R

Rabbath Ammon, Rabbatammana§ = Filadelfiá, dn. Ammán v JOR

Rabilos, Rabb‘il, ar-Rabil, syn Obody, b. k. Aréty III. Nabatajského§ 84

Rabírius, epikúrik§ 50
C. Rabírius, jezdec a senátor, strýc následujícího§ 100, 63

C. Rabírius Postumus, jezdec a finančník, caesarovec, synovec předešlého§ 55, 54

Rabokentos z Thrákie, vládce Béssů§ 57

Racília, manž. L. Quictia Cincinnáta§ 458

L. Racílius, spiklenec cordubský§ 47 

rada, búlé, „parlamentní“ (srov. pod démokratiá) orgán každého hellénského státu, búleutai/radní-senátoři§ 1. v Athénách, rada 500: 461, 410, 403, 104; rada 400: 411; 2. v Élidě, 470; 3. v Massilii, 598 (rada 600), 4. v dórském Korinthu, 766 (rada 200), 5. ve vojenských osadách Seleukovců, 96, 6. ve Spartě gerúsiá, 7. v hellénistických federativních státech nejvyšší spolková rada koinu - spolku/federace; 7. v Alexandreji, 30; 8. v Gáze, 96 

rádža, pův. titul indických volených knížat§ 600

Rádžagaha, Rádžagrha, Rádžagriha, hl. m. Magadhy před Pátaliputrou, místo konání prvního buddhistického koncilu, pozd. Girivadž, dn. Rádžgir v Biháru§ 600, 493, 483, 461

Rádžarata, hist. kraj na Cejlonu, jeho severní polovina, viz pod Sinhala

 

Rádžasthán, novodobý západoindický spolkový stát§ 90, 55

Rádžpútána, „Země královských synů“, indický spolkový stát, není v CSD

Rafia, bab. Rapichu, m. v jižní Palaistíně mezi Rhínokolúrou a Gázou, dn. arab. Tell Rífa a Rafah§ 720, 217, 210, 194, 101, 58, 16, 15

První velkou bitvu tu vybojoval Šarru-kén II. s Egypťany roku 720, druhou Antiochos III. s Ptolemaiem IV. roku 217. Město s cca. 140 tisíci obyvatel; celé pásmo Gazy/Gázy mělo roku 2004 cca. 1,3 milionu obyvatel, převážně palestinských Arabů žijících po roce 1948 ve vyhnanství z původních domovů. Cesta k egyptským hranicím se jmenuje po starověkém vzoru Cesta Filadelfů.

Před Alexandrem patřila R. k Egyptu, za hellénismu k Palaistíně (Koilé Syriá v době bitvy roku 217), později opět k Egyptu. Koncem osmanské éry ji k Egyptu počítali místní Arabové, Gáza byla syrská (svědectví orientalisty Aloise Musila z doby před první světovou válkou).

Raetia, Raetí, Raetové, řec. Rhaitoi, země a národ smíšený z illyrských kmenů se zřejmě kelt. základem, původně v oblasti dn. Tyrol, jižního Bavorska a východní části dn. Švýcarska, řím. provincie v dnešním jižním Německu společně s Vindelicií; po romanisování předkové dn. Raetorománů, Rätorománů ve Švýcarsku§ 16, 15

Ragaba (pl.), pevnost v Transjordánii/Peraji, snad dn. ar-Rádžib v JOR§ 76

 

Rachiánu z Damasku§ = Rasun

ráj, v semitských písemnostech místo blaženství a bez jakéhokoli soužení, hebr. eden je od sumerského slova pro úrodnou step, edin; srov. pod paradeisos a Triparadeisos. Že židovský věrozvěst Mojžíš nebyl originální, připomněl světu roku 1902 assyriolog Friedrich Delitsch, když pojmenování identifikoval se Sumery. V severní Mesopotamii poprvé došlo k přechodu lovců na zemědělce, zde je začátek pěstování a zpracování obilí a úrody někdy v desátém tisíciletí př. n. l.

Odtud se po ochabnutí stád lovné zvěře stěhovali lidé do jižní Mesopotamie, domestifikovali dobytek, zavodňovali pole, vynalezli písmo, astronomii, kolo, pivo, oslí karavany atd.: žili v „ráji. Sumerské „ti“ neznačí jen žebro (srov. hebrejskou pověst o stvoření ženy z mužových žeber), ale také život. Stejně tak chawwa, hebrejsky Eva, znamená život.

Proměna z lovců na demědělce trvala cca. 9000-6000. Novodobí badatelé kladou Eden na mnoho míst Předního východu, nejčastěji do dn. jižního Iráku, nebo do kdysi propadlého kraje kolem dnešního Perského zálivu, do oblasti jezera Urmia, i na Seychelly, do povodí Indu apod.

rakovina, prsu§ 512

Jméno chorobě dal podle tvaru jednoho nádoru na kůži Hippokratés, karkínos/rak, známa je dávno. Ostatky jisté ženy z thebské nekropole u Luxoru ze Šesté dynastie (2345-2181) prokázaly rakovinu prsu, která metastasovala do kostí (což by byl nejstarší známý případ). Smithův papyrus (Edwin Smith Surgical Papyrus v New Yorku) z doby někdy po 1600, nejstarší známý spisek s chirurgickou thematikou neznámého původu (možná nedokončený opis mnohem staršího podkladu), sice hovoří o nádorech na prsou, ale mužských a vzniklých po ranách (doporučený zásah: vypálit). 

 

Rámájana, indický epos o princi z království Ajodhjá (Oudh)§ 600

Ramesse II., Usermare I. Ramesse II., k. Egypta§ 770, 764, 591

L. Rammius z Brundisia, významný občan a Perseův zrádce§ 172

Ramnés, jedna z pův. řím. tribuí, zřejmě jméno jednoho etruského klanu§ 753, 578

Rapichu§ = Rafia

ar-Raqqa, ar-Rakka, m. v SYR, viz pod Níkéforion. Nezaměňovat s ar-Raka/Arak, lokality východně od Tadmóru/Palmýry.

rasismus, kastovnictví v IND§ 600

Rasismus v podobě, jak ho znají praktiky vzešlé ze středověkých a novověkých názorů o monotheistické nadřazenosti, hellénský ani římský svět neznal. Rasismem starého věku bylo otrokářství a vymezování na vzdělané národy a "barbary". Hellénské a římské elity se stýkaly s jakýmikoli jinými polytheistickými i monotheistickými, jak v případě židovských šlechticů Héródova rodu. V římské armádě sloužili od Germánů a Keltů po Sarmaty, Berbery, Araby a Maury kdekdo. Jistým náznakem odporu k jiné barvě pleti než bílé by mohla být zmínka z životopisu Septimia Sevéra z doby jeho britského tažení. Při návratu od některého z pohraničních valů mu vyběhl z nejbližší posádky vstříc jakýsi myrtou ověnčený "Aethiops", tedy černý Afričan, známý v armádě jako žertéř. Znamení Sevéra vyděsilo a nařídil, aby muže odehnali, neboť se ho dotkla černochova barva kůže i jeho věnce na hlavě. Sevérus brzy na to zemřel.   

Rasun z Aramu/Damasku, ass. Rachiánu/Raqiánu, hebr. Rezín, Resín, k.§ 740, 738, 735, 732

Raš Melkart, viz Hérákleia Mínóá, srov. také Kefaloidion

Rašu(ni) z Ruišia, k.§ 742

Raucillus z Allobrogie, s. Abducillův, b. Egův§ 48

 

Raudií campí, krajina již. od Vercell u ř. Ticínus v transpadánské Gallii a Ligurii, Raudijská pole§ 101

Raurakové, viz Augústa Raurica

Ravenna, m. v cispadánské Gallii§ 753, 109, 6

Prý založena kolonisty z Thessalie (pův. zvána Rhéné), vedle Míséna hlavní základna řím. válečného loďstva, od roku 402 n. l. sídlem západořímského císaře Honória, od 493+ sídlo ostrogotského vladaře Theodericha Velikého, od 539 byzantského exarchy, roku 751 vyhnali Langobardové posledního exarchu Eutychia, roku 755 předán celý kraj Pippinem Franckým papežům. R. byla původně postavena celá na pilířích a protkána kanály. Měla zdravé klima a pravděpodobně od Augustových dob zde sídlila významná gladiátorská škola, v níž byl cvičen i Arminiův a Thusneldin syn Thumelicus. Přístav měl kotviště pro 250 lodí, ale na začátku 5. století n. l. již byl zanesen a na jeho místě byl jablečný sad.

Ráwalpindi či Ráwalpindí, viz Taxila

ražba mincí, mincovnictví, peníze§ 720, 680, 640, 600, 575, 522 (v Egyptě), 270 (v Římě), 594, 42, 40, 15 (rozdělení na senátní a císařské mincovny)
ražba stříbrn᧠211, 15
ražba zlat᧠211, 15
mince, mincovní ražba, mincovnictví, platidla, zlatý standard, žetony, finanční podvody:

Rozsáhlý obchod, bohatá směna zboží, si v průběhu staletí žádala vytvoření určitých mezinárodně platných směnných ekvivalentů. Zprvu, jak ukazují např. staroassyrské obchodní texty, sloužily za ekvivalenty určitá množství cínu, mědi či stříbra nebo zlata. Stříbro a zlato se však staly směnnou stálicí a oba kovy se udržely jako ekvivalenty směny v podstatě až do našeho věku.

Kdysi dávno, v předmincovní době, se ovšem vážily a směnnou hodnotou byla váha vzácného kovu. Assyrský král Sîn-achché-eríba „ulil“ půlšekelovou „minci“.

Vlastní ražba určitých symbolů do kovu, mince, původně vyznačovala garanci váhy kovu, nikoli hodnotu.

V západoanatolském, hellénském a v celém západním Středomoří zprvu plnily funkce směnného ekvivalentu především věci související s dobytkem. Buď celé kusy, nebo např. kůže (srov. např. lat. pecunia od pecus, dobytek, nebo sanskrtské rupa a dnešní rupie). Homérský svět platil dobytkem, Drakontovy zákony udělovaly pokuty ještě v počtech kusů dobytka, v Římě se tak dělo ještě v polovině 5. století.

Vedle dobytka ovšem v nejstarších dobách Hellénům sloužily bronzové předměty jako např. sekery, kusy bronzu apod. Váhové systémy převzala západní část Středomoří z Foiníkie, která byla pod vlivy egyptskými a mesopotamskými. V západní Anatolii byly „raženy“ slitky (fthois) ještě bez obrazu (pokládány tedy za soukromé).

První mince, tedy ražené kusy vzácného kovu (zlato, stříbro či élektron - směs zlata a stříbra, srov. tam) o určité váze s vyraženým znakem (lvem), produkovali vládci západoanatolských Lýdů, viz tam, a o něco později (či souběžně) aigínský stát (želva). Kdyby platil údaj, že fryžský král Midás si vzal Hermodiku/Démodiku, viz rok 742, dceru kýmského krále Agamemnona, pak by Aiolka držela sama primát v ražbě první hellénské či vůbec světové mince. Traduje se totiž o ní, že v Kýmě byla první, kdo minci razil. Není známo, zda tam po svém otci vládla.

Na rozdíl od dřívějších směnných ekvivalentů mají mince velké výhody: jsou snadno přepravitelné a jejich údržba nic nestojí (srov. přepravu a krmení dobytka), vydrží dlouho a dají se přetavovat.

