So-Sz

 

Soaimos z Itúraje, aram. Suhajm, lat. Sohaemus§ 1. Héródův frúrarchos, 29; 2. král itúrajský let 38-49 n. l.

Soaimos z Emesy§ několik příslušníků panovnické dynastie emessénské Sampsigeramů, viz rok 54+

 

sociální nepokoje, bouře, národně sociální a n. osvobozenecké§ 174, 166, 165, 115, 108

sociální podpory, programy, sociální politika státu, sociální zabezpečení, viz pod ceny, daně, důchod

socialismus, „utopický“§ 400, 278, 276, 265

S. s centrálně plánovaným hospodářstvím a diktaturou jedné vládní-revoluční strany s různě vyspělým kultem osobnosti byl od dvacátých let 20. století a od poloviny tohoto století státní systém v Sovětském svazu a jeho satelitních režismech ve východní Evropě a v řadě afrických a asijských zemí. Údajně nejvyšším stadiem lidského společenství bude život v komunismu, společnosti beztřídní, bezkonfliktní, všeobecně spravedlivé.

Pro revoluční socialisty a komunisty vede cesta do tohoto pozemského ráje přes krvavou revoluci nazývanou nastolením vlády dělníků a rolníků, odstranění vykořisťovatelů. Do třetího tisíciletí s. vydržel v různých formách v jihovýchodní a východní Asii, na Kubě a populární je v Latinské Americe.

Původní dělnický socialismus z poloviny 19. století se postupně rozštěpil na parlamentární sociální demokraty a revolucionářské komunisty. Mezi komunisty jsou lokální modely maoismu, eurokomunismu, reformního komunismu atd., vedle sociálních demokratů jsou (národní) socialisté, atd.

Výrazivo není starověké. Nápady „socialisovat“ jsou ovšem hellénské, třebaže míra „státu“ byla nesrovnatelně vyšší než u novodobých a moderních společností. Srov. zákony omezující vlastnictví majetku v klasické Spartě, uspořádání athénského státu, kde majetní lidé byli z ústavy povinni převzít na své náklady státní výdaje v „kultuře“ a vojenství, nebo jim hrozil zákon o výměně majetku s chudším spoluobčanem, antidosis.

Na začátku čtvrtého století žil Faleás z Chalkédónu, první evropský společenský kritik a theoretik státu. Zasazoval se o rovné právo na půdu a na majetek, v obcích chtěl prosadit sociální mír. Faleás zřejmě byl prvním socialistou dějin. Prapodivným prakomunistou byl Athéňan Platón, který pro svůj ideální stát doporučoval zavést společné vlastnictví žen a dětí, elitním vrstvám dozorců a vojáků zrušit soukromý majetek, aby se stát zbavil vnitřních rozbrojů, děti vychovávat ke zdatnosti ve válečnictví. Bojovník, který ve válce zklame, opustí šik, bude přeřazen z kasty vojáků mezi řemeslníky.

Třídnímu státu Platónovu, jak ho podal jeho literární Sókratés v dialogu Ústava, dominují filosofové... Platón se pokoušel pro své představy získat například syrákúského vládce Dionýsia I., třikrát ho navštívil na Sicílii, ale potřetí ho samovládce už raději prodal do otroctví. Platón byl aristokrat a ve svých představách zdokonaloval existující poměry v aristokratickém uspořádání Sparty.

Někdy po roce 280 se v etruských Volsiniích dostali k moci "propuštěnci a otroci" a domohli se stejných práv jako etruští patricijové; režim a město vyvrátila římská intervence, viz roky 265n. Někdy kolem roku 278 se od makedonského království odtrhla Kassandreia (viz tam). Démagógos Apollodóros vyhlásil město za svobodný stát, stal se jeho samovládcem s jednou z nejhorších pověstí hellénských dějin (že by sociální revolucionář?; vládl do roku 276). S Apollodórem uzavřel spojenectví seleukovský král Antiochos I.

Roku 133 založil v Pergamu Aristoníkos alias Eumenés Filopatór stát héliopolítů, tj. občanů slunce, postavený na nových sociálních základech, které snad souvisely s názory Falea z Chalkédónu. Aristoníkovým rádcem byl přítel stoika Antipatra z Tarsu Ital Blossius z Kum či Kýmy, který byl předtím v Římě s rhétorem Diofanem z Mytilény ideologem reforem Ti. Sempronia Graccha a který po Gracchově smrti směl odcestovat do Anatolie. Zde si po roce 129, po potlačení Aristoníkova pokusu, vzal život.

V Argu se po bitvě u Tírynthu roku 491 dostali k moci údajně otroci (zřejmě hanlivé označení pro místní démokraty), které na obranu proti Sparťanům svolala básnířka Telesilla - takto první „revolucionářka“ evropských dějin. Oddílům velel jistý Kelandros z Figalie. Sparťany (?) byli „revolucionáři“ poraženi až po delším boji, snad v letech 490 až 488. O povstání otroků a jejich vysněných státech viz pod otroci. Někdy po bitvě u Megalopole roku 331 se v Pelléně dostal k moci s pomocí Makedonce Korraka a na Alexandrův pokyn (!) vyhlášený áthléta a filosof Chairón či Cheilón. Vládl prý v Pelléně s pomocí otroků.
Srov. také pod banky, ceny, daně, eranos, půda, otroci, revoluce.

societás, ve významu podnikatelská firma, společenství viz pod ceny

sodálitás, spolek, společnost§ viz volby, spolky

Sodomítis limné§ = Mrtvé moře

Sófanés z Dekeleie, strat.§ 491, 478, 464
Sófanés z Fókidy, strat.§ 347

Sofagasenos z Kófény, dynasta§ 206

Sóféné, též Sófanéné, západní část Armenie§ 774, 250, 181, 162, 99, 69, 66
Největší satrapie Armenie, mnohdy samostatná, dříve churrit. Alše, Alzia, Zamua; ass. Súpa/Súpana; z Římanů ji podrobil Lucullus a po něm Pompeius. Sídelním městem byla Karkathokerta (pl.), viz.

sofisté hellénští, srov. také pod školy filosofické:
Prvními mysliteli a šiřiteli populistického liberalismu byli v evropských dějinách sofisté (sofistés, sofistai - „moudrý, vzdělanec, myslitel, ten, kdo něco umí, učitel moudrosti“). Původně tak byli označováni v 5. století myslitelé všeho druhu, tedy i „filosofové“ (přírodní, iónská filosofie apod.). Teprve díky posměšné kampani autorů tzv. staré attické komedie (viz) se na sofisty začalo pohlížet s vrchu a po celý zbytek hellénských dějin se označení sofistés považovalo víceméně za nadávku.

Učenci přitom sami sebe navzájem považovali spíše za něco lepšího, než pouze za ony sofisty, ale „přátelským“ oslovením neunikl téměř nikdo: tak např. proslulý řečník Lýsiás pokládal za sofistu i Platóna, který si zase vyřizoval účty se sofisty v řadě svých dialogů. Vyčítal jim, že neprosazují pravdu, ale sami sebe.

Mnohem později, za principátu, v době tzv. druhé sofistiky, se naopak označení sofista stalo poctou pro klasicky vzdělané literáty a bylo to označení pro hlasatele filosofie; proto se označení sofistés dostalo od Lúkiána také Ježíšovi. Srov. též řečnictví a autory řečnických učebnic.

Hellénská démokratiá politisovala, soudila a soutěžila veřejně. Argumenty a celkový dojem vítězily na shromážděních občanů. Kdo nevynikal přirozenou výmluvností, musel se uměním agory, tj. řečnictví, argumentaci, ale i dalším dnes tzv. humanitním oborům, naučit. Úhrnné politické vzdělání poskytovali právě sofisté, vzdělanci cestující po celém hellénském světě, putující z místa na místo, lidé zvyklí žít ve všech společenských vrstvách, učitelé a poradci aristokratů, obchodníků, lidí „neurozených“, ale i králů.

Měli mnoho zásad, přímo jimi sršeli, ale dvě vynikají nade všemi jako společné motto celého „hnutí“, neboť se navzájem potvrzují. 1. Metron chrématón anthrópos, tj. člověk je mírou (všech) věcí, a 2. Gnóthi seauton, tj. poznej sebe sama, které si Helléni v Delfách napsali na Apollónův chrám (připisováno jednomu ze sedmi mudrců Cheilónovi).

Vyučovali rhétorice i grammatice, literatuře i správnému přednesu, umění vedení dialogu a důkazů-argumentů, pěstovali každý svou osobitou filosofii i životní styl: moderně by se řeklo, že dbali na na svůj obraz v mediích. Pro výklad argumentace v řečnictví vymýšleli sofisté sofismata, úsudky vědomě zaměřené k oklamání (záměrné používání sofismat se pak nazývá sofistika). Řečnictví není disciplina na dokazování pravdy, ale vzbuzení dojmu o ní, tedy opět velmi moderní funkce.

První vyučovali, že každá věc podléhá minimálně dvojímu pohledu a sofistická zásada „slabší důvod činit silnějším“, ton héttó logon kriettó poiein, se dnes jeví jako erbovní heslo např. advokacie a lidí podnikajících v oboru lidských práv. Sofisté byli za svou práci často velmi dobře placení, někdy královsky. O Prótagorovi se říká, že dostával větší mzdu než např. sochař Feidiás. Jako první si řekl o odměnu za výchovu sto min. O půl tisíciletí později požadoval Polemón z Láodíkeie/M. Antónios P. za jediné vystoupení od athénského bohatce Héróda Attika 250 tisíc drachem (čili téměř 42 talenty, to byl velký majetek) a od jistého krále na Bosporu Tauridském talentů deset; v obou případech své peníze dostal. Jiný z tzv. druhých sofistů Skopeliános z Klázomen, učitel Polemónův, obdržel od Attikova otce za přednes synovi, tedy neveřejné vystopupení, patnáct talentů. Jako autor soudní řeči si Polemón vzal od jistého chlapíka z Lýdie dva talenty a za své členství v Hadriánově Múseiu dostával od principa ročně 250 tisíc drachem, srov. zde výše. Jinak v této době dostával učitel řečnictví v Athénách na místě státem hrazeného pedagoga deset tisíc drachem. Jinak za výuku řečnictví si Proculus z Naukrátidy počítal na žáka sto drachem.

Od 3. století roli sofistů převzali, alespoň v nižších vrstvách hellénské populace, kynikové. Sofisté zpochybňovali autoritu státu a náboženských pověr a svým výrazným světonázorovým skepticismem ovlivnili historii evropského myšlení. Činnost a výsledek práce sofistů je jedním ze společných mystických základů evropské civilisace.

Chronologicky a podle zaměření můžeme klasické sofisty rozdělit na větev starší a mladší. Mezi nejvyhlášenější starší sofisty patřil Démokritův žák Prótagorás z Abdér, který se jako první z lidí nazval sofistou (jako protiklad k pýthagorovskému filosofos, „milující moudrost“). Byl asi prvním z Hellénů a vůbec lidí, kdo říkal, že na tutéž věc jsou dva protichůdné výklady: to je základní věta revoluce společenského uvažování, základní kámen liberalismu a omezení theismu. Ve výkladech dělal slabší důvod silnějším, princip uchopený advokacií.

Proslul výrokem, že měrou všech věcí je člověk, jsoucích, že jsou a nejsoucích, že nejsou; Platón později Prótagorovu moudrost zvrátil ve čtvrté knize svých fantaskních Zákonů/Nomoi tvrzením, že měrou všech věcí je bůh a ne "nějaký člověk, jak říkají".

Prótagorův spis O bozích, Peri theón, vykládal o tom, že bohy nelze poznat, ani že jsou, ani že nejsou, protože v tom brání „nezjevnost bohů“ a příliš krátký lidský život. Na popud krátké oligarchické konservativní vlády rady čtyř set bylo dílo prý roku 411 spáleno na agoře (údajně celý „náklad“ - první takový případ v evropských dějinách!) a on musel opustit Athény. Srov. pod knihy.

Cestou na Sicílii ve svých sedmdesáti letech utonul při námořní katastrofě. Věnoval se grammatice, pojmenoval slovesné časy a zavedl dialog kopírovaný pak Sókratem. Prótagorás byl prý též první, kdo si dal za výuku zaplatit sto min stříbra (sám pocházel z „dělnických“ vrstev, živil se původně jako nosič a prý vynašel jakousi podložku pod svazky otepí na ramena a je prvním z velkých příkladů selfmademanů).
Své filosofické spisy nepředčítal, ale hlas mu propůjčoval jeho žák Archagorás, a to buď v domě Eurípidově či Megakleidově, nebo v Lykeiu, které se o sto let později stalo sídlem peripatetiků. Jeho žákem byl Archagorás, Euathlos.

Gorgiás z Leontín (zemřel kolem roku 380) se v Athénách stal zakladatelem řečnické prosy. Svou činností si vydělal dost peněz a byl prvním z Hellénů, který vyzval k jednotě proti Barbarům (= Peršanům; zřejmě na olympiádě roku 408). Z Gorgiových žáků vynikli z řečníků Pólos, Lykofrón, Prótarchos a Alkidamás.

Hippiás z Élidy podnikal, obdobně jako Gorgiás, za svou vlast diplomatické mise. Vynikal vzdělaností do té míry, že polyhistorně přednášel všechny vědní obory, od astronomie, aritmetiky a geometrie po starožitnosti a Homéra. Je též znám jako autor ethnografického a historického spisu a připomíná se také jeho řemeslná zručnost. Ve snaze být plně soběstačný presentoval jednou na olympiádě oděv, boty a doplňky zcela vlastní výroby. Látku utkal, v purpuru obarvil, obroubil, boty vyrobil, zlatý prsten ukul a opatřil rytinou stejně jako u dalšího prstenu osobně vyryl motiv do drahokamu.

Prodikos z Iúlidy na Keu se rovněž zabýval „diplomacií“ a kromě toho fysikálními a matematickými problémy, bohy považoval za zbožnělé hrdiny a vynálezce (např. víno = Dionýsos). I jemu učitelování vynášelo. Sofista Euénos z Paru se proslavil jako autor veršovaných moralisujících rčení. Athéňan Antifón je pro nás zajímavý tím, že jako první na evropské půdě prohlásil, že si jsou lidé rovni, dokonce Helléni s Barbary: „Od přírody jsme všichni ve všem zrozeni, i Barbaři i Helléni… Neboť všichni dýcháme do vzduchu ústy a nosem a všichni jíme rukama.“

Už ve starém věku panovala nejistota, zda tento Attičan není shodný se stejnojmenným řečníkem (popraven 411). Kuriosní ale je to, že se postavil na stranu oligarchů a na smrt ho poslali démokraté. Sókratův vrstevník Hérodikos ze Selymbrie proslul jako učitel tělesných cvičení, zřejmě zakladatel evropské léčebné gymnastiky či nápravného tělocviku-rehabilitace.

Z mladších sofistů jsou nejznámější Alkidamás, Lykofrón, Thrasymachos, Kalliklés a Kritiás. Mladší sofisté se obvykle dosti aktivně míchali do politiky svých vlastí. Alkidamás z Elaie byl žákem Gorgiovým, při svých řečnických výstupech dával přednost improvisaci a prohlašoval, že bůh (bohové) učinili všechny lidi svobodnými, příroda nikoho neučinila otrokem: „Bůh dal všem svobodu, nikoho neučinila příroda otrokem.“

Lykofrón, který nějaký čas žil na dvoru Dionýsia II. Syrákúského, odmítal aristokratům nějakou roli v politice, protože je podle něho urozenost jen pouhým míněním a zákony měl za společenské dohody, aby se občané navzájem před sebou chránili a nikoli za prostředek, jak se zušlechtit. Thrasymachos z Chalkédonu se mj. proslavil tím, že opovrhoval bohy a pochyboval o jejich existenci, když je ve světě tolik nespravedlnosti. Spravedlivé není nic jiného než prospěch silnějšího.

Některé jeho politické řeči byly určeny jako letáky na podporu athénských démokratů (cizinci neměli práva vystupovat na sněmech). Z omrzelosti se měl oběsit. Nad metoiky, tj. lidmi, kteří se v Athénách usadili, ale neměli občanská práva, bděl od poloviny 5. století kult Dia Metoikia.

Naopak aristokraticky orientovanými sofisty byli Athéňané Kalliklés a Kritiás, jeden z předáků Třicítky, který, ač součást oligarchické vlády, hájil názor, že náboženství je výmysl na šíření strachu, aby se lidé kořili vládě. Kritiás, žák Gorgiův a Sókratův, Platónův strýc, a Kalliklés už nejsou vlastními sofisty, ale pocházejí z jejich prostředí. Rovněž Sókrata lze považovat za sofistu a vzhledem k tomu, že po sobě nezanechal žádný spis, nedokážeme rozpoznat, co je Platónovo, který Sókrata tolik zpopularisoval, a co Sókratovo.

Kritiás byl autorsky plodný, psal elegie (oslava Alkibiadova), o ústavách a ve verších o vzniku bohů a zákonnosti (Sísyfos): „vynalezl lidem bázeň před bohy který´s muž moudrý, aby měli strach také tehdy, kdyby něco v tajnosti buď činili nebo mluvili nebo myslili.“ Tak prý vznikl představa, že bohové všechno vidí a slyší a že jsou všemocní.

Athéňan Polykratés sepsal řeč mimo jiné proti Sókratovi a vyučoval na Kypru. Byl mimo jiné učitelem Zóilovým, který tolik kritisoval Homéra.
Xeniadés z Korinthu bývá rovněž zahrnován do počtu sofistů, ale do historie vstoupil spíše jako majitel kynika Diogena. Své jméno měli bratři Euthydémos a Dionýsiodóros z Chiu, vyučující v Athénách válečnickému a bojovému umění (4. st.?).

V římské éře kvetla "druhá sofistika", intensivně za adoptivních principů podporovaná filhellénskými elitami v Římě i provincii. Athénaios z Naukrátidy, grammatik a sofista, byl z nich autorem nejrozsáhlejšího souvislého díla. Žil ve 2. až 3. st. n. l. v Alexandrii a v Římě a sepsal rozsáhlou Hostinu sofistů/Sofisté u stolu, Deipnosofistai, o zřejmě třiceti knihách s citacemi z 800 literátů (sic!). Výpisy se zachovaly z patnácti knih (nejde-li o celé dílo?), většinou se nějak vztahující ke gastronomii.

Ailios Aristeidés (zemřel krátce po M. Aureliovi, viz rok 117+) hodně cestoval a ve své řečnické škole ve Smyrně učil zdarma. Od prý posledního  velkéhopředstavitele výmluvnosti starých sofistů se dochovalo 55 řečí. Kolem roku 170+ se v Praeneste narodil sofista Ailiános Klaudios, Claudius Aelianus. Žák sofisty Pausania a ačkoli propuštěněc, byl pontifikem v rodném městě. V Římě vyučoval latinsky, ale psal řecky příběhy o zvířatech, kuriosity o lidech a spisy stoické filosofie (nezaměňovat s Ailiánem, autorem spisu a taktice a falanze z doby Augustovi). O zvířatech a o mýthických příbězích psal v 1. st. n. l. též Alexón či Alexandros z Mindu.

V augustovské éře v Římě vynikal učitel řečnictví Níketés, o němž nevíme nic. Později za Seneky byl slavný jeho jmenovec rodem ze Smyrny. Pravděpodobně byl učitelem Skopeliána z Klázomen, učitele Polemónova, viz zde výše. Za Flaviovců a Tráiána vynikl filosofující řečník Dión z Prúsy zvaný Chrýstomos, jeho oslavné řeči se zachovaly. Za M. Aurélia byl slavný sofista Attikos Héródés z Marathónu (zemřel 177+), viz rok 133, kde jeho a otcovo celé jméno. Patřil k nejbohatším mužům říše a zkrášlil Athény a hellénský svět několika stavbami a dalšími kulturními počiny. Lidem, které obdivoval, dával pěkně vydělávat, viz zde výše o Polemónovi z Láodíkeie a o něm rok 144+. 
Ve 4. st. n. l. proslul rhétór a spisovatel Afthonios z Antiocheie Syrské („progymnasmata“). Do okruhu kolem arabské císařovny Iúlie Domny patřil autor životopisů filosofů a slavných sofistů Filostratos z Lémnu, jeden ze tří čtyř stejnojmenných literátů z poloviny druhého až polovinu třetího století n. l. Jiný sepsal životopis Apollónia z Tyan, jiný popsal obrazy.

Sofisté, stavitelé demokracie

Sofistická revoluce v pátém století př. n. l. byla prvním převratem evropských dějin, který nebyl postaven na změnách majetkových poměrů ani mocenských.
Sofisté vytvořili základ volně uvažující a rozvažující, liberální, Evropy. Instituce svobody slova, úsudku a přesvědčení vycházející z volně přístupného vzdělání odlišilo západ od orientálních despocií.

Sofista, řec. sofistés, sofistai, znamená „moudrého člověka, vzdělance, myslitele, toho, kdo něco umí, učitele moudrosti“. Díky posměšné kampani autorů tzv. staré attické komedie se na sofisty začalo pohlížet s vrchu a po celý zbytek hellénských dějin se slovo sofistés považovalo víceméně za nadávku.
Za principátu, v éře tzv. druhé sofistiky, se naopak označení stalo poctou pro klasicky vzdělané literáty a pro hlasatele filosofie; proto se označení sofistés dostalo od Lúkiána také Ježíšovi.

Hellénská démokratiá politisovala, soudila a soutěžila veřejně. Argumenty a celkový dojem vítězily na shromážděních občanů. Kdo nevynikal přirozenou výmluvností, musel se uměním agory, tj. řečnictví, argumentaci, ale i dalším dnes tzv. humanitním oborům, naučit.

Úhrnné politické vzdělání poskytovali právě sofisté, vzdělanci putující z místa na místo, lidé zvyklí žít ve všech společenských vrstvách, učitelé a poradci aristokratů, obchodníků, lidí „neurozených“, ale i králů.
Měli mnoho zásad, přímo jimi sršeli, ale dvě vynikají nade všemi jako společné motto celého „hnutí“: 1. Metron chrématón anthrópos čili člověk je mírou (všech) věcí, a 2. Gnóthi seauton, poznej sebe sama, které si Helléni v Delfách napsali na Apollónův chrám (připisováno jednomu ze sedmi mudrců Cheilónovi).

Vyučovali rhétorice i grammatice, literatuře i správnému přednesu, umění vedení dialogu a důkazů-argumentů, pěstovali svou osobitou filosofii a životní styl. Vymýšleli sofismata, úsudky vědomě zaměřené k oklamání. Záměrné používání sofismat se nazývá sofistika.

První vyučovali, že každá věc podléhá minimálně dvojímu pohledu a sofistická zásada „slabší důvod činit silnějším“ se dnes jeví jako erbovní heslo např. advokacie. Řada ze sofistů odmítala dělení světa na hellénský a barbarský (tedy takový, kde neumějí řecky, neznají gymnasia a neuctívají olympské bohy), tvrdila, že lidé si jsou rovni (Antifón z Athén), nebo že bohové dali svobodu všem a že otroctví není přirozené (Alkidamás z Elaie).

Od 3. století př. n. l. roli sofistů převzali, alespoň v nižších vrstvách hellénské populace, kynikové. Sofisté zpochybňovali autority a náboženské pověry a svým výrazným skepticismem ovlivnili historii evropského myšlení. Činnost a výsledek práce sofistů je jedním z mystických základů evropské civilisace.
Z desítek jmen je těžké vybrat nejslavnější. Démokritův žák Prótagorás z Abdér (zemřel po roce 420 př. n. l.) se jako první nazval sofistou (jako protiklad k pýthagorovskému filosofos, „milující moudrost“). Zavedl dialog kopírovaný pak Sókratem.

