Sa-Sd

S'-ma Čchien/Sima Qian, čín. historik§ 520

 

S´-ma Siang-žu, básník§ 179, 117

S'-čchuan, čín. provincie, staré Šu§ 59

 

Sa§ viz Sanové

Saale§ = Sála

Saba, Saba´, řec. Sabé, země a přístav v jižní Arábii, zhruba dn. Jemen, Sabajové, Saba‘aj, Sabaioi, bibl. Šeba, jihoarabský národ na území dn. Jemenu, sídelním m. Mariaba, dn. Marib§ 734, 715, 600, 400, 343, 260, 225, 160, 109, 25, 24

Sabakón, řec.§ = Šabako

Sabária, Savária, dnešní Szombathely v H§ viz Bojové a s. v. křesťanství/Martin z Tours

Sabatína, jedna z řím. tribuí§ 387

Sabazios, předněvýchodní, anatolský a thrácký bůh polností a úrody, na jehož počest pořádány noční orgiastické slavnosti. Byl prý prvním, kdo zapřáhl vola do spřežení. Viz pod Zeus.

 

Sabiktás, Sabiktos, satrapa Kappadokie§ 333, 323

Sabínové, lat. Sabíní, Sabínie, italický národ a kraj ve střední Itálii, země severně od Latia, poeticky nazývaní Sabellové, sídel. m. Reáte, dn. Rieti§ 751, 746, 733, 715, 672, 616, 664, 585, 505, 504, 501, 494, 475, 470, 460, 458, 449, 303, 290, 81
Mezi Sabelly byli počítáni ještě Marrucínové, Paelignové, Marsové, Aequové, Hernikové, Vestiniové, Pícéni a Samnité.

 

sabinové, sabinovci, sabíniání, právní škola§ 50

 

Sabirové, Sabiroi§ viz Chazarové

 

Sabos, k. ve Šťastné Arábii, zkomolené jméno související se Sabaji, viz zde výše§ 24

 

Sábratha, Sabratha, m. v Libyi, viz pod Tripolis a Neápolis/Leptis Magna


Sabura, vojevůdce Iúby I.§ 47
Sabylinthos z Molossie, královský poručník§ 429
Sabyrtios z Épeiru, o. strat. Krísóna§ 206

Sacer mons, „Svatá hora“, mí. v Latiu§ 494, 493, 449

Sadalás, jméno thráckých vládců:§
Sadalás I.§ 87, 86, 80
Sadalás II.§ 48, 42, 28
Sadalás III.§ 42, 28

Saddhatissa, Saddha Tissa k. na Cejlonu§ 101, 77, 59
Sadokos, s. Sitalkův, thrácký dynasta a athénský občan$ 430
Sádokovci, Sádok, židovský rod§ 455, 135, 36

sádra, viz pod sebevraždy

Saddúkajové, Sádukajové, židovská sekta resp. strana (sedúkím), aristokratičtí protivníci fanatických přívrženců farisajů§ 135, 76, 67, 36

Sadyattés z Lýdie, k.§ 629, 617, 611

L. Saenius, cos. suff. 30

 

saepta, saepta Iúlia (pl.), oplocení/ohrada, "oplocení Iúliovo"§ 46, 26, 7

Pův. dřevěným plůtkem vymezené místo na foru nebo Martově poli pro hlasování komitií, comitia tribúta, sněmoviště. Božský Iúlius začal na Martově poli se stavbou kryté mramorové budovy s loubím o délce 740 m (= tisíc kroků), kterou dokončil M. Aemilius Lepidus a zkrášlil a roku 26 dokončil M. Vipsanius Agrippa.

Přestavba sněmoviště byla plánována senátem již od roku 54. V dobách principátu se tu konaly schůze senátu, různé soutěže, nebo sloužila k procházkám, když za Tiberia se přestalo s volbou úředníků a začali být jmenováni; také se tu konaly gladiátorské zápasy, dokonce tržiště tu fungovalo.

K saeptě/ohradě přiléhala v dobách republiky villa pública pro státní jednání a hotel pro vyslance a zahraniční návštěvy (stavěna od roku 54). Pravděpodobně v sousedství stávalo i diribitorium, které začal roku 25 stavět Agrippa a dokončil roku 7- Augustus. Rozsáhlá budova sloužila ke sčítání hlasů po comitiálních volbách vyšších úředníků (diribeó, rozčleňuji, počítám hlasy na tabulkách), což prováděli diribitórés, sčítači hlasů. Později se tu rozdávaly dary lidu a vyplácel vojákům žold. Caligula sem umisťoval své divadelní výstupy, když bylo příliš horko na sezení v divadle, Claudius se tu procházel, stavba s utužujícím principátem ztrácela smysl. Roku 80+ vyhořela a poněvadž ji Titovi architekti nedokázali opatřit novou střechou, zůstalo diribitorium nezastřešené.  

Safáqis, Sfax§ viz Thaenae§

 

Sagalassos nebo Selgéssos, hellénisované m. v Pisidii§ 189

Zničené zemětřesením mezi roky 540 a 620 n. l., dn. Aglasun v TR. Roku 1995 zde byla nalezena hlava sochy Alexandra Velikého, roku 2007 kolos Hadriánův (belgické výkopy) a o rok později ve frigidariu zbytky dalších "dynastických" kolossálních soch. Hadrián, jehož chrám ve městě dokončil Antoninus Pius, navštívil S. a udělil mu titul "prvního města Pisidie".

Sagartie, země severně od Persie, součást Médie, pozd. pohoří Zagros, srov. tam§ 521

Sagdonakés z Charakény, dynasta§ 129

Sagras, ř. na území Bruttiů mezi Lokry Epizefýrskými a Krotónem, snad dn. Turbido (?)§ 540

 

Saguntum, řec. Sagunton, m. v tarrakónské Hispánii, původně Zakynthos, pro Maury Murbiter, což z „múrí veterés“, až do roku 1877 šp. Murviedo, dn. Sagunta§ 530, 231, 226, 220-219, 217, 214, 200, 75

Sagylion, pevnost v Pontu nezn. polohy§ 46

 

Sahara, poušť, arab. sachárá, poušť, srov. pod Sáhel§ 126

Sáhel, čes. Sahel, subsaharská oblast, od arab. sáhil „břeh“ mezi pouští a černošskou populací pod Saharou zvanou Súdán (nezměňovat se státním útvarem na Nilu a srov. kdysi koloniální území Francouzský Súdán), od arab. bilád as-súdán, země černých§ 126

Sahohiko, b. císařovny Saho-hime, spiklenec§ 26

Saho-hime, císařovna Suininova, ses. Sahohikova§ 26

 

Sachu, k. v Malatii§ 765

Sais, sajská dynastie, Saités (nomos), m. ve západní Deltě, eg. Sa, gen. Saje, arab. Sá al-Hagar§ 730, 720, 664, 570, 486, 338, 285, 186

sakaia, babylónské slavnosti, viz pod Svátky

Sakaría z Israéle§ = Zakarjá, Zakaríah z Israéle

Sakanripakala, datovací éra Saků, platí dodnes, viz éry

Sakaraukové, Sakové, Sagaraukové, Sakaraulové, čín. S’-se§ 775, 551, 530, 480, 282, 170, 160, 155, 141, 130 - 128, 124, 90, 76, 75, 55, 31, 30.
Skythské kmeny a národy východně od Kaspického moře a zpoza Iaxartu/Syrdarji, Hellény označovány jako Skythové, později Indosakové, srov. pod Kšatrapa, srov. též pod Indoparthové (jazyk Saků z rodiny íránských se později v Turkestán nazývá též chotánština).
Sakové, středoasijští Skythové, čín Saj/Sai, pohřbívali své předáky rovně do kurganů se dělili na východní Sakarauky (starším jménem Aramiové), a na západní Massagety, viz.

