Sf-Sň

Sfairos z Borysthenu, filosof a reformátor§ 280, 235, 226, 222

Sfairos, lat. Sphaerus, vychovatel Octaviánův§ 40

Sfaktériá, jeden ze Sfagií, později sám jmenován Sfagi᧠425, 405

Sfax§ viz Thaenae

Sféttios z Athén§ arch. 1

Sféttos, att. m. a démos§ 750, 425

Sfodriás ze Sparty, vojevůdce§ 379, 378, 371

S'-čchuan/Sichuan, čín. provincie§ 196, 74

 

S’-chao, „čtyři vznešení starci“, období čín. dějin§ 247

Shqipërija, vykládáno jako Země skal či orlů, obyvatelstvo snad illyrského a smíšeného původu, st.č. Škipetaři, viz Albánie

shromáždění vojska§ viz provolání krále

scholarchos, scholarchové, představení filosofických škol, kommunit, obvykle doživotně, pokud nebyla respektována vůle zemřelého scholarcha, byl nový volen; s. lze připodobnit k univesitním rektorům§ viz jednotlivé filosofické školy

Si/Xi z Janu, k.§ 228, 222

 

Siamun, eg. král XXI. dyn.§ 195

Si-an/Xian, manž. Chuo Kuanga, m. císařovny Chuo Čcheng-ťün§ 74

Si-an, pinyin Xian, sídel. m. čínských císařů na začátku hedvábné cesty, původní název Čchang-an (pinyin Changan, Místo stálého míru, sídel. m. Chanů) § 771, 221, 210, 202, 180, 157, 91, 53 
Z původně palácového nepřístupného města s infrastrukturou v éře Chanů se za Tchangů (618-907) stalo největší město planety. Jméno Si-an v užívání až od dynastie Ming od roku 1369, status hlavního města mělo 1608 roků a sídlilo v něm a okolí na jedenáct dynastií. Žili v něm obchodníci z celého světa, včetně Evropanů antických.

Dnes hlavním městem provincie Šen-si (Shaanxi, srov. pod anabase), která měla roku 2000 na 37 milionů obyvatel, z toho Si-an 2,65 milionu na ploše 861 km2. Před naším letopočtem mělo dva miliony obyvatel: nebyl největší co do rozlohy, ale co do obyvatelstva.

Začátkem 21. století se Si-an ("Západní mír") stalo znovu výchozím a cílovým místem pro pozemní čínské komunikace se Střední Asií a Pákistánem. 

V okolí v sídelním městě Čchinů Sien-jangu/Xianyang pochován císař Čchin Š'-chuang-ti a 31 další císař ze tří dynastií, viz rok 221. Nekropoli s Čchinovým hrobem stavělo sedm set tisíc lidí po třicet let. Měří 56 km2 a objevena byla náhodně roku 1974: je proslulá hliněnou armádou na osmi tisíc vojáků. Všichni mají osobitý ráz, bylo to první a asi nepřekonaný masový hliněný portrét zničený čtyři roky po Čchinově smrti povstalci. Vzhledem k tomu, že před Čchinem netvořili Číňané sochy ve velikosti lidských postav, domněnku, že se při výrobě vojáků tvůrci inspirovali hellénskými sochaři, popřípadě že se na ní přímo Helléni podíleli, nelze vyloučit. O kontaktech se Seleukovci a indobakterskými státy ve Vnitřní Asii nikdo nepochybuje, nicméně neznáme jejich intensitu.
Archeologický výzkum vázne a roku 2007 komunistická vláda rozhodla, že ve vykopávkách bude pokračováno jen pozvolna. V posledních letech se vykopávaly hroby císařských doprovodů, úředníků a manželek, nikoli však císařů, poněvadž Číňané nechtějí rušit jejich klid.

Si-jü/Xiyu, země na západních heanicích říše středu, dn. Sin-ťiang§ 74

 

Si-wang, čín. císař§ 682, 677

Siang/Xiang ze Sung, k.§ 685, 643, 637
Siang z Ťin, k.§ 628
Siang Jü/Xiang Yu ze Čchu, poražený ve válce Liou Pangem z Chanu§ 208-206, 202, 196 
Siang-wang, císař§ 652, 637, 628, 621, 619
Siang z Čchi, vévoda, rodným jménem Čao/Zhao, s. Chuana§ 643

Siang-wang z Čchi, k.§ 284

Siao-čao/Xiaozhan, Čaova císařovna Šang-kuan§ 87, 74

Siao-wen/Xiaowen§ 1. z Čchi, 251, 250; 2. z Chan, císařovna, jako vdova Tou/Dou, 141 

Sibiř, severní část Asie§ viz Hunové

Sibylla, sibylly, její či jejich knihy - sibylleia (pl.), Sibyllíní librí§ 534, 399, 83, 57

Kněžky a věštkyně Apollónovy, známo jich bylo ještě křesťanům deset, v řím. dějinách nejslavnější S. z Kúm. Jak dlouho byly knihy konsultovány, nelze určit. Do Říma se dostaly až ze Tarquinia Superba a uloženy byly ve sklepení chrámu Iova Optima Maxima. Zmínka o nahlédnutí do nich je z časů vlády císaře Auréliána (270 – 275 n. l.), ale nemusí být věrohodná. Sybillina sbírka byla roku 83 př. n. l. zničena ohněm, roku 405 n. l. byla křesťany zničena druhá sbírka. Pak se už její jméno neobjevuje.

Sibyrtios z Makedonie, satrapa Karmánie, Gedrósie a Arachósie§ 325, 323, 319, 317, 316

sícárius, sícárií, židovští protiřímští bandité, teroristé, viz chassidaiové a s. v. terorismus

L. Siccius Dentátus, římský válečný hrdina, nejvyznamenávanější voják římské armády všech dob§ 449

Sicílie§ = Sikeliá

Sicinius, vůdce první secesse v Římě; možná L. Sicinius Vellutus (?)§ 494, 449, 76

Sicinius, celé jméno neznáme, tr. pl.§ 76 


C. Sicinius, potomek Siciniův, tr. pl.§ 449

 

T. Sicinius/Siccius Sabínus, patricij§ cos. 487, identický s vůdcem secesse? Mezi tribuny z téže doby vystupuje ještě jméno jistého Sp. Sicinia (tr. pl. 492, 481).

Si-čou, „Západnou Čou“§ = Čou

Siddhártha, k. ve Vaisálí v Biháru, o. Vardhamány, zakladatele džinismu§ 599

Siddhattha§ = Buddha

Sidé, m. v Pamfýlii, založ. údajně roku 1405. Obyvatelé hovořili dosud neznámým jazykem, sidétštinou, jíž je napsáno pět nápisů (z toho dvě bilinguy) ze 3. a 2. st. a legendy na mincovní ražbě mezi 5. a 3. st.; srov. pod Lykie a Kárie§ 334, 193, 190, 139

Sidicínové, Sidicíní, národ v Kampánii (se sídelním městem Teánum Sidicínum, dn. Teano)§ 343, 341, 337 - 335, 327, 83

Sídón, m. ve Foiníkii, údajně nejstarší, dn. Sajdá v již. Libanonu§ 776, 740, 732, 729, 701, 700, 678, 677, 669, 573, 400, 384, 370, 358, 354, 345, 343, 342, 335, 333, 312, 298, 286, 275, 252, 250, 218, 200, 139, 128, 111, 105, 104, 100, 37, 24, 20

Sidqa z Aškalonu, dynasta§ 701

Sien-jang/Xianyang, sídel. m. Čchinů u dn. Si-anu§ 221, 210

Sien-wang z Čou, k.§ 369, 321

Sierra Moreno, pohoří v již. Španělích, viz pod Castuló

Sifai, mí. na již. pobřeží Boiótie, též Tífa§ 316

Sifnos, ost. v Kykladách. V klasických dějinách téměř neznámý, ale měl v Delfách „pokladnici“ pro dary bohu se sochařskou výzdobou z doby kolem roku 525 (?); na o. byly stříbrné doly§ 333

