049-044

49.

Ol. 182, 4

263 SE

199 AE

 srov. rok 480 a v indexu s. v. II.

a. u. c. 705

C. Claudius Marcellus a L. Cornelius Lentulus Crus

C. Iulius Caesar dict. I.

Rok 1 autonomní éry Antiocheie na Orontu (podle jiných počtů až roku příštího)

************************************************************

M. Calpurnius Bibulus, prokonsul Syrie (viz zde níže), poslal své dva syny do Alexandreie, aby odtamtud odvedli germánské a keltské žoldnéře, které tu roku 55 zanechal jako Aulétovu gardu A. Gabinius ("Gabiniani/gabiniovci"). Při vzpouře žoldnéřů byli oba zabiti. Krátce na to do Alexandreie připlul Cn. Pompeius, starší syn Cn. Pompeia Magna. Odvolával se na Aulétovu závěť a otcovy „povinnosti a závazky“ vůči Ptolemaiovcům: žoldnéře vzal s sebou, k tomu egyptskou flotilu a potraviny a odplul se vším do Dyrrhachia (viz níže, kde se otcovy síly soustřeďovaly).

caesarovo_tazeni

Cn. Pompeius mladší byl v Alexandreji zřejmě na jaře a odplul snad před podzimem. V této době byla tedy již královna Kleopatrá VIII. Filopatór odstavena od možnosti rozhodovat a vrch měli poručníci krále Ptolemaia XIII. Filopatora.

 

7. ledna se senát, v němž převládali propompeiovští optimáté, usnesl, že stát je v nebezpečí/senatus consultum ultimum a zavazoval konsuly, praetory, tribuny lidu a prokonsuly, aby na jeho záchranu udělali vše možné. V noci z 10. na 11. ledna překročil C. Iulius Caesar severně od Arimina s jedinou legií (XIII.) říčku Rubikón (řec.), lat. Rubico, oddělující Cispadánskou Gallii od Itálie. Druhou občanskou válku Římanů, trvající do roku 45, hravý Caesar zahájil řeckými slovy z athénského komického básníka Menandra „anerrifthó kybos, lat. alea iacta esto/budiž kostka vržena“, ve smyslu "hoďme si".  

11. ledna obsadil s Třináctou legií Zdvojenou/leg. xiii. gemina Ariminum/dnešní Rimini, v dalších dnech ho dohonila Dvanáctá legie s dalšími kohortami: tak malé vojsko stačilo na obsazení Itálie. Již 17. ledna opustil Cn. Pompeius Magnus s většinou senátorů Řím a v panice směřovali do Kampánie. Utíkali též oba konsulové, kteří ani před odchodem do války za její zdar neobětovali, jak bývalo předepsáno. Převládl mezi všemi názor, že proti Caesarovi nejsou s to Itálii ubránit; psychologický dopad útěku z Říma byl ovšem značný. Pompeia o Caesarových záměrech informoval T. Labienus, nejschopnější z legátů v Galliích, jemuž Caesar svěřoval všechny legie v době své nepřítomnosti. Labienus v Galliích zbohatl, stouplo mu to do hlavy a přeběhl; popraven byl roku 45, viz tam.

Jediným optimátem, který Caesarovi vzdoroval, byl L. Domitius Ahenobarbus, cos. 54, prapraděd imperátora Nerona (který se se jménem svého slavného předka narodil). Obsadil Corfinium a narychlo sestavil z okolních Paelignů a Marsů třicet kohort. Poslal do Ápulie k Pompeiovi, že je vhodný okamžik v horském terénu Caesara sevřít, ale Velký Pompeius i tuto šanci promarnil, nikoho neposlal a naopak pokračoval do Brundisia. Caesar město oblehl a po sedmi dnech vojáci Domitia Ahenobarba zatkli a město Caesarovi vydali. Caesar je zařadil do svého vojska (a poslal je pod C. Scriboniem Curionem obsazovat Sicílii a Afriku, viz zde níže), L. Domitia, svého zarytého nepřítele, nechal i s jeho synem Cn. Domitiem bez újmy odejít; viz zde níže. 

Caesar nyní již se šesti legiemi dorazil do Brundisia a oblehl jeho přístav, odkud odplouvali pompeiovci: použili lsti s opevněním přístupových cest k městu, aby vzbudili zdání, že se hodlají bránit a získali tak čas pro přeplavbu. Nabídky k jednání Pompeius odmítl. Caesar neměl k disposici žádnou flotilu, nechal tedy Pompeiova pronásledování a z Brundisia se obrátil na sever. Koncem ledna dorazil Caesar do Říma. • Přechodem přes "Rubikon" spustil seriál válek uvnitř říše, které trvaly do roku 30; v jejich průběhu si Římané a obyvatelé oikúmeny zvykali a zvykli na jediné centrum celé říše s jediným vladařem, velitelem armády. V tomto období se uzavřel vývoj oligarchické římské republiky.

 

17. března se Cn. Pompeius se zbytkem oddílů optimátů přeplavil z Brundisia do Épeiru a Makedonie, kde organisoval celý východ oikúmeny proti Caesarovi. Legie se shromažďovaly v Dyrrhachiu, jeho flotile se základnou v Korkýře velel M. Calpurnius Bibulus, Caesarův kolega v konsulátu roku 59 a podivný správce Syrie roku 52nn. Na zimní přeplavbu Caesara nebyl vůbec připraven a nedokázal jí zabránit, viz začátek příštího roku. Když konečně začal hlídkovat před Brundisiem, podařilo se pompéjovcům zachytit pouze tři desítky nákladních zásobovacích lodí a Bibulus (c. 55), kterého vždycky Caesar převezl, dal ze vzteku všechny jejich posádky povraždit. Začátkem následujícího roku onemocněl a někdy před jarem v Korkýře zemřel. Nového nauarcha flotila nedostala, velení zůstalo u velitelů jejích částí: jedním z nich byl starší syn Pompeia Magna Cn. Pompeius, srov. rok následující.   

V Thessaloníké se ustavil protisenát optimátů s odhadem dvěma sty uprchlými senátory. Na Pompeiovu stranu se postavili Delmatové, kteří oblehli Salónu, kde se drželi caesariáni, srov. zde níže.

Caesar propustil Pompeiova zajatce Aristobúla II., bývalého krále Židů, viz rok 55, a poslal ho s vojenským doprovodem údajně dvou legií do Syrie. Caesar mu tak dal naději na jerúsalémský trůn. V Antiocheji byl však Aristobúlos pompejovci otráven a jeho syn Alexandros II. byl na Pompeiův rozkaz popraven syrským prokonsulem Q. Caeciliem Metellem Piem Scipionem Nasikou (rodným jménem před adopcí P. Cornelius Scipio Nasica, syn stejnojmenného otce s Licinií Crassou, dcerou L. Licinia Crassa, cos. 95, adoptován cos. 80 a pontifikem maximem Q. Caeciliem Metellem Piem). Aristobúlovo tělo bylo naloženo do medu (srov. rok 36) a později ho M. Antonius poslal do Jerúsaléma k pohřbení.

Caesar se pak přiklonil k Ióannovi Hyrkánovi s Antipatrem. Scipio Nasica vynucoval na provinciálech peníze, proviant a lodi, zaváděl nové daně, ale přezimoval s legiemi v Pergamu v provincii Asia a Syřany nechal napospas parthským vpádům. Chystal se zabavit chrámový poklad Artemidin v Efesu, ale poněvadž právě dorazila zpráva od Pompeia, že se Caesar vylodil v Épeiru, pospíchal s loďstvem do Makedonie.

Ptolemaios Mennaios, dynasta v Chalkidě pod Libanem, vyslal svého syna Filippióna do Askalóny, kde žila Aristobúlova vdova, jméno neznáme, se synem Antigonem (II.) a dvěma dcerami, aby je dopravil pod otcovu ochranu. Antigonos se později odebral k Caesarovi a do Alexandry, jedné z jeho sester, se Filippión zamiloval a vzal si ji. Otec Ptolemaios, stručnými slovy kronikářovými, však "syna zavraždil a sám se s Alexandrou oženil".

Pompeia hned z počátku podporovali Galatové: král Déiotaros I., tetrarchové Kastór I. a druhý tetrarcha Tektoságů Domnekleios alis (?) Domniláos, syn Brogitarův, který v čele galatské jízdy padl u Farsálu, a s nimi všichni monarchové vděčící za svou moc Pompejovu uspořádání Orientu před patnácti roky.

 

V únoru a březnu obsadil C. Iulius Caesar celou Itálii, dal obsadit svými lidmi Sicílii, srov. zde výše (nevíme, zda obyvatelům ostrova, z velké části Hellénům, udělil latinské právo nebo zda to zamýšlel a nedošlo na to), a Sardínii na zajištění dopravy obilí do Města a uspořádal ve prospěch populárů poměry v Římě. Na obávané proskripce a likvidaci optimátů nedošlo, státní poklad/aerarium sestávající z kořisti poražených nepřátel a uložený ve sklepení Sáturnova chrámu ovšem pro své účely použil.

V dubnu se Caesar vypravil do Hispánií, kde byla velká síla pompejovců a kde měl Cn. Pompeius od války se Sertoriem silnou klientelu. • Pompeius měl vedle Hispánií rodové klienty hlavně v Pícénu, v Předalpské Gallii, srov. rok 89, v Orientu. O Caesarovi nic takovému nevíme, ale populárové měli tradičně silné posice v Etrúrii a Samniu.

Cestou oblehl Massalii, která se překvapivě jediná v Galliích nepostavila na jeho stranu, neboť tam L. Domitius Ahenobarbus, srov. zde výše, který měl v kraji silnou rodovou klientelu, přemluvil představitele a sněm, aby se Caesarovi postavili. Dřevo pro obléhací práce vzali jeho lidé z posvátného, dosud nedotčeného keltského dubového háje v okolí města. Caesar pokračoval do Hispánií a před městem ponechal tři legie pod velením spolehlivého legáta C. Trebonia osvědčeného z gallských válek (a pozdějšího však spiklence) a D. Iunia Bruta Albina s velením nad loďstvem (což byl dokonce jeden z vůdců caesarovrahů).

Město, které vrchní velení svěřilo Domitiovi Ahenobarbovi, se po dvou prohraných menších námořních bitvách s Iuniem Brutem v době, kdy Caesar vítězil u Ilerdy, a po šesti měsících obléhání v říjnu vzdalo a přišlo o veškeré zbraně, ale zdání nezávislosti mu zůstalo, srov. rok 154. Pompeius po zprávě o pádu Massalie udělil (stejně formální) nezávislost její métropoli Fókaji. • Massalští vybojovali poslední námořní bitvu samostatného hellénského státu s Římany a byli také posledními z Hellénů, kteří s Římany válčili. Byli přitom odvěkými spojenci a přáteli Říma, viz rok 389, Římany neustále vyznamenáváni. Domitius Ahenobarbus z Massalie unikl na jediné ze tří lodí, která dokázala uniknout blokádě přístavu; jeho přátelé na ostatních dvou se museli vrátit a být později zajati. Bojoval u Farsálu a zabit byl na útěku Caesarovými jezdci.  

 

Hispánii drželi Pompeiovi legáti v čele tří vojsk. Přední Hispánii/Citerior se třemi legiemi ovládal L. Afranius, Zadní/Ulterior si rozdělili a drželi po dvou legiích M. Petreius a literát a učenec M. Terentius Varro, největší z římských psavců. Caesar se šesti legiemi s pomocnými sbory od Keltů a Germánů a sedmi tisíci keltských jezdců z Gallií manévroval proti pompejovcům. Postižen nepřízní počasí, povodní, která zatopila ležení, zásobovacími těžkostmi a několika nerozhodnými střetnutími v létě, porazil pompejovce Afrania a Petreia u Ilerdy/dn. Lérida dne 2. srpna. Poražení v poli se mu vzdali i s legáty (o jejich osudech viz rok 46). Ve čtyřiceti dnech prošel provincií Hispánia Ulterior, v Cordubě se mu vzdal Terentius Varro s vojskem, předal Caesarovi provinční finance s výkazy své činnosti a Caesar tu propustil pompejovské důstojníky a vojáky zčásti zařazoval do svých oddílů.