 

Panovníci Saků v Indii/Indoskythů, Indosaků. Převážně na základě mincovní epigrafiky nelze stanovit, kdo v konfederaci Saků byl vládcem údělným, nelze stanovit pevný bod pro dataci ani nástupnictví, k tomu viz rok 55. 

 

Po Mauovi, viz rok 170 a 90, vládl v Gandháře Azilisés a Azés I. (spekulovalo se podle mincí, že existoval i Azés II.). Mauovými současníky, byl Onónés (lat. Vonónés), dynasta s parthským jménem. Satrapou za něho a asi též nástupcem v titulu „král králů” byl jeho bratr Spalahorés/Spalisirés, řec. na minci raženo Spalyriés, v kharóšthí Spalahora. Spalyriovým synem byl satrapa Spalagamés, v kharóšthí Spalagama. Oba asi byli současníky Aza.

 

Satrapou Azy (I.) a někdy kolem roku 20 př. n. l. byl Zeionisés, khar. Džihunia, Charausta, řec. Charaéóstés (Charahostés), syn Artův, a nakonec Mudžatrija (st. čtení Hadžatrija). Vlády všech mohly skončit někdy s rokem 10 n. l. nebo později. Jejich nástupci se stali dynastové indoparthští, viz rok 20+.

 

Jejich současníky byli satrapové kraje Čuchsa (asi dn. Čačh v Paňdžábu) Liaka Kodzula (tak na mincích) a Patika Kodzula. V oblasti kolem Mathury a ve východním Paňdžábu jsou známi z této doby satrapové, „severní satrapové”, Hagamastra, Hagana mahákšatrapa Radžuvula a jeho syn Sodasa. Později v době Hadriána je znám mahákšatrapa Charapallana a satrapa Vanaspara. 

 

V dnešním Bádžauru, jedné se součástí autonomních kmenových území Pákistánu (FATA) vládla v posledních desetiletích př. n. l. a v prvních n. l. skupina dynastů Apráčů, Apráčarádžové se sídlem v Apráčapuře. Prvním byl Vidžajamitra známý mimo mince i z dedikačního nápisu v Bádžauru, viz rok 55. Podle něho by začal vládnout roku 7 př. n. l. Po něm vládl jeho syn Indravasu s manželkou Vasumitrou, Vispavarnam s chotí Šiširenou, Indravarman s Uttarou, Aspa/Aspúvarma a posledním známým v dynastické řadě byl kolem roku 50+ Sasan, asi současník Kušánce Kodzúla Kadfidzy. 

 

V Balúčistánu panovali někdy od dob Hadrianových panovníci indoskythské dynastie Páratů, Páratarádžové: Jolamira, syn Bagarevův (c. 125–150), Bagamira, syn Jolamirův (c. 150), jeho bratr Ardžuna (c. 150–160) a nejmladší ze sourozenců Hvaramira (c. 160–175). Následoval Mirahvara, syn Hvaramirův (c. 175–185), jeho bratr Miratachma (c. 185–200), Kozana, syn Bagavharnův (c. 200–220), pak Bhimardžuna, syn Jolatachmy (c. 220–235). Po něm kraloval Kozija, syn Kozany (c. 235–265), Datarvharna, syn Datajoly (I.) (c. 265–280) a na závěr Datajola II., syn Datarvharna (c. 280–300).

 

Z stejné doby pochází dynastie „západních satrapů”. Prvním byl Nahapana, z jehož vlády známe několik nápisů datovaných jeho érou roky 41 až 46. Podle ničím nepodloženého předpokladu se vychází z úvahy, že se data vztahu k éře Saků začínající rokem 78 n. l. a že tudíž vládl v letech 119-124 (jiní si myslí, že to jsou roky jeho vlády o posouvají jeho kralování o půl století dříve. Po něm jsou známa jména Čaštana, řec. Tiasthenés/Testenés, král v Ozéně, Udždžainu, jeho syn Džajadaman a jeho syn Rudradaman I. (do c. 150). Damadžadasri I., Dživadaman, Rudrasimha I., Isvaradatta (188-191), po něm se vrátil Rudrasimha I. (zemřel roku 197) a podruhé Dživadaman (197-199). Rudrasena I. vládl do 222, Samghadaman jeden rok, Damasena (223-232), Damadžadasrí II. a Viradaman (234–238), Jasodaman I. (239), Vidžajasena (do 250), Damajadasrí III. (251–255), Rudrasena II. (255–277), Visvasimha (277–282), Bhratadarman (282–295) a s ním Visvasena (293–304), Rudrasimha II., son of Svamího Jivadaman (304–348) ve spoluvládě s Jasodamanem II. (317–332), Rudradaman II. (332–348), Rudrasena III. (348–380), Simhasena (380– ?), Rudrasena IV. (382–388) a poslední Rudrasimha III. (388–395). Jím panování indoskythské/indosacké dynastie končí. O jeho konci se traduje, že Ramagupta, starší bratr Čandragupty II., měl na území Západních satrapů zálusk, ale v Gudžarátu byla jeho armáda zle poničena. Rudrasimha III. viděl cenu míru v Ramaguptově manželce Dhruvadevi. Byla by to pro Gupty ostuda, tak k Sakům poslali vyhlášenou hetéru Madhavasenu převlečenou za královskou manželku. Byla to však zároveň milenka Čandraguptova a ten nedal na ženu sáhnout. Převlékl se, tak se to traduje, za královnu a dal se odnést k Rudrasimhovi. Zabil ho a později též svého bratra Ramaguptu a Dhruvadevu si vzal. A to byl konec vlády Saků/Skythů v Indii.

 

Sakastán, území Saků v dn. AFG a írán. Sístánu a Balúčistánu§ 124

 

Sákja, Śákja, Sákija, Šakja, severoindický kmenový svaz, resp. volené království na dn. nepálsko-indickém pomezí§ 483, 461

Sála (lat.), ř. v Germánii, dn. Saale§ 3

Salaithos ze Sparty, vojenský poradce v Mytiléně§ 427

Salamíniá, státní loď athénsk᧠viz Paralos

Salamís, ost. a m. v Sarónském zálivu, č. Salamína, v dobách achájských království Pelopova bratra Telamóna, otce Aianta a Teukra, bojovníků před Trojou, zvaná kdysi Pityússa, "Borový o.", ve středověku Kuluri, Kullura/Preclík§ 709, 640, 631, 604, 570, 528, 485, 480, 479, 472, 429, 406, 405, 318, 306, 295, 263, 243, 229, 7

Roku 2006 byly zveřejněny výsledky pětiletých výkopů salamínské citadelly u vsi Kanakia na západu ostrova. Mykénský palác ajantovské dynastie byl opuštěn kolem roku 1180, což koresponduje s daty trojské války. Ve dvou budovách měl 33 místnosti o 750 metrech čtverečních a Aiás byl zřejmě posledním z králů, který ho obýval; vlast nespatřil, protože si vzal život po dobytí Ília. Mezi nálezy je bronzový plát z pancíře s egyptským jménem Ramesse II. (vládl 1304-1237).

Lidé místo možná opustili (stavba nenese stopy požáru) s Ajantovým bratrem Teukrem a založili na Kypru novou Salamínu. Klasická Salamína stála na druhé straně ostrova.
Aiás patří v Íliadě mezi nejsympatičtější z Hellénů. Silný a nejbojovnější po Achilleovi, vítězil bez přičinění bohů (žádný nad ním nedržel ochrannou ruku), nepatřil k žádné „supermocnosti“: před Troju z 1186 lodí připlul se dvanácti.