Sígeion na Skamandru, m. v Tróadě§ 620, 607, 546, 510, 505, 307

Signia, m. v Latiu, dn. Segni, slavné dlaždiči a podlaháři, gen. Signie§ 495

Sigovesus, k. keltských Biturigiů§ 600

Sihanakové, národ na severu Sumatry§ 300

Síchem, Šechem, viz Neápolis v Palaistíně

Síkanové, viz Sikelové

Sikeliá, lat. Sicilia, Sicílie, Sikelióté = Hellénové na Sicílii, spolek Sicilanů (koinon tón Sikeliótón) atd.§ 756, 741, 738, 736, 735, 733, 728, 717, 691, 667, 650, 648, 643, 628, 615, 603, 580, 540, 554, 528, 510, 494, 492, 480, 476, 470, 466, 461, 459, 456, 446, 440, 431, 425, 424, 422, 416, 413, 409, 410, 407, 403, 399, 398 - 396, 394, 393, 389, 388, 383, 368, 366, 361, 360, 357, 349, 346, 345, 340, 339, 319, 317, 315 - 313, 310 - 275, 270, 263, 258, 257, 254, 252, 247, 241, 227, 218, 215 - 210, 205, 150, 138, 136, 132, 104, 101, 82, 81, 75, 73, 67, 49, 42, 40, 39, 36, 29, 22; viz též Sikelové

Původně homérovská Thrínakiá, odtud Trínakriá, „Trojrohá“. pak Síkaniá, lat. Sícania, naposledy Sikeliá – Sicilia. Od začátku 8. století na o. Foiníčané a s nimi, od zhruba poloviny 8. století, mnohem intensivněji Hellénové. Foiníckými/kartháginskými středisky byly Motyá (viz tam; dn. Mozia), Panormos (dn. Palermo) a Solús (dn. Solunto). Ostrov od r. 440 n. l. v moci Vandalů, od 493 Ostrogotů, od 535 - 555 Byzantinců, od 837 Arabů, od 1061 - 1091 Normanů). V klasických dobách byla S. trojjazyčná.

Sikelové, 1. lat. Siculí, Sikulové, předhellénští a předsemitští obyvatelé Sicílie§ 728, 580, 491, 460, 425, 440, 415-414, 404, 403, 392
Přišli snad z Gallií nebo Ibérie jako část kelt. Síkanů (odtud řec. Síkaniá). Tradiční verse starověká předpokládá, že Síkanové z Ibérie zatlačili Elymy (viz tam), kteří podle starých měli něco společného s Trojany, ale spíše přišli z Itálie, do sz. části ostrova, ovládli ho a dali mu jméno z Trinakria na Síkaniá.

Tři století před prvními Hellény (srov. Naxos, Thúklés), tzn. koncem 11. st., přišli na ostrov z Itálie Sikelové (= Oinótrové?, jeden z „mořských národů“, jazykově příbuzní s Latiny) a vytlačili Síkany na západ ostrova (ti pak žili od Hykkar po Akragás), sami sídlili na východě ostrova a po nich se jmenuje o. Sicílií (o třetím pův. obyvatelstvu ostrova viz Elymové, o Morgétech, též předhellénských, známo není nic, kromě toho, že staří jim přisuzovali založení Morgantiny); kult. centrem Sikelů bylo Hadránum, dn. Adrano, s chránem boha Hadrána, který prý střežilo na tisíc psů.

Sikelové, 2. řec. Sikeliótai, hellénské obyvatelstvo Sicílie§ viz Sikeliá

sikhové, viz pod ženy, vládnoucí ženy

Sikyón, gen. Sikyónu, m. v západní Argolidě na severu Peloponnésu§ 708, 656, 595, 583, 576, 575, 560, 556, 508, 481, 457, 454, 418, 412, 393, 371, 367, 366, 352, 350, 325, 323, 314, 313, 308, 303, 300, 274, 271, 265, 264, 252, 251, 225, 224, 220, 198, 193, 168, 155, 146, 124, 44, 40
Dočasně se S., „okurkové pole“, jmenoval Démétrias, původní předdórsky Aigialé či Aigialeia („Pobřeží, Pláž“) v Asópii, Telchínia, Mékóné/Mykóné, v dobách východořímských Hellas. O původné královládě a návratu Hérákleovců viz pod Korinthias.

siláctví, v zápasu§ 408
siláci: Na 93. olympijských hrách roku 408 v pankratiu zvítězil jistý Polydamás ze Skotússy, proslulý obr z 5. století, který později u Krále zabíjel holýma rukama lvy a bojoval nahý proti ozbrojencům! Zemřel doma v Thessalii, když držel hroutící se strop jeskyně, aby jeho přátelé mohli uniknout ven. Viz dále pod Milón z Krotónu a sportovní kuriosity.

Silakés z Parthie, satrapa Mesopotamie Óróda II.§ 54, 53

C. Sílánus§ cos. 16

Silarus, ř. hraniční mezi Kampánií a Lúkánií, ústí u Paesta; dn. Sele§ 212, 71

Silás z Júdy, dyn. v Lýsiadě§ 63

 

silbo gomero, viz Berberové

silfion, viz ženy a Kýréné

P. Sílius Nerva§ cos. 20, 16

Silchester, viz Calleva

Silchu§ = Sel(l)aios, Eulaios

Silingové alias Nahanarvalové, pův. severogermánský kmen, později součást Lugiů/Lygiů či spíše Vandalů; jejich jméno zůstalo v názvu historické země Slezsko§ 50

Silla, viz Šilla

silnice, římské, viz via

Silpia nebo Ilipa, m. v Baetice§ 206, 193

Silurové, Silurí, kelt. kmen v dn. Walesu§ 54 a viz sub Britannia

Simiché, otrokyně Alkety (II.) Makedonského, milenka jeho b. Perdikky II. a matka Archeláa, královského dědice§ 413

Simmiás z Théb, Sókratův žák§ 399
Simmiás z Tymfaie, o. Polyperchontův§ 319
Simmiás ze Seleukeie na Tigridu§ 100 (Ol.)

Simnos, Simnus§ = Síris

Simón z Athén§ 1. arch. 591; 2. 399, Sókratův žák
Simón, jméno židovských předáků, hebr. Šim’on (řec. též Símón a viz též pod Šim'on):§
Simón I. zv. Spravedlivý, velekněz§ 309, 289, syn Oniy I.
Simón II., velekněz§ 232, 208, syn Oniy II.
Simón III., velekněz§ 170, syn Oniy III., b. Meneláův

Simón ben Boéthos, velekněz§ 36
Simón z Iúdaie§ 1. 145, b. Iónathanův; 2. z Benjamíni, 182; 3. seleukovský stratégos a ethnarchos, velekněz, vlastní zakladatel židovského panovnického domu Hasmónajů, zvaný řec. Thassi/Thatis, syn Mattathiův (hebr. Šim'on ha-Tharsi, "vůdce"?), 166, 165, 144 - 142, 140, 139, 135, 131; 3. 4, král. otrok a k.

Simónidés z Iúlidy na Kou, básník§ 556, 476, 467
Simónidés z Athén§ arch. 311

Simos z Lárissy, hlava klanu Aleuadů§ 369

Simos z Fókaje, nauarchos a spoluzakladatel Massalie§ viz pod Massaliá

 

Simuka, Sindhuka, k. Ándhrů z dynastie Sátaváhanů, b. Krišnův§ 230

Simylos z Neápole v Kampánii§ 248 (Ol.)

Si-neit§ = Ahmose II.

Sin Po/Xin Bo, císařský ministr§ 697

 

 

Sîn, starší Su-en, akk., mesopotamský měsíční bůh, sum. Nannar§ 556, 553

Sîn-achché-eríba, hebr. Sancherib, řec. Senacheirimos, arm. Senecherim, k. Assyrie, syn Sargona II.§ 705 - 700, 693, 681

Jeho vražední synové se podle armenské kroniky měli jmenovat Adranal a Sanasar.

Sîn-leqe-unnínní, viz pod písaři, klínové písmo, autorství

Sîn-šarra-iškun, ass. k., syn Aššur-bani-apla; řec. Sarakos§ 627, 626, 617, 612

Sîn-šuma-líšir, ass. vojevůdce§ 631, 630, 628, 627

Sîn-uballit§ = Sanballat
 

Sina, Siné, viz Čína

Sínai, Sínaj, č. obvykle Sinaj, poloostrov, eg. Země tyrkysu, Mafkat, řec. "to Sína/Sínai", dtto lat., arab. Síná’; srov. také Džabal/Džebel Músá („Mojžíšova hora“, jinak také Džabal Síná)§ 270

Sinakés§ = Mithridátés z Parthie

Sinalibi z Tuli, k.§ 754

Sinatrokés§ = Arsakés XI.

Sindiké, Sindoi či Sindiánoi, Sindové, země a kimmerijské (n. skythské?) obyvatelstvo na východním pobřeží Pontu Euxeinu, severně od Kolchidy§ 775, 393, 389, 65, 8
Sindové byli součástí Maiótů, kteří se vydávali za potomky Kimmeriů. Jejich městy byla Hermonassá, Gorgippia a emporion Aboraké. Maiótové byli zřejmě předky dnešních Adygů neboli Čerkesů (Kabardinové, Abchazové).

