Se

Sebasté§ viz Samareia

Sebastopolis, m. v Galatském Pontu; sebastos je řecký ekvivalent k lat. augústus, vznešený, posvátný, srov. také novověkou Sevastopol na Krymu, založenou však Rusy roku 1783 a pojmenovanou o rok později§ 168, 2

Sebennyté nebo Sebennytos, eg. Thebnúte, Sebennytikos (nomos), m. a nomos v Deltě, dn. Samanud§ 380, 285
Sebennytés, ‘Sebennytský’§ = Manethón

 

sebeobětování, u Římanů vlastní zaslíbení podsvětním bohům před bitvou, dobrovolná votivní smrt§ 362, 339, 295, 279

sebeobětování, u Kartháginců, dtto jako u Římanů§ 480
sebeobětování, za někoho§ 29, 2 (jap.)

Ojedinělý důvod pro sebeobětování měl začátkem roku 2006 jistý jihokorejský šofér, který na podporu podvodného vědce-biologa jménem Hwang U-sok (53; Hwang Woo Suk) rozdával na demonstraci za jeho očistu letáky. Když je rozdal, polil se ředidlem na barvy a zapálil. Sebeobětování za vědce starověk neznal, pouze za aristokraty.

Svou hlavu jako rekvisitu pro atentát na panovníka věnoval Chuan I/Huan Yi, čchinovský generál, který zběhl, viz rok 228. Dal se přesvědčit, aby si vzal život a s jeho hlavou že předstoupí atentátníci před krále Čenga, budoucího císaře Čchin Š'-chuang-tiho. Stalo se a atentátníci směli s uříznutou hlavou zrádce a ukrytou dýkou do paláce. V rozhodujícím okamžiku však selhali a generálova oběť byla marná. 

 

sebeuspokojení sexuální, viz sex

 

sebevražedné komando§ 192
sebevražda, autocheiriá, lat. mors/nex voluntária, nařízen᧠317, 258 (v Číně mečem; roku 210 zločinní dvorní eunúši na čas utajili smrt císaře Čchina Š’chuang-tiho a poslali jeho synovi a nástupci zfalšovaný dopis nařizující jménem císaře, aby si vzal život, což také udělal. Povraždili ještě několik císařových přátel a na trůn pozdvihli mladšího Čchinova syna, o němž si mysleli, že ho snadnou ovládnou. Nakonec z toho byla revoluce, na níž dynastie zašla), 192, 148 a 137 (jedem), 4, 1 n. l.

M. Iúnius Sílánus, otec Iúnie Claudilly, Caligulovy manželky, byl roku 38 n. l. donucen k sebevraždě jenom proto, že s císařem nechtěl na moře, které nešťastník nesnášel: podřízl si hrdlo břitvou.

Nařízené sebevraždy za Neróna srov. pod lékaři. Záplavu sebevražd mezi římskou elitou za Tiberia v okamžiku, kdy byli její příslušníci obžalováni pod různými záminkami z "hrdelních zločinů", vysvětluje historik Tacitus prostě. U sebevražd obžalovaných zůstávala v platnosti jejich závěť, zůstaly uchovány dědicům majetky a právo pohřbu. U odsouzenců propadly majetky z části udavačům a těla obětí bylo zakázáno pohřbívat. 

Poslední nařízenou sebevraždou je zřejmě smrt polního maršála Erwina Rommela: křivě obviněn ze spiknutí poslal mu Adolf Hitler po nevydařeném atentátu 20. června 1944 cyankáli. • Ze 26. dubna 2001 je evropský suicidální „rekord“ spáchaný zbraní v duryňském Erfurtu, kde ze msty bývalý gymnasián zastřelil šestnáct učitelů a žáků a pak se zastřelil (masové vraždy školáků nebo chodců střelnými zbraněmi pocházejí ze Spojených států). Rekordní pumový sebevražedný atentát viz tam.

Zřejmě nejstarší literární úvahou o sebevraždě je egyptský „rozhovor muže se svým ba“, duchovní silou, která na začátku druhého přechodného období dokládá také „demokratisaci“ duchovního života, neboť tato síla už není jen králů a velekněží.

sebevražda, u soudu§ 427
sebevražda, po rozsudku z ostudy§ 141

sebevražda, oběšením§ 317 (nucená), 210, 207, 155 (na šňůře od záclon), 141; theatrálně se na předpovězenou násilnou smrt připravoval císař Héliogabalos, pro oběšením si nachystal hedvábnou oprátku, ale též meče, jedy a dal stavět věž se zlatou deskou u jejího úpatí, na níž by skokem z vrcholu skončil. Oběsit se mohl usurpátor Ingenuus roku 258 n. 260 n. l., srov. zde níže pod sebevraždou utopením.

Zřejmě se inspiroval půl století starým literárním vzorem z Ápuléiových Metamorfos a z nich pohádkou o Psýché a Erótovi, kde se do hlubin z věže chtěla vrhnout zoufalá Psýché (nakonec byl ale jako jediný z panovníků starého věku zavražděn vojáky na záchodě, kam se ukryl).

Jako jediný z římských vládců se oběsil Probův vzdorocísař Bonósus a Gordiánus I. (roku 238 n. l. na vlastním opasku), Keltogermán Decentius, příbuzný a caesar vzdorocísaře v letech 350 – 353 Magnentia, viz pod Germáni.

sebevražda, jedem§ 211, 90, 58 (bolehlavem a s císařovým povolením si vzal život roku 118 n. l. stoik Eufrátés z Tyru)

Život jedem si vzal za první světové války omukama Kahigi, jeden z vládců (Němci říkali: sultánů) ve zbytku říše Buhaya národa Haya při Viktoriinu jezeru. Ve správním středisku Bukobě se odmítl vzdát Britům a sundat se stožáru německou vlajku, neboť složil slib věrnosti německému císaři. Když dostal ultimatum, po němž bude jeho sídlo dobyto palbou z kulometů, Kahigi dal na své slovo: vlajka zůstala na místě, dal otevřít brány, vzal jed a nosičům nakázal vynést tělo do britského ležení. Příběh vyprávěl malíř Afriky a zvěře Hans Anton Aschenborn/Durch verbotenes Afrika (Kiel, nedatováno, c. 1928). 

sebevražda, votivní, sebeobětování§ viz tam

sebevražda, hlady, hladovkou (srov. pod dlouhověcí)§ 380, 297, 264, 154, 88, 19 (o čtyřicetidenní hladovce Pýthagorově viz pod školy filosofické)

sebevražda, sebeupálením a jedem, 90; na smrt nemocný indický filosof-gymnosofista Kalános si dal v únoru roku 324 v Súsách navršit velkou pohřební hranici, lehl si na ni a dal se upálit. Po letech totéž překvapeným Hellénům a Augústově družině předvedl Ind Zarmaros roku 20 v Athénách a o další dvě staletí později vstoupil do plamenů dobrovolně sofista Peregrínos zv. Próteus, a to přímo na olympijských hrách, viz tam s dalšími příklady sebeupálení a pod Peregrínos.

Sebeupalování hindských žen, satí n. skupinový džauhar, v případě úmrtí manžela, se místy objevuje v IND dodnes. Ve Vietnamské republice („Jižní Vietnam“) protestovali v šedesátých letech dvacátého století buddhističtí mniši proti svému pronásledování vládou proamerického a katolického diktátora Ngo Dinh Diema. 11. června 1963 se upálil v Saigonu na ulici Thich Quang Duc (67), následovala řada dalších. Diktátor byl 1. listopadu t. r. zavražděn během převratu.

Lokálně se pod tímto vzorem, ale s jinými pohnutkami po celém světě, například na protest proti sovětské okupaci Československa 19. ledna 1969 v Praze Jan Palach a o šest dnů později Jan Zajíc, 9. dubna téhož roku komunista Evžen Plocek v Jihlavě. Sebeupalováním protestovali mladí buddhističtí mniši od roku 2011 proti politice čínských maoistů v Tibetu. Dva případy sebeupálení na protest proti vládní sociální politice (sic!) se staly v červenci 2012 v Israeli.

sebevražda, z úniku před nemocí, viz též pod euthanasie§ 64

sebevražda, spolknutím žhavých uhlíků§ 42 a viz pod euthanasie a obrazy ze starého věku
sebevražda, z obavy z trestu (s celou rodinou), nebo aby se nedostal do rukou nepřítele, politick᧠427, 309, 220, 219, 216, 215, 203, 191, 182, 175, 172, 155, 146, 133, 121, 115, 107, 86, 65, 63, 58, 54, 30, 28, 26, 23
sebevražda, hromadná, masov᧠427, 219, 200, 146, 137, 133, 101, 54, 42
Sebevražednou smrtí japonských samurajů, jíž unikali bezectí, bylo seppuku či harakiri, sebeprobodnutí. Roku 1333 n. l. po porážkách v „občanské“ válce s císařskou stranou spáchala na rodovém hřbitově harakiri celá šógunská rodina Hojo a s nimi na osm set vasalů.

sebevražda, vyprovokováním, fingovaným soubojem nebo z ruky sluhy, srov. níže§ 132, 130, 101, 82, 43, 42
sebevražda, zklamáním z vlastní neschopnosti§ 307
sebevražda, utopením; vzdorocísař Gallienův v Dolní Pannonii Ingenuus si roku 258 n. 260 n. l. vzal život utopením, jiné čtení poškozeného rukopisu dovoluje možnost "oběšením", popř. že se probodl dýkou (není v CSD)
sebevražda, vojáků u žároviště a v soubojích, Othónova smrt roku 69 n. l. se neslučovala s jeho dosavadním životním životem. Byl pokládán za změkčilce ochotného k jakékoli neřestné lumpárně. Ve smrti prokázal pravý opak. Po nerozhodné bitvě v poli připravil pozůstalost, vyspal se a ráno se bodl do srdce. Není časté v historiích starého věku, aby imperátor byl tolik obdivován vojáky a milován, že si prý jich několik vzalo život u jeho hranice a jiní se pozabíjeli v zápasu, viz 69+.

sebevražda, vypitím sádry; Augústův přítel C. Proculéius vypil sádru při žaludečních bolestech a zemřel§ 30
sebevražda vyprovokovaná, srov. příběh athénských tyrannobijců roku 514. Harmodios byl ubit na místě stráží, Aristogeitón byl dopaden později a Hippiás ho dal umučit, aby vyzradil jména. Atentátník udal všechny Hippiovy přátele a už se nedozvíme, zda záměrně, aby jim ublížil, nebo skutečně byli součástí spiknutí. Zřejmě však spáchal vyprovokovanou sebevraždu. Slíbil, že řekne ještě více a aby mu Hippiás podal ruku. Pak mu vynadal, že podal ruku bratrovrahovi, a ten ho probodl.

sebevražda, rozbitím hlavy o kámen§ 40

sebevražedný terorismus, viz terorismus a atentáty sebevražedné.

sebevražda, skokem se skály§ 104

 

sebezohavení, uříznutí uší, nosu a rtů§ 521
Lidem, kteří se vyhýbali vojenské službě, hlavně mezi spojenci, tím, že si usekli palec, aby nemohli držet meč, říkali Římané murcí, mrzáci.
Sebichos, řec.§ viz Šabataka

secesse, lat. sécessió, ‘odchod, odstoupení stranou’, forma boje řím. plebejů za spravedlnost a zrovnoprávnění s patriciji, šlechtou§ I. secese: 494, 492; II. secesse: 449; III. secesse: 287
secúris, sekyra, viz fascés a líctórés

Sedetánové, ibérský národ§ 141

sedm, sedmička, proč byla číslovka starými národy nadána takovou záhadností a oblibou, není známo
sedm mudrců, kanonický seznam filosofujících Hellénů předklasického období§ 668, 645, 640, 628, 617, 611, 600, 596, 592, 590, 580, 575, 570, 561, 556

Do skupiny moudrých, sofoi, počítali ve starém věku více než jen sedm lidí. Nejčastěji se však vypočítávali jména Thalés, Solón, Periandros, Kleobúlos, Chilón, Biás a Pittakos. Vedle nich bývali jmenováni Anacharsis, Mysón, Ferekýdés, Epimenidés a Peisistratos, ale také Orfeus, Linos a Pýthagorás. První jejich seznam byl prý, nevím kým a v jaké podobě, složen o 50. olympiádě, tedy roku 580; tvrdí to staří chronografové.

Podle jednoho starověkého pramene bylo spočítáno, že se celkem objevovalo sedmnáct jmen, z nichž se různě "sedmy" sestavovaly. Všechny osoby, asi až na Lina a Orfea, byly historické, většina z nich ve svých vlastech význačnými postavami, resp. samovládci, a všichni žili v 6. století. Většina z nich byla i literárně činná a své poučky a názory, ale také zákonné normy, vydávali obvykle v řeči vázané. Číslovka sedm měla pro pýthagoriky význam „pravého času“.

Z Iónie, kolébky hellénské filosofie a literatury, z uvedených mudrců pocházel Thalés, Biás a Pittakos, z aiolských a dórských ostrovanů to byli Kleobúlos, Ferekýdés, Epimenidés a Pýthagorás, z pevninské Hellady Solón, Periandros, Chilón, Mysón a event. Peisistratos. Anacharsis byl Skyth a o Thalétovi prameny hovoří jako o Foiníčanovi, resp. jako o někom, jehož rod pocházel z Foiníkie.

„Mudrci“ především formulovali své theogonické a theologické představy: tradiční hellénský pohled byl postaven především na homérsko-hésiodovských představách. Odlišná je orfická theogonie Epimenidova, Akúsiláova či Onomakritova. „Mudrci“ prosluli svými výroky o zvycích, morálce apod., gnómiai.

O tom, zda se jmenovaných „Sedm“ mudrců někdy pohromadě sešlo, není určitých zpráv. Podle některých starých dějepisců se měli všichni jmenovaní kromě Thaléta sejít na dvoře Kroisově, podle jiných ve všeiónském sněmovišti a kultovním centru Panióniu, podle dalších v Korinthu nebo Delfách. Jistý Arkaďan jménem Bathyklés, prý lyrický básník, po sobě zanechal misku, kterou měl dostat ten, kdo svou moudrostí způsobil nejvíce dobra.

Thalés z Mílétu měl být údajně „jmenován“ mudrcem roku 582 a byl by tedy tím nejstarším. Není jasné, zda po sobě zanechal nějaký spis, někteří staří autoři mu připisují autorství veršovaných prací O slunovratu a O rovnodennosti. Proslavil se předpovědí zatmění slunce čtvrtého roku 48. olympiady, 28. května roku 585, viz tam. Thalés byl učitelem Anaximandrovým a odtud začíná podle starého dělení filosofie tzv. iónská větev.

Vedle Thaléta dnes nejznámějším ze sedmičky je bezpochyby athénský zákonodárce Solón, archón roku 594. Sepsal zákony, elegie o Salamíně, kolovaly jeho projevy a poesie. Zchudlý šlechtic a zřejmě jako jeden z prvních eupatridů se živil businessem, a proto hodně cestoval, viděl…

Lakón Chilón byl pro změnu reformátorem v Lakedaimónu. Měl prý sepsat elegické dílko, v němž jako mužskou ctnost požadoval schopnost předvídat budoucnost, „pokud je dosažitelná rozumovou úvahou“. To by z Chilóna dělalo prvního světského futurologa či politologa evropských a světových dějin. Krom toho se dodnes opakuje jeho moudro, že není vhodné pomlouvat zemřelého a stáří že je dobré ctít: Ton tethnékota mé kakologein, geras tímán, zkráceně v latinské podoběš "dé mortuís nil nisi bene".

Mytilénský Pittakos nejdříve s pomocí Alkáiových bratrů svrhl tyranna na Lesbu Melanchra, posléze se s nimi ale rozkmotřil a oni museli ostrov opustit. Pittakovi po vyhnání samovládců svěřili Mytiléňané na deset let vedení státu. Pak složil účty a odstoupil. Kromě spisku o svých zákonech měl být autorem elegie a melické lyriky.

Báseň o štěstí a jak ho dosáhnout složil další ze Sedmy Biás z Priény. V politice proslul při obraně vlasti proti lýdskému králi Alyattovi, osobní věhlas způsobil, že mu lidé přiřkli trojnožku s nápisem „Mudrci“, kterou vylovili z moře a on ji pak věnoval Apollónovi Delfskému a v životě byl neskonale moderní (jako ostatně většina mudrců): na otázku, jaká prý práce působí potěšení, odpověděl, že ta, která přináší zisk.

Písně a hádanky skládal i Kleobúlos z rhodského Lindu (ale také jeho dcera Kleobúlíné), který sice dal obnovit místní Athéninu svatyni, ale jinak o jeho politických aktivitách nevíme nic. Jako zřejmě první z Evropanů požadoval pro dívky vzdělání.

Zato korinthský Periandros proslul spíše jako hérákleovský tyrannos, který, když potřeboval zlato na slíbenou sochu za vítězství svého čtyřspřeží v Olympii, oloupil všechny ženy ve státě o zlaté šperky, z nichž pak dal sochu udělat. Jako jediný ze všech mudrců dnes nejčastěji uváděné sedmi měl podle jedné tradice zemřít násilnou smrtí. I Periandros byl autorem naučné poesie.

Násilnou smrtí skonal Skyth z královského rodu Anacharsis, jehož matka byla Hellénka. Jako filhellén žil dlouho v Athénách a napsal didaktickou báseň o skythských a hellénských zákonech a zvycích. Byl zabit, protože prý doma konal oběti podle hellénských rítů - že by xenofobie byla ve Skythii dodnes endémická? V podstatě neznámá je postava Mysóna z Chénu na Oitě či v Lakónii, který prý byl z rodiny tyrannovy a měl se dožít 97 let.

O to proslulejší i starší byl Kréťan z Knóssu Epimenidés. Měl se dožít 154 či 157 let a mj. očistil Athény od moru, který byl následkem, jak se tehdy tvrdilo, hněvu bohů pro kylónskou vraždu. Ze všech mudrců byl literárně nejzdatnější. Vedle didaktických básní O obětech a krétské ústavě a O Mínóovi a Rhadamanthyovi složil básně O zrodu Kúrétů a Korybantů, Theogonii a epos o Iásónově plavbě do Kolchidy. Na Krétě byl uctíván s božskými poctami a tvrdilo se, že za mlada prospal v jakési jeskyni 57 let života. Pochován je na základě nějaké věštby v Lakedaimónu.
Mezi Mudrce bývá někdy od starýchzahrnován logograf Akúsiláos z Argu; novověk nemůže o něm mnoho soudit.

Stejně jako Sparťan Chilón a Kréťan Epimenidés politickými prognosami proslul i Ferekýdés ze Sýru. Kromě toho byl pokládán za prvního autora spisů o bozích a o přírodě a na svém rodném ostrově postavil sluneční hodiny, které tam funkční ještě začátkem 3. století n. l., nejstarší v Evropě, o kterých je v literatuře zmínka. Ferekýdés byl učitelem Pýthagorovým a podle starého dělení filosofických škol, odtud začíná tzv. italská větev.

Alkaios vzpomíná na jiného mudrce, Sparťana Aristodáma, podle něhož „Jmění toť muž, ale chuďas nebývá zdatný.“ U korinthského Kypsela se prý jednou všichni mudrci sešli a filosofující setkání měl popsat jistý Archetímos ze Syrákús.

sedm divů, zázraků stavitelských a uměleckých starého věku:
Tvrdívá se, že moderní věda začala v 16. století v okamžiku, kdy lidé přišli na to, že všechno řecké, co se dosud tradovalo, je úplně špatné, chybné. Je-li začátkem novověké vědy např. Koperníkovo De revolutionibus orbium coelestium (1543) s poukazem, že přišlo s héliocentrickým modelem světa, není tomu tak přesně.

Stejnou představu měl starý věk, ale mezi křesťanskými „akademiky a peripatetiky“ se po tisíciletí držela pohádka Platónova a Aristotelova. Totéž platí o znovuobjevování dalších umění a věd, medicíny, atd. Rozvoj vědění nezablokovaly hellénské omyly, ale monotheistická dogmata vybírající si z omylů.

Vedle nejčastěji uváděných divů (viz násl.) uváděli staří autoři ještě např. megalithické hradby Mykén a Tírynthu (Pausaniás), babylónskou věž, most přes Eufrátés tamtéž, nebo stavbu ve Fajjúmské oase, zvanou Hellény Labyrinthos (Hérodotos). V polovině 4. století n. l. např. historik Ammiánus Marcellínus říká o Tráiánově foru v Římě, že je to dílo na celém světě ojedinělé a „jak se domníváme, zasluhující obdiv samotných bohů.“

Plinius se však pozastavuje také nad tím, že se v jeho době rozřezávají na stavební materiál Alpy, kdysi horstvo vytvořené k tomu, aby bylo hranicí mezi národy. Obrovskými loděmi se náklady vozí do Říma, kdo by takové zázraky tušil...

Tzv. sedmi divy starého světa jsou egyptské pyramidy, tzv. Semiramidiny zahrady v Babylónu jako stavební „zázraky“ z mimohellénského světa, a halikarnásské Mausóleion, chrám Artemidin v Efesu, rhodský Kolos, Diova socha v Olympii a farský maják před Alexandrií ze světa hellénského. Ze všech uvedených „divů“ si dnes můžeme prohlédnout už jenom pyramidy, které jejich obludnost ochránila před demontáží i tektonickými pohromami. O všech ostatních neznáme ani přesnou podobu, u některých z nich dokonce převládají spíše odhady než představy podložené pramennými důkazy.

Mocenská centra se v dějinách přesouvají z Předního východu do Středomoří, z východu na západ. Příchod nových národů do Mediterranea a zánik římské říše a její provinční byrokracie vrátil centrum moci ve Středomoří na východ a civilisační dokonce vrátilo na Přední východ. V západní a jihozápadní Evropě byl od 8. století nejvlivnější arabský kalífát v Cordóbě.

Teprve v dalších staletích se centrum posunulo severně od Alp. Přesto dodnes některá města přečkala ve slávě (srov. Alexandrii, Athény, Řím), jiná zůstala ruinami (Babylón, Aššur, Memfis, Théby Egyptské, Sparta). Kdo by vzpomněl Halikarnássu nebo ostrůvku před Alexandrií, Faru? Zapsaly se však nesmazatelně do lidských dějin, dojaly svými stavbami současníky, jejich potomky a zapůsobily na všechny, kteří o kráse a velikosti už jen četli.

Antické památky jsou prostě něco jiného než např. vzpomínka na jiná „světová“ města. Kdo by tušil, že v 16. století n. l. patřilo Portobelo na karibském pobřeží Panamy k nejbohatším městům světa, že bylo největším překladovým tržištěm, kde se směňovalo zlato a stříbro z peruánských And za zboží ze Španěl. Při dobývání města byl mj. zraněn vyhlášený anglický pirát Francis Drake, za banditismus povýšen do šlechtického stavu, a v zálivu před městem pochován námořnickým způsobem. Portobelo vyplenil a vypálil roku 1739 anglický admirál Edward Vernon.

Mezi zázraky novodobé bývá kladeno kde co a nepochybně mnohdy oprávněně. Vedle ryze účelových staveb (přehrady, mosty, vysoké domy) se ovšem objevuje tu a tam něco, co svou nelogičností a záhadností budí dojem obludnosti. Za příklad poslouží tajemné uskupení zhruba sta umělých kamenných ostrůvků Nan Madol, Madolenihmw, na ostrově a státu Pohnpei, jedné ze součástí Federativních států Mikronésie.

Náboženské středisko fungující do příchodu křesťanských monotheistů na ploše asi 18 km2 se postupně rozrůstalo od zhruba roku 500 n. l. až do c. 1500. Nikdo neví, proč tehdejší obyvatelé nashromáždili z velmi vzdálených míst na pět set až sedm set padesát tisíc tun kamene, a k jakým rituálům místo sloužilo.

1. Egyptské pyramidy. Pokud je řeč o pyramidách v Egyptě, obvykle se nemyslí na všech zhruba osmdesát staveb v zemi, ale myslejí se tři v Gíze na jižním okraji dnešní Káhiry.
Slovo je od řec. pýramis, gen. –idy, arab. haram, pl. ahrám; říkává se, že pýramis je snad od řeckého označení pro pšeničný koláč podobného tvaru, že nejde o slovo egyptské - mer.

Králové IV. dynastie tzv. staré říše Horus Medžedu - Chufu (řec. Cheops, Kefrén nebo Súfis II.), který vládl v letech 2589 - 2566, Horus Userib - Chafré (řec. Chefrén), vládl v letech 2558 - 2533, a jeho nástupce Horus Kajchet - Menkauré (řec. Mykerinos), který zřejmě vládl až do roku 2505, si dali postavit obludí památníky ve tvaru pravidelných jehlanů.
Zakladatelem architektonického gigantismu byl král Snofru. Vlastní symbolika obludností zůstává neznámá. Snad jde o podobu vynořující se prahory ze světového oceánu, nebo o jakýsi žebřík či schody ke hvězdám, aby se král mezi ně zařadil, popř. aby splynul s bohy.

Masu pískovcových kvádrů pokrýval hladký plášť z hlazeného vápence. Cheopsova pyramida, jejíž původní jméno bylo Achtej Chufu, tj. Chufův obzor, je dnes vysoká přes 137 m, ale kdysi byla ještě o deset metrů vyšší. Strana její čtvrcové základny měří přes 230 metrů, což je o dva metry méně než původně. Chefrénův posmrtný příbytek byl kdysi jen o tři metry nižší, než jeho předchůdce. Mykerinova stavba měřila 66 m, o čtyři metry více než dnes.
Zřejmě pod vlivem mesopotamských zikuratů postavil první pyramidu, stupňovitou, druhý král třetí dynastie Džoser (viz rok 2667).

Pyramidy byly nejen místem posmrtného pobytu králova, ale také zastavěným centrem, kolem něhož se tvořila osídlení. Představa obřích staveb uprostřed pouště je lichá. Zřejmě stejně lichá bude i tradice, jak ji zaznamenal historik a cestovatel Hérodotos. Podle ní měly sakrální stavby zemi hospodářsky ničit, což mělo vést k povstáním „lidu“.

Zdá se však, že opak byl pravdou: stavby pyramid a jejich okolí spíše dokládají, že uvedená epocha byla pro Egypt dobou hospodářského rozkvětu.
U hellénských autorů je pozoruhodný vysoký stupeň ignorance cizího prostředí (nebo to lze pokládat za vysoce moderní snahu myslet na posluchače a čtenáře a formou více či méně fantaskního příběhu fakta zaobalit, aby zaujala). Psali o nich Hérodotos, Euhémeros, Dúris Samský, Artemidóros, polyhistór Alexandros, Bútridás atd. a neshodli se na tom, kdo je vlastně postavil. Asi špatně poslouchali domorodce, nebo si nedali vysvětlit a přeložit, co Egypťané o nich napsali. Za to věděli, že faraoni-stavitelé za ředkev, cibuli a česněk vydali 1500 talentů.

Vedle pyramid starověk obdivoval v Egyptě ještě maják na Faru před Alexandrejí a komplikovanou stavbu ve Fajjúmské oase zvanou Labyrinthos (jeden ze čtyř uchovaných do raně císařské doby; kromě Egypta ještě na Krétě, Lémnu a v Etrúrii pod Clúsiem).

2. Semiramidiny zahrady. Visuté zahrady královny Semiramis byly součástí babylónského královského paláce. Je pozoruhodné, že Helléni mezi „divy“ nezařadili zikkuratu E-temen-an-ki , slavnou to babylónskou věž, nebo babylónské hradby, ale právě ony zahrady uvnitř hradeb: visuté promenády postavil např. v Knidu i architekt Sóstratos, stavitel Farského majáku.

Kdo je pod hellénisovaným jménem Semiramis zašifrován, nezjistíme. Podle hellénské tradice byla Semiramis/Semíramis mýthickou manželkou krále Nina a matka Ninia. Jako královna-regentka za svého syna založila Babylón. Když Niniu dospěl, předala mu vládu, proměnila se v holubici a odletěla.

Skutečnost bude určitě jednodušší a ne tak „mýthická“ (na místě Babilla se roku 1894 usadil šejk východokanaanajských beduinů Amoritů jménem Sumu-abum a založil tzv. I. babylónskou dynastii, která vládla až do roku 1594). Jméno Semirámis bývá nejčastěji spojováno s babylónskou princeznou Šammur-amát, která byla provdána za assyrského krále Šamší-Adada V. (vládl v letech 824 - 811 a sídlil v Kalchu).

Konec devátého a první desetiletí osmého století byla pro Babylón érou anarchie a naprosté ztráty autority, která nakonec skončila roku 731 přímou assyrskou vládou. V této době tedy stěží mohla Šammur-amát ve své vlasti vynakládat prostředky na stavbu visutých zahrad. Roku 811 se nástupcem Šamší-Adada V. stal jeho syn Adad-nérári III. (vládl do roku 782). Jeho matka Šammur-amát měla do roku 806 vykonávat vladařské povinnosti za mladého krále (o spoluvládě ale nemáme důkazů).

Za vlády Adad-néráriho III. došlo k prudkému úpadku ústřední assyrské královské moci a vzrůstu moci guvernérů a jejich domén. Poslední sláva Babylónu pochází až z doby chaldajské (625 - 539), kdy vznikly, resp. byly obnoveny všechny světské i sakrální stavby města. V této době také musely v královské čtvrti města z pálených cihel spojovaných asfaltem vzniknout terasovité zahrady se zavodňovacím systémem napojeným na Eufrátés.

3. Chrám Artemidy v Efesu Artemísion. Chrám nestál ve městě a nespadal pod efesskou jurisdikci, ale před městem a byl autonomní, nedotknutelný, poskytoval asyl a ve všech sporech a válkách byl neutrální. Efesos byl původně athénskou osadou a svatyně Artemidy u něho stála již od osmého století, viz roky 675 a 650.
Tehdy byla socha dřevěná. Na začátku sedmého století byla svatyně zvětšena a ve druhé polovině téhož století proběhla další přestavba a rozšíření chrámu. Čtvrtou přestavbu provedl krétský stavitel Chersifrón z Knóssu a v práci pokračoval jeho syn Metagenés. Stavba byla zahájena někdy v polovině šestého století a trvala 120 let. Artemísion dokončili domácí architekti Paiónios a Démétrios, srov. zde níže.

Výsledkem byl 110 m dlouhý a 55 m široký příbytek panenské bohyně. Chrám, pokládaný za úvodní stavbu nového iónského stylu, měl 127 sloupů 18 m vysokých (z toho jeden byl od Skopy) a celý byl z mramoru (a nikoli z běžného vápence). O sochařskou výzdobu v pátém století soupeřila mezi sebou tehdejší špička: Athéňané Feidiás, Krésilos a Fradmón s Polykleitem z Argu. 21. července 356 (?), v den, kdy se narodil Alexandros Veliký, však chrám vyhořel, údajně zapálen jistým Hérostratem, o němž nevíme nic (zvažme však, zda je v silách jednoho člověka nepozorovaně ohněm zničit tak velikou budovu?).