Salamís, m. na východním Kypru u dnešní Famagusty§ 709, 570, 520, 497, 460, 451, 450, 411, 392, 385, 374, 404, 386, 351, 345, 332, 321, 313, 310, 306, 305, 301, 295, 293, 204, 180, 130, 51
Assyřané ji nazývali Kisu/Kísu. Z velké části zničena za židovského povstání v letech 116-117 n. l. za císaře Trajána, kdy bylo na Kypru vyvražděno na 240 tisíc Hellénů, jak vypočetl Kassios Dión. Po obnově veřejných staveb za Hadriána a o dvě staletí později Constantia II. (337-361) se městu dostalo jméno Constantia. Kolem roku 650 byla zničena zemětřesením.

Salampsió z Iúdaie, sestra Mariamy§ 38

Salampsió z Iúdaie, d. Héróda Velikého s Mariamou§ 38

Salapia, m. v Ápúlii, dn. Salpi§ 213, 210, 89

Salassové, lat. Salassí, keltsko-ligurský alpský národ v dn. Savojsku§ 143, 27, 25

Salduba§ = Caesaraugústa

saliové, salií, „skokani“, římští kněží Martova kultu, původně sbor 12, později 24 kněží; pořádali každoročně průvody městem s tancem se zbraněmi a bojovými zpěvy, doprovázené hostinami, viz v přílohách Bohové a jejich svátky pod 1. březnem (nezaměňovat se Saliy, později západní částí kmenového svazu Franků, salští Frankové/Westfranken, jejichž jméno pochází asi od řeky IJssel, lat. Isala, odtud dnešní oblast Salland v provincii Overijssel při hranicích s Německem, zřejmě původní sídelní oblast franských skupin označovancýh latinskými autory za "salské")§ 715, 190


Sallat, mí. na středním Eufrátu§ 625

Sallentínové nebo Sálentínové, illyr. nárůdek v Iápygii v Kalabrii, viz tam a pod Messápiové, na jejich území osada původně "krétská"§ 269

Sallum, s. Jabeše, usurpátor israélského trůnu, též Šallum§ 747, 746

C. Sallustius Crispus, též Sálustius, caesarián, bohatec a historik§ 86, 61, 46, 35
Jeho na konec republiky výstavný dům přečkal nespočet majitelů a byl vypálen roku 410 n. l. při dobývání Říma Alarichem. Jeho ruiny stály ještě za historika Prokopia o 150 let později.

Sallúvií, Salúvií, Sallúviové, řec. Salyes§ 126, 124, 123, 121, 90
Keltsko-ligurský národ v Narbonské Gallii na sever od Massilie, srov. Aquae Sextiae

Salmakis, pevnost Halikarnássu§ 334

Salmanassar, hebr.§ = Šulmán-ašared IV. a V.

Salmydéssos, kraj a m. v Thrákii na Černém moři§ 410, 399

Salómé (I.) z Idúmaie, hebr. Šlomit, d. Antipatrova, sestra Héróda Velkého, m. Bereníky§ 65, 28, 17, 5, 4
Salómé (II.), dc. Héródiady§ 48+ 

 

Salómé Alexandrá I., hebr. Šelomsíjón, též Alexandrá Salomé, ka, manž. Aristobúla I. a Ióanna Hyrkana I., s. Šimona ben Šetacha, m. Ióanna Hyrkana II. a Aristobúla II.§ 104, 103, 76, 71, 69, 67

V essejských textech kumránských svitků je dvakrát zmiňována jako prostitutka, poněvadž sekta byla alergická na větší společenskou roli žen. Tím, že prosazovala farisaje, určila Salómé podobu židovství na dlouhá staletí. 

 

Salómé Alexandrá II.§ 76

 

Salomo, Šalomo, Šelomo, Šlomo (hebr.), Salómón, Salomón i Solomón (řec.), k. Israéle, arab. Sulajmán§ 587, 195

Salón, Salóna, lat. Salóna nebo Salónae, m. v Dalmácii, chorv. Solin u dn. Splitu (z Palatium, Spalatum, rozumí se salónského rodáka Diokleciána)§ 196, 181, 78, 49, 48

Salpinové nebo Salpinátové, Salpinátés (mn. č.), m. v Etrúrii, snad dn. Mte. Alfino§ 392-391

salpinktés (totiž agón, soutěž v troubení na polní trubku), olympijská disciplina§ 396

saltus Marcius, Marciův hvozd, lokalita v apuánské části Ligurie, proslavená porážkou konsulského vojska Q. Marcia Philippa; dnes snad na území obce Seravezza a jedno místo se dodnes jmenuje colle Marcio§ 186

Salús, bohyně spásy, její chrám v Římě§ 306

Q. Salvidiénus Rúfus (Salvius), Octaviánův nauarch§ 41, 40

Salvius alias Tryfón, k. otroků na Sicílii§ 104, 101

Salvius, vrah Pompéiův§ 48

C. Salvius Násó, velitel ve válce s Mthridátem VI.§ 73

Nejslavnějším ze Salviů jezdeckého stavu byl M. Salvius Othó jako Imp. M. Salvius Othó Caesar Augústus, zimní císař roku 69 n. l. Othó a jeho rod povznesl císař Claudius do stavu patricijského. Byl oddaným nerónovcem a císaři dokonce pomohl k Poppaeji Sabíně. Byla provdána za Rufria Crispína a Neró ji na oko provdal za Othóna, aby k ní měl rozjíždějící se maniak blíže.
Neró pak Othóna vyslal do Lúsítánie jako správce provincie a Poppaeu si vzal (roku 65 ji těhotnou v návalu vzteku zabil kopnutím do břicha).

Othónova smrt 16. dubna 69 n. l. se neslučovala s jeho dosavadním životem. Byl pokládán za změkčilce ochotného k jakékoli neřestné lumpárně. Ve smrti se ukázal pravý opak. Po nerozhodné bitvě v poli připravil pozůstalost, vyspal se a ráno se bodl do srdce.
Není časté v historiích starého věku, aby imperátor byl tolik obdivován vojáky a milován, že si prý jich několik vzalo život u jeho hranice a jiní se pozabíjeli v zápasu.

Sálybri᧠viz Sélymbriá

Salynthios z Agraje, k.§ 426, 424

Sam‘al či Šam‘al, aramaisovaný syrochet. stát v sev. Syrii, ass. Bít Gabbári, dn. jihoturecké Zinçirli, snad hell. Níkopolis v Amánu§ 740, 732

Samarkand§ = viz Marakanda

Samareia, m. a země ve středu Palaistíny, m. Héródem přejmenováno na Sebasté (odtud Sebasťané), dn. arab. Sebastíje, hebr. Šomerón; sídelní m. Israélského království§ 773, 747, 740, 738, 737, 734, 730, 727, 724, 722, 715, 445, 433, 420, 333, 218, 168, 165, 145, 129, 110, 84, 40, 38, 30, 4

Pravověrní Židé iúdští nazývali v náboženském schismatu Samareje (v kralické bibl. češtině Samaří a obyvatele Samareie Samaritány) Chutchaj n. Kuthim, a to podle babylónského města Kutha, Kuta, kam byli z části vysídleni Assyřany. Héródés chátrající obec vybudoval v hellénistickém stylu s chrámem Augustovým s rozsáhlým svatým okrskem uprostřed města o šesti tisících kolonistech zpočátku.

Nezaměňovat s mesopotamskou Sámarrou, arab. Sámarrá´ v IRQ (srov. pod Mesopotamie); poblíž této S. roku 690 založil Sîn-achché-eríba/Sancherib Surmarrati, Š-, dn. Tell al-Suwwán, řec. Súma, syr. Sumra.

samaritáni, šámerim, "ti, co se drží zákona", židovská sekta; židovští obyvatelé zaniklého severožidovského státu Israél se drželi a dodnes drží ze „starého zákona“ jen prvních pěti Knih Mojžíšových, tzv. pentateuchu, plus Knihy Jozué§ 36

Z kdysi rozsáhlé populace žilo na jaře roku 2009 ponejvíce v obci Kirjat Lúzá u Šechemu-Sichemu/Nábulusu v Předjordání a v obci Cholon u Tel Avivu, celkem asi 750 šámerim. Dodnes se pokládají za původní Israélce a horu Garizim (arab. Džarizím) mají za místo zvěstování židovského monotheismu. Mají své velekněze Jahweova kultu, roku 2016 jím podle agentury AP byl Abdalláh Wasíf Taufíq (81). V Předjordání užívají arabských jmen, hovoří arabsky a chodí do arabských škol; náboženské svátky drží dle svých tradic. Židé se samaritánům dodnes straní. Na Garizim přitom stával Jahwův velký chrám, jehož téměř čtvercové základy o téměř stometrové straně se vykopávají. V době júdského království byl větší a asi také pro kult důležitější než jerúsalémský.

