Š

Šabakó z Egypta, k., syn Pianchiho§ 716, 715, 701, 695

Šabataka, řec. Sebichos, b. Šabakův, k.§ 695, 690

Šabara, Šabarové, národ a stát ve středu IND pokládaný Árji za barbary§ 600

šabúót, šavúót (hebr.), viz pentékosté

Šabwá, viz Hadramaut

Šachu z Mélid, k.§ 746
Šachu, otec k. Chelaruady z Mélid§ 765

šachy, viz hry

Šákja/Śákja, viz Sákja

Šala, mesopot. božstvo§ 689

Šalamó, Šalamón, Šelomo, Šlomo, Salomón, Solomón§ viz Salomón

Šališuka či Salisuka, k. v Magadě§ 232

Šallum, viz Sallum

 

šamanismus, šaman, kněz-visionář, pěvec mýthů, převtělovač duší v jedné osobě, slovo původu tunguzského/evenského, v hellénském světě orfismus, viz pod lékaři a Skythové§ 550

Mezi Skythy byli určitou vrstvou šamanů enarové, enarees/anarieis, snad s významem "mužství zbavení", kteří chodili v ženských šatech a prováděli šamanské úkony, jak vypráví Hérodotos. Není zřejmé, zda patřili enarové k hermafrodítům, nebo zda to byli muži postižení nějakou chorobou či úrazem související s jízdou na koních, popř. zda to byli transsexuálové. • Mezi národy Sibiře a Amerik fungovaly a fungují též šamanky, rovněž hermafrodíté. V Římě roku 171 se v Casinu na jihu Latia narodila panna, která se proměnila v chlapce; na pokyn haruspiků byl(a) odvezen(a) na jakýsi pustý ostrov. Plínius, autor zprávy, poznamenal, že kdysi byli hermafrodité "neblahým znamením pro věštce, dnes (tj. v prvním století n. l.) jsou však za potěšení". Příběh další tří hermafroditů, z nichž jeden makedono-arabského rodu sloužil jako jezdec v armádě Alexandra I. Baly, viz u Diodóra Sicilského ve zlomcích 32. knihy. 

Šamaš, mesopot. sluneční bůh (akk. šamšu, slunce)§ 556

Šamaš-aba-usur, "Šamaš spasil otce", hebr. Šéšbazzar/Šéšbassar, řec. Sarabasanés, júdský exilový předák§ 538

Šamaš-barakku z Babylónu, syn Nidíntu-Béla, poslední známý perský satrapa Urartu§ 414

Šamaš-eríba, babylónský povstalec proti Xerxovi I. (dř.: Nabu-bullit[...])§ 484

Šamaš-ibni z Dakkúru, dyn.§ 678

Šamaš-réša-usur, ass. guvernér§ 755

Šamaš-šuma-ukín, syn Asarhaddonův, k.§ 669, 653, 652, 648

Šammúr-amat, ka. Assyřanů, řec. Semirámis, Samíramis; se stavbou jednoho z divů světa, tzv. visutých zahrad Semirámidiných, nemá s největší pravděpodobností vůbec nic společného§ viz předmluva, 722

Šamší z Aribi (= Arábie), ka. Qedarů§ 734, 732, 720, 715, 703

Šamší-Adad V., k. Assyřanů§ 772, 107

Šamší-ilu, turtánu Assyřanů, jeho hrob nalezen roku 1989 v Kalchu§ 776, 773, 763, 755, 746

Šanabušus z Assyrie, vojevůdce§ 671, 668, 666

Šanak-dachete, k. v Meroé§ 140

Šándilja, ind. filosof§ 600

Šan-šan, tocharské království v Tárímské pánvi§ 177

 

Šan-tung, čín. poloostrov a provincie§ 694, 551, 221

Šang-kuan/Shangguan alias Siao-čao/Xiaozhan, císařovna Čaova§ 87, 74

 

Šang-kuang Ťie/Shangguang Jie, chanský generál§ 87

 

Šang-tang, dn. m. Lu-an-fu v provincii Šen-si§ 260

Šápúr§ Sapóros

 

Šaqílath, Šagálath z Nabaty, ka. nabatajských Arabů, manž. a ses. Arety IV.§ 9

Šar apsî, "Král podzemních vod", jeho chrám v Babylónu, řec. Sarapsi§ viz pod Sarápis

 

Šarduri, jméno urartských králů:§

Šarduri II.§ 766, 765, 754, 752, 750 - 741, 739, 736, 733, syn Argištiho I.
Šarduri III.§ 645, 620, syn Rusy II.
Šarduri IV.§ 620, 610, syn Šarduriho III.?

Šarru-kén I., k. Assyřanů v letech c. 1850 - 1840 (oba vládci Aššuru mají jméno po zakladateli akkadské říše Š. z Agade, který vládl 2371 - 2316?, srov. pod Encheduanna)§ 722
Šarru-kén II., hebr. Sargon, k. Assyřanů§ 722, 720, 719, 715 - 711, 709, 706, 705

Šarsina ze Zamua, nairský dynasta§ 107

šašek u dvora i v rodinách, bavič§ viz geloiastás, dérísor, scurra

šat, oděv, viz móda

Šatadhanva či Satadhanva, k. v Magadě§ 232

Šátaváhanové, viz Sátaváhanové

šaurasení, dialekt prákrtu§ 600

šavúót, šabúót (hebr.), viz pentékosté

Šeba‘al Ziz§ viz Panormos

šejk, šajch, hlava arabského klanu a kmene, viz pod Arabové a příběhy Seleukovské říše

Šelemía ze Samareie, syn Sanballata I., žid. dyn.§ 433

Šelomsíjón§ viz Alexandrá Salómé

Šen, stát v Číně§ 771

Šen I-ťi/Shen Yiji, rádce a milenec císařovny Lü§ 195

 

Šen Pu-chaj, legalista§ 400, 337

Šen-si, pinyin Shaanxi, čín. provincie, srov. pod Si-an (nezaměňovat se sousední provincií Šan-si)§ 776, 207, 157

Šen-ťing-wang, čín. císař§ 321, 315

Šepšesré§ viz Tefnachte

šest set v Syrákúsách, rada, „Hexakosioi“§ 318, 317

šest neslavných let, římských dějin 3. st.§ 248

šest škol, hlavní čín. filosofické školy, viz čínská filosofie

Šepenupet z Egypta, egyptské královny:§
Šepenupet I. Karoatžet§ 770, 730, manž. Osorkona III.,
Šepenupet II.§ 720, d. Pianchiho

Šešbazzar, viz Šamaš-aba-usur

Šešonk, Šešonq/Šošenq, jméno eg. králů XXII. dynastie (řec. Asóchaios, hebr. Šišak):§
Šešonk I., Hedžcheperré-setepenré I.§ 770
Šešonk III., Usermaré-setepenré§ 770, 764, syn Takelotha II.
Šešonk IV., Usermaré-merejamun§ 770
Šešonk V., Acheperré§ 758, 730
Šešonk VI., Usermaatre-meriamun, dyn. xxiii?§ 720

šifry, šifrovaná korrespondence§ 168

Ši-king, čín. básnické dílo§ 776

Šilla n. Silla, království v Koreji v éře tří království§ 57, 33, 18

Šimón, Šim'on, viz Simón

Šim'on ben Šetach, b. Salómé Alexandry, předseda synhedrinu§ 76

 

Šinuchtu, Šinachuttum, m. v Tabalu, asi dn. Aksaraj v TR§ 738

Šišak§ viz Šešonk, Šošenq

Šišunága z Magadhy§ viz Sisunága

Škipetaři, viz Albánie

škola, travičská, viz travičství a příbuzní, vraždy
škola a „základní školství“ hellénské, školy, učitelé, vychovatelé
Klasickou hellénskou vzdělávací institucí, jejíž jméno s velmi pozměněným obsahem vydrželo do moderních dob, je gymnasion (místo, kde lidé pobíhají nazí, „naháčství“, místo na cvičení, tělocvična/hřiště). Starost o gymnasia patřila v Ath. a dalších démokratických státech mezi leitúrgie, viz. Hlavou instuce byl gymnasiarchos, ředitel. Jemu podřízení byli učitelé, didaskaloi později zvaní paidagógoi (původně to však byli otroci-průvodci žáčka do školy).

Trenérovi příslušné sportovní discipliny se říkalo gymnastés/gymnasta. Cvičitel, tedy ten, kdo odpovídal za chlapcův či sportovcův výkon, byl paidotribés. K teamu gymnasia patřili maséři, např. aleiptés/masér-olejovač. Kromě sportu a vědám vyučovali v gymnasiu pištec-aulétés a kitharista-kitharistés.

V šestém století byla v Ath. tři gymnasia, v hellénistických Ath. šest, ale to mělo město již méně občanů. Maloasijská Priéné měla sice odhadem méně než deset tisíc obyvatel/občanů, ale dvě gymnasia. Nejstarší doložené gymnasion je na Théře, poslední postavili Athéňané ještě ve čtvrtém století n. l. Od hellénismu existovaly specialisované školy zápasnické, lékařské a léčitelské, řečnické, právnické. Systém přešel do římského života.

Nad učiteli a chodem gymnasií dohlíželi paidanomové. Gymnasion řídil gymnasiarchés, placený státní zaměstnanec. V císařské době ve Smyrně (chlubila se být vlastí Homérovou) dostávali od obce tři písaři ročně 600, 550 a 500 drachem za to, že naučili děti číst a psát. Dva učitelé tělocviku si přišli na 500 drachem, jeden hudby 700, jeden šermu 300 a učitel lukostřelby a vrhu oštěpem 250 drachem ročního platu.

Zkoušky se skládali na radnici. Za Augústa byl roční učitelský plat 180 drachem, tj. 720 HS. Státní správa a vyšší vrstvy a řemeslníci včetně provinciálů byly plně gramotné, u proletářů to bylo horší. Východ byl „vzdělanější“ než západ, srov. o gramotnosti pod knihy.

Protože byli školáci-studenti nedospělými jedinci, nepožívali žádných výhod, neexistovaly studentské spolky apod., které vznikly až v dobách přísného monotheismu, ve středověku. Co ovšem existovalo vždy, bylo brutální fanouškovství ne nepodobné sportovním a gladiátorským fandům. (Kraso)řečník Libanios z Antiocheie na Orontu, hvězda pozdní/druhé sofistiky ve čtvrtém století n. l., při líčení svých athénských let mluví o holích a nožích v rukách studentů, když se krvavě prali za slávu scholarchů svých škol. 

Studentské nepokoje nemohly ve starém věku vzniknout, natož události slavného roku 1968 s nejslavnější studentskou revoltou: začala 2. května v Paříži obsazením levého břehu Seiny, Latinská čtvrť, trvala tři neděle a do stávky strhla na deset milionů dělníků (=ideální revoluční kombinace podle levičáckých představ; v latinoamerickém světě přistupují ještě „pokrokoví“ katoličtí faráři a indiáni-cocaleros/pěstitelé koky) a nejslavnější studentskou levičáckou revoltou byly události 2. října 1968 v Mexiku na náměstí Tlatelolco s odhadem třiceti mrtvými deset dnů před konáním letních olympijských her. Nejagresivnější jsou studentské organisace v Japonsku a Jižní Koreji.

Cílem „školství“ bylo předat žákům vzdělanost, paideiá, helleniké paideiá, lidskost; vztahuje se na celou osobnost, proto až dospělou. Dětský věk nebyl nijak vážen, neboť mu chyběla právě dimense „lidskosti“ a svobody, politického spolurozhodování. 

Latinským ekvivalentem je húmánitás (též filanthrópiá), vyšší vzdělání/-ost (opakem je immánitás, obludnost). Hellénští a římští učitelé v základních školách nešetřili ranami a rákoska byla jejich velmi důležitým náčiním. Tělesné tresty první zakázali teprve roku 1979 ve Švédsku. Rhabdos, srov. pod hry, nebo virgula byly téměř synonymem pro školství. Ostrogotským šlechticům se v šestém století (!) vůbec nelíbilo, že královna Amalaswintha/Amalasuntha, dcera Theodoricha Velikého, dávala svého osmi až desetiletého syna Athalaricha vychovávat po římsku, to jest pod učitelovou rákoskou. Podobné „ohledy“ germánským vůdcům vydržely dlouho, třebaže už nebylo Říma. Existovala kromě toho i jiná okonost. Tak Frank Karel Veliký vyrůstal negramotný a psát se naučil až v padesáti. 

Tu a tam klasický věk s rákoskami ve školství nesouhlasil. Platón v sedmé knize dialogu Ústava káže ústy Sókratovými: "Neuč chlapce násilím, ale hrou, abys mohl lépe vypozorovat, k čemu se kdo spíše hodí." Pro svůj ideální stát si ostatně Platón přál nejen stejnou školní výchovu a vzdělání i vojenský výcvik pro chlapce a dívky shodné, ale ty, s nimiž počítal jako s obránci státu/vojáky a do správních funkcích, ty doporučoval vzdělávat i průběžně dál a stále sledovat, zda jsou to opravdu ti správní až do jejich padesátky: pak by mohli konečně do funkcí. 

Vychovatelské role jsou doloženy v mesopotamských státech. Na dvoře assyrských králů fungoval vychovatel královských synů, murabbiánu/murabbânu ša maré ša šarri (rok 688).

školy hellénské filosofické§ viz jednotlivá učení a zde přehled:


Hellénské školy filosofické

Starý svět si členil cestu filosofických myslitelů a jejich škol podle, řečeno moderně, principu školského: návaznost byla spatřována především podle toho, kdo byl původně žákem koho. Přehledné rozčlenění hellénských filosofů a jejich škol pak vypadá takto:

A. Doba mudrců, tzv. sedm mudrců (6. století). Z této skupiny nejmladší Ferekýdés ze Sýru byl učitelem Pýthagorovým a tak dal vzniknou tzv. italské větvi hellénské filosofie, a Thalés Mílétský byl učitelem Anaximandrovým a tak se stal zakladatelem tzv. iónské větve. Mudrci si všímali hlavně kosmogonických otázek a otázek kosmologických. Viz v indexu pod sedm mudrců.

