1099-1000

1099. - 1090.

 

1095:

V Egyptě někdy před rokem 1095 probíhaly procesy s vykradači hrobek, viz rok 1102 a starší 1140 a 1125. Nejpozdější datum konce vlády Amenhotepa nad Thébami, velekněze Amunova. Začátek éry „wehem mesut, znovuzrození, renaissance“ v Thébaidě krále Ramesse XI. (roky 1 – 10 jsou roky 19 – 28 Ramesseho XI.). Zavedl ji v Thébách asi Pianch. Užita byla již králem Amenemhetem I. (Dvanáctá dynastie) a v prvních letech Setiho I. (Devatenáctá dyn.).

V letech 1091 - 1090 (popř. 1086-85, 1076-75) Herihor vyslal Wenamuna, činovníka Amunova karnackého chrámu, aby v Levantě opatřil dřevo na stavbu kultovní lodi Amuna-Rea. V Taně se se svolením vládců Smenda a jeho paní nalodil na loď kapitána Mengebeta do Syrie do Byblu ke králi Čeker-Ba'alovi. Pověřenec, "posel Amunův", o cestě napsal zprávu z velké části zachovanou. Už v Dórách/eg. Der byl někým z lodní posádky okraden o pět debenů zlata a 31 stříbra. Čekerské kníže Bedžer mu odmítl škodu uhradit ("byl jsem okraden ve tvém přístavu"), neboť to nespáchal nikdo z jeho lidí ("myslíš to vážně, nebo si děláš legraci?"), ale slíbil, že pachatele dopadne. Wenamun vydržel čekat jen devět dnů. Pak si Egypťan cestou na sever, místo v zachovaném textu je poškozeno, polepšil vlastní piraterií (?) a vzal si náhradu o stejné ceně z čekerské lodi s tím, že kořist vrátí, jakmile dostane zpět majetek, který mu byl ukraden v Dórách.

To se nelíbilo v Byblu dynastovi Čeker-Ba'alovi a po 29 dnech pobytu v přístavu města sdělil Wenamunovi, že teď už vládnou jiné časy (než za Ramessea XI.), že je pánem ve své zemi a že chce dřevo z hor dobře zaplatit. Wenamum musel poslat dopis Smendovi do Tany a když odtamtud dorazily dary, Čeker-Ba'al naplnil lodi požadovaným dřevem. Při návratu z Byblu byl větry odkloněn na Kypr do státu Alašija, kde vládla královna Chatíba, kterou odjinud neznáme, a div že ho vylodění nestálo život: domorodci asi jeho loď pokládali za nepřátelskou. Našel tu však člověka, který uměl egyptsky a pak už snad se štěstím doplul domů, což však je na zachovaném textu ztraceno. • Wenamun vyplul z Théb pátého roku (nejmenované vlády), zřejmě Herihorovy, jak vyplývá ze souvislosti. Do dodávky dřeva byli nějakým způsobem zainteresováni odjinud neznámí dynastové Mekmer Sídónský a Weret Tyrský.   

Stejnou moc jako Herihor v Thébách a v Horní zemi měl v Taně, přístavu Per-Ramessea zanášející se pískem, wezír Dolního Egypta/„vládce nad Deltou“ a velekněz kultu Amun-Rea v Deltě označovaný v moderních dobách řeckým jménem Smendés I. Domorodým jménem byl Nesbanedžet, plným zněním Ni-su-Ba-neb-Džedet-meri-Amun, trůnním jménem Hedž-cheper-Re-setep-en-Re, Hor Ka-nechet-mer-Re-seuser-Amun-chepešef-seqaj-maat. Ani o jeho původu nevíme nic, podle jedné ze spekulací byl synem Herihorovým, tedy možná Libyjec. Jeho manželkou byla asi Tentamun/Tent-Amun, zřejmě z ramesseovské dynastie, snad dcera Ramessea XI. Svou dceru Duat-Hathor Henut-taui provdali do Théb za Pinudžima I. Podle jiné spekulace byla Henuttaui dcerou Ramessea XI. s Tent-Amunou; rozuzlení příbuzenských poměrů konce ramesseovské dynastie s časů následujících leží v nedohlednu, neboť vypovídajících pramenů je nedostatek. Viz dále rok 1085. 

• Téměř nedotčené královské hroby a klenotnické práce z 21. a 22. dynastie byly nalezeny v Taně roku 1939 a 1940. Ve stavebnictví byly v pozdní době recyklovány obelisky a sarkofágy z doby nové říše. Protože v této době králové neměli na výpravy za zlatem, nebyli schopni ochraňovat karavany, začali sami panovníci systematicky otevírat hroby svých předchůdců a přetavovat jejich poklady: je těžké odhadnout, kdo mrtvým ukradl více zlata, zda zloději nebo králové.

 

1098:

V Palestíně/Kanaánu zemřel soudce Ejlon/Elón ze Zabulonu (od 1108). Nástupcem se stal Abdón z Faratonu z klanu Manasse (do 1090). Po jeho smrti až do doby kolem 1050 obnovili kontrolu nad israélskými kmeny přímořští Filistínové.