Království Israél bylo mnohem lidnatější než Iúdeia, půda výnosnější a hora Garizim podle všeho bývala dlouho hlavním ústředním kultovním místem všech židovských klanů, jak lze soudit z biblických příběhů Abrahámových a Mojžíšových. 

Samarobriva, viz Ambiánové

Sambos z Indie, dynasta§ 325

Samé, m. na Kefallénii a původní jméno celého ostrova§ 189, 60

Samios ze Sparty, nauarchos§ 401

Samnagétos, osada Massilských, u dn. Marseille§ 600

Samnium, Samnité, synkopicky ze Sabínium, řec. Saunion, Saunitiké (sc. gé), Saunítai, země a národní svaz jižně od Latia až k Jaderskému moři, náležející mezi sabellské národy, viz pod Sabínové, hovořící jazykem oským ze skupiny osko-umberské§ 700, 545, 423, 420, 353, 343, 341, 334 - 332, 326 - 318, 328, 316 - 314, 311 - 304, 298 - 292, 290, 281, 280, 277 - 275, 273, 270-269, 259, 217, 180, 91 - 89, 87, 82, 81, 49, 7

Samos, ost. v Íkarském moři, tur. Susam§ 776, 730, 704, 700, 667, 650, 635, 611, 603, 600, 568, 532, 524, 522, 520, 519, 517, 500, 494, 491, 480, 479, 442 - 439, 431, 412, 411, 409, 407, 405, 404, 390, 365, 357, 342, 340, 322, 319, 301, 300, 295, 250, 208, 201, 197, 190, 167, 133, 85 - 83, 32, 31, 21, 20
O původních dvou iónských fýlách viz pod Athény.

Samos, jméno arménských a kommegénských dynastů:§
Samos I. Arménský§ 317, 250
Samos II. Theosebés Dikaios Kommágénský§ 130, 98

Samosata (pl.), staré Kimuchu/Kummuch, sídelní m. Kommágény na Eufrátu u Karchemiše (nezaměňovat s Arsamósatou)§ 607, 606, 38
V římské době garnisonní město. Turecká vesnice Samosat roku 1992 zmizela s celým okolím a s naprostou většinou antických pozůstatků pod hladinou přehrady Atatürk, kterou Turci postavili na Eufrátu koncem 80. let. Systém dvou tuctů přehrad na Eufrátu a Tigridu zatopil ještě řadu dalších historických míst, srov. např. Zeugma.

samospráva městská v římské říši, viz pod Římská říše

Samothráké, ost. před Thrákií v Egeidě s theokratickým státem Velkých bohů samothráckých§ 399, 390, 281, 241, 217, 172, 168, 84

Původním názvem Saonnésos podle Saona a později Dardaniá podle Dardana, jeho bratra a rovněž s. Diova a zakladatele Troie, který tu prý se svou matkou Élektrou zavedl kult fryžské Velké bohyně či Velké matky bohů a kněžské společenství Kabeirů-Saliů (srov. krétské Kúréty); zde i na protilehlém thráckém pobřeží byly tradičně dobré vztahy k Egyptu (srov. ptolemaiovské posice), související zřejmě se starými kultovními vazbami (kult Slunce mohli sem zavést uprchlíci z egyptského Achetatonu ve 14. st.?).

V hellénismu největší obchodní překladiště v severní Egeidě, protiklad jižního Délu.

O původním jménu ostrova viz pod potopa. Saon dal ostrovanům zákony a rozdělil je do pěti fýl podle počtu svých synů. První inicioval do samothráckých mysterií Iasión. Když na ostrov dorazil Kadmos pátrající po své sestře Európě, byl zasvěcen a oženil se s Iasiónovou Harmonií. Jejich svatba byla prý první, na níž brali účast bohové a novomanžele potěšili dary. 

Samprati§ viz Indrapalita

Sampsigeramos I. z Emesy v Syrii, dynasta nad okolím Bambyké, Berroie a Hérákleie u Kyrrhu (arab. Šamší-garam, řec. též Sampsikeraunos, Sampsikeramos, lat. Sampsiceramus), o. Iamblicha I.; o jeho rodu viz pod Emesa§ 65, 64, 51, 31

Sampsigeramos II., manž. Iotapy III., o. Iotapy§ 17

Samsi z Arabie§ viz Šamší

samurajové, viz pod žoldnéři

San, Sanové (sg. Sa), původ. obyvatelstvo jihu Afriky, Evropany zvaní Bushmen, č. Křováci, příbuzní s Khoikhoiny-Hotentoty§ 300

San Augustín, lokalita v kolumbijském departamentu Huila, jméno neznámé megalithické kultury§ 500

San´á, Sana´a, Sanaa, viz Arábie

San Ťin, tj. Tři státy Ťin, období čín. dějin§ 403

Sanballat ze Samareie, bab. Sîn-uballit nebo Sîn-balat, řec. Sanballetés, žid. dynastové:§
Sanballat I.§ 445, 433
Sanballat II.§ 433
Sanballat III.§ 433, 333

Sánčí, angl. Sanchi, původně buddhistický chrámový komplex se stúpami a pozdějšími kláštery severozápadně od Bhopálu v Madhjapradéši, jemuž dal povstat král Ašóka§ 260

Sandarofagos§ viz Satladž

Sandasarme z Chilakku, k.§ 675

Sandrachšatra z Kimmerie, k. , syn Lygdamidův§ 644

Sandrokottos I. z Indie, Čandragupta§ 321, 303, 297

Sanduarri, k. v Kundu a Sissu§ 677

Sané, m. na Chalkidice, jedno na poloost. Akté (založeno z Andru), druhé na Palléné§ 750, 654, 424

Sangala, m. či pevnost v Paňdžábu v dn. PAK§ 326

Sangarios, ř. ve Frygii a Býthínii, dn. Sakarya v TR, v srpnu 1921 zde Kemal paša porazil řeckou armádu; není v CSD

Sangata, k. v Magadě§ 232

sanhedrin§ viz synedrion

sanskrt, sanskrit, ind. literární jazyk§ 600
Nejstarší z ie. jazyků, kterého se bez podstatných změn používá literáty, vědci a nábožensky po tři tisíce let dodnes a mezi hinduisty, buddhisty džinisty a sikhy je jeho znalost stále znamením vzdělanosti. Gramatika s. se nezměnila od pátého století př. n. l., kdy její pravidla sepsal v „Osmi kapitolách“, Aštadhjaji, Panini z Gandhary (asi 520-460).

Nikdy neměl vlastní písmo, podléhal místním „abecedám“. Po zavedení knihtisku a jistou zásluhou evropských badatelů se používá severoindické písmo devanágarí (n. nágarí).