Lýdské mince měly vysoký „nominál“, který však nebyl vyražen: byla to cena dvanácti ovcí, pravděpodobně celoroční nebo ještě větší průměrný řemeslnický výdělek. Lze se domnívat, že proto nebyly určeny pro běžnou směnu, ale pro nákup proviantu pro armádu nebo na krytí žoldnéřských služeb.

Tyto výhody pozdější historie již jen zdokonalovala; vznikly papírové peníze a v posledních dvou desetiletích 20. století peníze „elektronické“. První papírové peníze byly tištěny v Číně roku 1024 n. l. vládní agenturou na výkupné útočníkům ze severu. Roku 1448 vypukla v Číně hyperinflace, v níž papírová platidla ztratila 99,7 % hodnoty a papír byl jako platidlo na dalších 500 let opuštěn.

První akciovou společností byla kolem roku 1000 „mahona“ v Janově, podnikající v korsárství, ale v dnešním slova smyslu byla první akciovou společností londýnská Muscovy Company (equity shares). První známý cheque byl vypsán roku 1659 v Londýně. První banka je v Evropě až r. 1661 Stockholm Banco Johana Palmstrucha (viz též pod bankéři).

Ze 7. století pochází nejstarší (je-li pravá) zachovaná ražba, a to z Efesu s obrazem jelena (= Artemis) a s nápisem Faenos emi séma, Jsem Faenovou značkou (tzn. ražba privátní?). V mateřské Helladě jsou nejstaršími ražbami mince z Aigíny (spojováno se jménem Feidón), Athén (hlava Medúsy) a z Korinthu (Pegassos).

Vyražená heraldická zvířata či obrazy bohů jednak znázorňovaly garanta ražby (množství kovu), jednak byla propagandistickým prostředkem pro šíření slávy státu původu mince. Starý věk neznal znaky a vlajky v dnešním slova smyslu, a mince sloužily i jako representační prostředek - hlavně pak v hellénismu. Koncem pátého století dosáhly vysoké umělecké úrovně ražby syrákúských tetra- a dekadrachem. Řezbáři mincovních razidel v letech 415-400 n. 390 na nich zvěčnili i svá jména: Kimón, Eukleidás, Euainétos, Frygillos, Euarchidás, Eumenos a Sósión.

Monotheisté dlouho s ražbou své kultovní postavy váhali. Jako první dal obraz Ježíše na mince římsko-byzantský císař Iústiniános II. (685 – 695 a 705 – 711) z Hérákleiovy dynastie.

Iúnó, římská bohyně, choť Iovova; Iúnó Monéta měla od roku 344 chrám na severní straně Kapitolu a v jeho sklepení se později nacházela státní mincovna: srov. monéta - münze, monnaie, money a č. mince.

Pozoruhodná je zmínka o neúspěšném ozbrojeném povstání zaměstnanců mincoven roku 271 n. l. za císaře Auréliána, které vedl správce císařské pokladny Félícissimus, ratiónális summae réí. Státní zaměstnanci, propuštěnci, totiž padělali ražbu snižováním vzácného kovu v minci a měli strach z toho, že nový rasantní císař Auréliánus jim půjde po krku. Zřejmě si nakradli hodně, protože jejich odpor byl tvrdý a měli podporu několika senátorů: v boji na Coeliu v Římě padlo na sedm tisíc vojáků pravidelné armády, jak tvrdí jeden pramen!

Všechny státy střežily množství vzácného kovu v mincovní ražbě. V Athénách roku 375/4 odhlasovali zákon na ochranu stříbrné tetradrachmy před napodobeninami nebo dokonce před olověnými padělky. Epimelétové, kteří měli na starosti dohled na tržištěm, tedy jisté ministerstvo obchodu, dohlíželi na stabilní váhu stříbrných mincí.

Od začátku mincovnictví existovaly podvrhy snižující obsah stříbra a zlata v ražbě. Obvykle se namísto stříbra padělalo jádro mědí nebo olovem a potáhlo stříbrnou vrstvičkou; obdobně u zlatých mincí (novověké označení pro takové mince zní fourrée). Penězokazi jsou nejstarší formou finančních podvodů.

Jinde existovala povinná směna. Kolem roku 350 ji sankcionovali Olbijští na Borysthenu a zisk z výměny tlatých a stříbrných mincí cizinců za domácí bronzovu ražbu měli směnárníci a stát. Poněkud jinak použil bronzovou ražbu Athéňan Tímotheos roku 364 ve válce s Olynthem (o válkách v Thrákii viz rok 365 nn.). Protože právě nastala nouze o ražební stříbro, rozdával vojsku jako žold bronzové mince. Obchodníci zásobující vojsko pak „žetony“ směnili přímo u vojevůdce za ražbu stříbrnou.

V hellénismu vedlo užití mědi k širší monetarisaci měny. Např. zákon krétské Gortýny nařizuje někdy kolem 250 až 200 užívání drobných bronzových mincí za stanovený ekvivalent stříbrných.

Ptolemaiovci si hlídali dokonce zlatou ražbu. Roku 310 snížil Ptolemaios I. obsah zlata a stříbra v mincích ražených v attickém stardardu o dvacet procent. Alexandrijská měna stála na zlaté pentadrachmě (trichrýson) o 17,85 gr., která se rovnala 60 stříbrným drachmám o váze 3,65 gr. Podle nařízení ze 24. října roku 258 musely být zlaté a stříbrné mince v ražené i neražené podobě při importu v Alexandreji přeraženy.

Hellénské autonomní ražby v rámci římské říše zanikaly především v průběhu třetího století n. l. Poslední autonomní ražbu, kterou před rokem 300 zastavil Diokletiánus, byla alexandrijská.

Dokud byly na mincích obrazy bohů, není známa žádná kofliktní situace kolem jejich znesvěcování: koneckonců byly součástí platidla. První trestal za znesvěcení svého obrazu na mincovní ražbě imperátor Tiberius. Dal prý popravit jistého konsulára za to, že s mincí, kterou nosil na krku, navštěvoval také latríny: "S mou mincí na krku chodíš na taková zapáchající místa a vyprazdňuješ své vnitřnosti...".

V novověku má například ve stalinistické despocii Severní Koreje podobnou nebezpečnou roli stranický (a tím pádem také jediný) tisk: jeho užití na balení apod. vedlo u cizinců k nepříjemnostem, poddané Kimovy dynastie latrínové použití novin zbožných šílenců asi ani nenapadlo.

První „světovou měnou“, tedy ražbou akceptovanou bez výhrad kdekoli ve Středomoří, byla athénská drachma (di- a tetradrachma) a perský dareikos. Nahradil je římský dénárius (= drachma), později diokletiánovský a východořímský solidus. Až v novověku přišel britský sterling, libra sterlingů. Od konce první světové války nastoupil americký dolar.

Mezinárodně smluvní zlatý standard vznikl 22. července 1944 v Bretton Woods v New Hampshire ve Spojených státech. K dohodě o zlatém měnovém systému postaveném na kursu amerického dolaru 35 USD za trojskou unci přistoupily 44 státy. Ostatní odvozovaly směnný kurs své měny od dolaru (US dollar): například za 0,25 USD byla roku 1949 jedna německá marka, za USD 2,80 jedna britská libra.

President Richard Nixon v srpnu 1971 vazbu na zlato zrušil a rok na to devaloval dolar na 38 USD za unci. Roku 1973 skončil také systém z Bretton Woods, poněvadž ve světě bylo v oběhu mnohem více peněz než zlata v předepsaném kursu. Od té doby spočívá mezinárodní finanční systém na důvěře v centrální banky a v pohyblivý výměnný systém měn. Viz také pod zlato.

Nemincovní ražbou jsou medailonům podobné spíntriae n. spinthriae, jejichž účel není znám. Název souvisí se spíntér (n.) a to od řec. sfingtér, náramek na horní paži v podobě hada. Označení "mincí" je novodobé a bylo vzato z Tacitova líčení Tiberiovy sexuální zvrácenosti (vzrušovali ho sellárií et spínthriae, tedy mužští prostituti snad praktikující sex na židlích a propojení po vzoru náramků?). Na obversu bývá u známých nálezů nejčastěji obraz sexu na lůžku a na reversu čísla do šestnácti. Z toho bylo vydedukováno, že šlo o žetony vydávané návštěvníkům oproti penězům v bordellích s druhem soulože a číslem pokoje, neboť děvčata-otrokyně nemusela znát latinsky: mincí řekl zákazník všechno. Atraktivní vysvětlení, ale spíše pro filmaře a novináře. Jsou totiž zachovány též "spintrie" s obrazy Augustovými, jeho vnuků či Ceréry (asi s podobou Lívie Augusty), Victorie, chrámu. Snad tedy plnily roli žetonů, poukázek na dárky (?); pocházejí pouze z iúlsko-claudijské dynastie.   

Je pozoruhodné, jak dlouho se mincovní tradice udržela v Británii. Třebaže ji Římané opustili před třemi staletími, určité prvky zůstaly živé. V karlovské době se mincovní ražba částečně vrátila do kvalit pozdní římské říše a řada ražeb byla kromě toho ovlivněna západoarabskými vlivy. Roku 2001 nalezl majitel pozemku na břehu řeky Ivel v hrabství Bedford severně od Londýna dosud ojedinělou zlatou minci o váze 4,33 g s nápisem na obversu „de vico Lundoniae“, z londýnského tržiště.

V dražbě ji roku 2004 koupil jistý americký sběratel za 230 tisíc liber, ale vláda využila zákona o zákazu vývozu památek a mince zůstala v Británii. V únoru 2006 ji koupilo Britské museum, instituce s jednou z největších numismatických sbírek na světě, za rekordních 357 832 liber. Mince je nejstarším dokladem pro zlatou ražbu anglického panovníka a ve své době znamenala měsíční mzdu řemeslníka. Razil ji asi v letech 805-810 Coenwulf či Cenwulf, anglosaský panovník království Mercie v letech 796-821.

Největší zlatou mincí kdy raženou je australský Red Kangaroo z roku 2011 o váze 1012 kilogramů, průměru osmdesáti centimetrů a tloušce dvanácti sentimetrů. Vyraženou nominální hodnotu má jeden milion australských dolarů, hodnotu v roce 2017 37,6 milionů eur. Po ní přijde "Big Maple Leaf" z roku 2007, kanadská ražba s královnou Elizabethou II. s nominální hodnotou jednoho milionu kanadských dolarů. Mince o průměru 53 centimetrů a tlouštce tří centimetrů váží jedno sto kilogramů. Bylo jich vyrobeno deset, pět během deseti let prodáno. Roku 2017 měla podle kursu zlata hodnotu 3,7 milionů eur.

Nejdražší klasickou mincí je stříbrný Liberty dollar z první mincovní ražby americké roku 1794: začátkem 2013 byla vydražena za 10.016.875 USD. Nejdražší zlatou mincí je Double Eagle z roku 1933. Vláda tehdy zakázala vlastnit soukromníkům zlato, nicméně dvě se do oběhu dostaly. Celý náklad byl roztaven, ale zaměstnanci jich bylo dvacet ukradeno. Z nich devatenáct nalezeno tajnými policisty, poslední se dostal do rukou egyptského krále Fárúka I. a roku 2002 byla vydražena za 7.590.020 $ (dvacet $ je její nominální hodnota).    