Sinf, mí. u eg. Saidy§ 570

Singara (pl.; "do Singar"), m. Arabů-Praetavů (lat. podoba) na severu Mesopotamie, viz pod Arabové

Singas, ř. v Kommágéně, dř. Sinzi§ 743

Singidunum, viz Skordiskové

Sinhalové, Singhalové, království Sinhala, árjský národ na Cejlonu, sinhalština patří do ie. skupiny; jméno od patronyma prvního hindského krále Vidžaje, Sinhala§ 544, 450, 245, 175, 101

Kmenové území Sinhaly leželo v kraji Rádžarata (Pihita) ve středu ostrova a na jeho severu (viz členění pod Cejlon), Ruhuna na jihovýchodě a východě a Maja na jihozápadě byla údělnými knížectvími/královstvími.

Sin-ling-ťün z Wej, k.§ 247

Sinnaka, mí. v sz. Mesopotamii§ 53

Sinnius Capitó, filolog a učenec§ 50

Sinópé, m. v Paflagónii, osada Mílétských, dn. turecký Sinop (o jiné S. viz Sinuessa)§ 756, 716, 655, 631, 629, 437, 400, 323, 275, 220, 190, 183, 180, 132, 118, 112, 110, 108, 72, 70, 63, 45, 17, 15

Sinoriá nebo Sinoréx (-régy), pevnost na hranicích Pontu a Velké Armenie§ 66, 65

Sinótium, Sinótio, mí. v Illyrii§ 48

Sintové, Sintia, thrácký kmen a kraj ve východní Makedonii§ 211, 91

Sin-ťiang, „Nové hranice“, nejzápadnější území Číny§ 74 a viz pod hedvábí

V oblasti s velmi starými dějinami mimo jiné včetně zaniklého indoevropského národa Tocharů čínská říše hrávala vždy důležitou roli. Turkické chanáty se v této oblasti dostávaly vždy pod její tlak, ale pod přímou vládou byly až v posledních staletích.
Vojenská okupace přišla s Mandžuy (dynastie Čchingů) až v 18. století, ale ani tehdy to nebyla přímá správa. Teprve s ruskou expansí a jako součást jejich „velkého zápasu“ s Angličany nastaly Číňanům tahanice o celý Turkestán.

Velmocenské spory doprovázely častá povstání turkických kmenů a lokálních vládců. Když si Rusové mírem v Petrohradu s Číňany Turkestán/Turkistán (všechno mezi Gobi a Kaspikem) rozdělili, zřídili roku 1884 pekingští vládci provincii Sin-ťiang („Nová hranice“).
S čínskou republikou roku 1912 přišly znovu rebelie Ujgurů, kteří se Stalinovou podporou měli v letech 1944-1949 samostatný stát („Východní Turkestán“). Pak přišel Mao se svými komunisty.

Sinuessa, řec. Sinúessa či Sinýessa, dř. zvaná Sinópé, údajně hellénská osada, pak Vescia, Římany kolonosované m. v Latiu, dn. ruiny u Rocca di Mondragone§ 295

Sinzi§ = Singas

Sión, pahorek v Jerúsalému (jiný Sión je hebr. jméno pohoří Hermon, foin. Sarion, aram. Sanir)§ 161

sionismus, viz pod diaspora

Sippar, m. v Babylónii, sum. Zimbir, dn. Abú Habba(h)§ 694, 675, 651, 626, 539, 300, 547, 521, 7
Poslední rozkvět zažilo město pod Seleukovci. Jeho chrámový komplex se jmenoval Ebabbara.

Sippás z Makedonie, stratégos§ 323

Sípylos, pohoří v Lýdii, dn. Sipuli/Spil dag§ 191

Siqendel, dn. sídlo u Varzakanu v íránském Ázerbájdžánu§ viz Libliu

Sirakové, sarmat. národ žijící v 1. st.- a 1. st. + na řece Achardeos, asi Jegorlyk-Manyč na Kubáni§ 48

 

Síris, ř. v Lúkánii, též Simnos; stejnojmenné m. v Lúkánii na této ř., později Hérákleia na Síridu (možné i Síriu), obyvatelé byli Sírítové, viz též H.§ 700, 540, 431, 273

Sírius, řec. Seirios (astér), tj. pálivá, žhavá (hvězda), „Psí hvězda“, viz povodně v Egyptě

Sírón, epikúrik§ 40

Síronnús ze Salamíny na Kypru, k.§ 460

sirotkové, siroty, opuštěné děti, viz obilí, fondy nadační

Sirrhás z Elimaidy, o. Eurydiky I.§ 399, 390, 383

Sirwách, král. dynastie arab. Sabajů, m. v Jemenu§ 109

Sisinos z Kappadokie§ = Archeláos Filopatris Ktistés

Sisis, Sísis, o. Antipatrův, k. M. Armenie§ 111

 

Siscia, řec. Siskiá, kelt. Segestia n. Segestica, m. v Illyrii v provincii Pannonie na Sávě/Sávus, dn. Sisak v HR§ 39, 35

Sissu, m. v Qué (nezn. polohy)§ 677

Sístán, země na východě IR s jádrem ve staré Drangiáně§ 124

 

Sisunága či Šišunága z Magadhy, k.§ 600, 545, 461, 362

Sísýfovci, Sísýfidai, panovnický rod v Korinthu§ 766

 

Si-ťi, čín. "císař Západu"§ 288

Si-ťü/Xiju, "Západní oblast", dn. Sin-ťiang/Xinjiang, „Nová území“, dř. čínský Turkestán, nejzápadnější část dnešní Číny (Ujgurská autonomní oblast), viz pod Tocharové, Hunové, Wusun

Sitalkés, jméno thráckých dynastů:§
Sitalkés I.§ 440, 431 - 429, 424, o. Sadokův, s. Téreův (jeho pohřebním místem může být chrám, vykopaný nedávno u obce Starosel severně od Plovdivu, největší thrácký chrám na území BG)
Sitalkés II.§ 330, 325, b. Setha III.

Sitás, dyn. Denthélétů§ 29, 28

Síthóniá, Síthónové, část thráckých Édónů a část poloost. Chalkidiké, prostřední ze tří „prstů“, původně hellénské označení pro celou Thrákii (dnes se poloostrov nazývá Longos, novořec. „les“)§ 750, 700, 480

síto, nošení vody v sítu, trest pro padlou Vestinu pannu§ 235

Sittakéné nebo Sitakéné, krajina v Mesopotámii, část Apollóniatidy, m. Sittaké se později jmenovalo Skénai („Stany“) a dle nich Skénitští Arabové, nomádi Mesopotamie§ 479, 247, 141

V S. usídlil Xerxés jakési Boióťany, kteří ještě v Alexandrově době v obci Kelónai dodržovali hellénské zvyky a byli dvojjazyční.


P. Sittius z Núcerie, africký dynasta§ 47, 46, 44-42

Siung-nu, čín.§ = Hunové

Síva, eg. Sechetam, "Země palem", arab. wáhát Síwa, Síwa/Siwa, oasa v západní egyptské poušti, dn. u hranic s Libyí, viz Ammóneion

Leží téměř dvacet metrů pod hladinou Středomoří a je plná datlových palem, olivovníků, zeleninových a ovocnářských zahrad. Roku 2003 měla c. 24 tisíc obyvatel, převážně Berberů (Siwi), kteří tvoří nejvýchodnější ostrov v severoafrickém arabském moři; viz pod berbeři. Od 18. dynastie pod egyptským vlivem, intensivně stavěno od 26. dynastie. Roku 708 byla oasa dobyta Araby, ale islamisována o staletí později.



sjezdy, partajní apod., viz summity

Skaiuolás, řec. podoba lat. Scaevola

skalp, kůže na hlavě s vlasy. Jako trofejní předmět doložen u Skythů v 5. století. Vydělanou kůži z hlavy používal vítěz jako jemnou utěrku a jako přívěšek na koni na znamení své bojovnosti. Skythové měli na lidskou kůži slabost: poražené z ní stahovali a používali pro její pevnost a bělobu na toulce a další předměty denní potřeby (pro toulce stahovali kůži z pravé ruky nepřítele). Nelze stanovit, zda skalpovali zaživa, nebo zabité. Nejstarší zachovaný a kupodivu také nejrozsáhlejší popis skythských zvyků má Hérodotos, který také uvádí, že Skythové stahovali celé lidi z kůže, kterou napínali na dřevo a vozili ji s sebou na koni. Za pro stahování z kůže platí také zásada u lebek proměněných s vnitřním zlacením v poháry, že se obětí mohl stát znepřátelený příbuzný, historik neuvedl.