Na nový chrám se prý Efesané složili ze svého. Ženy darovaly šperky, stát prodal pilíře chrámu vyhořelého; že by k tomu použili peněz uložených ve městě Peršany, označovali za pomluvu). Obnovou Artemidina chrámu se od roku 334 zabýval Alexandrův dvorní architekt Deinokratés z Rhodu (dříve než přikročil k práci na plánu Alexandreie Egyptské a než předložil plán na přetesání hory Athós v obří Alexandrův portrét se dvěma městy; dle jedné verse se jmenoval Cheirokratés). Sochařskou výzdobu obnovil a vlastní práce na oltáři provedl Práxitelés, Skopás obnovil sloupy, mezi sochaři, kteří přispěli, byl Thrasón.
Pro stavební práce na chrámu Efesští přijali pozoruhodný a následováníhodný zákon, se kterým nás seznamuje Vitruvius. Římský architekt, stavitel válečných strojů u Caesara a Augusta a v „civilu“ ke stáru stavební inženýr, ve svém spisu Deset knih o architektuře Římanům připomněl jeden starý stavební zákon, který prý kdysi platil v Efesu.

Stát zavazoval stavitele, který přejímá provedení veřejné práce, k tomu, aby závazně prohlásil, kolik budou činit stavební náklady. Po dobu konání stavby úřady obstavily stavitelův majetek a když po dokončení náklady odpovídaly předloženému rozpočtu, byl stavitel „vyznamenán pochvalným dekretem a čestnými dary.“ Doplácet na dokončení stavby směl stát maximálně z jedné čtvrtiny předložených nákladů, a to z veřejných prostředků.

Pokud ale náklady přesáhly i tuto sumu, peníze na dokončení stavby zaplatil stavitel ze svého. Ovšem už Vitruvius si posteskl: „Kéž by nesmrtelní bohové zařídili, aby takový zákon vydal i římský stát, a to nejen pro stavby veřejné, ale i soukromé!“

Roku 263 n. l. (nebo až 268) vyplenili a zapálili Artemísion Gotové. Křesťanství se stalo státním náboženstvím římské říše roku 380 dekretem křesťanského, posledního „celořímského“ císaře Theodosia I. Kult a provoz Artemísia byl uzavřen roku 383 n. l. rozhodnutím téhož mocnáře o uzavření starých chrámů. Východořímsklý císař téhož vyznání Theodosios II., syn Arkadiův, pak roku 426 rozhodl o jejich zbourání.

Skopovým soupeřem, viz výše roku 353, jehož nejznámějším dílem asi je socha Apollóna Kitharóda, byl Práxitelés z Athén, tvůrce soch Afrodíty v Knidu, Herma s Dionýsem etc. Bratrem nebo otcem Práxitelovým byl Kéfísodotos starší, autor sochy Eiréné s Plútem, tj. Míru s Bohatstvím. Syny a nástupci Práxitelovými byli Kéfísodotos mladší a Tímarchos, který se proslavil sochou řečníka Lykúrga, Menandra a Afrodíté, které se dnes říká Medici (prý společná práce obou).

V Pergamu bývala Kéfísodotova vychvalovaná skupina zápasníků s prsty vtlačenými jakoby do oživlého mramoru; do Říma byly později odvezeny Létó do palátínské svatyně, Afrodíté na zahradu Asinia Pollióna, Asklépios a Artemis u chrámu Iúnóny ve sloupořadí Octáviině.

Leócharés z Athén portrétoval vedle Alexandra i jeho rodiče a kromě toho známe jeho sochy Apollóna, kterému se dnes říká Belvederský a sochu Orla s Ganymédem. Architektem Artemísia v Efesu, který byl roku 356 vypálen, byl Paiónios z Efesu. Roku 333 navrhl spolu s architektem Dafnidem z Mílétu i Didymaion a zkraje ho i stavěl jako jeho stavitel. Paiónios byl architektem již třetího chrámu v Efesu (srov. roky 675, 650, 644 a 600).

Chrámový okrsek užíval širokého asylového práva, které rozšířili Alexandros, mithridátés Eupatór a Antonius. Výrazně ho však omezil Augustus, neboť se tam v jeho době nashromáždilo mnoho kriminálníků a ohrožovali město a udržování kultu. 


4. Diova socha v Olympii. Diův chrám v Altidě, v posvátném okrsku élidské Olympie, byl hlavním sakrální stavbou celého komplexu - olympské hry byly totiž pravidelně konány na počest Dia Olympského. Stavba v dórském stylu byla vybudována v letech 468 - 456 architektem Libónem z Élidy. Sloupy chrámu měly výšku 10,5 m.

Výzdobu chrámových štítů provedli sochaři Alkamenés, žák Feidiův, a Paiónios z Mendy. Tašky na střeše nebyly z pálené hlíny, ale z pentelského mramoru, opracovaného do podoby tašek. Vynálezcem této techniky byl Byzés z Naxu (konce 7. století?) a v otcově díle pokračoval jeho syn Euergos. Byzovy tašky kryly Athénin chrám na Akropoli a Apollónův na Délu.

Diovu sedicí kultovní sochu v Olympii vytvořil nejproslulejší sochař starého věku Feidiás Athénský. O její výšce vypovídá výška chrámových sloupů. Socha měla dřevěné jádro, cedrový trůn byl vykládán ebenem a slonovinou, ze které byly všechny odhalené tělesné partie sochy. Diovy vlasy a roucho byly ze zlata. Socha zřejmě vznikla koncem třicátých let pátého století, před vypuknutí peloponnéské války. Feidiovými pomocníky byli sochař a ciselér Kolóteus a mladší bratr Feidiův, malíř Panainos. Sochu ve 2. st. opravoval jistý Dámofón z Messénie.

Feidiova olympijská dílna byla archeology objevena v základech byzantského kostela. Byly nalezeny předměty a nářadí se jménem Feidiovým („Feidiú eimi“).
Císař Gáius dal přivést rozloženého Dia s dalšími kultovními sochami z Hellady do Říma, kde prý chtěl vyměnil hlavu divu světa za svou (snad roku 40 n. l.). Když byl v lednu 41 zavražděn, nebylo pochybné dílo dokončeno a Zeus byl vrácen do Olympie. Východořímský křesťanský císař Theodosios II. (408 - 450) dal Diovu sochu odvést do Konstantínopole, kde za požáru roku 475 n. l. zmizela ze světa.
Novodobou napodobeninou Dia Olympského je socha sedícího amerického presidenta Abrahama Lincolna ve Washingtonu, viz pod hérós a atentát.

5. Náhrobek kárského krále a perského satrapy Mausóla Mausóleion v Halikarnássu. Základem místa posledního odpočinku kárského krále Mausóla, který odpadl od perského krále a zemřel roku 353, je vysoký cihlový podstavec obložený mramorem o odhadovaných rozměrech cca. 19 x 42 x 11 metrů (maximální odhad činí 66 x 77 x 30 m čili podle Plinia ve stopách 163, po obvodu 440, na výšku 35 loktů, s mramorovým čtyřspřežím na vrcholu 140 stop).

Byla to první velká stavba, na níž cihlové stěny byly obleženy mramorovými deskami. Na tomto podstavci stojí králův náhrobní chrám se 36 iónskými sloupy, které nesly střechu o pyramidálním tvaru se 24 stupni. Na vrcholu Mausóleia na plošině bylo sousoší quadrigy, na níž stáli Mausólos se svou chotí, sestrou a nástupkyní, královnou Artemísií.

Celá stavba byla zřejmě vysoká 46 metrů a jejím architektem byli Satyros a Pýtheos, který je též znám jako stavitel Athénina chrámu v Priéně. Bronzovou sochařskou výzdobu pořídili Athéňané Leócharés, Práxitelés a Tímotheos, Skopás z Paru a Kár Bryaxis.

Kár Mausólos (též Maussólos) žil s Artemísií v bezdětném, ale šťastném manželství. Po celou dobu stavby Mausóleia držela královna smutek, i když proslula vojenskou operací proti Rhodu. Během zádušních her se konaly také závody músické, kde v soutěži řečníků, které se zúčastnili mj. Theodektés z Fasélidy, Naukratés a prý také Athéňan Ísokratés, zvítězil svým enkómiem Maussólos Theopompos z Chiu.

Když v roce 1402 obsadili Halikarnássos křesťanští rhodští rytíři, Mausóleion ještě stálo. Křižácký hrad v Halikarnássu byl nazván Petronium a odtud zřejmě pochází i dnešní turecký název města - Bodrum.

Artemísia začala roku 353 s výstavbou Mausóleia nebo-li zádušního chrámu svého manžela a bratra. Na jeho výzdobě se podíleli všichni přední hellénští umělci své doby - sochař Tímotheos z Athén, který byl činný i v Epidauru, kde byla jeho socha Apollóna, Leócharés z Athén, který byl činný i v Knidu, kde byla jeho socha Démétry a který se proslavil jako portrétista Alexandra Velikého, Skopás z Paru, který mj. působil ještě při stavbě Artemísia v Efesu a v Tegeji a Nemeji, a Bryaxis z Kárie, zřejmě domorodec, který žil hlavně v Athénách a který vytvořil sochařský prototyp Dia-Sarápida (o jmenovaných umělcích a o dalších téže doby viz níže).


6. Kolossos rhodský. Bohatý Rhodos se rozhodl zvěčnit svou úspěšnou obranu města proti Démétriovi Poliorkétovi roku 305 až 304 vztyčením monumentální bronzové sochy patrona ostrova Hélia. Z prodeje zbraní a vojenské techniky, která na ostrově zbyla po obléhateli, nakoupili Rhodští za pět set talentů mědi a za tři sta talentů železa.

Na ostrově měli umělce-řemeslníka zkušeného ve výrobě obřích soch: Charés z Lindu, žák Lýsippův, vytvořil pro Tarás a jeho agoru bronzovou sochu Dia, druhou nejvyšší sochu po Kolossovi, a pro Korinthos desetimetrového Poseidóna (čtyři bronzoví koně nad portálem Markova chrámu v Benátkách pocházejí z Byzance/Kónstantínopole a jsou zřejmě také jeho dílem). Charés se dokončení rhodského zázraku nedočkal, v práci pokračoval jeho žák Lachés z Lindu.

Lýsippovým dílem byl jiný tarentský kolos, dvanáctimetrový bronzový Héráklés, kterého roku 209 po dobytí města odvlekl Q. Fabius Maximus a postavil ho na Capitóliu. Jiným odvlečeným bronzovým kolossálním objektem byla sakrální socha Apollónova v jeho chrámu v Apollónii Pontské zvané od císařské doby Sózopolis. Kořistníkem byl roku 72 makedonský prokonsul M. Terentius Varró Lúcullus, bratr známějšího L. Licinia Lúculla, a po triumfu následujícího postavil Apollóna vysokého třicet loktů, tedy nad patnáct metrů, na Capitóliu.

Hélios v rhodském přístavu měl výšku 45 metrů a byl ze zhruba třiceti tun kovu. Byl stavěn dvanáct let, zřejmě v letech 303 - 291, a stál 66 let, snad do roku 226, viz tam. Poslední zpráva o Kolossu je z roku 653 (resp. 672) n. l., kdy Arabové pod Mu´awíjou/Muawíjou dobyli Rhodos a zbytky Kolossu prodaly „jakémusi Židovi z Edessy“ (Urfa), který šrot odvezl na 900 velbloudech.

Když se Kolossos zřítil a s ním v důsledku zemětřesení domy a hradby, daly všechny mocnosti v hellénském Středomoří najevo, jak si obchodní republiky váží. Hierón a Gelón poslali zčásti okamžitě, zčásti po splátkách 75 talentů stříbra, deset talentů na obětiny a s občanskými dary dohromady na sto talentů, 75 katapult a osvobodili Rhoďany od cel; na rhodské agoře postavili sochy "rhodského lidu dostávajícího věnec od lidu syrákúského".

Velké množství stavebního materiálu, dřeva, sto zedníků s pomocníky, peníze a obětiny poslal Ptolemaios III., železo, dřevo, olovo, smůlu, peníze poslal Antigonos III., obilí jeho manželka Chrýseis, podobně Seleukos II., Prúsiás I. a Mithridátés IV. Pomoc poskytly městské státy, byť mnohdy jen symbolickou.
Byla to první rozsáhlá a úspěšná humanitární a hospodářská akce dějin po přírodní pohromě (srov. situaci Sparty po zemětřesení roku 464 a pomoc Athénských). Rhodští se velmi rychle postavili opět na nohy. Kolossa zlomeného v kolenou však nechali ležet, neboť jeho vztyčení a obnovu jim zakázala jakási věštba.

Starý věk měl další obří, kolossální sochy, o tarentských viz zde výše. Architekt Deinokratés z Rhodu (jinde pokládaný za rodilého Makedonce) roku 332 nabídl Alexandrovi Velikému, že z hory Athós vytesá kolosální královu sochu, že v jedné ruce bude město, ve druhé obětní miska s vodopádem. Alexandros tehdy odmítl, protože Deinokratés, viz o něm též pod Artemísiem, neměl vymyšleno, jak zásobovat měšťany králova pomníku, když nikde v okolí nebyly žádné polnosti, které by tolik lidí uživily. Lidé na soše by byli odkázani na dovoz. Namísto megalomanské stavby dal Deinokratovi jinou zakázku: roku 331 naplánovat a řídit zakládání Alexandreie Egyptské.

Jistý Stásikratés roku 324 skalnatý nápad oprášil (Deinokratés už nežil?) a Alexandrovi sliboval, že za deset tisíc talentů přemění horu Athós v královu velesochu, v jejíž levici bude město pro deset tisíc obyvatel, pravá ruka bude držet oběťní misku, z níž jako úlitba poteče řeka do moře.

Tentokrát král neodmítl, ale v plánech ho zaskočila smrt. Podobný plán jako Deinokratés a Stásikratés měl architekt Dioklés, ale o něm není nic bližšího známo. Byl vysloven názor, že tři jména patří jen jednomu staviteli, a to Stásikratovi, kdežto Deinokratés je přezdívka a Dioklés pozdější zkomolenina. • O kamenných obrech viz níže.

Etruskové dokázali ulít bronzové sochy o výšce 50 stop, tj. přes šestnáct metrů (viz pod Etruskové). Roku 293 dal ze samnitské kořisti ulít sochu Iova konsul Sp. Carvilius. Byla prý vidět široko daleko, ale její výšku neznáme. V Athénách stály velké sochy králů Eumenea II. a Attala II., které spadly za občanské války roku 41.

Později v duchu rhodského Hélia si dal od sochaře a stavitele Zénodóra v Římě postavit čtyřicet metrů vysokou bronzovou sochu Neró (120 stop), u níž po jeho smrti vyměnili za Vespasiána hlavu, aby vypadala jako Hélios (Sol); za ním, stával jako součást Neronova Zlatého domu, viz architektúra, opodál vyrostlo Colosseum, theátrum Flávií, a od Colossu má divadlo jméno. O Zénodórovi není více známo nic než to, že asi byl odborníkem na kolossy. Arvernové si před Nerónem u něho za čtyři n. čtyřicet milionů séstertiů objednali velkou sochu Merkuria, velikost ani materiál neznáme. Tesal ji deset let a udělal si tím velké jméno. 

Ještě za Domitiána stávala jízdní kolosální socha Augústova; kam a kdy zmizela, nevíme. Hadriánus dal obří sochu Slunce přemístit ve svislé poloze architektem Decriánem a pomocí 24 slonů a architekt Apollodóros začal stavět dvojníka, kolosální sochu Selény/Lúny, Měsíce (viz rok 133; další informace nemáme, zřejmě nedostavěna). Situace se opakovala za Commoda: z Hélia byl na čas syn Marca Aurélia jako Herculés s osobními císařovy rysy, po jeho smrti opět Hélios. Zbytky Hadriánovy sochy, která měla na výšku čtyři pět metrů, byly nalezeny v létě 2007 v pisidském Sagalassu, stejně jako M. Aurélia a dalších císařů této "dynastie", viz tam.

L. Septimius Sevérus postavil na Palátínu Septízódium či Septízónium, chrám Slunce se třemi sloupovými síněmi nad sebou. Ve „výškovém“ chrámu byla socha syrského Hélia/Sol mezi sedmi planetami. Stavba byla zbořena až roku 1588 a více o ní není známo. První výškovou sakrální stavbu v Římě ovšem postavil Titus, ale nevíme o ní vůbec nic, ani čemu sloužila.

Také Galliénus (císařem 253 - 268) si prý dal stavět kolosální sochu v podobě Slunce s kopím, prý dvakrát větší než neronovská, ale nedostavěl ji. K jeho kolossu měl již hotové sousoší koňského spřežení, ale ani o něm není nic známo, viz rok 268+. Jiným „kolossem“ v Římě byla obří socha Iova na Martově poli. Kartháginský masožravý Herculés-Melkart skončil v Římě před vchodem do Sloupořadí národů, galerie Augústem poražených čtrnácti národů (dílo sochaře Kopónia) u Pompéiova divadla, které Augústus restauroval a stou rozšířil.

Apollónova svatyně v Dafně u Antiocheie, kdysi sídlu státního kultu Seleukovců, vyhořela 22. října 362 včetně obří Apollónovy sochy, velké jako v Olympii. Prameny spekulují o žhářství křesťanů, ale také o jistém kynikovi Asklépiadovi, který k Apollónovým nohám položil stříbrnou sošku Nebeské bohyně-Tanit/Dea caelestis a zapálil jí svíčky. Od nich prý v noci chytly látky a celý chrám vystavěný Seleukem Níkátorem a zkrášlený Antiochem Epifanem.

Když Vérus dobyl Seleukeiu Tigridskou, dal do Říma převést sochu Apollóna Komaia a umístit do chrámu Apollóna Palátínského. Zde o dvě staletí později, 19. března 363, chrám vyhořel a socha byla zničena. Jak praví pověst, z místa, odkud byl Apollón vytržen, se rozšířila po celé říši jeho msta, mor.

Kolossální Nerónova socha stála v předsíni jeho Zlatého domu, domus aurea, po úchylově smrti zbořeného. Sám o sobě byl dalším divem, první architektonickou nabubřelostí v Evropě. Dům, o němž císař při vernisáži prohlásil, „se quasi hominem tandem habitáre coepisse“, že konečně začíná bydlet jako člověk, měl trojnásobné sloupořadí o délce jedné míle. Budovy oddělovala vodní nádrž, venkovská krajinka s vinicemi, poli, výběhy s dobytkem a zvěří.

Obytné části byly zlaceny a některé místnosti vykládány drahokamy a mušlemi. Jídelní sály měly stropy z odsouvatelných slonovinových desek, aby se seshora daly na stolující rozstřikovat voňavky a rozhazovat květy. Hlavní jídelna byla kulatá a díky mechanismu se ve dne v noci otáčela jako celý svět (srov. pod architektúra).

Historické poznámky o tom, že například císař M. Aurélius Claudius (II.) dostal od senátu stříbrnou sochu o váze 1500 liber, která stála na sloupu na řečništi, a že jinou zlatou o výšce deseti stop, která stála před Iovem Kapitólským, jsou v jejich stínu trpaslíky. Kdyby se dochovaly, zůstala by třímetrová zlatá socha pokladem planety. Za Konstantína I. byly v Římě jeho dva kolossové, stojící a čtrnáctimetrový sedící: z jednoho z nich zbyla hlava, ruka a obří nárt s prsty.

Rachef/Chafre si dal u Gízy vystavět druhou největší pyramidu „Hor horizontu“ o rozměrech základny 214,5 krát 214,5 metru, vysokou 143,5 metru, a sfingu, Šesep anch, „Žijící podobu (krále)“: je dlouhá 72 metry, dvacet metrů široká, největší starověká socha.

Nejnovější spektakulární přesun velkého sochařského díla proběhl koncem srpna 2006 v Káhiře: „Obraz, který už nikdy nebude po 25. srpnu 2006 spatřen. Socha bývala ústředním objektem Ramsesova náměstí (Mídán Ramsís) před Ramsesovým nádražím.

Původně patřila s mnoha dalšími k výbavě Ptahova chrámu ve staré královské rezidenci v Memfidě (dn. Mít Rahína). Podle nápisu na prsou si ji roku 1165 (dle jiné datace 1152) přivlastnil Ramesse IV.

Od roku 1954 stálo jedenáct metrů vysoké strnulé zjevení z červené žuly v Káhiře. Poslední dobou trpěla stotunová socha pod náporem smogu sedmnáctimilionové nilské metropole.

Roku 2006 byla přepravena k pyramidám v Gíze, kde bude restaurována a stane se součástí plánovaného „velkého egyptského muzea“. Ramses/Ramesse II., jak se mu v novověku říká, byl jedním z posledních egyptských králů, kteří vedli agresivní zahraniční politiku. Jeho vláda v letech 1304-1237 př. n. l. byla druhou nejdelší v egyptských dějinách.

Definitivně uzavřela éru „nové“ říše. S ženami svého harému měl nejméně 85 dětí. Dvanáct synů zemřelo dříve než on. Třináctý Merneptah I. se stal králem v padesáti, když jeho otec zemřel jako devadesátiletý a zůstal jedním z nejznámějších panovníků lidských dějin.“

Z egyptských kolossů jsou však nejznámější ti, jimž se říká Memnonovy, původně c. osmnáctimetrové sochy Amenhotepa III. před jeho zádušním chrámem v Thébách. Hellénský a římský svět již dávno netušil, proč tam stojí, neboť chrám zmizel, hína z nepálených cihel se rozpustila a kamenný materiál prostavěli mladší z králů, viz o nich roku 1418- a 130+ a 199+. 
Největší starou zachovanou bronzovou sochou litou v celku je čínský lev z Cchang-čou (pinyin Cangzhou) z 9. st. n. l. Váží padesát tun.

Kombinací rhodského Kolossu a Eifelovy věže v Paříži je socha Svobody, dar francouzské vlády ke stému výročí vyhlášení nezávislosti Spojených států Ameriky roku 1886, viz zde níže.

O restaruračních nápadech viz zde níže v "obludných kamenech".

7. Maják na ostrově Faru před Alexandrií. Maják na stejnojmenném ostrůvku před Alexandrií postavil podle pokynů krále Ptolemaia Sótéra stavitel Sóstratés z Knidu. Dokončen byl až za Sótérova nástupce Filadelfa někdy po roce 280. Stavba mohla být cca. 180 až 190 m vysoká a stála prý 800 talentů. Maják měl čtvercový půdorys o stranách zdéli 180 - 190 metrů.

Na vrcholu stavby byla umístěna Poseidónova socha. K osvětlování sloužil buď otevřený plamen, nebo žhavé uhlí. Světlo prý bylo vidět na 300 stadií, tj. zhruba na 55 km. Žádný z novodobých majáků nedosáhl ani poloviční výšky Faru, ani podobného účinku.

Faros byl zle poničen a nefunkční od Caesarovy války, neboť se v něm tehdy bránili alexandrijští „patrioté“ a protivníci Kleopatry VIII. Obnoven byl v době Claudiově a Neronově, později Antóninem Piem. Ve čtvrtém století n. l. ho vážně narušilo zemětřesení, takže oheň na plošině už nebyl udržován.

Byl ničen i dalšími záchvěvy země, naposledy roku 1326. Mezitím se ale již ostrov spojil s pevninou a původní ptolemaiovský přístav se zanesl pískem. Maják byl rozebírán jako stavební materiál. Koncem 15. století dal mamelucký sultán Qájtbáj (zemřel 1496) na jeho místě postavit pobřežní pevnůstku, která tu je dodnes.

Sóstratos Knidský vynikl i prvenstvím ve stavbě visutého chodníku či promenády v Knidu. Kromě stavitelství proslul Sóstratos i jako diplomat. Mír mezi Athéňany a Démétriem Poliorkétem (Olympiodóros roku 287) zprostředkoval právě stavitel Sóstratos z Knidu, diplomat Ptolemaia I. i II.

Méně známější je skutečnost, že Sóstratos stavěl i vojenská plavidla, a to obřích rozměrů. Třicetiveslový koráb Filadelfův (triakontérés) pohánělo tři tisíce veslařů a bylo na něm umístěno na dva tisíce vojáků (tedy dnešní námořní pěchota). Na lodi se nacházely těžké vrhací stroje (katapulty apod.), ale např. i mlýn pro potřeby posádky.

Majáky stávaly po celém Středomoří. Několik dnů před Tiberiovou smrtí roku 37 n. l. postihlo zemětřesení jeho Capri a zbořilo tam maják. Císař Claudius dal v římském přístavu, v Ostii, postavit „převysoký“ maják na pilířích v moři. Nic bližšího není známo.
Stavební zázraky měl také Řím. Jejich staviteli ovšem byli tak jako tak většinou Helléni. Peníze Řím měl: Nádhera císařského Říma, jeho chrámy a veřejné stavby, povstala z válečné kořisti. Na rozdíl od foiníckých a části hellénských sídel, jejichž lesk a sláva vyšly především z obchodu více než z válek, byl Řím přeplněn uměleckými trofejemi z celé oikúmeny.

Město bylo kronikou, veleskladem válečných úspěchů, živoucí paměť bohyně Victórie/Vítězství. Náklady na výstavbu šly z prodeje kořisti neživé i živé, z obilí, koní, dobytka, lidí. Stavby svým jménem zasvěcovali vojevůdci z dílu, který jim z kořisti připadl. Zánik hellénistických státních útvarů přinesl do Latia neuvěřitelné finanční a umělecké prostředky a samozřejmě intelektuální.

Nejstarším majákem dosud v provozu je Torre de Hércules v La Coruni/Brigantium z Trajánovy vlády asi z roku 110 n. l. Byl dvakrát přestavovaný a je 68 metrů vysoký se základnou 112 metrů nad mořem. Nahorů vede 242 schodů.

Římané podnikli mnoho velkých a náročných staveb, ale sami se mezi předchůdce nijak necpali (Colosseum, akvadukty, Zlatý dům). Nepovšimnuta zůstává obří stúpa postavená kušánským panovníkem Kaniškou (I.) v Péšávaru s výškou nad dvě stě metrů; viz o ní rok 55.

Oživlé kamenné obludy

Řecko-americká skupina oprášila nápad vytesat do hory ve východní Makedonii obří podobu Alexandra Velikého. Archeologové a ekologisté se mohou zbláznit.

Bude to velký pomník velkého muže a vůbec nezáleží na tom, že archeologové říkají, že z toho bude kýč, zdůvodňoval obchodní přitažlivost megaprojektu starosta přímořského letoviska Asprovalty Angelos Frantzis. Jeho obec na břehu Strýmónského zálivu je dobře známa mezi českými a slovenskými autobusovými dovolenkáři. Ve velký pomník či kýč, o němž se pochvalně zmínil do londýnských Timesů, by se měl změnit jeden z okolních vrcholků horského řetězu Kerdylion.

Dluh králi
Nápad s vytesáním hlavy Alexandra Velikého do skály ovšem vzrušuje archeology a ekologisty ze zcela opačných důvodů. Kamenný portrét nejslavnějšího z vojenských stratégů a nikdy neporaženého bojovného snílka šest set metrů nad hladinou Egejského moře je přímo odpuzuje. Ochránci životního prostředí straší ohrožením jedinečného rázu krajiny, v níž se lidé plně orientují na turistický průmysl letního grilování těl. Památník navíc počítá s  amfiteátrem s výhledem na horu a s přiměřeným parkovištěm, tedy s horami betonu.

Námitky archeologů jsou zřejmě závažnějšího rázu. Podle Dimitrise Grammenose, ředitele soluňského archeologického musea, monstrosní projekt o výsledné výšce osmdesát a šířce 57 metrů může ohrozit nedaleký křesťanský kostel z byzantských dob a antické divadlo. V kraji stávala starověká města Arethúsa a při ústí řeky Strýmónu Amfipolis. Přes obří krajinnou dominantu by je totiž nebylo vidět.

Práce na kamenné veletváři mají začít v listopadu, ale řecké ministerstvo kultury ústy státního archeologického ústavu varovalo, že projekt za třicet milionů eurů s dokončením před začátkem athénské olympiády roku 2004 nepovolí. Peníze dala dohromady z prostředků řecké diaspory americko-řecká Nadace Alexandra Velikého se sídlem v Chicagu, jejímž iniciátorem a předsedou je sochař Anastasios „Tassos“ Papadopoulos.

Na svých webových stránkách nadace říká, že Řekové kdysi vztyčovali velké sochy, ale žádná z nich dnes už nestojí, že se o nich můžeme pouze dočíst. Alexandrovi prý Řekové takovou poctu dluží, tak proč mu pomník nepostavit. Jména dárců spolek novodobých alexandrovců neuvádí (k uskutečnění nedošlo stejně jako ke znovupostavení Kolossu rhodského, ani na přípravné práce nedošlo, srov. zde níže).

Americké vzory
Zájem o velké kamenné sochy roste. Obnovit na hoře Nemrud zádušní chrám s obřími skulpturami Antiocha IV., který vládl v království Kommágéné v dnešním středním Turecku v letech 69 až 38 př. n. l., chce holandský architekt Maurice Crijn. Projekt je o to šílenější, že nikdo ani neví, zda byl chrám vůbec někdy dokončen.

Král Rachef/Chafre si u Gízy dal vystavět druhou největší pyramidu „Hor horizontu“ o rozměrech základny 214,5 krát 214,5 metru, vysokou 143,5 metru, a sfingu, Šesep anch, „Žijící podobu (krále)“: je dlouhá 72 metry, dvacet metrů široká, největší starověká socha.

Papadopoulos se však inspiroval dvěma vzory z Jižní Dakoty. V indiánské reservaci Pine Ridge u městečka Custer pracoval od roku 1948 sochař Korczak Ziółkowski dynamitem na skalním masivu, aby z něho vystřílel a vytesal obrovskou jezdeckou sochu slavného náčelníka indiánských Siouxů-Ogalala Tašunkewitka, jemuž Američané říkali Crazy Horse.

Když Ziółkowski v roce 1982 zemřel, ve výtvarné posedlosti pokračovala jeho žena Ruth se sedmi dětmi. Po padesáti letech prací a přemístění 7,8 milionu tun kamene byla z největšího sochařského díla všech dob roku 1998 zasvěcena jen tvář. Pomník jednoho z vítězů bitvy na Little Big Hornu roku 1876 má být 172 metry vysoký a 196 metrů dlouhý. Práce pokračují a inspirují: v nadaci na oživení památky na makedonského krále je rodina Ziolkowski zastoupena dcerou Monique.