Reáte, viz Sabínové

Rébilus, cos.§ viz C. Canínius Rébilus

reforma, pozemková v Římě§ 416

Regensburg, č. Řezno, není v CSD. Někdy kolem roku 400 př. n. l. mělo Řezno opevněné keltské osídlení, které se snad jmenovalo Ratisbona či Ratasbona.

Roku 79 n. l. na soutoku řek Naaby a Řezné (Regen) postavili pevnost pro 500 až tisíc mužů. Byla vyvrácena Germány za markomanských válek M. Aurelia. Roku 179 vybudovali na soutoku Řezné s Dunajem tábor pro legii, Castra Regina, Tábor na Řezné.

Za opevněním pro šest tisíc mužů se usídlilo zázemí legie: řemeslníci s manufakturami, obchodníci, hospodští, „rodiny“ legionářů (oficiálně se v této době ještě vojáci ženit nesměli). V okolí byly chrámové objekty, hřbitovy a statky dodávající potraviny táboru.
Když Římané kolem roku 400 n. l. s armádou odešli, zůstalo po nich opevněné osídlení městského typu, germánské obyvatelstvo se stalo většinou a od dob Karla Velikého se Řezno stalo i prvním sídelním městem budoucího Bavorska (Mnichov je hlavním městem spojených Bavor až od roku 1506).

Régillus, m. a jezero v Latiu§ 499, 496

Régium, viz Rhégion

Rehreh, kmen Blemmyů na severu dn. Súdánu§ 420

reklama, viz propagace, propaganda

rekvisice, divadelní, nejstarší zachovaná, viz herci

religionisté, náboženští theoretici, theologové, viz v příloze Bohové a jejich svátky

relikvie, léčivý palec Pyrrhův§ 272

Rémové, Rémí, kelt. kmen Gallie Belgické na sever od Mátrony, jejich sídel. m. bylo Durocortorum/dn. Reims, č. Remeš; vedle Haeduů gallští spojenci Římanů (za Caesara vůdcem Iccius)§ 57, 54

Remus z Alba Longy, b. Rómulův§ 769, 753

republika, nemonarchistická státní forma se zastupitelskou demokracií různého rozsahu od stavovské demokracie po demokracie parlamentní; jedna z odvěkých státních forem, passim.
Nejstarší soustavně existující republiku v Evropě mají v San Marinu (od roku 301), Francii (od roku 1870) a v Portugalsku (od roku 1910). Ve světě nastala invase republik s rozpadem španělského impéria za napoleonských válek.

restaurace, viz hostiny, pošta a kulinářství

Retenu, viz Syrie

revoluce, revolucionář, revolucionářka, novodobý pojem pro radikální změnu režimu (například roky 1688, 1789, 1719)§ 551, 510, 494, 491, 265
Srov. pod socialismus, otroci. O levicovosti a levičáctví v Latinské Americe ve druhé polovině 20. století a na začátku třetího tisíciletí viz v obrazech z moderního věku.

resignace, viz pod princeps

réx nemorensis, "král svatého háje"§ viz pod Aricia

Rezín, Resín§ = Rasun z Damasku


Rgvéda, viz védy

Rhá, Rá, ř. ve Skythii, slovo převzaté od obyvatel žijících na horním toku (pozdější Mordvinci), dn. Volha, známá rebarbarou rostoucí na březích§ 600

rhabdúchos, dozorce s tyčí, prutem, rhabdos, policista, bezpečnostní „pracovník“, lat. liktor, srov. tam; policista vybavený bičem byl mastigoforos, viz pod hry v Olympii§ 420

Rhadamanthys z Kréty, k. a soudce v podsvětí, o. Erythrův§ 650

 

Rhadamistos, k. Armenů, s. Farasmana I. Ibérského, b. Mithridáta I. a Amazaspa§ 1+

 

Rhagai (pl.), Rhaga, m. v Médii, Seleukem I. přejmenované na Európos, za Parthů Arsakeia, dn. Raj u Teheránu§ 316, 301

Rhaikélos, mí. na Chalkidice, později (u Hérodota) zvané Ainei᧠551

Rhaiskúporis z Thrákie, Rhaskúporis, Raescúporis, dynasta§ 277

Rhaiskúporis, Rhéskúporis, jméno sapajských králů v Thrákii:§
Rhaiskúporis I., b. Rhaskův§ 48, 42
Rhaiskúporis II., syn Kotya VII., o. Kotya IX.§ 22, 13
Rhaiskúporis III., b. Rhoimétalkův§ 13, 10

Rhaizdos z Thrákie, dynasta§ 277

Rhakótis, Rhakóti§ = Alexandreia v Egyptě

Rhambajové, arab. nomádi v Syrii§ 54, 46

Rhambakia§ = Alexandreia Rhambakia

Rhamfiás ze Sparty, o. Klearchův, viz tam

Rhamnús, attický démos§ 480, 432

Rhaskos Sapajský, b. Rhaiskúporida I.§ 42

Rhaukos, m. na Krétě§ 166

Rhéa Silvia, alias Ília, d. Numitorova, vestálka, m. Rómula a Réma s Martem§ 769, 754

Rhégion, m. v Bruttiu, krátce Foibiá (nebo jen jedna čtvrť Rhégia?), dn. Reggio di Calabria; na zač. císařství ještě převládal hellénský živel§ 730, 684, 667, 550, 540, 539, 532, 535, 494, 483, 476, 473, 461, 427, 426, 415-413, 405, 398, 394, 390, 393, 388, 387, 370, 351, 345, 282, 280, 275, 272, 270, 265-263, 250, 216, 205, 132, 42, 40, 2

Rhéneia§ = Rhýneia

Rhénos, Rhénus, ř. v Germánii, dn. Rhein, Rýn§ 775, 450, 58, 56, 55, 53, 72, 70, 58, 38, 30, 25, 16, Říční nymfou v ústí řeky byla Nehalennia. Pramení v Alpách obývaných kdysi kelt. Lepontiy, v jeho ústí ležel Tráiectum n. Tráiectus ad Rhénum/Rýnský přívoz, z toho Ultrá tráiectum, dn. holandský Utrecht. R. měníval koryto, často se rozléval a Porýní bylo plno mokřadů. Teprve badenský inženýr Johann Gottfried Tulla zahájil roku 1817 narovnávání toku Rýna mezi Basilejí a Wormsem a řeka se stala splavnou až po Basilej.

Rhénus, ř. v Gallii cisalpínské, dn. Reno protékající Bologní; srov. pod Lávínius§ 43

rhétór, gen. rhétora, profesionální řečník, lat. órátor, rhétoriké techné, ars órátória, umění řečnické, řečnictví§ passim, žena-řečník viz rok 42

Řečníci v hellénském světě. Politický systém života hellénských městských států, svoboda projevu, parrhésiá, a nutnost veřejné obhajoby vlastních názorů umožnila pěstování řečnictví politického, soudního i okrasného. Již v pátém století se objevily první teoretické práce o řečnictví, první učebnice rhétoriky (viz o autorech učebnic). Rhétorikou se od začátku zabývali především sofisté (viz).

V oblasti soudnictví působili logografové, kterým se tak říkalo od Platónových dob (předtím bylo logografové označení pro jakéhokoli autora, resp. pro předhérodotovského historika). Logografové připravili a na zakázku napsali soudní řeč - v Athénách musel obžalovaný i žalující vystupovat před soudem osobně.

Nejstarším logografem byl Athéňan Antifón, sám učitel řečnictví a autor učebnice řečnictví, jehož posledním činem bylo, že se musel obhajovat roku 411 za spoluúčast na oligarchickém puči: podle Thúkýdida to prý byla nejlepší řeč, která kdy byla pronesena (ovšem marně...).

Theorie nutila rhétory při projevu nerozhazovat rukama, nepohazovat hlavou, nepobíhat. Lidový politik a majitel jirchářské firmy Kleón za peloponnéské války se prý však v projevech plácal do stehen, jako první řečnil v pracovním šatu s přepásaným chitónem a starší Periklés se při obhajobě své přítelkyně Aspásie dokonce uchýlil k slzám, aby pohnul soudci (úspěšně).

Mladší vrstevník Platónův Alkimos byl snad ze Sicilie a podle některých byl ve své době nejslavnějším z řečníků. Byl přítelem a žákem megarika Stilpóna a vydal také historický spis.

Antifóntovi nástupci v Athénách v branži byli Lýsiás ze Syrákús a Ísaios z Chalkidy, tedy oba metoikové. Řečník Andokidés mluvil jen na svou obhajobu v politických procesech (a neuspěl - srov. např. causu hermovky). Jeho athénský spoluobčan Ísokratés, který se dožil 98 let, se naopak stal prvním z propagátorů panhellénismu a obrany hellénských (= evropských) hodnot proti barbarům (tehdy Peršanům): nerozhoduje ethnický původ, ale příslušnost k hellénské civilisaci. Byl žákem Prodikovým, Gorgiovým, Tísiovým a Sókratovým.

Roku 392 otevřel řečnickou školu na Chiu a snd dva roky na to se s ní vrátil do Athén. Dokázal prý prodat jednu ze svých řečí za dvacet talentů. Jeho nikdy nepronesená řeč Peri antidoseós (O výměně majetku; 353) proti jistému Lýsimachovi byla v podstatě prvním autobiografickým hellénským literárním dílem.

Proti Ísokratovu Panégyriku psal řečník Aristotelés ze Sicílie. Ísokratés celý život hledal podporu pro myšlenku spolupráce hellénských mocností, ale ani Sparťané, Thébané, ani Athéňané nedokázali svou hašteřivost odložit. Poslední Ísokratovou nadějí byl Filippos Makedonský, který se skutečně do Peršanů pustil, ale usilovněji do hellénských států.

Slavný se stal sofista a rhétór Alkidamás z Elaie, žák Gorgia z Leontín, nejproslulejšího hellénského sofisty. Alkidamás první razil zásadu, že před vystoupením je třeba si připravit pouze myšlenky a rozvržení řeči, zatímco během proslovu improvisovat. Zcela nevázaně vystupoval athénský politik, démagógos Kleón, který jako první si strhával při projevech svrchní roucho z těla a tloukl se do stehen.

Řečníkův postoj byl dán přísnými pravidly, předpisově držel podkasaný svůj oděv a pravou ruku držel směrem k oslovovaným s oběma nejmenšími prsty ruky skrčenými do dlaně.

Opak těchto pravidel praktikovali Melanésané. Na ostrově Mouli v souostroví Loyalty náležející k francouzské Nové Kaledonii ještě v šedesátých letech 20. století promlouvali řečníci k lidem obráceným zády k mluvícímu. Záměrem zvyku bylo vyhnout se nebezpečí ovlivnění mimikou a charismatem promlouvajího a slyšet jen fakta.

Zatímco dosud uvedení řečníci se do politiky míchali, pozdější řečníci z poloviny a konce 4. století mnohdy přímo politiky byli (řeč na sněmu, démégoriá): Kallistratos, Aischinés, Démosthenés, Hypereidés, Hégésippos, Lykúrgos či Deinarchos z Korinthu, protivník Démostheneův. Pozoruhodný u Démosthenea byl způsob, jakým se zbavil slabosti hlasu a ráčkování: chodil křičet na mořský břeh a pod jazyk si dával oblázek.

Mezi Démostheneovými žáky byl Kineás z Thessalie, přítel dobrodružného Pyrrha Épeirského, jeho diplomat. Vyděšeným Římanům předváděl ukázky umění řečnického nevázaného na prosté vyjádření vlastních názorů, a hlavní myšlenky stoiků a akadémie.