Santonové, Santonés, keltský kmen sídlící severně od Garumny u moře, dn. kraj Saintogne, se sídlem v Mediólánu, dn. Saintes§ 60

Santorin, Santorini, viz pod Thérá

Santra z Etrúrie, filolog a autor životopisů, předchůdce Suétóniův§ 50

Saókondários z Galatie, o. Kastóra I.§ 64

 

Sapaeisis, náčelník středoasijských nomádů, snad Indosaků, z poloviny nebo konce prvního století př. n. l.§ 170

Sapaiové, Sapaioi, jeden z velkých thráckých kmenů či kmenových svazů, poprvé v historii zmiňovaný Hérodotem k roku 480§ 178, 55, 42, 35, 31, 13, 10

Sapaudia, viz Burgundové

Sapfó z Mytilény, též Psapfó, básnířka, d. aiolského šlechtice Skamandrónyma a Kleidy, sestra Laricha a obchodníka Charaka (Charax), manž. Kerkoláa z Andru, m. Kleidy, zemřela snad kolem roku 580§ 630, 612, 603, 307

Sapóros I., Šápúr, per. k.§ 96

 

Sára, viz Sarra

Saracéni, Sarákénoi, pův. jméno jednoho z arab. kmenů, klanového svazu z Jemenu, někdy v 1. st. n. l. migroval na Sínaj a na území Nabatajů, později do Mesopotamie. Ve 4. st. n l. kočovali mezi severní Mesopotamií na Tigridu po jižní Egypt do sousedství Blemmyů. Pozd. evropské a východořímské/byzantské označení pro Araby a mohammedány vůbec; z arab. označení pro „lidi z Východu“, šarkájín (srov. maghrib, "západ", původně všechny země západně od Egypta, z čehož pochází slovo Maroko).

Se Šarkájín souvisí arab. označení pro „země východu slunce“, Levantu/Orient, mašriq. Hebr. označení beduínů z vnitřní Arábie bylo Bene kedem, Synové východu (vnitřní pouště). Viz Arabové; v římském a světě požívali pověst "národa nebezpečného", který neoral, neznal víno a neznal stálých sídel. Římané se poprvé otevřeně střetli se Sarákény roku 292 n. l., když Arabové vpadli ze Sínaje do Syrie.

Sarakos, řec.§ = Sîn-šarra-iškun

Sarápis, Serápis, hlavní bůh Alexandreie, srov. Zeus-Sarápis§ 323, 300, 287, 275, 54, 7, 1+

V době smrti Alexandra Velikého měl S. chrám v Babylónu. Jeho hellénské jméno lze odvodit od bab. Šar-apsî, Král podzemních vod, tedy řec. Sarapsi. Jeho kult související původně s Plútónem-Hádem se v hellénistické éře spojil s Alexandrovým mýthem a to pravděpodobně byl důvod snu a horlivosti Ptolemaia I. Sótéra, že roku 287 zahájil stavbu Sarápeia, jednoho z největších chrámu hellénistického Egypta. Plútarchos zaznamenal, že bůh dal králi znamení hledat jeho sochu v Sinópě na Pontu a převést ji do Alexandreie. Král města (spíše tyrannos) Skydrothemis dlouho na obyvatelích žádal její vydání. V egyptské Memfidě však už jedno Sarápeion v té době existovalo a stálo na kopci zvaném Hellény Sinopion. Je tedy možné, že boiótský literát vytvořil příběh s "králem" jedinečného jména, aniž by se v Alexandreji zeptal, a odpor domorodců je asi na příběhu to pravdivé. 

Sarápión z Athén§ arch. 116

Sarápión ze Syrie, zrádce§ 132


Sarauéné, jedna z deseti kappadockých satrapií§ 230

Sardanapallos (řec.)§ = Šulmán-ašaréd III., jinak hebr. Salmanassar, n. Aššur-báni-apla

Sardar z Čédi, Ašókův guvernér Kalingy, zakladatel dynastie Čédi, o. Mahámeghaváhany a děd Kháravély§ 185

Sardeis, lat. Sardés, gen. Sardeón, od toho Sardiános, Sard/člověk ze Sard, Sardy, sídelní m. Lýdů na úpatí zlatonosného pohoří Tmólu (dn. Bozdağ), lýdsky Sfard, tur. Sart§ 776, 716, 678, 663, 652, 624, 547 - 545, 526, 522, 518, 508, 504, 501, 500, 498, 496, 494, 481 - 479, 464, 450, 439, 411, 407, 395, 392, 388, 334, 333, 322, 321, 317, 308, 302, 300, 286, 263, 254, 242, 220, 216 - 213, 197, 190, 165, 86, 78

Sardinie, lat. Sardinia, řec. Sardó, Ichnússa („stopa“ - podle tvaru ostrova,  též Sandaliótis, „sandálový ostrov“, od sandalion, "sandálek); od toho Sardonios, "Sard"; dn. it. Sardegna§ 540, 379, 281, 263, 259, 258, 241, 239, 235-231, 227-225, 217, 215, 210, 203, 181, 177, 176, 146, 126, 115, 111, 83, 81, 78, 77, 46, 42, 40, 39

Ibérští Sardové byli Egypťany jmenováni již mezi „mořskými“ národy. Ostrov kolonisován poprvé kolem roku 800 na pobřeží Foiníčany: zřejmě Carales, Caralis, dn. Cagliari; Sulci na o. Plembarii, dn. Sulki na o. Sant´Antioco, osada s pevností na Monte Sirai c. 750 s nedotčeným hrobem nalezeným roku 2002 se sochou Ba´ala Adira, strážce podsvětí.

Pro Římany bylo obyvatelstvo S. nespolehlivé a tudíž v opovržení - hořký, pohrdlivý, zlomyslný úsměv, rísus sardonicus, řec. gelós sardonios např. etr. soch (srov. ale pod sochařství souvislost s archaickými hellénskými kúroi a korai), se jménem ostrova zřejmě nesouvisí (snad od řec. sairó, pf. seséra, šklebit se otevřenými ústy, nebo od sardonion či sardanion, hořká bylina, o níž hovoří Homér v Odysseji, sardoa herba, působící onen škleb a rostoucí pouze na Sardinii). Dávní Sardové měli ve zvyku obětovat své sedmdesátileté starce Sáturnovi a při tom se usmívat.

Vedle zlomyslného úsměvu Sardů rozlišovali staří ze smíchů bez vnějšího podnětu ještě gelós sarkastikos, povýšení, urážlivý, a gelós kynikos, tedy vyjadřující převahu spočívající na hlubší znalosti okolností a nezohledňující citovou stránku, z čehož vzešlo označení pro bezohlednou otrlost "cynický". Helléni hovořili o megarském smíchu, gelós megarikos/rísus megaricus, který byl hlasitý a v nevhodnou dobu (gelós akairos), gelós iónikos, úsměvy vyzývavé tanečnic na hostinách a gelós chíos, chíjský smích hlasitý lascivní. 

Na severovýchodu o. žili Korsové a zbytek severu Sardinie obývali Balarové; jižní půlku Ilijci, viz tam. Všechna ethnika zřejmě nesouvisí s neolitickým praobyvatelstvem nazývaným podle kamenných věžovitých staveb "kultura nuraghů" existující od asi 1800 do kartháginské kolonisace, respektive do římské roku 238. Kromě asi sedm tisíc zbytků kamenných staveb se zachovalo například 25 kamenných válečníků se štíty a luky a s helmami s rohy z asi 8. st., tedy starší "ochránci" ve zbrani než v čínské dynastii Čchin.

Předchůdci nuraghenové kultury byla kultura bonnanarská, jakási sardská podoba celoevropské kultury lidu zvoncových pohárů (2600-2200, v Británii do 1800).

Prehistorie: Helléni nazývali Sardinii podle tvaru ostrova Ichnússa (ichné - stopa, šlépěj). První kolonie zřizovali mezi domorodci na pobřeží libyjští Foiníčané, většinou Kartháginci. První oikistem byl Sardos, syn Makéridův (hérós, zřejmě Melkart-Héráklés). Po nich přišli Boióťané a Ibérové, pak Thespijští a Attičané pod Ioláem, kteří prý založili Olbii. Po pádu Troie se na ostrově usadila část Troianů, kteří nepokračovali do Itálie.