Za podporu ve válce proti pompejovcům udělil Gáditánům, na něž dohlížel důvěrník Domitia Ahenobarba C. Gallonius, jako prvním na poloostrově římské občanství a status municipia. Údajně se povýšení týkalo více měst v regionu, nevím však kterých a je pravděpodobné, že historická noticka se týká činnosti až Augustovy užívajícího též jména Caesar. Srov. názvy veteránských osad Colonia Iulia Hispalis/d. Sevilla, Iulia Victrix Tarraco/dn. Tarragona, Iulia Victrix Nova Carthago/dn. Cartagena, Colonia Iulia Genetiva Urbanorum/Urso, dn. Osuna.  

K tomu Božský Iulius vrátil Gáditským mnohamilionové peníze vynucené pompejovci na válku. Nelze opominout roli Caesarova tajemníka, obchodníka L. Cornelia Balba, který z Gád pocházel, srov. o něm rok 62 a 61. O čtyři roky později po Mundě už tak velkorysý nebyl a zabavil i finance vyhlášeného chrámu Melkarta-Héráklea (srov. roky 68 a 61): Caesar nebyl Hispáncům neznámý, ačkoli tu měl Pompeius velmi silnou klientelu.

V Zadní Hispánii zanechal se třemi legiemi Q. Cassia Longina, bratra C. Cassia, jednoho z budoucích předních caesarovrahů, se zprvu jednou legií M. Aemilia Lepida, budoucího triumvira, v Přední, a po souši se Caesar vrátil přes Massalii do Říma.

Do Města Caesar dorazil v říjnu po té, co se mu vzdala Massaliá: město, které vládlo celému Azurovému pobřeží a dolnímu toku Rhôny a bylo odjakživa římským spojencem uchovalo pouze holou nezávislost. O původu přátelství viz rok 389 a v indexu CSD s. v.

 

V Římě se na jedenáct dnů prohlásil diktátorem a organisoval volby. Povolil Caesar návrat vyhnanců exulovaných v posledních letech s výjimkou T. Annia Milona, viz rok 52 a rok následující. Dal se zvolit konsulem, deset let od konce svého prvního, jak nakazoval zákon, prosadil zákony rehabilitující syny obětí Sullovy diktatury a po jedenácti dnech římského pobytu se vypravil do Brundisia do války s Pompeiem.

Kolem zimního slunovratu/kolem 21. prosince dorazil s vojskem do Brundisia, odkud se chystal přeplavit do Órika. Cestou z Massalie v prosinci v Placentii „usmlouval“ vzpouru vojáků nespokojených se zákazem plenění (ale tvrdili, že jsou unavení), vzápětí ale přikázal mezi nespokojenci decimaci, čtvrtou, kterou z dějin známe (srov. roky 471, 295, 71 a dále 36 a 34).

V Římě byl na Caesarovo přání přijat zákon navržený praetorem L. Rosciem Fabatem, který s Caesarem válčil v Galliích, jímž se dostal římského občanství všem svobodným obyvatelům Předalpské Gallie/Gallia cisalpina, lex Roscia, a z římských kolonií/osad se stala municipia; srov. rok 89; provincie zanikla roku 42. Oddaný populár a caesarián Roscius padl roku 43 v bitvě u Fora Gallorum, viz. Za Caesara se senátorem nestal žádný Hellén, ale několik Keltů, přesněji Gallorománů, ano.    

 

Obsadit Afriku poslal Caesar C. Scribonia Curiona a C. Asinia Polliona, pozdějšího historika. Cestou se bez boje zmocnili Sicílie, kterou před nimi 23. dubna vyklidil pompéjovec, idol aristokratických konservativců M. Porcius Cato, než odešel do Dyrrhachia. Vylodili se před Utikou, Curio zaskočil praetora Afriky P. Attia Vara, který se přidal k pompéjovcům, a město oblehl. Pak však přišla katastrofa. C. Curio se nechal vlákat do pasti předstíraným útěkem do roviny, kde numidská jízda, jíž velel Iubův vojevůdce Sabúrra/Saborra, srov. o něm roku 47, otočila a caesariány obklopila. V době, kdy Caesar uspořádával po vítězství u Ilerdy poměry v Hispániích, podlehli 24. srpna na řece Bagradás caesariáni pompejovcům, jimž velel P. Attius Varus a spojenecký král Iuba I. z Numidie, oddaný Pompeiovi: C. Scribonius padl a obě jeho legie, celý výsadek, byly pobity, pouze Asiniu Pollionovi se podařilo s hrstkou vojáků uniknout do Utiky a odtud na Sicílii. Byl s ním i praetor C. Caninius Rebilus, který se proslavil konsulátem na několik posledních hodin starého roku 45, viz tam. Iuba část římských zajatců před Utikou popravil, část z nich odvedl s sebou do otroctví, když se vzápětí vracel do svého království. 

V téže době v Illyrii a na jaderském pobřeží byli caesariáni rovněž neúspěšní, neboť bojovali proti přesile. Veliteli caesarovců byli P. Cornelius Dolabella a C. Antonius, bratr triumvira M. Antonia: C. Antonius byl dokonce na ostrově Curicta/Krk opuštěn domorodci a částí vojáků, kteří prchli na pevninu, vyhladověn a donucen ke kapitulaci.

 

V Číně zemřel chanský císař Süan/Xuan (vládl od roku 74). Za něho nemírně narostla korupce mezi byrokraty, po zbytek čínských dějin součást životního stylu. Nástupcem se stal jeho syn Liou Š'/Liu Shi neboli Jüan/Yuan (27; vládl do roku 33). Byl to prý první z císařů, který se nezabýval vládou, ale hrátkami s dvorními přítelkyněmi, nicméně za něj likvidovala chanská armáda část Hunů, viz roky 53 a 36. Noční zábavou všeho druhu žil také jeho syn, viz rok 33. Nicméně omezil výdaje paláce, císařských chrámů a na rozdíl od svého otce i na armádu: roku 46 dal vyklidit Chaj-nan. Oproti svému otci byl nakloněn konfucianismu.

Roku 48 učinil císařovnou Wang Čeng-ťün/Zhenjun, s níž měl syna Liou Ao/Liu Ao, císaře Čchenga/Zheng. Císařovna vedle permanentní palácovou válku s Jüanovými milenkami Fu a Feng Jüan, s nimiž měl též syny. Když roku 35 onemocněl, byl mu nejsympatičtější s z potomků Liou Kchang, syn s Fu, neboť prvorozený syn Liou Ao byl po otci hodně na zábavu. Nakonec se rozhodl pro Ao, viz rok 33.

 

************************************************************

48.

Ol. 183, 1

Theodóros z Messény (poprvé)

264 SE

200 AE

Filokratés III.

a. u. c. 706

C. Iulius Caesar II. a P. Servilius Isauricus I.

Rok 1 tzv. první Caesarovy éry (viz rok 47)

Rok 1 autonomní éry Láodikeie na Moři (srov. rok 81)

Rok 1 autonomní éry Antiocheie na Orontu (viz však rok předešlý)

************************************************************

4. ledna/5. listopadu jul. kal. vyplul C. Iulius Caesar z Brundisia a přes Palaisté dorazil do Apollónie a Óriku; města byla obsazena. V Dyrrhachiu se držel Cn. Pompeius Magnus a Caesar ho oblehl. Pompejovci ale ovládali moře a caesariáni strádali nedostatkem potravin. V dubnu se připlavil s posilami M. Antonius a byly obnoveny boje, které se v zimě zastavily. Caesar byl v řadě drobných potyček poražen, pompéjovci měli navrch. Od Caesara k Pompeiovi dosud nepřeběhl z vojska nikdo, až nyní dva Allobrogové, šlechtičtí sourozenci Raucillus a Egus, synové národního vůdce Abducilla, vyznamenávaného soustavně Caesarem: chlapi kradli, fasovali na vyšší počet mužstva než měli a byli o poměrech v Caesarově armádě dobře informováni.

V červenci byl Caesar donucen odejít od Dyrrhachia do Apollónie a odtud pak směřoval se šesti legiemi do Thessalie. Cn. Pompeius Magnus ho s celým vojskem, jehož jádro tvořilo dvanáct legií, následoval. Zásobování caesariánů na Jadranu znepříjemňoval se svou flotilou Cn. Pompeius, starší syn Magnův. 

U Farsálu, resp. Palaifarsálu, byla vybojována jediná bitva, kterou spolu Caesar a Pompeius svedli: 9. srpna/6. června jul. kal. byl Cn. Pompeius Magnus se svou elitní armádou na hlavu poražen. Jeho vojenská síla však zlomena nebyla a s ohromnými finančními a materiálními zdroji, jimiž Pompeius disponoval, se mohl snadno postat na nohy. Místo toho muž, jemuž se dostalo mimo jiné přezdívky Agamemnón, ze země prchl na moře. Caesar se zmocnil též ležení pompéjovců a všech jeho zásob a sám snědl večeři chystanou Pompeiovi.

Před bitvou se na Pompeiovu stranu postavili mimo jiné Nabatajci, jejichž král Obodás II. poslal jízdní oddíl. V Pompeiově vojsku stály oddíly Židů, Armenů, Keltů, Thráků atd. Ještě před bitvou u Farsálu uzavřel Pompeius smlouvu o spojenectví s králem Dáků Burebistou, ale Dákové do této války nazasáhli; smlouvu Burebista ujednal prostřednictvím Helléna Akornióna z Dionýsopole (srov. rok 60). Jezdce Pompeiovi poslal král Astů a Odrysů Kotys V.; velel jim jeho syn a nástupce Sadalás II. Stejnou podporu poslal kníže Sapajů Rhaiskúporis I. n. Rhéskúporis (vládl do roku 42; doložen až tohoto roku, začátek vlády neznáme). • Téhož dne roku 378 n. l. padlo u Adriánopole proti vítězným Visigotům čtyřicet tisíc římských vojáků vedených císařem Valentem: byla to jedna z nejtěžších římských porážek vůbec, viz v indexu pod Řím a vojenské katastrofy. U Farsálu padlo nesrovnatelně méně vojáků: šest tisíc pompéjovců a asi stejné množství jejich spojenců a vojáků pomocných sborů.

 

Během vojenských operací před Farsálem bylo Římany zničeno město Aitólů Kalydón. Zbytek obyvatelstva později usídlil Augustus v Níkopoli (srov. rok 29). Caesar udělil svobodu thessalským městům, potvrdil svobodu Ília a rozšířil státeček o pozemky, obnovil svobodu Knidu, to z vděku vůči svému příteli a mýthografovi Theopompovi z Knidu, a Pergama v Asijské provincii, kde jinak trestal obce držící při Pompeiovi.

Po prohrané bitvě, jejíž vojenský dosah nebyl až tak vážný, se pompejovci dali na bezhlavý útěk, někteří hned přešli do tábora Caesarova; po Pompeiově smrti se k vítězi přidal i C. Cassius Longinus, jeden z předních Caesarových vrahů. Pompeiovi fakticky zbývalo hodně prostředků, příznivců a vojáků od Syrie a Egypta po Hispánie, ale potenciálu nedokázal využít. Z egyptského bohatství a celkového potenciálu měl strach i Caesar.

Po Farsálu poslal Caesar do Illyrika A. Gabinia, kterého povolal z exilu, k němuž byl odsouzen roku 54 za podvody při správě provincie Syrie a nepřímo za dosazení Pompeiova chráněnce Ptolemaia XII. na trůn, viz roky 56-55. Gabinius byl původně oddaný pompejovec a proti Pompeiovi bojovat nechtěl, viz rok následující. Jeho protivníkem na Jadranu byl M. Octavius, velitel Pompeiovy flotily. Po smrti svého vůdce se na Korkýře připojil k ostatním pompéjovcům. Před otcovou smrtí se Cn. Pompeius s egyptskou spojeneckou flotilou zmocnil přístavu Órika, i s loděmi ho vypálil, ale po zranění se o jeho celkové dobytí už nepokoušel. Měl namířeno na Brundisium, ale když dorazila zpráva o otcově vraždě, Egypťané odpluli a Pompeiův prvorozený syn se přidal ke Catonovi. 

Q. Fufia Calena poslal Caesar ještě před Farsálem, aby zbavil Helladu pompéjovců. Obsadil Peiraieus a zpustošil okolí Athén, které nechtěly otevřít brány. Po Farsálu se jako všechny hellénské obce vzdaly kromě Megar. Calenus se jich zmocnil zradou a přeživší prodal do otroctví; ale tak, aby je mohl vykoupit nějaký příbuzný a za co nejméně (oddaný caesarián, tr. lidu roku 61, praetor roku 59 a konsul roku 47 se přiklonil k M. Antoniovi a padl v bitvě roku 40, nebo podle jiného zdroje zemřel přirozenou smrtí; jeho syn se přidal k Octavianovi).

