V

Vaccaei§ viz pod Vakkajové

 

Vádafradáta, Vádfradát/Vádfradád§ viz Autofradátés

 

Vadimónis (totiž lacus), Vadimónské jezero v Etrúrii, dn. Lago di Bassano§ 391, 309, (285), 283

Vadžmitra, k. v Magadě§ 185

Vaga, opevněné emporion v Numidii, dn. Bádža na severu TN, fr. Béja§ 109, 107

 

Vahbarz§ viz Oborzos

 

Vahjazdáta z Tárava v Persidě, Bardya II. alias Pseudobardya II.§ 521

Vaison-la-Romaine§ viz Gallia Narbónensis

Vaišálí, Vajšálí (sanskr.), Vesálí, m. ve Vidždžijské konfederaci v dn. Biháru; dn. ruiny§ 600, 599, 483

Bývalo sídelním městem Liččhaviů, nejmocnějším z konfederace Vrdždžiů. Město s mnohapatrovými domy a stát řídil sněm předáků 7007 rodin a říkali si rádžové. 

Vákátaka, jihoindická dynastie§ 22

Vakkajové, lat. Vaccaei, řec. Vakkaioi, keltib. kmen v Tarrakónské Hispánii, severní sousedé Vettonů, zhruba dn. španělský autonom. region Castilla-León§ 220, 195, 193, 179, 151, 136, 134, 55, 29
Jejich městy byla Helmantiké, dn. Salamanca, a Arbúkalé, asi dn. Zamora. Částí Vakkajů bývají někdy považováni Arevakové, viz tam.

val, valy, hraniční zdi, límes apod., viz zdi

Valaši, Valachové, Valašsko, Valachie (moravští i rumunští), viz Volkové

válčící státy, epocha čín. dějin§ = čan-kuo/zhanguo

Valentia, m. v Tarrakónské Hispánii, arab. Medína bú-tarab, „Město radosti“, dn. Valencia ve stejnojmenném regionu§ 138, 79, 74
Valentia, viz Hippónion (jako země název jedné z britských provincií po Diokletiánovi, dn. jižní Skotsko, srov. pod Britannia)§ 54

Valentiniánus I., císař, vládl 364 - 375§ 262

Valeriové, původně Valesiové, v průběhu 4. st. se -s- měnilo v -r- (rhótacismus)§

Valerius Aedituus, básník§ 100

Valerius Antiás, historik§ 100

L. Valerius, nauarchos§ 281

 

P. Valerius Cató, básník a grammatik§ 100

C. Valerius Catullus, básník§ 98, 84, 82, 60, 54, 43

P. Valerius Faltó§ cos. 238

Q. Valerius Faltó§ pr. urbánus 242, cos. 239, 238

C. Valerius Flaccus§ cos. 93

L. Valerius Flaccus§ 1. cos. 261; 2. cos. 195, 194, 184, 175?; 3. cos. 131; 4. o. č. 5, cos. 100 a 86, 85, 82, 81, cens. 97, interr. 82; 5. s. č. 4, 66;

 

M. Valerius Flaccus§ 1. cos. 152

P. Valerius Flaccus§ cos. 227

C. Valerius Laevinus§ vn. M. Valeria Laevina, cos. 176, 174, 173

M. Valerius Laevinus§ děd C. Valeria Laevina, cos. 220 a 210, 214, 211, 207, 174

P. Valerius Laevinus§ cos. 280

Valerius Largus, udavač§ 26

 

M’. Valerius Maximus, b. Publicolův§ dict. 494

M. Valerius Maximus Corvínus§ 312, cos. 289

M. Valerius Corvus či M. Valerius Maximus Corvus; s C. Mariem zastával „za republiky“ nejvíce konsulátů a podle jejich vzdálenosti od sebe se musel dožít dosti vysokého aktivního věku kol. 85 až 90 let§ 349, cos. 342, cos. 346, cos. 343, interr. 341, cos. 335, interr. 334 a 321, cos. 300 a 299, dict. 301

M. Valerius Lactúca (Lactúcínus) Maximus§ cos. 437

M. Valerius Maximus Lactúca§ cos. 456

M'. Valerius Maximus Messála/M'. Valerius Maximus Corvínus Messála§ cos. 263, cens. 252; 268

M. Valerius Messála (nebo Mesalla)§ 1. 212; 2. cos. 188; 3. cos. 161; 4. cos. suff. 32

M. Valerius Messála Barbátus Appiánus§ cos. 12

M. Valerius Messála Corvínus, voják a literát, asi s. Messály Nigra§ 64, 55, 42, 36, cos. 31, 28 - 26

V bazénu Messálovy předměstské villy archeologové roku 2012 nalezly sedm soch v nadlidské velikosti, postavy z mýthu o Niobě. Pravděpodobně byly součástí výzdoby okolí bazénu a do nádrže se zřítily při zemětřesení ve 2. st. n. l. Nálezci při té příležistosti položili otázku, co bylo dříve: Ovidiovy Metamorphosy, nebo Messálovy sochy? Dal se básník inspirovat? Srov. možnou Ovídiovu inspiraci u Tibulla, rok 55.

M. Valerius Messála Messálínus§ cos. 3

M. Valerius Messála Niger, o. Messály Corvína(?)§ cos. 61, interr. a censor 55, interr. 53 a 54

M. Valerius Messála Rúfus§ cos. 53

 

Potius Valerius Messála, cos suf. 29

M. Valerius Públicola nebo Poplicola§ cos. 355 a 353

P. Valerius Públicola nebo Poplicola, srov. triumf§ 1. 510, cos. 509 až 504, 503, 494; 2. cos. 475 a 460, interr. 462; 3. cos. 352, dict. 344

C. nebo T. Valerius Potítus§ cos. 331

L. Valerius Potítus§ 1. interr. 396, interr. 391, interr. 387 a 386, cos. 393 a 392; 2. cos. 483 a 470; 3. cos. 449

C. Valerius Potítus Volúsus§ cos. 410

Q. Valerius Sóránus, filolog a antikvář, tr. pl. 82§ 100

Valerius Valentiniánus, básník§ 150

C. Valerius Valgius, básník§ 65

M. Valerius (Volúsus?)§ cos. 505

Valesius§ viz Valeriové

 

C. Valgius Rúfus, literární badatel a botanik z okruhu Messalova§ cos. suff. 12

válka, války:
Hellénské války nebyly ve srovnání s jinými epochami nijak kruté a na rozdíl od Assyřanů a Římanů nebyly „totální“. Málokterý státní útvar měl totiž tak silné hospodářské zázemí, aby utáhl delší než jednosezonní válku. Vojáci-občané chyběli na poli na svých hospodářstvích doma, nikdo nic nesklízel. Málokterý stát by také v předklasickém období přežil dvojí zničení úrody po sobě.

Kromě toho se občané v poli museli zásobovat ze svého. Pokud byli placeni státem, měli stravování během tažení zcela ve své režii a kupovali potraviny od obchodníků (srov. mzdy veslařům). Z roku 413 z doby, kdy Athéňané neúspěšně obléhali Syrákúsy, je známa lest, která ukazuje, jak byl na plných žaludcích závislý výsledek války. Syrákúský stratégos Hermokratés nařídil obchodníkům, aby své stánky přenesli ven z hradeb na pobřeží a veslaři z loďstva bojujícím před přístavem s athénskou flotilou, se při přerušení bojů mohli rychle najíst a odpočinout si. Tuhle výhodu Níkiovi a Démostheneovi Athéňané neměli a ani svému trénu nenakázali...

Na rozdíl od mnohem pozdějšího rčení, že za války mlčí Músy, za hellénských i hellénistických válek k omezení kulturního a politického života většinou nedocházelo. Za athénsko-spartské třicetileté války, nejhorší ze všech hellénských, která v důsledku sice zastavila růst athénského imperialismu, obnovila rovnováhu podle spartských představ, ale podlomila vitalitu v podstatě všech států, trval v Athénách rozkvět řady uměleckých a technických disciplin. Totéž platí později o éře diadošských a epigonských válek.

O nákladech na vedení válek hellénských viz leitúrgie, s podobným systémem u Římanů. Obecně pro starý věk platilo, že v "republikách" hradili výstroj a výzbroj bohatší občané rozdělení do "příjmových" skupin na základě censu. Někdy, jako roku 214 za války s Hannibalem, byli bohatší Římané vyzváni k tomu, aby na svůj náklad postavili námořníky a živili je. V monarchiích předhellénistických připadly válečné náklady šlechtě a králi, v hellénismu většinou jen panovníkovi. Tak to zůstalo i v císařském Římě.

Kolem roku 3500 bylo zničeno jedno z nejstarších známých měst stojící na místě dnešní osady Hamukar či Tell Hamukar (Hamoukar) v Džazíře v severovýchodním cípu novodobé Syrské republiky v provincii Hassaká v povodí Cháburu. Archeologové soudí, že nalezli nejstarší doklad dobytí a vyvrácení města, které existovalo od cca. 4500 (o nejstarší bitvě/válce viz rok 3500 a 12-11 000). Kolem chalkolitického města bylo několik satelitní vsí a naleziště obsidiánu, vedle začínající výroby mědi zdroj místního bohatství. Na jeho ochranu obyvatelé postavili více než dvoumetrovou hradbu. Agresorem, proti němuž se mimo jiné obránci z neznámého ethnika bránili hliněnými koulemi vrhanými praky, měl být někdo z jihu, z Uruku. Mediálně nález z roku 2006 byl podáván jako „první válka dějin“. Viz však rok 3500.

Zřejmě první náboženskou válkou bylo podle Starého zákona řádění Mojžíšovo, když dal povraždit tři tisíce Židů, kteří odmítali Jahweho, viz pod Móýsés. V tradici pokračovali roku 166 Makkabajští.
Kdosi odhadl, že lidstvo za 5500 let vedlo 14.513 válek na různé úrovni, v nichž přišlo o život 1240 milionů lidí (incl. Američanů v Iráku). Ačkoli válčení a podobné formy násilnictví jsou dominantním námětem staré historiografie, reálnými počty padlých, raněných, zotročených a zahynuvších v důsledku válečných operací se v podstatě nikdo nezabýval. Až na výjimky, například hrůzný údaj, že ve spojenecké válce v letech 91-88 padlo na tři sta tisíc Italiků (jaké však musely být civilní ztráty?), nebo že roku 167 bylo do otroctví prodáno sto padesát tisíc Épeirótů, líčení rozsahu obětí zůstává u mlhavých obratů, pokud ne fantasií, a na úrovni konstatování typu "všechny je pobil", popřípadě "národ zlikvidoval". Je pozoruhodné, že Helléni a Římané, kteří tolik milovali exaktnost a přesné počty, mimo jiné pro výplatnice žoldu a proviantu, nezaznamenávali ve svých dějinách ani typické obchodní přínosy svých válek, tedy kromě haldy zlata též počty prodaných lidí do otroctví. Jistě to dělali, ale nám se takové účetnictvbí nedochovalo.

Starý zvyk perský měl pro zjišťování aktuálních počtů vojáků jednoduchý způsob, popsaný historikem Prokopiem k roku 531 n. l. Před odchodem do války defilovala armáda před králem a každý muž hodil do košů šíp. Při návratu z tažení z košů každý Peršan jeden šíp vyňal a rozsáh ztrát byl patrný.

nejdelší válka v Evropě§ 544

Nejkratší v dějinách: vybojována mezi Británií a zanzibarským sultánem 27. srpna 1896; trvala toho dne od 09.02 do 09.40 hod. Britové za třiašedesátileté vlády královny a císařovny Victorie (zemřela roku 1901) podnikla na 73 válek a vojenských tažení, v nichž vynikly dvě afghánské války, sikhské a likvidace indické vzpoury, dvě nechutné opiové války v Číně, války maorské, búrské, zuluské, ašantské, mahdistické, krymské (v té fotograf Roger Fenton poprvé pořídil snímky z válečného prostředí), ale také hlad irský. Některé expedice dopadly katastrofálně, např. afghánské, zuluská, nicméně vláda ženy německého rodu se jménem bohyně Vítězství přinesla velké rozšíření britské říše a sama se stala válečnickou rekordmankou, třebaže matka devíti dětí nikdy nevystřelila ani na holuba.

Nejkrvavější válkou a válečným obdobím světových dějin bylo třicetiletí („druhá třicetiletá válka“), po peloponnéské válce tradiční označení série evropských válek v letech 1618 - 1648 a 1914 – 1945 s dvacetiletím klidu. Odhaduje se, že „barokní“ třicetiletá válka přinesla deset milionů obětí. Teprve zhruba sto let od roku 1648 žilo v Německu tolik lidí jako před válkou. V té době bylo běžné, že pětina až čtvrtina původních stavů armád vypravujících se na tažení zemřelo dříve, než dorazilo na bojiště (nemoci, hygiena, deserce). Podobnou meziroční "úmrtnost" měla tehdy francouzská vojska i v době míru.

Co je však Evropa proti Asii? Éra mongolské expanse ve 13. století stála podle střízlivých odhadů znalců té doby životy třiceti milionů lidí, podle vysokých až osmdesát milionů mezi Vislou, Tigridem, Indem a Korejským mořem. Podle čínského censu měla říše před mongolskými válkami 120 milionů obyvatel, po dobytí Číny polovinu. Mongolové, jichž v té době bylo zhruba dvě stě tisíc, systematicky vyvražďovali poražené, ale kupodivu se dodnes nenašel žádný advokát, který by jejich potomky žaloval ze zločinů proti lidskosti a genocidě...

Nejkrvavější občanskou válkou asi bylo povstání generála An Lu-šana proti císařům dynastie Tchang v letech 755-763, neboť podle censů před a po válce stála život na 36 milionů Číňanů, což byly dvě třetiny tehdejší populace.

Srovnání s Evropou? Sedmiletá válka Prusů s rakousko-rusko-francouzskou koalicí stála v letech 1756-1763 na evropském válčišti životy odhadem jednoho milionu lidí. Každý desátý poddaný krále Friedricha ii. Velikého tehdy zahynul.

Porážka Rakouska roku 1866 Pruskem a Francie roku 1870 byly poslední „klasické“ rychlé války v Evropě spočívající na jednom jediném vítězném polním tažení (odtud později obrat Blitzkrieg, válka blesková).

Teprve s leteckou převahou Spojených států v současnosti se vrátily války o jednom tažení, resp. náletových operacích: roku 1991 ve válce proti Iráku baasistického socialisty Saddáma Husajna za to, že obsadil Kuvajt, roku 1999 bombardování Jugoslávie (= Srbsko a Černá Hora) donutilo komunistu Slobodana Miloševiče vyklidit Kosovo a zastavit protialbánskou čistku, na přelomu roku 2001-2002 letecká válka proti talibskému a kajdistickému Afghánistánu, roku 2003 rychlé tažení znovu proti Iráku a jeho dobytí.

Za první světové války, na západu Evropy řečené La grande guerre, The Great War, 1914 – 1918 zemřelo na patnáct milionů lidí, z toho asi šest milionů civilistů (z toho na podvýživu = z hladu na sedm set tisíc). V jejím důsledku se zhroutily čtyři říše, Německo, Rakousko-Uhersko, Rusko a osmanská. Poprvé byly použity zbraně hromadného ničení: jedovaté plyny nasadila poprvé německá armáda 22. dubna 1915.

Ústřední mocnosti, Německo, Rakousko a Turecko, měly na sedm milionů padlých (Německo 2,7 mio, Rakousko 1,9 mio), dohoda/entente asi osm (Rusko 1,8 mio, Francie 1,9 mio, Spojené království 1,4 mio). Ze šedesáti až sedmdesáti milionů vojáků všech armád denně v průměru padlo šest tisíc.

Britské údaje jsou poněkud odlišné: spojenců dohody padly 22 miliony, vojáků ústředních mocností patnáct, civilních obyvatel mezi osmi a dvanácti miliony.

Z toho vojenské ztráty Němců činily 1,8 mio (16 procent mobilisovaných), Rusů 1,7 (14 %), Francouzů 1,4 (16 %), Rakušanů 1,2 (15 %), Britů a vojáků jejich říše jeden milion (10 %), Italů 650 tisíc (12 %), Turků 380 tisíc (11 %), Rumunů 335 tisíc (45 %), Američanů 116.500 (3 %), Bulharů 87.500 (7 %), Srbů 45 tisíc (6 %), Belgičanů 13.700 (5 %), Portugalců 7.200 (7 %) a Řeků pět tisíc (2 %).

Německo povolalo 13,5 milionů mužů, ke třem milionům jich padlo, třetiny z nich byla raněna. Na vojnu šlo 81 procento všech Němců v aktivním věku. Z ročníků 1892 – 1895 zemřela více než třetina mužů a mnoho žen se neprovdalo. Srov. pod bitva a pod epidemie, kde o španělské chřipce, která po roce 1918 vzala po světě mnohem více životů než první světová válka.

Rekordní denní ztrátu na životech dějiny vojenství zaznamenaly v první den útoku na německé posice u Verdunu 1. července 1916, kdy padlo na šedesát tisíc britských vojáků (a pouze šest tisíc bránících Němců). Na začátku německého tažení proti Francii ve dnech mezi 15. srpnem a 14. září 1914 padlo z dvou milionů mobilisovaných 306 tisíc Francouzů a 600 tisíc jich bylo zraněno. Na straně dohody ve stejné době ještě padlo po třiceti tisících Belgičanů a Britů.