Menší ale mnohem známější je skupina dvacetimetrových tváří amerických presidentů Washingtona, Jeffersona, Lincolna a Th. Roosevelta ve skále Rushmore v Černých horách v Jižní Dakotě, kterou v roce 1970 tolik proslavil obal desky rockové skupiny Deep Purple In Rock. V letech 1927 do své smrti roku 1941 vznešené obličeje dynamitoval Gutzon Borglum. Sochař s dánskými předky oživil umění tesání obřích soch do skály pocházející z mesopotamských kultur a Egypta.

Ovšem devadesát procent práce za amerického umělce a jeho čtyřsetčlenný dělnický team udělala výbušnina a sbíječky. Výsledkem je nejznámější skalní sousoší západního světa. Nejznámější nekamennou kolosální sochou a největší v západním světě je ve Francii vytvořená a jako dar Spojeným státům ke stému výročí nezávislosti USA roku 1886 na ostrůvku před New Yorkem zasvěcená padesátimetrová socha Svobody. Stylově připomíná motiv héliovský než Níké/Victorii a má s podstavcem 93 metry, bez 46. Nejvyšší sochou Spojených států a také západní polokoule je od června 2016 kolumbovský kolos nazvaný Zrození Nového světa/Birth of the New World se 126 metry. Stojí ve stotisícovém městě Arecibo na severu Portorika a původně ji její tvůrce, gruzínsko-ruský výtvarník a architekt Zurab Cereteli, zamýšlel vztyčit k 500. výročí objevení Ameriky roku 1992. Po mnoha peripetiích skončila stavba z téměř tří tisíc bronzových a ocelových dílů v Karibiku.  

[Z úplně jiného soudku: nejvyšším sousoším v Čechách byla v letech 1955 až 1962 v Praze na Letné obludnost lidově nazývaná Fronta na maso, jinak přes patnáct metrů vysoký bolševický vůdce J. V. Stalin sochaře Otakara Švece a architektů Jiřího a Vlasty Štursových.]

V jihovýchodní a východní Asii proslavili skalní sochařství různými polohami svého osvíceného idolu buddhisté. Vůbec největší sochou světa je od roku 2002 celkovou výškou 153 metry stojící Buddha Jarního chrámu v čínské provincii Che-nanu (socha sama o sobě měří 128 metrů). Je pokusem o náhradu bámjánských Buddhů.

Největší ze starých soch je sedící Buddha z osmého století v Lešanu v čínské provincii S´-čchuan vysoký 71 metr. Nejznámější byly talibskými mohamedány zničené dvě podoby stojícího Buddhy 53 a 38 metrů vysoké v afghánském Bámjánu v březnu 2001 (viz časopis TÝDEN 11/01). Menší, původně červeně nabarvený, byl z roku 507 n. l., větší vícebarevný z roku 554. Předpokládá se, že mezi stojícími Buddhy ležel původně třetí, největší; měl prý tisíc stop, tedy 330 metrů. Roku 632 ho viděl čínský mnich Süan Cang (Xuan Zang).

V podobném protibuddhistickém ničivém díle pokračovali sunnitští radikálové v únoru 2012 v národním museu v Male na Maledivách, kde ničemové zničili na třicet Buddhových soch z asi šestého století (souostroví bylo islamisováno až o šest staletí později).

Sochy křesťanského věrozvěsta jsou poněkud nižší. S 51 metrem výšky vyniká Ježíšova socha v západopolském Swiebodzinu postavená roku 2010; s pahorkem na místo podstavce to je o šestnáct metrů výše. V bolivijské Cochabambě stojící Kristus má 40,4 metrů a nejznámější nad Rio de Janeirem 39,6 metrů. Nelsonův sloup v Londýně, poněkud jiný druh atrakce, má 51,6 metrů.

Zpět ke kořenům
Jako třetí inspirační zdroj Papadopoulosovi posloužily pravzory antické. Roku 332 př. n. l. měli tři architekti Deinokratés, Stásikratés a Dioklés stejný nápad: přetvořit horu Athós na poloostrově Akté v obrovský oživený Alexandrův pomník. Nepochybně by Američany a Číňany trumfli. Alexandrova socha totiž měla v otevřené dlani levé ruky hostit ohrazené město o deseti tisících obyvatelích, pravá měla držet obětní misku, z níž by vodopádem do moře padala říčka.

K naplnění starých projektových návrhů nedošlo, protože král měl velmi praktickou výhradu: v okolí nebyly polnosti, které by měšťany z pomníku uživily a lidé by byli závislí na dovozu. Místo kamenné fantasie svěřil o rok později Alexandros Deinokratovi jiný úkol, který přetrval věky: naplánovat a založit egyptskou Alexandrii. Roku 324 př. n. l. se však velký Makedonec rozpomněl a megalomanský skalnatý projekt svěřil Stásikratovi, neboť Deinokratés již zřejmě nebyl mezi živými.

Práce prý za deset tisíc talentů, tj. přes 260 tun raženého zlata. Ovšem rok po králově smrti už nebyly prostředky na oživení nápadu, protože se rozhořela čtyřicetiletá válka o politické dědictví po muži, který se stal v předněvýchodním a evropském světě ideálem životního úspěchu a ušlechtilosti; v mohamedánských knihách je hodným démonem zvaným Dvojrohý, u křesťanů idolem rytířství.

Dějiny šly jinými cestami a na hoře Athós sídlí mnišská obec, která svou první klášterní ústavu přijala roku 969. Od roku 1950 má vůči Řecké republice plnou autonomii. Na území státu, který není členem OSN, nesmí vstoupit žádná žena ani nesmí být nic ženského chováno, a to včetně slepic.

Řekové se mohutně připravují na své novověké olympijské hry. Investovali do sportovců, do dopravní infrastruktury Athén a první letní hry nového millennia budou asi velkolepé. Nadšenci staré slávy Hellady se na Rhodu pokoušejí obnovit obří Héliovu bronzovou sochu, jeden ze sedmi divů starého světa zvaný Kolossos rhodský. Alexandrova skála v Makedonii má s rhodským nápadem něco společného.

Vedle řady historických drobností jako to, že nikdo neví, jak kolos vlastně vypadal, překvapuje, že právě orthodoxní křesťané se skládají na pomníky časů polytheistických, světa, který jejich souvěrci sami brutálně zlikvidovali.

dovětek z prosince 2015: jak se tušilo, ke vztyčení Hélia na Rhodu s athénskou olympiádou v létě 2004 nedošlo. Koncem roku 2015 za hluboké hospodářské a finanční krise až státního krachu ohlásila návrat k projektu nového Kolossu za 250 milionů eur Nadace Stavrose Niarchose. Hélios bude tentokrát vysoký 135 metrů, v dutém těle budou knihovny apod., povrch pokryjí solární panely generující energii pro maják v jakési míse nad hlavou monstra...

ve zkrácené versi vyšlo v časopisu Týden 36/02 dne 2. 9. 2002, později doplňováno

Sedmihradsko, historická země§ viz Dácia Ápúlensis

Segédé, Sekaisa/Sekeida, oppidum keltibérských Bellů, dn. ruiny v provincii Zaragoza§ 154, 153

 

Segesta, lat.§ viz Egesta

Segimer, kníže Cherusků, o. Arminiův§ 16

 

Segobrigové. ligurský kmen v Provenci, na jehož území byla založena Massali᧠viz tam

Segontia, m. v Baetice, asi dn. Sigüenza§ 74

 

Segovax, kníže Cantů§ 54

Segovia, m. v Přední Hispánii, pozd. H. Tarrákónské; jméno dodnes nezměnila§ 75

 

Segusió, sídel. m. Kottijských Alp/Alpés Cottiae, dn. Susa v Piemontu§ 15 

Poněvadž se roku 312+ přidala k Maxentiovi, dal ji Constantinus I. rozbořit. 

 

Sechem, hebr.§ = Prosópis v Egyptě

Seiánus, viz pod Aelius

 

Seilénos z Pelly, o. Ofellův§ 322

Seirios, viz Sírius

seisachtheiá (sg.), „setřesení, odpis, břemen (dluhů)“, jedna ze Solónových reforem, rušící u zástavních půjček ručení vlastní osobou občanů, hektémoroi; seisachtheia (pl.), byly slavnosti, držené ještě v Aristotelově době. Viz také pod Athény a hektémoroi, kde jiný výklad seisachtheje, a rok 2384 o sumerské amar-gi, akkad. anduráru(m)§ 594

seismograf, viz zemětřesení

sektářství, sekty v židovském monotheistickém náboženství; sekty křesťanské viz pod křesťanství§ 36

Seldžukové§ viz Hunové

Selenga, ř. v Mongolsku a na ruské Sibiři§ viz Hunové

Seleukeia na Eufrátu§ = Zeugma
Seleukeia na Eulaiu, města v Súsiáně§ 1. = Súsy; 2. 317, starým jménem Badaké; 3. 317, starým jménem Soloké, buď na ř. Hédyfón nebo identická s č. 2; 141 buď č. 2 nebo 3
Seleukeia epi tés Erythrás thalassés (‘na Rudém moři’), srov. pod Elymáis§ 150
Seleukeia na Hédyfóntu§ = Seleukeia na Eulaiu, č. 3, město výstavné, ale asi nikoli Súsy (?)
Seleukeia na Kalykadnu, m. v Kilikii, dn. Silifke na Göksu v TR§ 295
Seleukeia na Maiandru§ = Tralleis

Seleukeia pod Bélem§ na Orontu na úpatí pohoří Bélos v Apaméně, dnes asi as-Suqajlabíja n. Džisr aš-šughúr v severní SYR; zřejmě založeno Seleukem Níkátórem, známé pod latinským označením Seleucia ad Belum, též Seleukopolis, Seleukobélos
Seleukeia v Assyrii§ = Arrapcha, dn. Kirkúk (?)
Seleukeia na Orontu zvaná Píeriá nebo epi tés thalassés/"na Moři", lat. ad Mare, m. v Seleukidě v severní Syrii§ 302, 301, 300, 240, 235, 219, 217, 184, 145, 141, 140, 123, 109, 106, 104

Seleukeia v Gaulanítidě§ 84

Seleukeia na Tigridu, zvaná též S. Babylóniá, sídelní m. seleukovských Horních satrapií, pro Parthy dlouho sídelní m. západní části říše, viz také pod Mesopotamie§ 321, 311, 301, 274, 221, 220, 211, 204, 162, 155, 141, 130, 129, 100, 91, 55, 54, 26

Jedno z největších měst starého věku, v prvním století n. l. mělo prý šest set tisíc obyvatel (jenom Alexandrie a Řím byly větší, možná také Antiochie). Založeno Seleukem Níkátorem někdy v letech 321-316, možná roku 318, na místě, které se prý jmenovalo Zóchasé, jako hellénská polis a sídelní město Horních satrapií stalo se multikulturním a obchodním střediskem celé Mesopotamie. Babylónský titul města zněl: Se-lu-ku-´-a ál šarrúti ana muchchi Idiglat, Seleukeia, královské město na Tigridu.

Polis byla spravována po vzoru hellénských aristokracií se senátem/gerúsií vybíraném možná na základě původu (makedonského?) a doplňovaného podle majetkového censu (?). Tři sta členů gerúsie, hoi en tímais, lidé se ctí, se jmenovalo peligové (peligánes) či adeiganové. Slovo snad souvisí s aramajským DJN (?). Je také možné, že čtení příslušného místa v Polybiovi je sporné a má znít „peliganes“. Státním hlavním kultem byl seleukovský Apollón Kómaios.

Když Římané roku 165 n. l. pod Luciem Vérem město zničili, přenesli jeho sochu do Říma do Apollónova chrámu na Palatín (a tím, že vojáci nahlédli v Seleukeji v Apollónově chrámu do nějakého utajovaného prostoru, vyletěl odtamtud mor a postihl celou říši, první epidémie ve Středomoří). Město vyvrátil roku 197 L. Septimius Sevérus a za Iuliánova tažení roku 363 už nebyla městem, ale místem zatopeným velkým jezerem s osadou Kóché/Chóché na jeho břehu.

Seleukovská kotva, mateřské znaménko údajně celé dynastie, symbol Apollóna Mílétského, byla na královských pečetích také znakem fiskálním, doloženo na hliněných bullách, dokladech o zaplacení poplatků a daní, srov. pod Uruk a daně. Obrazy doprovázel portrét krále.
V okolí S. ležely osady Ópis, staré emporion a původní jádro nově založeného města, Chóché/Kóché, Falga a Ktésifón, pozdější zimoviště parthských králů.

seleukeios, kalend. měsíc v Íliu§ 44 

Seleukis, též Syriá Seleukis, tj. Seleukovská Syrie, krajina a eparchie v severní Syrii (druhou syrskou eparchií byla Koilé)§ 311, 308, 300, 281, 235, 150, 145, 63 
Již. část je staré království Neja, Země slonů. Později se S. skládala ze čtyř satrapií, které se jmenovaly podle původních makedonských kolonií Antiocheia na Orontu, Seleukeia Píeriá, Apameia a Láodikeia, přičemž území satrapií byla větší než uvedených poleis. Dnes z velké části v TR, provincie Hatay.

Seleukovci, vládnoucí hellénistická makedonská dynastie v Anatolii a na Předním Východu, viz též pod jednotlivými jmény panovníků, Syrie apod.§ 312, 261, 255, 244, 225, 213, 206, 200, 198, 196, 189, 188, 169, 168, 145, 141, 129, 128, 138, 104, 71, 96, 64, 58

Seleukos, jméno několika příslušníků vládnoucí seleukovské dynastie. Jméno je buď makedonskou formou attické podoby jména Zaleukos, nebo jako panhellénské souvisí s bílou barvou Měsíce, Seléné, Seláná + bílý, leukos, tedy „Jasná, bílá záře“. Ochráncem dynastie byl Apollón a Seleukovec se prý rozpoznal podle mateřského znaménka ve tvaru kotvy na stehnu:

Seleukos I. Níkátór, syn Antiochův, z Pelly§ 480, 356, 324, 323, 321, 325, 319 - 315, 312 - 308, 305 - 298, 296, 294, 291, 292, 288 - 281, 279, 256, 252, 241, 206, 166

Vynořil se názor, že Níkátorova podoba je zachycena na obrazu a podle něho slavné pompéjské fresce z bitvy u Issu mezi Alexandrem a Dáreiem, kde Peršan právě obrací a prchá. Seleukos je v levé části pěšákem po pravici krále a zřejmě propagandisticky se dal zpodobnit tak blízko božského krále. Ke královskému kultu patřila i smyšlenka, že Seleukova matka Láodiké souložila s Apollónem, a proto že měli všichni Seleukovci na stehnu znak kotvy.

Seleukův otec Antiochos při vzniku zkazky zjevně už nežil… Během své vlády však Seleukos na počest svého otce založil jedenáct Antiochejí, své matky pět Láodikejí, devět pojmenoval po sobě, tři po své první manželce Apamě a jednu Stratoníkeju. Jiný pramen praví, že celkově „založil“ na 75 měst.

Seleukos II. Kalliníkos alias Pógón, tj. Vousáč, syn Antiocha II.§ 246 - 244, 242, 241 - 237, 235, 228, 226, 225
Seleukos III. Sótér alias Keraunos, tj. Blesk, syn Seleuka II., narozen jako Alexandros§ 225, 223
Seleukos IV. Filopatór, syn Antiocha III.§ 197, 196, 191-189, 187, 186, 182, 181, 178, 175
Seleukos V., syn Démétria II.§ 129, 125, 124
Seleukos VI. Epifanés Níkátór, syn Antiocha VIII.§ 187, 96, 95
Seleukos VII. Kybiosaktés, tj. Obchodník se slanečky či tuňáky, syn Antiocha X. (podobnou přezdívku dostal od Alexandrijských později císař Vespasiánus, lat. cybiosactés, protože zavedl ve městě daň ze slanečků)§ 95, 75, 69, 58, 56

Seleukos, nevládnocí příslušníci Seleukovské dynastie:§
Seleukos z Makedonie, děd Seleuka I.§ 356
Seleukos ze Syrie§ 1. 279, 268, 261, syn Antiocha I.; 2. 125, 120, syn Antiocha VII.

Seleukos z Athén§ arch. 77
Seleukos z Pantikapaia, syn Spartoka I., k.§ 433, 393
Seleukos ze Seleukeie na Rudém moři, (s přízviskem „Chaldaj“, tj. Babylónec, Nehellén), mathematik a astronom§ 150
Seleukos z Dúry, šejk§ 96

Seleukos, pirát, důvěrník Mithridátův a pučista v Sinópě§ 70 

selfmademan, vide s. v. proměny osudu

Selgé, m. v Pisidii, dn. u obce Altınkaya, okres Manavgat v TR§ 218, 165

Selínús, m. v západní Sicílii (souvisí se „selínon, petržel, lat. apium - miřík“)§ 648, 628, 580, 416-415, 410, 407, 402, 383, 313, 307, 278, 250
Ruiny nazývali Arabové Rahal al-Asnam, „Vesnice idolů“, středověké obyvatelstvo později „Pilieri dei Giganti“. Jeho Olympeion se začalo stavět koncem 6. století a v době vyvrácení státu Kartháginci roku 409 nebyl ještě dostavěn a nezastřešen; je to jeden z největších hellénských chrámů. Od roku 409 do roku 250 byla obec púnská a mnohem menší.

sella currúlis, viz kurulské úřady

Sellaios, Silchu§ = Eulaios

Sellasiá, m. v Lakónice§ 405, 366, 290, 222, 218

sellisternium, viz lectisternium

Sellové, Selloi/Helloi, pelasgický národ žijící kolem Dódóny, v hellénských dobách jméno Diových kněží ve věštírně§ 639

 

Selúros, s. Aitny, bandita§ viz s. v. otroci

 

Sélymbriá, m. na thráckém břehu Propontidy (též Sélybriá či Sálybriá), dn. Silivri v TR§ 675, 662, 603, 410, 408, 196
Arcadius na počest své germánské manželky Aelie Eudoxie S. na krátko přejmenoval na Eudoxiopolis. V novodobém Silivri sídlí největší věznice moderního Turecka.

Semestra, manž. Kotya III. Odryského, m. Dyégila§ 167

 

Semirámis§ viz Šammúr-amat

Sémnonés, Sémnonové, germánský kmenový svaz mezi Labem a Odrou či až Vislou, s Markomany pozdější jádro Alamanů, předkové dn. Švábů, viz pod Alamannové§ 100, 6

Sémonidés ze Samu, básník§ 600

Semprónia, sestra reformátorů Gracchů, manž. Scipiona Aemiliana§ 183, 169, 129, 121

P. Semprónius§ cos. 270

A. Semprónius Asellió§ praet. 89

A. Semprónius Átrátínus§ 1. cos. 497, interr. 482; 2. cos. 428

L. Semprónius Átrátínus§ 1. cos. 444, cens. 443; 2. cos. suff. 34

C. Semprónius Átrátínus§ cos. 423

C. Semprónius Blaesió nebo Blaesius§ cos. 253 a 244

Semprónius Gracchus, jméno nezachováno, manž. Alliarie, milenec Iúlie, manž. Tiberiovy§ 2

 

C. Semprónius Gracchus, b. Tiberiův, č. 4§ 726, 262, 154, 133, 126, 123 - 121, 118

Ti. Semprónius Gracchus§ 1. cos. 238; 2. 212, cos. 215 a 213, 214, 212; 3. 187, 180, praet. 180, cos. 177 a 163 (zvolen), cens. 169, 179, 177, s. č. 2, o. obou reformátorů Gracchů, 183, 181, 169, 154, 133; 4. reformátor, 183, 169, 164, tr. pl. 133, 123, 118

P. Semprónius Longus, praet.§ 182

 

Ti. Semprónius Longus§ 1. cos. 218; 2. cos. 194

T. Semprónius Rutilus, zlovolný otčím, viz pod bakchánália a travičství (rok 186)

 

P. Semprónius Sophus§ 1. cos. 304; 2. cos. 268

C. Semprónius Tuditánus§ 1. praetor 197; 2. cos. 129

M. Semprónius Tuditánus§ 1. tr. pl. 193, cos. 185; 2. cos. 240

P. Semprónius Tuditánus§ 206, cos. 204

Semprónius Asellió, historik§ 100

Semprónius Proculus, právník§ 20

senáculum, "senátek", ženský senát na Quirínálu; jinak označení jednacího místa senátorů pod širým nebem na Foru§ 331

senátus, senát v Římě, státní rada původně aristokratická, „sbor starců“ § 726, 578, 175, 167 a passim

S. byl údajně ustaven Rómulem ze stovky představitelů římského státu s plnými právy (čili „lidu, státu“, populus), tj. nad šedesát let a ze šlechtických rodin a po podrobení Sabínů přidal další stovku senátorů z nejlepších rodů. Tarquinius Priscus rozšířil s. o dalších sto „starců“, jimž se říkalo patrés mínórum gentium, starším dvěma stům patrés maiórum gentium, jejich hromadné oslovení znělo patrés conscriptí, které vzešlo z patrés & conscriptí, tedy "otcové a povolaní/přísedící". • Helléni senát překládali jako synklétos (sc. búlé), tj. sněm, nikoli slovem gerúsiá, výrazem pro sbor starších. Požadovaný věk pro senátory neustále klesal. Slovo odkazuje na starce, senex, senés, ale Sulla stanovil minimální věk pro senátora (shodné s quaestory) na třicet, Augustus na 25 roků.

Prvním senátorem, který se nenarodil v Římě ani Itálii, byl Q. Varius Sevérus ze Sucrónu v Hispánii (srov. prvního konsula narozeného mimo Itálii roku 40).

Vstup do senátu byl povolen jen jeho členům a zapisovačům, scríbae, a později v hlubokém principátu úředníkům daňovým, cénsuálés. Z roku 238+ je zmínka o tajném usnesení senátu, tzn. že se jednání neúčastnili pomocní úředníci a senátoři si zapisovatelskou službu obstarali sami, viz tam.

Po pádu monarchie byl počet senátorů vždy doplňován do počtu tří set, a to obvykle z počtu římských jezdců. Tak po cannské katastrofě byl senát roku 216 doplněn 190 jezdci. Sulla rozšířil počty senátorů na čtyři sta, Caesar na devět set, Augústus snížil na šest set a zvýšil census z 800 tisíc HS na 1,2 miliony séstertiů (a doplnil roku 28 dvaceti dvěma „novými“ patricijskými rody a kdo na zvýšený census neměl, tomu doplatil).

Příslušníky s., ordó senátórius, se stávali lidé, kteří vykonali konsulský, diktátorský či censorský úřad a kteří se při censu mohli vykázat majetkem v hodnotě min. 800 tisíc sesterciů (od Augusta až 1,200.000) a kteří museli žít určitým stavovským životem; např. nesměli se zabývat obchodem a finančnictvím. Většina senátorů nedosáhla nikdy ani na praetúru, konsulárů bylo mezi nimi nejvýše několik desítek. Jejich rozhodnutí (aequum est, iústum est, "správné a spravedlivé") nemusela mít váhu závazného zákona, ale byla uznávána, auctoritás senátús/AS, nebo byla závazná, senátús consultum/SC.

Dohlíželi totiž za republiky jako sbor na příjmy a vydání státní pokladny a quaestoři, hospodářští úředníci konsulů, mohli konat jen se senátním povolením. Kromě toho senát jmenoval soudce a soudil hrdelní případy, k nimž došlo na území Ítálie.

M. Aurélius Antónínus senátorům z provincií, tedy mimoitalským, navíc nařídil, že jednu čtvrtinu svého pozemkového majetku musejí mít v Itálii. Obchod byl ale pro řadu Římanů tolik atraktivní, že se senátoři raději připravovali o svou „společenskou prestiž“ než o zisk. Císař Claudius musel dokonce odebrat senátorům-obchodníkům také práva jezdecká, aby jim „zběhnutí“ ztížil. Tiberius trestal senátora, který se ze svého domu v Římě vystěhoval již 1. července na venkov, ačkoli senátní dovolená je až od 1. září do konce října. Aby mohl dům se ziskem pronajmout…

S volností pohybu to měli senátoři složité, pokud je k tomu nezavazoval nějaký úřad. Roku 30- zakázal Octaviánus cestovat senátorům do Egypta a výjimky uděloval pouze on. Později nesměli opouštět dlouhodobě metropoli ani ti, kteří nepocházeli z Itálie. Výslovně bez potvrzení principa směli "domů" na své statky pouze senátoři na Sicílii, Sardinii a do Narbonské Gallie - sem od roku 49+. Teprve za Konstantínovců nemuseli senátoři, to byl jejich vliv již zcela nepatrný, opouštět své domény.

Z éry principátu nejsou známy senátorské rodiny z Germánií, Raetie a Nórika. Z lidnatého a bohatého Egypta pouze dvě, a to z hellénisované Alexandreie (což v moderních výkladech bývá dáváno do souvislosti s římskou aversí vůči rodilým Egypťanům). Od Nerónovy vlády hrály významnou roli v senátní politice rodiny z Hispánií, především z Baetiky a z Přední Hispánie: Annaeové, Aeliové, Ulpiové, rody císařské. Naopak chudě zastoupeny byly Gallie a jménem znám je pouze Helvét Iallius Bassus a Picton Sedatius Sevériánus (mezi Kelty přitom v té době velcí bohatci věnující velké peníze na veřejné stavby v provincii). 

Za dominátu byla proklamace císaře stále ještě formálně schvalována senátem. Dosáhl počtu až šesti tisíc a vedle dědičných starých rodů a nové šlechty byli císaři jmenováni noví členové za odměnu. Senátu předsedal vir illustrissimus praefectus urbi se soudní pravomocí nad lidmi s titulem clarissimus, tzn. i lidí mimo senát. Nosil tradiční římskou togu, zatímco ostatní senátoři byli opásáni důstojnicko-úřednickou šerpou, cingulum.

Císař Konstantínos I. obnovil „patriciát“ jako čestnou doživotní hodnost. Ovšem senátorské leitúrgie, múnera, se už dávna nevyplácela. Městské úřady, které senátoři s jezdci zastávali odjakživa na vlastní náklady, byly na obtíž a zastávaly je officiálés, císařem placení byrokraté.

Senát v Kónstantínopoli měl původně tři sta členů, od roku 359 za Constantia členů dva tisíce. Císař sem nutil všechny anatolské magnáty, kteří si museli na Bosporu dokonce stavět domy.

Senátoři od roku 312 n. l. platili ve třech kategoriích roční „příspěvek“ císaři za to, že jsou senátory, až libru zlata, tedy třetinu kilogramu. Follis, „měšec“, senátórius, resp. collátió glebális, se platil pětiletně jako přídavek k annóně. Císaři si od dominátu uvykli na podobné dary, které se předtím dávaly z poddanské uctivosti, nyní povinně, aurum corónárium, původně zlaté věnce měst.

Pětiletá povinnost městům vznikla rokem snad 314, chrýsargyron, lat. aurí lustrális collátió. Příspěvek od Kónstantína dávali řemeslníci včetně prostitutek a zemědělci prodávající na městských tržištích.

Vnějšími senátorskými znaky byla bílá tunika se širokým rudým pruhem, tunica láticlávia, černé vysoké boty ze semišové kůže s našitým slonovinovým či stříbrným půlměsícem, resp. „C“ (za patrés conscriptí, „zanesení do seznamu senátorů“), calceí nigrí ex alútá, a právo sedávat na circu a na jiných hrách na čestných místech. Po celou republiku neměl senát pevný sněmovací kalendář až ten, který zavedl roku 9 Augústus: povinně se zasedalo minimálně dvakrát do měsíce a to o kalendách a ídách (nóny neměl rád, jméno pokládal za negativní, poněvadž obsahovalo, podle něj, záporku "non"). Augustus též zrušil novinku svého adoptivního otce z roku 59, denní zprávy o aktuálních jednáních senátu.

Usnesení, senátús consulta, SC, zněla jménem všech Římanů: Senátus populusque Rómánus, tj. Senát a lid římský“, a jejich text končíval ve státním archivu v Sáturnově chrámu. Senát jednal porůznu v chrámech, nejčastěji ale v cúrii Hostíliově, viz. Jednáním předsedal král, později jeden z konsulů. Seznamy senátorů ověřovali censoři a tomu, koho napsali na první místo seznamu, se dostávalo cti vyjadřovat se první k projednávaným věcem, princeps senátús.

Z principa se později stal jeden ze základů „císařské“ moci a celá doba císařství do vlády Diocletiána se nazývá principátem. • Principem se stávali především lidé z vůle armády; jediní z vůle senátu zvolení císařové byli M. Cocceius Nerva v l. 96 - 98 n. l., Balbínus s Pupiénem Maximem v roce 238 a M. Claudius Tacitus v l. 275 – 276; hellénističtí dynastové nazývali senátory podlézavě Theoi Sótéres, Spásní bohové. V Římě senát vymizel někdy po roce 600 n. l., zůstal v Kónstantínopoli.

V imperiální době se senátoři a významní činovníci císařské administrativy začali nazývat nejjasnějšími muži, virí clárissimí, řec. kratistos, později lamprotatos. Vyšším titulem byl v dominátu muž významný vir spectábilis a ještě výše vir illústris, muž vynikající. Illústrů byly další kategorie: illústrés magnificentissimí a illústrés glóriosissimí. Císařské rodině byl vyčleněn titul a oslovení nóbilissimus, nejvznešenější. Podobná titulatura vydržela po dlouhá staletí, v universitním prostředí u nejvyšších hodnostářů dodnes. Rytíři/jezdci se od Diocletiána titulovali virí perfectissimí

Séna, Séna Gallica, m. v Umbrii, dn Senigaglia, srov. také ager Gallicus§ 293, 289

Senen-tenen§ viz Chababaša

 

Senk-amanisken, Senkamanisken, k. v Kúšitů§ 600
Jeho žulová socha s Aspeltovou a jejich egyptsko-núbijským předchůdcem Taharkou byla roku 2008 nalezena jižně od pátého kataraktu v lokalitě Dangeil, zatím nejjižnější podobný nález u egyptského krále.

Sennušepes, Libyjec, za Ptolemaia II. hlava koptského nomu a představený královského harému§ 720

Senonové, lat. Senonés, řec. Sénónes, keltský kmen částečně v Lugdúnské Gallii, částečně v Gallii cispadánské a v Umbrii§ 397, 295, 283, 207, 54, 51
Jejich sídelním městem v Galliích jižně od Mátrony bylo Agedincum/dn. Sens, velkým opevněným mí. bylo Vellaunodúnum/dn. Château-Landon již. od Paříže, v Cispadánii Ancóna. Byli to zřejmě S., kteří tvořili roku 390 jádro Keltů před Římem.

