Ta-Tch

Tabai, m. v Gabiéně v Persidě, též Gabai, dn. Isfahán/Esfahán§ 164
Tabai, m. ve Velké Frygii, později v Pisidii§ 189

Tabal, ass. Bít Burutaš, hebr. Tubal, část Kappadokie; srov. řec. Tibaranové, Tibarenové (ztotožňovaní s Chalyby), chetit. stát na konfederačních základech, pro Římany jej podrobil L. Licinius Lucullus§ 765, 738, 740, 713, 706, 705, 679, 675, 606, 51

Tabalos, perský satrapa Lýdie, zřejmě nikoli osobní jméno, viz předešlé heslo§ 545

Tabiti, viz pod Kimmeriové

Tabnit, viz Tennés

Tabor, řec. Thabór, hebr. har ("hora") Tabor, h. v Galilaji§ 218, 55

tábor; internační, koncentrační t., oplocené prostory pro internaci civilního obyvatelstva starý věk neznal. Obrat koncentrační tábor se zřejmě poprvé objevil roku 1895 ve španělsko-kubánské válce. Nicméně jistou německou stopu má. Guvernér ostrova gen. Valeriano Weyler-Nicolau (zemřel 1930 v Madridu) měl totiž pruského otce. Pro usnadnění operací proti povstalcům soustředil na čtyři sta tisíc Kubánců za ohrady, z nichž odhadem čtvrtina zahynula: jeho vynález na "ochranu" civilistů se nazýval campos de reconcentración, "soustřeďovací tábory". Na Filipínách v nepřímé návaznosti války, ve válce americko-filipínské (1899-1902), je doloženo „soustřeďování“ nepřátelských obyvatel na určitém prostoru.

V anglo-búrské válce (1899 – 1902) byly v Jižní Africe „soustřeďovací“ tábory zřizovány z rozkazu gen. Herberta Kitchenera od roku 1900 britskou správou pro rodiny búrských farmářů. Zemřelo v nich na 27 tisíc žen a dětí; ikona britského imperialismu šla ke dnu roku 1916 po nárazu křižníku Hampshire na německou minuV Německu poprvé užil slova koncentrační tábor v úřední listině kancléř kníže von Bülow 11. prosince 1904. Anglických zkušeností Němci použili při potlačování povstání Hererů v Jihozápadní Africe (od roku 1990 Namibie). Odtud se nápad se „soustředěním“ protivné části populace na malém prostoru dostal do bolševického Ruska a od Stalina do Hitlerova Německa, kde ho nacisté použili pro obludně konstruovanou genocidu Židů nemající v historii obdoby.


Tabríz, m. v Íránu§ 714

Tabúa z Qedaru, arab. ka. v Dúmě§ 689

tabula Peutingeriána, mapový „atlas“ snad ze 3. - 4. st. n. l., původně složený ze 12 perg. listů map od Atlantiku po Indii, mapově zpracovávající údaje římských itinerářů§ 63

tabulae Iguvinae§ = Iguvium

Tadmór, Tadmur§ = Palmýra

Tadžima, jap. provincie§ 33

 

Taere, ses. a manž. Pedieseho, náčelníka Maů§ 730

 

tágos, volené spolkové kníže Thessalů, vrchní velitel, jeho úřad tágeia, tágie (od tattó, seřadit k boji, srov. „šikovatel“)§ 374, 369, 342, 195 - 179
Tagus, ř. v Ibérii, dn. Tajo v E a Tejo v P§ 137, 61


Taharka z Egypta, k. núbijské dynastie, řec. Tarkos, Tarakos, ass. Tarku, hebr. Tyrháká, syn Pianchiho§ 695, 690, 666, 664
T. manželka Ušanahuru padla do assyrského zajetí i s harémem. O nálezu jeho nejjižněji umístěné sochy viz pod Senkamanisken.

Tachós z Egypta, k. Egypťanů, eg. Džeho:§
Tachós I.§ 380, o. Nektabena I.
Tachós II.§ 362, 361

Tajmá, Tejmá, oása v Nadždu na severu Arábie (dn. v KSA), řec. též Thaima, bab. Tém᧠549, 540, 160, 65, viz také pod Arábie

Taifalové, germ. n. sarmatský národ, viz pod Germáni a Gotové

Tagos, Tagus, ř. v Hispániích, dn. Tajo/Tejo§ 220, 185

Tainaron, mys a m. v Lakónii, později v římské době se přístav jmenoval Kainúpolis, později Matapan, dn. opět Ténaron/Tinaron§ 322, 303, 42

Tainové, šp. Taínos, rozlezlý nárůdek po Karibiku z arawackého kmenového svazu, viz§ 500

 

Taj/Dai, území a stát na severu staré Číny§ 228, 222, 180

Taj/Dai, b. císaře Sianga§ 637

 

tajemník, viz písař

Ta-Jüan/Dayuan, "Velcí Iónové", nezn. hellénské království v Baktrii§ 128

 

Take-hani-jasu-hiko, jap. generál, manž. Ata-bimy§ 98

 

Takeloth, jméno eg. k. XXII. a XXIII. dynastie:§
Takeloth II., Hedžcheperré-setepenré II.§ 764, o. Šešonka III.
Takeloth III., Usermaré-setepenamun V.§ 770
Takeloth IV., Usermaré-setepenamun VI.§ 770
Takeloth, velekněz v Thébách§ 770, syn Nimlotův

Takfarinas, numidský povstalec a lupič, viz též pod Garamantové§ 364

Takrítain na Tigridu, pevnost, pozd. aram. Birtha (srov. tam), dn. Tikrít/Takrít v IRQ, rodiště arabského válečníka Saláha ad-Dína/Saladina a iráckého diktátora Saddáma Husajna§ 615
Do 14. století sídlili v městě představení křesťanských jakobitů.

talanton, váha, váhy, odtud název váhové jednotky a peněžní, lat. talentum, viz v přílohách s. v. míry a váhy. Přes novozákonní význam svěřeného majetku/zboží od 16. století ve významu nadání, vlohy.

Talas, ř. v Kyrgyzstánu a Kazachstánu, novodobé jméno, srov. Taras§ 36

 

Talassió, viz Thalassó

Talaura (pl.), m. s pevností v M. Armenii, dn. Turhal v TR; Talaury mohou být identické s Gaziúrami, královskou residencí zaniklou asi v posledních desetiletích př. n. l., srov. tam§ 67

Taman, poloostr. naproti Krymu, jméno není antické§ 600

Tamassos, m. na stř. Kypru§ 709

Tamesis, Tamesa, dn. Thames, Temže, ř. v Anglii§ 54

tamiás, v hellénském světě finanční úředník - pokladník, resp. ministr financí, řec. ekvivalent lat. quaestor; v obou případech byl úřad vždy losovaný či volený a bez výjimky kolektivní.

Tamilové, Tamilákam, Tamilnádu, hell. Dymiriké, Lymiriké, angl. Tamil Nadu, země a národ v již. Indii, viz také Drávidové§ 245, 175, 101, 59, 22
Byli v kontaktu s hellénskými a římskými obchodníky a mořeplavci. Plavili se na Sokotru a do egyptských přístavů na Rudém moři, viz pod objevy. Tamilákam je označení pro indický subkontinent jižně od Čennaí/Madrásu a členil se původně na tři kmenová teritoria: Čérové na Malabarském pobřeží a ve vnitrozemí, Čolové v okolí Thandžávúru a kolem dolního toku řeky Káveri (podle nich Koromandelské pobřeží, "království Čolů") a Pándjové v okolí dn. Madurai. Všichni žili v matrilineárních společnosti. Za Britů Madráská presidencie.

Tammaritu z Elamu, k.§ 651, 649, 646

Tamós z Egypta, insurgent proti Králi§ 400, 385

Tamyrás, viz Damúrás

Tánagra (sg.), m. v Boiótii§ 559, 550, 525, 457, 426, 424, 316, 200
Jiná T. byla v Persidě, viz tam.

Tanais, ř. ve Skythii, gen. Tanaidu, dn. Don v Rusku§ 775, 600, 500, 250, 1
Tanais, klérúchie na Donu, dn. Nedvigovka n. Taganrog§ 48

Tanaquil z Tarquinií, manž. Dámaráta z Korinthu, m. římského k. L. Tarquinia Priska§ 640

 

Tandamané, ass.§ = Tanwét-amani

Tandža, Tanger, viz Tingé, Tingi

tanec, tanečníci, viz ceny, cenové relace, hudba, hostiny apod.

Taneid-amani§ = Tanwet-amani

Tanganyika, Tanganjika, novověké jméno země a jezera ve východní Africe, dn. součást federativního státu Tanganjiky (původ. Německá Východní Afrika) a Zanzibaru (předtím arab. sultanátu pod britským protektorátem) - Tanzanie§ 117

Tangínos, keltibérský lapka§ 141

 

Tanis, eg. Džanet, m. ve východní Deltě, bibl. Zoan, dn. Sán al-Hagar al-Kiblijá, pův. sídel. m. 14. nomu, hl. m. Egypta za XXI. a XXII. dynastie od c. 1080 do 720, sev. od Avaridy/Pi-Ramesse, z jehož kamene postaveno§ 770, 764, 758, 730

Tanités, eg. nomos§ 285

 

Tanusius Geminus, historik§ 50


Tanutamun§ viz Tanwét-amani

Tanwét-amani, ass. Tandamane, syn Taharky, k.§ 664, 663, 661, 655

Tanzanie, viz Tanganyika

Tao/Dao, císař čín.§ 520

 

Tao-te ťing, veršovaná sbírka filosofických názorů o provázanosti přírody jediným principem (tao), autorem prý Lao-c´, viz; škola tao-te ťia, viz čínská filosofie§ 520, 300, 141

Taormina§ viz Tauromenion

Taparura§ viz Thaenae

 

Táprobané§ viz Cejlon

Tapúriá, Tapýriá, Tapúrové, Tagúrové, země a íránský národ na jižním břehu Kaspického moře§ § 330, 328, 200, 171

Jméno Tapúrů bývá spojováno s Tochary. Muslimové zemi nazvali Tabaristán.

Tarabosteseové, řec. piloforoi, lat. pilleátí, ‘ti, co nosí klobouky’, dácká šlechta§ 60

Taras, m. na řece Talas na jihu KZ při hranicích s Kyrgyzstánem, novodobý název§ 36

Tarás (gen. Tarantu), lat. Tarentum, dn. Taranto, m. v Kalabrii (o posunu názvu v novověku viz tam)§ 706, 520, 514, 477, 473, 443, 431, 414, 390, 389, 380, 370, 360, 352, 338, 334, 325, 319, 314, 303, 300, 295, 284, 281 - 278, 275 - 272, 262, 250, 216, 213, 209, 149, 130, 122, 75, 38 -3 6, 1 n. l.

Od roku 123 řím. Colónia Neptunia, ale ještě na začátku císařství převládal hellénský živel a město prosperovalo. Roku 927 n. l. zničeno Saracény, obnoveno a řečtinu vrátil do města byzantský císař Níkéforos Fókas roku 967.

Roku 1063 dobyto Normanem Robertem Guiscardem (nezaměňovat Tarentský záliv s Otrantským průlivem: dn. Otranto je staré municipium Hydros, Hydruntum, jižněji ve starověké Kalabrii, na jejím východním pobřeží).

Jak vši dopomohly k založení města: Sparťan Falanthos z rodu Partheniů, to jest těch, kteří se narodili ze Sparťanek, jejichž muži válčili v Messénii, z nemanželského sexu, se rozhodl založit s částí svého klanu osadu kdesi na Západě. K tomu obdržel z Delf věštbu, že místa pro založení apoikie se mu dostane tam, kde zaprší z jasné oblohy (aithra, aithriá). Již cestou do Itálie ho potkala nehoda na moři, ale ztroskotance zachránil delfín. V Itálii sice měl válečné štěstí, ale místo pro svou osadu nemohl dlouho nalézt. Celý nešťastný polehával jednoho dne roku 706 na mořském břehu.

Jeho věrná manželka, která ho doprovázela až sem, mu vzala hlavu do klína, a světe div se, začala mu vybírat z vlasů vši. Nad společným osudem jí vytryskly slzy - a Falanthos byl spokojený: žena se totiž jmenovala Aithrá (tj. průzračnost). Město a řeku pojmenovali kolonisté podle héróa jménem Tarás, syna Poseidónova.

Tarent, byl jedinou osadou Spartských na Západě. Falanthos získal většinu půdy nové osady na barbarech. Později byl z Tarentu vyhnán, zemřel a je pochován v Brundisiu, řec. Brentesion. Partheniové byli společenskou vrstvou tvořenou těmi, kteří se narodili jako nemanželské děti Sparťanů v poli. Protože nebyli spokojeni s rozdělením pozemků v dobyté Messénii po I. válce messénské (viz rok 724), pokusili se ve Spartě o puč, který se nezdařil. Proto museli opustit zemi. Pozoruhodná je rovněž skutečnost, že k životnímu stylu končícího 8. století patřily vši.

V nejlepších dobách postavili Tarentští do pole třicet tisíc mužů pěchoty, tři tisíce jezdců a k tomu tisíc elitních zvaných, "jízdní velitelé", hipparchoi

Tarautás§ viz pod Caracalla

 

Taraunítis§ viz Tariúni

Táravá, m. v Persidě§ 521

Tarent(um), viz Tarás

targúm(a), viz Septuáginta

Tarchulara z Gurgum, k.§ 740

Tarchunazi z Melitény, k.§ 712

Tarchundaradu z Arzawy§ viz Tarkondários

Tarim, Tárím, vysychající ř. a pánev v poušti Taklamakan pod Ťian-šanem v dn. čín. autonomní oblasti Sin-ťiang/čín. Východní Turkestán, viz též pod Tocharové§ 177, 155, 139, 55

Tariúni, část Armenie, řec. Taraunítis§ 772

L. Tarius Rúfus, vojevůdce a milionář§ 19, cos. suff. 16

Tarkondários§ srov. Tarchundaradu z Arzawy, viz Kastór Tarkondários

Tarkondimotos, kiličtí dynastové:§
Tarkondimotos I. Filantónios, s. Stratóna z Kastabal§ 64, 51, 41, 31
Tarkondimotos II. Filopatór, s. předešlého§ 31, 30
Tarkondimotos III. (Filopatór), s. předešlého§ 30

Tarkos, Tarku§ = Taharka

Tarpéia, skála na Capitólu v Římě (rúpés tarpéia n. saxum tarpéium), pův. s pevností, kterou Sabínům zradila stejnojmenná dcera velitele pevnosti Sp. Tarpéia; srov. pod Capitólium§ 746, 733, 384, 130

Sp. Tarpéius Montánus Capitólínus§ cos. 454, 448

Tarquinia, sestra k. L. Taquinia II. Superba, manž. M. Iunia, m. L. Iunia Bruta§ 542, 534, 510

Tarquinií, m. v Etrúrii, etr. asi Tarchna, dn. Tarquinia; přístavem T. byly Graviscae n. Gravisca s hellénským emporiem a s Afrodítiným chrámem a společným chrámem Démétry a Héry, středověké Cencelle a Corneto§ 640, 539, 509-508, 501, 397, 358, 356, 353, 351, 181

První etr. sídliště spojené v město v osmém století, kolem roku 700 první mohylové hroby. Ze sedmého století doložen Rutile Hipukrates, po otci Hellén, po matce Etrusk. Pradědem Etruska jménem Lars Pulenas byl Hellén (Creices, Graecus). S Démarátem Korinthským a jeho rodinou přišli sochaři z hlíny (terrakota). Jednoho ze synů vychoval hellénsky, druhého etrusky. Stal se z něho Tarquinius Priscus, římský král.