Prótagorás byl prý též první, kdo si dal za výuku zaplatit sto min stříbra. Pocházel z „dělnických“ vrstev, živil se původně jako nosič a prý vynašel jakousi podložku pod svazky otepí na ramena. Je prvním z velkých příkladů evropských selfmademanů.
Gorgiás z Leontín (zemřel kolem roku 380) v Athénách založil řečnické prosy. Svou činností si vydělal dost peněz a byl prvním z Hellénů, který vyzval k jednotě proti barbarům (= Peršanům; zřejmě na olympiádě roku 408).

Hippiás z Élidy (zemřel roku 399 př. n. l.) podnikal, obdobně jako Gorgiás, za svou vlast diplomatické mise. Přednášel všechny vědní obory, od astronomie, aritmetiky a geometrie po starožitnosti a Homéra. Ve snaze být plně soběstačný presentoval jednou na olympiádě oděv, boty a doplňky zcela vlastní výroby.
Látku utkal, v purpuru obarvil, obroubil, boty vyrobil, zlatý prsten ukul a opatřil rytinou stejně jako u dalšího prstenu osobně vyryl motiv do drahokamu.

psáno pro časopis Týden, nepublikováno

Sofoklés z Kolónu Hippiova v Athénách (po smrti byl v Athénách ctěn jako hérós Dexión), s. Sofillův, manž. Níkostratin a zřejmě také Theóridy ze Sikyónu, o. Iofóntův a Aristónův (se Sikyóňankou), rovněž tragických básníků§ 496, 468, 443, 441, 435, 420, 413, 411, 409, 406, 401

Sofoklés z Athén, stratégos§ 425 - 424, 404

Sofónidos z Athén, o. Efialtův§ 461

Sofonisbé, Sofoniba, pún. Safan-bá´al, dc. Hasdrubalova (Gyskónova), vzdělaná literátka a krasavice, snoubenka Masinissova a manž. Syfakova a posléze i Masinissova§ 206, 203

sofos, sofoi§ mudrc, viz Sedm mudrců

Sófrón ze Syrákús, mímograf§ 450
Sófrón, nauarchos Ptolemaia III.§ 245
Sófrón z Amprakie§ 432 (Ol.)

Sófroniskos z Athén, o. Sókratův§ 470, 406

Sófrosyné, manž. Dionýsia II.§ 347

 

Sófytés, vládce v Paňdžábu§ 303

Sogdiáné, Sogdové, země, satrapie a íránský národ ve Střední Asii, na území zhruba dn. jižního Uzbekistánu a západní části Tadžikistánu, čín. Kchang-ťü/Kangju§ 600, 480, 329 - 327, 323, 321, 292, 200, 160, 128, 56, 53, 36
Sughd je dnes jedna z tádžických provincií s hlavním městem Kchudžantu (dř. Leninabad). Do země dorazili až po Alexandrově výpravě, vytlačili odtud Tochary, pod jejichž protektorátem žili. kolem roku 270+ Sogdy podmanili nomádští Chiónité a splynuli pak s Hefthality resp. se středoasijskými Huny, kteří natáhli dále na západ. Chiónité, řecké slovo, bývá též spojováno s Hunny/řec. Únnoi; srov. rok 356+. 

Sogdové, ethnikum indické v dn. PAK, jiné od předešlého§ 325

Sogdis, trůnním jménem Xerxés II., k. Peršanů, syn Artaxerxův§ 425, 424

Sohaemus§ viz Soaimos

 

sochaři, sochařství:
Sochařská díla patří mezi nejznámější zachované a hmatatelné odkazy starověku. Helléni milovali pocty, žili pro uznání spoluobčanů, podoby slavných stály na každém rohu. Jen klasická Sparta, ačkoli kultovně živila ctižádostivost, opovrhovala jejími obrazy. Král Agésiláos II. se odmítal dát ztvárnit do bronzu či kamene nebo namalovat, ačkoli žil v době boomu výtvarného umění.

Pestrobarevná sochařská a malířská díla neodmyslitelně patřila k hellénským sakrálním a veřejným budovám a prostorám. Města jich byla plna. Hellénům se proto „florentská nemoc“, či hyperculturamie, závrať turistů z místa s vysokou koncentrací uměleckých předmětů, nemohla přihodit. Každý stát a chrám se pyšnil nějakou zvláštností, stejně jako všude bylo množství tuctových soch stavěných v poctu zasloužilým občanům.

Originálů se však zachovalo jen nepatrně, stejně jako literatury o sochařských dílech. Kromě poznámek u Pausánia největším výčtem slují poznámky Plíniovy v jeho encyklopedii. Specialisované staré práce jako řečníka Kallistrata Athénského (a Démostheneova politického soupeře?) s názvem Popisy soch se nedochovaly žádné.

Většinou známe díla v mnohem mladších řemeslnických kopiích, vyráběných v římské době seriově na zakázku kameníky, srov. o ateliérech na bronzová díla zde níže.

Jeden takový výrobek byl 13. června roku 2002 v Londýně vydražen za 7,926,650 liber, tj. 11,67 milionů dolarů. Byla to mramorová soška Venuše z pozdního prvního nebo začátku druhého století n. l., tzv. Jenkins Venus, kopírující pravděpodobně bronzový originál Práxitelovy Afrodíty Knidské (aukční síň Christie´s tím překonala svou rekordní nabídku z roku 1994, kdy za 7,7 milionů liber vydražila sádrový assyrský basrelief z doby kolem roku 800).

7. června 2007 byla v newyorské pobočce Sotheby´s vydražena metrová bronzová šoška Artemidy se srnou za 25,5 milionů USD. Sousoší na první pohled nebudí zdání antického originálu a je pokládáno za falsifikát spočívající na klasicistní práci z doby kolem roku 1800.

Uchovaných bronzů je nesrovnatelně méně než budí zdání nabídka obchodníků se starožitnostmi, poněvadž jich bylo v pozdních dobách antiky a za křesťanů používáno jako mincovního materiálu (srov. níže pod Práxitelés). Poptávka po „starém“ umění je v posledních desetiletích ze strany zbohatlíků vysoká a obchod s falsifikáty výhodný.

5. prosince 2007 vydražila aukční firma Sotheby´s osmicentimetrovou vápencovou sošku stolící lvice nalezené v okolí Baghdádu z doby kolem roku 3000 za 57,2 milionu USD.

Podoby bohů a lidí vdechovali tvůrci do neživých materiálů dávno před Hellény. Sumerští ctihodní potentáti, lokální nesmrtelní po celé Mesopotamii, královské basaltové sochy potažené zlatým plechem ze Syrie (Qatna), ochranní tvorové démoničtí, bojovníci a dynamické scény z assyrského života, které protrhly prokletí strnulosti.

Raná období hellénského sochařství jsou pod silným orientálním vlivem, především egyptským, jehož strnulost kopírovala. Egyptští portrétní řemeslníci po tisíciletí hleděli především na to, jak zachytit obraz člověka na věky, nikoli jeho okamžitý výraz. Jako všichni před nimi a svým způsobem i po nich nilští tvůrci soch věřili, že socha je věčnou podobou, v níž se může duše zemřelého usadit. Pro lidi zástupná těla, pro bohy viditelná přítomnost mezi lidmi.

Nekrofilní kultura Egypťanů přitom rozlišovala velikostí podobizen smrtelníků jejich společenský význam: král byl ztvárňován v kameni a na obrazem mnohonásobně větší než jeho poddaní anebo manželky. První dáma harému mu sahá jen po kolena. Sochy a sošky byly součástí bohatších pohřebních výbav, portrétní podobizny nebyly nijak osobité a směrodatné bylo, co na nich bylo napsáno: Egypťané neměli problém odstranit pod sochou, reliéfem, soškou jméno toho, koho ztvárňovala, a nahradit ho jménem svým!

Bronzové sochy a jejich duté odlévání z 9. až 7. století z Egypta inspirovalo Hellény, jak dokládá nález ze Samu. První měděné sošky jsou ze 27. století z doby krále Snofru.

Prvními kolosálními kultovními sochami jsou tři vápencoví, čtyři metry vysocí bohové Minové v Koptu z nulté nebo první dynastie. Ze zachovaných soch patří dřevěné obvykle soukromníkům. Nejstarší měděná socha je ze VI. dynastie, z konce staré říše, krále jménem Pepi, zprávy o bronzových sochách jsou již ze II. dynastie.

Sochy ze všech materiálů byly zdobeny barvami, polychromovány. Obličeje byly nalíčené, za oči se vsazovaly různé kameny. Ženy dostávaly žlutou a žlutavou barvu, muži naopak barvu hnědočervenou.

Chafre/Rachef si u Gízy vystavěl druhou největší pyramidu „Hor horizontu“ o rozměrech základny 214,5 krát 214,5 metru, vysokou 143,5 metru, a sfingu, Šesep anch, „Žijící podobu (krále)“: je dlouhá 72 metry, dvacet metrů široká, největší starověká socha.

Polychromovány byly sochy i v syrském a mesopotamském prostředí. V syrské Qatně basaltové sošky kultu předků/králů o výšce 85 cm byly pokryty zlatým plechem. Roku 2002 nález foiníckého hrobu v sardské osadě Sulci/Sulki, řec. Solkoi na ostrově Plembaria/Sant´Antioco z roku c. 750 vynesl na světlo sošku Ba´ala Adira, strážce podsvětí pomalovanou rudým a hnědým okrem. Oproti malířství v sochařině nijak Kréťané nevynikali.

Plastiky z hrnčířské hlíny podle hellénské tradice prý poprvé tvořil korinthský hrnčíř Bútadés, jehož vynálezem prý také bylo to, že do hlíny přidával červeň a že jako první postavil na okraje prejzových střech hliněné masky, které nazval prostypa, basreliéfy. Později měl přidat i ektypa, hautreliéfy.

Podle jiné tradice byli prvními tvůrci dutých kovových (bronzových) litých plastik z pískových forem architekti a umělci Rhoikos a Theodóros ze Samu (mj. stavitelé Héráia na Samu). Jediné samostatné dílo Rhoikovo, socha Noci v Efesu, byla první litou kovovou sochou vůbec.

Theodóros je též znám jako řezbář drahokamů: jeden jeho prsten vstoupil do dějin literatury v Hérodotově podání o rybě a osudu Polykratově. Theodórův otec byl rovněž sochařem-agalmatopoios. Na Chiu koncem 5. století proslul řezbář gem Dexamenés (jehož některá dílka se dochovala).

Klearchos z Rhégia je uváděn jako autor nejstarší dochované kovové sochy (rozumí se: ve 2. století n. l., v době Pausaniově), a to Dia Hypata ve Spartě. Socha se skládala z několika částí pospájených hřeby. Klearchos byl prý žákem Dipoina a Skyllidy, podle jiných prý Daidala (jiný D. snad žil ve 3. st. a vytvořil Afrodítu v koupeli). Průkopníky sochařství bronzu ale byli v 6. století Aigínští Onátás, Kallón a Glaukiás, tvůrci mužských portrétů, viz zde níže, a Ageladás z Argu, kolem c. 520, předchůdce Polykleitův.

První sádrový otisk lidské podoby prý vytvořil Lýsistratos ze Sikyónu, který vytvořil též první sádrové odlitky soch. První mramorovou sochu prý vytvořil Melás z Chiu, ale zachovaná je z roku asi 575: koré dedikovaná Héře jistým člověkem ze Samu jménem Cheramyés.

V krétském a mykénském období se monumentální plastiky využívala jen vzácně. Rovněž začátky vlastního hellénského sochařského umění (první dvě staletí 1. tisíciletí) netvořily velké sochy: nejstarší plastiky byly drobné práce kovolitců a hrnčířů (od 9. století figurky zvířat, od 8. století votivní sošky obvykle nahých bojovníků). Stará, archaická kultovní podoba bohů ve tvaru dřevěného kůlu či kamenné stély s rukama i nohama při těle, se nazývají xoanon, (pl. xoana).

Podle hellénské tradice byl za prvního uměleckého sochaře do kamene považován mýthický i mystický krétský Daidalos (spojován se 7. stoletím; kopírováním foiníckých a syrských terrekot po roce 675 sošky s parukami), který prý jako první „obdařil sochy zrakem a chůzí“. Tradice s jeho jménem spojovala vznik soch mladých mužů apollinského typu, tzv. kúroi (tj. chlapci - vyvrcholením 6. století; dívčím protějškem jsou sochy korai, dívek). Archaické obdoví se vymezuje začátkem sedmého století a rokem 480.

Sochy kúrů v lidské velikosti (mnohdy ale přes dva metry) ovšem pocházejí z Peloponnésu, jsou stejně ztrnulé, jako jejich egyptské/sajské nebo snad assyrské vzory (např. Kleobis a Bitón z Delf nebo Apollón z Teney), nebo mramorové z Naxu a Paru (před rokem c. 650 pro Athény). Kolem tohoto roku věnovala jistá Níkandré z Naxu, dcera Deinodikova, sestra Deinomeny a manželka Fraxia Artemidě na Délu (svou?) ženskou sochu, koré, v daidalském stylu. Je to první doložený ženský votivní dar v Evropě.

Vrcholové období kúrů apollinského kultu byla léta 525-500, slavný Moschoforos, Nosič telete, je votivní dar jistého Rhomba Athéně z let 570-560. Na rozdíl od nahých mužských ideálů (opravdu tak chápány?) byly koré vždy oděny v řásněný oděv, chitón či peplos.
Postupem času dostávaly sochy pohyb, přirozenost a v obličeji dostaly domácí rysy; je pravděpodobné, že mohlo jít o sochy portrétní. Proč mají dívky a chlapci na tváři onen "archaický" úsměv, známo není. Možná patřil úsměv k ideálu chování mladých žen a mužů, nebo jde o snahu vyjádřit postavu v hovoru. Úsměv pomkračoval přes Helladu na západ a setrval na tvářích etruských soch.

Daidalovým žáky byli další Kréťané Dipoinos a Skyllis, kteří působili v době, než se Kýros zmocnil vlády v Persidě (cca. Ol. 50), jak praví Plinius v Naturalis historia. Později odešli tvořit do Sikyónu. Dipoinovy práce byly umístěny hlavně v Ambrakii, Argu a v Kleónách. Jejich současníkem byl sochař Melás z Chiu z rodu s velmi dlouhou sochařskou tradicí (prý sahala až do doby první olympiády).

Sochařem byl i Melanův syn Mikkiadés a vnuk Archermos (první socha Níké s křídly), jehož synové Búpalos a Athénis měli prý vytvořit žertovnou podobu básníka Hippónakta z Efesu, o němž se říkalo, že je v obličeji ošklivý (a on je za to stíhal verši, viz pod lyrika). Sochy Archermovy a jeho synů byly pověstné ještě v Augustově době (byly ve štítu Apollónova chrámu na Palatiu a jinde).

Búpalos, který vynikl i jako architekt, vytvořil Smyrenským jako první z umělců sochu Tyché se zemskou polokoulí na hlavě a s Amaltheiným rohem hojnosti v ruce. Všichni tito sochaři používali mramor z Paru a protože ho lámali ve štolách za svitu olejových lamp, říkalo se mu lychnitis, lampový.

V Athénách tvořil díla nepálená, jak praví tradice, malíř a sochař Chalkosthenés. Dílnu prý měl ve čtvrti Kerameikos. Sochu Afrodíty se lvicí v Athénách vytvořil Kalamis, viz pod sex, autor mimo jiné nejstarší známé kultovní sochy Dia-Ammóna Kýrénského.

Jako tvůrce náhrobní reliéfu na stéle jistého Aristióna ze 6. století je nápisně znám Aristoklés. Jméno autora proslulého reliéfu na stéle-kenotafu athénského jezdce Dexilea z roku 394 naopak není známo. Na olympijských hrách byl roku 564 olympioníkem v pankratiu vyhlášen jistý Aréchión či Arrhachión, Arrchichión nebo Arrhechión z Figalie, ačkoli byl v okamžiku vítězství mrtev vyčerpáním (jeho mramorová socha v archaickém stylu je zároveň nejstarší zachovanou sochou olympioníka; jméno sochaře není známo).

Možná, že tento Aristoklés byl ze Sikyónu a jeho bratrem byl Kanachos, rovněž sochař, tvůrce bronzového Apollóna v Sikyónu (pracoval převážně s bronzem, ale byla také známa díla z mramoru). Aristokleovým žákem byl Synnoón z Aigíny a jeho žákem v první polovině pátého století vlastní syn Ptolichos Aigínský, z jehož děl víme o sochách dvou olympioníků (jiný Ptolichos z Korkýry byl žákem Kritia Athénského a tvořil také v první polovině pátého století; o Kritiovi zde níže). Aristoklés byl žákem Polykleita z Argu, staršího o století, než jeho jmenovec ze Sikyónu.

Athéňan Periláos byl prý tvůrcem bronzového býka, zakázky akaragantského tyranna Falarida (srov. rok 553), do jehož nitra despota zavíral oběti a pod býkem rozdělal oheň. Periláos byl první v řadě… Kartháginci býka roku 406 po vyplenění Akragantu, kde byl v jistém chrámu, odtáhli do Afriky, odkud ho na Sicílii roku 146 zpět do chrámu vrátili Římané; další stopy po něm nejsou. Jinde nepanoval tak krutý vztah ke skotu. Hinduističtí králové v jihoindickém Madurai (stát Tamilnádu) prolézali bronzovou krávou, aby se rituálně očistili, a nikdo pod nimi netopil...

• Když se praefectovi annonae, šéfovi přes zásobování, římskému patriciovi L. Minuciovi Esquilinovi Augurinovi,  nepodařilo za hladu roku 440 a 439 v zahraničí nakoupit obilí a "zastoupil" ho soukromý podnikatel Sp. Maelius, přesto se mu po Maeliově konci dostalo od senátu vyznamenání v podobě sochy zlatého býka u jedné z římských bran.

Anténór vytvořil někdy kolem roku zhruba 487 bronzové sousoší tzv. tyrannobijců Harmodia a Aristogeitona (514), a to na popud Themistokleův, který potřeboval ospravedlnit své reformy na omezení moci aristokracie, když stál v čele lidové strany (byl démagógem). Socha byla umístěna každému na očích rovnou na athénskou agoru. Themistoklés se tak stal prvním Evropanem, který využil umění k politické propagandě.

Protože Anténorovo sousoší bylo brzy na to odvlečeno Peršany (vráceno do Athén Alexandrem Velikým, nebo podle jiného zdroje prý až Antiochem Velikým), Anténorovi žáci Kritios a Nésiótés sousoší o deset let později (477/6) obnovili a prý se od původního nijak nelišilo. Bronzové sousoší je dochováno v mramorových kopiích, z nichž nejucelenější je dnes v Neapolském národním museu.

Nejen krásou, někdy i penězi, vynikali svobodné hetéry. Spiknutí athénských tyrannobijců Harmodia a Aristogeitóna (kterým mstu zpolitisovala běžná pomsta za znásilněnou sestru) ani na mučidlech neprozradila jistá Leaina ("Lvice"), Aristogeitonova přítelkyně. Po roce 510 jí proto Athéňané postavili bronzovou lvici se sochou Afrodíty, kterou vytvořil Kalamis. Stala se tím první ženou evropských dějin, jíž se dostalo tak vysoké pocty.

Podobně se láska stala příčinou pádu vlády v Eretrii na Euboji. Pravděpodobně jedním z následovníků Themisónových v Eretrii byl jistý Diagorás, který svrhl šlechtickou oligarchii ve státu, protože neměl úspěch v manželství (srov. rok. 366). Znásilnění a jeho pomsta byla důvodem k revoluci v Hérákleji Pontské kvůli Eurytiónovi a v Thébách kvůli Archiovi.
Vyvrcholení pozdějšího klasického sochařství je druhá polovina 5. století (peloponnéská válka) a hellénistické období. Portrétní sochař-kovolitec Onátás z Aigíny působil v prvním polovině 5. století a byl autorem dedikačních soch několika olympioníků.

Nejslavnějším tvůrcem soch v první polovině 5. století byl Myrón z Eleuther, který pracoval v Athénách a jehož největší zásluhou bylo odstranění strnulosti soch a uvedení pohybu. Nejproslulejší je dodnes kopie jeho bronzové sochy Diskobola, sousoší Athény a Marsya.

Nedochovaly se kdysi veleslavné bronzové sochy krávy (původně na Akropoli, jalovice stála ještě roku 551 n. l. na římském Foru pacis, dtto Lýsippův býk), opilé stařeny, původně ve Smyrně, a lakedaimónského běžce Lady, který po vítězství ve dvojitém běhu v Olympii musel být odnesen domů, kde hned skonal. Myrónovi jsou přičítány nejnověji bronzové sochy bojovníků z Riace (A a B), jihoitalské lokality, u níž byly roku 1972 vytaženy z hloubky osmi metrů z moře. Lze se domnívat, že jde o sousoší krále Erechteia II. a thráckého panovníka Eumolpa, Poseidónova syna, chystajících se do rozhodné bitvy eleusínské války (srov. rok 1340). Stávalo původně na Akropoli. 

Sochu ženy s lyrou, symbol Sparty, vytvořil v Amyklách Aristandros z Paru. Trojnožky do téhož chrámu vytvořili Gitiadés a Kallón z Aigíny (někde uvedeno, že z Élidy - možná, že jde o dva různé umělce), žák Tektaia a Angelióna z Naxu, kteří vytvořili Apollónovu kultovní sochu pro Délos. Bathyklés z Magnésie (2. pol. 6. st.) pak vytvořil sochařskou výzdobu amykelského chrámu (Amykelský bůh a jeho trůn, původně snad Hyakinthos resp. Apollón Hyakinthos pro něhož zde ale také v Tarantu slaveny hyakinthia).

Ze Sparty vyšla i jedna ze sochařských škol, která začínala u umělců jménem Syadros a Chartés. Jejich žákem byl Korinťan Eucheiros a od toho se učil Kleartchos z Rhégia. Nejslavnějším umělcem z této větve však byl Pýthagorás z Rhégia, žák Klearchův, který byl mj. činný v Olympii v 5. století a proslul bronzovým sousoším Kadma s Európou (viz pod cúria). • Sparťané teprve po roku 338 dali v Olympii postavit první socha krále (Archidáma), kterou umístili mimo své území.

Zřejmě nejpočetnější bronzové sousoší starého věku byl votivní dar Messánských do Olympie, dílo Kallóna z Élidy. Sousoší vypodobňovalo sbor třiceti chlapců, jejich učitele a doprovodného pištce, které kdysi Messánští vyslali na slavnosti do Rhégia. Cestou je však na moři překvapila bouře a loď zmizela beze stopy.

Vyvrcholením jedné epochy vývoje sochařství bylo dílo Athéňana Feidia. Feidiás se vyučil v Argu u Hagélada a Hégiy. Mezi nejslavnější monumentální díla patřily tři jeho sochy Athény na athénské akropoli, včetně Athény Parthenos, jednoho ze Sedmi divů světa, výzdoba chrámů na akropoli, a socha sedícího Dia Olympského v Olympii, další ze Sedmi divů (viz tam, kde také o dalších kolosálních sochách). Chrýselefantinová Athéné Parthenos byla na Akropoli nejmladším Feidiovým dílem (asi roku 438 zasvěcena, viz tam), kterou předcházela bronzové Athéné Promachos a Lémnié.

V Alifeiře v Arkadii, v údajném rodišti bohyně, stávala bronzová Athéna, dílo jinak neznámého Hypatodóra (podle jiného zdroje Hekatodóra se Sóstratem) z neznámé doby.

Diova a Athénina socha byly pokládány po celý starověk za vrcholné dílo práce s chrýselefantínou, tj. kombinací zlata, drahých kamenů a slonoviny (srov. níže u Polykleita). Feidiás byl prý také spolupracovníkem jistého Magařana Theokosma, který vytvořil ze sádry a hlíny Diovu sochu v megarském Olympieiu - ale obličej sochy byl ze slonoviny a zlata (o osudech sochy viz sedm divů).