Sentínum, m. v Umbrii, u dn. Sassoferrato§ 295

C. Sentius Sáturnínus§ 1. praet. 91, 88; 2. 91, cos. 19

Sepfóris, hebr. Cippori, řec. Diokaisareia, arab. Saffúríja, na čas sídel. m. Galilaje§ 103, 39 a viz Galilaia

septemvirí/trésvirí epulónés, viz e.

L. Septimius, centurió n. tribúnus, jeden z vrahů Pompéiových§ 48

L. Septimius Sevérus, římský císař v letech 193 - 211 n. l. § 668, 182, 38, 30, 17
Provolán 9. dubna 193 v pannonském Carnuntu a stal se tak prvním císařem, který přišel k moci na území novověkého Rakouska (roku 180 byl M. Aurélius Antónínus prvním císařem, který v Rakousku zemřel), zemřel 4. února 211 v Eboracu, dn. Yorku, když měl dlouhodobě oteklé nohy a nemohl chodit (66). Byl z jezdecké rodiny zřejmě púnské, praděd byl Pún.

Jeho sestra v Římě budila pozornost svou nemožnou latinou, takže ji raději poslal domů do Leptis Magna. Císaři říkali protivníci posměšně Púnský Sulla n. Púnský Marius. O barvě pleti viz pod Quirítés, o jeho manželce a potomcích viz pod Arabové.

L. Septimuleius, odporný typ§ 121

Septízódium, Septízónium, výškový chrám syrského kultu Slunce, viz heslo Kolossos pod Sedm divů světa.

Septuáginta, "LXX", řec. Metafrasis tón hebdomékonta/Para hebdomékonta, překlad židovského Starého zákona do řečtiny§ 289, 279

Pořízen byl dle pověsti sedmdesáti dvěma „mudrci“ v Alexandreji za Ptolemaia II. a za stejné množství dnů a údajně ve shodě, ale pravděpodobně vznikal po celé třetí století. Hellénisace umožnila překonat jazykovou barieru a přibývalo ethnicky více Nežidů v kultu, tzv. prosélyté, tj. „přistoupivší“ k júdaismu; všechny knihy, které vznikly před vystoupením sekty křesťanů a nepatří dnes mezi starozákonní (apokryfní) byly s výjimkou I. knihy Makkabajských sepsány již v řečtině. 

Sami ethničtí Židé již v dobách tzv. babylónského a perského exilu převáděli starozákonní texty do aramejštiny (na území říše Peršanů úřední řeč královské administrativy), neboť již tehdy hebrejština postupně vymírala. Aramejským starozákonním versím se říkalo targúm(a), targúmy, „překlady“ (z akkadského ta/urgumannu, srov. dragoman, tlumočník).

Ze Sept. od druhého století n. l. pořizovány v severní Africe latinské překlady, které v době biskupa Cypriána z Karthága (zemřel roku 258 n. l.) byly sjednoceny a jsou známy jako Itala/Ítala nebo jako Vetus Latína. Podle těchto textů složil po roku 383 úplný překlad bible z hebrejštiny Sophónius Eusebius Hierónymus (zemřel 420 n. l.), jemuž se dostalo kanonisace, úředního posvěcení církví na koncilu tridentském, a je znám jako Vulgáta. Z hebrejštiny do řečtiny přeložil kolem roku 125 n. l. Aquila z Pontu, který se původně hlásil ke gnósy a stal se prosélytou júdaismu. Po něm překládal Starý zákon Theodatión z Efesu, rovněž gnóstik a židovský prosélyta na konci druhého století n. l. V obou případech šlo spíše o revise Septuáginty a víceméně totéž udělal slavný Alexandrinec Órigenés, když sepsal Hexaplá, "v šesti sloupcích", text Starého zákona vedle sebe v hebrajštině, v hebrejštině přepsané do alfabéty, v překladu Aquily ze Sinópy, Symmacha z ebiónské sekty, revidovaný text Septuáginty a překlad Theodotiónův; zachovány jsou z rozsáhlého díla, které pravděpodobně existovalo v jediném exempláři uložerném v biskupské knihovně v Kaisareji Přímořské, pouze zlomky. 

Séquana, ř., dn. Seine§ 52

 

Séquanové, keltský kmen ve vých. Galliích, v pozdější Burgundii; jejich sídel. m. byl Vesontió/dn. Besançon, něm. Bisanz, důležitým centrem zůstal Divió, dn. Dijon (po S. zůstalo jméno řeky Seiny - Séquana)§ 101, 71, 61, 60, 58, 57

Serápis§ = Sarápis

Séra, Sér, lat. Sérés, řec. Séres, Sérica§ = Čína, Číňané

Seránus§ význam: odvozeno od umberského m. Saránum, tj. Seránský

Serápión, ptolemajovský stratégos Kypru§ 48, 41

Seraspadanés z Parthie, syn Fraáta IV.§ 10

Sergia, travička§ 331

L. Sergius Fídénás§ cos. 437, 429

L. Sergius Catilína, pučista; jeho náladovost se stala příslovečnou, že ještě povstalec proti M. Auréliovi Antónínovi Avidius Cassius (prý z rodu Cassiů) byl zván Catilínou, manž. Grátiány§ 87, 82, 66, 64 - 62

M. Sergius Silus, hrdina z II. púnské války, děd Catilínův§ 66

Serdika, m. v Thrákii, dn. Sofija v BG§ 29

Serdové, thrácký kmen§ 29, 28

Serífos, o. v Kykladách; jméno může být semit. původu, srov. bab. šarápu, spalovat, hebr. a aram. SRF, tavit; pozd. Livadion, dn. opět S.§ 1 n. l.

Sérika, Sérové§ viz Čína, Číňané

Sérippos ze Sparty, vůdce proachájské strany§ 183, 182

Sermylé, m. na Síthónii na Chalkidice§ 750

Sérón, gen. –ona, seleukovský stratégos asi Idúmaie§ 166

Q. Sertórius, vůdce mariovců v Hispániích§ 87 - 86, 83, 81 - 77, 75, 74, 72, 71, 63, 49

Serubabel z Iúdy, viz Zerubabel

Cn. Servátus Caepió§ = Cn. Servílius Caepió, č. 3

Servília, d. Caepiónova, nevlastní sestra M. Porcia Catona, milenka C. Iúlia Caesara, m. čtyř dětí ze dvou manželství: o synovi M. Brutovi se tradovalo, že je Caesarův§ není v CSD

Q. Servílius, praet., jiný od Q. Servília Caepióna no. 3 (?)§ 91

C. Servílius Ahála, vrah Sp. Maelia, který prý usiloval o královládu nad Římem§ 439

Q. Servílius Ahála§ dict. 360, interr. 355, cos. 342

Cn. Servílius Caepió, řec. Kapión Serbilios§ 1. cos. 253; 2. cos. 203; 3. cos. 169, též Cn. Servátus Caepió možné; 4. cos. 141, cens. 124

Q. Servílius Caepió§ 1. cos. 140, 139, b. Q. Fabia Maxima Serviliána; 2. 277, cos. 106 - 104, 69, o. č. 3; 3. praet. 90, s. č. 2

C. Servílius Casca, jeden z Caesarových vrahů, bodl jako první§ 44

Q. Servílius Fídénás§ interr. 396

C. Servílius Geminus§ cos. 203, dict. 202, 82, s. C. Servília

C. Servílius, o. C. Servília, consula roku 203, dlouholetý zajatec Bójů§ 203

Cn. Servílius Geminus§ cos. 217

M. Servílius Geminus§ cos. 202

P. Servílius Geminus§ cos. 252 a 248

C. Servílius Glaucia, jeden z představitelů populárů v domácích rozbrojích§ tr. pl. 100

P. Servílius Isauricus§ cos. 48

P. Servílius Priscus§ cos. 463

Q. Servílius Priscus Fídénás§ dict. 435 a 418

P. Servílius Priscus Structus§ cos. 495

P. Servílius Rullus, reformátor§ tr. pl. 64

Sp. Servílius Structus§ cos. 476

C. Servílius Structus Ahála§ 1. cos. 478; 2. cos. 427

Q. Servílius Structus Priscus§ cos. 468 a 466

C. Servílius Tucca§ cos. 284

P. Servílius Vatia Isauricus§ 1. 88, cos. 79, 78, 74, cos. suff. 68 (možná tento konsul osobou jinou, syn?), cens. 55; 2. cos. 41

Servílius, Pompéiův nauarchos§ 65

Servius, jm. osobní, „dítě otroka“

Servius Tullius, k. v Římě (šestý)§ 578, 542, 534, 378, 240

servus, otrok a pozdrav, viz otroci

Sésamos§ = Amastris

Sesaréthiové, část illyrských Taulantiů§ 400

sesazení, z úřadu, hlavy státu§ viz pod impeachment

 

sestertius, séstertius, viz míry a váhy v přílohách

P. Sestius, tr. pl.§ 57

 

L. Sestius Albaniánus Quirínális, cos. suff. 23

 

P. Sestius Capitólínus Váticánus§ cos. 452

Séstos, m. na Thráckém Chersonésu§ 670, 620, 479, 411 - 409, 405, 365, 360, 357, 352, 334, 202, 196, 190

sesuv půdy, viz povodeň

Sétia, m. Volsků v Latiu, dn. Sezza§ 382, 198

Sethroités, jeden z eg. nomů§ 285

Seuthés, jméno thráckých (odrysských) vládců:§
Seuthés I.§ 429, 424, 410, syn Sparadokův, synovec Sitalka I.
Seuthés II.§ 410, 405, 399, 398, 390, 387, 383 [jeho hellénsky vybavený hrob se zlatou korunou, prstenem, obětními poháry a součástmi zbroje a koňského postroje byl možná nalezen roku 2005 v „údolí thráckých králů“ u Zlatinice u Kazanlaku v BG]
Seuthés III.§ 330, 325 - 323, 313
Seuthés IV.§ 183, syn Kotya III.

Seuthopolis, m. v Thrákii, její ruiny poblíž dn. Kazanlaku ve stř. BG byly zaplaveny přehradní nádrží Jiřího Dimitrova, později přejmenované na Koprinka, v 50. letech 20. st.§ 424
Zakladatelem Sethopole byl zřejmě Sethés I., obvykle za zakladatele bývá označován až Seuthés III. Nebylo to však město v hellénském slova smyslu, ale královské sídlo a religiosní středisko Odrysů.

Seran, jez. v Armenii§ 754, 733

Severní Čchi§ viz Čchi

Severní Ťi, viz pod Ťi a Tataři

Sevilla, viz Hispal, Hispalis

sex, sexualita, hetero- a homosexualita, hetéry, prostituce, noční život; viz také rozsáhle pod ženy a hostiny

Muži a hetéry. Jako celý hellénský svět také jeho hostiny byly, viz tam, světem ryze mužským. Navenek si toho nebylo možné všimnout, ale stejně jako instituce hostiny měla svůj dávný kultovní základ, u něhož neměla mezi indoevropskými Hellény žena u obětišť co pohledávat, podobně fungovaly zákony hellénského rodinného života. Volnost svobodné ženy neměla jednu podobu, větší u Dórů, malou u Iónů.

V dórské Spartě měly ženy téměř plnou společenskou volnost, ale u Athénských tomu tak už nebylo. Ve všech hellénských demokratických státech, tj. v takových, kde probíhaly volby úřadů všemi občany, neměly ženy volebních práv. Ale jejich role u severních Hellénů (srov. Épeiróťané, Makedonci), kde po celý starověk setrvaly kmeny u královlády, měly ženy přístup i na místa nejvyšší, na trůn. Pravda, volby bojového vůdce, krále, kterou provádělo shromáždění mužů ve zbrani, se neúčastnily.

Matriarchální zvyky předhellénských Pelasgů, Lelegů a dalších zachovali anatolští Kárové, u nichž se dědilo po linii matky, ale Káry nebrali Hellénové nikdy vážně (kromě Rhodských, jejich nejbližších silných sousedů, kteří s nimi vytrvale válčili). Kraj kolem hellénského Halikarnássu na kárském území byl ovšem atraktivní a Iónové z města měli řadu slavných rodáků. Nejznámějším asi bude otec historiografie Hérodotos.

Slavná královna Artemísie dokonce porazila Rhodské ve válce. Byla sestrou a oddanou manželkou svého bratra Mausóla. Po jeho smrti roku 353 sezvala do Halikarnássu nejrenomovanější hellénské architekty doby a umělce, aby bratrovi postavili hrobku. V krátké době povstalo Mausóleion, jeden z divů světa, pravzor všech dalších mausólejí; jediné, k čemu Artemísii ještě posloužil, že byla pochována po boku svého bratra.

Na běžnou hostinu neměla vdaná žena přístup, a to i tehdy, pořádal-li ji manžel ve svém vlastním domě. Vdaná žena měla s dětmi vyhrazenou svou část domu, kam pro změnu zase nevstupoval žádný muž ani manžel. Nikde jsem se nedopídil, ani nemohl, jak moc byly obě části domu zvukově isolovány. Co všechno musela manželka vyslechnout, je ovšem jasné... Neboť ženy na hellénských hostinách nechyběly v žádném případě.

Profesionální hudebnice a tanečnice se staraly za mzdu o tento druh zábavy, jiné placené profesionálky se postaraly o zábavu »u lůžek«. Svlékání nebylo placené zaměstnání, to je profese teprve novověká, viz zde níže pod Moulin Rouge.

Za symposeion v Athénách v Alexandrově době braly hetairy i deset až patnáct drachem. Za ženu ze svého „salonu“ žijící „na hromádce“ s někým jiným kuplíři-pasáci brali ovšem také tři miny denně, tedy tři sta drachem (!). O tak exklusivní ženě hovoří Menandros v jedné ze svých komédií a postava hry dodává, že ona žena vydá za deset jiných.

Byla to nepochybně pozoruhodná forma leasingu, neboť (tak je to alespoň v komédiích) stejně si leasující leasovanou nakonec vzal.

Menandrův latinský překladatel T. Maccius Plautus dává v jedné z komédií matkou-kuplířkou (léna, velmi častý způsob obživy starších dam, matek nebo vysluhujících holek; řec. mastropos, on i ona) pronajímat svou dceru (jinde i dcer více) jednomu klientovi na dobu jednoho roku za dvacet min, prodala by ji za dva talenty stříbra, v jiné stála svoboda ve stejné době, ve třetím století, vykoupeného děvčete od kuplíře třicet min (o radách matek dcerám z branže viz zde níže). 

Podobný „zaměstnanecký“ vztah byl koncem 4. století zjevně běžný, neboť se několikrát objevuje v Plautových překladech hellénských autorů Menandra a Dífila. Plautus též zveřejnil první jménem známou evropskou bordelmamá: v domě jisté Leucadie Oppie se v Římě scházeli bohatí muži všech stavů, jakoby chodili do klubu.

Přítelkyně na telefon (viz také ženy). Ženám s tímto povoláním říkali Helléni eufemisticky hetairá, hetéra, totiž přítelkyně, společnice. Její mužský protějšek, hetairos, byl naopak společensky vysoko postavený. U makedonského dvora to byl přímo titul nejbližších mužů krále, poradců a osobních strážců, v hellénismu způsob dvorské titulatury, stupeň „ušlechtilosti“, srov. později latinské amícus.

Hellénský svět byl (a je stále) protkán různými hetairiemi, přátelskými společnostmi, kluby. Na své partajnictví a přátele byl hrdý už Themistoklés, který veřejně prohlásil, co dodnes není slušné v demokraciích říkat, ačkoli se bez toho nedá dělat v politice kariera: „Nestydím se za to, že upřednostňuji své přátele.“

V krétských městských státech se dokonce jedna společenská vrstva ne zcela svobodných lidí (bez volebního práva) nazývala apetairové, „lidé mimo spolky“. Za osmanské okupace se v hetairiích sdružovali novořečtí patrioté. Po vzniku novořeckého státního útvaru roku 1821 se v nich dělala a dělá politika.

Po vzoru hellénských hetairií například vznikly podnikatelské kluby rotariánů (první Rotary Club otevřel 23. února 1905 v Chicagu). O římských collégiích, factiónés a sodálitátés viz pod volby.

V klasickém hellénském světě byly nejvyhlášenější nevěstince v Korinthu. Prostituce byla zřejmě importována s kultem Aštarty a Adónida z Foiníkie přes Kypr a Iónii, popřípadě svým způsobem napodobována. Pravděpodobně první bordell v Evropě otevřel na Samu za vlády Polykrata v letech 532-522.

Původně ryze sakrální chrámová prostituce (nezaměňovat s kultovním sňatkem, hieros gamos, viz pod ženy) související s kulty plodnosti v převážně semitských státních útvarech a chrámových občinách profanovala v ryze komerční činnost, možná ještě formálně krytou jménem kněžek sexuálně atraktivních bohyň východního Středomoří.

V Babylónii se chrámové prostitutky jmenovaly charimtu, "vyčleněná", a jejich činnost charimútu (sumersky kar.kid), popř. qadištu, "čistá", (sum. nu.gig, srov. hebr. qedéšá). Z jejich činnosti dostával chrám peníze, stejně jako z dcer, které do takové služby poslali otcové pod tlakem svých dluhů. V egyptských Thébách byla praktikována prostituce dívek do první menstruace.

Helléni a jiní Indoevropané/Indogermáni sakrální prostituci v takové míře neznali, ale moci masa podlehli a z kultovního rituálu přejali to nejatraktivnější: princip volného přístupu k sexu a v městských státech umenšení risika manželských rozvratů občanskými nevěrami. Vedle sakrální prostituce, jak ji vylíčil Hérodotos o vazbě Babylóňanek na sex s cizinci ve jménu bohyně Mylitty (bab. Mullittu, ass. Mullissu, sum. Ninlil), kterou hellénský cestovatel ztotožnil s Afrodítou, je chrámový sex s cizinci doložen na Kypru (Afrodíté), v Hierápoli/Bambyké v Syrii (Atargatis, Astarté), v Eryku na Sicílii ve starší době, kde chrámové otrokyně byly k disposici i mužům domácím. V Hierápoli museli se cizincům nabízet ženy celý den za to, že odmítly truchlit za Adonida o mystériích, jak uvádí v dílku O syrské bohyni Lúkiános ze Samosat. V Héliopoli/Baalbeku se oddávaly místní panny cizincům ještě v éře Constantína I., který sakrální prostituci v údolí Bekaá/al-Biqá' zakázal. 

Prostituce byla vázána na chrámy i v Helladě. Když Athéňan Periklés dokončil roku 440 úspěšně dlouhé obléhání Samu, ženy provázející athénské vojsko, a zjevně to byly svobodné řemeslnice-souložnice/pallakis, pallaké, nikoli otrokyně, z vděku za dobrý výdělek obdarovaly samskou Afrodítu. V Korinthu zářil Afrodítin kult a její chrám disponoval tisícovkou otrokyň, hierodúloi, darů vděčných Korinťanů (není známo, které doby se Strabónův údaj týká). Tak významný borec Xenofón Korinthský, mnohonásobný vítěz na různých panhellénských hrách, věnoval Afrodítě sto žen, které zaslíbil bohyni pro případ, že vyhraje roku 464 na olympiádě (vyhrál běh a pentathlon): "Paní Kypru, zde do tvého háje přivedl Xenofón stočlenné stádo pasoucích se dívek v radosti ze svých splněných přání."

Korinthos měl v klasických dobách pověst velmi drahého města, luxusu. Za sex s hierodúloi/chrámovými služkami a (svobodnými) hetairami tu utráceli mořeplavci, kapitáni, obchodníci z blízka i daleka. Sex v Athénách byl levnější a říkávalo se tehdy, že "plavba do Korinthu není pro každého/ú pantos andros es Korinthon esth' ho plús" a přísloví upravil Horatius: nón cuivís homini contigit adíre Corinthum. Pro sexuální zábavy s Korinťankami bylo též sloveso, alespoň v Athénách: korinthiadzomai/korinthovat.

Placený sex nebyl pokládán ženami-manželkami za nevěru, ale byl důvodem k žárlivosti a také pragmatickou obavou před rozházováním majetku, jak dokazují dochované hellénské a římské komédie. Prostitutky neměly přístup ke kultovním úkonům provdaných žen, ale jejich pracoviště, bordelly, měly kupodivu statut div ne asylový.

Je zajímavé, že sakrální prostitucí známé Babylóňanky vyváděly na hostinách i s dcerami ještě v době Alexandrově. Když se napily, svlékaly se. Tím asi Ištařin kult v Babylónu vyhořel, protože mesopotamské město za válek diadochů hodně utrpělo, přišel hlad a Seleukovci obyvatele nakonec vyvedli do nedaleké nově založené Seleukeie na Tigridu.
O tom, že by se sem také přestěhovala Ištara se svými příznivkyněmi, není zpráv.

Starý věk neznal strach z pohlavních chorob, protože ve Středomoří tehdy nebyly nijak rozšířeny. Kapavka-gonorrhoia byla pojmenována až ve druhém století n. l. Galénem z Pergama. První případ syfilitidy (lat. lues, č. příjice) v Evropě je až z roku 1496 (srov. odhad u smrti Héróda Velikého).
Považuje se za doložené, že nemoc s ošklivými hnisavými a páchnoucími boláky způsobovanou mikrobem Treponema pallidum roku 1492 dovezli z Karibiku od indiánů Columbus a jeho kumpáni, „objevitelé“ Ameriky.

V jedné Menandrově komédii se mladý čerstvě ženatý muž odstěhuje od své manželky a žije s jistou půvabnou hudebnicí, za níž musí denně kuplíři-pasákovi zaplatit dvanáct drachem. Mužova mladá choť trpí, protože manžela miluje, a její šetřivý otec je namíchnut, že zeťák vyhazuje tolik peněz z věna oknem; prý by za to žil měsíc a šest dnů, tedy s proletářskou skrovností dva oboly na den.

Více na příběhu nebylo skandálního. Leda moralisování jako: „Mládí a víno, to je nebezpečný pár, přidá-li se ochotná a lstivá přítelkyně.“ Hetairy a jejich životní příběhy byly častými náměty hellénských autorů komédií a jejich latinských překladů a kontaminací.

Výrazně nalíčené ženy na vysokých podpatcích, v krátkých barevných drahých šatičkách a někdy ověšené šperky pracující po ulicích a přístavech byly k rozeznání okamžitě. Voněly po myrrze, skořici, růžích a ještě v raném císařství patřil k drobnému odlišovacímu znaku prostitutek řetízek na noze.

»Nižší« kolegyně hetér měly označení pornai a jejich pracoviště porneion byl bordel ležící obvykle v konkurenčním prostředí v přístavech nebo v předhradí. Jejich cena byla od jednoho obolu po jednu dvě drachmy: statér/didrachma byl hodně. Prostituce byla po celý starý věk významným podnikatelských odvětvím a vyhledávaným řemeslem.

Zatímco do bordellu byly většinou majiteli, pornoboskos, sháněny otrokyně, které v životě neměly vůbec na výběr, cesta ke kariéře hetéry byla pestřejší. Byly to ženy propuštěné z otroctví nebo zchudlé či opuštěné dcery svobodných rodičů, samy osobně svobodné s doprovodem otroků a parasítů a tudíž s právem neomezeného pohybu, které dali kuplíři vychovat a vzdělat a drželi je u sebe v domě pro lepší zákazníky.

Tu a tam je zamilovaný klient vykoupil. Např. syn ctihodného Athéňana Fókióna (popraven roku 318) Fókos vykoupil z bordelu otrokyni a vzal si ji: skandál. Románků z tohoto prostředí je několik dochovaných a snad v každé hellénistické komédii vystupuje postava hrabivého kuplíře a lstivé, oddané, milující atd. hetéry.

Jednou ze vzácných skupin hetér byly plně svobodné a bohaté ženy, které si takový způsob života prostě vybraly, neboť pouze tato forma jim poskytovala v hellénském světě volnost srovnatelnou s muži: v souladu s  evropským liberálním pojetí o 21. století později si pouze takové ženy mimo jiné mohly samy vybírat muže.

Řada hetér dosáhla nejen velikého majetku, ale také značného politického vlivu. Roku 552 se pomocí lsti, v níž sehrála základní úlohu ztepilá hetéra či „květinářka“ Fyé z Kollytu nebo Thrákie, představující bohyni Athénu doprovázející muže, jehož chce Athéňanům vřele doporučit, dostal podruhé k moci samovládce Peisistratos.

Sochař Práxitelés vytvořil podle známé hetéry Frýné z Thespií, vlastním jménem Mnésarété, sochu Afrodíty Knidské (její starověká kopie, manufakturní práce neznámého provinčního kameníka, byla v červnu 2002 v Londýně vydražena za 11,67 milionu dolarů!) a dvorní malíř Alexandra Velikého Apellés podle ní namaloval v polovině 4. st. př. n. l. proslulý obraz Afrodíté anadýomené, "vynořené z vln". Jejím přítelem měl být i slavný řečník a velký athénský demokrat a vlastenec Hypereidés. Rhétór byl vůbec do svobodymilovných žen blázen. Traduje se, že vydědil svého syna ve prospěch hetairy Myrrhiny, snad té samé, která patřila mezi ženy Démétria Poliorkéta, viz zde níže.

Říkává se, že nomen je omen. V tomto případu to zjevně nesedí, neboť řecké frýné znamená ropucha. Do Delf jako první votivně daroval Apollónovi sošku boha Echekratidás z Láríssy. Frýné zase byla první ženou, která věnovala do Delf votivní dar Apollónovi - svou podobu, dílo jejího milence Práxitela.

Nejen krásou, někdy i penězi, vynikaly svobodné hetéry. Účastníky spiknutí athénských tyrannobijců Harmodia a Aristogeitóna (kterým mstu zpolitisovala běžná pomsta za uraženou nebo dokonce znásilněnou sestru) ani na mučidlech neprozradila jistá Leaina (tj. Lvice), Aristogeitonova přítelkyně.

Po roce 510 jí proto Athéňané postavili bronzovou lvici se sochou Afrodíty, kterou vytvořil Kalamis. Stala se tím první evropskou ženou, jíž se dostalo tak vysoké pocty.

Přítelkyní vůdce athénských demokratů Periklea byla ve druhé polovině pátého století Míléťanka Aspásiá, která patřila do Perikleova štábu poradců a též byla zapletena do procesu se slavným sochařem Feidiou, tvůrcem kultovních soch Athény Parthenos a Dia Olympského. Ačkoli byla lepší bordellmamá, měla u Athéňanů zajímavé postavení.

Mudrlant Sókratés k ní vodil na filosofické rozpravy své přátele, kteří pak za ní posílali své manželky, aby si poslechly její řeči. Periklés byl přitom ženat s ženou z přízně, předtím provdanou za Hipponíka, který s ní měl syna Kalliu zvaného Boháč (protože prachatý byl). S Perikleem měla dva syny, ale po čase se rozešli; po dohodě, protože je to spolu nebavilo (formálně jí dal právo vzít si někoho jiného).

Athénský vůdce lidu pak vzal k sobě do domu Aspásii a zřejmě spolu měli nemanželského syna, jehož jméno ale neznáme (zřejmě bez formálního sňatku; obrat „vdaná hetéra“ byl pokládán za nesmysl).

Veřejný styk s hetérami, a to i dlouhodobý, se u Hellénů nepovažoval za něco, co by rozvracelo rodinu. V bordellech platilo svým způsobem asylové právo, ale také časový limit, jehož jednotkou bylo jedno naplnění vodních hodin, klepsydry (písečné hodiny jsou vynález až středověký).

Muži nalézali u hetér to, co nebylo doma: hellénští snoubenci se před svatbou v podstatě neznali. Jinak ovšem v očích konservativních Athéňanů a protiperikleovské oposice nebyla Aspásiá nic jiného než kurva (srov. podobnou roli oficiálních milenek francouzských králů).

Když Periklés roku 429 zemřel na mor, vdala se Aspásiá za bohatého dobytkáře Lýsiklea. Podnikatel sňatkem politicky získal. I takové byly kariéry hetér: už o Míléťance nebylo slyšet a jistě dožila v klidu. Tímto údajem mizí ze známé historie osobnost jedné z nejproslulejších žen hellénského světa, přítelkyně filosofů, umělců, první známá žena velkého hellénského světa v démokratických Athénách.

Aspásiá, dcera Axiochova, se prý řídila vzorem jisté Thargélie z Iónie, která byla kdysi velmi proslulá mezi Hellény krásou: stála ale ve službách perského krále Kýra II. a prostřednictvím svých milenců šířila po Iónii náklonnost k Peršanům, když roku 545 králův vojevůdce Harpagos oblast pacifikoval.

To by ovšem znamenalo první podobné vystoupení ženy v mezinárodní politice s působností na Evropu, první použití domácí ženy cizí mocností na získání politiků.

Nejproslulejším malířem, činným na dvoře Filippově i Alexandrově, Apellés z Kolofónu. Proslulé jsou, byť nezachované, obrazy Afrodíté anadýomené, který namaloval podle bývalé Alexandrovy milenky Pakaté, nebo autoportrét atd. Mezi další proslulé mařlíře této doby (posl. čtvrt. 4. st.) patřil Pausiás ze Sikyónu, spolužák Apellův u Pamfila z Amfipole.

Pausiás vytvořil mimo jiné obraz Stefanoplokos-Glykerá, Methé a Obětování býka. Žil v Sikyónu a před Glykerou byl přítelem hetairy Láidy II. Athénské, která byla údajně i přítelkyní Démosthenovou. S jinou Glykerou žil za svého athénského pobytu Harpalos, když zemřela jeho zbožňovaná hetairá Pýthoníké/Pýthioníké.

Zřejmě nejlépe známe život ženy jménem Neairá, která byla koupena jako děvče majitelkou bordellu v Korinthu Níkaretou, která ji řemeslu naučila. Ve svém vyhlášeném podniku měla ještě šest dalších děvčat a jejich jména historie zachovala. Klientela patřila k lepší společnosti (například řečník Lýsiás). Neairá se později osamostatnila a přesídlila do Athén a její podnikání se stalo předmětem soudní pře, v níž protivnou stranu zastupoval Démosthenés.

Syrákúský vládce Dionýsios starší měl slabost pro hetéru Lastheneiu z Arkadie, vrstevnici Neairy. Pozdější proslulou hetérou byla Athéňanka Lamiá, svobodného rodu a jejím nejproslulejším milencem byl roku 306 na Kypru Démétrios I. Poliorkétés, s nímž měla dceru Filu (do historie nijak nezasáhla). Když se Démétrios I. vrátil do Antigoneie na Orontu, pozdější seleukovské Antiocheie, ke svému otci Antigonovi I., přijal královský titul.

Udělil ho také své tehdejší družce Myrrhiné/"Myrta" ze Samu, ale bez práva nosit královské diadéma. Démétrios v Athénách žil na Akropoli s několika hetérami: Chrýsis („Zlato“), Lamiá, Démó zv. Maniá, Nannarion a Antikyra. Ve stejné době však před ním raději do kotle vařicí vody skočil mladík Démoklés, když po něm král vášnivě zatoužil.

