Z

Záb(as) Horní a Dolní, ř., viz Lykos

Zábadaiové, arabský kmen v Koilé§ 144

zabavení majetku, konfiskace, v Římě§ 105

Zabdibélos, šejk Nabatajů, první z Arabů ve vysoké hellénistické politice§ 217

Zabdiél alias Dioklés, nabatajský šejk§ 145

Zabdikéné, kraj a knížectví v severní Mesopotamii severně od Adiabény§ 331 a srov. pod Bézabdé

 

zabezpečení sociální, viz pod důchod


Zabibé z Qedaru, arab. královna§ 740, 734

Zabinás§ = Alexandros II. Zabinás, k. v Syrii

zadluženost, viz dluhy, dlužníci

Zadeni, Zaden, bůh kavkazských Ibérů§ 110

 

Zádokovci§ = Sádokovci

Zadrakarta (pl.), m. v Hyrkanii§ 330

 

Zagreb, hlavní město Chorvatska, něm. Agram, z „am Graben, č. Záhřeb, není v CSD

Zagros, pohoří v Kurdistánu, řec. Sagartie, viz rok 2119.

 

záhady starého světa, "záhadologie" jako disciplina pěstována nebyla. Starý svět si vystačil strašidly, bubáky všeho druhu a povídáním o banditech a pirátech, popřípadě zaručenými informacemi o tom, kdo koho otrávil, dal odstranit, vyvolal duchy, aby se dozvěděl o svých osudech anebo, a pak šlo o krk, panovníkově budoucnosti.

Záhady, které změnily svět

„Kdyby“, jsou chyby, se říká. Spekulace na thema, proč a jak by co dopadlo jinak, než jak to dopadlo, jsou však nesmírně dráždivé. Hledání „skutečné pravdy“ má velký podíl na literatuře „faktů“ a lidé často nedokáží mezi fikcí a doložitelnou skutečností rozlišovat. Úspěch amerického literáta Dana Browna (46) je toho příkladem.

V největší z imperialistických válek západního Středomoří drtil Kartháginec Hannibal římského protivníka přímo v jeho Itálii. Když v proslulé bitvě u jihoitalských Cann 2. srpna 216 př. n. l. padlo na šedesát tisíc Římanů, byla to nejhrůznější porážka v jejich předkřesťanských dějinách. Hannibal s keltskými spojenci měl cestu na Řím volnou: metropole italské říše neměla po ruce vojáky.

Hannibal to ale neudělal. O pět let později se projel osobně na dohled římských hradeb („Hannibal ante portas!“), a znovu nezaútočil. Už staří nevěděli, proč. Spekulovali například, zda se nezalekl „velikosti Říma“. Rozhodně se dnes ve školách učí časování čtu, čteš, čte jako lego, legis, legit, a nikoli jako (s aramejskou pomocí) kitbet, kitabtá, ktáb. Namísto románských jazyků bychom možná měli více jazyků semitských vzešlých z punské foiníčtiny, která byla blízká staré hebrejštině.

Podobně revoluční „jinak“ mohlo vyjít z hellénistického východu. V červnu roku 336 př. n. l. se makedonský král Filippos II. ženil, posedmé a naposledy. Jeho „hlavní“ manželka Olympias, matka následníka trůnu Alexandra III., jemuž pak dějiny budou říkat Veliký, byla opět ponížena mladší sokyní a ještě k tomu těhotnou.

Jméno Filippova vraha známe, ale poněvadž byl na místě ochrankou ubit, nevíme, proč vraždil. Prý z osobní nevraživosti, prý byl najat Olympiadou, aby se pomstila, nebo aby zachránila svému synovi trůn. Tím dala dvacetiletému Alexandrovi příležitost změnit svět, spojit hellénský svět s Orientem. V opačném případě by nevznikl universalismus, zahrnující mimo jiné dojem sounáležitosti západu s východem a nevznikly by podmínky pro vznik křesťanství, hellénisovaného judaismu.

Podobná „kdybyová“ záhada se udála 2. září roku 31 př. n. l. před západním řeckým pobřežím. U mysu Aktia u dnešní Prevezy proti sobě stály legie obou soků římské občanské války C. Octaviana a M. Antonia, nejsilnější armády tehdejší Evropy. Na souši se však do sebe nepustily. PO boku svého milého Antonia plula v čele egyptské flotily královna Kleopatra.

V rozhodujícím okamžiku obrátila poslední z vládnoucích potomků Alexandrova generála Ptolemaia a uprchla z bojiště. Proč, není známo. Antonius, který chtěl sídlo římské říše přenést do Alexandrie, za ní. Také nevíme, proč.

Jeho legie na souši se pak vzdaly, neboť byly bez velitele. Vykládalo se to jako příběh velké lásky. Nám ale z toho vyplývá, že se u Aktia asi rozhodlo o tom, že západní „římský“ svět vzešel z latiny a nikoli řečtiny, jak se hovořilo na východě.

vyšlo v časopisu Týden 15/11



Zahrada, řec. Képos, jméno Epikúrovy školy filosofické, viz v příloze O Epikúrovi§ 306, 270, 250, 110, 43

zahrady, v Římě
hortí Sallustiání§ 47, 35
Mons Pincius (it. Pincio), který nepatřil do původních hranic Říma, ale ocitl se v Auréliánových hradbách, býval koncem republiky nazýván collis horticulórum, pahorek zahrádek. Na něm totiž měl villu L. Licinius Lúcullus, poblíž Sallustius, v zahradách se spouštěla Valeria Messalína a zde také byla zabita.

záhrobní hry, viz gladiátorské h.

Zakarjá, Zekarjá z Israéle, k.§ 747

záchody, toiletty, viz lázeňství

zajatci, jejich mučení u Hellénů; srov. pod ukamenování§ 224
Neexistovaly mezinárodní konvence v zacházení s válečnými zajatci. Buď byli po podpisu míru propuštěni domů, nebo je příbuzní vykoupili, nebo propadli právu válečnému a byli zotročeni. Poslední možnost praktikovali Římané a celá vojska, tisíce a desítky tisíc mužů, prodávali na práci, srov. osud seleukovských vojáků a jejich sicilské vzpoury, povstání mithridátovských vojáků pod Spartokem a zbohatnutí lidí jako Dívus Iúlius.

Nikdy ve starověku však nedosáhly počty zajatců takových rozměrů jako za první světové války. Na východní frontě zajali Němci a Rakušané na 2,7 milionu Rusů, naopak Rusové dva miliony Rakušanů a 167 tisíc Němců (také zde později zajatci zafungovali jako povstalci).

zákony/zákonodárství států hellénských, ústavy§ = viz jednotlivé obce a pséfisma
zákony, nejstarší v Evropě, srov. pod Dréros§ 480
zákony XII. desek v Římě, legés duodecim tabulárum§ 451 – 449, 65
zákony, v Číně§ 545, 513
zákonodárství, v Římě, viz lex, instituce (senát, jezdci apod.)

Zakur z Hamath, k.§ 740

Zakynthos, ost. v Iónském moři, dn.  Zakinthos nebo Zante§ 530, 491, 456, 455, 431, 430, 374, 358, 357, 217, 212, 206, 191, 86
Zakynthos, Zakythion§ = Saguntum v Hispánii

Zaleukos z Athén§ arch. 150 nebo 149
Zaleukos§ = Seleukos
Zaleukos z Epizefýrských Loker, zákonodárce§ 700, 663, 660

Záliv, totiž Perský či Arabský§ 324, viz i pod Arabský záliv, Rudé moře, Charakéné atd.

Zama, dvě starověká města v dn. Tunisku: 1. m. v Numidii, pozd. Zama régia, „Královská“, nebo také Meidzón/Maior, "Větší", kartháginské a později numidské m., jz. od Karthága, jehož přesná poloha nebyla dosud zjištěna; 2. Zama minor, „menší“, dn. Jama. U které z nich byla vybojována bitva mezi Scipionem a Hannibalem, známo není§ 202,108, 41

zámek, dveřní, viz pod dveře

zaměstnanost, vit obilí, ceny

Zamua, též Alše či Alzia, již. od jez. Urmia, pozd. Sóféné, původ. churrit. země§ 774, 714, 107

Zanklé, m. na Sicílii (zanklon, „srp“, nepravidelný tvar "zanklion", zde v případě pobřeží), pozd. přejmenováno na Messénu, viz; založeno ze sicilského Naxu§ 756, 730, 717, 667, 664, 498, 494, 491, 467, 461

Zanzibar, Zandž§ viz Zingis

Západní Čou§ viz Čou

Západní poušť, arab. as-Sachrá al-gharbíja, Egypt západně od Nilu, srov. pod Východní poušť§ 331

zápas§ = viz palé
zápasy býčí, v aréně s člověkem doloženy už za císaře Claudia. Za něho při hrách honili thessalští jezdci po circu divoké býky, vyskakovali na ně z koní a strhávali je za rohy k zemi. Doloženy jsou v pěší podobě (dn. corrida) o dvě staletí později za Galliena, který zlomyslně vyznamenal zápasníka za to, že desetkrát býka netrefil (není v CSD).

Zabíjení býků, corridu, nelze zřejmě spojovat se eneolithickým matriarchálním kultem přeskakování býků mezi rohy, srov. Krétu. V Koreji se naopak z éry Tří království (57 př. n. l. až 668 n. l.) dodnes tradují zápasy býků v aréně bez lidské účasti. Ve švýcarském Vallais/Wallisu se baví zápasy krav. 

Zapotekové, národ v Mexiku s centrem ve státu Oaxaca§ 500
Zapotecky hovoří dodnes zhruba milion lidí v MEX. Jejich nejslavnějším mužem byl první indiánský president Mexika Benito Juárez (1806-1872), který dal popravit Francouzy provolaného císaře mexického Habsburka Maximiliana I. (1864-1867).

Zaradros, viz Hyfasis

Zaragoza§ = Caesaraugusta

Zarangai, Zarangiáné§ = Drangové, Drangiána

Zarathuštra, Zarathustra z Baktrie (nebo od Urmijského jezera?), řec. Zóroastrés, Zóroastér, zóroastrianismus, íránský (médsko-bakterský) prorok§ 569, 522, 521, 190, 141

Kněz, osvícený podle tradice bohem Ahúra Mazdou, "Moudrým pánem". Podle jednoho datovacího údaje byla jeho akmé 258 let před Alexandrem. To by mohlo znamenat, že žil v letech 628 až 551; Z. získal na svou stranu jistého Vištáspu, zřejmě krále chorasmijského, když mu bylo čtyřicet let, tedy roku 588.

Z. snad pocházel z médských Rhag a do Chorasmijského království odešel až se svou novou vírou. Do konce života žil na dvoru jeho panovníka.
Víra nebyla plným popřením tradičního íránského polytheismu, nicméně Ahúra Mazda či Ahúra Mazdá se stal ústřední postavou království spravedlnosti slibující nesmrtelnost. Nelze popřít, že Z. nebyl první, kdo na území pozdější perské říši odmítl íránský pantheon. Oposice proti jeho formě monotheismu byla zpočátku velká, v perské říši se prosadil polytheismus. Z. přestál hellénismus a udržel se po celou parthskou dobu. Se vznikem sásánovské Persie po roce 224 n. l. se z. v Íránu stal oficiálním kultem. Z logiky monotheismu vyplývá, že nyní panovníci a kněží pronásledovali jinověrce (křesťanství, mánícheismus a buddhismus, viz rok 276+ a 302+).

Ahúra Mazda je tvůrcem nebes a země, tedy spirituálna a hmoty. Je zdrojem změny světla a tmy, neohroženým zákonodárcem, středem přírody, tvůrce všeho morálního řádu a nejvyšší soudce. Gáthy (Gáthás), zóroastérské texty snad z části dokonce prorokovy, nezmiňují žádnou z bohyní kolem Ahúry Mazdy, ale je otcem božských tvorů kolem sebe, daivů/nebešťanů, jako Ducha svatého, Pravdy, Správného myšlení, Oddanosti. Chšathra je svět, panství, které jednou přijde – království na zemi.

Monotheistickou, resp. přesněji henotheistickou, redukci Zóroastérova íránského polytheismu úzce spřízněného s hinduismem vyvažuje Ahura Mazdův protiklad Ahriman, princip zla. V Zóroastérově dualismu vládne království lži, obývané zlými duchy, jejichž rodičem je ovšem také Ahura Mazda. Kdo z lidí optuje pro lži, propadá všemu zlu a čeká ho miserie pekla. Svět je tak rozdělen na dva nesmiřitelné tábory.

Z. zakázal jakékoli oběti Ahrimanovi a daivům, zřejmě omezil sakrální intoxikaci omamnými nápoji před oběťmi, ale nezrušil zabíjení živých obětin u oltářů. Obnovil starý kult ohně s ústředním chrámem.

Minulost rozdělil na čtyři éry po třech tisíciletích. Kdesi v nekonečnu existují Ormazd, bydlící ve světlu, a Ahriman, žijící pod ním ve tmě. Na konci první éry překročil Ahriman prázdno, které je dělilo, a napadl Ormazdu. Protože věděl, že boj je nekonečný, uzavřel Ormazd s Ahrimanem na čas spojenectví. Ormazd pak povolal Ahuna Vairju, nejsvětějšího ze zóroastérských kněží, jenž prý má v sobě zárodek veškeré víry.

Zděšený Ahriman spadl do propasti, kde proležel dalších tři tisíce let. Během této doby Ormazd stvořil nebe, vodu a zemi, rostliny, prvotního vola a muže jménem Gajómart. Duším lidí v předexistenční fázi, fravašis, Ormazd nabídl výběr mezi věčným zůstáním v embryonální stavu a inkarnací do fysického světa pro dosažení vítězství nad Ahrimanem. Vybrali si zrození a válku. Ahriman mezitím stvořil šest démonů.

Na konci druhého třítisíciletí prorazil štván prvotní ženou Ahriman nebe a zničil Ormazdův svět. Zabil Gajómarta, z jehož těla vzniklo lidstvo a kov, a vola, z něhož povstal dnešní živočišný a rostlinný svět. Ve třetím třítisíciletí Ahriman triumfoval v materiálním světě, ale padl do Ormazdovy pasti a byl donucen, aby se sám zničil. Začátek poslední éry přivedlo na zemi narození Zóroastérovo a vznik nového náboženství.

Konec každého millennia prý značí příchod nového spasitele, nástupce Z. Třetí a poslední nástupce přijde s posledním soudem, nápojem nesmrtelnosti, vkročení do nového světa konce času, který se od nekonečného vzdálí a znovu s ním splyne po dvanácti tisíci letech.

Po Z. smrti vznikla řada legend o jeho životě. Stal se vzorem pro kněze, válečníky i zemědělce, hellénští filosofové ho považovali za mága, astronoma, astrologa, mathématika atd., Židé i s křesťany v něm viděli proroka jakož i heretika. Zóroastérskou literaturu tvoří Avesta, jejíž text je ve starém íránském jazyku zvaném aveština. Pozdější texty jsou v pahleví, ve středoperském dialektu, nebo v perštině.

Zóroastrianismus po dvou a půl tisíci letech dnes funguje v některých isolovaných místech plně mohamedisovaného Íránu. Na začátku třetího tisíciletí ve státu se 66 miliony obyvatel třicet tisíc zóroastriánů; před tzv. islámskou revolucí, tedy za císařství, roku 1979 šedesát tisíc.

Šíité jsou však vůči jinověreckým menšinám v Íránu tolerantní. Stará víra žije však především mezi perskými imigranty v dnešní Indii, tzv. Parsy, Parsí, tj. Peršané. Roku 2004 jich bylo po celém světě podle vlastních údajů 124 tisíc. Žijí hlavně v Bombaji, velké komunity jsou v Bengalúru v Karnátace a v sindhském Karáčí, ale také ve Spojených státech (11 000), UK (5000), v Austrálii (2700) a Kanadě (6000).

Do Indie přišli v 8. nebo 10. st. (roku 936 uprchli po moři) a dlouhá staletí žili v Gudžarátu. Když anglická Východoindická společnost roku 1668 dostala Bombaj pod svou kontrolu a vyhlásila plnou náboženskou toleranci, začali Parsové, známí například tím, že nekouří, Gudžarát opouštět. Parská komunita v rozsahu sto až sto šedesát tisíc hlav je známá mj. podnikatelskými úspěchy ve stavbě lodí a v oborech kolem železnice, železářství, letectví atd. Nejznámější podnikatelskou párskou rodinou jsou Tátové/Tátá, angl. Tata, pocházející z gudžarátského města Navsari/"Nový Sari", v němž někdy po 1142, kdy bylo založeno, postavili Pársové ohňový chrám, asi nejstarší stojící dodnes v mimoíránských zemích. Od roku 1872 je vybaven knihovnou. Navsari bývá ztotožňováno s lokalitou Narispa na Ptolemaiově mapě. 

President-autokrat Tádžikistánu Emomali Rachmonov (hlavou státu od roku 1992, presidentem „voleným“ od roku 1994) byl v dobách Sovětského svazu komunistou, roku 1997 vykonal pouť do Mekky. Muž s devíti dětmi však přesto začal propagovat zóroastrianismus a dokonce přesvědčil UNESCO, aby prohlásila roky 2002-2003 roky Zarathuštrovým, protože podle něj byl mág Tádžik a z Tádžikistánu pocházel. Tádžikové, jazykově příbuzní s Peršany a jediní s neturkických národů v bývalé sovětské Střední Asii, jsou většinově sunnitskými muslimy (Peršané šíitskými).

Zarbiénos z Gordyény, šejk§ 71, 70

Zariadris, Zariadrés z Arménie, k. a satrapa§ 1. 212, 189, 20, 5; 2. 189, o. Artanův

Zariaspa (pl.), m. a ř. v Baktrii, „Zlatý kůň“, Hellény většinou Baktra nazývané (obojí pl. n.), čín. Ta-Sia, později Po-ťi/Boti (země), resp. Lan-ši/Lan-ši(Lanshi, město), mohamedánský Vazírábád a dn. Balch v AFG; teprve v posledních desetiletích převzal roli metropole severního AFG nedaleký Mazáre Šaríf§ 329 - 327, 208, 206


Zarina, Zarinaia, k. Saků§ 530

Zarmaros n. Zarmanochégás z Bargosy/Baryzagy v Indi§ 19 a viz gymnosofisté a sebevražda upálením

zaslíbení, zasvěcení, lat. dévótió, bohům u Římanů§ 27

Zasobk, wezír§ 664

zásobování, obilím atd., viz obilí

zatajování smrti panovníka, viz smrt

zatmění měsíce§ 671, 413, 406, 331, 218, 63

zatmění slunce, ekleipsis§ 776, 763, 761, 648, 585, 443 (Čína), 406, 404, 394, 361, 331, 310, 262, 218, 190, 180 (v Číně), 141 (v Číně), 136

První narážku v evropské literatuře na efekt zatmění slunce nalézáme ve 20. zpěvu Odysseie, kde básník podává slova věštce Theoklymena, který děsí naduté ženichy Pénelopy hrůzou z budoucí pomsty Odysseovy. Jejich těla prý zahalí tma, všude bude plno mrtvol a „slunce zhasne na nebi a rozprostře se zlá tma.“ Nejde-li o běžnou věštebnou visi, měl podle astronomů Homér zaznamenat zatmění z 16. dubna 1178, čímž by se zhruba verifikovalo datum pádu Ília roku 1184, nikoli již 1250 (ačkoli jinak "Odysseovy" počty s rokem 1184 nesouhlasí, byl by to rok 1188, viz pod Troiá).

Nejstarší astronomy popsané zatmění slunce je z 21. dubna 899 z Číny za císaře I-wanga I. (Yi). Ovšem podle pověsti první známé zatmění slunce je (podle nízké datace) už z roku 1952 (NASA ho však neregistruje). Dvorní astronomové Si a Chu císaře Čung Kchanga (Zhong Kang) o něm neinformovali a byl z toho poprask.

Nejstarší popsané v Mesopotamii je assyrské z 15. června roku 763. Nejstarší v evropské literatuře popsané zatmění slunce je ze 6. dubna či 30. dubna 648: Archilochos z Paru bez jakékoli bázně v jednom z fragmentů Tetrametrů: „Nic není neočekávanějšího a podivuhodnějšího nad to, / když Zeus, otec Olympanů,v pravé poledne nastolí noc / přikrytím světla vyzařovaného sluncem.“

O dvě staletí později Hérodotos v 1. knize Dějin praví, že v šestém roce médsko-lýdské války uprostřed bitvy „se ze dne náhle stala noc“. Zřejmě nejslavnější zatmění dějin dne 28. května 585 podle Hérodota předpověděl Thalés z Mílétu, což je zároveň první dochovaná astronomická předpověď učiněná v evropském prostoru. Thúkýdidés popisuje zatmění 3. srpna 431, zatmění 21. června 168 přineslo druhý den pád Makedonie. Bez hrůzy zůstalo zatmění 2. dubna 238 n. l., ale doprovázené zemětřesením.

Onoho zatmění roku 648 se zřejmě hrozně bál babylónský král Šamaš-šuma-ukín. Jeho předzvěsti spočívající ve zlověstných znameních končí slovy: „Ze znamení nešťastných a zlých, které byly pozorovány v mé zemi a království, se bojím, třesu, jsem ohromen hrůzou. Svým vznešeným rozkazem (Marduku) mne nech žít, zanech mne v bezpečí, abych mohl přemýšlet o tvém božství.“

V Assyrii měl pro podobné okamžiky náhradního krále, šar púchi. Při zatmění rituálně přebíral královskou roli skutečného panovníka na sto dnů. Obvykle to byl zajatec, který pak byl rituálně zavražděn, aby ho bohové dostali nějakou náhradu.

Data eklipsí přehledně u astronomů NASA: http://eclipse.gsfc.nasa.gov/eclipse.html

Zatmění slunce a měsíce v antickém Středomoří (s – slunce, m – měsíce)
21. ledna 1190 (s), zatmění, o němž se v Íliadě nehovoří, 28. srpna 1183 (s), rok po pádu Troie, 16. dubna 1178 (s) v Odysseji, údajně zatmění (s) při narození a smrti Romula a při založení Říma v letech 769 (v dubnu a září), 753 (byla dvě, ale v lednu a červenci, nikoli v dubnu; jedno z nich zmínil Homérův vrstevník, epik Antimachos z Teu) a 716 (v únoru a červenci), 6. dubna 648 (s), 28. května 585 (s), 19. května 557 (s), 2. října 480 (s) při stavbě zdi na Isthmu, 17. února 478 (s) při pochodu na Abýdos, 30. dubna 463 (?s), asi roku 451 (?s).