Feidiovými nástupci byli Agorákritos z Paru, autor sochy Héry v Métróonu a Nemesis v Rhamnúntě nebo Alkamenés, jehož rodiště neznáme, mj. tvůrce sochy Afrodíté en képois, jejíž římskou kopii známe z provedení z Frejus, nebo sochy Area, jehož kopií má být Arés Borghese. Jedním z kopistů Feidiových byl Euhémeros z Athén ze 2. st. n. l., autor Athény Parthenos a épeirské Apollónie.

Někdy v této době věhlasný a zámožný architekt Kallikratés pořádal v Athénách prodejní výstavy umění, zřejmě první akce podobného druhu v Evropě.
Feidiovým největším rivalem byl Polykleitos ze Sikyónu, autor Doryfora nebo sochy Héry v Héraiu u Argu (srov. rok 423). Polykleitos zvítězil v konkursu na sochu Amazonky pro Artemísion v Efesu před Feidiou, Krésilou z Kydónie a Fragmónem z Argu, tehdejší sochařskou elitou. Byl autorem nedochovaného spisku o sochařině a ideálních proporcích Kanón, po němž jsou všechny pozdější kanóny pojmenovány (řec. rákos, měřítko, srov. bab. qanû).

Feidiovým žákem a miláčkem zároveň byl Agorákritos z Paru (socha Nemesis v Rhamnúntě, z níž se dochoval kus hlavy, nedochována kolosální socha Héry v athénském Métróonu, Itónská Athéna) a Alkamenés snad z Athén (nedochovaná Afrodíté en képois, A. v zahradách, Hermés Propylaios, Arés, kopií snad tzv. Arés Borghese v Louvru atd.; byl prvním, který vytvořil trojpodobu Hekaty se spojenými těly).

Agorákritos soupeřil s Alkamenem při tvorbě sochy Afrodíty, ale prohrál, protože mu Athéňané prý jako cizinci nepřáli. Sochu proto prodal s podmínkou, že nesmí stát v Athénách a dal jí jméno Nemesis. V Rhamnúntu ve svatyni Velké Matky bohů také stálo jeho dílo.

Athéňan Sílánión proslul vynálezem takové slitiny bronzu se stříbrem, že se mu dařilo ztvárnit blednutí obličeje (nezachované sousoší Umírající Iokasté). Vytvořil portréty Sapfó, Korinny, Apollodóra, je autorem v kopiích zachovaného portrétu Platóna a zápasníka Satyra z Élidy.

Jinou slavnou sochařskou athénskou rodinou byli Kéfísodótovci. Uměleckým nástupcem klasického monumentálního stylu Feidiova byl Kéfísodótos St., bratr či spíše otec Práxitelův (Eiréné s postavou malého Plúta-Bohatství na rukou, po míru se Spartou roku 374, kdy byl současně zaveden kult Eirény v Athénách: bronzové sousoší je známo z kopie v mnichovské glyptothéce).

Praxitelés či Práxitelés se ve druhé polovině čtvrtého století proslavil zlidštěním podobizen bohů, když velebnost nahradil lidskostí. Jako první se odvážil znázornit bohyně nahé. Jeho Afrodíté „z Knidu“, prý nejkrásnější socha bohyně starého věku, že se její chrám v Knidu stal cílem turistických výletů.elykera

Vytvořil tehdy současně dvě verse kultovní sochy Afrodítiny, zahalenou a odhalenou, neboť si je objednali Knidští zároveň s Kójskými. Té zahalené dali přednost Kójští a odmítnutou museli koupit Knidští - a vydělali. Originál sochy byl bronzový, který křesťané přetavili na měďáky. Zachována je kamenná „průmyslová“ kopie z římské doby.

Do soch se lidé dokonce zamilovávali a zanechali na nich stopy semene: na Knidu se kdosi zamiloval do Praxitelovy Afrodíty, a v Pariu se do malého Eróta zamiloval jistý Alketás z Rhodu.

Afrodítiným modelem stála Praxitelova přítelkyně, hetairá Frýné, vlastním jménem Mnésarété z Thespií, která působila v Athénách (viz pod sex). Do okruhu jejích přátel patřili např. řečník Hypereidés či dvorní malíř Alexandra Velikého Apellés (tomu postála pro obraz Afrodíty anadyomené).

Frýnina krása byla tak vyhlášená, že dokázala ovlivňovat i soudní rozhodnutí. Když ji jeden z neúspěšných milenců obžaloval z bezbožnosti, obhajoval ji právě Hypereidés. Řečníkova slova ale zjevně nezapůsobila na soudce, a tak nevinnost obžalované podpořil jasným důkazem: strhl Frýné z prsou šat a soudci uchváceni krásou ji okamžitě osvobodili.

Z Praxitelových děl je dále nejznámější Apollón sauroktonos (Zabíjející ještěrku) z doby kolem roku 350 a Erós, kterého věnoval do Frýniných Thespií (podle jiné verse šťastnou obdarovanou a obdarovávající byla jistá Glykerá). Bronzový Apollón je vysoký 150 centimetrů a byl objeven roku 1991 na jednom zanedbaném statku v Sasku. Přes obchodníky se starožitnostmi byl vydražen do Cleveland Museum of Art. Je na podstavci ze 17. až 19. století a jak se dostal do Německa není známo. Podle verse řecké vlády byl nalezen v Iónském moři. Jisté je jen to, že jako jeden z mála autorských originálů unikl křesťanským tavicím pecím.

Kamenná verse (antická kopie) z Louvru znázorňuje boha, jak se připravuje bouchnout do ještěrky lezoucí po kmenu stromu. Clevelandský bronz má údajně napichovat ztracenýma rukama ještěrku šípem.

Zachovaná Praxitelova kamenná socha Herma s malým Dionýsem na ruce byla nalezena v Olympii na místě, jak ho popsal Pausaniás: v tomto stavu je to jediný zachovaný kamenný originál sochařského díla ze 4. století.

V Římě 1. dubna 2003 zpřístupnili za účasti italského presidenta Carla Ciampiho a nezvyklé pozornosti veřejnosti restaurovanou bronzovou sochu o dvou stech kilogramech Tančícího Satyra/il Satiro danzante vyloveného pět let předtím po částech sicilskými rybáři z bárky Capitan Ciccio řízené kapitánem Franceskem Adragna z Mazara del Vallo vlečnou sítí ze dna v hlouce cca. pěti set metrů údajně kdesi u Pantellerie.

Původně byla nalezena rok předtím jen noha, pak po ostřelování tuniskou hraniční hlídkou na moři zbytek. Podoba sochy byl známa z jedné onyxové gemmy z Neápole z augústovské doby.

Soudí se, že socha je Praxitelovým originálem, který zmizel pod hladinou zřejmě až v době zániku říše (snad transport kořisti Vandaly z Říma do Afriky roku 455 na třiceti lodích, z toho jedna, a právě se sochami, se podle Prokopia potopila), neboť poslednímu z polytheistických literátů a autorů epu Nonnovi z Pánopole z 5. století n. l. byl popis tančícího Satyra znám. K ceně téměř dvoumetrové sochy: rybáři nález ocenili na cca. 800 eur, vláda po její restauraci čtyři miliony eurů.

Praxitelovými následovníky byli jeho synové Kéfísodotos Ml. a Tímarchos (tvůrci portrétů řečníka Lykúrga a autora komédií Menandra atd.). Z dalších žáků je jménem znám jistý Papylos. Snad do této skupiny patří i Lokros z Paru a jeho nedochovaná Afrodíta v Athénách. Z okruhu umělců kolem Praxitela je Afrodítina bezhlavá socha dnes označovaná za Venuši Kýrénskou. Italové ji nalezli roku 1912, restaurovali a vystavovali v Římě. Roku 2007 soud rozhodl, že musí být vrácena do Libye, jak pět let předtím slíbil premiér Silvio Berlusconi diktátorovi Muammarovi Kaddáfímu.

Po Feidiovy byl nejváženějším sochařem druhé poloviny 5. století Polykleitos ze Sikyónu. Jeho životním vítězstvím bylo prvenství v soutěži o sochu Amazonky pro chrám v Efesu, ve které Efesští odsunuli díla Kréťana Krésily (hlava Perikleova v přilbě) a Fradmóna z Argu, o němž se mnoho informací nedochovalo. Polykleitos napsal svá umělecká pravidla do spisu Kanón, tj. Směrnice, Pravidla, kde byl výklad o optimálních proporcích lidského těla. Umělecky je pak ztvárnil v soše Doryfora, Oštěponoše.

Vedle dalších podobných děl vytvořil i monumentální sedící sochu Héry z chrýselefantíny pro argívské Héraion, protějšek Feidiova Dia v Olympii. Polykleitův stejnojmenný syn byl rovněž sochařem a navíc architektem: postavil divadlo pro patnáct tisíc lidí v posvátném okrsku Asklépiově v Epidauru, které je slavné a aktivní dodnes.

Lýsippos ze Sikyónu, bratr malíře Lýsistrata, se z obyčejného kovolitce stal nejproslulejším sochařem konce 4. století. Tak jako Apellés v malování, Lýsippos měl od Alexandra udělenu výsadu, že v kovu ho smí ztvárnit pouze on (pro malování stejnou výsadu měl Apellés a z řezbářů gem Pyrgotelés). Jím se končí klasické hellénské sochařství a začíná hellénistické.

Ke Polykleitovu kanónu lidského těla vytvořil štíhlejší proporce; Apoxýomenos, „Athlet seškrabující ze sebe špínu a pot“, nebo Héráklés zvaný dnes Farnese (autorství bývá připisováno i jistému Glykónovi): Polykleitův poměr výšky hlavy k trupu zeštíhlil z 1/7 na 1/8, trup je kratší a údy delší a Polykleitův svalovec se stal veskrze štíhlejší.

Zdokonalil trojrozměrnost postav (není ani jménem známa jediná socha, která by znázorňovala ženu), proslul především sousoším padlých v bitvě u Gráníku, podobiznami Héráklea a portrétovými sochami. Alexandros Veliký dal výhradní povolení k portrétování své osoby pouze třem umělcům: malíři Apellovi, sochaři Pyrgoteleovi a litci Lýsippovi. Lýsippos a jeho dílna byli neobvykle plodným umělcem a dal prý vzniknout na 1500 sochařských děl. Jeho syn a žák Boidás nebyl tak proslulý, stejně tak jako jeho bratr, malíř Lýsistratos.

Starším vrstevníkem a soupeřem Práxitelovým byl Skopás z Paru, proslulého sochařskou výzdobou přestavby roku 395 vyhořelého Athénina chrámu v Tegeji (nový prý byl nejkrásnějším chrámem na Peloponnésu) a chrámu v Nemeji. Skopás vynikal zvýrazňováním afektu. V kopiích jsou známy sochy Apollóna Kitharóda, Hypna, nedochovaná je podoba Afrodíty na beranu, tzv. Afrodíté pandémos, Obecná.

Skopás se se svými současníky Bryaxidem z Kárie (prototyp Dia-Sarápida, kolosální socha Apollónova v jeho kultovním místě v Dafné u Antiocheie Syrské), Tímotheem (neznámé vlasti; později pracoval na sochařské výzdobě Asklépieia v Epidauru) a Athéňanem Leócharem (Alexandrovy bronzové portréty, ale také Olympiady, Filippa II., Amynty a Euridíky, Ganymédés unášený orlem, zápasník Autolykos, sochu Orla s Ganymédem a bronzový originál Apollónovy sochy, jejíž mramorová kopie je známá jako Apollón Belvederský, nyní Vatikán) účastnil v polovině 4. století na sochařské výzdobě Mausóleia v Halikarnássu, jednoho ze Sedmi divů světa.

Skopás vyzdobil východní část stavby, Bryaxis severní, jižní Tímotheos a západní Leócharés. Stavbu korunuje mramorové čtyřspřeží, dílo Pýthiovo. Všichni svou práci dokončili, i když královna Artemísiá zemřela dříve než byla stavba dokončena.

Druhou nejrozsáhlejší skupinou soch starého věku byl pravděpodobně votivní dar Lýsandrův a jeho 31 spojenců Apollonovi, sousoší vítězů od Aigos potamoi v životních velikostech, trojnožkou na podstavci se zhruba pětimetrovým sloupem ve tvyru spletených hadů. Podstavce pod sochami i trojnožkou se v Delfách zachovaly, sloup byl o sedm století později Římany převezen do Konstantínopole na ozdobu hippodromu. Stojí v Istambulu dodnes.

Sochy velitelů od poslední bitvy Peloponnéské války vytvořili Theokosmos z Megar, Antifanés z Argu, Pisón z Kalaureie, Dameás (vytvořil Lýsandrovu sochu) a Athénodóros, oba z arkadského Kleitóru. Dále Tísandros, Alypos ze Sikyónu, Pátroklés ze Sikyónu a jeho syn Daidalos, působící i v Olympii,  a Kanachos.
Attickou sochařskou školu zahajuje Attičan Kritiás, jehož žákem byl Ptolichos z Korkyry, od něhož se učil Amfíón, jehož žákem byl Pisón z Lalaureie a tohoto žákem byl Dámokritos ze Sikyónu, který byl mj. činný v Olympii.

V hellénismu se sochařství soustředilo do čtyř škol se sídlem v Athénách, v attalovském Pergamu, v ptolemajovské Alexandrii a na Rhodu. V Athénách doznívaly klasické vzory se smyslem k větší realitě a menší pompesnosti. Nejznámějším tvůrcem školy byl Athéňan Polyeuktos, autor v kopiích zachované bronzové sochy řečníka Démosthenea, o jejímž postavení na agoře rozhodl sněm 42 let po jeho smrti roku 280.

Do athénské školy lze zahrnout i Lýsippova žáka Sikyóňana Eutychidu, který vynikl i jako malíř (dle tohoto jména je známo několik hellénských sochařů). Jeho nejslavnějším a v kopiích dodnes zachovaným dílem je socha Tyché města Antiochaia na Orontu. Žákem Eutychidovým byl další Sikyóňan Kantharos.

Pergamskou školu, kterou charakterisovala „barokní“ patetičnost, proslavil především Epigonos, tvořící za vlády Attala I. Z jeho ruky má být socha Umírajícího Kelta, Kelta zasazujícího si smrtelnou ránu a podpírajícího umírající ženu, jakož i řada dalších bronzových soch umírajících, jimiž král ozdobil Pergamon a Athény. Jistý Agasiás z Efesu byl zřejmě tvůrcem tzv. Zápasníka borgheského.

Za Attalova nástupce pak vznikl někdy v letech 180 – 160, možná na zakázku Eumenea II. po vítězství na Kelty roku 166, jeden z architektonických a sochařských skvostů starého věku, tzv. pergamonský oltář (se sultánským svolením převezen po vykopávkách v letech 1878 až 1886 a rekonstruován v Berlíně). Stavby v Pergamu, dary pro Athénu, vyzdobili malíř Pýromachos a z kamene a bronzu sochaři Epigonos z Pergamu, sochař a literát Antigonos z Karystu a Stratoníkos.
V císařské době v Anatolii fungovala jiná sochařská škola v kárské Afrodisiadě (srov. index, s. v.). Okolí proslulo modrým mramorem.

Athéňan Fyromachos, konec 3., první polovina 2. století) vytvořil bronzovou sochu Asklépia pro chrám u Pergama (srov. rok 156, kdy ji odvlekl Prúsiás II.).

Daidalsés z Bíthýnie ze 3. století (keltské jméno, zřejmě první historicky známý keltský umělec vůbec) je autorem sochy Afrodíty, krčící se v koupeli (Louvre).
Vrcholným a jedním z nejznámějších děl rhodské školy je sousoší Láokoóntovy smrti s dětmi a drakem, které vytvořili sochaři (H)Agésandros, jeho syn Polydóros a Athénodóros (Athénádóros) v 1. století.

Jména těchto vlivných rhodských občanů jsou zároveň posledními v řadě hellénských sochařů, která známe. Jména tvůrců v římských službách neznáme, zůstali (dost možná, že záměrně) anonymními. Láokoóntovými tvůrci vlastně zaniklo autorské tisíciletí samostatného hellénského umění. Jejich Láokoón byl v Římě v „paláci“ císaře Tita.

Přímým žákem Lýsippovým byl Charés z Lindu, v podstatě vlastní zakladatel místní sochařské školy. Jeho proslaveným dílem a současně jedním ze Sedmi divů světa byla kolosální bronzová socha rhodského patrona Hélia (tzv. Kolos rhodský; obdobných soch prý bylo podle Plinia na Rhodu na sto).

Tauriskos z Trall vytvořil spolu se svým bratrem Apollóniem bronzové sousoší tzv. Farnésského býka (= potrestání Dírké přivázáním k rohům býka), která vznikla v polovině 2. století rovněž na Rhodu (jejich otcem byl zeměpisec Artemidóros z Efesu.

Vedle monumentálních soch vynikla rhodská škola ztvárněním drobných žánrových motivů např. hrajících si dětí apod. Proslul Pún Boéthos z Karthága či Hellén Boéthos z Kalchédonu (?), který na přelomu 3. a 2. století na Rhodu vytvořil slavnou sochu husy, tvrdě zápasící se stejně vysokým dítětem (nebo ji chce dítě zabít?). Jinak měl vytvořit Boéthos sochu nahého dítěte, která byla určena pro Olympii.

Alexandrijská škola vynikala portrétní tvorbou (Homér, Sókratés, Aisópos), zachována je i monumentální tvorba (sousoší Neilos). Díla zůstávají ale anonymní. Stejně tak neznáme jména tvůrců jedněch z nejslavnějších zachovaných sochařských děl, jak např. socha Afrodíty Mélské (2. století: Alexandros z Antiocheje?), Samothrácké Níké (3. století) či Spící Ariadny (na přelomu 3. a 2. století).

Také sousoší Afrodíty a Pána pochází z dílny neznámého autora z doby kolem roku 100: Drzý lesní bůh s rohy a kozlíma nohama se pokouší svést bohyni lásky, která to bere jako legraci a odhání ho sandálem; nad nimi krouží Afrodítin syn Erós a tahá nezbedu za rohy. Je pravděpodobné, že jako model pro sousoší bohyně s Pánem a Erótem posloužila vyhlášena Práxitelova socha Frýné-Afrodíté.

Pásitelés z italské Neápole založil v polovině 1. století v Římě sochařskou dílnu a prodával římským bohatcům kopie slavných hellénských děl (Římané se sochařině nevěnovali). Popsal a v pěti knihách katalogisoval sochařské dějiny. Sám se produkoval miniatury a řezbářské práce ze slonoviny, z níž vytvořil například velkou sochu Iova. V jeho ateliéru pracoval Stefanos, jemuž je připisována Venuše Esquilínská (kterou roku 2006 Bernard Andreae označil za potrét Kleopatry vyrobený na zakázku Caesarovu).

Kuriositami a spíše drobnými rezbářskými pracemi vynikali jistí Myrmekidés a Kallikratés. Ten první vytvořil slonovinovou quadrigu tak malou, že ji zakrylo mouší křídlo. Kallikratés zase vytvořil ze stejného materiálu tak malé mravence a jiný hmyz, že pouhým okem nebylo možné rozlišit jednotlivé jejich údy.
V oblasti Neápole fungovaly později další ateliéry kopírující „průmyslově“ hellénské originály. Poptávka po nich byla trvalá a římské veličiny je umisťovaly do svých sídel v zámoří. Proto se nalézají kopie často na námořních trasách vedoucích z Kampánie na Sicílii, do Afriky apod.

Hellénský a hellénistický originál bronzové sochy se poznává podle uchycení k podstavci. Kolem roku 350 používali Helléni po dvou olověných „kolících“ zapadajících z každého chodidla do podstavce. Olovo se lilo do otvorů nad kotníkem. Římské dílny uchycovaly sochy jedním „kolíkem“ a sochy byly prosty chodidel čili držely na podstavci větší vrstvou olova.

Další, z části nezařaditelní sochaři: Angelión, Arkésiláos, syn Aristodikův (snad Simónidův současník), Kleomenés, Antiochos (socha Dia a Ókeána), Tauriskos (jiný od uvedeného), Tímarchidés a jeho synové Polyklés a Dionýsios, Héliodóros, autor zápasícího Pána, který skončil v Římě vedle Iúnónina chrámu, Filiskos, Daidalos, Dioskúridés z 1. st. n. l., Polycharmos, Lýsiás, autor slavného Apollóna v bronzu Kalamidés, Diogenés z Athén vyzdobil Agrippův Pantheon na Palátínu, Derkylidés byl autorem sochy zápasníka v Serviliových sadech v Římu, Amfistratos byl autorem podoby historika Kallisthenea, Gryllión, Hérákleidés z Fókaie, Menestratés, tvůrce soch Héráklea a Hekaty s velkým leskem mramoru v Efesu.

Kratéros měl díla na římském Palátínu, stejně jako Pýthodóros, s nímž spolupracoval malíř Artemón, Polydeukés, který spolupracoval s Hermoláem na sochařské výzdobě císařského sídla na Palátínu, jiný Pýthodóros, Artemón, Afrodisios z Trall, všichni měli mramorové práce na Palátínu; Kanachos pracující hlavně s kovem, Sauros a Batrachos, oba ze Sparty, sochaři a architekti, postavili Octaviánovo sloupořadí v Římě (a protože se nesměli nikam podepsat, dali na závity sloupů značky ještěrky a žáby).

Malíř a sochař Dionýsios zv. Anthrópografos, tj. Malíř lidských postav, stvořil pro portikus Octáviin v Římu sochu Héry/Iúnóny. Kopónios vyzdobil sochami Sloupořadí národů, viz pod kolossos v Sedm divů. Z doby Iústiniánovi známe sochaře a architekta Anthemia z Trall. Jistý Strongylion vytvořil sochu chlapce, kterou si oblíbil Brútus.

Aristodémos, neznámý sochař ze 4. st., Basilios, sochař v Římě z 1. st. n. l. Dámofón z Messénie opravil v raném 2. st. Feidiovu sochu Dia Olympského v Olympii. Řada jeho monumentálních děl byla nalezena in situ v Messénii. Restaurátorské práce patřily do sochařského řemesla, i když jejich intensita nebyla taková jako v novověku.

Nebylo toho tolik třeba. O pracích jako na Michelangelovu Davidu ve Florencii, která byla v roce 2002 očištěna od nánosu špíny a holubího trusu poprvé od roku 1873, nevíme ze starého věku nic (pětimetrovou mramorovou sochu biblického hrdiny stvořil Michelangelo v letech 1501 – 1504 a dokončil ve svých 29 letech).

Jistý Avianios Euandros dal Tímotheově soše Artemidy hlavu (v Římě v Apollónově chrámu na Palátínu), nevíme však, proč.
Z etruských sochařů se proslavil Vulca z Véjí, jehož terracottovou sochu Iova a Héráklea si objednal římský král Tarquinius Superbus pro chrám Iova Capitolského. Snad je i autorem Apollóna z Véjí. Vulca je vlastně i jediný z etruských umělců, jehož jméno známe.

Jeho Iuppiter byl po vyhoření chrámu roku 83 dictatorem Sullou nahrazen chrýselefantínovou sochou jistého Apollónia (srov. pod Etruskové, vlčice, roky 507 a 296 a Kolossos v Sedm divů). První sochu smrtelníkovu údajně přiřkli Římané Horatiovi Coclitovi za udatnou obranu mostu přes Tiber roku 508 před Porsenovými Etrusky (a k tomu pozemek o rozloze, kterou byl schopen zorat za den). O rok později získala Cloelia sochu jezdeckou za to, že odvedla domů dívčí rukojmí u Etrusků.

První zlacenou sochou Římana po celé Itálii byla roku 181 (zřejmě) jezdecká podoba vítěze nad Antiochem v Thermopylách deset let předtím M´. Acilia Glabriona, viz v CSD pod 181.

Antické sochy byly barevné (polychromie). Sochaři po celý starověk dávali dílům přirozené barvy originálů. Legendární socha bosého Augusta (řečená od Prima Porta podle místa nálezu v Římě) měla obličej, paže a nohy v barvě parského mramoru. Tunika a paludamentum byly karmínově červené, reliéfy na pancíři barvy mramoru byly modré, rudé, hnědé a žluté, svou barvu měly císařovy oči. Barveny byly rovněž sochy kovové. O barvách malířských viz tam.