Jak marnotratná byla zákopová válka, v níž miliony mužů nepracují a konsumují, ukazuje americká statistika. Podle listu new York Times z ledna 1921 snědli američtí vojáci za války jednu miliardu liber mouky, osmdesát milionů liber hovězího, a 26 milionů liber jamu (libra cca. polovina kilogramu). K tomu jim bylo dodáno 45 milionů žiletek, 10.346,000 lžic, čtyři miliony párů gumáků a 9.250,000 různých kartáčů.  

Největší mnohadenní bitvou s nejvíce padlými byla bitva na Somně s 1,1 milionem mrtvých a zraněných. Na jeden metr čtvereční německých posic byla tehdy vystřelena tuna dělostřeleckých granátů. Během celé války zemřelo podle odhadů více než polovina všech vojáků v dělostřelecké palbě. Do bitvy na Somně byl největším bitevním masakrem souboj Napoleonových Francouzů s Rusy u Borodina 7. září 1812. • Nejvíce civilních obětí po úniku chemických látek je z Bhópálu v indickém státu Madhjapradéš. V prosinci 1984 z továrny amerického koncernu Union Carbide uniklo na čtyřicet btun methylisocyonatu (MIC) do okolí o půl milionu obyvatelích. Bezprostředně zemřelo 1600 lidí, šest tisíc v krátké době a do roku 2012 na následky asi dvacet tisíc lidí a sto tisíc Indů trpělo neléčitelnými následky.

Během podivného ruského tažení Napoleonova, které začalo 22. června 1812, zemřelo na čtyři sta tisíc lidí, z toho v bitvách necelá čtvrtina. Jiné počty tvrdí, že ze šesti set tisíc mužů se vrátila desetina. Třetina Francouzů nezemřela vyčerpáním, hlady, horkem a mrazem, ale prý na důsledek působení vší, které přenesly smrtelné infekční nemoci. Do té doby to byla od dob perské invase největší expediční armáda, která pochodovala Evropou.

Velké válce předcházely další konflikty s rysy světovosti: po třicetileté např. válka sedmiletá a války napoleonské 1792 – 1815, v nichž zemřelo odhadem na 775 tisíc vojáků. Spojené státy prožily občanskou válku severu proti jihu 1861 - 1865, která přinesla smrt šesti stům tisícům lidí a byla mimo jiné první klasickou zákopovou válkou.

Roku 1928 iniciovali ministři zahraničí Spojených států a Francie Frank B. Kellogg a Aristide Briand mezistátní státní smlouvu („Briand-Kelloggův pakt“), prohlašující útočnou válku za protizákonnou. Sankce stanoveny nebyly. Po druhé světové válce byla v norimberském a tokijském procesu s logikou vítězů útočná válka prohlášena za zlo a ten, kdo ji vede, za zločince. Ve druhé polovině byla tato zásada mnohokrát velmocemi beztrestně porušena: nebylo, kdo by proti nim procesoval, neboť byly vydávány za "spravedlivé".

Ve druhé světové válce 1939-1945 zemřely podle některých odhadů 62 miliony lidí, asi 2,5 procenta tehdejších obyvatel planety (nižší praví: 55 milionů). Z toho bylo 25 milionů vojáků a 37 milionů civilistů. Ztráty Sovětského svazu dělaly na 23 milionů lidí, z toho dvanáct milionů vojáků na frontě.

Největší počet obětí na jeden den přináleží americkému atomovému bombardování japonských měst Hirošima 6. srpna 1945 a o tři dny později a Nagasaki, kdy žár a tlaková vlna zabila 140 tisíc, resp. osmdesát tisíc lidí. Následovala kapitulace japonského císaře a konec druhé světové války v Asii.

Největší počet obětí při klasickém leteckém bombardování zemřelo při anglo-americkém náletu na Drážďany v noci ze 13. na 14. února 1945. Původní odhady přesahují daleko hranici jednoho sta tisíc komise historiků roku 2010 redukovala na nejvýše 25 tisíc.

První leteckou rozvědku uskutečnili 23. října 1911 za války s Turky u Benghází Italové. S letounem Blériot XI 1. listopadu 1911 poručík Giulio Cavotti shodil dvě bomby nad oasy u Tripolisu, což bylo první letecké bombardování lidí dějin.

Podle statistik Kongresu Spojených států byla pro Američany nejkrvavější občanská válka v letech 1861-1865 s odhadem 498 tisíci oběťmi (vojáků Unie 364 511 a Konfederace asi 133 500), druhá světová válka, v níž v letech 1941-1946 z nich padlo 405 339 a první světová v letech 1917-1918 s 116 516 mrtvými. Ve Vietnamu zemřelo v rozpětí let 1964-1973 58 220 Američanů, v Koreji (1950-1953) 36 574 a v mexické válce (1846-1848) 13 280 vojáků. Válka za nezávislost proti Britům v letech 1775-1783 stála životy 4435 Američanů, irácká válka (2003-2010) 4415, španělská (1898) 2446 mužů, Madisonova (1812-1815) 2260, dosud neukončená afghánská (2001-2010) na 1230 a (druhá) válka v Zálivu (kuvajtská 1990-1991) 383 vojáků. 


války starého věku:
africk᧠47, 46 (jiná africká byla válkou žoldnéřskou, viz)
achajsk᧠146
achajsko-argívsk᧠241, 235
achajsko-lakedaimonská I. zvaná i Kleomeneova§ 229, 222
achajsko-lakedaimonská II.§ 219, 217
achajsko-lakedaimonská III.§ 200, 195
achajsko-lakedaimonská IV.§ 193, 192
achajsko-lakedaimonská V.§ 189, 188
achajsko-messénská I.§ 215
achajsko-messénská II.§ 183, 182
aitolsko-makedonská I.§ 322
aitolsko-makedonská II. (součást I. války makedonské)§ 212, 206
aitólsko-épeirsk᧠239, 237
akarnansko-athénsk᧠201
alexandrijsk᧠48, 47
Akrotatova (lakedaimonsko-megalopolská)§ 265, 255
proti Antigonovi§ viz IV. diadochů
Antiocha III. s Pisidy§ viz pisidská
Antiocha III. s Římany§ 192, 188
Antiocha I. se severskou ligou§ viz válka severské ligy
Archidámova či desetilet᧠431, 421
argívsko-epidaursk᧠419, 418
argívsko-lakedaimonské I.§ 719
argívsko-lakedaimonské II.§ 669, 544
argívsko-lakedaimonské III.§ 494
argívsko-achajsk᧠viz achajsko-argívská
arkado-élidsk᧠365, 363
arkado-lakedaimonsk᧠352, 351
armenská (současně s III. Mithridátovskou)§ 69, 66
Armenů s Římany I.§ 34
Ariarátha IV. s Trokmy§ viz Trokmů s Ariaráthem IV.
athénsko-akarnánsk᧠viz akarnánsko-athénská
athénsko-korinthská I., II.§ 459, 458 a 416, 413
athénsko-makedonská (s Filippem)§ viz války Filippa II.
athénsko-megarsk᧠viz válka o Salamínu
athénsko-mytilénsk᧠viz válka o Tróadu
athénsko-římsk᧠87, 86
Attalovců s Galaty§ viz galatské války
Attalovců s Kainy§ 150, 144
assyrsko-babylónská („1. světová“, válka s Aššurem)§ 617, 612
assyrsko-elamské války§ passim
babylónsko-assyrsk᧠viz assyrsko-babylónská
babylónsko-perská (chaldajská)§ viz persko-babylónská
Bastarnů s Dardany§ 179, 176
bíthýnsko-makedonsk᧠334, 328
bíthýnsko-pontsk᧠102, 96
o bíthýnské dědictví§ viz III. mithridátovská
boiótská I. (lakedaimonsko-thébská)§ 395
boiótská II.§ 378, 362
bratrů§ 242, 237
býzantsko-rhodsk᧠viz válka celní
celní (býzantsko-rhodská)§ 220
čtyřlet᧠306, 303
dácké I.§ 112, 108
dácké II.§ 19
dácké III.§ 14, 13
Dardanů s Bastarny§ viz Bastarnů s Dardany
Dardanů s Perseem§ viz Persea s Dardany
Dardanů s Římany§ viz Římanů s Dardany
delmatská I.§ 158, 155
delmatská II.§ 119
delmatská III.§ 44, 33
démétriovská I.§ 295, 285 (= V. diadochů)
démétriovská II.§ 239, 228
dekelejsk᧠413, 404
desetilet᧠viz Archidámova
diadochů I.§ 321
diadochů II.§ 321, 319
diadochů III.§ 319, 316
diadochů IV.§ 315, 311 a 310, 301
diadochů V.§ 295, 285
diadochů VI.§ 282, 281
dvanáctiletá (lýdo-mílétská či iónská)§ 623, 611
efraimsk᧠viz syro-efraimská
egyptsko-persk᧠viz persko-egyptská
élidsko-arkadsk᧠viz arkadsko-élidská
élidsko-lakedaimonsk᧠viz lakedaimonsko-élidská
élidsko-písánsk᧠viz válka o Olympii
épeirótsko-aitólsk᧠viz aitólsko-épeirótská
epidaursko-argívsk᧠viz argívsko-epidaurská
eubojsk᧠446
Farnakova s Římany (pontská)§ viz Římanů s Farnakem
Filippa II. s Athéňany I.§ 357, 346
Filippa II. s Athéňany II.§ 340, 338
Filippa II. s Illyry I.§ 358
Filippa II. s Illyry II.§ 356
Filippa II. s Illyry III.§ 344
Filippa II. s Thráky I.§ 357, 353
Filippa II. s Thráky II.§ 352, 350
Filippa II. s Thráky III.§ 347, 346
Filippa II. s Thráky IV.§ 343, 342
fóck᧠viz III. válka svatá
fócko-lokerská (opúntská)§ 421, 395
fócko-thébská I.§ 375, 371
fócko-thébská II.§ viz III. válka svatá
galatské I.§ 241, 230
galatské II.§ 184, 183
galatské III.§ 168, 166
Galatů s Římany§ viz Římanů s Galaty
gallsk᧠58, 51
o hégemónii na Sicílii§ viz o Sicílii, sicilské
helléno-makedonská I.§ viz Filippa II. s Athénami II.
helléno-makedonská I.§ viz lamijská či hellénská
helléno-perské I.§ 490, 449
helléno-perské II. (též lakedaimonsko-perská)§ 399, 386
helléno-perské III.§ 336, 330
helléno-púnské§ viz o Sicílii, sicilské
hellénsk᧠viz lamijská
hispánské§ 154, 133
chaldajsk᧠viz persko-babylónská
charakénsk᧠(129), 127, 121
Chrémónidova§ 267, 261
iónsko-lýdsk᧠viz dvanáctiletá
illyrské I.§ 229, 228
illyrské II.§ 220, 219
illyrské III.§ 168
illyrské IV.§ viz III. delmatská
iturajsko-židovsk᧠viz židovsko-iturajská
isaursk᧠78, 74
istersk᧠viz Římanů s Istry
Kainů s Attalovci§ viz Attalovců s Kainy
kantabersk᧠26, 25, 19
kappadocké§ (100), 99, 64
káro-rhodsk᧠viz rhodo-kárská
kársk᧠281, 278
karthágo-numidsk᧠151
keltibérsk᧠195, 133
Keltů (ital.) s Římany§ viz válka Římanů s Kelty v Itálii
Kleomeneova, viz achajsko-lakedaimonská I.
korinthsk᧠394, 386
korinthsko-athénsk᧠viz athénsko-korinthská I., II.
korinthsko-megarsk᧠viz megaro-korinthská
krétsk᧠204
kréto-rhodsk᧠viz rhodsko-krétská
kréto-římsk᧠viz Římanů s Kréťany
o Kýrénu§ 323, 322
lakedaimonsko-argívské§ viz argívsko-lakedaimonské
lakedaimonsko-achajsk᧠viz achajsko-lakedaimonské
lakedaimonsko-arkadsk᧠viz arkadsko-lakedaimonská
lakedaimonsko-élidsk᧠402, 401, 399, 397
lakedaimonsko-makedonská, "myší"§ 332, 331

lakedaimonsko-megalopolitsk᧠viz Akrotatova
lakedaimonsko-persk᧠viz II. hellénsko-perská
lakedaimonsko-thébská, též I. válka boiótsk᧠395
lamijská (zvaná též hellénská)§ 323, 322
latinská (též spojenecká)§ 341, 338
lélantsk᧠704, 700
ligurská I.§ 238, 233
ligurská II.§ 193, 192
ligurská III.§ 154
lokersko-fóck᧠fócko-lokerská
lyck᧠188, 180
lýdo-médsk᧠617, 585
lýdo-mílétská či iónsk᧠viz dvanáctiletá
lýdo-persk᧠viz persko-lýdská
lyttsk᧠221, 219
lúsitánské§ 193, 189, 154, 147, 138, (137)
makedonské I.§ 215, 205
makedonské II.§ 200, 197
makedonské III.§ 171, 168
makedonské IV.§ 149, 148
makedonsko-aitólsk᧠viz aitólsko-makedonská (I. a II. - součást I. makedonské)
makedonsko-bíthýnsk᧠viz bíthýnsko-makedonská
mantinejsk᧠386, 385
marsická, viz spojenecká III.
médsko-persk᧠viz persko-médská
médsko-lýdsk᧠viz lýdo-médská
megaro-athénsk᧠viz o Salamínu
megaro-korinthsk᧠460, 458
messénská I.§ 746, 727 nebo 743, 733 či 724
messénská II.§ 685, 668 nebo 669, cca. 600 či 637
messénská III.§ 464, 460, 479
megalopolská či megalopolsko-lakedaimonsk᧠viz Akrotatova
messénsko-achájsk᧠viz achájsko-messénská
mílétsko-lýdsk᧠viz dvanáctiletá
mithridátovské§ viz Římanů s Mithridátem VI.
mytilénsko-athénsk᧠viz o Tróadu
numantinsk᧠143, 133
numido-kartháginsk᧠viz kartháginsko-numidská
občanské války Římanů I. (republikánské éry)§ 83, 82
občanské války Římanů II.§ 49, 45
občanské války Římanů III.§ 43, 42
občanské války Římanů IV.§ 30; dále viz válka perusijská

občanské války Římané (imperiální éry: vše v n. l.)§ 1. 68-69, 2. 193-197, 3. 238, 4. 260-274, 5. 270-272, 6. 276, 7. 284-285, 8. 306-312, 9. 313, 10. 314-317 a 321-324, 11. 338-340, 12. 350-353, 13. 365-366, 14. 383, 15. 387-388, 16. 393-394. 

válka (občanská) sicilská perusijsk᧠43, 36, viz tam
octaviovská/bellum octáviánum§ 87

ohňová/ohniv᧠154

o Olympii čili písánsko-élidsk᧠580, 577
olynthská I.§ 383, 379
olynthská II.§ 349, 348
o Orestovy kosti§ 560, 550
s otroky, jejich povstání§ - v Ápúlii§ 185
s otroky, jejich povstání§ - v Argu§ 491
s otroky, jejich povstání§ - v Attice§ 134, 104
s otroky, jejich povstání§ - v Dýmě§ 115
s otroky, jejich povstání§ - v Itálii§ 198, 197, 73
s otroky, jejich povstání§ - v Římě§ 460, 419, 73, 71
s otroky, jejich povstání§ - na Sicílii§ 138, 132, 104, 101 (poslední povstání otr. na S. bylo v roce 259 n. l.)
s otroky, jejich povstání§ - se Spartakem§ 73, 71
pannonsk᧠13, 9
parthské§ viz Římanů s Parthy
peloponnésk᧠viz Archidámova a dekelejská
Persea s Dardany§ 176, 170
persko-médsk᧠556, 550
persko-lýdsk᧠547
persko-babylónská (chaldajská)§ 539
persko-egyptsk᧠525
persko-hellénsk᧠viz helléno-perské války
persko-lakedaimonsk᧠viz helléno-perská II.
perusijsk᧠41, 40
s piráty, pirátsk᧠74, 67
pisidsk᧠218, 192
pontsk᧠viz Římanů s Farnakem
pontsko-bíthýnsk᧠viz bíthýnsko-pontská
privernsk᧠330, 329
s Pyrrhem, pyrrhovsk᧠281, 280, 275
púnská I.§ 264, 241
púnská půldruh᧠238, 237
púnská II.§ 218, 201
púnská III.§ 149, 146
rhégijsko-syrákúsk᧠viz syrákúsko-rhégijská
rhodsko-býzantsk᧠viz celní
rhodsko-kársk᧠352
rhodsko-krétsk᧠155, 151
rhodsko-lyck᧠viz lycká
Římanů v Africe§ viz africká
Římanů s Acháji§ viz achájská
Římanů s Antiochem III.§ viz Antiocha III. s Římany
Římanů s Armény I.§ viz Arménů s Římany
Římanů s Athéňany§ viz Athéňanů s Římany
Římanů s Dáky§ viz dácké
Římanů s Dardany§ 75, 73
Římanů s Delmaty§ viz delmatské
Římanů s Farnakem či pontsk᧠47
Římanů s Galaty§ 189, 188
Římanů s Gally§ viz gallská

Římanů s Germány, "třicetiletá"§ 15
Římanů s Illyry§ viz illyrské
Římanů s Istry§ 178, 177
Římanů s Isaury§ viz isaurská
Římanů s Hispány§ viz hispánské
Římanů s italskými Kelty§ 232, 222
Římanů s Kantabry§ viz kantaberská
Římanů s Kartháginci§ viz púnské
Římanů s Keltibéry§ viz keltibérská
Římanů s Kréťany§ 69, 67 (součást pirátské)
Římanů s Ligury§ viz Ligurská
Římanů s Lúsítány§ viz lúsítánská
Římanů s Mithridátem VI. I.§ 88, 85
Římanů s Mithridátem VI. II.§ 83, 82
Římanů s Mithridátem VI. III.§ 73, 63 (= o bíthýnské dědictví)
Římanů, občanské§ viz občanské války Římanů
Římanů s Parthy I.§ 54, 53
Římanů s Parthy II.§ 36
Římanů s piráty§ viz pirátská
Římanů s Pannony§ pannonská
Římanů se Sallúvii§ viz salluvijská
Římanů se Samnity§ viz samnitská