Z dynastů měl nejužší sepjetí s politikou vládce východní části Pontu Polemón I. Eusebés (36 – 8). Byl totiž synem rhétóra Zénóna z Láodikeie na Lyku, tzn. nebyl „aristokratického“ původu.

Z protiřímských rhétorů vynikl Athéňan Amfikratés, který odmítnuv vyučovat řečnictví v Seleukeji Tigridské („mísa je moc malá pro delfína“) nakonec zemřel hladovkou na dvoře Tigránovy manželky Kleopatry, Mithridátově dceři, protože mu byl zakázán styk s Hellény. Je autorem spisu O slavných mužích, který ho zřejmě dostal do emigrace.

Z hellénistických řečníků byli nejproslulejší Hégésiás z Magnésie, který je považován za duchovního otce tzv. asijského stylu. Jeho příznivcem byl v prvním století i Gorgiás z Athén, zv. Mladší, učitel Ciceronova syna Marka. V reakci na asianismu vznikl ve 2. století atticismus, jehož vzorem byla stručnost a jazyková střídmost klasických attických řečníků. Slávy dosáhl např. Theodóros z Gadar, učitel Tiberiův.

Hermagorás z Témnu zdokonalil ve druhém století teorii soudních řečí, teorií řečnictví se zabýval Dionýsios z Halikarnássu. Střední cestou mezi oběma soupeřícimi styly byl tzv. rhodský podle Apollónia Molóna, který vyučoval římskou elitu na Rhodu.

Kaikílios (Caecilius) z Kalakté na Sicílii, nejstarší židovský autor, věnující se slovesné kultuře, byl zřejmě autorem kanónu deseti attických (= hellénských) řečníků, kam patří Antifón, Andokidés, Lýsiás, Ísokratés, Ísaios, Lykúrgos, Aischinés, Démosthenés, Hypereidés a Deinarchos:

1. Antifón z Rhamnúntu, byl synem a žákem Sofilovým. Do otcovy školy mimo jiné docházel také Alkibiadés. Antifón se věnoval státoprávním kausám a hrdelním. Sám vystoupil jen jednou, a to na svou obhajobu, ale jako první z Athéňanů psal řeči druhým (logografos). Sepsal učebnici řečnictví, také první athénské provenience. Pro své vzdělání a zkušenosti dostal přezdívku Nestór. Roku 411 se zapletl s vládou čtyř set, v níž měl velké slovo, fungoval jako velitel lodi i jako vyslanec do Sparty.

Po svržení vlády čtyř set byl s Archeoptolemem obviněn ze zrady a popraven. Zřejmě existoval ještě jeden Antifón, syn Lýsidonidův, sofista (viz tam), popírající sociální nerovnost mezi lidmi, Hellény i barbary, jako prvek, který jde proti přírodě. Podle Kratína v jeho hře Pýtíné to prý byl pěkný lump.

2. Andokidés byl synem Leogorovým, který kdysi sjednal mír Athénských s Lakedaimonskými. Patřil mezi attickou šlechtu a rodinná tradice říkala, že jsou potomci Hermovými, protože jsou vyhlášenými heroldy. Roku 415 byl zapleten do aféry se znesvěcenými hermovkami a prozradil jména spolupachatelů. Přesto byl exulován a domů se vrátil až po válce roku 403.

Za korinthské války byl členem diplomatické mise do Sparty, po níž byl obviněn ze zrady a znovu vypovězen z vlasti. V exilu zřejmě také zemřel. Narodil se za archonta Theágenida roku 468, je tedy o deset let starší než Lýsiás. Zachovaly se tři z jeho řečí a všechny, naopak od Antifónta všechny ve svých případech.

3. Lýsiás, byl synem Kefalovým, který byl rodem Syrákúsan. Otec byl bohatý, z vlasti musel zřejmě uprchnout před Gelónem a díky Perikleovi se domohl athénského občanství. Lýsiás se narodil za Frasiklea roku 459 a patřil roku 444 mezi první kolonisty Thúrií. Žil zde až do roku 413, ale po athénské porážce na Sicílii následujícího roku byl pro stranictví Athénám exulován a vrátil se do Athén.

Za třiceti tyrannů unikl smrti útěkem do Megar, dal dohromady a ozbrojil tři sta dobrovolníků a aktivně se podílel na osvobození Athén. Za to obdržel na Thrasybúlův návrh občanství. Proti tomu vystoupil Archínos a doložil, že dekret bez souhlasu rady není platný a Lýsiás zůstal až do smrti v Athénách jako ísotelés, „rovný v daních“, ale bez aktivního volebního práva.

Pod jeho jménem kdysi kolovalo 425 soudních řečí, z nichž staří pokládali 130 za pravé. Zachovalo se jich 35. Ve věcech svého vyhnanství, potrestání vraha svého bratra za vlády třiceti tyrannů ani svého občanství neměl úspěch. Platón o něm řekl, že je velmi výřečný, starší než Ísokratés. Napsal mimo jiné řeč pro vojevůdce Ífikrata.

4. Ísokratés z Erchií, syn Theodórův, který udělal majetek výrobou fléten. Ísokratovi se dostalo drahého vzdělání u Pródika, Gorgii, Teisii a Thérámenea. Za peloponnéské války rodina zchudla a Ísokratés se živil skládáním soudních řečí a vyučováním řečnictví, nejdříve na Chiu. Stal se proslulým, měl více než sto žáků, mezi nimi Tímotha, Konónova syna (který mu zaplatil za výuku talent ze samské kořisti roku 365), polyhistóra Theopompa, historika Efora, tragika Theodekta.

Démosthenés neměl tisíc drachem na zaplacení celého kursu, chtěl dal mu jen dvě stě za pětinu vzdělání, což Ísokratés odmítl. Dožil se 98 let. Byl bohatý nejen ze své školní činnosti, ale například dvacet talentů dostal od kyperského krále Níkoklea za řeč, kterou mu věnoval. Také jeho adoptivní syn Afareus napsal několik řečí a tragedií. Jeho sochu vytvořil Leocharés.

5. Ísaios z Chalkidy, syn Diagorův, byl Ísokratovým žákem, sám vyučoval Démosthenea. Zachovaný tucet řečí se věnuje dědickým sporům. Starý věk jich znal padesát, ale pod jeho jménem kolovalo řečí 64. Sepsal také učebnici řečnictví.

6. Aischinés, syn Atrometův z Kothókidií, nebyl ani bohatý ani vznešeného rodu. Dobře však vypadal, hodně všestranně cvičil a měl jasný hlas. Začínal jako herec tragedií a žoldnéř. Celoživotně byl v oposici k Démostheneovi a tudíž také promakedonský. Byl exulován a dožil na Rhodu, kde otevřel řečnickou školu. Zemřel buď zde nebo na Samu.

7. Lykúrgos, syn Lykofrónův, patřil do starého rodu Eteobútadů. Do školy chodil k Platónovi a Ísokratovi a po roce 338 dvanáct let znamenitě spravoval athénské státní finance. Rukama mu prý prošlo, jak praví Plútarchos, 14 tisíc talentů nebo dokonce 18650. Financoval tím mimo jiné stavbu 400 trojřadek, ozdobil město, postavil doky, závodiště a sportoviště, obnovil hradby.

Mimo jiné navrhl zákon zakazující Athéňanům kupovat z válečné kořisti člověka, který byl předtím svobodný. Prosadil, aby ženy nejezdily do Eleusíny dvojspřežím po pokutou šesti tisíc drachem a nepovyšovaly se tak nad ostatní poutníky. Když to udělala jeho žena, talent bez okolků zaplatil. Napsal patnáct řečí, jen jedna celá se uchovala.

8. Démosthenés z Paiánie, syn Démosthenea a Kleobúly, nejznámější z hellénských řečníků, byl od sedmi let sirotkem. Byl prý posluchačem Platónovým, Ísokratovým (?), Ísaiovým a Kallistrata z Afiden. Okraden o dědictví poručníky Thérippidem, Démofóntem (n. Démeou) a Afobem domohl se soudně alespoň části. Známé jsou příběhy, jak se učil přemoci své tělesné nedostatky.

Byl symbolem athénského imperialismu/vlastenectví v boji s nastupujícím králem Filippem II. Makedonským. Po Alexandrově smrti byl dohnán v exilu makedonským komandem, které likvidovalo hellénskou oposici. Starověk pokládal 64 řečí pod jeho jménem za pravé.

9. Hypereidés, syn Glaukippův, byl z Kólyttu a z bohaté rodiny. Vedl řadu diplomatických misí a byl Makedonci považován za nebezpečnějšího než Démosthenés a potkal ho mnohem tvrdší osud. Jat Archiou z Thúrií, bývalým hercem lovícím v Antipatrových službách oposiční Hellény (dostal za to přezdívku Fygadothérés, Lovec uprchlíků) si prý v Korinthu před popravou ukousl jazyk, resp. mu ho kati vyřízli. Pod jeho jménem existovalo ve starém věku 77 řečí, více než padesát bylo pokládáno z původní a zachovalo se jich šest a řada zlomků.

10. Deinarchos, syn Sókratův či Sóstratův, pocházel z Korinthu a v době začátku Alexandrovy výpravy do Asie mladý přišel do Athén. Byl posluchačem Theofrastovým a Démétria Falérského a osobním přítelem Kassandrovým. Zbohatl na vysokých cenách svých řečí a vydával se za největšího z řečníků své doby. Během válek o Athény v posledním desetiletí 4. století prodal roku 307 své statky a odjel do Chalkidy, kde žil patnáct let, zemřel pravděpodobně v Athénách.

Aristón z attických Hal sepsal učebnici řečnictví. Nám již neznámým rhétórem byl Démétrios ze Smyrny, Démokritos z Pergamu. Ve snaze o přiblížení se sofistům klasické Hellady vzniklo během prvního stoleté n. l. umělé řečnictví, kterému se říká druhá sofistika. O dalších sofistech a řečnících viz autory učebnic řečnictví a sofisty. Své řečníky měla i začínající křesťanská církev: Basileios z Nové Kaisareie v Kappadokii, zv. Veliký, asi 330 - 379, aristokrat a rhétór, 357 se dal pokřtít, v letech 370 - 379 arcibiskupem v Kaisareji.

Římští & latinští řečníci. Stejně jako u Hellénů patřila přirozená výmluvnost k základnímu vybavení římského „politika“, ať už patricije či plébéje. Protože nejenom státní správa, ale i soudy byly u Hellénů a Římanů věcí veřejnou, mělo umění veřejně promlouvat, řečnit, nesmírnou společenskou důležitost.

Za prvního vynikajícího řečníka byl pokládán Ap. Claudius Caecus, jehož řeč v Senátě roku 280 proti Pyrrhovu vyslanci Kíneovi z Thessalie a proti spojenectví s králem byla sepsána a pak písemně rozšiřována. Tak se stala i první latinskou památkou prosaického charakteru.

Skvělé řečnické pověsti se těšil konservativní římský národovec M. Porcius Cato Censorinus ( zemř. 149), stejně jako mladší C. Laelius Sapiens. Vysoce byl ceněn řečnický zápal a umění bratří Gracchů, stejně jako jejich protivníka P. Scipiona Africana jr. Ti. Sempronia Graccha vyučoval rhétór a sofista Diofanés z Mytilény.