B. Předsókratici. Z obou větví sem z časových důvodů patří filosofové z konce 6. a celého 5. století. V iónské větvi to jsou tzv. iónští filosofové až po Archeláa, učitele Sókratova. Z italské větve sem patří pýthagorici, eleaté, fysici a tzv. atomisté. Vlivem sofistů se u předsókratiků již objevovala themata etická a politická a kolem jednotlivých filosofů se již shromažďovali žáci, často v pevně organisovaných a struktorovaných spolcích (např. spolky pýthagoriků v jižní Itálii). Zvláštní společenskou vrstvou byli pak „učitelé moudrosti“, sofisté, spojující filosofii, literární výuku, řečnictví a vědu v jedno, pravda, mnohdy na pochybné úrovni; viz pod sofisté.

C. Sókratés a sókratici, kteří se v tzv. iónské větvi rozdělovali na tzv. velké a malé (velcí: akadémici a peripatos; malí: megarici, eretrijská škola, élidská, skeptici, kýrénaici a kynici).

D. Hellénistické školy. Na kyniky a akadémiky v iónské větvi navazovali stoici, na atomiky v tzv. italské větvi epikúrici (tzv. Zahrada, képos). Římská doba nepřinesla ve filosofii nic nového. V posledních desetiletích prvního století př. n. l. se objevil tzv. eklekticismus (název je jednoznačný). V dalších třech staletích se začali do filosofie vracet mystické prvky a příslušnost k filosofické škole se podobala příslušnosti k náboženské sektě. Křesťanství pak se spekulativností a empirií na tisíciletí skoncovalo.

B. Předsókratici
Iónská větev předsókratovských myslitelů, kteří jsou obecně považováni za první filosofy, bývá též nazývána iónskou školou (ale pouze ve volném smyslu slova; stejně jako u eleatů nešlo o žádné společenství jako v případu pýthagoriků či později hellénistických škol). Iónští filosofové nehledali smysl života, ale pralátku, z níž je tvořen vesmír. Thaletův žák Anaximandros z Mílétu (611 - 546) viděl v neomezenu počátek a pralátku, kterou blíže nespecifikoval.

Celek je podle něho nezměnitelný, mění se jen části. Zemi měl za kouli uprostřed vesmíru. „Vynalezl“ sluneční hodiny a umístil je do Sparty. Jako první nakreslil mapu (pinax), k níž sepsal legendu jeho krajan Hekataios. Sestrojil jako první hvězdný globus a jako aristokrat byl oikéstem Apollónie na Pontu. Anaximandrův spis Peri fyseós/O přírodě byl pravděpodobně prvním prosaickým dílem řecké, a tudíž i evropské literatury.

Anaximandrovým žákem byl jeho krajan Anaximenés (nar. 585). Za vesmírnou pralátku považoval vzduch. Proměnu hmoty vysvětloval zřeďováním (oheň), nebo zhušťováním vzduchu (voda, země atd.). Anaximeneovým žákem byl Anaxagorás z Klázomén (500 - 428), který však samostatně začal „filosofovat“ už roku 480 v Athénách. Měl zde vliv na Eurípida, mladého Sókrata, na Periklea a na celou jeho skupinu.

Podle Anaxagory se hmota do nekonečna člení spojováním a rozdělováním nepatrných tělísek („semen“). Jediné, co se s tělísky nemísí, je rozum (nús), který uvedl do všeho živého a do vesmíru řád.

Vysvětloval řadu astronomických a meteorologických jevů. Protože mj. označil Slunce za rozžhavený kámen, narážel u konservativců na nepochopení. Roku 431 musel opustit Athény. Zemřel v Lampsaku a na jeho přání si každoročně v měsíci, ve kterém zemřel, u jeho hrobu hráli děti (tento zvyk se udržel ještě do 3. st. n. l.). Anaxagorovou zásluhou v podstatě přišla do Athén filosofie.

Anaxagorovým žákem byl Métrodóros z Lampsaku, který proslul alegorickým výkladem Homéra, v němž Achilléa podával jako Slunce, Hektóra jako Měsíc, Helenu jako Zemi, Paris by vzduch a Agamemnón aithér. Známějším a vlivnějším žákem ale byl Archeláos z Athén (či Mílétu?), učitel Sókratův. V kosmologii měl za základní principy chladno a teplo. Živočichové prý povstali ze slizu. Slunce považoval za největší hvězdu a vesmír za nekonečný.

Jako první z filosofů se výrazněji obrátil k ethickým otázkám a stal se určitým předchůdcem sofistů. Jím skončila v přímé linii tzv. přírodní filosofie iónská. Archeláos byl první, kdo byl přesvědčen o tom, že spravedlnost neexistuje od přírody, ale že je výsledkem dohody mezi lidmi. Tudy vedla cesta iónské filosofie do Athén.

Později, ještě po Empedokleovi a Anaxagorovi, se k tradičnímu uvažování iónských filosofů vrátil Diogenés z Apollónie na Krétě či v Pontu (460 - 390): stejně jako Anaximenés považoval za pralátku vzduch. Díogenem skončila přírodní filosofie a kosmologické úvahy se dostaly na jinou úroveň. K mladoiónům musíme řadit i Hippóna z Rhégia n. Samu, majícího za počátek věcí vlhko, a Ídaia.

Italská větev:
Nejstarší školou italské větve hellénské filosofie byli pýthagorici. Pýthagorás ze Samu (c. 590 - 500) byl žákem Ferekýda Sýrského a jistého Hermodáma a v mládí hodně cestoval: byl v Egyptě a v Mesopotamii. Pýthagorovi předkové pocházeli z Fliúntu, odkud Hippasos uprchl před Hérákleovci na Samos (jeho synem byl Eufrón a toho Pýthágorův otec Mnésarchos).

Z rodného Samu odešel a usadil se v jihoitalském Krotónu (podle jedné tradice šířené jeho následníky byl prý Tyrrhénem, Etruskem, z Lémnu, a moudro prý pochytil od delfské kněžky Themistokleje).

Byl prý též převtělením bojovníka od Troje Euforba a po orficích zřejmě prvním Evropanem s vírou v posmrtný život. Jeho příznivci tvrdili, že sestoupil do Hádu a potkal tam mimo jiné duše Homéra a Hésioda. Stěžovali si mu, že dostali mnohasetleté tresty za to, že pomlouvali bohy.

V Krotónu založil filosofickou školu, organisovanou na základech rovnosti a přátelství. Jeho žáci prý pět let museli jen mlčet a poslouchat přednášky a Pýthagorova posice se podobala spíše postavení velekněze kultu než váženého učitele. Podle verse zaznamenané Dikaiarchem byl Pýthagorás z Krotónu vyhnán a zemřel po čtyřicetidenní hladovce v Metapontiu v chrámu Mús, kde byl také pochován.

Pýthagorás zdokonalil geómetrii a mathematiku, objevil vztah tónů na jedné struně, věnoval se lékařství a když objevil, že čtverec nad přeponou pravoúhlého trojúhelníka se rovná součtu čtverců nad odvěsnami, obětoval prý sto volů, resp. krav (hekatomba): protože ale věřil v převtělování duší a v posmrtný život, obětoval patrně jen jakési pečivo, zformované do podob skotu.

Nedovoloval konsumaci masa, ryb, bobů a v životosprávě propagoval střídmost. Byl prvním ideologem vegetariánství se spoustou přikázání, jejichž smysl zůstává dnes záhadný. Spustil první filosoficky orientovanou klubovou činnost Evropy. Jeho lidé se nesměli dotýkat toho, co spadlo na zem, bílých kohoutů, nesměli podávat sůl, nejíst srdce, nevracet se při odchodu z domu, nechodit po silnici, netrpět doma vlaštovky, nemít na prstenech obrazy bohů, zavazoval si pravou botu jako první a nekoupat se ve veřejných lázních, protože není známo, zda ostatní ve vodě jsou rituálně čistí.

Jeho učení mělo mystické prvky okultismu a s orfiky tvrdil, že spravedlivé a dobré lidi čeká v podsvětí život v opojení. Mezi svými žáky zavedl řadu osobních příkazů, týkajících se životního stylu, upomínající na monotheistické orientální náboženské směry: „Nemočit obrácen ke Slunci“.

Pýthagorás sám o sobě zřejmě nic nenapsal a ze zásad orfických/šamanských, srov. pod lékaři, převzal mimo jiné i to, že podstatou všeho je číslo a jeho symbolika. Řídil se kultem duševní i tělesné čistoty, zřejmě byl ryzí vegetarián, chodil neustále celý v bílém a věřil v to, že lidé jsou blažení jen tehdy, dostane-li se jim dobré duše.

Pýthagorás byl i zákonodárcem a mj. vychoval celou jednu generaci zákonodárců v regionu Velké Hellady, jako např. Zaleuka z Epizefýrských Loker, nebo Cháróndu z Katánie. Pýthagorova škola dosáhla v jižní Itálii velkého vlivu, ale démokratická oposice v Krotónu jeho aristokratické politické představy o řízení státu odmítala a vyhnala ho do Metapontu.

Podle jedné tradice měl být Pýthagorás upálen rozlícenými občany v domě proslulého olympioníka, boháče a svého sympatisanta Milóna Krotónského spolu se čtyřiceti z přátel a tím prý byla zlomena i ideologická opora moci staré hellénské rodové šlechty v této oblasti.

Z celé skupiny se měli zachránit pouze dva: Archippos z Tarentu a jistý Krotóňan Lýsis. Podle jiné verse měl Pýthagorás zemřít dobrovolně hlady v Tarentu po vyhnání z Krotónu a zabití svých žáků. Chlapeckým jménem Pýthagorovým, tedy zřejmě před jakousi kultovní iniciací, znělo Aithalidés, jeho jméno ve třetím převtělení bylo Hermotímos. Řadu spisů prý sepsal Astón z Krotónu, ale přičteny byly Pýthagorovi.

Jako první filosofující žena historie je známa Pýthagorova žena Theanó z Krotónu a její dcera Dámó. Obě byly autorky několika spisů. Dámónin bratr Télaugés se stal po Pýthagorově smrti scholarchem. Pýthagorici po celý starý věk slavili dne 11. července svátek Pýthagorův a jeho choti (sňatek, narozeniny filosofovy?). Dámó měla prý svátek 21. července, Pýthagorova matka Pýthais 28. července.

Po celé páté století není o pýthagoricích zpráv. Slávu školy obnovil až Platónův současník a jeho zachránce u Dionýsia Syrákúského Archýtás z Tarentu, údajně Pýthagorův posluchač. Proslul jako mathématik a mechanik (první se mechanikou zabýval soustavně), prý objevitel krychle, ale také jako vojevůdce, který v čele svých krajanů nebyl nikdy poražen. Jeho žákem byl Platónův přítel Archedémos.

Krotóňan Alkmaión byl prý rovněž mistrovým posluchačem a nejvíce se věnoval lékařství. Hippasos z Metapontu ze 4. st. prý nic nenapsal, ale tvrdil, že vesmír je ohraničen a v ustavičném pohybu. Pýthagorik Filoláos z Krotónu věřil, že se vše děje z nutnosti a „souladně“. Jako první měl prohlásit, že se Země pohybuje v kruhu a kolem své osy, ale všechny hvězdy nad námi se nepohybují a stojí na místě (podle jiné tradice to měl být Hiketás ze Syrákús). Od Filoláa koupil svého času Platón soubor spisů pýthagorejské školy. Protože usiloval o vládu v Krotónu, nebo to tak vypadalo, byl Filoláos spoluobčany zabit.

Pýthagorik Filoláos z Krotónu byl prvním v Evropě, kdo prohlásil, že Země se pohybuje v kruhu. Pýthagorici také byli první, kteří tvrdili, že Země je kulatá a že existují protinožci, antipodi: což později převzal Platón (který byl ostatně eklektikem z více starších učení). Přímým Pýthagorovým žákem byl Archippos z Tarentu a Petrón z Hímery, který spočítal, že existují 183 světy. • Největší zásluhu na udržení dogmatu placatosti Země měl zřejmě ideolog a apologeta monotheismu Lactantius. O kulatosti "světa" panovaly pochybnosti ještě na přelomu 19. a 20. století. Mořeplavec Joshua Slocum, který jako první obeplul planetu sám na plachetnici (1895-1898) se setkal mezi bílými osadníky se zaběhlým tvrzení, že svět je placatý, plochá deska. President Jihoafrické republiky ("Transvaal") Paul Kruger/Krüger, bojovník s Brity, věřící kalvinista, o tom byl rovněž přesvědčen. Nevěřil muži, který chtěl Slocuma představit, že "obeplouvá svět", ale: "Chtěl jste jistě říci: cestuje po světě".

Pýthagorici Amyklás a Kleiniás z Tarentu prý Platónovi zabránili, aby spálil Démokritovy spisy a své řeči. Ekfantos ze Syrákús eklekticky převzal řadu myšlenek od atomika Démokrita, nevěřil v pravdivé poznání jsoucna. Žáci Filoláova posluchače Euryta prý byli posledními přímými pýthagoriky.

Za pýthagorika se považoval Eudoxos z Knidu, slavný astronom, geómetr a lékař, který cestoval po Helladě a Egyptu. Byl žákem Archýtovým a lékaře Filistióna Sicilského.