M. Porcius Cato, který na začátku roku úspěšně bojoval s Caesarem po jeho vylodění v Illyrii, nebyl u Farsálu, neboť velel jednotkám v Dyrrhachiu. Po bitvě uprchl před vzpourou na Korkýru a do Kýrénaiky, kde se dozvěděl o Pompeiově smrti. Odtud se pak v zimě odebral podél Syrty na západ do provincie Afrika, kde se stal velitelem místních pompejovců. Na Korkýře předtím jmenovali vrchním velitelem všech svých sil Q. Caecilia Metella Pia Scipiona Nasiku.

M. Tullius Cicero, který byl vlažný pompéjovec, zůstal v Dyrrhachiu a odmítl velitelskou funkci, přešel k Caesarovi. Vítěz pardonoval většinu pompéjovců i poražené jejich spojence mezi asijskými monarchy. Cicero podpořil před Caesarem roku 46 udělení milosti pro aristokrata M. Claudia Marcella, cos. 51, pompéjovce první hodiny, takže se směl vrátit z Mytilény, kde po Farsálu žil; cestou do Říma však byl zavražděn jakýmsi otrokem a pohřben v Athénách. Stejně se Cicero roku 46 zasadil o legáta Q. Ligaria, který proti Caesarovi bojoval v Africe a nesměl do Říma - a pak se přidal k caesarovrahům (Ciceronovy zachované projevy Pro Marcello a Pro Ligario). 

 

Cn. Pompeius Magnus se na útěku 10. srpna dostal do Lárissy a lodí, kus cesty s ním sdílel Déiotaros, přes Amfipoli na Lesbos do Mytilény, kde se spojil s Cornelií a Sex. Pompeiem, svým mladším ze synů (nebylo mu dvacet), které sem poslal před bitvou do zázemí; starší Cn. Pompeius (c. 30) ležel s flotilou v době farsálské bitvy před Korkýrou, srov. zde výše. Přes Rhodos, který odmítal pompejovce přijímat, a Attaleiu v Pamfýlii, kde se k němu přidalo několik triér s vojáky z Kilikie a skupina se rozrostla o šedesát senátorů, pokračoval Velký Pompeius na Kypr, kde se dozvěděl, že ani syrská Antiocheia ho nechce.

Směřoval proto do Egypta, kde počítal s všemožnou podporou, neboť chlapeckého Ptolemaia XIII. před Farsálem podporoval a jeho otec mu byl zavázán. Zabavil na cestu peníze publikánů na Kypru a půjčil si u soukromníků. Pompeius zjevně doufal ve stejný zázračný návrat do čela světové politiky jako se to kdysi podařilo vůdci populárů C. Mariovi, jehož krvavý návrat do Říma roku 87 si "Magnus" musel z mládí pamatovat. 

Den před svými 59. narozeninami, 28. září/24. července jul. kal. byl při vyloďování před přístavem Pélúsia z rozhodnutí poručníků mladého Ptolemaia XIII. Filopatora a na radu rhétora Theodota z Chiu ("mrtvý nekouše/nekros ú daknei") zavražděn centurionem L. Septimem či Septimiem, Salviem a Achillou (narozen byl 29. září roku 106)Ptolemaios Filopatór byl před Pélúsiem táborem ve válce se svou starší sestrou Kleopatrou. Septimius sloužíval pod Pompeiem za války s piráty a patřil k vojákům, které s sebou roku 55 přivedl do Alexandrie A. Gabinius; nyní stál v královských službách. Bezhlavé Pompeiovo tělo spálil na mořském břehu jeho propuštěnec Filippos s otrokem Skythem a kyperský quaestor Cordus (jinde jmenovaný jako Servius Codrus), Caesar mu dal postavit náhrobek, jeho vraždu pomstil a ostatky předal Cornelii.

Rodina, která sledovala vraždu z lodi, prchla zpět na Kypros; manželka Cornelia Metella (c. 25), jejímž prvním mužem byl P. Licinius Crassus, syn triumvira a slavného boháče (vdovou od roku 53), byla Pompeiovi, jehož byla pátou manželkou, oddána a oporou; jejich manželství bylo bezdětné. Byla vzdělána v literatuře, mathématice, ve filosofii a hudbě. O synech viz další léta. • Později byl Pompeiovi vybudován u Kasia náhrobek, který ještě ve starém věku obnovil císař Traianus, když byl zničen povstalci za druhé války židovské roku asi 115 n. 116 n. l.

Jen o několik dní později, dne 1. října (26. července, dva dny po Pompeiově smrti), připlul do Alexandreie přes Helléspontos, Iónii a Rhodos s malou částí vojska, dvěma legiemi, C. Iulius Caesar.

 

V Egyptě vládla napjatá situace. Krátce před bitvou u Farsálu, pravděpodobně v květnu, byla z Alexandreie vyhnána královna Kleopatrá Filopatór (srov. předcházející rok). Utekla buď do Thébaidy, nebo k arabským kmenům na pobřeží Rudého moře. Podle další verse měla prchnout do Syrie. Oba královští sourozenci sbírali vojsko. Kleopatrá VIII. a Ptolemaios XIII. stáli v době bitvy u Farsálu proti sobě u Pélúsia a u mysu Kasion.

Mezi egyptským obyvatelstvem se po příchodu Caesara šířila nespokojenost s Římany ve městě, s vybíráním peněz, se zabavováním chrámových peněz. Caesar si totiž vybíral dluh po Ptolemaiovi XII., jemuž kdysi půjčil 17,5 milionů drachem, z čehož sedm a půl jeho dětem odpustil. Docházelo k přepadání a zabíjení vojáků. Kleopatře (21) se podařilo tajně dostat k Caesarovi do paláce a představit se mu. Kromě politiky to rozhodlo o jednom z nejznámějších románků světových dějin. Caesar se snažil urovnat spor mezi oběma královskými sourozenci, ale třináctiletého Ptolemaia to rozčílilo tak, že prý si strhl s hlavy diadéma a zahodil. Caesar ho na to zatkl.

Za sílících pouličních nepokojů se pustil stratégos Achillás s královou gardou vedenou L. Septimiem z Pélúsia s vojskem na Alexandreiu byv povolán královým regentem Potheinem: všeobecně se předpokládá, že to byl on, kdo štval Ptolemaia XIII. proti sestře (sloužil jako obraz hanebnosti do nejpozdější antiky: ještě básník Claudius Claudianus ho jako bídáka připodobnil k významnému, podle autora ničemnému dvořanu císaře Arkadia/Arcadia, eunúchovi Eutropiovi, viz rok 392 n. l.).

Brzy ovládli královy vojáci, mezi nimiž sloužilo mnoho gabiniovců, většinu velkoměsta. Během jednání o smíru nabídl dokonce Caesar Kleopatřině sestře Arsinoé IV. vládu nad Kyprem, který byl již od roku 58 římskou provincií (srov. níže; Kypros pak byl v letech 48 až 30 naposledy egyptský).

Od podzimu tohoto do jara následujícího roku probíhala v Alexandreji známá už ve starém věku jako válka alexandrijská, v níž se Caesar musel bránit.

Dělal zprvu jakoby nic, chodil po památkách, oddával se hostinám, v pozadí okázalé nečinnosti připravoval válku. Pro spiknutí dal popravit eunúcha Potheina, ukázal mladého krále lidu a povolal posily ze Syrie, opevnil se v rozsáhlém prolemaiovském paláci. V září dal v přístavu zapálit v přístavu ptolemaiovskou flotilu. Od požáru rychle chytla část města a s ní jedinečný komplex alexandrijské knihovny; menší část zůstala přesto zachována. Caesar, nyní již pevně na straně královny Kleopatry VIII. (21), byl obklíčen v královském paláci a hrozilo mu odříznutí od moře. Achillovo vojsko provolalo královnou Arsinoé IV. (20), nejmladší dceru Aulétovu, jíž se podařilo s eunúchem Ganymédem, jejím vychovatelem a velitelem alexandrijské milice, uniknout z paláce z Caesarovy moci. Ganymédés ovládl Arsinoé a po neúspěšných operacích ptolemaiovského vojska proti Římanům obvinil Achillu ze zrady: královna dala stratéga popravit a na jeho místo jmenovala Ganyméda (zahynul kdesi v Deltě na útěku roku následujícího).

V listopadu dorazila do Alexandreie legie Cn. Domitia Calvina a Caesarovi se podařilo vytlačit Egypťany z města. Koncem roku se Caesarovi na pomoc blížil Mithridátés z Pergamu, jehož dával vychovávat jako svého syna král Mithridátés Eupatór Dionýsos. Byl po matce příbuzným krále Déiotara I. (viz následující rok). Za Mithridátem tábořím v Askalónu dorazil s oddílem tří tisíc Židů Antipatros a zprostředkoval caesariánům podporu arabských šejků. Vzápětí se Antipatros aktivně účastnil Mithridátova dobývání Pélúsia a úspěšně verboval egyptské Židy, aby se přidávali k Mithridátovi na stranu Caesarovu; viz rok následující. 

Caesar předal po odpadnutí Arsinoé IV. Kypros královně Kleopatře Filopatór (srov. výše). Později sem vyslala jako stratéga-správce Sarapióna. V Antoniově éře ho následoval jistý Démétrios (až do roku 30?).

 

Farnakés II., král Kimmerského Bosporu (viz rok 63), využil římské občanské války a pokusil se obsadit otcovský Pontos. Předtím úspěšně bojoval se Skythy, dobyl zpět Tanais, kam zavedl klérúchii, a Fanagoreiu, od roku 63 svobodné město, za které ji prohlásil Pompeius, viz tam. • Tanais zřejmě nikdy nebyla polis ani nebyla Hellény kolonisována, zřejmě byla stále emporiem, tj. střediskem obchodu v oblasti. Později byla zničena Polemónem I. a obnovena teprve za vlády Ti. Iulia Sauromata I. v letech 93 až 124 n. l. Jeho sarmatští protivníci žijící severně od Maiótidy a východně až po Tanaida/Don byli v této době velmi silní. Král Siraků Abeakos sice do pole mohl postavit dvacet tisíc jezdců, ale Spadinés, král mnohem větších Aorsů-Alánů desetkrát tolik a tzv. Horní Aorsové/hoi anó Aorsoi, ještě více. 

Farnakés II., pyšný na své válečné úspěchy přijal titul Král králů, byl na vrcholu moci. Obsadil k tomu Kolchidu, odkud pravděpodobně prchl sképtúchos Aristarchos (u moci od roku 65), a některá města Kappadokie a Pontu. V Bosporu zanechal jako místokrále Asandra, viz rok následující.

 

V Římě M. Caelius Rufus (34), praetor peregrinus t. r. a caesarovec, se postavil začátkem roku proti Caesarově vůli. Ve sporech s konsulem P. Serviliem senát odmítl Caeliův návrh na zrušení dluhů, respektive aby se dluhy spláceli po dobu šesti let bezúročně, a zbavil ho úřadu. Konsul disponoval vojáky a Caelius byl ve Městě bezmocný. Přidal se k pompéjovci T. Anniovi Milonovi, který přes Caesarův zákaz, viz rok předešlý, prchl z Massalie (zde od roku 52, kdy byl Caelius tribunem lidu) a dal na jihu Itálie dohromady oddíl z velké části z otroků a gladiátorů a plánoval velké povstání. Pokoušel se s ním obsadit Capuu. Byl tu poražen a padl koncem roku při obléhání hirpínského městečka Compsa zasažen kamenem. Caelius byl dopaden v Bruttiu a v Thúriích zemřel ve vězení. 

 

************************************************************

47.