Mramorový sarkofág velmože, který ve svých 22 až 28 letech zemřel na následky pádu z koně někdy mezi roky c. 400 – 375 v lokalitě Can (TR) na půl cesty mezi Íliem a Daskyleiem, uchovává dodnes plnobarevné lovecké a bojové obrazy. Neznámý provinční umělec použil zelené, modré, purpurové a okrové barvy a techniky stínování.

Nejstarší dosud nalezená jezdecká socha severně od Alp je z opevněného obchodního střediska Waldgirmes u Wetzlaru v Hessensku (zaniklo po roku 9 n. l.). Byla z pozlaceného bronzu, rozbitá na více než sto úlomků.

O polychromii soch se v novověku jako první systematicky zajímal hamburský architekt Gottfried Semper (zemřel 1879). Ovšem první sochy se stopami původního zbarvení objeveny již roku 1811 na Aigíně v chrámu Afaie.

23. července roku 18 n. l. zahájili Římané pod C. Cominem Leugou provoz v porfyrovém lomu na Džebelu Dochán/Džabal ad-Duchán, Mons Porfyrités, ve Východní poušti padesát kilometrů do vnitrozemí od dnešního egyptského letoviska na Rudém moři Hurghada. Purpurová barva, odtud i název pro kámen, byla za císařství v užívání jen pro nejvyšší zákazníky říše až do začátku pátého století n. l.

Asi padesát kilometrů jižně od Porfyritové hory je Mons Claudiánus, kde se lámal šedý diorit na sloupy náročných zákazníků, kterým imponovalo, že je právě z konce světa. Kámen odtud byl použit mimo jiné při stavbě římského Pantheónu.
Velesochy, kolossy apod. viz pod sedmi divy světa.

 

Starověké sochařství bývá novodobými historiky umění stratifikováno: c. 900 – c. 800 období geometrické, c. 800 – c. 650 období orientalisující, c. 650 – c. 480 období archaické, 480 – 330 období klasické, 330 – 100 hellénismus a 100 – 500 n. l. doba římská.

Začátkem 21. století ještě žilo v Al. na pět set Řeků. Složili se a na podzim roku 2003 vztyčili v dnes arabském městu jezdeckou sochu Alexandra Velikého s Níké – zřejmě první novodobou sochu slavného Makedonce a osobnosti starého hellénského vůbec. Roku 2011 byla ve Skopji provokativně dostavena další jezdecká socha Alexandrova, oficiálně ale s ohledem na řecké protesty za "starověkého válečníka na koni".

Sokotra§ viz Dioskoridův ostrov

Sókratés z Athén, filosof; jméno jeho učitelky, kněžky-věštkyně Diotímé z Mantineie, je literární výmysl Platónův (stejně jako země Atlantis a možná i většina Sókratových výkladů v Platónově díle; srov. pod školy filosofické). U arabských autorů se jmenuje Suqrát§ 515, 480, 469, 450, 435, 424 - 422, 418, 410, 406, 404, 399, 324
Sókratés z Bíthýnie, nevlast. syn Níkoméda II.§ = Pylaimedés II. Paflagónský, 107, 99
Sókratés z Bíthýnie, zvaný Chréstos, jako král Níkomédés IV. Filopatór§ 95, 91, 89
Sókratés z Boiótie, kondottiér§ 217
Sókratés z Kónstantínúpole zvaný Scholastikos, křesťanský právník a historik c. 380 až asi 440, pokračovatel Eusébia Pamfilského z Kaisareje§ 307

Sókratidés z Athén§ arch. 374

sókratikové, velcí i malí, členění žáků Sókratových a jejich škol§ 399

solidarita, mezinárodní, viz pod ceny
solidarita, sociální, viz pod Athény a Kleisthenés

Solkoi, též Sylkoi, lat. Sulcí, o. a m. na Sardinii, pův. púnské, dn. Isola di Sant'Antonio; srov. pod sochaři§ 258

Řecký název může souviset se soloikoi, "cizinci, barbaři", souvislost s kilickými Soloi, viz.

 

Soloi, m. na Kypru, ass. asi Sillu§ 709, 497, 331, 293, 329
Soloi, m. v Kilikii, později Pompéiopolis, Pompéiúpolis§ 691, 365, 333, 321, 315, 310, 300, 281, 246, 189, 77, 67, 66

Osazeno původně kolonisty z Argu a Lindu, 83 zničeno Tigránem I., obnoveno 67 Pompéiem Magnem, který ho osídlil kilickými piráty. Díky mateřštině dávných kolonistů, která se v průběhu věků dostala pod vliv domácích jazyků, se název jména stal součástí pojmu soloikismu označující až k nesrozumitelnosti chybné užívání syntaxe.  

Soloké§ = Seleukeia na Hédyfontu

Solón z Athén, s. Exekestidův, reformátor, uzákonil v Attice tímokracii§ 668, 640, 604, arch. 594, 591, 561, 560, 458, 454

Solonium, Solonion/Soló, mí. v Narbonské Gallii, dn. snad Soyons v départementu Ardèche§ 61

Solús, m. na severozápadu Sicílie, dn. Castello di Solanto§ 254

Solovettius z Galatie, kelt. dynasta§ 168, 167

Somálsko, Somálci, národ a několik státních útvarů na sv. Afriky§ 600, 400, 270, 210
Eg. Ta nečer, "Země bohyně, Pwénet a Púnt, tak i bibl. (zřejmě pouze severní část Somálska v rohu Afriky, snad už od východního Súdánu a Eritreje). Srov. dnešní nikým neuznaný státní útvar Puntland, sousední Somaliland (do roku 1960 Britské Somálsko), Džibuti/Džíbútí a rozpadlý stát Somálsko (do roku 1960 italské území).
V hellénismu se mys Guardafui/Ras Aser jmenoval Notú keras, tj. Roh Notův, boha jižního větru, nebo Arómatón akra. Bohyní ovládající cestu do Púntu a zemi při východoafrickém pobřeží je vládkyně kraje s kadidlem Wereret; tak ji nazvali Egypťané.

Somašarma, k. v Magadě§ 232

sómatofylax, sómatofylakes, „osobní stráž, královská garda, bodyguard“ makedonských králů, vedle tón prótón filón, protimómenos filos a doryforos dvorní titul§ 323, 321
Udrželo se v hellénském n. hellénisovaném prostředí u Parthů. Doloženo např. v Súsách z roku 214 SE (= rok 99/98 př. n. l.), kde společníci „z prostředního oddílu“ nápisem poctili „Lýsimacha, Apollofanova syna, sómatofalyka ze svého středu“. Podobně za provedení úřadu gymnasiarcha v Súsách byl státem poctěn někdy mezi roku 100-50 př. n. l. jistý Níkoláos (Makedonec?). - Poněkud to připomíná spolek provinčních ostrostřelců. Srov. pod stratiarchés.

Sonaka-čeulči, vyslanec z Imny/Gaje§ 33

Sonikos z Athén§ arch. 175

Sópatros z Akarnánie, maked. stratégos§ 200
Sópatros z Argu§ 28 (Ol.)
Sópatros z Pafu, autor komédií§ 300

Sópatros z Makedonie, stratégos§ 201

sopky, vulkány, viz pod Pompéií. Latina neměla slovo pro sopku, řečtina měla označní pro proud lávy, rhyáks. Novověké jazyky si posloužily jménem italské podoby hellénského Héfaista.

Sópolidés z Makedonie, vojevůdce§ 328

Sóra, m. Volsků v Latiu, jméno nezměnila, od 303 řím. kolonie§ 345, 316, 314, 303

Sornatius, Lucullův legát§ 71 - 69

Sósandros z Pergamu, přítel Attala II. a vojevůdce§156

Sósarmos z Médie, k.§ 760, 730

Sósibios z Alexandreie§ 1. královský ministr, 221, 219, 213, 204 - 201, syn Dioskúridův (spekulace, že je synem žoldnéře Ptolemaia Filadelfa Sósibia z Tarentu, nelze doložit); 2. 203, 201, syn č. 1
Sósibios z Antiocheie, magnát§ 30

Sósibios ze Sparty, chronograf§ 776

Sósigenés z Rhodu, žoldnéř§ 318
Sósigenés z Athén§ 1. arch. 342; 2. arch. 172
Sósigenés z Alexandreie (?), mathematik a astronom§ 45

Sósikratés z Acháje, prořímský politik§ 146
Sósikratés z Athén§ arch. 111

Sósilás z Rhodu, nauarchos§ 195

Sósis n. Ósis ze Syrákús (?), parasítos§ 214

 

Sósippos z Delf§ 388 (ol.)

Sósistratos z Athén§ 1. arch. 455; 2. arch. 277
Sósistratos ze Syrákús§ 1. vůdce aristokratů, 319, 318, 314; 2. zrádce Syrákús Římanům, 212 (jmenovaný též Sósis)

C. Sósius§ 38, cos. 32, 31

Sósos z Dýmy, vůdce protiřímského a sociálního povsdtání§ 115

Sósthenés z Makedonie, k.§ 280 - 278

Sóstraté, Sósiraté, m. v Elymáidě, viz tam

Sóstratidás ze Sparty§ efor epón. 429

Sóstratés z Makedonie, Gonatův diplomat§ 255

Sóstratos, seleukovský stratégos§ 169
Sóstratos z Knidu, stavitel majáku na Faru§ 284
Sóstratos z Aigíny, obchodník z druhé poloviny 6. století, jehož nápis byl nalezen v Etrúrii (není v CSD, srov. pod Etruskové, Pithekússai, bohatství).

Sóstratos z Chalkédonu, rádce Kanarův/Kauarův§ 212

Sótadés z Maróneie, básník§ 276
Sótadés z Athén, hrnčíř§ 450
Sótadés z Kréty, olympioníkos, prodal vítězství jinému státu§ 384 (Ol. 99)

Sóteirá, m. neznámé polohy s Ariéně, založené Antiochem I. (není v textu)

Sótér, tj. Zachránce, Spasitel, dynastické přízvisko hellénistických vladařů, viz s. v. Ptolemaios, Seleukos etc., gen. Sótéra

sótéria, děkovné slavnosti, oslavy spásy, záchrany§
sótérie Aitólů§ 776, 277, 246
sótérie v Delfách§ 246

Sothimos z Thrákie, dyn., asi s. Diégyla s Apamou Bíthýnskou, asi manž. Athénaidy, dc. Attala III. s Bereníkou§ 167, 91

Sotiátové, Sotiátés, kelt. kmen v Aquítánii§ 56

Sótión z Alexandreie, skeptik a autor dějin filosofie§ 150

souboje, vojevůdců během bitvy nebo namísto bitvy; srov. pod spolia§ 607, 414, 367, 361, 222, 219, 105, 30

soudní obhájci, soudní poplatky, zrušení darů soudcům§ 204
soudní poroty§ 123

soudy, stálé v Římě§ 367, 204, 149, 139

Advokát Ciceró užíval o rychlosti a kvalitě práce římské justice obratu „znáš naše soudy“. Za raného principátu určeny ke konání soudů tři náměstí s jezdeckými sochami, Forum Rómánum, Iúlií a Augústí. Občané vybírání do funkce museli dovršit 35. let věku, od Augusta stačilo třicet (zájem o decurie nebyl valný). Souzeno od třetí do páté hodiny denní čili od devíti do jedenácti dopoledne, kdy se také obchodovalo na náměstích ve směnárnách a u bankéřů. Augustus rozšířil tři soudcovské decurie o čtvrtou slouženou z lidí nižšího majetkového censu, kteří soudili spory týkající se menších částek.

K Ciceronovým slovům "znáš naše soudy" patřil vysoký stupeň stranickosti vůči provinciálům. Ciceronův úspěch v boji Sicilanů s Verrem, který je brutálně okrádal, nebyl až tak běžný zjev a vláda císařů v tom nic nezměnila; třebaže psané dějiny senátorských autorů zaznamenávaly procesy, které vyzněly ve prospěch provinciálů a v neprospěch správců provincií-guvernérů. Většinou se nedovídáme, v čem zločin vydírání, repetundae, spočíval. Plínius mladší v jednom ze svých dopisů (ii, 11) poodkryl příčiny jednoho takového procesu vedeného před senátem s Mariem Priskem, na něhož si stěžovali obyvatelé africké provincie, kterou roku 98 n. l. spravoval.

Soud vrcholil v lednu 100 rozhodnutím pro moderní dobu nepochopitelným. Kromě toho, že bral peníze za své soudní výroky, šlo též o to, že dal za peníze popravit i několik lidí. Nicméně na návrh jednoho ze senátorských kolegů se senát rozhodl soudit ho jen za korupci. Provinciály zastupoval C. Plínius Caecelius Secundus a jeho přítel Cornélius Tacitus, známý historik, soudu předsedal osobně Tráiánus. Priscus hajený C. Salviem Liberaliem, cos. 85, viz tam, vzal od jistého Vitellia Honóráta tři sta tisíc séstertiů a za to poslal do vyhnanství jistého muže jezdeckého stavu a sedm jeho přátel bylo popraveno. Jakýsi Marciánus dal Priskovi sedm set tisíc HS za to, aby jiný rytíř byl na příkaz soudu zbit, odsouzen na nucené práce v dolech a pak popraven uškrcením. 

Plínius se v listu Arriánu Mátúrovi chlubil, že mluvil pět hodin na obhajobu poškozených v kuse a že ho Tráiánus chválil. Proces trval tři dny a vedl k Priskově exulování z Říma a Itálie (zřejmě na pět let), Marciánus nesměl navíc do Afriky, a oněch sedm set tisíc HS se muselo předat státní pokladně (Afrika byla senátorská provincie). Honórátus a jeho peníze z procesu vyšly nedotčeni, neboť úkladný vrah stačil zemřít přirozenou smrtí a pravděpodobně úplatek zůstal Mariovi Priskovi. O odškodnění rodin popravených a jejich rehabilitaci ani slovo, senátor Priscus nepřišel ve vznešeném domě ani o své křeslo.

Podobně žalovali obyvatelé Baetiky správce Caecilia Classica, který úřadoval na jihu Hispánií ve stejné době jako Priscus. Procesu se nedožil, zemřel přirozenou smrtí. Provinciálové i zde utřeli podle všeho nos, neboť majetky prokazatelně získané před Classikovou správou podržela manželka, jíž se nepodařilo prokázat spoluvinu, a co nakradl manžel, propadlo státu, nikoli okradeným. Přitom ze zadržené korespondence Classikovy jisté své přítelkyni, amícula, v Římě se vykutálený guvernér chlubil: "Ejchuchu, předstupuji před tebe (nadšený) jako Líber/Dionýsos: po prodeji části baetické provincie jsem už dal dohromady čtyři miliony séstertiů," ió, ió, Líber ad té venió, iam séstertium quadrágiés rédégí parte venditá Baeticórum [též: líber ad té venió - předstupuji před tebe jako svobodný].   

 

soudy, v Athénách, viz také pod Athény§ 508, 461, 425, 104
Athénské soudy:
Héliaiá: největší a nejpočetnější co do soudců, soudila trestní žaloby (grafé). Členové byli placeni, za jedno zasedání dva oboly. Účast na zasedání prokazovali předložením známky, symbolon. Výbor pro lidové soudy, héliaiá, tvořilo v Athénách 6000 (z nich tisíc náhradníků) vylosovaných a přísahou vázaných občanů. Občané v héliaji byli rozděleni do deseti soudních dvorů, dikastérií (dikastérion).

„U Palladia“ se soudilo neúmyslné usmrcení, „U Delfínia“: souzen ten, který prohlásí, že zabil právem. Soud v prytaneu se zasedal nad železem a neživými předměty (sakrální, rituální záležitost). Ve Freattys v Peiraieu u moře Athéňané soudili obvinění vyhnanců ze země odpovídají soudcům z lodi.
Smírčí soudce se jmenoval diaitétés, protože mu obě strany sporu (agón) platily po drachmě „výživného“. Na osobě soudce se strany dohodly, strana žalující (diókón, stíhající) a žalovaný (feugón, prchající). Pro attický venkov a obyvatele hornaté části země zavedl Solón soudce, kteří na venkov zajížděli (kata démús dikastai, soudci po démech, okresech).
Drobné občanskoprávní spory řešil soud, sídlící v budově na okraji města. Jiný tribunál se jmenoval podle tvaru budovy třírohý, jiný zelený a rudý: oba soudily ještě ve 2. st. n. l.

soudy, tribunály, velké procesy ideologicko-politické, starověk neznal. Řeči u soudu byly v Athénách časově vymezeny vodními hodinami. Běžná žaloba a obhajoba trvala zhruba půl hodiny.

 

O jiných:
Na šibenici s ním/Soudní tribunály nad poraženými diktátory
Odvěkým právem vítěze je naložit s poraženým dle své velkorysosti; všechno ostatní je rétorika často bránící odhalit původní kořeny zla.

Co bylo zlé a špatné včera, je i dnes a zůstane pro příště. Vybírají-li si velmoci a horem dolem obhajují, proč tento režim je „horší“ a jiný přijatelnější a „výhodnější“, je logické, že jejich „výběry“ často ujedou a vymknou se kontrole. Dokud bude mít poloha země a její zdroje pro velmocenské zájmy větší význam než dodržování ústavních práv, jsou vládní mediální kampaně, soudní tribunály apod. pouhými výdělečnými šancemi pro zapojené agentury a jednotlivce.

Procesní řízení dokazují věci evidentní a mnohokrát dokumentované, dlouhé tirády odsudků nebo shovívavosti prokazované soukromníky, medii a politiky odvedou pozornost od souběhu událostí k druhotné obranné či útočné argumentaci.

Shovívavost a zkraje tichá podpora kambodžských polpotovců, afghánských a arabských mudžáhidů a mnoha krutých režimů v Africe se Američanům, Západoevropanům (a svým způsobem i Rusům) vrátila jako krvavý pugét občanských válek.

Soudy nad poraženými bývaly obvykle krátké. Vítěz se doma pompesně pochlubil, předvedl davu zajatce, poklady, v očích spoluobčanů povyrostl. Pak byli, velmi často mimo oči davu, poražení vůdcové popraveni. Vznešenějším nepřátelům daroval Řím život a králové dožívali i s rodinami v italské internaci.

To byl osud posledního z makedonských králů Persea (165 př. n. l.) a raději se ponížení vyhnula smrtí z uštknutí Kleopatrá VIII. (30 př. n. l.). Naopak díky velkorysosti císaře Auréliána porážku přežila arabská královna Palmýry Zajnab/Zénobiá (274 n. l.). Poslední, kdo užil římské císařské velkorysosti, byl vandalský král Gelimer, vládce v Karthágu, jemuž roku 535 n. l. východořímský císař Iustiniánus I. povolil dožít na statku v anatolské Galatii.

Bez šance byl jeden z numidských dynastů Iugurtha, který byl ve válce s Římany v letech 111 – 105 př. n. l. Původně římský spojenec zlikvidoval své příbuzné a získal vládu nad všemi Numidy. V Římě svou krutovládu obhajoval před senátem, zkorumpoval část senátorů a ze stejného důvodu byla válka proti němu vedena z římské strany liknavě. Nakonec byl zrazen svým spojencem, vydán do rukou Římanů  v lednu roku 104 př. n. l. v římském vězení zardoušen. Bez procesu, každý věděl proč: bral od něho ve Městě kdekdo.

Podobným a přitom zvláštním případem velmocenského smyslu pro spravedlnost byl v modernách dobách Panamánec Manuel Noriega. Voják z povolání koketující s buddhismem, pučista, šéf vojenské rozvědky a od roku 1983 jako armádní velitel faktický vládce země si počínal neohroženě. Když bránil demokratisaci země byl roku 1988 v USA obviněn z korupce, drogových obchodů a praní peněz.

V prosinci 1989 pro něho Washington vyslal armádu, která Noriegu sesadila, dopadla a odvezla na Floridu. Roku 1992 byl odsouzen na čtyřicet let vězení. Během procesu se však ukázalo, že Panamánec byl třicet let na výplatnici americké armády a CIA a dokonce dvojí agent spolupracující také s lidmi z kubánského bloku.

Roku 2010 byl pro dobré chování propuštěn, ale vydán do Francie, kde odsouzen na sedm let, a roku 2011 propuštěn do rodné Panamy, kde více než sedmdesátiletého nešťastníka čekalo dalších několik desítek let vězení. Je prvním válečným zajatcem souzeným ve Spojených státech.
Zloduchů, kteří krutě ovlivnili život své komunity a regionu, se narodilo mnoho, velmi mnoho. V novějších dějinách někteří z nich zemřeli doma stářím za svého režimu (Stalin 1953, Mao Ce-tung 1976, Kim Ir-sen 1994), ve své zemi, nikoli však u moci Pol Pot (1998), jemuž „proces“ pro korupci udělali na stará kolena jeho genocidní spolubojovníci.

Konce šílenství nacistické říše se z vlastního rozhodnutí nedožil Adolf Hitler se svou ženou Evou Braunovou (1945), vůdce „sociální“ Itálie Benita Mussoliniho s přítelkyní Clarou Petacciovou zastřelili odbojáři (1945), pučisty sdružených do vojenského tribunálu byl zastřelen rumunský diktátor Nicolae Ceaušescu s manželkou Elenou (1989).

Člověka, který svými expansivními válkami proměnil starý kontinent k nepoznání, francouzského císaře Napoleona I., donutily porážky abdikovat a vítěznými spojenci byl poslán do vyhnanství na Elbu (1814). Po neúspěšném pokusu o zvrat o rok později byl doživotně internován na vzdálené Sv. Heleně (zemřel 1821). Bylo to anglické rozhodnutí, spojenečtí Prusové by ho poslali na smrt, kdyby ho dopadli.

Napoleonův osud nikdy nepodléhal soudnímu rozhodnutí a také ho nikdo nevyžadoval; hlavně když byl ten démon pryč z Evropy a daleko. Ale už koncem první světové války nevydalo Holandsko německého císaře Wilhelma II., který doma abdikoval a požádal o asyl. Chtěli ho soudit za válečné zločiny: právnická premiéra.

Bulharská carská rodina byla prosovětskými pučisty vyvražděna po příchodu k moci (září 1944) stejně jako ruská (1918), aniž by se dočkala procesu (a rehabilitace). Na rozdíl od ruské ale sedmiletý car Simeon II. s matkou žil a formálně vládl do plebiscitu roku 1946 a popraveni byli tříčlenná regentská rada v čele se strýcem Kirilem a „příslušníků inteligence“.

Soudní procesy pro zločiny proti lidskosti a míru s pohlaváry ve válce poražených genocidních režimů pocházejí teprve z poloviny 20. století stejně jako právní definice obžaloby. Mezinárodní vojenské tribunály s válečnými zločinci soudili německé a japonské představitele a vojáky v Norimberku (1945 – 1946) a v Tokiu (1946 – 1948).

Hitler se zastřelil, Mussoliniho zastřelili odbojáři a císař Hirohito to kupodivu přežil jen zbaven jistého božství, protože Američané dospěli k závěru, že nové Japonsko se neobejde bez hlavy starého. Za Hitlera byl souzen jako hlava státu admirál Dönitz… (za zločiny v koncentračním táboru Auschwitz/Osvětim byly vyneseny rozsudky až v prosinci 1965, čtyřikrát doživotí).

Hlava francouzského satelitního státu za druhé světové války (vichystická Francie) maršál Petain byl roku 1945 souzen za kolaboraci (hrdina z první světové války!), odsouzen na smrt, omilostněn na doživotí, které trávil ve vězení na Ile d´Yeu, kde roku 1951 zemřel. Na soud za kolaboraci čekal český protektorátní president Emil Hácha, ale ve vězení krátce po válce zemřel (1945).