Ve stejné době žil v Alexandreji Ptolemaios I. s hetérou Tháidou z Athén, s níž měl syna Leontiska (také se nestal mužem dějin). Poslední dny svého života roku 404 strávil Athéňan Alkibiadés ve Frygii s hetérou Tímandrou ze sicilských Hykkar, matkou proslulé Láidy Starší. Tato Láis žila v Korinthu a byla mj. družkou vyhlášeného milovníka okamžité rozkoše, hédonika Aristippa Kýrénského.

Láis Mladší byla Athéňanka a byla přítelkyní slavného malíře Pausiy ze Sikyónu, dříve než začal žít s hetérou Glykerou, Sladkou.
Do okruhu přátel Láidy měl patřit řečník a athénský politik Démosthenés a mimo jiné hédonik Aristippos. Přítelkyní a žačkou Epikúrovou byla hetéra Leontion, která dokázala přesvědčovat filosofy jiných škol a své názory též sepsala. Vzala si Epikúrova žáka Métrodóra z Lampsaku a měli spolu syna Epikúra. 

Na perském dvoře působilo u Krále králů několik slavných hellénských hetér a vždy s úspěchem. V Indii se kurtisánám přičítá velký vliv, když donucovali své milence stavět v Kérale jezera, jimž se říká sule kere, v kannadštině "jezero kurev", například v okrese Nagamangala jistá Čandrasani a v sousedním Davangere sule Šantavva.

Láis měla náhrobek se lvicí s beranem v tlapách u Korinthu. Náhrobek měla také druhá hetéra téhož jména v Thessalii, kam šla za Hippostratem (Láis Ml.). Kýrovou (Ml., srov. 407) nejoblíbenější milostnicí byla Miltó z Fókaie, které dal Peršan jméno Aspásiá podle oné slavné přítelkyně Perikleovy.

Kimón Athénský miloval svou zákonnou ženu Ísodiku, dceru Megakleova syna Euryptolema, tedy šlechtičnu, ale přitom udržoval blízký vztah k Astérii ze Salamíny a k jakési Mnéstře. Práxitelés se proslavil zlidštěním podobizen bohů, když velebnost nahradil lidskostí. Jako první se odvážil znázornit bohyně nahé (Afrodíté z Knidu, prý nejkrásnější socha bohyně starého věku, že se její chrámu v Knidu stal cílem turistických výletů).

Afrodítiným modelem stála Práxitelova přítelkyně, hetairá Frýné z Thespií, rodným jménem Mnésarété, která působila v Athénách, srov. v oddílu o sochařích. Do okruhu jejích přátel patřili např. řečník Hypereidés či slavný dvorní malíř Alexandra Velikého Apellés (tomu postála pro obraz Afrodíty anadýomené).

Její krása byla tak vyhlášená, že dokázala ovlivňovat i soudní rozhodnutí. Když ji jeden z neúspěšných milenců obžaloval z bezbožnosti, obhajoval ji právě Hypereidés. Řečníkova slova ale zjevně nezapůsobila na soudce do té míry, kolik by si zasloužila, a tak nevinu obžalované podpořil jasným důkazem: strhl Frýné z prsou šat a soudci uchváceni odhalenou krásou ji okamžitě osvobodili, neboť je přesvědčil, že není bezbožná, ale kněžkou Afrodíty a tu soudit nelze.

Frýné nebyla jen takto mocná, ale také velmi bohatá. Mimo jiné slíbila Thébanům obnovit hradby města, které vyvrátil Alexandros, jestliže na ně dají nápis: „Alexandros hradby zbořil, Frýné je obnovila“.

Dífilos, autor stovky komédií, s nimiž ale dosáhl jen tří vítězství (poprvé roku 318), byl prvním autorem, který na jeviště uvedl své osobní intimní zážitky, a to hned s hetairou Gnáthainou.

Makedonec Harpalos žil v době, kdy Alexandros válčil ve Vnitřní Asii a Indii, v Babylónu s hetairou Pýthioníkou/Pýthoníkou, snad Athéňankou. S ní roku 324 před hněvem Alexandrovým prchl a v Athénách porodila jeho děvčátko, vychovával ho Fókión, a prý se spolu i oženili. Když krátce nato zemřela, dal jí v Eleusíně vystavět náhrobek, který stál ještě ve 2. století n. l. Až do své smrti pak žil s hetairou Glykerou, také asi Athéňankou, která se pak stala milenkou literáta Menandra.

Hetéry, ale také chlapci, zpestřovaly život Démétria I. Poliorkéta. Na Kypru se Démétrios mezi válečnou kořistí dostal k proslulé athénské hetaiře Lamiy, s níž pak nějaký čas žil. Byla to dcera Kleomenova a měl s ní dceru Filu, která však do historie nevstoupila. V Syrii žil s hetairou Myrrhinou ze Samu a také ona dostala královský titul, basilissa, nedostala však diadéma (srov. rok 281).

Ptolemaios Egyptský měl zase syna Leontiska s athénskou hetairou Tháidou. Na konci roku 331 vyšel při hostině z její hlavy nápad, že vypálení královského paláce v Persepoli by byla odplata za vypálené Athény - nápad byl hbitě proveden. Po odchodu krále Démétria do dějin žil s Lamií Démétrios Falérský, Kassandrův guvernér Athén.

Universálně vzdělaný Démétrios byl vůbec na děvčata (ovšem zde níže poznáme, že i na kluky). Podle jedné své lásky mu Athéňané přezdívali Charitoblefaros, tj. půvabných lící, a Lampitó, zářivých očí.

Alkibiadés byl co do sexuální náruživosti a vůbec výstřednosti pro klasickou Helladu zcela výjimečný člověk. Říkalo se během druhé fáze peloponnéské války, že dva Alkibiady by Hellas nesnesla. Byl by panoptikem dodnes. Aristokratického původu a bohatý, od malička šišlal tak, že to dobový pramen považoval za „svůdné“ (srov. dnešní slovakismy v češtině při vyslovování hlásek č, š a ž). Vykračoval si prý změkčile, žensky, a fintil se. U člověka velícího armádě podivuhodný životní styl.

Ač Athéňan, žil v některých ohledech v dórském stylu. Někteří milenci mu dokonce platili za to, že s ním směli povečeřet, vést s ním rozhovor, a to ještě ve vší počestnosti. Alkibiadés ovšem miloval život na hostinách a je těžké říci, co ho proslavilo více: kariera stratéga, politika, milence na několika frontách, nebo hostinského typa?

V Athénách měl milující ženu, měl nemanželské děti se zajatkyněmi, ve Spartě s královnou Tímaiou, Ágidovou chotí (syn Leótychidás se však králem nestal – protože byl Alkibiadův, ale Ágis se s ženou nerozvedl). Antisthenés, zakladatel kynického učení, o něm v nedochovaném spisku věnovaném Kýrovi II. napsal, že po perském zvyku spal též se svou matkou, dcerou a sestrou. Nakonec démon Alkibiadés dožil ve společnosti věhlasné hetairy.

Sukničkářem byl spartský Pausaniás, vítěz nad Peršany. S hetérami žil mimo jiné také slavný Athéňan Kimón (III.). Uvádějí se Asteriá ze Salamíny (kde ke stáru Kimón válčil s Peršany), a s jistou Mnéstrou. Jako o jednom z mála hellénských politiků o Kimónovi prameny uvádějí, že vášnivě miloval svou manželku Ísodiké.

Ovšem v mládí byl prý obžalován z „nedovoleného styku“ se svou sestrou Elpiníkou. Dokonce prý byli tajně oddáni: obě děti Miltiada (V.) s Thráčankou Hégésipylé žily v chudobě a neměly na pokutu, kterou jejich otec, vítěz od Marathónu, měl zaplatit státu za válečný neúspěch na Paru.

Elpiníku, byť z aristokratického rodu, si nechtěl nikdo vzít. Až boháč Kalliás pokutu zaplatil a Kimónovu sestru si vzal. Jinak ale vedla Elpiníké na svou dobu dosti svobodný život. Byla prý milenkou malíře Polygnóta, který při výzdobě Peisianakteia, stoá poikilé, dal její obličej jedné z mýthologických postav.

Sex v ložnici prý inovoval básník Q. Horátius Flaccus. Římský epikúrik byl prý do žen takový blázen, že si pro zábavu se svými placenými láskami dal ložnici obložit zrcadly.

Slovo onanie starověk neznal. Latinské masturbárí je asi složenina ze slov ruka + hanebnost, manus + stuprum; řecké defein znamená „hníst“. Jistý životopisec Diogena Sinópského (toho "ze sudu") píše, že když jednou „pracoval rukou“ na tržišti, politoval, že třením břicha není možné zahnat hlad (i v nové řečtině slovo ocas, penis souvisí s prací: ergalio).

Martialis poznamenává, že při čekání na Odyssea masturbovala Pénelopé (jak na to přišel? asi literátova smyšlenka...). Římskou masturbační rukou byla levice, manus futútrix, nebo také manus amíca, "přátelská".

Se sexem souvisely tak trochu i latinská jména prstů (digití): pollex (palec), digitus index/salútáris/pollicí (ukazovák), digitus medius/fámósus/infámis/impudícus (prostředník), d. medicus/medicinális (prsteník) a d. minimus/brevissimus (malík).

Sebeuspokojení dokonce dlouho nezakazovali křesťané, až roku 1712 přišel s nápadem, že je to zdraví a morálně škodlivé londýnský mastičkář John Marten. Jeho anonymní spisek Onania neboli Odporný hřích sebeposkvrňování se stal dobovým šlágrem. Ačkoli před tím rokem to bylo zcela neznámé slovo, brzy se mu dostalo i vědecké náplně.

Marten tvrdil, že sebeuspokojováním člověk oslepne, zblázní se, nebo dříve zemře. Na to všechno měl masti. Roku 1760 jako první renomovaný lékař Samuel Tissot z Lausanne vydal tlustospis L´Onanisme, kde to biblický nešťastník definitivně slízl: dokonce prý po onanii vysychá mozek.

Starozákonní příběh je přitom o něčem trochu jiném. Jistý Iúdás/Judas, Jákobův syn, prý se svými „bratry“ shodil jiného z bratrů Josefa do studně. Ostatní chtěli bratra zabít, ale Iúdás mazaně doporučil prodat Josefa madiánským kupcům. Tento Iúdás měl dva syny. Strašího Hera oženil s jistou Támar, ale syn brzy zemřel.

Otec nařídil podle zvykového práva mladšímu synovi Onanovi, aby s Támar žil a měl s ní dítě, které bude Herovým dědicem. Onanovi se to nelíbilo a soulože s Támar přerušoval („protož kdykoli vcházel k ženě bratra svého, vypouštěl símě na zem, aby nezplodil synů bratru svému“).

Onan pak také zemřel. Podle hebrejského mýthu (kniha Genesis) bratry zabil Jahwe, třebaže padouchem na scéně byl evidentně Iúdás. Na tomto příběhu zkoušeli saddúkajové Ježíše, aby se dozvěděli, co si myslí o zmrtvýchvstání. Jak je to prý se sedmi bratry, kteří měli po sobě manželku nejstaršího z nich, a přitom skončila manželství vždy bezdětně.

Zatímco na onanii nikdo nezemřel, na afrodisiakální prostředky ano. Kantharis, canthatis, je zelený brouček lytta vesicatoria ("hněv nadouvající měchýř"), česky puchýřník lékařský, celosvětově dnes známé "španělské mušky". Usušená tělíčka obsahují cantharidin dráždící močové cesty a pohlavní orgány, že i v nepatrném množství přivodí několikahodinový priapismus. Indický král Sandrokottos-Čandragupta nevěnoval Seleukovi Níkátorovi jen stádo bojových slonů, viz tam, ale poslal mu darem též silná afrodisiaka omezující nebo zcela zastavující ejakulaci. 

Podle křesťanského autora Hierónyma zemřel epikúrský básník T. Lucrétius Cárus po nadměrném požití nápoje lásky: zešílel a v tom stavu napsal prý několik knih a ve 44 letech si vzal život. Není-li to odplivnutí monotheistického fanatika, lze se domnívat, pouze domnívat, že to byl koktejl se španělskými muškami, které při předávkování přivodí zástavu ledvin. Na ledvinové kameny zemřel ostatně sám Epikúros. Bez jakékoli podpory, alespoň o ní nemluví, se básník P. Ovidius Násó ve třetí knize svých Lásek/Amórés pochlubil, že "žádala po mně za jedné krátké noci Corinna/, jak si pamatuji, že jsem vydržel devět čísel".

Jako jediný z panovníků, který zemřel po infarktu předávkován afrodisiaky, se připomíná chanský císař Čcheng, viz rok 7. 

Služba bohyni. Chrámové otrokyně, hierodúloi, či svobodné dívky a ženy-družky, hetairai, přítelkyně, zasvěcené Afrodítině kultu, se nabízely těm, kteří se uchýlili pod ochranu bohyně, nebo prostě chrámový pozemek navštívili, byly prvními „veřejnými“ ženami Evropy. Jejich sociální postavení bylo různé. Trochu lepší prostitucí se živily nebo přiživovaly hudebnice hrající po hostinách.

Některá umělecká povolání se automaticky považovala za okolorovaná sexem. Syrské flétnistky, ambúbáia (ze syr. Abúb, anbúb, píšťala), v Orientu původně chrámový inventář, v Římě plnily také roli prostitutek, jakýchsi bajadér, pozd. indických tanečnic.

Přítelkyně mocných mužů, s nimiž se stýkali bez jakéhokoli omezení ze strany zákonných manželek, často dosahovaly vysokého vzdělání a mezinárodního respektu. Hellénští politici, umělci a literáti žili veřejný život spíše s hetérami, než se svými manželkami, které dům příliš neopouštěly. Historie také více uchovala jména milenek slavných mužů, než jejich manželek. Démosthenés: hetéry máme pro svou rozkoš, manželky pro ušlechtilé plození dětí a pro hlídání domácnosti.

Z Iónie, jejíž kultura byla velmi silně ovlivněna orientálními kulty, se hetéry dostaly do obchodních center mateřské Hellady. Dórská Sparta tuto instituci neznala, ve Spartě dlouho hetéry neexistovaly. Objevily se tu až v hellénismu a teprve v této době začala Sparťanky svobodně i cestovat. Jistá Olympiá se stala na dnešní Ukrajině matkou zvláštního filosofa Bióna Borysthenského.

Chudší hetéry se živily po přístavech či u městských bran, ty nejchudší dostaly označení pornai a líčení jejich osudů se dodnes jmenuje pornografie. Původně ale pornografie byla malba s erotickým námětem a teprve v pozdním hellénismu také literatura. Autor komédií Aristofanés použil 106 způsobů na označení mužského přirození a 91 ženského, jak koncem roku 2009 publikovali pořadatelé výstavy o hellénském sexu v Athénách; jak asi vypadala "pravá" pornografie, která se nedochovala? Verše pornografické a homoerótické, i zhudebněné, zavedl do literatury v Alexandreji Sótadés z Maróneie: kinaidografos, kinaidologein. Poněvadž si je však dovolil napsat i na svatbu krále Ptolemaia II. se vlastní sestrou, stály ho život, viz rok 276.

V Augustově době se erotická literatura, malby a sošky staly velkou módou. Celá doba 1. st. n. l. byla dobou velkého boomu pornografie srovnatelného s explosí sexuality ve veřejném životě od 60. let 20. století podnes. • V křesťanském světě jako první legalisovali pornografii roku 1967 lutheránští Dánové.

Z mýthologie zůstávala u literátů jen themata erotická a z olympských kultů se městskému obyvatelstvu a vzdělancům stával vzorový erotický salon. Tak ostatně viděli polytheisty křesťané.

Nejstarší literární scény se sexem souvisejí se lstí a velkou intensitou. V epu o Gilgamešovi (27. století, viz pod epos mesopotamský) láká najatá prostitutka Šamchatu či Šamkatu („Kyprá“), jejíž jméno se stalo označením pro profesi (nejasného sociálního postavení byla děvčata nadítu a qadištu), divého a silného muže Enkidua, aby ho souloží zcivilisovala.

Povedlo se (v překladu Lubora Matouše, i. tabulka): „Šamchat svá ňadra uvolnila, klín odhalila, její rozkoš vzal, nezdráhala se,/ ale dech mu vzala./ Rozhrnula svůj šat, on si lehl na ni,/ učinila s ním, s divochem, jak dělá žena./ Mužství jeho jí lahodilo./ Po šest dní a sedm nocí Enkidu s Šamchatou obcoval bez ustání.“

Nejstarší evropská erótická zmínka je v Íliadě. Týká se lsti Héry, jak uspat svého manžela Dia, aby nepodporoval Trojany, a vypadá takto (xiv. zpěv v překladu Otmara Vaňorného): „Pravil a v náruč bral syn Kronův manželku Héru./ Zespodu božská zem jim rodila květiny čerstvé:/ vyrostl rosný jetel a šafrán, hyakinth krásný/ v koberec hustý a měkký, jenž od země vzhůru je zdvíhal./ Na ten si bohové lehli a přes sebe prostřeli oblak,/ krásný, skvoucí se zlatem, jenž třpytné krůpěje rosil./ Tak tam pokojně dřímal, jsa na vrchu Gargarském otec,/ zmožen spánkem a láskou a choť svou v náručí držel.“

Proč ten zlatý oblak? Když po ní Zeus zatoužil, jak jí uviděl, chtěl se s ním okamžitě milovat. Hérá však namítla: „Jestliže je touha tvá, bys spočinul v náruči lásky/na vrcholu pohoří Ídy (= nad Trojou) – ó jak je sem zdaleka vidět!/ Jakpak – kdyby tak nás kdos z bohů žijících věčně/uviděl na hoře spát? – ten půjde a řekne to bohům!/ Ó pak já v tvůj dům bych nikdy už nepřišla více,/ až bych povstala s lůžka – vždyť nebylo by mi to slušno!“

Ženy, které se živily sexem, patřily vždy k základní výbavě doprovázející každé starověké námezdní vojsko. Jako součást trénu jejich počet mnohdy dosahoval úctyhodných čísel (ačkoli měli vojáci možnost vždy sáhnout k místním „zdrojům“).

Tak např. roku 134 při zahájení závěrečné fáze obléhání hispánské Numantie, v rámci svých opatření pro zvýšení discipliny u armády, vyhnal nový vrchní velitel P. Cornélius Scípió Áfricánus z vojenského ležení na dva tisíce kurtisán.

Římská armáda tehdy čítala asi 40 tisíc mužů. Kolik kde bylo ve městech prostitutek, není známo. V třímilionových Athénách roku 2003 se odhadoval počet bordellů, většinou s jedinou zaměstnankyní na 600, registrovaných prostitutek na určitou formu živnosti bylo pouhých 1500. Legalisovány v pravoslavném státu byly bordelly teprve roku 1999.

Poprvé v Evropě zdanil prostituci neboli uznal obživu sexem za regulérní řemeslo císař Gáius vulgó Caligula (srov. ale athénského Solóna). Děvčata, lat. meretríx/"vydělávající žena" scortum/"kůže" n. scratta/"seškrabek", popřípadě nónária/"dělající o deváté", kdy směly bordelly otevírat,  musela platit denně daň z výdělku ve výši ceny jedné soulože. Protože byla státní pokladna prázdná, zřídil Caligula bordel také přímo ve svém domě na Palátínu, odtud dnešní slovo palác jako šlechtického a panovnického sídla, aby se nemusel s nikým dělit o zisk.

Klientela i zboží bylo prvotřídní, jak kladl důraz, ze senátorského prostředí. Claudiova manželka Messalína vyhrála v soutěži s profesionálními prostitutkami o to, která z nich za den a noc uspokojí nejvíce mužů: měla dvacet pět zákazníků.

Jistá Nathalie Schorn(ová; 19), rozvedená s tříletým dítětem, se svou přítelkyní Tinou (29) uspořádaly 8. srpna 2005 v německém Kolíně něco podobného. Od dvanácti hodin poledne do 23.00 "udělaly" dohromady po jednom „číslu“ 115 mužů, padesát eur kus. Nedostalo se prý na 1400 dalších  zájemců…

Polské zdroje však tvrdí, že roku 2003 jistá dáma pod pseudonymem Marianna Rokitová (26) měla za osm hodin 769 „styků“.

Jiným rekordem se v březnu 2009 chlubil kolínský velkobordel Pascha s rozvozem žen po celém Porúří. Jistá Tatjana za sedm hodin orálně dosáhla ejakulace u 148 mužů, jedné tak každé tři minuty, jak zaznamenal magazín Stern. Podle jeho odhadů bylo tehdy v Německu s více než osmdesáti miliony obyvatel na čtyři sta tisíc prostitutek.

Posedlost monotheistického světa zákazy naráží s koncem dvacátého století na pádné argumenty. Úsilí kriminalisovat sex a placený sex ochabuje. Podle průzkumu Leedské university z roku 2015 pracovalo v Anglii přes sedmdesát procent prostitutek předtím ve zdravotnictví, péči o malé děti a v charitativním průmyslu. 38 procent Angličanek živících se sexem má universitní titul. Čtyři procenta Angličanů chodí za kurvami, v Londýně dvojnásobek. Zákaz kupování sexu (Švédsko 1999) se ve skutečnosti nijak na prodejném sexu neprojevil. Něco podobného roku 275+ nařídil princeps Tacitus. Zakázal provozovat veřejné lázně po setmění, ante lucernam, a k tomu v Římě zakázal bordelly, meritória. Více než sedmdesátiletý senátor vládl pouze rok a zákazy ho nepřežily.

Císař Alexander Sevérus šel v použití lehkých žen vůbec nejdále, kam státník dosud ve vztahu k prostituci zašel. Nařídil, aby správci provincií, pokud byli svobodní (takový móres se mezi vymírajícími Římany v první půli třetího století n. l. uchytil), dostávali přidělenou milenku, „protože bez nich nejde žít.“ Jeho praesides provinciarum, dal kromě toho vybavit svou administrativou: dvaceti librami stříbra, stovkou zlatých, šesti mulami, po dvou mezcích a koních, po dvou oděvech domácích a venkovních, jednom koupacím, jedním kuchařem a mezkařem. A k tomu milenku. Po skončení úřadu musel vrátit zvířata a kuchaře s mezkařem, ostatní mu zůstalo i s konkubínou. Když prý špatně nebo dokonce zle úřadovali, museli všechno vracet čtyřnásobně a ještě šli před soud.

 

Římané provozovali i specifický druh bordellů. Na muže tam nečekaly ženy, ale zvířata. Zoofilie byla sice tabuisována, nicméně přítomna v hellénské mýthologii je. Křesťané později zoofilii zahrnuli pod všeobjímající pojem sodomie, kam zatratili puncem nepřirozeného chování také homosexualitu obou podob a orální a anální praktiky. Teprve v moderní době se sodomie bere za synonymum pro zoofilii (v angl. beastiality).


Jak se má hetéra chovat. Řemeslo dobré hetéry mělo svá pravidla. Následující rady zaznamenal Lúkiános z kommagénských Samosat. V jednom z jeho mnoha dialogů poučuje matka-kuplířka svou dceru, která má právě za sebou svou první zkušenost s bohatým zákazníkem (srov. zde výše).

Především se hezky a vkusně strojí, je ke každému vlídná. Nedá se hned do smíchu, ale jen se půvabně a svůdně usmívá. Musí se umět správně chovat, nikoho nezklame, ale také se mužům nevnucuje. Když se dá někam pozvat na hostinu, za což si dá samozřejmě zaplatit, neopije se, neboť se tím žena zesměšní a muži si taková děvčata hnusí.

Nejí hltavě, ale bere si sousta konečky prstů, při jídle nemluví, nenacpe si obě tváře a také nevypije pohár naráz, ale po doušcích. Také nemluví víc, než je nutné, nedělá si blázny z nikoho z přítomných a hledí si jen toho, kdo si ji najal. A když je čas jít do ložnice, není ani rozpustilá, ani lhostejná, ale myslí hlavně na to, aby svého zákazníka upoutala a získala v něm trvalého přítele.

Na otázku dcery, zda bude muset spát i s těmi, kteří mnoho krásy nepobrali, matka odpovídá: Právě s těmi nejspíše, takoví totiž platí nejlépe. Ti krásní si myslí, že jejich krása je všechno. Ty musíš stále myslit na to, jak dostat víc, jestli chceš, aby se na tebe co nejdřív všechny ženy ukazovaly prstem a říkaly: »Podívej se na Korinnu, Króbylinu dceru, jak je bohatá a jak přešťastnou učinila svou matku!«.

Alkifrón, autor sbírky literárních dopisů, o němž jinak nevíme nic, složil též jeden velmi krátký vystihující způsoby již zaběhlé hetairy. Jakási Filúmené odpověděla svému milenci-zákazníkovi Kritónovi (jména jistě smyšlená) asi takto: "Proč se morduješ s tolika dopisy? Potřebuji padesát zlatých, ne tvé dopisy. Miluješ mě, zaplať! Miluješ-li peníze, nech mne být. Žij blaze!"

Sny o hetairách nebyly vykládány nijak negativně. Snář Artemidóra Efeského ze 2. st. n. l. říká o snu s hetairami „stojícími u veřejných domů“, že naznačují malou hanbu a nepatrné vydání. Protože to je prý tak trochu ostuda za děvčaty chodit a že to také něco stojí. Vcházet do bordelu a moci odejít naopak znamená dobro.

Jak říká autor snáře je tomu tak bezpochyby proto, že holky bývají nazývány (nejenom) řecky pracovnice a jsou kdykoli ochotny a k disposici. Nemoci však odejít ve snu z bordelu je znamení zlověstné až fatální. Příznivé je prý vidět ve snu hetairy při souloži nebo ještě lépe přímo souložit s ní. Soulož s provdanou prostitutkou ale není dobré znamení. Z toho prý koukají nepříjemnosti.

Muži a jejich chlapci. Starý hellénský svět se zamilovával stereotypně „na první pohled“. Děvčata totiž z domu nevycházela a když, tak výročně jen o náboženských slavnostech, kdy měly možnost spatřit blíže chlapce. Lásku vznikající z delší známosti starý věk u mladých lidí prostě nemohl znát...

O krutém pronásledování homosexuality v Assyrii v éře střední říše viz pod homosexualita; neplatí tedy, že homosexualitu trestali až monotheisté.

Hellénští chlapci to neměli jednoduché, když si chtěli vybrat svou nastávající: dívky se ukazovaly na veřenosti jen o kultovních svátcích. U Římanů to bylo jednodušší: existoval circus a hry, kam chodili dospělí promiskuitně. Zato to měli Helléni velmi jednoduché, pokud hledali sex. Dokonce ještě z hlediska dnešního evropského světa lze hellénský a hellénistický svět označit za dobu, která neznala podstatných sexuálních tabu a, shodou okolností, ani pohlavních chorob.

Výlučnost mužské společnosti při výchově chlapců a při pozdější vojenské službě ovšem zavedla u Hellénů velmi častou bisexuálnost.

Vyplynula z postavení žen, které mužský strach po likvidaci matriarchátu svázal tvrdými pouty společenských zákazů. Takže po celý život byli muži mezi muži, umění je mužské a dokonce jeho nahota je více mužská než ženská. Muži pohlížejí na krásu svých těl, od školy, vojenského výcviku, válek, po politickou agoru, sněmy, soudy, na stadionech, pití, kluby, vše pouze muži.

Člověk, který byl příliš zaměřen na ženy a člověk, který se výhradně orientoval na mužskou lásku, ten byl pro své vášně středem posměchu. Mladíci nebo mladík líbající muže a starce na hostinách mezi proplétajícími se tanečnicemi a muži, líbajícími hetéry, patřili ke standardnímu obrazu hellénské hostiny. Chlapecká láska nebyla prodejná. Tedy alespoň po velkou část hellénských dějin, a když, byla kriminální. Platón, konservativní Athéňan, se k homosexualitě stavěl zády. V první knize svých Zákonů/Nomoi (v překladu Novotného) deklaruje, že jsou "styky mužů s muži a žen s ženami proti přírodě a je to svrchovaný pych, způsobovaný bezuzdnou choutkou".

Mezi prvními ze smrtelníků (srov. Diovu lásku ke Ganymédovi) se stal paiderastem, milencem chlapců/paiderastiá, Laios, otec Oidipův. Žil jako thébský běženec na dvoře Pelopa v Píse. Zamiloval se do Pelopova syna Chrýsippa, když ho učil jízdě s koňským spřežením. Chlapce uchopil a unesl do svých Théb, kde se dostal k vládě. Pelops Laia proklel s tím, aby se vyhýbal otcovství syna, neboť ten ho zahubí. Laiův syn s Iokastou Oidipús pak skutečně nevědomky svého otce v hádce zabil (jiná verse praví, že se otec se synem pohádali právě o lásku k Chrýsippovi). Laios byl pravnukem Fioníčana Kadma, zakladatele Théb, jehož rod pronásledovali bohové tragickými osudy. 

Slavný král Démétrios zanechal potomky se sedmi ženami (o nichž víme), ale chlapcům se vůbec nevyhýbal. Jeho otec Antigonos, když jednou slyšel, že syn má horečku, šel ho navštívit. Přede dveřmi potkal milence, což Démétriovi, hovořícímu ještě o horečce, pouze potvrdil slovy: »Ovšem, právě jsem se s ní u dveří potkal, jak odcházela«.

Proti homosexualitě mezi římskou elitou, byť v jiné souvislosti, poprvé zakročil censor M. Porcius Cato roku 184. Ze senátu vyloučil konsula roku 192 L. Quinctia Flaminina za znevážení veřejné moci: s sebou do správy provincie Předpadánské Gallie vzal milence Filippa, rodem Karthágince, který na hostině naříkal, že přišel o podívanou na gladiátorské hry. L. Quinctius, bratr "osvoboditele" Hellénů Tita (srov. rok 197), pro chlapcovo pobavení ťal mečem a bodnutím zavraždil jistého Bóje, který s rodinou přeběhl a žádal o římský asyl. Jiná verse příběhu praví, že nešlo o známého prostituta té doby, ale o vyhlášenou prostitutku, v obou případech nobile scortum, a že se v Placentii domáhala ukázky popravy odsouzence sekyrou; té podívané se jí ve velitelském stanu od Quinctia dostalo...

Diktátor Sulla byl prvním z římských mocipánů, který se okázale ukazoval ve společnosti herců a vůbec lidí od divadla a circu. Zamlada miloval herce Métrobia (a vice versa), pak se zamiloval do o hodně starší Níkopole, „ženy láskou nešetřící“. Z římského prostředí je pro nás možná representativní sexuální orientace slavného C. Iulia Caesara. Z kořisti si dával vybírat otroky urostlé a bez chlupů po těle, na druhou stranu svedl celou řadu vznešených dam, senátorských manželek.