L. Tarquinius I. Priscus, pátý k. Římanů, syn Démaráta Korinthského uprchlého z vlasti před samovládci a žijícího v Tarquiniích§ 769, 640, 616, 598, 585, 578, 542, 509-506, 503
Historiografie popletla Tarquiniovo jméno jako Lucumo či řec. Lúkúmón (-ona) záměnou Lucia za kněžský či panovnický titul. S manž. Tanaquil měli čtyři děti: Tarquinia, manž. k. Servia Tullia a jejich d. Tullia byla manž. Arrúnta a později L. Tarquinia II., L. Tarquinius II. Superbus, Tarquinia, manž. M. Iúnia Bruta a Arrúns, jehož manž. byla Tullia ml., d. Servia Tullia.

L. Tarquinius II. Superbus, sedmý a poslední k. Římanů, etr. Tarchunies Rumach§ 542, 534, 510, 509, 507, 506, 499, 495, 105
S manž. Tullií, d. krále Servia Tullia měl tři děti: Tita, Arrúnta a Sexta, díky jehož násilí na Lucretii přišel o královládu.

Arrúns Tarquinius§ 1. s. Tarquinia I. Priska, 578, 542; 2. s. Tarquinia II. Superba 542, 510, 509

T. Tarquinius, nejstarší s. Tarquinia Superba§ 542, 510, 499

S. Tarquinius, syn Tarquinia Superba, zprznitel Lucrétie, manž. Tarquinia Collatína§ 542, 529, 510

L. Tarquinius Collatínus, manž. Lucrétie§ 510, cos. 509

Tarracína nebo Tarracínae§ = Anxur

Tarracó, Colónia Iúlia Victríx, správní středisko Hispánie Tarrakónské, řec. Tarakón, dn. Tarragona v Katalánii jižně od Barcelony; srov. Hispánia Tarracónensis§ 217, 197, 181, 49, 27, 25

Tarsos, sídelní m. Kilikie na ř. Kythnos/Kydnos, chet. Tarša, ass. Tarku, za Antiocha IV. Antiocheia tú Kydnú, od Pompeia jako Tarsus sídlem římské provincie/eparchie, za Caesara krátce Iúliúpolis, dn. Tarsus na Pamuku v TR§ 696, 333, 302, 286, 281, 230, 169, 150, 137, 75, 41

Taršíš, viz Tartéssos

tartánu, viz turtánu

Tartaros, hluboké podsvětí, vězení Títánů, obludy v něm§ 190

Tartéssové, předibérský n. keltibérský národ v dn. Andalusii, jehož potomci byli římskému světu známi jako Turdetánové, viz§ 216

Tartéssos, m. u Gádés na stejnojmenné ř., foin. Taršíš (tato později nazývána Baitis, Baetis, dn. Guadalquivir)§ 700, 635, 600, 539, 236

Taru wang, k korejského státu Pekče§ 18

Tarusátové, Tarusátés, kelt. (?, ibér.) kmen v Aquítánii§ 56

L. Tarutius Firmánus, mathematik a astrolog, první skládal v Římě horoskopy§ 769

Tarzu§ = Tarsos

Ta-sia, viz Baktra

Tasciovánus, kn. britských Catuvellaunů, o. snad Epatikkův a Cunobelínův/Kynobellínův§ 54

Tasgetius, kr. Karnútů§ 54

Tasios z Rhoxolánie, k.§ 110

taška, střešní, daň z ní§ 43

Tataři, čín. Severní Ťi (?), srov. pod Ťi; pozd. Ta-ta§ 638, 538, 426, 408, 308, 296

tatej, viz wezír

Tater, Tader, ř. na jz. Španěl, dn. Seguro§ 228

Tatia, manž. Numy Pompilia, dc. T. Tatia z Cur§ 746

T. Tatius ze Sabínska, k. v Curách a zřejmě 751 – 746 spolukrál Rómulův v Římu, o. jednoho syna a Tatie, manž. Numy Pompília, prabáby rodu Tatiů§ 746, 733, 715

Taucheira (pl.)§ = Arsinoé v Kýrénaice

Taulantiové, Taulantioi, Taulantiá, illyrský (a asi) delmatský kmenový svaz a země kolem Apollónie a Epidamnu§ 627, 400, 385, 344, 335, 317, 314, 307, 312, 282, 272, 158

Taurasia, 1. viz Tauriskové; 2. dn. Taurasi u Beneventa, 180

Taurinové§ není v CSD

Jejich sídelním m. byla Taurasia, roku 218 zničena Hannibalem, pozdější Augústa Taurinórum a Tauriní, dn. Torino, Turín, hl. m. Piemontu a Savojského knížectví a království, v letech (1859) 1961 - 1865 hl. m. Italského království. Lidová etymologie odvozuje jméno města od italského torino, býček. Linguisté ho spojují s keltským výrazem pro hory, tau. Nejstaršími známými obyvateli v této oblasti byli Tauriskové, zřejmě součást většího alpského keltského národa s centrem v Nóriku, jak Římané nazývali větší část dnešního Rakouska, viz zcde níže. Minulost severozápadní Itálie s ostatním Apenninským poloostrovem dlouho nijak přímo nesouvisela. Římany byla oblast kolonisována, to jest dobyta a pacifikována, až za Augusta, kdy z vojenského tábora vznikla osada Augústa Taurinórum, lidově později podle národa Tauríní. Od 5. století byl celý kraj ostrogotský, později langobardský a franský. Od 11. století náležela oblast zvaná Piemont Savojsku a od roku 1563 se Turín stal hlavním městem vévodství, jehož sídlem se stal namísto savojského Chambéry; po spojení se Sardinií o dvě staletí později sídelním městem království Sardinie. Po spojení Itálie se Turín jako sídlo savojského rodu stal roku 1861 prvním hlavním městem Italského království. Roku 1860 savojský rod přišel o Savojsko s Nizzou ve prospěch Francie. Roku 1865 Turín Italům nahradila Florencie, od roku 1870 Řím.


Taurión z Makedonie, vojevůdce§ 221, 220, 217, 213, 198

Tauris, země obývaná Taury, skythským kmenem, jižní a záp. část Krymu, později Římané nazývali obyvatelstvo na sever od Krymu Tauroskythy; viz Bosporos Kimmerijský, Tauridský

Tauriskové, Taurinové, keltský alpský národ v Nóriku, viz také tam, v dn. Rakousku a Slovinsku, kde jejich největší osadou byl Nauportus/řec. Naupontos§ 225, 218, 113

Nezaměňovat s ligurskými Tauriny, viz zde výše.

 

Tauriskos z Trall, b. Apollóniův, sochař§ 150

Tauroention, Taurois, osada Massilských u Toulonu, dn. Tarento§ 600

Tauromenion, m. na vých. Sicílii, 902 - 1078 arab. Muezzíjá, dn. Taormina§ 392, 358, 356, 345, 310, 288, 278, 275, 132, 56, 36

Tauros, pohoří mezi Kilikií a Kappadokií, ve starověku počítáno od Kárie a Lykie až po Armenii a severní Mesopotamii, dn. Toros Daglari v TR, někdy až po Pamír§ 331, 311, 286, 280, 225, 223, 216, 190, 189, 188, 181, 92, 78, 39

Pohoří dělilo západní část Seleukovské říše na "Asii před a za Taurem", Asia entos tú Taurú & A. ektos tú Taurú, lat. intrá Taurum & citrá Taurum.


Taurové, viz výše§ 775

 

 

Tautalos, vůdce Lúsítánců§ 139

 

 

Tavium (lat.), řec. Tauion, m. za ř. Halys v Galatii§ 276

Ta-wan, viz Ferghana

Taxila (pl.), indické m. (Takkasilá, sanskr. Takšašilá/Taksasilá), jedno z center Gandháry, dnes u Ráwalpindi/Ráwalpindí v sev. Paňdžábu v PAK§ 600, 328 – 326, 273, 185, 180, 115

R. znamená „vesnice Ráwalů“, asketických joginů, starý Gadžipur či Gadžnípur, sídel. m. kmene/národa Bhatti. Za válek diadochů Taxily obsadil Čandragupta a Ašóka zde vládl Gandháře, srov. tam, jako guvernér svého otce Bindusáry. Bohatou minulost Taxil zničili kolem roku 455 n. l. Bílí Hunové (Hoa-tun) neboli Hefthalité. Výstavné město s buddhistickými chrámy a školou. V Taksilách věnoval bódhisattva Gautama komusi svou hlavu a svým tzělem nakrmil hladového tygra. Naproti Taxil leželo hellénistické město neznámého jména, později se ruiny jmenovaly Sirkap. Proslulo jako buddistické centrum. Soudívá se, že jeho ktistem byl kolem roku 180 Démétrios I. Bakterský a jeho půdorys archeologům připomíná Olynthos na Chalkidice.

Roku 30 n. l. ho zničilo zemětřesení a Kušánové ho po roce 80 n. l. opustili a založili opodál Sirkuh (čti -ku-h). Zbytky surkapské stúpy patří k nejstarším buddhistickým stavbám staré Indie. Město navštívil na své indické cestě neopýthagorik Apollónios z Tyan, v sanskrtu Apalúnja. 

Taxilés z Indie, k. Taxil, řecká přezdívka, vlastním jménem Ámbhi, řec. Omfi(s)§ 328, 327, 325, 323
Taxilés, Mithridátův stratégos§ 86, 73, 69

Taximagulus, kníže Cantů§ 54

taxis, taxiarchos, vojenský oddíl tvořený dvěma lochy, „pluk, plukovník“; viz mor᧠501 v Athénách)

Táygeté, Táygeton, Táÿgeté, viz pod Sparté

Táygeton, pohoří mezi Spartou a Messénou§ 222 

team, tým, sportovní klub apod., viz pod dostihy, hry, gladiátoři

Teánum§ 1. viz Sidíciní, 2. jiné Teánum Ápúl(ór)um na severu Ápúlie

Teáte, viz Marrúcíní

Tebtynis, Tebtunis, m. ve Fajjúmu známé nálezem papyrového archivu; pozd. Theodosiúpolis, dn. Tell Umm al-Baragat§ 129

 

Te’elchunu z Qedaru, ka. Arabů, „kumirtu a apkallu“§ 689

Tefnaktés z Memfidy, eg. k. Tefnachte, Šepsesre, ř. též Tnefachthos§ 730, 720

Tegea, m. v Arkadii (polis vznikla synoikismem devíti vesnic), gen. Tegey či Tegeje§ 575, 560, 550, 480, 470, 469, 467, 430, 418, 395, 393, 385, 370, 362, 353, 363, 317, 300, 267, 255, 242, 240, 235, 233, 229, 228, 226, 224 - 222, 220, 218, 210, 207, 195, 173, 147

Tegyra (pl.), ves u Orchomenu§ 375

 

technika, slovo moderní, pochází od techné, zručnost, dovednost, umění a od adjektiva technikos. Nižší stupeň řemeslnosti, patlalství, šunt, se jmenoval banausiá. Viz jednotlivé výtvarné a technické obory.

Teima§ = Tajmá

Teis- viz též Tís-

Teisandros z Athén§ 1. 657, o. Miltiada III.; 2. 510, o. Ísagorův

Teisiás z Athén, strat.§ 416
Teisiás z Metauria§ = Stésichoros
Teisiás ze Syrákús, autor učebnice řečnictví§ 450

Teisippos z Aitólie, představitel prořímské strany§ 176

Teispés z Anšanu, per. Čišpi, ass. Teušpa, dyn.§ 650, 639, 559

Teišeba§ viz Tešub

Teišabani, urart. pevnost u arm. Sevanu§ 733

Tekmon, molosské m., dn. asi Kastrica§ 168

Tektosagové, kelt. kmen v Narbonské Gallii z ethnického svazu Volků (Volcae, srov. tam), část odešla a usadila se v Galatii, část po vyplenění Hellady a Illyrií se vrátila domů a část se usadila v Pannonii jako jižní sousedi Bójů (tak poprvé a naposledy zmiňováni v polovině 1. století), splynutím s místními Illyry a Thráky dali vzniknout národu Skordisků, viz tam [podle jedné theorie byl jiným označením pro „hercynské“ Volky mohlo být Kotíni, Cotíní, kteří byli vyhubeni na Slovensku za M. Aurélia]§ 277 - 275, 189, 64, 49, 44

Telamón, mí. na moři u etruské Vetulónie, dn. Talamone§ 225

Telangána, novodobý indický svazový stát§ 22

 

Téleás z Magnésie (neznámo, které), vyjednávač Antiocha III.§ 206

 

Télegonos, s. Odyssea s Kirkou, manž. Pénelopy, o. Ítala§ 534

 

Télefos, mýth. s. Hérákleův§ 753

Télefos Euergetés, k. bakterský§ 100, 80

Téleklés z Fókaie, scholarchos Střední Akadémie§ 241

Téleklos ze Sparty, k.§ 754, 747, 743, 706

Télemachos z Ithaky, s. Odyssea s Pénelopou, manž. Kirky§ 534

Télemachos z Akragantu, tyrannobijec, předek tyranna Théróna ze Syrákús, vládce v Akragantu§ 553

Télemnástos z Gortýny, velitel žoldnéřů, o. Antifatův§ 192, 154

Telés z Megar, filosofující spisovatel§ 250

telesiás, makedonský tanec se zbraněmi (bellicosa saltatio, srov. řec. prylis, ozbrojený pěšák), pojmenovaný po jeho vynálezci Telesiovi§ 368

Telesarchos ze Syrie, syrský voják§ 279

Telesforos, nauarchos Antigona I.§ 313, 312
Jiný Telesforos viz pod popravy.