 

1099:

V Babylónu skončila vláda Enlil-nádin-apla (od 1103): jeho strýc Marduk-nádin-achché, bratr Nabû-kudurrí-usura, se proti němu spikl s dalšími babylónskými velmoži a po návratu z assyrského tažení ho zavraždili; důvody neznáme. Krátce na trůnu seděl Itti-Marduk-balátu II. a po něm atentátník Marduk-nádin-achché, syn Ninurta-nádin-šumiho (králem 1131 - 1125), mladší bratr Nabû-kudurrí-usura I. (vládl do roku 1081; srov. 1103).

c. 1097 vpadl assyrský král Tukulti-apal-Ešarra I. dvakrát do Babylónie a porazil Babylóňany v bitvě bojových spřežení naproti Achizúchině, když předtím Marduk-nádin-achché překročil Malý Záb, plenil zemi a dal odnést z Ekallátum u Aššuru sochy Adada a Šaly (tento skutek se ale měl stát až roku 1091; o návratu soch viz rok 689). Babylóňané byli v poli v Gurmarritu na sever od Babylónu poraženi a část Babylónu že lehla ohněm. Město však nebylo Assyřany dobyto (jiná tradice, assyrská, ovšem praví, že Assyřané dobyli Dúr Kurigalzu, dvojměstí po obou březích Eufrátu Sippar Šamašův/Sippar ša Šamaš, Sippar ša Annunítu (viz o nich v indexu s. v. Sumer), Babylón, kde prý zničili královský palác, Upé, vše i s pevnostmi, kraj Ugár-sallu až po Lubdu a dokonale je vyraboval). Ovládl celé Súchu až po Rapiqu. 

V Babylónii pak vypukl hladomor a stejně tak v Assyrii, kterou opět plenili Aramajové. V roce, kdy zemřel Marduk-nádin-achché (1081) zavládl hladomor v Assyrii, "lidé jedli své maso, síla Aramajů vzrostla jako zuřící vody povodně, plenili úrodu Assyrie, dobyli mnoho opevněných měst," lidé prchali do hor a nájezdníci kradli jejich majetky, zlato a stříbro. Přesto restauroval v Uru starobylý chrám Eganunmach a na zachovaném hraničním kamenu/kudurru je dekret z 28. ulúlu desátého roku vlády/září 1088 o přídělu půdy v provincii Bít Ada "po triumfu assyrského tažení" svému "otroku" Adad-zéra-iqíšovi. 

 

*********************************************************************

1089. - 1080.

 

1085:

V Egyptě zemřel někdy v této době Ramesse XI. (od 1113). Jím skončila Dvacáté dynastie (od 1200) a podle jednoho z řazení egyptských dějin celá nová říše (od 1567, viz také 1320). Následuje XXI., málo známá „tanitská“ dynastie (sídelním městem králů byla Tanis, eg. Džanet, viz rok 1304). Do roku 945 podle Manethóna vládlo sedm králů celkem 130 let (v závorce Manethónovy počty s alternativami u excerptorů). Pět z nich je známo ze zachovaných památek.

Prvním králem Dvacáté první dynastie byl Nesbanebdžed, řec. Smendés (do c. 1075?), zeť asi Ramesse XI. (viz jeho trůnní jména roku 1095), původně dolnoegyptský wezír. Z jeho panování ani z časů jeho následovníků neznáme žádného pevného data. Vládl nominálně také v Horním Egyptě, uznáván byl kněžskými monarchy v Thébách, ale bez Kúše, rovněž bez Asie a západních částí Delty.

XXI. dynastie - jiné řazení panovníků/manethónovské:

Smendés, Smendis (26)                   1085 - 1080

Psúsennés I. (41 n. 46)                    1080 - 1040

Nefercherés (4)                               1040 - 1028

Amenófthis (9)                                1028 - 1018

Osochór, asi Osorkon "starší (6)  ?   (asi strýc Šošenqa I., viz rok 945)

Psinachés (9)                                   977 - 975

Psúsennés II. (35 n. 14)                   975 - 945

velekněží Amunovi v Thébách (Manethónem nevedeni):

Herihór                               do 1080

Pinudžem I.                       1080 - 1048

Masaharta                         krátce n. osm let

Džed-Chonsiu-ef-anch        krátce

Mencheperre                      1040 - 1000

Smendés II.                       krátce

Pinudžem II.                      1000 - 974

Psúsennés III.                     974 - 945

Wezíry (jižními) za XXI. dynastie byli: Herihor, Pinudžem I., oba pozdější veleknězové Amunovi, Amehirpameša (?), Neseramun.

 

1081:

V Babylónu zemřel Marduk-nádin-achché (od 1099). Králem se stal jeho syn Marduk-šápik-zér-mátáti či Marduk-šápik-zéri (do 1068), poslední panovník II. dynastie isinské. Jak vyplývá z kopie nápisu v borsippském chrámu Ezida pořízené v nisannu 15. roku krále Kandalána (jaro 633), obnovil stářím poškozené základy svatyně.  