Římanů se Spartakem§ viz s otroky
Římanů s Tarentem§ viz s Pyrrhem
o Salamínu§ 631, 570, 528
salluvijsk᧠126, 123
samsk᧠442, 440
samnitská I.§ 343, 341

samnitská II.!326-304

samnitská III.§ 298-290

satrapů (povstání)§ 378, 362, 359
severního spolku/ligy§ 281, 275
sicilsk᧠viz občanské války Římanů
o hégemónii nad Sicílií, helléno-púnská I.§ (483), 480
o hégemónii nad Sicílií, helléno-púnská II.§ 410, 405
o hégemónii nad Sicílií, helléno-púnská III.§ 397, 392
o hégemónii nad Sicílií, helléno-púnská IV.§ 383
o hégemónii nad Sicílií, helléno-púnská V.§ 368, 366
o hégemónii nad Sicílií, helléno-púnská VI.§ 346, 341, (339)
o hégemónii nad Sicílií, helléno-púnské VII.§ 311, 306
o hégemónii nad Sicílií, helléno-púnské VIII.§ 289
o hégemónii nad Sicílií, helléno-púnské IX.§ 278, 275
spojenecká I. (též tříletá Athénských)§ 357, 355
spojenecká II.§ 220, 217 (Makedonů s Hellény)
spojenecká III.§ 91, 88 (v Itálii)
spojeneck᧠viz latinská
svatá I.§ 595, 586
svatá II.§ 448
svatá III. (též fócká)§ 356, 346
svatá IV.§ 339
„světová“ 1.§ viz assyrsko-babylónská
„světová“ 2.§ viz V. syrská a II. makedonská
syrákúsko-rhégijsk᧠394, 387
syrská I.§ 275, 271
syrská II.§ 261, 253
syrská III.§ 245, 240
syrská IV.§ 221, 217
syrská V.§ 202, 201, 195
syrská VI.§ 170, 168
syrská VII.§ 146, 145
syrsko-efraimsk᧠735
thébsko-fóck᧠viz fócko-thébská
thébsko-lakedaimonsk᧠lakedaimonsko-thébská (I. válka boiótská)
o Thyreu§ viz I. a II. argívsko-lakedaimonskou
o Tróadu§ 698, 607
Trokmů s Ariaráthem IV.§ 165, 161
třílet᧠viz I. spojenecká

"třicetiletá"§ viz Římanů s Germány
I. válka véjsk᧠483, 474

II. válka véjsk᧠437, 435

III. válka véjsk᧠427, 426, 425

IV. válka véjsk᧠405, 396

židovsk᧠viz v indexu pod Židé, druhá válka židovská 48

židovsko-iturajsk᧠103
žoldnéřská/též africk᧠241, 237

Mahariši Válmíki, Válmiki, zvaný „indický Homér“, zřejmě autor Rámájany§ 600

Van, jezero v Armenii, řec. Thóspitis; cf. Tušpa, ass. Horní moře n. Tamti ša Nairi, "Nairské moře", dnes výcodní TR§ 774, 748, 714, 679, 673

vandalismus§ viz chuligánství

Vandilí, Vandalí, Vandalové, kmenový svaz východogermánský, Vandalské hory§ 753, 534, 507, 150, 100, 83, 63

Vandalové, Hasdingové (jižnější v dnešním Polsku, Slovensku a Maďarsku) a Silingové (srov. Schlesien, Silesia, Slezsko; původně samostatní mezi Labem a Weserou) se během „stěhování národů“ po boku s íránskými Alany usadili v Africe v dn. Tunisku, Alžírsku a v jižním Španělsku, kde se spojili v jeden státní útvar. Na silvestra roku 406 překročili zamrzlý Dunaj a tento germánský vpád se už Římanům nepodařilo odvrátit: od toho okamžiku se na území říše začaly tvořit germánské státečky.

Jaký je vztah mezi jmény Lugiové a Vandalové, známo není. Lze se domnívat, že je to buď jedno a totéž, anebo jsou Lugiové částí kmenového svazu Vandalů či naopak.

Jméno V. zůstalo uchováno v dn. Andalusia (z Vandalitia, arab. al-Andalús) a v nelichotivém „vandalismu“, které je ovšem v užívání až od 18. st.
V. byli totiž ariány a nepatřili do přízně katholických římských biskupů. Král Geiserich, jedna z největších postav germánské migrace na západ, nadělal z katholiků kolóny a nutil je údajně ke konversi k ariánství - ke spokojenosti afrických dónátistů. Africké království a Vandalové byli po století existence s přispěním Ostrogotů vylikvidováni východořímským latinsky hovořícím vojevůdcem z Persarmenie Fláviem Belisariem (13. září 533 Gelimer poražen před Karthagem v lokalitě Ad decimum, tj. "deset mil od K.", 15. prosince u Trikamara a v březnu 534 král kapituloval). Tehdy se do Kónstantínopole dostal vandalský poklad, kořist z římského území za celé století včetně římské kořisti z Iúdaie z roku 70+. Chrámové nádobí si Iústiniánus I. neponechal, ale poslal do Jerúsaléma, kde byly uloženy v křesťanských chrámech (!). Gelimer osobně byl veden v Belisarově triumfu oděn do purpuru a předříkávající biblickou moudrost, Marnost/marnivost nad marnivost, vše je marnost, mataiotés mataiotétón, ta panta mataiotés/vánitás vánitátum, et omnia vánitás."  

Nejznámějším z Vandalů byl pokřtený Stilichó, velitel západořímské Honóriovy armády, který roku 406 porazil u Flórentie skupinu „Ostrogotů“, srov. pod Gotové; padlo jich prý na sto tisíc.

Za vlády Hildericha a Gelimera žil zřejmě v Karthágu grammatik Luxurius/Luxorius. Zachovalo se 89 jeho erotických epigrammů, zahrnutých do antické sbírky Anthologia latina. Vandalové v Africe a Karthágu, v jednom z největších měst zaniklé říše, byli prý hudby- a divadlamilovní, špičky chodily v hedvábí a stolovali pořímsku, věšely na sebe šperky, ukazovaly se na dostizích. Gelimer se svou družinou dostal od augusta darem statky v Galatii, kde všichni dožili.  

Historik ze 3. st. n. l. Cassius Dio napsal, že Labe pramení ve Vandalských horách, u geógrafa Ptolemaia snad (?) nazývaných Askibúrgion oros/mons Asciburgius, viz pod Labe. Jaký je vztah germánských Korkontů (srov. slovanské Krkonoše) k Vandalům též nelze určit, srov. pod Labe.

Špatné jméno Vandalů u katolíků pošpinil ještě více roku 1794 biskup z Blois Henri Grégoire, který označil řádění revolučních jakobínů za "vandalismus". Je pozoruhodné, že jméno Vandalů bylo donedávna součástí titulatury švédských králů. Od Gustava I. Vasy (zemřel 1560) do Carla XVI. Gustava, který nastoupill na trůn roku 1973, byli panovníci "Sveriges, Göthes och Vendes Konung", což v latinské podobě znělo: "rex Suecorum, Gothorum Vandalorumque," neboli "král Švédů, Gothů a Vandalů". Jak došlo ke ztotožnění či záměně Vendů (Wenden, srov. Windisch), tradičního germánského označení pro Slovany, s Vandaly, je předmětem spekulací (Pomořany a Meklenbursko mohly kdysi patřit k pravlasti Vandalů a renesančním Švédům znělo jejich jméno lépe než Slovanů?). Nápad byl zjevně okoukán od Dánů. Po porážce knížete Bogislava I. Pomořanského roku 1185 užíval Knud VI. Dánský titulu Vendernes Konge, "rex Sclavorum", král Slovanů. Od Valdemara IV. (zemřel 1375) zněla titulatura dánských panovníků "Konge til Danmark, de Vendernes og Gothers" (roku 1972 vypustila Vendy a Gothy z titulu královna Margrethe II.). Podle jedné z theorií označuje známý švédský heraldický symbol tří korunek, Tre kronors, právě ona tři královstí Švédů, Gothů a Vandalů.


Vanga, jedna z říší starých Bengálců, stát ve východním Bengálsku na území dn. Bangladéše§ 321

Vangionové, suebský kmen, sídel. m. dn. Worms (kelt. Borbetomagus, kde –magus znamená pole, rovina/campus); známou osadou bylo Mógontiácum, dn. Mainz, viz tam, pův. řím. vojenským táborem na jejich území byla od 12 či 10 Argentorate či Argentoratum, 407 n. l. zničeno Vandaly a 451 Huny definitivně. Na místě A. vznikl Strassburg, Strassbourg, č. Štrasburk§ 58

Vanlang, státní útvar v severním Vietnamu; Hanoi byla založena až roku 1010 n. l.§ 175

Váránasí, Banáras, viz pod Káší a Indie

(V)arbakés§ = Arbakés

Vardaiové§ = Ardiajové, Ardajové

Vardarska, viz Skopje

Vardhamána Džatiputra alias Nigantha Nátaputta zv. Mahávíra „Velký hrdina“, nebo Džina, „Vítěz“, z Kaundijapury/Kundagramy u Vaišálí v dn. ind. svazovém státu Biháru, syn krále Siddhártha z kmene Džňátrka, zakladatel džinismu, viz tam a pod Karnátaka§ 599, 527

varhany (nejstarší dochované jsou v museu v makedonském Díonu); západní Evropa v. zapomněla a vrátily se až s byzantskou princeznou Theofanú, provdanou za německého krále a císaře Ottona II., matkou Ottona III.§ 250

P. Varínius, praet.§ 73

 

Varisára z Magadhy§ viz Bindusára

M. Varius/M. Marius, sertoriovský senátor§ 78, 75, 72

L. Varius Rúfus, básník epický§ 70, 15

Q. Varius Sevérus (Hybrida), tr. pl.§ 90 

varna, „barva“, kasta v IND§ 600, 1

 

Varnové, Varní/Ouarnoi, germ. národ ze společenství asi Vandalů§ 50

Původně žili v jižním Jutsku a v Meklenburgu, srov. řeku Warnow/Varnava a město Warnemünde.


Varró, řec. Barrón§ viz Terentius Varró

 

Varzakan, m. v írán. Ázerbájdžánu§ 747

Varzdátés z Armenie, k., též Varazdát(és), řec. Barasdátés§ 776 (Ol.)

Vascónés, Vascónia, Vaskónové, Baskové§ 193, 179 a viz Keltibérové

Vásudéva z klanu Vana, k. v Magadě, zakladatel dyn. Kanva§ 68

Vasumitra, k. v Magadě§ 185

Váticánus (mons), circus, vide circus; za principátu byly na pahorku hrnčířské dílny, o dalších jeho osudech a o církevním státu křesťanů Vatikánu viz pod křesťanství

P. Vatínius, caesarián§ 59, cos. 47, 42

Vatsa, Vaša, árj. království na sev. IND s hl. m. Kaušámbí, viz t鞧 600, 461

Vattagamaní, k. na Cejlonu§ 59

Vaumisa z Persie, Dáreiův vojevůdce§ 521

Vazimba, Vzimbové, východoafrický národ§ 300

vázové malířství§ 555, 530, 500, 475, 350

vázy korinthské, viz nábytek

včely a jejich vosk§ 360, 173 a srov. pod vojsko

K domestifikaci včel došlo v době c. 3000.

 

vdavky, viz ženy

vdova, řec. chérá, lat. vidua, svatba s vdovou po příbuzném§ 413, 368, 172, 159, 59

Vectis, Vecta, dn. Wight, ostrov u jižního pobřeží Anglie, obsazen ve jménu císaře Claudia roku 43 n. l. Vespasiánem, není v CSD

věčné časy, smlouva§ 249
věčný oheň, viz oheň

Vedda, Veddové či Vedové, též Jakkové/Jakchové, původní obyvatelstvo Šrí Lanky/Cejlonu, dn. odhadováno na tři tisíce příslušníků, vytlačených v minulosti do nitra ostrova Sinhalci i Tamily§ 450, 245

veda, vedy, též védy, véda, tj. vědění, srov. ájurvéda§ 600
Stind. souhrnné jméno pro léčitelství, které z ved vychází. Vedy jsou a. Rgveda/Rigveda, 1028 hymnů na Indru, Agniho, bohy, démony a krále, nejstarší indické literární dílo, bylo redakčně uzavřeno kolem roku 1000.
b. Sámaveda je sbírkou liturgických, zpívaných hinduistických textů a c. Jadžurveda, obětní formule a rčení

věda, vědy§ viz jednotlivé obory a pod knihovny, školství

Vedeha/Videha, stát na stř. Gangu v severní části dn. Biháru, distrikt Tirhut; hl. m. Mithil᧠600

P. Vedius Pollió, zbohatlý propuštěnec§ 15

 

vegetariánství§ viz pod kuchyně a školy-pýthagorici

 

Vechten§ viz Fectió

Véií, Véjí, Véje, řec. Uéoi, m. v jižní Etrúrii, dn. Veio§ 746, 664, 539, 509, 507, 506, 483, 482, 480, 477 - 474, 438, 426, 425, 405, 403 - 401, 399, 397, 396, 393, 390 - 388, 367

věk, povinný uchazečův o úřad v Římě§ 180

velbloudi, v armádě i businessu, řec. dromás kamélos, camélus dromás, dromedár§ 734, 732, 479, 286, 190, 101, 45

Do Číny byli v. dováženi ze Střední Asie, kde došlo k jejich domestifikaci kolem roku 3000 (a na jihu Arábie o půl tisíciletí později) od roku asi 400. První masivní použití velbloudí jízdy je doloženo z bitvy u Qarqaru roku 854 mezi Assyřany a velkou koalicí sestávající z Syřanů, Arabů, Egypťanů a Israéle, viz, pak roku 547 u Thymbrar ve válce lýdsko-perské. Assyrský vládce Tukulti-apil-Ešarra III. se chlubil, že se po porážce královny Arabů (Qedarů) Šamší roku 732, viz, zmocnil třiceti tisíc velbloudů, dvaceti tisíc volů a pěti tisíc pytlů s vonnými látkami. 

Nejstarší nálezy velbloudích kostí v Palaistíně pocházejí z 9. století, jak publikovali vědci z Telavivské university,  což zpochybňuje  možnost, že by biblický Abrahám na zvířeti jezdil. Za to jiný monotheista a o mnoho staletí později ano: oblíbená velbloudice Muhammadova al-Qaswá, na níž jezdil i do bitev, uhynula po pánově smrti steskem. 

Ve Středomoří se velbloudi objevili poprvé za perských válek v perských armádách Dáreia I. a jeho syna Xerxa I. „Velbloudí dům“, tedy Gaugamély, založil údajně Dáreios I., aby výnosy vsi živily velblouda, který mu během skythského tažení nosil osobní věci. Gaugamély u Arbély o 150 let později proměnil Alexandros Veliký s Makedonci v hrob perské říše.

Byly součástí seleukovských armád. Římané na ně narazili poprvé v bitvě u Magnésie roku 190, později u Kýziku v armádě Mithridátově roku 73. V době vlády Farnaka II. na Bosporu užívali Aorsové-Alánové sídlící při Tanaidu/Donu velbloudů pro přepravu "indického a babylónského zboží" z Armenie a Médie.

Imperátor Tráiánus ustavil v Syrii samostatnou velbloudí jízdní jednotku ála príma ulpia dromedáriórum/První velbloudí švadrona ulpijská (podle císařova rodu). Kuriosní je případ vzpoury jistého "šéfvelbloudáře". Za Konstantína I. byl popraven jistý Calocerus/Kalokeros, dozorce nad císařskými velbloudy, za to, že se nakrátko zmocnil vlády nad Kyprem. Za což byl ukřižován, ačkoli císař tento způsob popravy zakázal (viz po ukřižování). Kalokerova usurpace byla první „cizí“ vláda nad ostrovem od Kleopatřiných dob.

Jako nosič nákladů se velbloud objevuje u Arabů kolem roku 1000 př. n. l. Srov. velbloudí bitva roku 656 n. l. pod heslem Mesopotamie. Dálkovou dopravu přes pouště Předního východu, Střední Asie, východního Turkestánu a severní Afriky odjakživa zajišťovaly karavany (slovo kurdského původu stejně jako zájezdní hostinec zvaná karavanseráj).

Na Sahaře ve 14. století n. l. měly transsaharské karavany v průměru tisíc velbloudů, každý unesl asi dvě stě kilogramů nákladu. Bývaly také karavany o dvanácti tisících zvířatech. Z pozdního starého věku je znám údaj, zjevně vyděračský, že římské jednotky v Africe disponovaly čtyřmi tisíci velbloudy, viz k tomu rok 363+.

Severně od Alp se mnohem později dokonce stal heraldickým zvířetem, když přišel do znaku města Plzeň: původně mělo ve znaku chrtici, v husitských válkách k ní přidal král Sigismund/Zikmund roku 1433 ukořistěného velblouda, kterého dostal darem z Polska Jan Čapek ze Sán. Ve střední Evropě se velbloud objevil poprvé zřejmě za vlády Friedricha II. (1194-1250), který ho se slonem a žirafou přivedl z Itálie do Německa (za své vlády to bylo jen dvakrát, kdy se vydal za Alpy).