Telesiklés z Paru, o. Archilochův§ 680

Telesinos z Athén§ arch. 487

Pontius Telesinus, samnitský vojevůdce, spojenec či přítel C. Maria ml., možná s bratrem, jehož jméno neznáme§ 82

Telesilla z Argu, první známá revolucionářka dějin§ 491

tělesně postižený, mrzák, poprvé zmiňovaný a veřejně činný viz rok 441 a Artemón z Klázomén. Roku 20 daroval vyslanec neznámého indického panovníka Augústovi na Samu mezi dary, viz tam, bezrukého chlapce, který své postižení nahrazoval nohama. Augústus ho vzal s sebou do Říma.

 

Telestagorás z Naxu, aristokrat v oposici§ 551

Telestés z Korinthu, k.§ 767
Telestés ze Selínúntu, chorický lyrik§ 402
Telestés, dioikétés Ptolemaia Filadelfa§ 252

Telestés z Makedonie (?), zrádný stratégos§ 148

Teleutiás ze Sparty, nauarchos§ 393, 391, 389-388, 382, 381

televise, tv, radio, viz hudba

Telfús(s)a, m. v Arkadii§ 351, 255, 223

Tell al-Muqdám§ = Leontopolis

Tell Ta´jinat (Tayinat), viz Kunulua

Telliás z Akragantu, bohatec a filantrop§ 406

Telliás z Fókidy, strat.§ 571

Tellis ze Sikyónu§ 708 (Ol.)
Tellis ze Sparty, o. Brásidův§ 424

Tello, viz Lagaš

Tellús, římská chthonická bohyně§ 268, 44

Telméssos, m. v Lykii§ 270, 240, 198, 188, 138
Jiný T. viz pod Karchemiš

Teloklés z Athén§ arch. 290

Telónion, Teló Martius; vlastně od telóneion, celnice§ = Toulon

Télos, ost. v již. Sporadách u Rhodu, pozd. Piskopi, dn. opět T.§ 300

Télys ze Sybary, reformistický démagógos, podle jiné verse král§ 510

Tém᧠= Tajmá

Tembrión z Athén (?), údajně zakladatel Samu§ 650

temenos, „oddělený, vyčleněný kus“, pův. pozemek, který dostával vojenský velitel (basileus - král) od lidu, později chrámová půda

Témenos z Argu, syn Aristomachův, Hérákleovec§ 680

Témenovci z Argu, dórský aristokratický rod§ 576

Témnos, m. v Aitólii§ 650, 150

Tempé, údolí a průsmyk v Thessalii; pl.: ta Tempé§ 480, 317, 197, 185, 171, 169

Temusin wang, k. korejského státu Kogurjo§ 37

Temže, viz Tamesis

Tenedos, ost. a m. před pobřežím Tróady (v hellénismu v jednom státu s Alexandrejí Tróadskou); původním jménem Leukofryé, tj. Bílého obočí, dn. Bozcaada v TR§ 493, 333, 72

Tenessis, viz Eritrea

Tenkterové, lat. Tenkterí (někdy Tenctérí), germánský kmen na Rýně§ 58, 56, 55, 19, 16, 8

Tennés I. ze Sídónu, foin. Tabnit, o. Stratóna I. a Ešmunasara II., b. Am-Aštorethy, k.§ 384
Tennés II. ze Sídónu, foin. Tabnit, o. Stratóna II., k.§ 370, 354, 345

Ténos, ost. v Kykladách§ 191, 41

Tentsai, m. Takelota III. Egyptského§ 770

Teoman, turecký náčelník§ 200

Teós, m. v Iónii, dn. Sigacik v TR, adj. téjský, téios§ 750, 650, 630, 611, 600, 568, 550, 545, 532, 389, 302, 203, 190, 88, 4, 2

Terédón, Diridótis, m. n. ves v jihobab. Meséně, viz pod Charakéné, překladiště obchodu s Gerrhou a ostatní Arábií. Bývá někdy ztotožňován se sumerským Eridu.

C. Terentílius Harsa§ tr. pl. 461

Terentína, jedna z řím. tribuí§ 299

Terentia, manž. C. Cilnia Maecenáta a milenka Augústova§ 16, 8

 

A. Terentius, praetor§ 182

 

P. Terentius Áfer z Karthága, autor lat. komédií§ 290, 263, 210, 195, 166, 159, 150

C. Terentius Varró§ cos. 216

M. Terentius Varró, Augustův legát Syrie§ 23

 

P. Terentius Varró Atacínus, básník§ 82, 35

M. Terentius Varró Lúcullus§ b. L. Licinia Lúculla adoptovaný jinak neznámým M. Terentiem Varrónem, cos. 73 - 71, 62, 60, 56

M. Terentius Varró Reátínus, voják, ethnograf a grammatik, nejplodnější ze všech římských autorů, sepsal 74 titulů§ 769, 116, 50, 49, 27

(P.?) Terentius Lúcánus, senátor a bývalý majitel komika P. Terentia Áfra§ 195

A. Terentius Varró Múréna§ cos. 23, 25

Terentius Maximus = Lžineró, viz legionáři

Térés, dynastové a k. thráckých Odrysů:§
Térés I.§ 450, 440, 431, o. Sparadokův a Sitalkův
Térova zlatá posmrtná maska byla nalezena v létě roku 2005 poblíž města Kazanlak v srdci BG, jak zněl odhad archeologů.
Térés II.§ 410
Térés III.§ 350, 347, 343 - 340
Térés IV.§ 212, 184, 177, 151, 149, 148
Térés V.§ 87

Térillos z Hímery, tyrannos§ 483

Tériás, ř. na východním pobřeží Sicílie§ 288

Terituchmés z Persie, b. Tissafernův§ 410

Termeron i Termera (pl.), m. a pevnost v Kárii§ 499

Termes, Termantia, obyvatelé Termastíní, keltib. m., dn. Montejo de Tiermes v prov. Soria regionu Castilla y León§ 141, 93

Terméssos, m. v Pisidii§ 319, 189, 71

Termilai, Termilové, viz Lykie, Lykové

Terpandros z Antissy, básník a hudebník§ 676

terpólé, "potěšení", zlatnická práce znázorňující snad vinohrad v ráji§ 63

 

Tergesté, m. v Istrii, dn. Triest§ 34

Terinaios z Élidy§ 392 (Ol.)

terorismus, terorista, sice od lat. terror, hrůza, zákeřné útoky a z nich plynoucí strach, ale pojmy veskrze moderní; ve starověku se pojetí záludné brutality omezovalo na atentáty (srov. tam a pod sebevraždy). Starý věk polytheistický násilnické anarchisty neznal.

Fanatický terorismus je převážně průvodní jev monotheistických kultů a zastánců nejradikálnějších skupin propagujících diktaturu proletariátu (= komunisté). Nicméně srov. i sebevražedné akce hinduistických Tamilů proti buddhistickým Sinhálcům na Cejlonu od roku 1980.
K zastrašování obyvatelstva osobním terorem se v dobách polytheistických uchylovali pouze monotheističtí židovští fanatici v Palaistíně bojující proti importovaným kultům a zvykům. Poprvé tak bylo za invase hellénského životního stylu a naopak omezování zvyklostí židovských, které vyvrcholilo v hellénisační akci Seleukovce Antiocha IV., kdy v Jerúsalému zavedl Diův kult. Odtud se odvíjejí také dějiny monotheistického mučednictví, šílených bojových akcí proti přesile a mnohem lépe vyzbrojenému nepříteli. Makkabejští s jejich pomocí získávali překvapivá vítězství nad seleukovskými jednotkami.

Ve vzpomínce na zdroje náboženského terorismu stojí za povšimnutí episoda z úplného konce vlády filhellénského panovníka Héróda Velikého. V Jerúsalému shromáždili kolem sebe orthodoxní znalci náboženských pravidel Iúdás a Matthiás mládež a získávali stoupence výkladem zásad dávných předků. Héródova expansivní politika a velenáročná stavební a filanthropická činnost doléhala na populaci ve formě těžkých daní. V kombinaci s hellénisací a "odnárodnění" židovských elit se tak utvářel revoluční zdroj. Učenci poukazovali mimo jiné na zlatého orla, kterého dal Héródés umístit nad bránu do okrsku Jahweho chrámu, který sám vybudoval: zpodobňovat živočichy pravověrným Židům zakazují náboženské zásady, natož se jim "klanět". Jednoho poledne roku 4 př. n. l., srov. tam, mladíci orla sekerami rozbili. Při výslechu se zjevně tvářili rozradostněně a králi odpověděli, že to provedli z příkazu "otcovského zákona" a že "po smrti budou opatřeni více mnohými dobry". Oba učence s těmi, kteří rozbíjeli orla, dal Héródés upálit, dalších asi čtyřicet "popravit", jak líčí historik Iósépos Flávios.

Velkou roli v opovrhování životem a v radosti ze života po životě nepochybně sehrála egyptská nekrofilní civilisace; Egyptu Palaistína podléhala ve všech ohledech po nejméně dvě tisíciletí. Prvním literárním sebevražedným atentátníkem byl zřejmě biblický Samson, židovský „soudce“ v letech asi 1050-1030, který po zradě Dalily oslepený Filistíny použil svou sílu naposledy k pomstě za své ponížení. Při slavnostech boha Dagana porazil nosné sloupy chrámu a zabil filistínskou honoraci. Kolik lidí strhl do smrti, nelze z bájného podání odhadnout. Slavností se účastnilo a přihlíželo na tři tisíce lidí a tak velká stavba v té době v Palaistíně nepochybně nestála: první sebevražedný atentát dějin na „nevěřící“ ve znamení monotheistického boha.

Židovský Abrahám, jehož muslimové uctívají pod jménem Ibráhím, zřejmě jako první z literárních monotheistů prokázal svůj fanatismus. Jahwe Abrahámovi nakázal, aby mu obětoval svého syna Izáka. Když už zdvihal nůž k ráně, bůh vraždícího otce zadržel a podstrčil mu dobytče. Ale měl důkaz, podle Starého zákona, že si Abrahám z Uru, mýthický zakladatel beduínské víry v jednoho boha, váží více jeho než života.

V tradicích terorismu a mučednictví/martyrství, pokračovali mnohem později mezi Židy protiřímští sícárií, další radikální vykladači monotheismu, ovšem v jiném pojetí velcí vlastenci a více terorisující vlastní lidi pro jejich malý náboženský zápal. Mimo jiné jímali oběti, aby získali rukojmí, které mohli vyměnit například za své zajaté soudruhy.

Zélótés, řec. horlivý partajník, byl židovský radikál, který nepostupoval vražednicky. Jeho násilná podoba dostala latinské označení sícárius (od klasic. lat. síca, dýka, sícárius, nájemný n. úkladný vrah), od čehož může pocházet hellénisovaná forma Iskariótés a Iskarióth, Išqarijót. Jsou však i jiné přijatelné výklady včetně aram. išqaraja, „falešník“.
Tradice protiřímského lidového banditismu „rozparovačů“, „chlapů s dýkou“ byl jedním z kořenů novodobého sionistického terorismu, který přispěl ke vzniku Státu Israel roku 1948. Například v červenci 1946 vyhodila partyzánská skupina Irgun do vzduch hotel Krále Davida v Jerúsalému, sídlo britské vojenské správy a zabila 91 lidí (vůdcem skupiny byl Menachem Begin, pozdější předseda vlády). Je pozoruhodné, že „dýkařská“ tradice před dvěma tisíci roky vedla k zániku židovské státnosti, v novověku významně přispěla k její obnově.

V dnešním latinoamerické světě jsou sicarios nájemní vrazi drogového podsvětí (Mexiko, Kolumbie).

Na židovský terorismus navazoval teror dalšího z monotheismů, křesťanství. Asi roku 314 n. l. začala první válka mezi křesťany vedená i sebevražednými praktikami, válka severoafrických stoupenců kněze Dónáta ze Casae nigrae proti římským „katholíkům“. Dónátisté/č. donatisté odmítali spojenectví církve se státem, ale válku s klérem prohráli a byli z Afriky exulováni, přicházeli o kostely, s nimi spojená sebevražedná komanda, agónistici, agónisticí, a circumcelliónés, tj. žebraví mniši pohybující se kolem cell, obydlí otroků a kaplí, byla zlikvidována a biskup Dónátus zemřel asi cestou přes moře c. 355, viz rok 313+ a 344+. Praktiky sícáriů a circumcelliónů a fanatické mučednictví našly volné pokračovatele v muslimských džihádistech konce dvacátého a začátku 21. století. 

Mnišské úderky v Egyptě čtvrtého a ze začátku pátého století n. l. ničily polytheistické chrámy a instituce veřejného vzdělání, vyvražďovaly jinověrce a šířily materiální a kulturní zkázu. Bandy agresivních křesťanských mnichů se rozšířily po celé říši, terorisovaly venkov, kde pátraly po polytheistech.

Ideologem a vůdcem nesnášenlivého a útočného mnišství byl patriarcha alexandrijský Kyrillos (v úřadu 412-444), jehož oddíl šesti set fanatických mnichů napadal i Židy. Mniši vyvrátili poslední zbytky polytheismu v Egyptě, zanikla všechna sarápeia, roku 415 brutálně zavraždili a upálili učitelku novoplatónské filosofie Hypatii.

Terorista Kyrillos vylikvidoval své odpůrce vedené patriarchou císařské metropole Nestóriem i v Konstantinopoli, když svými agenty podplatil všechny jeho přátele a dvůr. Akce ho stála 1500 liber zlata, tedy nejméně půl tuny. Krvelačný Kyrillos se stal v orthodoxní církvi „svatým“, katolíci mu dali titul „doctor ecclesiae“. Srov. pod mniši.