Ol. 183, 2

265 SE

201 AE

Dioklés VI.

a. u. c. 707

Q. Furius nebo Fufius Calenus a P. Vatinius (od září)

C. Iulius Caesar dict. II.

Rok 1 tzv. druhé éry Caesarovy v Anatolii (srov. předešlý rok)

************************************************************

V lednu/v listopadu jul. kal. ve válce alexandrijské zvítězil C. Iulius Caesar v bitvě v Eunostu, ale u Heptastadia, alexandrijské čtvrti, byl poražen a div že se na útěku neutopil. Alexandrijským se zajídala vláda Arsinoé IV. s Ganymédem a požádali Caesara, aby jim pustil Ptolemaia XIII. (proč to udělal, zůstane záhadou). V únoru/v prosinci jul. kal. vyjednával Caesar s chlapeckým Ptolemaiem XIII. o smíru s Kleopatrou. Neúspěšně, neboť klučina byl rozhodnut s Římany bojovat; jak se lze domnívat, stála při něm pravděpodobně podstatná část hellénomakedonské ptolemaiovské elity. V námořní bitvě před Kanóbem porazil Ti. Claudius Nero ptolemaiovskou flotilu, jíž velel Eufranór. Nato vytáhl Ptolemaios z Alexandreie proti pomoci, která přicházela Caesarovi z Anatolie (viz závěr předešlého roku). Caesar krále sledoval k Pélúsiu.

Dne 27. března, tj. 14. ledna jul. kal., byla vybojována tzv. bitva na Nilu, v níž byli královští poraženi. Tělo mladého krále Ptolemaia XIII. Filopatora, který se starší sestrou spoluvládl od roku 51, nebylo nikdy nalezeno (jiný zdroj zaznamenal, že tělo utopencovo identifikováno bylo; srov. k tomu rok 705, 480 a 41; roku 1798 n. l. před Kanóbem vybojovali námořní bitvu Angličané a Francouzi, jíž se také dostalo označení bitva na Nilu).

Pak se Caesar vrátil do Alexandreie, a tak bylo město poprvé obsazeno nehellénskými vojsky.

Nabízelo se, aby Caesar proměnil Egypt v provincii. Dosadil však na formálně suverénní trůn královnu Kleopatru VIII. Filopatór a za spoluvládce jí určil druhého mladšího, teprve dvanáctiletého bratra Ptolemaia XIV. Filopatóra IV.; spoluvládli jako Theoi Filopatores III. do roku 44. Sourozenci uzavřeli formální, kultovní sňatek. Theoi Filopatores III. spolu vládli i na Kypru, protože Caesar sesadil královnu Arsinoé IV. a poslal ji do Říma.

 

Na jaře porazil Farnakés II. (viz předešlý rok) Caesarova legáta Cn. Domitia Calvina v Malé Armenii u Níkopole a ovládl celou provincii Bíthýnie & Pontos, když od vypuknutí římské občanské války již obsadil Kolchidu a části Armenie a Kappadokie. Po dlouhém obléhání se zmocnil prořímského Amísu, povraždil všechny zbraně schopné muže a chlapce dal vyklestit. Na Caesarově straně zůstali Galatové (viz níže).

V téže době byl C. Iulius Caesar na cestách po Egyptě, kudy ho doprovázela královna Kleopatrá Filopatór. Pobyl v zemi osm a půl měsíce: 23. června/předjul. 6. září se narodil Kleopatře Caesarův syn Ptolemaios (XV.) Theos Filopatór Filométór vulgo Kaisarión; zavražděn byl v roce 30.

To se již Caesar obrátil proti Farnakovi. Prošel s vojskem Palaistínou, potvrdil Ióanna Hyrkana II. v jeho velekněžském úřadu v Jerúsalému a jako ethnarchu Židů. Antipatra z Idúmaie obdaroval římským občanstvím, osvobodil ho od placení daní a jmenoval ho prokurátorem Iúdaje. S Caesarovým svolením se začalo hned s obnovováním hradeb Jerúsaléma zničených Pompeiem za obléhání roku 63. Druhorozený syn Aristobúla II. (srov. předešlý rok) Antigonos si v duchu otcovských tradic u Caesara stěžoval na spiknutí Hyrkana II. a Antipatra proti jeho rodině, byl však Caesarem odmítnut, když Antipatros neopomněl zdůraznit, že Aristobúlos se syny byli protiřímští.

Héródés z Idúmaie, druhorozený syn Antipatrův a pozdější král (srov. rok 65), byl otcem jmenován stratégem Galileje, bylo mu snad 25 (Iósépos mu spočetl let patnáct? zemřel však jako téměř sedmdesátiletý, viz rok 4); Héródova staršího bratra Fasaéla jmenoval Antipatros vojenským velitelem Jerúsaléma.

Héródés zlikvidoval bandu brigantů vedených jistým Ezekiou loupících v Galilaji a ohrožujících jih Syrie. Synedriu/sanhedrinu, jerúsalémské radě/senátu, se však nelíbila násilnost na Židech bez jejich rozsudku a chtěli Héróda soudit: je možné, že Ezekiás a jeho banda patřili k náboženským fanatikům, zřejmě pozdějším zélótům (viz rok 4- a 6+), se sympatiemi k farisajům. Umírněné prameny totiž mezi monotheistickým terorismem a banditismem nerozlišovaly.

Héródés tedy na varování otce Antipatra necestoval do Jerúsaléma, ale putoval do Damasku, kde ho přátelsky přijal syrský legát Sex. Iulius Caesar, diktátorův příbuzný; viz o něm roku 46.

 

Krátce před těmito událostmi zemřel král Nabatajů Obodás II. (vládl od roku 62). Nástupcem se stal jeho syn Malichos/Maliku I. (vládl do roku 30). Malichos poskytl Caesarovi podporu na jeho pontském tažení.

Caesar dorazil v polovině července (greg.) do Antiocheie, potvrdil autonomii města, pokračoval dále Anatolií a 2. srpna, tj. 20. května jul. kal., porazil Farnaka II. v bitvě u Zély v Pontu na úpatí hory Skotios (druhá bitva u Zély; srov. rok 67, kdy Mithridátés porazil Římany pod C. Triariem).

Farnakés byl vyhnán z provincie a prchal zpět do svého Kimmerského Bosporu. Proti Farnakovi vypukla v jeho království vzpoura, kterou vedl místodržitel Asandros (srov. předešlý rok a viz králův konec roku následujícího). • Snadnost vojenské operace dokladoval C. Iulius Caesar proslulou velestručnou zprávou: „veni, vidi, vici“, viz o adresátovi rok 61. O případné Caesarově inspiraci ke stručnosti logografem Lýsiou viz rok 403. 

 

Caesar nově uspořádal poměry v Anatolii; některá rozhodnutí přijal v Kománách ještě před bitvou u Zély (sic!; srov. římské míry pro Anatolii v letech 188, 64, 63 a 36):

1. sesadil Archeláa, syna Archeláa jmenovaného Pompeiem (a krále v Alexandrii v letech 56-55; viz rok 64) a veleknězem v Kappadockých Kománách byl jmenován Archeláův vnuk Lykomédés Bíthýnský (pokud nejde o syna krále Níkoméda III. Níkoméda V., srov. rok 74). Lykomédés vládl theokratickému státečku do roku 29 (?), srov. též rok 36. Byl ženat s dcerou Mithridáta Eupatora Músou Orsobariou/Orsabaris, a jejich pravděpodobně společnou dcerou byla Órodaltis, s níž matka žila v bíthýnské Prúse.

2. Déiotaros I. si směl podržet královský titul, ale přišel o území Trokmů, kam Caesar jmenoval tetrarchou Mithridáta z Pergama, syna Brogitarovy sestry Adobogióny s Ménodotem z Pergama (srov. předešlý rok). Poněvadž keltská princezna byla milenkou Mithridáta Eupatora, býval jeho mladý jmenovec pokládán za syna králova. Caesar pergamskému Mithridátovi zároveň slíbil království Bosporos (viz následující rok) a zřejmě i části Pontu.

3. Malou Armenii obdržel král Kappadoků Ariobarzánés III. Eusébés Filorhómaios.

4. Kastór I. Tarkondarios (srov. rok 64) vládl nyní jen nad okolím Gordia a Gorbeu (do roku 44, viz, kde jeho nezvyklý konec).

5. Amísos (srov. rok 63) byl potvrzen jako svobodné město. • Asi roku 36 ho přidělil M. Antonius galatským králům (viz tam), ale již krátce před Aktiem zde s Antoniovým souhlasem vládl samovládce Stratón.

 

Pak se C. Iulius Caesar vracel s vojskem do Itálie a Říma přes Mytilénu, Athény, vypálený Korinthos, o jehož obnově se zde rozhodl (srov. Neá Korinthos roku 44), a Brundisium. Cestou po Helladě vybíral kontribuce od všech, kteří dali peníze Pompéiovi. Mimo jiné ve foiníckém Tyru zabavil chrámový poklad Melkarta-Héráklea se zdůvodněním, že Tyrští přijali po Pompeiově smrti jeho prchající manželku Cornelii a syna Sexta. • Z Egypta do Evropy Caesar přivezl dosud neznámý medový meloun.

V Římě rozprodal za plnou cenu majetek Pompeiův a řady padlých nepřátel i těch, které nevzal na milost. Jeho zástupcem byl M. Antonius v posici magistra equitum, viz zde níže.

Jiný Caesarův legát, A. Gabinius, který byl Caesarem poslán proti Delmatům (viz předešlý rok), byl v bitvě u Sinotia těžce raněn a na rány zemřel v Salónách (podle jiného zdroje zemřel na nemoc). V dlouhé válce pokračoval úspěšně se třemi legiemi proconsul P. Vatinius a byl jimi provolán imperátorem. Po roce 44 se postavil na stranu válčící s caesarovrahy, třebaže ho vojáci opustili. Do Itálie se vrátil roku 43, nad Illyry triumfoval roku 42, viz tam.  

Už po Farsálu udělil senát Caesarovi pětiletý konsulát a pokud by chtěl diktátorský úřad, pak ne na půl roku, ale na rok. Získal v podstatě doživotní tribunskou pravomoc, což před ním z Římanů neměl nikdo. Dokonce mu přiřkli právo triumfu nad Iubou a jeho římskými spojenci-pompéjovci, ačkoli ještě žádnou válku v Africe nevedl.

 

Z Říma se C. Iulius Caesar obrátil proti pompejovcům v Africe. Přes Lilybaeum na Sicílii, kde se vylodil 1. října (jul.), pokračoval do Afriky. Při vyloďování v Býzákiu u Hadrúmeta 28. prosince/12. října jul. zakopl a upadl; ominosní pád, srov. s rokem 204, proměnil v polibek zemi s výkřikem: "Mám tě, Afriko/teneó té, África!" Vrchním vojenským velitelem pompéjovců byl konsulár Q. Caecilius Metellus Pius Scipio Nasica (srov. předešlý rok), z významných předáků konservativců byli přítomni M. Petreius, T. Labienus, Cn. a Sex. Pompeiové, synové zavražděného imperátora, M. Porcius Cato, král Iuba.

Na Caesarovu stranu se postavili králové Mauretánie Bógud I. (srov. rok 81) a Bokchos II. K nim se připojil jistý P. Sittius z Nucerie, dobrodruh, kdysi jako účastník Catilinova spiknutí poslaný do Hispánií, aby dal dohromady armádu: s oddíly se roku 64 přeplavil do Afriky. Do Itálie s po Catilinově konci nevrátil, ale udržoval kontakt s řadou Římanů, mimo jiné s M. Tulliem Ciceronem, který se ho zastal v procesu s P. Corneliem Sullou, srov. rok 66 a 62, jehož prostřednictvím prodal Sittius sví italské majetky po stejnojmenném otci, válčícího za spojenecké války na římské straně. Sittius pak velel Bokchově armádě a svůj oddíl italských žoldnéřů nabízel místním dynastům. V Cirtě si utvořil vlastní knížectví, jehož autonomii potvrdil Caesar (vydrželo do roku 44). Sittius milující "změkčilý život v luxusu/en epitryfé kai malakiá" se prohlásil za Caesarova spojence a zmocnil se Iubova vojevůdce Sabúrry, srov. o něm roku 49. 

Od Caesara dostal odměnou část území krále Masinissy, Iubova spojence, Sittius, druhou získal Bokchos. Masinissův syn Arabión uprchl k pompéjovcům do Hispánií, ale zřejmě po Caesarově smrti se do Afriky vrátil. Vyhnal Bokcha z otcovské země a Sittia dal lstivě zavraždit. O další africké válce viz rok 43 a 42. 

V Africe se prý stala Caesarovou milenkou manželka krále Bóguda Eunoé.