Skalpovací a stahovací zvyk je mnohem starší a pochází asi od obyvatel auroasijských stepí nebo od Altaje. V Číně je doloženo na uchované lebce skalpování z doby c. 2000 př. n. l. a tento zvyk s sebou vzali do Ameriky tzv. indiáni (literární proslulost krvavé praxe ovšem dosáhla teprve zásahem Evropanů, kteří skalpu použili jako doklad spojeneckých indiánů pro skutečně zabitého nepřítele a tudíž podklad pro odměnu).

Assyrští králové se chlubili, že natáhli zaživa stažené kůže zajatců po hradbách dobytých měst. Hellénové ani Římané podobných praktik nepoužívali. Naopak Púnové ani: např. roku 254 popravili consulára M. Atilia Regula tím, že mu uřízli oční víčka a nechali stát na slunci. Poslední doklad o skalpování je z Černé Hory z roku 1912.

Skalistá Arabie§ viz Arabiá

Skamandrios z Athén§ arch. 510

Skamandros, ř. v Tróadě, pův. Xanthos, „Plavá“, dn. Mendere, Karamenderes§ 510
Skamandros z Alexandreie v Tróadě§ 36 (Ol.)
Skamandros z Mytilény§ 476 (Ol.)

Skandinávie, poloostr. na severu Evropy§ 500, 150, 50

Lat. Scandinávia či Scad/tinávia značilo snad jen dn. jižní část Švédska a Norska, též Scandia či Scandiae, řec. Skandiai nésoi, Skandské ostrovy. V představách starých byla Sk. velkým ostrovem, na měnž žilo mnoho národů, mimo jiné Gotové, viz tam více. Romanisovaný Got Iordánés ve svém dílku Getica (ale psal o svých předcích, nicméně Goty ztotožnil s Gety), mezi obyvatele "ostrova Scandza" zahrnul též Ranie a Dány, Dani, což je o nich nejstarší zmínka (c. 550+).

Skapté Hylé, hornické městečko a statek Thúkýdidův u Amfipole v pohoří Pangaion, „Pokácený les“§ 396

Skarfeia, Skarfé, m. v Opúntské Lokridě§ 146

skatofagie, pojídání lejna, od řec. skór, skatos; též koprofagie, viz pod kuchyně

Skénai, „Stany“, sídlo mesopot. Arabů§ = Sittaké v Sittakéně

Skénitští Arabové§ = Arabové

Sképsis, m. v Malé Frygii - Tróadě§ 399, 307, 150

skeptikové, filosofické učení, viz pod školy§ 365, 320, 230

sképtúchos, viz pod král a Héniochové§ 65, 64, 48

Skerdiláidás nebo Skordiláidás z Illyrie z kmene Ardiaiů§ 1. s. Pleurata I., 230, 228, 220, 217, 214, 213, 219, 206, 202, k.; 2. 168, syn Genthiův

Skiathos, ost. v Severních Sporadách§ 192, 41

Skillús, m. v Trifýlii§ 580, 397, 394, 365

Skilúros, jméno skythských vládců:§
Skilúros I., k., o. Palakův§ 150, 111, 109
Skilúros II.§ 107

Skióné, m. na Palléně na Chalkidice§ 750, 423 - 421

Skirové, lat. Scirí, germánský kmen v Povislí, viz Burgundové

 

Skirthaia, lokalita u Triokal v západní Sicílii§ 103


sklo, sklářství:
Znalost výroby skla, řec. hyalos, lat. vitrum, je velmi stará. Nejstarší doklady jsou ze třetího tisíciletí z Egypta, odkud se zřejmě znalost tavení křemičitého písku s vápencem a potaší při c. 900 °C rozšířila přes Foiníkii do Mesopotamie. Bylo to ale sklo lité do hliněných kadlubů, původně barevná „bižuterie“, teprve později nádoby. Sklovitá hmota byla po vystydnutí rozemleta na skelný prach a ten znovu taven s různými kysličníky pro barvení při teplotě c. jeden tisíc stupňů. S roztavenou sklovinou se zacházelo při formování jako s hlínou.

Proces byl zřejmě několikrát opakován, až bylo dosaženo „skelné“ čistoty. Nejstarší zachovaná skleněná nádoba je pohár z 15. století doby Thútmóse III. (uchovaný v Mnichově).

Surové sklo patřilo mezi významné egyptské exportní položky do celého světa. Bylo také součástí nákladu lodi objevené roku 1982 ve vodách před poloostrovem Uluburun jižně od Kaºu na jihu Turecka, která se potopila někdy koncem 14. století. Na palubě měla především více než šest tun bronzových plátů z Kypru ve tvaru volských kůží. Zřejmě plula z Levanty kamsi do achájského světa. Uluburunský vrak je nejstarší a největší nález podvodní archeologie ve Středomoří.

V dobách nové říše, XVIII. dynastie, přivezli Egypťané z Foiníkie sklo napodobující mramor. Foiníkie a syrské pobřeží byly až do římské doby císařské centrem sklářství starého věku (vhodný pískový materiál). Jako luxusní zboží importované z Egypta a Foiníkie se nádoby ze skla objevily v Helladě v 6. století, objev skleněných zrcadel patří do prý do Sídónu.

Za mimořádné sklářské dílo byl považován sarkofág Alexandra Velikého, který byl z jednoho kusu skla. Alexandrie byla vůbec po celý starověk sklářskou jedničkou, a zatímco v císařském Římě se villy vykládaly mramorem, na Nilu skleněnými panely. První dílny v západním Středomoří a v Itálii vznikly v 1. století v Kampánii, v Římě a v Aquilei.

Teprve v 1. století bylo ve Foiníkii objeveno foukání skla (píšťala) a jeho čirost. Technicky zajímavější formy skla byly objeveny za císaře Tiberia. Sklo bylo ohebné na způsob jemného plechu, ale aby prý nešla dolů cena mědi, stříbra a zlata, byl vynález i s dílnou zničen, sklář sťat. Snad to byl první trik na udržení světových cen mědi, stříbra a zlata.

Podle řeckořímské tradice patřil objev tavení skla Foiníčanům. U řeky Bélaios u palaistínské Ptolemaidy se nacházelo první ložisko a důl sklářských písků. Foiníčtí plavci zde náhodně objevili tavení skla, když udělali na břehu ohniště z kusů ledku. Sklo se pak poprvé dílensky vyrábělo v Sídónu.

Skleněné poháry a láhvičky přišly do módy u Římanů ve druhém století n. l. Vyřezávané nádobky na olej, láhve vína, poháry zaujímaly domácnosti bohatých Římanů v rozsahu, který byl Evropany překonán teprve v 19. století. V Egyptě doby římské bohatí nedávali do domů obležení mramorové, ale ze skleněných tabulí. Alexandreia po celý starověk ovládala celosvětovou výrobu skla všeho druhu. Kromě toho měla rozhodující posici v textilní výrobě a monopol na výrobu papyru. Alexandrijský přístav byl rozhodujícím terminálem pro světový dálkový obchod.

Teprve ve 4. století n. l. se sklářství dostalo z území říše. Gotské sklárny v Karpatech vyvážely poháry a nádoby daleko na sever do Dánska, Norska a Švédska (černjachovská kultura), dtto šperkařství a zlatnictví.

Skodra, Scodra, m. a jezero v Illyrii, dnes Skadarské jezero na černohorsko-albánských hranicích, m. Shkodër v Albánii, tur. Iškodra, viz Labeátové§ 272, 250, 217, 212, 200, 181, 168, 167, 40

Skolotové§ = Skythové, Západní Skythové

Skopás z Aitólie, strat.§ 220-219, 212, 205, 203, 201 - 199, 196
Skopás z Paru, sochař§ 353

Skopádai, Skopovci z Krannónu, thessalský aristokratický rod§ 700, 467

Skopje, dn. sídelní město slovanské Makedonie (= do roku 1946 Vardarska, jižní Srbsko, v hellénských dobách Paionie a již. Dardanie), řím. Scupi, tur. Üskub; srov. pod FYROM§ 217

Skordiskové, Kordistové, thrácko-illyrský kmenový svaz vzniklý po roce 278 smíšením s Kelty odražených za makedonských nájezdů od Delf (Volky Tektosagy) na území zhruba dnešního Srbska s centrem kolem soutoku Sávy (Sávus) s Dunajem (Istrem) v Singidunu, dn. Bělehradu§ 279, 278, 178, 136, 118, 114, 112, 110, 100, 86, 55, 19, 11

Členili se na Velké a Malé Skordisky s tím, že Velcí žili mezi řekami Noarem/Sávou a Moravou/Margos, Malí východně od nich k Dunaji na území dn. BG. Kdysi v předřímských dobách prý obětovali zajatce Beloně a Martovi a pili lidskou krev z lebek obětovaných. Někdy kolem roku 86 byli Římany zlomeni, z velké části vyvražděni, menší část národa prchla za Dunaj a na jeho ostrovy a brzy se stali poddanými Dáků. Za Augusta se poddali Římanům, jejich bojovníci sloužili za žold v římských armádách a v několika generacích se plně romanisovali, za Tráiána dostávali občanství.