Mučednictví židovských síkáriů zůstalo v původně židovské sektě křesťanů v podobě „svědectví o oddanosti ve víře“, tedy mučednictví. Z martyrů/mučedníků skutečných i domnělých dělala církev „svaté“, dosud neznámou kategorii vyššího lidského bytí vzdáleně připomínající hellénské héróje. V tradicích židovského teroru a mučednictví pokračují islámští radikálové, šíité i sunnité.

Éru novověkého arabského terorismu otevřela 5. září 1972 spektakulární akce komanda Černé září/Black September z rodiny arabských protisionistických skupin sdružených v Organisaci na osvobození Palestiny (PLO): zavraždili v olympijské vesnici během mnichovské olympiády dvanáct členů israelského sportovního teamu. PLO měla blíže k marxismu a nijak se tehdy nábožensky neprofilovala.
O vietnamské akci v Saigonu roku 1968 viz pod atentáty. Arabští radikálové do té doby sázeli nikoli na náboženský, ale společenský radikalismus. Byli uchváceni panarabským socialismem. V padesátých až sedmdesátých letech, tedy před první velkou ropnou krisí roku 1973, ještě nefungovaly konservativní režimy Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů jako regionální velmoci.

Monotheistický terorismus dostal další hrůznou dimensi útokem ultrakonservativních mohamedánů ze sunnitské sekty wahhábitů (státní kult v Saúdské Arábii) 11. září 2001 na dvoubudovu Světového obchodního centra (WTC) v New Yorku a na Pentagon ve Washingtonu unesenými civilními letadly. Sebevražedné skupiny („komanda“) způsobily v plamenech smrt téměř tří tisíc lidí a otřásli sebedůvěrou Američanů.
Patnáct z devatenácti teroristů bylo z ultrakonservativní Saúdské Arábie. Wahhábismus se jako zbraň proti ruskosovětské expansi kuriosně rozšířil s americkou pomocí do Afghánistánu, Pákistánu a dokonce do evropských příměstí a předměstí.

Od té doby jsou Spojené státy ve „válce s terorem“ a dobyly na talibech Afghánistán; do války zahrnul president George Bush mladší také invasi do Iráku ovládaného baasistou-národním socialistou Saddámem Husajnem (2003).

„Proti sionismu a Američanům s jejich spojenci“ válčí guerillovými způsoby organisace al-Qá’ida/Qáida, „Základna“ (č. též užíváno Kajda, Káida, Kájda, kajdisté, angl. Qaeda; srov. ká’idy, náčelníky kmenových území v Maghribu) bývalého bohatého saúdskoarabského občana s jemenskými kořeny Usámy bin Ládina (Američany zlikvidován v Pákistánu, kde žil pod zjevnou ochranou vlády, až v květnu 2011).

Šíitský kult sebevražedných mučedníků, srov. se židovským, vzešel z pocitu viny za Husajnovu smrt, viz sub Mesopotamie/Irák. Šílenou šíitskou a později též sunnitskou (al-Qá’ida) praktiku sebevražedného terorismu zřejmě s využitím účinků opia, assissinismus/asasinismus, vyvinul šíismus.

Po smrti posledního fátimovského kalífy al-Mustausira v roce 1094 se usadil Hasan-i Sabbáh (Hasan ibn as-Sabbáh) ze sekty Nizárí ismá’ílíja v nepřístupné horské pevnosti Alamút v Elbursu u vsi Gasorchan u Kazvinu a cvičil mladíky k vraždám nepřátel šíitské víry, někdy křesťanů. Odtud povstal kult mučedníků víry-islámu.
Slovo ass. pochází od haššáš, pl. haššášín, tj. kuřáci hašiše. Působili zhruba od roku 1090 na území dn. IR, IRQ a SYR. Zlikvidovali je až Mongolové roku 1256 (Alamút je dnes ruina).

Křižáci přinesli slovo assassin do Evropy. Obnoveno od 80. let arabskými protižidovskými a protiamerickými hnutími na Předním východu Stranou boží, Hizballáhem v Libanonu: roku 1983 šest šoférů s dynamitem vjelo do základem Američanů a Francouzů v Bejrútu, první lidská bomba v Israeli roku 1993.

Ženám se říká šahída, ale rodiny ženského mučedníka dostávají jen dvě stě dolarů podpory od politických vůdců této války s Židy a jejich spojenci Američany, famílie mužských sebevrahů čtyři sta; alespoň roku 2004. • První sebevražednou útočnicí byla v dubnu 1985 šestnáctiletá Saná´a Mihajdlí (uváděna též jako Khyadali Sana), aktivistka světské Syrské sociálně národovecké strany, která v jižním Libanonu vjela se peugeotem naloženým výbušninami do israelského armádního konvoje a zabila dva a zranila dvanáct vojáků.  První Evropankou, která provedla sebevražedný atentát, byla valonská Belgičanka Murielle „Myriam“ Degauque (37) 9. listopadu 2005. Útok na skupinu Američanů v Iráku se jí nepovedl: obětí svého explosivního pásu pod šaty se stala pouze ona sama. Byla provdána nebo žila s Turkem, Alžířanem a naposledy s belgickým Marokáncem.

V říjnu 2007 použili mudžáhidové Qá´idy v Mesopotamii k atentátu na shromáždění předáků sunnitských kmenů v irácké provincii Dijále sebevražedného chlapce ve věku deseti let; je to zřejmě nejmladší „dobrovolná“ oběť náboženského terorismu.

Ší´itští sebevražedníci v dětském věku fungovali na perské straně ve válce s Irákem v letech 1980 – 1988 jako hledači min, přesněji jako deset tisíc lidí, kteří o své vůli vešli do minového pole (u sebe umělohmotný klíč do nebe „made in Taiwan“). S japonskou formou imperiálního buddhismu souvisel kult sebevražedných pilotů a řidičů vodních torped kamikaze za druhé světové války. Za americké okupace Iráku po roce 2003 sebevražednými úroky vůči nim a proti ší´itům bojovali sunnitští džihádisté wahhábitského směru (qá´idistická síť).

Za „vynálezce“ sebevražedného pumového útoku v automobilu naloženým výbušninou bývá pokládán libanonský šíita Imád Mugníja (45; Moughniyah, zemřel roku 2008 v Damašku stejnou smrtí, kterou chystal jiným - bombou), jedna z vůdčích postav Hizballáhu. Před Usámou bin Ládinem byl pro Israel a Spojené státy nejhledanějším teroristou světa.
Jako kníže protisionistického a protiamerického teroru proslul organisováním pumových útoků proti americkým vojákům v Bejrútu v letech 1983 a 1984, při nichž zahynul 241 člověk. Spojenec Sýrie a Íránu byl zabit 12. února 2008 nastraženou bombou v automobilu před domem v Damašku, kde žil.

Stejně jako džihádisty proslavily sebevražedné skutky s výbušninami cejlonské hunduistické Tamily ze separatistického hnutí Tygrů osvobození tamilského ílamu (eelamu, LTTE), válčící od osmdesátých let 20. století s buddhistickými Sinhálci. Sebevražedná tamilská atentátnice 21. května 1991 zavraždila indického premiéra Rádžíva Gándhího (LTTE se v červnu 2006 omluvilo, ale vláda v Dillí to nepřijala; v květnu 2009 byli tamilští povstalci zlikvidováni vládní ofensivou). První sebevražedné akce Tamilové provedli již kolem roku 1980.

Koncem dubna 2006 se v armádním velitelství v Kolambě/Colombo odpálila Tamilka v pokročilém stupni těhotenství a strhla do smrti osm vojáků. Tamilské sebevražedné skutky (hinduisté) proti Sinhálcům (buddhisté) nejsou motivovány nábožensky, ale národně vlastenecky.

V boji za nezávislý Paňdžáb-Chálistán s Amrtitsarem a Zlatým chrámem jako centrem podnikali pumové atentáty na civilní objekty v osmdesátých letech sikhové. Ukládali nálože i do transistorových radií (květen 1985), nebo stříleli do davu v Dilí (podzim 1987). Srov. pod vládnoucí ženy.

Západní moderní civilisace nemá k osobnímu teroru, ideologickému násilí, daleko. Předchůdcem násilnických theorií komunistických a nacistických byl anarchismus, revolucionářský směr, který osobním terorem proti nejvyšším státním představitelům chtěl nastolit opravdovou společenskou rovnost, bezvládí, anarchii.

Teroristický zápal a záliba v konspiraci a záludnosti byla dobově ohromující a pro bezpečnostní služby v podstatě neodstranitelné. Vlády zakazovaly anarchistické spolky, literaturu, noviny, zatýkaly, persekvovaly, mučili (Španěly), vydávaly zákony „o zločinném spolčování a propagandě, ale nikdy ničeho nedosáhly. S první světovou válkou anarchismus zmizel sám od sebe.

Zlatou érou anarchistických hnutí, která se „národně“ lišila, byly roky 1880-1910. Anarchisté s oblibou „bombovali“ policisty, businessmany (srov. hlavně R. A. F. v Německu o sto let později), politiky, ministry, presidenty a panovníky od Spojených států po Rusko: „každý buržuj dostane svou bombu“. Roku 1878 vhodili anarchisté ve Florencii do monarchistického průvodu bombu a do davu v Pise.

Ve Španělích podnikli téhož roku atentát na krále Alfonse xii. a v Německu dvakrát na císaře Wilhelma i., vždy neúspěšně.
Nepatří sem pokus právníka a odstaveného starosty obce Storkow Heinricha Ludwiga Tschecha 26. července 1844 u Berlína odstřelit pruského krále Friedricha Wilhelma iv. i s chotí Elisabethou Ludovikou. Dvakrát minul, královnu trefil jen do klobouku a v prosinci téhož roku byl popraven; Tschecha mrzelo, že nedostal další místo ve státní službě.

K „action directe“ celý život vyzýval ideolog radikálního socialismu Louis-Auguste Blanqui. Několikrát dostal dlouholeté tresty, účastnil se všech francouzských revolucí, ale vždy byl omilostněn. Zemřel „v posteli“ roku 1881. Téhož roku se na poněkolikáté dostali na kobylku caru Alexandru ii., ve Státech zavraždili presidenta Jamese Abrama Garfielda.
Vražda Abrahama Lincolna roku 1865 nebyla anarchistická (ačkoli šlo o „vraždu tyrana“), ani presidenta Johna F. Kennedyho roku 1963. Zato Williama McKinleye roku roku 1901 rukou anarchisty Franka Czolgosze ano (více presidentských vražd se v USA zatím neudálo). Roku 1892 byl zavražděn anarchistou Henry Clay Frick, obchodní partner Andrewa Carnegieho. Zato v pravé poledne 16. září 1920, tedy už mimo vrcholovou éru anarchoterorismu, vybuchl v newyorské Hradební/Wall Street automobil s náloží jednoho sta liber TNT obložené kusy litiny. Zahynulo 38 lidí, stovky byli raněny. Nikdo nebyl nikdy dopaden. Nalezené letáky chybnou angličtinou vyhrožovaly "všem smrtí, nebudou-li propuštěni političtí vězni". Podepsáno bylo prohlášení "American Anarchist fighters" (sic)

Roku 1892 v Paříži vylétla do vzduchu kavárna Restaurant Véry (udělali to „dynamitards“), roku 1893 byla bomba v pařížské sněmovně a v Barceloně v Teatro Liceo zabily dvě bomby při zahájení saisony 22 lidí. 12. února 1894 dal účetní Émile Henry (20) nálož do dělnické svačinové krabice v Café Terminus u Gare Saint-Lazare, kde se sešli lidé poslouchat hudbu. Henry několik měsíců předtím vyhodil do vzduchu policejní stanici a zavraždil pět policistů. Byl odsouzen na smrt a popraven.

Na britskou královnu Victorii bylo sedm atentátů (zemřela přirozenou smrtí roku 1901), ale žádný anarchistický. Roku 1894 zavraždil v Lyonu anarchista Sante Jeronimo Caserio francouzského presidenta Sadi Carnota a téhož roku se v Londýně nedopatřením odpálil nějaký francouzský anarchista. Roku 1897 anarchisté zavraždili španělského premiera Antonia Cánovase del Castillo, o rok později rakouskou císařovnu Elisabeth, manželku Franze Josefa i.

Roku 1900 anarchisté dostali italského krále Umberta (první atentát byl už roku 1878), roku 1908 při jízdě kočárem portugalského krále Carlose i., roku 1912 dalšího španělského premiera José Canalejase y Méndeze. Roku 1906 se nezdařil v Madridu atentát na krále Alfonsa xiii. za jeho svatby; ale zemřelo dvacet kolemstojících.

Teror osobním příkladem v Evropě po anarchistickém nepřestal. Sofistikované revolucionáře vystřídali srbští nacionalisté, kteří roku 1914 v Sarajevu zavraždili rakouského následníka trůnu France Ferdinanda s manželkou a spustili první světovou válku. V ní o po ní řádili teroristickými metodami bolševici v Rusku, Německu, Maďarsku, Mongolsku a jinde, arménští dašnakové, byli terorističtí hinduové, fašisté, sionisté, maoisté, guevaristé, černí panteři, palestinští Arabové, italské Rudé brigády, řecký 11. listopad, mudžáhidové a džihádisté sunnitští i šíitští atd. atd.

Severoirští katolíci z IRA mají v této skupině jistý primát: jsou zatím posledními vrahy někoho z královského rodu. Jejich nejvýše postavenou obětí anglické panovnické dynastie rodu byl 27. srpna 1979 Luis earl Mountbatten, poslední britský vicekrál v Indii, kterého puma IRA zavraždila na jeho jachtě u pobřeží Irska.

Specifickou kategorií je státní terorismus, systémová likvidace části občanů. Sem patří komunistické a nacistické deviace. Prvním státním teroristou byl Vladimir Uljanov alias Lenin, vůdce bolševiků v Rusku („Proletářský stát je stroj na zničení buržoasie“), který uvedl ve skutečný život to, po čem dychtily generace radikálních revolucionářů před ním – diktaturu proletariátu.

Jeho úsilí rozvíjeli vůči svým vlastním lidem Stalin, v Číně Mao Ce-tung, v Kambodži Pol Pot, nebo nacistický vůdce Adolf Hitler vyhlazováním Židů.
O terorismu však mluvili také bolševici. V srpnu 1936 vypukly ve stalinském Sovětském svazu procesy s „trockisticko-zinověvovským teroristickým centrem“. V březnu 1938 byli nad předáky, kteří stáli u zrodu bolševické moci, vyneseny rozsudky smrti („fašističtí agenti“). „Vlna akcí proti nepřátelům lidu“ tehdy postihla na dva miliony lidí, z nichž sedm set tisíc bylo zavražděno.