Hellénský živel byl na začátku válek o vládu nad Sicílií Kartháginci zlikvidován. Původní obyvatelé Korsiky, řec. Kyrnos, byli na pobřeží podmaněni Kartháginci. Korsové a Ílijští si udrželi svobodu ve vnitrozemí.

Od 14. století žijí v Algheru na severozápadu ostrova Katalánci usazení zde po vyhnání domorodců v éře, kdy Sardinie patřila Aragonu (savojský od roku 1720). Z Katalánie sem byli posíláni též trestanci a ve městě se dodnes katalánsky hovoří: údajně čtvrtina z výce než čtyřiceti tisíc obyvatel uvádí jako svou první řeč katalánštinu a nikoli italštinu. V roce 1921 to při censu bylo ještě sto procent (New York Times, listopad 2016).

sarkofagos, kamenná pohřební schrána, „(kámen) požírající tělo“. Nejrychleji prý pozřel ostatky kámen z maloasijského Assu. Sarkofagy bývaly zdobené, u panovníků mnohdy předními umělci. Tělo Alexandra Velikého leželo ve skleněném sarkofagu. Srov. pod pohřby.

Sargon II., hebr.§ = Šarru-kén II.

Sargarauéné, jedna z deseti satrapií Kappadokie§ 230

Sargentios, neidentifikovaná ř. v Paionii§ 286

 

sarísa, viz vojenství

Sarmaté, též Sauromaté, íránský národ příbuzný Sakům-Skythům§ 600, 500, 250, 181, 179, 150, 92, 50, 1

Někdy v 6. až 4. století migrovali ze Střední Asie za Ural, někdy po 500 obsadili území do té doby skythská západně od Tanaidu/Donu a do 2. století obýval celou dnešní Ukrajinu, jižní Rusko a podél pobřeží Černého moře se dostali až do střední části Anatolie (Západní Armenie). Pro Římany byli S. všechny národy žijící východně za Germány a severně od Pontu.

V 1. století n. l. vstoupili na sever Balkánu. V koalici s germánskými Goty od 3. století n. l. podnikali výpravy do Dacie a na jih od Dunaje. Hunský vpád na Ukrajinu roku 375 S. zlomil: část s Huny pokračovala na západ Evropy, část sdílela osudy Gotů a v 6. století n. l. mizí z historické paměti. Antickými autory zaměňováni se Skythy.
Sarmatská kultura je podle vybavení hrobů chudší než skythská, uctívali na rozdíl od zvířecích kultů skythských oheň a obětovali mu koně. V boji používali delší kopí a meče než Skythové a Sarmatky bojovaly, také na rozdíl od Skythek, po boku mužů; tím se zřejmě staly vzorem pro „hellénské“ Amázónky.

Sarónský záliv/úžina, mezi Attikou a Peloponnésem, Sarónikos kolpos/porthmos§ 709, 480, 292

Saros, ř. v Kilikii, dn. Seyhan, jejíž jedno rameno se jmenuje Göksu§ 196 a viz pod Adana

saros, viz chronologie

Sarpédón, gen. Sarpédona§ 1. seleukovský vojevůdce, 143, 141; 2. skeptik, 230; 3. s. Diův a král v Lykii, zabit před Trojou Patroklem; 4. mys v Kilikii Trácheji, dn. Incekum

Sarra§ 1. viz Tyros; 2. též Sára, manž. israelitského předáka Abraháma, m. Isaakova

Sarsina (sg.), m. v Umbrii, dn. Sarcina§ 251

Saserna, jméno dvou autorů, píšících o zemědělství, otce a syna§ 100

Sásánovci, perská dynastie, jméno podle Sásána, dědy Ardašíra I.; srov. pod Mesopotamie§ 250, 141

Sasové, viz Germáni

Saspeirové, neident. národ v Kolchidě§ 550

Satalos§ = Gatalos

Sátaváhanas, Sátaváhanové či Šátaváhanové alias Dasjúové, vládnoucí dynastie z indické Ándhry, ovládla střed. část subkontinentu a několik desetiletí Magadhu a velkou část současné IND§ 230, 55, 22

Panovnická dynastie Ándhrů: Megasthenés je znal pod jménem Andarai/Ándhrové a drželi si prý sto tisíc vojáků a jeden tisíc slonů, a to v době, kdy byli ještě vasaly Maurjů. Jejich původním sídlem bylo Amarávátí a do zániku dynastie vládlo třicet králů.

Sát. žili pravděpodobně v matrilineární společnosti a šlo tedy o předárjskou dynastii s původním jménem Sátakani. Podporovali buddhismus i hinduismus.

Z její éry pocházejí mimo jiné objekty 29 jeskyň Adžanta/Ajanta caves ne severu státu Maháráštra (poblíž Aurangábádu a Džalgáonu/Jalgaon). Jeskynní chrámy a buddhistické kláštery byly vyhloubeny a upraveny uměleckými výtvory kameníků a malířů fresek do kamenné stěny nad řekou, nejstarší asi už ve 2. století př. n. l. Když Sátaváhanové zmizeli ze scény (po roce c. 220 n. l.), na tři století zavládl v kraji hinduismus a v jeskyních se nepracovalo.

Ale v 5. století n. l. s dynastií Vákátaka (c. 250-510) přišla buddhistická renesance a bylo ke stávajícím šesti jeskyním přiděláno 23 na dnešní počet. Kolem roku 480 za panovníka Hariseny/Harišeny práce skončily. Pro Evropu byl komplex objeven v dubnu 1819 kapitánem koloniálního vojska Johnem Smithem při lovu tygrů.

satí, viz pod sebeupálení

Satibarzánés z Persie, satr. Arie§ 330, 329

satira a římský epigram, č. též satyra:

Na rozdíl od řecké literatury nedosáhl literární epigram v latinské takové popularity. Zavedl ho spolu s elegickým distichem až Q. Ennius sbírkou Saturae o čtyřech či pěti knihách (z nichž se zachovalo jen několik řádků). Satiry psal Osk M. Pacuvius, sestřenec Enniův, který dosáhl slávy hlavně svými tragédiemi.  Jím se končí období starší satiry. Epigrammy po něm psali jeho mladší vrstevník např. studovaný a movitý Kampánec C. Lucilius (zemř. 103), či mnohem později první římský lyrik C. Valerius Catullus (zemř. 54).

Po proslulém Q. Horatiovi Flaccovi v raném principátu prosluli jako autoři epigrammů L. Annaeus Seneca jr., Petronius Arbiter (= T. Petronius Niger, cos. roku 62 n. l.), ale hlavně M. Valerius Martialis (zemř. roku 104 n. l.), který je všeobecně pokládán za zakladatele evropského satirického epigramu vůbec. V moderním slova smyslu satirický obsah latinských epigrammů souvisel právě s tímto literárním žánrem, se satirou.

Satira či ve starší podobě satura (pestrá nádivka, směs, satura lanx, miska s všelikými obětinami pro Cereru) bylo původně označení pro lyrické básně obsahově i formou různorodé (srov. nahoře uvedenou sbírku Enniovu). Teprve později se v satiře obvykle používal hexametr a její obsah byl výsměšný, kritický nebo prostě ironický. Římané považovali satiru za svůj žánr, který od Hellénů nepřevzali (srov. pod komédie).

Klasikem římské satiry byl C. Lucilius, jehož aristokratický původ v literatuře nebývá tak častý: jeho sestra se stala babičkou Pompeiovou. Z Luciliova díla Saturae (Pestrá směs) o 30 knihách se zachovaly jen zlomky. Slavnými pokračovateli Lucilia byli Q. Horatius Flaccus (zemřel 27. listopadu r. 8 př. n. l.) a ještě později Aules Persius Flaccus (zemřel ve 28 letech na žaludeční chorobu) či D. Iunius Iuvenalis. M. Terentius Varro Reatinus (nar. 116) bojoval v občanských válkách na straně Pompeiově, sběratel římských starožitností (= ethnograf a folklorista), se proslavil satirami. Sepsal údajně na 150 knih Menippských  satir (zachována jen nepatrné zlomky).