Skorilo nebo Koryllos z Dakie, dynasta§ 44

Skostokés z Thrákie, dynasta§ 277

Skotios, h. u Zély§ 67, 47

Skotitás, mí. v Lakónice§ 200

Skotokés ze Skythie, k.§ 107

Skotsko, Skotové, středověký stát, severní součást Spojeného království§ 54
O původu slova viz sub Britannie, Valentia a Calédonia, Kalédonia. Za Římanů jižní hranicí diokletiánské provincie Valentie byl od r. 122 - 128 n. l. Hadriánův val na linii Solway - Firth a Newcastle-upon-Tyne (Pons Aelii). O původu jména vide sub Britannia.

Skotússa, m. v Thessalii§ 639, 408, 371, 322, 197, 192, 189, 182

Skuncha, k. Skythů§ 520

Skydrothemis ze Sinópy, tyr. (?)§ 275 a viz s. v. Sarápis

 

Skylax z Karyandy, mořeplavec§ 519

Skilés ze Skythie, k., s. Araipeithův s Hellénkou z Istrie§ 440

 

Skyllá, s Charibdou obludy nad Messánskou úžinou (Sk. z italské, Ch. ze sicilské strany)§ 270

 

Skyllaion, m. a mys v Bruttiu proti Sicílii, dn. Scilla§ 38

Skyllétion, lat. Scyllacium, Scylacéum, též Colonia Minervia, m. v Bruttiu na břehu Iónského moře, dn. Squillace§ 708, 122

Skýros, ost. v Severních Sporadách§ 476, 468, 387, 167

skytalé, hůl, viz špionáž, policie

skytalismos, poprava roztříštěním hlavy silnou holí, palicí, skytalon, v Argu§ 417

Skythés z Kóu, tyrannos v Zanklé§ 494

Skýthopolis, m. v předjordánské Dekapoli/obecně v Koilé Syrii, dn. Bejt še'an v IL§ 102, 84

 

Skythové, Skythoi, Skythie, Skythis§ § 775, 765, 700, 673, 659, 653, 650, 644, 643, 635, 617, 616, 613, 600, 592, 550, 530, 520, 514 - 512, 496, 492, 500, 450, 440, 400, 340, 339, 329, 292, 250, 177, 150, 129, 124, 111 - 107, 100, 86, 76, 65, 48, 8

Řecké označení národa nebo kmenového svazu íránského, nebo všech národů a ethnik nejasného vymezení severně a východně od dn. Černého moře včetně Kimmeriů až na východ na Sibiř pod Sajanské pohoří v Republice Tuvy, později také v Bessarábii a v západní části Ukrajiny (viz rok 177).

V hellénistické době se východní část Skythů označovala jako Sakové, západní Skythové jako Skoloté, viz pod Sakové. Ass. označení zní Ašguzai, Iškuza, odtud hebr. Aškunaz, viz pod diaspora a Iúdaioi, starorus. Skuf. Později Skythy nazývali hellénští autoři germ. Gothy a vše, co přišlo z ukrajinských stepí (židovské Aškenezim označuje dobově Německo či střední a východní Evropu obecně). Podle hell. lidové etymologie jméno S. souvisí se slovem skytos, kůže kožešina. Byzantští autoři tvrdohlavě dávali jméno Skythů i Rusům.

Roku 2001 nalezla rusko-německá archeologická výprava v turkické Tuvě v Údolí králů poblíž hlavního města Kyzylu skythský hrob muže a ženy ze šestého nebo pátého století s pěti tisíci předměty, šperky o váze dvaceti kilogramů zlata. Předměty jsou ze starší doby, než Sk. přišli do styku s Hellény v oblasti dn. Krymu. Později byly v oblasti učeněny další podobné nálezy.

Sk. šli od asi roku 800 na západ z oblastí v dnešním Mongolsku. Přes dnešní Kazachstán dorazili do Podkavkazí a na Ukrajinu, přešli přes Kavkaz do Íránu, Anatolie a severní Palaistíny. Ve druhé polovině 6. století se prodrali do pozdější Pannonie a k Egejskému moři (srov. nález z Býčí skály na Moravě). Kolem roku 540 sloužili Skythové jako policisté v Athénách. V pátém století žili v dolním Podunají. Kolem roku 200 n. l. o nich zmínky končí.
Hlavní léčitelskou a náboženskou moc měl u Sk. šaman (slovo evenské/tunguzské), tvrdící, že dokáže oddělit duši od těla, zaháněl noc, nemoci, zemětřesení, předvídal. Šamanismus se svým způsobem uchytil v šestém století i v Helladě, srov. Aristeás a rok 550 a pod lékaři. Ctili Apollóna Hyperborejského, jak kult pojmenovali Helléni. Viz také pod šamani.

Skythopolis, m. v Dekapoli, původně Béth Šeán, dn. Tell al-Hosn, od 19. st. v egypt. pramenech, roku 749 n. l. zničeno zemětřesením§ 635, 218, 143

slavnosti chýší, salaší, žid. dožínková slavnost§ viz sukkót

Slezsko, historická země§ 700, 120, 113, 50

sloni, jejich bojové použití§ 600, 326, 325, 303, 275, 274, 270, 262, 256, 254, 251, 236, 218, 215, 214, 212-211, 209, 207, 206, 203-201, 196, 192, 190, 171-168, 163, 145, 144, 121, 111, 108, 107, 81, 55, 22

Řec. elefás snad souvisí s albh-, bílý, světlý, což by souviselo se slonovinou, nebo s výpůjčkou z některého ze semit. jazyků al-ab(ú), slon. 

Seleukos I. roku 303 v míru s Čandraguptou získal mimo jiné pět set indických válečných slonů. Seleukovi indičtí sloni, jistě cvičení, byli se slony z vojska Alexandra Velikého a s posilou z roku 38 SE (viz tam) předky všech bojových slonů, kterých evropský starověk kdy použil (srov. k tomu „sloní bitvu“ z roku 275). Indové slony používali ve válkách od c. 500 a Čandraguptův dar lze pokládat za pravděpodobně největší vojenskou pomoc dějin, starých rozhodně. 

Ve větším měřítku používala slonů jen seleukovská armáda. Helléni poprvé narazili na slony v bojovém šiku u Gaugamél 1. října 331. Předtím Peršané během svých invasí do Evropy slony s sebou neměli a do svých armád je zařadili až opět vládci sásánovští. • Podle hinduistů nese váhu celého vesmíru na svých zádech osm slonů.

Ptolemaiovci neměli k indickým slonům přístup a ani neměli know-how na jejich lov: Afričané lovili zvířata pro slonovinu, nikoli živá. Systemeticky budoval lovecké osady na pobřeží Rudého moře Ptolemaios Filadelfos, když po roce 270 na jih vyslal Satyra a Eumedea. Ptolemaios Euergetés a Filopatór styky s jihem zintensivnili. Lovem slonů a další zvěře byli pověřeni lidé s hodností stratégů Pýthangelos, Lichás, Peitholáos a asi nejvýznamnější ze známých lovců Charimortos, přítel Aitóla Skopy, vrchního velitele vojsk za Epifana; viz rok 196.

Bitvu u Rafie roku 217 zahajoval souboj slonů, který jednoznačně vyhráli indičtí nad africkými. Ptolemaiovští obři z části utekli, neboť prý nesnášeli pach seleukovských z Indie, kteří kromě toho v přímých soubojích byli silnější. K podobnému souboji už pak nikdy nedošlo.

Naposledy bylo Seleukovci slony bojováno v bitvě u Magnésie proti Římanům roku 190. Apamejským mírem z roku 188 předali Římané Antiochovy slony v počtu padesát Eumeneovi II. Všichni zbývající seleukovští sloni byli Římany zmrzačeni podřezáním šlach roku 163 v Antiocheji.

Poslední bojový slon je zmiňován ještě za vlády Micipsovy v letech 149 až 118, což byl zároveň poslední ze slonů kartháginských: do Afriky se dostali přes Ptolemaia I., který je daroval Pyrrhovi a ten o ně přišel na Sicílii. Zřejmě se nejedná o slony africké, kteří se hůře adaptují a cvičí. Ptolemaiovci sice lovili africké slony (viz rok 270), ale jejich úloha v armádě byla zřejmě jen symbolická, nikoli bojová (o jejich použití jako alkoholisovaný popravčí nástroj viz rok 145).