3. srpna 431 (s) na začátku peloponnéské války, 9. října 425 (m) při volbě Kleóna, 21. března 424 (s), začátek osmého roku peloponnéské války, 27. srpna 413 (m), zajetí Níkiovo na Sicílii, 15. dubna 406 (m), požár v Athénině chrámu v Athénách, 3. září 404, vítězství Lykofrona Thessalského (s), 21. června 400 (s),
14. srpna 394 (s), 13. června 364 (s), 12. května 361 (s), 9. srpna 357 (m), 15. září 340 (s), 20. září 331 (m) u Arbél, 15. srpna 310 (s), Agathoklés, 7. listopadu 296 (s), 24. března 294 (s), 20. března 219 (m), 11. února 217 (s) na Sardinii, 6. května 203 (s) v Cumách, 19. října 202,
14. března 190 (s), 17. června 188 (s) s meteoritským deštěm, 21. června 168 (m) před bitvou u Pydny, 5. listopadu 129 (m) zemřel Karneadés, 20. listopadu (?) 129 (s), 15. března 163 (s), 19. července 104 (s),

29. (?) června 94 (s), 3. května 63 (m) za konsulátu Ciceronova, roku 49 (s), když Pompeius odešel do Dyrrhachia a Caesar překročil říčku Rubikon, zatmění (s) prý bylo 15. března 44 při vraždě Caesarově, 13. března 4 př. n. l. (m) při smrti Héróda Velikého,

28. března 5 n. l. (s) se zemětřesením 27. září 14 n. l. (m) zemřel Augustus, 15. února 15 (?s), 29. listopadu 24 (s), snad ukřižován Ježíš, nebo 3. dubna 33 n. l. (m) dtto, 1. dubna 45 (s), narozen císař Claudius, 1. ledna 47 (m), objevil se nový ostrůvek, 30. dubna 59 (s), zemřela Agrippína, 31. května 67 (s), 29. října 68 (m), 25. dubna 69 (m), 18. října 69 (m),
20. března 71 (s), 20. března 71 a 4. března (m), párové zatmění během patnácti dnů za Vespasiána, 21. března 98 (s), 3. září 118 n. l. (s), konsulát Hadriánův, 28. prosince 186 (s), zatmění s kometou za Commoda, 14. srpna 212 (s) v Utice, 7. října 218 (s) za Héliogabala, 5. srpna 240 (s) za Gordiána, 4. května 292 (s) za jmenování Chlóra a Maxima caesary,

31. srpna 304 (m), 6. červenec 316 (s) za Licinia, 6. května 319 (s) pátý konsulát Liciniův, 6. srpna 324 (s), zemětřesení v Kampánii, 17. července 334 (s), eklipsa předpovídaná astrology, 6. června 346 (s), 28. srpna 360 (s) v Mesopotamii za úsvitu, 16. června 364 (s) vypočítána Theónem, 20. listopadu 393 (s), třetí konsulát Theodosiův, 8. července 400 (s), 17. prosince 400 (m),
12. června 401 (m), 6. prosince 401 (m), Alarichova bitva u Pollentie, 11. listopadu 402 (s), pátý konsulát Arcadiův a Honoriuův, 19. července 418 (s), 23. prosince 447 (s), 29. září 451 (m), průlet Halleyovy komety, 28. května 458 (s), 2. března 462 (m),

14. ledna 484 (s), 19. května 486 (s), Proklova smrt, 29. května 485 (s), smrt Gunnerichova, 18. dubna 497 (s), 29. června 512 (s), výbuch Vesuvu, 15. února 538 (s), 20. června 540 (s), 6. února (s) a 17. srpna 547 (m), 3. října 563 (s), 31. prosince 567 (m).

zátopy, viz povodeň

závěť, závěti, podvody, jejich padělání; královské odkazy lidu Říma§ 186, 162, 133, 96, 80, 74, 51

zavšivení§ viz vši

Zazannu na Eufrátu, mí. u Sipparu§ 521

zazdění zaživa§ 469, 427; smrt pro padlé panny Vestiny, viz tam

zázrak, thauma nebo teras (neutr.), lat. míráculum, rés míra, překvapivá událost, pro niž se hledá vysvětlení mimo lidské a přírodní konání, nejčastěji u bohů, passim v římských dějinách při výkladu válečných situací apod. Soupis zázraků se nazýval aretálogie, lidové podání zázraků.

zběhnutí hromadné, viz přeběhnutí

Velmi pozoruhodným zběhem byl nauarchos S. Pompeia Ménodóros alias Ménás: pirát zajat otcem roku 67 sloužil rodině Pompeia Magna, roku 38 přeběhl k Octaviánovi, který ho povýšil do jezdeckého stavu (sic), aby se rok na to vrátil k Pompeiovi a před rozhodující bitvou roku 36 se zase dal k octaviánovcům, viz v CSD. V jeho době a v éře občanských válek však jev tuctový, srov. římské příběhy od Caesara po Augusta, mezi éru diadochů, popřípadě Athéňan Alkibiada.

zbožnění, viz božské pocty, bůh, hérós
zbožnost, viz pod bůh, bohové
T. Lucrétius Cárus (Dé rérum nátúrá v., 1198 sqq.) o ní říká: „Není žádnou zbožností ukazovat se často se zahalenou hlavou před sochami (bohů) a obcházet oltáře, ani rozpínání rukou před chrámy bohů, ani oltáře skrápět množstvím krve dobytčat, ani sliby neproplétat sliby, ale spíše zklidněnou myslí na všechno hledět.“

zbraně, viz vojenská technika

zdi, hraniční valy, ochranné zdi proti nájezdníkům, límes, límités, ploty, zdi a valy s příkopy proti invasorům apod.§ viz odkazy zde níže

Starý věk neznal ostnatý drát, který byl patentován ve Spojených státech až po občanské válce 25. června 1867 a stroj na jeho výrobu roku 1874. Výrazně tehdy zlevnil obranu pozemků a od první světové války se stal symbolem zákopové války.

Systémy valů, zdí, příkopů, zaminovaných území a ostnatého drátu oddělily po druhé světové válce Severní a Jižní Koreu („38. rovnoběžka“), Severní a Jižní Vietnam ("17. rovnoběžka"), zeď dělila Berlín a později na velkých částech hranice mezi NDR a Německem (stavba zdi zahájena 13. srpna 1961; roku 1960 položeny na „vnitroněmeckou“ hranici miny, odminováno definitivně až roku 1990). Něco podobného stavěli Marokánci v letech 1954-1962 proti (tehdy ještě francouzskému) Alžírsku a Jihoafričané (tehdy ještě v režimu apartheidu) roku 1975 proti Mosambiku a dráty se oddělili v letech 1990 a 2004 Indové od Pákistánců.

Jiným typem plotu jsou hranice mezi Mexikem a Spojenými státy na ochranu před ilegálními imigranty: z asi 3100 km dlouhé hranice tvoří drátěné ploty a kamerami hlídané prostory sice menší část, ale ve výstavbě je plot o délce 1125 kilometrů. V roce 2006 bylo ve Washingtonu rozhodnuto o stavbě chráněných hranic s Kanadou.

Systém betonových zdí, valů, plotů a zátarasů postavených po roce 2003 na hranicích Israele s arabským Předjordáním (Cisjordánie, „West bank“) na ochranu před bombovými útoky. V prosinci 2009 začali stavět desetikilometrovou zeď na hranicích s Gazou egyptští Arabové. Aby zabránili arabskopalestinským pašerákům prokopávat neustále tunely, budou zdi dvacet až třicet metrů hluboké. Předchůdcem v budování příkopů opatřených dřevěnou hradbou s věžemi v IL byl král Alexandros I. Iannaios roku 84 (stavba vydržela asi jen několik měsíců, než ji Antiochos, ten, proti němuž byla stavěna, spálil.   

Israelci se později pojistili i proti jižnímu sousedu. Vláda zahájila 22. listopadu 2010 stavbu nové zdi a obranného valu s elektronickým zabezpečením na 266 kilometrů dlouhé hranici s Egyptem. Po roce má být chráněna proti pašerákům a všem, kdo by se chtěl nepovoleně dostat na israelské území: hlasité byly obavy, aby se Israel nestal díky nelegálním přistěhovalcům africkým státem.

Systémy hraničních plotů, zdí, příkopů a zátarasů se staly módou v prvních letech 21. století. Řekové se oplotili proti přistěhovalcům přicházejícím z Turecka, své hranice oplotila Saúdská Arábie a Jordánsko, roku 2015 Maďaři proti Chorvatům a Srbům, oplocuje se Malajsie, východobaltské republiky od Ruska, také Brazílie od všech svých sousedů a Mexiko od Guatemaly: trend směřuje k dalším stavbám. 

Předněvýchodní oblast má ve stavbě valů a zdí bohatou tradici. Zřejmě první zeď proti nájezdníkům postavil čtvrtý panovník III. dynastie urské Šú-Sîn či Gimil-Sîn (vládl asi 2039-2030 př. n. l.). Zeď proti západosemitským beduínům Amorejcům, Amurru, vydržela asi patnáct let, než ji prolomili.
Táhla se dnes neznámými místy severozápadně od Baghdádu. Roku 1871 byl u egyptského Asuánu obnoven kanál z 23. století a opatřen ochrannou zdí ze sušených cihel dlouhou 7,5 kilometrů proti útokům Núbijců.

Po roku 1317 př. n. l. vystavěl chetitský král Muršiliš II. obranný systém proti Kaskům (sever dnešního Turecka). Z řeckých valů jsou nejznámější dva na Isthmu na obranu Peloponnésu (asi 1200 př. n. l. a o osm století později), na Gallipolském poloostrově, ve Střední Asii a na Krymu. Nejznámějším z několika římských systémů o délce 550 km se stovkou pevností a 900 strážními věžemi byla hranice v Germániích, limes romanus, jehož zbytky jsou stále patrné. Jeho obranný význam zanikl po roku 270.

V Číně zahájil po roku 221 (214?) císař Čchin Š’-chuang-ti stavbu nejslavnější z ochranných zdí před nájezdníky, tzv. Velkou zeď, srov. tam. Severně od řeky Chuang-che, Žluté řeky, byla se všemi větvemi dlouhá 6400 kilometrů. Přes dva milióny lidí ji stavělo deset let (sic!) a je to jedna z nejznámějších staveb lidstva. Pozdějšími stavbami mohutněla, nejvíce za dynastie Ming.

Délku zdi úředně přeměřili Číňané v letech 2007-2009 a roku 2012 sdělili, že se táhla napříč patnácti provinciemi a samosprávnými územími v délce 21 196,18 kilometrů. Nejde již o stavbu jednolitou, ale tvoří ji 43 721 kusů, zčásti již jen základy.

Po mongolsko-čínské invasi na Kjúšú roku 1274, viz pod loďstvo, postavili Japonci v zátoce Hakata dvacetikilometrovou kamennou zeď přes dva metry vysokou a 3,5 metru širokou. Roku 1281 přispěla k záchraně císařství.

Menší než čínskou obrannou kamennou zeď s pevnostmi postavili proti mandžuským nájezdníkům ze severu Korejci v éře království Korjo/Goryeo (918-1392). Jmenovala se Čolli Čangsong/Cheolli Jangseong, "Dlouhá pevnost Tisíc ri").

Nejstarší zeď proti nájezdníkům byla v Mesopotamii a postavil ji postavil čtvrtý panovník III. dynastie urské Šú-Sîn či Gimil-Sîn (vládl 2039 do 2030). Roku 2036 dal postavit slavnou zeď proti Amurru, nájezdníkům ze západu Amorejcům, muriq-tidnim, „(zeď) držící zemi Tidnu v dáli“, nejstarší podobný pokus v lidských dějinách na pomoc proti nájezdům, zde západosemitských beduínů.

Táhla se dnes neznámými místy údolím Eufrátu severozápadně od dn. Baghdádu od kanálu Apkallat (pozd. Aplakkat, řec. Palakottas, od toho město Pallukat, dn. irácká Fallúdža) celou Babylónií, která neměla a nemá žádných přírodně ani jinak vymezených hranic.

Poslední z vládců III. dynastie urské a Šú-Sînův syn Ibbi-Sîn také slavně vládl, ale Amoritům se podařit zeď postavenou proti nim zdolat. Podle jedné z úvah je pravděpodobné, že Amority do země pozval odbojný guvernér Išbi-Erra, aby měl spojence ve vzpouře proti Uru. To by znamenalo, že zeď proti Amurru byl dal Išbi-Erra Isinský prolomit.

Roku 1871 byl u Asuánu opět vyhlouben kanál či průplavový systém opatřený ochrannou zdí ze sušených cihel dlouhou 7,5 kilometrů, původně zřízený v VI. dynastii za krále Merenre I. (viz rok 2283). Přes asuánské peřeje tak mohly proplouvat také válečné lodě. Král zakázal Núbijcům vstupovat s loďmi a stády přes opevněnou hranici do Egypta.

Po roku 1317 vedl král Muršiliš II. pravidelné obranné boje na hranicích s Kasky, osudovým nepřítelem chetitské říše: dal proti nim vystavět límes.
Podle moderní datace byla kolem roku 1200 postavena na Isthmu první obranná zeď proti nájezdům Dórů na Peloponnésos („první pokus Hérákleovců o návrat).

Po roku 560 Miltiadés (IV.) na thráckém Chersonésu založil několik osad a napříč poloostrovem dal v nejužším místě Thráckého Isthmu postavit ochrannou zeď chersonéského státu athénských osadníků (trval do roku 447).

Na jaře roku 398 Sparťan Derkylidás za druhé helléno-perské války přešel s vojskem do Thrákie a podle rozkazu ze Sparty, protože Chersonéští žádali o pomoc proti místním Thrákům, pomohl místním Hellénům, kteří si postavili/obnovili přes celý poloostrov ochrannou zeď dlouhou téměř sedm kilometrů, která byla dokončena ještě před žněmi.

Po bitvě u Salamíny roku 480 se Peloponnéský spolek rozhodl ke stavbě nové ochranné zdi na Peloponnéském Isthmu. Vydržela dlouho. Roku 370 porazili Thébané u Kenchrejí oddíl Athéňanů pod Chabriou v bitvě, kde vedle sebe stáli Athéňané a Sparťané jako spojenci poprvé po stu letech.

Po bitvě prorazili Thébané zeď mezi Kenchrejemi a Léchaiem, která chránila Peloponnésos před útoky ze severu. Hellénům v Athénách, Argu, Korinthu ještě sloužily tzv. dlouhé zdi ke spojení hradebního systému měst s vzdáleným přístavem.

V Číně zahájil po roku 221 (214?) císař Čchin Š’-chuang-ti stavbu nejslavnější z ochranných zdí před nájezdníky, tzv. Velkou zeď, srov. tam. Severně od řeky Chuang-che, Žluté řeky, byla nakonec se všemi větvemi dlouhá 6400 kilometrů. Přes dva milióny lidí ji stavělo deset let (sic!) a je to jedna z nejznámějších staveb lidstva.

Po spojení cest v Mervu, dn. turkmenské Mary, pokračovala jižní trasa hedvábné stezky do médských Ekbatan. Druhá trasa se Parthům zcela vyhnula. Asi sto km severozápadně od Termezu za Derbentem, Darband, leží snadno kontrolovatelná soutěska Železná brána, tradiční hranice mezi Sogdiánou a Tocharistánem. Helléni poblíž postavili snad už ve třetím století př. n. l. obranný val obnovený v 1. až 2. století n. l. Kušány.

Za Železnou branou cesta vedla do Samarkandu nebo západně do Buchary, odtud na Merv. Kdo nesměřoval do parthské říše, ale chtěl přímo na středomořské trhy, pokračoval podél Iaxartu/Syrdarji k Aralu a severně kolem Kaspiku k Azovskému moři (viz také tam).
Roku 19 zemřel v Bosporské říši hladovkou ve věku 93 let král Asandros (vládl od roku 46), který mj. postavil Tauridským Chersonésem napříč ochranné valy a zdi s věžemi na ochranu proti stepním nomádům.

Pak už přišly ke slovu Římané a jejich celá severní hranice. První ochranný systém z valů a zdí a pevnůstek vznikal od roku 13 v Moesiích na Dunaji proti Bastarnům, Getů a Dákům. Zjevně již Augustus zahájil stavbu opevněných hranic v Germániích, ale rysy opevněného valu o délce 550 km se stovkou až 120 pevností a 900 strážními věžemi začínal dostávat až za vlády Vespasiána a hlavně jeho druhorozeného syna Domitiána, který od roku 83 n. l. proti germánským vpádům valy posiloval a dal prosekávat až 150mílové průseky do vnitrozemí, aby útočníci neměli kam se skrýt.

Limes nakonec vedl od obce Rheinbrohl u Koblenze přes Westerwald a Taunus z Mohuči, odtud na jih k württemberskému Lorchu a odtud pravoúhle na východ až k Einingu u Řezna/Regensburg.

Roku 85 n. l. vyhlásil provincie Germánia superior a G. inferior (viz pod Germánie). Límes střežilo odhadem třicet tisíc vojáků všech zbraní. V této podobě límes zanikl po roce 270.

Opevněný hradební a valový systém doplňovalo rozsáhlé vojenské porýnské loďstvo, zřejmě účinnější obranná zbraň než zdi. Kolem roku 300 n. l. mohlo počítat na dvanáct set říčních lodí (o rekonstrukci funkčního člunu o 21 metrech délky se od roku 2003 pokouší v Řeznu team historiků a loďařů; dokonce hřebíky jsou kuty starými metodami).

Přesný účel, zda to byla symbolická hranice nebo vskutku těžce opevněný prostor, není dosud znám. V Británii postavil Hadriánus (vládl 117 až 138) napříč ostrovem proti nájezdům Piktů apod. u dnešní anglicko-skotské hranice vallum Hadriání (115 km) a jeho nástupce ji posunul severněji, vallum Antóníní (Hadriánův nástupce Antónínus Pius vládl do roku 161).

 

V Africe na obranu před nájezdy berberských nomádů se pravděpodobně za Hadriána začal stavět val s pevnostmi a strážními věžemi známý jako fossátum (Africae)/příkop, řec. tafos. Límes se táhl přes sedm set kilometrů z dn. západního TN do východního DZ a plnil svou roli do invase Vandalů; srov. rok 122+.  

 

Valy a límités zůstaly turistickou atrakcí. Od roku 2005 je Obergermanisch-Rätischer Limes světovou kulturní památkou UNESCO, a to s Hadriánovým valem (od roku 1987) i Antoninovým (2008).

Hadriánův předchůdce Tráiánus vystavěl ochranné systémy s valy proti Skythům na jihu dnešní Moldovy s přesahem do Rumunska a na Ukrajinu: horní val vedl od Prutu u města Leova k řece Nistru/Dněstr, dolní od řeky Siret východně od rumunského Galaţi k Prutu a odtud přes Moldovu k moři v ukrajinské části Bessarábie.

Vallum Rómánum byl mezi Tisou a Dunajem v Pannoniích, v hraničním prostoru dnešního Tuniska a Libye stával límes tripolitánus proti útokům Berberů, v Nabatajské Arábii byl límes arabicus, límités chránily římskou Armenii a až do expanse mohamedánů Syrii na Eufrátu („le limes de Chalcis“).

Před útokem Hunů postavili c. 375 n. l. na jihu Ukrajiny a v Moldově val i Gotové. Nejnověji stavějí v novém tisíciletí kombinaci oplocení, valů a příkopů Američané proti nelegálním mexickým přistěhovalcům (1125 km), Indové na hranicích Bangladéše (zatím 2200 km), Židé proti Arabům v Palestině (703 km) a roku 2009 kopali příkop proti Kyrgyzům na hranicích Uzbekové.

V novověké Evropě byla nejslavnější „berlínská“ zeď rozdělující německé hlavní město v letech 1961-1989 na dvě okupační části (155 km) a s ní systém oplocení na vnitroněmecké hranici. Od roku 1953 rozděluje plot korejské státy (248 km), od roku 1974 „zelená linie“ na Kypru (180 km), mírová linie v ulsterském Belfastu (21 km) a v Melille (10 km) a Ceutě (8 km) ve španělských exklávách v Maroku.

Nejdelším plotem, nikoli však proti nepřátelům lidského druhu, je stavba napříč Západní Austrálií z let 1901-1908. Na ochranu proti kalamitě králíků postavil farmářský stát za tehdy fantastických téměř 340 tisíc liber oplocení od moře k moři v délce 1837 kilometrů. To je rekord. Poněvadž se však králíci nadále rozlézali na západ (otevřené branky, korose apod.), postavila vláda po roce 1905 ještě další dva ploty na západ od oplocené linie, takže celková délka drátěné zábrany s dřevěnými sloupky činí 3256 kilometrů. 

Do konce druhé světové války nebylo oplocení příliš účinné a stavy králíků snižovaly od padesátých let 20. století až epidemie myxomotosy. Přesto dodnes vyčislují ekonomové australské farmářské škody z králíků na několik set milionů dolarů ročně.


zeď/val: na Isthmu§ 480, 370
zeď: dlouhé zdi (od moře)§ 479, 476, 462, 445, 393, 354 (v Athénách, Argu, Korinthu)
zeď: na Thráckém Chersonésu§ 560, 398
zeď: napříč Tauridským Chersonésem§ 19
zeď: Velká zeď v Číně§ viz Velká čínská zeď

Zefyrion, jméno mnoha mysů od Západního větru - Zefyra, lat. Favónia; Zefyriá akrá, mys na záp. Kypru§ 319
(Afrodíté) Zefyrítis, viz Arsinoé I.

Zeila, m. v Somálsku§ viz Aualis

Zéla (pl.), m. a pevnost v Pontu s chrámem Anaítidy, dn. Zile v provincii Tokat/TR§ 67, 47

Zeleia, m. v Tróadě, snad dn. Sariköy v TR, v římské době náležela Kýziku§ 334

Zélítis alias Pontos Galatikos, kraj kolem Zély§ 29, 36, 12

zélóté, fanatičtí židovští monotheisté, lat. sícárií ("dýkaři"), hebr. kanaj, kanaim§ 47, 4

Hnutí založeno Iúdou z Galilaje roku 6+, jeho synové Simón a Iakob byli za procuratury Ti. Iulia Alexandra v letech 46-48 ukřižováni. Guerrilla zélótů, řec. "horliví, následovníci, vyznavači," vedla roku 66 k válce, která skončila vyvražděním a zotročením mnoha desítek tisíců Židů a likvidací Jahweho chrámu. Viz pod sícárií a terorismus.

 

Zelys z Gortýny, kondottiér§ 217

zemědělství a literatura o něm, viz též obilí:
O zemědělství psali Rhoďané Pýthión a Epigenés a jejich díla byla později překládána do latiny. Athéňan Epigenés, syn Sókratova žáka Kritóna, by autorem prvního hellénského spisu o zemědělství.

V téže době kolem r. 300 zemřel peripatetik Fainiás z Eresu (narozen kolem roku 370), historik a autor první známé systematické Botaniky.
O zemědělství odborně psali i hlavy „korunované“, jako např. Hierón Syrákúský, Attalos III. Filométór, Archeláos, z vojáků Xenofón Athénský nebo Kartháginec Mágón. Jeho 28. svazkové knihu přeložil do latiny D. Silanus, o čemž rozhodla senátní komise po vyvrácení autorovy vlasti. Do řečtiny Mágóna přeložil jistý Dionýsios. Z jeho překladu pořídil výtah Diofanés.

Autoři o zemědělství podle Plinia: Hésiodos, Theofrastos, Aristotelés, Démokritos, Theopompos, Amfilochos z Athén, Anaxiplois z Thasu, Apollodóros z Lémnu, Aristofanés z Mílétu, Antigonos z Kým, Agathoklés z Chiu, Apollónios z Pergamu, Bakchios „Melesius“, Bión ze Sol, Chaireás z Athén, Chairistón z Athén, Diodóros z Priény, Deinón z Kolofónu, Euagón z Thasu, Eufrónios z Athén, Androtión, Aischrión, Lýsimachos, Aristandros (de portentis), Chrýsippos.

Latinští autoři: Cornelius Nepos, Cato Censorinus, M. Varro, Celsus, Vergilius, Hyginus, Saserna otec a syn, Scrofa, Calpurnius Bassus, Trogus, Aemilius Macro, Graecinus, Columella, Atticus Iulius, Fabianus, Mamilius Sura, Dessius Mundus, E. Epidius, L. Piso, Turranius Gracilis.
O zahradnictví, horticultúra či képúriké věnoval spis Maecenatovi Sabinus Tiro.

Využívané rostliny a plodiny. Kolem roku 8000 na Předním východu začali lidé sklízet a pěstovat pšenici a ječmen. O tisíc let později len. Kolem roku 6800 byly v Palaistíně pěstovány luštěniny, od c. 6500 v celém Orientu pěstovány fazole, čočka, hrách, boby. Kolem roku 6000 se objevily boby a chilli papričky v peruánských horách a o tisíc let později pěstují v Mesoamerice kukuřici, kterou do Evropy přiveze až Columbus.

Kolem 5000 byla v Číně domestifikována rýže, oryza satíva, a kapusta. Kolem roku 4000 se v povodí Indu na území dn. Pákistánu objevuje bavlna a ve stejné době se pěstuje vinná réva na území od Černého moře po Indus. Kolem roku 3000 se v subsaharské Africe sklízí sorgho, v Číně proso.

Kolem roku 2750 byla v Egyptě vyrobena rakev z překližky tvořené vrstvami dýh cypřiše, borovice a cedru. Kolem 2780 nebo 2737 se začal v Číně pít čaj. Od doby kolem 2000 sklízejí všechny mediteránní kultury olivovníky. Ve stejné době je v Číně známa broskev, perské jablko, a meruňka. Do Evropy je přinesl Alexandros Veliký, znovu s třešněmi až L. Licinius Lucullus.