Roku 1979 byl ze středoafrického Bangui vyhnán s francouzskou pomocí francouzský chráněnec Jean-Bédel Bokassa, který se tu tři roky předtím prohlásil císařem. Vládl 14 let než byl sesazen. Roku 1987 byl odsouzen na smrt za vraždy (padala obvinění ze zabíjení dětí a kanibalismu, která se později ukázala jako smyšlenky šířené francouzskou rozvědkou). Byl však roku 1993 omilostněn a o tři roky později zemřel v bídě a psychicky nemocen.

Bolivijský president Luis Garcia Meza byl roku 1981 sesazen pučem po třináctiměsíční vládě. Roku 1995 byl odsouzen na třicet let vězení za genocidu, mučení a vraždy politických oponentů. Po obnově demokracie v Argentině roku 1983 (po porážce ve falklandské válce roku 1982) byl jeden z členů vojenské junty gen. Leopoldo Galtieri roku 1986 usvědčen za nesvědomitost a zanedbání povinností ve vedení války. O tři roky později byl amnestován, ale roku 2002 dán do domácího vězení, když nejvyšší soud rozhodl, že amnestie byla nelegitimní. Zemřel roku 2003. Podobný osud potkal další jeho generálské kumpány.

Roku 1989 byl sesazen v DDR po 18 letech moci Erich Honecker. Utekl do Moskvy, ale Rusové ho vydali do Německa. Soud pro vraždy na hranicích DDR s Německem se roku 1993 zhroutil, protože převládlo mínění, že Honecker je nemocen. Odletěl za chotí a dcerou do Chile, kde opravdu i zemřel.

Stejně jako východoberlínský satrapa byl roku 1989 zbaven moci v Sofii Todor Živkov, který sloužil z moskevských východoevropských satelitů nejdéle. Roku 1992 byl usvědčen ze zpronevěry veřejných prostředků (cca. 24 milionů USD). Soudem ale vráceno k přešetření roku 1997, Živkov v domácím vězení pro jiná obvinění. Také odtud byl propuštěn a roku 1998 zemřel.

Chilskému diktátorovi Augustovi Pinochetovi nezávislý španělský soudce Baltasar Garzon znepříjemnil život, když způsobil, aby byl doživotní senátor ze Santiaga držen v domácím vězení v Londýnu, kam přijel na léčení. Vládou Jejího veličenstva pod labouristou Blairem omilostněn pro špatný zdravotní stav, což potvrdil o něco později také soud chilský.
V současnosti působí mezinárodní tribunály v Haagu (od 1993) pro souzení zločinů proti lidskosti na území bývalé Jugoslávie a v tanzanské Arushi pro rwandskou genocidu (od 1995). Z nejvyšších představitelů zatím odsoudil k dlouholetým trestům presidentku Republiky srbské v Bosně Biljanu Plašičovou (2003, roku 2009 propuštěna na svobodu).

Proces se srbským presidentem Slobodanem Miloševičem pro zločiny proti lidskosti na Kosovu proti Albáncům a v Bosně proti Chorvatům a Bosňákům neskončil, neboť roku 2006 v cele zemřel (do Haagu dobrovolně odcestoval v dubnu roku 2000). Vůdce bosenských Srbů Radovan Karadžič se skrýval do roku 2008, do léta 2015 nebyl denhaagským mezinárodním soudem odsouzen. Od prosince 2003 byl v americkém zajetí poražený irácký diktátor Saddám Husajn: šíitský soud ho v Bagdádu odsoudil na smrt a v prosinci 2006 popravil.

Uganďané Idi Amin zemřel 2003 v saúdském exilu a Milton Obote žil v Zambii a zemřel roku 2005 v Johannesburgu. Ethiopský marxistický vůdce Mengistu Haile Mariam žije ve spřáteleném Mugabeho režimu v Zimbabwe, Charles Taylor byl od 2003 v nigerijské exilu, ale roku 2012 byl mezinárodním soudem odsouzen na padesát let. Libyjský revolucionář Muammar Kaddáfí se sice kooperací se západem roku 2003 vykoupil, ale Francouzy inscenovaným převratem a občanskou válkou roku 2011 zavražděn. Jean-Claude Duvalier, který žil dlouho ve francouzském exilu, se po návratu domů procesu nedočkal a roku 2014 zemřel.

Logika a nelogičnost mezinárodních soudů nad poraženými nepřáteli, neboli Pravidla stanovují velmoci podle potřeby

1648 vestfálský mír v Osnabrücku a Münsteru dává vládcům právo konat doma cokoli, mají-li k tomu oprávnění. Mezinárodní suverenita byla uznána. Proto byli v Norimberku nacisté překvapeni, že roku 1945 náhle platilo něco, co roku 1938 ještě neexistovalo.

20. listopadu 1945 začal soud s 23 představiteli říše, kuriosně nebyl např. odsouzen Albert Speer, ale jeho podřízený Fritz Sauckel. 1. října 1946 odsouzeno dvanáct z 23, 16. října popraveni.
Hlavní žalobce Robert Jackson, soudce nejvyššího soudu, mluvil o „řádu světa podle zásad práva“. Sir Geoffrey Lawrence, předseda soudu: „Proces, který zahajuje, je v historii práva jedinečný.“

Norimberk: zákaz ex post facto. Jodl byl roku 1953 německým soudem osvobozen a žádná německá vláda neuznala norimberské rozsudky a právo dodnes.
Göring citoval Churchilla z roku 1940, kdy řekl: „Jde-li o život a smrt, na legalitě už nezáleží/legalita musí stranou.“ Obžaloby obvykle zněly na zločiny proti lidskosti a válečné zločiny.
Nikdo ještě netušil, že válka není právo každého státu, ale největší ze všech zločinů. Proč souzeni vojáci? Protože se účastnili a zločinecké rozkazy plnili (= přísahali), ačkoli války zahajovali politici.
2. října 1995 průlom do Norimberka a Tokia: soud nad bosenskými událostmi.
Duško Tadić dostal od Mezinárodního soudu v Haagu soudící válečné zločiny z Jugoslávie dvacet let (odsouzen roku 2000). Rozhodnuto, že bude souzen (1995). Soud ustaven na nátlak Spojených států. Obhájce Tadičův říkal, že Norimberk soudil válečné zločiny, a to Bosna nebyla, to byla občanská válka!
Zakladatelem tribunálu je Ital Antonio Cassese, který prosadil zásadu, že zločiny proti lidskosti během občanských válek jsou stejné jako válečné zločiny: mezinárodní společenství musí převzít ochranu nad lidskými právy.
1998 Římský statut o zřízení mezinárodního soudu od roku 2003 v Haagu. Spojené státy se nepřipojily. Už to není pax americana, teď by mohl někdo soudit i Státy, protože vydán soudu musí být každý, kdo porušuje lidská práva (Clinton podepsal na poslední chvíli, Bush okamžitě zrušil).
1999 NATO a Srbsko/Kosovo
2001 US a NATO = válka s terorem je spravedlivá válka a vězní/soudí se v Guantánamu
Z toho vyplývá, že supervelmoc uzpůsobila svá vlastní pravidla: Norimberk– Guantánamo - ? (Washington). Jinými slovy: logika vítězů = mezinárodní válečné právo.

Soudy proti válečným zločincům a lidskosti: Norimberk a Tokio, Haag a Jugoslávie, Arusha a Rwanda, Phnompenh (víceméně "domácí" složení soudu), „Irák“ (domácí), Libye, chaos kolem vydání Kaddáfího klanu do Holandska, nerozjel se.

 

souchotiny, řec. fthisis, lat. tábés, phthisis, smrt na ně§ 77

soulož s bohem, ve snu, v podobě hada či draka:
Níkoteleia z Messénie (okolí Andanie), matka Aristomeneova. Otcem byl Aipytovec Níkomédés, resp. Pyrrhos. Bůh nebyl specifikován.
Olympias, matka Alexandra Velikého, souložila s Diem Ammónem.
Aristodámá ze Sikyonu, matka Aratova. Bohem byl Asklépios.

sourozenci, jejich vzájemné manželství§ viz sňatek

souručenství§ viz spolek

soutěž veřejná, viz konkurs
soutěž krásy, viz pod žena

Sovětské Rusko, Sovětský svaz, SSSR, největší souvislý státní útvar dějin, existoval ve 20. st. n. l.§ 88

Sozópolis§ viz Apollóniá na Pontu

Sozúsa§ viz Apollóniá v Kýrénaice

Spada, pl., ve Spadách, vesnice kdesi v Persii§ Bagóás

Spadinés, k. Aorsů§ 48

 

Spalirisés ze Sakastánu, k.§ 170

spálená země, římská vojenská taktika, poprvé§ 306

Spánia, Spánus, viz Hispánia

Sparadokos z Thrákie, s. Stratoníky Makedonské s Térem I., dyn. Odrysů (srov. s rozšířenější podobou jména Spartokos)§ 440, 424

Sparetrá, manž. k. Saků Amorga§ 530

Spargapeithés, k. skythských Agathyrsů§ 440

Spartá, Sparté, Sparta, m. v Lakónice a jiné jméno pro Lakedaimón (-daimonu), sídelní m. Lakóniky, Lakónie na Peloponnésu§ 776, 775, 757, 754, 750, 743, 740, 739, 735, 733, 728, 720, 719, 716, 708, 700, 690, 685, 684, 683, 680, 676, 669, 668, 660, 659, 650, 644, 640, 632. 628, 624, 612, 610, 604, 600, 596, 592, 580, 577, 575, 560, 556, 552 - 550, 547, 544, 528, 524, 521, 519, 517, 511, 510, 508, 505, 481 - 478, 499, 494, 491, 490, 477, 469, 464, 462, 460, 458, 457, 454, 451, 448 - 446, 440, 435, 433 - 431, 429 - 423, 421 - 417, 415 - 411, 409 - 401, 399 - 383, 381 - 378, 376 - 365, 362, 360, 356, 350, 343, 338, 337, 443, 333-331, 323, 317, 314, 309, 303, 302, 300, 294 - 292, 284, 281, 275, 273 - 270, 266, 265, 261, 260, 256, 255, 252, 245 - 240, 236, 228 - 224, 222 - 217, 211, 207, 206, 200, 198, 196, 192 - 178, 174, 168, 165, 164, 151 - 146, 144, 104, 64, 62, 40, 35, 31, 21

Označení Sparťané používáno ve vztahu k domácímu podrobenému obyvatelstvu, označení Lakedaimonští se používalo jako označení pro státní příslušnost na rozlišení od ostatních Hellénů (srov. obdobný vztah u Římanů - Quirítés). Za svou pravlast Lakedaimonští pokládal Dóridu, viz tam.

Městské osídlení vzniklo spojením vesnic (srov. stejný proces v Attice) Pitané, Limnai, Mesoá a Kynosúra; roku 395 n. l. bylo město zničeno visigotským králem Alarichem I. a ve 13. století lokalita definitivně opuštěna. S. chtěl na původním místě obnovit první král obnovené řecké státnosti Otto Bavorsko-oldenburský. Když roku 1862 místo na dva dny navštívil s karavanou sto třiceti koní a s manželkou Amalií, dostal z Athén zprávu, že byl právě revoltujícími důstojníky sesazen.

Bájná prehistorie Lakónie (podle Pausania): Lakónie se původně jmenovala podle jejího prvního krále jménem Lelex Lelegie. Po něm vládl jeho starší syn Mylés, kdežto mladší Polykáón si vzal Messéné z Argu a s ní a s Argívskými dobyl zemi, která se pak po ženě jmenovala Messéniá, Messéné (takové město vzniklo ale ve skutečnosti až roku 370). O potomcích obou nebylo zpráv už ve starověku.

Třetím králem v Lelegii byl Mylův syn Eurótás, který prý odvodnil do moře močál a po něm se jmenuje hlavní řeka země. Zemřel bez mužských potomků. Po něm nastoupil na trůn Lakedaimón (matkou mu byla Plejáda Táygeté/Táÿgeté, otcem prý Zeus; srov. po ní pojmenované pohoří mezi Lakónikou a Messénií Táygeton), který se oženil s Eurótovou dcerou Spartou, a založil vlastní město Spartu. Po něm se jmenuje spartský stát i země.

Po Lakedaimonovi vládl jeho syn Amyklás, pak jeho syn Argalos, tohoto syn Kynortás a jeho syn Oibalos. Oibalovou manželkou byla Gorgofoné z Argu, dcera Perseova. Jejich syny byli Tyndareos a Hippokoón. Nástupcem Oibalovým se stal achájský Tyndareos. Byl však vyhnán Hippokoontem do Messénie, ale s pomocí Hérákleovou se vrátil k moci.
Po něm vládl jeho syn Kastór. Tyndareovými dětmi byly dále Tímandrá, Klytaimnéstrá a Filonoé (ty měl se svou chotí Lédou), Polydeukés a Heléné byly děti Lédy s Diem.

Kastorovým synem byl Atreus, po němž vládl Tyndareův zeť Meneláos a po něm Orestés, manžel Meneláovi dcery Hermioné. Za vlády jejich syna Tísamena (Teisamenés, - os) přišli na Peloponnésos Hérákleovci, "návrat Hérákleovců", kteří Achaie vyhnali a rozdělili království Argos na dvě části, na Argos, kde vládl Témenos, a na Messénii, kde vládl jeho bratr Kresfontés.

Tísamenés byl zabit Orestovy bratranci, syny Pylada a Élektry. Témenův a Kresfontův bratr Aristodémos, manžel Argeie, se žádné vlády nedočkal, neboť byl sežehnut bleskem po urážce, jíž se dopustil na Apollónovi. Aristodémovými a Agreininými syny byli Proklés a Eurysthenés, od nichž začíná spartská dyarchie, dvouvládí.
Dějiny podle posloupnosti spartských králů sestavili Eratosthenés a Apollodóros.

Lykúrgovská „ústava“ a životní styl: V psané podobě ústava ani jednotlivé zákony neexistovaly, neboť zákonodárce je zapověděl zapisovat. Správný chod státu, jemuž byl podřízen veškerý společenský život jedince ve Sp., eunomiá, se tradoval ústně, rhétrá („vyslovené“, příkaz). V souladu s lykúrgovskými tradicemi roduvěrný Sparťan odmítal (řemeslnou) práci a vydělávání peněz jako činnosti ponižující; to měl společné s římskými aristokraty. Když nebojovali a nebyli na tažení, žili „svobodně“, tj. na hostinách, lovech, áthlétických zábavách apod. Nikde v dějinách Evropy neexistovala tak elitářská, xenofobní a konservativní ústava jako ve Spartě.

Lykúrgos prý rozdělili Lakóniku na třicet tisíc stejných pozemkových dílů a okolí Sparty pro samotné Sparťany na dalších devět tisíc dílů. Tolik jich zřejmě kdysi bylo. Roku 243 reformátorský král Ágis IV. napočítal již jen sedm set „pravých“ Sparťanů, homoioi, a z těch prý jen sto vlastnilo půdu a dědičný úděl. Proto rozdělil část pozemkového fondu nově i s 4500 díly pro perioiky, ne zcela svobodné, ale svým způsobem také privilegované nad ostatními (zřejmě také Dórové?), z nichž se tak stali Sparťané.

Za to se ale také stal prvním králem, kterého usmrtili efoři („dozorci“). Před touto dobou v boji s Hellény ze spartských králů zemřeli jen Theopompos a u Leukter Kleombrotos. Na válečných taženích Sparťany doprovázeli jejich poddaní, asi deset na jednoho plnoprávného muže; byla to jeho družina podobně jako u Keltů, Germánů a též parthské šlechty, ázát, stavějící do pole vlastním nákladem vojsko, z nichž parthští králové skládali své armády. 
Lykúrgos prý také zařídil Sparťanům železnou „měnu“, „ražbu“ z kusů železa a nikoli stříbra nebo dokonce zlata, jak bylo zvykem, aby se nerozptylovali obchodem a hromaděním bohatství. Železné peníze vydržely ve Spartě do čtvrtého století.

Sparta byla sedm staletí jedním z hellénských kulturních center a nebyla nijak v žádné isolaci. Domácích umělců bylo sice poskrovnu, ale na březích Eurótu tvořilo hodně cizinců. Tyrtáios Mílétský (nebo Spartský?) skládal bojové kolektivní elegie, lýdský Alkmán jako chorický lyrik skládal spíše pro děvčata, z Metauru v Brittiu byl chorik Stésichoros, rodným jménem Teisiás, který udělal slávu v sicilské Hímeře.

Terpandros z Antissy na Lesbu zhudebňoval své a Homérovy verše, skladby v doprovodu kithary, elegický básník a zdeptaný aristokrat Theognis z Megar. Thaletás z krétské Gortýny byl potulným zákonodárcem-básníkem. Spartské zakázky měli sochaři Theodóros ze Samu a Bathyklés z Magnésie.

Půdu Sparťanům obdělávali heilóti (v pátém století odhadem sto dvacet až dvě stě tisíc lidí), spartskými Dóry podrobené původní obyvatelstvo, a další nesvobodné skupiny. Sparťané je po dlouhá staletí neohroženě tyranisovali. Jedním z prostředků udržení moci nad nimi byl zvyk (lykúrgovský?) zvaný krypteiá (asi: „v utajení“), kdy se mladíci museli nějaký čas skrývat v krajině a od svých cvičitelů dostávali právo loupit a zabíjet heilóty (srov. pod policie). Efoři při nástupu do úřadu formálně vyhlašovali heilótům válku.

Pro mládež navíc heilóti sloužili i jako živí demonstrátoři špatný zvyklostí. Byli nuceni se opíjet, zpívat a tančit na oplzlé písně, aby mladý Sparťan viděl, co nemá, a také aby získal k heilótům odpor a manýry, jak se s nimi stýkat. Soubor podobných zvykových pravidel, jakási dórská šaría, se ve Spartě jmenoval agógé a souvisela s mýthickým odkazem Lykúrgovým. Kluci nebyli vychováváni v rodině, ale od sedmi-osmi let státními pedagogy, který už v podstatě nepřišel do styku s matkou a rodinou. Vyrůstali stádně v oddílech vedených dvacetiletými eirény, podřízenými velitele „lágru“, dospělého paidanoma.

Do systému spartské výchovy byl přímo implantován moment tvrdé mazácké vojny: starší, a tím pádem zkušenější, měl ve všem pravdu a mladší musel poslouchat. Z takového mazáctví bylo dokonce erotické homosexuální pravidlo stanovující mladšímu poslušnost. Je pozoruhodné, že vztah mezi starším milovníkem, erastés, a mladším miláčkem, eromenos, kterého starší vychovával, zřejmě nebyl ryze homosexuální: tělesný styk mezi mladíky byl totiž nezákonný a nikde v pramenech se o „spartské pederastii“ nemluví.

Naopak, ve zhruba dvaceti se Sparťané museli ženit. Sedí-li záznamy, byla lakónská svatba vpravdě depresivně úchylná záležitost. Sparťanka (ovšemže vybraná rodiči) si musela vzít na sebe mužský šat, ostříhali ji a jakoby unesenou příbuznými ji strčili do místnosti s lůžkem. Přišel novomanžel, rychle odbyli sex a on se vrátil do své mužské společnosti, která popíjela vedle. Až do narození dítěte se stýkali jen tajně.

Ovšem poněvadž manžel byl většinu času mezi „chlapy“, měly sportovně vychovávané ženy velkou volnost, jakou v jiných částech hellénského světa ženy vůbec neznaly. Sparťanky mohly cvičit, závodit, muzicírovaly a domácím pracím se nevěnovaly (od toho měly služky).

Nosily suknice s vysokými rozparky, takže na rozdíl od celého antického světa a orientu ukazovaly provdané Sparťanky vysoko stehna. Mohly si zřejmě oficiálně pořizovat milence v případě, že manžel byl starý, nebo ve válce, a to i z řad heilótů. Měly široká dědická práva a v nepřítomnosti manžela řídily rodinné záležitosti.

Ve dvaceti přišel mladík také do ryze mužských „stravoven“, syssítií, jídelních klubů o patnácti členech, kde stravné na „společné hostiny“, syssítion, hradily účastníci, resp. jejich rodiny. Když na to neměly, přestala rodina být sparťanská s plnými občanskými právy.

Do třiceti let věku nesměl Sparťan na agoru, tj. neměl právo účastňovat se jakýchkoli rozhodovacích procesů. Ve třiceti z nich byli vycepovaní lakónští muži, dnes bychom řekli „zelení mozci“. Ničím se neživili, nic nedělali, nepracovali, ale neustále cvičili, bojovali, prostě dodnes ideál „chlapství a chlapáctví“.

Členem rady starších, gerúsiá, spartského senátu či parlamentu, se mohl stát až po šedesátce. Při volbě nových gerontů se ve Spartě udržel zvyk volby podle hlasitosti souhlasného křiku voličů. Ti, co rozhodovali o volbě, byli uzavřeni do přístřešku a nevěděli, komu z kandidátů je pokřik věnován.

Gerúsie měla třicet členů, 28 volených plus dva krále s pravomocemi vojenskými, kněžskými a soudcovskými. Ty však omezoval sbor pěti ročních eforů ve věku třiceti až šedesáti, kteří dohlíželi na dodržování lykúrgovských zákonů a jeden doprovázel krále do války. Jeden z nich byl epónymní. Úřad byl zaveden za kralování Theopompa. Obecně platilo, že eforové vládli doma, král navenek a venku.

Sněm, apellá, plnoprávných Sparťanů zasedal jednou měsíčně, ale projednával jen návrhy gerúsie. Volil na mostě přes řeku Eurótás mezi místy Babykou a Knakiónem. Sparťané byli rozděleni do tří dórských fýl Hylleis, Dymánes a Pamfýloi a do pěti územních okrsků, óbá, óbai, které po Lykúrgově reformě asi tradiční fýly nahradily a podle nich se členila těžká pěchota, falanx.

Lykúrgos zavedl peníze ze železa bez obsahu stříbra, také prý společné stravování (fiditie, na dórské Krétě se jmenovaly andrie). Skupiny po patnácti Sparťanech se podílelo na stolovacích nákladech, měly společnou spíž. Kdo neměl na podílnictví, přišel o sparťanství. O tom, zda se někdo nový směl zúčastnit společného oběda, se rozhodovalo hlasováním kousky chleba: byl-li v nádobě, kaddichos, nalezen jen jeden kousek chleba uhnětený, znamenalo to nesouhlas (kaddichismus, kaddikování).

Spartská homosexualita a bisexualita byla dána ústavními zvyklostmi, systémem společného rozhodování a systémem uzavřené mužské státní ideologie. Pozoruhodně spartské ženy patřily v hellénském světě mezi nejsvobodnější a dostávalo sejim také silového výcviku: házely oštěpem, diskem, stříleli lukem a běhaly, viz zde výše.

Odsouzení na smrt, resp. jejich těla, byla svrhována do strže jménem Kaiás n. Kaiadás (srov. popravčí zvyk v Římě). Zda podobnou smrtí byly postihováni i novorozenci s vrozenými vadami, jak se traduje, nelze potvrdit (srov. např. kulhajícího krále Agésiláa). Spíše půjde o propagandistický protispartský výmysl.

Co není výmyslem je fakt, že ve Spartě právo vykazovat cizince, xenélasiá, dokonce korespondovalo s jistou nechutí Sparťanů cestovat do ciziny. Lykúrgovská ústava byla ve starověku zcela ojedinělá, ale její brutální xenofobnosti si nikdo z ostatních hellénských politiků nijak výrazně nevšímal.

Vraždy novorozeňat s tělesnou vadou a neduživých jsou doloženy u indiánů Jibarů/Jívarů (Jibaro n. Shua) v Ekvádoru a Peru. To, že je nemilosrdně sprovodili se světa, zaznamenali například v cestopisu Neznámo pod sivým kondorem, Praha 1934, pro českého čtenáře Karel Müller a Augustin Bartík. 

Jak vzniklo v Lakedaimonu královské dvojvládí, dyarchie: Král Aristodémos měl s chotí Argeiou dvojčata. Byl dlouho nemocen, a sotva se chlapci narodili, zemřel. Lakedaimoňané se rozhodli, že králem bude starší z Aristodémových synů. Nikdo ale nevěděl, který z nich to je, což zapřela i Argeiá, která nechtěla žádnému ze svých dětí uškodit.

