupením bylo pověstné sacco di Roma 6. května 1527, jehož aktéry byly landsknechti habsburského císaře Karla V.

 

V době Konstantínově na zač. 4. st. n. l., tedy pouhé století před svým rychlým koncem, mělo Město 22 velkých jízdních soch, osmdesát zlatých soch bohů a 77 slonovinových (a údajně 3785 dalších portrétních soch), 37 bran, po dvou circích, amfiteátrech a točitých schodech, dva kolossy, dvě masné tržnice, deset basilik, tři divadla, čtyři gladiátorské školy, osm stájí pro čtyři dostihové kluby, pět „umělých moří“, osm mostů, jedenáct náměstí-for, deset basilik a 29 silnic vedoucích z Říma, 19 přívodních vodovodů, 36 mramorových oblouků, 424 malých svatyní, 46 602 domů, 1790 paláců, 290 skladišť, 856 veřejných lázní a jedenáct therem, 28 veřejných knihoven, 1352 vodních nádrží, 254 pekáren, 45 bordelů, 144 veřejných záchodků, 2300 prodejen oleje. Srov. s mnohem chudší vybaveností Constantínopole kolem roku 450 n. l., viz tam.

Z Ř. se v té době ještě vládlo říši o rozloze 5,856 milionů km2. Elektronický model Říma z 21. června 320 pořídil po deseti letech práce a nákladech ve výši dvou milionů dolarů (= 1,5 milionů eur) team universitních badatelů ze Spojených států, Británie, Německa a Itálie vedený Bernardem Frischerem z Virginské university. Projekt Rome Reborne 1.0 byl zpřístupněn veřejnosti v červnu 2007 a od listopadu 2008 je součástí vyhledavače Google. Obsahuje digitální rekonstrukce sedmi tisíc, téměř všech staveb uvnitř aureliánských hradeb, u třiceti z nich s detaily zevnitř. 

 

 

Za vlády papeže Gregoria Velkého v letech 590 až 604 mělo Město maximálně padesát tisíc obyvatel bez jakékoli občanské sounáležitosti, bez senátu a institucí státu; státní autoritu nahrazovala církev. Atmosféře upadající imperiální metropole lze snad přirovnat v současné době klesající váženost Londýna a Paříže od konce 20. století. Obě kulturní a finanční střediska uchovávají do jisté míry své tradiční postavení, mocensky ovšem ochabují a mění se ethnicita obyvatel.

 

Generální opravu římských vodovodů provedl během své aedility M. Vipsanius Agrippa a spojil je do jednoho vodního systému. Řím tehdy díky tomu měl sedm set kašen, pět set vodotrysků a sto třicet vodních nádrží. Stavby byly opatřeny třemi sty bronzovými a mramorovými sochami, čtyřmi sty mramorovými sloupy. Během svého úřadu prý uspořádal hry trvající 59 dnů a pro veřejnost otevřel sto sedmdesát lázní.

Císař Gaius zahájil stavbu vodovodu Nový Anió. Od 40. milníku od Říma byl veden v takové výši nad terénem, aby mohl zásobovat všechny římské pahorky. Světově ojedinělou stavbu dokončil císař Claudius a prý stála tři sta milionů sesterciů.
O Římanech a římanství viz pod Quiríté.

původ Římanů, trojský§ 189
Římané ve vnitřní Asii, viz pod objevy


římské vojenské katastrofy: Císař Licinius Valeriánus byl roku 260 u Edessy poražen a zrádně jat Peršanem Sapórem I. Po Caudijské soutězce, Cannách, Karrhách a Teutoburském lesu další z velkých římských vojenských ostud, ne-li největší. Valentiánus se po vládě v letech 253 až 260 už domů nevrátil. Následovala katastrofa, první frontální útok barbarů na říši po celé linii severní hranice: Gotové v Asii a Helladě, Alamanni v Itálii, Frankové v Galliích a Hispániích, dokonce až v Africe a v důsledku museli Římané vyklidit provincii Dákii. 9. srpna 378 n. l. proti vítězným Visigotům padlo čtyřicet tisíc římských vojáků vedených císařem Valentem u Adriánopole.

Roku 297 n. l. se Galérius zmocnil harému i hlavní manželky krále Narséa, který sídlil v Dafně a následoval zajímavý mír mezi Římany a sásánovskými Peršany (z Nisibiny, 299): děvčata byla vyměněna za část Mesopotamie a obě velmoci se uznaly za rovnocenné.