Přímým žákem Pýthagorovým měl být i Empedoklés z Akragantu (nebo byl jeho učitelem Brontínos z Krotónu). Jakmile Empedoklés vydal pýthagorejské učení ve verších a zpřístupnil ho, vydala škola zákaz, aby básníci napříště učení školy nezpracovávali. Byl autorem básní O přírodě a lékařských hexametrů Očištění a Rozprava o lékařství. Psal i tragédie. Podle jedné verse skočil do Etny (Aitné), podle jiné si v 77 letech zlomil nohu a zemřel.

Obdobně Epicharmos ze Syrákús (ale narozen na Kóu či v Sicilských Megarách), rovněž prý přímý žák Pýthagorův, básník a dramatik, psal o přírodě, ethice a o medicíně, od roku 486 provozoval v sicilském dialektu divadelní kusy.

Filosofující komik o sobě poznamenal: „Domnívám se, nebo spíše zcela určitě to vím,/těchto řečí mých že bude vzpomenuto ještě kdys./Někdo vezme je a zbaví nynějšího rozměru, roucho nachové jim dá, je zpestří slovy pěknými,/sám jsa nepřemožitelný, jiné lehko přemůže.“

Z pozdějších pýthagoriků je znám Lýsis z Tarentu, jehož žákem mj. byl i slavný thébský válečník Epameinóndás. Lýsis žil v Thébách v exilu, kam měl odejít po  smrti Pýthagorově, a byl prý autorem spisů, které vydal pod Pýthagorovým jménem.

Pýthagorova škola se udržela podle starých údajů do devátého či desátého pokolení, tj. zhruba 300, maximálně 400 let (asi do prvního století před n. l.). Římská tradice vybájila, že Numa Pompilius, druhý římský král, byl Pýthagorovým přítelem a žákem a Pýthagorás prý dokonce měl římské občanství. Numa však byl podle tradicionalistické historiografie o dvě staletí starší.

Pýthagorik Nearchos přijal pohostinně roku 209 v Tarentu M. Porcia Catona a zřejmě jeho prostřednictvím byly konservativní myšlenky pýthagoreismu zprostředkovány části římské aristokracie. Jedním z pozdních pýthagoriků byl blíže neznámý Diodóros z Aspendu. V posledním století republiky byl v Římě vyhlášeným pýthagorikem a mystikem pompéjovec P. Nigidius Figulus (98 – c. 45), autor spisu o grammatice latiny, ale také o věcech záhrobních a o bozích, Dé dís, Dé extís, O vnitřnostech (a věštění z nich).

Za císařství byl Pýthagorův kult obnoven především skutky Apollónia z Tyany (zemř. asi 96 - 98 n. l.). Po smrti byl uctíván jako zbožtělá osobnost, která údajně provedla hezkou řádku zázračných skutků a v tomto duchu kolem r. 220 sepsal rhétór Filostratos na popud Iulie Domny i Apollóniův životopis. Novopýthagorici byli jednou z konkurencí nastupujícího křesťanství.

Jména blíže neznámých pýthagoriků: Diochaitás a jeho syn Ameiniás, Anaxiláos byl pýthagorik, jehož Augustus vypověděl z Říma pro čarodějství, Brýsón z Acháje, učitel Kratéra Thébského.

Další filosofickou školou italské větve byli tzv. eleaté. Xenofanés z Kolofónu prožil většinu života v exilu na Sicílii a v jižní Itálii v Eley. Vystupoval proti Thalétovi a Pýthagorovi. Podle něj jsou věci složeny ze čtyř živlů a že vesmír je nakonečný, obsahuje nekonečně světů. Byl první, který prohlásil, že vše, co má počátku, lze také zničit a že duše je pouze dechem. Jako první v Evropě také odlidštil božské stvoření, když pravil, že bůh je kulaté podoby, nedýchá, ale vše vnímá, že je myšlením a rozumem a že je věčný; zřejmě první „monotheista“ Evropy (zemřel kolem roku 475); srov. v indexu s. v. bůh.

Podobně jako Anaxagorás i on pochoval své syny. Politicky stál rozhodně na straně nepřátel tyrannidy. Mimo jiné byl prvním „paleontologem“. Jako první z lidí si všiml a zaznamenal, že v horách se nacházejí mušle, že v syrákúských lomech byl nalezen otisk ryby a tuleňů a na Melitě-Maltě mořských živočichů.

Parmenidés z Eleje byl zákonodárcem ve své vlasti a Xenofanovým žákem, ale nikoli jeho následovatelem. Byl prvním z Evropanů, který i Zemi říkal, že je kulatá a že prý leží ve středu celého vesmíru. Oheň je prvkem tvůrčím, země je jeho hmotou. Kritériem pravdy byl pro Parmenida rozum, smysly měl za nepřesné. Vše jes jedno, pohyb neexistuje.

Parmenidův krajan a adoptivní syn či miláček Zénón byl pokládán za objevitele dialektiky, dokazovacího umění při definování pojmů pomocí rozhovoru, dialogu. Byl vysoce váženým mužem a svou vlast nikdy neopustil. Také on byl zaměřen proti samovládám a při jinak úspěšném pokusu o odstranění tyrannidy Nearchovi či Diomedontovi v Eley, přišel o život: prý byl zaživa utlučen v moždíři, ale spoluspiklence neprozradil.

Podle jiné verse si měl ukousnout jazyk a plivnout ho vládci do obličeje, čímž povzbudil dav, který tyranna ukamenoval. O vesmíru předpokládal, že existuje nespočet světů, nikoli však prázdný prostor. Z. prý první napsal filosofický dialog a žánr objevil, podle Aristotela však prvním skladatelem dialogů byl Alexamenos ze Styr či Téu.

Melissos ze Samu byl jiným žákem Parmenidovým, poslouchal také Hérákleita. Byl jedním z vážených samských předáků a velel vojsku ve válce s Athénskými. Také on pokládal vesmír za neomezený, ale také za neproměnný a nehybný - pohyb neexistuje, pouze jeho zdání. O bozích není třeba mluvit, neboť o nich nelze nic poznat. Stejně jako předešlí eleaté ani Melissos se nezabýval ethikou.

Ideovým pokračováním iónské větve byli fysici a sókratici.
Zakladatelem linie volně navazujících iónských fysiků byl Hérákleitos z Efesu, jehož „škola“ trvala v Athénách až do konce 4. století (hérákleitovci, posledním byl Kratylos Athénský). Ačkoli slavný Efesan, který pocházel ze vznešeného rodu, tvrdil, že je třeba hasit zpupnost více než požár, sám prý byl přezíravý a povýšený. Své vlasti odmítl dát zákony a zprotiviv si spoluobčany, odešel do samoty do hor a živil se stravou vegetariánskou.

Z toho prý onemocněl vodnatelností  a vrátil do města žádat lékaře o radu. Protože mu ale nerozuměli, zahrabal se do kravského hnoje, neboť se domníval, že jeho teplo z něho vodu vypaří. A tak zemřel jako jeden z nejmladších filosofů již ve věku šedesáti let, zřejmě na sepsi.

Svůj spis O přírodě věnoval Hérákleidés Artemidě. Vesmír je prý konečný a v ustavičném pohybu. Všudypřítomnou látkou je oheň v různém zředění a zhuštění a svět zničuje jednou za 10 800 let, aby vzápět z něho povstal svět nový.

Sókratův vrstevník a první učitel Platónův Athéňan Kratylos je nejznámějším následovníkem Hérákleitovým. Jeho gnostický skepticismus šel ještě dál: ani do jedné řeky nelze vstoupit a u všeho, co podléhá změně, nelze poznat pravdu - proto ani slova nemohou představovat nic stálého. Kratylos nakonec ani nemluvil a jen ukazoval prsty.

atomici
Pravým opakem eleatů a svého učitele Parmenida byl zakladatel atomické větve iónské filosofie Leukippos z Abdér (ale také se kdysi uvádělo, že je z Eley či Mílétu). Podle něho je vesmír nekonečný a v neustálém vnitřním pohybu, skládá se z prázdna a plna. Drobná tělíska (atomy) prý padají do nekonečného prostoru, vznikají víry, splétají se, hromadí a dávají tak vzniknout světům, hvězdám. Země podle Leukippa (a Anaxagory) má tvar bubnu.

Démokritos z Abdér byl posluchačem Leukippovým a Anaxagorovým a atomickou theorii dále rozpracoval. Za své stěžejní dílo Velké uspořádání světa (později přidal Malé uspořádání světa; obě pochopitelně nedochované) prý od svých spoluobčanů dostal odměnu 500 talentů, sochy a pohřeb na státní útraty, když se dožil sta let. Věnoval se zkoumáním přírodovědeckým i medicínským.

Podle Démokrita nevzniká nic z ničeho a v nic také nezaniká. Atomy a prázdný prostor vytvářejí nekonečný počet světů. Atomy plynou vesmírem vířivým pohybem, jsou neporušitelné a jejich spojováním vše vzniká. Do očí nám padají obrázky a tak vnímáme. Duše je totožná s rozumem a životním cílem má být dobrá mysl, což je stav (na rozdíl od epikúriků, kteří zde hovoří o rozkoši) klidu a neotřesitelné pevnosti duše, stavu bez vášní. Démokritos prý také přeložil do řečtiny jakýsi „filosofický“ spis Akíchara/aram. Achíkara, který byl, jak praví tradice, vyryt do kamenného sloupu (viz pod novela).

Nessás či Nessos z Chiu, žák Démokritův, není jinak známý. Jeho žák a krajan Métrodóros z Chiu, nejznámější z démokritovců, sice neopustil atomické učení, ale v sensualismu jako první proslul stanoviskem, že nic neví, a ani to že neví. Métrodórovým žákem byl Nausifanés z Teu, který Epikúra zasvětil do atomické filosofie.

Jiným Métrodórovým žákem byl jinak neznámý Diogenés ze Smyrny, jehož žákem byl Anaxarchos z Abdér, zvaný Blažený (Eudaimonikos). Účastnil se Alexandrova asijského tažení, ale protože z neznámého důvodu usiloval o hlavu kyperského Níkokreonta, po Alexandrově smrti se Kypřanovi dostal do rukou a ten ho dal krutě zabít (byl prý utlučen železnými palicemi v moždíři, srov. smrt Zénónovu).

Vynikal přesvědčovací methodou, jak přivést lidi k rozumu a prý to byl on, kdo Alexandra přesvědčil o tom, že není bohem. Na Démokrita navazovali epikúrici, viz O Epikúrovi v příloze.

sofisté
Jedním z nejpozoruhodnějších prvků hellénského světa 5 a 4. století byla činnost tzv. sofistů (sofoi, sofistai, moudří). Cílem obvykle potulných a placených učitelů, kteří vyšli z italských a iónských filosofických směrů, bylo připravovat mládež na praktický život, vést ji ke ctnosti (areté), aby byli schopni jednat a mluvit. Podle tradičního pojetí nebyli díky svému zaměření na praktické výsledky výuky zahrnuti mezi filosofy, ačkoli řada z nich vedle svých schopností rhétorských šiřila i vlastní, samostatné myšlenky, často systémově seřazené. Viz o sofistech a o řečnících.

C. Sókratés a sókratici I. - Malí sókratici
Athéňan Sókratés byl vyučeným sochařem-kameníkem, žákem svého otce. Ale ve filosofii byl žákem Anaxagorovým a Dámónovým a později chodil na přednášky posledního z přírodních filosofů v „přímé linii“ Archeláa (a Athén či Mílétu). Roku 399 se v Athénách konal soudní proces proti Sókratovi pro jeho údajnou bezbožnost a kažení mládeže, ve skutečnosti asi jeden z protioligarchických procesů této doby.

Žalobci byli jistý Anýtos a básník, prý průměrný, Melétos, z nichž jeden byl brzy po té pro tento čin také popraven, druhý unikl do exilu. Sókratés byl odsouzen na smrt a popraven, ačkoli měl zřejmě možnost vybrat si trest exulantský. První příklad smrti „filosofů“, ve skutečnosti ale také lidí politicky činných, potkal italské učence (např. Pýthagorás, Zénón z Eley).

Sókratés byl ve svých politických postojích dosti zdrženlivý, i když jeho žáci téměř všichni patřili nebo sympathisovali s aristokratickými kruhy a byli dórofily. Roku 406 hlasoval proti popravě velitelů od Arginús, roku 404 byl Kritiou zahrnut mezi privilegované tři tisícovky oligarchických Athéňanů, ale odmítl zatýkat odpůrce prospartské oligarchie. Je též možné, že se Sókratovy stal osudným výrok delfské pýthie, že je nejmoudřejším z žijících mužů.

Nicméně od Sókratova jména a slov se zřejmě již nikdy podaří oddělit silný nános literární fikce Platónovy a Xenofóntovy. Sókratés byl bezpochyby svérázným druhem sofisty, provokujícího žvanila posedlého kazatelským komplexem posvěceného „vnitřním hlasem“, daimóniem (srov. jeho postavu v Aristofanově komédii Oblaka). Lidé ho za své výklady na ulici a agoře i bili, nebo se mu vysmívali.

Daimónion se stalo podnětem pro monotheisty a základnou pro tři formy jejich náboženství: judaismus, křesťanství a islám jsou tři „zjevená“, epifanní, náboženství, kde jedinec, který prohlásil, že se setkal s některým z bohů, se stal jeho kazatelem, prorokem, mesiášem.

Sókratés nijak netajil své opovržení systémem démokratie, hlavně athénskými politiky. Mezi jeho posluchači a přáteli bylo hodně šlechtických/aristokratických mládenců, elita athénské prodórské agresivní zlaté mládeže, z nichž někteří se později dokonce výrazně angažovali v oligarchickém puči „třiceti tyrannů“.