Doby dlouhých římských občanských válek prvního století umožnily vedle rozvoje vojenství i rozvoj politického a soudního řečnictví. Nade vše ostatní měli tehdy vynikat zkraje století M. Antonius zv. Órátor, tj. Řečník, děd triumvirův a aristokrat L. Licinius Crassus. Jeho protivníkem, a to nejen politickým, byl přítel Mariův a populár L. Plotius Gallus, který v Římě založil vůbec první řečnickou školu, v níž vyučoval latinsky a nikoli draho. Právě censorským dekretem uvedeného Licinia Crassa roku 92, viz, byla škola uzavřena. Za mlada mezi jeho posluchače patřil Ciceró a žil ještě roku 56.

Plotius byl prvním profesionálním řečníkem, který sepisoval řeči na objednávku. Posedlý ctižádostivostí a řečněním byl neúspěšný reformátor z roku 91 M. Livius Drusus ml.: hovoříval prý na soudech za obžalované ještě před svým osmnáctým rokem a prý dosahoval osvobozujích rozsudků.

Za vrchol římského republikánského řečnictví je obecně považována druhá polovina posledního století před naším letopočtem. Občanské války dávaly vynikat řečnickým výkonům. Řečnické umění se tehdy zformovalo i ideologicky: podle hellénských vzorů a podle používaných projevových prostředků dělili řečníci rhétorské slohy na asijský, rhodský a attický.

Tvůrcem květnatého asijského stylu byl Hégésiás z Magnésie (3. století) a v Římě byli jeho nejznámějšími řečníky Q. Hortensius Hortalus a triumvir M. Antonius. Nejslavnější z latinských řečníků M. Tullius Cicero se pokládal původně rovněž za rhétora asijské školy, ale po pobytu na Rhodu u učitele Apollónia Molóna se umírnil a pokračoval střední cestou mezi asianismem a atticismem, což bylo nazváno stylem rhodským.

Později Cicerona napodobil M. Valerius Messala Corvinus. Řečníci M. Caelius Rufus a C. Licinius Calvus se narodili téhož dne a roku: 27. května roku 82. Caelia hájil Cicero u soud, psal si s ním a Caelius byl milencem Clodie po básníku Catullovi. V jedné anekdotě z jeho života je vystižena podstata řečnictví. Když jeho host znalý Caeliovy hašteřivosti, u jídla po celou dobu řečníkovi jen přitakával a se vším, co říkal, souhlasil, hostitel se rozčílil: „Řekni něco proti mně, abychom byli dva!

Učitelem umění mluvit Cn. Pompeia Magna byl L. Voltacilius Pilutus, otrok původně v pánově domě přikovaný jako vrátný k řetězu. O M. Epidiovi viz pod grammatici. Octaviána-Augusta učil latinsky mluvit L. Cestius Pius ze Smyrny, velkým sokem Palaemonovým, viz pod grammatici, byl latinský řečník M. Antonius Liberalis. Latinský deklamator M. Porcius Latro zůstal v historii se zmínkou, že si vzal život, aby skoncoval se zimnicí.

Za prvních císařů se o slávu řečnického umění podělili latinští rhétoři z Gallií a Hispánií. Z Tolosy byl L. Statius Ursulus, z Gallií pocházel M. Aper, za Claudia v Římě přednášel P. Clodius Quirinalis z Areláty a za Flaviovců učil v Gallii Sex. Iulius Gabinianus. Z obce Calagurris/dn. Calahorra v Baskicku přišel do Říma s Galbou M. Fabius Quintilianus a stal se prvním státem placeným učitelem řečnictví v Římě a autorem zachované učebnice užívané v podstatě dodnes. 

Asijský styl v řečnictví šířil v Římě někdy po Aktiu Arellius Fuscus rodem z provincie Asie, znalý řečtiny i latiny. Mezi jeho žactvo patřil básník Ovidius a řečník a filosof se zálibou v přírodních vědách Papirius Fabianus. Mladší Arellia Fuska byl L. Cestius Pius ze Smyrny, který v Římě učil řečnictví a ještě roku 9+ byl naživu. Přednášel raději v latině než řečtině a jméno si udělal nápaditostí. Ze Smyrny pocházel i sofista vyučující řečnickému umění Níkétés.  

Nejpopulárnějším řečnickým slohem z konce republiky byl atticismus, jehož největší představitelé ale zemřeli ještě před smrtí Ciceronovou (roku 43), který měl radost z toho, že atticismus na Foru umlkli. Známými řečníky tohoto stylu byli C. Licinius Calvus, neóterik a přítel Catullův, M. Porcius Cato Uticensis, M. Iunius Brutus a pochopitelně C. Iulius Caesar. V jeho šlépějích pak už šel pouze C. Asinius Pollio: za Augusta a jeho nástupců zmizela politická řeč v dějinách a vrátit se na čas směla až v dobách italské renesance. L. Vipstanius Messalla, vojenský tribun a na krátko legát jedné z moesijských legií na straně Vespasiánově roku 69, přítel Tacitův, vynikl v umění promlouvat (zemřel asi za Tita).

I zde je jedna kuriosita: Stoickému rhétorovi Diónovi z Prúsy zv. Chrýsostomos/Zlatoústý zakázal Domitiánus pobývat v Římu a když procestoval velký kus světa Nerva mu návrat do Města povolil. Z Dióna se dochovalo osmdesát řečí a je jedním z nejlépe dokumentovaných řečníků starého věku.

Jeho vnuk Dión z bíthýnské Níkaie, lat. Cassius Dió Cocceiánus, žil cca. 155 až 235, proslul jako autor Římských dějin o osmdesáti knihách od Ainea po Héliogabala (rozsáhleji uchována pouze střední třetina díla).

Pozoruhodně tradice hovoří jako o jednom z velmi nadaných řečníků o Postumovi mladším, syna a spoluvládce císaře M. Cassiánia Latínia Postuma (258 – 268). Jeho řeči byly zařazeny mezi výběrové sborníky. Císařem západu byl provolán 9. července 455 gallorománský šlechtic Avítus a na nový rok 456 držel k Římanům řeč, za niž ho ocenili bronzovou sochou; zřejmě poslední taková pocta ve vyloupeném Věčném městě.
V principátu dostávali učitelé řečnictví a filosofové plat od císaře, což zavedl Antónínus Pius. Mnohdy však nepožívali dobré pověsti. Ve 4. století, jak se o nich rozepsal historik Ammiánus Marcellínus v 30. knize svých Dějin, byli advokáti, órátorés forensés, členěni do čtyř kategorií veskrze lačných po penězích, bezohledně nenasytných a dokonce nevzdělaných; připomněl, že Epikúros je zařadil mezi jedno ze špatných umění, kakotechnia. V Traianově se rozmohl zvyk majetných řečnických neumětelů najímat si klaku z lidí potloukajících se po jednáních centumvirálních soudů a čekajících na příležitost. Za tři dénárie denně pochvalně pokřikovali při vystoupeních podobných rhétórů a říkávalo se těmto podržtaškám dobově řecky sofokleis, jak vysvětloval Plinius mladší, neboť pokřikovali do potlesku sofós, tedy něco jako "umí" n. "výborně". Kdo se držel latiny, označoval přitleskávače za laudicéní, chlapíci chválící za pozvání ke stolu, "vyžírkové".

Jak dlouho dokázali staří hovořit, není známo. M. Porcius Cató dokázal hovořit až do večera, kdy končila schůze senátu (tak se pokoušel zastavit Caesara roku 60 a 59). C. Plinius Caecilius Secundus se chlubil, že v jednom soudním procesu v senátu s účastí principa Traiana hovořil v kuse pět hodin - a jak ho prý chválili. Koneckonců jednou ze zásad rhétoriky nebylo posluchače otravovat, ale udržet jeho pozornost. Novověký parlamentarismus dokáže řečnické výstupy využít jako taktické zbraně vedoucí k odkladu hlasování nebo nedodržení procedurálních zákonných lhůt. Podle španělských pirátů/bukanýrů nazvali američtí politologové a novináři časově neomezené obstrukční proslovy senátorů filibusterskými (slovo filibuster souvisí s piráty, námořním lupiči).

Nejdelší držel, a to na thema rasová segregace, senátor za Jižní Karolínu Strom Thurmond roku 1957: 24 hodin a 18 minut. Senátor, který roku 1964 přešel od demokratů k republikánů, zemřel koncem června 2003 ve věku sta let, ze senátu odešel v listopadu roku 2002. V OSN nejdéle mluvil nonstop roku 1957 indický velvyslanec Krishna Menon (o kašmírské otázce): déle než devět hodin.

Absolutní americký a asi i světový rekord drží demokratický senátor v texaském parlamentu Bill Meier. V austinském senátu hovořil 43 hodiny od 15.20 dne 2. května 1977 do 10.20 dne 4. května. Měl na to nachystaný i "astronautský pytlík", aby mohl močit na svém místě v senátu. Bylo mu tehdy 36 let a na rekord vzpomínal pozdější soudce ještě roku 2013, kdy mu 72.

Trochu jiný údaj tradují Turci. Roku 1927 mluvil Mustafá Kemal Atatürk k poslancům jednokomorového parlamentu údajně 36 hodin a 31 minut čistého času a svou řeč pronášel po šest dnů.

autoři učebnic rhétoriky. Theorie řečnictví pochází od západních Hellénů. Nejstaršími autory učebnic řečnického umění a řemesla byli Sikelióté Korax a Teisiás ze Syrákús. Otázkami rhétoriky se ale před nimi zaobíral i Empedoklés Akragantský. Mezi theoretiky řečnictví patřili pochopitelně všichni sofisté, proto viz i tam.

Umění a tradici do oblasti mateřské Hellady přenesl slavný Gorgiás z Leontín, žák Empedokleův. Gorgiás se dožil 109 let, z nichž velkou část prožil v Athénách a mj. přežil i Sókrata. Starším vrstevníkem Thrasymachovým, jehož žákem byl Athéňan Kleitofón, byl Démétrios z Chalkedónu. Gorgiovými současníky byli rhétoři a vyhlášení sofisté Thrasymachos z Chalkédonu, autor Megalé techné rhétoriké, Velké theorie řečnictví, Prodikos z Kea či Prótagorás z Abdér, který mimo jiné za deset tisíc „denárů“, tj. 100 min, vyučil jistého Euathla, o němž nevíme nic.

Svou učitelskou roli vzal Prótagorás natolik vážně, že na základě získaných zkušeností sepsal učebnici řečnictví. Vedle Gorgii byl Prótagorás prvním, kdo začal v řečích používat loci communes. Co se týká vložených „investicí“ Prótagorás i mnozí další sofisté se živili dosti exklusivně.

Mezi další Gorgiovy současníky, kteří zaznamenali své řečnické názory ve formě odborných spisů nebo učebnic, byli Hippiás Élidský, jistý Polykratés (autor řeči proti Sókratovi), Alkidamás z Elaie, žák Gorgiův (Platón mu říkal Palamédés) a Theodóros z Býzantia. Attičan Antifón byl prvním člověkem, který za plat psal řeči pro druhé, a také sestavil učebnici rhétoriky.

Gorgiovým dalším slavným žákem byl Athéňan Ísokratés, který se rovněž dožil věku téměř sta let. Ísokratés byl hlavním ideologem hellénské jednoty proti všemu barbarskému - nejprve pod lakedaimónskou, pak makedonskou hégémonií.