Téhož roku vpadli Aramajové znovu ničivě do Babylónie a Assyrie. V celé Mesopotamii opět na čas hladomor, viz rok 1099. Marduk-šápik-zéri odvrátil invasi a dlouho panoval v zemi mír. Obnovil babylónské hradby, v chrámech probíhaly renovační práce, též na babylónské Esangile. Třebaže z této doby a ze začátku desátého století známe z fragmentů kronik kopírovaných v seleukovské éře data, kdy byl v Babylónu spatřen před domem nejvyššího chrámového správce jezevec, kdy byli ve městě zabiti jeleni, lvi, vlci, panther plovoucí ve vodách Eufrátu, dokonce se dočteme o zatmění slunce 26. simánu sedmého roku, nevíme ovšem, kterého panovníka se všechny významné bulvární události týkají: spekuluje se až o vládě přímořské dynastie po roce 1024, srov. tam. 

 

1089:

V Athénách následoval Melantha (od 1126) na trůnu jeho syn Kodros (AM 4411; kraloval do 1068). Za jeho vlády odešli Iónové z Acháie a přišli do Athén (1085), jak praví jedna tradice. Kodros byl posledním erechtheovským králem Athéňanů (= Attičanů; království v Attice trvalo od c. 1555). K roku 1080 zaznamenává jedna chronografie boje "Peloponnésanů" s Attičany/"Athéňany".

 

1081 v Latiu v Albě Lonze zemřel král Aeneas II. Silvius (od 1112, řec. Aineias Siluioú), vládne do roku 1030 Latinus (II.) Silvius, jeho syn.

 

*********************************************************************

1079. - 1070.

 

1075 (?):

V Egyptě v Taně po Smendovi I. (od c. 1085) kraloval Amen-em-nisu/Amen-em-nesu(-meri-Amun) jako Nefer-ka-Re-heqa-Waset, řec. zřejmě Manethónův Nefercherés (do asi 1065). Z jeho vlády není dochovaný žádný datovaný text. Snad to byl syn Smendův s Tentamunou, podle jedné úvahy asi starší bratr Pinudžema I. 

V Thébách po smrti velekněze Herihora (od c. 1080) následoval v úřadu a vládě syn Pianchův s Nedžmet (II.) Pinudžem I., Pinu-džem-meri-Amun, který již užíval královské titulatury (doba vlády je nedatovatelná): Cheper-chau-Re-setep-en-Amun (horovské jméno viz index). Pinudžemovými královnami byli Duat-Hathor-Henut-taui (Henuttaui I.), dcera asi Ramessea XI. n. Smendy, Tentnebahenut, matka Nani/dř. čteno Entjuni, a Isetemcheb/Isetemachbit, Esemchebe (I.), jejichž synem byl Mencheperre; je možné, že jejich dcera se také jmenovala Esemchebe (II.). 

Po Pinudžemovi následovali ve velekněžském úřadu jeho synové Masahert či Masaharta a Mencheperre, který také užíval královského titulu: Hem-nečer-tepi-en-Amun. Jejich sourozencem byli král Psúsennés (c. 1065), jeho sestra (vlastní?) a manželka Mut-nedžmet, Džed-Chonsiu-ef-anch/Džedchonsienefanch, velekněžka Amunova/"manželka božského" Maat-ka-Re, kněžka/kultovní hudebnice Mutina Henuttaui (II.) a jinak neznámý Amunův kněz Nesipaneferhor. Je možné, že Henuttaui (I.) byla matkou dalších veleknězů až po Mencheperrea. 

Po smrti Masahartově nalezl jeho bratr skupinu lidí, které Masaharta poslal, asi za rebelii proti otci, do exilu do oasy al-Chárga (kde je ostatně politické vězení dodnes) a pardonoval je, jak prozrazuje zachovaná stéla vyjadřující souhlas boha Amuna s jejich návratem domů. Je to asi první zaznamenaný doklad nuceného pobytu v hranicích země v dějinách. 

Manželka Mencheperrea se jmenovala Iset-em-cheb/Esemchebe (II.), asi vlastní sestra, matka Nesbanebdžeda II. Thébského/řec. Smendés II. a Gaut-sešeny, kněžky Montuovy ("Vůně lotosu", od slova sešen dn. jméno Zuzana). Po Mencheperreovi se stal veleknězem jeho syn Nesbanebdžed II. Thébský, manžel asi své sestry Henuttaui (III.). Ani z této doby neznáme žádná data, cf. rok 955.