Roku 1100 se v Číně již dlouho pěstovala soja. Za Sîn-achché-eríby byl v Assyrii vysazen bavlník. Kolem roku 500 je z Indie první zmínka o banánech a z Evropy do Číny se dostaly ředkve. Kolem roku 250 pěstovali Mayové na území dn. Belize kakao.
O zemědělství v Itálii srov. pod bankovnictví, o půdě viz tam, o lidech na ní dtto, viz též obilí, kde o sklizni apod.

zeměpis, geógrafiá, geografie, viz pod dějepis

zemětřesení, propady země do moře, tsunami (č. též cunami)§ 464 (vážně ohrozilo hellénskou velmoc Spartu), 427, 426 (Ágis ii. ukončil tažení pro zemětřesení, které např. na Euboji vyvolalo tsunami, popsané Thúkýdidem), 414 (na Peloponnésu), 399, 373 (na Peloponnésu 153 a 141 nejsou v textu), 293, 287, 285, 226, 148 (poničilo Antiochii Syrskou, není v textu, srov. ale rok 143: může zde jít o zmatení v zachovaných pramenech), 64, 31, 26, 18, 15, 12, 6

V textu CSD není propadnutí Hérákleia v Egyptě (Hérákleion; srov. rok 664) a částí Alexandreie. Livius zaznamenal údaj, že roku 192 se v Římě třásla země 38 dnů. Z pozdějších: roku 17 n. l., viz, v nočním zemětřesení byla postižena západoanatolská města (mimo jiné Sardy, Magnésie pod Sipylem), roku 62 pod Vesuvem viz Pompéií a tam také o propadu Bají atd., c. 238 n. l. a 262 velké ve Středomoří, 6. srpna 324 v Kampánii, 24. srpna 358 n. l. zničilo zemětřesení bíthýnskou Níkomédeiu, dn. İzmit, 2. prosince 362 zničilo zbytek města a Níkaiu, 21. července 365 zemětřesení s tsunami Claudiánopoli-Kýrénu. Za císaře Valenta velké zemětřesení v Helladě, roku 551 zemětřesením zničena Olympie (viz pod hry olympské).

Největším zemětřesením s vlnou tsunami v Evropě byla pravděpodobně katastrofa Théry kolem roku 1500 nebo již c. 1620, která otřásla mínójskou civilisací. Je však pozoruhodné, že ani na Krétě ani jinde nebylo po ničivé vlně nalezeno významnějších stop; srov. pod Thérá.

Zemětřesení s tsunami zavalilo mořem roku 373 achájskou Heliku a zánik města zasvěceného Poseidónovi byla zřejmě největší mořská katastrofa z dob klasické antiky. Nelze vyloučit, že hrůza ze zkázy města a smrti celého jednoho městského státu zapůsobila na Platóna při vymýšlení zkazek o Atlantidě v dialozích Tímaios a Kritiás. O pohromě veršuje ještě T. Lucretius Carus. Pravděpodobně jako první sepsal zeměpisec Démétrios z Kallátidy spis věnovaný speciálně zemětřesením. Zachovány z něho jsou jen zmínky a je též možné, že soupis byl součástí jeho objemného díla O Asii a Evropě o dvaceti knihách vybaveného mapami a často citovaného.

Výšku vln staří neevidovali. Novověký rekord mořské vlny změřený automatickou bojí za bouře je podle údajů Mezinárodní meteorologické organisace (WMO) z února 2013 v Atlantiku mezi Islandem a Skotskem a dosáhl devatenácti metrů.  
Bronzový seismograf je vynález čínský z roku 132 n. l. a 1. června 1888 byl první novodobý seismograf vystavován na Lickově observatoři Kalifornské university.

Největší zemětřesení v Evropě všech dob postihlo 28. prosince 1908 sicilskou Messinu a zahubilo na dvě stě tisíc lidí (nižší údaj: 83 tisíce). Itálii s antickými památkami ohrožují zemětřesení soustavně. Od vyhlášení nezávislosti novodobé Itálie roku 1861 postihlo poloostrov 35 velkých a 86 menších zemětřesení, jak se uvádělo po otřesech, které zničily v srpnu 2016 obce Amatrice a Accumoli v regionu Lazio (údaj dle listu New York Times).

1. listopadu 1755 zemřelo při otřesech země v Lisabonu 32 tisíc lidí (vyšší údaj je 70 tisíc) a moře zdvihlo tsunami, která trhala kotevní řetězy až v hamburském přístavu, 5. února 1783 v Kalábrii třicet až padesát tisíc. Roku 1693 na Sicílii zemřelo 60 tisíc lidí.

V Asii bylo nejstrašnějším zemětřesení roku (se zapracováním údajů agentury Reuters) 1556 v Šan-si s 830 tisíci mrtvými, roku 1737 zemřelo na 300 tisíc lidí v Kalkatě, 28. července 1976 v Tang-šanu s 255 tisíci mrtvých (podle čínských úřadů, odhady jdou na 655 tisíc) – největší přírodní katastrofa 20. století, roku 1138 v Syrii zemřelo 230 tisíc lidí, roku 1927 u čínského Sü-ningu 200 tisíc, cca. 856 n 856 u perského Ardabilu 200 tisíc, roku 1920 v Kan-su 200 tisíc, 1. září 1923 v Jokohamě, kde po zemětřesení vypukl obrovský požár s 200 tisíci oběťmi (nejvyšší odhad, nižší je 143 tisíc).

26. prosince 2004 po zemětřesení v Andamanském moři u severozápadního pobřeží Sumatry vlny tsunami zabily na 230 tisíc lidí. Nejvíce na Sumatře v provincii Aceh (téměř 170 tisíc mrtvých), v Thajsku (8300), Malajsku (74), Barmě (61), Bangladéši (2), na Andamanech, Nikobarech a v kontinentální Indii (16 tisíc), na Cejlonu (40 tisíc), Maledivách (108), na Seychellách, v Somálsku, Keni a Tanzánii (v Africe 137) a zničily turistické lokality (nejvíce turistů zemřelo z Německa, na šest set, Švédska, přes 560, Británie, asi 250, Finska na sto sedmdesát, Švýcarska, přes 150 a Rakouska sto deset).

Roku 1948 v Turkmenistánu zemřelo 110 tisíc lidí, roku 1290 v čínském Čchi-li 100 tisíc, roku 1667 v Ázerbájdžánu 80 tisíc, roku 1777 v perském Tabrízu 77 tisíc, roku 1932 v Kan-su 70 tisíc, íránský Gilan roku 1990 35 tisíc mrtvých a v prosinci roku 2003 v íránském Bamu 31 tisíc, 27. prosince 1939 v anatolském Erzindžanu 45 tisíc, 4. dubna 1905 v indické Kangře dvacet tisíc, 19. srpna 1966 ve Varto v Turecku zemřelo 2520 lidí. 7. prosince 1988 u Leninakanu v sovětské Armenii zemřelo 25 tisíc lidí, vyšší údaje hovoří o 60 tisících (6,9 Richterovy stupnice).

30. září 1993 zemřelo v jižní a západní Indii 32 tisíc lidí, zcela zničena města Khillárí a Umarga. Roku 1978 v íránském Tabasu zemřelo 25 tisíc lidí. 17. ledna 1995 na japonském Honšú v Kóbe a okolí zemřelo 6055 lidí. 17. srpna 1999 ne severozápadu Turecka s epicentrem v Izmitu otřesy země přivodily smrt 19.118 lidem. 20. ledna 2001 v indickém státu Gudžarát zahynulo dle oficiálních údajů 18 tisíc lidí, odhady však hovoří až o 30 tisících.

Na západní polokouli je známým případem propadnutí města do moře po zemětřesení Port Royal na Jamaice roku 1692. V zimě 1811-1812 postihlo velké zemětřesení řídce osídlený americký Středozápad, které posunulo tok Mississippi, vytvářelo jezera a dočasné vodopády ("New Madrid Earthquake"). Kdyby udeřilo po dvou stech letech, vypočetli Amrtičané, že by v osmi spolkových státech zabilo n. zranilo 86 tisíc lidí, zničilo 715 tisíc domů, dva miliony lidí by byly bez přístřeší a zničena by byla veškará infrastruktura.

Následně 26. března 1812 v Caracasu zemřelo dvanáct tisíc lidí, 18. dubna 1906 v San Francisku 1.500 lidí, 18. srpna 1906 zničilo zemětřesení chilské Valparaiso a šest dalších měst a zemřelo na pět tisíc lidí, 25. ledna 1939 v chilském Chillánu deset tisíc a 5. srpna 1949 v ecuadorském Tunguragua stejné množství obětí. 4. února 1976 otřesy půdy zabily 23 tisíc lidí v Guatemale. Roku 1970 při zemětřesení v Peru zemřelo 66 tisíc lidí.

Zemětřesení, které postihlo na Haiti hlavní město a okolí Port-au-Prince 12. ledna 2010 vzalo život podle domácích vládních údajů 200 až 250 tisícům lidem. Zpráva americké vládní organisace USAID z května následujícího roku ale odhadla počet obětí mezi 46 190 až 84 961. Podle Spojených národů zůstalo 630 tisíc bez přístřeší, USAID počet odhadl na nejvýše desetinu údaje.

Moderní doba zná i jiné "tsunami", které nepochází z Poseidónovy nebo Héfaistovy kuchyně. V lednu 1919 explodovala v Bostonu v lihovaru patnáct metrů vysoká nádrž s melasou. Do ulic vybředl příval 8,7 milionů litrů tmavohnědé sirupovité masy, v níž zahynulo 21 lidí, 150 jich bylo zraněno a s lidmi nesčetně koní. Usoudilo se, že "Boston Molassacre" způsobilo prudké oteplení z minus 14 stupňů na plus pět. Nejnověji se soudí, že explosi nádrže způsobil rozdíl v teplotách nové melasy dovozené z Portorika a studené skladované. Bostonský melasový masakr je zároveň největším neštěstím spojovaným s výrobou rumu.   

Zéníketés/Zéníketos z Kilikie, pirát§ 78

Zénis ze Sképse, dardanský dyn., manž. Mánie§ 398

Zénión z Athén§ arch. 67

Septimia Zénobiá z Palmýry§ 30

Arabská dynastka, po otci Iulia Aurélia Z., Septimia je jako provdaná. Hellénisované jméno je z aram. Bathzenibá(h)/Bat-Zabbai, „dcera az-Zabbá (její matka se také tak jmenovala)“, arab. az-Zabbá či Zajnab, druhá manž. k. Odaenathova, vládla jménem svého syna Vaballatha Athénodóra. Není jasné, zda užívala augustovského titulu.

Byla jedinou ženou, nad níž Římané triumfovali a svou porážku (bylo jí 32 let) přežila (dožila s dětmi na darovaném statku v Tiburu, podle jiné verse ale zemřela cestou do Říma; srov. osud Kleopatry VIII., která se vidině triumfu a poddanství vyhnula smrtí).
Její jméno nese m. na Eufrátu mezi Níkéforiem a Birthou, dn. Halabíje (Zalabíje leží na levém břehu), obnoveno Iustiniánem.

Zénobios, vojevůdce Mithridáta VI.§ 86

Zénodóros z Chalkidy, šejk pod Libanem, asi s. Lýsaniy§ 36, 30, 23, 20

Zénodotos z Efesu, básník a grammatik, hlavní knihovník Múseia v Alexandrii§ 325, 283, 260

Zénodotion, m. u Níkéforia v Orrhoéně v severozápadní Mesopotamii§ 54
Opevněné m. neznámé polohy vyvrátil Crassus, obyvatele prodal do otroctví, protože mu zde zabili sto vojáků. Přes hellénské jméno zjevně v té době bylo arabské

Zénofanés z Olby, dyn.§ 1. 155, 153; 2. 41, o. Aby

Zénón z Athén, gen. Zénóna§ 1. arch. 54; 2. arch. 13
Zénón z Démétriady, předák prořímské strany§ 192
Zénón z Eley, filosof§ 515, 490
Zénón z Kaunu, tajemník dioikéta Apollónia, "Zénónovy papyry"§ 252

Zénón z Kitia, zakladatel filosofické školy stoické§ 360, 336, 312, 300, 290, 264, 243, 235
Zénón z Láodikeie na Lyku, rhétór, o. Polemóna I.§ 88, 40, 36, 35, 15
Zénón z Pontu§ viz Artaxiás III. Armenský

Zénón ze Sídónu, jeden ze scholarchů Zahrady§ 250
Zénón Kotylás z Filadelfie, šejk§ 1. o. Theodórův a asi i děd č. 2, 135, 101, 84; 2. syn (?) Theodórův a vnuk č. 1, 84
Zénón, ptolemajovský nauarchos§ 295

Zér-Báb-ilí, "Símě Babylónu", hebr. Zerobbábel, Zorobbábel/Zerubbábel, řec. Zorobabélos, vnuk Jehójachínův, júdský exilový předák§ 538, 521

Zétis, „Macedonum portus“, asi z zétésis, hledání, Harmozia v IR, viz pod Karmánie. Zřejmě přezdívka pro Harmozii. Z. však pravděpodobněji může být arabského původu, zajt, olivový olej a zřejmě vůbec nebylo hellénisováno natož hellénského původu. Zerobabel, Zorobabel či Zerubabel, viz Zér-Báb-ilí

Zeugis či Zeugitána, viz Býzákion

zeugítés, zeugítai, zeugítové v Athénách, společenská vrstva podle majetkového censu, sedláci, rolníci, od zeugos, volské spřežení, viz pod Athény§ 458

Zeugma, č. Most, m. v severozápadní Mesopotamii, alias Seleukeia na Eufrátu na syrském břehu (dn. vesnice Balkis, Belkis) a Apameia na Eufrátu (dn. ves Tilmusa) na mesopotamském břehu s vesnicí Daiara§ 301, 246, 222, 161, 71, 69, 64, 53

Přes Zeugma táhla do Mesopotamie a z ní až v římské době. Za hellénských časů se vojáci přepravovali přes Eufrétés u Thapsaku (= Amfipole), jak i Xenofón a Alexandros Veliký, ale část jeho oddílů přešla u Zeugmatu, prý po mostu. Okolí bylo už koncem 5. století arabské. Seleukeiu i Apameiu zjevně jako hellénská města založil Seleukos Níkátór. Most byl v době Crassovy výpravy rozbit vichřicí.

V seleukovské éře patřila Seleukeia n. E. do syrské Kyrrhestiky, Pompeius ji věnoval Antiochovi Kommágénskému, v pozdním císařství patřila do eufrátské eparchie Syrie (Eufrátésia). V římské době mělo město posádku asi pěti tisíc mužů, legio IV. Scythica. Autonomní ražba zněla na Zeugmatón, Zeugemských.

Roku 2000 zatopila okolí turecká přehrada u Bireciku, aniž by, stejně jako v případě Samosat, byl proveden systematický záchranný průzkum (cf. ibid.). V 1. st. př. n. l. Z. mohlo mít dvacet pět tisíc obyvatel, před zničením Peršany c. 252 n. l. dokonce šedesát tisíc a deset tisíc posádky. Ve městě doloženy athlétické hry (jistý Aurélius Septimius se na nápisu IGLSyr. iv, 1265, ř. 22, chlubí, že tu dvakrát vyhrál). Ze Zeugmatu pocházel grammatik Próteás (doba neznámá).

Některé velmi krásné mosaiky byly odděleny od ruin budov a nad přehradní vodní plochou restaurovány. Turecké Birecik, čti Biredžik, možná souvisí s aramejským a púnským Birtha (BJRTA), srov. kartháginskou Byrsu (Birtha či Virta na Eufrátu mnohem jižněji se též v římské době jmenovala Makedonúpolis, důmyslné opevnění údajně vystavěné za Alexandra; jiná Birtha byla na Tigridu).

Nápis z Brigetia/Szöny v Pannonii dokládá, že ještě v císařské době existovalo jméno Seleukeie pro Zeugma (Dobiáš, Prétendues inscriptions relatives aux Dulgubnii, Musée Belge xxvi, 1922, 19): I(ovi) O(ptimo) M(aximo) D(olicheno) Domitius Titus dec(urio) Sele(cie) Zeugme (sic!) pro salute sua et suorum om(nium) v(otum) s(olvit) l(aetus) l(ibens) m(erito).

Zeus Olympský, nejvyšší z olympských bohů na souši a ve vzduchu§ pass.; cf. lat. Iuppiter/Iúpiter či Bá‘al-šamín (levantský „Pán nebes“)
Zeus Abrettenios v Mýsii§ 36, 29
Zeus Atabyrios v Akragantu, jeho chrám§ 569
Zeus Chrýsáorios§ vide s. v. Stratoníkeia v Kárii

Zeus Kataibatés, v Athénách§ 304

Zeus Sabazios§ 139

Zeus-Sarápis§ 353
Zeus Stratios§ 190

Zeus-Úrios, „Z. Příznivého větru“§ 250

Zeus Welchanos/Gelchanos§ viz pod Lyttos
Zeus, chrám v Antiochii na Orontu§ 168, 123
Zeus, chrám v Athénách§ 515, 173, 164
Zeus, chrám v Olympii§ 775, 468, 166
Zeus, chrám Úriův§ 250
Zeus Homagyrios, chrám u Aigia§ 280

Zeus Kapitólios, hell. replika Iova Capitólského; v Antiocheji§ 173

Zeus Panámaros/Panámáros či Panémeros§ Diovo přizvisko v Kárii, kde na jeho počest konány hry panámareia

Zeus, další místa:§ 776, 413 (v Díonu po Olympem), 397, 396, 375, 364 (otcovství vládaře), 181 (oltář na vrcholcích Haimu), 88 (v Dódóně), 41 (v Olbě)

Zeuxidámos ze Sparty, k.§ 739, 700
Zeuxidámos ze Sparty, zv. Kyniskos. tj. Štěně, o. Archidáma II.§ 468

Zeuxidás z Akarnánie, předák prořímské strany§ 197
Zeuxid-, viz Zeuxis

Zeuxippos z Boiótie, prořímský politik§ 197, 186
Zeuxippos z Knóssu, skeptik§ 230
Zeuxippos z Lakedaimonu§ efor epón. 424

Zeuxis z Hérákleie Italské, malíř§ 420
Zeuxis, stratégos Antiocha III. v Anatolii Cistaurijské§ 221, 213, 212, 202, 201, 190
Zeuxis zv. Ankylopús, tj. Křivonohý, skeptik§ 230

Ziaélás z Bíthýnie, k., syn Níkoméda I.§ 246, 242, 239, 229

Zibelmios z Thrákie, syn Diégyliův, dyn. Kainů§ 569, 142, 130

Zidqíjáhú/Zidqíja, vlastně Ṣidqíja, moderní hebr. Cid-, řec. Zedekiás n. Sachchiás z Júdy, roz. Matthanja, syn Jósiův, poslední z řady králů júdských§ 597, 589-587

 

Zikirtu, část země Mannai§ 719, 714

zikkurratu, ziqqurratu, ass. též siqq-, sumersky u3-nir, chrámová výšková terasa, nejvyšší místo sumerských a dalších mesopotamských chrámových komplexů, viz E-temen-an-ki v chrámu E-sag-ila v Babylónu, tzv. babylónská v잧 321

Objevily se na konci třetího tisíciletí, zřejmě bez sumerských vzorů. Průměrně sahaly třicet metrů na mesopotamskou rovinu, babylónský měl devadesát metrů výšky. Jejich význam není znám a není ani známo, co se dělo na jejich vrcholcích (pozorovatelny, astronomické „laboratoře“, místa pro svaté sňatky nebo jiné obřady?). Nevíme, zda byly duté, nebo měly masivní cihlové stavby chodby, byly svatyně uvnitř, měly pohřební místnosti?

Zinçirli§ viz Sam‘al

Zindž§ viz Zingis - Zanzibar

Zingis, východoafr. pobřeží, o. Zanzibar (-bar persky země, „země/pobřeží Zandžů, černochů“)§ 117
Arab. Zandž, Zindž (Zandžibár), bylo později označením pro bantuské kmeny, srov. Zandžské moře - Indický oceán mezi Arábií, Maskarénami a Madagaskarem, srov. také označení Azánie, viz tam. Jiné řec. označení pro o. Zanzibar (či Pembu) je Menúthias (= souvisí s egyptskou Menúthis, Hérákleion u Naukrátidy, srov. tam). Srov. také lat. zingiber, angl. ginger, něm. Ingwer, č. zázvor.

Zimri z Israéle, k.§ viz předmluvu

Zipoités či Tiboités, jméno bíthýnských vládců:§
Zipoités I., o. Níkoméda I.§ 327, 315, 296, 281, 280
Zipoités II., syn Zipoita I.§ 280, 277
Zipoités III., syn Níkoméda I.§ 246, 220

zisk, viz pod banky a zlato

Ziz§ viz Panormos

zkrachovalci, vide s. v. proměny osudu

zkratky, jsou velmi starou písařskou institucí. Jejich základ lze spatřovat v praxi sumerských písařů, kdy se za často užívané slovo použila jeho první slabika (= znak). Zvyk nepochybně vychází z užívání ideogramů, znaků vyjadřujících celé jméno (název i činnost).

Akkadští (a tedy assyrští a babylónští) písaři, jejich mateřštinou sumerština dávno nebyla, praxi převzali a rozšířili. V hellénském světě jsou nejviditelnější zkratky na mincích, například trojpísmenná ATHノ za Athény.

Římané zkracovali kdeco: usnesení (SC) senátu a římského lidu (S.P.Q.R.), konsuly (COSS.), vojenské instituce (LEG. = legie) atd. Zkratky se užívaly při zaznamenání státoprávně důležitých okamžiků i v korespondenci pro přání zdaru, jako například Q. B. F. F. F., tedy quod bonum, faustum, félíx fortutátumque (sit), což (budiž) k dobru, zdaru, štěstí a blahu.

Zkracovaly se darovací formule jako D. D. D., dónó dedit dédicávit, „dal darem a věnoval/zasvětil“, nebo náhrobní O. T. S. L. T., optó terra sit levis tibi, „kéž ti je země lehká“, D. M. E. M., Dís mánibus et memoriae, „záhrobním bohům a paměti“, H. S. E (B. Q.), hic situs/sepultus est (bene quiescat), „zde leží/je pohřben (kéž dobře spočívá)“.

zlacení, soch§ 181

Zlatá horda§ viz Hunové

zlato, perských králů míří na západ§ 324 - 323, 317 – 316
Zlatá ražba od hellénismu výsadou monarchů, v císařském Římě císařů. Edikt se zlatou pečetí, chrýsobúllos logos, byl také jeho výhradním právem a zvyk vydržel do nejvyššího středověku, srov. „zlatá bulla“. Viz rozsáhle pod ražba, ceny, cenové relace, platy, mzdy, výdělky, majetky, boháči atd.zlatokopectví, zlaté horečky, starověk neznal. Velká aljašská zlatá horečka, Great Alaska gold rush, vypukla 16. června 1897 zprávou o prvním nálezu zlata v Bonanza Creek.
zlatý standard viz pod měna/ražba

Samo o sobě je zlato málo se vyskytujícím kovem, který byl pro většinu dějin lidstva technicky dosti nepraktický, zato ceněný. Od doby bronzové je znakem luxusu a platidlem. Touha po něm byla jedním z hybných momentů dějin, velkých změn na mapě světa, růstu a pádu říší, šíření evropské civilisace, osidlování vzdálených zemí.

Všechno zlato světa/Zamotané příběhy dávných pokladů
Dnešní miliardáři by se mezi dávnými neztratili

Říká se, že velké lumpárny generují ještě větší majetek. Děje-li se tak několik generací v jedné famílii, odpouští se to takovým lidem a za vinu se jim třeba klade, že nečetli dopisy poddaných, nebo že se často bavili s astrology.

Jedinou rozsáhlejší zachovanou antickou kuchařkou je příručka v deseti knihách ze 3. či 4. století n. l., jíž se říká Caelií Apícií Dé ré coquináriá čili Caelius Apícius o kuchařství. Je to kompilát, kde jméno Apícius zřejmě patří proslulému snobovi, bohatci a labužníkovi éry Augustovy a Tiberiovy Markovi Gabiovi či Gaviovi Apíciovi, a jistý Caelius je mnohem pozdějším sestavitelem příručky. Apícius dosáhl svou gastronomickou marnivostí až zhovadilostí (ragú z jazýčků plameňáků, nalévání prasat před porážkou medovým vínem a krmení fíky) mezi Římany takové proslulosti, že ještě megaexcentrik a jeden z Arabů mezi římskými císaři (Pseud)Antónínus znám jako Sardanapallos n. Héliogabalos n. Elagabalus (vládl 218 až 222), který usilovně napodoboval a trumfoval Neróna a Vitellia, soupeřil v nákladnosti hostin a smyšlenostech jídel s Apíciem.