Veleda, Veléda, viz pod věštkyně

veletrhy, viz pod výstavy

velikonoce, hebr. Pesach, Passach; viz pod Iésús a křesťanství§ 622

Veliocassiové, Veliocassií, kelt. lid na dolním toku Seiny náležející do kmenového svazu Belgů. Z jejich jména dnešní název kraje Vexin. Jejich sídelním m. byl Rotomagus, dn. Rouen§ 104

Velítrae, m. v Latiu, dn. Veletri§ 494, 492, 382, 380, 372 - 370, 338, 44

Velká africká jezera§ 117

Velká čínská zeď, čín. Wan-li čchang-čcheng, „Deset tisíc li dlouhá zeď“, stavba o délce asi 6400 kilometrů s průměrnou výškou osm metrů a šířkou sedmi byla zahájena císařem Čchinem roku 221, důkladně restaurována za dynastie Ming (1368 – 1644)§ 221, 210, 200
Zdi a valy proti nomádům byly stavěny i dříve již za Západních Čou. Čchin, který porazil šest států, dal jejich zdi rozvalit a postavit jedinou ochrtanu před nájezdy od severu. Roku 1987 byla zeď UNESCO zahrnuta do seznamu "světového dědictví". Táhne se v několika směrech patnácti provinciemi a samosprávnými oblastmi a z poloviny v podstatě už zmizela. Asi třetina je zříceninou a pětina v havarijním stavu. Severně od řeky Chuang-che, Žluté řeky, byla se všemi větvemi dlouhá 6400 kilometrů.

Přes dva milióny lidí ji stavělo za Čchina deset let (sic!) a je to jedna z nejznámějších staveb lidstva: z té původní téměř nic nezbylo. Pozdějšími stavbami mohutněla, nejvíce za dynastie Ming (1368-1664). Délku zdi úředně přeměřili Číňané v letech 2007-2009 a roku 2012 sdělili, že se táhla napříč patnácti provinciemi a samosprávnými územími v délce 21 196,18 kilometrů. Nejde již o stavbu jednolitou, ale tvoří ji 43 721 kusů, zčásti již jen základy. Už vzhledem k jejímu původu za mandžuské dynastie Čching/Qing (1664-1912) stavba chřadla.


Velká Matka (bohů), viz Magna máter

Velká pole§ Megala pedia

 

velké dionýsie§ viz Dionýsie

Velké Řecko, Megalé Hellas, lat. Magna Graecia, pův. označení pro hell. osady v jižní Itálii, pak pro všechny hellénské státy v Itálii a na Sicílii§ viz jednotlivé státy. Sehrály významnou roli v hellénisaci národů Itálie včetně Říma, jimž všem říkali barbaři, Římanům pak podle starého národa kampanského porobeného Osky Opikové/Opicí. 

C. Velléius Paterculus, historik (uvádí se i jméno M.)§ 19, 2

velryba, viz lúdí

věnec, stefanos, olivový na olympiádě§ 752, 583, 573
věnec, borovicový na isthmiích§ 752, 583, 573
věnec, vavřínový na pýthiích§ 752, 583, 582, 573
věnec, miříkový (= celerový) na nemejích§ 752, 583, 573
věnec, břečťanový na nemejích§ 573

Ozdobné věnce: V hellénském světě se věnců (stefanos) na ozdobení hlavy používalo původně jen při náboženských úkonech. Nosili je kněží, obětníci, ale byli jimi vyznamenáváni i vítězové různých náboženských, později uměleckých a athletických závodů. Původně byly věnce z přírodních materiálů (snítky vavřínu, dubu, olivy, břečťanu, kotinos), později, v hellénismu, se vyráběly i z drahých kovů a sloužily i jako obětiny (obvykle mocných tehdejšího světa či celých obcí ve význačných kultovních střediscích).

První, kdo zavedl věnec z květů jako ozdobu, byl malíř Pausiás ze Sikyónu (viz r. 325): namaloval svou milenku Glykeru s věncem z květů (stefanéplokos). Pausiás tak zavedl věnec i do nenáboženského života.

Antigonos Monofthalmos napodoboval Dionýsa a namísto makedonského purpurového královského klobouku se stuhou, jejíž konce spadaly na záda (srov. kardinálský), nosil na hlavě břečťanový věnec.

Zatímco Římané nesnášeli ověnčené hlavy, a to ani květinami, např. athénští mladíci chodili na přednášky filosofů ověnčení, a jak říká pramen, dokonce i dopoledne (tedy nikoli až večer na setkání s přáteli na hostiny).

V římském vojsku sloužil věnec, coróna/koróné jako odznak vyznamenání za udatenství, srov. pod legionáři. Coróna múrális či valláris z větviček pínie se udělovala za to, že voják první stanul na dobývaných nepřátelských hradbách nebo valu, coróna castrensis vojákovi, který první v boji vstoupil do nepřátelského tábora, coróna návális či róstráta za to, že voják jako první stanul na dobývané nepřátelské lodi.

Coróna cívíca z dubových větévek byla za záchranu života spoluobčanova v boji, coróna triumphális, kterou dostal vojevůdce, když mu byl povolen triumf - původně vavřínový, zlatý, jako v případě c. múrális, castrensis a návális, až v době císařské a poprvé viz rok 37 a 36). Coróna ovális byla myrtová a užívali ji imperátoři, vstupující do města s ovacemi (namísto myrtového věnce použil při vstupu do města s ovacemi po válce s otroky M. Licinius Crassus Dives věnce vavřínového).

Coróna obsidiónis či obsidiónális za vynikající činy při obléhání nepřátelského města byla jediným věncem, který neuděloval velitel, ale vojsko osvobozené z obklíčení či obležení vojevůdci, který je zbavil nepřátel. Zhotoven byl ze stébel trávy, která rostla na místě obležení.

Jako první ho dostal L. Siccius Dentatus, zvaný „Achilles Romanus“, tehdy ovšem už měl 14 občanských vyznamenání-věnců a byl vítězně se zúčastnil 120 bitev, žádné zranění v zádech, 45 jizev zapředu, 8 zlatých věnců, za obléhání jeden, za dobývání tři, za záchranu občana 14, řetězů 83, armillia více než 160, kopí 18, phalery 25 a triumfoval se svými vojevůdci devětkrát (odstraněn r. 449 decemviry).

Jako první vojenský tribun byl takto vyznamenán P. Decius Mus, který ale dostal roku 340 vedle jiných vyznamenání (corona aurea) slaměné věnce hned dva. Následoval na Sicílii v době I. púnské války tribun M. Calpurnius Flamma. Q. Fabius Maximus Cunctator dostal travnatý věnec přímo od římského státu, od Senátu a lidu římského (S. P. Q. R.).

Jako jediný z centurionů byl prý věncem z travnatých stébel vyznamenán v době války s Kimbry r. 102 Cn. Petreius Atinas. Jako poslední měl dostat coronu obsidionalis, a to od Senátu, Augustus. M. Licinius Crassus Dives byl pak v Římě první, kdo dával na svých hrách za odměnu věnce se zlatými a stříbrnými lístečky.

Politická vyznamenání „za zásluhy“ se dávaly verbální. Scipio Nasica dostal rozhodnutím Senátu jako první označení Vir Optumus, „Zlatej člověk“. Císař Gallienus rozdával medailonky se svým portrétem, srov. pod malíři, s nápisem „ob fidem reservátam“, za uchování věrnosti…

O možném původu věnců: Héra kdysi přemluvila Achelóovy dcery, aby vyzvaly k závodu ve zpěvu helikónské Músy. Jakmile však Músy zvítězily, vyškubaly prý poraženým soupeřkám pera z křídel a upletly si z nich věnce. Bylo by to první bájné použití věnce jako symbolu vítězství.

Za symbol kněžství a členství mezi arválskými bratry jako první zavedl věnec ze spletených obilních klasů a spojených bílou stužkou u Římanů Romulus. Bylo to prý rovněž první použití věnce u Římanů vůbec. Latinské coróna pochází od řec. koróné, to však ve významu nikoli stefanos, věnec, ale klepadlo na dveřích.

Na olympijských hrách se roku 752 poprvé jako cena pro vítěze dával olivový věnec ze snítky planého stromu, kotinos (předtím vavřínový; na Isthmu borovicový, v Delfách vavřínový a v Nemeji miříkový - celerový a později břečťanový). Palmovou ratolest pro vítěze podle hellénských vzorů o Římských hrách zavedli Římané poprvé roku 293.

Věnec měl řadu jiných podob, především mezi Orientálci. Císař Elagabalus chodil po Římě ve svém emeském kultovním oděvu a s věncem v podobě tiáry na hlavě. Pokrývka hlavy a šaty zářily zlatem a drahokamy a Římany dráždil píšťalami a bubny,  v jejichž doprovodu chodil po Městě.

Venetové, Venetí, Enetové, řec. Henetoi, lat. Venetia, řec. Henetiké, Venetie, viz také pod Hatria§ 389, 232, 186, 181, 131, 56, 7

Původně thrácký (?) kmen v Paflagonii, který se v hellénské tradici po trojské válce, v níž padl král Pylaimenés a byl pak nahrazen Trojanem Anténórem, přestěhoval do prostoru pozdějšího Benátska, kde A. založil na místě dn. Benátek město Neá Troiá, v historii jinak neznámou.

Nepřišli však po moři, ale po souši Podunajím a asi se usadili na území předitalského národa Euganů (lat. Euganei). Nebyli příbuzní s Hellény, spíše s Illyry a je možné, že v polovině druhého tisíciletí patřili k migraci, jejíž nejjižnější větev se stala předkem Latínů. Alpskými Venety byli Karnové, Carní.

A. prý založil i Patavium: směl z dobyté Troie s rodinou odejít s povolením vítězů, přes Kýrénu a Thrákii dorazil do Venetie. Benátky založeny podle tradičního data 25. března roku 421 n. l. s centrem v lokalitě Rivo alto/Rialto.

V. na severu Jadranu zanechali několik set krátkých nápisů v indoevropském jazyku. Slavný byl jejich chov koní, obchodovali s baltským jantarem a jejich sídelním městem bylo Ateste, dn. Este, později Patavium.

Jiní Venetové byli Gallové v Bretagni, mořeplavci a obchodníci s cínem, část Aremoriků kolem dn. Vannes, kteří byli Caesarem všichni prodáni do otroctví.

Také nezaměňovat s Venety/Venedy, řec. Uennedai, zřejmě starým kollektivem pro Slovany či Balty na území zhruba na dn. Bílé Rusi (viz rok 150). Podle Iordana sídlili Venethí začátkem 6. století n. l. od pramenů Vistuly/Visly v rozsáhlých oblastech a říkalo se jim Sklavéní/Sklabénoi, ti sídlili v bažinách a lesích, a Antové, kteří žili v pontské oblasti, zjevně předkové Ukrajinců. V gotské éře, kdy byli všichni poddanými Hermanarichovým. Antové se stali za Iústiniána římskými spojenci, foederátí, s půdou v Thrákii. Jejich moc mezi Dněprem a Donem zlomili posléze asi Avaři. O poviselských Venetech se soudívá, že jsou prapředky všech Slovanů, nejen západních. 

Venniové, Vennií, Venostové či Vennonové, keltský či illyro-keltský alpský nárůdek, jehož jméno uchováno v názvu Val Venosta, něm. Vinschgau, v Jižních Tyrolích§ 16

 

Venezuela, moderní latinoamerický stát§ 500

 

Vennónius, historik§ 150


Venta Belgárum, dn. Winchester v Anglii§ 75

P. Ventidius Bassus§ 43 cos. suff., 39, 38, 36

Venus, gen. Venery, č. Venuše, řím. bohyně lásky§ 295, 46, 44

Venusia, m. pův. samnitské v Ápúlii, rodiště Horátiovo, dn. Venosa, od roku 291 s řím. kolonií§ 291, 285, 210, 208, 90, 65

vepřové, zákaz§ viz pod kuchyně

 

vér sacrum, „svaté jaro“, řec. etos hieros, staroitalská (sabínská) mimořádná státní oběť v době nejvyššího nebezpečí§ 217, 194

V oběť byly přinášeny prvotiny příštího roku, také ovšem děti a mláďata, jež se měla narodit mezi 1. březnem a posledním dubnem. Zvířata a plodiny byly obětovány na oltáři, u dětí vyčkáno 21. roku jejich věku a pak se zahalenou hlavou byly dopraveny na hranice a ponechány bohům: místo pro život si musely najít vlastními silami.

Tímto způsobem kdysi vznikaly mimo jiné nové osady. Římany v historických dobách provedeno jen dvakrát, a to bez zahrnutí dětí.

Vercellae, m. v transpadánské (cisalpínské) Gallii, dn. vercelli§ 101

Vercingetorix, vůdce Arvernů, s. Celtilla z Gergovie, gen. Vercingetoríga§ 52, 46

P. Vergilius Maró, "národní" básník§ 200, 73, 70, 55, 43, 40, 26, 8

Vergina§ viz Aigai

Vergínia, d. L. Vergínia, jedna z "příčin" Druhé secesse lidu§ 449

L. Vergínius, vůdce lidu§ 449

A. Vergínius Caelimontánus§ cos. 469

Opeter (Opiter) Vergínius (?) Esquilínus§ cos. 478 a 473 (?)

Opeter (Opiter) Vergínius Tricostus§ cos. 502

A. Vergínius Tricostus Caelimontánus§ cos. 494

L. (Proculus?) Vergínius Tricostus§ cos. 435 a 434

Sp. Vergínius Tricostus Caelimontánus§ cos. 456

T. Vergínius Tricostus Caelimontánus§ 1. cos. 496; 2. cos. 448

A. Vergínius Tricostus Rutilus§ cos. 476

Proculus Vergínius Tricostus Rutilus§ cos. 486

T. Vergínius Tricostus Rutilus§ cos. 479

Opeter Vergínius§ cos. 473 (?, = Esquilínus)

vergobret, keltský mocnář§ viz pod Gallia

 

Verica, kn. brit. Atrebatů§ 54

Vermina z Numidie, k., syn Syfakův (foin. URMND)§ 202, 200

Véróna, řec. Vérón, m. zal. Raety, pak kelt. Cenománů v transpadánské Gallii§ 148, 84, 41, 1 n. l.
Od roku 89 byla řím. kolonií, rodiště Catullovo a Vitruviovo, dn. Verona. Keltský název pocházející od vernos, olše, a magos, pole, bývá spojován s kořenem společným s čes. Berounem a moravským Brnem, které na Ptolemaiově mapě z doby kolem roku 150 n. l. může být shodné s Eburodúnum (cf. Embrun ve franc. Hautes-Alpes).

C. Verrés, správce Sicílie§ 73, 70, 67

M. Verrius Flaccus, učenec§ 1 n. l.

verš, verše, versologie§ viz metrika s. v. lyrika

veřejné mínění§ viz volby

Vesálí, viz Vajsálí/Vajšálí

Vescia, m. Ausonů v Latiu, pozdější kolonie Sinuessa, viz tam§ 314

Veseris, kampánské m. pod Vesuvem§ 340

Véset, vide Wéset

vesnice, venkov, druhy osídlení§ viz pod půda

Vesontió, dn. Besançon§ viz Séquanové

Vespasiánus§ = T. Flávius Vespasiánus

Vesta, řec. Hestiá, ochranná bohyně rodiny a celého státu, její chrám v Římě§ 640, 389, 251, 84

vestálky§ 769, 754, 715, 483, 389, 337, 295, 274, 235, 216, 143, 114, 32

Čtyři, později šest panenských kněžek Vesty, virgó Vestális, "Vestina panna", vybírány mezi šestým a desátým rokem, službu v panenství u chrámu konaly třicet let: deset let se zaučovaly, deset konaly službu a deset let zkušenosti předávaly. Hlavní jejich starostí byla péče o věčný oheň, symbol státnosti, přípravu některých obětin a účast na některých rituálech. Pravidla stanovená v zásadě králem Numou zakazovala Vestinám ženám užívat voňavek, květin a jiného oděvu než bílého. 

Na veřejnosti byly doprovázeny dvěma liktory a jejich dotyk mohl vést k propuštění otroka na svobodu. Když 12. dubna 204 byl do Říma z Pessinúntu přes Megalésion u Pergama přivezen kultovní předmět, zřejmě meteoritní kámen, Mater Deum, tj. Matka Bohů či Velká Matka Bohů, Magna Mater Deum, Kybelé, zadrhla se loď v Tiberu a nehnula se z místa. Vestálka Claudia Quinta vyzvala bohyni, aby loď uvolnila a zapřísáhla se svým panenstvím. Uchopila vlečné lano a loď ji následovala. Za to byla uctívána ve vestibulu chrámu Velké Matky jako Návisalvia, „uvolňovačka lodi“.

Ještě v prvním století n. l. bylo mezi aristokracií o kněžství vestálky bojováno jako o poctu. Když se roku 19 n. l. uvolnilo (smrtí) místo Occie, která sloužila Vestě 57 roků, soupeřily dvě rodiny o to, aby nabídly jednu ze svých dcer. Tiberius rozhodl pro dceru Domitia Polliona a soupeřku, dceru Fonteia Agrippy odškodnil jedním milionem HS na věno.