Platón ještě později nazval po některých z nich své dialogy: Alkibiadés, Kritás, Charmidés. Se svými žáky dokázal Sókratés pít do rána a pokud se jednalo o lidi prodórské orientace, logika obvinění je nasnadě nejen u třiceti tyrannů, ale už u Alkibiada. Averse Athéňanů po prohrané válce s Lakedaimonem, po zkušenosti s vládou Třicíti, na všechno, co zpochybňovalo démokratické uspořádání a vyzdvihovalo vládu těch, kteří si to zaslouží a jsou "moudří", Sókratova obsesivní neústupnost a kultura poučování, to byly okamžiky, které vedly k jeho popravě; nikoli však mučednictví pro pravdu.

Na začátku roku 414 byla v Athénách vypsána odměna na hlavu Diagory z Mélu, zvaného Atheios, tj. Bezbožník: ve svých básník měl zlehčovat mystéria v Eleusíně a údajně on sám měl mít velký strach z dému-lidu. Diagorovi se podařilo včas z Athén zmizet a tím ale i z našeho historického dohledu. Zdá se, že byl rovněž jako Sókratés dórofil.

Během svého života se Sókratés nedostal k sepsáného svého filosofického učení. Jeho řeči, které byly vedeny u něj v dílně, vydal posmrtně švec Simón z Athén. Přímými Sókratovými žáky byli dále mj. Athéňané Kritón, který Sókrata finančně podporoval (stejně jako jeho synové Kritobúlos, Hermogenés, Epigenés a Ktésippos), Glaukón, Platónův bratr, autor několika sókratovských rozmluv, Xenofón, Aischinés, Platón a Epigenés, syn Kritónův a autor prvního hellénského spisu o zemědělství, z Théb pocházeli Simmiás a Kebés, autoři řady rozmluv, jistý Chairefón. Jiný Kebés z Kýziku byl stoikem a složil dialog Obraz (zachovaný pod jménem sókratika Kebéta).

Kdy začal psát své sókratovské dialogy Platón, není známo. Spíše však až po Sókratově smrti roku 399; jinak by se snad uchovala zmínka o Sókratově autorisaci svých slov.
Žáci se většinou rozdělili do několika filosofických směrů a založili několik filosofických škol: velkými sókratiky se nazývali nástupci Platónovy školy, ostatním se říkalo malí sókratici, tj. škola élidská, která se později přejmenovala na eretrijskou, škola kynická, kýrénská a megarská.

Někteří ze sókratiků však žádné žáky neměli a ani o ně neusilovali. Aischinés, o němž Sókratés pro jeho věrnost říkával: „Jedině syn jelitáře si mne umí vážit“, prý dostával autentické zápisy Sókratových rozmluv od Xanthippy, se živil psaním soudních řečí a neměl v oblibě Platóna.

Xenofón, autor slavné Anabase, se živil jako žoldnéř. Ani on nesnášel Platóna. Pocházel z chudým poměrů a prý vynikal krásou. Jako Athéňan byl obdivovatelem Sparty, kde mu bylo uděleno státní pohostinné právo. Jeho syn Gryllos dokonce padl v bitvě u Mantineie na spartské straně. Xenofón zemřel v Korinthu a byl prvním z filosofů, který složil dějepisné dílo.

malí sókratici
Zakladatelem élidské školy byl Sókratův žák Faidón z Élidy, sice svobodného a urozeného rodu, ale ve válce Élidských se Sparťany roku 401 padl do zajetí a živil se jako vrátný v bordellu. Sókratés přinutil Alkibiada (či Kritóna), aby ho z otroctví vykoupil.

Jeho pokračovatelem byl Pleistanos z Élidy. Faidón ještě vyučil Moscha a Anchipyla a od Menedéma z Eretrie (asi 350 - 276?), který původně poslouchal Stilpóna Megarského, se pak škola nazývala eretrijská. Jeho spolužákem a celoživotním věrným přítelem byl Asklepiadés z Fleiúntu. Menedémos sice také pocházel ze starého rodu, ale jinak byl chudý a ve své vlasti se živil jako stavitel a divadelní malíř. Jako voják se dostal do Athén, kde měl možnost poslouchat Platóna a službu opustil. Pak odešel s  Asklépiadem do Megar ke Stilpónovi a odtud odpluli do Élidy, kde se stali posluchači Anchipyla a Moscha.

Menedémos byl sportovní postavy, štědrý, ale vytýkali mu prostořekost a domýšlivost. Se svým přítelem si nakonec svým řečnickým uměním v podávání dialektické sókratovské filosofie s nádechem kynismu vydělali velké peníze, přesto žili skromně. Menedémos se ke stáru stalk dokonce ve své vlasti státníkem a v čele různých misí navštívil krále Ptolemaia, Lýsimacha, Démétria a Antigona. Když se mu v pohnutých dobách diadošských válek nepodařilo uchránit nezávislost Eretrie, vzal si ve věku 74 let život hladovkou.

Megarskou, také eristickou nebo dialektickou, školu založil Sókratův žák Eukleidés z Megar. Uznával jen jedno dobro, neuznával jeho protiklady. Jeho žáky byli mj. Eubúlidés z Mílétu, autor řady dialektických hříček (jeho žákem byl též Démosthenés, kterého odnaučil ráčkování) a vášnivý odpůrce Aristotelův, Ichthiás, nástupce ve vedení školy, Kleinomachos z Thúrií, který prý jako první psal o logických soudech a výpovědích, jinak neznámí Thrasymachos z Korinthu a Pásiklés a nejznámější z dialektiků - Stilpón z Megar. Jistý Hérákleidés z Bargylií sepsal spis proti Epikúrovi.

Eubúlidovými žáky byli mimo jiné Alexínos z Élidy, zv. Elenxínos (tj. usvědčovatel, neboť miloval učené spory), Eufantos z Olynthu, učitel Antigona Monofthalma či Kyklópa a autor soudobých dějin a Apollónios zvaný Kronos, jehož žákem byl Diodóros z Iasu, zvaný také Kronos. Vzal si život po té, když v Alexandreji na hostině u Ptolemaia Sótéra nedokázal vyřešit několik dialektických úloh, které mu předložil Stilpón.

Dionýsios z Chalkédonu byl prý první, který začal říkat vlastní eristické škole megarské dialektická – a tím slůvkem v posunutém významu děsil východoevropskou populaci téměř celého 20. století (ovšemže pouze ve spojení s pojmem marxismus). Diodórovým žákem byl jistý Filón, poslední z dialektiků, jehož jméno známe. Škola přestala existovat v polovině 3. století.

Stilpón Megarský vynikal uměním logického přesvědčování a mezi rhétory zaujímal prý ve své době bezkonkurenčně první místo. Byl proto velmi vážený, a to i „korunovanými“ hlavami a měl mnoho žáků (srov. rhétóra Alkima). Přesvědčil mj. také peripatetika Frasidéma, který proslul ve fysice.

Někteří z filosofů megarské školy byli i politicky aktivní. Tak v Sikyónu zavraždili roku 252 Deiniás a dialektik Aristotelés tyranna a filosofa Abantidu. Příliš ale neuspěli, protože k vládě se ale dostal Abantidův otec Paseás.

Kynici
Kynickou školu založil Gorgiův a Sókratův žák Antisthenés z Athén. Opovrhoval Platónem a jeho společenství homosexuálně orientovaných obdivovatelů, že dokonce sepsal hanopisný dialog Sathón neboli o vyvracování/S. é peri tú antilegein, přičemž pozměněné Platónovo jméno odvodil od sathé, od něžnůstky pro malé kluky, "pinďourek".

Antisthenovým žákem byl Diogenés ze Sinópy. Zahájil řadu kynických filosofů, kteří měli něco společného s bankovním světem. Byl synem směnárníkovým a ve své vlasti padělal peníze a musel uprchnout. Diogenés založil vlastní „image“ kynické školy. Prostý a nemajetný životní styl, pravou ctností - životním cílem, je člověkova soběstačnost a samostatnost, autarkiá. Motto: zpět k přírodě, netřeba zákonů a státu, pryč od požitkářských lákadel.

Zcela opovrhovali „měšťáckými“ školami akadémií či stoou. Obvykle se pohybovali jen mezi nejnižšími vrstvami, kárali obecnou morálku a byli nápadní svými originálními kousky.

Mezi hellénskými filosofickými školami stáli monotheismu nejblíže kynikové a po nich stoici. Jak Antisthenés, žák Sókratův, tak Foiníčan Zénón učili, že nesmrtelný bůh nemá lidskou podobu, že je dokonalý, spokojený s nezájmem o lidský svět, všepronikající tvůrce vesmíru nepřipouštějící zlo a říkává se mu Zeus a jinými jmény.

Diogenés byl za své plavby na Aigínu zajat piráty a prodán na Krétě do otroctví. Koupil ho korinthský boháč a sofista Xeniadés a svěřil mu do výchovy své syny, kteří si filosofa nesmírně oblíbili (příběh byl literárně zpracován jistým Eubúlem, Prodání Diogenovo, nedochováno). Odmítl propuštění na svobodu a v Korinthu, kde přednášel v gymnasiu Kraneion, také zemřel.

Na životní styl kyniků - psů mnohem později volně navázali křesťanští dominikáni, domini canes, psi páně (rozumí se Ježíše). Pes Diogenés: „Lísám se k těm, kteří mi dávají, štěkám na ty, kteří mi nedávají a koušu ničemy.“ Diogenés se dožil devadesáti let a zemřel buď zadržením dechu, nebo na kousnutí psy či na choleru. Stalo se prý v době, kdy v Babylónu umíral Alexandros Veliký.

Monimos ze Syrákús, Diogeneův žák, sloužil v Korinthu u jakéhosi směnárníka. Dalšími žáky byli: Hégésiás ze Sinópy, zvaný Obojek (Kloios), Filiskos z Aigíny,

Onésikritos z Astypalaie, žák Diogenův, který byl jako lodivod s Alexandrem v Indii a hovořil s gymnosofisty, Menandros zv. Drýmos (tj. Dubový les, Dřevo), Androsthenés z Aigíny, kterého otec Onésikritos (Aigínský) vyslal za Diogenem a on už u něho zůstal, Kratés z Théb.

Kratés rozdal celý svůj majetek a dal se na kynickou filosofii. V jeho domě prý bydlil po zničení Théb Alexandros. Kratés se oženil se svou posluchačkou Hipparchií z Maróneie (v domě její rodiny zase předtím bydlel Filippos II.), která s ním sdílela kynický životní styl a Kratétovým nástupcem se stal její bratr Métroklés z Maróneie, původně žák Theofrastův, pak teprve Kratétův.

Jeho žákem se stal z kuriosní příčiny: na Theofrastově přednášce si totiž jednou uprdnul a tolik se za to styděl, že chtěl zemřít. Kratés ho navštívil a předtím se najedl bobů. Kratétovo prdění a příslušní ethický výklad Métroklea zbavil studu. Métroklés zemřel stářím, zdržev dech.

Jeho žáky byli pozdější zakladatel stoy Zénón z Kitia, Theombrotos, jehož posluchači a nástupci byli Démétrios z Alexandreie a Nehellén (Foiníčan, Arab?) Menippos z Gadar, vykoupivší se otrok v Sinópě. Také měl něco společného s penězi: byl jich chtivý a žil z lichvy. Když o všechno podvodem jiných přišel, oběsil se. O Menippových dílech se tradovalo, že je z legrace psali Kolofóňané Dionýsios a Zópyros a bankéři je dali, aby je dobře prodal (o Dionýsiovi srov. pod malíři).

Theombrotovým kolegou byl Kleomenés, jehož žáky byli Tímarchos z Alexandreie a Echeklés z Efesu. Theombrotovým žákem byl jistý Démétrios z Alexandreie.

Původně byl kynikem také Theodóros zv. Atheos, Neznaboh. Z veřejně činných kyniků proslul politik, básník a filosof Kerkidás z Megalopole, který v bitvě u Sellasie roku 222 vedl oddíl Megalopoliťanů. Svou ethiku marketingoval ve verších. Nejoriginálněji oděn se z kyniků světem protloukal Menedémos: byl synem chudého stavitele a divadelního malíře Kleisthenea a žákem Kólóta z Lampsaku (Epikúrova žáka?) a věřil v zázraky; chodil přestrojen za Erínyi v temném chitónu až na zem, přepásaný rudým opaskem, se širokým arkadským kloboukem na hlavě s vetkanými dvanbácti znameními zvířetníku a v botách s vysokými podpatky, jaké používali tragičtí herci. Dojem umocňovaly dlouhé vousy a v ruce hůl.

Mladší kynici (doba císařská)
Jistý Démétrios se proslavil v době Neronově, Oinomáos z Gadar byl současníkem Hadrianovým, Démonax, který zemřel v Athénách téměř stoletý kolem roku 160 n. l., dále Peregrínos alias Próteus, který se proslavil svou smrtí, když se na olympských hrách roku 169 n. l. veřejně upálil na hranici, kterou sám postavil, protože to už dlouho sliboval a už také nevěděl, jak upoutat pozornost.

Do plamenů s sebou vzal dokonce v obou rukách kadidlo. Jeho žákem byl Theágenés. Ačkoli se z pozdních kyniků již nikdo neproslavil ani na poli vědeckém ani jinak, udržela se kynická škola a její příznivci velmi dlouho. Roli potulných kazatelů morálky kynikové plnili evidentně až do začátků 6. století n. l., kdy se kynismus rozplynul v řadách potulných kazatelů křesťanských, k jejichž monotheismu ostatně měl se stoicismem od začátku nejblíže.

Zakladatelem kýrénské školy (hédonici) byl Sókratův žák Aristippos z Kýrény. Jeho žáky byl Aithiops z Ptolemaidy v Egyptě, Antipatros z Kýrény, mužně snášející slepotu, a Aristippova dcera Arété. Arétiným nástupcem byl její syn Aristippos zv. Métrodidaktos (tj. vyučený matkou) a jeho žákem byl Theodóros zvaný Theos, tj. bůh. Antipatrovým nástupcem byl Epitimidés či Epimenidés z Kýrény, toho následoval Paraibatés, jehož žáky byli Annikeris a Hégésiás zvaný Peisithanatos, tj. K smrti přemlouvající. Proto se jednotlivé směry kyrénaické školy zvou hégésiovský, annikeridovský a theodórovský.