Během svého maloasijského pobytu byl milencem bíthýnského krále Níkomédea III., že si z toho dělali později legraci dokonce diktátorovi vlastní vojáci, když během triumfu pokřikovali na vztah obou pánů hlasité a nedvojsmyslné říkanky. V Římě koupil své provdané přítelkyni Servilii (ostatně matce M. Iunia Bruta, Caesarova vraha) perlu za šest milionů sesterciů.

Přihazoval ji za lásku hluboko pod cenou množství venkovských statků, které nabízel ve veřejných dražbách po politických nepřátelích z občanské války. O ctihodné Servilii se přitom po Římě povídalo, že cpala Caesarovi do postele také svou dceru Iúnii Secundu a Iúnii Tertii.

Jiný modelový sexuální život z konce republiky nabízel elegik Albius Tibullus. Prožívá ve verších lásku k jisté provdané Délii, zřejmě propuštěnkyni a k básníkově lítosti ženě rozdávající lásku i dalším mužům, když manžel byl "služebně" kdesi v Kilikii, zatímco literátův nezletilý milenec Marathus miluje děvče Foloé; to ho odmítá. Když se Tibullus se stejnou literární vášní zamiluje do dámy s temným jménem bohyně (spravedlivého) hněvu Nemesis, proklíní bordelmamá, léna, za to, že mu zabraňuje lásku navštěvovat. O penězích za Nemesis ovšem neveršuje, tedy asi neplatil?

Rozdíl pro Hellény a Římany mezi „buzerantem“ a bisexuálním mužem byl v tom, kdo z nich byl aktivní a kdo pasivní. Kdo pronikal, zůstával mužem mravným, kdo však zadek nastavil (= futútus in cúlum, osouložený do řitě, pedicátor) nebo praktikoval fellaci (= fellátor), byl nemravný, protože nezůstal mužným. Vše ale v pořádku, když muž vnutil penis do úst tomu druhému, pak byl irrumátor, irrumátió. Básník C. Valerius Catullus dvěma svým nepřejícníkům vyhrožuje, že "jim strčí penis do zadku i úst", pédícábó egó vós et irrumábó. Podobně se vyjadřuje o 150 let později M. Valerius Martialis

Stejně nebyla pokládána u klasických Římanů za správnou ližba, cunnilingus. Zato se na manželkách domáhali análního sexu. Jedovatý Martialis se ptá: "Říkáš, že homosexuálům páchnou ústa. Jak říkáš, Fabulle, asi to je pravda: co myslíš, že páchne těm, kteří lížou klíny?/Pédícónibus ós olére dícis. Hóc sí, sícut ais, Fábulle, vérum est: Quid tú credis olére cunnilingís?"

Pro uklidnění tlaku v přirození však měli Římané služky, sluhy a velký výběr bordellů. Ostatně „fascinace“ je slůvko, které má zřejmě původ právě u údu, přirození, fascinum, řec. baskanon; fallus a jeho symboly bývaly používány proti zakletím a zlým duchům. Fellaci nazývali hellénští autoři později „foiníckým zvykem“, foiníkidzein; srov. zde níže chalkídzein (Euboia měla silné vazby na Levantu).

S ponížením ze sexu, kde muž posloužil jako objekt, souvisejí i tresty pro zloděje. Majitel pozemku měl na příklad právo dopadenému vrazit do zadku ředkev, měl právo žádat na zloději orální službu, chycená žena musela roztáhnout nohy a chlapec nastavit řiť. • Horší "řitní" tresty měli v novověku Britové v Austrálii pro domorodce. Podle "Australských dobrodružství Aloise Topiče" převyprávěných Jaromírem Johnem, Praha 1969, jeden z nejkrutějších trestů pro Aboriginy "bylo vrůstání jakéhosi druhu rychle rostoucího kaktusu v řítní otvor".

Kromě hravých chlapců a římských dam měl Caesar slabost ještě na jeden druh sexu, s korunovanými veličinami. Nikoli z důvodů mocenských, neměl konkurenci. O Níkomédeovi už byla řeč. Z královen měl nejprve aféru s Eunoé, manželkou mauretánského krále Bóguda (kterého ostatně vyznamenával dary…).

Caesara však proslavil především vztah ke Kleopatře, královně na Nilu, Nové Ísidě. Potomek s ní, Ptolemaios (XIV.) zvaný Malý Caesar, řecky Kaisarión, byl dokonce jediným mužským potomkem vojevůdcovými (což se mu stalo ze strany adoptivního Caesarova syna Octaviána osudným).

Na Théře u gymnasia se ze sedmého století uchovaly nápisy typu: „U Apollóna Delfského, zde Krimón vnikl do syna Bathykleova, bratra (...)“, o kus dál to už je zachováno naplno: „Zde Krimón vnikl do Amotióna“. Na Thasu z poloviny pátého století nějaký homosexuální nadšenec vykřikl do dějin: „Myiskos je divoch (agrios)“.

V Athénách někdo koncem šestého století vyryl na vázu: „Hégéstratos to dělal se mnou.“ Ovšem nejslavnější homosexuál známý z takového nápisu je Athéňan Titás, který uspěl v Olympii roku 504: „Olympioníkos Titás dělá anál (katapygón)“.

Chalkidští měli v klasickém hellénském světě pověst novověkých homosexuálních „pederastů“ a slůvko chalkidování, chalkídzein, znamenalo takový životní styl. Nicméně Helléni si mysleli o Kréťanech, že oni „vynalezli“ homosexualitu, protože Mínós unesl Ganyméda, a nikoli Zeus, a muži se jí oddávali, aby na ostrově nebylo přelidněno. Srov. zde výše u foiníkidzó.

Octavián čili Augústus, jinak upjatý tradicionalisa, neměl problémy s chlapeckou společností. Pro volnou chvíli v přírodě, na procházky nebo na ryby, ke kostkám, které vášnivě rád hrál, si dával shánět po celé říši povídavé chlapce, prý hlavně z Mauretánie a Syrie. Přitom miloval mladá děvčata (všechno je dnes na paragraf!) a aby jeho situace po dvou tisíciletích ještě více vynikla, sháněla mu je a vybírala jeho manželka Lívie Drúsilla; dovádíval prý se dvanácti kluky a se dvanácti děvčaty, poznamenal jeden pozdněřímský kronikář ve spisku O císařích, de caesaribus. Augustovi nepřátelé o něm říkali, že býval v mládí "žádán jako žena", a to i od Caesara, za což mu vděčí za adopci, která ho dovedla k nesmrtelné slávě. Prý si zamlada Augustus přikládal ke stehnům rozpálené ořechové skořápky, aby měl jemnější chloupky.

Vyhlášený severoitalský literát P. Vergilius Maró, „národní“ básník augústovského Říma, byl „smyslně nakloněn chlapcům“ a nejraději měl Kebéta a Alexandra, dárečky historika Asinia Pollióna. Prý byli oba vzdělaní, Kebés/Cebés dokonce básnil. Poeta statné postavy, který měl celý život žaludeční potíže, bolesti hlavy a musel se mírnit v jídle a pití, měl tajemníka propuštěnce, jemuž říkal Erós. Přesto měl vesnický Vergilius aféru s jistou Plótií Hierou, jíž dal v Búkolikách jméno Amaryllis.

Cn. Pompéius Magnus, manžel Claudiovy dcery Antónie, byl roku 47 n. l. z císařova rozkazu ubodán k smrti. Násilná smrt ho zastihla při souloži se svým oblíbeným chlapcem. Jeho stejnojmenný a více známý praděd s chlapci neměl nic: jeho první vášní byla prostitutka Flóra, která na svou lásku vzpomínala ještě ve stáří (praví chronograf…).

Jeden z největších římských válečníků, který jako poslední z císařů významněji rozšířil území říše, měl velkou slabost pro chlapce. Vojácký Tráiánus zemřel bezdětný jako ostatně každý z prvních čtyř „adoptivních“ císařů (zvyk ukončil M. Aurélius Antónínus, otec třinácti dětí). Nicméně za Nervy, Tráiána, Hadriána a Antónína Pia zažil Řím osmdesát let klidu, míru a prosperity, naposledy v dějinách. Později lze u římských elit častěji narazit na charakteristiku, s jakou podal biograf aktéra občanské války let 193-197 D. Clodia Albina: ženy miloval, homosexuály nesnášel a pronásledoval.

Láska k chlapcům, paiderastiá, pederastie, byla legitimní především u Dórů (Kréta, Sparta). Ve vojáckém Lakedaimonu soužili od dětství muži většinu času spolu a vzájemná láska mezi aristokraty byla společensky dokonce ceněna: v podstatě byla součástí ústavních poměrů spartského státu.

Všichni však byli ženatí, neboť byli zároveň pronásledováni dalším příkazem: ploďte děti, aby stát nezanikl. Král Agésiálos II., jeden z nejznámějších spartských válečníků, měl v poli milence. S chotí Kleorou měl doma dvě dcery jménem Eupólis a Hippolyté. Jeho spolukrál Agésipolis I. byl také eróticky orientován na muže.

Kleomenés III., posledních z velkých králů Sparty, měl za miláčka jistého Pantea. Oba byli ženatí a při hromadné sebevraždě v Alexandreji začátkem roku 219 zemřeli se svými ženami a dětmi. Ačkoli byl spartský stát výrazně mužskou záležitostí (a snad ještě výrazněji xenofobní), Lakónky patřily mezi nejsvobodnější hellénské ženy.

O největším ze západohellénských válečníků Agathokleovi šly řeči použité historikem Tímaiem, že za mlada, dříve než přišel do Syrákús, nastavoval zadek kdekomu; prostitutem ale nebyl (zemřel roku 289). O Démocharovi, Démostheneově synovci, Tímaios psal, že v mládí prostituoval; údaje neověřitelné.

V makedonské Beroji se nápisně uchoval zákon o místním gymnasiu z poloviny druhého století. Výslovně chrání chlapce před homosexuálními nájezdy. „Co se týká chlapců, žádný z mladých mužů se k nim nesmí přiblížit ani se s nimi dávat do hovoru. Udělá-li to někdo z nich, gymnasiarchos ho za to potrestá...".

Do gymnasia zákon zakazoval vstupovat, tedy ho užívat, otrokům, propuštěncům a jejich dětem, jistým apalaistrům (? fysicky slabým), mužům, kteří měli sex za peníze, řemeslníkům a obchodníkům, opilým a pomateným. Kdyby je gymnasiarchos vpustil vědomě, zaplatí pokutu tisíc drachem. Opatření bylo namířeno mimo jiné proti špehování a obtěžování chlapců, kterému později Římané říkali adsectáre, dnešní angloamerické stalking.

V Boiótii měli tradiční elitní vojenský „železný“ oddíl tří set mužů a jejich milenců. Jeho existence skončila bitvou u Chairóneie, kde všichni padli makedonskými zbraněmi, aniž by ustoupili o krok (že by počet korespondoval s Lakedaimonskými od Thermopyl, nmebo to je ryzí fikce?). Roku 389 byl na Chersonésu Ífikratem zaskočen spartský vojevůdce Anaxibios. V bezvýchodné situaci před velkou přesilou vyzval vojáky, aby se zachránili, sám se Athéňanům s několika muži postavil: po jeho boku zemřel i mladistvý Anaxibiův milenec, který ho nechtěl opustit.

V Athénách byla paiderastiá trestná, pokud byla nabízena. Ovšem hrála důležitou roli politickou. Z aristokratického vztahu „staršího lovce-bojovníka“ (erastés, milenec) a jeho mladšího žáka (erómenos, miláček), tedy učitele a zaučovaného žáka, se v dobách athénské tyrannidy v 6. století dospělo ke společnostem mužů a jejich žáků a miláčků (homoerótika) utvrzujících se v hrdinství, mladíci vedou i smrtící rány při atentátech (srov. vraždu Hipparcha v Athénách).

Taková podoba homosexuality mezi Dóry (ve Spartě byl milenec-erastés jmenován eispnelás) a iónskou aristokracií byla jednou z ústředních institucí hellénského světa. V Homérovi v takové podobě homoerótika ještě není, jeho hrdinové patřili do achajského světa, a její rozšíření zřejmě souvisí se vznikem institucí městských státních center, se vznikem demokracie (symposia, gymnasia). Zinstitutionalisované „přátelství“ vedlo svým způsobem také ke vzniku diplomacie, srov. pod xenie, proxenie. Sexuální život mužů s chlapci a mladíky nebyla specialita jen hellénská nebo orientální. O Taifalech, považovaných dnes buď za Sarmaty nebo za národ východogermánký, se tradovalo, že muži souložili s chlapci tak dlouho v jedné komunitě, dokud mladík neulovil milenci kance nebo medvěda.

Na Krétě drželi Dórové podobné instituce jako v Lakónice. Ostrovní syssítie se jmenovaly andreie a konaly se v domu pro muže, andreion. Milenci, starší chlapci až mladí pánové, si tu vyhledávali miláčky a když se jim některý z kluků zalíbil, ve spolupráci s kamarády ho unesli (srov. o kořenech homosexuálních únosů s. v. Kréta). Nesměli tehdy chodit na lov ani na hostiny, zato vodili miláčka, kam jen si přál, obdarovávali ho. To nejdéle dva měsíce, pak chlapce přivedli na veřejnost a musel prohlásit, zda byl k sexu nucen (za to mohl být i trest a znásilňovaný byl pak únosce zbaven), nebo zda ho podnikal dobrovolně. Když ano, miláčkovi se říkalo kleinos, "nádherný, ctěný", milenci filétór. Milenci, parastathentes, pak chodili veřejně v pěkných oblecích, dostalo se jim drobných poct a mladý Kréťan z dobré rodiny bez miláčka by byl společenskou ostudou. 

Mužské tělo nebylo u Hellénů předmětem tabu, naopak. Solón stejně jako jeho za mlada přítel, později v politice sok až nepřítel, žili s chlapci (ale zároveň byl mnohem později, v hellénismu, pokládán za zakladatele bordelů v Athénách).

Všichni s modrou krví, mnohdy chudí, viděli v chlapecké erótice vznešený vztah, chlapcův polibek za božský pozdrav z jiných světů. Dodnes nám z toho zůstalo žvanění o tzv. platonické lásce, původně v Platónově nadšení myšleno o sympatiím k chlapcům. Volně řečeno: nesahat, dát si o tom zdát.

Athénští aristokraté pěstovali chlapeckou lásku ještě v době perských válek. Chtělo by se téměř říci: čím více modré krve, tím větší teplotechna. Ovšem zákony Drakontovy i Solónovy chránili nezletilé chlapce před znásilněním.

Platón však ve svém aristokratickém nadšení až tak platonický nebyl. V dialogu Ústava, kde jeho Sókratés představuje ideální stát, jakousi aristokraticko prakomunistickou fašistoidní republiku řízenou nařízeními filosofů a tyranisovanou jejich vojáky, elitními všeznalci, všeumělci, kteří mají společné ženy a děti.

A ovšem: „Ve válce by se neměl odmítat polibek tomu, kdo o něj za hrdinský čin požádá, neboť ten, kdo právě touží po muži nebo ženě, bude daleko více stát o to, aby si zasloužil vyznamenání.“

Nepřátelství Themistoklea s Aristeidem prý také začalo u homosexuální lásky. Žárlili na sebe pro jistého Stésilea z Kea. Jak praví starý autor, řevnivost jim zůstala, ačkoli „krása mladíkovi odkvetla“. Oba přitom byli později ženati. Zákonodárce Solón byl prý v mládí také přítelem svého budoucího politického rivala Peisistrata (srov. ale zde výše jeho aféru). Udržovali za mlada milostný vztah a jejich boj o moc ve státu byl později mírný.

Ani později Solón neodolával krásným chlapců. Vedl nákladný a marnotratný život a protože pederastii považoval, jako všichni aristokraté, za jeden ze vznešených tradičních zvyků, zakázal ve své legislativě otrokům natírat se olejem a milovat chlapce. Jeho sok Peisistratos miloval jistého Charma a zasvětil mu dokonce sochu Eróta v Akadémii; ženat byl přitom nejméně třikrát.

O dvoru Filippa II. Makedonského je zaznamenáno, že se tam shromažďovali muži, "krátící si čas odchlupováním a zjemňováním pokožky". Také se prý ve dvou a ve třech milovali. Autorem je Theopompos z Chiu, který sice patřil mezi filmakedony, kritiky však Alexandrova otce.

Mužské přátelství na hranici sexuality je v hellénském světě jedním ze vztahů jdoucí za přirozená práva rodinného krbu. Jakkoli byla monogamní manželství nejvyšším a veškerým kultem chráněným společenským svazkem, mužské přátelství mělo punc výjimečnosti. Vzorem hellénskému chlapci byl např. Achillés a Patroklos v Íliadě, jak je napodoboval Alexandros Makedonský s Héfaistiónem.

Zřejmě tak, jak je v Íliadě o jejich společném nocování: v Achilleově stanu achájský rek léhal s jistou Diomédou, dcerou krále Forbanta z Lesbu, a vedle nich Patroklos s Ífidou, darem Achilleovým z kořisti po dobytí Skýru. Héfaistión neměl ani u mnohem pozdních historiků přízvisko amáns, milenec, ale amícus, přítel.

Ještě císař Caracalla, který byl přes svůj nízký věk téměř holohlavý, jak se tvrdívá, a chodíval v blond parukách z germánských vlasů, obětoval v Íliu kus své „kštice“ na hrobu svého sekretáře Fésta, který tu právě zemřel (spekulovalo se o tom, zda ho císař náhodou nedal zabít, aby si mohl prožít tak hezký obřad). Císař Hadriánus měl podle jeho životopisců v sexu dvě vášně, vdané ženy a mladíky.

Tělesně se stýkal s miláčky Tráiána, svého vojáckého adoptivního otce a jistého Antinoa, kterého poznal roku 122 v jeho dvanácti, miloval natolik, že když se mu roku 130 n. l. utopil v Nilu, dal na tom místě založit a postavit velké město Antinoopolis a celou říši zaplavil jeho sochami a chrámy – byl to poslední z hérójských kultů starého světa.

V dynastii tak zvaných adoptivních císařů (96-180) první tři neměli děti: Nerva, Traiánus a Hadriánus, zato milence. Ne všichni v této éře byli ze sexu s muži odvázaní. Literát D. Iunius Iuvenális se ve své deváté satiře táže: "Je snad příjemné a snadné vrazit do vnitřností pořádný úd a tam narazit na včerejší jídlo? Nebude na tom hůře otrok, který bude obdělávat pole než ten, který pána," An facile et prónum est agere intrá víscera pénem/légitimum atque illíc hesternae occurrere coenae?/Servus erit minus ille miser, qui foderit agrum/quam dominum.
Pederastie byla rozšířena mezi všemi východomediterránními národy, i mezi Thráky. Podle pověsti ji mezi ně uvedl Orfeus, když definitivně přišel o svou Eurydiku. Božský pěvec se v Thrákii usadil a odmítal stýkat se s ženami. Našel si chlapce a to pobouřilo místní ženy, že ho ubodaly k smrti (dle jiné verse roztrhaly v bakchantském šílenství). Za trest pak, jak jim uložili jejich manželé, se musely dávat tetovat (tzn. dávat si rány do vlastního těla). O orficích viz pod lékaři.

Sókratés, provokující sofista a idol athénské aristokracie (rodové, nikoli jakékoli jiné), rozmlouval s mladíky o hostinách, stejně jako jeho přátelé. V Platónově literatuře, postavené na Sókratových dialozích, o homosexuálním styku ovšem není zmínky a ani v jiné souvislosti narážky. Zato je jeho četba plná polibků chlapcům na hostinách a nenaplněné, a o to prý větší, lásky (tzv. platonické).

Je ovšem možné, že z pera hellénského autora není dochováno tolik, co lze vyčíst z několika zlomků latinských satiriků a autorů epigramů (srov. např. Iúvenalis, Martiális). Pederastie však měla svého básníka. Ve druhé polovině třetího století žil Rhianos z Bené či Keraiai na Krétě, básník a filolog, působící v Alexandrii, kam se dostal jako otrok. Jako první v evropských dějinách opěvoval pederastii.

Hanlivým slovem pro homosexuály, muže i chlapce, bylo řecké kinaidos (od stejně znějícího výrazu pro „chtíč“), lat. cinaedus, jinak též baleťák, ale dnešním středoevropským ekvivalentem je „buzerant“.

Jistí přátelé Harmodios a Aristogeitón, rodem potomci foiníckých kolonistů středního Řecka, se chtěli pomstít za urážky, jimiž je počastovali athénští vládcové Hippiás a Hipparchos. Harmodios byl Aristogeitonovým milencem, ale zatoužil po něm Hipparchos.

Byl odmítnut a dvojice tyranů (vlastně tak krutě podle dnešního významu slova ani nevládli) chtěla Harmodia vytrestat. Pozvali jeho neprovdanou sestru, aby se účastnila obřadu o slavnosti, která byla součástí státního kultu. Když přišla, vyhnali ji s tím, že prý není panna, jak obřad vyžaduje.

Následovala vendetta. Milenci dali dohromady lidi, kteří se chtěli zbavit tyranovlády a o slavnostech panathénají v létě 514 př. n. l. spiknutí spustili. K Hippiovi se nedostali, ale jeho bratra Hipparcha Harmodios s Aristogeitonem ubodali. První byl na místě ubit strážemi, druhý zemřel na mučidlech.

Oba milenci, nebo který z nich? milovali hetéru (hetairá, přítelkyně), tedy něco jako lepší prostitutku, tehdy jediný možný způsob, jak si samostatná žena mohla udržet volnost. Její jméno neznáme, ale uměleckým jí říkali Leaina, Lvice. Hippiás ji dal mučit, neboť nikoho ze spiklenců neprozradila. Podle jedné verse si raději ukousla jazyk, aby mlčela...

Samovláda vydržela ještě čtyři roky, pak musel Hippiás utéci. Spoléhal na Peršany, že ho dosadí zpět a jako zrádce doprovázel jejich vojsko roku 490 př. n. l. k Marathónu. Tyranobijci dostali od Athéňanů sousoší, stejně jako Lvice. Po roce 510 př. n. l. jí Athéňané věnovali na Akropoli bronzovou lvici bez jazyka s Afrodítou. Stala se po tisíciletí první „evropskou“ ženou, jíž se tak vysoké státní pocty dostalo.

Římané se obchodně podchycené pederastii bránili zvláštním zákonem. Blíže neznámá norma z roku prý 226 př. n. l. (nebo až 149?) a nazvaná po jejím navrhovateli Scantiniovi/Scatiniovi předpokládala pokutu deset tisíc sesterciů, pokud někdo nutil k homosexu nezletilého, stuprum cum masculó. Ještě v prvním století n. l. se podle něho odsuzovalo (Domitiánus), ale asi ne moc: znovu mužskou prostituci zakázal Alexander Sevérus roku 222, v níž vynikali Levantinci a muži z Alexandrie. V hodně volném přepočtu do dnešní měny by to mohlo být i sto tisíc eurů.

Homosexualita nebyla pronásledována ani v Babylónii, v případě Assyrie viz však onen uvedený trest pod heslem homosexualita. Mužští sakrální prostituti dokonce tvořili jistý protějšek k chrámovým prostitutkám a některých rituálů se účastnili v ženském převleku: assinnu, kurgarrú, kulu´u, kalú).

Pronásledování homosexuality dovleklo do Evropy křesťanství. Mužskou prostituci chtěl zakázat polytheista Sevérus Alexander, ale upustil od toho. Císařští spoluvládci Cónstantius a Cónstans dekretovali 16. prosince roku 342 n. l. zákaz sňatků mezi muži, a vydržel s výjimkou několika evropských států již 1660 let.

Roku 390 n. l. použil stadionu v Soluni, svém kdysi prvním sídelním městě, křesťanský císař Theodosius I. k likvidaci sedmi tisíc dostihových fandů, kteří předtím zavraždili jeho úředníka. Magister mílitum Butherix dal v Soluni zatknout pro homosexualitu místní dostihovou hvězdu; proto byl lynchován, viz tam.

Theodosius z pomsty z Mediólána nařídil masakr: na stadionu bylo vojáky zavražděno na sedm tisíc Soluňských. Ambrosius odmítl s císařem mluvit a Theodosius k němu v Mediólánu dolezl „v rouchu kajícníka“.

Pro srovnání: hnutí mužských homosexuálů, gayů, v Spojených státech po roce 1948 do politiky uvedl Harry Hay (zemřel v devadesáti roku 2002), první lesbický spolek Daughters of Bilitis ve Státech založila Phyllis Lyon(ová). Moderní Evropa je v tomto ohledu mnohem dále. 1. října 1989 úředně začali žít ve jedné domácnosti Dánové Axel Lundahl-Madsen (zemřel roku 2011) s Eigilem Eskildsenem (zemřel 1995) pod společným přízviskem Axgil (obrat registrované partnerství bylo nahrazeno obratem manželství).

Od roku 1957 není ve Spojeném království homosexualita zločin a jako první v dějinách povolil homosexuální sňatky holandský parlament roku 2000, 31. ledna roku 2003 se přidal belgický. V červnu 2012 povolil dánský parlament homosexuálům i církevní sňatky.

Zatímco roku 1988 konservativní vláda premiérky Margaret Thatcherové doporučovala školním orgánům nepodporovat homosexuální vzory ve školství, roku 2004 labouristická vláda Tonyho Blaira uzákonila sňatky gayů a leseb a roku 2012 konservativní premiér David Cameron (45) dokonce prohlásil: "Podporuji homosexuální manželství, poněvadž jsem konservativec." V té době měli toryové v parlamentu dvanáct otevřeně homosexuálních poslanců a poslankyň, více než labouristé a liberální demokraté dohromady.

17. května 2004 povolil jako první z americký států Massachussetts „manželství“ osobám stejného pohlaví (za republikánského guvernéra Mitta Romneye, roku 2012 neúspěšného konservativního presidentského protikandidáta demokratovi Baracku Obamovi).

Stát Vermont rok předtím povolil registrované partnerství, následovaly další státy Unie. 21 července 2012 se poprvé homosexuální vojáci, muži i ženy, směli účastnit vojenské přehlídky amerického vojska, a to všech zbraní v San Diegu (rok předtím směli do průvodu jen v tričku).

28. června 2013 rozhodl Nejvyšší soud Spojených států ve sporu Kaliforňanů, že zákazy homosexuálních sňatků jsou nezákonné. Už druhého dne se konaly nové svatby, které byly poprvé legalisovány roku 2004 v San Francisku, posléze v Kalifornii zakazovány a roku 2008 dokonce neprošly referendem (52:48), od té doby ležela causa u nejvyššího soudu.

Začátkem roku 2013 bylo ve 113. kongresu Spojených států z jeho 535 členů obou komor jedna žena a šest mužů, kteří se otevřeně hlásili k homo- či bisexualitě a jako takoví byli také voleni.

Od srpna 2013 platí ve všech armádních složkách Spojených států pro homosexuální páry tytéž výhody jako pro ženaté muže a vdané ženy (jsou-li dislokováni ve státech, které podobná spojení povolují). Týkalo se to 5600 vojáků obou pohlaví v aktivní službě a sedmnásti tisíc civilních zaměstnanců a vysloužilců. Tím ovšem Američané trumfli odkaz antický, nebo spíše neronovský. V listopadu 20013 povolila po stížnostech rada amerických gynekologů a porodníků svým členům, že mohou vyšedtřovat a starat se o muže postižené rakovinou análu. 

30. června 2005 se stalo Španělsko třetí zemí Evropské unie, která povolila homosexuální sňatky a jen několik dnů předtím je schválil parlament kanadský. V srpnu 2013 se pořádaly první zákonem povolené homosexuální svatby na Novém Zélandu, v první zemi asijsko-pacifické oblasti ("Prohlašuje vás ženou a ženou"). Debaty o sňatcích homosexuálů a o výchově dětí homosexuálními páry po první dekádě 21. století zevšedněly.

V květnu 2014 dokonce jistá vousatá a oknírkovaná Conchita Wurstová (25) z Rakous zvítězila v pěvecké soutěži Eurovise se 150 milionovou televisní diváckou kulisou. Umělec se narodil jako Tom Neuwirth a jako homosexuál se v mediálním businessu neprosadil. Překvapivé v daném okamžiku bylo, kolik tolerance mezi Evropany je a také kolik obdivu k bizarnostem.

První celostátní referendum o povolení stejnopohlavních sňatků uspořádali v květnu 2015 v katolickém Irsku a většina hlasovala pro.

Ve Spojeném království lesbičky založily spolek Man Not Included (něco jako „Pány nevedeme“) se semennou bankou pro ženy, které chtějí otěhotnět bez dotyku muže. Novodobé gynaikokratické aktivistky zdůrazňují, že muži na rozdíl od žen mají o čtvrtinu vyšší kojeneckou úmrtnost, žijí o šest let méně, jsou osmkrát více barvoslepí a páchají devětkrát více kriminality (z více než devadesáti procent zločinců jsou muži, ale také jejich oběti).

Muži jsou dvakrát častěji alkoholici, tři až čtyřikrátčastěji bývají kokty. Mužům vypadávají vlasy a haemofilie je téměř mužskou chorobou.

Muži ze šestimiliardové populace Země (2003) denně podle výpočtů britského genetika Stevea Jonese vyprodukují jeden milion litrů semene, ale přitom jeden pouhý muž by mohl svým jedním ejakulátem oplodnit ženy celé Evropy.

Vyskytl se dokonce názor, že za cca. pět tisíc generací (po 25 letech), tj. za 125 tisíc roků, muži vymrou a nebudou ani zapotřebí k plození potomků (náhrada spermie z ženské tkáně, nebo klonování), protože jejich genetická výbava nedosahuje kvality ženské (mužský chromosový pár XY je oproti ženskému XX v nevýhodě, poněvadž Y je třikrát menší než X a spojit s X se může jen na konci). Tím by definitivně skončila dominance mužů, éra patriarchátu…

V dubnu 2004 korejští a japonští vědci poprvé v historii z genetické výbavy dvou samiček, jedna z nich jménem Kaguya podle pohádkové princezny geneticky upravená, přivedli na svět potomka – první parthenogenese o savců. Převedeno na lidi: dvě ženy zplodili myšáka.

Z roku 1891 je doložen skupinový sex šlechticů a šlechtičen i s homosexuálními praktikami od německého dvora, událost známa jako "skandál z loveckého zámečku Grunewald", o němž byl císař informován. Roku 1902 psali italští a němečtí novináři o homosexualitě věhlasného průmyslníka Friedricha Alfreda Kruppa, jenž sešel na podzim 1902 záhadně se světa (spekulovalo se o sebevraždě). Jestliže roku 1907 byl diplomat a poradce německého císaře Wilhelma II. Philipp Fürst zu Eulenburg und Hertefeld (zemřel 1921) obviněn z homosexuality a byl z toho skandál, o sto let později se politici ke své „sexuální orientaci“ hrdě hlásívají.