Násilný sex dělal v Římu dějiny. Matka Rómula a Réma Rhéa Silvia byla znásilněna válečnickým Martem, jak si Římané vyprávěli. Královská dcera z Alby Longy byla vestálkou, tedy kněžkou rodinné bohyně Vesty uvázané třicetiletým slibem panenství. Dobře to dopadlo, asi jako v italském filmu Romulus a Remus, a z toho všeho povstal Řím. Sama se stala manželkou říčního boha, do jehož vod ji Amulius II. hodil s kamenem na krku. Tak se to vyprávělo, ale jiní zase říkali, že na přímluvu královy dcery Anthó ji Amulius jen zavřel a že dočkala osvobození svými syny a otcem Numitorem. Ať je to, jak chce, historie o ní už dále nehovoří. 

Trestem za znesvěcení své rituální čistoty byla smrt. Původně byly padlé vestálky kamenovány, Tarquinius Priscus poprvé potrestal kněžku za sex s mužem umořením v podzemní kobce, kam jím bylo dáno lůžko a stůl s jídlem, pitím a světlem. Její milenec byl nahý na foru uvázán a umrskán.

Chlípnost a vilnost v podání smrtelníků v Římě svrhla roku 510 krále a spustila roku 449 plebejskou revoluci, tzv. druhou secessi. Roku 420 byla vestálka Postumia varována, že nosí příliš zdobný šat. Nebyla trestána, ale pontifex ji nakázal, aby nosila šat ctihodný, nikoli vkusný.

Roli pontifika máxima jako soudce nad životy vestálek ukončil roku 114 zákon Sex. Péducaea/léx Péducaea dé incestú, který soud nad spustlými vestálkami a jejich svůdci převedl na zvláštní tribunál, viz rok 114.  
Vestálka Tuccia byla roku 235 za porušení slibu čistoty odsouzena nikoli k zešílení a udušení v pozemní kobce, ale k věčnému nošení vody v sítu.

Nepotrestán jako božský násilník zprznil vestálku Neró, dokonce byl prý milencem své matky (a také strůjcem její smrti). Fláviovci Vespasiánus a Titus poklesky vestálek přehlíželi, Domitiánus už ne: sestrám Oculatám a Varonille dal oproti tradici volbu smrti a jejich svůdce vykázal z Města. Již jednou soudně osvobozenou představenou vestálku Cornélii dal v tarquiniovské tradici zakopat do země a jejího milence usmrskat.

Donucena ke svatbě se svolením senátu byla roku 221 n. l. vestálka Iúlia Aquila Sevéra, musela se provdat za šíleného Elagabala/Héliogabala, který se s ní brzy rozešel. Úchylný císař dal dokonce zhasit věčný oheň, ojedinělý čin v římských dějinách.

Poslední, dnes již anonymní vestálku prý ze svatyně vyhnala manželka křesťanského Vandala Stilichona a neteř císaře Honória Seréna (zřejmě koncem roku 392 n. l.). Horlivá křesťanka Seréna s manželem horlivě ničili symboly polytheismu. Roku 408 byli oba ve vnitropolitických střetech popraveni. Poslední jménem známá vestális maxima byla Coelia Concordia kolem roku 382, kdy císař Flavius Gratianus zabavil příbytek vestálek a přidělil ho armádním důstojníkům...

Křesťanská ideologie hříchů a posmrtných běsů udělala v raném středověku z panenství společenský šlágr. Už po smrti císaře Theodosia II. v červenci 450 (spadl s koně) si jeho panenská sestra a sokyně císařovy manželky Eudocie Aelia Pulcheria (51) vzala jistého Markiána (58), pobočníka nejvyššího výkonného velitele armády Alana Aspara: s podmínkou, že zachová její panenství.
Fakticky vládla Východu do své smrti roku 453 a dominovala chalkédónskému koncilu, největšímu sjezdu křesťanů v dobách římské říše (451).

Vestínové, sabelský národ na Adrii ve střední Itálii, slavný svými sýry§ 325, 324, 91, 89

Vesuvius (mons), Vesévus, sopka Vesuv v Kampánii§ 340, 73, 40

Její výbuchy v l. 63, 64 a 24. srpna 79 n. l. zničily pův. oskická, pak etr. a samnitská městečka s hellénskými začátky, prvky i obyvateli Herculáneum (pův. hellénské Hérklánon), Stabiae a Pompéií; další výbuchy ve starém věku r. 203 n. l., 222 a 472 n. l., pak několikrát za století podnes; viz podrobněji pod Pompéií.

věštění, viz sny

věštírna, chréstérion, manteion, manteia, lat. óráculum, věštění, věštby, věštci

Proslulé věštírny starého světa: Nejstarší Diovou věštírnou hellénského světa byla Dódóna v Épeiru. Tamní kněží (sellové, srov. příbuznost s Hellénes) vykládali vůli boha, který tu měl přízvisko Naios, ze šumu dubu, stromu Diovi zasvěcenému, nebo z cinkání kovových nádob, které na něm byly zavěšeny. Kněží si nesměli nikdy mýt nohy a museli spát na zemi. Místní kult je ale zřejmě ještě předhellénského, pelasgického, původu. Kněžky věštily ze štěbetání ptáků (holubic).

Diova věštírna v Olympii podávala věštby z vnitřností obětních zvířat. Z vody, hydromanteia, se věštilo např. v achájských Patrách, kde se odpověď na zdraví měla objevovat i v zrcátku, katoptronmanteia.

V podstatě se věštilo podle všeho, vnitřností obětin (extispicium), letu ptáků, pohybu na vodě, šumění stromů ve větru, snů, ale také např. podle veršů Íliady a Odysseie. Verše byly očíslovány do trojčíslí a číslo se získalo hodem tří kostek. Podle obsahu vybraného verše se dohadovala budoucí skutečnost. Kultovní vykladač a vykladačka byli profétés/profétai, lat. vátés.

Žvýkání vavřínového listí a konsumace určitých halucinogenních hub apod. vedly věštkyně do transu. V Delfách vdechovala věštkyně páry, zřejmě vycházející ze země. Věštírna fungovala na tisíc let, ovšem váženost se zavedením Apollónova kultu v Římě za císařství ztratila. Vyplundrována sullovci ještě Neró si odtud do Říma odnesl na 500 bronzových soch.

V první dynastii babylónské začala vznikat sbírka asi šest tisíc věšteb z konstelací hvězd a planet Enúma Anu Enlil, „Když Anu a Ellil...“. Babylóňané, Hellénové, Etruskové a Římané měli instituci státních věštců, kteří se vyjadřovali ke všem zásadním krokům obce v míru a válce. Vůli bohů před bitvou obvykle zjišťovali z vnitřností obětovaných zvířat, v míru se vykládali sny. Srov. pod astrologové a zatmění (zde také o šar púchi, náhradním králi).

Babylónští odborníci na věštění byli ummánu, tedy „lid, vojsko“ (souvisí se západosemitským ‘Ammon). Byla to elita z předních rodin, nejvzdělanější z Babylónců. Banú věštili z vnitřností, kalú uklidňovali bohy hudebně, ášipú byli magici a tupšarru astrology (srov. pod klínopis).

Od 4. století n. l. bylo věštění pokládáno za čarodějnictví a jako záležitost nebezpečná panovníkově kultu (dotazy na budoucnost) potlačována. Roku 362 n. l. byl v Delfách z příkazu císaře Iúliána jeho osobní lékař a vyhlášený léčitelský theoretik Oribasios ze Sard s úkolem zjistit, zda věštírna ještě funguje. Dostalo se mu prý odpovědi, že Apollón nemá zde žádného přístřeší a že prameny navždy zmlkly. Věštírnu zřejmě zlikvidoval Konstantínos I., který dal delfské trojnožky umístit do konstantínopolského hippodromu. Roku 381 věštírnu vyvrátil Theodosius I. Pravděpodobně poslední "státotvornou" věštbu pronesla delfská věštkyně roku 193 n. l. na otázku, kdo vyhraje občanskou válku. Posledním jménem známým Apollónovým knězem byl pravděpodobně comes Orientis a cos. 337 Flávius Félíciánus.

Apollón měl více věštíren. V Lykeiu a na argívské akropoli jeho věštecký kult spravovaly ženy, v Isméniu v Boiótii věštili z vnitřností muži. V maloasijském Kláru u Kolofónu pil kněz-věštec vodu z rituální studně a pak věštil ve verších. V Telméssu se vykládalo ze snů, získaných v chrámu. V lakónských Thalamai obdobně věštila Pásifaé, Mínóova choť.

Démétřiny kněžky věštily v Patrách budoucnost nemocných ze zrcadla, které spuoštěly do Démétřiny studny. Muže obdobně obsluhoval Hermés v achájských Farách, kde nemocní zaplatili Hermovi měďák a odpovědi se jim dostalo v prvních slovech, která uslyšeli po odchodu z tržiště.
Hérá měla věštírnu u Pagai, Gé - Země, v achajských Aigeirách, kde prý kněžky pily dokonce býčí jed.

Héráklés měl věštírnu v achájské Búře, kde se házelo kostkami. Řadu věštíren měl Asklépios (Epidauros, Kós). V nich se nemocní dozvěděli způsob léčení a lék ve snu. Podobně fungovaly i věštírny héróů Amfiaráa Thébského, Amfilocha Málijského a Mopsa Kilického.

V Trofóniově věštírně v boiótské Lebadeji se před věštbou musel kněz několik dní rituálně očišťovat a tazatel musel vlézt do jakési díry v zemi, kde mu někdo podrazí nohy a vezme po hlavě: tajemný hlas mu vše vyjeví a omdlený tazatel byl vytažen z díry. Božstvem, které věštilo, byl Dobrý génius, prý existence z dob světovlády Kronovy a prý přišel z Měsíce.

V Egyptě se věštírny rozšířily za xviii. dynastie, ovšem existovaly již za staré říše. Tehdy byl jejich klientem většinou panovník (před výpravami, nástupnictvím apod.). Za Ramessovců se na ně obraceli další Egypťané. Kněží nosili bárku boha a věřící před ně položil dotaz na střepu n. papyru. Kněží pohnuli bárkou dopředu nebo dozadu a podobně se rozhodnutím orákula-kněží řídily úřady a soudy.

Pokud nechceme připustit, že za věštbami stojí bohové, zůstane asi záhadou, jak se věštírny dokázaly rychle a kvalitně informovat na tazatele, dotazované a ekonomickopolitické zázemí a jak vůbec fungovala síť jejich informátorů.

věštci a věštkyně:
Hérofilé, narozená před trojskou válkou, slavně věštila na Samu, Kláru, Délu a v Delfách, dožila v Tróadě. Byla první sibyllou v Delfách. Po ní prý žila jiná sibylla, extaticky věštící žena, u Židů jménem Sabbé (jak praví hellénská tradice).

Někdy po roce 285 se narodila věštkyně Faennis, prý dcera épeirského (cháonského) dynasty, která působila v Dodoně (ale nepoužívala označení sibylla). Jiným věštkyním se říkalo peleie, holubice, ale ty prý žily ještě před delfskou mluvčí orákula Fémonoou.

Věštcům-extatikům se prý říkalo bakiové, a to podle slavného visionáře jménem Bakis z Boiótie. Podobně slavně posedlí byli Euklús z Kypru a Athéňané Músaios a Lykos.

Autorem hexametru prý byl Orfeus či モlén z Lykie, nebo věštkyně z Delf, resp. z Dódóny: jmenovitě tradice uvádí Delfanku Boió, která složila nedochovaný Delfský hymnos (pod jejím jménem mnohem později kolovala báseň Ornithogoneiá). Prvenství ve skládání věštebných hexametrů se ale připisovalo kněžce-vykladačce jménem Fémonoé.

Lásos z Hermiony, básník a Pindarův učitel, žil na dvoře athénského tyranna Hippokrata, který ho měl v oblibě. Přistihl jednou athénského orfika a věštce Onomakrita, že podváděl při editaci věšteb mýthického autora Músaia: měl prý do sbírky vpašovat věštbu o zničení nějakých ostrůvků u Lémnu. Onomakritos pak žil v exilu u perského krále v Súsách.

Delfské věštkyně-pýthie mívaly i velmi podivná stanoviska/věštby, ale moderně viděno velmi dobrou "práci s veřejností", tedy PR. Před perskou invasí pýthie jménem Aristoníké zvěstovala Hellénům zhruba "uteč, nebo se podrob". Roku 480 totiž vzkázala Athéňanům: "Na co čekáte, bídní, uprchněte v nejzazší končiny světa, opusťte domy a skalnatý hrad svého města... Všechno obrátí vniveč, žhavým vás plamenem stihne Árés nemilosrdný na vozu válečném v Syrii vyrobeném." Hrůznou věštbu zkázy podle Hérodota ulehčila druhá, kterou dala nevěřícným Athéňanům, a ta udělala dějiny. Když se zeptali jako prosebníci, dostali věštbu o tom, že přijdou o Attiku, Akropole zůstane Palladě a hlavně - nemají se bránit na souši.

Bez pomoci věštců a věštkyň vycházeli zvídaví lidé s pomocí klasiků. Verše z Homérových, Hésiodových n. Vergiliových epů na útržcích papyru, tzv. sortés, použily jako orákula velkých básníků, srov. rok 70.   

Z germánských věštkyň proslula Brukterka Veleda či Veléda (Velaeda), Tacitova starší současnice, která předpověděla počáteční úspěch povstání Batavů. Urostlá panna sídlila nepřístupně v jakémsi objektu označovaném za "věž" kdesi v povodí řeky Lippie/Lippe a věštby předávala prostřednictvím svých příbuzných. Římané ji roku 77 internovali v Ardeji, kde též zemřela, i když svá vidění budoucnosti nadále sdělovala a pravděpodobně měla spojení se "starou vlastí" (vděční Němci umístili její pamětní desku do Walhally).

Jiné germánské věštkyně Aurinie (novověká rukopisná konjektura: Albruna), která vynikala před Velédou, známe však jen jméno (srov. Albruna s kouzelnicemi/magae jménem Haliurunnae, které ve Skythii vyhnal od kmene Filimer Gotský). Velédinou nástupkyní byla snad Semnonka Ganna, která v doprovodu krále Semnonů navštívila Domitiánův Řím, byla skvěle přijata, obdarována a vrátila se do své germánské vlasti kdesi mezi Labem a Odrou.

Domitiánus však měl jinak na věštce, astrology, filosofy spadeno stehně mocně jako jeho otec Vespasiánus: Flaviové výkladům o skrytých životních energiích nepřáli. Jistý Mettius Pompusiánus dostal jednou věštbu, že bude vládnout. Vespasiánus mu nic neudělal a odbyl ho slovy: "Určitě si to bude pamatovat a jednou mi to s díky vrátí!" Domitiánus už tak velkorysý nebyl. Mettia poslal do exilu na Korsiku a později dal popravit, když se dozvěděl, že má v ložnici viset nebo na zdi namalovanou mapu světa a že si z Livia pořídil výtahy s proslovy králů a vojevůdců.

Nejrozsáhlejší věštebné texty jsou dochovány v An-jangu/Anyang v provincii Che-nan z doby pozdní dynastie Šang (c. 1220-1050). Na padesát tisíc popsaných želvích krunýřů, volských kostí a bronzových nádob se s pokračujícími vykopávkami obohacuje o nové nálezy. 

Vetera castra, n. jen Vetera, "Starý tábor" u Xanten,viz tam§ 16, 8

C. Vetilius, praet. jatý a zabitý Viriathem§ 147, 146

L. Vettius z Pícéna, udavač§ 59

Vettónové, ibér. či keltibér. národ ve středu Hispánie v dn. západních Španělích při hranicích s Portugalskem, jižní sousedé Vakkajů§ 193, 153

Vetulónia, m. ve střední Etrúrii, etr. Vatluna, Vetluna, dn. Poggio Colonna§ 539

T. Veturius Calvínus; řec. Betúrios§ cos. 334 a 321

C. (P.?) Veturius Geminus Cicurínus§ cos. 499

C. Veturius Cicurínus§ cos. 455

T. Veturius Geminus Cicurínus§ 1. cos. 494; 2. cos. 462

L. Veturius Philó/Filó§ 1. cos. 220; 2. cos. 206

P. Veturius, viz quaestórés, identický s C. (P.?) Veturiem Geminem Cicurínem (?), viz výše

Vetus latína, viz pod Septuáginta

větrná bouře, vítr, vichr, cyklon, bouře, viz pod bouře

větry, větrná růžice (řec./lat.):
severní vítr          Borrás, Aparktiás                 Septemtrió                    H
severozápadní    Argestés, Olympias, Skirón  Córus/Caurus, Dapyx        E
severovýchodní   Kaikiás                                 Aquiló                           Z
jižní vítr               Notos                                   Auster                         Q
jihozápadní         Lips                                      Africus                         G
jihovýchodní        Euros                                   Vulturnus                     D
západní vítr         Zefyros                                Favónius                       A
východní vítr        Apéliótés                             Subsólánus                   B

Věž větrů, v Athénách§ 50
Nemá ničeho společného s Palácem větrů v Džajpuru/Jaipur, metropoli Rádžasthánu.
věže, skok z nich, viz pod sebevražda

Antický svět věžovitými stavbami nevynikal. Pokud nebyly součástí hradebního nebo strážního systému, hellénský i románský svět je jako útočiště před nepřáteli nepoužíval. Významnou výjimkou byly majáky, srov. Faros pod sedmi divy světa. V Itálii se začaly od druhé poloviny čtvrtého století množit věže se zvonem jako symbol vítězství a pýchy křesťanství kombinované se strážním účelem.