 

1077:

V Aššuru zemřel nebo byl zavražděn (?) Tukulti-apal-Ešarra I. (od 1116). Novým králem byl krátce jeho syn Ašaréd-apal-Ekur (žádný jeho nápis se nedochoval) a od roku 1075 jeho bratr Aššur-bél-kala (do 1057). Tukulti-apal-Ešarra I. byl bojovníkem a miloval lov. Porazil prý šedesát dynastů a zmocnil se 42 zemí. U Charránu na Chábúru a u Araziqu na Eufrátu ulovil čtyři živé slony, deset jich zabil a k tomu 920 (!) lvů; 120 z nich pěšky, ostatní lukostřelbou z vozu spřežení. Aby demonstroval svou moc dal vystavět "botanickou a zoologickou" zahradu/sad s neznámými ovocnými stromy, shromáždil stáda tažných zvířat z kořisti, gazel a jelenů. Množství zvěře v regionu od dob Thútmosea III. velmi pokleslo. Srov. také činnost Achlamů, viz roky 1320, 1275 a 1112.

Král se věnoval rozsáhlé stavební činnosti. Obnovil Adadův chrám v Aššuru, přestavěl královský „starý“ palác a nazval ho Palácem krále všech zemí (pod podlahou ve sklepeních uloženy v duchu starých tradic sarkofágy s královskými předky). Budoval paláce v dalších velkých městech Assyrie. Přestavěl hradby Aššuru, obnovil hradby Ninive. Od jeho vlády se používal kalendářní systém babylónský, rok začínal o jarní rovnodennosti, přebírána byla též jméno babylónských měsíců. 

V Aššuru byl stavebně činný také jeho syn Aššur-bél-kala, který obnovil kanál Aššur-dana I. třicet let vyschlý. Jeho hlavním ministrem, sukkalmach, byl Ibašši-ilu, kterého známe pouze jménem z dedikace.  

Král měl dobyvatelský elán svého otce. Po trestné výpravě proti Chimmé, Chabchu a Urartu porazil a jal Aššur-bél-kala Tukulti-Méra/Tukultí-Mér, aramajského krále Mari/země Chana, syna Ilí-iqíšy, a v okolí Dúr Kurigalzu dobyl všechna města, babylónského guvernéra oblasti Kadašman-Buriaše, syna Itti-Marduk-Balátua, zajal.

Po 1075 došlo na základě iniciativy Marduk-šápik-zéri k míru mezi Babylónií a Assyrií, který byl pravděpodobně zaměřen proti loupeživým vpádům Aramajů ze západu, jimiž ohrožovali celou Mesopotamii. Aššur-bél-kala přitom tvrdil, že získal vše od Babylónu po Horní moře/tamtum elenítum, jezero v zemi Nairi/dn. Van (Středozemní bylo "Velké"). 

1072 se vypravil Aššur-bél-kala do Uruatri, které plenili (?) Aramajové, ass. Arimú/Arimé. Tehdy již sídlili na Tigridu severně a severozápadně od Aššuru. Assyřané vyhnali Aramaje z Musri, syrské zemi, a úspěšně proti nim bojovali z oblasti kolem Chábúru. V Uruatri dobyli Assyřané 32 města, jejichž jména se později již nikdy neobjevila. Výjimkou jsou Ziqunu, Zingur za krále Šulmán-ašaréda I. (Salmanassara I.), a Chirištu, které v době Tukulti-apal-Ešarra I. patřilo k Chabchu.

Druhé tažení Aššur-bél-kaly proti Uruatri vedlo k novému dobytí zemí Chimmu, Chabchu a Bargun (srov. vládu Salmanassara I.). Pak byl v Uruatri století klid až do vlády Tukulti-apal-Ešarra II. (vládl 967 - 935, tři vpády do Nairi).

1071 se vypravil Aššur-bél-kala za Eufrát a dospěl k moři. Lovil kolem Arwadu/ass. Armadu a Araziqu na úpatí Libanu divou zvěř, živé slony dopravil do Aššuru, na 120 lvů zabil, v horách severně od Assyrie lovil jeleny, panthery, prasata, medvědy. Od egyptského krále, jméno neznáme, dostal darem opičku a krokodýla. Vyslal obchodníky, aby nakupovali velbloudice, shromáždil je ve stáda, ustavil v říši jejich chov a rozdával je mezi Assyřany/"tamkárí išpur, ilqeúni, udráte iksur, ušálid, sugullátešunu nišé mátišu ušebri". Král se tedy pochlubil nejen svými zoologickými zájmy, ale též zanechal po sobě zprávu, že je prvním velkochovatelem dobytka s cílem změnit hospodářskou politiku státu. Chovateli vepřů byli Filistové a podle nálezů kostí tvořili c. pětinu jejich stravy. Jejich čuníci pocházeli z dovozu z jiných míst ve Středomoří, chovala se však v Palestíně též prasata místní. 

 

c. 1070 se v Palestíně narodil Samson z Dan, řec. Sampsón (viz 1050). Podle jedné z chronografických tradic začal 1076 israélitským kmenům vládnout Dáwíd z klanu Iúdá (do 1037; viz roky 1005sqq.). V této době prorokovali Gad, Nathan a Asaf. Veleknězem byl Abiathar.