 

Druhým centrem pompéjovců byla v té době Zadní Hispánie, kam po ztrátě Afriky prchli zbývající bojechtiví konservativci. Caesarův legát Q. Cassius Longinus to neměl s domorodci snadné a oni s ním. Porazil sice roku 49 n. 48 propompéjovské Lúsítány, zpustošil jejich město Medobrigu/dn. Marvão (?) v P na hranicích s E a obsadil pohoří Herminius (mons), kam prchli, ale v míru mu to nešlo. Dal vojákům odměnu, kteří ho provolali imperátorem, dvakrát po stu séstertiích, a bojová morálka ochabovala. Přezimoval na tento rok v Cordubě a zatížil provincii a její bohatce zvláštními daněmi, včetně příspěvku na novou legii, kterou zde odvedl.

Když přišel v zimě od Caesara rozkaz, táhnout přes Mauretánii do Numidie, shromáždil legie v Cordubě. Zde se proti němu spikli provinční nespokojenci i někteří z legionářů, hlavně z těch, co byli právě odvedeni, a na radnici města zavraždili spiklenci Cassiova liktora a jeho několikrát bodli, ale neusmrtili. Cassius dokázal řídit protioperaci a vůci atentátníků L. Racilius, L. Laterensis a Annius Scapula, který byl po celé provincii velmi oblíben, byli popraveni. Na mučení vyzradili své soudruhy a následovaly další popravy; někteří se však směli vykoupit za několik desítek tisíc séstertiů. Penězi se mohli u Cassia vyplácet i ti z odvedenců, kterým se do války nechtělo.

Pak se vzbouřila celá nově odvedená Pátá legie a vůdce vzpoury M. Thorius z Italiky se prohlásil za pompéjovce. Vrchu však mezi nimi nabyl Cassiův quaestor M. Claudius Marcellus Aeserninus, který se vydával za caesariána a Cassia se svými muži oblehl u Ulie. Sem dorazil s pomocí mauretánský král Bógud, povolaný Cassiem k likvidaci rebelie. S jeho oddíly dorazila pomoc i hispánských měst, která zůstala věrna, a po nich legát Přední Hispánie M. Aemilius Lepidus, praetor roku 49, jemž se předhazovalo, že během svého úřadování v letech 48-47 provincii důkladně vyraboval; jev určitě málo překvapivý. 

V Hispániích dojednal Lepidus smír obou stran, rebelové potrestáni nebyli a Q. Cassius Longinus odešel z provincie, neboť mu skončilo funkční období. Jeho nástupcem byl C. Trebonius, ale tomu se vojáci rovněž bouřili a po roce odešel. Lepidus byl za diplomatické řešení interních sporů legionářů po návratu do Říma odměněn na Caesarův návrh dokonce poctou triumfu, ačkoli žádného nepřítele neporazil a žádného území nedobyl. K tomu ho do role magistra equitum diktátor Caesar jmenoval příštího roku namísto M. Antonia: důvěřoval mu více než Antoniovi, který nedokázal ve Městě zajistit klid. 

Zemřel propraetor Cisalpinské Gallie M. Calidus, praetor roku 57, atticista, žák Apollodóra Pergamského.

 

************************************************************

46.

Ol. 183, 3

266 SE

202 AE

(Euklés ? II.)

a. u. c. 708

C. Iulius Caesar III. a M. Aemilius Lepidus

C. Iulius Caesar dict. III. (na deset let)

************************************************************

C. Iulius Caesar obsadil v Africe začátkem roku město Leptis Magna (do roku 148 se jmenovala Neápolis), ale brzy na to byl poražen T. Labienem, svým bývalým legátem z Galliích. V rozhodující bitvě této tzv. africké války však došlo dne 6. dubna/7. února jul. kal., u Thapsu, v níž byli pompejovci rozhodně poraženi a na bojišti pobiti. Velitel Q. Caecilius Metellus Pius Scipio Nasica (rodným jménem P. Cornelius Scipio) po bitvě unikl a když jeho loď s dalšími plující do Hispánie větry zahnali zpět k Africe na území ovládané P. Sittiem, zabil se, respektive byly jeho lodě Sittiem přemoženy, potopeny a Scipio Nasica tehdy zahynul. V Utice si vzal po bitvě život M. Porcius Cato, proto zvaný Utický/Uticensis (ročník 95), když viděl, že obyvatelé nehoří zápalem pro další boj. Král Iuba I. svedl sebevražedný souboj s Petreiem, aby nepadli do zajetí: Říman zabil krále a pak se dal probodnout svým otrokem. L. Afranius a Faustus Cornelius Sulla, diktátorův syn, byli na útěku a pokusu dostat se do Hispánií dopadeni Sittiem a zabiti.

Caesar nově uspořádal poměry v Africe. Království Numidie rozdělil: část byla přeměněna na římskou provincii Africa nova (mrtvý král Iuba I. vládl od roku 60), západní Numidie s Cirtou připadla celá P. Sittiovi, část západní Numidie obdržel král Bokchos II. (srov. rok 44). Starou Afriku od Nové nadále odděloval hraniční "královský příkop", fossa regia, viz rok 146; další změnu viz rok 25. 

Prvním místodržitelem provincie Nová Afrika se stal C. Sallustius Crispus. Dříve, než se proslavil jako dějepisec, proslul jako vykořisťovatel nových poddaných Říma a z kontribucí všem, kteří podporovali pompéjovce, nesmírně zbohatl (srov. v Římě "Sallustiovy zahrady, hortí sallustiání"). • V africké válce jsou poprvé mimo Egypt zmiňováni ve vlastnictví hellénisovaného vládce velbloudi. Patřili králi Iubovi a stali se Caesarovou kořistí (o prvních velbloudech v Evropě viz rok 479 a 286; Římané je poprvé v nepřátelských armádách spatřili ve válce s Antiochem III. roku 190 a za bojů L. Licinia Luculla s Mithridátem VI. roku 73 u Kýziku).

Pak se C. Iulius Caesar vrátil s flotilou do Říma, kam dorazil z Utiky přes Sardinii 28. července. Ze Sardinie poslal legie pod C. Didiem s flotilou do Hispánií proti Cn. Pompeiovi, synovi svého protivníka, sám pokračoval do Města. Senát mu dekretoval čtyřicetidenní děkovné oběti, dostal právo usedat v senátu mezi konsuly, předsedat v Římě všem hrám, dostal doprovod 72 liktorů a směl pro triumf použít bílých koní, což učinil před ním asi jen M. Furius Camillus roku 396.

Následoval v září veleslavný čtyřtriumf nad Gally, Egypťany, Farnakem II. a Iubou I. Za prvního, gallského, vystoupal v noci na Capitolium špalírem osmdesáti slonů se světlonoši. Po triumfu poslal Caesar královnu Arsinoé IV., první ženu vedenou v okovech v triumfu, z Říma do Efesu. Kelt Vercingetorix s dalšími význačnými zajatci byl však ve vězení popraven. Senátory Caesar ujistil, že nikoho nebude pronásledovat za jeho bohatství, že nezavede praktiky Mariů a Sullů ani že nezavede nové daně: "Moje říše je i vaše," prohlásil.

O hrách při Caesarových triumfech dávaných na Foru jako první rytíř vystupoval v gladiátorské roli Furius Leptinus a jako první ze senátorského stavu při stejné události právník Q. Calpenus (celé jméno neznáme). Na autora mímů, rytíře D. Laberia, který si psal "do šuplíku", naléhal Caesar, aby vystoupil na divadle v soutěži s Publiliem Syrem a že za to dostane půl milionu sésterciů a vrátí mu zlatý prsten, tedy právo zase usednout (po svém dovoleně nedovoleném hereckém prohřešku) mezi jezdci, jimž od roku 67 patřilo prvních čtrnáct řad divadla (od roku 5+ to platilo i v circu). Laberius (60) si na scéně neodpustil poznámky proti Caesarovi včetně verše "nutně se musí bát lidí ten, koho se bojí lidé/necesse est multos timeat quem multi timent". Za to Caesar udělil vítězství Syrovi, ale vůči Laberiovi slovo dodržel; viz dále rok 43. 

 

Koncem roku se Caesar znovu vypravil proti pompejovcům do Hispánií, srov. rok 49, a M. Aemiliovi Lepidovi svěřil Řím; nad Hispánci, tedy všemi válčícími pod Cn. Pompeiem, slavil svůj pátý triumf následujícího roku.

V době africké války obsazoval Pompeius Baleáry, po dobytí Ebusu onemocněl a měsíce se války neúčastnil. V Zadní Hispánii se prosadili pompéjovci proti správci provincie, caesariánovi C. Treboniovi, budoucímu caesarovrahovi. V Přední Hispánii si na vojsko uzdraveného Cn. Pompeia, který oblehl Nové Karthágo/Cartagenu, netroufali Caesarovi legáti Q. Fabius a Q. Pedius, zato C. Didius porazil u Carteje loďstvo Q. Attia Vara, a většiny lodí se zmocnil, když pompéjovci s nimi najeli na břeh a prchli.

V Illyriku se podrobili Delmatové (srov. předcházející roky) a vydali Římanům rukojmí, srov. triumf roku 42.

 

V Římě Caesar provedl několik reforem. Snížil počet osob, na něž se vztahoval zákon o zásobování obilím, z 320 tisíc na 150 tisíc: na 80 tisíc proletářů bylo usazeno do kolonií. Pro správu přídělů od roku 44 fungovali dva plebejští aediles cereales/obilní aedilové a omezil pravomoci collegií obchodníků s obilím (tím hodně obchodníky rozhořčil, neboť zvykli určovat cenu zboží). A poněvadž státní půdy/ager publicus v Itálii již mnoho volné nebylo, rozhlížel se Caesar po provinciích, srov. například kolonisaci Hispánií. Konsulům byla určena pro jejich pobyt v provinciích dvouletá úřední doba, praetorům jednoroční. Municipální zákon/lex Iulia municipalis určoval právní postupy ve styku s úřady, vymezoval provozní hodiny na městských komunikacích pro dopravu nákladů a zboží, věk uchazečů o municipální úřady duumvirů, quattuorvirů, decurionů (ne mladší třiceti, a když, pak po třech letech služby v legiích u jízdy nebo šesti letech u pěchoty) a kromě toho určoval, jak se budou římští občané oficiálně psát při censu: jméno, praenomen, rodiče či patroni, tribue, cognomen a věk (část zákona znám z bronzové desky nazývané podle jihoitalského naleziště tabula Heracleensis, viz též rok 431).

Po bitvě u Thapsu (viz výše) si dal Caesar senátem, nápad to ale nebyl jeho, odhlasovat diktátorský úřad na dobu deseti let. Ve Městě byla zahájena rozsáhlá stavební činnost, cihlové veřejné budovy začaly nahrazovat mramorové. Zasvětil Forum Iulii (restaurováno Domitianem) s basilikou a chrámem Veneris Genetricis, před níž stála jeho jezdecká socha, dokončil chrám Concordie a Clementiae Caesaris/Caesarovy shovívavosti; fláminem jeho kultu se stal M. Antonius. Zahájil stavby curiae Iulii, saeptarum Iulii, které dokončil roku 29 jeho adoptivní syn, resapektiva Agrippa roku 27. Plánoval vysušení Fúcinského jezera a Pomptinských bažin (o obou viz v indexu s. v.), aby se veteránům dostalo nové půdy.   

Podle censu bylo zjištěno pouhých sto padesát tisíc římských občanů: srov. s rokem 70!. • Pro srovnání: podle censu z roku 2 př. n. l. žilo v Číně 57,671.400 lidí (nikoli ovšem „občanů“).

 

Královna Kleopatrá VIII. Filopatór přišla spolu se svým bratrem a spoluvládcem Ptolemaiem XIV. Filopatorem IV. a synem (s Caesarem) Ptolemaiem XV. do Říma žádat senát o spojenectví, což byla pouhá formalita. Ptolemaiovci setrvali v Římě v jednom z Caesarových venkovských domů (monarchové nesměli vstupovat do římských hradeb) a v jeho společnosti do roku 44. Co o vztahu s královnou (tehdy 23) soudila Caesarova manželka Calpurnia (tehdy asi 31), známo není. Vdávala se za něho, když jí bylo osmnáct a její manželství zůstalo bezdětné. Po Caesarových ídách předala jeho veškerou korespondenci a poznámky s cennostmi M. Antoniovi a ani o jejím dalším osudu není nic známo. Stejně tak není známo, zda se Kleopatra znala s Antoniem už z římského pobytu, viz rok 41.