Předprvoválečný Berlín byl vůbec znám svou homosexuální scénou a jakýmsi primátem mezi evropskými a světovými metropolemi. Kvetla mužská prostituce, prostředí pro transsexuály, vycházely dva tucty periodik pro homosexuály, slovo homosexualita se poprvé objevilo roku 1869 ve spisku kritisujícímu pruský zákon o sodomii. Soudobí Italové měli pro homoerotika slůvko "Berlinese", Angličané hovořili o "german custom". 

Lékař Magnus Hirschfeld vyšel roku 1897 s prvním světovým hnutím proti diskriminaci homosexuálů a po první válce v Berlíně založil Institut sexuální vědy a mezinárodně navštěvované Museum sexuálních artefaktů. Berlínskou a německou éru boomu homoerotiky zarazil roku 1933 přístup nacistů k moci.

Prvním z evropských politiků, kteří se veřejně přihlásili k homosexualitě, byl frankofonní Belgičan Elio Di Rupo (ročník 1951) roku 1996, tehdy socialistický poslanec a ministr federální vlády. Roku 2011 byl prvním premiérem svého druhu na světě, v listopadu 2013 ho následoval lucemburský liberál Xavier Bettel (40), který se o dva roky později v květnu oženil/provdal za svého přítele, belgického architekta Gauthiera Destanaye. První homosexuální premiérkou, a provdanou za svou přítelkyni, byla Islanďanka Jóhanna, viz zde níže.

Na nižší politické úrovni oznámil veřejně svou homosexualitu starosta Paříže, socialista Bertrand Delanoë, který vyhrál volby v březnu 2001 a na veřejnosti se ukazoval se svým přítelem i během kampaně (více než Francouze dráždil přistěhovalé mohamedány: jistý alžírský atentátník ho 6. října 2002 poranil nožem do břicha). Byl prvním levicovým starostou Paříže od roku 1871! Po smršti více než čtyř tisíc homosexuálních svateb v únoru až březnu 2004 na radnici v kalifornském San Francisku (starosta Gavin Newsom) se k regulérním oddavkům připojí některé francouzské radnice.

O něco později než Delanoë se stal starostou Berlína hlasitě proklamovaný homosexuál Klaus Wowereit (SPD) žijící s neurochirurgem Jörgem Kubickim (roku 2011 začala radnice zkoumat, zda by se ve školách od druhé třídy neměly děti seznámit s pojmy jako homosexualita, bisexualita, transsexualita). Ve stejném roce (2001) se stal starostou Hamburgu Ole von Beust (CDU), který zkraje homosexualitu skrýval a plně ji zveřejnil až pod tlakem vlastního otce roku 2003. V létě 2010 odstoupil z funkce i z vedení hamburské CDU (tehdy 55) a brzy na to se jako soukromník na veřejnosti ukazoval s devatenáctiletým blonďákem.

O rok později se k ní ostentativně přihlásil jeden z vůdců svobodných demokratů (FDP) Guido Westerwelle, od podzimu 2009 místokancléř a ministr zahraničí v černo-žluté koaliční vládě Angely Merkelové. 17. září 2010 se v Bonnu oženil (48) se svým přítelem od roku 2003 Michaelem Mronzem (43) a stal se prvním ženatým homosexuálem ve vysoké politice.

Zřejmě prvním, ale tajným homosexuálním německým (a asi i světovým) ministrem zahraničí byl v letech 1955-1961 Heinrich von Brentano, zakládající člen CDU.

První homosexuální ženou v německé vyšší politice byla hessenská ministryně kultury v letech 1999-2008 a vicepremiérka Karin Wolffová, rovněž z CDU. Křesťansky založená a studovaná žena kromě lesbické lásky vyznávala konservativní kreacionismus... Ve Spojených státech se v srpnu 2012 stal otevřený homosexuál prvním generálem: do hodnosti brigádního generála byla povýšena plukovnice Tammy S. Smithová (49), která měla odsloužených 26 let u pozemního vojska a byla provdána za ženu.

Holanďan Pim Fortuyn však z přiznaných homosexuálů zasáhl do politiky nejvíce, holandské nepochybně. Jeho hnutí proti výhodám přistěhovalců z třetího světa a jejich zneužívání sociálch programů dokonale změnilo holandskou politickou scénu a to, co bylo původně označováno za „populismus středu“ je dnes praxí všech parlamentních stran. Fortuyn byl v květnu 2002 zavražděn jakýmsi ekologistickým pomatencem.

Homosexuální pederastie byla například záminkou pro vypovězení českého diplomata v polovině ledna 2005 z Běloruska, natočeného se svými nezletilými běloruskými partnery v sexu. Diktátorský režim komunisty Aleksandra Lukašenka aféry použil za doklad pro „zkaženost Západu“.

Islanďanka Jóhanna Sigurðardóttir (66), kdysi letuška a matka dvou kluků z prvního manželství, vůdkyně sociálnědemokratické Aliance, se stala v lednu 2009 první premiérkou v tomto úřadu na Islandu a první lesbičkou na světě civilně oddanou s jinou ženou. Roku 2002 se po rozvodu s otcem svých dětí Thorvaldurem Steinarem Jóhannessonem provdala za novinářku a dramatičku Jóninu, dceru Leósovu, která má jednoho syna.

První otevřeně homosexuální ženou v ministerské funkci ve světě slovanském se stala v srpnu 2016 v Bělehradě Ana Brnabičová (40).

Roku 2011 přišel s oslovením pro transsexuály "Mx" newyorský zpěvák a performaceový umělec Justin Vivian Bond (tehdy 48). Inspirovalo první použití už roku 1977 v novinách na odlišení oboupohlavních rodičů, obrat značí "mix of genders" na rozdíl od pevně stanovených Mr., Mrs. a Ms.

Hellénům ideologicky zdůvodnil homosexualitu resp. bisexualitu mýthos o lásce Dia ke Ganymédeovi. Jeho jméno přešlo do latiny zkomoleně jako Catamítus a stalo se označením pro chlapecké milence a prostituty. V dobách gynaikokratických existovala mužská homosexualita mezi kněžími Velké Matky bohů (Kybely) - byla ale sebezohavující, kastrační. Homosexuální kněží patřili ke kultům Velké Matky po celém Orientu, včetně Jerúsaléma, kde je vyznavači radikálního monotheismu čas od času potírali, srov. roky 914 a 634.

Republikánští Římané, zdá se, žili v tomto ohledu ctnostně. Na přelomu 3. a 2. století se mravům, v nichž má místo mužská homosexualita, říkalo massalijské, mórés massaliensés (obscénní narážky v Plautově Casině). Orientalisace Itálie v prvním století změnila tradice, pánové změkli.

Excesů je popsáno mnoho. Císař Neró, pokládající se velkého literáta, umělce a zvrhlíka měl pravdu jen v poslední z činností (hós poiétés apothéskó - quális artifex pereó). Nicméně u lidu patřil mezi oblíbené vládce, neboť populaci opravdu krmil hrami a obilím, sám sebe zřejmě opiem.

Jinak o něm doboví historiografové zaznamenali, že rád souložil s urozenými chlapci (no jakými jinými) i vdanými paními (také urozenými a nóbl, dá rozum). Znásilnil jednu z panenských vestálek jménem Rubria, kněžek státního kultu, málem se oženil s propuštěnkou Akté, svou nejmilejší partnerkou v sexu, a nepochybně velkým společenským úspěchem byl jeho příběh s chlapcem jménem Sporus. Dal ho chudáka vyklestit a pokusil se proměnit v bytost ženskou, aby mu nahrazovala manželku Sabínu Poppaeu, jíž byl podoben.

Asi se to povedlo, protože se s ní(m) oženil a páreček ve svatebních šatech okázale jezdil po Římě a choval se jako originální svatebčané. Veselí byl pochopitelně přítomen senát. Vrcholem zvrhlosti v očích liberálních Římanů ovšem bylo, když muži z homosexuální subkultury slavili kult ženské plodnosti, obřady bohyně jménem Bona Dea, srov. pod Bohové a svátky. Jak vidíte, konec 20. a začínající 21. století se vrátil ke kořenům...

Sporus doprovázel manžela na jeho uměleckém turné po Helladě. Neró jen tak mimochodem Hellénům, resp. těm, co hovořili řecky, zrušil provincii a vrátil jim autonomii (přímou římskou vládu obnovil Vespasiánus). A jak žil se Sporem, tak se také on, imperátor caesar augústus, sám provdal za jistého Doryfora („nosič kopí, vybavený kopím“). Při sexu s ním Neró napodoboval vzlyky znásilňovaných panen, jak praví dobový pramen.

Operativní bolestivou fysickou proměnu muže v ženu kromě klestění zná teprve moderní doba. Nejpozoruhodnější chirurgickou metamorfosou byl roku 2014 přerod soudce německého spolkového soudu Jürgena Schmidta-Räntsche z Bonnu (tehdy 56), ženatého a otce jednoho syna, v soudkyni, vysokoškolskou učitelku a publicistku Johannu Schmidtovou-Räntscheovou. 

Neró žil se Sporem až do smrti. Teprve ta je rozdělila. Císařova manželka (nebo to bylo naopak?) doprovázela sesazeného vladaře až do hořkého konce, kdy mu váhajícímu do ruky strčil jeho tajemník Epafrodítos/Epaphrodítus (sloužil pak Fláviovcům a byl ještě tajemníkem Domitiánovým; na smrt byl poslán senátorskou hvězdou Nervou za to, že pomohl Nerónovi zemřít!).

Nerónova zákonná manželka Statilia Messalina, třetí v pořadí, popáté provdaná dcera konsula roku 44 n. l. T. Statilia Taura, se zachovala rozumněji: zdatná literátka zalezla a přežila a Římané obdivovali její intelekt. Jeho nejbližší ženy se pak postaraly o věci posmrtné: pozůstatky pohřbily Nerónovy obě chůvy Eklogé a Alexandreia s jeho hlavní metresou jménem Akté do hrobky Domitiů.

Nerónův otec Cn. Domitius Ahénobarbus byl ostatně také hovado, nadutec a vyhlášený krutostí. Jeho manželkou byla Germánicova dcera Agrippína Ml., dcera Agrippíny St., volnějších mravů. Když otec děkoval gratulantům k narození mužského potomka velmi se divil, že by se z něho a Agrippíny mohlo narodit něco jiného než „hnusného a k obecné pohromě.“

Cn. Domitius byl na konci Tiberiovy vlády soudně obviněn z velezrady, několikanásobného cizoložství, incestu na sestře Lepidě. Za Gaia se mu soudu podařilo uniknout a zemřel na vodnatost. Domitia Lepida byla matkou Messalíninou.

Gaiův sexuální život je galerie protikladů. Miloval M. Aemilia Lepida, manžela své sestry Drúsilly, měl ho za svého nástupce, ale již roku 39 n. l. ho dal popravit pro údajné spiknutí. Miloval herce pantomímy Mnéstéra a Valérius Catullus si mezi přáteli stěžoval na to, že po souloži s Caligulou ho bolí v boku. Z žen nejčastěji Gáius spával s kurtizánou jménem Pyrallis a když nebyla po ruce, brával si bokem manželky svých hostů přímo na hostině. Kromě toho spal se všemi svými třemi sestrami, nejraději ale měl Drúsillu.

Trpěl zřejmě těžkými komplexy z lidí pohlednějších. Dával vyholovat v týlu dlouhovlasé mladíky, žárlil na originalitu, kterou chtěl uchovávat jen pro sebe.
Několik vládců si drželo v paláci děti, pobíhající jako andílkové nazí ozdobeni ovšem zlatem a drahokamy. Císař Commodus si jednoho z nich jménem Philocommodus, jak vyplývá ze jména, natolik oblíbil, že s ním spával.

Pokud nebyl po ruce nějaký související nápad na zvýšení tělesné rozkoše jako lechtivý pohled na smrt, přišla nuda. Jindy krutý císař Domitiánus se z nudy po souloži bavil prý chytáním much – a nechtěl být při tom rušen a v místnosti musel být sám. To vymýšlel člověk, který se jako první z Evropanů dal titulovat „pane a bože“ a otevřel tak cestu k nesmyslnému usu vykání.

Jiným roztomilý románek prožil sezonní císař Aulus Vitellius. Za mlada patřil mezi Tiberiovy „prdelky“ na Capri, zadničníky, kteří k pobavení starého císaře před ním souložili do prstence (pédicáre). Tiberius veselým chlapcům říkal spintheria, slůvkem odvozeným od řeckého sfinktér, značícího nárameník ve tvaru do sebe zakousnutého hada. Mladému Vitelliovi angažovaná exponovanost na výsostně politických úkolech nepochybně pomohla v karieře.

Za Gáia byl u dvora populární pro své nadšení k dostihům a je pozoruhodné, že patřil mezi úplně jiné fandy než císař; úchyl se stejným jménem jako Božský Iúlius byl zelený, Vitellius Modrý. To chtělo odvahu. U Claudia, který přišel k moci po Gáiovi zvaném Caligulovi, se pro změnu zapsal jako vášnivý hráč v kostky.

Zkrátka byl Vitellius hodně šikovný člověk a dnes bychom mohli říci, škoda, že jich v parlamentech nemáme mnohem více.

Ostatně jeho otec Lucius byl také vykuk. Když se padesátiletý Claudius rozhodl vypravit tzv. stoleté hry, ačkoli od předešlých uplynulo jen 64 let, blahopřál mu L. Vitellius: „Saepe faciás, kéž bys je mohl dávat častěji.“

Mezi svými důvěrníky měl spokojeně ženatý Aulus Vitellius jistého Asiátika, Asijského. Dal se Vitelliem zneužít a byl v době Gaiově vlády jeho milencem. Po čase od něj utekl a až za dlouho ho Vitellius spatřil v Puteolách prodávat na ulici limonádu. Z nešťastné lásky ho dal zatknout jako uprchlého otroka, ale ho propustil a zase měli rádi.

Jenže Asiátikos měl svou hlavu, a také kradl. Tak ho Vitellius prodal pouličnímu šermíři, což bylo v podstatě poslání na smrt. Když měl Asiátikos vystoupit jako gladiátor v aréně, dal ho Vitellius unést a později, když odešel za Neróna do provincie za svým úřadem, dal mu svobodu. Propuštěnce Asiátika pak v první den své vlády v létě roku 69 povýšil do jezdeckého stavu. Více o nich nevíme, ale Asiátikos to jistě přežil…

Trochu jinak to bylo mezi císařem Domitiánem a jeho manželkou Domitií Longinou (svoji od roku 70 n. l.). Po třinácti letech manželství ji poslal za cizoložství s pantomímickým hercem Paridem do vyhnanství, roku 89 ji povolal zpět. Jako Asiátikos nijak moc o pozornost svého protějšku nestála. Věděla o přípravě atentátu na svého manžela roku 96 a prý ho přežila o čtyřicet let.

Jedním z nezvrhlejších panovníků Říma byl syrský Arab a velekněz meteoritického kultu v Emese jménem El-gabal či Ela(h)-gabal, jemuž západní svět říkal Elagabalus nebo Héliogabalos. Osobně depiloval svá děvčata a chlapce a prý vynalezl několik způsobů milování. Historie neuchovala, kterých. Jednu krásnou prostitutku vykoupil za sto tisíc sesterciů na svobodu, nedotkl se jí a ctil jako panenskou bohyni.

Byl sexuálním marathóncem. Jednou uspořádal velehostinu o 22 chodech, mezi nimiž se svými ženami, on pasivní homosexuál, souložil v lázni. Dával se vozit po paláci ve vozíku, do něhož zapřáhl čtyři nahé ženy. Dělal kurvám rytíře.

Vykoupil jednoho dne od kuplířů (lénó, lénónés) nebo kuplířek (léna) všechny děvky v Římě a dal jim svobodu. Probíral pak s nimi a se svými chlapci techniky milování a nazýval je spolubojovnicemi. Nikdy nespal s jednou ženou dvě noci po sobě, kromě své zákonité manželky (měl takovou!).

Chodíval prý po paláci nahý, na veřejnosti si černě podmalovával oči. Dal se obřezat (a své přátele), aby potvrdil své kněžství: byl asi jediným obřezaným římským císařem.

Kluk, na trůn nastoupil jako čtrnáctiletý, který byl na kluky, nikdy nevydržel s žádnou ženou. Matka mu jich vnucovala do manželství pět, všechny z řad římské aristokracie.

O své vůli si dokonce na několik měsíců oženil s vestálkou Aquilií Sevérou: lebedil si, že se žení Slunce/El Gabal s Minervou (další, které známe jménem, byly Iúlia Cornélia Paula 219-220, pak byla vestálky, poté Annia Faustína 220-221 z rodu M. Aurélia).

Rájem pro propuštěnce byl císařský dvůr za úchylného Héliogabala (218 – 222 n. l.). Praefectem praetorió byl tanečník a herec P. Valerius Comazon Eutychiánus, praefectem vigilum/velitelem stráží vozataj Cordius či Gordius, praefectem annónae/zásobování holič Claudius (zřejmě nejvýše postavený holič dějin).

Jiný vozataj Prótogenés patřil mezi císařovy rádce. Héliogabalos navíc prý obsazoval dvorské úřady podle velikosti uchazečova přirození a vůbec dal po celé říši vyhledávat muže vybavené mocnými údy. Sám prý byl především pasivní homosexuál. Císařův věrný milenec se ostatně jmenoval Zótikos, tj. řec. plný života, živočišný. Jeho otec byl kuchař.

Žili spolu jako manželé a kuchtíkův syn se přiživoval ještě tím, že prodával výroky svého pána a „děvčete“. Bisexuální Héliogabalos náklonnost nikdy neskrýval: herci Hierokleovi veřejně líbal přirození. Prý to také byl jeho manžel.
V Číně byl prvním ryze homosexuálním císařem Aj (vládl 6 př. n. l. do roku 1 n. l.). Dokonce učinil nejbližšího ze svých přátel vrchním velitelem armády.

O ženách a jejich děvčatech viz pod ženy

Násilný sex psal v Římě dějiny. Matka Rómula a Réma Rhéa Silvia byla znásilněna válečnickým Martem. Královská dcera z Alby Longy byla navíc vestálkou, tedy kněžkou rodinné bohyně Vesty uvázané třicetiletým slibem panenství. Dobře to dopadlo, asi jako v italském filmu Romulus a Remus, a z toho všeho povstal Řím. Chlípnost a vilnost v podání smrtelníků v Římě svrhla roku 510 krále a spustila roku 449 plebejskou revoluci, tzv. druhou secessi.

Římané slavili kolem 23. prosince lárentália, lárentinália, lárental, lárentinal (svátek byl pohyblivý) na počest zbožněné manželky pastýře Faustula jménem Acca Lárentia, která vychovávala odhozené děti Rómula a Rema spolu se svými čtrnácti.

Měla prý přízvisko lupa, vlčice, ale stejným slovem byly označovány i ženy sexuálně velmi navázaných mravů (a také bordell souvisel s vlčicemi: lupánar). Acca Lárentia byla podle jiné verse veleváženou chrámovou děvkou, luperca, jež se provdala za majetného Etruska Carutia, který brzy zemřel. Prý odkázala svůj majetek státu. Byla by tak první prostitutkou evropských dějin vystupující též jako dobroděj (srov. s pozdějším příběhem athénských tyrannobijců). Podle jiné tradice byla bohyní, které konána úlitba v dubnu.

Během války krále L. Tarquinia Superba s latinskými příbuznými Římanů Rutuly roku 510 znásilnil králův syn Sextus manželku patricia Collatina Tarquinia Lucretii. Tedy ne příliš vzdálenou příbuznou. Rebelie proti zpupnosti královského synka vedl ke svržení monarchie a k vyhlášení stavovské republiky.

Roku 449 nespokojenost senátu s decemviry-Xviry, zvolenou skupinou prvních římských zákonodárců, pod jejichž velením bylo právě vojsko poraženo Sabíny, se spojila s sociální nespokojeností plebejů, tehdy ještě vydaných na milost a nemilost aristokratů-patriciů. Plebej L. Verginius v Římě raději zabil svou dceru, než aby se dostala do rukou chlípného Ap. Claudia Crassa, jednoho ze zákonodárců.

K odporu proti šlechtě se připojili vojáci v poli. Plebejové odešli podruhé v historii na Svatou horu u Říma, vůdcem byl bývalý tribun L. Icilius, snoubenec nešťastné Verginie. Senát zrušil kolegium desíti mužů, Xviry a jejich pravomoce, všech deset bylo odsouzeno na smrt, Ap. Claudius Crassus Inrégillensis si vzal život sám.

Kromě příběhu o vilnosti starého pána k děvčeti je pozoruhodné osudové vyznění příběhu o decemvirech: své zákonodárce Římané raději popravili, neboť byli prvními, kteří své dílo překračovali. Rodina Claudiů měla později mezi sebou hodně sexuálních násilníků a ve spojení s Iúlii se zapsali řadou deviantních kousků do evropských dějin.

Tiberius ke stáru necestoval po říši, ale na Capri dělal dějiny v objetí svých sexem posedlých přátel a dětí. Jak praví dobové podání, obklopil se chlapci a děvčaty a že prý zprznil kdekoho bez ohledu na věk, pohlaví a postavení.

Sestavil si team chlapců, kterým říkal psinthria či spinthria, něco jako „prdelky“ a díval se na to, jak skupinově souloží třeba do řetězu pospojení (jeho nástupce Gaius chtěl sbor nejprve utopit, ale protože v něm bylo mnoho vznešených dítek, upustil od toho; později provozoval horší věci).

V ložnici měl Parrhasiův obraz Atalanté hoví ústy touze Meleagrově. Jezdce T. Caesonia Prisca udělal šéfem nové kanceláře přes rozkoše, á voluptátibus. Sbíral pornografické obrazy, sochy, literární dílka, měl knihu návodů k souložím s názvem Elephantis. Císař byl prvním evropským sběratelem pornoliteratury a pornoumění. Elephantis/Elefantis bylo pravděpodobně jméno hetéry a nikoli označení, že by pocházela z egyptské Elephantiny. Byla prý pokračovatelkou díla Astyanassy, služebné Heleny Spartské, která údajně jako první psala o sexuálních polohách (byla by to starší literatura než Homérovy epy a také pozoruhodná skutečnost, že nejstarší evropskou literaturou byla pornografie...). V pramenech vystupuje ještě jiná Elephantis ztotožňovaná s erótografkou, porobní bába, doporučující dámám pro vyvolání potratu požít menstruační krev. Jiná její "kolegyně" z branže jménem Salpé doporučovala jako afrodisiakum oslí semeno a na depilaci mladých chlapců prodávaných ku potěše mužů radila potřít kluka krví tuňáka, jak si poznamenal Plinius.

O lásce k chlapcům psal básník epigrammů Stratón ze Sard, současník Hadriánův. Jeho Músa paidiké, Chlapecká Músa, patří do Anthologie palatínské/Anthologia graeca n. palatina.

Císař Gaius chodil často v hedvábí, v pestrobarevných ženských šatech s množstvím drahokamů, nosil hodně náramky a další šperky. Do vousů atd. si dával sypat zlatý prach a na veřejnost chodil s bleskem nebo trojzubcem v ruce. Hrál si někdy na Venuši (sic!) nebo na Alexandra Velikého. Pak nosil jeho štít, který si dal přivést z jeho hrobu v Alexandreji.

Poprvé v Evropě zdanil prostituci. Děvčata musela platit denně daň z výdělku ve výši ceny jedné soulože. Protože byla státní pokladna prázdná, zřídil Caligula bordel také přímo ve svém domě na Palátínu, odtud dnešní slovo palác jako šlechtického a panovnického sídla, aby se nemusel s nikým dělit o zisk. Klientela i zboží bylo prvotřídní, jak kladl důraz, ze senátorského prostředí.

Gáius byl šílenec. Koupal se v ohřívaných i chlazených voňavkách, srkal perly rozpuštěné v octu, jak ho inspirovala Kleopatra s Antóniem. Dal vystavět desetiřadky s pestrobarevnými plachtami, s lázněmi se sladkou vodou, sloupořadími, dokonce s vinnými keři a ovocnými stromky a v doprovodu naloděných hudebních a pěveckých sborů plul podél pobřeží Kampánie.

Také zavedl soudní poplatek podle souzené částky. Do státní pokladny putovala jedna čtyřicetina sporné summy. Dokonce nosiči museli státu odevzdávat osminu svých denních výdělků. Nastartoval věčný trend vymýšlení nových daní a poplatků.

Gáiův sexuální život je galerie protikladů. Miloval M. Aemilia Lepida, manžela své sestry Drúsilly, měl ho za svého nástupce, ale již roku 39 n. l. ho dal popravit pro údajné spiknutí. Miloval herce pantomímy Mnéstéra a Valérius Catullus si mezi přáteli stěžoval na to, že po souloži s Caligulou ho bolí v boku.

Z žen nejčastěji Gáius spával s kurtizánou jménem Pyrallis a když nebyla po ruce, brával si bokem manželky svých hostů přímo na hostině. Kromě toho spal se všemi svými třemi sestrami, nejraději ale měl Drúsillu. Trpěl zřejmě těžkými komplexy z lidí pohlednějších. Dával vyholovat v týlu dlouhovlasé mladíky, žárlil na originalitu, kterou chtěl uchovávat jen pro sebe.

Passiénus Crispus, manžel tety císaře Neróna Domitie a později ještě jeho matky Agrippiny (mladší), lezl do zadku všem císařům, které zažil. A proto přežil. Když císař Gáius kamsi cestoval, běžel za ním Passiénus pěšky. Když se ho Neró zeptal, jestli má také poměr se svou sestrou (jako on), chytře odpověděl: „Ještě ne.“

Otec císaře A. Vitellia Lucius byl střelený, a také Neróna přežil. Byl prý bezúhonný, ale jinak zajímavý. Ženatý muž miloval jistou propuštěnku do té míry, že její sliny smíchané s medem pravidelně a na veřejnosti užíval jako léku na své průdušky. Před Gáia předstupoval se zahalenou hlavou a pak s sebou v pokoře říznul o zemi.

Claudiově Messalině směl zouvat boty, jak si vyprosil, a její pravou botu nosil u sebe v záhybech togy a veřejně ji líbal. Když Claudius držel stoleté hry, proslulou větou mu k nim blahopřál: „Saepe faciás“, Kéž bys to dělal častěji!

Jeho syn Aulus to měl později těžké a panování mu nešlo. Dokonce jako o prvním z císařů se u něho objevují zkazky, že není urozeného původu, ba že je dokonce původu „dělnického“. Oproti jeho původu od Fauna a sabínské ženské bohyně Vitellie říkali jiní, že jeho rodina byla propuštěnecká, děd ševcem, otec udavačem a zbohatlíkem na dražbách propadlých hrdlu a jeho matka byla prý dcerou jakéhosi pekaře Antiocha.

Vespasiánus nebyl vůbec na kluky, neměl žádnou aféru se ženami, nedržel si žádný „harém“. Když ovdověl, dlouho žil s propuštěnkou a tajemnicí Antónie (á manú), dcery císaře Claudia a Aelie Paetíny jménem Caenis (Antónia Augústae líberta Caenis, zemř. roku 75 n. l.). Pak manželku u císaře v ložnici zastupovaly anonymní souložnice, jimž za to dokonce platil. Za jednu noc dal jisté ženě 400 tisíc sesterciů „za šílenou lásku“. Věrnost Caenidě je ojedinělý případ z římských císařských dějin, kdy panovník žije s přítelkyní-propuštěnkou s postavením manželky, ale bez takové úcty.

Titus rád pil a hýřil se ženami i muži. Miloval mnohem starší Bereníku (nar. 28 n. l.), nejstarší dceru židovského dynasty Héróda Agrippy I. Byla sestrou a milenkou Héróda Agrippy II., o 13 let starší než Titus. Po nástupu k vládě ji poslal z Říma pryč. Uměl zacházet se zbraněmi.

L. Ceiónius Commodus, po adopci Hadriánem L. Aelius Caesar, byl hodně nemocný. Hadrián brzy svého kroku litoval, neboť tušil, že půjde dříve na pohřeb svému nástupci, než naopak. Nemocný ale měl chutí do života dost. Ženy ho bavily a L. Aelius je miloval. Jednou prý nespokojené manželce, jíž se nelíbilo, že se potuluje po cizích ložnicích, řekl: „Dovol, abych si užíval jinde; manželce patří společenské postavení, ale nikoli potěšení.“

Císař Commodus rád míchával lidské výkaly do jídel a osobně to ochutnával. Přitom se denně sedm až osmkrát koupával a přímo v lázních i jedl. Chodil na gladiátorské tréninky a své návštěvy dával zaznamenávat do státních aktů a zveřejňovat. V aréně prý vystoupil 735krát, z toho ještě za vlády svého filosofujícího otce M. Aurélia Antónína 365krát. Vynikal silou a v aréně zabíjel zvěř, dokonce slony, probodnutím bidlem.

Miloval zápasy a pořádal je i ve svém paláci. Byl vynikajícím lukostřelcem vycvičený Parthy a oštěpařem, cvičen Maury. Skolil v aréně sto lvů stem oštěpů, co rána, to smrt. Pštrosům ustřeloval z krku hlavy šípy se srpkem, takže se lidé bavili pobíhajícími bezduchými ptáky po circu.

Řím chtěl přejmenovat na Colónia Commodí, sám sebe označil za Hercula, jindy vyznával Ísidu a holil si hlavu. Nebyli s ním žádné žerty. Při Belloniných čili Kybélininých slavnostech nakázal kněžím v extasi utnout si ruku.

Otec na něho evidentně nestačil, nebo podle jiné interpretace, se o něj ani nezajímal. Ještě za filosofova života si prý Commodus ve své části paláce zařídil bordel a hospodu a vedl život s gladiátory a restaurační společností podobný L. Vérovi. Vérus na syna moralisujícího Aurélia nepochybně zapůsobil mnohem výrazněji. Vérus se totiž po nocích potloukal po i těch nejhorších hospodách a bordelích.

Miloval to prostředí a několikrát byl imperátor seřezán, protože provokoval. Rád mluvil obscénně (trpěl kaprolalií či skatologií, sexuálním uspokojením „silnými“ slovy?).

Commodus se otci opravdu nevyvedl. Ani jeho matka, která dávala Auréliovi zabrat. Dcera snad nejkladněji hodnoceného principa dějin Antónína Pia a stejnojmenné matky Faustína, tj. Štěstí přinášející, si vybírala milence především mezi gladiátory a námořníky. Annia Galéria Faustína ml. šla dokonce Římem pověst, že Commodus není císařův, ale nějakého gladiátora.