Aristippos byl ze sókratiků první, kdo přednášel za plat. Dokázal se přizpůsobit okolnostem. Býval hostem u syrákúského Dionýsia. Věnoval se předeším ethice. Podle Aristippa jsou pouze dva duševní stavy, strast a rozkoš. Rozkoš je pohyb mírný, strast prudký. Na rozdíl od epikúriků je cílem lidského snažení jednotlivá rozkoš, slast okamžiku. Blaženost je pak souhrn rozkoší. Aristippovci pokládali tělesné rozkoše za lepší než duševní: postačí vzrušení, neboť trvalé rozkoše, stejně jako strasti není.

Hégésiovci v individualismu pokročili, když neuznávali vděk, přátelství. Ve shodě s kyniky nerozlišovali mezi svobodou a otroctvím, majetkem a chudobou. Pro nerozumného je prý život prospěšný, pro rozumného je něčím, na čem nezáleží. Popírali bezpečné poznání ze smyslových vjemů.

Annikeridovci se většinou shodovali s hégésiovci, připouštěli však přátelství, lásku k rodičům či vlasti. Theodórovci odmítali jakékoli domněnky o bozích. Podle něho radost (dobro) spočívala v rozumu, žal (zlo) v nerozumnosti. Mezi nimi leží rozkoš a strast. Přátelství neuznával a moudrý člověk může příležitostně krást, cizoložit i páchat svatokrádeže, neboť jde o předsudky, u nichž jsou hlupáci udržováni ve strachu. Pro své názory, znevažující božské existence, byl vyhnán z Athén, od Lýsimacha a také od Maga z Kýrény.

Mezi Theodórovy žáky patřil Bión z Borysthenu. Eu(h)émeros z Messány vysvětloval bohy jako původně významné osobnosti, jimž byly prokazovány pocty (euhémerismus). Ačkoli o tom není zpráv, zřejmě patřil též do kyrénaické školy.

Skepsis, pyrrhónici
Pyrrhón z Élidy byl neznámým a chudým malířem, ale patřil k posluchačům Stilpónova syna Brysóna z Hérákleie Pontské (prý vynálezce kvadratury kruhy) a pak Anaxarchovým, s nímž se účastnil Alexandrova indického tažení. Přišel s učením „o nepochopitelnosti věcí a zdrženlivosti v úsudku“. Věci prý nejsou ani dobré ani špatné, spravedlivé ani nespravedlivé a lidé se mají chovat podle zákonů a zvykům.

Zpochybňoval smyslové poznání a pravdivost vjemů, proto ho přátelé museli na vycházkách ochraňovat před povozy, srázy či psy. Podle jedné anekdoty prý nechal nepovšimnut pád Anaxarchův do bláta - prošel kolem něho, aniž by mu, staršímu člověku, pomohl vstát. Když ho všichni za to kritisovali, chválil ho pouze Anaxarchos, a to za jeho lhostejnost a neúčastenství (srov. polynéské aita peapea, "nevadí, na tom nezáleží").

Skeptici (skepsis, úvaha) odmítali všechna dogmata škol jiných a sami nic určitého netvrdili.: vykládali (= kritisovali) ostatní, sami nestanovili ničeho, ani to, že nic nestanoví.

Ve své vlasti žil v nejvyšší úctě, postavili mu sochu, byl veleknězem státního kultu a kvůli němu Élejští odhlasovali všem místním filosofům daňovou svobodu. Dožil se 90 let a většinu z nich v bratrské lásce po boku své sestry Filisty, porodní báby (asistentky).

Pyrrhón byl velkým nepřítelem sofistů, nikoli však těch, kterým Hellénové říkali "nazí sofisté", gymnosofisté. Setkal se s nimi v Indii a údajně po návratu do vlasti napodoboval jejich asketický životní styl. Pokud od džinistů převzal i některou část jejich učení, byl by asi jediným z Hellénů s prokazatelně indickými vazbami (srov. pod gymnosofisté).

Pyrrhón sám měl mnoho žáků, např.: Núménios z Korinthu, Eurylochos, zeměpisec Hekataios z Abdér, Timón z Fleiúntu, také Nausifanés z Teu.
Tímón byl z nich nejslavnější, hlavně díky svým literárním Posměškům, Silloi (= od šilhavý, Úšklebky), v nichž parodoval dogmatické filosofy (tj. všechny ostatní). Také se dožil téměř 90 let, ale byl původně sborovým tanečníkem, pak v Megarách posluchačem Stilpónovým. Pak doma založil rodinu, s níž odešel za Pyrrhónem do Élidy, kde se narodil Tímónův syn a nástupce, lékař Xanthos.

V Chalkédonu se vyučováním filosofie domohl majetku a zbytel života prožil v podstatě už jen v Athénách. Rád pil a psal epické básně, tragédie (60 titulů) a satyrská dramata, byl prý autorem 30 komédií. Tento Tímón bývá ztotožňován se stejnojmenným Athéňanem, který pro své vyhraněně kritické postoje k lidem býval nazýván Misanthropos.

Tímón Fleiúntský neměl nástupce aškolu obnovil o min. století později Ptolemaios z Kýrény. Jeho žáky a nástupci byli Dioskúridés z Kypru, Níkolochos z Rhodu, Praylús z Tróady a Eufranór ze Seleukeie. Žáky tohoto byli Eubúlos z Alexandreie, jeho žákem jistý Ptolemaios, jeho Sarpédón. Jeho nástupcem byl Hérákleidés, jehož žákem byl další z velmi známých skeptiků Ainesidémos z Knóssu (viz rok 50), autor nedochovaných Pyrrhónských rozprav, Pyrrhóneioi logoi.

Ainésidémovým žákem byl Zeuxippos z Knóssu, tohoto Zeuxis, zvaný Křivonohý, a tohoto Antiochos z Láodikeie na Lyku. Antiochovými žáky a nástupci byli empiričtí lékaři Theiódés z Láodikeie na Lyku a Ménodotos z Níkomedeie.

Ménodotovým žákem a nástupcem byl Hérodotos z Tarsu, tohoto Sextos Empeirikos (kolem roku 200 n. l.) a tohoto zároveň poslední známý skeptik, Sáturnínos Kythénios, rodem z Itálie, občan athénský. Knihy lékaře a filosofa Sexta Empeirika Náčrt pyrrhónství, Pyrrhóneioi hypotypóseis, a Proti dogmatikům, Pros dogmatikús, a Proti mathématikům, Pros mathématikús, jsou vlastně jedinými autorskými zdroji našich znalostí o skepticismu.

Ve druhé polovině 1. st. n. l. provozoval skeptickou školu jistý Agrippa, za Tiberia skeptikoval jistý Kassios. Mezi skeptiky patřil sofista, řečník a autor spisu o filosofech a jejich školách Favórínos z Areláty (c. 80-150); podle rodiště by to byl první keltský filosof (a kleštěnec).

Zřejmě mimo školy žil na začátku čtvrtého století Faleás z Chalkédónu, řekli bychom dnes "společenský kritik a theoretik státu": zasazoval se o rovné právo na půdu a na majetek, v obcích chtěl prosadit sociální mír. Faleás zřejmě byl prvním sociálním demokratem dějin (srov. také rok 133).

C. Sókratés a sókratici II. - Velcí sókratici
Akadémie
Athéňan Platón se narodil jako Aristoklés a jeho zámožná rodina (po matce byl spřízněn se Solónem, otec byl Kodrovec, tzn. že oba rodiče byli „potomky“ Poseidónovými) mu umožnila získat klasické hellénské universální vzdělání. Ještě jako chlapec skládal verše, byl autorem tragédie. Věnoval se horlivě také zápasu a jeho učitel mu přidělil jméno Platón (souvisí s platys, široký).

Od svých dvaceti let poslouchal Sókrata, po jeho smrti roku 399 hérákleitovce Kratyla a parmenidovce Hermogena. V 28 letech, po smrti Sókratově, odešel do Megar k Eukleidovi, posléze k Theodórovi do Kýrény a do Itálie za pýthagoriky Filoláem a Eurytem. Třikrát byl na Sicílii, kde si od Dionýsia Syrákúského nechal dát 80 talentů (ale také byl od něho jindy prodán do otroctví Sparťanovi Pollidovi). Navštívil Egypt a čerpal ze sicilského Epicharma: jeho vrstevníka Sófrona Syrákúského, autora dórsky psaných mímů v prose proslavil Platón v Athénách.

Z toho všeho vznikla filosofická směs, kterou začal roku 387 přednášet v Akadémově (Hekadémově) háji před athénskými hradbami a celé škole se proto začalo říkat akadémie. Byl oddán matematickým vědám včetně astronomie, takže dal prý nad vchod do háje umístit výzvu, aby do něj nevstupoval nikdo, kdo by neznal geómetrii. 

Platónovy politické názory byly zcela omezeny aristokratickým viděním světa a nikdy se netajil despektem k démokratickým režimům. Patřil k obdivovatelům státního zřízení dórské Sparty, jako ostatně většina Sókratových žáků. Když byla zakládána Megalopole, chtěli Arkaďané a Thébané, jejjich protektoři, aby novému státu Platón sepsal ústavu. Odmítl, protože si pánové nepřáli v Arkadii zavést rovnost majetku a ve výchově. O tom, jak navrhoval censurovat básníky matoucí mládež svým negativním podáním mýthů viz pod bohové. Že lékařská péče v ideálním státu se má věnovat jen zdravým jedincům, eufyseis, kdežto postižené a psychicky nevyspělé, kakofyseis, mají zabíjet sami lékaři viz pod Hippokratés. 

Platón uvedl do literatury výrazy jako boží prozřetelnost (hé theia epimeleia), dialektika, antipodi. Jeho sochu vytvořil pro Olympii Sílanión a busta z ní je v mnoha kopiích dochována dodnes.

O uchování Platónova díla se mimo jiné významně zasloužil dvorní astrolog Tiberiův, Egypťan Thrasyllos z Mendy (zemřel roku 36 n. l.), jemuž císař udělil římské občanství (Ti. Claudius Thrasyllus). Seřadil Athéňanovo dílo do tetralogiií, což se udrželo dodneška (srov. pod astrologie).

Jeho nejznámějšími přímými žáky byli: Athéňané Speusippos a blíže neznámí Hippothalés a Kallippos z Athén (jiný K. byl žákem Aristotelovým, K. z Korinthu byl stoikem a žákem Zénónovým), Xenokratés z Chalkédonu, Aristotelés ze Stageiry, zakladatel vlastního učení, mathematik a astronom Filippos z Opúntu, Hestiaios z Perinthu, sicilský magnát a politik Dión ze Syrákús, Hérákleidés z Pontu, který si ale roku 339 ve své vlasti otevřel vlastní školu a přidal se k peripatu, jinak neznámí Amyklos a mathematik Amyntás, oba z Hérákleie, Erastos a Koriskos, oba ze Sképse, Hermodóros ze Syrákús, Tímoláos z Kýziku (samovládce Kýziku, kterého za diadošských válek roku 319 podporoval Arrhabaios), Euaión z Lampsaku, Hégiás, opatrovník mistrovy závěti, Pýthón a Hérákleidés z Ainu, Démétrios z Amfipole, Mnésistratos z Thasu a dvě ženy, zřejmě profesně hetairy, Peloponnésanky Lástheneia z Mantineie a Axiotheá z Fliúntu, která také chodila na přednášky Speusippovy. Eufraia z Órea vyslal Platón k makedonskému králi Perdikkovi III., bratru Filippa II., aby mu radil (i takhle fungovaly filosofické školy).

Speusippos byl synem Platónovy sestry Pótóny a nástupcem svého strýce v čele školy byl jen osm let. Byl stejně bohatý, ale pravý opak Platónův: byl prchlivý a rád si užíval. Obě výše uvedené hetairy poslouchali i Speusippa. Ve stáří byl na vozíku a nakonec si sám vzal život. Xenokratés z Chalkédonu byl Platónovým žákem od mládí. Byl odměřený k ženám, prý nevynikal bystrostí, zato důvěryhodností natolik, že mu Athéňané jednou dovolili svědčit bez předepsané přísahy. Na druhé straně vyhrál Xenokratés na jedné z hostin cenu nejvyšší, dostal věnec za vítězství v závodě v pítí vína...

Nicméně později ho prý Athéňané prodali do otroctví za to, že nebyl schopen zaplatit zaplatit metoikion, cizineckou daň. Zemřel ve 82 letech, když v noci narazil hlavou na svůj nočník. V čele akadémie stál 25 let.

Třetím scholarchem akadémie byl Athéňan Polemón, který stejně jako oba první dva předchůdci pocházel z majetné rodiny a zprvu žil životem nevázaným. Pod Xenokratovým vlivem se ale změnil a proslul tím, že nikdy nedal v obličeji nic znát a že se stranil veřejnosti. Byl milovníkem svého žáka Kratéta z Athén do té míry, že s ním po smrti sdílel i hrob. Kratés ho později napodoboval úplně ve všem. V podobném vztahu žili další platónici Krantór a Arkesiláos. Krantór z kilických Sol ale zemřel na vodnatelnost ještě před Polemónem a Kratétem. Eudoxos z Knidu byl také posluchačem Platónovým (ale spíše pýthagorikem) a proslul jako mathematik, astronom, geometr, ale také jako lékař a zákonodárce.

Jeden z mála akadémiků měl možnost své ideály na krátko uskutečnit: někdy po bitvě u Megalopole se v Pelléně dostal k moci s pomocí Makedonce Korraka - a na Alexandrův pokyn (!) - vyhlášený athlet a filosof Chairón či Cheilón. Vládl prý v Pelléně s pomocí otroků. Bližší údaje nejsou známy; stěží přečkal Alexandrovu smrt.