Z monotheistických kultů nepoužívá u sakrálních svateb věžové symboliky pouze judaismus. Muslimové se údajně inspirovali ke stavbám minaretů v Damašku z věže křesťanského chrámu sv. Jana Křtitele po dobytí země roku 636. Jméno manár(a) souvisí s majákem (núr, světlo). Původní mešity byly bez věží.
Nejvyšší cihlový minaret stojí v Dillí. Kutb/Qutb Minár má 72,5 metru. Vůbec nejvyšší minaret patří k mešitě krále Hasana ii. v Casablance a je vysoký 210 metrů. Stavbu kupodivu projektovali a provedli Francouzi. Stavbu nejvyššího minaretu, součást rozsáhlé "Masdžíd al-Džazáir, Alžírské mešity", o 265 metrech projektovali rovněž nevěřící: Němci; dokončena má být roku 2015. 

Nejnakloněnější věže Evropy jsou v Německu. Zvonice užívaného kostela v Suurhusenu v Dolním Sasku se odchyluje od osy stavby o 5,19 stupňů: podle Guinnessovy knihy rekordů je 27,32 metrů vysoká stavba s odklonem 2,47 metrů nejšikmější stavba na světě. V Dausenau v zemi Porýní-Falc stojí obranná věž s výchylkou 5,24 stupně, ale není dávno v užívání, takže se rekord nekoná. V durynském Bad Frankenhausenu se 53 metrů vysoká kostelní věž vychyluje o 4,45 metrů od osy, o 4,8 stupňů; do konce roku 2011 rekord uznán nebyl. •  Pisánská atrakce má při výšce 56 metrů odklon od své osy „pouhé“ čtyři stupně a obytná stavba Capital Gate v Abú Zabí dostavěná roku 2011, má při výšce 160 metrů odklon 18 stupňů. 

Nejšikmější stavba bude v Durynsku v pohoří Rhön nedaleko Meiningenu na vrchu Geba (751 m). Šikmá nádhera za 14 milionů eur bude podle záměru vyhlášeného začátkem roku 2014 sedmdesát metrů vysoká vyhlídková věž s nakloněním odpovídajícímu odchylce zemské osy o 23,5 stupně. Atrakci doplní ocelová lávka ve tvaru půlkruhu sahajícího do výše třiceti metrů nad zemi, kde si turisté budou moci polehtat žaludek výkyvy způsobenými větrem. Dalším chystaným pobavením bude suchá skluzavka o 120 metrech vysoká 52 metry.

vexillologie, nauka o vlajkách, vlajka, viz znaky

vězení, domácí, viz vyhnanství. Věznice dnešního typu starý věk nepoužíval, cely, v nichž člověk „odsedí“ zákonný trest, neexistovaly. Těžké tresty vedly odsouzence do kamenolomů a jinou formu nucených prací. Mezi hrdelními tresty v císařském Římě bylo odsouzení do arény, ale s dlouhými pobyty v celách staří nikdy nepočítali: vždy jen od lapení do rozsudku a od rozsudku do vykonání trestu. Vězeňství nepatřilo mezi themata, velké věznice nikde nestála. Dnes je největší věznicí v Evropě „zařízení“ ve Fleury-Mérogis jižně od Paříže s místem pro čtyři tisíce odsouzenců.

vezír, viz wesír

via, viae (pl.), lat. cesty, silnice původ. paprskovitě vedoucí z Říma do Itálie na všechny světové strany, později po perském a hellénistickém vzoru budovány po celém imperiu. V Británii doložena stavba cest s pevným povrchem Kelty v Salopu/Shropshire v době asi 150-100.

Od roku 20, srov. tam, ve správě principů/císařů (tehdy Augústus na severní části Fora postavil milliárium aureum, zlatý milník, symbol středu římské silniční soustavy; ale míle počítány až od hradeb Serviových. Silnic vedoucích z Říma bylo v době Konstantína I. dvacet devět a celý systém říšských dálkových silnic byl dlouhý jeden sto tisíc kilometrů§ 123:
via Aemilia§ 187, 175, 109
via Annia§ 131

via Appia (obnovena papežem Piem VI. 1775 - 1800)§ 312, 132
via Aurélia§ 241
via Cassia, stavěna roku 187 přes Arrétium, Flórentii do Bonónie (není v textu)
via Domitia z Alp Narbonskou Gallií vedla do Tarrakónské Hispánie§ 118

via Egnátia, srov. Cn. Egnátius§ 620
via Fláminia§ 221, 220
via Labícána§ 82

via Latína§ 82

via Popillia§ 132 (dvě trasy)

via Postumia§ 148, 41

Silnice/viae vedoucí z Města seřazené od severu ve směru hodinových ručiček: via Fláminia, Salaria, Tíburtína (a z Tíburu v. Valéria), Praenestína, Labícána, Latína, Appia, Ostiensis, Aurélia, Clódia a Cassia.  


Viadua§ = Odra

Vibarbha, státní útvar ve střední Indii s obyvatelstvem považovaném Árji za barbary§ 600

Decius Vibellius§ 282

Vibia, dc. C. Vibia Marsa, cos. suff. 17+, manž. P. Plautia Pulchra§ 2

 

C. Vibius Marsus, cos. suff. 17+§ 2

 

C. Vibius Pansa Caetroniánus§ cos. 43

Vibius Virrius, předák v Kapuy§ 211

Vibó§ = Hippónion v Bruttiu

vicárius, viz praefectus praetorió, praetoriáni

vícénnália, dvacetiletí, oslavy římských císařů z konce starověku; srov. egyptský zvyk slavit výročí vlády sed, nejlépe třicetiletí

Victória, římská podoba Níké; její socha z Tarentu v senátu§ 29

C. Vidacilius z Ascula, řec. Iúdakilios, vojevůdce Italiků§ 90

Videha, viz Vedeha

Vidiša, m. v Madjhapradéši u Bhópálu§ 115

 

Vidhisára z Magadhy§ viz Bimbisára

Vidžaja z Vangy, k., „Vítězný“, s. k. Sinhabaha, manž. Kuveni, jakkinské (veddské) princezny, první sinhalský vládce na Cejlonu a zakladatel panovnické dynastie§ 543, 450, 101

Vidžajamitra, k. Apráče, manž. Ruchany§ 55 

Vidždží, Vrdždží, sanskr. Vadždží, Vidždžijská konfederace, ind. státní útvar s hl. m. Vesálí/Vajšálí v dn. správním distriktu Muzaffarpur ve státu Bihár§ 600, 461, 321

Vienna, viz též Allobrogové§ 4

Vietnam, novověký stát, „Země na jihu“, ze starého Nam Viet, čín. Nan-jüe, viz§ 175, 112
„Jižní oblast“, Nam Ky, je vietn. název pro oblast Portugalci a Francouzy zvanou Kočinčína, Cochinchine (podle indického Cochinu?), tedy pův. delta Mekongu, později jih VN a východ Kambodže. Střední VN se jmenoval Annam, sever Tonkin. 1. června 1946 byla na jihu VN vyhlášena Nezávislá republika Kočinčíny a trvala do 23. dubna 1949, kdy byla přeměněna na Republiku (jižní) Vietnam (zanikla 30. dubna 1975).

vígintívirí, kolektivní jméno pro nižší římské správní úředníky. Práce mezi nimi předcházela quaestúře (tresvirí monétálés, decemvirí lítibus iúdicandís, soudní sbor).

vichr, viz bouře

Vikrama/Vikramaditja, k. Málwy§ 55

 

villa pública, budova na Martově poli v Římě, úřadovna censorů, viz§ 435, 100

 

Villajoyosa§ = Alonai, Alonis

P. Villius Tapulus§ cos. 199, 198, 193-192

Vima-kadfisés, k. Kušánců§ 55

Víminális (totiž collis), jeden z římských pahorků§ 578

Vindafarna z Persie, viz Intafernés

Vindelikové, keltský kmen, později smíšené obyvatelstvo keltsko-germánské v Raetii, sídel. m. Augústa Vindelicórum, dn. Augsburg§ 15

Vindicius, vindicta, viz libertíní

L. Vínicius n. Vinucius§ cos. suff. 33, cos. suff. 5

M. Vínicius, Augústův vojevůdce§ 25, cos. suff. 19, 13, 10, 1

T. Vinius Philopoemen (Filopoimén), propuštěnec§ 43

 

Vinilové§ = Langobardi

víno, viz pod hostiny, Dionýsos a kuchyně

Vipsánia Agrippína, dc. M. Vipsánii Agrippy s Pompónií Attikou, manž. Tiberiova a C. Asinia Galla Salónína§ 40, 37, 28

 

Vipsánia Marcella Agrippina, d. M. Vipsánii Agrippy, manž. P. Quinctília Vára§ 12

 

M. Vipsánius Agrippa, o. Agrippiny§ 63, cos. 37, cos. 28 a 27, 144, 46, 42, 40, 38 - 36, 33, 28 - 27, 24 - 11

vir, clarissimus, perfectissimus, tituly, viz úředníci; vir illustris viz pod senát

Virdumarus nebo Virdomarus či Viridomarus, k. Insubrů§ 222

Viridomarus, haedujský velmož§ 52

 

Viriáthus z Lúsítánie, řec. Hyriatthos/Úriatthos ho léstarchos, "vůdce loupežníků"§ 154, 151, 147 - 145, 143, 141 - 138

Virúdhaka, k. v Kóšale, s. a vrah Prasémadžitův§ 461

 

Vis, viz Issa

Visigoti či st. Wisigoti, Westgoten, lat. Visigothae, část východogerm. kmenového svazu Gotů§ 753, 35
Pod Alarichem I. se pustili r. 395 z Moesie, kde po smíru s Theodosiem I. 10. října 382 n. l. dostali půdu, obléhali dokonce Athény, v letech 419 - 507 n. l. si drželi království s centrem v Tolóse. Viz pod Gotové, kde také o Tervinzích a Greuthunzích, a křesťanství.

Visla, lat. Vistula, něm. Weichsel, ř. v dn. Polsku§ 325, 150, 100, 50

Visurgis, dn. Weser, ř. v Germánii§ 11

Višnu, se svou inkarnací Krišnou, Kršna, ústřední bůh hinduismu, „Pronikajíc퓧 175, 115

Višnugupta z Taxil, viz pod Čánakja

Víšpanzatiš§ viz Hekatompylos

Víštáspa z Persie§ viz Hystaspés

Višvasena, k. Indosaků§ 55

Vitellia, m. Aequů v Latiu, dn. Belegra§ 395

 

A. Vitellius, císař roku 69 n. l.§ 58
Otec císaře A. Vitellia Lucius byl významným vojevůdcem a diplomatem za Tiberia a později "střelený" nebo vlezdoprdelka, a tak přežil tři principy. Byl prý bezúhonný, ale jinak zajímavý. Ženatý muž miloval jistou propuštěnku do té míry, že její sliny smíchané s medem pravidelně a na veřejnosti užíval jako léku na své průdušky. Před Gáia předstupoval se zahalenou hlavou a pak s sebou v pokoře říznul o zemi. Claudiově Messalině směl zouvat boty, jak si vyprosil, a její pravou botu nosil u sebe v záhybech togy a veřejně ji líbal. Když Claudius držel stoleté hry, proslulou větou mu k nim blahopřál: „Saepe faciás“, Kéž bys to dělal častěji!

Jeho syn Aulus to měl později těžké a panování mu nešlo. Dokonce jako o prvním z císařů se u něho objevují zkazky, že není urozeného původu, ba že je dokonce původu „dělnického“. Oproti jeho původu od Fauna a sabínské ženské bohyně Vitellie říkali jiní, že jeho rodina byla propuštěnecká, děd ševcem, otec udavačem a zbohatlíkem na dražbách propadlých hrdlu a jeho matka byla prý dcerou jakéhosi pekaře Antiocha.

vítr, jména viz větry

Vitrúvius Pollió, vojenský inženýr a autor spisu o architektuře§ 50

Vitrúvius Vaccus, vůdce Fundských§ 330, 329

Viviscus, dn. Vevey a Viviskové, viz Helvétové a Biturigové

vláda, viz princeps

vlajka, vexillologie, viz znaky

vlak, vlaky, viz mosty

vlastenectví a zrada, zaplacené; o patriotismu viz tam a pod národovectví§ 229

vlastnictví půdy, vlastnictví státní, viz pod půda

vlasy, účes, viz pod móda; ustříhnutí jako symbol zbavení moci§ 40

vlčice kapitólská, rúmínálská, lupa rúmínális, capitólína, slavný symbol města Říma z údajně ze začátku 5. století§ 296, 65
V únoru 2007 bylo publikováno, že rozbory kovu a litecké metody prokázaly, že socha není etruského původu ani žádného jiného antického (srov. rok 507). Veřejnost se o tom dozvěděla v červenci 2008. Poškození tlap není od blesku roku 65 př. n. l. (jak informuje Ciceró), ale litecká chyba zřejmě ze 13. století. Použitá technologie fungovala v Itálii mezi 8. a 14. stoletím.

Vnitřní Mongolsko§ viz Mongolsko

 

Vocció z Nórika, řec. Vokkión, k. nórických Keltů§ 60, 58

Q. Vocónius Saxá, tr. pleb. (rod V. pocházel z Aricie), na jehož návrh byl přijat zákon, dle něhož žena z první censovní třídy nesměla dědit přímo, ale musela k tomu účelu ustanovit legáta§ 169

Vocontiové§ 124 a viz Gallia Narbonensis

vodovody v Římě§ viz aqua a tunely. Římské aquadukty navazovaly na hellénistické stavby, které inspirovaly vzory mesopotamské. Nejstarší vodovody a záchody s protékající vodou v Evropě doloženy v mínójské osadě na Théře, lokalita Akrotiri (zanikla před rokem 1628?). Svérázným vodovodem se stal první světový pivovod zprovozněný v září 2016 v Bruggách: stál čtyři miliony eur a podzemním umělohmotným potrubím vede na vzdálenost větší než tři kilometry pod zemí pivo z pivovaru Halve Maan do jeho stáčírny. 

vodopády, katarraktés, déiectus aquae, Středomoří jimi nevyniká. Nejvyšším vodopádem planety je Salto del Angel s 972 metry před jihoafrickými Tugela Falls s 948 metry. Vodopád Gocta v Peru je vysoký 771 metr, o 32 metry jsou nižší Yosemite Falls.

vojáci, viz legionáři, žoldnéři

vojenství, vojsko, vojenská technika, válečnictví, viz též pod legie, legionáři, válka:

Všechna slavná tažení starého věku, jako na příklad "anabase" Kýrových žoldnéřů, Alexandrovo na Persii a v Indii, se vyznačovala vítězstvím nad podobně vyzbrojeným nepřítelem, byť mnohonásobně silnějším (srov. Lúcullus proti Tigránovi, nebo úspěchy Caesarovy v Galliích).

Hellénům ani Římanům se nedařilo na taženích proti národům sice velmi lidnatým, ale se slabší výzbrojí, např. proti Skythům n. Arabům, které chránilo životní prostředí. Tak díky koním a střelným zbraním (a také pověře ve vzácnost bílé pleti a četným spojencům) přemohl Španěl Hernán Cortés (zemřel roku 1547) v letech 1519-1521 aztécké imperium v Mexiku a jeho vzdálený příbuzný Francisco Pizarro (zemřel roku 1541) rozvalil říši Inků v Peru. Cortés původně vytáhl s asi 550 muži od pobřeží do mexického vnitrozemí, Pizarro se 159/215. Takové šílené "výkony" hellénorománský svět neznal.

Od Kárů (Lelegů), které z ostrovů vytlačili Dórové a Iónové na pevninu prý převzali Hellénové chocholy na helmách, držadla na štítech a pak i zvyk malovat na štíty znaky a různá vyobrazení; Athéňané sovy, Thébané sfingu nebo kyj, Sparťané písmeno lambdu.

Zřejmě prvními evropskými brannými učiteli byli bratři Euthydémos a Dionýsiodóros z Chiu, vyučující v Athénách válečnickému a bojovému umění (4. století?).

Zbraně sečné byly zastoupeny krátkými meči o několika typech, používaných jako zbraně sečné i bodné. Kratší hellénská machaira (snad základem pro "machetu"), latinský gladius (odtud "gladiátoři") a dvousečný delší rovný ensis. Za bodné zbraně sloužily kopí a oštěpy, stříleno bylo šípy. Bojovníci se chránili různě tvarovanými a zdobenými štíty a tělo oblékali do přileb, krunýřů, chráničů atd.

Linothóráx chránil tělo jako plátěná košile zpevněná protkanými šlachami a v několika vrstvách slepená lepech z králičí kůže. Lněný pancíř doby Alexandra Velikého byl lehký a odrážel rány jako moderní látka kevlar, jak zjistili rekonstrukcí roku 2009 na Wisconsinské universitě-Green Bay. Byl levný, vážil jen třetinu kovového thóráku a celý byl impregnován včelím voskem a smůlou (srov. rok 173, kdy si Korsičané vykoupili mír s Římany za dvě stě tisíc liber vosku, více než 65 tun materiálu).

Římané používali k rituálním účelům kovové přilby s celoobličejovou kovovou škaraboškou vytepanou do jednoho kusu. Jedna taková, nalezená v květnu 2010 v polích Crosby Garrett v Cumbrii z prvního až třetího století, byla v londýnské aukční síni Christie´s v říjnu t. r. vydražena po telefonu za 2,3 miliony liber (3,6 milionů dolarů).

Homérovští hrdinové se do boje odívali do bronzové zbroje a při chůzi museli vydávat hodně plechový zvuk, o čemž svědčí dvouverší užité několikrát básníkem o bojovníkově smrti, včetně Achillea: "Zhroutil se v pádu, resonovala na něm zbroj," tedy básnicky "Padl, až duněla zem, a výzbroj na těle břinkla, dúpésen de pesón, arabése de teuche´ ep´ autó".