Bylo tedy posláno do Delf a Pýthie doporučila prohlásit králem oba dva, ale ctít staršího z chlapců. Sparťanům pomohla lest Messéňana Panita, který poradil, aby sledovali matku, koho z novorozenců koupe a krmí prvního. Tím byl Eurysthenés, mladší se jmenoval Proklés. Po celý život pak byli oba bratři protivníky a většinou to zůstalo i jejich potomkům.

Taková je spartská verse vzniku dyarchie. Ostatní z Hellénů věřili, že králové spartských Dórů pocházeli rodem z Egypta.
Práva spartských králů podle lykúrgovské ústavy: V době války měli právo vést vojsko kamkoli uznají za vhodné, měli právo na tělesnou stráž o stu mužích, měli dvojí kněžství, a to Dia Lakedaimonského a Dia Úrania, a z obětin dostávali kůže a hřbety.

V dobách míru usedali ke společným hostinám jako první a dostávali všeho dvojitou porci. Na každé novoluní a sedmého dne každého měsíce dostávali obětní zvíře. Při hrách zasedali na čestných místech, stanovovali proxeny a vybírali věštce.

Rozhodovali o tom, komu připadne jediná dcera s majetkem, jestliže zamřelý neměl mužských dědiců a nestačil dceru zaslíbit. Soudili spory o veřejných cestách a veškeré adopce byly prováděny jen v jejich přítomnosti. Na Radě starších, tj. v gérúsii o 28 členech měli králové dvojitý hlas.

Roku 222 byla v Lakedaimonu zrušena tradiční královská dyarchie. Roku 219 byla královláda obnovena, rod Eurypontovců ale vypuštěn. Posledním „sólo“ vládnoucím panovníkem z Eurypontova rodu byl Nábis (207-192). Roku 188 byla královláda zrušena vůbec, posledním panovníkem byl Ágidovec Lakónikos. Tehdy byly ve Spartě rovněž zrušeny Lykúrgovy zákony, do roku 146 byla členem Spolku Achájů, od roku 146 opět autonomní (28 gerontů a 6 patronomů).

Spartakos, Spartocus, thrácký vůdce otroků, kteří se vzbouřili v Itálii, spartokovci§ 73, 71, 62

spartathlon, viz pod Feidippidés

Spartokos§ = srov. se Spartakos, Sparadokos

Spartokovci, vládnoucí dynastie v Bosporu Kimmerijském, archonti a králové v Pantikapaiu:§
Spartokos I.§ 438, 433, syn Satyra I.
Spartokos II.§ 349, 344, syn Leukóna I.
Spartokos III.§ 309, 304, 284, syn Eumélův
Spartokos IV.§ 245, 215, syn Pairisada II.
Spartokos V.§ 160, 150, syn Pairisada IV.

Spartólos, m. v Bottiaji na Chalkidice§ 429

Spasinés z Charakény§ = Hyspaosinés

Spasinú Charax§ = Alexandreia v Charakéné, Antiocheia, Charakéné, Meséné

Speiraion, mí, mys a záliv v Korinthii u hranic s Argolidou§ 412

Spercheios, ř. v severní Thessalii§ 600

Spendios z Kampánie, kondottiér§ 241, 238

Spés, bohyně Naděje§ 295, 179

Speusippos z Athén§ 1. s. Platónovy sestry Pótóny, akadémický filosof a scholarchos, 408, 396, 361, 347, 339; 2. arch. 153

spiknutí žen, gynaikokratické, travičství§ 331

Sphaerus, viz Sfairos

spiknutí, protistátní, pass.

S duchem starých autorů se na podobná themata ztotožňuje Nicollò Macchiavelli (zemřel roku 1527). V Letopisech presentuje po liviovsku svou literární představu o řeči vůdce cechu soukeníků po povstání roku 1378 ve Florencii (v překladu Štěpána Andrease): „Poněvadž jsme již jednou ke zbraním sáhli a natropili mnoho zla, jde podle mého o to, jak se vyhnout trestu za to, co jsme způsobili... Chceme-li, aby nám byly staré zločiny odpuštěny, pak se podle mého názoru musíme dopustit nových, zdvojnásobit naše nepravosti, hromadit vraždy, žhářství a drancování a především se musíme snažit získat co nejvíce spoluviníků. Kde je mnoho viníků, není trerstán nikdo.“

 

Spina, viz pod Hatria

Spintharos z Korinthu, architekt§ 370

spintria, spinthria§ viz pod ražba

 

Spitamenés z Baktrie§ 1. 329, 328, protialexandrovský povstalec; 2. 324, o. Apamy

Spithridátés z Persie§ 1. odpadlík od Krále, 396, 395; 2. 334, povstalec, satrapa Lýdie

Spojené státy Ameriky, angl. USA, novodobý federativní stát, srov. např. pod objevy, otroci§ 404

spojenecká válka§ viz válka

spojenectví, srov. pod spolky, federace, pakty

spojenec, římský, lat. amícus et socius populí Rómání§ 26

spolek, státní§ viz koinon
spolek zájmový občanský, cech§ viz herci, hry olympijské, daně, odbory, partaje, hetairie, dostihy
spolek, státní kultovní, viz amfiktyonie, občanské náboženské srov. thiasos pod frátrie a Athény

Hellénské a římské občanské spolky fungovaly podle profesí (srov. herecké), kultů, lidé se sdružovali do "spolků přátel žehu", viz pod pohřebnictví, kde o organisačním statutu takové občanské instituce, léx collégií. Nápis z Říma datovaný k 11. březnu 193+ pojednával o darech jisté Salvie Marcellíny a P. Aelia Zénóna spolku sdružujícího se kolem kultu Aesculápově a Hygie, collégium Aesculápí et Hygiae; Helléni by tento spolek nazvali thiasos. Salvia byla manželkou císařského propuštěnce M. Ulpia Capitóna, pomocníka Flávia Apollónia, císařského prócúrátora/próc. Augustí, který měl na starosti dozor nad císařskými obrazárnami, quí fuit á pinacothécís, zřejmě byl jedním z tajemníků Antónína Pia. Salvia darovala spolku na paměť obou padesát tisíc séstertiů, pozemek na Appiově silnici s chrámkem a přístavbou, aedicula cum pergulá, a s Aesculápovou sochou. Zénón, bratr Marcellínina manžela, daroval dalších deset tisíc. Z výnosů peněz mělo collégium, pečující o to, aby jeho počet nepřesáhl šedesát členů, financovat dárečky funkcionářům (nejvýše šest dénáriů) a chléb a víno o sedmi výročních setkáních a náboženských svátcích podle stanov přijatých před čtyřiceti roky.

Shodou okolností z Aesculápiova chrámu v Lambaesi/dn. Tázúlt, fr. Tazoult-Lambèse na sv. DZ, pochází nápis z 22. srpna 203 se statutem podpůrného spolku vojáků nižších šarží Třetí legie Augusty. Oproti zápisnému 750 dénáriů dostávali členové spolku příspěvek na cesty v případě přeložení, peníze při povýšení a do civilu rovněž pět set dénáriů. Lambaesis byla od Hadrianových dob stálým ležením legie a v municipiu za Sevérovců sídlila správa provincie Numidia. Z roku 7- je znám cech stavebních tesařů, collégium fabrórum tígnuáriórum. O spolcích dovozců obilí srov. rok 46 a s. v. obilí.


Spólétium, m. v Umbrii, dn. Spoleto§ 238

spolia opíma, tj. bohatá kořist, zbroj, kterou odejmul římský vojevůdce nepřátelskému, když ho předtím přemohl v osobním souboji§ 437, 222, 105 (zde naopak), 27 (poslední zmínka)

spoluvláda muže s ženou, viz ženy
spoluvláda, první v Římě, kromě párových volených jednoročních úřadů se skončením republiky principát zpočátku spoluvládu neznal. Prvním spoluvládci v dimensích známých z hellénistických států (Seleukovci, Ptolemajovci) byli adoptivní synové císaře Antónína Pia M. Aurélius Antónínus a L. Vérus (Imp. C. L. Aurélius Vérus Aug.), spoluvláda poprvé od časů Ptolemaiovny Kleopatry VIII. se svými bratry. Druhý pokus o spoluvládu, a to dokonce dvou pokrevních bratří, synů Sevérových, také nevyšla: Caracalla zavraždil mladšího Getu.

spoluvládci římští: Macrínus udělal spoluvládcem svého syna Diadúmena/-meniána (218) a oba Maurové (?) sdíleli smutný osud. Svéráznou spoluvládou byly dny senátorských císařů Balbina a Pupiéna, posledních patriciů dějin, a Gordiána I. a II. (všichni roku 238). V letech 251 – 253 spoluvládli otec a syn Constantius Trebonius Gallus a Volusiánus. P. Licinius Valeriánus přibral roku 253 ke spoluvládě syna Galliena (do 260). Císař Licinius (306 – 324) udělal od roku 313 caesarem svého syna Liciniána, jemuž tehdy bylo dvacet měsíců. Valentiniánus I. udělal spoluvládcem svého syna Grátiána (375 – 383).

Spoluvláda bratrů byla častější. První byla M. Aurélia a Lucia Véra, bratrů adoptivních. První souvládí rodných bratří Gety a Caracally, synů L. Septimia Sevéra, skončilo po několika měsící zavražděním prvního z nich.

Sporady, skupina „roztroušených“ ostrovů, Sporadai (na rozdíl od Kylad, „dokola kolem Délu“), mezi Iónií, Kárií a Krétou, též Dóris nebo Dódekanésos zvaných. Viz např. Kós, Telos, Rhodos, Karpathos. Severní Sporady naopak leží mezi Euboiou a Lesbem, viz např. Skiathos, Peparethos, Skýros.

sport, discipliny, viz pod hry, školy, Athény, ústava
sport, sportovní turistika, čest a změna vlasti, sportovci§ viz Sótadés z Kréty

sportovní kuriosity a rekordy, viz také pod hry olympijské (sport z franc. desporter, v 15. st. bavit se, z toho angl. desport, hrát):
Na olympiádě roku 212 zvítězil Kapros z Élidy jak v pankrátiu tak v palé, tj. boxu, což se stalo poprvé od mýthického vítězství Hérákleova. (srov. rok 156, Ol. 156). Ten, kdo dosáhl Hérakleova výkonu, byl nazván paradoxoníkem, tj. „neočekávaným, překvapivým vítězem“: Kapros byl prvním smrtelným paradoxoníkem po Hérákleovi. Na pýthiích zvítězil v zápasu jednak již jako dorostenec a stejný úspěch jako na Olympiádě zopakoval na pýthiích i jako dospělý.

Nejmladším olympioníkem všech dob byl - a stéle je - dvanáctiletý Dámiskos z Messénie, který doběhl jako první ve stadiu na 103. olympiádě roku 368, tedy krátce po obnovení messénského státu. Později ještě zvítězil v Nemeji a na Isthmu i v pětiboji.

Pantaklés z Athén byl prvním roku 696 olympioníkem, který nepocházel z Peloponnésu a zároveň prvním Athéňanem (údaje platí samozřejmě jen o epónymním vítězi v běhu na vzdálenost jednoho stadia, viz rok 776). Pantaklés byl zároveň prvním olympioníkem, který dokázal své vítězství na následujících hrách opakovat.

Na olympijských hrách roku 676 zvítězil Filombrotos z Lakónie potřetí za sebou v pětiboji, pentáthlu, a stal se tak prvním olympioníkem, který dokázal ve své disciplíně zvítězit tolikrát za sebou. O olympioníkovi roku 668 Charmidovi ze Sparty se traduje, že se živil pouze sušenými fíky!

Olympioníkos Chionis ze Sparty (srov. rok 656) skočil roku 664 ve skoku do dálky 22 stop, tzn. asi 6,6 m! Na olympijských hrách roku 652 porazil jistý Komaios v pěstním zápase jednoho po druhém tři bratry v utkáních, které následovaly po sobě.

Na olympijských hrách roku 632 byly přidány další dvě nové disciplíny: stadion chlapců a zápas chlapců, palé tón paidón. Prvním dorosteneckým vítězem v krátkém běhu se stal Polyníkés z Élidy, prvním dorosteneckým olympioníkem v zápasu se stal Hipposthenés z Lakónie. Sparťan Hipposthenés zvítězil pak s výjimkou jedné olympiády již jako dospělý v pěti olympijských soutěžích za sebou, tzn. v rozmezí 25 let!

Na olympijských hrách roku 596 zvítězil v krátkém běhu chlapců jistý Polymnéstór z Mílétu, který byl prý tak rychlý, že dokonce chytil zajíce běžícího po louce. Na hrách roku 564 byl Olympioníkem v pankratiu vyhlášen jistý Aréchión či Arrhachión, Arrchichión nebo Arrhechión z Figalie, ačkoli byl v okamžiku vítězství mrtev vyčerpáním.

Na hrách roku 532 zvítězil již pošesté ve volném stylu, palé, proslulý zápasník Milón z Krotónu. K tomu ještě šestkrát zvítězil na hrách Pýthijských, devětkrát na hrách Nemejských a desetkrát na hrách Isthmijských! - Poprvé zvítězil na 62. Olympiádě. Tato jedinečná serie sportovního vítězství nebyla do dnešních dnů žádným sportovcem překonána!

Kariéru Milóna ukončil v „ringu“ Titormos z Aitólie, který ho na sedmých Milónových hrách v zápase přemohl (Titormův bratr Malés byl nápadníkem Kleisthéneovy Agaristy Sikyónské). Milón prý byl ve stáří roztrhán vlky, když mu ruku sevřel kmen dubu, který byl dřevorubci rozštípnut a roztahován klíny: Milón chtěl vyzkoušet svou sílu, ale při manipulaci klíny vypadly a Milóna sevřel kmen... Viz také pod siláci.

Alexandros I. Filellén (vládl do roku asi 450) byl připuštěn jako potomek Hérákleův na olympijské hry a podle jednoho pramene se stal dokonce prvním olympioníkem, který na téže olympiádě zvítězil ve třech disciplínách po sobě, ve stadiu, dialu a v hoplu (v seznamech vítězů ale jeho jméno chybí). Spartský král Dámarátos, syn Aristonův (vládl od roku 510), jenž z vlasti musel uprchnout pro pikle spolukrále Kleomenea I. s delfskou věštírnou byl jediným králem Lakedaimonu, který se kdy stal v olympii vítězem (čtyřspřeží).

Athénští vyslali 490 do Sparty rychlého posla, hémerodroma, tj. „toho, kdo běží celý den“, jménem Feidippidés s žádostí o pomoc. Feidippidés/Filippidés uběhl roku 490 za 36 až 48 hodin 1140 stadií z Athén do Sparty, tj. více než cca. 200 km, hned vzápětí se zúčastnil marathónské bitvy, o jejímž výsledku okamžitě informoval do Athén. Pak vyčerpáním zemřel; viz však Hérodotovu versi v CSD, rok 490. Novodobý běh na trati Athény- Sparta zvaný spartathlon viz pod Feidippidés.

Jiný běžecký rekord vytvořili Amystis/Amystis ze Sparty a posel Alexandra Velikého Filónidés, kteří ze Sikyónu do Élidy uběhli za 24 hodin 1305 stadií, tj. přes 250 km. V dolichu, tj. ve vytrvalostním běhu, na olympiádě roku 328 zvítězil Ageus z Argu, který ještě téhož dne informoval svou vlast osobně o svém olympijském vítězství!

Srovnatelné jsou možná jen výkony necvičených Samburů, nilského národa na severu Keni, příbuzného s Masaji. O nich cestovatelé do konce 20. století tradovali, že ujdou/uběhnou za den sto kilometrů.
Gorgos z Élidy jako jediný v historii olympiád 4x zvítězil v pětiboji, jednou v diaulu a jednou v běhu v plné polní. Ladás z Aigia a Ladás ze Sparty mají společné vítězství v běhu. Sparťan ale zvítězil dvakrát v dolichu a po druhém vítězství byl domů odnesen a zde skonal.

Na nemejských hrách se jednou přihodila nezvyklá událost (přesněji nedatovatelná, snad 6. století). Blížil se již soumrak a soupeři ve „finále“ pěstního zápasu - boxu Kreugás z Epidamnu a Dámoxenos ze Syrákús se dohodli, že si budou jeden po druhém zasazovat rány (starověcí boxeři neměli ruce v rukavicích, ale jen omotány koženými řemínky - zprvu z měkké kůže, později v hellénismu, z kůže tvrdé a drsné).

Dámoxenos nevedl úder proti Kreugově hlavě, ale napřímenými prsty do Kreugova boku: ruka zajela do těla a vytrhla vnitřnosti. Kreugás na místě zemřel, ale vyhlášen vítězem pro nedovolený úder, jak rozhodli sudí, Dámoxenos nebyl. Vítězem byl prohlášen mrtvý Kreugás. - První doložené použití karatistických úderů v dějinách.

Epónymní olympijský vítěz a zároveň vojenský hrdina byl ještě v sedmdesátých letech druhého století n. l. Mnésibúlos z Elateie: na 235. olympiádě (160 n. l.) zvítězil v běhu na jedno stadion, ale také ve dvojitém běhu se štítem. O devět let později se vyznamenal při odražení vpádu Kostobóků do Střední Hellady a v bitvě s nimi padl.

spoření, viz eranos,

Srbsko, moderní stát na Balkáně (SRB)§ 217, 136, 86

Srí Lanka, Šrí Lanká, viz Cejlon

S’-si nebo Pan-S’-si, císařská milenka§ 771

S’-se, čín.§ = Saka
S’-si-wang, císař§ 441

Staberius Erós, filolog a učitel, srov. pod astrologie§ 50

Stabiae, dn. Castellammare (di Stabia), známé sirnými prameny a lázněmi§ 89 a viz pod Vesuvius

30. dubna roku 89 město vyvrátil Sulla a zničil Vesuv roku 79 n. l. Mezi tím byly výstavným letním sídlem římské honorace. Jako přístav věčně ve stínu Pompéjí.

stadion, lat. spatium, v Olympii pro odhadem 45 tisíc diváků většinou stojících, viz také pod hry. Stadion v Efesu byl pro sedmdesát tisíc, v Athénách pro šedesát tisíc; v Římě pro třicet tisíc míst.
Sportoviště-stadionu bylo poprvé použito k vyvraždění oponentů nebo nepřátel roku 80 v Alexandrii: Alexandrijští tam rozsápali Ptolemaia XI. Alexandra II. a zlikvidovali tak sami od sebe posledního z Ptolemaiovců v legitimní dyxnastické linii. Podruhé bylo užito stadionu k likvidaci nepřátel roku 66 n. l. v Damašku, kde Helléni v odplatu za iúdské události povraždili Židy.

Roku 390 n. l. použil stadionu v Soluni, svém kdysi prvním sídelním městě, křesťanský císař Theodosius I. k likvidaci sedmi tisíc dostihových fandů, kteří předtím zavraždili jeho úředníka. Magister mílitum Butherix dal v Soluni zatknout pro homosexualitu místní dostihovou hvězdu; proto zemřel. Theodosius z pomsty z Mediolána nařídil masakr: na stadionu bylo vojáky zavražděno na sedm tisíc Soluňských. Ambrosius odmítl s císařem mluvit a Theodosius k němu přišel „v rouchu kajícníka“§ 776

Stageiros, m. na Chalkidice§ 750, 655, 424, 384, 350, 322

L. Staius Murcus, zřejmě původem Mars, Caesarův legát, pak na straně jeho vrahů, sám zavražděn Sex. Pompeiem§ 43, 42, 39

C. a M. Stallius, architekti§ 52

Stámenés nebo Stamnés, satrapa Babylónie§ 328

Stara planina, bulh.§ = Haimos

Starolatinové, Priscí Latíní§ Latium

starosta, viz pod Athény/démarchos

starověk, starý věk, novověké označení pro období evropských a středomořských dějin obvykle vymezované 4. zářím 476, kdy resignoval poslední z římských císařů. Viz pod Germáni.

starožitnosti, hmotné (nikoli literární), sběratelství, viz nábytek, jejich rozkrádání viz hroby

startovací zařízení pro závody vozů v římském Circu§ 330

Stásandros z Pafu, k.§ 450
Stásandros z Kypru, satrapa Arie a Drangiány§ 321, 319, 317, 316, 329

Stásánór ze Sol na Kypru, k.§ 329, 328, 325, 323, 321, 316: Stásandros bude identický se Stásánórem!

Stásikratés, architekt, viz sedm divů, Kolossos§ 332

Stásioikos z Maria, k.§ 313

Stásippos z Tegeje, prospartský politik§ 370

Stasis v Persidě, m. neznámé polohy, viz Persis (je vůbec s tím jménem „revoluce“ hellénské?)

stát, rozpočet, výdaje apod., viz pod daně

Stateirá z Persie§ 1. 410, s. Tissafernova; 2. 323, manž. Dáreia III. 3. 324, d. Dáreia III.
Stateirá z Pontu, s. Mithridáta VI.§ 71

statér, stříbrná a zlatá mince, didrachma§ 269 a viz v přílohách o měrách a vahách

 

T. Statilius Taurus§ 1. cos. suff. 37 a 26, 36, 35, 31, 29, 27, 16, o. následujících synů; 2. cos. 11+, 16, s. no. 1

Jeho stejnojmenný potomek, s. no. 2, byl cos. 44 n. l. a o. pětkrát provdané Statilie Messalíny, naposledy od roku 66 n. l. za císaře Neróna (jeho třetí a poslední zákonná manželka.

Sisenna Statilius Taurus§ s. T. Statilia Taura no. 1, cos. 16+, 16

statió agrária, viz klérúchové

Statónia, m. v Etrúrii, patřící do území Vulcí§ 539

stavitelství, viz architektura

stávka, pištců v Římě (a hudebníků vůbec první v Evropě); nejstarší stávku dějin zaznamenanou viz rok 1170 z časů Ramesse III. a pod daně§ 311

steganografie, kryptografie, viz pod policie

stěhování národů, migrace§ 200, 100

Stélai Hérákleiai, ‘Hérákleovy sloupy’, tvořené dn. Gibraltarem (staré Kalpé, od jména Berbera a arabského vojevůdce Tárika ibn Zijjáda) na evropské straně a pohořím Abyla nad m. Abylou, dn. Ceutou, španělským územím v dn. severním Maroku, úžina mezi Evropou a Afrikou§ 635, 500, 200

Stellatína, jedna z řím. tribuí§ 387

Stenius Statilius, vůdce Lúkánů§ 185, 282

stenografie, "psaní na úzkém prostoru"§ viz těsnopis

 

Stenykléros, m. v Messénii§ 479, 464

Steropé, manž. Doryláa st., m. Lágetova a Stratarchova§ 121

 

L. Stertinius, procos. Hisp. ulterior v letech 199-196§ viz pod ceny

 

Stésagorás z Athén, o. Kimónův, děd Miltiada II.§ 525, 524

Stésénór z Kúria, k.§ 497

Stésichoros z Metauru, roz. Teisiás, chorický lyrik§ 632, 552

Sthembanos z Numidie, viz pod Metymenna

Stésimbrotos z Thasu, literát§ 450

Sthenelaidás ze Sparty§ efor epón. 433

stigma, vypálené znamení na čelo nebo ruku, srov. pod otroci a v jiném smyslu křesťanství a Ježíš Kristus

Stilichó, pokřtěný Vandal v řím. službách, manž. Serény, dc. Honória, bratra císaře Theodosia I. (manželé popraveni 23. srpna 408 n. l.)§ 534

Stilpón z Megar, filosof§ 380, 300, 399
Stilpón, vojevůdce Agathoklea§ 293

sto škol, filosofické školy v Číně, viz čínská filosofie

Stoá, filosofická škola, její scholarchos§ 300, 264, 232, 208, 185, 137, 129

stoá poikilé, stavba v Athénách, do roku c. 510 Peisianakteion§ 472, 470, 300

Stoboi, lat. Stobí, m. v Paionii, dn. u obce Gradsko v Bývalé jugoslávské republice Makedonii/FYROM§ 118

 

Stoenové, Stoení, ligurský lid v Alpách§ 118

století, saeculum, stoletní hry v Římě, viz lúdí saeculárés

století, staří lidé a věkové rekordy, viz pod dlouhověcí

Stomás z Athén§ 644 (Ol.)