Caesar se s ní na veřejnosti neobjevil. Dokonce v závěti datované 13. zářím 45 a čtené po jeho vraždě na Foru o synovi s Kleopatrou Kaisarionem (úředně asi Ptolemaiem Kaisarem) není zmínky, za to o osmnáctiletém sestřině vnukovi C. Octaviovi, pokud si vezme Caesarovo jméno. Božský Iulius pravděpodobně v té době předpokládal, že jeho manželství s Calpurnií nebude bezdětné.  

 

Mithridátés z Pergama zahájil na jaře tažení do Bosporské říše proti Asandrovi (srov. níže a rok předcházející; nominálně vládl na Bosporu jako Mithridátés II.). Na cestě z Pontu se ale nedostal daleko. Při plenění chrámu bohyně Leukothey v zemi Moschů, což byli předkové dnešních Meschetů, byl domorodci poražen v bitvě a zabit.

Po jeho smrti přišli do Říma jako pretendenti tetrarchie Trokmů keltští velmoži Blesamios, Hierás a Antigonos. Caesar v jejich záležitosti nerozhodl (srov. roky 47 a 45).

Král Farnakés II. se na začátku roku vrátil do své říše na Kimmerském Bosporu, ale zde už pevně vládl Asandros. Dobyl sice Pantakapaion, tj. dnešní Kerč, a Theodosii, v bitvě proti Asandrovi však byl poražen a v Pantikapaiu posléze vítězem zavražděn (vládl od roku 63, narodil se kolem roku 97). Farnakés měl dceru Dynamis a dva syny, které však z pramenů neznáme jménem. Ze souvislostí se moderní historici domnívají, že se jmenovali Dáreios a Arsakés, viz zde níže. Pravděpodobně před svou výpravou na Bosporos Farnakés syny svěřil do ochrany jistého Arsaka, velitele v pevné pontské pevnosti Sagylion, dnes neznámé polohy. Arsakés se však vzbouřil, možná šlo o usurpaci pontského trůnu, neměl k tomu souhlas ani Římanů. Pevnost oblehli římští spojenci Polemón I. s Lykomédem. Když byla vyhladověna, povstalec prchl, ale byl dopaden a popraven. O osudu královských synků se dále už nic nedovídáme, srov. zde níže.

Asandros, původně Farnakův stratégos a místodržitel, se prohlásil archontem Pantikapaia. Titul si držel do roku 44, pak vládl jako král Asandros Filokaisar Filorhómáios až do roku 19. Proti němu povstal prořímský pretendent trůnu (Mithridátés Pergamský?), jehož jméno neznáme, ale Asandros se ho do roku 44 zbavil. Později dosáhl uznání od M. Antonia. Ženat byl s jistou Glykarejí, později se oženil s Dynameou, dcerou Farnaka II., proti němuž se vzbouřil.

V Pontu, ale mimo území provincie Bíthýnie & Pontos, vládl ve východní části, v Pontu Polemóniku/v Polemónském Pontu jistý Dáreios, podle mincí s královským titulem (srov. rok 64). Snad na chvíli souběžně v části panství s Mithridátem Pergamským (viz zde výše) kraloval Dáreios do roku asi 36 a roku 38 dosáhl uznání M. Antonia. Mohl být synem Farnakovým, viz zde výše, nebo nějakým lokálním armenským dynastou (?), který zaplnil vakuum po Mithridátovi z Pergama. Když Dáreios roku 36 náhle přirozenou smrtí zemřel, nástupcem na pontském trůnu se snad stal jeho mladší bratr Arsakés (?), který však zemřel snad ještě téhož roku (?). Antonius pak určil nástupcem Polemóna I., viz tam.

 

V době Caesarovy africké války přivedl k odpadnutí syrskou legii zanechanou zde Caesarem pompejovec Q. Caecilius Bassus (podle jiné verse byl soukromníkem zdržujícím se v Tyru, kam se jako pompejovec uchýlil po porážce u Farsálu). Je možné, že fungoval v Syrii jako vojenský poradce mladého Caesarova příbuzného Sex. Iulia Caesara, jehož tu diktátor zanechal. Sex. Iulius však povoloval mužstvu příliš kratochvílí a legionářům chyběla disciplina. Caecilius Bassus se s ním o to hádal a když ho velitel veřejně ponížil, získal sympatie vojáků a ti Sex. Iulia zavraždili.

Podle jiné verse odlákal pompéjovec Bassus vojáky lživým dopisem, že Caesar byl v Africe poražen a on jmenován legátem. Zmocnil se Tyru, byl sice poražen v polní bitvě caesarovci se Sex. Iuliem, ale dokázal vzápětí legii rozvrátit a vojáci svého velitele Sex. Iulia zavraždili. Pak se Caecilius Bassus zmocnil Apameie, zimoviště legie; většina vojáků před ním prchla do Kilikie. S pomocí Arabů a Parthů se dokázal dlouho proti caesarovcům držet, nakonec ale byl uzavřen v Apameji a obléhán do roku 43, viz. Caeciliovými arabskými spojenci byli Iamblichos I. z Emesy, Ptolemaios Mennaios z Chalkidy a Alchaidamnos, šejk Rhambajů, nomádů na syrském břehu Eufrátu (srov. rok 54). Caesarovce podporoval Antipatros z Idúmaie se svými syny, srov. rok předešlý a k osudu Bassa viz rok 43. 

 

V Athénách snad t. r. zemřel C. Memmius (nar. kolem roku 98, srov. tam).

 

************************************************************

45.

Ol. 183, 4

267 SE

203 AE

(Polycharmos I.?)

a. u. c. 709

C. Iulius Caesar IV., bez kolegy do října

coss. suff.: Q. Fabius Maximus (zemřel v poslední den roku) a C. Trebonius; C. Caninius Rebilus

C. Iulius Caesar dict. IV. (doživotní)

Rok 1 druhé koloniální éry Sinópy (srov. rok 70)

Úprava řím. kalendáře (viz níže)

************************************************************

Od začátku roku válčil C. Iulius Caesar proti pompejovcům, kteří byli v přesile, v Hispániích. Cestu z Říma do provincií vykonal po souši za 27 dnů. K rozhodující bitvě došlo po manévrování obou vojsk a několika bitkách v Turdetánii u Mundy dne 17. března v den Dionýsova svátku, přesně na den čtvrtého výročí, kdy Cn. Pompeius Magnus opustil s vojskem Itálii. Vítězství dosáhl Caesar po útoku na tábor pompéjovců vedený jízdou krále Bóguda I. Mauretánského. Když se proti ní se svou jízdou stáhl T. Labienus z bojové linie, pokládala to pěchota pompéjovců za útěk a jejich řady povolili. U Mundy skončila občanská válka Caesara s konservativci. Caesar spálil archivy Pompeiovy i Q. Caecilia Metella, údajně aniž by je četl. Během cesty do války a manévrů kolem Mundy sepsal dvě nezachované knihy Anticatones/Protikatonovky, politické zúčtování s vychvalovaným optimátským konservativcem M. Porciem Catonem, který si vzal život rok předtím.

V bitvě padli významní pompéjovci T. Labienus a P. Attius Varus, s nimi na třicet tisíc dalších mužů a s nimi tři tisíce římských rytířů i provinčních/caesariánů pouze tisíc. Vlastní Munda, kam prchli přeživší bitvu, byla oblehnuta a obklopena valem z drnů a těl padlých pompéjovských vojáků s hlavami vojáků nabodnutými na jejich meče. Město se vzdalo až po měsíci a čtrnáct tisíc jeho obyvatel bylo prodáno do otroctví; legionáři rozděleni do vítězných jednotek nebo pobiti.

Cn. Pompeius prchl s několika jezdci do Carteie, zatímco Caesar za všeobecného chaosu mezi pompejány dobyl Cordubu. Krátce předtím si zde uspořádal poslední hostinu T. Quinctius Scopula, na jehož popud provolali vojáci Pompeia imperátorem: pak se dal svým otrokem zabýt a milencem spálit na hranici. Při dobývání města byly pobity dva tisíce pompéjovců. Odtud pochodoval Caesar do Hispaly, do níž vložil posádku. Tu však pobili místní pompejáni popuzovaní jistým Filónem posilněného Lúsítány z okolí. Caesar se však vrátil a města se fingovaným ústupem před výpadem obležených definitivně zmocnil.   

Po těchto událostech byl starší syn Pompeiův Cn. Pompeius, který se z Carteie s dvaceti válečnými loděmi bez zásob a vody nikam nedostal, zaskočen velitelem Caesarovy flotily C. Didiem, který připlul z Gád. Z bojů s obyvateli Carteie raněný Cn. Pompeius prchl s nejvěrnějšími z Lúsítíánů, kteří ho nesli, do kopců. Caesariáni jeho úkryt objevili a zabil. Jeho hlavu 12. dubna doručili do Hispaly (to byl Caesar v Gádech). Brzy na to však silný oddíl Lúsítánů se vrátil do Carteie na pobřeží, přepadli a v bitvě zabili Didia s mužstvem a část lodí spálili. V Hispale pak soudil Caesar provinciály. 

Mladší Pompeiův bratr Sex. Pompeius unikl z Corduby do severních oblastí poloostrova, kde pak s podporou Keltibérů dával znovu dohromady vojsko; prodloužil naděje pompéjovských optimátů a bratra přežil o deset let. Caesarův legát C. Asinius Pollio na něho byl krátký a po jedné z bitev se jen tak tak spasil útěkem. To už Pompeius ovládal téměř celou Zadní Hispánii. Po Caesarově smrti přišel jako správce obou Hispánií pozdější triumvir M. Aemilius Lepidus a se souhlasem M. Antonia uzavřel se Sex. Pompeiem smír; senát v Římě pak dekretoval pardonování Pompeia a jeho lidí.

Do června byl Caesar v Hispániích, zdržel se v Narbonu a na severu Itálie a triumf držel v Římě v říjnu. Senát mu udělil do té doby neslýchané pocty. Po vítězství u Mundy byla dekretována padesátidenní supplicatio/díkůvzdání. Byl nazván Otcem vlasti/pater patriae, dostal titul imperátor, směl se pohybovat po Městě v oděvu triumfátora s vařínovou snítkou na hlavě, na Quirinálu byl pro něho určen chrám, směl mít po říši sochy a v Městě v chrámech, dostal zlaté kurulské křeslo, jeho narozeniny se staly státním svátkem a jednou za čtyři roky se měly pořádat na jeho počest hry. 

Na dobu deseti let byl jmenován konsulem - k úřadu diktátorskému (od nyní již doživotnímu, dictator perpetuo n. in perpetuum; srov. předešlý rok) a navrch doživotním censorem bez kollegy; jako první z Římanů dal na římské mince svůj portrét (viz ale již první roky po jeho smrti), obdržel moci tribunské a prokonsulské a později, začátkem následujícího roku, byl na návrh konsula M. Antonia přejmenován měsíc sextilis na iulius (= rodný měsíc Caesarův). Nepřejícníci nevěřícně kroutili hlavami, ozývaly se první hlasy obviňující Caesara z touhy po královládě, že chce zlikvidovat republiku. • Nápad se jmény uctívaných osobností v kalendáři je hellénistický. V Athénách a Histiaji měli nějaký čas démétrión, v Láodikeji na Lyku a ve Smyrně antiocheón, ve Smyrně láodikeón a stratoníkeón, v Íliu seleukeios, v Pergamu eumeneios.

Nad Hispánií trimfuvali vedle Caesara 13. října konsul Q. Fabius Maximus, srov. o něm zde níže, a proconsul Q. Pedius 13. prosince.

Pro srovnání velkých nesrovnalostí v římském kalendáři zavedl Caesar s platností od 1. ledna roku 45 kalendář reformovaný, jehož autorem byl alexandrijský astronom SósigenésV roce 46 se římský kalendář rozcházel již o tolik se skutečností, že muselo být vloženo devadesát dnů! Rok 46 měl dohromady 455 dnů: vloženo bylo 67 dnů po 23 únoru k běžnému přestupnímu měsíci o 23 dnech. Kalendář byl později ještě opravován v roce 9 a pak byl zaveden také na východu římské říše a v principu platí dodnes, když naposledy byl opraven římským biskupem neboli papežem Gregoriem/Řehořem XIII. roku 1582 (odtud: gregoriánský kalendář).