 

Na Kypru někdy v této době zničilo zemětřesení nebo jiná katastrofa městské osídlení. Většina z nich byla podle archeologů opuštěna s výjimkou Pafu a Kitia. Osídlení měst se obnovilo až po desetiletích díky zřejmě nové vlně hellénské kolonisace vypuknuvší c. 1200, srov. zde níže. Pafský chrám Afrodíty postavený v pozdně kyperské době/LC III a zmiňovaný v osmém zpěvu Odysseji nepohodu přečkal; pěvec ostatně hovoří pouze o oltáři a háji. Písemných zpráv z kyperských států nemáme žádné jako ostatně o celé "hellénské době temna". První konkrétní jmenovitou zprávu o kyperských státech máme zachovanou z roku 709 na chlubivém nápisu assyrského krále Šarru-kéna II.

Nejstarším hellénským panovníkem z ostrova je ovšem v sedmnáctém zpěvu Odysseie Dmétór, syn Íasův, král kyperský. Archeologové člení dobu katastrofě na kypersko-geometrická období I (1050-950), kdy vedle sebe na ostrově existovaly kultury domorodých Eteokypřanů a achajských kolonistů, v období II (950-850) skupiny splývaly a ve třetím období (850-750) nastala foinícká kolonisace z Tyru a Sídónu: Kition/Qart hadašt, srov. s Karthágem, se dostalo do závislosti na levantských Foiníčanech někdy před rokem 800. 

 

1077 podle Parského mramoru zakládána první iónská města v Iónii (Mílétos na místě Milawandy), podle Eratosthena až roku 1044, srov. tam („první hellénská kolonisace“ n. "iónská migrace", v osmém století druhá, v hellénismu třetí vlna kolonisační). Srov. rok 1286, 1100.

1076 druhý vpád Amázonek, tentokrát společně s Kimmery, srov. 1149 a 1145.

1074 podle tvrzení Halikarnásských roku 26+ během slyšení u Tiberia, když se ucházeli o stavbu chrámu císařského kultu na svém území, vzniklo město před 1200 lety a za tu dobu nepoznalo prý zemětřesení (u Tiberia neuspěli, zakázka šla do Smyrny). Jistě neměli na mysli dórskou osadu, k tomu viz rok 1104, místo totiž kolonisovali Troizénští, ale snad mykénskou osadu asi nazývanou Zefyrion/myk.: ze-pu-ro. O Halikarnássu viz v indexu s. v.

1070 pokračuje válka Peloponnésanů/Dórů s Attičany.

 

*********************************************************************

1069. - 1060.

 

c. 1065:

V Egyptě v Taně po Amenemnisuovi (od c. 1075) následoval panovník s řec. jménem Psúsennés I., eg. Pa-seba-chaj-en-niut(-meri-Amun)/"Hvězda, která se ukázala ve Městě (milovaný Amunem)" (vládcem do c. 1045). Užíval trůnního jména Aa-cheper-Re-setep-en-Amun, Hor Ka-nechet-em-džet-Amun(-user-fau-sechaj-em-Waset). Podle Manethóna druhý panovník XXI. dynastie, který měl vládnout 41 rok, ale jen devatenáct let vlády je doloženo. Nic bližšího není známo, snad byl synem Pinudžema I., velekněze Amunova v Thébách, s Duat-Hathor Henut-taui, o sourozencích viz rok 1075. Jako protiváhu ke kněžím Amunova kultu v Thébách, kteří rovněž užívali královskou titulaturu, přijal titul Amunova velekněze.

Manželkou Psúsennova byla jeho rodná sestra Mut-nedžmet. Její syn (Ramesse) Anch-ef-en-Mut byl armádním vrchním velitelem. Velitelem lukostřelců a vlivným dvořanem byl Wen-džebau-en-džed, velekněz měsíčního boha Chonse a představený kněží všech kultů.

 

1068:

Z Babylónu byl Aramaji vyhnán král Marduk-šápik-zéri (či Marduk-šápik-zér-mátáti, vládl od 1081), poslední panovník II. dynastie isinské (na trůnu seděla od roku 1156). Novým babylónským vládcem se stal šejk Adad-apla-iddina (do 1046). Ačkoli Aramajové vládli v Babylónu až do roku 1024, podle zvyklostí babylónských chronografů jsou počítáni mezi panovníky II. dynastie isinské. Je to první přímá vláda Aramajů nad Babylónií. Jakkoli dramatická musela změna být - inthronisace člověka pocházejícího z cizích a nepřátelských lidí dosud zemi jen plenících - podrobnosti neznáme. Jakou posici zastával u dvora před pučem, nevíme. Podle nápisu na zachovaných cihlách se vydával za syna bohyně Bélet-Isiny/sum. Nin-Isina, vnuka Nanája/sum. Nannar. 

Usurpátor Adad-apla-iddina se „babylónisoval“ a vydával za syna jistého Esangil-šadúniho či Itti-Marduk-balátua (srov. 1099), charakterisován ale byl jako „syn nýmanda“. Asi to tak zlé s tím původem nebylo, neboť Aššur-bél-kala se oženil s Aramajovou dcerou, jejíž jméno neznáme, a "s velkým věnem si ji odvedl do Aššuru: lid/národ Aššuru a Karduniaše/Babylónie se spojil".   