Apícius chtěl prý trumfnout dávno mrtvou alexandrijskou Kleopatrou a denně za hostiny rozhazoval mnohem vyšší částky, než si lze vůbec představit. Jednou z historických kuriosit je to, že kulinářskou marnotratností proslul nenápadně žijící vojevůdce, po němž se hovoří o „lúcullských hodech“, a nikoli o „apíciovských“.
Každá legrace má svůj konec, v tomto případu hodně laskominek v jednom břichu zabolí. Apícius projedl majetek a když spočetl, že mu zbývá už „jen“ deset milionů séstertiů v hotovosti, šel cestou stoických filosofů: ze strachu z chudobného zbytku života si ho zkrátil jedem.

Cesty zlata
Deset milionů byla v jeho době slušná suma. Převedeno do ražby by to bylo osm set kilogranů raženého zlata s dnešní tržní cenou přes deset milionů dolarů při ceně 400 USD z roku 2003 za trojskou unci. V přepočtu na odhadovanou směnou sílu by to bylo zhruba sto milionů eur (vyšší odhady jsou až dvojnásobné).

Na začátku 21. století se však hodnota žlutého kovu významně měnila. V květnu 2006 byla cena zlata přes 700 dolarů (USD) za unci, koncem listopadu 630, na jaře 2007 na 730, začátkem listopadu 2007 836,75 USD, 11. ledna 2008 stála na 900,10 USD, ale na konci února už na 973 USD a 13. března 2008 se v Londýně prodávala unce za 1000,45 USD.
Ve stejné době stál barel ropy 110 dolarů – ale v červenci téhož roku stál rekordních 146 dolarů.

Cena zlata mezi roky 1920 až 1970, kdy byl zrušen zlatý měnový standard, se v podstatě nepohybovala. A to včetně světové války, po níž unce stála 35 USD. Pozvolna rostla a od devadesátých let rychleji. 13. října 2009 v Evropě na 1065 USD/unci (barel ropy tehdy stál 74 dolary), pak 4. listopadu téhož roku na 1090,90 USD. Cena tehdy poskočila po zprávě, že indická vláda nakoupila dvě stě tun zlata za 6,7 miliard dolarů, což je osm procent roční těžby kovu na světě. • Je pozoruhodné, jak během půl století zcela zapadla paměť na kdysi v západním světě tradované pohádkové bohatství indických nizámů, mahárádžů, rádžů, sultánů etc...

2. prosince 2009 překročila unce cenu 1200 dolarů, 12. května 2010 stála 1248,95 dolarů (a téhož dne byla cena za unci poprvé s 1006,76 € přes tisícovku; ovšem euro bylo za 1,25 USD, kdežto před půl rokem za 1,45); unce zlata byla 25. června 2010 za 1274 dolarů, 22. září 1293,35 USD/unce a 8. listopadu téhož roku přeskočila 1400 USD.

Trend se udržel: 14. července 2011 byla cena za unci zlata 1589,56 dolarů, 23. srpna 2011 na 1911 dolarech a nejvýše 6. září 1923,70 USD. Koncem roku se však pohybovala cena kole 1670 USD/unce a kilogram zlata přišel na asi 54 tisíc dolarů.

Na druhém pólu byla cena zlata na konci roku 1975 s 161,04 dolary a v srpnu 1999, kdy unce stála 251,70 USD.
Nejvíce zatím stálo na newyorské burse zlato v lednu 1982: 875,80 dolarů, což při přepočtu na kupní sílu roku 2007 ale bylo 1836 USD a roku 2010 dolarů 2329,57! V té době dopadla na západ íránská šíitská revoluce a okupace Afghánistánu Sovětským svazem.
Unce platiny byla koncem roku 2005 asi tisíc dolarů.

Kolik je zlata
Počítat podle zlata bylo vždy ošidné. Zlata nebylo nikdy moc. Proto je tolik ceněno, ačkoli nemá žádnou hodnotu, pouze cenu. Kdosi odhadl, že v Egyptě a Núbii bylo před Římany za cca. tři tisíce let vytěženo 3200 tun zlata. Z Hispánií získávali Římané od dob Augustových (a asi jen po dobu prvního století n. l., než těžba klesla) ročně dvacet tisíc liber zlata, to je asi 6,5 tuny. Většina kovu připadla pokladnici principově.

Pro hellénský svět byly nejblíže naleziště v Thrákii a Karpatech na území pozdějších Dáků (lokalita Rosia Montana uprostřed dn. RO). Kupy zlata se přelily v dějinách na západ a jaksi zmizely. Možná, že dnes leží někde v tresorech některé z cedulových bank, nebo jsou ve snubním prstenu kdekoli na planetě, nejčastěji asi v Číně.

Babylónští mocnáři 18. egyptské dynastie pod pyramidami žebrali o dárek v podobě zlatého prachu, kterého je prý v Egyptě více než prachu na ulicích (Egypťané ovšem často prach pančovali mědí, na což byly od královských žebráků z Mesopotamie stížnosti).

World Gold Council odhaduje množství vytěženého zlata na 171 300 tun. Podle odhadů Deutsche Bank by se veškeré vytěžené zlato na planetě vešlo do kostky o hraně dvacet metrů; mohlo by to být 150 tisíc až 166 tisíc tun; takový nižší paneláček...

Z lidožravého aztéckého území v Mesoamerice konkvistadoři do Španělska odvezli pět tisíc tun zlata (za prvních osm roků 181 tunu) a v Seville se mezi roky 1521 až 1560 přeložilo cca. šestnáct tisíc tun stříbra (tj. 2,830 miliardy dolarů). V kursu unce zlata po 400 dolarech to je 64 miliard 308 milionů 700 tisíc amerických dolarů. Na dně mořském například v Magellanově úžině leží další tisíce tun ze ztroskotaných nákladů.

Nic moc: americký časopis Forbes, odborník na podobné odhady, vyčíslil majetek „úředního“ boháče planety za rok 2003 částkou 40 miliard 700 milionů dolarů. Nejde ovšem o hotovost, ale kombinaci bursovních hodnot akciových podílů ve firmách a cena vlastněných nemovitostí a dalších „drobností“.

Roku 1933 odhadl National Geographic Magazine, že od roku 1492 se na světě vytěžilo zlata za 22 413 757 117 dolarů, z toho osmdesát procent po roce 1860. Svět měl tehdy v bankách uloženo zlata za 11 940 000 000 dolarů zlatého standardu. Jeden zlatý dolar vážil 25,8 zrna, tedy asi 1,5 gramu (raženy mince s nominální hodnotou 5, 10 a dvacet USD).

Kolem roku 1500 n. l. se na světě odhadem vytěžilo šest tun zlata (v cenách roku 2003 za pouhých 77,170.440 USD), o tři sta let později osmnáct tun, roku 1930 šest set tun, roku 1965 na 1450 tun, roku 1970 to bylo 1738 t, roku 1987 kolem tří tisíc tun a roku 2000 na čtyři tisíce tun zlata.

Roku 2007 se celosvětově vytěžilo 2047 tun zlata, k tomu 937 tun bylo recyklováno a 485 tun prodaly cedulové banky. Nejvíce bylo vytěženo v Číně (276 tun), pak v Jižní Africe (272), Austrálii (248), Spojených státech (238), Rusku (169), Peru (167), Indonésii (137), Kanadě (101), Ghaně (78), Uzbekistánu (75), Papuy-Nové Guineji (59), Brazílii (57), Mali (52), Mexiku (44) a Tanzanii (43).

Z tohoto množství se roku 2007 použilo 2426 tun zlata ve šperkařství, průmysl spolykal pouze 465 tun, mincovnictví 405 a zlaté fondy 251 tun Midova prokletí.
Rok na to vypadala čísla poněkud jinak: Čína 295 tun, Jižní Afrika 250, Spojené státy 230, Austrálie 225, Peru 175, Rusko 165, Kanada 100 a Indonésie 90.

Dlouhodobý roční průměr těžby se pohybuje kolem 2500 tun zlata. Jeho nejvyšší cena byla 21. ledna 1980 na 850 amerických dolarech, což očištěno o inflaci by koncem roku 2006 znamenalo dolarů 2149. Čím vyšší cena zlata, tím nižší kupní hodnota dolaru. Většina zlata neustále cirkuluje... 

Pozoruhodné a první svého druhu na světě rozhodnutí učinili v březnu 2017 zákonodárci mesoamerického Salvadoru. Již deset let tam platilo moratorium těžby zlata a dalších kovových rud, teď ho s ohledem na ohrožení vod proměnili v zákon. Zákaz se netýká těžby uhlí a solí. 

Všeho méně, i zlata
Jeho těžba v posledních letech klesá. V Jižní Africe se roku 1970 vytěžilo tisíc tun zlata, roku 2005 jen 297 tun, což bylo čtrnáct procent světové produkce (USA procent 11, Austrálie deset, Čína devět, Rusko sedm, Peru sedm).

Protože však padá hodnota amerického dolaru, o padesát procent posílil jihoafrický rand a po roce 2002 i přes vysokou cenu zlata zisky těžařských firem padají. Cena zlata podle odborníků pozvolna poroste. Švýcarský investor Marc Faber vulgo Mr. Doom v mnichovském časopisu Focus předpověděl kurs 6000 USD za unci. S rostoucí cenou zlata se zvyšuje atraktivita jeho těžby i na lokalitách s nižším obsahem kovu v zemi.

Těžební podmínky byly kolem roku 1970 lepší. Tehdy bylo v tuně jihoafrické zlatonosné zeminy třináct gramů kovu, roku 2005 jen pět. V některých jihoafrických dolech se už těží v hloubce tří kilometrů. U Johannesburgu 3040 metrů pod povrchem a důl Moab Khotsong vlastněný AngloGoldem je hluboký 3,5 kilometru.

Cedulové banky po celém světě mají v tresorech na třicet tisíc tun zlata (listopad 2014: 31 887 tun Au dle IMF), soudí se, zřejmě s velkou nadsázkou (?), tedy v roce 2003 za asi 385, 86 miliard dolarů (to není ani jeden roční rozpočet Spojených států).

Americké federální reservy (Fed) skladují ve Fort Knox 8134 tun zlata (2007-2013), v přepočtu údajně útvar 20 x 20 x 1 metr. Německá spolková banka měla roku 2004 v reservě 3450 tun zlata, roku 2007: 3424 tun. Roku 2011 bylo tun 3396 (109 milionů uncí), které měly v dubnu 2012 cenu 137 miliard eur. Většina kovu byla do té doby uložena v New Yorku, menší v Londýně, Frankfurtu a Paříži). Roku 2013 však začali Němci své zlato stahovat z ciziny domů a do konce roku byl zcela zrušen pařížský deposit německého zlata, rušen londýnský a zmenšován americký. V listopadu 2013 vlastnila Spolková republika 3387 tun zlata (dle IMF), po America druhé největší množství.

Mezinárodní měnový fond (IMF) uskladňuje 3217 tun (z něhož roku 2008 prodal 403,3 tuny za 11 miliard USD/7,01 mld. a roku 2011 měl 2814 tun), Banque de France 3025 tun (ale roku 2011-2013 udávala 2435 tun), Banca d´Italia 2452 tun (2007-2013), Čína 1054 (2013), Švýcarsko 1040, Japonsko 765, Holandsko 612 (vše v listopadu 2013) a Rusko 537 tun zlata (ale 2011 837 tun a 2013 už 1015 a v červenci 2015 tun 1275: při cenách od roku 2010 klesajících ale v hodnotě z podzimu 2011), Indie 558 (2013), Evropská ústřední banka (ECB) 502 tuny, Tchaj-wan 424, Portugalsko 383 a Venezuela 366 tun (vše 2011 a podle World Gold Council). 

Kupodivu Spojené království vykazovalo roku 2013 zlata 310,3 tun (v řadě států patnácté místo), Filipíny 193 tuny (dvacáté), těžbou bohatá Jižní Afrika 125 tun (dvacátá pátá).

Aby co nejvíce snížila závislost na dolaru a zahraničních peněžních ústavech, převedla od roku 2005 vláda íránského presidenta Mahmúda Ahmadínežáda sedmdesát procent svých reserv z dosahu dolaru a velkou část uložila doma ve zlatu.

Ovšem až devadesát procent roční těžební produkce zlata mizí ve šperkařství, hlavně v Indii. Ročně to na přelomu století dělalo 880 tun, hlavně ve svatebním období v únoru a ze dvou třetin na chudém venkově: nejméně pětina světové spotřeby obvykle z 22karátového zlata, zatímco Západ většinou pracuje s osmnáctikarátovým kovem. Roku 2013 dovezla Indie 987 tun zlata (srov. zde výše: je to více, než kolik drží státní banka).

Podobně se ke zlatu přistupuje v Číně a vůbec v Orientu. Komunisté povolili Číňanům soukromý nákup zlata až roku 2003, a o deset let později činil čínský dovoz vzácného kovu 1190 tun (údaj z agenturních zpráv). V roce 2006 se například ve Vietnamu prodalo 86 tun zlata.

Mění se v poklady a pokládky a zlatem ověšená žena je mužova trofejní visitka a dýchající bankovní depositář. Pro všechny má kov jistotu universální směny prakticky vždy a všude. O šperkařství srov. pod móda.

Indické odhady tvrdí, že v indických domácnostech se za generace nashromáždilo na dvacet tisíc tun zlata v ceně 1100 miliard USD (2013). Pro srovnání: V centrálních bankách leželo podle IMF (The Economist) ve čtvrtém čtvrtletí roku 2003 na 2,9 trilionu valutových reserv (v dolarovém vyjádření). Z toho japonské reservy dělaly 590 bilionů dolarů.

Druhou nejvyšší spotřebu zlata má dnes Čína. Roku 2004 to byly 234 tuny, sama vytěžila jen tun 212. Přitom má Čína 1200 zlatých dolů, ale kromě stovky z nich vytěží v průměru méně než 500 kg. Číňané na hlavu „zkonsumují“ 0,16 g, což je méně než čtvrtina světového průměru.

V roce 2008 se nejvíce zlata z celkových 3804 tun získalo recyklací 1212 tun, 2064 tun bylo vytěženo, zbytek připadá na prodeje. 2185 tun zlata zmizelo roku 2008 ve šperkařství, 862 mezi šetřílky, 436 v průmyslu a 321 tuny ve zlatých fondech.

Nicméně obchodníci nabízejí zlato horem dolem. Teď už i jako limonády nebo cukrovinky. Roku 2009 byl v Německu ozkoušen automat prodávající zlaté cihličky do váhy deseti gramů a zlaté mince rozličné ražby. Poprvé byl stroj, sám vyvedený ve zlatě, instalován v květnu 2010 v Emirate Palace v Abú Zabí. Cenu zlata stroj upravuje podle světových kursů vždy po deseti minutách a bere místní dirhamy i bankovní karty.

Žlutý kov nabírá na ceně

Cena zlata na světových trzích v novém století rostla. Roku 1999 stála unce žlutého kovu 250 dolarů, dnes kolem 1100. Souběžně klesala jeho těžba. Kov se nachází v čím dále více nepřístupných místech, jeho těžba se prodražuje. Patnáct procent roční těžby se přitom recykluje.
Kanaďan Peter Munk (82) patří přes svůj (vysoký) věk mezi esa v těžebním průmyslu. Elektrotechnik původem z Budapešti podnikal v hudební a televisní elektronice, později také v hoteliérství a restauratérství. Roku 1983 však založil firmu Barrick Gold, jejíž doly po celém světě od roku 2006 vyprodukují nejvíce zlata vůbec a její obrat i zisk byly větší než De Beers.

státy s největší těžbou (v tunách; rok 2008/2007)
Čína               295/276
Jižní Afriky      250/272
Spojené státy  230/238
Austrálie         225/248
Peru               175/167
Rusko            165/169
Kanada          100/101
Indonésie         90/137

centrální banky se zlatými reservami (v tunách/USD; 2009)
Spojené státy     8133   
Německo           3413
IMF                   3217
Itálie                 2452
Francie              2451
ČLR                  1054
Švýcarsko         1040
Japonsko            765
Nizozemí            612
Rusko                537

zdroj: World Gold Council, Deutsche Bank, září 2009
Pozn.: skutečné zásoby zůstávají ve většině zemí utajeny. V červnu 2010 se provalilo, že Saúdská Arábie nemá v tresorech 143 tuny zlata, ale 323 a podle IMF držela libyjská centrální banka před občanskou válkou nejméně 143,8 tun zlata, což v březnu 2011 znamenalo 6,5 miliardy USD a 25. místo mezi zlatými reservami.

Drahé počty
Jedna trojská unce je 31,1 g zlata. Do jednoho kilogramu zlata se vejde 32,15 uncí. Při průměrné ceně jedné unce zlata 400 dolarů (koncem roku 2003; v polovině roku 2006 byla unce za 536,50 USD, 6. října 2009 na rekordních 1042,55 USD) přijde kilogram měkkého kovu na 12 862 USD (2006: 17 248,50 USD), tzn. že jedna tuna žlutého elektrovodiče stojí 12,862.000 USD (2006: 17,248.475 USD).

Z toho svým způsobem plyne, že čtyřicetimiliardový majetek nejbohatšího muže planety začátku 21. století Billa Gatese převeden na množství zlata by bylo 3110 tun (o tři roky později 2006: 2360 tun). Jako proletář ve světle těchto čísel stojí bankéř, investor a podnikatel Jakob Fugger z Augšpurka (zemřel roku 1525), jehož přebytek v hotovosti před smrtí vypočetli na 2,1 milionů rýnských zlatých. Říkávalo se tehdy, že byl nejbohatším mužem planety. Rozumí se: Evropy, ovšem osobně se přesvědčil o tehdejším indickém potenciálu, na který spolu s čínskými trhy Evropané ještě dlouho neměli. O Fuggerově nadaci viz s. v.

Koncem roku 2007 bylo na světě podle specialisovaného časopisu Forbes 1125 dolarových miliardářů, mezi nimiž vynikali Warren Buffet s odhadovaným majetkem ve výši 62 miliard, Carlos Slim Helú (60) a Bill Gates (58). V listopadu 2009 finanční krise provětrala i počty boháčů a Forbes napočetl jen 793 miliardáře s celkovým majetkem o čtvrtinu nižším.

Za nejbohatšího muže novověku je pokládán americký podnikatel John D. Rockefeller s Andrewem Carnegiem a Corneliem Vanderbildem. Rockefeller bývá označován za prvního z dolarových miliardářů (1916) a při započítání inflace bývá jeho majetek odhadován na 200-330 miliard dolarů, nejvyšší odhady srovnávající současné ceny majetků šly až na 660 miliard dolarů (2012). Roku 1905 se dobově hovořilo o jednom tisíci milionů dolarů a převedeno do zlata by ho bylo 1750 tun. Na jejich odvezení by bylo zapotřebí 250 železničních vagonů. Jeho Standard Oil Co. (založena 1870) ovládala svého času z devadesáti procent olejářskou branži a velkopodnikatel a také pravděpodobně největší mecenáš dějin Rockefeller proslul též stručným: "Competition is a sin."

Za nejbohatší rodinu dějin bývají vydáváni Rothschildové, jejichž nepřehledné majetky byly roku 2012 odhadnuty se započtením iflace na 400 miliard dolarů. Kuriosní je odhad provozovatele webové adresy celebritynetworth.com, který za nejbohatšího muže všech dob považuje císaře/mansu Musu, vládce západoafrické muslimské říše Mali v letech 1312-1337...

Začátkem prosince 2008 se ve Státech provalil skandál kolem rozsáhlé a dlouholeté finanční malversace newyorského investičního bankéře Bernarda L. Madoffa (70). Své podnikání měl postaveno na principu "letadla" ("sněhové koule", "pyramidy") spočívající v tom, že nově příchozí financují stávající klienty a podnikání nespočívá na skutečných investičních výnosech.

Ztráty Madoffa a jeho klientů byly odhadnuty na padesát až šedesát miliard dolarů (sic!), zřejmě rekordní částku v historii finančních podvodů. Kuriosní na skandálu bylo i to, že se Madoffa "specialisoval" na židovskou klientelu. Texasan Allen Stanford (62), jehož banka sídlila na Antiguy, sice takovou specialisaci neměl, zato byl v červnu 2012 v Houstonu odsouzen na 110 let do vězení za podobnou zpronevěru více než sedmi miliard dolarů svých investorů.

Několikrát se v moderní popularisující literatuře objevilo hodnotové rovnítko 20 $ (USD) = 1 séstertius (HS), ale také 7 až 10 eurů = 1 HS; v korunách českých na konci roku 2003 počítejme 1 HS za 320 až 520 Kč. Jiný přepočet má 25 HS do jednoho dolaru a zřejmě nejvyšší počítá 600 USD za jednu drachmu (= séstercius).

Ze vztahu zlatého aureu o asi 8 gramech a stříbrného séstertia jedna ku stu vyplývá (100 HS = 1 aureus), že jedno sto milionů séstertiů bylo za Caesara 8,18 tuny zlata, za Augusta 7,96 tuny. Aureus, zlatý, byl roku 313 n. l. solidem s výrazně nižším obsahem zlata, nicméně „solidní“. Odtud se přes němčinu dostalo do Čech slůvko žold, žoldnéř.

V Hérodotově době se cena zlata počítala jako třináctinásobek ceny stříbra. Poměr stříbra ke zlatu byl v klasických dobách dvanáct či třináct ku jedné, před peloponnéskou válkou čtrnáct ku jedné, od peloponnéské války deset ku jedné. Bronz byl v poměru ku stříbru od 50 do 125 ku jedné. Filippos II. Makedonský zavedl zlatý statér v hodnotě 20 attických drachem.

Po Alexandrově výpravě cena drahých kovů klesla, za císařství stoupala. Od 3. století n. l. se opět znehodnocené mince počítaly na váhu. Relace vydržela po celý hellénismus. Obsah stříbra v minci byl poprvé klesl za Neróna, za Tráiána ho bylo 85 procent, za L. Septimia Sevéra pouze polovina, zbytek byla měď. Caracalla přišel s antóníniánem, v němž bylo již jen několik procent stříbra („bílá měď“).

Diocletiánus zavedl zlatý solidus, „pevný peníz“, 1/72 libry, asi 4,6 gramů zlata. Od solidus je pozdější soldus, německý výraz pro vojáka Soldat a české žold, vojenský plat. Solidus a dénárius vydržely až do éry stěhování národů. Římané razili ještě „medailóny“, příležitostné zlaté, stříbrné a bronzové mince bez vyznačení nominální hodnoty, které nebyly určeny pro směnný oběh.

Základním mincovním kovem antiky však bylo vedle bronzu stříbro. Unce stříbra byla v únoru 1931 za 26 amerických centů, na konci roku 2003 za 5,50 USD (osmiletý vrchol), v létě 2010 ale dvacet dolarů (zlato tehdy za 1265 USD), kilogram za 176,85 USD, tuna za 176 850 USD. V dubnu 2011 byla unce stříbra za téměř padesát dolarů, v květnu 2012 za USD 35.

Zatímco zlata je v oběhu nebo kdesi "na skladu" na odhadem 166 tisíc tun (kostka o hranách asi dvaceti metrů), stříbra je pouze 62 tisíc tun.

Dnešní poměr je mnohonásobně větší, obvykle padesátinásobek. Roku 1980 byla unce stříbra za téměř padesát USD, koncem roku 2001 ale jen za 4,15 USD, v srpnu 2006 za dvanáct USD. Starší archeologické a historické odhady se v německé literatuře uváděly ve zlatých markách. Jeden z přepočtů praví, že by se do takové marky vešla 3,6krát.
Denní cenový kurs zlata stanovuje od 12. září 1919 mezinárodně uznávaný institut London Gold Fixing. O zlatém standardu viz pod ražba zlatá.