Učebnice řečnictví sepsali později Theodektés z Fasélidy, Aristotelés ze Stageiry a jeho žák a nástupce v peripatetické škole Theofrastos z Eresu. Theodektés, Ísokratův žák, byl též pokládán za autora tzv. mnémotechnického učebního systému.

Hermagorás z Témnu z druhého století a ještě mladší byli římskou elitou vyhledávaní rhétoři a učitelé Apollónios Molón z Alabandy, Kaikílios (Caecilius) ze sicilské Kalakté, Dionýsios z Halikarnássu, nebo Augustův učitel Apollodóros z Pergama a chráněnec v Alexandreji Areios Didymos: ten prý sepsal na 350 prací, hlavně komentářů literárních děl, byl ale přezdíván bibliolathés, tj. Zapomínač knih.

Po nich byl ještě proslulý Theodóros z Gadar, který si říkal Rhodský a jehož žákem byl jistý Hermagorás. Ti všichni již působili v Římě.

Ailios Theón z Alexandrie učil theorii řečnictví v Římě. Dochována jsou cvičební texty pro žactvo i učitele Progymnasmata. Zřejmě nejvlivnějším pedagogickým dílem dějin jsou Institutiones oratoriae ve dvanácti knihách řečníka a Vespasianem jmenovaného státního učitele rhétoriky M. Fabia Quintiliana z Hispánií (dokončeny na samém konci Domitianovy vlády).

Sofista Démétrios z Alexandreie sepsal učebnici řečnictví. Démétrios z Eryther, který získal občanství v Témnu, byl autorem mnoha knih o dějepisectví a řečnictví. Neznámý zůstal Hérákleidés z Kýmy, skladatel učebnice řečnictví (nezaměňovat s historikem), stejně jako Parmenidés, jiný od eleaty.

Řečnictví, umění dojmu
Bez řečnictví by nebylo demokracie a naopak. Rhétoriké techné (řec.) a ars órátória (lat.), řečnictví, je umění zapůsobit slovním projevem, dojmout, přemluvit, poradit, zvrátit rozhodnutí, ale také vychválit. Nezabývala se ani nezabývá pravdou, ale dojmem o ní.

Prvních velkých úspěchů zaznamenala mezi západními Hellény na Sicílii ve státech, které se začátkem pátého století př. n. l. zbavily oligarchií. Snaha prosadit se mezi spoluobčany jinak než silou dala vzniknout řečnictví a jeho obliba se stala jedním z charakteristických rysů hellénství. Učitelé a autoři učebnic byli velmi žádaní a svět omamovali sofisté, kteří sílu slova, liberálnost k názoru druhých, diskusi a rozpravu a pochybování o tradičních hodnotách učinili jedním z hlavních momentů pro odlišný vývoj civilisace v Evropě.

Řečník, rhétór, órátor, nebo řečnicky vzdělaný člověk musel umět zřetelně a plynule mluvit, odnaučit se jazykovým vadám, rozpoznat příležitost a k jakému publiku hovoří. Musel vědět, jak se obléci, kam s rukama, jak dýchat, jakou mimiku použít, zacházet s hlasem, být sečtělý a ve vhodný okamžik použít něco k literárních zážitků pro zvýraznění argumentů nebo pro pobavení.

Na jeho vystoupení nezávisel jen osud majetků, ale často vlastní život a politická orientace státu. Vystupovat veřejně, uspět, být viděn a na očích, patřilo mezi společenské priority hellénského a římského světa.

Řeč měla pevně danou přípravu a skladbu. Protože například v Athénách se před soudem musel každý hájit osobně, musel se člověk neznalý umění řečnického naučit řeč, kterou mu složil (a často za velmi velké peníze) nějaký věhlasný řečník, nazpaměť.

Když se hellénské státečky staly součástí hellénistických říší a pak římské, politické řeči vymizely. Kromě těch přesvědčující posluchače o odvěké oddanosti mluvčího. Vedle soudního řečnictví vzkvétala od prvního století př. n. l. disciplína krasořečnická často přecházející v tlachavou nabubřelost.

Mluvilo se na efekt, ve sloupořadích dopoledne a v pozdní odpoledne, na libovolné thema (kromě císařovy politiky), v knihovnách, veřejných lázních, na sportovních hrách. Co záleželo (a záleží), že mezi dokazatelným, vědeckým, a pravděpodobným, řečnickým, leží mnohdy obrovská propast? Pravda není předmět řečnictví. Možná také proto běžně splývá umění řečnické lidem se žvaněním.

Mistři slova, hráči na city
Přesvědčovat, ovlivňovat, převyprávět veřejně nějakou událost, řečnit, žvanit, dojímat. Zatímco Orient z veřejných vystoupení zná pouze kázaní a proroctví, euroamerická civilisace zná dva a půl tisíce let řečnictví, umění pronášeného slova.

Když velký athénský politik Periklés někdy na začátku roku 430 př. n. l. pronášel slavnou řeč nad prvními padlými ve válce se spartskou koalicí, snad mluvil k třiceti tisícům posluchačů, tehdy nejvýše desetině všech obyvatel Athén. Jeho proslov, jak ho zaznamenal očitý svědek události Thúkýdidés, zůstal vzorem podobných vlasteneckých projevů i v demokraciích novověkých.

Zásadním projevům Caesara, Pompeia, Catona mladšího a Cicerona z konce římské aristokratické republiky naslouchalo několik set posluchačů v senátu nebo na foru.

Kdo chtěl říci něco, co se rychle dozví celý svět, musel počkat jednou za čtyři roky na olympiádu: v Olympii se jeho nápad roznesl mezi zhruba stejné množství lidí, jako bylo na athénském pohřbu, a ti to řekli všude tam, kam se vraceli domů. Do měsíce to věděli i na Krymu nebo na Tigridu.

Od starého řečnictví vede přímá linie k moderním audiovisuálním představením a k public relations. Od dvacátých let 20. století vstoupil na scénu rozhlas, po druhé světové válce televise. Jestliže projevy Franklina D. Roosevelta poslouchaly po celém světě miliony lidí, televisní klání Johna F. Kennedyho s Richardem Nixonem sledovaly desítky milionů diváků. Prohlášení Billa Clintona stovky milionů po celém světě. S televisními kazateli mají jedno společné: chtějí zaujmout, ovlivnit a přesvědčit.

Theorie řečnictví pochází od západních Hellénů. Nejstaršími autory učebnic řečnického umění a řemesla byli začátkem pátého století n. l. Sicilané Kórax a Teisiás ze Syrákús. Otázkami rhétoriky se před nimi zaobíral Empedoklés Akragantský.

Umění a tradici do mateřské Hellady přenesl Gorgiás z Leontín, žák Empedokleův. Dožil se 109 let, z nichž velkou část prožil v Athénách a mj. přežil i Sókrata. Gorgiovým neméně slavným žákem byl Athéňan Ísokratés, který se rovněž dožil věku téměř sta let. Ísokratés byl hlavním ideologem hellénské jednoty proti všemu barbarskému - nejprve pod lakedaimónskou, pak makedonskou hégémonií.

Zachované učebnice sepsal jeho mladší vrstevník Aristotelés ze Stageiry, nejznámější učebnicí starého věku jsou Základy řečnictví M. Fabia Quintiliana (zemřel krátce před rokem 100 n. l.). Institutiones oratoriae (čti: institútiónés órátótiae) jsou zřejmě jednou z nejvýznamnějších a nejpopulárnějších pedagogických příruček dějin.

Profesionální řečník a císařem Vespasianem jmenovaný státní učitel řečnictví Quintilianus neučí jen umění zaujmout, ale podává komplexní návod na vzdělávání dětí.

Athéňan Antifón, učitel řečnictví, jehož posledním činem bylo, že se musel obhajovat roku 411 za spoluúčast na oligarchickém puči: podle Thúkýdida to prý byla nejlepší řeč, která kdy byla pronesena (ovšem marně...). Theorie nutila rhétory při projevu nerozhazovat rukama, nepohazovat hlavou, nepobíhat. Lidový politik Kleón za peloponnéské války se prý však v projevech plácal do stehen a starší Periklés se při obhajobě své přítelkyně Aspásie dokonce uchýlil k slzám, aby pohnul soudci (úspěšně).

Z přebohatého jmenného seznamu starých řečníků vynikali Athéňané. Profesionální rhétór, řečník, se živil psaním soudních a oslavných řečí na zakázku, za sebe nebo za svůj politický klub vystupoval sám. Z politicky angažovaných řečníků se proslavil protimakedonský tandem Démosthenés a Hypereidés.

Démosthenés se dokázal zbavit ráčkování, slabého hlasu i trhání těla, slovně válčil s králem Filippem II., ale ve skutečné bitvě u Chairóneie roku 338 odhodil štít. Porazil však politického protivníka Aischina v přímém souboji před soudem a soupeř musel odejít do vyhnanství. Obě řeči jsou zachovány.

Římanům dlouho stačila zásada vyslovená o řečnictví ultrakonservativcem M. Porciem Catonem ve druhém století př. n. l.: „Rem tene, verba sequentur“, tedy Drž se thematu, slova přijdou sama od sebe. První řečnickou školu v Římě, v níž vyučoval latinsky a nikoli draho, otevřel kolem roku 100 př. n. l. L. Plotius Gallus. Nejznámějším z řečníků a theoretiků umění řečnit byl lstivý advokát M. Tullius Cicero (zavražděn roku 43 př. n. l.). Jeho osobní život je znám z rozsáhlé dochované korespondence.

Řečnictví se nikdy nevytratilo ze školních „osnov“. Církev užívala řečnické zručnosti v theologických sporech. Papež Urban II. přemluvil roku 1095 Evropu, aby se pustila na křížovou výpravu. Dialektickými triky v náboženských argumentacích vynikli Říman Augustinus, Ital Thomas Aquina (Tomáš Aquinský; zemřel roku 1274), nebo jeho portugalský vrstevník, papež Jan XXI. (zemřel 1277). Výřečnost nikdo neupíral kazateli Janu Husovi. Z protestantů prosluli silou slova Martin Luther (zemřel 15746), Huldrych Zwingli (padl 1531) a Jean Chauvin-Calvinus (zemřel 1564).

Obnova neomezeného řečnictví nastala s pozvolným návratem demokracie do Evropy. Ovšem objev knihtisku zrušil tradiční argumentační rhétoriku a televise ji zrušila zcela. Z řečnictví se stalo studium komunikace s využitím psychologie. Francouzi jako Honoré Mirabeau (zemřel 1791) nebo Maximilien Robespierre (popraven 1794) se brali za své pravdy v revolučních klubech.

V Americe Daniel Webster (zemřel 1852) ovládl všechny tři řečnické kategorie a mluvil na soudech, v senátu i na pohřbech (Thomase Jeffersona a Johna Adamse). Před nejvyšším soudem Spojených států pronesl sto padesát řečí. Z pozdějších amerických řečníků proslulo „Měl jsem sen“ aktivisty za rovnoprávnost černochů Martina Luthera Kinga na demonstraci ve Washingtonu roku 1963.

Výřečnými politiky novodobá politika sice nevyniká, ale řada z nich si udělal řečnická jména. Spatra a k úžasu současníků hovořili britští politici Benjamin Disraeli (zemřel 1881) a jeho sok William Gladstone (1898), v Německu jejich současník Otto von Bismarck (1898), později Gustav Stresemann n. Carlo Schmid. Z politiků usilujících o diktaturu uchvacovali davy bolševik Vladimir Iljič Lenin, fašista Benito Mussolini a nacista Adolf Hitler.