Strabón z Amaseie, geógrafos a historik, gen. Strabóna, č. Šilhavý§ 700, 250, 121, 88, 86, 75, 64

strana, politická, partaj, viz pod hetairiá, dostihy a volby.
První zmínka o „stranách“ je z doby kolem roku 600-550 z Mílétu. První hellénské velkoměsto žilo interně soustavnými spory zájmových skupin, obchodníků se statkáři, „boháčů“, jejichž strana se jmenovala Plútis, s řemeslníky a dělníky (Cheiromachá), cizí kupci (Foiníčané) s domácími atd. V novodobém slova smyslu starý věk partaje s vymezeným programem neznal. Znal ovšem a vášnivě jím žil partajnický svět a partajnictví. Nejstarší existující novověkou politickou stranou je britská Konservativní strana, toryové, ze 17. století.

Stratarchos z Pontu, s. Doryláa st. se Steropou, b. Lágetův§ 121

 

stratégos, pův. vrchní vojenský velitel v démokratických hellénských obcích, za hellénismu buď součást titulu samovládců, nebo (v monarchiích) královský vojevůdce či vojenský velitel satrapie nebo později stratégie, hl. u Seleukovců a jejích nástupních státech, také nejvyšší, na rok volení a epónymní úředníci federativních států: v Athénách§ 508, 501, 487
stratégos Ásie§ 321, 319 - 317, 314, 311
stratégos Anatolie§ 321
stratégos autokratór, tj. samovládný str., gen. stratéga autokratora, vrchní velitel vojska bez povinnosti konsultovat rozhodnutí s volenými úředníky a sněmem§ 501, 406, 356, 337, 317
stratégos královských ozbrojených sil, stratégos tés basilikés dynameós§ 321
stratégos Evropy (= Hellady)§ 323, 317, 315, 313, 312, 311
stratégos horních satrapií§ 323, 321, 319, 312, 223, 292
stratégos Peloponnésu§ 315, 311, 309, 221, 217
stratégos dolních satrapií, tón kató, pers. = Anatolie§ 414
stratégos tés poleós, vojenský velitel města, velitel garnisonu v seleukovských vojenských katoikiích§ 96
stratégos kai epistatés, nedoloženo u Seleukovců, až parthské, není v CSD
stratégos kai genearchés, titul arabských šejků v Dúra-Európos, hlava klanu a samosprávy (někdy otitulovaný dvorní hodnostmi jako tón prótón filón, protimómenos filos a sómatofylax, doryforos; strat. kai ethnarchés byl Simón Hasmónajský, srov. tam§ 96
stratégos epi tón prosodón, v Súsách (není v CSD)
stratégos, stratégie, úřad zastávaný ženou§ 115
stratégos, řecké označení pro lat. praetora, str. hypatos, consul

stratiarchés, stratiarchos, „vojevůdce“, doložen v Súsách, není v CSD. Velitelská funkce neznámého rozsahu. Jistý Zamaspos (jméno „perské“) byl roku 313 SE (= 1/2 n. l.) poctěn nápisně skupinou „starých (palai)“ klérúchů zřejmě střežících síský hrad. Srov. pod sómatofylax.

Stratios z Pergama, lékař Eumenea II.§ 168
Stratios z Triatie, jeden z představitelů autonomistické strany ve Spolku Achájů§ 170, 167, 160, 146

stratiótés filodoxos (řec.),  míles glóriósus (lat.), „chlubný vojín“, viz Adaios z Thrákie

Stratoklés z Athén§ 1. arch. 425; 2. jeden ze tří stratégů u Chairóneie, 338

Stratón z Amísu, tyrannos§ 47
Stratón z Aradu, k., foin. ‘Abd‘aštart§ 333
Stratón z Athén (?), básník nové komédie§ 300
Stratón z Beroie v Syrii, šejk (‘Abd‘aštart)§ 88
Stratón z Élidy nebo Makedonie, rhétór, přítel M. Iunia Bruta a Augústa§ 42
Stratón z Lampsaku, zv. Fysik, scholarchos peripatu§ 330, 294, 287, 269

Stratón z Kastabal, kilický dynasta, o. Tarkondimota I.§ 64

Stratón, jméno sídónských králů:§
Stratón I., foin. Bód’aštart, o. Tenna II.§ 370, 358
Stratón II., foin. ‘Abd’aštart, s. Tennův§ 342, 333

Stratón, jméno indobakterských králů (sanskrt. gen. forma Stratasa = Stratónos):§
Stratón I. Sótér§ 130, 95, 80
Stratón II. Filopatór§ 80, 75

Stratoníké z Makedonie§ 1. 450, 440, 424, 429, d. Alexandra I., s. Perdikky II., manž. Seutha I., m. Sparadoka; 2. 337, 318, manž. Antigona I., d. Korrhaiova
Stratoníké z Épeiru§ = Olympias

Stratoníké, milenka Ptolemaia Filadelfa§ 276

Stratoníké, jméno královen ze Seleukova rodu:§
Stratoníké I., d. Démétria I., manž. Seleuka I. a Antiocha I.§ 281, 279, 274, 261, 254, 301, 299, 292
Stratoníké II., d. Antiocha I., manž. Démétria II. Makedonského§ 253, 239, 235
Stratoníké III., d. Antiocha II., manž. Ariarátha III. Kappadockého§ 255
Stratoníké IV., d. Antiochis II. a Ariarátha IV. Kappadockého, manž. Eumenea II., m. Attala III.§ 193, 188, 163, 159, 138, 133
Stratoníké V., d. Ariarátha IV. a Stratoníké IV. (nejisté, snad identická se Stratoníkou IV.)§ 163

Stratoníké Élektrá, z rodu Attalovců, manž. Déiotara I.§ 133, 41

Stratoníkeia, m. v Kárii, jméno od Seleukovců, asi Antiocha I., jejichž byla kolonií, předtím Idriás a Chrýsáoris, později Hadrianúpolis§ 197, 196, 40

Str. byla kolonisována Lyky a v hellénismu byla součástí chrýsáorské ligy, systéma chrýsáorikon, konfederace kárských měst z raně seleukovské éry, která vydržela do roku 205. Měšťané se pokládali za Chrýsáořany, konali společné sněmy v lokalitě Chrýsáoreion mezi Eunomem a Stratoníkeiou o společné obraně a obchodu v chrámu Dia Chrýsáorského. Do konfederace patřily mimo jiné Alabandy (krátce Antiocheia Chrýsáorská), Alindy, Mylasy. U Stratoníkeie ležely Laginy, dn. Turgut (starší Leyne) s Hekataiem, chrámem Hekaty, ctěným dlouho do císařské éry Říma.
Stratoníkeia na Kaíku, m. na severu Lýdie§ 201, 130, 129, 88
Stratoníkeia, m. v sev. Mesopotamii§ viz Anthemús

Stratoníkos z Alexandreie§ 68 (Ol.)
Stratoníkos z Pergamu (?), sochař§ 230

Stratónopyrgos, Stratónos pyrgos, ‘Stratónova věž’, později Kaisareia/Kaisaría Paralios, lat. Caesaréa Maritima, centrum hellénismu v Palaistíně, dn. Qisarjé v IL§ 104, 30, 10, 4

Stratos, m. a sídelní m. v Akarnánii§ 429, 314, 219, 231, 191, 170

Strattis z Chiu, tyrannos§ 512, 479

strava, viz kuchyně

stráž, osobní§ viz osobní stráž

strip-tease, viz ženy, mímiamby, mímos a komédie

stroj, strojnictví, méchaniké, viz architektúra

Strombichidés z Athén, strat.§ 412, 411

Strombichos z Aigia, předák města, první v Evropě ukřižovaný politik§ 303

Strongylé, o. v Aiolově souostroví/Liparách, viz tam, dn. Stromboli§ 36

Strumica, viz Astraion

Strúthás z Persie, satrapa§ 391, 388

Strýmón (-monu), ř. v Thrákii a Makedonii, dn. Strymonas§ 499, 437, 429, 425

Středozemní moře, Mediterráneum, lat. mare medium, pozd. m. mediterráneum nebo m. nostrum; hellénský svět neměl zvl. označení, eg. v nové říši a pozdní době Syrské m., mesopotamské kultury Horní moře§ passim

studenti, viz školství

stúpa, největší§ 55

 

Stúrádžja, viz Amázón

Styberrá, m. v Pelagonii v Makedonii, lat. též Stuberra/Stubéra, dn. Prilep ve FYROM§ 181, 170

Stymfaiá, kraj Thesprótie rozdělený mezi Épeiros a Makedonii, též nazývaný Tymfaia§ 335, 309, 294

Stymfálos, jezero, ř. a m. v Arkadii§ 366, 255, 219, 159

Styra (pl.), m. na Euboji, též Steiriai (sg.)§ 481, 323

Styx, ř. v Arkadii, gen. -gos, viz pod Alexandros iii.

Su Wu, chanský vyslanec§ 119

 

subsidiarita, viz pod Athény a Kleistheneovy reformy (trittye a jejich složení ve fýle)

Suburána, jedna z řím. městských tribuí§ 220

Succasina§ = Interamna

Sucró, ř. jižně od Sagunta, dn. Júcar§ 206, 74

Sucró, m. u Valentie§ 90 

Sucusána, římská tribue§ 578

Su-čou, m. v Číně§ 514

Súdán, země na středním toku Nilu (srov. ale Francouzský Súdán v západní Africe) a novověký stát$ 430 Z arab. aswad, pl. súd, černý, viz Núbie. Roku 2011 se oddělila jižní část Súdánu pod mezinárodně uznávaným názvem Jižní Súdán, jejíž část tvoří stará turecko-egyptská Rovníková provincie, Equatoria, arab. al-Istiwája, dobově Evropany zvaná Hatalastiva (není v CSD).  

súdárium lacónicum, lázeňská stavba na Martově poli v Římě§ 27

O súdariích, saunách starého světa, viz pod lázeňství a jejich jiném významu pod křesťanství.

Suddhodana, o. Buddhův§ 483

Súdéta oré, řec., lat. rekonstr. Sudetí montés, Sudetské hory, snad středoněmecký Frankenwald, tradičně spojováno s horským řetězcem Krušných hor, popřípadě s horami na východ od Labe včetně Krkonoš a Beskyd, viz pod Hercynský les. Není v CSD.

Súdinés z Babylónu, bab. Šú-iddin, astronom a mathematik§ 250

Sudžin, jap. císař, 10. tennó§ 98, 33

 

Sudžjestha, k. v Magadě§ 185

Suébové, Suébí, Suébia, Svébové, "Sví (?)", velký germánský kmenový svaz (cf. odtud Švéd a Šváb, viz pod Alamannové), část S. migrovala až do severohispánské Galicie, kde v letech 407 n. l. - 585 existoval jejich nezávislý stát§ 100, 72, 61, 59, 58, 56, 55, 53, 38, 29, 12

Sueius, básník§ 50

Suej-jang/Suiyang, sídel. m. státu Liang, dn. Šang-čchiu/Shangqiu v provincii Che-nan§ 154

 

Suessa Aurunca, m. v Latiu, dn. Sessa§ 337, 313, 170, 83

Suessa Pómétia§ = Pómétia

Suessiónés, keltský kmen v Galliích Belgických, v okolí dn. Soissons§ 57

Suezský záliv, starověký průplav (potamos Tráiánú, amnis Tráiání, dn. Wádí at-Tumílát); dn. průplav, stavěný v letech 1859 (od 25. dubna) – 1869 Ferdinandem de Lessepsem na trase 160 km, je arab. Qanat as-Suwajs; mimo provoz po šestidenní válce v letech 1967 – 1975. Suwajs, lidově Sués, je označení od 15. století, předtím Luzum, které je od hellénského Klysma (?)§ = Héróonpolitikos kolpos, 280, 270

súfes, súfetové, pún. sft, tj. soudci, nejvyšší úředníci ve foiníckých státech, v Tyru§ 565, 310

suffrágium, střep, v Římě hlasování střepem na občanských sněmech, srov. hellénský ostrakismos, srov. např. caeritské právo

Sugambrové, Su/y/igambrí, germ. kmen žijící v oblasti dn. Porúří až po Lippe, z něhož vzešli Frankové§ 19, 16, 12 - 11, 8

Suchu, Suchové, aram. kmen na stř. Eufrátu§ 755

Suinin, jap. císař§ 33, 26, 2

 

Sujaša, k. v Magadě§ 232

sukkót, židovská slavnost, „svátek chýší, salaší“, řec. skénopégia§ 101 a viz pod Iúdaioi a židovské svátky

Též zvaná ’ásíp, držená na podzim 15. - 22. tišri (7. měsíc - do roku 848 ale měsíc v Království Júdá první); původně stará kanaánská děkovná slavnost na závěr sklizně (= dožínky, které však pův. souvisely s kultem vína, tedy kanaánský bakchanal), kdy poutníci sídlili v Jerúsalému pod přístřešky ze stromoví, později rozpustilé týdenní slavnosti, kdy se pod přístřešky na ulicích pilo; podle staré židovské tradice svátek připomíná období egyptské pobytu, kdy Židé žili v salaších či stanech, nebo na stavění přístřešku proti slunci při práci na polích, resp. jejich cestu pouští.


Sulcí§ viz Solkoi

 

Sulmó, m. v kraji Paelignů s ústředním národním kultovním místem Hercula Curina, dn. Sulmona; srovnána se zemí Sullou za spojenecké války. S. udržuje přátelské styky s rumunskou Constanţou (srov. tam), bronzová socha básníka Ovidia v Rumunsku, dílo Ettora Ferrariho z roku 1925, je originál, kopie stojí v Sulmoně§ 43

Sulpicia, básnířka, žertem zvaná deminutivem Sulpicilla, d. Ser. Sulpicia Rúfa, neteř Valeria Messally§ 64, 50, 43

Za Domitiána žila jiná literátka Sulpicia.

P. Sulpicius§ cos. 279

P. Sulpicius Camerínus, jeden ze senátorů, který v Helladě opisoval zákony§ 454

Ser. Sulpicius Camerínus§ cos. 393, interr. 386

L. Sulpicius Camerínus§ cos. 345

Q. Sulpicius Camerínus Cornútus§ cos. 490

Ser. Sulpicius Camerínus Cornútus§ 1. cos. 500; 2. cos. 461

Q. Sulpicius Camerínus Praetextátus§ cos. 434

P. Sulpicius Galba Maximus§ 211 - 208, 206, dict. 203, cos. 200, 199, 193-192

Ser. Sulpicius Galba (g. snad tlusťoch, teřich, nebo slovo souvisí se jménem jisté pryskyřičnaté byliny)§ 1. 194, praet. 151, cos. 144, 134; 2. cos. 108; 3. císař od 9. 6. 68 n. l. do 15. 1. roku 69 n. l. jako Imp. Ser. Sulpicius Galba Caesar Augustus či Ser. Galba Imp. Caesar Augustus (jeho děd C. byl historik, otec Ser. měl za ženu zámožnou a krásnou Lívii Ocellínu; malému Galbovi předpověděl vládu Augústus, když mu řekl: „Kai sy, teknon, tés archés hémón paratróxé,“ tj. Také ty, dítě, si z naší říše kousek uždíbneš)§ 3

C. Sulpicius Galba, cos. suff. 5

 

C. Sulpicius Gallus§ 1. cos. 166, 165; 2. cos. 243

 

Ser. Sulpicius Gallus, (= Galus Sulpicius??)§ cos. suff. 4

C. Sulpicius Longus§ cos. 337, cos. 323, cos. 314, dict. 312

C. Sulpicius Paterculus§ cos. 258

C. Sulpicius Peticus§ cos. 364, cos. 361, dict. 358, interr. 355, cos. 354 a 353, interr. 353, cos. a interr. 351, cos. 355

P. Sulpicius Quirínius§ cos. 12, 19, 2 [homo novus, nepatří k patricijskému rodu Sulpiciů]

P. Sulpicius Rúfus§ tr. pleb. 88

Ser. Sulpicius Rúfus§ 1. interr. 387; 2. 61, interr. 52, cos. 51, 50, 43, o. Sulpicie

P. Sulpicius Saverrió§ 1. cos. 304; 2. cos. 279

Sulumal z Melid, k.§ 740, 712

Sumalja, k. v Magadě, s. Nandův, spoluvládce se sedmi sourozenci§ 362, 321

Sumatra, ostr., součást moderního státu Indonésie, strov. tam§ 300

summity, kongresy, partajní sjezdy, setkání vrcholových politiků atd. Podobné akce starověk neznal a velkou vzácností byla osobní setkání panovníků nebo vrcholových volených úředníků. Jednání na nejvyšší úrovni zprostředkovávala odjakživa diplomacie (korespondence, poslové, zprostředkovatelé, vyslanci). Není zpráv o tom, že došlo k setkání hlav velmocí o nějakém panhellénském svátku (např. žádný Ptolemaiovec ani Seleukovec, možná s výjimkou Antiocha IV. nebyl nikdy na olympiádě).

Kongresová diplomacie svým způsobem fungovala v Helladě za Antigonovců, přesto osobní setkání stratégů Achájské a jiných federací s králem Makedonů byla vzácností. Vojevůdci se někdy setkávali až během válečných operací: žádný římský ojevůdce nehovořil před válkou s vládcem nepřátelské velmoci. Jako vítězové pak pořádali mírové kongresy o uspořádání zemí dosud pod vládou poražených, srov. apamejskou konferenci, amfipolský diktát, dvě amíské konference (vše jen vychutnávání slasti z vítězství a diktátu). V novodobé minulosti naopak kongresová diplomacie patřila k základním prostředkům mírového řešení vztahů mezi velmocemi. Ponapoleonovské kongresy pak nahradily pakty, dvou a vícestranné spojenecké smlouvy (roku 1879 německo-rakouská, 1894 francouzsko-ruská, 1904, francouzsko-anglická a roku 1907 anglicko-ruská).

Sun-c´, v pchinjinu Sun Zi, "mistr Sun", vlastním jménem Sun Wu ze státu Wu n. Čchi (Qi), startég a autor§ 544, 514, 496

Jiný Sun-c´ byl matematik z asi 4. st. n. l.

Sung/Song, čín. stát§ 771, 685, 643, 637, 487, 318, 286

Súniadés z Athén§ arch. 397

Súnieus z Athén§ arch. 2

Súnion, mys v Attice§ 413, 411, 263, 229

Súpa, viz Sóféné

Suráštrové, indická vládnoucí dynastie v dn. Gudžarátu§ 321

Súréna, Suréna, osob. jméno, příslušník předního šlechtického parthského rodu ze Sakastánu/Sístánu s privilegiem posice prvního muže po králi a armádního maršála§ 53

Sús, viz Adrúmétos, Hadrúmétum

Súsa (pl.), č. Súsy, sídelní m. Súsiány, později Seleukeia na Eulaiu (odlišná od S. na Hédyfóntu), bab. Šušan, čín. snad Si-pin/Sibin, dn. ruiny již. od města Šúš v íránském Chuzistánu§ 654, 651, 649, 650, 646, 645, 639, 626, 518, 514, 504, 501, 500, 480, 388, 387, 361, 345, 341, 331, 324, 317, 316, 281, 221, 211, 164, 150, 147, 141, 138, 130

Nezaměňovat za arab. Súsa, dnešní názvy Adrúméta a kýrénské Apollónie. Podle hellénské tradice bylo m. založeno Memnonem a znamená prý súson „soud“. Není plné shody o tom, zda pojmy Súsiána a Elymáis jsou dva výrazy pro totéž, nebo ne. Často staří autoři do toho připletou Persidu. Pro seleukovskou éru to byly zřejmě dvě odlišné administrativní oblasti, viz také pod Elymáis, třebaže historicky byly Súsy jedním z hlavních měst zaniklého Elamu.

Koncem seleukovské a za parthské doby zřejmě pojmy splynuly pod Elymáis s hlavním městem Súsami. Elymájové přitom nemuseli mít mnoho společného se starými Elamity, možná vůbec nic. Vzhledem k vývoji v jižní Mesopotamii od poloviny druhého století př. n. l., to mohli být Arabové, stejně jako jejich dynastie Kamniskírů, viz.

Za Fraáta iv. (Arsakés xvi., 37-3) byly Súsy asi roku 31/0 přejmenovány na Fraáta en Súsois, snad nějaká forma hellénské epiktise. Po celou dobu hellénismu měly Súsy silnou hellénskou obec. Zachovány mj. fragmenty několika manúmissií z pozdní seleukovské a rané parthské doby; datace podle makedonského kalendáře, propuštějícími jsou Helléni, v jednom případu jistá Béltibanatis, jméno semitské.

Súsiána, Súsiové, země východně od Babylónie, jádro bývalého Elamu, obyvatelé nazýváni kromě jiného též Kisioi, Kissiové, srov. pod Kossaoi§ 522, 521, 518, 480, 331, 323, 321, 317, 316, 312, 311, 310, 220, 139, 171

Sumerové, Sumeřané, národ na jihu Mesopotamie, též Šumerové; sami si říkali Engi a své zemi Kengir nebo Šumer (srov. pod Encheduanna a nejstarší části CSD)§ 639, 202, 96

Největší sumerská města ležela na území dnešní irácké šíitské provincie Zí kár/Dhi qar (asi "s dehtem") pojmenované podle napajedla poblíž Kúfy, kde se nejpozději roku 623 n. 624 n. l. srazili beduíni s Peršany a jejich arabskými spojenci.

 

Sumerská města s rozlohou a počty obyvatel ve 27. století
(s využitím Ancient Sumeria, www.jameswbell.com)

Adab měl třináct tisíc obyvatel obývajících cca. padesáti ha na kanálu Iturungal. Vedle Sipparu nejsevernější ze sumerským měst (Uruk byl nejjižnějším) a jedno z nejstarších. Jeho obyvatelstvo bylo smíšené akkado-sumersko-amorejské a jeho obchodníci prodávali kožené výrobky z Lagaše, keramiku ze Zabalam, šperky z Ummy, kovové výrobky z Bad-tibiry, textil z Larsy a datle až z Uru. Adabští vyráběli votivní předměty a dodávali je mj. také do sumerského svatého města Nippuru. Hlavním státní kultem byla zřejmě bohyně země Nin-chur-sag, popř. její dcera Lisin, zabývající se obchodem a řemesly.
Anšan, dn. Tepe Majlan, mělo na ploše cca. padesáti ha na deset tisíc obyvatel, jedno z největších měst Elamu, známé obchodem s lapis lazulí a dalšími předměty z prostoru dn. Afghánistánu.
Apišala východně od Zabalam a Ummy, měla méně než pět tisíc obyvatel a rozlohu menší než dvacet ha na kanálu Gibil a jeho překřížení s kanálem Nin-agina.
Aratta v Zagru, snad dn. archeologická lokalita Godin, deset km východně od Kangavaru na jihu Kurdistánu v Íránu. Ve 27. století již byla opuštěna, původně osídlena na ploše cca. čtyřicet ha. Prý ji postavili bohové, aby v ní bydleli jejich sluhové – smrtelníci.
Zemi se říkalo Země bohů, ale opustili kraj a odešli do nížin. V opuštěném městu se usadila bohyně In-nin, která si později změnila jméno na Inanna. Sumerské co do populace asi město nebylo.
Jiní ztotožňují Arattu s raně bronzovou kulturou v povodí řeky Halíl v perských provinciích Kermán a Sistán Džíroft (Jiroft). Rozvíjela se po roce 3200, měla pravděpodobně vlastní jazyk (tabulky s jinak neznámou "lineární elamštinou" nebyly všeobecně uznány za hodnověrné) a stavební kulturu a dominovala jako prostředník mezi Mesopotamií a Indem.
V jednom z hrobů na lokalitě Šahr-i sochta, Spálené město, byla z doby c. 3200 mimo jiné nalezena ženská kostra s nejstarším známým umělým okem.
Podle jednoho z výkladů může Aratti/Aratta souviset s Árji, kteří mohou být pokládáni za předky Parthů, Baktrů a Arachosů, důkazu pro to však není žádného.