Nicméně Belgičané začátkem minulého století zkoušeli ve stanici Gangala na Bodio na severovýchodu Konga u súdánských hranic africké slony ochočovat a cvičit pro lesní práce, prý se zdarem. To by „indickou“ theorii podlamovalo…

Koncem roku 192 vplul Antiochos III. do Démétriady. Měl s sebou deset tisíc pěšáků a pět set jezdců se šesti slony. Již následujícího roku po bitvě v Thermopylách sloni padli do rukou Římanů. Roku 171 přivedl do Thessalie do války proti Perseovi 22 slonů Misagenés, syn numidského krále Masinissy: byli to poslední bojoví sloni na území Hellady vůbec a první v bojových počtech římské armády.

Snad roku 144 plenil Iónathan v Koilé a dobyl přímořská města, mj. i Gázu. Bojoval proti Arabům a vyplenil okolí Damasku. Král Démétrios II. Níkátór jím měl být dvakrát poražen v poli. Z těchto střetnutí pochází i poslední zmínka o slonech, ale již asi ne bojových, ale těch, které přenechal Démétriovi Filométór I.: tj. africké, k boji nezpůsobilé, srov. rok 163.

V červenci 280 byli Římané v bitvě u Hérákleie na řece Síris Pyrrhem poraženi. Byl to zároveň jejich první bojový kontakt s kontinentálními Hellény, Épeiróty, Makedonci atd. a s bojovými slony, kterým pro místo bitvy zkraje říkali „lúkánští volové“, bós Lúca. M´. Curius Dentatus vedl roku 275 poprvé v triumfu slony, kořist po Pyrrhovi.

L. Caecilius Metellus porazil 251 před Panormem Karthágince, jejichž vojsko bylo posíleno slony. Slony převezl L. Caecilius do Itálie přes Messánu pomocí pontonových prámů, které byly sestaveny ze sudů. Tak se Římané dostali ke svým prvním slonům v dějinách. Ve vojsku však nenalezli nikdy uplatnění: všichni pomřeli jako atrakce v římském circu poté, co byli vedeni v triumfu. Jejich počet byl po zbytek dějin rekordní.

Kartháginci měli mít v této době na Sicílii 142 n. 140 slonů, v triumfu šlo slonů sto dvacet. Někteří zbyli jako kořist po Pyrrhovi, většina zřejmě byla afrického původu. Nejvíce slonů postavili Kartháginci do pole roku 202 v bitvě u Zamy, ale ani osmdesát jich nepomohlo Hannibalovi k vítězství. Nejvíce slonů v bitvě v Evropě zřejmě padlo u hispánské Mundy roku 214, údajně třicet devět. Ptolemios Fyskón měl údajně ve svých stájích roku 145 pět set slonů.

Římanům slony v circu předvedl po dlouhé době až Cn. Pompéius Magnus, když pořádal hry roku 55, viz pod divadlo a gladiátoři. Tehdy bylo v aréně zabito i pět set lvů, republikánský rekord. Pompeius Římanům předvedl „bitvu“ osmnácti slonů s odsouzenci na smrt. Pompéius byl roku 81 pravděpodobně poslední celebritou římskou a evropskou, která v Numidii lovila několik dnů lvy a slony. Pompeius byl též první z Římanů, který se dal (o svém africkém triumfu) vést sloním spřežením.

Nejslavnějším vojenským kouskem se slony bylo Hannibalovo tažení v září roku 218 přes Grajské Alpy průsmykem malého St. Bernharda. Z 58 slonů, které měl k disposici na jaře roku 218 v Hispániích, 21 nechal Hasdrubalovi a s 37 vyrazil do Itálie. Kolik jich v patnácti dnech přešlo Alpy, není známo, ale kolem 21. prosince 218 v bitvě u Trebie sloni ještě proti Římanům bojovali. Přezimování však všechny umořilo až na jednoho, na jehož hřbetu na jaře 217 pokračoval Hannibal k jihu na Řím.

Zřejmě jedinou bitvu, v níž Římanům k vítězství výrazně přispěli sloni, vyhrál C. Domitius Ahénobarbus, cos. roku 122, v jižní Gallii: jeho protivníci Arvernové a Aloobrogové se zvířat velmi báli (viz rok 121). O množství slonů za púnské války viz její průběh. O osudu zvířat, která musela být mírem z roku 201 vydána Římanům, není zpráv.

Kartháginští slonovodi (elefantarchos, viz tam) měli při sobě tesařské dláto, které v případu zjankovatění slona, když se stal neovladatelný a obrátil se proti vlastním vojákům, vrazili zvířeti mezi uši. Byl to údajně nápad Hasdrubalův, syna Gyskonova.

Staří autoři zaznamenali, že sloni nesnášeli berany a kvikot prasat a že už taxilský král Poros poradil Alexandrovi, aby proto slonům poslal čuníky a trubače: touto zvukovou směsicí tlustokožci zjankovatí a obrátí se proti vlastním šikům. Fintu s čuníky údajně použili i Římané proti Pyrrhovi. Alespoň to tvrdí Klaudios Ailiános/Claudius Aelianus, který ve své sbírce drbů Peri zóón idiotétos, O zvláštnostech zvířat, o slonech napsal též, že se slon může zamilovat do ženy, že uctívá měsíčního a slunečního boha a že může rozumět řecky. 

V císařské době v Římě sloni žili. Jejich užití bylo především, dnešními slovy, cirkusácké. Kromě soubojů na sílu, končící smrtí zvířete (císař Caracalla dokázal slona prorazit bidlem; prý), sloužili sloni i k jiným atrakcím. Budoucí císař Servius Sulpicius Galba dával za své praetury o floráliích hry, na nichž poprvé předvedl diváctvu slony jako provazolezce, elephantós fúnambulós. Za Neróna během úvodního ceremoniálu jinak neznámých veleher, lúdí maximí, sjel akrobat do arény na slonu po laně, po katadromu. Byli získáváni z Afriky, do vrcholného císařství nejvíce z Mauretánie, dokud nebyli vyhubeni nebo vytlačeni na jih, a později od Novoperšanů, kteří je dostávali darem z Indie.

Zvířata vždy patřila státu, za principátu císaři. Výjimkou byl soukromník Auréliánus, který obdržel slona darem jako římský vyslanec od perského krále dříve než se stal roku 270 n. l. císařem. Hadriánus dal obří sochu Slunce, viz Sedm divů světa pod kolossos, přemístit ve svislé poloze architektem Decriánem pomocí 24 slonů. Šápúrovi Peršané měli v armádě na tažení do římské Mesopotamie za Iúliána indické slony. Patřili ke stálému vybavení perského vojska.

Novoperský Artaxerxés měl prý ve svém vojsku na 700 indických slonů a za Sevéra Alexandra jich bylo 18 dovozeno do Říma. Za Gordiána III. bylo v Římě chováno 32 slonů (z toho deset od Sevéra Alexandra, Gordián přispěl dvanácti), deset losů, deset tygrů, šedesát ochočených lvů, třicet ochočených levhartů, deset hyen, tisíc párů gladiátorských na císařské útraty, šest hrochů, jeden nosorožec, šest hrochů, deset divokých lvů, deset žiraf, čtyřicet divokých koní a bezpočet dalších. Většinu z nich spotřebovaly tisícileté hry 21. dubna 248 Philippa Araba.

Gallienus na své desetiletí dával hry, při nichž vystoupilo v zápasech deset slonů, 1200 gladiátorů a dvě stě ochočených šelem. Auréliánus s sebou do Říma přivedl dvacet slonů, čtyři tygry, lvy, žirafy, ukazoval losy. Po triumfu roku 274 dával boje 800 párů gladiátorů. Srov. s rozměry před 30 roky za oslav tisíciletí Města. Už žádní slonové.

První domestikovaní sloni jsou doloženi v kulturách v povodí Indu Harappá a Mohendžo-daro z doby cca. 2300 a mladší.

Kraj Neja zřejmě na východním břehu Orontu kolem Apameie, arab. Qala‘at al-Madhíq, byl proslulý slony. Roku 1525 se Thútmósis I. vypravil do Syrie proti Mitanni-Nacharina. Dospěl až k Eufrátu a snad jižně od Karchemiše/Karkemiše na břehu řeky vybojoval s Churrity vítěznou bitvu. Thútmósis byl prvním Egypťanem, který na severu Syrie, v Neja (v pozdější Seleukidě), lovil slony a jednoho dokonce ulovil živého.