Hitler s menším italským bratrem na sebe upozorňovali výraznými gesty a mnohdy až komickou mimikou. Z žijících diktátorů miluje předlouhé proslovy kubánský vůdce Fidel Castro, kterého začátkem 21. století začal napodobovat Venezuelan Hugo Chávez.

Mezi současnými evropskými politiky demokratickými vyniká řečnictvím britský premiér Tony Blair, který nedávno v Bruselu dokázal otočit náladu europoslanců vůči sobě. Uvolněné vystupování, sebeironie, práce s úšklebky a rukama, hra na city posluchačů, argumentační verva, úspěch zaručen. Odmyslíme-li nenucenost, sebeironii, pohyb tělem a celkový dojem a přidáme-li agresivní jízlivost a demonstrativní opovržení posluchači vybaví se nám obraz nejlstivějšího z tuzemských politiků Miloše Zemana. V té souvislosti je pozoruhodné, jak často se na římském Východu stávali z řečníků, sofistů a literátů politici, ba přímo samovládci. Z Pompeiových, posléze Antoniových a nakonec Augustových přátel, okolnosti už byly takové, se Theofanovi dostal božských poct v jeho vlasti Mytiléně, podobně řečník Diofanés, Zénón z Láodikeie na Lyku měl velké slovo v Anatolii a jeho syn Polemón ovládl Pontos.

Jak dlouho dokázali staří hovořit, není známo. Koneckonců jednou ze zásad rhétoriky nebylo posluchače otravovat, ale udržet jeho pozornost. Novověky parlamentarismus dokáže řečnické výstupy využít jako taktické zbraně vedoucí k odkladu hlasování nebo nedodržení procedurálních zákonných lhůt. Podle španělských pirátů/bukanýrů nazvali američtí politologové a novináři časově neomezené obstrukční proslovy senátorů filibusterskými.

Nejdelší držel na thema rasová segregace senátor za Jižní Karolínu Strom Thurmond roku 1957: 24 hodin a 18 minut. Senátor, který roku 1964 přešel od demokratů k republikánů, zemřel koncem června 2003 ve věku sta let, ze senátu odešel v listopadu roku 2002.

Sofisté, stavitelé demokracie
Sofistická revoluce v pátém století př. n. l. byla prvním převratem evropských dějin, který nebyl postaven na změnách majetkových poměrů ani mocenských. Sofisté vytvořili základ volně uvažující a rozvažující, liberální, Evropy. Instituce svobody slova, úsudku a přesvědčení vycházející z volně přístupného vzdělání odlišilo západ od orientálních despocií.

Sofista, řec. sofistés, sofistai, znamená „moudrého člověka, vzdělance, myslitele, toho, kdo něco umí, učitele moudrosti“. Díky posměšné kampani autorů tzv. staré attické komedie se na sofisty začalo pohlížet s vrchu a po celý zbytek hellénských dějin se slovo sofistés považovalo víceméně za nadávku. Za principátu, v éře tzv. druhé sofistiky, se naopak označení stalo poctou pro klasicky vzdělané literáty a pro hlasatele filosofie; proto se označení sofistés dostalo od Lúkiána také Ježíšovi.

Hellénská démokratiá politisovala, soudila a soutěžila veřejně. Argumenty a celkový dojem vítězily na shromážděních občanů. Kdo nevynikal přirozenou výmluvností, musel se uměním agory, tj. řečnictví, argumentaci, ale i dalším dnes tzv. humanitním oborům, naučit. Úhrnné politické vzdělání poskytovali právě sofisté, vzdělanci putující z místa na místo, lidé zvyklí žít ve všech společenských vrstvách, učitelé a poradci aristokratů, obchodníků, lidí „neurozených“, ale i králů.

Měli mnoho zásad, přímo jimi sršeli, ale dvě vynikají nade všemi jako společné motto celého „hnutí“: 1. Metron chrématón anthrópos čili člověk je mírou (všech) věcí, a 2. Gnóthi seauton, poznej sebe sama, které si Helléni v Delfách napsali na Apollónův chrám (připisováno jednomu ze sedmi mudrců Cheilónovi).

Vyučovali rhétorice i grammatice, literatuře i správnému přednesu, umění vedení dialogu a důkazů - argumentů, pěstovali svou osobitou filosofii a životní styl. Vymýšleli sofismata, úsudky vědomě zaměřené k oklamání. Záměrné používání sofismat se nazývá sofistika. První vyučovali, že každá věc podléhá minimálně dvojímu pohledu a sofistická zásada „slabší důvod činit silnějším“ se dnes jeví jako erbovní heslo např. advokacie.

Řada ze sofistů odmítala dělení světa na hellénský a barbarský (tedy takový, kde neumějí řecky, neznají gymnasia a neuctívají olympské bohy), tvrdila, že lidé si jsou rovni (Antifón z Athén), nebo že bohové dali svobodu všem a že otroctví není přirozené (Alkidamás z Elaie).

Od 3. století př. n. l. roli sofistů převzali, alespoň v nižších vrstvách hellénské populace, kynikové. Sofisté zpochybňovali autority a náboženské pověry a svým výrazným skepticismem ovlivnili historii evropského myšlení. Činnost a výsledek práce sofistů je jedním z mystických základů evropské civilisace.

Z desítek jmen je těžké vybrat nejslavnější. Démokritův žák Prótagorás z Abdér (zemřel po roce 420 př. n. l.) se jako první nazval sofistou (jako protiklad k pýthagorovskému filosofos, „milující moudrost“). Zavedl dialog kopírovaný pak Sókratem. Prótagorás byl prý též první, kdo si dal za výuku zaplatit sto min stříbra. Pocházel z „dělnických“ vrstev, živil se původně jako nosič a prý vynašel jakousi podložku pod svazky otepí na ramena. Je prvním z velkých příkladů evropských selfmademanů.

Gorgiás z Leontín (zemřel kolem roku 380) v Athénách založil řečnické prosy. Svou činností si vydělal dost peněz a byl prvním z Hellénů, který vyzval k jednotě proti barbarům (= Peršanům; zřejmě na olympiádě roku 408).

Hippiás z Élidy (zemřel roku 399 př. n. l.) podnikal, obdobně jako Gorgiás, za svou vlast diplomatické mise. Přednášel všechny vědní obory, od astronomie, aritmetiky a geometrie po starožitnosti a Homéra. Ve snaze být plně soběstačný presentoval jednou na olympiádě oděv, boty a doplňky zcela vlastní výroby. Látku utkal, v purpuru obarvil, obroubil, boty vyrobil, zlatý prsten ukul a opatřil rytinou stejně jako u dalšího prstenu osobně vyryl motiv do drahokamu.

Box 1: Příprava a stavba řeči:
Práce před a během vystoupení: vyhledání námětu – rozložení řeči – výběr řečnických prostředků, stylisace – uložení do paměti a přednes.
Stavba řeči: úvod – popis události – osnova – argumentace – vyvrácení důkazů protistrany a závěr.

Box 2: „výňatek“
„Před soudci, na shromáždění lidu a všude tam, kde potřebujeme vést smýšlení ostatních podle svého přání, budeme sami předstírat hned hněv, hned obavy, hned soucit, abychom to vnutili druhým. Často předstírání citů vyvolalo to, co opravdové city nevyvolaly.“
L. Annaeus Seneca, římský miliardář a autor filosofujících spisů

Psáno pro Týden 28/05, vyšlo ve zkrácené podobě

rhétrá, ústavní zákon ve Spartě§ 750

Rhéxibios z Opúntu, olympioníkos§ 544

Rhiános z Béné na Krétě, epický básník§ 668, 250

Rhínokolúra nebo Rhínokorúra (pl.), m. na hranicích Egypta a Palaistíny, dn. ar-Ar횧 315, 84

Rhintón ze Syrákús, autor komédií a frašek§ 250

Rhion, mys v Acháji (pozd. Drepanon), od srpna 2004 v těchto místech přes tři kilometry široký Korinský záliv mezi obcemi Rhiem a Antirhiem na severu vede most, v době dostavby nejdelší zavěšený v Evropě. Stál 770 milionů eur; Antirhion býval u starých též Rhiem, ale akarnánským§ 429, 389, 220

Rhion§ = Asiné v Messénii

Rhipsoláos ze Sparty§ 624 (Ol.)

Rhízón, Rhízinion, m. v Illyrii (gen. Rhízonos), dn. Risan v Kotorském zálivu§ 229, 228

Rhízús, m. v Thessalii§ 293

Rhodai nebo Rhodé, m. v Hispánii, dn. Rosas na severovýchodu Katalánie§ 600, 530

Rhodanos, Rhodanus, ř. v Galliích, dn. Rhône§ 218, 121, 104, 102

Rhodaspés z Parthie, syn Fraáta IV.§ 10

Rhodogené, Rhodogyné či Rhodogúné z Persie§ m. Dáriea I., viz tam

Rhodogené, Rhodogúné z Parthie, sestra nebo d. Arsaka VI.§ 141

Rhodón z Alexandreie, zrádný vychovatel Ptolemaia XV.§ 30

Rhodopé, pohoří v Thrákii, dn. Rodopi/Rodopy n. Rila v BG§ 429, 211, 181

Rhodos, ost. a stát; aristokratická republika s ekklésií a búlé, vládlo šest na rok volených prytanů z řad aristokracie§ 750, 700, 691, 668, 650, 611, 600, 580, 568, 411, 408 - 405, 395, 394, 390, 389, 376, 378, 364, 353, 352, 341, 324, 323, 321, 318, 315, 306 - 304, 300, 293, 253, 246, 229, 226, 220, 218, 217, 209, 204, 202 - 197, 195, 192, 190 - 187, 185, 182, 180, 178, 177, 174, 172, 169 - 164, 160, 156 - 154, 152, 151, 141, 139, 102, 88, 87, 85, 75, 73, 84, 64, 62, 51, 50, 48, 42-40, 31, 30, 6

V novověku souvisí se slovem Rh. jméno britského koloniálního území v jižní Africe Rhodesie (Severní = od roku 1964 Zambie, Jižní = od roku 1980 Zimbabwe). Dostala jméno na počest podnikatele Cecila Rhodese. Nejmenším ze spolkových států Spojených států Ameriky je „Rhode Island and Providence Plantations“, zkráceně Rhode Island. Jméno tohoto ostrůvku, jen malé části státu, pochází od Giovanniho da Verrazana, prvního Evropana, který se zálivem roku 1524 plavil.