Perské poklady a klíče k nim
Prvním známým „miliardářem“ ve Středomoří nebyl Hellén ani Foiníčan, ale Lýd. Nejbohatším člověkem nekrálovského rodu byl v „perské“ době, jak tvrdí Hérodotos, Pýthios z Lýdie, syn Atyův.

Při tažení Xerxa na západ nabídl roku 481 králi dar dva tisíce talentů stříbra a bez sedmi tisíc čtyři miliony zlatých dáreiků; tolik měl v drahých kovech a uživí ho prý pozemky a jeho otroci. Král to odmítl a daroval mu oněch sedm tisíc dáreiků (Pýthiova pozdější prosba, aby propustil z vojska jeho nejstaršího syna však Xerxa rozčílila natolik, že kázal nešťastníka rozetnout a mezi půlkami těla pak promenovala jakoby při lustraci armáda; srov. onen makedonský zvyk, nikoli však s lidským tělem).
Při váze dáreiku asi osmi gramů měl tehdy Pýthios téměř 32 tuny zlata a 52 tuny stříbra, to bylo množství nesmírné.

Lýdští miliardáři to ale neměli jednoduché. Srov. osud krále Kroisa, nebo mnohem později jistého Larkia (A. Larcius Lýdus), který lezl do zadku Nerónovi a doplatil na to: principovi a vševládcí Středomoří nabídl jeden milion sésterciů, když mu, a Římanům, zahraje na lyru. Neró peníze dotčeně odmítl - copak vznešený Říman pracuje za mzdu, a viděl Larkia rudě. Peníze si vzal velitel Nerónových praetoriánů Tigellinus a prostoduchého Larkia zachránil od popravy.

Sitalkova říše thráckých Odrysů byla co do financí bohatší než říše athénská; z Thrákie jsou i nejstarší doklady o zpracovávání zlata v Evropě (c. 4500). Sitalkův nástupce Seuthés na konci pátého století vybral ročně na území větším než dnešní Bulharsko čtyři sta talentů ve stříbře a zlatě a k tomu mnoho dalších "naturálií", například látky.

Roční čistý výtěžek slavných attických stříbrných dolů v Lauriu, které udělaly z Athén námořní velmoc Hellady, byl jedno sto talentů kovu. Při lehčí váze eubojsko-attického talentu (nominativ talás) 26,2 kg, to bylo 2620 kg (nejvýše podle talentu aigínského 37,2 až 37,8 kg). To je v dnešních cenách 463 347 USD. V polovině 2. st. př. n. l. na druhé straně Středomoří vynášely denně stříbrné doly u Nového Karthága v Hispánii 25 tisíc drachem (do talentu jich bylo šest tisíc), tedy ročně 1521 talentů stříbra neboli c. čtyřicet tun kovu; a poněvadž tehdy bylo do talentu 24 tisíc séstertiů, znamenalo to ročně 36,5 milionů HS. Římanům tam ovšem otročilo na čtyřicet tisíc lidí (!), viz rok 181 (údaj asi autentický, neboť je pravděpodobné, že podívanou osobně shlédl historik Polybios doprovázející Scipiona Africana do numantinské války, viz roky 134sq.).

Pravděpodobně začátkem vlády Tiberia se stříbrné doly všude v Hispániích dostaly do nájmů soukromníků, zlaté zůstaly státu. Kořist, s níž se vracely armády za republiky z hispánských válek, na římské aristokraty, kteří v té době tvořili velitelský sbor občanských armád, působila jako ona droga ženoucí do zámořských dobrodružství o mnoho staletí později právě hispánské dobyvatele do zámoří a po nich další evropské zlatokopy: hispánské stříbro a zlato byly stejným lákadlem jako v novověku americké Mexiko, Peru a Kalifornie.    

V pohledu na athénské finance takto dnes malé sumy dokázaly financovat hellénský svět proti agresi Asijců do Evropy. Směnná hodnota stříbra byla ovšem nesrovnatelně vyšší. Např. za peloponnéské války státy platily veslařům válečných lodí tři až čtyři oboly denně (bylo šest obolů do drachmy, kterých bylo šest tisíc do talentu!), a nebylo to špatné zaměstnání…

Makedonský král Filippos II. vyzískával z pohoří Pangaion asi 260 metráků zlata ročně, jimiž uhradil svou agresivní politiku vůči hellénským státům. Peršané, hellénští protivníci, měli daleko jiné možnosti. Na začátku 5. století př. n. l. vybral král Dáreios I. ročně na poddanských poplatcích, chcete-li na daních, minimálně 14.560 talentů eubojských ve kursu stříbra, z toho 9540 talentů stříbra a 4680 talentů zlata.

K tomu přistupovala celá řada naturálních daní odváděných po dvou nebo pěti letech, od koní, obilí po otroky. Kov byl roztavený nalit do hliněných sudů, z nichž po zchladnutí byla keramika otlučena a k disposici bylo stříbro a zlato v mincovní kvalitě.

Finanční prostředky v ražené i neražené podobě ukládali velkokrálové po celé říši na strategicky důležitých místech spolu s rozsáhlými skladišti vojenského materiálu a potravin (gázofylakia). Ze tří západoanatolských satrapií, tedy včetně hellénské Iónie, získával ročně 1260 talentů. Král králů tehdy ročně vybral za 381,472 tuny stříbra, ze západu říše 33,012 tuny.

Zajímavé je pak srovnání se majetkem celého jednoho státu, a to z hellénských dějin nejslavnějšího. Podle censu veškerého majetku v Athénách a Attice provedeného roku 378 pro účely válečných daní při zakládání druhé námořního spolku vlastnili občané tohoto roku hodnotu 5750 talentů. Roku 354 to bylo šest tisíc talentů. Počítáno ve stříbru, čili 150,65 tun kovu (resp. 157,2 tun).

Na jaře roku 431 v okamžiku, kdy vypukla třicetiletá válka se Sparťany a Peloponnésany, dostávali Athéňané ročně na šest set talentů stříbra od spojenců svého paktu ("délský spolek"). Na Akropoli bylo uloženo na šest tisíc talentů raženého stříbra; ještě několik let předtím tam toho bylo 9700, ale použito bylo z části na stavbu propylají, chrámy a také na výpravu proti Poteidaji. K raženému stříbru přistupovalo podle Thúkýdida za pět set talentů neraženého zlata a stříbra v kultovních nádobách a předmětech a na soše Athény bylo snímatelných čtyřicet talentů zlata.

Mír v první válce púnské roku 241 přišel Karthágiňany na tři tisíce eubojských talentů stříbra splatných do deseti let od roku 241, což bylo 78,6 tun kovu. Ovšem výrazně chudší stát, jakým byla pisidská Selgé, zaplatila roku 217 Acháiovi II. na výpalném ve dvou splátkách osmnáct tun stříbra...

O půl tisíciletí pozdější římský přepočet počítal jeden milion sésterciů jako téměř 42 talenty stříbra, tj. 1100 kg. Při ceně 536,50 USD/unci v polovině roku 2006 to je 5,42 miliardy dolarů, při ceně 400 USD/trojskou unci roku 2003 to je 4,043 miliardy USD.
Stomilionové majetky měla řada Římanů, což by znamenalo v přepočtu 4200 talentů ve stříbru, tedy 110 040 kg kovu.

Ve zlatu v době kolem začátku datovací éry „našeho letopočtu“ by roční perský daňový výnos jenom v kovu činil minimálně 27,733 tuny zlata, 346,67 milionů HS, tedy bohatství, které nedal dohromady Seneca za celý život. Artaxerxés II. Mnémón nosíval na sobě ve 4. století šat a šperky v hodnotě dvanácti tisíc hellénských talentů: to je 31,4 tuny zlata, 10 107 960 trojských uncí.

Pokud by se daňová a tributární zátěž poddaných perských vládců nezhoršovala, mezi roky 520–330 př. n. l. by pánové na Persepoli vybrali 2 766 400 talentů ve stříbře, tj. 65 585,714 milionů HS, tj. 656,85714 milionů aureů čili 5354,857 tun zlata neboli 68 874 170 734 amerických dolarů – peníze srovnatelné s majetky amerických hyperboháčů.

V moderním světě bohatství tolik neváží; a dost možná proto si ho lidé ani tolik neváží. Tak například na jaře 2010 podle zjištění londýnského listu The Independent zdůvodňujícího, proč vláda stáhla z oběhu pětiseteurové bankovky, které byly z devadesáti procent používány při praní peněz na ostrovech, neboť jsou skladné.

Z podobných důvodů stáhly Spojené státy roku 1969 za vlády Richarda Nixona z oběhu desetitisícové dolarové bankovky.
Milion britských liber ve dvacetilibrových bankovkách vážilo asi padesát koligramů. V padesátilibrovkách jenom 22 kilogramy, ovšem v pětiseteurovkách pouze 2,2 kilogramy. Policisté zjistili, že dospělý pašerák dokáže spolknout v pětiseteurovskách asi 150 tisíc liber. Summy kolem dvaceti tisíc se vešly do krabičky na cigarety.

Milion amerických dolarů ve stodolarovkách vážil asi deset kilogramů, ale v pětiseteurových bankovkách 1,413 kilogramy. Koncem dubna 2010 bylo v EU v oběhu za 776 miliard eur, z toho 280 miliard v pětiseteureových bankovkách. Přesto by nahoře uvedená hopothetická summa převodu perského zlata na dolary (rok 2003) by ve stodalorovkách vážila 688,74 tun papíru!

Do hellénských kapes
Tolik bylo vybráno v „hotovosti“. Materiální tributy nelze odhadnout, ale nepochybně byly hodnotově mnohonásobně vyšší. Nelze také odhadnout, kolik z toho perští vládci utratili na své pohodlí a ve válkách.

Koneckonců když Peršané nedokázali Hellény přemoci vojensky, vsadili na lidskou slabost požitkářství a cestu k ní, korupci: pustili do nich armádu lukostřelců, jak říkali Helléni, protože na perských mincích zvaných dáreikos byl vyobrazen král v posici střílejícího lukem. Když Dáreios III. cestoval po říši, měl při sobě, tedy transportovali s ním, na osm tisíc talentů peněz. Co po finančně náročné politice megavelmoci starověku zbylo, naznačují Alexandrovo tažení a nástupnické války.

Bez výraznějších otřesů zvenčí žila perská říše v relativním míru po téměř dvě staletí. Armáda není jen čedokem, ale s dobrým velením i nevšedně lukrativní firma. Alexandros Makedonský roku 334 vytáhl do boje proti Asiatům s 30 až 43 tisíci pěchoty a čtyřmi až pěti tisíci jízdy, se sedmdesáti talenty na proviant a s dluhy asi dvou set talentů.

Jaké množství drahých kovů spadlo do klína dobyvateli říše Alexandrovi, se údaje různí. Rozhodně celé hromady. Např. v Súsách roku 331 nalezl na 49 tisíc talentů v mincích a neraženém zlatě a stříbru a v Persepoli, v centru říše, bylo raženého stříbra a zlata tolik, že to bylo odvezeno prý na deseti tisících mezčích spřeženích a na pěti tisících velbloudů: 120 tisíc talentů, tedy 3144 tun kovu. Kolik čeho bylo, zda stříbra nebo zlata, nevíme. Perských pokladů v Ekbatanách bylo za 180 tisíc talentů/4716 tun, summa summárum z celého Íránu na 350 tisíc talentů, tedy 9170 tun. Srov. s údaji zde níže!

Na konci svého tažení roku 324 př. n. l.vyplatil dluhy všech svých vojáků ve výši dvaceti tisíc talentů, což by ve zlatu bylo 524 tuny kovu. Jako součást jeho nikdy neuskutečněných pohřebních záslibů měli Makedonci postavit šest chrámů po říši různým bohům v ceně po pěti tisících talentech, což by odpovídalo 786 tunám kovu (zlata nebo stříbra?).

Doba to byla tehdy zvláštní. Alexandrův písař a šéf dvorské kanceláře Eumenés cestoval s tisícovkou talentů ve stříbru a zlatu a měl je ve svém stanu (sic!). Když začaly diadošské války, měl už prostředků v příruční pokladně za pět tisíc talentů/131 tun...

V první fázi válek diadochů disponoval stejnou sumou Antigonos Monofthalmos. Ve zlatě to odpovídá při kursu 400 USD za unci (2003) nebo 536,50 (2006) částce 1,684.660.000 dolarů resp. 2,259.550.225 dolarů na vojenské výdaje v době, kdy běžná denní obživa vojáka přišla maximálně na tři drachmy, hetéra "na úrovni" na deset a stejně tolik stál vojevůdce měsíční armádní proviant na muže.

Militaristický rozpočet
Pravda, armády mívaly deset až čtyřicet tisíc profesionálů. Všechny tyto prostředky spotřebovala hydra války (drachem do talentu bylo šest tisíc!). Války diadochů trvající čtyřicet let (321–281 př. n. l.) mohly přijít na 120 až 150 tisíc talentů, tedy ve zlatu 3930 tun čili 50,547.660.000 dolarů.

Z hellénistických válečných výdajů je jeden z posledních také jedním z nejvyšších: Kleopatra-Nová Ísis věnovala svému příteli a milenci Marku Antoniovi na katastrofální armenskou válku roku 33 př. n. l. dvacet tisíc talentů plus proviant pro celé římské vojsko a dvě stě lodí. Prakticky všechno přišlo vniveč.

Pro srovnání s dobou pozdější a militantnější: Celkový roční rozpočet římské říše v antónínovské době, tedy za největšího rozkvětu říše ve druhém století n. l., pro snad 54 miliony obyvatel žijících na ploše odhadem 3,3 miliony čtverečních kilometrů, ležel kdesi na 250 milionech dénárů, tj. jedné miliardě séstertiů. Připustíme-li, že jeden HS můžeme přepočítat jako deset eur, ani zdaleka neodpovídá takový rozpočet dnešním evropským státům s takovým počtem obyvatel.

Největší část císařského rozpočtu spolykaly výdaje na armádu. Odhaduje se, že roční žold pro legionáře a pomocné sbory na hornogermánsko-raetském límitu stál deset milionů dénárů (= čtyřicet milionů HS). Když však byl roku 161 posunut do germánského vnitrozemí, musely legie z úspornosti rozebrat a přemístit kamenné a cihlové lázně, latríny a další budovy.

Pro srovnání: v roce 2004 se vyrobilo podle odhadů Spojených národů ve 1200 továrnách 92 zemí osm milionů lehkých palných zbraní a prodáno jich bylo za čtyři miliardy dolarů; čtvrtina obchodů nebyla legálních. K tomu bylo vyrobeno 14 milionů kusů munice, takže by každý člověk na planetě mohl být zastřelen dvakrát. V té době bylo na světě asi 640 milionů zbraní od pistolí po lehké kulomety. Vládní výdaje na zbrojení činily roku 2003 956 miliard dolarů (z toho asi polovina ve Spojených státech), o rok později 1,035 bilionu dolarů.

Nemenší rozpočtové částky tvořily dary římským občanům. Tráiánus během svého nikdy už nepřekonaného triumfu nad Dáky věnoval každému občanovi Říma 650 drachem čili 2 600 HS (nebo spíše 5200 HS; 1 dr. = 1 dénár = 4. n. 8 HS). Antónínus Pius věnoval Římanům 640 milionů séstertiů, L. Septimius Sevérus věnoval každému senátorovi za hlavu proticísaře Didia Iúliána 720 aureů čili 72 tisíc HS (jeden zlatý = 100 HS).

Jakou část všechna tato čísla znamenala v celkové hospodářské výkonnosti doby, nevíme. Anglický ekonom Angus Maddison (zemřel roku 2010), který miloval počty o dávných událostech, roku 2001 spočetl, že roku 1 n. l. vyprodukovala světová ekonomika, tedy nejen antická, za 105,4 miliard dolarů v cenách z roku 1990 (tedy v roce 2010 odhadem 170 miliard)...

Zlato z východu
Obrovské majetky ovšem zůstaly vládcům v Seleukidě, Alexandreji, Pergamonu, Makedonii, v Pontu atd. nadále a udělali z polytheistického hellénismu nejdůležitější éru v dějinách lidstva co do rozvoje humanity, umění, vědy a literatur.

Makedonci brali drahé kovy ze svého území a ze severu Balkánu, Seleukovci ze Střední Asie (Fergana, Afghánistán) a omezeně z Indie a Kavkazu, Attalovci snad ze zbytků z lýdských a fryžských nalezišť, Ptolemaiovci málo z egyptských dolů v údolí Hammamat/Hamáta v horách u Rudého moře na jihu poblíž Marsá alam, z Nubie a ze Sinaje, západní Afriky, Somálska a z dálkového jihoarabského obchodu. Každému zůstalo v pokladně něco ze zlata perského.

Stříbro proudilo do Středomoří z oblastí severně nad Alpami souhrnně zvanými Germánie, nebo z Hispánií, kde v dnešní autonomní oblasti Castilla a León byly největší říšské stříbrné doly, v nichž v dobách největší slávy pracovalo na 40 tisíc lidí.

To byla cesta, jak se perské zlato těžené mezi Skythy na Altaji a ve Střední Asii rozplynulo po Alexandrově výpravě po celém Středomoří. Když pak v polovině třetího století Parthové obsadili Írán a o sto let později Mesopotamii, pozemní cesta zlata, hedvábí, koření atd. do Evropy se velmi přivřela.
Římané po vydolování státních pokladen celého východního Středomoří vojenskou cestou, tedy po jeho dobytí, se už museli spokojit vlastními zdroji (Hispánie, Egypt, Thrákie), nebo na omezené importy z Indie. Zlato „došlo“ a na státních zásobách klovali v prvních staletích našeho letopočtu špatní a často úchylní vladaři.

Když marocký sultán Ahmad I. al-Mansúr (vládl 1578-1603) roku 1591 dobyl Timbuktu, Djenné a Gao v Mali, zmocnil se prý 4,5 milionů liber zlata.
Zlato bylo ve Středomoří vymýváno z řek. Usazovalo se v beraních rounech, do něhož voda zlatá písečná zrnka ukládala. Po vysušení se písek vyklepal. Odtud mimo jiné pověst o zlatém rounu.

Nejdražší večeře
Než se tak stalo, bozi smrtelného světa dělali obří vylomeniny. Lásce k perlám a smaragdům např. propadla manželka depresemi sužovaného principa C. Iúlia Caesara zvaného Caligula Lollia Paulína, vnučka po M. Lolliovi. Byla jimi pokrytá od vlasů po prsty u nohou a sbírka, kterou nosívala, měla cenu čtyř milionů séstertiů, řekněme podle jednoho z přepočtů 80 milionů dolarů (řetízek na noze neměla, tehdy ještě byl odznakem prostitutek).

Pokud Kleopatrá VIII. jedla sama, stálo to prý jeden milion séstertiů (1 HS = 10 eur/320 korun?). Tak drahé malé večeře už zřejmě po její smrti nikdo nikdy nejedl. Pro srovnání: pensionovaný vojevůdce L. Licinius Lúcullus jedl sám nejdráže za 50 tisíc drachem, tj. 200 tisíc HS. Když královna soutěžila v nákladnosti se svým vojáckým milencem Antóniem, dala přinést stolek s jedinou nádobou, v níž byla „v octu“ rozpuštěná velká perla – pití opět za jeden milion séstertiů.

Pro srovnání: např. 2. dubna 1987 zaplatil anonymní kupec na aukci v ženevské pobočce Sotheby´s 2,126.646 USD za smaragd o 19,7 karátech na zásnubním prstenu Edwarda VII. Anglického. 7. května 1934 byla nalezena na Filipínách nejslavnější perla novověku, „Alláhova“, dlouhá 24,13 cm o průměru 13,97 cm, dosud neoceněná (rok 2006).

Nejdražší diamant byl vyvolán v Ženevě v aukční síni Sotheby´s 13. listopadu 2013: Pink Star o 59,60 karátech byl prodán za 83,02 milionů dolarů. Byl vybroušen ze surového diamantu o 132,5 karátech nalezeného firmou De Beers roku 1999. Předchozí prodejní rekord držel Graff Pink o 24,78 karátech cenou 45,75 milionů dolarů (2010). 

Cesta pokladů na západ byla různá. Když spojenecká vojska několika keltských skupin roku 279 a 278 př. n. l. vyloupila Makedonii a střední Helladu pravděpodobně i s Delfami, odnesla s sebou obrovské poklady, na které střádali Helléni mnoho staletí, nebo se před několika desetiletími zrovna dostaly vojenskou cestou z Orientu do Makedonie.

Část Keltů se vrátila s kořistí domů do oblastí v dnešní jižní Francii, část se přeplavila do Anatolie a vybojovala si tu ve střední části země v okolí dnešní Ankary půdu pro svá knížectví (Galatie). Keltští Tektoságové ukryli kořist z nájezdů na Makedonii a severní Helladu včetně Delf z let 280-277 př. n. l. v posvátných jezerech kolem Tolosy, dnešní Toulouse (aurum tolósánum). Roku 106 př. n. l. oblast vyplenili Římané pod Q. Serviliem Caepionem.

Cestou do Říma byl konvoj s pokladem přepaden a zlato zmizelo, práce zřejmě Serviliových lidí. Bylo ho v uměleckých předmětech a zřejmě neraženém kovu na 110 tisíc liber stříbra (které do Říma dorazilo) a 1,5 milionu liber zlata (35,97 respektive 490,5 tun). Podle jiného pramene to bylo patnáct tisíc talentů zlata (393 tuny kovu, to je více než zlatý poklad Spojeného království, viz zde níže). Při ceně zlata z května 2007 by to bylo buď 10,5 miliardy nebo „jen“ 8,4 miliardy dolarů (USD). 

Servilius napřesrok ostudně prohrál u Arausia bitvu s Germány, v níž zemřelo na osmdesát tisíc Římanů, byl odsouzen ke ztrátě majetku a k doživotnímu exilu. Po králi Tarquiniovi Superbovi se stal prvním vyvlastněným Římanem před dobou velkých proskripcí. Dožil ve Smyrně, určitě ne chudý. Tolósské zlato je dosud největší „poklad“, kterého se kdy někdo zmocnil, matka všech pokladů.

Pro srovnání: dosud největší podmořský poklad byl ohlášen v květnu 2007. Z vraku galeony Nuestra Señora de las Mercedes kdesi v Atlantiku (nálezce nelokalisoval) bylo vyzdvihnuto sedmnáct tun zlatých a stříbrných mincí původem z Ameriky v dnešní hodnotě půl miliardy amerických dolarů (firma Odyssey Marine Exploration). Odyssey ale na konci ledna 2012 prohrála spor o vlastnictví: madridská vláda prokázala rovněž u floridského soudu, že patří Španělsku.

Dosud byl nejvýnosnějším nálezem vrak španělské lodi Nuestra Seňora de Atocha, která se potopila v hurikánu u pobřeží Floridy v roce 1622. Známý lovec pokladů Mel Fisher ho nalezl v roce 1985 a z hlubin se mu podařilo vytáhnout zlaté předměty za čtyři sta milionů dolarů.

Odyssey větší poklad nalezla již jednou. V roce 2003 její tým vylovil mince a další předměty z lodi Republic u pobřeží Savannah. Další významnou adresu firma objevila u pobřeží Španělska. V lednu 2007 sice získala povolení španělské vlády a hodlá pokračovat ve zkoumání vraku britské válečné lodi Sussex, která se potopila u Gibraltaru. Pokud se potvrdí tvrzení historiků o tom, že Sussex vezl devět tun zlata a pokud se podaří poklad vylovit, může Odyssey vydělat další půl miliardy dolarů.

Římské konfiskace

Státní poklad, hotovost ve vzácných kovech, býval i v malých městských státech značný. Severokampánská Capua měla po obsazení Římany roku 211 př. n. l. „v tresorech“ 2070 liber zlata a 31 200 liber stříbra, tedy asi tři čtvrti tunu zlata a přes jedenáct tun stříbra. V nejbohatším z jihoitalských hellénských států Tarentu získali Římané o padesát let předtím 83 tisíc liber zlata, tj. třicet tun.

Také však na třicet tisíc otroků, z nichž někteří Římany podarovali v zajetí základy latinské národní literatury. Roku 209 odtud Římané znovu odvedli třicet tisíc lidí a tři tisíce talentů ve stříbru. Za to Řím mohl zahájit roku 269 stříbrnou ražbu a o 62 let později se skončením hannibalské války zlatou.