V Číně v povstání proti Mandžuům ovládl jistý Chung Siou-čchüan (Hong Xiuquan) Nan-ťing a okolí. V letech 1851-1864 řídil svérázný křesťanský boží stát, ale Mandžuje nedokázal z Pekingu vyhnat. Hrál si na protokomunistu, ale nedohodlal se ani k pozemkové reformě. Jeho zhovadilá diktatura prý stála život na dvacet milionů lidí.

 

U pramenů islámského teroru

Krvavý džihád patří mezi nezdárná dítka studené války

 Moderní islámský terorismus vyklíčil v Egyptě, ale vyrostl v Afghánistánu. První silný impuls dostal odpor muslimů proti západu se vznikem Israele a islamisté stále pracují s myšlenkou osvobození svatých míst v Palestině.

Král Abdal Azíz (zemřel roku 1953) podle životopisce Kamála al-Kiláního (2001) kdysi americkému charge d´affaires řekl: „Bylo by pro mne velkou osobní ctí zemřít jako mučedník na bitevním poli při obraně Palestiny proti Židům.“ Zakladatel saúdské monarchie psal dopisy americkým presidentům Rooseveltovi a Trumanovi s osobitým výkladem palestinského dávnověku. Podle něj byli Kanaánci arabského „rodu“, Židé nebyli praobyvateli Palestiny, a proto Arabové vládli Palestinou déle než Židé. Král varoval Američany před založením židovského státu v Palestině. Roosevelt ještě odpověděl přívětivě, Truman usazování Židů v Palestině podporoval.

Prokletá Palestina

Že Palestinu a židovský stát plakátují islámští předáci jako hlavní příčinu muslimského vzdoru a terorismu, potvrdil ze státníků nedávno pákistánský president Parvíz Mušaraf. Tři výrazná vojenská vítězství Židů nad Araby v letech 1948, 1967 a 1973 deklasovaly svět islámu, který se pozvolna vzmohl díky příjmům z ropy. Politicky však nedosahuje arabský svět ani zdaleka významu strategické suroviny číslo jedna.

Pocit druhokolejnosti, konservativní prostředí a vysoká a beznadějná nezaměstnanost nedává mladé generaci žádné velké šance na šťastnou změnu. V některých státech je čtyřicet procent obyvatel mladších patnácti let (Irák, Saúdská Arábie), v Jemenu je téměř každý druhý mladší patnácti. Zatímco západní svět stárne a bohatne, svět islámu stagnuje, mládne a radikalisuje se: podhoubí pro revoluce (viz TÝDEN 50/03).

Válku za osvobození Palestiny se v posledním desetiletí přestala vést s národně socialistickou rétorikou, jak tomu v době „slávy“ teroru financovaného z Libye, ale pod ultrakonservativními náboženskými hesly a s podporou ze států Arabského poloostrova. Arabským „hrdinou“ přestal být arafatovský samopalník, ale sebevražedník, který s sebou na cestu do islámského nebe bere co nejvíce „nevěřících“.

Nepodceňujte úklidovou službu

První šance pro záludnou válku se sionismem a jeho spojenci, Američany, se radikálním islamistům naskytla v osmdesátých letech v Egyptě. Za vlády Anvara Sadata zesílila nejsilnější skupina Muslimského bratrstva Džamá´a islámíja (Gamaa islamiya, Islámská skupina). Od roku 1983 měla kontakty na bin Ládina v Saúdské Arábii a do okupovaného Afghánistánu odcházely bojovat stovky Egypťanů.

Jedním z těch, kteří dnes řídí válku s „přisluhovači sionismu“, je MUDr. Ajmán Muhammad az-Zavahrí (Ayman Mohammed al-Zawahiri) vulgo Abú Muhammad nebo Abú Fátima (54). Pediatr a chirurg plánuje krvavé útoky, promlouvá do medií, pravá ruka vůdce bin Ládina. V afghánských jeskyních po 11. září 2001 napsal několik, prý velmi úspěšných knižních titulů („Rytíři pod prorokovým praporem“).

Tolik unisono soudí odborníci z tajných služeb, když nechávají do medií prosáknout údaje o al-Kajdě. Doktor z prominentní rodiny káhirských lékařů a vědců je vedle bin Ládina nejhledanějším mužem planety a jeho hlava má ve Washingtonu cenu 25 milionů dolarů (viz TÝDEN 51/04).

Má za sebou bohatý revolucionářský život. V patnáct byl vyšetřován z tajného sdružování (1966), jako študák byl u založení džihádistické skupiny. Pracoval na káhirské klinice provozovanou Muslimským bratrstvem. Sovětská invase do Afghánistánu roku 1979 dr. Zavahrímu změnila život. Boj s nevěřícími se z diskusí, jak se vymezit proti Západu a jak zastavit postupující okcidentalisaci Orientu, konečně dostal z kaváren na opravdové hřiště: Válka s afghánskými komunisty a jejich ruskými spojenci na ochranu mohamedánů pod Hindúkušem, to je pravý džihád, svaté úsilí o vítězství islámu.

Nevadilo, že je vyzbrojovaný z jiného arcinepřátelského hnízda, ze Spojených států. Přístup mudžáhidů k Američanům byl ostatně stejný jako naopak. Hollywood oslavil báječné antibolševické spojenectví filmovou peckou Rambo III. (1988). Na účelovém spojenectví však více vydělali mudžáhidové. Koncem osmdesátých let totiž Usáma bin Ládin utkal síť své základny, „káidy“, pro válku se sionismem a jeho pomocníkům. A v devadesátých letech za presidenta Clintona zapomněli Američané po sobě uklidit...

Proti Židům a křižákům

Egypťan pod auspiciemi Červeného půlměsíce čtyři měsíce léčil afghánské uprchlíky v pákistánském Péšávaru. Byl to pro něj, jak později řekl jednomu z přeběhlíků na „západní“ stranu, „veledůležitý výcvik pro přípravu mudžáhidů na bitvu se supervelmocí, která nyní jako jediná vládne celému světu“.

Když se vrátil domů, byl zatčen ve vlně represí Muslimských bratrů následující po vraždě presidenta Anvara Sadata roku 1981, „amerického přisluhovače“. Vyklouzl s tříletým trestem za nedovolené držení zbraně a roku 1984 znovu odešel do Afghánistánu. Po útěku Rusů roku 1989 ze země nějaký čas cestoval po Evropě a prý disponoval pod různými jmény holandským, dánským a švýcarským pasem. Roku 1996 byl zatčen Rusy v Čečně, ale propuštěn; prý na něho nic neměli. Vrátil se do Afghánistánu, kde vládl Taliban, sunnitští extremisté podporovaní dříve Američany, nyní Pákistánci.

Dr. Zavahrí se připojil k asi patnácti tisícům kajdistů, sunnitským legionářům soustředěných v několika táborech na východu země. Odtud roku 1998 přišlo oznámení o vzniku „Světové islámské fronty pro džihád proti Židům a křižákům“. Kajdistická fatva povoluje „věřícím“ vraždit americké civilní cíle. Vedle Zavahrího a Usámy bin Ládina byli klíčovými účastníky nové „fronty“ Egypťané Mustafá Hamzá (43), Rifáí Táhá (47) a Muhammad Islámbulí (46), bratr Chálida Islámbulího, Sadatova vraha.

Afghánští legionáři

Dlouho byla síť bojovníků za pravý islámských stát tolerovaná západními bezpečnostními agenturami, protože v době studené války byli mudžáhidové spojenci Západu ve válce se Sovětským svazem. Tak je například z roku 1986 dokumentován vznik islamistické buňky v USA, kterou sestavoval americký státní příslušník narozený v Kalifornii, řidič taxíku z Bostonu Raed Hijazi. Roku 1999 byl dopaden v Jordánsku při plánování pumového útoku na hotel se čtyřmi sty pokoji. Také Hijazi (arab. Hidžází) bojoval v Afghánistánu. V Americe vytvořil mimo jiné zázemí pro pozdější sebevražedné útočníky na New York a Washington.

Když v únoru 1989 odtáhli Rusové z Afghánistánu, zůstali arabští dobrovolníci „bez práce“. Podle amerických zpravodajských údajů (kdo jiný by to měl tehdy vědět?) to bylo na 5000 saúdských Arabů, 3000 Jemenců, 2800 Alžířanů, na 2000 Egypťanů, 400 Tunisanů, 350 Iráčanů, 200 Libyjců a několik tuctů Jordánců.

Legionáři pokračovali ve válce za ryzí islámské státy u sebe doma. Nejkrvavější je válka islámských radikálů v Alžírsku, kde od roku 1992 stála sto padesáti tisíc obětí. Roku 1995 alžírská větev afghánských legionářů (GIA) spáchala sérii atentátů v Paříži a Lyonu; tehdy poprvé navštívil kajdistický teror Evropu (je pozoruhodné, že Británie deset let odmítá vydat jistého Rašída Ramdu, 35, obviněného ve Francii z organisování tehdejších akcí).

Narostly aktivity islamistů v Jemenu, opět posílili extremisté v Egyptě, několikrát udeřili v Maroku, Mauritánii, Tunisku a Turecku, Somálsko stojí celé desetiletí mimo informační kanály. Několik „afghánských“ Arabů odešlo na Filipíny ke skupině Abu Sayyaf (arab. Abú Sajjáf) válčit za nezávislost na katolickém severu souostroví, malajští džihádisté s afghánskou minulostí působí v Malajsii, rozšířili teror na jihothajské muslimské provincie.

Indonéští fanatici s kajdistickou zkušeností několikrát spáchali atentáty na civilisty v Indonésii. Roku 2005 už dokonce začali „pracovat“ v jinak klidném Bangladéši. Desítky bojovníků posílily protisrbskou frontu v Bosně. Několik Arabů odešlo do ruské Čečny (nejznámějším byl záhadný Jordánec Rusy nazývaný Chattáb, viz TÝDEN 20/02) a džihád se mezitím rozšířil po celém ruském Kavkazu, ve Střední Asii zasáhl Uzbekistán a Tádžikistán.

Od Američanů byli mudžáhidové dokonale připraveni na diversní boj z podzemí. Od časů bosenské války rekrutují kajdisté také „modrooké“ muslimy, konvertity. Několik z nich bylo dopadeno ve Spojených státech, Británii, Austrálii, Německu a Francii. Z velké části to jsou drobní zloději s odporem ke společnosti, svým způsobem typové, které by před čtyřiceti roky podporovali Rudé brigády, RAF nebo Action directe.

Na dvě stě afghánských arabských veteránů se usadilo dokonce v prostoru New Yorku a New Jersey a jejich kazatelem byl jeden z pilířů radikální protizápadní ideologii Umar Abd ar-Rahmán (Omar Abdel Rahman). Za organisování prvního pumového útoku na Světové hospodářské centrum a mosty a tunely v New Yorku roku 1993 byl slepý egyptský kazatel postižený cukrovkou odsouzen k doživotí a sedí ve vězení v Minnesotě.

Madrasy, misie nenávisti

Zbožní bohatí Arabové ze Saúdské Arábie, Kuvajtu a ze Spojených emirátů se po pádu Sovětského svazu systematicky věnují šíření islámu. V bývalé sovětské Střední Asii vedenou většinou překabátěnými komunistickými tajemníky vyrostly desítky velkých mešit a škol orientovaných hlavně na výuku koránu, madras. Financují islámská školicí centra v západní Evropě a na Balkánu, v muslimské Albánii a v Bosně.

Zatímco šíité se soustředili hlavně na upevnění moci v tak zvaném šíitském půlměsíci sahajícím od Íránu přes Irák do Syrie, Jordánska a Libanonu, sunnité myslí na expansi do nearabských států: i tam, kde jsou v menšině, neustanou, dokud kraj neovládnou. Vahhábismus, ultrakonservativní větev sunny a státní kult Saúdské Arábie, se misijní činnosti věnuje nejintensivněji. Vahhábity jsou mimo jiné kajdisté a celá síť afghánských legionářů od Maroka po Pákistán a jihovýchodní Asii.

Pákistán je rájem dobrovolníků pro válku s „nevěřícími“. V osmdesátých letech diktátor Zijául Hak (vládl 1977-1988) včlenil madrasy do školského systému zděděného z britských časů. Ve vzorové madrase se dopoledne učí matematika, ekonomika, angličtina a urdština, odpoledne korán, arabština, literatura a islámské právo. Školy jsou internátní, strava a ubytování hradí dary hlavně ze Saúdské Arábie. Přesto dvě třetiny Pákistánců nejsou gramotné a více než polovina žáků končí se školní docházkou po pěti letech.

Nad madrasami nemá vláda téměř žádnou kontrolu a ani se o to příliš nesnaží: ministrem pro náboženské záležitosti je jeden z Hakových synů a ministrem školství je pensionovaný generál a šéf vojenské rozvědky ISI Džavid Ašraf Kází (Javed Ashraf Qazi), který v letech 1993-1995 z madras rekrutoval „studenty“, taliby, na dobývání Afghánistánu.

Mezi nejslavnější madrasy patří „universita náboženských věd“ (džamíja dar al-ulúm) pojmenovaná po hrdinovi afghánské válka Džaláluddínovi Hakkaníovi. Sídlí v Akoře u Péšávaru a prošla jí polovina talibanské vlády včetně dodnes hledaného mully Umara, vůdce talibanského Afghánistánu.

Odhaduje se, že v Pákistánu je na třicet tisíc madras, podle vládních údajů třináct tisíc. Mají 1,7 milionu žáků (pro srovnání: na 160 milionů obyvatel Pákistánu však nemá povinnou školní docházku). Když se naučí nazpaměť korán, dostanou talibové, školáci, titul al-háfiz, „strážce“.

Kvalita učebnic, většinou financovaných ze Saúdské Arábie, je „vysoká“. V jedné z nich, k níž napsal předmluvu generál-president Mušaraf, se učí, že „před islámem žili lidé po celém světě v nevyslovitelné bídě“. Reportéra listu Los Angeles Times také zaujalo tvrzení, že „Židé půjčovali dělníkům a vesničanům peníze na vysoký úrok a zmocňovali se jejich úrody“.