Rhoikos z Amathúntu, k.§ 350
Rhoikos ze Samu, architekt§ 532

Rhoimétalkés I., syn Kotya VI., k. thráckých Sapajů§ 31, 28, 22, 19, 13, 10
Rhoimétalkés II., syn Kotya VIII. a Antónie Tryfainy, k. thráckých Sapajů§ 35

Rhoimétalkés III., syn Rheskúporida II., manž. Pýthodóridy II., k. thráckých Sapajů§ 35


Rhoiteion, mys a m. v Tróadě§ 335

Rhósos, m. v Syrii, později Antiocheia Piérijsk᧠299, 298, 39

Rhóxáné, Róxáné ze Sogdiány, d. Peršana Oxyarta, manž. Alexandra Velikého§ 327, 325, 323, 319, 317, 316, 310, 244
Rhóxáné z Pontu, s. Mithridáta VI.§ 71

Rhoxolánové, Roxolánové, též Rhólánové, sarmatský kmen příbuzný s Alany na dn. východní Ukrajině, v imperiální době v dolním Podunají§ 250, 110, 109

Rhýneia, též Rhéneia, o. u Délu§ 532, 426

Rhypés, m. v Acháji§ 710, 708, 281

rhytmos, rhytmus, viz metrika s. v. lyrika

Ribla na Orontu, m. u Hamátu, užíváno egyptskými a chaldajskými vojsky jako stálé vojenské ležení§ 587

 

Rion§ viz Fásis

Rínó, bab. zachováno Ri-[i]-nu, m. Fraáta II.§ 138

Rípa Thráciae, ‘Thrácký břeh’, později Římany nazváno Moesia§ 13

ritualismus, čín., viz legalismus

robot, umělý člověk, viz pod Héfaistos

robota, viz pod daně, druhá část

rod, rody v Římě, viz gens

"rok očisty Hellady"§ = Očista Hellady

rok, úřední začátek v Římě§ 153

Rolés z Getie, dynasta§ 44, 28, 14

Róma, Dea Róma, řec. Theá Rhómé, bohyně, kult zosobňující moc Města; má tajné nevyslovitelné jméno, jehož vyzrazení stávalo život§ 196, 100, 30, 10 a viz v Bohové a jejich svátky, x.
Róma§ 1. viz Řím; 2. mýth. dcera Ítala a Leukárie, nebo Télefa, syna Hérákleova§ 753

 

Roma, č. Romové/Cikáni, část ethnických skupin migrujících zřejmě od 11. století n. l. z dnešní západní Indie (Rádžasthán). Svéráznou součástí Romů jsou Sintiové. V arabském světě zváni Nuar, Nuwar, Nawar. Není v CSD. Nejstarší stálá osada Cikánů-Romů v Evropě je v istanbulské čtvrti Sulukule, kde se podle některých úvah mohli zdržovat již roku 1054. Několik desetiletí předtím mohla začít jejich záhadná migrace, takže dorazili do míst od Ománu po Maroko a Irsko a Skandinávii. V Turecku žije tři až pět milionů Cikánů, nejvíce na světě.


román, milostný román§ viz novela

Rómánia, (východo)římská říše§ viz pod Řím

romanisace, pořímštění kolonisací§ 194, 81, 80, 19

Akkulturací, sblížením vlastní kultury a národní skupiny s jinou, atraktivnější nebo silnější, prošli například ve východním Středomoří anatolské a levantské národy, Římané a Italové, stejně jako doma na západě římské elity (hellénisace), germánští Frankové, Langobardové, Visigoti, Suebové, sarmatští Alánové, Kelti atd.

Germáni se díky Teutoburskému lesu roku 9 n. l. a následujících válečných neúspěchů Římanů vyhnuli porobě a romanisaci byli vystaveni jen v hraničních oblastech Podunají a Porýní (srov. osud Ubiů, kteří se dokonce přejmenovali na Agrippiňany/Agrippinensés). Z porobených národů pouze dva nepodlehli romanisaci, a to Helléni a Židé. Helléni přitom sice přišli o politickou suverenitu svých městských státečků, byli vystaveni kolonisaci stejně jako oblasti Balkánu, Afriky a celého Západu, ale Římany ohromovali kulturou a vzdělaností na tolik, že římské elity propadli filhellénství a řečtina se učila po celé říši. Řada Hellénů v postavení propuštěnců se dostalo do exklusivních posic ve správě říše a u dvora.

Sílící vliv křesťanství posiloval na Západě latinu a řečtina se od čvrtého století vytrácela na východ říše: srov. jazykové znalosti biskupů účastných níkajského koncilu roku 325.

Rómános, mýth. syn Odyssea a Kirké§ 753

Servius Romanus, propuštěnec§ 404

T. Rómilius Rocus Váticánus§ cos. 455

Rómis, k. Latínů§ 753

Rómos, syn Émathiónův§ 753

Rómulus z Alby Longy, řec. Rhómylos, zakladatel a první k. Říma; se Sabínkou Hersilií, jejímž prvním manž. byl Hostílius, měl d. Prímu a s. Aollia či Avilia§ 769, 754, 753, 751, 726, 716, 672, 578, 534, 364, 8

Rómulova rodná chýše zanikla roku 38, viz pod 716.

ropa, viz pod nafta

Roquepertuse, novodobé jméno, mí u Velau u Massalie s keltskou svatyní§ 123 a viz pod kuchaři/kulinářství

Rosas§ = Rhodai

L. Róscius, tr. pl.§ 67

L.Róscius Fabátus, praet.§ 49

Q. Róscius Gallus Comoedus, herec komédií; řec. podoba jména je Rhóskios§ 80

Rosetta, m. v Dolním Egyptě, arab. (ar-)Rašíd v dnešní provincii al-Buhajra§ 197, 196
Po ní nazvaná basaltová deska s řecko-egyptským nápisem byla nalezena nedaleko Francouzy v srpnu 1799, nyní v Britském museu. Obec byla založena roku 853 Araby na místě staré lokality Bolbitin.

rostliny, plodiny, viz zemědělství

rouška bederní, používaná athléty, zóné, diazóma, perizóma nebo tribón§ 720

rovnodennost, podzimní (23. 9.)§ 217

rozpočet, státní, viz pod daně

roztržení koňmi, způsob popravy§ 672

rozvody, viz pod ženy

rtuť, užití§ 221

 

Ruad, arab.§ = Arados

Rubicó, řec. Rubikón, ř. mezi cispadánskou Gallií a Itálií, již. od Ravenny§ 49, 43

Rubobostés z Dakie, k.§ 200

rubríca, rubrika, viz pod knihy

Rudamun či Rudžamun (dř. Amenrud; Usermare-setepenre V.), k. Egypta§ 770, 745

Rudé moře§ = Arabský záliv čili dn. dnešní Rudé moře a vody dn. Perského (Arabského zálivu); viz také Satrapie Rudého moře, Charakéné, Meséné apod. (= hellénistická doba) při dn. Perském/Arabském zálivu. Od časů Hérodotových se všechna moře kolem Arábie, tedy včetně dnešního Rudého moře, až do Indie vešla pod označení Rudé moře/Erythrá thalassa, viz tam.

Rudiae (lat.), Rhodiai (řec.), m. v Kalabrii, rodiště Enniovo, ještě v Augustově době hellénské, dn. Rotigliano v Puglii§ 239

Rudžamun§ vide Rudamun

 

rugby, ragby, viz pod hry

Rugiové, lat. Rugií, řec. Rhogoi, severogermánský kmenový svaz v jižním Norsku, na Baltu mezi Odrou a Vislou a na ost. Rujána, část později migrovala na jih do Nórika, kde jejich státeček vyvrátili roku 489 Langobardé a R. se začlenili mezi Theodorichovy Ostrogoty§ 150

Ruggulitu, m. v Bít Adíni, nejasné polohy na sv. Mesopotamie v SYR§ 612

 

Ruchana z Apráče, ka, manž. Vidžajamitrova§ 55

 

Ruhuna, hist. kraj a království, viz pod Cejlon§ 245, 101

Ruišia, země na sev. Armenie§ 748

Rujána, ost. na Baltu, něm. Rügen (ze jména germ. Rugiů)§ 150

rukypolíbení, viz pod políbení ruky a princeps

 

Rúm, viz pod Řím

Rúmína, staroitalská bohyně kojení dětí i zvířecích mláďat, Rúmínális = Rúmínin; Rúmínina vlčice (odkojila Rómula a Rema), Rúmínin fík, fícus Rúmínális, na Capitoliu, pod kterým vlčice děti krmila, srov. pod vlčice§ 769, 296

Rumunsko, novodobý balkánský stát; srov. pod Volkové§ 60

rúnové písmo, rúna, rúny, č. též runa (od lat. r., oštěp, později běžnější pílum), got. futhark (podle prvních šesti znaků), nejstarší germánské písmo§ 100

Rozšířené do 8. st. n. l. po Germániích (raná, teutonská r., 24 písmen), od 5. a 6. do 12. st. v Británii (anglo-saská r., 28, později 33 písmen) a v 8. - 13. st. na severu Evropy (nordická či skandinávská r., redukce až na 16 písmen), přetrvalo až do 16. či 17. st. n. l.

Odvozeno je snad z etruského písma ze severní Itálie (srov. podobnost s etr. znaky nápisů z Cividate Camuno, Val Camonica v Trentinu, ze 6. až 1. st. př. n. l., srov. pod Negau a Harigast), resp. od latinského z 2. či 1. st. př. n. l. (vyřčena byla rovněž theorie, že rúny povstaly u Gotů na Ukrajině z alfabéty).

Nejstarším rúnovým nápisem v Německu (jedním z pouze čtyř) jsou čtyři znaky na bronzové sponě z doby kolem roku 50 n. l. od Meldorfu v kraji Dithmarschen ve spolkové zemi Schleswig-Holstein. Nejstarší vůbec je jméno majitele (?) na kostěném hřebenu z dánského ostrova Fyn/Fünen z doby kolem roku 160 n. l.
Rúnové nápisy (více než 5500 z toho tři tisíce ze Švédska; z velké části na ozdobách a pohřební na kamenech) byly nalezeny od Islandu a Británie po Ukrajinu, Rusko a Řecko.

P. Rupilius§ cos. 132

Rusko, euroasijský novověký stát, největší v dějinách co do rozlohy vůbec, srov. SSSR, Sovětský svaz, Sovětské Rusko§ 177, 168, 88

Etymologicky jméno Rus nemá jednoznačný původ. Může souviset s normanskými "veslaři", rodr, nebo se sarmatskými Roxolány (od perského rochs, bílý, světlý), nebo se slovanským rusyj, rusovlasý. Tak jako tak to asi bylo označení pro germánské obchodní a nájezdnické skupiny Normanů putující po řekách od severu do Černomoří, na Kaspik a do Persie. Od nich zůstalo jméno celé zemi Rus, ponejprv jako Kyjevská Rus.

Ruténí či Rúténí, Ruthéní, viz Arvernové

P. Rutílius Rúfus, politik a literát, cos. 105§ 107, 105, 91

P. Rutílius Lupus§ 1. cos. 108, 78; 2. cos. 90; 3. řečník, 1 n. l.

Rutulové, Rutulí, latinský kmen s původním sídelním m. Ardeou§ 510, 442
S novodobými kavkazskými R. z Dagestánu nemají pochopitelně nic společného.

Rusa(s), jméno králů Urartu:§
Rusa(s) I.§ 733, 725, 719, 715, 714, syn Šadura II.
Rusa(s) II.§ 678, 651, 645, 610, syn Argištiho II.
Rusa(s) III.§ 610, 600, syn Erimenův
Rusa(s) IV.§ 600, 580, syn Rusy III.?

Rusellae, m. ve střední Etrúrii, dn. Roselle§ 539

růžová knihovna, milostné romány§ viz pod novela

ryby, rybolov, rybáři, viz pod kulinářství. Činnost nijak populární a v podstatě pokládána pro ctihodné občany hellénské i románské nedůstojná. Augústus opřímně opovrhoval svým adoptivním synem Agrippou Iúliem Caesarem, synem M. Vipsania Agrippy s Iúlií, neboť jeho koníčkem bylo chytat ryby. Agrippa Postumus musel roku 7 n. l. do exilu, kde byl po Augústově smrti Tiberiem zavražděn; viz rok 7+.

Rwanda, novodobý stát v centrální vých. Africe§ 117