Římská říše, lat. imperium rómánum/rómánórum, pozd. Rómánia, arab. ar-Rúm, čín. Ta-čchin (Daqin). Největšího mocenského a kulturního rozkvětu došlo za vlády prvních čtyř „adoptivních“ císařů (shodou okolností všichni zemřeli bezdětní). Za Nervy, Tráiána, Hadriána a Antónína Pia zažil Řím šedesát let klidu, míru a prosperity, naposledy ve svých dějinách (96-161).

Podobně dlouhá epocha míru a státního štěstí je v Evropě ojedinělá a blíží se jí jen doba spojování mnohonárodní Evropy v jeden státní útvar po druhé světové válce.

M. Aurélius si „vyjedl“ dlouhou dobu prosperity a míru, během níž se kumulovaly problémy, jejichž řešení bylo odkládáno. Výdaje na vojsko byly velmi vysoké a provinční města mnohdy žila nad poměry, zadlužovala se a přicházela o samostatnost ve prospěch císařské administrativy. Odtud, z tohoto procesu, pochází rozsáhlá až orientální říšská autokracie a obecně konec obecní samosprávy v Evropě.

Zřejmě z finančních důvodů, aby rozšířil počty daňových poplatníků, dal roku 212 n. l. císař Caracalla všem obyvatelům říše občanství, constitútió antóníniána. V této době také zmizely tradiční římské stavovské rozdíly včetně kategorie římský a neřímský, a platilo jediné členění, majetkové: na honestiorés a humiliorés, lepší a horší.

Poprvé rozdělil říši administrativně na východ a západ Valeriánus se synem Gallienem roku 256 n. 257. Po definitivním rozdělení říše roku 395 n. l. a zániku západní části se východní se sídlem v Konstantínopoli/Istanbulu pokládala za pokračovatele římských tradic a je pozoruhodné, že řecký živel se až do konce svého římského státního útvaru roku 1453 nazýval Rómánia a obyvatelé Římany/Rhómáioi, v názvosloví Západoevropanů a Slovanů Byzantinci (v Maroku jsou místně Evropané nazýváni Rúmi dodnes).

 

Od Rómánie je arabské označení pro Konstantinopol ar-Rúm a arabsko-turecký výraz pro říši Rumélie, později pro turecká území v Evropě. Východořímané/Byzantinci oslavovali svého nového císaře slovy: „Bože, ochraňuj vladaře Římanů.“ V hippodromu předával ceny vítězům „basileus Rhómaión“, císař Římanů. Dynastie byzantských Duků odvozovali původ od jistého člověka z okolí Konstantína Velikého, který s císařem odešel do Nového Říma a dostal za to titul dux. Měli se tedy za ryzí Římany.

Ovšem byzantský diplomat Geórgios Gemistos Pléthón (1355 – 1452), který se jako první z významných křesťanů vymanil z pout monotheismu, před pádem Kónstantínopole nehovořil o Římanech, Rhómáioi, ale o Hellénech.

Po pádu Konstantinopole do tureckých rukou ve středu 29. května 1453 se sultáni pokládali za nástupce (východo)římských císařů a ve styku s křesťanskými mocnostmi se tak titulovali. Jak dosvědčuje ve svých "Příhodách" Václav Vratislav z Mitrovic oslovoval Murad III. (+ 1595) habsburského císaře Rudolfa II. "králem vídeňským".

 

Držíme-li se pouze jména, pak „svatá říše římská“ svou poslední válku vedla od 26. března 1793, a to proti Francii. Konflikt dospěl roku 1806 k formálnímu zániku říše. • Výrok „dívide et imperá“, rozděl a panuj, bývá vykládán jako římská zahraničněpolitická zásada. Ve skutečnosti nepatří ani do antiky, ale zřejmě od „diviser pour régner“ Ludvíka XI. Francouzského (1423 až 1483).

Řada Římanů chtěla přeložit sídelní město říše z Itálie na lidnatější, bohatší a pravděpodobně „přívětivější“ východ, pryč od senátorských latifundistů. O Alexandreji snili Caesar i Antónius. Diokletiánovi se líbila bíthýnská Níkomédeia a Constantínus I. zamýšlel umístit centrum říše do svého rodiště Naissu/Niše, nebo do nedaleké Serdiky/Sofie, do Soluně, nebo do Troie, o níž spekuloval vedle Kleopatřina města již Božský Iúlius.

Říše středu, země/království středu, Čung-kuo, viz Čína