Roku 1480 Thútmósis III. na svém třetím tažení v Syrii lovil slony. Roku 1472 králem země Neja lovil Thútmósis III. na Orontu slony a Amenemhet mu přitom zachraňoval život. Ještě novoassyrští králové lovili v Syrii slony.

O velikostech slonů a loveckých příbězích není ze starého věku zpráv, resp. nejsou zachovány. Největší exemplář slona zastřelil 13. listopadu 1955 v Angole Maďar J. J. "Jose" Fenykovi: vážil 24 tisíc liber, tj. zhruba dvanáct tun a vystřelil na něj šestnáctkrát. Vycpaný stojí ve Washingtonu ve Smithsonian National Museum of Natural History. První živý slon ve Spojených státech a v Novém světě se objevil roku 1881 (P. T. Barnum).

Z antiky není známo jméno žádného autora, který by se věnoval slonům. Stará odborná indická literatura, jejíž kořeny sahají někam do časů př. n. l., ale redakčně byla uzavřena až v cca. 10. století n. l., se slonům věnovala. Dílo Hastjájurveda ve čtyřech knihách pojednává o nemocích, léčení a péči o slony, sloní chirurgii a o chovu.

Lovu a výcviku se věnuje veršovaná Mátangalílá autora Nílakanthy. V koránu se 105. súra jmenuje Slon: souvislosti jsou nejasné, snad se vztahují na výpravu aksumského místodržitele Jemenu, kdy se se slony dostal před Mekku. Událost je snad z roku Muhammadova narození (570 n. l.).

Posledním novověkým „bojovým“ nasazením slonů je jejich použití Brity za druhé světové války v Barmě, kde jich na čtyři tisíce pomáhalo stavět mosty a silnice a převáželo raněné do indického Ásamu. Když se jich zmocnili Japonci, stříleli Angličané na slony z palubních kulometů letadel.

První slon severně od Alp, o němž je písemného dokladu, nebyl antický. Velký abbásovský kalífa Hárún ar-Rašíd se roku 801 n. l. v Baghdádu rozhodl věnovat vyslanci čerstvě korunovanému císaři „římské říše“ Karlovi indického slona. Není známo, jak byl stár a jmenoval se prý podle jeho rodu Abúl Abbás (Abú al-Abbás, později lidově zvaný i Abulabaz).

Do Evropy ho přes Egypt, severní Afriku a po přeplavbě z dnešního Tuniska dovedl židovský kupec Isaak. Prošel Itálií a přezimovalo u Lago Maggiore. V červenci 802 dorazil slon ke Karlovi Velikému do Cách (Aachen). Vodíval ho pak s sebou po Germániích a roku 810 náhle skonal. Přežil Hárúna o rok, Karel zemřel o čtyři roky později.

Ve střední Evropě se později slon objevil se žirafou a velbloudem až zřejmě za vlády císaře Friedricha II. (1194-1250), který ho s sebou přivedl z Itálie do Německa (za své vlády to bylo jen dvakrát, kdy se vydal za Alpy). Francouzský panovník Louis ix. (zemřel 1258) přivezl ze šesté křížové výpravy slona, kterého roku 1255 věnoval anglickému králi Henrymu iii. (zemřel 1272). Zvíře skonalo ve stejném roce jako dárce.

Slavný byl "papežský" indický slon Hanno, jehož Leonovi x. věnoval roku 1514 portugalský vládce Emanuel i. (zemřel 1521). Traduje se, že Leo měl z chobotnatce velkou radost, ale indický obr zemřel už po dvou letech života v Římě. Také Leo zemřel ve stejném roce jako slonův dárce.


sloní bitva, porážka anatolských Keltů Seleukovci§ 275

sloupořadí, porticus, v Římě§ 110 (porticus Minuciána vetus), 33 (p. Octávia), 15 (p. Líviae)

 

Slované§ 150 a viz Venetové/Venedové

Slovan, Sláv od "slova" n. "slávy". Z toho v době, kdy lat. servus a řec. dúlos upadlo v zapomenutí, vzešlo germánské a románské sclave, slave, esclave, neboť otroci byli v raném středověku hojně získáváni ve slovanských oblastech, prodávali je Slované i Germáni. O souvislosti s italským pozdravem ciao viz konec indexového oddílu o otrocích.

Slovensko, novověká země a stát§ 10

slovníky, lexikony, viz pod grammaticí a encyklopedie

S’-ma Čchien, historik§ 140, 90

směna, povinná, viz ražba

směnárník, viz bankéř a ražba

Smendés§ = Nesbanenbdžed

Smerdis z Mytilény, královrah§ 618

Smerdis z Persie alias Bardija§ = Gaumáta, Pseudosmerdis

smích, smrt z něj§ viz smrt
Na druhé straně nevázaného smíchu leží obava z toho, aby se jedinec nestal objektem posměchu, gelótofobie. Soudí se, že je jí v současnosti postižena desetina evropské populace. O druzích smíchu viz pod Sardínie.

smlouva, na věčné časy, neomezené časově, viz věčné časy; mezinárodní vztahy, mezinárodní politika, viz pod pakt

smog, starý svět neznal. Proslulý znečištěním vzduchu byl Londýn 19. století. Roku 1880 na zakouřené prostředí zemřelo na dva tisíce lidí. V prosinci 1952 byl vzduch tak hustý, že byly zrušeny koncerty, protože nebylo z hlediště vidět na podium. Více než čtyři tisíce lidí během nejhorších pěti dnů zemřelo na dýchací těžkosti a osm tisíc v následujících měsících.

Nejhustší smogová mlha byla pět dnů v říjnu 1948 v Donoře v Pennsylvanii: V poledne byla viditelnost menší než třicet centimetrů (sic!) a zemřelo dvacet lidí a tisíce onemocněly. President Truman svolal o dva roky později první konferenci o znečištění vzduchu. V letech 1997 a 1998 způsobily rozsáhlé požáry pralesa založené člověkem na Borneu a Sumatře zakouření Malackého průlivu a jižního Malajska. Prý onemocnělo dvacet milionů lidí a hospodářské ztráty pojišťovny vyčíslily na pět miliard liber. Situace po požárech na Sumatře se opakovala roku 2005. Srov. pod ekologie.

smrt, úmrtí na smích§ 367 (zde výčet). Smrt v důsledku radosti z neočekávaného setkání se synem potkala dvě Římanky, když po bitvě u Trasiménského jezera roku 217 neočekávaně spatřily potomky živé. O Nandabajinovi/Nanda Bayin, posledním z vládců největší z barmských říší Taungu historie zachovala, že byl roku 1600 zavražděn v internaci povstalců. Během své vlády hromadil válečné prohry, až byl příbuznými sesazen. Podle jiné tradice však zemřel smíchy, když se od jistého italského obchodníka dozvěděl, že Benátky jsou republikou a že nemají žádného krále.
smrt, v důsledku oslav (v Čechách se zakrátko upil roku 1003 Vladivoj, bratr Boleslava Chrabrého, dosazený na knížecí stolec)§ 230
smrt, za výsměch literární§ 276
smrt, v důsledku zavšivení; srov. také pod války§ 78
smrt, dobrovolná, votivní§ viz sebeobětování
smrt, po snězení syrového polypa§ 323