Měla se prý muži přiznat a astrologové „chaldajové“ oběma poradili, aby milence zabili a Faustína aby se „dole“ umyla jeho krví a pak aby se vyspala s Auréliem. A že to už bude dobré.

Nebylo. Commodus byl hovado, jedno z největších mezi principy v dějinách. Faustínini milenci byli císaři známi a jednoho z nich také přistihl při snídaní s ní. M. Aurélius byl zřejmě nad věcí a ve svých zachovaných poznámkách hovoří o své rodině v superlativech.

V době, kdy vedl válku na severní hranici s germánskými Markomanny a Kvády, situaci nekomplikoval a milenců rozdával úřady a hodnosti. Když zemřela na úpatí Tauru v obci Halale, přejmenoval ji na Faustínopolis, postavil ji zde chrám (později ho na čas usurpoval Héliogabalos pro svůj arabský kult) a při vědomí její nemravnosti jí udělil božské pocty a možná trochu jízlivě přízvisko máter castrórum/matka armádních ležení.

Héliogabalos navíc prý obsazoval úřady podle velikosti uchazečova přirození a vůbec dal po celé říši vyhledávat muže vybavené mocnými údy. Císařův věrný milenec se ostatně jmenoval Zótikos, tj. řec. plný života, živočišný. Jeho otec byl kuchař. Žili s císařem jako manželé a kuchtíkův syn se přiživoval ještě tím, že prodával výroky svého pána a „děvčete“. Bisexuální Héliogabalos náklonnost nikdy neskrýval: herci Hierokleovi veřejně líbal přirození.

Héliogabala silně inspiroval deviovaný syn filosofa M. Aurélia Antónína Commodus. Také vyhledával muže s velkými penisy, říkal jim Oslové, a toho s největším jmenoval veleknězem „venkovského“ Hercula, zřejmě svého osobního kultu mimo Řím.

Za Commoda několik let vládl propuštěnec Perennis a po něm Cleander/Kleandros. Císař je přímo vladařskou „nudou“ pověřil. Dopadlo tak, jak muselo. Kleandros byl tak drzý, že spal s císařovými děvčaty a dokonce s nimi měl děti. Když se díky ministrovým přehmatům všechno provalilo, dal holky i se svými pracovními úrazy Commodus zabít.

Commodus si jako první z císařů dal do oficiální titulatury přízviska Pius a Félíx. Od Septimia Sevéra zůstala slůvka Zbožný a Šťastný (poprvé užito Sullou) v titulatuře napořád. Užívali jich dokonce monotheističtí vládci.

Commodus si držel harém tří set souložnic tvořený římskými mátrónami, čili vdanými paními, a děvkami. K tomu měl tři sta mladíků, jimiž se dával všemi způsoby oblažovat a souložil se svými sestrami. Zato vyhnal zákonnou manželku, protože se spustila a byla natolik drzá, že se dal přistihnout při nevěře. Pak ji dal zabít.

Commodův sexuální park byl velevyhlášený (co to bylo například proti pozdější slávě Čingischánově, který si držel společnost pěti set žen a konkubín a bavily ho navíc oběti jeho vojenských vítězství). Po diktátorově smrti byl o děvčata a chlapce enormní zájem a ekonomicky myslící P. Helvius Pertinax, jeho císařský nástupce, obdržel velmi mnoho peněz za jejich individuální prodej.

Dlouho byl nejbližším z milenců jistý Saóteros. Během triumfu nad Sarmaty a Germány ho měl císař na triumfátorském spřežení a líbal ho, což opakoval později v divadlu. Saóteros byl zvíře, dokud nebyl odstraněn spiknutím lidí z císařovy grady. Vrahy byli frúmentárií, tedy státní tajní policisté. Tentokrát, jako často dodnes, v soukromém kšeftíku.

Jako první z čínských císařů se namísto státním věcem zcela oddal hrátkám s harémovými ženami všeho druhu Jüan, srov. rok 49, a jeho syn Čcheng chodil do bordelu mimo palác.

Gordiánus II. měl slabost pro ženy. V Africe měl 22 přítelkyň a s každou z nich tři až čtyři děti, až mu pro plodnost říkali Priápus. Nikdy ovšem jaké jediný z císařů nebyl ženatý! Jev u Římanů do té doby nezvyklý, a přitom ani nebyl bisexuální. Krátce vládnoucí Clódius Albínus (195 n. l.) se ohlížel za sukněmi, ale chlapeckou a mužskou lásku nesnášel.

Carinus, syn Carův a Numerianův bratr, byl v letech 284 až 285 posledním z římských principů. Jeho přemožitel Diocletianus změnil římskou ústavu a z principátu vznikl tzv. dominát, z vládců svým způsobem volených se stali páni a definitivně přišlo vykání. Na rozdíl od svého bratra, vyhlášeného literáta, ale tělesně neduživého, patřil mladý Carinus kromě tohoto pozoruhodného momentu posledního z posledních do staré císařské party. Oženil se s devíti ženami, opustil i těhotné a palác měl plný herců, děvek, zpěváků a kuplířů. Po jeho smrti jakoby Řím uléhal ke spánku. O padesát let později přestane být sídelním městem císařů.

Císař Tacitus také nepatřil mezi pijany. Prý nevypil denně ani půl litru vína, hodně málo jedl a dokonce se málo koupal. Budiž ovšem připomenuto, že mu bylo 75 roků. Veřejné domy starý Tacitus zrušil, ale opatření ho nepřežilo. Omezil dokonce provoz římských lázní na dobu do soumraku.

Constantínus I. zavedl pětiletou daň pro obchodníky, překupníky a dokonce prostitutky. Placena ve stříbru a zlatu. Zavedl daň zvanou follis, měšec, snad pozemkovou, pro majitele nemovitostí. Nepovedený caesar Constantína I. v osobě Flávia Claudia Constantia Galla (351 – 354) v Antiocheji chodíval v noci po krčmách a křižovatkách a poslouchal, co se o něm povídalo, anebo se rovnou zeptal.

Gallus byl synem Constantia, bratra císaře Constantína I., a Gally, sestry Rufínovy a Ceriálovy. Gallův bratr se jmenoval Flávius Claudius Iúliánus, caesar v letech 355 – 360, do roku 363 augúst.

Je pozoruhodné, že po několika generacích panovníků s divokým sexuálním životem a často deviacemi přišla ve 4. století doba střídmosti, manželské věrnosti, skromnosti. Constantius nefandil žádným výstřelkům, neměl aféry se ženami, nepořádal velké hostiny a žil skrovně. Na veřejnosti neplival ani nesmrkal.

Iúliánus po smrti manželky Heleny již s žádnou ženou nežil. Jedl prostě, neměl nepříjemných charakterových vlastností, kromě toho, že vždy toužil po popularitě. Nosil vous se špičatou bradkou. Iúliánův nástupce Ioviánus s křesťany již držel, byl však liberální. Měl rád jídlo, ženy, víno.

Valentiniánus I. neměl žádné sexuální výstřelky a úchylky, bez sexuálních afér. Valens měl sklony ke krutosti. Držel si dvě lidožravé medvědice, a mj. dal ukamenovat štolbu za to, že bez příkazu zaměnil několik císařských koní. – První trest ukamenováním v Evropě.

Sem tam, nahoru a dolu

V sexu je možné všechno, je-li to možné. Příběhy proměn a mizení několika sexuálních tabu.

Byla to velepodívaná. Žádná obvyklá svatba prachatých lidí, která nakrmí chudáky ze široka daleka, žádná běžná show s obětováním svatebního špaldového koláče a zpěvy, tanci, jídlem, vínem. To by Hellény nepřekvapovalo ani v případě, že novomanželem je Říman. Nóbl Říman. Vlastně vládce světa.

Extravagantní císař Nero, který se chvíli pokládal za velkého vojevůdce, vozataje, jindy za umělce a milence Mús, měl pro Hellény velkou slabost. Jeho talent totiž dokázali ocenit. Dnes bychom sice řekli, že mu lezli do zadku více než Římané, ale to nic nezmění na skutečnosti, že si Helladu roku 67 vybral za místo bizarní svatby.

Vlastně přijel jako sportsman na olympiádu, jejíž termín si uzpůsobil. Poprvé a naposledy bylo její konání opožděno, a to o dva roky: císař nestíhal...
Událost byla pro theatrálnost milující jižany kuriosní něčím jiným. První dámou římské říše se právě stal kluk. Věc neslýchaná. Sex s chlapci, no prosím, aristokratická vášeň, ale choť římského císaře? Nero Claudius Caesar Augustus Germanicus šel dál než jeho vilní předkové Tiberius a Gaius Caesar zvaný Caligula.

Sexuální revolucionář
Chlapec Sporus byl z jeho služebnictva a připomínal mu milovanou těhotnou manželku Sabinu Poppaeu, kterou v návalu zuřivosti kopl do břicha a zabil. Vraždy ženy, která mimo jiné proslula tím, že se pro udržení bílé pleti denně koupala v oslím mléku, nesmírně litoval a ztrátu vyřešil po svém: dal sluhu vykleštit, obléci do ženských šatů, přejmenoval na Spora a zbývající tři roky života s ním žil v manželství.

Vodil ho/ji po Římě, s muži homosexuální subkultury slavili kult ženské plodnosti Bona Dea, nikdo ze senátu ani necekl. Ani nesměl. Nero byl u lidu a hlavně u svých vojáků oblíben; po zániku stavovské republiky nebyl Řím pro zbytek svých dějin ničím jiným než brutální vojenskou diktaturou, hrobkou demokracie.

Nero šel ještě dál. Sám chtěl být také manželkou. Jak žil se Sporem, provdal se za jistého Pýthagoru, podle jiného pramene Doryfora („kopím vybavený“). Při sexu s ním, jak zachovaly historické prameny, napodoboval pán celého Středomoří vzlyky znásilňovaných panen. S tím měl zkušenosti, neboť svedl pannu vestálku Rubrii, nedotknutelnou kněžku státního kultu.

Aby to nebylo tak jednoduché: císař se několik měsíců před svatbou se Sporem oženil s intelektuálně zdatnou Statilií, kterou miloval tolik, že jí dal uctívat s přívlastkem Augusta.
Neronův příběh stejně jako vzpomínky na bisexuální svět antického mnohobožství se po staletích křesťanských zákazů vracejí do života. Tabu homosexuální rovnoprávnosti, která se začala prosazovat v posledním půlstoletí v Americe a západní Evropě, mizí. Přišli první umělci, kteří se otevřeně přihlašovali ke své sexuální orientaci a homosexualita se stala v intelektuálních kruzích symbolem pokrokové normality.

Ke kořenům
V novém tisíciletí se přidali lidé, živící se politikou. U voličů západní Evropy mívají veskrze úspěch. Paříž, Berlín, Hamburk mají homosexuální starosty, druh německého ministra zahraničí a vicekancléře Westerwelleho Mronz doprovází svého milence po světě.

Začátkem srpna udělala „neronisace“ moderního světa další krok na pomyslném uzavírání dějinného kruhu. V San Francisku homosexuální federální soudce zrušil platnost lidového referenda z listopadu 2008 nedovolující v Kalifornii sňatky gayů a leseb.

Svět polytheistické antiky, která dala lidstvu povědomí právního státu a zákonnosti, demokracii, všeobecné vzdělání a vzdělanost, není ovšem jen kolekcí bizarností, ani kodexem následováníhodných návodů. Řada tehdejších společenských tabu v životě žen nebo otrokářství by dnes mohla sloužit za vzor tak leda v ultrakonservativních monotheistických zemích jako například v Saúdské Arábii.

Ke kultu pěstění tělesné schránky, požitků a pohybu se civilisace vrací zánikem zákazů, které zavedli právě monotheistické ideologie judaismu, křesťanství a islámu.

Pronásledování homosexuality přišlo do Evropy až s křesťanstvím. Jeho přívrženci a císařští spoluvládci Constantius II. a Constans I. dekretovali 16. prosince roku 342 zákaz sňatků mezi muži. Ve většině států planety platí dodnes.

Řada monotheristů je odporem k homosexualitě svých spoluobčanů přímo posedlá. Polytheisté bývají k homosexualitě většinou shovívavější. Nejstarší z existujících náboženských systémů hinduismus má ve své mythologii sexuální styky mužských bohů a Kámasútra věnuje homosexuálním praktikám kapitolku (ale moderní Indie zbavila homosexualitu trestnosti teprve loni).
V Číně byl prvním ryze homosexuálním císařem Aj (vládl 6 př. n. l. do roku 1 n. l.). Svého milence učinil vrchním velitelem armády.

Nazí a oblečení bohové
Antický svět výrazných sexuálních tabu neznal a shodou okolností ani pohlavních chorob. Sňatky „zbožtělých“ sourozenců praktikovali z hellénistických dynastií po vzoru svých dávných předchůdců pouze egyptští Ptolemaiovci.

Výlučnost mužské společnosti při výchově chlapců a při vojenské službě způsobila u Hellénů velmi častou bisexualitu. Jev byl o to výraznější, protože chlapci a děvčata dorůstali odděleně, neměli ve městech kromě náboženských slavností v podstatě možnost se zamilovat. Starý svět se zamilovával „na první pohled“, jak to známe ze zachovaných attických komedii nebo jejich latinských mutací.

Bisexualita vyplynula z postavení žen, které mužský strach po likvidaci matriarchátu svázal tvrdými pouty zákazů. Takže po celý život byli antičtí muži mezi muži, hellénské sportoviště gymnasion se podle jejich nahých těl jmenuje, umění bylo mužské a dokonce jeho nahota byla více mužská než ženská. Moderní umění to má tak trochu naopak, i když je stále z velké části tvořené muži.

První zcela nahou bohyni vytvořil teprve proslulý Athéňan Praxitelés v polovině čtvrtého století př. n. l. Modelem pro Afrodítu mu stála Fryné, věhlasná hetéra té doby, a dílo bylo státní zakázkou pro Kós a Knidos. Sochař udělal dvě podoby. Jedna socha vypodobňovala bohyni tradičně oděnou, druhá nahou. Kójští si vybrali tradici a revoluce zůstala Knidským – dostali tak turistickou atrakci a jednu z nejčastěji kopírovaných soch starého věku.

Muži pohlíželi na krásu svých těl od školy, vojenského výcviku, válek, po politickou agoru, sněmy, soudy, na stadionech, na olympiádě, při pití, v klubech, všude samí muži. Svět antiky, kolébky evropské civilisace, byl převážně mužský, homoerotický. Při jídle většinou leželi, při psaní a čtení stáli. Rádi debatovali v chůzi; nebyla to sedavá kultura jako moderní věk.

Děti nebyly předmětem takové úcty jako dnes a mládí bylo pokládáno za nezkušenost: plnoprávným občanem se ve většině hellénských států stával muž až po třicítce. Profesionální sportovci měli v „realisačním teamu“ odborníka na stravu a lékaře znalého posilujících prostředků vedoucích k vítěství, což se dnes kupodivu stále ještě trestá.

Athénský playboy a generál
Mladíci líbající muže a starce na hostinách mezi proplétajícími se tanečnicemi a muži líbajícími hetéry, patřili ke standardnímu obrazu hellénské hostiny. Hostitelova manželka ani manželky dalších účastníků však na takovém hellénském symposiu čili „společném pití“ neměly co dělat.

Zatímco umělkyně všeho druhu panstvo bavily, v ženské části domu halas musela tiše snášet milovaná choť ve své vznešené roli matky-nositelky rodu.

Jména ženských hvězd podobných party neznáme. Zato mužských ano. Athéňan Alkibiadés byl ovšem co do sexuální náruživosti a vůbec výstřednosti pro klasickou Helladu zcela výjimečný člověk. Říkalo se během druhé fáze peloponnéské války, že dva Alkibiady by Hellas nesnesla.

Aristokratického původu a bohatý, od malička šišlal tak, že to dobový pramen považoval za „svůdné“; mohli bychom to přirovnat k dnešním slovakismům při vyslovování č, š a ž. Vykračoval si prý změkčile, žensky, a fintil se. U člověka velící armádě podivuhodný styl.

Někteří milenci ho dokonce platili za to, že s ním směli povečeřet a ve vší počestnosti s ním promluvit. Platón ho v jednom svém dílku Symposion posadil vedle Sókrata. Alkibiadés miloval život na hostinách a je těžké říci, co ho proslavilo více: kariera vojevůdce, politika, milence na několika frontách, nebo hostinského typa?

V Athénách měl milující ženu, měl nemanželské děti se zajatkyněmi, ve Spartě s královnou Tímaiou, Ágidovou chotí (syn Leótychidás se však králem nestal, protože byl Alkibiadův, ale Ágis se s ženou nerozvedl). Skonal roku 404 př. n. l. v exilu rukou vrahovou ve společnosti věhlasné hetairy.

Římské lekce

Ještě slavnější Říman C. Iulius Caesar si z kořisti vybíral otroky urostlé a bez chlupů po těle, na druhou stranu svedl celou řadu vznešených dam, senátorských manželek a královen, z nichž nejslavnější byla ptolemajovská Kleopatra. Během svého maloasijského pobytu roku 81 byl milencem bíthýnského krále Níkomédea III., až si z toho dělali legraci dokonce diktátorovi vojáci ještě během triumfu roku 46 př. n. l., kdy pokřikovali o vztahu obou pánů nedvojsmyslné říkanky.

Rozdíl pro Hellény a Římany mezi „teploušem“ a bisexuálním mužem spočíval v tom, kdo z nich byl aktivní a kdo pasivní. Kdo pronikal, zůstával mužem mravným, kdo však zadek nastavoval nebo praktikoval fellaci (latinsky ssání; Helléni říkali „dělat to po foinícku“), byl nemravný, protože nezůstal mužným. Vše ale bylo v pořádku, když muž vložil penis do úst druhého, čemuž se říká irrumace, „do krku“.

Pro uklidnění tlaku v přirození neměli Římané manželství, ale služky, sluhy a velký výběr bordelů. Pokud to nepřeháněli a moc neutráceli, rodinu, potomstvo ani „morálku“ tím nijak nenarušovali. Ostatně „fascinace“ je slůvko, které má zřejmě původ právě u přirození, fascinum: fallus a jeho symboly bývaly používány proti zakletím a zlým duchům. Dnes patří do arsenálu vulgárnějších nadávek.

Mužské přátelství na hranici sexuality bylo v hellénorománském světě jedním ze vztahů jdoucí za přirozená práva rodinného krbu. Jakkoli byla monogamní manželství nejvyšším a veškerým kultem chráněným společenským svazkem, mužské přátelství mělo punc výjimečnosti.

Klíčovou dírkou
S homosexualitou se nikdo neskrýval a to se do západní civilisace vrátilo až v této generaci. Na Théře u gymnasia (sic) se ze sedmého století př. n. l. uchovaly nápisy typu „U Apollóna Delfského, zde Krimón vnikl do syna Bathykleova (...)“. V polovině pátého století př. n. l. nějaký homosexuální nadšenec vykřikl do dějin: „Myiskos je divoch (agrios)“.

Nejslavnější homosexuál známý z takového nápisu je jistý Athéňan, který si přinesl vítězství z Olympie roku 504 př. n. l.: „Olympioníkos Titás dělá anál (katapygón)“. Správcové cvičišť však měli za povinnost, nevpouštět muže vyhledávající s chlapci sex.

Dnes je paiderastiá čili pederastie, láska k nezletilým, trestná a v naprostém opovržení. V Petroniově Satyrikonu ze šedesátých let prvního století n. l. o příhodách propuštěnce Enkolpia a jeho přátel je rozverná scénka, v níž údajná kněžka Priapova kultu plodnosti provdává svou sedmiletou služku za Enkolpiova mileného chlapce a oba pak pozorují skulinou, jak děti tráví svatební noc. Soudívá se, že dekadence římských elit, její "orgie", přivodily zánik polytheistické civilisace. Veršíky Martialovy a Satyricon jsou ovšem dokladem toho, že sex bez zábran byl všeobecně rozšířený... 

Ve světě s tak málo sexuálními omezeními se nelze divit, že i fantasie mají trochu jinou dimensi. Kolem roku 170 n. l. sepsal africký Říman L. Apuleius román Metamorfosy známější jako Zlatý osel podle zvířete, do něhož byl hrdina zaklet. Jedním z jeho dobrodružství je setkání s ženou, která si s ním, s oslem, vynutila soulož.

Sluha o tom informuje manžela vilné dámy, ale ten to zpracoval ryze obchodně: usmyslel si, že by zvíře mohlo souložit s ženami na divadle (svou toho ušetřil). Vedle podobných příběhů existovala rozsáhlá pornografická literatura i obrazy, z nichž je zachován jen zlomek.

Arabský Evropan
Za zmínku stojí ještě jeden exot, který narušil tabu se sexem nijak nesouvisející. Jedním z nezvrhlejších panovníků Říma byl syrský Arab a velekněz meteoritického kultu Ela-gabal v Emese (dnešní Homs), jemuž později svět podle toho říkal Elagabalus nebo Héliogabalos. Na trůn nastoupil jako čtrnáctiletý, zavražděn byl o čtyři léta později roku 222. Vynikl sexuálním marathónským rekordem: jednou uspořádal velehostinu o 22 chodech, mezi nimiž se svými ženami souložil v lázni.

Byl prý ale především pasivní homosexuál. Měl stabilně dva milence-manžele a jednomu z nich, herci Hierokleovi, veřejně líbal přirození. Černě si podmalovával oči a dal se obřezat: byl asi jediným obřezaným římským císařem. Jeho holič Claudius měl na starosti zásobování Říma a zřejmě to byl nejvýše postavený holič dějin.

Héliogabalos prý obsazoval dvorské úřady podle velikosti uchazečova přirození a vůbec dal po celé říši vyhledávat muže vybavené mocnými údy. Takové kriterium je dnes v politice zatím tabu. Také to, že by v čele nějaké evropské mocnosti stál Arab...

graf: Kronika sexu
První záznamy o sexu, sakrální prostituci a spojení hudebního a tanečního umění s prostitucí pocházejí z Předního východu. Obchodníci, expanse perské říše a hellénismus zvyklosti rozšířily na západ.
27. st. př. n. l. hrdina Enkidu má sex s prostitutkou Šamchatou: první literární sexuální scéna a žena živící se sexem patří do epu o králi Gilgamešovi
11. st. v Assyrii první tresty za homosexualitu
asi 800 Homérova Ílias s první erotikou evropské literatury a ještě k tomu v podání nejvyšších z nesmrtelných
8. st. test těhotenství v Babylónu, později preservativy z ovčích střívek a měchýřů
po 510 hetéra Leaina, Lvice, poctěna Athéňany jako první žena bronzovou sochou za to, že neprozradila „tyranobijce“
399 popraven Sókratés, který se svými přáteli opěvoval pederastii (otrokům byla taková láska zakázána)
323 začátek hellénismu (novověké formální datum), mimo jiné éry silných žen na trůnech a všeobecného rozšíření bisexuality
1. st. římští literáti předělali hellénskou mythologii na erotické příběhy a z olympských kultů se městskému obyvatelstvu a vzdělancům stával vzorový erotický salon; tak ostatně viděli později polytheisty křesťané
44 zavražděn C. Iulius Caesar, milenec a milovník mužů a žen; mezi císaři byl setrvale napodobován
222 pokus o zákaz mužské prostituce
342, 16. prosince křesťanští císaři Constantius II. a Constans I. zakázali sňatky mezi muži
390 císař Theodosius I., křesťanský fanatik a likvidátor olympiád, využil vraždy jistého úředníka v Soluni, který zatkl oblíbeného homosexuálního dostihového jezdce, aby se vypořádal s fanoušky: na stadionu bylo zavražděno sedm tisíc Soluňských
1712 objevilo se zhoubné slovo onanie
1957 v Británii přestala být homosexualita zločinem
2000 holandský parlament jako první povolil homosexuální sňatky
2001 první otevření homosexuálové ve vysoké politice: Bertrand Delanoë starostou Paříže, Klaus Wowereit v Berlíně, Ole von Beust v Hamburku

 

Rekordy prostitutek

Císař Alexander Severus (zavražděn roku 235) šel v použití lehkých žen vůbec nejdále, kam státník dosud ve vztahu k prostituci zašel. Nařídil, aby neženatí správcové provincií dostávali přidělenou milenku, „protože bez nich nejde žít.“

Ženské vilnosti dala jméno dáma s jedním z nejlepších římských rodokmenů. Valeria Messalina, dcera věhlasného M. Valeria Messaly a třetí manželka císaře Claudia byla přes den chotí vladaře a matkou Octavie a Britannica. Po nocích pracovala jako děvka pod jménem Lykiska (asi „Malá vlčice“, ale ve významu „Kurvička“). V závodu s profesionálními prostitutkami o počet milenců za den a noc uspokojila 25 mužů a zvítězila.

Měla v bordelu jistého Gnathóna pronajatou místnost a z podnikatelek zavírala nad ránem jako poslední. Život ji hodně bavil a Claudius byl shovívavý (koneckonců jeho slabostí byla děvčata), dokud to nepřehnala. Když roku 48 slavila oficiální svatbu se senátorem C. Siliem, ačkoli nebyla rozvedená s hlavou státu, problém se musel vyřešit – katem.

Novověk má své messaliny. Jistá Nathalie Schornová (tehdy 19), rozvedená s tříletým dítětem, se svou přítelkyní Tinou (29) uspořádaly 8. srpna 2005 v německém Kolíně něco podobného. Od dvanácti hodin poledne do jedenácti večer „udělaly“ dohromady po jednom „číslu“ 115 mužů, padesát eur kus. Nedostalo se prý na 1400 dalších zájemců.

Polské zdroje však tvrdí, že roku 2003 jistá dáma pod pseudonymem Marianna Rokitová (tehdy 26 let) měla za osm hodin 769 „styků“.

Jiným rekordem se v březnu 2009 chlubil kolínský velkobordel Pascha rozvážející ženy po celém Porúří. Jistá Tatjana za sedm hodin orálně dosáhla ejakulace u 148 mužů, jedné tak každé tři minuty, jak přepočetl magazín Stern. Podle jeho odhadů bylo tehdy v Německu s více než osmdesáti miliony obyvatel na čtyři sta tisíc prostitutek.

 

Sapfó a první lesby

Sapfó z Mytilény (narozena kolem roku 630 př. n. l.) požívala po celý hellénský starý věk i po dobu raného principátu vynikající pověsti nedostižného osobního a literárního vzoru. V její době bylo „módní“, aby aristokratky zakládaly a živily „dámské kluby“, oddávaly se literatuře a uměním stranou od všedvládného světa mužů.

Hlavy jiných takových společností, músejí, nám zůstaly bezejmenné, zachovalo se Sapfino jméno. S jistou dávkou pravděpodobnosti se lze domnívat, že také římské aristokratky udržovaly jakési „kluby“ někdy ke konci republiky a že mohly být dosti vlivné. Informace o ženské elementu kromě sexu v antickém světě jsou však velmi skoupé. 

Ze Sapfina díla zbyly jen trosky. Pověsti o její homosexuální „lesbické“ orientaci (jméno podle názvu rodného ostrova básnířky) jsou mnohem pozdější a zalíbení našly až u křesťanů. Zřejmě prvním místem, kde se objevuje slůvko lesbiai, řec. lesby, s touto náplní, je anonymní komentář k prvnímu křesťanskému theologovi římským jménem T. Flaviovi Clementovi, neboli Klémentovi z Alexandrie (ačkoli se narodil v Athénách; zemřel krátce před rokem 215 n. l.).

Ostatně označení „homosexuální“ je až ze 19. století. V hellénismu se lesbám říkalo tribás, latinsky frictrix, „ta, co tře“ a orientace byla pokládána za nemravnou, proti přírodě, více než tehdy ryze mužská homosexualita. O manželce Feróry, bratra Héróda Velikého a tetrarchy perajského, bylo poznamenáno, že zneužívala "panen". Monotheistický kronikář Iósépos Flávios nezaznamenal ani její jméno, což ostatně neuvedl ani u svých dvou manželek, matek svých pěti kluků.

V klasickém období hellénských dějin a mnohdy i dnes bývá zobrazení nymfy na mincích samostatné Mytilény (raženy od poloviny 5. století) vykládáno jako obraz Sapfin.

To by ovšem znamenalo, že Sapfó byla první smrtelnou ženou, jejíž obraz se kdy dostal na mince, jejichž význam v této době nebyl ani tak v nominální hodnotě platidla, jako spíše v hodnotě representativní - jako výsostný státní symbol.

 

Spartské svatební zvyky

Sparťané se museli ženit kolem dvacítky. Sedí-li historické záznamy, byla lakónská svatba vpravdě úchylná záležitost.

Sparťanka (ovšemže vybraná rodiči) si musela vzít na sebe mužský šat, ostříhali ji a jakoby unesenou příbuznými ji strčili do temné místnosti s lůžkem. Přišel novomanžel, rychle si odbyli sex a on se vrátil do své ryze mužské společnosti, která popíjela vedle „svatební“ cimry. Až do narození dítěte se stýkali jen tajně.

Protože manžel byl většinu času mezi „chlapy“, měly sportovně vychovávané ženy velkou volnost, jakou v jiných částech hellénského světa ženy neznaly. Sparťanky mohly cvičit, závodit (částečně odhalené), muzicírovaly a domácím pracím se nevěnovaly (od toho měly služky).

Nosily suknice s vysokými rozparky, takže na rozdíl od celého antického světa a orientu ukazovaly provdané Sparťanky vysoko stehna. Směly si zřejmě oficiálně pořizovat milence v případě, že manžel byl starý, nebo byl ve válce, a to i z řad heilótů, tedy otroků. Měly široká dědická práva a v nepřítomnosti manžela řídily rodinné záležitosti.

Částečná nebo příležitostní kultovní nahota u Dórů má své starší vzory. V Íliadě nešťastná Hekabé, Priamova manželka a matka Hektorova, použije symboliky zavazujícího mateřství, když přemlouvá syna, aby se nestavěl rozzuřenému Achilleovi na odpor: ukazuje před králem synovi prs, jímž ho kojila.

vyšlo v časopisu Týden 08/06 a rozšířeně 33/10

 

Sextilia, virgó Vestális§ 274


Sextilius, Lucullův legát§ 69

Q. Sexti(li)us (i Sestius) Niger, eklektický filosof§ 70, 5

T. Sextius, caesarián a antóniovec§ 42, 41, 39

C. Sextius Calvinus§ cos. 124, 123

L. Sextius Lateránus§ tr. pl. 377-376, 367, cos. 366

Sextius§ srov. i Sestius, viz Sexti(li)us

Sextos Empeirikos, skeptik§ 230