 

Exkurs 1: Anarchisté a islamisté

Arabové kopírují západní svět již několik staletí. Kupodivu to platí také o vzorech teroristických. Vždyť předchůdcem násilnických theorií komunistických a nacistických byl anarchismus, revolucionářský směr, který osobním terorem proti nejvyšším státním představitelům chtěl nastolit opravdovou společenskou rovnost, bezvládí, anarchii.

Ve zlaté éře „anarchobombování“ v letech 1880 až 1914 zavraždili pro spásu všelidového státu bez vrchnosti několik presidentů, korunovaných hlav, premiérů a průmyslníků. Nebylo to k ničemu, na druhé straně bezpečnostní aparáty jim v tom obvykle nedokázaly zabránit. Anarchistická generace po první světové válce zmizela téměř beze stop...

Po nich přišli bolševici v Rusku, Německu, Maďarsku, Mongolsku a jinde, terorističtí hinduové, fašisté, sionisté, maoisté, guevaristé, černí panteři, palestinští Arabové, italské Rudé brigády, řecký 11. listopad, a nakonec mudžáhidové sunnitští i šíitští.

Všechno to začalo v Kremlu. Brežněv roku 1979 rozhodl o internacionální pomoci afghánským komunistům, kterým se hroutila vláda. V duchu studené války kontrovaly Spojené státy. Svoboda nesvoboda, nijak otevřeně. Antikomunistický a protiokupační odpor Afghánců financovaly hlavně saúdští a „spojení“ Arabové, zázemí Pákistán, výzbroj, výstroj, know-how a další peníze Američané.

Nikoli však přímo, ale z rozpočtových položek tajných služeb maskovaných jinými účely. Americká angažmá pod Hindúkušem bylo především dílo zapáleného antikomunisty, texaského demokratického kongresmana Charlese Wilsona. Z velké části hlavně díky němu cvičily americké a pákistánské tajné služby afghánské mudžáhidy.

Konservativní islamismus protisovětských bojovníků nebyl tehdy ke škodě, naopak: garantoval antikomunistickou zapálenost. Po boku Afghánců bojovalo několik tisíc dobrovolníků z arabských států, kteří v boji s nevěřícími nalezli své životní poslání. Tehdy v osmdesátých letech vznikla pojítka, z nichž saúdskoarabský Usáma bin Ládin utkal síť své kaídy, „základny“, pro válku proti sionismu a jeho pomocníkům za nový chalífát.

Džihádisté sunnitští sice nemají bezprostřední vliv na státní politiku (s výjimkou krátké vlády Talibanu v Afghánistánu), jsou však kryti muslimským proletariátem a sympatiemi celého islámského světa. Teror je lidovou záležitostí a pouze to, že v islámském světě je většina režimů nedemokratických a jeho vůdci se mimo jiné obávají i džihádistů, je zárukou toho, že se teroristické skupiny nemohou k moci dostat volbami (cf. Alžírsko 1992, Egypt). Pokud někdo z nich tuto chybu udělá, liberalisuje diktaturu, dostanou se extremisté k moci legálně (cf. Írán, vývoj v Iráku).

Exkurs 2: Teror, importované vzory

Arabové kopírují západní svět již několik staletí. Kupodivu to platí také o vzorech teroristických. Vždyť předchůdcem násilnických theorií komunistických a nacistických byl anarchismus, revolucionářský směr, který osobním terorem proti nejvyšším státním představitelům chtěl nastolit opravdovou společenskou rovnost, bezvládí, anarchii.

V jejich zlaté éře v letech 1880 až 1914 zavraždili pro spásu všelidového státu bez vrchnosti několik presidentů, korunovaných hlav, premiérů a průmyslníků. Nebylo to k ničemu, na druhé straně bezpečnostní aparáty jim v tom obvykle nedokázaly zabránit. Anarchistická generace po první světové válce zmizela téměř beze stop...
Po nich přišli bolševici v Rusku, Německu, Maďarsku, Mongolsku a jinde, terorističtí hinduové, fašisté, sionisté, maoisté, guevaristé, černí panteři, palestinští Arabové, italské Rudé brigády, řecký 11. listopad, a nakonec mudžáhidové sunnitští i šíitští atd.

(vyšlo zkráceně v ročence časopisu Týden 2005)

 

těsnopis, steografie, poprvé v Římě a Evropě: nótae Tiróniae§ 103, 63, 8

Svůj systém značkový vyvinul C. Cilnius Maecenás s propuštěncem Aquilou. Ve třetím století n. l. byl těsnopis běžně užíván na synodách křesťanů a přesné záznamy projevů a debat nepochybně přispěly k vyostření dogmatických sporů charakteristických pro m onotheistické kulty.


tessera, poukázka (z řec. tessara, dřevíčko "o čtyřech hranách", kostka, kybos; viz pod poukázka

 

Tešub, churritský bůh bouřky, urart. Teišeba§ 733

 

tethrippon, „čtyřspřeží“, olympijská disciplína§ 524

tethrippon pólikon, „čtyřspřeží hříbat“, olympijská disciplína§ 680, 384

tetování, viz pod móda a mumifikace

Tetrapolis, obec v Attice založená údajně Xúthem spojením Marathónu, Probalinthu, Trikorytha a Oinoé§ 750 a srov. rok 1545

tetrarchés, "čtyřvládce", tetrarchie (od tetras, "čtyřka"), hellénistické označení pro dynasty rozdělených zemí na plně autonomní celky. Tetrarchie, obrat vzat z dávnověku Thessalie, která byla původně rozdělena na čtyři (kmenové) části.
Jiná t. jako „vláda čtyř“ u Římanů zavedena Diokletiánem (spoluvládl s Maximiánem od roku 285) roku 293 se dvěma augusty a dvěma caesary (Constantius I. a Galérius); všichni byli v Podunají. Srov. také pod provincie. Kónstantius II. (337 – 361) byl po cca. sedmdesáti letech zase samostatně vládnoucí panovník (a to od roku 350) a ani neměl od roku 353 žádného protivládce. Diokletiánovský model tetrarchií dlouho nevydržel, jednota říše byla ohrožena a brzy k rozpadu došlo i fakticky:§
tetrarchés v Thessalii§ 700, 374, 364, 344, 342 a viz Thessalie
tetrarchés v Galatii§ 700, 86, 64, 58
tetrarchés v Iúdeji§ 700, 41, 5, 4
tetrarchés kai archiereus, tj. vládce a velekněz, v Anatolii a v Syrii, v theokratických knížectvích, srov. ethnarchés kai archiereus v Iúdeji roku 64§ 86, 85, 58, 30, 20

Teucheira§ viz Taucheira

Teukros z Épeiru, syn Alkety§ 312
Teukros ze Salamíny, mýth. zakladatel kyperské Salamíny, b. Aiantův§ 709, 41

Teumman z Elamu, k., ass. přezdívka z dom. jména Tebti-chumbaš-Inšušinak§ 663, 654, 653

Teuta z Illyrie, ka., manž. Agrónova§ 230 - 228

Teutamás z Makedonie, velitel argyraspidů§ 319, 316

Teušpa z Anšanu, viz Teispés

Teušpa z Kimmerie, dyn.§ 679

Teuthraniá, m. v Aiolidě a krajina v Mýsii, okolí Pergama§ 399, 283

Teutoboduus, Teutobod/Theutobod, k. Teutonů§ 102

Teutoburský les, Teutoburger Wald§ 16, 13, 12, 6, 4
Lesnaté pohoří v sev. části dn. německé spolkové země Severní Porýní-Západní Falc (NRW) a na jihu Dolních Sas; není shodné s Tacitovým Teutoburgiensis saltus, jehož lokalisaci neznáme.

Za místo bitvy P. Quinctília Vára v září 9 n. l. se s velkou skepsí pokládá louka u Kalkriese c. dvacet kilometrů severně od Osnabrücku v Dolním Sasku, kde je moderní museum navštěvované ročně sto tisíci zájemci. Roku 1987 zde bylo nalezeno bojiště, ale dnes se většinou badatelé domnívají, že šlo o bitvu v rozsahu kohorty a z roku 15 n. l.
„Hermannův pomník“ zasvěcený císařem Wilhelmem I. roku 1875 stojí v T. lesu u Detmoldu a Bielefeldu, okres Lippe v NRW. Lesy už osm staletí patří rodu Lippe. Viz pod Germáni.

Teutonové, pův. souhrnný název (kollektivum) pro všechny Germány, pak pro ty, kteří opustili původní sídla mezi Labem a Vislou§ 113, 104, 103, 102, 57
Srov. pod Germáni. Podle jiného názoru germ. označení zřejmě keltského kmene, který se připojil k tažení germ. Kimbrů; srov. pod Atuatukové/Aduatukové. Jejich ztráty u Aquae Sextiae byly tak veliké, že Massilští si z kostí padlých dělali ploty kolem svých vinic.

textil, vetkávání zlata do látky§ 138

těžba, rud§ viz pod zlato a objevy

 

těžkooděnci, řec. hoplítes§ 429, 425

Thabór, viz Tabor

Thabraka, m. na sev. prov. Africa vetus, pův. foinícká osada, dn. Tabarqa v TN§ 146

 

Thaddaios z Edessy, jeden ze "sedmdesáti" Ježíšových žáků, asi odlišný od apoštola Iúdy Thaddaji, č. Júda Tadeᚧ 4

 

Thaenae, Thyna, m. v prov. Africa vetus, pův. foin. Taparura, dn. arab. Safáqis, fr. Sfax, v TN§ 146

 

Tháis z Athén, hétairá, vlivná žena v Alexandrově okolí, přítelkyně Ptolemaia I., zřejmě s královským titulem, ale bez diadématu, m. Meleagrova a Leontiska§ 331, 306, 283, 281, 280

Tháis, viz Filocharis z Tarentu

Thajsko, Thajové/Thajci, stát a kmenový svaz v Indočíně§ 175

Thala, m. v Numidii, dn. arab. Tála v TN při hranicích s DZ§ 107

 

Thalamégos, viz pod loďstvo

Thalassó, Talassió, svatební pokřik v Římě (podle smyšleného jména Talassius, nebo je to jméno svatebního božstva?)§ 751

thalassokracie, vláda nad moři, thalattokracie, thalassokratór, obvykle myšleno moře Egejské; podle hellénských chronografů to byla nejprve éra Kréťanů, Foiníčanů, krátce Mílétských, déle Athéňanů.

Thalés z Mílétu, jeden ze Sedmi mudrců§ 668, 640, 611, 585, 548

Thaletás z Kréty, zákonodárce§ 700

Thaléstriá, kr. Amázonek§ 330

 

Thalpis z Lakónie§ 680 (Ol.)

Thames, viz Tamesis

Thammanna, sídel. m. sinhalského k. Vidžaji na Cejlonu§ 450

Thamnéria (pl.), lokalita v Médii na hranicích s územím Kadúsiů§ 405

Thannyrás ze Sáidy, syn Inarův, lokální vládce§ 453

Thapsakos na Eufrátu, m. v Syrii, později Amfipolis§ 333, 331
Th. z aram. „brod“; A. založil Seleukos Níkátór a v pozdní římské době měla syrské n. arabské jméno Turmeda, později Furde, klášter muslimský Furdet an-Num (arab. „brod“). Arabské bylo okolí Eufrátu už koncem pátého století př. n. l. Poloha neznámá, podle Sachau Haragla, podle Musila dn. osada Mijádín. Poblíž Th. ležel Ainos, o němž máme jen zmínku.

Thapsos, m. v Áfrice, jižně od Hadrúméta§ 306, 62, 46
Thapsos, m. na východní Sicílii, severně od Syrákús§ 728

Thargéliá z Iónie, hetéra v perských službách§ 545

Tharyps, Tharypos, Tharypás z Molossie, k.§ 429, 410, 404

Thasos, ost. před Thrákií§ 720, 710, 680, 556, 494, 492, 491, 479, 470, 465, 462, 450, 424, 411, 410, 407, 390, 217, 202
Th., kolonisator ostrova, byl Foiníčan a první, kdo na ostrově a na protilehlé pevnině těžili zlato, byli Foiníčané. Jeden z dolů se ještě v Hérodotově době nazýval „Foinícký“. Před Hellény zde žili thráčtí Sintové.

Ostrov hellénisovali Parští kolem roku 680, srov. tam spojitost s básníkem Archilochem. Bohaté zásoby stříbra (a na protilehlé pevnině) založily slávu ostrova; právo těžit zlato tu držel Athéňan Thúkýdidés, syn Olorův, slavný historik.

Hlavní chrám na ostrově byl Hérákleův a asi navazoval na foiníckého Melkarta. Na pevnině, Thrácká Peraia, Th. založil osadu Neápolis (a zřejmě se podílel na kolonisaci Galépsu a Oisymé, viz). Znakem Th. na ražbě, poprvé kolem roku 500, byl Satyros unášející nymfu.

Thateové, kimmerijský kmen či národnost§ 310

Thaumakoi i Thaumakiá, m. ve Fthíótídě v Thessalii§ 199

Theá Rómé, lat. Dea Róma, viz Róma

Theá Úraneia Músa§ = Músa

Theágenés z Megar, tyrannos§ 640, 636, 631, 627

Theágenidés z Athén§ arch. 468

Theagés z Krotónu, tyr.§ 522

Theaitétos z Athén§ 1. mathematik a ž. Platónův, 415, 369; 2. arch. 143
Theaitétos z Rhodu, nauarchos, o. Astymédův§ 167, 164

Theáridés z Megalopole§ 1. 185, o. Lykortův; 2. 147, b. Polybiův

theátron, theátrum, tj. podívaná, viz divadlo

Thébé, m. v Tróadě, v Íliadě vyvrácena Acháji§ 394
Thébé z Thessalie, manž. Alexandra z Fer§ 358

Thébai, sídelní m. Horního Egypta, Thébaidy§ 770, 764, 758, 730, 720, 664, 663, 655, 285, 217, 211, 207, 199, 197, 130, 127, 88, 85, 48, 30
Eg. No Amon – Wéset/Ta-Waset, "Žezlo". Přejmenováno Římany na Diospolis megalé (magna), č. Théby. Arabské al-Uksúr/evrop. Luxor, pochází z lat. castra, vojenský tábor, který z chrámu Ta-Ipet (odtud hellénské Thébai?) Římané udělali. Země Thébáis (Diospolis mikrá je eg. Hut, dn. Hu). Ptolemaios I. postavil jako nové sídelní m. své Thébaidy Ptolemáidu Hermeiú, formálně hellénistická polis, nejlidnatější město H. Egypta, dn. al-Maršá jižně od Suhágu. V římské éře s ní soupeřil Koptos, srov. tam.