Válečný pokřik Hellénů následoval po paiánu na Apollóna. Jejich eleleu lze přirovnat k indiánským bojovým pokřikům a mylně bývá přirovnáváno k hebrejskému pokřiku k poctě jejich boha hallelújá/allelújá. Novodobé hurá (č. podoba) je z něm. hurra, které prý pochází ze středoněm. hurren, pobíhat (dtto angl. hurrah), nebo bývá dáváno do souvislosti s tureckým urá, bij!

V hellénském dávnověku byl středem válečného boje souboj šlechticů a héróů, ostatně těch, kteří válku způsobili. Achájští šlechtičtí „rytíři“, hippotai, jezdili na koních, ale kupodivu jen na nich do války odjeli, ale bojovali pěšky. Srov. Homéra. Aristokratická homérovská „jízda“ jako bojový prostředek poprvé historicky doložen mezi Hellény ve válce lélantské, a také naposledy.

Ani Helléni ani Římané neznali těžkou, obrněnou jízdu, jakou vynikaly armády íránských Parthů a sásánovských Novoperšanů. Malý oddíl zavedl zřejmě L. Septimius Sevérus, regulérně až Gallienus (v té době byl kůň stejně drahý jako voják). První vítězství jízdy nad legionáři zaznamenali asi vojáci Magnentiovi v bitvě u Mursa Maior roku 351+ nad pěchotou Constantia II. Jízdní voje přivedli do Evropy s sebou až Hunové, jejichž obtížné sousedství donutilo vybudovat jízdu chanské Číňany, viz rok 133.

Třmeny starý svět neznal, byl to vynález buď čínský nebo avarský, v Evropě až od roku asi 700 (snad také proto uspěli obrnění jízdní Frankové Karla Martella u Poitiers a Tours roku 732 n. l. proti Arabům; srov. pod cestování).

Ani v klasickém, ani hellénistickém období se Hellénové až na výjimky nevěnovali válce totální. V Íliadě překvapuje pohoda například Nestora popíjejícího víno s Patrokleem a zraněným Macháónem čekajícího na ošetření „krásnovlasé“ Hekamédy, zatímco nedaleko od jeho stanu zuří bitva o achájský lodní tábor, protože Hektór s Trojany prolomil opevnění.

Pokácení ovocných stromů a vytrhávání vinic patřilo k tvrdých válečným methodám. Poprvé jsou zmiňovány v Egyptě při taženích proti Libyjcům na začátku střední říše c. 2040.

Podle Íliady se v aristokratické době zřejmě vojsko dělilo na oddíly, „pluky“ (přesněji řady, stix, stiches) po pěti stech. Achilleus přivedl z Fthíje s sebou na padesáti lodích po padesáti Myrmidonech s veslem a zbraní. Vojsko o 2500 mužích se členilo na pět „řad“, pluků, s hégemony v čele.

Podle míry ochrany těla se v klasické éře rozpoznávali těžkooděnci (hoplíté) a lehkooděnci (gymnéti, peltasté). Hoplíta měl přílbu s chráničem nosu a tváře, hrudní pancíř a chrániče na holeních, vše z bronzu (nejstarší přílba je známa z Korinthu, kyrys z Chalkidy).

Osmiřadou falanx, klasickou peloponnéskou, poprvé užili dórští Argívští za Feidóna ve válce se Sparťany (srov. roku 669 bitvu u Hysií; srov. válku lélantskou roku 700) a Korinthští za Kypsela. Sparťané vynález dotáhli k dokonalosti.

Lučištníci a prakovníci (toxotai & sfendonétai) jsou známi již z dob mykénských, stejně jako jízda. Lučištníky jako první najal Peisistratos Athénský (Skythy), za Peloponnéské války již bojovali koňmo. Vynikají zbroj byla drahá a jedni z nejznamenitějších výrobců byli Kypřané.

Makedonští těžkooděnci byli zařazeni do falangy, která před sebou držela na ramenou obouručně nesené sarísy (lat. též sarissy). Těžkopádné falangy, které v hloubce osmi řad působily jako dnešní pancéřové jednotky, byly doprovázeny pohyblivými oddíly pěchoty, pezhetairoi, a jízdou.

Doba po peloponnéské válce dala ještě více šancí námezdním oddílům a žoldnéřům, především lehkooděncům (Athéňan Ífikratés).

Hradby rozbíjel beran (kríos), před střelami se shora se útočníci chránili pod přístřeškem, želvou (chelóné), pod níž pracovali na zhroucení hradeb, např. podkopáváním (orygma).

Artilerie sestávala z všelikých vrhacích strojů (lat. tormenta), jako byly catapultae, ballistae, scorpiones & onagri. Nauka o strojovém střelectví se nazývala belopoiétiké, střelověda. Katapulty vystřelující šípy se nazývaly katapeltés oxybelés, balvany katapeltés petrobolos či lithobolos (lat. ballista). • Oddíly lukostřelců byly nedílnou součástí starých armád. Velkou roli v klasických hellénských a římských vojscích nehrály, ani mezi Kelty a Germány. Vybudovat oddíl lukostřelců (a prakovníků) byla záležitost generační, znamenalo to praktikovat střelbu šípy od dětství. To bylo běžné u jízdních národů Orientu, mezi Skythy a turkickými nájezdníky a teprve války s Parthy a Peršany donutily římské armády ke zřizování silných lučištnických oddílů. Mnohem později poráželi angličtí lukostřelci francouzské rytířské armády ve stoleté válce. Konec oddílům mužů s lukem přivodil vynález střelných zbraní a symbolickou tečkou byla zřejmě námořní bitva před Naupáktem, dobově italsky Lepanto, v říjnu 1571. Koalice Benátek a dalších italských států se Španěly ve válce o Kypr rozdrtila tureckou flotilu. Osmané přišli o odhadem dvacet tisíc mužů. Mezi nimi o obávané lukostřelce, jejichž počty se Turkům již nepodařilo nikdy zacelit a východní velmoc se rovněž orientovala na co do ovládání snadnější střelné zbraně (u Lepanta pravděpodobně padlo nejvíce mužů v jednodenní bitvě na moři).

Roku 399 byla v Syrákúsách vynalezena katapulta v hellénském světě, řec. katapelton n. katapeltés. Poprvé byla použita hromadněji v bojích proti Karthágincům roku 395 Hierónem I. (gastrafetés). Nejstarší zobrazení katapult je však z devátého století z Assyrie. Srov. pod poliorkésie.

Menší katapulta byla nazývána štír, skorpios. Katapulty na kamenné střely vrhaly (podle nálezů) až desetitalentové balvany, tj. o váze více než 250 kg. Zvláštním druhem vrhacího zařízení byl přístroj na metání ohně (pýrforos). Jistý Zóilos z Kypru v časech diadošských prý vyrobil pancíř o váze čtyřiceti min, který katapulta ze vzdálenosti dvaceti kroků neprostřelila. V Indii vynalezl, respektive první použil katapultu vrhající velké kameny (mahášilakantaka) Adžátašatru (493-461), král Magadhy, který ke své expansivní politice používal ještě krytý vůz opatřený na kolech kosami a kopími, rathamušal.

Během obléhání Syrákús použil Archimédés několika svých nápadů k vojenským účelům a silně prý Římanům zatápěl. Speciální katapulty vrhaly velmi rozměrné kamenné bloky, jakési drapáky zdvihaly z hradeb lodi nad vodu a převracely a dokonce velká zrcadla na dálku zapalovala lodi koncentrovaným slunečním světlem.

Roku 2005 vyzkoušeli v Massachusettském technologickém institut (MIT) zrcadly o třiceti čtverečních metrech zapálit na padesát metrů starou rybářskou loď. Dřevo pouze doutnalo, na 25 metrů paprsek zapálil, ale dřevo zakrátko zhaslo.

Archimédovy veleúčinné zbraně včetně tohoto „paprskového kanonu“ patřily zřejmě do světa propagandy, protože nikdy později nebyly znovu použity (nebo o tom není zmínky).
V Číně byl kolem roku 300 vynalezen alchymisty slzný plyn, kouřové pumy, kuše/samostříl viz rok 402.

Východořímské rychlé galéry, dromón, dromónes, měly c. 36 metrů zdély, necelých pět metrů šíře a ve dvou patrech po padesáti veslařích. Lodě-běžci měly na palubě třicet až padesát- vojáků a od roku 678 n. l., kdy zahnaly Araby od říšského hlavního města, byly vybaveny dodnes záhadnou zbraní, jakýmsi plamenometem s pozdějším označením „řeckým ohněm“, výbušnou směsí síry a ledku hořící i pod vodou, původně hygron pýr, tekutý oheň.

Vynález architekta a "alchimisty" Kalliníka z Héliopole (libanonské) z roku 671 zajistil Východořímanům dlouhá staletí převahu na moři; sehrála roli první odstrašující zbraně lidstva proti Arabům při obléhání Konstantínopole v letech 674-678. Složení tekuté směsi se prý ztratilo roku 1204 při plundrování Konstantínopole křižáky.

Vlastní vynález plamenometu jako zbraně je starší. Boióťané ho použili při obléhání Délia v zimě roku 424 proti Athéňanům. Podle Thúkýdidova popisu se zařízení na kolech skládalo z mohutného trámu rozříznutého podél a vydlabaného. Z jedné okované strany k němu byl železnou trubkou připojen kotel plný řezavého uhlí, síry a smůly, z druhé strany se do zařízení foukal vzduch měchy.

Z okované strany létaly plameny na obránce na valech, kteří ve strachu před ohněm opouštěli posice. V klasické době není o zbrani další zmínka, třebaže v případě Boióťanů jim pomohla k vítězství.

První bojové nasazení neživých „vojáků“ v pozemním boji se událo v polovině června 2007 v Iráku. Američané použili tří robotů o výšce jednoho metru, vyzbrojených kulometem a nočním viděním s pásovým pohybem. První na dálku řízená bezpilotní létouny, drones, byly použity k pozorování v prvním americkém tažení do Iráku roku 1991.

Na živé cíle útočily poprvé koncem roku 2001 při americké akci proti Talibanu a al-Ká´idě na afghánsko-pákistánském pomezí, od roku 2009 v denním nasazení, roku 2011 také nad Libyí. V polovině roku 2011 měli Američané k disposici na devět tisíc "čmeláků", deset let předtím padesát kusů.

Aby armáda zasahovala v civilních záležitostech jako při katastrofách, během zásobovacích kolapsů apod., není ze starého věku známo. Všechna vojska, občanská i žoldnéřská, byla ryze bojová uskupení. Snad s jednou výjimkou: když se na Baleárách rozmnožili králíci, žádali ostrované Augústa, aby jim poslal "vojenskou pomoc".

První plně profesionální armády s plně unifikovanou výzbrojí a výstrojí stavěli hellénističtí mocnáři. Zdokonaleny byly vojsky pozdní římské republiky a principátu. Výroba pro armádní potřeby tvořila důležité průmyslové odvětví: část výstroje si legionáři platili sami.


vojevůdci, jednoocí, viz tam

vojsko, římská armáda, viz legionáři, žoldnéři

Vokátové, Vocátés, kelt (?, ibérský) kmen v Aquítánii, dn. kraj Bazadois§ 56

Volaterrae, m. v sev. Etrúrii, etr. Velathri, dn. Volterra§ 539, 82

volba krále vojskem§ 283
volby, kněží§ 145, 104

volby, kampaň předvolební§ 181

Na rozdíl od hellénských zvyklostí, kde se část úřadů každoročně losovala, Římané volili do všech. Třebaže občanů bylo na vrcholu republiky několik set tisíc, vlastních voleb se účastnily řádově tisíce Římanů: žili v Římě, nebyli daleko, zajímalo je to, nežili na venkově apod. Konsuly, praetory a censory volily 193 comitie centuriátní sestavené na základě majetkového censu. Centuriátní komicie též potvrzovaly státní smlouvy a války. Ostatní úředníky zvolila comitia tribúta (35), do nichž byli zařazeni všichni občané (i kdyby sídlili jinde v Itálii a v provincii). Nevolený senát, v němž zasedalo (původně) tři sta Římanů, kteří vykonávali nejvyšší státní funkce, byl jediný zařízený na rozpravu. Měl autoritu, odtud vycházely návrhy zákonů, což nicméně směly dělat též lidové sněmy.

Senát však nebyl parlamentem a ani žádnou formou moderní vlády: to by vládní systém konsulů-praetorů-quaestorů a aedilů. Lid každoročně volil deset tribúnů lidu se širokou pravomocí, s právem předkládat návrhy zákonů a vetovat senátní usnesení. Volení censoři, obvykle jednou za pět let na dobu osmnácti měsíců, aktualisovali seznamy občanů, senátorů a rytířů/jezdců a konali majetkový census. Kontrolovali smlouvy týkající se státního majetku. Na rozdíl od moderních dob, starý republikánský svět v jednom kuse o něčem hlasoval.  

Na politiku bylo ovšem třeba mít. To ve všech dobách. Náklady na zábavu Římané nešetřili. Vedle subvencovaných potravin tvořily dominantní položku "sociálních výdajů" státu a magnátů. A bylo to výsostné politikum. Rozptýlení, pohoda z bezstarostné zábavy, radost z podívané na sebe, to bylo v antické době a u Římanů především dominujícím životním kredem. Ukazovat se, na to se vynakládaly summy, třebaže na ně příslušný vašnosta právě neměl. Půjčil si, nebo někomu vlezl do zadku. 

Kdo se ucházel o veřejný úřad (ambitus, kandidatura), se musel hodně ukázat. I když na to byly zákony. Zastupitelská demokracie v Římě a jeho provinciích nestála na pravidelně omílaných heslech, ale na finančně velmi náročné volební kampani. Kandidát a jeho přátelé – mazanější z vlivných Římanů a provinciálů posílali do politiky někoho jiného – dávali pozornosti-dárky, sliby veřejných zakázek a pochopitelně hry. 

Náklady na jakékoli další akce v úřadu nesli v Římě i provinciích „úředníci“. Volič si pamatoval jméno kandidáta jen díky jeho hrám, štvanicím, divadlem (ovšemže obvykle vulgárním a obscénním). Uchazeči o konsulát ohlašovali kandidaturu za vrcholné republiky rok dopředu před volbou. Smýšlení lidu bylo nejlépe poznat na divadlu a na hrách v circu, jak byli uchazeči o úřady vypískáváni, vytleskáváni apod. Původně však vypadala předvolební kampaň velmi prostě. Kandidát, petítor, s ostatními, competítórés, vyšli v bílém/candidátí na veřejná prostranství v doprovodu přátel, déductórés, a rodinných klientů, sectátórés, aby lidu sdělili, co mají na srdci. Lidi, které potkávali cestou, oslovovali jménem, ačkoli ho nikdy nespatřili: k tomu sloužil nomenclátor, obvykle otrok pamatující si kde koho.

Zákony regulovaly volební korupci. Uchazeči o podporu lidu dávali svými lidmi rozdělovat peníze, pozornosti, službičky a služby. Říkalo se tomu rovněž ambitus, řec. dekasmos/dekadzó, podplácet. Několik zákonů krotilo snadné získávání hlasů, soudy za volební korupci konce nebraly. Zákon Corneliův a Baebiův z roku 181 stanovoval, že usvědčený korumpátor se nesmí deset let ucházet o žádný úřad/léx Cornélia Baebia dé ambitú. Calpurniův zákon stanovil roku 67 peněžitý trest a k tomu celoživotní zákaz vykonávání voleného úřadu a Ciceronův zákon z roku 63 přidal trest vyhnanství. Stanovil, že kandidát nesmí dva roky před volbami pořádat veřejné podívané a zaměstnávat lidi na ovlivňování občanů.  

Voliči se ucházeli o přízeň různých původně náboženských (také pohřebních, coll. funeráticia) nebo řemeslnických spolků, collégia a sodálitátés, podporující kandidáta v terénu. Jmenovaly se podle svých vůdců a mívaly velkou moc. Pokud se spojily s kriminální činností, terorisovaly Řím, srov. např. party Clódiovy a Milónovy.

Politické spolky/kluby, z dnešního hlediska politické strany, byly poprvé zakázány senátem na popud diktátora Sully roku 80, pak podruhé roku 64 (zákonem Fufiovým), roku 58 obnoveny Clódiem (lex Clódia dé sodálitátibus) a o tři roky později znovu zakázány zákonem triumvira Crassa (lex Licinia de sodáliciís). Republikánský systém nepřežily.

Srov. factiónés pod dostihy a hetairie u Hellénů. Partajnictví se u Římanů začalo rozvíjet v desetiletích po pádu Karthága a lze to vyložit jako náhradu za vnějšího nepřítele i jako vyostření domácích hospodářských poměrů.

Během reforem bratří Gracchů se objevily zárodky partají a násilnických gangů. Ale už v poznámce k dění roku 304, kdy byl kurulským aedilem slavný písař Cn. Flavius a censorem Q. Fabius Maximus, se v Liviovi praví, že urozeným Římanům se postavila "partaj z náměstí", factió forensis, zřejmě náladové lidové shluky nepřátelské aristokratům a dalším vlivným lidem třeba i plebejského původu.

Před volbami stoupávaly úroky ze čtyř na osm procent/měsíc. Býval to reakce bankéřů na předvolební koalice dvou silných kandidátů, jak se stalo roku 54 (coitió). Byl velký zájem o půjčky a slabší nemohli držet krok. Peníze byly výhradně na korupci (tehdy kandidáti slíbili, že do centurií, které hlasují jako první, rozdají deset milionů sésterciů).