Caesar zavedl novinku pro konsulský úřad, "konsuly dodatečně zvolené", consules suffecti/coss. suff. Eponymními konsuly zůstali první dva v roce, další dostávali úřad (formálně potvrzovány senátem) za zásluhy; v císařské době byly roky, kdy "úřadovaly" čtyři až osm dvojic.

 

Na podzim obvinil v Římě Kastór II., syn dcery Déiotara I. s králem Kastórem I., svého dědu, z všelikých proticaesarovských skutků. V listopadu obhajoval před Caesarem M. Tullius Cicero krále Déiotara I. a obhájil ho dochovanou řečí De rege Deiotaro; viz dědovu pomstu roku 44.

Koncem roku se Caesar začal připravovat na tažení proti Dákům (srov. následující rok). 31. prosince náhle zemřel konsul suffectus Q. Fabius Maximus a Caesar na několik posledních hodin roku jmenoval svého legáta z Gallií z let 52 - 51 C. Caninia Rebila, srov. rok 49.

 

V Thrákii zemřel král Odrysů a Astů Kotys V. (vládl od roku snad 80). Nástupcem se stal jeho syn Sadalás II. (vládl do roku 42). Byl ženat s Řekyní Polemokratejí, viz dále rok 42.

 

Zemřel pýthagorejský filosof, grammatik a religionista P. Nigidius Figulus (ročník 98)V Římě náhle zemřel v poslední den svého úřadu konsul Q. Fabius Maximus. Na několik hodin zbývajícího roku byl jmenován konsulem C. Caninius Rebilus, který sloužil pod Caesarem v Galliích a na většině jeho taženích.

 

************************************************************

44.

Ol. 184, 1

Theodóros z Messénie (podruhé)

268 SE

204 AE

(Dioklés VII. ?)

a. u. c. 710

C. Iulius Caesar V. (do 15. března) a M. Antonius I.

P. Cornelius Dolabella cos. suff.

C. Iulius Caesar dict. V.

************************************************************

V Delmatii vypuklo všeobecné povstání, tzv. třetí válka delmatská, která trvala do roku 33. Římany byla válka zásadně řešena až od roku 35 (viz tam a srov. roky 158 a 119).

Pravděpodobně na začátku roku, ale lze uvažovat rovněž o roku 46 nebo o době krátce po smrti Caesarově, byl u Dáků při vzpouře zavražděn král Burebista, který jim vládl od roku asi 60.

Burebistova říše na Dunaji, ostatně byla to první podunajská říše v dějinách vůbec, se rozpadla na několik knížectví, jimž vládla knížata Kotiso, Dikomés a Skorilo, Skorylo či Koryllos; podle jiného zdroje bylo státečků pět, za Augusta zůstaly čtyři. Lze spekulovat, že Dáky spojil až Duras neboli Diurpaneus alias Decebalus (nebo to byli dva či tři dynastové? viz rok 85+ sqq.). • Podle gotského historika Iordana po "Buruistovi" panoval "Gothům" Dicineus, pak Comosicus, Coryllus, ten čtyřicet roků, a Dorpaneus. Koryllos (srov. jeho jméno roku c. 400) nepodlehl touze soukmenovců po vpádu do provincií v době občanských válek. Předvedl Dákům souboj psů a když před ně přivedl vlka, psi se společně pustili do vlka a dynasta ukázal, jak by nájezdníci dopadli. 

Getové se osamostatnili pod rivalisujícími dynasty: Roles byl u moci snad do roku 14, Dapyx si vládl do roku 28 a Zyraxés, jehož dobu vlády můžeme ohraničit rovněž rokem 28.

V Bosporské říši se oženil archón Asandros s Dynameou, dcerou krále Farnaka II. a přijal královský titul (jako král vládl pak do roku 19).

V Galatii po Caesarově smrti (viz níže) dobyl král Déiotaros I. Gordion a popravil zetě Kastóra I. Tarkondaria i s chotí, svou vlastní dcerou (Kastór I. vládl od roku 64, srov. rok 47 a 45). Déiotaros I. se tak stal opět jediným králem Galatů a byl jím až do roku 41. Římský souhlas si koupil od M. Antonia.

 

Kolem 19. dubna opustila královna Kleopatrá VIII. Filopatór spolu se svým bratrem a synem Řím, viz o závěti nepamatující na Kaisariona, srov. rok 46. Na zpáteční cestě do Egypta dala mezi červnem až 2. zářím jedem zavraždit svého bratra a spoluvládce Ptolemaia XIV. Filopatora, s nímž vládla jako „Bohové milující svého otce“, Theoi Filopatores III. V Egyptě pak vládla společně se svým synem Ptolemaiem XV. Filopatór Filométór, což trvalo až do roku 30. • V zemi se ucpaly kanály z Nilu, protože byly delší dobu zanedbávány. Následoval nový hlad v letech 44 až 43.

 

Zřejmě t. r. porazil jistý mauretánský dynasta Arabión, syn numidského dynasty Massanasse či Massinissy III. (řec. Massanassés, Massinissás = lat. Massinissa, byl krátce předtím u Sex. Pompeia v Hispániích, srov. předešlý rok), sám pompejovec, mauretánského krále Bóguda I. a zabil v boji P. Sittia. Získat celou Mauretánii a Numidii se mu ale nepodařilo (srov. rok 41 kdy byl Arabión zavražděn T. Sextiem). Arabión se posléze postavil na stranu caesarovců (viz následující rok).

Krátce po těchto událostech následoval v Mauretánii v západní části, jíž vládl král Bógud I. od roku 105 (resp. spoluvládl; srov. rok 81 - dynastou 61 let) jeho syn Bokchos III.: kraloval do roku 33, od roku 39 opět ve spojeném království (viz tam). Ve východní části země t. r. nastoupil na uvolněný trůn po bratrovi Bóguda I. Bokchovi II. (vládl od roku 81) Bógud II. a vládl do roku 44 (srov. přehled v roce 39).

P. Sittius z Nucerie, vládl v části Numidie nejpozději od roku 47, viz tam, nejdříve někdy po roce 60. Z Hispánií se vrátil Masinissův syn Arabión, vyhnal Bokcha III. ze země, kterou dostal od Caesara, a Sittia dal zavraždit (snad roku 44, n. 43), datum nelze stanovit. Viz dále rok 43.

 

V Římě dal Caesar zvýšit počty úředníků: quaestorů ze dvaceti (od roku 81 za Sully) na čtyřicet, plebejských aedilů na čtyři, praetorů na čtrnáct, později na šestnáct. Augustus počty quaestorů omezil zpět na dvacet (viz v indexu s. v.).

Na začátku roku chystal C. Iulius Caesar vyslání kolonistů do Karthága, nyní pojmenovaného Colonia Iulia Concordia (srov. rok 122); kolonisace byla však provedena až roku 39 Octavianem. Caesar poslal kolonisty do Korinthu, který se nyní jmenoval Laus Iulia Corinthiensis. • Kolonisté Korintha posílili Hellény z Hellady, např. ze Sikyónu, který v této době, především po sullovském teroru, klesl na úroveň venkovského osídlení (srov. k tomu rok 146, kdy tomu bylo naopak).

Zároveň probíhaly přípravy na tažení proti Dákům. Protože se zřejmě stalo neaktuálním (srov. výše), byly válečné přípravy nasměrovány proti Parthům. Tažení mělo oficiálně začít 18. března a Caesar počítal, že potrvá tři roky (a nachystal proto na tu dobu dopředu sadu spolehlivých nejvyšších úředníků státu).

Nespokojenost konservativní senátorské oposice s vládou C. Iulia Caesara dospěla vrcholu 15. února o slavnosti luperkálií, kdy někdo ověnčil jeho bustu věncem a byl dokonce učiněn kolegou konsulem M. Antoniem pokus ověnčit Caesara diadématem za římského krále ("Lid mým prostřednictvím ti to nabízí"). Mezi nespokojenci převažovali pardonovaní pompéjovci, k nimž se přidali zklamaní caesariáni vinící svého vůdce ze snahy zavést tyrannidu. Všichni dohromady se pak vydávali za tyrannobijce a obnovitele republikánských svobod, osvoboditele, "liberatores".

Pro všeobecnou nevoli to bylo odmítnuto samotným Caesarem, který poslal diadema Iovova chrámu na Kapitol ("Pouze Iuppiter je králem Římanů"). Nicméně tribunové lidu C. Epidius Marullus a L. Caesetius Flavus proti němu štvali, jakoby o královládu už usiloval a že nedal případ prošetřovat. Spiknutí odstartovalo.

O měsíc později o březnových idách, dne 15. března, dle athénského kalendáře uprostřed anthestériónu, byl C. Iulius Caesar (narozen 13. července roku 100) zavražděn spiknutím šedesátky senátorů-osvoboditelů/líberátórés, v jejichž čele stáli C. Cassius Longinus, M. Iunius Brutus Caepio a D. Iunius Brutus Albinus.

Caesarovi na cestě na zasedání senátu předal rhétór Artemidóros z Knidu svitek, kam sepsal varování, s tím, aby ho ve vlastním zájmu okamžitě přečetl: mezi jeho žáky bylo totiž mnoho pompejánů, takže byl znalý situace. Caesar psaní nepředal svému doprovodu, jako mnoho ostatních, která cestou dostával, ale držel ho v ruce, když vstupoval do schůzovní místnosti. V okamžiku atentátu zdržoval spiklenec C. Trebonius M. Antonia před radnicí, v níž se vše seběhlo (curia Pompeii v Pompeiově divadle, srov. v indexu, s. v., což je také jeden z paradoxů atentátu včetně toho, že byl Caesar zavražděn před Pompeiovou sochou). Útok liberatorů zahájil L. Tillius Cimber a první bodl C. Servilius Casca: Caesar byl ubodán 23 ranami, z nichž pouze dvě do prsou byly smrtelné, jak stanovil lékař Antistius (n. Aristius).

Caesarovou smrtí zanikl v přímé linii i rod Iuliů, tedy Venušina syna Aineji, v nepřímé sebevraždou Neronovou. Z Caesarových vrahů zemřela naprostá většina do tří let násilnou smrtí, poslední roku 31, viz tam. O spiknutí viz v přílohách "Obrazy ze starého věku" o Brutech.

Na základě staré úvahy lze ještě uvažovat o tom, že Caesarovy choroby (ke stáru manické deprese a epilepsie) byly již tak daleko, že záměrně přehlížel varování o chystaném atentátu, o němž s velkou pravděpodobností musel být informován vlastními zdroji. Caesar měl obavy, jak prohlašoval, z pomalého umírání a přál si smrt rychlou. Využil tedy, jsou-li náznaky v pramenech reálné, „republikánské“ konjurace a zemřel svérázným způsobem euthanasie; srov. rozhodnutí Sókratovo roku 399. Dalšími možnými důvody spiknutí jsou hlavně „záchrana republiky“, ať už to znamenalo cokoli, a obavy ze spojení s Kleopatrou, která druhým rokem žila na druhém břehu Tiberu (ačkoli Caesar byl od roku 59 ženat s Calpurnií).

Caesarovou smrtí povstaly ve světovládné říši zcela nové poměry. Revoluční okamžik lze srovnat se smrtí Alexandra Velikého v Babylónu, který vedl k třicetileté válce diadochů; poslední římská republikánská občanská válka netrvala ani polovinu válek diadošských. Předtím ovšem povstal ve východním Středomoří vyvážený mocenský systém hellénistických říší, něco, co hellénský svět dosud neznal, zatímco římské říše se zmocnil jediný panovník, který se se svými nástupci sice vyhýbal slovu král jako prokletí, ale přesto založil universální vojenskou monarchii, k jejímuž odkazu se paradoxně hlásí též ideologové novodobých hnutí za sjednocení Evropy.

Caesar nikdy nic ideologického nenapsal, respektive napsat nestačil. Takže o jeho politických motivech můžeme jen spekulovat. Konservativní nepřátelé z řad aristokracie tvrdili, že sahal po královládě: monarchou byl, stejně jako pozdější principát, jen jména neužíval. Zlikvidoval zkorumpovanou stavovskou republiku, ideál sullovských optimátů-římských latifundistů, a nahradil ji zkorumpovanou diktaturou vojenskou, často též osvícenou. Toužil po zbožnění a svým způsobem toho dosáhl již za svého života, snad se viděl jako přestárlý dobyvatel světa Alexandros, byl filhellén a snad chtěl vypadat jako romanisovaný hellénistický monarcha (troška jedu do italských žil od Ptolemájovkyně Kleopatry?). Chtěl být božským tvorem odvádějící původ od Afrodíty/Venery a Trojana Aineji/Aeney, což si též vybral jeho adoptivní syn Octavianus-Augustus. Anebo byl Caesar prostě nadaným válečníkem a diplomatem za svou vlastní velikost bez jakýchkoli dalších plánů pro následující pokolení a dospěl do okamžiku, kdy už větší moci smrtelník dosíci nemůže. Jeho literární projev vykazuje přímočaré myšlení, suverénnost v podávaných výkonech, žádnou megalomanickou posedlost, žádné vise. Lidé starého věku totiž nesnášeli dlouhodobé projekty, dychtili po okamžitém efektu a to v politickém systému, který fungoval v jednoročním volebním rytmu, takže místa pro visionáře nepřebývalo.   