Podle jiné interpretace Marduk-šápik-zéri zemřel („šadášu émid“) přirozenou smrtí jako bezdětný. Adad-apla-iddina byl inthronisován s pomocí assyrského krále Aššur-bél-kaly, s jehož dcerou se také oženil. Aramajec nepřerušil stavební činnost v Babylónu (hradby), Kiši, Uru (Nanajův chrám Ekišnugal) ani Nippuru.

Vpády Aramajů z klanu Sutu postihly okolí Déru, Dúr Kurigalzu a nomádi zhoubně vyplenili a zničili Sippar. Jeho religiosní život se zastavil na několik desetiletí (viz 1024).

Za Adad-apla-iddiny sepsal v Borsippě věštebné knihy a spis o vyhánění a zaklínání duchů Saggil-kínam-ubbib/Esaggil-kína-ubbib.  

 

1068:

V Attice se obětoval ve válce s Peloponnésany (od 1080) Kodros (od 1089), sedmnáctý a poslední král Attiky (království od 1555). Kodros obelstil věštbu pravící, že Attičané/Athéňané zvítězí za předpokladu, že Lakóni zabijí Kodra. Proto se mu Peloponnésané v boji vyhýbali. Když nastal večer, převlékl se král do role sběrače paliva/frýganistér a napadl ty ze Sparťanů, kteří rovněz sbírali klestí na oheň. Zabili ho a jakmile Athéňané žádali vydání králova těla, Lakónové pochopili Kodrovu oběť a z Attiky prý prchli.

Podle jiné verse šlo o válku s Thráky, jimž se dostalo věštby, že zvítězí, nezabijí-li Kodra. Převlékl se tedy král za venkovana, vzal si kosu a tou zabil jednoho z Thráků. Druhý zabil jeho a thrácké tažení bylo ztraceno, jak se kdysi povídalo. Thrákové od Strýmonu někdy v této době migrovali do Asie do Bebrykie zvané později Bíthýnie, srov. nižší dataci roku 972. 

Nižší dataci Kodrových časů viz rok 1050. Kodrův syn Medón vládl Attice nikoli jako král ale jako "doživotní vládce/dia biú archón“, tedy kníže, a to dědičné (do 1048; srov. 776). Důvod změny neznáme.  

1060 Athaimenés, pravnuk Témenův (srov. 1120), byl ve své akmé (do 1030).

 

1061:

V Lakedaimonu skončila vláda Eurysthea (od 1103) a Proklea. Druhým králem se stal Ágis I. (vládl jen rok), syn Eurystheův, a po něm Echestratos (do 1026). Po Ágidovi se jeden z královských rodů spartské dyarchie jmenuje Ágidovci. Ágidovi I. se přičítalo zotročení předdórských, pravděpodobně achajských a pelasgických obyvatel nazývaných heilóty, když porazil jejich povstání v městě Helos, viz o tom rok 775. Helští odmítli podrobit se a platit tribut jako ostatní Achájové v Lakónice. Dórská moc přitom v zemi trvala již čtyři desetiletí. Jiné tradiční podání jmenuje vítězem nad heilóty Ágidova soukrále Sóa, otce Eurypóntova (vládl 1063-1031). Ačkoli byl Sóos/Soos vyhlášenější, jméno rodu zůstalo po jeho synovi. 

 

*********************************************************************

1059. - 1050.

 

1057:

V Aššuru zemřel Aššur-bél-kala (od 1075). Nástupcem na Aššurově trůnu se stal jeho syn Eríba-Adad II. (do 1055), "král veškerenstva a král Aššuru", jehož záhy s pomocí Adad-apla-iddina Babylónského vyhnal jeho mladší bratr Šamší-Adad IV. (do 1051). Eríba-Adad II. pokračoval v bojích s Aramaji a dal restaurovat chrámový komplex E-chursag-kurkurra.

1051 po Šamší-Adadovi IV., jehož jméno se objevuje na fragmentech nápisů o renovaci Ištařina chrámu v Aššuru, vládl jeho syn Aššur-násir-apla I. (hebr. Ašurnasirpal; do 1032); na jedné stéle se jmenuje Aššur-nádin-apli, jinde se nazývá synem Tukulti-apil-Ešarry. V zemi byl klid, kromě jména o panovníkovi nevíme nic.

 

c. 1050:

V Palestíně/Kanaánu zahájil Šimšón/Samson z klanu Dan, řec. Sampsón (soudcem od 1070 do 1030) válku proti Filištínům. Osvobodil Israélity ze čtyřicetileté poplatnosti. Neustálé boje s Filistíny. V téže době působí prorok Elí/řec. Éli, kněz v Šiló/Šílo (Silo, starozák. ruiny Sélún/Seilún s kultovním místem Jahweho, prvním střediskem israélských kmenů; viz dále rok 1005).

 

1056 rámcový starý chronografický údaj, podle něhož ovládli moře egejské oblasti Pelasgové.

1053 byla v Asii založena Magnésie nad Maiandrem.