Thébai, m. v Boiótii, č. Théby, o pravěku Théb viz pod Boiótie§ 680, 616, 600, 550, 546, 525, 522, 519, 506, 480, 479, 470, 457, 450, 447, 431, 427, 424, 414-413, 405-404, 402, 396 - 394, 383, 382, 379, 378, 375 - 360, 356, 355, 352 - 350, 339, 335, 323, 316, 315, 313, 312, 307, 297, 291, 287, 200, 197, 192, 171, 167, 146, 87

Thébai Fthíótides, Fthíótské Théby, m. v Thessalii, později přejmenováno krátce na Filippúpolis na počest Filippa V. Makedonského§ 217, 196

Thébais, epos§ 750

Thebnúte, řec. Sebennytos, m. v Deltě§ 380

Thefarie Velianas z Pyrgoi, tyr.§ 640

 

Thélidovci z Foiníkie, rod§ 640

Théelos z Athén§ arch. 351

Theiódés z Láodikeie na Lyku, empirický lékař§ 230

theismus, viz pod bůh, bohové

Themiskyra (sg.) na Thermódontu, m. v Pontu poblíž Amísu§ 72
Podle starých autorů sídel. m. Amázonek, viz tam.

Themisón z Eretrie na Euboji, tyr.§ 366
Themisón z Kypru, 1. ministr Antiocha II.§ 261; 2. stratégos Antiocha III., 217
Themisón z Láodikeie v Syrii, založil lékařskou školu, zvanou methodick᧠50

Themistó z Lampsaku (?), manž. Leontea z Lampsaku, žákyně Epikúrova§ 270

Themistos ze Syrákús, člen Hierónymovy vládnoucí rodiny§ 215, 214

Themistoklés z Athén, významný politik§ 1. 508, arch. 493, 482, 476, 471, 469, 467, 466, 464, 459, 7; 2. arch. 347

Jeho rod žil v Magnésii ještě ve 2. st. n. l. a potomci užívali některých privilegií od perského panovníka; někteří se zřejmě později, v římské době (?), vrátili do Athén (připomíná se filosof Th.).
Themistoklés, seleuk. stratégos§ 242

Theodamás, k. v Badžauru§ 75
Je známa pouze jeho mince s nápisem v charoští „Su Theodama[sa]“, šáh Theodamás.

Theodektés z Fasélidy, autor tragédií a řečník§ 377, 336

Theodóra, "Božidara", striptérka a císařovna, viz pod ženy

Theodóridés z Athén§ arch. 127

Theodóros, zrádný vychovatel Antyllův§ 30

Theodóros z Gadar, sofista, uč. Tiberiův§ 6

Theodóros ze Samu, architekt§ 532
Theodóros z Messénie§ 48 (Ol.), 44 (Ol.)
Theodóros zv. Theos či Atheos, „Bezbožný“, kýrénaik§ 399, 340

Theodóros, s. Zénóna Kotyly, o. Zénónův (?), arab. (?) dyn.§ 101, 84


Theodosiá, m. na Kimmerském Bosporu, středověká Kaffa, dn. Feodosija na Krymu§ 600

Theodosius I., císař původem z hispánského Cauca, dn. Coca již. od Valladolidu, poslední vláda Říma v jednotné říši (vládl od 19. ledna 379 – 17. ledna 395 n. l.)§ 776, 132, 7
Theodosius II., císař na římského východu (vládl 408 - 450 n. l.); srov. pod vestálky, křesťanství a Athénáis§ 776, 507

Theodotás z Rhodu, seleukovský stratégos§ 275

Theodotos z Athén§ 1. arch. 387; 2. arch. 95
Theodotos z Aitólie, stratégos Koilé Syrie a Palaistíny, pův. ptolemaiovský, později seleukovský§ 221, 219, 217, 214
Theodotos z Épeiru, předák promakedonské strany§ 170, 168
Theodotos z Chiu, učitel Ptolemaia XIII.§ 51, 42
Theodotos ze Syrie zv. Hémiolios, "Jedenapůltý", nevlastní b. Antiocha III., stratégos§ 221, 217
Theodotos, nauarchos Antigona I.§ 315

Theodotos, malíř (ze Sicílie?)§ 263 

Theofanés z Mytilény/Cn. Pompeius Theophanes§ 1. 70, 62, historik, Pompéiův poradce, vážený i Caesarem; 2. s. č. 1, Augustův prócúrátor, ibid. 

Theofilos Autokratór Dikaios, k. v Indobaktrii, syn Lýsiy Aníkéta§ 110, 85
Theofilos z Athén§ 1. arch. 348; 2. arch. 227; 3. arch. 11

Theofilos z Paflagonie§ 88

Theofilos z Iúdaie, o. velekněze Matthiy§ 36

Theofiliskos z Rhodu, nauarchos§ 201

Theofémos z Athén§ 1. arch. 245; 2. arch. 61

Theofrastos z Athén§ 1. arch. 340; 2. arch. 313
Theofrastos z Eresu, filosof peripatu§ 372, 342, 330, 323, 322, 319, 317, 307, 301, 300, 287, 270, 91, 84

Theogenés z Athén, jeden ze Třiceti§ 404

Theognis z Athén, jeden ze Třiceti§ 404
Theognis z Megar, elegický básník§ 550, 570, 490

Theoi adelfoi, kultovní titul ptolemajovských vládců, ‘Bohové sourozenci’§ 272

Theoi euergetai, dtto, „Bohové dobrodinci“§ 142

Theoi Filopatores, dtto, Bohové milující otce“§ 211

Theoi sótéres/Antigonos I. s Démétriem I.§ 307

 

Theoi ...§ viz vždy příslušného panovníka v seznamu vládců

Theoklés z Athén§ arch. 103
Theoklés, viz Thúklés

theokratiá, theokracie, vláda kněží. Slovo poprvé doloženo u židovského autora T. Flávia Iósépha alias Iósépa Flávia.

Theokritos ze Syrákús, básník§ 300, 260

theologie, theologové, religionisté, viz v přílohách Bohové a jejich svátky

Theomasés, viz Theonésios

Theombrotos, kynik§ 399

Theomnéstos z Kou, hudebník a tyr.§ 33
Theomnéstos z Naukrátidy, scholarchos Nové Akadémie§ 68

Theoméstór ze Samu, tyrannos§ 480

Theón ze Samu, malíř§ 300

Theóndás ze Samothráky, úředník-basileus§ 168

Théonésios z Charakény, Thionésios, čtyři k. (dř. čteno jako Theomasés)§ 121

Theopités z Athén§ arch. 36

Theopompos z Athén§ arch. 411
Theopompos z Chiu, historik a řečník prooligarchicky a promakedonsky orientovaný§ 378
Theopompos z Knidu, mýthograf, přítel Caesarův, jako řím. občan C. Iúlius Th.§ 48

Theopompos ze Sparty, k.§ 775, 739, 733
Theopompos z Thessalie§ 436 (Ol.)

theórikon, ta theórika chrémata, divadelné, divadelní peníze, státní příspěvek pro chudé na kulturu a státní fond, viz pod tragédie

Theóris ze Sikyónu, hetairá, přítelkyně Sofokleova, m. Aristónova§ 435

theóros, dór. theáros, theórové, poslové, kteří oficiálně zvali k účasti na hrách, přijímáni byli theórodochy, viz pod hry. Nápisně doloženo, že fungovali opravdu po celém hellénském světě, až do Súsiány, Persidy a k Perskému zálivu.

theos katabaités, Sestoupivší bůh Démétrios, v Athénách§ 304

theos synnáos, "Sdílející chrám", v Athénách§ 307 

 

Theotímos z Boiótie§ boiótarchos 216

Theoxená z Makedonie, d. Bereníky I., manž. Agathoklea, m. Archagatha (III.) a Theoxeny ml.§ 308, 304, 289

Theoxená ze Syrákús, ses. Archagatha (III.), d. předešlé, m. Agathoklea, alexandrijského dvořana§ 289, 221 

theoxenia, viz lectisternium

Theoxenos z Athén§ 1. arch. 187; arch. 68
Theoxenos z Leontia v Acháji, o. kollaboranta Kallikrata§ 179

Thérá, č. Théra, ost. ve Sporadách, původně nazývaná Strongylé, Kulatá, později Kallisté, Překrásná, od dob byzantských Santorin§ 631, 518, 431, 199, 146

Někdy mezi roky 1700 - 1675 (kolují také data 1628, starší předpoklady: 1500, 1480, 1360) byla zničena výbuchem vulkánu; nebylo-li explosí více. Vytrysklo na 30 km2 magmatu, kusy padaly až v Egyptě a na Sínaji (jak roku 2007 doložily nálezy), z ostrova zbyla jen polovina obvodního prstence s kráterem v moři sahajícím tři sta metrů pod hladinu. Je však pozoruhodné, že nebylo nalezeno větších stop po přílivové vlně ani na Krétě ani jinde ve východním Mediterraneu.

Výbuch také nezpůsobil konec mínójské civilisace, která zanikla až po útoku mykénských Hellénů kolem nebo po roce 1500. Někteří geologové si podle posledního vyjádření z roku 2006 spočívajícího na rozboru letokruhů větvičky olivovníku ze sopečné vrstvy (je jich prý 72) jsou jisti datem ničivé explose sopky: mezi 1627-1600. Tvrdí, že tak silný výbuch nemohla žádná civilisace přežít. Počet obětí explose a tsunami odhadují na 35 tisíc. Způsob datace byl roku 2014 při ověřování zpochybněn, nikoli však data radiokarbonové methody, která dospěla k číslu 1613 +/- 13 roků. 

Osud Th. a jejího mínójského osídlení, jemuž se dnes říká podle novodobé lokality Akrotiri (vykopávky od roku 1967) mohla být - pokud - Platónovi námětem pro vylíčení politických visí existujících na jakési Atlantidě. Snílkové ji dnes bez jakýchkoli důvěryhodných důkazů kladou nejčastěji do oblasti dn. Gibraltaru, na Kanáry, Azory či Madeiru, Faros, ale také do Mexika, na Kubu, Venezuely, na Saharu, nebo dokonce na Sibiř či na Cejlon. Srov. také Hierá.

Thérás ze Sparty, vedl osadníky na Théru§ 631

Thérasiá § 1. o. u Théry (není v CSD); 2. o. v Aiolově souostroví/Liparách, pozd. zvaný Svatý/Hierá, dn. Vulcano; srov. pod Aiolovy ostrovy§ 36

Thérámenés z Athén, syn Hagnónův, politik a vojevůdce§ 437, 411 - 410, 406 - 404

Thérámenés z Makedonie (?), o. Polemóna, nauarcha v Pélúsiu, 331 

thériakon, farmakon th.§ viz narkomané

 

Thériklés z Athén§ arch. 533

Thérimachos ze Sparty, velitel expedičního oddílu§ 390

Thérimenés ze Sparty, nauarchos§ 412

Thermai, Thermai (hai tón) Hímeraión, lat. Thermae Hímerensés, "Lázně Hímerských", m. na severní Sicílii; jméno pochází od místních thermálních pramenů, pův. foinícké emporion, dn. Termini/Termini Imerese§ 409, 407, 383, 361, 313, 307, 289, 252

Thermé§ = Thessaloníké

Thermon, Thermos, lat. Thermum, gen. Thermu, spolkové sněmoviště v Aitólii§ 367, 207

Thermopylai, Thermopyly, průsmyk v Epiknémidské Lokridě§ 600, 595, 480, 440, 429, 426, 352, 346, 339, 323, 317, 316, 279, 224, 191, 181, 88, 86

Thermódón, ř. v Pontu, gen. –odontu, dn. Terme çayr v severním TR; viz pod Amázónes a Themiskyra§ 330, 72

thermy, viz lázně

Thérón ze Syrákús, tyrannos, potomek tyrannobijce Télemacha Akragantského§ 487, 480, 476, 472

Thersandros ze Sparty, pištec§ 391

Thersilochos z Athén§ arch. 250

Thersippos z Nésu, diplomat Alexandra Velikého§ 333

Thersios z Thessalie, olympioníkos§ 500

thés, viz pod thétové

Théseia, hry v Athénách§ 776

Théseion§ viz Héfaisteion v Athénách

Théseus, hérós, zakladatel Athén§ 750, 700, 566

Thesmoforie, svátky Démétry§ 383

thesmothetové, „zákonodárci“ (thesmos je starší výraz pro nomos, zákon), šest archontů v Athénách se soudní, zákonodárně-revisní pravomocí, spolu se třemi dalšími archonty tvořili sbor devíti archontů§ 594

Thesmúsa§ viz Músa, Theá Úraniá

 

Thespiai, m. v Boiótii, kde se konaly mj. celohellénské hry Múseia a Erótideia§ 776, 571, 550, 525, 480, 414, 379, 378, 373, 371, 350, 338, 316, 292


Thespis z Íkarie v Attice, nejstarší autor tragédií§ 540, 534
Jeho jméno je zachováno v angl. výrazu pro herce, tragéda, dramatické umění „thespian (art)“.

Thesprótiá, Thesprótové, střední část ノpeiru, jeden z épeirských kmenů§ 639, 429, 232, 410

Thessaliá, Thessalie, Thessalové, původně hellénská národnost z Épeiru, země původně zvána Haimoniá nebo podle Deukaliónovy ženy Pyrrheá, podle starého lidového úsudku vynikali Th. nespolehlivostí§ 753, 700, 648, 600, 595, 591, 586, 571, 546, 524, 514, 512, 511, 500, 480, 479, 477, 470, 467, 462, 460, 457, 431, 429, 426, 424, 422, 420, 413, 404, 436, 394, 393, 374, 371, 370, 369, 364, 362, 358, 357, 353, 352, 350, 344, 342, 336 - 333, 323 - 321, 317, 315, 302, 292, 289, 287 - 285, 279, 276, 274, 229, 228, 224, 219 - 217, 212, 211, 205, 199 - 194, 192 - 185, 179, 176, 174, 171 - 168, 149, 147, 146, 86, 85, 48, 6

Th. je kolébkou „hellénství“. Sem kolem 2700-2500 dorazily první řecky mluvící skupiny ze severu, matriarchální Graikové, Graioi. Hellény však ještě zdaleka nebyli a zřejmě ani Indogermány, srov. roku 4000 a viz pod Hellén a rok 1521, o původní důležitosti Thessalů viz pod Hellén.