Jak veliká byla kořist z dobytých Syrákús roku 212 př. n. l., není známo. Ale prameny u největšího ze západohellénských měst a v 6. a 5. století největším městu Středomoří zdůrazňují, že kořist z ní byla vyšší než bylo možné nalézt v Karthágu.

Například roku 480 po porážce Kartháginců dostal Gelón kontribuci dvou tisíc talentů stříbra, tedy 52,4 tuny kovu. Dal z nich razit slavné desetidrachmy, dámaráteia. Manželka od vděčných Kartháginců dostala údajně stotalentový věnec zlata, tedy 262 kilogramů. Do Delf samovládce poslal čtyři trojnožky a sochu Níké ze zlata o váze padesáti talentů (= 1310 kg).

Těžké kontribuce
Z velkých válek šly Římanům velké peníze. V hotovosti, nepřímo v uměleckých předmětech, v nepřeberném množství kořisti včetně výnosů z prodeje zotročené části populace, a v kontribucích. Z dobytých území, které si Quiríté, tedy „lid a senát římský“ přímo přivlastnil, plynuly vysoké tributy, daně.

Po první válce púnské platilo Karthágo od roku 241 př. n. l. Římanům 3200 talentů kontribucí: polovinu hned, zbytek v deseti ročních splátkách. Roku 201 mírem s Karthágem jako jednou z jeho podmínek byla platba deseti tisíc talentů stříbra do Říma ve splátkách na padesát let.

Od roku 196 musel Filippos V. Makedonský vyplatit jeden tisíc talentů v pravidelných splátkách do deseti let, a polovinu ihned. Jiné prameny udávají 4200 liber na třicet let a dvacet tisíc okamžitě, nebo za deset let čtyři tisíce liber stříbra.

Jeho syn Perseus říši zlikvidoval svou indolencí a snad i skrblictvím. Roku 168 v době nejvyššího ohrožení odmítl vyplatit Keltům sjednanou částku žoldu: po deseti Filippových zlaťácích (zřejmě myšlen statér Filippa II. o ceně dvaceti drachem) na jezdce, po pěti na pěšího a tisícovku pro velitele.

Protože se dostavilo po deseti tisících jezdcích a pěšáků, měl Perseus jednorázově vyplatil jedno sto tisíc statérů jezdcům a padesát tisíc statérů pěšákům, dohromady tři miliony drachem – dobrá cena za velkou pomoc ve válce. Illyrskému Gentiovi sice dal tři sta talentů, ale ten mu málo platný.

Když v létě roku 168 u Pydny prohrál, měl s sebou na útěku (je to vůbec technicky možné?) více než šest tisíc talentů zlata, to bylo 157,2 tuny kovu. Římané si prý ve zlatých a stříbrných ražených penězích přišli na 120 milionů séstertiů.

Stejnou cenu odhadovaly antické prameny za umělecké předměty všeho a prý nejméně stejně tolik kamsi zmizelo (asi podle známého pravidla policejního časování: já sto, ty sto, náčelníkovi pět set). Makedonie dodnes zůstala vybrakována.

Vítězná válka ovšem znamenala též zisky nikoli pouze jednorázové. U Catulonu/řec. Kastalón na území Oretánů se nacházel vydatný stříbrný velkodůl zvaný v imperiální éře Baebelo. Kartháginec Hannibal, nejvyšší představitel obchodní púnské republiky v Hispánii, z něho denně dostával tři sta liber stříbra, téměř sto kilogramů kovu, takže měl na financování svých válek. Roční výnos 35,86 tun znamenal 1368,54 talentů ve stříbře; to byly i z hlediska státní obrovské peníze a poněvadž Hispánie byla bohatá na všechny kovy, netřeba spekulovat o důvodech římsko-púnské války. V dobách Pliniových byla hora se stříbrnou žílou odkryta v rozsahu c. 2,2 kilometrů/1500 dvojkroků. 

Války jsou kšeft/Publikánští supové
Seleukovci byli těžším kalibrem a římské ceny byly po vítězství vyšší. Podle míru z roku 188 musel Antiochos III. zaplatit za 12 let Římanům dvanáct tisíc talentů stříbra plus přikrmovat Quiríty 540 tisíci měřic obilí, tj. nejméně 4,727.160 litrů (ale možné je i třikrát tolik).

Ariaráthés IV. Kappadocký, Antiochův spojenec, zaplatil Římanům 600 talentů. Jejich spojenec Eumenés II. dostal od Seleukovce téměř celou Malou Asii a 350 talentů v hotovosti plus 127 dalších cash namísto obilí.

Krátce předtím roku 197 dovezli Římané domů kořist z na čas pacifikovaných Hispánií. Z Přední Hispánie to bylo 1515 liber zlata, dvacet tisíc liber stříbra a 34500 ražených stříbrných dénárů. Ze Zadní Hispánie dovezli padesát tisíc liber stříbra a z obou provincií peníze za rozprodanou obrovskou kořist včetně velkého množství otroků. Výše attalovského dědictví roku 133 z Pergamonu není známa, ale bude se podobat kořisti makedonské.

Římská tvrdost vůči poraženým a dobytým zemím neznala mezí. Sulla roku 84 vyměřil provincii Asia za příchylnost ke králi Mithridátovi VI. kontribuci dvacet tisíc talentů. V těch městech, kde přezimovali vojáci, museli „hostitelé“ zaplatit každému vojákovi denně 16 drachem a stravu, a to i v případu, že si přivede jakýkoli počet přátel na večeři. Centurio dostával denně padesát drachem a jeden oděv domácí a jeden vycházkový na agoru.

Bohatství (Malé) Asie ale jakoby nemělo dna. Sullova kontribuce už byla publikánům dvakrát splacena a stálým připisováním úroků ji pronajimatelé poplatků a daní zvýšili na 120 tisíc talentů. O desetiletí později L. Lucullus nařídil, aby ten, kdo připisuje úrok ke kapitálu, přišel o všechno, a aby věřitelé nesměli zabavovat větší část dlužníkových příjmů než čtvrtinu. Pustil se do boje s nejmocnější mafií republikánského Říma, s publikány, a prohrál.

Zdá se, že i jeho labužnická pověst je spíše msta chamtivých publikánů. Vždyť v jeho době žilo více bohatších lidí a známějších stolovacími excesy. Asie za občanské války po smrti Caesarově zaplatila na kontribucích do roku 41 na dvě stě tisíc talentů! Ale to se už jeden z triumvirů M. Antónius slitoval...

Tuny a tuny zlata
O Lúcullově triumfu roku 66 př. n. l. v průvodu šlo mimo jiné osm mezků se zlatými lehátky, 56 mezků se stříbrem a 197 mezků se stříbrnými mincemi za téměř 2,7 milionu drachem. Kromě toho už dal peníze na Pompeiovo tažení a každému ze svých vojáků dal 950 drachem. V armenských Tigránokertách Lúcullus zabavil roku 69 př. n. l. osm tisíc talentů v hotovosti a kromě toho dal z kořisti každému vojákovi 800 drachem.

Roku 61 př. n. l. slavil Cn. Pompéius triumf nad východem. Na tabulích v průvodu stálo, že až dosud Římané pobírají poplatků poddanských (tributů či daní) za 50 milionů drachem, ale z jím nově dobytých území to je 85 milionů drachem.

Do státního pokladu z Mithridátova a Tigránova majetku nateklo v ražených zlatých a stříbrných mincích a v nádobách na dvacet tisíc talentů (zlata nebo stříbra?). Do této summy Pompéius nezahrnul dary vojákům (ten z nich, kdo dostal nejméně, obdržel za čtyři roky války vedle služného darem 1500 drachem).

V létě roku 58 př. n. l. si ze zoufalství z brutální římské chamtivosti vzal jedem život vládce Kypru Ptolemaios (dějiny ani neuchovaly oficiální přízvisko tohoto panovníka). Z Kypru Římané udělali provincii a jenom ražených mincí v Ptolemaiově majetku bylo sedm tisíc talentů. Sedm tisíc talentů (183,4 tun kovu) je 42 milionů drachem neboli dénárů, tedy 168 milionů HS.
Kyperské obce ovšem ještě roku 51 nabízely správci provincie Cilicia, k níž ostrov patřil, dvě stě talentů, aby u nich nenakvartýroval vojsko. Správcem byl advokát Ciceró a na „obchod“ nepřistoupil.

Kleopatřin otec Ptolemaios XII. dlužil Caesarovi rekordních 17,5 milionů drachem, tedy 70 milionů sésterciů. Božský Iúlius pak Aulétovým dětem 7,5 milionů odpustil. Svých deset milionů (= 40 milionů HS) chtěl Říman na obživu armády roku 48 př. n. l. Sedmdesát milionů HS odpovídalo směně ve zlatých mincích římské ražby o váze 5,726 tuny zlata.

Tolik se ho netěžilo na celém světě kolem roku 1500. Jeho kupní síla byla nesrovnatelně vyšší než přepočet na 700 milionů eurů. Ptolemaios Aulétés vyplatil již předtím správci Syrie A. Gabiniovi deset tisíc talentů za to, že ho roku 55 posadil v Alexandrii na trůn.

Kam to všechno zmizelo
Císař Hadrianus reguloval nálezné z pokladů. Nálezce pokladu na vlastním pozemku si ho ponechal celý, na cizím jen polovinu a na veřejném se z poloviny dělil se státem (dnešní doba tak velkorysá není a "stát" je hamižnější). Ještě Sevérus Alexander stanovil, aby poklad zůstal nálezci, "a když byly veliké, přidal k nálezcům některé ze svých úředníků". Cesty pokladů z východu na západ se v průběhu druhé poloviny čtvrtého století n. l. uzavřely.

Naopak lákavou pokladnicí pro loupeživé nájezdníky se stal Řím. Visigot Alarich (I.) s sebou roku 410 n. l. odnesl vysoké výkupné od Římanů, prý jejich poslední majetek (loupili však později ještě další, viz zde níže). Když téhož roku zemřel, byl i s kořistí pochován do mohyly v řečišti jihoitalské říčky Busento, kam byl po dostavbě (a podle dobových zvyklostí národů ze stepní části východní Evropy, tedy i gotských Germánů, vyvraždění jeho harému a služebnictva) vodní tok vrácen.

Kam poctivě naloupená visigotská kořist zmizela, zůstalo záhadou. S trochou nadsázky platí, že Germáni pátého století byli skromní. Alarich I. si od zbídačeného Říma, který už dávno nebyl říšským sídelním městem, totiž vzal jako výpalné pět tisíc liber zlata (italská libra vážila snad 327,45 g, tedy pouhých 1635 kilogramů), třicet tisíc liber stříbra (tj. 9810 kilogramů), čtyři tisíce hedvábných šatů, tři tisíce červených koží a tři tisíce liber pepře (981 kg) už i to tehdy patřilo mezi poklady, protože obchodní cesty s Indií válkami a rozvratem „vyschly“.

Pro srovnání s dobou, kdy Řím stál na druhém pólu moci, ve svých plenkách: roku 389 se Římané vykoupili z keltského obležení za jeden tisíc liber zlata (327,45 kg).

V dobách rozkvětu se z kultovních soch zlato nekradlo. Za Plínia byla dovezena z Egypta socha „Iána“ od neznámého autora a umístěna v Augustově chrámu. Byla pokryta zlatem a ještě po sedmdesáti letech stála nedotčena.

Pak už v Římě nezbylo z drahých kovů na očích nic: první část odvezli Alarichovi Visigoti roku 410, druhou roku 455 Geiserichovi Vandalové, kteří si kořist včetně pozlacených bronzových tašek Iovova chrámu na Kapitóliu vzali s sebou do Karthága, kde si právě zařídili státní hnízdečko, které vydrželo do roku 534 n. l.

V okolí Busenta dodnes nebylo nic nalezeno, ale pověsti je stále přikládána vážnost. Ovšem část visigotské kořisti se ještě roku 507 nacházela v ohrazeném městu Karkasiané/Carcasió n. Carcasó v Narbonské Gallii, dn. jihofrancouzské Carcassone. Zmocnil se ho Theodorich Ostrogotský (zemřel 526) a je pravděpodobné, že v Ravenně padl roku 540 do rukou Východořímanů vedených Belisariem a jím že byl poklad odvezen do Kónstanínopole Iústiniánovi I.

Po Visigotech ovládli kraj severně od Pyrenejí jejich vzdálení příbuzní, západogermánští Frankové, nicméně jejich úhlavní nepřátelé: sami byli katolíky, kdežto Visigoti ariány. O sektářských válkách mezi monotheisty viz pod křesťanství. Chlodovech, který strávil zimu 507/508 v Burdigale, dal Alarichův poklad odvést do své říše. Jeho syn Childebert I., který porazil Alarichova syna Amalaricha roku 531, neboť se ariánský Visigot choval ošklivě k Frankově katolické sestře a své manželce Chlodechildě (cestou domů do Paříže však zemřela). Chilbert s sebou vezl další kus visigotského pokladu, který ve výčtu Gregoria z Tours obsahoval mimo jiné (asi nekovové předměty?): šedesát pohárů, patnáct mís a dvacet skříněk na evangelia ve zlatě a osázeno drahokamy. Král to prý všechno rozdal po kostelích...

Peníze zase na váhu
V té době však už žádná peněžní ražba kromě východořímského území v Evropě neexistovala, majetek se měřil na truhlice a novorozenci nezakládala šlechta konto, ale usypala jeho díl pokladu – dávných a čerstvých lupů v drahých kovech, kamenech, látkách a kožešinách; otroci byli nádavkem. Do evropských pohádek se dostaly místo jmen velkých bankéřů poklady v jeskyních, na poli ve džbánech.

Takovými sysly Helléni ani Římané nebyli, protože na ochranu svého majetku v ražených drahých kovech nebo ve slitcích měli jednak důvěryhodné chrámové úschovy, jednak bankéře, kteří jim majetek převedli promptně kamkoli po Středomoří. Kromě toho majetek magnátů spočíval především  v nemovitostech. Srov. ale komedii T. Maccia Plauta Aulária, kde lakomec zakopává džbán se zlatem.

Germáni v době naturální směny nosili provrtané zlaté mince na krku. Kdo měl peníze, střežil je jako poklad, měl je za šperk. Směnný smysl peněz byl v sedmém století v podstatě zapomenut a s jistou nadsázkou lze říci, že antické mincovní kovy z velké části zmizely v lesích Germánie.

Jistou výjimkou je zřejmě provokativní zlatá ražba Theoderichova syna Theoberta I., vládce v Austrasii (534–548). Solidus měl Frankovo jméno, což pobouřilo ve vzdáleném Novém Římu (Cařihradu), neboť zlatá ražba byla až dosud pokládána za výhradní právo císařské. Karel Veliký ale nerazil zlatou minci a za základ peněžnictví zavedl stříbrnou minci. Bylo obnoveno mincovnictví po nejméně třech staletích, zlaté skončilo kolem roku 670.

Při stolování se germánská knížata 6. a 7. století předháněla ve váze zlatých číší a přináležitostí k tabuli. Francký král Chilperich (vládl 561–584) si dal vyrobit zlatý podnos o váze padesáti liber a král Burgundů Guntram/Gunthram z rodu Merovejců (vládl 561-592) se chlubil, že měl patnáct takových mís, ale že většinu jich rozbil a ponechal si jen stejně velkou a jednu o váze 470 liber.

Stará stříbrná a zlatá římská ražba se tak změnila v germánské poklady. Když poslali Frankové svou princeznu Rigunthu roku 584 k Visigothům do Hispánií, doprovázel ji na padesáti vozech její poklad. Největší mincovní poklad z blížícího se konce západořímského státu v Británii a na území celé říše byl nalezen v listopadu 1992 v anglickém Suffolku. "Hoxne Hoard" tvoří 569 zlatých mincí, 14.191 stříbrných a 24 bronzových z doby Valentiniána I. (363-375) až Honoria (395-423); legie vyklidily ostrov roku 407. Součástí jmění zakopaného nejpozději do roku 450 n. l. bylo 29 šperků se sadou kořenek, vše nyní součást sbírek Britského musea.  

Roku 1895 byla v Kolíně nad Rýnem nalezena římská polní pokladna s 15 centy mincí: byla zakopána na místě, kam se už Římané nevrátili a Germáni nikdy nenalezli. Roku 1913 nalezený zlatý poklad z Eberswalde vážil 2,54 kilogramů. Osm misek, smotky zlatého drátu, náramky a řetězy jsou sice z devátého století př. n. l., ale patřili zřejmě nějakému ze semnonských šlechticů.
Největší zlatý poklad nalezený v Německu je od roku 1945 ruskou válečnou kořistí.

Mezi poklady, o nichž je psaného záznamu, ale stále kdesi leží, patří část Jahweho majetku. Podle kumránských textů je v okolí jeskyní uloženo 4630 talentů stříbra (asi sto tun), 65 zlatých ingotů a šest set nádob s mincemi.

Velké peníze římského starověku:
Za pozdní republiky byl čistý zisk statku orientovaného na produkci vína a oleje sto tisíc sesterciů ročně. Z obilné úrody byl roční výnos třicet tisíc sesterciů. 400 tisíc séstertiů musel mít jezdec v majetku, aby mohl přináležet ke stavu (sto tisíc dénárů). Jak by se něco takového mohlo rovnat se ziskem ropné firmy Exxon Mobil, která za účetní rok 2007 uvedla nevídanou summu 40,6 miliard dolarů.

Nejmenší majetkový census senátora musel být jeden milion séstertiů, tedy 125 až 250 tisíc dénárů či drachem. Průměrný majetek senátorů se pohyboval do čtyř milionů, filosofující boháč Seneca měl prý oceněn majetek na tři sta milionů séstertiů, více než jeho vrah, císař Neró.

Ve druhém století byl L. Aemilius Paullus, poražený u Cann, se 60 talenty (240 tisíc séstertiů) majetku pokládán za středně zámožného senátora. U jeho úspěšnějšího vrstevníka P. Cornélia Scípióna Áfricána staršího bylo za přiměřené pokládáno věno padesáti talentů (= dvě stě tisíc séstertiů), které se dostalo jeho dcerám jako děvčatům z dobré rodiny.

Ačkoli šlo v obou případech o vojevůdce, kořistící na válečných taženích, tehdy to na hellénský svět ještě „nestačilo“. Dokonce i v chudé Helladě byl majetek nejbohatšího z Hellénů a jejich současníka Aitóla Alexandra Ísia odhadován na dvě tři sta talentů (= 1,8 milionů drachem, tj. 7,2 milionů séstertiů). Odkud majetek pocházel, známo není, ale Aitólie byla tradičně jednou z nejchudších oblastí Hellady. Jak ukazuje Alexandrův příběh z roku 189 byl to šikovný škúdlil, viz tam.

V posledním století republiky byl majetek venkovského statkáře vzácně navštěvujícího Řím odhadován na šest milionů séstertiů (roku 79 Sex. Roscius). Krátce předtím v mariovské době bylo deset milionů séstertiů velké bohatství.

Megaboháči: Crassové a krésové
V císařské době byli ze soukromých osob nejbohatšími lidmi starého světa velkostatkář Cn. Cornélius Lentulus Augur, jehož závěť spočítala na 400 milionů séstertiů (donucen Tiberiem vzít si život, viz rok 31+). Propuštěnec a šéf Claudiovy kanceláře Narcissus zanechal také 400 milionů (zemřel z donucení roku 54 n. l.).

350 milionů majetku zanechal roku 62 n. l. po popravě M. Antónius Pallas, jiný propuštěnec z Claudiova okolí a také šéf císařské Nerónovy finanční správy, po 300 milionech séstertiů zbylo po L. Annaeovi Senecovi (nucená sebevražda roku 65 n. l.) a právníkovi Q. Vibiovi Crispovi (93 n. l.). Propuštěnec C. Caecilius Ísidórus, který zemřel roku 8-, sice utrpěl těžké ztráty za občanských válek, přesto po něm zůstalo šedesát milionů HS, 3600 párů volů, 257 tisíc drobného dobytka a 4116 otroků. 

Augustus po sobě zanechal 150 milionů HS a prosperující stát. Z toho 40 milionů „lidu“ bylo vyplaceno hned po smrti na ruku. Stříbrný HS měl v té době váhu jednoho gramu, bylo by to tedy 40 tun kovu k výplatě. V oběhu ale už byly séstertie bronzové.

Lidu na ruku vyplácel po své smrti z dědictví Augusův přítel L. Cornelius Balbus "Maior", viz roku 62 a 40, rodem z Gád, první rodem Neříman v konsulském úřadu. Od dob Pompeiových válek v Hispániích patřil mezi nejbohatší obyvatele říše, byl poradcem Caesarovým i Octavianovým. Pompeius ho s rodinou někdy před svým návratem z války se Sertoriem roku 71 obdaroval občanstvím a vzal s sebou do Říma. Každý římský občan dostal od něho dědictvím sto sésterciů.

Census roku 46 vykázal 150 tisíc občanů, zatímco roku 70 ještě devět se tisíc: rozdal tedy soukromník Balbus, finančník a politický poradce, nejméně patnáct milionů sésterciů, tedy patnáct tun stříbra...

Po dobytí Makedonie roku 168 př. n. l. přišlo do římské pokladny tolik prostředků, že občané nemuseli platit až do rané doby císařské přímé daně. Věci předtím levné značně podražily: velký svět dorazil do Říma. Od druhé makedonské války s vlnou chuti po luxusu Římané vše začali převádět na peníze, zadarmo ani kuře nehrabe. Průměrný senátorský majetek byl na třech milionech séstertiů (asi 125 talentů), jezdecký na dvou (asi 84 talentů).

P. Licinius Crassus, cos. 131, již měl majetek v hodnotě jednoho sta milionů séstertiů, tj. asi 420 talentů, základ bohatství triumvira M. Crassa. Začínal prý s pouhými třemi sty talenty. Ale když byl roku 70 poprvé konsulem, odvedl ze své majetku desátek Hérákleovi, pohostil Římany u deseti tisíc stolů (nepochybně světový rekord) a každému ze spoluobčanů daroval obilí na tři měsíce. Jeho dar Quirítům byl odhadnut na 170 milionů séstertiů.

Přesto člověkovi, který nesmírně zbohatl na machinacích kolem nemovitostí a na sullovských proskripcích po této akci zůstalo 7100 talentů (mj. vlastnil stříbrné doly, ale jeho životní styl byl jednoduchý, skromný, žádná extravaganza). Jeho kolega v kolegiu tří Cn. Pompéius měl sedmdesát milionů a třetí, ale vítěz, C. Caesar, ve své nenadálé smrti zanechal v ražené hotovosti na čtyři tisíce talentů.

Podle jedné zachované tradice nalili Parthové roku 53 do úst mrtvého triumvira M. Crassa roztavené zlato, prý za jeho údajnou chamtivost. Bude to spíše smyšlenka, neboť většina tehdejších parthských předáků byla s vysokou pravděpodobností majetnější než triumvir a o podnikatelské činnosti Crassa v Římě toho asi také mnoho nevěděli.

Easy come, easy go

Na peníze se hledělo stylem „snadno nabyl, lehce pozbyl“ a „ať všichni vidí, že na to mám“. Žilo se nadoraz, velký život – velké peníze, potomci ostrouhali. Božský Iúlius měl v roce 62 na 25 milionů dluhů, ale před sebou vynikající válečnickou kariéru, takže vše uhradil.

M. Antónius ve 24 letech dlužil šest milionů, o čtrnáct let později již čtyřicet milionů (250 talentů). Podivný P. Clódius Pulcher, který se zřekl šlechtictví a přestoupil na plebejství, si pořídil koncem republiky dům za 14,5 milionu sesterciů. Jeho soupeř T. Annius Miló měl 70 milionů dluhů (to ho netrápilo, krev mu pil Clódius), ale na hry dával 300 tisíc séstertiů (v úvahu připadá také čtení 3 miliony).

Caesarián Curió dlužil šedesát milionů. Měsíční úroky přitom byly čtyři až osm procent, tedy 48 až 96 procent ročně! Obvykle se vše vyřešilo prodejem pozemků a dalších nemovitostí… To byla cesta, na níž vymřela římská šlechta.