1051 byla v italské Kampánii založeny Mykéna či Kýmá, Kýmai, lat. Cumae (dle jiné tradice v roce 1050/49). Údaje asi příliš vysoké, viz rok 754.

1050 začátek akmé Nélea a Androklea (do 1020).

1050 dórský útok na Athény, smrt Kodrova (srov. 1080 a 1068).

 

V Číně zemřel roku 1053 čouovský císař Kchang (viz rok 1122) a následovníkem jeho syn Čao-wang/Zhao (1053-1002). Pokračoval v úspěšných výbojích svého otce a děda, ale osudové se mu stalo tažení proti státu Ču/Chu na konci vlády. Při přeplavbě přes řeku Chan (?) se utopil a s ním i část armády. Jeho syn, pátý z Čouů, Mu-wang (50), rodným jménem Man, zemi stabilisoval a válčil na západě. Jeho 55letá vláda do 947 znamenala hospodářský a vojenský vrchol dynastie Čou (nižší datace: 976-922). Jeho syn I-chu s trůnním jménem Kung-wang/Gong (947-935) sedl na trůn v 72 letech. Proslavil se likvidací státečku Mi, v němž si jeho údělný vládce vzal za ženy tři své příbuzné. Císař ho vyzval, aby mu krásky vydal a když kníže z Mi odmítl, armáda stát vyvrátila. Jistý Jan Š'/Yan Shi složil údajně ze dřeva, kůže, lepidla a laku ke králově potěše robota v lidské podobě, který chodil a zpíval. O hellénské tradici "androidů" viz v indexu s. v. • V robotickém novátorství pokračovali po mnoha staletích v Japonsku. V březnu 2019 zprovoznili buddhističtí mniši v Kjótu v chrámu Kodaidži androida Mindara přednášejícího 25minutovou Srdeční sútru a odpovídajícího na jednoduché otázky v japonštině s čínskými a anglickými titulky na stěně. Stál sto milionů jenů/přes 900 tisíc USD. 

Muův syn I-wang I./Yi (934-910) byl naopak panovníkem slabým a za něho se začal pozvolný úpadek dynastie. Po jeho smrti se k moci dostal poprvé nikoli císařův syn, ale jeho strýc Siao-wang/Xiao (910-895), nenáviděný despota. Původně byl regentem Iových nedospělých synů. Po Siaově smrti se císařem stal syn Ia I. I-wang II./Yi (895-879), pravý opak předchůdce, až jeho dobrotivost vedla k posilování autority princů a údělných knížat. Viz dále rok 879.

Kolem roku 1000 nebo starší: vznikala nejstarší dochovaná sbírka poesie Kniha písní/Š-ťing (pchin-jin: Shi Jing). Některé z 305 básní vznikly asi až ve století šestém.

 

 

V Koreji ve státu Ko-Čoson, v němž vládli potomci Tan-gunovi, viz rok 2333 a 1122, zemřel král Song, syn zakladatele dynastie. Jeho syn Sun (kraloval do roku 1030) byl prý tak silné synovské lásky, že když otec zemřel, zešílel. Jeho nástupce Bak oblékl dvůr podle čínské módy dynastie Šang a vnuk Čchun/Ch'un (panovníkem v letech 1000-972) odvedl z poddaných 59 pluků o celkově 7300 mužích a určil jim modrou vlajku. Pěchotu rozšířil o jízdní oddíl wang Čo/Jo (vládl 943-925) a ustavil chov koní v Koreji. Jeho syn a nástupce Sak Wang (vládl do roku 896) dal pověsit do brány královského paláce buben, aby si případný stěžovatel lehce získal přístup k panovníkovi. Válečné loďstvo korejské zřídil král Pchjung/P'yung panující v letech 748-722. O korejských dějích viz dále rok 722. 

 

 

*********************************************************************

1049. - 1040.

 

c. 1045:

V Egyptě v Taně po králi Psúsennovi I. (od 1065) vládl jeho asi syn Amenemope/Amen-em-Ipet(-meri-Amun) jako král User-maat-Re-setep-en-Amun, řec. u Manethóna zván Amenófthis (do 995; podle Man. vládl 49 let). Nic bližšího o něm  není známo. Jako jeho předchůdce užíval v Taně rovněž titulatury thébských Amonových kněží.

Koncem 2. a začátkem 1. tisíciletí měl Egypt novodobým odhadem dva až tři miliony obyvatel. Ve 3. tisíciletí jeden až 1,5 milionu.

 

1046:

V Babylónu skončila vláda Adad-apla-iddiny (od roku 1068). Rok a půl vládl Marduk-achché-eríba, od 1045 byl králem Marduk-zéra-[...] (do 1032). V zemi klid. • Byli tito panovníci Aramajové, nebo ještě patřili do řady velmožů II. isinské dynastie?

 

1048:

V Athénách zemřel první doživotní archón Medón (archontem od 1068). Druhým „knížetem“ se stal jeho syn Akastos (do 1012). V dobách jeho vlády migrovali Iónové, uprchlí Achájové před Dóry, do Malé Asie.