Bábilí, původně v 27. století místo o max. šesti tisíci obyvatel obývajících méně než 20 ha obestavěné půdy. Enki věnoval lidmi opuštěné město svému synovi Mardukovi.
Bad-tibira, dn. Tell al-Madain n. Madína, na obestavěné ploše padesát ha žilo cca. 19 tisíc lidí. Jedno z pěti předpotopních sumerských měst na jižním úseku kanálu Iturungal na místu, kde se stáčí z jižního směru západně. Oheň pecí města živil rákos z okraje jihomesopotamských bažin. Ingoty vytaveného kovu se odtud vozily po celém Sumeru. Státním kultem/ochranným bohem byl Lulal, Inannin syn; předtím patřilo do panství Dumuziho, manžela Inanny.

Dabrum, dn. Tell Džidr, měl méně než pět tisíc obyvatel a rozkládal se na ploše menší než 20 ha. Na levém břehu kanálu Iturungal, stanice na cestě mezi Adabem a Zabalam.
Dér, dn. Tell Aqar/Badrah (?) ve východním Iráku, velký jako Dabrum. Původně prý pevnost boha Anu v pohoří Chur-sag, ochrana před horskými briganty. V Deru poprvé potkala Innin Anua a zde se její jméno změnilo na Inanna, královnu nebes. Když později zvala Inanna Anua do chrámu E-an-na v Uruku, předal Anu vládu nad Derem Ištaranovi, bohu hraničních sporů.
Dilbat, dn. Tell Dejlum, velké jako předcházející města, za hradbami s parky, stromy, prý předchůdce babylónských visutých zahrad. V okolí obilná pole, na nichž pracovali západosemitští nomádští námezdní dělníci, levnější než otroci. Polnosti byly v rukách rodinných klanů. Patronem města je bohyně Uraš.
Dunnu, neznámé město, ale zachovala se jeho verse theogonie.

Enegi, dn. Umm al-Wawíja, stejný rozměr. Na soutoku Eufrátu a kanálu Iturungal, silně opevněné místo na dvou velkých vodních cestách, město s loděnicemi. Ochranný božstvem Ninazu.
Eridu(g), dn. Abú Šahrajn, ve 27. století méně než tisíc obyvatel žijících na čtyřiceti hektarech. Nejstarší z pěti předpotopních sumerských města, na Modré laguně na pobřeží tzv. Dolního moře. Podle pověstí se tu usadil Enki/akkad. Ea, když odešel z Dilman/Dilmunu, první z „hlavních měst Sumerů. Srov. pod Terédón.
Ešnunna, dn. Tell Asmar, s cca. dvanáct tisíc obyvatel na ploše asi 40 ha. Leželo na soutoku Dijály s Tigridem, největší město v kraji Warum. Patronem města Ninazu.

Girsu, dn. Tello. Mělo asi osm tisíc obyvatel na méně než čtyřiceti hektarech. Nejsevernější z měst na kanálu Ninagina, spadalo pod Lagaš, a Bau/Baba, manželka boha města Girsu Nin-girsu měla chrám v Lagaši. Proslulo bílým domy a vysokými palmami. Patronem města Ningirsu.

Isin, dn. Išan al-Bahrijat, měl cca. čtyři tisíce obyvatel na méně než 20 ha. Na sz. Sumeru na západním břehu Eufrátu na kanálu Isinnitum, vstupní brána do země pro Amurru-Amority přicházejícím z pouště. Ochrannou bohyní města je Gula pomáhající nemocným a ublíženým.

Keš, asi dn. Tell Jidr. Jedenáct tisíc obyvatel žilo na cca. čtyřicet hektarech. Posice není jistá, nepochybně někde na jih od Adabu. Jeho bohyní Nin-chur-sag.
KI.AN, poblíž Zabalam, snad Tell Šmid, ruiny o rozloze padesáti ha byly ve 27. století již opuštěny. Ohrazené kultovní místo na pravém břehu kanálu Iturungal nad Zabalam.
Kiš, dn. al-Uchaimir, 32 tisíc obyvatel na stu hektarech. Bylo prvním královských/sídelným městem Sumeru po potopě, kde Enlil předal lidem vládu nad sebou a v historických dobách si dominantní sumerští dynastové k titulatuře přidávali „a král Kiše“. Bylo nejsilnějším městem sumerského severu, než vláda přešla na jih. Patronem města Zababa.
Kisurra, dn. Abú-Hatab, méně než pět tisíc žilo na ploše menší než 20 ha. Pravobřežní přístav na Eufrátu v místě, kde do něho ústil kanál Isinnitum. Ochranným bohem města Ninurta.
Kuara či Kisiga (bab.), asi dn. Tell al-Lahm, veliká jako Kisurra. Přístav u ústí Eufrátu do Zálivu, rodiště Mardukovo, zprvu zvaného Asar-luchi. Patronem města Meslamtea.
Kutallu, Kutalla, dn. Tell Sift, méně než čtyři tisíce obyvatel. Město na pravém břehu kanálu Susuka v srdci Chaldaje. Obklopené datlovými palmami a ovocnými stromy, dřevovýroba. Výrobky z datlových hájů proudily většinou po vodě do Uru. Ochranné božstvo města neznáme.
Kutha, Kutu, dn. Habil Ibráham, nemělo pět tisíc lidí na ploše menší než čtyřicet hektarů. Slavné město s vyhlášeným tržištěm, často dobýváno a vyloupeno. Překladiště pro drahokamy, obsidián, lapis lazulí etc. Z Íránu a Afghánistánu na cestě ke šperkařům v Ummě, Uruku atd. Kutha neměla „dobrou“ pověst, prý město hříchu. Ochranným bohem Kuthy je Nergal.

Lagaš, dn. al-Hibá, ve 27. st. cca. 25 tisíc obyvatel žijících na cca. 250 akrech. Přístav nalevo od kanálu Ninagina, sídelní město knížectví a království Přímoří, slavné obchodem otroky z hor na východě, koželužstvím (vodní buvol) a protože leželo před oblastí jihomesopotamských bažin, pašeráctvím; ve starověku známé puchem. Patronkou je Baba/Bau.
Larak, dosud nelokalisován. Jedno z měst „předpotopních“ zmiňovaných v sumerské královské listině. Vyvráceno potopou světa, nikdy nebylo obnoveno. Jeho bůh Pabilsag za potopy odešel na onen svět.
Larsa, dn. Senkere, cca. 25 tisíc lidí na cca. sto hektarech. Zeměpisné centrum Sumeru umístěné na levém břehu kanálu Iturungal u jeho ústí do Eufrátu u Uruk-Enegi. Proslula látkami a městským patronem byl Šamaš.

Marad, dn. Wannat as-Sadum, s méně než pěti tisíci obyvateli na méně než 20 ha na pravém břehu Eufrátu, brána do pouště. Jejím ochranným bohem je Ninurta.

Nagsu, nelokalisováno, velikost Maradu. Možná na levém břehu kanálu Iturungal, den cesty od Ummy na místu, kde se odděluje na jih menší kanál Nan(a)tuma.  Patron není znám.
Nina zvaná též Sirara, dn. Zurghul. Přístav na pravém břehu kanálu Ninagina, bohyní je Nanše.
Nippur, dn. Niffer/Nuffar, na osmnáct tisíc lidí žijících na osmdesáti hektarech. Sumerské svaté město na levém břehu Eufrátu s ústředním chrámem Enlilovým Ekurem. V Nippuru se scházeli bohové a podle nich také lidská sumerská amfiktyonie. Enlil je bohem sumerských Delf.

Sippar/Zimbir, dn. Abú Habbah, se šestnácti tisíci obyvateli na osmdesáti hektarech, nejsevernější město Sumeru, srov. Adab. Patronem jednoho z pěti předpotopního města v místě, kde se Eufrátés rozdvojuje, je Šamaš, a kdysi se říkávalo jednomu z proudů Eufrátu „řeka Sipparu“. Pěstování ovcí, obchod vlnou, dalšími agrárními výrobky a překládka asfaltu z Is/Tuttul, dn. Hít.
Sirara, viz Nina

Susa, dn. Šúš v Íránu, s 22 tisíci obyvateli žijících na asi sto dvaceti hektarech, hlavní město Súsiany a Elamu. Patronem města je Inšušinak.

Šuruppak, dn. (Tall) Fára, ve 27. století na 21 tisíc obyvatel na stu hektarech, jedno z pěti předpotopních měst, ležel na pravém břehu Eufrátu cca. padesát km na sever od Uruku. Povodeň přišla za šuruppackého krále Ubar-tutu a jeho syn Ut(a)napištim alias Ziusura/Ziusudra alias Watram-chasís/Atra-chasís postavil velkou loď. Středisko zemědělské produkce a obchodu s Amurru. Patronem města je Sud.

Umma, dn. Tell Jocha, přes třicet tisíc obyvatel na dvou stech hektarech, na levém břehu kanálu Iturungal na jeho soutoku s kanálem Gibil. Město šperkařů, kovářů pracujících s kovem z Bad-tibiry, ochranným bohem města je Šara, jeden ze synů Inanny.
Ur, dn. Tell al-Muqajjar (v arab. cestopisech podle Suenova zikkuratu Qamirna, Město Měsíce), na 34 tisíc obyvatel na šedesáti hektarech, na levém břehu Eufrátu, centrum datlového exportu, později centrum Chaldaje. Hlavním kultem je bůh Sîn (Nanná).
Uruk, dn. Warka, kdysi s osmdesáti tisíci obyvateli na čtyřech stech hekarech (novější odhad pro začátek 3. tisíciletí: čtyřicet tisíc na 550 hektarech), město na soutoku kanálu Iturungal s Eufrátem, největší město starého Sumeru. Velkoměsto, označované nyní s publicistickou nadsázkou za "první megacity dějin" (výstava v Berlíně, 2013), žilo spojením sekulární části jménem Kullab na břehu Eufrátu, a sakrální částí jménem Eanna na kanálu. Finanční, obchodní a kulturní středisko Sumerů užívající ochrany Inanny.

Zabalam, dn. Tell Ibzajch, cca. devět tisíc lidí na čtyřiceti hektarech, na levém břehu kanálu Iturungal, při soutoku s kanálem Ninagina, jeden z nejdůležitějších přístavů Sumerů. Výroba keramiky, město pod ochranou Inanny.

Súrasenové, viz Šurasenové

Súsarión z Athén (?), údajně první autor komédií§ 575

Sušarma, posl.k. dynastie Kanva v Magadě§ 68, 22

Suthul, opevněná obec v Numidii neznámé polohy, snad u Calamy/arab. Qálima, fr. Guelma v DZ§ 109

Sutu, Sutiové, zřejmě pův. jméno pro jeden z amoritských kmenů (19. stol.), o tisíc let později jméno jednoho z aram. kmenů, pozd. ale souhrnné označení pro Aramejce u Babylónců§ = viz Aramajové

Sútrium, m. v Etrúrii na území Tarquinií, dn. Sutri v regionu Lazio§ 388, 357, 310

sútry§ 600

Suizei, japonský mýthický císař§ 585

 

Sü/Xu§ 1. Jüanova císařovna, 33, 7; 2. příbuzná no. 1, 7

 

Süan z Čchin, regentka za svého syna Čao-sianga§ 306, 266

Süan/Xuan, pův. Liou Fu-ling, čín. císař§ 87, 74, 53, 49

Süan-čchan-či, pinyin: Xuanquanzhi, poštovní stanice u Tun-chuangu, prov. Kan-su§ 120

 

Sü-ke/Xuge, mí v Číně§ 720

 

Sü Pching-ťün/Xu Pingjun, císařovna Süanova§ 74

 

Sün-c’, čín. filosof§ 298, 238

svátek chýší, stánků, slavnost§ viz sukkót

Svoboda, bohyně, viz pod Libertás

svoboda slova a umění, náboženská svoboda, viz filosofie, filosofové

Svobodní Kilikové§ = viz Eleutherokilikoi

Svobodný Lakón§ = viz Eleutherolakón

svobodní lidé, plnoprávní občané, neobchodovatelnost s nimi na rozdíl od Orientálců§ 297

svatba, viz sňatek
svatební cesty, viz pod ženy

svatá četa, oddíl, hieros lochos, elitní thébská a katháginská jednotka§ 379, 375, 339

 

svaté jaro, viz ver sacrum

svaté války, viz války ...

svatokrádež§ 187, 173, 169, 164

svitek, viz kniha

Schwarzwald, lat. Abnoba mons a pozd. Marciana silva, č. Černý les, pohoří v Badenu-Württemberku s prameny Istru/Dunaje§ 15

 

Sybaris, jméno dvou měst v jižní Itálii, gen. Sybary:§
Sybaris v Lúkánii, m. a ř., později přejmenované po novém osídlení na Thúrioi, viz i tam, dn. Sibari, ve středověku Buffaloria§ 720, 708, 700, 616, 540, 510, 453, 450, 446, 443, 390
Státním znakem Sybary byl na mincích obraz býka a boha řeky Krathis, symboly moci města pocházejícího z dobytkářství. Začátkem šestého století byla S. zřejmě ekonomicky nejsilnějším státem hellénského světa. Měla na deset tisíc obyvatel, kteří žili v hradbách o délce deseti kilometrů. Ve městě nesměli kokrhat kohouti, rybáři a výrobci purpurového barviva ze škeblí neplatili daně, v městě byly parní lázně, kuchaři byli vysoce cenění a Sybarští uléhali k hostinám s manželkami (= podle etruského vzoru?). Odtud jejich celoitalská pověst o luxusním životě, změkčilosti a marnotratnosti. Po vyvrácení Sybary roku 510 změnil Kráthis tok a ruiny města se dostaly pod vodu.
Sybaris na ř. Traeis v Bruttiu, zničena Bruttiy někdy po c. 350 byla opodál obnovena jako Hérákleia§ 390

Sybota (pl.), souost. před Épeirem, Sybotské ostrovy, tj. „Štvanice na svin쓧 433

Syéné, m. v Thébaidě, jižní hranice Egypta, eg. Suenet, Jáb(ew), arab. Asuán§ 751, 195, 30

Syennesis z Kilikie, k., není osob. jménem, ale titulem§ 600

Syfax z Numidie, k.§ 213, 220, 210, 206 - 201, 156

Sýkamínos, Sýkamínon, "Sykomora", přístav pod Karmélem, na území dn. Chajfy/Haify v IL§ 103

 

sýkofantés, viz udavači

Sylla (řec.), viz Sulla

Syllaios z Nabaty, Šulláj, ministr (epitropos) k. Obody III.§ 25, 8, 7

Sylosón ze Samu, b. Polykratův, gen. Sylosónta§ 532, 517, 512, 499, 494

symbolika státní, viz znaky

Symbolon, emporion na jihu Krymu, dn. Balaklava§ 168

Symforion, pevnost v Pontu§ 65

symmachiá, symmachiai, vojenské pakty hellénských států, o délském viz i tam§ 478, 454, 433, 432, 378, 363, 360, 357, 356, 337

Symmachos z Athén§ arch. 188
Symmachos z Messénie§ 428, 424 (2x Ol.)
Symmachos z Thasu, tyr.§ 556

symmoriá, symmorie, tj. společný úděl, podílnictví, skupina daňových poplatníků v Athénách, tj. občanů, která se ustavila v počtu šedesáti na rychlejší vybírání mimořádných válečných daní s vlastní agendou, která nebyla shodná se státní. S. zřejmě vznikla roku 378, aby se ulehčilo nejbohatším občanům v jejich trérarchii, viz tam, financování válečného loďstva (forma válečné daně pro nejbohatší občany). Symmorií bylo v athénském státu dvacet, v jejich čele stál volený hégamón či epimelétés. Počel 1200 občanů byl roku 340, kdy kulminovala řevnivost s Filippem II. Makedonským, zvýšen na dva tisíce. Druhým významen pro s. je oddíl válečného loďstva o 15 lodích/triérách§ 508, 378, 355

Sympetesis alias Ptolemaios z Egypta, strat. a insurgent§ 161

sympolíteia, viz synoikismos

symposion, viz hostiny

syn, prvorozený, dědictví, viz pod kolonisace

synagógé, synagoga, řecké označení pro chrámové shromaždiště s místem pro čtení náboženských textů židovských monotheistů, hebr. bét(h) kneset, viz pod Iúdaioi a Dúra

synedrion, předsednictvo spolkového shromáždění (= parlamentu), stát. rada (= lat. senátus), kultovního orgánu u Židů (aram. sanhedrin)§ 323, 163, 148, 76, 47

syngrafofylax, viz daně

synkrétismos, viz synoikismos

Synnada, (pl.), m. ve Frygii§ 302, 167

synodos, shromáždění, sněm spolku Achájů§ 224
synodos, egyptského kléru§ 196

synoikismos, spojení sídlišť, osad či celých obcí-států v jeden státní útvar§ 750, 700, 566, 471, 468, 438, 433, 408, 392, 348, 307, 302, 293, 285, 280, 255, 178, 31
Formou synoikismu je sympolíteia, spojení pod jedny státní orgány, ale se zachováním autonomie členských částí nového státu, srov. dn. konfederace (spojení četných a hluboce znesvářených obcí na Krétě se říkalo synkréstismos, odkud pojem přešel do filosofie a společenských věd).

Spojování náboženských a kmenových komunit pod jedno centrum s hlavním městem, asty, a s pevností s kultovním střediskem, (akro)polis, zřejmě probíhalo od roku 850-750, srov. tam v CSD. V té době už neexistovaly „městské“ monarchie jako za časů achajských velmožů (Mykény, Argos). Vedle takových „urbanisovaných“ států existovala nadále ethné, národní/kmenové federace bez městského centra i náboženského střediska (Thessalové), nebo spolky se sněmovní tradicí na jedné kultovní lokalitě (Aitólové, Achájové, srov. hellénistická koina). Známe na šest set hellénských států, ale „právně“ jich byl asi dvojnásobek.

Díky městům, malému prostoru pro menší skupiny, vznikla v Helladě demokracie, umění, vědy. Velké orientální říše sice prospívaly businessu, ničily však svobodu osobnosti, omezovaly do značné míry tvořivost.

Co obnášela sympolíteia známe z příkladu Smyrny a vojenské kolonie v Magnésii pod Sipylem i její obyvatel za Seleuka II. Magnétové přijali zákony Smyrny, její občanství, obě měny byly zrovnoprávněny, kdo se chtěl přestěhovat z Magnétů do Smyrny dostal na to peníze ze smyrenských financí. Vlastní průběh spojení dvou státních celků v jeden ukazuje dochovaný text synoikismu Teu s menším Lebedem z iniciativy Antigona Monofthalma roku 302, viz. Lebedským měla připadnout v Teu třetina půdy, gratis půda na stavbu domů, též pro hřbitov. Domy si měli postavit do čtyř let a do té doby žili u Tejanů zdarma. Taška na střechy dostali darem a poněvadž se neshodli na společné ústavě, dohodli se na převzetí kójské.


Synoria, pevnost v Malé Armenii§ 111

 

synóris, závod dvojspřeží, olympijská disciplína§ 408, 264

syntaxis, spojenecký příspěvek ve druhém athénském spolku§ 378

Sypiadé, obec v Thessalii, viz dále Démétrias§ 293

Syrákúsai, Syrákúsy, lat. Syrácúsae§ 738, 736, 733, 710, 663, 648, 643, 598, 554, 493, 485, 483, 476, 472, 467, 463, 460, 461, 454, 451, 450, 446, 440, 430, 427, 425, 424, 422, 420, 416 - 406, 403, 402, 399, 398, 396, 392, 389, 388, 386, 384, 367 - 365, 357 - 353, 351, 346 - 344, 338, 337, 319-317, 314, 311 - 308, 300, 289 - 287, 279, 278, 276 - 274, 264, 220, 215 - 212, 200, 148, 104, 42, 21

Osadami Syrákús byly např. Helóros (kolem roku 700), Akrai (663), Kasmenai (643) a Kamaríné (598). V pátém století byly největším městem hellénského světa a Apollónův chrám na Ortygii (kolem 575?) byl zřejmě největší náboženskou stavbou předklasických dějin. S. ovšem trpěly častými občanskými rozvraty, staseis, v nichž se hádali původní kolonisté-gámorové a jejich potomci s pozdějšími kolonisty z métropole, nebo s osadníky z jiných mateřských obcí, se Sikely nebo se bránili vlivu úplně cizích Hellénů. Kromě toho napříč ethnickými spory vedly spory sociální.

Syrdarja, Sýr-darjá, viz Iaxartés

Syrie, Syriá, lat. Syria a Suria, bab. Chattu, levantská země se smíšeným obyvatelstvem (na severu Chetitové, z jihu a od moře Semité), později Helléni a Arabové§ 775, 773, 772, 765, 754, 750, 743, 742, 740, 738, 735, 720, 677, 666, 652, 635, 610, 606 - 603, 599, 595, 594, 589, 557, 555, 531, 518, 331, 323, 321, 320, 315, 313 - 311, 306, 302, 301, 291, 274, 268, 253, 250, 248, 245, 244, 242, 239, 235, 223, 195, 194, 190, 181, 175, 171, 169, 163, 162, 159, 146 - 144, 141, 130 - 128, 114, 111, 107, 104, 96, 95, 88, 87, 85, 70, 66 - 63; provincie Syria: 64 - 63, 56 - 53, 49, 44, 43, 51, 50, 41 - 38, 36, 34, 30, 25, 10, 2

Země nebyla nikdy politicky jednotná před získáním moci Seleukovci; eg.: Retenu, rtnw (Syrie s Palaistínou, poprvé ve Střední říši u Sinuhe). Podle starší hellénské tradice si Syřané prý říkali Leukosyroi, „Bílí Syřané“. Zřejmě tak označováni usedlí Aramajové, jejichž potomky se stali předislámští Syřané, kteří v křesťanských dobách užívali aramajštiny-syrštiny jako liturgického jazyka, místy vzácně dodnes. Podle Strabóna se však tak zastara říkávalo Kappadokům.

Syrská řevnivost vůči Egypťanům je odvěká a přetrvala, třebaže mezi úplně jiným obyvatelstvem. Naposledy se to projevilo v letech 1958-1961 za efemerní Sjednocené arabské republiky sestávající z arabského Egypta a novověké Sýrie. Egyptskoarabský vůdce Gamál/Džamál Abdan-Násir udělal hlavním městem Káhiru a většina ministrů unijní vlády byli jeho lidé; projekt rychle zkrachoval.

Východní země, Bilád aš-šám, je tradicionalistické arabské označení pro současnou Sýrii. Je v rozsahu, jak ji vyměřovali ve starověku a hlavně Římané, tedy včetně dnešního Libanonu, Palestiny a severní části Jordánska.

Bilád aš-šám je východní částí pojmu Mašrik, označení celého arabského „Orientu“, tedy včetně Iráku a Kuvajtu a někdy včetně Egypta. Mašrik je protipólem slova Maghrib, „Západ“, který se počítá od Mauritánie po Libyi.

Syriá Seleukis§ viz Seleukis
Syriá theos§ viz Atargatis

Syrochetité, označení pro nástupnické státy Chet. říše v Sev. Syrii a Anatolii§ = Chetité

Syrská bohyně§ viz Atargatis

syrské války§ = Války ...

Syrinx, m. v Hyrkánii§ 209

Sýros, ost. v Kykladách§ 550, 544, 78

Syrta (pl.), záliv Středozemního moře do severní Afriky, řec. Syrteis, lat. Syrtis (sg.), Velká a Malá S.; arab. m. v LAR Sirt/Surt§ 513, 511

Szombathely, viz Bójové