 

V Římě vypukl všeobecný zmatek. Mezi vrahy-osvoboditeli se nevynořila žádná výrazná osobnost, převládala bezradnost mezi caesarovci i doufajícími pompejovci. Atentátníci chtěli pouze zavraždit "tyranna", to byl smysl puče, neboť tak se automaticky vrátí poměry ke stavovské aristokratické republice. Brutovi gladiátoři nezasahovali, přitom sám měl široké pravomoce jako městský praetor.

Caesarovci Antonius a Lepidus, první utekl domů, druhý, diktátorův zástupce-magister equitum, a proto měl k disposici vojáky, selhali. Až v noci dal Lepidus obsadit Forum. Oba zahájili druhého dne jednání s vrahy. M. Aemilius Lepidus (44) se náhle radikalisoval a navrhoval použít vojáků tábořících na Martově poli k pobití caesarovrahů; to mu Antonius (39) s A. Hirtiem (asi 47) kupodivu rozmluvili. Po Caesarovi převzal Lepidus úřad pontifika maxima a později odcestoval do Hispánie, kde sjednal mír se Sex. Pompeiem (asi 23) a nastoupil správu obou Hispánií a Narbonské Gallie.

17. března o líberáliích bylo v chrámu bohyně Tellus provedeno na zasedání senátu vyrovnání mezi oddanými caesariány a Caesarovými vrahy: Caesar dostane státní pohřeb, jeho zákony zůstanou v platnosti a "osvoboditelé" beztrestní. Následující den bylo po přečtení závěti, kterou Caesar uložil u svého tchána L. Calpurnia Pisona Caesonina, a po Antoniově pohřebním projevu bylo Caesarovo tělo spáleno přímo na Foru z popudu jistého Amatia či Hérofila, viz zde níže.

Když plebs uslyšel, co mu Caesar odkázal, postavil se jednoznačně proti caesarovrahům. Než dav vypálil domy pučistů, lynchoval nevinného tribuna lidu C. Helvia Cinnu, Caesarova přítele a neóterického básníka (srov. rok 98), o němž se rozhlásilo, že patřil k Caesarovým vrahům a lidé ho roztrhali, když se vracel z Caesarova pohřbu. Přitom se kdysi chlubil, že měl v plánu navrhnout zákon povolující Caesarovi vybrat si jakoukoli ženu na plození potomků a v jekémkoli množství... Lidé si oddaného básníka "zlaté mládeže" zjevně spletli s praetorem L. Corneliem Cinnou, synem stejnojmenného mariovského konsula let 87-84. Hlavy obou naražené na oštěpy dav umístil u diktátorova žároviště. 

Obyvatelstvo bylo většinově proti vrahům-osvoboditelům, což bylo definitivně znát o Apollónových hrách, které začaly 13. července: D. Iunius Brutus Albinus odešel do své provincie Gallia Cisalpina už brzy po Caesarově vraždě, v létě C. Trebonius do Asie, M. Iunius Brutus Caepio a C. Cassius Longinus se nejprve zdržovali v okolí Říma, v srpnu se oba přes Eleu v Lúkánii vypravili na východ. Do Épeiru dorazili až roku 43 a přes Athény pokračovali do Makedonie. M. Iunius Brutus se pak stal velitelem proticaesarovských vojsk v Épeiru a v Makedonii.

Po odchodu Lepida a části Caesarových vrahů-osvoboditelů z Říma byl pánem ve městě M. Antonius. Udržel s vojáky klid a v květnu dal odhlasovat, že každý, kdo by navrhoval zřízení diktatury, může být kýmkoli z Římanů ubit. Antonius zlikvidoval bez soudu jistého Hérofila, event. podle jiné verse C. Amatia či Chamata, který se vydával za syna Maria mladšího (Lžimarius); Amatiovy přívržence dal k nelibosti "lidu" Dolabellovými vojáky pobít, otroky pověsit, svobodné Římany shodit se skály. Antonius kupodivu měl v těch dnech sympatie senátu, neboť doporučoval usmíření se Sex. Pompeiem, které jel vyjednávat Lepidus, a navrátit mu majetek a tehdy ještě Antonia chválil i M. Tullius Cicero.

To se brzy změnilo a výřečný advokát směřoval do Hellady podívat se za synem, který byl na studiích v Athénách a také navštívit 184. olympiádu. 1. srpna dorazil do Syrákús, osud ho však vedl po jiné dráze: větry a bouřlivé moře mu znemožnily pokračovat návazně v plavbě na východ. Cicero se vrátil do Říma, kde měl mezi smířlivými optimáty velké slovo, a postavil se Antoniovi, nejsilnějšímu tehdy v Římě, viz zde níže.  

3. června obdržel Antonius proti vůli většiny senátu usnesením lidu na dobu pěti let provincii Gallii Cisalpinskou, kterou držel jeden z caesarovrahů D. Iunius Brutus (viz zde výše) a Antoniův kolega P. Cornelius Dolabella dostal do správy provincii Syrii a starost o vedení války s Parthy; Město opustil v říjnu. Náhradně stejným usnesením dostali M. Iunius Brutus provincii Bíthýnie & Pontos a C. Cassius Longinus provincii Kýrénaiku & Krétu. Pak oba opustili Itálii (viz výše).

Koncem května vypukly u caesarovců první konflikty mezi Antoniem a Octavianem a jejich lidmi. Po 3. červenci se C. Octavius vrátil do Říma: před osmi či šesti měsíci ho poslal Caesar na zkušenou k vojsku do épeirské Apollónie (poprvé v poli s ním byl roku 46 v Hispániích). Octavianus rozprodával pod cenou dědictví své a po Caesarovi, svém otci Octaviovi a matce; pospíchal, aby předešel soudním přím. Části Římanů tím byl sympatický.

Nyní po adopci sebe sama 19. srpna měl jméno C. Iulius Caesar Octavianus a ještě mu nebylo devatenáct. Byl synem C. Octavia z Veliter, jenž zemřel roku 59, a Atie, Caesarovy neteře (zemřela roku 43 za synova konsulátu). Sestra budoucího Augusta se jmenovala Octavia a zemřela roku 11.

Rozhořel se ostrý stranický boj, nic nepomohly dvě osobní schůzky obou vůdců. Oba rekrutovali po Itálii vysloužilce. Vojácký Antonius si znepřátelil hodně caesarovců svou neomaleností až krutostí a také liknavostí po atentátu na Caesara s trestáním vrahů (prvního dne zalezl do svého domu a dalšího byl smířlivý), Octavianus získával hranou mladickou bezprostředností. Najímal v Kampánii v kraji kolem Capuy, Calatie a Casilia Caesarovy vysloužilce dvou legií, kteří byli před několika měsíci obdarováni Božským Iuliem půdou nebo byli za svými darovanými pozemky na cestě (evocati/"znovu povolaní", srov. rok 41). Zrovna v oblasti, kterou předtím navštívil Antonius: přímo od Antonia přešly k němu dvě legie, neboť Octavianus nabízel pětkrát tolik, než Antoniových čtyři sta séstertiů. Senát Caesarovu dědici povolil nastupovat úřady o deset let dříve než stanoví zákon a odhlasoval mu státní kompensaci nákladů na udržování vojska. Vojákům se dostalo práva, že nemusejí už válčit v žádné z válek a že dostanou půdu.

2. září pronesl M. Tullius Cicero proti M. Antoniovi, srov. jejich vztahy zde výše, svou první ze čtrnácti Filippik/Philippica I., orationes Philippicae, řec. logoi Filippikoi, srov. s Démosthenem (poslední projev v senátu držel 21. dubna 43 po vítězství Octaviana nad Antoniem, kdy znovu podpořil myšlenku na prohlášení Antonia nepřítelem státu, na což došlo o pět dnů později). Úvodní filippika byla co do výraziva umírněná, nabádající konsuly, aby se drželi Caesarovy vůle a plánů. Stačila však k tomu, aby z Antonia udělala nesmiřitelného Ciceronova nepřítele. Cicero nečekal na Antoniovu odpověď na senátní schůzi, kterou konsul svolal, a odešel z Říma, aby nebyl na ráně. Sepsal v Kampánii druhou svou filippiku, kterou nikdy nepronesl, ale šířil mezi sympatisanty jen v psané podobě (zveřejněna byla snad až po Ciceronově smrti). Znectil v ní život M. Antonia, nikoli však tak brutálním způsobem, jak to udělal před deseti roky v kause L. Calpurnia Pisona Caesoniana, viz rok 56, ani Antonia nikdy nenazval obludou a podobně jako Caesarova tchána. 

Na Antoniovu obranu se verbálně postavil snad jen konsul roku 47 Q. Fufius Calenus. Cicero vymohl na senátu pro S. Pompeia, který od loňska sebral úctyhodnou vojenskou moc, viz rok 45, a s flotilou kotvil v Massilii, aby byl jmenován "velitelem loďstva a přímoří", praefectus classis et orae maritimae, viz rok následující. Antonius mu ve snaze získat spojence nabídl restituci otcova majetku, který shrábl: poslal S. Pompeiovi prý sedm milionů sésterciů z dědictví odhadovaného podle jedné verse až na padesát milionů drachem, tedy nejméně dvě stě milionů séstertiů (!).

Antonius měl ve Městě jen malou podporu a koncem září n. v říjnu odešel do Brundisia, kam se scházelo vojsko pro tažení do Makedonie, jemuž měl velet: mělo se táhnout proti Getům, kteří údajně vpadli do provincie, jak pravila fáma, ale zjistilo se, že se v Makedonii žádný Geta nenachází (srov. rok 61 a porážku od Bastarnů). Mezi legionáři panovala značná nespokojenost a vytýkali Antoniovi, že se nepostaral o potrestání caesarovrahů. Šlo to tak daleko, že dal z největších nespokojenců každého desátého popravit, podle jiné verse všechny centuriony tří legií, údajně tři sta mužů, před zraky svými a manželky Fulvie.  

S těmito legiemi, mezi nimiž dlel rovněž Markův bratr Gaius, se obrátil na Řím a po 28. listopadu opustil Město směrem do své provincie: začala mu válka s D. Iuniem Brutem (srov. výše), podporovaného velkou částí senátorů. D. Iunius se uchýlil do Mutiny, dnešní Modeny, kde byl s pěti legiemi a oddílem gladiátorů oblehnut. Na Antoniově straně stálo v Itálii, Galliích a Hispániích třináct legií, Octavianus měl na podzim legií pět.

20. prosince ráno pronesl Cicero, který se do Města vrátil po odchodu Antoniově 9. prosince, v senátu svou třetí Filippiku proti M. Antoniovi, odpoledne čtvrtou, a to již v přítomnosti Octaviánově. Žádal, aby byl Antonius prohlášen za nepřítele státu, aby se proti němu válčilo. Octaviánovi se od senátu dostalo další finanční podpory, když si publikáni odhlasovali darovat mu na válku pětadvacetinu z majetku a senátoři dvě třetiny z dénáru na každou střešní tašku domů, které vlastní nebo mají pronajaté.

V Gallii založil L. Munatius Plancus, cos. 42, na Rýnu osadu Augustu Rauriku (Colonia Augusta Rauracorum) u dnešní Basileje, následujícího roku Lugdunum (Colonia Copia Felix Munatia Lugdunum), soudobý Lyon, a zavedl kolonii do allobrožské osady Cularo, roku 381 n. l. přejmenovanou na Gratianopolis, dnešní Grenoble. Plancus byl původně caesarovec, pak antoniovec a nakonec straník Octavianův, jemuž později doporučoval přejmenovat se na Romula (Caesarův dědic si ale vybral jméno-titul Augustus, viz rok 27).