Mezi Démostheneovými žáky byl Kineás z Thessalie, přítel dobrodružného Pyrrha Épeirského, jeho diplomat. Římanům předváděl ukázky umění řečnického nevázaného na prosté vyjádření vlastních názorů, a hlavní myšlenky stoiků a akadémie.

Střední Akadémie (druhá)

Arkesiláos z aiolské Pitany se odklonil od Platonových pouček, když do Akadémie zavedl prvek skeptický: skutečné vědění pokládal za nemožné. Byl posluchačem mathematika krajana Autolyka, jiného mathematika Hipponíka, athénského hudebníka Xantha, pak Theofrasta, až skončil u Krantora. Arkesiláos nic nenapsal a pokud, tak to prý spálil. Byl zadobře s králem Eumeneem I. Sám byl majetný a ke svým přátelům velmi štědrý.

Žil nákladným životem a prý jako první člověk začal navštěvovat sbírky zlatých a stříbrných předmětů, které zpřístupňovali ze svého majetku athénští boháči. Veřejně navštěvoval élidské hetéry Theodotu a Fílu, ale slavnější byla jeho paiderastiá, láska k chlapcům. Nikdy se neoženil a zůstal bezdětný, což byl jev v hellénském bisexuálním světě poměrně řídký. Zemřel stár 75 let raněn mozkovou mrtvicí po požití nezměrného množství nezředěného vína. Žákem Arkesiláovým byl Arideikés a Eugamos.

Ze zcela jiného milieu pocházel Bión z Borysthenu, syn obchodníka s rybami a hetéry z nevěstince. Otec byl prodán do otroctví pro jakýsi celní podvod a s ním celá rodina. Kluka si koupil místní řečník, který mu později odkázal svůj majetek a udělil i svobodu. Bión měl filosofický život přepestrý. Začínal jako akadémik, přešel ke kyrénaikům a pak k theodórovcům.

Vystupoval excentricky a zcela ojediněle ve světě athénských škol posluchače při výkladech bavil svými žerty. Pro svou samolibost ale neměl žádného žáka, i když byl velmi navštěvovaný. Skončil velmi špatně: když ve stáří onemocněl, začal nosit amulety, stal se pověrčivý a litoval svého předešlého života.

Mezi Arkésiláovy žáky patřili např. také Ekdélos a Démofanés, „přední občané“ Megalopole, kteří snad roku 255 dali zavraždit tamního tyranna Aristodáma z Figalie, který v Megalopoli vládl zhruba deset let.

Lákýdés z Kýrény byl žákem a nástupcem Arkesiláovým v posici scholarcha Akadémie. Byl zcela chud a po 26 letech předal vedení školy ještě za svého života, což je u hellénských filosofických škol případ vzácný, Fóčanům Télekleovi a Euandrovi. Lákýdés se pak prosaicky upil k smrti. Od Euandra scholarchii Akadémie převzal Hégésinús z Pergamu a od něho ji přejal Karneadés z Kýrény.

Nová Akadémie (třetí)
Karneadés pak zcela zpochybnil možnost jakéhokoli exaktního poznání, ale zavedl tři stupně pravděpodobnosti, a možná jako vůbec první z lidí popřel, že by bohové byli živoucí, věční a myslící tvorové. Atheistou však nebyl. Karneadés byl pracovitý, nosil dlouhé vlasy a vousy a byl ve světě oblíbený. Roku 155 šokoval jako člen athénského vyslanectva Římany. Zemřel ve věku 85 let.

Nikdy nic nenapsal a spisy, které mu jsou přičítány (ale pochopitelně nedochovány) sepsali jeho žáci, z nichž proslul Pún Kleitomachos z Karchédonu, rodným jménem Asdrúbás, který naopak napsal na 400 spisů (řecky se prý naučil až ve svých 40 letech, když přišel do Athén).

Po Karneadovi převzal školu Kratés z Tarsu, o němž není nic známo, stejně jako o dalších představitelích Karneadova směru, jimiž např. byli Aischinés z Neápole, žák a miláček Melanthia Rhodského, žák epikúrika Apollodóra Métrodóros z kárské Stratoníkaie, který proslul tím, že jako jediný z epikúriků odpadl od nauky Zahrady a přešel jinam (Métrodóros se stal posluchačem Karneadovým). Neznámí jsou dnes Charmidás či Karneadés Ml.

Čtvrtá Akadémie
Filón z Lárissy, žák Kleitomachův, který z Athén uprchl v roce 88 během tamních sociálních bouří a převratu do Říma (kde zemřel roku 80), se mimo jiné stal učitelem Ciceronovým. Na rozdíl od Karneada, jehož skepsi zmírňoval, tvrdil, že existuje určité zdání, které vědci poskytuje uspokojující přesvědčení a pojmovou jistotu.
Pátá Akadémie

S dobytím Athén Sullou roku 86 zanikla ve městě v Akadémii scholarchie: háj byl i s Lykeiem obléhateli zničen. Antiochos z Askalónu, přítel Lucullův, žák stoika Mnésarcha a Filkónův a jeho nástupce ve scholarchii, se odklonil od skepticismu a šel směrem ekklektiků. Sblížil se se stoou a uvedl do poznání pravděpodobnost pravdy. V ethice hledal střední cestu mezi stoiky a peripatem. Obnovil sice v Athénách výuku platónismu, ale přednášel v Ptolemaiově gymnasiu.

Po něm vedli školu Antiochův bratr Aristos a pak jistý Theomnéstos, než se centrum učení přesunulo do Alexandreie. Do Athén sídlo školy vrátil Ammónios, viz zde níže. Platónici se s peripatiky, stoiky a epikúriky, o jiných zmínka není, nicméně v Athénách udrželi do doby adoptivních císařů, kdy Hadriánus ustavil ve městě státem placená učitelská místa filosofie. 

Platónici doby císařské
Eklektiky, kteří měli blízko ke stoické ethice, byli Augustovi součastníci Eudóros, učitel Augustův a spíše rhétór Areios Didymos se svými syny Dionýsiem a Níkánorem a později vydavatel Platónových a Démokritových spisů v Římě Ti. Claudius Thrasyllos, Tiberiův životní důvěrník (sám ale spíše pýthagorik).

V Alexandrii, která se stala rájem platónismu v raném principátu, za Augusta žil Potamón, považovaný za zakladatel samostatné eklektické školy, která z obou Akadémií vyšla. V 1. či 2. st. n. l. proslul platónik Albínos, přednášející ve Smyrně, kde ho poslouchal Galénos.

Egypťan Ammónios/M. Annius Ammonius (jiný od Sakky) učil ve druhé části 1. století n. l. v Athénách. Jeho žákem byl známý autor a biograf Plútarchos z Chairóneie, který v Athénách ale později platónismus nepřednášel, nýbrž u sebe ve své boiótské vlasti. Jeho žákem z doby Antonina Pia byl L. Calvisius Taurus/Calvenus Taurus z Bérýtu (nebo Tyru?), jemuž se dostalo občanství v Delfách a byl učitelem a přítelem A. Gellia, autora Attických nocí/Noctés atticae. Calvenus, jehož vrstevníkem byl Albinus vyučující ve Smyrně, byl alergický na sofisty, jimž vytýkal rozmělňování filosofie.

Dále jsou známi za Hadriana a Antonina Pia: Platónovu filosofii učil Theón ze Smyrny, Gaius, jehož poslouchal ve Smyrně i lékař Klaudios Galénos. Gaiovým žákem byl Albinus. Jeho vrstevníky byli Númenios z Apameie a jeho přítel Kronios, Nigrinus, Maximus z Tyru a slavný berberský (?) literát Apúleios z Madaury.

Platónovskými současníky Marka Aurelia byli miliardář Héródés Attikos, vůdčí postava platónismu v Athénách své doby, Severus a Celsus, odpůrce křesťanů. Attikovým žákem byl Harpokratión. Učitelem M. Aurélia byl mimo jiné Plútarchův vnuk Sextos z Chairóneie. Na vrcholu principátu dostávali filosofové a učitelé řečnictví plat od císaře, což zavedl Hadriánus a Antónínus Pius.

Pak již následoval pouze vývoj tzv. novoplatónismu: Egypťané Ammónios Sakkás a jeho žák Plótínos (zemřel roku 270), Malchos alias Porfyrios z Tyru, Iamblichos, Dexippos, Eusébios, Maximos, Libanios, Priskos, Sallustius, Eunapius, císař Iúlianos zvaný monotheisty Apostata, Plútarchos z Athén, Lyk Proklos zvaný Diadochos (+ 485), Hypatiá, kterou roku 415 v Alexandrii zavraždil křesťanský dav.

Zřejmě posledním z císařů zasvěcených do eleusínií byl filhellén a platónik Gallienus s chotí Cornélií Salónínou zvanou Chrýsogoné. Plótínův příznivec se dokonce zaobíral myšlenkou založit v Kampánii stát filosofů.

Průvodním jevem neoplatóniků a neopýthagoriků třetího století bylo propojení filosofie s praktikami hermetismu a theúrgie, zapojení magie, astrologů, okultismu obecně do intelektuálního života. V čárách a vyvolávání duchů se projevoval život intelektuálních polytheistů, nikoli v pěstování upadajícího tradičního kultovního života s rituály a slavnostmi.  

Roku 529 zakázal císař Iustinianus v Athénách učit filosofii a majetek celé školy byl zabaven. Posledním scholarchem Akadémie byl Damaskios (520 - 530 n. l.), žák Marínův, Ammóniův a Ísidórův. Jejich žáky byli Simplicius, Asklépios a Olympiodóros. Damaskios se šesti žáky odešel na čas do Persie, ale poněvadž i zde nepanovaly nijak svobodomilovné poměry, vrátili se. Posledním známým spisem pořízeným autorem, který nepropadl křesťanství, byl Olympiodórův komentář Aristotelovy Meteorologiky z roku 564 n. l.

V západořímské říši byl posledním „filosofem“ (platónikem) Anicius Manlius Severinus Boethius, který však byl formálně členem křesťanské církve. Roku 525 n. l. byl pro údajnou účast na protigotském spiknutí předán Theodorichem katovi.

V příběhu Damaskiovy skupiny se možná odráží odvěký rozdíl mezi dogmatickým a absolutistickým východním světem a spekulativním a liberálnějším světem Evropy, resp. západu.

Peripatos
Roku 322 zemřel v Chalkidě na Euboji filosof Aristotelés ze Stageiry (62), roku 335 zakladatel školy v athénském Lykeiu. O známém filosofovi se traduje, že chodil extravagantně oblečený v drahých látkách, že šišlal, že nosil prsteny a že si stříhal vlasy. Koupával se v ohřívaném oleji a uměl na tom vydělat: olej ze své lázně pak rozprodával. Zemřel po požití oměje neboli vlčího moru, akoníton/aconítum. U Platóna byl od svých sedmnácti let po dvě desetiletí.

Nástupcem ve vedení Peripatu se stal jeho žák Theofrastos z Eresu, který předtím poslouchal Alkippa z Eresu. Scholarchem zůstal až do roku 287. Jméno mu dal jeho učitel Aristotelés podle toho, že dobře své názory podával („Libomluvný“); jeho rodné jméno znělo Tyrtamos a pocházel z rodiny valcháře. Na Theofrastovy přednášky chodilo i dva tisíce posluchačů. Filosofii, peripatu, se věnoval dokonce jeho otrok Pompylos.

Jakou společenskou důležitost přikládali Athéňané filosofickým školám dokládá usnesení, krátce v platnosti před rokem 307: bez souhlasu rady a lidu nesměl nikdo vést žádnou ze škol. Na základě tohoto usnesení byl vyhoštěn Theofrastos, ač oblíben a využíván pro diplomatická jednání s Makedonci v pohnutých dobách.

Aristotelés odkázal svou knihovnu a s ní své autorské svitky Néleovi ze Sképse, svému o Theofrastovu žákovi; sám Theofrastos měl autorských svitků v Lykeiu k disposici málo - a sním celá škola. Néleův otec Koriskos patřil se svým bratrem Erastem k posluchačům Platónovým, sám byl přítelem Aristotelovým. Néleus knihy z Athén odvezl do své vlasti, kde je musel ukrývat před Attalovci (což byl možná důvod odvozu svitků), kteří intensivně po celé Helladě sbírali rukopisy pro svou pergamskou knihovnu, konkurenci k alexandrijskému Múseiu.

Svěřil Aristotelovo dílo jakýmsi lidem, kteří svitky zakopali a dlouho se o nich nevědělo. Néleovi potomci je po dvou staletích poškozené vlhkem a ožrané červy prodali za hodně peněz, kolik to bylo, nevíme, bohatému sběrateli knih Apellikónovi z Teu, velkému knihomolu vydávajícímu se za peripatetika. Usadil se v Athénách a dostalo se mu občanství. Knihy, zjevně originály, nejen že kupoval, ale též kradl. Aristotelova díla dal znovu opsat a poškozená či chybějící místa do nových kopií doplnil. Již ve starém věku mu vyčítali, že restaurace byly plné omylů.

Po Apellikónově smrti, viz rok 88, se k Aristotelově knihovně dostal roku 86 vítězný Sulla a v Římě ji svěřil Tyranniónovi z Amísu, jehož rodným jménem bylo naopak Theofrastos, zajatec Lúcullův: a došlo k dalším chybám opisovačů. Tyrannión sám měl v Římě knihovnu o třiceti tisících svitcích.