Kolem roku 1124 z Épeiru do „Thessalie“ přivedl Thessalos „Thessaly“. Hovořili aiolským/severozápadním nářečím. Pod Trojou bojovali z Thessalie Achájové, nikoli Thessalové. Zemi si rozdělily silné rody a Thessalané se nikdy nedostali za vládu v tetrarchiích, konfederované podobě „národního“ státu.

Thessalští magnáti byli v klasických dobách pověstní aristokratickými zvyky a silnou jízdou, zbraní, kterou Thessalané vynikali po celou dobu hellénských dějin.

Thessaliótis, část Thessalie§ 700

Thessaloníké z Makedonie, d. Filippa II. s Níkásipolidou Thessalskou, manž. Kassandrova, m. Antipatra I., Alexandra V. a Filippa IV.§ 323, 316, 317, 308, 297, 296, 294

Thessaloníké, m. v Makedonii, předtím Thermé, později zvaná Salonicco (špan. žid.), Solun (slov.) Selanik (tur.), nebo franc. Salonique§ 432, 316, 287, 274, 185, 169, 168, 58, 49

Z 26 obcí, jejichž obyvatelé museli do nového města přesídlit, se uchovala jména: Apollóniá, Chalastrá, Thermá, Garéskos, Aineá a Kissos. Po vyvrácení makedonské státnosti největší město v zemi a sídlo provinční správy. Od římských dob silnou židovskou kolonii, která posílena sefardskými Židy vyhnanými ze Španěl roku 1492 několik měsíců před objevení Ameriky, vydržela až do novověku. Roku 1912 bylo ze 160 tisíc obyvatel 61 tisíc Židů, 45 tisíc Turků a pouze 30 tisíc Řeků a Židé ani nechtěli pod řeckou správu. Podle jiných údajů ze 180 tisíců obyvatel tvořili polovinu Židé, po pětině Turci a Řekové, zbytek Bulhaři, Srbové a Černohorci, Armeni (Baedecker 1914). Do roku 1923 měl soluňský přístav v sobotu zavřeno, nebož dvě třetiny obchodů patřili Židům.

Před rokem 1912 bylo ve městě na třicet dervišských řádů s kláštery, stejné množství synagog a mešit. Ještě před druhou světovou válkou žilo v Thess. na padesát tisíc Židů. V museu se ukazuje arabsky psané vysvědčení soluňského rodáka Mustafy Kemala, pozdějšího spasitele Turků a jejich "otce" Atatürka. Když se 26. října 2012 připomínalo sté výročí připadnutí města Řeckému království, vícekulturnost druhého největšího města Řecké republiky už dávno neexistovala.

Thessalos z Athén, Thettalos§ = Hégéstratos z Athén

Thestis, pramen v zemi Irasa v Libyi§ 570

Thestór z Knidu, vůdce osadníků na Liparách§ 580

thés, théssa, thétové v Athénách, společenská vrstva podle majetkového censu, proletáři, bezdomovci, dělníci§ 594, 458

„Thettalos“, zřejmě anonymní Thessal, nebo skupina Thessalů, kteří obnovili Sybaridu§ 453

Thettalos§ viz Thessalos

Theudión, b. Dóridy, první ženy Héróda Velikého, manž. Bereníky§ 7, 4

 

thiasos, viz frátrie a Athény

Thibrón ze Sparty§ 1. velitel vojska v Asii ve válce proti Králi, 399, 391; 2. kondottiér, 324 - 322
Thibrón z Boiótie§ boiótarchos 208

Thirmida, obec v Numidii neznámé polohy§ 118

 

Thisbé, m. v Boiótii§ 316, 172, 171

Thoás z Aitólie, bez Thoanta, k., o. Haimonův a děd Oxylův§ 776

Thoás, satrapa Gedrósie§ 325
Thoás z Trichónia v Aitólii§ 1. strat., prořímský politik, 194 - 192, 189, 181, 173; 2. 176; oba Thoantové identiční? Jméno je „praaitólské“: Th., syn Adraimonův, je jako vládce Aitólů včetně Kalydónu je zmiňován v Íliadě (není v CSD, srov. pod deifikace).
Thoás z Mílétu, tyr.§ 611

Thoinón ze Syrákús, tyrannos§ 279, 276

Thómás, čes. Tomáš, aram. Tau´ma, „dvojče“, řec. didymos, jeden z dvanácti druhů ústřední postavy křesťanského mýthu Ježíše (tzv. apoštolové), který svému učiteli nedůvěřoval, šiřitel křesťanství v jeho syrské podobě po Indii (na malabarském pobřeží se místně syrský ritus uchoval); viz pod Múzíris§ 170

Thónis§ viz Hérákleion

C. Thoránius, quaest.§ 73

Thóráx ze Sparty, velitel, přítel Lýsandrův, popraven pro chtivost peněz§ 405, 403, 400

Thóráx, "Pancíř", pohoří nad Magnésií/Maiandrem, s horou Hippos, "Kůň"§ 138


Thorikos, m. v Attice§ 750, 415, 409

L. Thorius Balbus, legát Metella Pia§ 80

 

Sp. Thorius§ tr. pl. 119

 

M. Thorius z Ítaliky, rebel§ 47 


Thóspitis§ = Ván, cf. Tušpa

Thrácké moře§ viz Egejské moře

Thrákiá, Thréká, lat. Thrácia, Thrákie, Thrákové, země a národ na Balkánu§ 775, 741, 720, 675, 652, 654, 590, 572, 560, 551, 545, 514, 512, 499, 496, 491, 480 - 478, 476, 475, 470, 465, 464, 450, 440, 438 - 437, 433, 431, 424, 413, 407 - 404, 410, 405, 416, 399, 398, 383, 368, 362 - 360, 359 - 352, 350, 344 - 340, 336 - 335, 330, 327, 325, 323 - 321, 318, 313, 311, 310, 301, 292, 283, 281 - 277, 260, 240, 228, 212, 211, 202, 198, 196, 194, 188, 184 - 178, 173, 171, 168, 149, 144 - 142, 136, 130, 129, 114 - 112, 110, 108, 100, 91, 89 - 86, 80, 75, 60, 45, 42, 35, 31, 26, 20, 19, 13, 10

Kolektivní označení pro kmenové svazy původních asi padesáti indoevropských národností žijících mezi řekou Vardarem a Pontem/Černým mořem a středním Dunajem a Sedmihradskem až Egejským mořem (Hellény původně zvána Síthóniá, Síthónie). Z anatolských Thráků vynikli Frygové a Bíthýnci. Hérodotos měl Thráky po Indech za nejpočetnější národ, ethnos, a žil v představě, že kdyby měli Thr. jednoho vládce, byli by nejsilnější pod sluncem.
Z měst, resp. sídel městského typu, založených Thr., vynikala Kabylé/Kalybé na území Astů (v údolí ř. Tundža u dn. Jambolu ve vých. BG, pozdější Diospolis), kam Filippos II. posílal zločince resp. lidi nepohodlné, viz pod Astové, Seuthopolis (viz tam), Filippúpolis (viz tam), Pistiros (na ř. Marici u Vetrenu v kraji Pazardžik).

Thrákové od začátku měli úzké kontakty s mínójskou a mykénskou ノgeidou a patří do hellénského světa jako nejbližší cizinci. Modroocí a rusovlasí lidé mají roli v Íliadě, z Thr. přišel Dionýsos a orgiastické kulty, Orfeus byl Thrák, stejně jako zřejmě Aisópos. Od 12. století do sedmého století se usadili na řadě egejských ostrovů (Samothráké, Thasos, Imbros, Lémnos, ale také na Euboji, Naxu, Lesbu a na Chiu).

Řada athénských šlechticů měla thrácké knížecí matky. Thrákové bojovali v hellénských vojscích, thráckým dynastům naopak sloužili hellénští žoldnéři. Neužívali písma a nikdy nevytvořili žádnou kmenovou federaci ani společnou instituci (až království za Římanů), třebaže měli společné kulty a shodný životní styl a jazyk.
Již ve starověku byla země ethnickým mixem. Vedle Tháků zde žili Helléni, Illyrové, Dákové a Gepidé, později několik germánských národů, od roku 343 n. l. lidé z Médie Atropatény/Ázerbájdžánu, které sem přestěhoval císař Constantius II., poslední přišli Slované, Bulhaři a Turci.

Tvrdívá se, že romanisovanými potomky Thráků a Illyrů jsou Aromuni (Aromané; Armán). Nepodlehli slovanisaci, bývají pravoslavní a mluví románskou řečí. Odhadem 150 až 300 tisíc Aromunů žije roztroušeně v Albánii, Makedonii (FYROM), Řecku, Srbsku (známí jako Cincari), Bulharsku a Rumunsku, ve skopské Makedonii mají status národní menšiny (Vlasi). V jižní Albánii mívali centrum v obci Moschopolis (Voskopojë), které ale roku 1788 zničili Turci a dnes je to malá ves.

Italové za druhé světové války formálně pro Aromuni ustavili na území obsazené Albánie a Řecka "pindské knížectví", které na papíru existovalo v letech 1941-1944. 

Thras-, všechna jména od Thras- souvisejí s řec. thrasys, odvážný, vyzývavý, drzý

Thraseás§ 1. s. Balakry s Filou I., 333; 2. o. Ptolemaia, antiochovského stratéga Koilé Syrie, 200

Thrasiás, vůdce žoldnéřů§ 340, 339

Thrasón n. Thrasos, k. v Indobaktrii, známý z jediné mince§ 75

Thrasón ze Syrákús zv. Karcharos, "Zubatec"§ 214

 

Thrasyfón z Athén§ arch. 221

Thrasykratés z Rhodu, vyslanec, upozornil na římské nebezpečí§ 211, 207

Thrasydaios z Akragantu, tyr., syn Thérónův§ 476, 472

Thrasydaios z Kyllény, vůdce démokratů§ 398, 397

Thrasyklés z Athén, strat.§ 412

Thrasyllos z Athén, strat.§ 411, 409, 406

Thrasylos z Argu, strat.§ 418

Thrasymachos z Atragaie v Thessalii§ tágos 186
Thrasymachos z Chalkédonu, sofista§ 400

Thrasybúlos z Athén, syn Lykův, strat. a démokratický politik§ 411 - 410, 407, 404, 403, 390, 389, 378
Thrasybúlos z Élidy, vůdce démokratů§ 273
Thrasybúlos z Mílétu, tyr., jeden ze Sedmi mudrců§ 611
Thrasybúlos ze Syrákús, tyr.§ 466, b. Hieróna I.

Thrynové, thrácký kmen, který se přeplavil do Bíthýnie§ 675, 410

Thuc Phan, vietnamský velmož, jako král An Duong§ 175

Thúdémos z Athén§ arch. 353

Thúdippos z Athén, jeden z popravených politiků promakedonské strany§ 318

Thüringen, lat. Thúringií, viz Durynsko

Thúklés z Chalkidy n. Athén, oikistés sicilského Naxu; též Theoklés§ 735
Thúklés z Athén, o. strat. Eurymedonta§ 427

Thúkýdidés z Athén§ 1. aristokrat a historik, 483, 460, 424, 404, 396, syn Olorův; 2. předák oligarchické strany, s. Melésiův, 443

Thugga, řec. Tókai, m. v Numidii a pozd. Africe prokonsulární, dn. arab. ves Duqa u m. Tíbúrsúq v TN§ 149

 

Thulathana, k. na Cejlonu§ 59

Thúlé, Thýlé, o. či země kdesi na severu Evropy (Skandinávie - norské fjordy, Shetlandy či Faerské ostrovy?), šest dnů plavby na sever od Britannie§ 776, 325, 77+
Po přepočtu Ptolemaiových souřadnic a sjednocení délky stadia z jeho hellénských zdrojů a se stadiy římskými se dospělo roku 2007 k závěru, že T. je ostrov Smöla poblíž norského Trondheimu. Podle exilu posledního ze známých olympioníků Varzdáta, viz rok 373+ a 379+, jehož poslal Theodosius I. do Thúlé, lze se domnívat, že město či kraj byl pod římskou kontrolou (?). 

C. Thúránius, praet. roku 44, poručník Octaviánův, oběť proskripcí§ 43

Thúrioi, m. v Lúkánii na místě Sybary, dn. zříceniny u Terra nova di Sibari, od roku 193 jako latinská kolónie Kópiai, Cópiae§ 444, 443, 425, 415, 414, 407, 434, 390, 386, 376, 372, 317, 302, 285, 282, 281, 273, 212, 194, 73, 62, 40, 32

Jméno od pramene Thúriá, kolem něhož bylo město založeno, "Prudký, dravý". Město bylo podél rozčleněno čtyřmi ulicemi Hérákleia, Afrodísiá, Olympias a Dionýsias, a třemi na šíř Héróá, Thúriá a Thúríná. 
Thurrius, kníže keltiberských Carpetánů§ 179

Thutemhat, k. v Egyptě§ 745

Thútmósis III., král XVIII. dynastie Horus Mencheperre Thothmes III., řec. Menfrés, Misafris či Misfrag, vládl 1482 - 1450§ 737, 617

Thuys z Paflagonie, dynasta z rodu Pylaimenidů§ 378

Thyateira (pl.), m. v Lýdii s makedonskou kolonií§ 190, 8

Thymbrara, pl., lýdské m. u Sard (jiné od Thymbré v Troadě)§ 547

Thýmilos z Aspendu§ 176 (Ol.)

Thýmocharés z Athén§ 1. strat., 411; 2. arch. 258

Thýmondás z Rhodu, syn Mentórův§ 343

Thyna§ viz Thaenae

 

Thynové§ = Thrynové (srov. 410)

Thyreá nebo Thyreai, m. v Lakónice na hranicích k Argolidě§ 719, 544, 494, 414

Thyreátis, okolí Thyreje§ 544

Thyreon, Thyrion, m. v Akarnánii§ 431, 424, 167

Thyrsos ze Stiberry, vrah§ 181

Thyrsos z Alexandreie, propuštěnec, Kleopatřin diplomat§ 31

 

Thyssos, m. na Akté§ 750

 

Tchaj-wan/Taiwan, o. u jižní Číny§ 112

 

Tchang/Tang, čín. dynastie§ 200

 

Tchien/Tian, panovnický rod v Čchi/Qi§ 288

 

Tchien, k. v Čchi§ 402, 378