smrt, dobrovolná nejezením§ 338, 165
smrt, po pádu s koně (a do studně); pádem s koně zemřel konsul T. Mánlius, ve věku 82 let kolem roku 120 achajský historik Polybios a v červenci 450 n. l. Theodosius II., roku 481 král thráckých Gotů Theodorich zv. Strabón (padl na oštěp), 14. ledna roku 1092 první český král Vratislav i.§ 299, 209, 169 (v Číně), 120, 38, 9
smrt, roztrháním těla (davem)§ 80, 44
smrt na skřipci nebo roztrhání koňmi starý věk neznal. Nejstarší Evropanka, která takto zemřela, byla zřejmě roku 613 n. l. Visigotka Brunhilda/Brunehaut, královna franckých Austrasijců, žena Sigeberta I. • Jediným presidentem, který byl usmrcen rozsekáním zaživa, byl v březnu 2009 v Guineji-Bissau vyučený elektrikář Jõao Bernando "Nino" Vieira. Kdosi zavraždil předtím náčelníka genštábu Tagmeho Na Waieho a vojáci v domnění, že za tím stojí president, který se s generálem nesnášel, Vieiru dvakrát střelili a když ještě žil, rozsekali jeho tělo na kusy mačetami. 
smrt, zazděním§ viz zazdění
smrt, uchozením se s vodou§ viz síto
smrt, utrápení nespavostí§ 165
smrt, bleskem§ 88; císař Cárus koncem července 283 n. l. v Mesopotamii po vítězství nad Peršany („Persicus Maximus“) a obsazení Ktésifóntu zemřel úderem blesku za bouře, když prý ležel nemocen ve stanu (není v textu CSD)
smrt, předhozením lvům, více pověstí z římského světa než skutečnosti; poprava nebyla určena svobodným lidem a v hellénském světě byla neznámá. U Římanů začala být praktikována až za vrcholného principátu od 2. století n. l. Bývá spojována s likvidací vzdorných křesťanů, kteří ovšem neměli na takovou smrt „monopol“. První doklad o popravě tohoto druhu je smrt osobního gladiátora a milence Commodova za jeho vraždu o silvestra roku 192: Marcissus zemřel v circu na jaře roku 193 n. l. (není v CSD)
smrt, při souloži: Cn. Pompeius Magnus, manž. Antónie, Claudiovy dcery, byl roku 47 n. l. z císařova rozkazu ubodán. Smrtelná rána ho zastihla při souloži se svým oblíbeným chlapcem
smrt, na záchodu, viz lázeňství a sebevražda (Héliogabalos)
smrt, při konání potřeby, viz Caracalla
smrt, po omráčení cihlou/střešní taškou vrženou ženou§ 272; srov. úmrtí po ráně kusem mlýnského kamene vrženého ženou roku 1179

smrt, v důsledku pozření alpského sýra, tak zemřel císař Antónínus Pius§ 161+
smrt, v horké páře, viz incest
smrt, uchozením§ 235
smrt, z úžehu§ 133

smrt, panovníkova zatajována§ viz Kimón, Xerxés a Artaxerxés, Ptolemaios IV., Commodus, Čchin Š´-chung-ti (210). Pozdější slavná zatajování: např. Rodrigo „Ruy“ Díaz de Vivar alias El Cid Campeador (1099), bojovník s Araby, dětský král Edward VI. Anglický (1553), v obou případech jen na několik dnů, ale u pátého dalajlamy Lozanga Gyatsa (1682) to bylo patnáct let.
smrt, přejet autem, prvním člověkem, kterého přejel a zabil automobil, byl 13. září 1899 v New Yorku Henry Bliss (68). Není v CSD.
smrt, roztrhán psy§ 480, 406

smrt, uhořením v alkoholu, viz pod hostiny.
smrt, ušlapáním, davová smrt: roku 27 n. l. ve Fidenách spadl amfiteátr a zahynulo na padesát tisíc lidí, což je nejhorší "stavební" neštěstí starého věku. Události z roku 59 n. l. v Pompéjích, kde se v amfiteátru seprali domácí s přespolními Nucerijskými, sice vedly k "četným mrtvým" (údaj se nedochoval), ale pravděpodobně nikoli z ušlapání, viz pod Pompéií.

V červenci 1990 se ušlapalo za pouti u Mekky 1426 muslimských věřících (v lednu 2006 362 oběti během rituálu kamenování ďábla). V srpnu 2005 v Baghdádu bylo ušlapáno 965 lidí při panice na mostu přes Tigris, když se rozšířila zvěst, že mezi šíitskými poutníky je sebevražedný terorista. Nejvíce lidí v moderních dějinách zahynulo ušlapáním 24. září 2015 v Mekce při hadždži: 2411 (součtem obětí ze států, odkud se na pouť vydali; dle saúdských úřadů však 769). 

smrt, usmýkáním§ 332

smrt krále v bitvě, tělo nenalezeno§ 705, 47

smrt krále pádem s hradeb, potkala roku 534+ v Tolbiaku/Zülpich v NRW durynského krále Hermenefreda/Herminafrieda, kam byl k jednáním pozván Merovejcem Theuderichem I. Kronikář Gregorius z Tours nevěděl, kdo to ve tmě na procházejícího se krále spáchal, ale Frank Theuderich v tom prý jistě měl prsty (není v CSD).


Smyrna, m. v Iónii, dočasně s jménem Eurydikeia, dn. Izmir v TR§ 716, 650, 617, 550, 360, 301, 263, 197, 196, 155, 150, 105, 86, 50, 43
Původně leležská lokalita byla kolem roku 1000 kolonisována Aioly. Kolem roku 850 měla cihlovou hradbu a asi pět set domů; jsou to zatím nejstarší odkryté zbytky hellénských městských domů. Smyrna měla tehdy asi dva tisíce obyvatel v hradbách a asi tisíc v okolí, jak odhadují archeologové. Po lýdské okupaci Gýgově byla S. přestavěna do pravoúhlých ulic a je to zřejmě důkaz, že města měla šachovnicovou podobu už v sedmém století.

Smyrnos z Athén§ arch. 500

Snedžemibré Nechthanebhé§ = Nektanebis

sněm, viz ekklésiá a komicie

sny, snopravectví, výklad snů, věštění podle snů, snáře: Výklad snů, věštění podle snů, patří mezi nejstarší „discipliny“ umění či vědy o budoucnosti, které se obecně říká věštění. Výklad náznaků dějů budoucích pracující se statistickými démografickými a ekonomickými údaji se dnes nazývá futurologie, resp. prognostika. Je to poslední stadium starého vykladačství. Také futurologie má stejnou slabinu, jako výklady věštců: výklad budoucnosti a budoucího jevu často není shodný.

Výklad snů neboli oneirologie, oneirokritika, oneiromantie jako součást mantiky, tzn. věštění, dosáhl u Hellénů stadia, kam se předtím starší kultury nedostaly, totiž do stavu vědeckého popisu celé discipliny.

Z historicky známých věštců (oneirokrítes, lat. onírocrités n. somniórum coniector/interprés) vynikali: Aristandros z Telméssu byl osobním vykladačem snů Filippa II. a jeho syna Alexandra, kterého doprovázel na celém asijském tažení. Jeho mladší současník Archeláos Egyptský se jako první z Hellénů snopravectvím zaobíral literárně, a to v básni „Zvláštnosti přírody“. Systematicky řazené oneirologické příručky známe především od pozdějších autorů, dochoval se však pouze Snář Artemidóra z Efesu z doby císaře Marka Aurelia. Arabský překlad Artemidóra pod názvem Kitáb tabír ar-rujá byl významnou inspirací snáře Muhammada ibn Sírína z Basry (653-728).

Autory jiných snářů byli v druhé polovině prvního století n. l. astrolog Antipatros, lékař Apollónidés Kyperský, Apollónios z Attaleie, Artemón z Mílétu, Filochoros, Foibos z Antiocheie, Níkostratos z Efesu, nebo vykladač symboliky čísel a filosof Panyasis z Halikarnássu.
Z egyptských vzorů je nejstarší snář z 19. dynastie, papyrus Chester Beaty iii., dochované jsou zlomky klínopisných snářů. Ekstatické formy věštění nebyly populární v Egyptě, ale ve Foiníkii a Anatolii a zřejmě tudy se do staly k Thrákům a místně k Hellénům, viz pod věštírny.

Mimo sny věštěno ze všeho možného. Věštění ze sekery, axinomantie, probíhalo podle jejího pohnutí při zatnutí do kůlu: viníkem byl ten, při vyslovení jehož jména se zachvěla. Nekyomanteia či nekromanteia se dovolávala mrtvých. Podle obličeje věštili léta příští metóposkopové (metópomantie).

sňatek, svatba, manželství, s vdovou po příbuzném§ viz vdova
sňatek, s tetou§ 344, 95
sňatek, se sestrou§ 424 (v Persii), 353, 351, 344, 296 (poprve mezi Hellény), 279 (s nevlast. dcerou a sestrou současně), 276, 272, 211, 196 (vdaná za tři bratry), 176, 172, 164, 162, 145, 142, 116, 115, 112, 111, 102, 80, 51, 47
sňatek, s dcerou§ 80
sňatek, s vlastní matkou§ 3
sňatek, s nevlastní matkou§ 80
sňatek se sestřenicí§ 268
sňatek s příbuzným z donucení§ 241
sňatek, hromadný vojenský, hromadná svatba v Súsách, největší§ 324
sňatek, správný věk muže a ženy, viz ženy
sňatek, svatý, viz pod hieros gamos
svatební cesty, viz pod ženy
Sňatkové kanceláře starý svět neznal. První zřejmě otevřel 29. září 1650 v Londýně na Threadneedle Street Henry Robinson. Prvním zákazníkem jeho Office of Addresses & Encounters byl sir John Dimly, lord of Manor & Henry Castle (sic!), který chtěl, aby mu vyhledal (jakoukoli) ženu s majetkem nejméně tří set guinejí.