Mezi dalšími žáky Aristotelovými byli Eudémos z Rhodu, který se věnoval hlavně mathematice a téměř nástupce Aristotelův ve vedení školy (jakmile se scholarchem stal Theofrastos, odešel na rodný Rhodos, kde kolem sebe shromáždil vlastní žáky), hudební theoretik a filosof Aristoxenos z Tarentu. Historik Dikaiarchos z Messány vyzýval filosofy, aby se věnovali politice: v jeho podání bios praktikos, což se později líbilo také římské republikánské elitě stoického a akadémického zaměření. Žákem Aristotelovým byl autor přírodovědných a historických spisů Faniás z Eresu, autor filosofických děl Klearchos z kilických Sol, historik, filosof a Aristotelův synovec Kallisthenés z Olynthu, odsouzený Alexandrem pro spiknutí na smrt, medik a jeden z manželů Aristotelovy dcery Métrodóros z Chiu. Blíže neznámí zůstali historici León z Býzantia a Klytos, či lékař Menón, autor Iatrik. Dalšími ze žáků byl Arimnéstos, Démotímos, Hipparchos, Kallínos.

Theofrastovým nástupcem byl Stratón z Lampsaku, který prý za své přednášky králi Ptolemaiovi Filadelfovi obdržel na 80 talentů. Jako scholarchos peripatu následoval Lykón z Tróady, který stejně jako Aristotelés byl fintil. Na rozdíl od zakladatele školy ale pěstil tělo a zápasil. Zemřel na pakostnici. Byl oblíbencem králů Eumenea II. a jeho bratra a nástupce Attala II. V čele školy stál 44 let, jeho žákem byl Hermioneus.

Z dalších peripatetiků proslul Démétrios Falerský, žák Theofrastův, v letech 317 - 307 Kassandrův epistatos Athén. Kromě svého filosofického přesvědčení byl příznivcem Sarápidovým. Žil s bohatou hetairou Lamiou, ale také s Charitoblefaros („Půvabných líček“) a Lampitó („Zářivých očí“). Zemřel v exilu u Diospole v búsiridském okresu v Egyptě na uštknutí zmijí. Athéňané mu dali postavit 360 soch, většinou jízdních nebo s dvojspřežím a ty prý všechny byly hotovy do 300 dnů (po jeho politickém pádu a útěku z Athén byly ale bez vyjímky zničeny a kovové sochy byly mj. použity na výrobu nočníků).

Od Speusippa k Aristotelovi přešel Hérákleidés z pontské Hérákeie, který se prý doma účastnil puče proti některému z místních samovládců a musel zemi opustit. Byl zavalité postavy a rovněž si liboval v nákladném odívání (proto byl také přezdíván namísto Pontikos, „z Pontu“ Pompikos, podle slavnostního roucha nošeného při průvodech, pompai). Jeho konec nebyl „filosofický“. Zemřel raněný mrtvicí v okamžiku, když byl v divadle na znamení státního vyznamenání věnčen zlatým věncem.

Prý podplatil posly i delfskou pýthii, aby do vlasti přinesli věštbu, o kterou Héráklejané žádali pro ukončení hladu, který v zemi zavládl. Podplacenou odpovědí byla výzva občanům, aby Hérákleida ověnčili a po smrti uctívali jako héróa. Filosof, to prý zásahem Apollónovým, zemřel hned, ve stejný okamžik prý v Delfách zkorumpovanou veštkyni uštkl had a poslové byli ukamenováni, když se všechno provalilo. Jeho komentátorem-vykladačem byl jistý Kleanthés z Pontu.

Theofrastovým žákem, boxerským olympioníkem, historikem a samovládcem na Samu byl Dúris, literární historik Chamaileón z Hérákleie Pontské, Praxifanés z Rhodu či Mytilény, učitel Epikúrův. Aristón z Iúlidy na Keu byl žákem Lykónovým a jeho nástupce ve vedení peripatu, po němž následoval Kritoláos z Fasélidy, který se roku 155 zúčastnil slavné diplomatické mise Athénských do Říma (spolu se stoikem Diogenem a akadémikem Karneadem). Po Kritoláovi jako scholerchos školy následovali Diodóros z Tyru a někdy kolem roku 120 jistý Erymneus.

Dalšími peripatetiky byli ve 3. a 2. století např. filosof a historik Hierónymos z Rhodu a Prytanis, mladší byli blíže neznámý Formión z Efesu, autor řady biografických spisů o filosofech Hermippos ze Smyrny, zv. Kallimacheios, autor sbírky životopisů slavných lidí Satyros z Kallátidy, grammatik a autor spisu Nástupnictví filosofů, Filosofón diadochai, Sótión z Alexandreie či autor stejnojmenného spisu Antisthenés z Rhodu.

Ti všichni žili někdy ve 2. století. Z děl Satyrových a Sótiónových pořídil výtah opět se stejným názvem Hérákleidés z Kallátidy, zv. Lembos („Lichotník“), úředník Ptolemaia VI. Filométora (H. sekretářem byl historik a zeměpisec Agatharchidés Knidský), autor Nástupnictví filosofů o filosofických školách. Neznámým peripatetikem je Démétrios z Býzantia.

Stejně jako v případě Akadémie znamenalo dobytí Athén Sullou roku 86 přeryv v řadě scholarchů peripatu. Lykeion bylo vyvráceno stejně jako Akadémův háj. Kmenoví stoupenci se zřejmě sdružovali na dlouho v Alexandreji. Androníkos z Rhodu byl posléze scholarchem školy v Athénách v letech 40 až 20 a publikoval ve spolupráci s Tyranniónem souhrnné vydání Aristotelových spisů, viz zde výše. Androníkův žákem byl Boéthos ze Sídónu. Xenarchos ze Seleukeie, Staseás z Neápole, Aristón z Alexandreie a Kratippos jsou dnes jména, o nichž toho více neznáme, zato Níkoláos z Damasku proslul jako autor nejrozsáhlejších dějin, které kdy byly ve starém věku řecky sepsány, vychovatel dětí M. Antonia a Kleopatry VIII., pak tajemník Héróda Velkého; zachovány ze 144 knih jen citace.

Peripatos doby císařské
Alexandros z Aig byl jedním z učitelů Nerónových, neznámí zůstali Sótión a Acháikos, autor Ethiky, za Hadriána žili Aspásios a Adrástos z Afrodisiady. Jeho žák Alexandros z Afrodísiady, autor komentářů Aristotelova díla, se pohyboval v okolí L. Septimia Severa a jeho syna Caracally a jeho žáky byli Aristotelés z Mytilény, Hermínos, Aristoklés z Messénie, skladatel dějin filosofie, a mathematik Sósigenés, kolem roku 200 n. l. Současníkem Galénovým, Commodova archiatra, byl Alexandros z Damasku, scholarchos v Athénách.
Peripatos existoval jako filosofická škola bez přerušení až do roku 529 našeho letopočtu, tj. 864 let, srov. zde výše.

Hellénismus

Stoá a eklekticismus
Stoikové, stoici dostali jméno podle Malovaného sloupořadí, stoá poikilé, na athénské agoře (původně Peisianakteion). Před Foiníčanem Zénónem z Kitia ji ale proslavili básníci staré attické komésie, kteří se tu scházeli o století dříve. Stoá smutně proslula z dob vlády „30“, kdy tu roku 404 aristokratický tribunál odsoudil na smrt na 1500 Athéňanů.

Zénón byl majetným obchodníkem, který se filosofii v Athénách začal zabývat až ve svých třiceti letech. Athéňany byl vyznamenáván, ale prý také byl velmi („barbarsky“) skoupý. Nicméně když zemřel (21. maimaktériónu roku 260?, srov. v CSD roku 264), byl poctěn státním pohřbem. Než se osamostatnil a založil vlastní školu, poslouchal akadémiky Kratéta, Stilpóna a Xenokrata. Školu vedl více než půl století. Jeho nedochovaný životopis sepsal v 1. st. jistý Apollónios z Tyru.

Z jeho přímých žáků pouze Kleanthés z Assu a Persaios z Kitia pokračovali v Zénónově duchu, z nichž Kleanthés se stal druhým scholarchem stoy (Persaios byl mj. velitelem makedonské posádky na Akrokorinthu roku 243 jmenován, zřejmě nelegitimní syn krále Démétria I. z časů jeho kyperského pobytu, viz rok 306). Mezi Zénonovi posluchače patřil Chremónidés (o jeho bratru Glaukónovi to nevíme), syn Eteokleův, který obrátil svou vlast proti Antigonovi II. a na ptolemaiovskou stranu (viz rok 267).

Aristón z Chiu, zvaný Falakros („Holohlavý“) či Siréna, odmítl zabývat se fysikou a logikou a soustředil se jen na ethiku. Od něho poprvé zaznělo to, co udělalo později stou tolik populární v řadách římské elity - nesouhlasil se Zénónovým členěním ctností, nýbrž uznával jen platnost ctnosti vzhledem k určitému případu. Z hlediska stoiků byl považován za sektáře a měl žáky Miltiada a Dífila (říkalo se jim aristónovci). Aristón zemřel na sluneční úpal. Aristón ale přešel k akadémikovi Polemónovi.

Dalším Foiníčanem ve stoy byl Hérillos z Kathága-Karchédónu byl rovněž kritický k Zénónovi. Dával za životní cíl vědění a vědeckou cestou se snažil odtsraňovat klamy z nevědomosti. Uvedl do stoy skepsi. Nejvíce se od Zénóna odklonil Dionýsios z Hérákleie Pontské, zvaný Přeběhlík, který položil životní cíl do rozkoše. Byl postižen vážnou oční chorobou a přešel ke kyrénaikům. Navštěvoval nevěstince a ve svých 80 letech zemřel dobrovolnou smrtí hlady.

Kleanthés, který po 19 let poslouchal Zénóna, byl boxerem a živil se v Athénách tím, že nosil vodu ze studní do zahrad. Když byl jednou pohnán před soud, aby vysvětlil, čím se živí, že má tak zdravé tělo, byl osvobozen, neboť mu jeho chlebodárci dosvědčili že pracuje fysicky. Rovněž Kleanthés zemřel jako 72letý o své vůli tím, že přestal jíst.

Sfairos z Bosporu Kimmerijského byl žákem Kleanthovým a působil na dvoře Ptolemaia Filadelfa. Byl učitelem a zřejmě také ideologem spartského krále Kleomenea III.

Chrýsippos z kilických Sol (nebo Tarsu) byl třetím scholarchem stoy a proslul svou psavostí. „Spáchal“ jeden z rekordů hellénského světa, když prý denně sepisoval na 500 řádků a za celý život napsal 705 filosofických spisů. Na rozdíl od Epikúra (na 300 titulů), s nímž takto soutěžil, ale proslul také tím, že používal velmi dlouhých citací děl jiných a nezřídka i svých vlastních prací ve spisech nových.

Chrýsippos dokázal některými svými názory šokovat. Souhlasil např. s pohlavním stykem s matkami, dcerami i syny, „obohatil“ prý stou i doporučením jíst maso zamřelých. Zemřel ve věku 73 let po požití množství nesmíšeného sladkého vína. Podle jiné tradice byl ale důvodem jeho smrti smích: když mu osel sežral fíky, nařídil služebné, aby zvířeti ještě dala i víno - představa hodujícího osla Chrýsippa pobavila až k smrti.

Básník Arátos z kilických Sol byl žákem Zénónovým. Aristóna poslouchal učenec Eratosthenés Kýrénský a moralista Telés. Chrýsippovými žáky byli Diogenés ze Seleukeie nad Tigridem (proto zvaný Babylónský) a Zénón z Tarsu. Diogenovým žákem byl např. Apollodóros ze Seleukeie, nástupcem v Athénách byl Antipatros z Tarsu (jiným stoikem byl v 1. st. Antip. z Tyru), jehož přítelem byl stoik Hérákleidés z Tarsu, zatímco Antipatrův krajan Archedémos po athénském pobytu u Diogenea Babylónského založil vlastní stoickou školu v Seleukeji. Jinak neznámý Eudromos byl autorem nedochovaných Základů ethiky.

II. stoá
Jeho žáky byli Boéthos ze Sídónu a u Římanů slavný Panaitios Rhodský, nástupce Antipatrův v Athénách. Jimi se začala tzv. druhá stoá. Boéthos připouštěl více kritérií pravdy, než pouze smyslové vnímání a předpoklad, přidal rozum, vědu a snahu. Božstvo (= postupující monotheismus) v podstatě oddělil od světa hmotného, vesmíru. Panaitios se stal učitelem a zakladatelem římského sticismu.

Byl přítelem a učitelem Scipiona Afrického Mladšího, C. Laelia, Q. Mucia Scaevoly, L. Aelia Stilona. Obdivoval Platóna a Aristotela, ale popíral existenci duše po smrti. Panaitiovým žákem byl Démétrios z Bíthýnie, syn stoika Dífila. O Démónaktovi ze 2. st. nevíme nic. Z Mygdonské Antiocheje-Nisibi na severu Mesopotamie pocházel stoik Apollofanés.

Poseidónios z Apameie byl Panaitiovým nejslavnějším žákem. Vyučoval na Rhodu, kam za ním putovali muži ze smetánky dobových římských elit (Caesar, Cato Utický, Cicero, Pompeius, Brutus). Jeho žáky byli Hekatón a Iásón z Rhodu, vnuk Poseidóniův, jejich Mnésarchos, Dardanos a Apollodóros, kteří žili v Athénách. Faniás, Diodóros, Asklépiodotos snad působili v Athénách před závěrem římské občanské války, kdy se asi škola v Athénách rozpadla.

Pokračovali v učení stoicismu Dionýsios, dva Athénodórové z Tarsu, z nichž jeden byl učitelem Augustovým, astronom Geminus, geógraf Strabón z Amáseie, Augustův přítel Areios Didymos z Alexandreie se svými syny Dionýsiem a Níkánórem.