Původ satiry, jak ho podává Livius: roku 361 za velkého moru se Římané pokusili usmířit bohy mj. také hrami scénickými, k jejichž provozování pozvali profesionální herce z Etrurie (hister, histriones). Ti v doprovodu zvuku píšťaly deklamovali žertovné verše, což po nich prý napodobila římská mládež. Livius Andronicus později před pištce postavil chlapce, aby za herce zpíval, a těm zůstal prostor pro dialogy.

Začátky leží ve fesceniích (od fascinum, zaříkávání?, nebo od etruského města Fescennium či Fescennia), které se pronášely hlavně při dožínkách během herního projevu postaveného na rozpustilém dialogu.
O pozdně antické anthologii latině z Karthága a Luxoriovi viz pod Vandalové a epigrammy.

Satladž, sanskrt. Šatadru/Sutudrí, angl. Sutlej, ř. v provincii Paňdžáb v PAK, řec. jméno Sandarofagos je až z doby Klaudia Ptolemaia§ 326 - 325

satrapés, satrapeiá, satrapa, satrapie v Perské říši, správní region, převzato Alexandrem Velikým a Seleukovci, o Kšatrapě viz Indosakové§ 518

satrapie horní§ = viz horní satrapie

Satricum, m. v Latiu, dn. Conca§ 386, 378, 381, 348, 346, 319

Satrové, thrácký kmen v Pangaiu§ viz Béssové

Sáturnália, veselý svátek držený v Římě 17. - 22. 12. v upomínku na Zlatý věk Sáturnův-Kronův§ 497

Sáturnia, řím. osada na etruském území, dnes lázeňské místo v obci Manciano pod Monte Amiata§ 183

Sáturnínos Kythénios, skeptik§ 230

Sáturnus, řec. Kronos, bůh§ 497, 357 a srov. pod aerárium a občanství

Jeho chrám dal v Římě prý postavit již král Tullus Hostilius, který prý také zavedl sáturnálie. Podle jiné verse byl však chrám postaven až L. Tarquiniem a zasvěcen dictátorem T. Larciem, podle další pak zasvěcen až na základě usnesení Senátu vojenským tribunem L. Furiem. V podzemí chrámu na Foru bylo aerárium Sáturní, státní pokladna, její účtárna a archiv.

Pokladnu vedli dva quaestoři volení na tříleté období, viz pod quaestórés. Vedli také evidenci římských občanů, od roku 4 n. l. evidenci legitimních dětí a od dob Marka Aurélia zřejmě také dětí nelegitimních. Sáturnova socha byla po celý rok spoutána vlněnými pouty, kterých byla zbavována jen v době svátku.


Satyrá, m. Eumenea I. Pergamského§ 263

Satyros z Hérákleie Pontské, tyr., b. Klearchův, zemřel v bolestech na nějakou formu rakoviny, dožil se 65 let a vládl sedm let§ 353
Satyros z Kallátidy, peripatetický životopisec, působící v Alexandrii§ 250
Satyros, ptolemaiovský stratégos§ 270

Satyros z Rhodu, vyslanec§ 172

Satyros, jméno vládců ze Spartokovské dynastie:§
Satyros I., k.§ 433, 393, 389, 349, syn Spartoka I., o. Leukóna I.
Satyros II.§ 310, 309, syn Pairisada I.

Satyros, vůdce vzbouřených otroků§ 101


Saúdové, Suúdové, novodobá dynastie z vnitřní Arábie, arab. ál Sa'úd, "klan Saúdů" (nikoli s členem: as-Sa'úd)§ 362, 341

 

Saumakos, jméno skythských velmožů:§
Saumakos I., k. v Pantikapaiu§ 149, 108, 107
Saumakos II., k. Skythů§ 107

Sauriá, m. v Akarnánii§ 314

Sauromaté§ = Sarmaté

Sauromakés I., Saurmag I., k. kavkazských Ibérů, s. Farnabáza I.§ 235, 160

 

Savojsko, Sapaudia, viz Tauriskové a Burgundové
Jméno Sapaudia (sg.), kelt. Země lesů, se poprvé obevuje roku 354 n. l. a od roku 443 ji obývali germánští Burgundové. Roku 1032 se Humbert/Umberto i. stal prvním savojským hrabětem a součástí římské říše (od roku 1003 byl hrabětem aostským). O sto let později udělal rod svým sídelním městem Chambéry. Roku 1416 povýšil císař Zikmund Lucemburský Savojsko na vévodství.

Když Francouzi roku 1536 na dvě desetiletí obsadili Chámbéry, přestěhovali Savojci své sídlo do piemontského Turína. Roku 1859 Savojsko a Nizzu odstoupili Napoleonovi iii. jako cenu za pomoc ve válce s Frazem Josefem i. Habsburským. O rok později francouzskou annexi potvrdil podivný plebiscit (99 procent pro Francii).

Sávus, řec. Sáuos, Sáva, ř. v dn. SRB, řec. též Noaros§ 136, 86 a viz pod Siscia a Skordiskové

sběratel, sběratelství, starožitnosti, múseion/museum, viz také nábytek, hroby

Jako takové starý věk sběratelství neznal. Numismatiky byli bankéři/penězoměnci, filatelie a filumenie neměla z čeho vzniknout. Bohatí lidé dokonce ani systematicky nesbírali umělecké předměty, obrazy, sochy a ani po tom nijak netoužili: zajímala je jen vysoká cena a určitá kuriosita kolem díla – to byla pro ně hodnota práce.

Kromě veřejných knihoven a vědeckých pracovišť, músejí, tedy sbírek literárních, nevznikla ani žádná „státní“ sbírka uměleckých předmětů, dokonce ani v Alexandreji. Takovým prvním veřejně přístupným „museem“ je asi sbírka florentského rodu Medicejských/Medici Galeria degli Uffizi v paláci určeném původně pro městské úředníky. Sbírky byly přístupné na požádání, roku 1765 volně.

Zřejmě prvními ze „sběratelů“ pozoruhodností byli assyrští panovníci. Stavěli si zoologické zahrady a Aššur-báni-apli (Aššurbanipal) sestavil velkou kolekci sumerské, babylónské a assyrské literatury, ostatně v novověku objevené.

Prvními sběrateli starožitností byli Římané a jejich methody byly často srovnatelné s dnešními, srov. sejmutí obrazu se stěny zde níže, chamtivé skupování soch a maleb – nerozhodovalo, zda je dílo ceněno, ale jak je drahé a kam by se v domácnosti či Městě hodilo... Starožitný nábytek se stal ještě koncem republiky předmětem sběratelské vášně. Zřejmě první z Evropanů, který starožitnostem propadl, byl Augústus, sbírající cenné kusy nábytka a korithské vázy (slitina zlata, stříbra a bronzu vzniklá údajně při požáru Korinthu roku 146). Rovněž magnát a mudrlant L. Annaes Seneca měl rád nádoby z korinthského kovu. O Augustovi se tvrdilo, že prý dal proskribovat několik majitelů vasa Corinthia, aby se k cennostem dostal. Ke stáru ho přepych přestal zajímat a dal například roztavit veškeré zlaté nádobí z egyptské kořisti. O sběratelství, vykrádání památek apod. viz také pod hroby.