Intelektuálové si na korupci stěžovali, ale římský volební systém ji měl přímo integrovanou: platila zásada „ukázat se a mít přátele“. Proto se kritisovala korupce jen tehdy, když to bylo příliš přes míru (nebo ji provozovala konkurence).

Gusto občanstva rostlo a jejich náklonnost bylo možné získat pouze majetkem a štědrostí. V císařské době a se svolením principa-císaře se veřejnosti na své náklady představovali lidé po celých provincích, někdy dokonce po několika naráz. Gordiánus Starší (později vládl krátce v březnu a dubnu roku 238 n. l.) vypravil třídenní divadelní hry a juvenálie ve městech Kampánie, Umbrie, Etrúrie, v Pícénu a ve Fláminii.

Na hrách si žádný z Římanů netroufal šetřit. Císař Hadriánus pořádal dokonce v Athénách štvanice, ačkoli circový způsob zábavy nebyl u Hellénů populární: zato císař měl rád Athény, a chtěl se jim nějak odvděčit… V Římě byl při rozdávání dárků při hrách do hlediště Hadriánus původnější: lidé dostávali v amfiteátru koření, tedy drahý indický import…

Volební circus v císařském Římě záhy ustal. Principové úředníky začali jmenovat a lidu „ubylo“ o další starost. Není informace o tom, že by při losování a volbách ve starém věku došlo k tak kuriosní situaci, jako v amerických presidentských volbách roku 2000, kdy se několikrát přepočítávaly hlasy jednoho volebního okrsku na Floridě a těchto několik rozhodlo o vítězství George W. Bushe (rep.) nad Alem Gorem (dem.) ve státu s tehdy 250 miliony obyvatel.

Pozdněrepublikánský Řím měl pro kandidaturu na úřad dokonce spisek, byť původně formou soukromého dopisu. Q. Tullius Ciceró sepsal roku 65 svému staršímu bratrovi Commentáriolum petitiónis, Poznámky ke kandidatuře na úřad (konsulský), a jeho rady ukazují, jak se svět politiky ucházející se o hlas voličů nijak příliš nezměnil: přátelé, přítelíčkové, jejich přátelé a přítelíčkové, politické kluby/partaje, vážené osoby, velké úsměvy a otevřenou náruč…: "Kdo ti projevuje úctu, kdo přicházívá do tvého domu, toho musíš počítat mezi přátele... Lesku ti dodají lidé významní postavením a jménem...". Trochu cti v tom ovšem zůstávalo: "Drž se optimátů, neboť tam jsme vždycky patřili a ani v nejmenším jsme nikdy nebyli populáry."

Velkou roli na konci republiky hráli propuštěnci, bez nich to při shánění hlasů také nešlo. Často fungovali jako prostředníci (sequestrés) nebo jako rozdělovači peněz, aby kandidát nebyl při tom vidě (dívísórés). Q. Tullius také bratrovi klade na srdce, aby nezapomněl, že je v politice "homó novus", nový člověk, z jezdeckého rodu, který ještě neměl velkých veřejných zásluh a svým způsobem arrivista ve vysoké politice i společnosti. Doporučoval advokátovi, aby si stále připomínal: "Jsem nový člověk, ucházím se o konsulát, jsem v Římě, obci vzniklé ze směsi národů...".

Volební korupce nebyla během republiky nikdy nevyřešena (to v téhle věci vyřešil principát likvidací voleb). Advokát Ciceró korupci nazýval státní chorobou, ale nijak ji neléčil: neschvaloval činy protivníků, k přátelům byl shovívavý (T. Annius Miló) a sám si dával od bratra radit, jak s penězmi na podporu kandidatury nakládat.

Fungovalo úplně všechno a jak ukazují nápisy z Pompéjí probíraly se veškeré uchazečovy kvality. Jistá fanynka (nebo záludný oponent?) doporučovala v dialektu: "Zvolte Ísidóra aedilem, nádherně líže, optime cunulincet."

volby, dohody§ 60

volby, průzkum veřejného mínění: podobnou instituci starý věk neznal. Směrodatní činitelé se dokázali obvykle dohodnout tak, aby k překvapení nedošlo. Hellénská demokracie částečně losovaných veřejných úřadů žádnou prognosu nevyžadovala.

Protože pséfísoforos, oprávněný volič, hlasoval (pséfídzein), obvykle hlasovacím kamínkem, pséfís n. pséfos, procesu se říkalo v Helladě pséfoforiá, hlasování, volba, a výsledkem bylo například pséfisma, sněmovní usnesení. Od těchto slov má základ novověká nauka o veřejném mínění před volbami, psefologie, psephology.

Čínští císařové dynastie Čou (1122-221) užívali na průzkum nálad obyvatelstva a ohlasů na vládní politiku „úřadu na sbírání písní“, cchaj-š´-kuan. Zapisoval lidovou tvořivost a z toho u dvora usuzovali na náladu mezi lidem. Dynastii Čou instituce nepřežila.
První průzkum veřejného mínění systematicky prováděl od roku 1936 George Gallup a jeho American Institute of Public Opinion.

Volcae, vide Volkové

Volcátius Sédigitus, filolog a literární historik§ 100

L. Volcátius Tullus§ 1. cos. 66; 2. cos. 33

Voleró§ = Voleró Públilius

Volha§ = Rhá

Volkové, Volcae, kelt. ethnický svaz pův. z gallské Belgie, sídlící v Gallii Narbonské (zde již před hannibalskou válkou po obou březích Rhodanu), tvořen dvěmi větvemi.

Arekomikové (Volcae Arecomicí) měli sídelní město v Nemausum/s (od r. 16 či 15 Colónia Augústa N., dn. Nîmes), od Augusta administrativní středisko provincie (srov. rok 27). Druhým větším sídlem byla Areláte či Arelás, „město u bažin“ (pův. ligurskou osadou s kolonií z Fókaie, kterou roku 535 Ligurové zničili, později emporion Massalských, kterou roku 123 obnovili Římané jako svou kolonii, roku 46 rozšířena Caesarem, dn. Arles).
Druhou větví byli Tektosagové (Volcae Tectosagés) se sídlem v Tolóse (dn. Toulouse).

[Platí-li výklad Caesarova údaje o tom, že Volkové Tektosagové sídlili „kolem Hercynského lesa“, tzn. v rakouském a maďarském Podunají či na západním Slovensku, je možné, že po odchodu Bójů se stali v této oblasti nejvýraznějšími keltskými sousedy germánských kmenových svazů a je možné vzít také v potaz to, že právě v tomto prostoru vznikla etymologie slova Valach, Vlach, tedy germ. označení pro Kelty, srov. sthn. Walah, Walh, střhn. Walch, dn. welsch, nebo dokonce, že dn. moravští Valaši jsou slovanisovaným keltským kmenem původních Volků, od nichž jako od sousedů Dáků přišlo také později na území dn. Rumunska, srov. až pozdní název Valachie, Valašsko]

voló, volónés, "dobrovolníci", státem vyzbrojení otroci§ 216 a viz pod otroci

 

Vologaisés§ = Búlogaisés

Vologésias, m. v Babylónii, viz pod Ktésifón

Volsinií, Vulsinií, Volsinie (pl.), m. v Etrúrii, etr. Velzna. Po zničení V. na pův. místě Urbibentum, Urbs vetus, dn. asi Orvieto, opodál Volsinií noví, dn. Bolsena; ve městě sídlil kult etr. bohyně osudu jménem Nortia, Nevortia (= Atropos)§ 539, 392, 391, 282, 265, 264

Volskové, lat. Volscí, Vulscí, latinská národnost§ 578, 534, 495 - 490, 488, 485 - 483, 471, 470, 468, 464 - 462, 459, 449, 443, 441, 431, 430, 423, 413, 409-408, 406 - 402, 397, 396, 388, 386, 385, 382, 381, 378, 346, 345, 341, 327, 125

L. Voltacílius Pitholáus, učitel řečnictví a historik§ 50

Voltumna, celonárodní, „federativní“ bohyně Etrusků; v její svatyni dvanáctičlenná federace sněmovala§ 539

Volturnum, Vulturnum, m. v Kampánii, Castel Volturno; zde slaven svátek kampánského říčního boha Volturna či Vulturna, o. nymfy Iúturny - Volturnália§ 423

P. Volumnius, praef. týlových jednotek/fabrum§ 43

 

P. Volumnius Amintínus Gallus§ cos. 461

L. Volumnius Flamma Violéns§ cos. 307 a 296

C. Volusénus Quadrátus, voj. tribun§ 51

 

L. Volusius Sáturnínus, cos. suff. 12

 

Volux, s. Bokcha I.§ 106

 

Vonónés z Parthie, řec. Onónés, syn Fraáta IV.§ 10
Vonónés ze Sakastánu, viz Onónés

voňavky, viz pod móda

Vopiscus§ význam: dvojče, které přežilo sourozence

Flávius Vopiscus Syrácúsius, biograf§ 27

vousy, plnovou, kníry, viz pod móda

vosk včelí§ viz pod včely

 

vražda, příbuzného, viz příbuzní, vraždy neduživých novorozeňat viz hesla Sparta a ženy
vražda, obecně, vide passim v CSD
První vraždou dějin zprostředkovanou televisí v přímém přenosu milionům diváků Ameriky byla 24. listopadu 1963 střelba Jacka Rubyho, kterou zabil Lee Harvey Oswalda obviňovaného z vraždy presidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho spáchané dva dny předtím.

vrtulník, helikoptéra, viz cestování

vši, smrt na ně§ 78
Morbus pediculosus, scabies, lékař. phthiriasis: chronické zavšivení způsobené druhem zákožky, roztoče (Harpyorhynchus), který byl pokládán za vši; nešly odstranit a zavrtávaly se do kůže a svalů a způsoboval hrozné puchýře. Na vši zemřel podle jedné tradice stoletý filosof Démokritos Abdérský. V moderní společnosti a medicině již neexistuje, o vších při založení Tarentu viz s. v. a poprava oběšením, Kallisthenés.
O jiném smrtelném působení vší viz pod války (Napoleon).

vtipy, žerty, anekdoty:

Vyprávění žertovných příběhů a vymyšlených historek s vtipným zakončením patřilo ke standartní zábavě každé hellénské společenské hostiny a pijácké zábavy (viz hostiny). Postupem doby se dokonce vytvořila skupina profesionální žertéřů - šprýmařů, resp. přednašečů vtipů - veřejných bavičů, kteří se bavením společnosti více či méně smyšlenými příběhy živili. „Vyvinuli“ se z tzv. parasítů, příživníků, což byla v Athénách původně vážená činnost: parasíty byli lidé, kteří kněžím kultu pomáhali při obřadech, hlídali posvátné obilí, za což dostávali část obětních darů a jedli spolu s kněžími v chrámu.

Tato činnost se dílem postupem doby zcela sekularisovala a z parasíta se stával náš známý parasit: byli to lidé, kteří „vymetali“ stoly bohatých spoluobčanů a přitom dokázali společnost pobavit. Parasítos byla jednou z povinných postav komédie, obdoba novověkých negativních bezcharakterních vyžírků (a to i v politickém smyslu).

V Athénách existoval ve 4. století „klub žertéřů“, sběratelů kuriosit, anekdot a příběhů. Podle jejich počtu se mu říkalo „šedesátka“, hexékonta. Sídlila v gymnasiu Kynosarges na athénském předměstí, kde později Antisthenés založil a podle gymnasia pojmenoval novou filosofickou školu - kyniky, „psy“.

Podle zprávy Athénaia z Naukrátidy (2. století n. l.) v díle Deipnosofistai („sofisté, mudrci na hostině“) vyplatil Filippos II. uvedené athénské společnosti talent stříbra za to, že mu pošlou sepsanou svou sbírku vtipů.

Anekdoty, vtipy, vtipné výroky a veselé příběhy jsou obsaženy v životopisem slavných mužů. Sbírka 264 vtipů pod názvem Filogelós ek tón Hierokleús kai Filagriú grammatikón, Přítel smíchu, výbor z grammatiků Hieroklea a Filagria, pochází až ze 4. st. n. l. Oba jmenovaní nejsou odjinud známi a předpokládá se, že sbírka měla vzor v díle mímografa Filistióna z doby kolem přelomu letopočtu.
Latinské vtipy, dicta, prý sbírali Cato St., Caesar a Cicero.

Vulca z Véjí, etruský sochař§ 507, srov. pod vlčice

vulcánália, volc-, svátek Vulkánův 23. srpna§ 153, 20

Vulcí, m. v Etrúrii, etr. Velch-, řec. Olkion; do území státu Vulcí patřila i Cosa a Statónia, dn. Poggio Buco§ 539
V. vzniklo spojením několika vsí kolem roku 700, největší etruské mohylové pohřebiště, středisko Aineiova kultu, který byl odtud zřejmě převzat Římany.

vulkány, sopky, viz Pompéií

Vult-, viz Volt-
Vulturnália, viz Volturnum

vůz, vozová jízda, viz dostihy

výcvik, zákl. vojenský v Athénách§ 334

Východní Čou§ = Čou

Východní poušť, arab. as-Sachrá aš-šarqíja, viz pod Západní a Arabská. Núbijská poušť v Súdánu je její jižní částí

výchova státní u Hellénů, viz Athény

výdaje, státní, rozpočet, viz pod daně

vydání velitelů nepříteli, praktikováno římanským senátem, aby nemusel dodržet podmínky mírové dohody, uzavřené poraženými veliteli vojsk s nepřáteli v poli pod tlakem porážky§ 321, 236, 136

vyhnanství, srov. pod petalismos a ostrakismos
vyhnanství, v Římě, exilium/exsilium§ 148, 105, 70, 60, 52, 38

Běžný tvrdý trest starého světa. U hellénského ostrakismu a petalismu zůstávala zachována občanská práva, exil byl časově limitovaný. Přísnější formy znamenaly vyhnanství doživotní. V Římě se občan vyhnul soudu hrozícímu vězením odchodem do exilu. Pokud byl trest doprovázen zákazem vody a ohně, interdictió aquae et ígnis, čili nesměl mu nikdo z Římanů poskytnout přístřeší, byl exil věčný a doprovázen propadnutím majetku a ztrátou občanských práv; viz první takový případ v podnikatelské praxi s podvody kolem státních dodávek roku 212, srov. tam. Mírnější formou exsilia byla relegace, relegátió, při níž potrestaný nepřicházel o majetek ani svá občanská práva. V tomto případku odcházel do exsilu na své náklady (srov. básníka Ovidia), při deportaci, déportátió, byl na místo nuceného doživotního pobytu dopraven.

Před římskou mocí nebylo ve Středomoří kam se ukrýt. Jako kdysi prchali Helléni postižení občanskými nepokoji a válkami v mateřské Helladě na východ k Seleukovcům, odcházeli do exilu Římané před vítězi interních válek do zemí ovládaných Parthy. Když L. Septimius Sevérus porazil v občanské válce roku 194 n. l. C. Pescennia Nigra Iústa, odešlo do parthského exilu mnoho Nigrových vojáku a usadilo se v Mesopotamii. Před hněvem Tiberiovým za to, že byl v příliš dobrých vztazích se Seiánem, se dal na cestu z Říma za Eufrát jistý Rubrius Fabatus. Čím jinak vynikl a co vůbec provedl, známo není, ale vojáci ho dopadli na lodi před Sicílií a vrátili do Říma. Dostal stráž a kupodivu přežil: historik Tacitus si myslel, že na něho princeps prostě zapomněl. Fabatus je pravděpodobně první Říman a Evropan trestaný za to, že se pokusil opustit svůj rodný stát a jeho totalitní režim vojenské diktatury. Nevíme, jestli si uvědomoval, že v parthské říši soupeřících feudálů a obvykle slabého arsakovského monarchy by to asi moc nevyhrál, ale určitě byla Seleukeia Tigridská lepší adresa než nějaké germánské sídliště za Labem nebo chamsínem zasypávaná osada saharských Garamantů.

Že při vynucené emigraci až tolik nehrají civilisační rozdíly rozhodující roli, ukazuje příklad Poláků, kteří odešli do exilu před ruskou okupací země. Na asijském břehu Istanbulu roku 1842 (v té době v Čechách vznikl Plzeňský Prazdroj) založilo kníže Adam Jerzy Czartoryski polskou osadu zvanou buď Adampoli nebo Polonezköy/Polská ves. Usedlost posílili polští a údajně také čeští žoldnéři v tureckých službách po krymské válce. Začátkem 21. století měla na čtyři sta obyvatel a z nich desetina plynně polsky hovořila. Jméno si turečtí Poláci udělali chovem vepřů a prodejem vepřového liberálním tureckým muslimům.  

Pravým opakem exilu a vykazování z Města bylo omezení pohybu po Římě, které zavedl císař Claudius. Jeho forma „domácího vězení“ znamenala zákaz vzdálení se z Města ke třetímu milníku, tj. na 4,5 km od hradeb.
Vyhn. není „dobrovolné“ jako emigrace nebo migrace, viz tam.

vychovatel, viz škola

vykání, viz pod princeps

výkupné, viz únosy

vylodění, viz námořní invase, loďstvo

vyslanci, viz diplomacie

výstavy, výstavnictví, „expo“, výroční veletrhy, umělecké výstavy a podobné akce starý věk neznal a nepořádal; každodenní tržiště, agorá a forum, podobné akce nahrazovaly.

vyvraždění, příbuzných, viz příbuzní
vyvraždění, soků na stadionu, viz pod stadion
vyvraždění, masové, viz pod terorismus

vyznamenání, viz pod věnce