Zábava vynáší: Antický Hollywood
Nejlukrativnější povolání v Římě na konci republiky byla stejná jako v dobách hollywoodských: herectví, tanečnictví a zpěváctví, kulinářství. Z tragiků prý vydělával těžké peníze herec Claudius alias Clódius Aesópus: jeho majetek byl vyčíslen na dvacet milionů séstertiů.

Jeho syn Clódius proslul cvičenými zpěvnými a mluvícími ptáky, kus kupoval za šest tisíc séstertiů. Byl také prvním z Římanů, který po vzoru Kleopatry pil a dával na hostině hostům pít v octu rozpuštěné velké perly, úniónés.

Tanečnice Dionýsia měla roční příjem dvě stě tisíc séstertiů (pro srovnání: tolik o více než století později stál soukromý pohřeb Nerónův). Slavný představitel komediálních postav Q. Roscius (zemřel ve vysokém věku roku 62 př. n. l.), přítel Sullův, měl roční příjem šest set tisíc séstertiů, tj. sto padesát tisíc drachem. V době slávy odmítal honorář za vystoupení.

Předtím dostával od státu za každý hrací den tisíc dénárů plus výdaje na celý svůj team. Roscius vystupoval ve velepodnicích, při nichž se vynakládaly neuvěřitelné summy na kulisy a dekorace. Během jednoho takového projektu prošla pódiem karavana šesti set oslů.

V době principátu herce vystřídali žokejové. C. Ápuléius z Hispánií, současník Hadriánův, se dožil 42 let. Závodil za červené a během své čtyřiadvacetileté kariery startoval v 4257 závodech, z nichž ve 1462 zvítězil. Vydělal 35,863.120 séstertiů (tj. c. 4,5 mio dénárů, což při přepočtu 1 HS je deset eur dělá téměř 350 milionů).

Literáti už tehdy nevydělávali ani zdaleka tolik. Za komédii Eunúchus/Kleštěnec dostal roku 161 autor, Kartháginec P. Terentius Áfer, propuštěnec senátora C. Terentia Lúcána, do té doby v Římě nejvyšší odměnu osm tisíc séstertiů. O sto dvacet let později však dokázal P. Vergilius Maró uspořádat happening s pohřbem své oblíbené masařky, musca carnália, se všemi přináležitostmi funerálií lidských s účastí honorace včetně Maecenáta. Když mouchu uložil do mausolea, mohl spočíst útratu celé legrácky na 800 tisíc séstertiů!

Stejně pozoruhodné je to, že básník pochovával hmyz v době, kdy se rozdělovala roku 40 za druhého triumvirátu půda pro dvě stě tisíc veteránů a bohatí o ni snadno přicházeli; ledaže by se k půdě vázala speciální práva a povinnosti, jako např. péče o záhrobní stavby…

Poklady z ateliérů
Honoráře výtvarných umělců byly naopak vysoké. Apellés za obraz Alexandra v efeském Artemísiu obdržel dvacet talentů raženého stříbra (nepočítaně, naváženě). Za bitvu s Peršany se sto lidmi na plátnu dostal Aristeidés Thébský od samovládce Mnásóna, pána v Elateji, po deseti minách za každého.

Pamfilos Makedonský neučil malovat za méně než talent, ročně za 500 dénárů. Což mu prý dali Apellés i Melanthios. Za Aitiónovy obrazy, srov. zde výše, se prý „dávaly státní poklady“, jak praví zdroj.

Ceny obrazů byly často nesmírné. Lucullus dal za kopii, apografon, Pausiovy Glykery dva talenty (pozoruhodnost: nezabavil obraz, ale zaplatil). Zámožný athénský malíř Níkiás odmítl nabídku pergamského krále Attala II. na prodej jednoho svého obrazu za 60 talentů a raději ho věnoval své vlasti. Asklépiodórovi vyplatil jinak nevýznamný tyrannos Mnásón z boiótské Elateie ve druhé polovině 4. století př. n. l. za dvanáct bohů po třiceti minách a Theomnéstovi za každého z héróů po dvaceti.

Král Attalos II. vydražil Aristeidův obraz Nemocného za 100 talentů (tj. více než 2,6 tuny raženého zlata či spíše jen stříbra). Parrhasiův obraz Kybélina velekněze miloval císař Tiberius a dal za něj šest milionů sésterciů. Visel v jeho ložnici. M. Agrippa koupil od Kýzických dva obrazy Aianta a Afrodíty za 1,2 milionu sesterciů.

K vzácným obrazům se však přistupovalo z dnešního hlediska mnohdy velmi necitlivě. Císař Claudius, který se nepochybně považoval za vzdělance (a lidé to o něm říkají dodnes), vyřízl ze dvou Apellových obrazů Alexandra Velikého vystavených na Foru královu hlavu a nahradil je Augustovými.

O restaurátorství nelze hovořit ve starém věku hovořit. Apellova Afrodíté anadyomené, umístěná v Caesarově chrámu v Římě, za Neróna zetlela a byla prostě na císařův příkaz nahrazena „čerstvým“ dílem Dorotheovým.

Poklady z ložnic
Sochař Práxitelés vytvořil podle známé hetéry Frýné z Thespií vlastním jménem Mnésarété, sochu Afrodíty Knidské. Její tuctová starověká kopie, práce neznámého provinčního kameníka, byla v červnu 2002 v Londýně vydražena za 11,67 milionu dolarů! Dvorní malíř Alexandra Velikého Apellés podle ní namaloval v polovině 4. st. př. n. l. proslulý obraz Afrodíté anadýomené, „vynořené z vln“.

Jejím přítelem měl být i slavný řečník a velký athénský demokrat Hypereidés. Říkává se, že nomen je omen. V tomto případu to zjevně nesedí, neboť řecké frýné znamená ropucha.

Do Delf jako první votivně daroval Apollónovi sošku boha Echekratidás z Láríssy. Frýné zase byla první ženou, která věnovala do Delf votivní dar Apollónovi - svou podobu, dílo jejího milence Práxitela.

Kulinářské šílenství
V posledním století republiky v Římu kypěl „stolní“ průmysl. Magnáti si sami pěstovali ryby v umělých nádržích se sladkou i slanou vodou, ústřice, ptáky všeho druhu, divokou atd. Kvalitní holubník s holuby přišel na sto tisíc séstertiů. Velkoptáčníci, čihaři či čižbáři měli tak rozsáhlé chovy, že dokázali najednou uspokojit zakázku na pět tisíc kvíčal, kus za tři dénáry neboli dvanáct sésterciů.

Velkochovatelé ryb dokázali najednou dodat dva tisíce murén. Po L. Liciniovi Lúcullovi zůstalo ryb za 40 tisíc séstertiů (tedy snad i 400 tisíc, nebo 800 tisíc USD, což bylo minimum senátorského majetkového censu). Chovatel včel prodal ročně medu za deset tisíc séstertiů. Na vylepšeních rasy se za chovného osla platilo 60 až 400 tisíc séstertiů.

Starožitný nábytek se stal ještě koncem republiky předmětem sběratelské vášně. Zřejmě první z Evropanů, který starožitnostem propadl, byl Augustus, sbírající cenné kusy nábytku a korithské vázy (slitina zlata, stříbra a bronzu vzniklá údajně při požáru města roku 146).

Luxus konce republiky a později byl nepřehlédnutelný také u nábytku. Stůl z pomalu rostoucího a proto vzácného afrického citronovníku, mensa citrea, stál milion séstertiů.

Nejluxusnější módní materiál: libra purpurového hedvábí = 150 tisíc dénárů. Flakon stál šafránové voňavky z Arábie dva tisíc dénárů, za což se podle některých odhadů pořídilo osm tun pšenice.

Megainflace ve 3. století n. l. postihla hlavně provincie. Podílela se nástupu křesťanství k moci.
Po dvě staletí 31. př. n. l. až 235 n. l. vládl v jádru říše klid. Kromě několika krátkých občanských válek větší konflikty se odehrávaly pouze na hranicích říše. Velké pohromy přišly na říši s první vlnou stěhujících se Germánů na západ. Obsah drahého kovu v minci se rapidně snižoval.

Roku 255 n. l. stála v Egyptě měřice obilí (o 29,18 l) šestnáct drachem. Roku 314 už stála deset tisíc drachem! Dům, který roku 267 stál dva tisíce drachem, o čtyřicet let později mohl být zatížen hypothekou ve výši 3,840.000 drachem. Půl litru vína tehdy stálo dvanáct až 26 tisíc drachem, tři kilogramy masa osm tisíc.

Mzdy rostly obdobně: roku 304 byla denní mzda pomocného dělníka v terénu a u výroby cihel 400 – 500 drachem denně. Písař dostával tři tisíce drachem měsíčně, učitel šest tisíc drachem, stejně jako člověk od oslů!

Přitom kolem roku 1 n. l. by dénár, tedy čtyři séstertie či čtyři drachmy, stravné na 16 dnů. Srovnáním dělnických výdělků v Egyptě docházím k hrůzné inflaci.
Rekordní inflace moderních dějin byla mezi říjnem 1990 a prosincem 1996 v africkém Zairu (Kongo), kde dosáhla 6,3 miliard procent. Koncem roku 2007 dosáhla úředně inflace v Zimbabwe desíti tisíc procent.

Pro srovnání: reálné ceny hovězího roku 1997 byly o třetinu nižší než roku 1971, kdy byl ve Spojených státech zrušen zlatý standard (a o dva roky později také obecně). V téže době vzrostla spotřeba masa v průmyslových zemích třikrát, ve třetím světu pětkrát, spotřeba mléka třikrát. Jev dosud v historii nevídaný…

Deset nejbohatších lidí planety (2003):
Časopisecké odhady se tvoří podle veřejně ověřitelných obchodů a kapitálových výnosů. Skutečnost mohla a může být znamenitě odlišná (srov. např. majetky arabských ropných mocnářů, ruských kleptokratů apod.): William H. Gates III, majetek ocenil Forbes na 40, 7 miliard USD, 2. Warren Edward Buffett, 30,5 miliardy, 3. Karl & Theo Albrechtovi, 25,6 miliard, 4. Paul Gardner Allen, 20,1 miliard, 5. princ al-Walíd bin Talál as-Saúd, 6. Lawrence Joseph Ellison, 7. – 10. Alice L. Waltonová, Helen R. Waltonová, Jim C. Walton a John T. Walton. O třináct let později se "tabulka" změnila: 1. Bill Gates se 75 mld. USD, 2. Amancio Ortega s 67 mld., Warren Buffett 60,8 mld., 4. Carlos Slim Helù s 50 mld., 5. Jeff Bezos s 45,2 mld., 6. Mark Zuckerberg 44,6 mld., 7. Larry Ellison 43,6 mld., 8. Michael Bloomberg 40 mld., 9. Charles Koch 39, 6 mld. a 10. jeho bratr David se stejně vysokým odhadem. 
zdroj: magazín  Forbes

zločin, zločinnost§ viz pod policie

zmrtvýchvstání, řec. anastasis n. anabiósis, lat. resurrectió§ viz pod Iésús (Platón a křesť.)

znaky výsostné, heraldika, vexillologie, prapor, vlajka, hymna, standarta, státní symbolika
Starý věk neužíval symboliky státních znaků a vlajek. Za výsostné znaky státu pokládána mincovní ražba, jméno panovníka apod. Tak Athénští měli sovu, Aigínští želvu, Korinthští Pégassa, Metapontští klas s kobylkou, Klázomeny labuť, Akanthos lva zakousnutého do hřbetu býka, Akragás kraba, Théby štít atd.

Od Kárů/Lelegů, které z ostrovů vytlačili Dórové a Iónové na pevninu prý převzali Hellénové chocholy na helmách, držadla na štítech a pak i zvyk malovat na štíty znaky a různá vyobrazení. Se státní representací to nemělo nic společného. Nikdy nedošlo k záměně státní a sportovní representace (srov. např. pod olympijské hry, korupce), nikdy nebyly zpívány žádné státní hymny, nevlály vlajky.

Teprve císař Gallienus vymyslel pro sebe fanfáry, když někam vstupoval, srov. pod kuchyně/kulinářství. O líbání ruky apod. viz proskýnésis.
Licinius Gallienus (císařem 253 – 268) se koupal šest až sedmkrát denně, v zimě dva až třikrát. Kromě toho zavedl hudební doprovod při příchodu a odchodu hlavy státu troubením a varhanami. Byla to spíše fanfára, ale rozhodně první evropská na počest hlavy státu.

Jako vyznamenání za vítězství u Aktia poctil Augustus M. Vipsania Agrippu tmavomodrou standartou či praporem, tedy nikoli rudou, která asi patřila na pevninu. Sex. Pompeius se předtím odíval jako vládce moří po Neptunově vzoru do modrých plášťů.

„Národní“ symboly jsou vynález ryze moderní. Doba sebestředné ethnické posedlosti, romantismus, zplodila „národní“ barvy, znaky, hymny, autory a ve spojení s monotheimem zaneřádila ještě více válečnou náladovost v Evropě.

První „národní“ hymnou dějin je od roku 1825 píseň Bože, ochraňuj královnu/krále, God save the Queen/King, rozumí se britskou. Píseň God save the King byla poprvé zpívána v londýnském divadlu Drury Lane roku 1745 (Marseillaisu napsal roku 1792 Rouget de Lisle, roku 1814 Francis Scott Key Hvězdnatou válku).

3. března 1931 uzákonil kongres Spojených států za hymnu USA The Star Spangled Banner. Státním heslem USA je E pluribus unum (na státní pečeti), od 11. července 1955, schváleno 30. července 1956 za presidenta Dwighta Einsenhowera, In God we trust, které se vynořilo za občanské války téměř sto let předtím (a povinně musí stát na amerických platidlech).

Hymnou Evropské unie je van Beethovenova 9. symfonie Óda na radost, která byla od roku 1956 na několika olympiádách znělkou spojeného olympijského družstva Německa a komunistické Německé demokratické republiky (DDR), a v letech 1970 – 1980 Republiky Rhodesie premiéra Iana Smithe.

Slova německé hymny na melodii rakouského komponisty Josepha Haydna složil 26. srpna 1841 na tehdy britském Helgolandu prof. August Heinrich Hoffmann (43), který si dával ke jménu šlechtické von Fallersleben, protože odtamtud pocházel. Verše Das Lied der Deutschen koupil hamburský nakladatel Julius Campe, ale velký obchod s nimi neudělal.

V Německé říši byla totiž od roku 1871 státní hymnou pruská Heil Dir im Siegeskranz. Deutschlandlied zaznělo při státním aktu poprvé roku 1890, když Británie předávala Německu Helgoland (výměnný kšeftík za východoafrický Zanzibar). Státní hymnou se „Německo nade všechno“ stalo až za výmarské republiky roku 1922 a po porážce bylo s úpravami povoleno vítěznou koalicí roku 1952.

Státních vlajek starý svět neužíval, srov. ale labarum, císařskou standardu se značkou křesťanů XP zdobenou drahými kameny zavedenou Constantínem I. (souvisí asi s keltským zvykem; bretonské lab značí zdvíhat).

V užívání byly však prapory v Číně, poprvé  zmiňovány vlající látky na tyči již v dynastii Čou. Egypt již v době prvních králů užíval standart s vlající částí jako rozlišovacích symbolů kultovních a podle nich i jednotlivých nomů. Podobně užíváno sakrálních standart v Mesopotamii. Jako bojové signální znamení, ale nevlající, byl kus rudé látky v usu u hellénských loďstev, foiníkis, látkovou nevlající standardu, vexillum, užívaly od dob Mariových římské oddíly (o znacích legií viz tam).

Do světa užívání ve větru plápolavých látek jako výsostných rozpoznávacích symbolů roznesli až mongolští nájezdníci: srov. bílý prapor Huna Attily se zlatým orlem. Po moři se vlajková symbolika dostala z Číny do Indie a do arabského světa, kde kmenové vlajky, bajraq, vlály před stany beduinských předáků.

Novověké vlajky navazují na bojová znamení a znaky na štítech. Vlajku dnešní megavelmoci zvanou Hvězdy a pruhy, Stars and Stripes, přijal resolucí „kontinentální kongres“ 14. června 1777.

Státní znaky jsou dědictvím symboliky bojových štítů. Z klanového religiosního symbolu se již v hellénské antice stal důležitý rozlišovací znak v poli („erbovní“ symbolika často korrespondovala s mincovní ražbou). Germánská šlechta stejným způsobem užívala bojových štítů jako rozlišovacích znaků, z nich se vyvinuly rodové erby, heraldika. Od symboliky nejsilnějších rodů v oblasti se odvíjely panovnické barvy a později státní a regionální znaky. Od cca. 14. století bývá panovníkův erb ztotožňován se státní symbolikou.

Feudální symboliku státních znaků v novověku někdy nahrazuje spíše „státní výsostné znamení“ v podobě státní pečeti, srov. Spojené státy a Francii, která symboliku liktorských prutů, výsostný znak volených zástupců a zastupitelské demokracie, orámovala řetězem Řádu Čestné legie (po Francii nemají státní znak formulovány její bývalá území v Africe, ale také Spojené státy užívající dvoustranné pečeti i na platidlech a státním znakem by mohl být štít na orlových prsou obversu pečeti).

Zoan§ = Tanis

Zober, k. Albanů§ 37

Zóilos z Amfipole, zv. Homéromastix, tj. Bič na Homéra, historik a řečník§ 350
Zóilos z Dór, levantský dyn. neznámého původu§ 104, 103
Zóilos, jméno indobakterských vládců:§
Zóilos I. Dikaios§ 185, 180, 165, 155, 125, 120
Zóilos II. Sótér§ 95, 80

Zóippos ze Syrákús, zastánce dohody s Hannibalem§ 215, 214

zóné§ viz rouška bederní, opasek

zoologická zahrada, zoo, viz zvířata

Zópyrión z Makedonie, stratégos v Thrákii§ 327, 325

Zópyros z Athén§ arch. 186

Zópyros z Athén, M. Aurélios Z., b. Eukarpidův, olympioníkos§ 776
Zópyros z Persie, o. Megabýzův§ 521, 455
Zópyros ze Syrákús§ 220 (Ol.)

Zór, viz Tyros

Zóroastrés, viz Zarathuštra

Zósimos z Pánopole, alchymista, viz pod alchymie

Zóstér, Apollón Zóstér, m. a chrám na attickém pobřeží v dému "Aixónská slaniska", Aixónídes halai§ 389

zpráva, zpravodajské služby, zpravodajství, síť, viz špionáž. Do vynálezu elektromagnetických zařízení bylo rychlé předávání zpráv odkázáno na přímou signální viditelnost nebo na rychlost poslů všeho druhu. Telefon vynalezl roku 1861 Němec Johann Philipp Reis. Ovšem např. první telefon v soukromém domu byl umístěn až 4. dubna 1877 (Boston, USA).

zrada, zrádci, passim. Za zmínku stojí návod, jak s nimi zacházet:

Zrádcům je třeba za každou cenu platit. O tom, jak zacházet se zrádci ve válce, jsou zmínky ve všech řeckých a latinských zachovaných příručkách vojenství. Theoretik Onásandros z prvního našeho století ve spisku o vlastnostech správného vojevůdce věnuje také kapitolku „o využívání zrádců“: 

„Velitel nikdy nesmí zklamat důvěru zrádců z nepřátelského tábora a musí splnit dané jim sliby, aby věřili, že se jim zrada vyplatí, a aby z touhy po vlastním prospěchu bez váhání měnili stranu a prozrazovali tajemství nepřátel. Je nutno si uvědomit, že zrádce nemá cenu jen tím, co už vykonal, ale i tím, co ještě vykoná. Je nutno bez zdráhání platit zrádcům odměny, protože hodnota informací je vždy vyšší než hodnota peněz, které za ně vojevůdce zaplatil. A co se týče morální stránky věci, musíme se na to dívat z hlediska prospěchu své vlasti a ne tak, jak by to posuzoval soudce ze zrazované obce.“ (překlad z řečtiny Jan Kalivoda pro Antickou knihovnu, svazek 36, Praha 1977)

O zradě a spiknutí pojednává Aineiás Taktikos z Arkádie ze 4. století př. n. l. v nejstarším zachovaném spisu o válčení v Evropě; zachovaný fragment pojednává o obraně měst. Vojenský praktik a autor příručky o válečných lstech S. Iulius Frontinus také neopomíná příklady správného použití zrádců.

Zajímavý je osud jistého makedonské zrádce, šlechtice Onésima, Pýthonova syna, který radil Perseovi držet se míru s Římany, až šel králi na nervy a musel uprchnout. Senát ho v Římě označil za spojence, dostal zaopatření od státu, v Tarentu dům a v jeho okolí pozemky...

Zrada je hnutí nevyčerpatelné a nevykořenitelné, neboť zhmotňuje příležitost šelmy v džungli na získání výhody. Mexický generál, revolucionář za lepší zítřky lidu a zednář Plutarco Elías Calles (zemřel roku 1945) zavedl v zemi zkroušené povstáními pořádky, které v jeho očích dávaly jistou záruku stability a klidné vlády. Poněvadž nemohl zastávat presidentský úřad vícekrát než jednou, dosazoval za partajní kandidáty své oblíbence. Jednomu z nich jménem Lázaro Cárdenas del Río (zemřel roku 1970) jednou řekl: "Dokázal jsem, že presidentský palác nemusí být nezbytně předsíní k umrlčí komoře."
Jen se Cárdenas stal roku 1934 presidentem, musel Calles uprchnout za hranice do Států (a to měl předtím, jak bývá u Latinů zvykem, takových řečí o gringech)...


ztroskotání, zinscenované§ 289

zub, viklavý před bitvou§ 490

zubr, divoký tur, výskyt§ 286

Zufár§ viz Dhofár

Zula, viz Adúlis

zvraty osudu, viz proměny

zvířecí epos, viz pod epos

zvířata oblíbená a neoblíbená, zvěřinec, zoo, zoologická zahrada, obchod se zvířaty, srov. pod kůň, dostihy, hry, lúdí, gladiátoři; zvěř a lidé
Vztah Hellénů ke koním byl zcela moderní. Tak např. athénský velmož Kimón (II.), otec vítěze od Marathónu Miltiada, byl pohřben vedle svého čtyřspřeží, s nímž třikrát v Olympii vyhrál.

Jiný slavný Athéňan Alkibiadés vyslal do Olympie spřežení do závodu sedmkrát, z toho jednou zvítězil, jednou byli jeho koně druzí a dvakrát třetí či čtvrtí. Alkibiadés byl vůbec milovníkem zvířat i nádhery. Za obdivovaného neobvykle velikého psa vydal sedmdesát min stříbra. V hrobu thráckého velmože, snad Seutha II., srov. tam, z první poloviny čtvrtého století byl s králem pochován i pes a dva koně i s postroji. Nejstarší vyobrazení venčeného psa na vodítku je na fresce z egyptské hrobky z doby c. 3500.

Pes Perikleova otce Xanthippa skočil roku 480 do moře a plaval podél lodi až na Salamínu, kde vysílením pošel. Dostal zde pomníček, Kynos séma. nejstarším zapsaným případem vztahu člověka se psem a zároveň nejstarší známé psí jméno je Odysseův lovecký pes Argos. Čekal na svého pána dvacet let, jako jediný z Ithačanů ho při návratu poznal a vysílen stářím pošel.

Psi dostávali vždy jména, a to i v mýthech. V Ovidiově podání proměny nešťastného Aktaióna v jelena za to, že náhodně spatřil nahou Artemidu, zveršoval básník 34 jmena psů a fen z různých částí Hellady a Kypru, kteří svého nepoznaného pána roztrhali na kusy. Dojemný je příběh psa, který patřil k domácnosti Titia Sabina odsouzeného na smrt i se svým služebnictvem tiberiovskými pletichami roku 29+, viz tam. Vozy Kimbrů poražených a pobitých Římany měly neústupné strážce ve psech. Lýsimachův pes Hyrkános se prý vrhl za tělem svého pána do pohřební hranice (281) a totéž se vyprávělo o syrákúském králi Hierónovi II. (215) a Gelónově psu jménem Pyrrhos (478). Jiný způsob věrnosti prokázal pes jednoho z bíthýnských Níkomédů (nevíme, kterého), který roztrhal jeho ženu jménem Consingis n. Cosingis, neboť si špatně vyložil její lascivní žertování s manželem.