Umělecké předměty jako trofeje vozili do Říma z Hellady všichni římští imperátoři. Augustus byl sběratelem umění ve smyslu dnešního globálního zbohatlíka. Císař Tiberius „sbíral“ pornografické obrazy a literaturu, byl první ve svém oboru v Evropě. Lze to nazvat první thematickou uměleckou sbírkou v Evropě vůbec. Primát by v přírodovědné branži asi držel Augustus, který měl na Capri sbírku kostí velkých zvířat, které se říkalo Gigantum ossa n. arma Héróum čili Kosti Gigantů n. Zbraně héróů. Sbírka se ztratila a možná, že se stala duchovním pramenem pro kolekce ostatků světců zřizovaných monotheisty.

Jednotliví panovníci "sbírali" památky na své vzory (např. Caracalla měl část Alexandrovy zbroje apod.). Kromě knihovnictví ovšem nikdy ustálená, veřejně přístupná sbírka v antice nevznikla. O knihovnách hellénských a římských viz tam. O sběratelích obrazů a soch, cenách apod. ze zachovaných autorů jsou poznámky v posledních dvou knihách Pliniových (a viz také pod malíři, sochaři apod.).

Luxus konce republiky a později byl nepřehlédnutelný také u nábytku. Stůl z pomalu rostoucího a proto vzácného afrického citrovníku, mensa citrea, stál milion sésterciů. Konsul L. Licinius Murena byl s konsulem roku 73 M. Terentiem Varronem roku 62 v historii první, kteří provedli seříznutí obrazu se stěny budovy a jeho přenesení jinam, a to z Lakedaimonu do Říma.

Athénaios z Naukrátidy zaznamenal, že Artemidě Kapujské byl kdysi zasvěcen pohár, potérion, který podle homérského hexametru jakoby patřil Nestorovi (ós to Nestoros on). O nejméně století před Athénaiem sepsal na thema Nestorův pohár spis Asklépiadés z Myrleje. Předměty po homérsovských hrdinech byly např. v Kikaiu u Aktia měli prý Odysseovu mísu, Aineiův kratér na mísení vína s dedikačním nápisem ležel v Dódóně, Aineiova mísa, patera, byla v Krotónu, Agamenmnovo žezlo bylo v Chairóneji, Achillovo kopí ve Fasélidě. Předmětem sběratelské vášně se takové „relikvie“ nikdy nestaly.

Při velkém požáru Kónstantínopole roku 475 mj. shořela basilika s Iúliánovou knihovnou o c. 120 tisících svazcích a klasické a archaické sochy, poklady ze sbírky v Lausově paláci, které už nikdy nebyly nahrazeny. Zbožný eunúchos Lausos, správce Theodosia II., nejvyšší úředník u dvora, byl pravděpodobně prvním sběratelem uměleckých předmětů podle kriterií, které snesou srovnání s dneškem.

Specifickým druhem sběratelství bylo shromažďovaní křesťanských relikvií, ostatků, po lidem spojených s kultem (tzv. svatí). Z údajného Ježíšova hrobu si vzala dva hřeby Helena, matka císaře Konstantína I. Stala se zakladatelkou sběru relikvií, kultovních (podle křesťanů: svatých) ostatků. Móda vrcholila ve středověku. Z jednoho z hřebů dal později Konstantinův syn ukovat uzdu pro svého koně.

Mezi „relikvie“ se počítaly tělesné části mrtvých křesťanů, předměty s nimi související, např. třísky z kříže apod. Svérázným kusem úcty je v italském Turínu uchovávaný pohřební rubáš Ježíšův s viditelným otiskem jeho těla a tváře. Čtyři metry plátna patří sesazené královské rodině Savoyských a lákají k návštěvě města. Rozbory textury látky však tvrdí, že v nejlepším případě jde o látku tkanou v Palaistíně někdy v prvním století n.l., spíše však kolem roku 150 n. l.

Obchodování se starožitnostmi nabývalo na intensitě od konce 19. století a hlavně po první světové válce, kdy přišlo více Evropanů. Postupně se etabloval světový trh na památky předněvýchodních kultur. Vylupování nalezišť, musejních sbírek a podvody kolem starožitností koncem 20. století se staly významnou součástí kriminality.

Nejznámější událostí z oboru bylo vykradení Iráckého národního musea v Bagdádu po jeho obsazení Američany v dubnu 2003 (viz pod Mesopotamie), nebo skandály amerických sběratelů nakupujících kradené předměty z Itálie a Řecka.

Od konce dvacátého století se kulturní i jakékoli další museální sbírky orientují na business. Výstavní prostory bývají v architektonicky extravagantních komplexem spojovány dokonce s obytnými, restauračními a obchodními prostorami a stávají se součástí turistického a antikvářského průmyslu. Jedním z největších podporovatelů tohoto směru „výstavnictví“ je Guggenheimerova nadace a v ní Thomas Krens.

Prvním novověkým a největším museem nikoli sběratelského rázu, ale podporující vzdělanost nejširších vrstev, je British Museum v Londýně. Roku 1753 bylo založeno rozhodnutím parlamentu, nikoli nějakého soukromníka či panovníka. 15. ledna 1759 zahájilo provoz a dodnes jsou sbírky vybrané ze sedmi milionů katalogisovaných předmětů vystavovaných na 55 tisících metrech čtverečních přístupné zdarma (výjimkou jsou speciální výstavy). V sezoně 2007-2008 přišlo přes šest milionů návštěvníků.

Největším musejním komplexem je bezpochyby Smithsonian Institution ve Washingtonu. Vzniklo roku 1846 usnesením kongresu o odkazu britského vědce Jamese Smithsona (zemřel 1829), který svůj majetek odkázal Spojeným státům na šíření vědomostí. Tvoří ho osmnáct musejí a galerií včetně zoologické zahrady.

Co do rozměrů budovy je největším museem všech dob Národní čínské v Pekingu hamburských architektů Gerkan, Marg a partnerů otevřené pro veřejnost v dubnu 2011. Vstupní hala má rozměry fotbalového hřiště.

sbírka nápisů, první v historii a jejím autorem byl Krateros; usnesení athénských sněmů, pséfismat, s platností zákona§ 253

scabies§ viz vši

Scaevola, viz Múcius

M. Scaptius, publikán§ 51

 

Scilly, ostrovy u záp. Anglie, viz Kassiterides nésoi

scípió, Scípió, „berla“

Scríbónia, d. L. Scríbónia Libóna a sestra stejnojmenného bratra, druhá manž. Octaviánova, m. jeho jediného potomka Iúlie (st.)§ 40 - 38, 34, 2

Scríbónius, Skríbónios, dobrodruh, k. v Pantikapaiu§ 19, 16, 15

C. Scríbónius Cúrió§ 1. cos. 76, 75, 73, 53, Caesarův protivník; 2. caesarián, 50, 49

L. Scríbónius Libó§ 1. aed. cur. 194; 2. 40, 39, 34, cos. 34, tchán Sex. Pompeia a švagr Octaviánův, s. stejnojmenného otce a praet. roku 80; 3. s. no. 2, cos. 16+

Scultenna, ř., dn. Panaro, přítok Pádu§ 177

Scupi§ viz Skopje

Scyllacium, Scyllaceum, též Colonia Minervia§ viz Skyllétion

 

S’-čchuan, čín. provincie§ 316

sčítání lidu, vide census, první dochované v Evropě; řec. exetasis, počty viz pod otroci§ 465

Král Den jako první Egypťan a jako první panovník v historii lidstva uspořádal sčítání lidu; Den (Horovo jméno) Chastej, resp. Semtej či Septej, též Udimu, Vedimev, leg. Hsapti, řec. Usafais vládl 3054 do 3034 či 3053, podle Manethóna 20 let, mohl však vládnout i 55 let. Na Sínaji válčil s nomády a zavedl nové náboženské obřady. Jako první z vládců Egypta používal titulaturu „král Horního a Dolního Egypta“. Později úředníci sčítali obyvatelstvo jednou za dva roky, a jejich „majetek“ (byl totiž královský, stejně jako půda). Srov. pod úřednictvo.

 

sdružení, viz collégium, sodálitás, spolky