Areios je identický s Didymem Chalkenterem, „S kovovými útrobami“, autorem 3500 až 4000 děl, komentářů k literatuře etc.? Nezaměňovat s křesťanským kazatelem Areiem z Libye, snad narozeného kolem roku 280 n. l., zemř. 336 v Kónstantínúpoli, který byl vyloučen z církve za ariánství, proti němuž neúnavně bojoval Athanasios z Alexandreie (zemřel roku 373, viz).

Stoá doby císařské
Hérákleitos, Attalos, Chairemón z Alexandrie, Egypťan, který přešel do stoy a popsal egyptské kulty a kněžství, jeden z učitelů císaře Nerona, L. Annaeus Seneca, L. Annaeus Cornutus, A. Persius Flaccus, M. Annaeus Lucanus, C. Musonius Rufus z Volsinií, jehož za mlada byl posluchačem u Epafrodíta, Nerónova posluchače, otrok Epiktétos z Hierápole ve Frygii, Flavius Arrhianus, Eufrátés, C. Plinius Caecilius Secundus ml., Kleomédés, princeps M. Aurelius Antoninus.

Eklekticismus
se projevoval hlavně v rámci stoy, u epikúriků jako např. u lékaře Asklepiada z Bíthýnie, Zénóna Sídónského. Viz 4. a 5. Akadémii.
Eudóros, Thrasyllos, Potamón z Alexandreie, který svou školu přímo nazval eklektickou.

Eklekticismus římský
M. Tullius Cicero, M. Terentius Varro, Q. Sextius Niger, vegetariánský stoik, který ale odmítl státní službu, Sótión z Alexandreie.
Cornelius Celsus, Fabianus Papirius, L. Crassitius

školy vysoké, university, srov. pod knihy, knihovny:
Antika vysoké školství v dnešní podobě neznala. Školou všeobecného vyššího typu, kam se zájemce mohl po „středoškolském“ vyučování sofistů odebrat, byly filosofické, rhétorské, právnické či umělecké školy, které lze připodobnit spíše k našim vysokoškolským seminářům.

Za ryze vědecká pracoviště lze však označit státní archivy a knihovny (později u Římanů i u soukromníků). Středisky vědeckého světa byly státy jako Athény, Alexandreia Egyptská, Antiocheia na Orontu, Pergamon, Rhodos, Řím, ale také např. Bérýtos, který měl v imperiální době proslulou školu právnickou, v Galliích Lugdúnum, v Africe Karthágo, které v císařské době vyrostlo ve velkoměsto. Nejslavnějšími „universitními“ středisky byly v Athénách platónská Akadémie, peripatetické Lykeion, Músaion v Alexandrii, které bylo vybaveno nejrozsáhlejšími knižními fondy starého věku.

Hellénismus byl orientován badatelsky a Římané vzdělanostní výdobytky Hellénů dále rozvíjeli. C. Iúlius Caesar daroval římské občanství všem, kteří v Římě učili svobodným uměním, liberálium artium doctórés, a lékařům. Pozdější náplň universitních filosofických fakult, „sedmero svobodných umění“, pochází z vyučovacích předmětů římských škol: grammatika, dialektika, rhétorika, arithmetika, geómetrie, astronomie a músika.

Universita je středověký pojem, který buď znamenal souhrn vyučovaných věd, universitas litterarum, nebo obec žáků a učitelů, tedy něco jako cech intelektuálů, universitas scholarium et magistrorum popř. u. magistrorum et scholarchorum.

První státní školu snad universitního typu založil císař Hadriánus (vládl v letech 117 - 138) v Římě pravděpodobně pod dnešním Piazza Venetia. Athenaeum bylo vědeckým a výchovným státním ústavem pro pěstování filosofie, rhétoriky a literatury. Při stavbě nové linky metra roku 2009 byly objeveny zbytky tří hal s místy pro asi devět set posluchačů.

Do té doby v Římě a jinde ve starém světě působily pouze jednotlivé filosofické a literární školy. Hadriánus se, zřejmě úspěšně, pokusil v Římě všechna „svobodná umění“ a všech směrů směstnat pod jednu střechu. Athenaeum se stalo vlastním vzorem pro středověká italská a evropská vyšší učení.

Dobu zániku Athaenea jako instituce neznáme, jistě ale bude závislá na rozhodnutí mohutnících křesťanských aktivistů. Stavba byla vážně poškozena zemětřesením v 9. století, část sloužila později jako mincovna, nakonec byla sklepením špitálu. Dnes leží její zbytky šest metrů pod povrchem Říma.

Konstantin Veliký založil ve svém Novém Římě na Bosporu vysokou státní školu se stipendiem pro „studenty“ do dvaceti let. Učitelé byli placeni státem/císařem a vyučovali řecky a latinsky. Je zaznamenáno, že studenti žili velmi intensivním životem po hospodách a na hippodromu, prali se mezi sebou příznivci jednotlivých učitelů/professorů, mezi nimiž panovala nevraživost a studenty si přetahovali.

Stát/císař měl na starosti „vědu“, knihovnictví a školství, nikoli církev, jak tomu bylo později na západu. Enkyklios paideiá odpovídala později za východořímských Palaiologů triviu (gramatika, řečnictví, dialektika) a quadriviu (aritmetika, geometrie, hudba/harmonie, astronomie) - septem artés liberálés na západu Evropy.

Roku 425 n. l. školu reorganisoval východořímský císař Theodosius II., syn Arkadiův, tentokrát již dogmaticky zaměřenou. Císař byl oddán monotheistickému státnímu kultu křesťanství (v říši definitivně povinný od roku 380). Theodosiova „universita“ měla školu gramatickou, řečnickou, „filosofickou“ a právnickou. Učilo na ní deset „nižších“ grammatiků, tři „vyšší“ rétoriku (srov. pod latina). V té době a až do expanse Arabů byla rétorskými školami známá města Alexandrie, Antiocheia, Kaisareia kappadocká, Gáza a Athény; Bérýtos se chlubil školou právnickou.

Po úpadku školství za ikonoklastů, viz pod latina, zřídil v paláci Magnaura v Kónstantínopoli Theofilos Bardás školu se čtyřmi odděleními, s „filosofií“, geometrií, astronomií a gramatikou. Ještě za Kónstantína VII. (913 – 959) byla podporována a v 11. století za Komnénovců zřejmě zanikla. Učitele některých kónstantínopolských škol tehdy jmenoval patriarcha. Při patriarchátu vznikla „encyklopedická“ universitní škola při chrámu sv. Sofie, didaskaloi tés megalés ekklésiás, „učitelé velkého kostela“.

Ve 12. století založil škol Máximos Planúdés při klášteru Chóra, polymatheia/všeobecné vzdělání pro vojáky, úředníky a lékaře. Planúdés latinsky uměl, ale jazyk nevyučoval (latinofrones, „latiníci“. orientovaní na spolupráci s katholickým Římem). Všeobecná škola za Palaiologů se jmenovala katholikon múseion.

Je pochopitelné, že klasický způsob vyššího vzdělávání, tedy volné posluchačství u slovutných učenců a odborníků a svobodná volba mezi nimi, nebyla pro dogmatický monotheismus atraktivní a pro státní a církevní moc naopak zcela nepohodlné. Více než snaha o rozšiřování poznání se u Theodosia a jeho středověkých zakladatelů universit projevila snaha o kontrolu ideologické kázně. Jako první zakázal pedagogickou činnost polytheistům roku 529 se zákazem filosofických škol, či toho, co z nich zbylo, v Athénách císař Iustíniánus I.

Arabský historik a zeměpisec z 10. století al-Masúdí o roli křesťanství ve vědě: „Za časů starých Řeků (= Hellénů) a krátkou dobu i za vlády římských císařů se učenost stále rozvíjela a dosahovala vrcholů..., vědy byly neustále pěstovány, těšily se všeobecné úctě..., a vytvářely velkolepou stavbu až do doby, kdy se u Řeků objevilo křesťanské náboženství. Vše, co staří Řekové osvětlili, zhaslo, a vše, co objevili, bylo zničeno.“

Zcela předešli dobu čínští konfuciáni. Císař Wu po roku 141 učinil konfucianismus říšskou ideologií a sto až sto třicet tisíc úředníků muselo z její znalosti skládat komisionální zkoušky. To Evropa také neznala, kromě křesťanské způsobilosti poznala ještě zkoušky z marx-leninismu a vědeckého komunismu. Číňané ovšem trumfnou co se dá: Ming z dynastie Chan založil v Luo-jang universitu, přednášel na ní a prohlásil se profetem – správného konfuciánství. Země prosperovala, vysoké učení mělo 240 budov a třicet tisíc studentů.

Zřejmě prvním člověkem, jehož církevní spory mezi křesťany přivedly na popraviště, byl jistý Priscillianus, od roku 380 biskup v hispánské Avile. Vyznával asketický způsob života a mimo jiné dráždil souvěřící tím, že přísně dodržoval půsty. Byl ostatními hispánskými biskupy v čele s Ithaciem z Ossonoby obviněn z kacířství a do sporu byl zavlečen císař Gratianus. Ithacius později obvinil Priscilliana u dvora v Trevíru/Trier znovu z náklonnosti k manicheismu, kacířství a magie, která měla ublížit novému císaři Mágnovi Máximovi (dal Gratiana zavraždit).

To už podle římského zákona byl zločin hrdelní. Biskup z Tours Martin, později křesťany svatořečený, se Priscilliana zastal: duchovno může být zvládnuto jen duchovnem, si myslel. U císaře intervenoval rovněž Ambrosius, biskup milánský, pocházející z Trevíru. Začátkem roku 385 byl Priscillianus se dvěma kleriky, básníkem Latronianem, jistou vdovou a s  učitelem řečnictví Helpidiem v Trevíru veřejně popraven.

Za nejstarší „universitu“, která nepřerušeně funguje dodnes, je pokládána islámská škola al-Karavín v marockém Fásu/Fesu, založená roku 859. Také druhá nejstarší je muslimská: káhirská al-Azhar (975).

Středověké evropské u. vznikly nejprve v Salernu (10./11. st.), Bologni (1088), Reggiu v Popádí (1188), Vicenze (1204), Arezzu (1215), Padově (1222), Neapoli (1224), mimo Itálii v Cambridgi (c. 1209), ve španělské Palencii (1212/14).

Na podporu věd zakládány „učené společnosti“. Nejstarší nepřerušeně fungující je Royal Society (of London for the Improvement of Natural Knowledge) založená roku 1660 a potvrzená o dva roky později králem Charlesem II. Académie Française byla sice založena roku 1635, ale zavřena roku 1793 a obnovena roku 1803.

Největší evropskou universitou s nejvíce zapsanými studenty je asi římská La Sapienza, Moudrost, založená roku 1303 (roku 2007 měla na 140 tisíc posluchačů). Nejbohatší universitou je americká Harvardova, nejlidnatější zřejmě Universidad Nacional Autónoma de México (UNAM) s 280 tisíci stálými studenty a s ostatními formami studia na půl milionu (2007). Městem s nejvíce vysokých škol je pravděpodobně Peking s dvaceti miliony obyvatel: v roce 2010 měl 144 universit a čtyři sta vědeckých institucí. 


Š‘l ze Sam‘al, k.§ 743

šlechta§ viz pod aristokracie; šlechtické tituly, viz titul

Šomerón§ viz Samareia

Šošenq§ viz Šešonk

šovinismus§ viz národovectví

Španělsko, viz Hispánia

šperky§ viz móda

 

špinavé peníze§ viz praní

špionáž, špioni, zpravodajská síť, kontrašpionáž, římská, srov. pod policie§ 217, 212

Šrávastí, v páli: Sávatthí, hl. m. Kóšaly§ 600, 461

V nejlepších čase milionové město s množstvím buddhistických staveb, kolem roku 400 n. l., kdy ho spatřil jako první z čínských poustevníků Fa-sien, v něm žilo dvě stě rodin, ale stavby ještě stály. 

 

štěrk§ viz silnice a ulice

štola§ viz tunel

 

štvanice§ viz pod gladiátoři a lovy

Šu§ viz S’si-čchuan

Šú-iddin§ viz Súdinés

Šubria, země v prostoru záp. (?) od jezera Ván§ 754, 673

Šubuchnu, část země kolem jezera Ván§ 679

Šulláj§ = Syllaios

Šulmán-ašaréd, hebr. Salmanassar, jméno ass. králů:§
Šulmán-ašaréd III., řec. Sardanapallos (viz)§ 719, 696, 650
Šulmán-ašaréd IV.§ 776 - 772
Šulmán-ašaréd V.§ 727, 724, 722, v Babylónu zván Ululája

Šuma-ukín z Babylónu§ = Nabű-šuma-ukín

Šumerové§ = Sumerové

Šunaššura(š), k. Kizzuwatny§ 696

 

Šung(a), Sungové, vládnoucí dynastie v indické Magadě brahminského rodu z oblasti kolem Udždžajín, buddhistům nenaklonění§ 185, 68

Šuppiluliuma(š) I., k. Chetitů§ 696

Šuppiluliuma(š) II., k. Chetitů§ 765
Šuppiluliuma(š) z Kommágény, k., ass. Ušpiluluma§ 746

Šúrasena, Šúrasenové, řec. Súrasenoi, árj. klanová „republika“ na sz. IND s hl. n. jménem Mathurá, řec. Methora§ 600

Šutruk-nachchunte II. z Elamu, k., bab. a ass. Ištar-chundu§ 717, 703, 699

Šuzub§ viz Nergal-ušézib

Šuzubu§ viz Mušezib-Marduk

Švábové, viz Sémnoné

Švetaketu, ind. filosof a učitel filosofie doby upanišád, s. Uddálakův, prý sepsal předchůdce Kámasútry, kterou sepsal mnich Vátsjájana někdy v době mezi 4. st. př. n. l. až 3. st. n. l. (přednost se dává pozdějším datův)§ 600