Themistoklés rovněž patřil mezi milovníky koní, ale neměl s nimi dobré zkušenosti. Obchodník koňmi Dífilidés mu odmítl prodat hříbě a nejstarší Themistokleův syn Neoklés zemřel ještě v dětství na kousnutí koně.

Na svém koni lpěl Alexandros Veliký. Jeho Búkefalás, který byl chovem z Thessalie a stál Filippa II. třináct talentů, na koně šílená summa, pošel na březích Indu kdesi v dnešním Pákistánu, ve stáří třiceti roků. Alexandrův oblíbený pes se jmenoval Péritos (Kryplík?) a údajně také po něm pojmenoval jakési město stejně jako po koni jednu z Alexandrejí. Búkefalu koupil Alexandrův otec na naléhání syna v době, kdy byli oba stejně staří, snad někdy kolem roku 344.

Ačkoli dnes většina autorů traduje, že Búkefalás/Bucephalus byl hřebec-vraník (v písemných pramenech není zmínka o barvě kůže), známá freska z Pompéií ukazuje hnědáka. Podle jména koně lze usoudit, že „Volohlavý“ se vztahuje k býčí hlavě s bílou skvrnou (není však nikde popsáno). Při jeho zkrocení se svým způsobem z Alexandra, „krotitele mužů“, stal Alexippos, „krotitel koní“ (o nejstarším popisu práce takového krotitele, Mitannce Kikkuliho, viz rok 1370 a s. v. jízda bojová).

Že ještě ve třiceti letech, roku 326, nesl Alexandra do boje, je neobvyklé, nikoli ojedinělé. Nejstarším zaregistrovaným koněm byl jistý Billy, který zemřel 27. listopadu 1822 ve věku 62 let (rekord Guinness). Ze závodních koní se Tango Duke z australského státu Victorie dožil 42 let (zemřel 25. ledna 1978), v dostizích zvítězilo několik osmnáctiletých koní, naposledy v únoru roku 1980 Sonny Sommers.

Slávy Búkefalovy dosáhl kůň Babieca, „Prostý“, bělouš Ruye Díaze alias El Cida, který roku 1099 nesl tělo mrtvého bojovníka s mohamedány do boje u Valencie; zemřel dva roky na to ve stáří prý čtyřiceti roků. Koně starých Hellénů a Římanů však nikdy nedosáhly pověstí mystických rozměrů jako například Muhammadův okřídlený kůň s lidskou hlavou al-Buráq, nebo Bayard rytíře Renauda de Montauban z francouzských pověstí o Karlu Velikém, který unesl čtyři syny Aymonovy. 

Caesar měl koně, na němž jezdil, s kopyty rozštěpenými jako prsty. Když zemřel, dostal od diktátora pomník před chrámem Venuše Genetrix, Rodičky. Ačkoli se starý věk koním věnoval hodně, v zachované literatuře to není patrné. Pasáže chovu koní věnoval Xenofón Athénský, u Římanů jinak autoři děl zemědělských, např. Vergilius v Georgikách.

Z klasické literatury neznáme obdobu pozdějšího indického hippologického díla Ašvašástra zachované pod autorským jménem Nakula (ovšem včetně oddílu o koních okřídlených). Zato nejstarším zachovaným hippologickým spiskem je dílo Mitannce Kikkuliho, viz rok 1370 a pod jízda bojová.

Velkým milovníkem koní a psů byl císař Hadriánus. I on jim stavěl náhrobky: jeho oblíbený kůň Borysthenés byl pohřben do náhrobku se sloupem opatřeným nápisem.

O něco později bratr a spoluvládce M. Aurélia Antónína Vérus postavil na Váticánu pomník koni Volucrovi ze stáje Zelených. O kultu dostihových koní, jejich jezdců a partajnictví viz pod dostihy. Psy, kteří se od vlků začali lišit teprve kolem roku 12 000 se pro život vedle člověka buď adaptovali sami nebo byli domestifikováni (u koček se proces odhaduje na dobu od c. 8500).

Antika psy systematicky křížila a podle účelu (lov, vojsko, hlídání, miláčkové) použití šlechtila a pravděpodobně velkými inovátory byli Egypťané již ve staré říši. Neomezovali se nijak jen na domácí psy, ale zvířata ke křížení dováželi i z ciziny, například z Assyrie.

V Sakkáře jsou dvě velká pohřebiště psů, jedno přímo pod Anúbisovým chrámem (s ostatky psů od roku 748). Egypťané udržovali speciální pohřebiště pro kultovní býky, hady, paviány, ryby, myši, jeden masový kočičí hrob v Istabl Antár ve středním Egyptě ("Speos Artemidos") má odhadem obsahoval ostatky více než 150 tisíc zvířat. Dohromady bylo zvířacích hřbitovů zatím nalezeno na 130.

V Épeiru a Thessalii psy používali jako posly zpráv, které měli na obojku, všeobecně u Hellénů k strážní službě, na hradbách apod., pro pátrání po uprchlých otrocích: srov. jejich použití Římany za války s Korsy roku 231. Římané si později pro lov a ochranu oblíbili psy spartské a krétské, největším plemenem byl pravděpodobně pes molosský. Pro obranu a boj si držel jistý garamantstký král, jméno neznáme, dvě stě psů. Íránští Alanové hojně používali k lovu a boji psů a lov s nimi rozšířili po velkých částech Evropy, viz Alanové a Germáni. Psi údajně roztrhali roku 406 v Makedonii tragického básníka Eurípida. Divoký vlk pobíhající Římem, byla to událost, nikdo ho nedopadl, je zmiňován ještě k roku 177.

U Assyřanů a Arabů psi v oblibě nebyli (pohrdání přeskočilo na muslimy). Aššur-bani-apli dal poraženému povstalci, jednomu z vládců arabských Qedarů, na krk psí řetěz a přikoval ho k psí boudě; zřejmě do konce nešťastníkových dnů, viz rok 645.

Jeden ze slavných koní dokonce mluvil. Achilleův kůň Xanthos, Plavý, v devatenáctém zpěvu Íliady k pánovi promluvil, protože na krátko dostal dar řeči od Héry nakloněné Hellénům. Je to zároveň první příklad mluvícího zvířete ve světové literatuře.

Koně nebyli jen předmětem lásky, ale také ryze vojenskou potřebou: byli základním přepravním prostředkem. Dáreios ve svém satrapiátním daňovém systému bral velké části poplatků v naturáliích a některé satrapie byly povinovány koni. Ještě Antiochos III. odstoupil roku 212 od obléhání sídelního města Xerxa Armenského Armosat, protože se město a povstalec vykoupili třiceti talenty raženého stříbra, tisícem koní a tisícem oslů.

Hadriánus o svých narozeninách 24. ledna dával v circu štvanice, při nichž bylo zabito na tisíc šelem. Miloval koně a psy do té míry, že jim stavěl náhrobky. Na rozdíl od dnešních pejskařů a ekologistů ovšem také miloval lov. Kimón II. musel roku 524 opustit Athény před Peisistratem a za života v exilu mj. zvítězilo na olympiádě jeho čtyřspřeží (snad roku 532). Vítězství ale postoupil svému bratrovi Miltiadovi (strýci marathónského vítěze).

Snad roku 528 vyhrál se stejnými klisnami ve stejné disciplíně podruhé a za vítěze dal vyhlásit Peisistrata za to, že mu povolil návrat do Athén. Když vyhrál potřetí (snad roku 524), byl ze zálohy zavražděn Peisistratovy syny (jejich otec již nežil, viz rok 528). Kimón II. byl v Athénách pochován i se svými slavnými klisnami (stejného úspěchu dosáhl ještě Sparťan Euagorás).

Z hellénistických králů byl znám vřelým vztahem k hercům Antiochos IV. Epifanés a Antiochos IX. Kýzikénos. Tento se obklopoval mímy a kouzelníky, miloval tajné noční lovy lvů, pardálů a divokých prasat a rád se vystavoval nebezpečí boje se zvířaty. Učil se herectví, vyráběl perpetuum mobile, o armádu a stát se nestaral. Byl též znám jako korunovaný blb.

Vztah ke zvířatům mnohdy fungoval naopak: císař Auréliánus roku 272 n. l. pohrozil maloasijským Tyanám, že v nich nenechá naživu ani psy, jestli mu neotevrou městské brány. Tyanští to neudělali a po dobytí města císař dal lidem život, ale splnil, co slíbil ohledně psů: dal je všechny pobít. Dnes bychom očekávali opak...

Je pozoruhodné, že Římané dlouho neměli divadlo jako stálou scénu v době, kdy ho měla každá porobená obec v jižní Itálii a v Helladě. V tom byli konservativci důslední a divadelní zvyky blízkých Osků a Kampanů je pro „nemravnost“ odpuzovaly. Ale Římany v circu asi už moc nebavilo koukat na štvanice lišek a zajíců, jak vyplývá z římského kalendáře.

Roku 186 se v aréně poprvé zabíjeli či lovili afričtí lvi a pantheři. V touze po „hlubším zážitku“ se slavnosti prodlužovaly a původně jedno či dvoudenní svátky na konci republiky a za principátu trvaly někdy i déle než týden.

První hellénští „umělci“ - technítai ovšem v Římu vystupovali o hrách již roku 186 (s athléty) a roku 167 flétnisté, herci tragických rolí a pěstní zápasníci. Šli v triumfu nad Makedonií, ale protože se p. t. triumfujícímu publiku nelíbilo, co hrají, nařídil jim producent představení, aby hudebníci spolu boxovali (což se líbilo).
Rozhodující pro rozvoj římského divadla asi bylo představení, která dával po triumfu vítěz nad Acháji L. Mummius roku 145.

Aedil C. Claudius Pulcher roku 99 jako první pořídil u jednorázově postaveného dřevěného divadla malované kulisy a prý se tehdy poprvé v Římu vyráběl umělý hrom. O dvacet let později za aedility bratrů L. a M. Licinia Lúculla se poprvé v Římu změnila dekorace otočením kulis. Roku 74 převzal stát náklady na stavbu a údržbu dřevěného jeviště a scénického vybavení.

L. Caecilius Metellus porazil 251 před Panormem Karthágince, jejichž vojsko bylo posíleno slony. Ukořistěná zvířata převezl L. Caecilius do Itálie přes Messánu pomocí pontonových prámů, které byly sestaveny ze sudů. Tak se Římané dostali ke svým prvním slonům v dějinách. Ve vojsku však nenalezli uplatnění ti ani žádní jiní: asi pomřeli jako atrakce v circu (poprvé speciálně pro arénu dovezli římští podnikatelé slony roku 99). Kartháginci měli mít v této době na Sicílii na 140 slonů (srov. pod sloni).

Z Ponilí vozili obchodníci do Středomoří opice. Nejstarší známá evropská opice „sbírající šafrán“ je namalovaná na fresce v Knóssu z doby kolem roku 1600. Dnes žijí opice v Evropě pouze na Gibraltaru, a také jde o import, ale britských vojáků. O uctívání hinduistického boha Hanumána nedotknutelností a krmením drzých městských populací opic-rhésů (macaca mulatta) vždy v úterý a sobotu antičtí lidé zřejmě znalost neměli. Jméno má opičák novověké, ale shodou okolností po thráckém králi Rhésovi, kterého v trojské válce zabil Diomédés.

Potřeba zvířat pro krvavé podívané Římanů a obyvatel dalších částí říše (měla v nejlepších dobách 186 amfiteátrů) byla enormní. Soudívá se, že lvi v severní Africe zahubila právě poptávka po zvěři do cirku, srov. pod gladiátoři. Praetor roku 25 P. Servilius dal o svých hrách pozabíjet tři sta medvědů a stejné množství africké zvěře, neznámo, které.

Roku 37 n. l. při hrách o zasvěcovacích slavnostech chrámu Božského Augusta a Božské Augusty (templum díví Augustí et dívae Augustae) dal Gáius pozabíjet v aréně čtyři sta medvědů (provenience neznámé) a stejné množství "divé zvěře z Libye"; o dva roky později na hrách k prvnímu výročí úmrtí sestry Drusilly muselo zemřít medvědů pět set a stejné množství "libyjských šelem".

Rekordní hry v tomto směru pořádal roku 107 n. l. císař Tráiánus: během 123 dnů bojovalo deset tisíc gladiátorů a uštváno bylo jedenáct tisíc zvířat.

Zvířata byla lovena na speciální zakázky v severní Africe (lvi, velbloudi), na horním Nilu a v Somálsku (leopardi, lvi, hroši, kteří byli v Nilu před Deltou ještě v době xvii. dynastie, nosorožci, sloni, žirafy, zebry etc.), dovážena z Indie (tygři, sloni) a business byl nepochybně velmi vysilujícím povoláním. V polovině druhého století př. n. l. byla Afrika popisována ještě jako země mnoha silných slonů, lvů, levhartů, antilop a pštrosů (Polybios).

V okolí Říma musely pro zvěř čekající smrt v aréně existovat zvěřince (není však o nich zpráv). Stovky a tisíce zvířat nebylo možné tak plynule nashromáždit. Zvěř byla stále dražší: v krisi císařství přišel lev pro hry i na 600 tisíc séstertiů. Římské divadelnictví, továrna na krvavou zábavu proletariátu, začínalo však skromněji.

Zřejmě roku 103 poprvé v římské aréně několik lvů, roku 99 sloni. Roku 93 Sulla jako praetor pustil na písek sto lvů a předvedl sto zápasníků s mečem/gladiátorů. Cn. Pompeius roku 55 při otevírání svého divadla dal v aréně pozabíjet na pět set lvů, kteří však zahubili i hodně lidí. Jinak použití zápasníků na pohřebních oslavách bylo asi velmi nákladné. M. Aemilius Lepidus, cos. 187 a 175 (zemřel 152) nařídil v závěti synům, aby za hry po jeho pohřbu neutratili více než milion assů (čili 400 tisíc séstertiů).

Dropión, vládce Paionů, někdy po roce 281 věnoval jako votivní dar do Delf kovovou hlavu zubra, dokazující, že ještě začátkem hellénismu toto zvíře na Balkánu žilo. Z téže doby, spíše ale starší, pochází zmínka o lovu lvů - posledních v Evropě (rovněž v Makedonii). V hellénismu zmizeli lvi i ze Syrie. Římané ke svým zábavám používaly lvy severoafrické (masově poprvé v cirku Sulla a Pompeius, první lví spřežení použil M. Antonius roku 48). Ještě Hadriánus dal o svých narozeninách v aréně pobít sto lvů.

Caesar, Božský Iúlius, dal circus maximus prodloužit po obou stranách a kol dokola dal vyhloubit vodní příkop. Tehdy poprvé při hrách praskalo Město ve švech. O hry byl takový zájem, že lidé nocovali ve stanech po ulicích Říma a při silnicích. Tehdy také Římané poprvé spatřili žirafu, camélopardalis n. -lus.

Augustus prý poprvé v Římě vystavoval nosorožce, roku 29 dal nosorožce a hrochy poprvé pozabíjet při hrách; hrochy poprvé Římané spatřili o hrách vypravovaných roku 123 aedilem M. Aemiliem Scaurem, cos. 115. V polovině 4. st. n. l. už hroši z římské části Ponilí zmizeli, neboť byli vybiti, a muselo by se za nimi na území "Blemmyů". Augustus ukázal Římanům hada o délce padesáti loktů, tj. 22 metrů. Velkého hada, dar jakéhosi indického panovníka, daroval Hadriánus Athéňanům při zasvěcování Olympeia. Z historických pramenů známe údaj o hadu, který žil na řece Bagradas/dn. Madžarda v Numidii. Měl prý 120 sto, tedy čtyřicet metrů (?). Římané ho zabili roku 256 za své první africké invase a kůži poslali senátu do Říma. • Nejdelší novověký had byl chycen roku 2002 a v prosinci 2003 vystaven ve vsi Curugsewu na indonéské Jávě. Krajta/python měřila 14,85 m a vážila 447 kg (dosavadní rekord z Guinnessovy knihy je 9,75 m). Javánský škrtič zhltne měsíčně tři až čtyři psy. Začátkem července 2004 měl pětimetrový python na jihu Thajska spolknout třicetikilogramové tele, ale zadusil přitom oběť i sebe.

Zvířata nebyla zabita v circu v zápasu, ale posloužila podívané. Řekli bychom, že Augustus provozoval první evropské zoo v dějinách, resp. zvěřinec (srov. o zoo níže). Podle narážek z literatury (např. Seneca) lze soudit, že mezi římskou smetánkou bylo běžné chovat doma ochočené medvědy, lvy a jiné šelmy. Monotheistický augustus Valentinianus (zemřel roku 374+) choval dvě lidužravé madvědice se jmény Mica a Innocentia a dával jejich klece umisťovat co nejblíže své ložnice. Po letech dal Innocentii vypustit zpět do lesů, aby měla podobná mláďata.

Roku 20 mu předali na Samu poslové neznámého indického panovníka tygra, zřejmě prvního, jakého kdy Římané i Helléni spatřili.

Předvedl též Římanům jistého L. Icia z jezdecké rodiny, měřícího méně než dvě stopy, tedy pod 60 cm, vážícího jen 17 liber, tedy 5,5 kg, ale se zvučným silným hlasem. Naopak na 93. olympijských hrách roku 408 v pankratiu zvítězil jistý Polydamás ze Skotússy, proslulý obr z 5. století, který později u Krále zabíjel holýma rukama lvy a bojoval nahý proti ozbrojencům!
Zemřel doma v Thessalii, když držel hroutící se strop jeskyně, aby jeho přátelé mohli uniknout ven. Římané ho proto nikdy nespatřili...

Hadriánus dokázal jednou ranou složit kance. Také Commodus byl vynikající lukostřelec, vycvičen Parthy, a oštěpař, cvičen Maury. Skolil v aréně sto lvů stem oštěpů, co rána, to smrt, a pštrosům ustřeloval z krku hlavy šípy se srpkem, takže se lidé bavili pobíhajícími bezduchými ptáky po circu. Před ním Domitiánus, jinak vojenské discipliny nesnášející, proslul lukostřelbou na dálku i na přesnost. Stále oholený chodil vojácký císař Constantius II., vynikající jezdec, zdatný v házení oštěpem, v lukostřelbě a ve všech dalších vojenských disciplinách.

Héliogabalos dovezl z Indie sto padesát tygrů. V téže době poznalo Středomoří himalájské jaky. Novoperský Artaxerxés měl prý ve svém vojsku na sedm set indických slonů a za Sevéra Alexandra jich bylo osmnáct dovozeno do Říma. Za Gordiána III. byli v Římě chováni třicet dva sloni (z toho deset od Sevéra Alexandra, Gordián přispěl dvanácti), deset losů, deset tygrů, šedesát ochočených lvů, třicet ochočených levhartů, deset hyen, tisíc párů gladiátorských na císařské útraty, šest hrochů, jeden nosorožec, deset divokých lvů (tedy už ne stovky!), deset žiraf, čtyřicet divokých koní a bezpočet dalších. Většinu z nich spotřebovaly tisícileté hry 21. dubna 247 Philippa Araba.

Jeho přemožitel Decius (249-251) prý použil severoafrické lvy na něco jiného: dal je vypustit v Syrii a Palaistíně do stepi, aby bránili východní hranici před arabskými beduíny (?).
Galliénus na své desetiletí dával hry, při nichž vystoupilo v zápasech deset slonů, 1200 gladiátorů a dvě stě ochočených šelem.

Auréliánus s sebou do Říma přivedl dvacet slonů, čtyři tygry, lvy, čtyři žirafy, ukazoval losy. Po triumfu roku 274 dával boje 800 párů gladiátorů. Srov. s rozměry před třiceti roky za oslav millennia/tisíciletí Města. Už žádní slonové.

Nosorožec se od starých časů poprvé objevil v Evropě až roku 1515 na dvoru Manuela I. Portugalského. Král ho darem poslal papeži Lvu X., ale loď se před italskými břehy potopila. Dalším „evropským“ nosorožcem bylo až zvíře darované Filippu II. Španělskému.

Za Proba bylo v Římě tisíc pštrosů, tisíc jelenů a tisíc divokých prasat . Největší skolené je však z novověku: 3. května 2007 zastřelil revolverem jedenáctiletý Jamison Stone v lese u alabamského Pickenville obludu o 477 kilogramech, dlouhé 2,80 metru; předtím byl rekordní čuník z Georgie z roku 2004, který vážil 400 kilogramů. O rok později se ale ukázalo, že se jednalo o podvrh a manipulaci s fotografií; velikost čuníka z Georgie nikdo nenapadl.

Zvířata pobíhala po umělém lese v cirku, kam vojáci a tesaři zasadili stromy a na lešení navrstvili hlínu, takže výsledným efektem byl zelený les. Římané si mohli ulovit, co zvládli. Druhého dne dal Probus podívanou se sto lvy a stejným množství levhartů. – Počty dále upadají!

Lov byla všeobecně náruživá zábava, ostatně v podstatě dodnes. Propadaly mu i výstřední ženy: lov prý milovala Arabka Zénobiá Palmýrská. Jeleny při svém triumfu nad Zénóbií roku 274 n. l. použil ve čtyřspřeží císař Auréliánus. Pak je obětoval Iovovi Kapitólskému; snad mimo jiné důkaz, jak malé povědomí bylo v té době v Římě o Artemidě... Podobná jelení spřežení si chystali v novověku šlechtici. Museli prý ale dbát toho, aby zvířata dali kastrovat už s vzrostlými parohy, jinak by jim už nenarostly.

Básník Ovidius věnoval v Láskách/Amórés nekrolog papouškovi z Indie, který uhynul jeho milence a dostalo se mu hrobu s náhrobním kamenem s nápisem: "Podle tohoto hrobu si myslím, že jsem se paní líbil; uměl jsem mluvit lépe než pták." Starověk nijak neholdoval sokolnictví, lovu s pomocí zkroceného sokola nebo orla typického pro stepní národy. Arabové přinesli sokolnictví do středověké Evropy. Dnes se v branži ročně utratí na tři sta milionů dolarů a enormní zájem bohatců ze států Arabského poloostrova v posledním desetiletí 20. století radikálně omezil počty vzdušných dravců v Mongolsku, Číně, na Altaji a v Kazachstánu.
O lásce k rybám viz pod kulinářství.

Nejstarší zoo: 31. července 1752 otevřel v Schönbrunnu ve Vídni Franz Stephan. Roku 1821 tady byla první žirafa v zoo (viz ale o zvířatech v Římě pod lúdí). Je otevřena celoročně a poprvé na pár dnů zavřela ve sněhové kalamitě v únoru 2014. Další zahrady: 1866 Budapest, 1873 N. York, 1874 Philadelphia a 1882 Tokio.

Nejstarší ovšem byly sbírky zvěře novoassyrských králů, popř. lovy „beze zbraní“ egyptských panovníků. Zřejmě všechny starověké zvířecí sbírky byly spíše zvěřinci, řec. paradeisos, lat. vívárium, než chovnými a životnímu stylu zvěře uzpůsobené zoologické zahrady navazující na zoologickou a botanickou „zahradu“ alexandrijského Múseia. Zvyk chovat kuriosní zvěř u dvora přetrval do novověku.

K bojovým zvířatům starého věku mezkům, koňům, velbloudům, slonů a později používaným v armádě holubům přibyli v březnu roku 2003 delfíni, arab. darfíl. Jako první zástupci vodní říše vycvičení pro válku pomáhali během anglo-americké invase do husajnovského Iráku při odminování pobřežních vod u pobřeží a v přístavu Umm Qasr.

Mimo válku, ale k vojenským účelům byli poprvé nasazeni ve stejném zálivu roku 1988. Armáda Spojených států s nimi zkoušela bojová nasazení za vietnamské války. Krokodýly dosud nikdo jako bojový prostředek nepoužil. Ovšem největší napadení krokodýly je z dob druhé světové války: 19. února 1945 v Bengálském zálivu sežrali jeden tisíc japonských vojáků. • Největší v zajetí chovaný krokodýl uhynul v únoru 2013 v zoo Bunawan ve filipínské provincii Agusan del Sur: vážil tunu a měřil 6,17 metrů. Do zajetí se dostal roku 2011 a je podezření, že zahubil a pozřel člověka.

Zúfónové, numidský lid v dn. TN§ 309

zvyklosti, srov. pod móda

Zyraxés z Getska, dynasta§ 44, 28

Zyx, Zygoi, Zygové, kavkazský národ, viz pod Achaiové