Začátek iónské kolonisace podle Eratosthenea spadá do roku 1044, podle Parského mramoru 1077, srov. tam. Podle Hierónyma a Eusébia byla Myrína/Myrrhiné založena roku 1045, Androníkem n. Androklem Efesos roku 1044 (a další tvrdí, že iónská migrace/kolonisace začala 1035, během níž prý žil i Homér). Na kolonisaci Iónie se podíleli Kodrovi synové, viz rok 1286. V Efesu, sídelním městě kdysi luwijského království Arzawa (Apaša/Abaša), byla původně dvě osady: hellénských osadníků a "horní město/hé anó polis" na vrchu Ayasoluk osídlené "Lelegy a Lýdy", tedy asi původním luwijským obyvatelstvem. Androklos domorodce vyhnal ze země, část jich vzal pod přísahu a nechal bydlet vedle Hellénů. Padl pak v bitvě s Káry a pochován byl u efesského Olympieia u brány na Magnésii. 

Karthágo t. r. z Tyru založil jistý Karchédón, resp. podle známějších versí Dídó/Elissa; a podle dalších až roku 1254 Zórem a Karchédonem, popř. roku 1013, viz však rok 814 a 654. 

 

Podle této vysoké datace začal 1037 Židům vládnout král Solomo, Davidův syn (do 997). Roku 1033 zahájil v Jerúsalému se stavbou Jahweho chrámu a dílo bylo dokončeno v osmi letech.

[podle Hierónyma a Eusébia roku 1146 vypálily jako první z lidí Amázonky efeský chrám, druhý útok podnikly s Kimmery roku 1077] 

 

*********************************************************************

1039. - 1030.

 

1032:

V Aššuru zemřel Aššur-násir-apla I. (od 1051), na trůn nastoupil jeho syn Šulmán-ašaréd II. (do 1020). V zemi zjevně klid, jinak se s královým jménem nesetkáváme.

 

1033:

V Babylónu skončila vláda Marduk-zéra-[...] (od 1045), králem Nabû-šuma-líbur (do 1024). V zemi klid, alespoň podle zachovaných pramenů.

 

kolem 1030:

V Gaze byl soudce Šimšón/Samson (ve funkci od 1050) kurtisánou Dalilou vyzrazen Filistínům. Až do roku 1020 neměly israélské kmeny soudce. • Podle židovských tradic byl prý nadlidsky silný a jeho moc spočívala ve vlasech (jeden z kultovních atributů). Po zrádném ostříhání byl Filistíny přemožen a oslepen, ale síla se mu s vlasy vrátila: při slavnostech boha Dagána porazil nosné sloupy chrámu a zabil filistínskou honoraci: první sebevražedný atentát dějin na „nevěřící“ ve znamení monotheistického boha.

Válka Israélitů proti kmeni Ben-Jamínů. Dvakrát byli poraženi u Gabaa, ale ve třetí bitvě byla moc Jamínovců zlomena.

 

kolem 1035:

přišli na Sicílii z Itálie Sikelové/lat. Sikulové, viz o jejich vyhnání z poloostrova koalicí Pelasgů s Aboriginy roku 1184. Vyšší tradiční datace praví, že se na ostrov přeplavili tři generace před trojskou válkou, tedy c. roku 1268. Obsadili západ ostrova, kde žili též Elymiové, a postupně vytlačovali domorodé Sikány. Sikánové byli asi lidem ibérským vyhnaným za moře Ligury. Nejstarším hellénským jménem ostrova byla Trinakriá, pak Síkaniá a nakonec Sikeliá, z toho lat. Sicilia, viz v indexu s. v. Podle jiných versí starých autorů se Elymiové přeplavili na ostrov vyhnáni Oinótry, k nim se družili Ausonové, které vyhnali Iápygové, dokonce prý sem zahnali Ligurové vedení Sikulem Umbry a Pelasgy. 

1030 v Latiu v Albě Lonze zemřel Latinus II. Silvius (od 1081), králem do roku 991 jeho syn Alba Silvius, řec. Albás.

 

*********************************************************************

1029. - 1020.

 

1024:

V Babylónu skončila vláda Nabû-šuma-líbur (od 1033) a tím také "první" vláda Aramajů nad Babylónem (I. dynastie, viz rok 1068). Nic bližšího o této babylónské revoluci nevíme. Podle tradičních starověkých řazení nyní skončila doba vlády II. dynastie isinské (od 1156, srov. 1068), celkově 4. babylónské panovnické „dynastie“.

Následovali tři králové II. dynastie přímořské (do 1004, 21 roků, 5 měsíců; o I. dyn. viz 1459), 5. babylónská dynastie. Novým králem se stal Simmaš-šichu či Simbar-šichu (též: Simbar-šipak; do 1007), syn vojáka Eríba-Sîna z Přímoří, který odvozoval původ od vladaře I. dynastie isinské Damiq-ilíšua. Snad proto si říkal král spravedlivý, nepokládal se za usurpátora. Král obnovil náboženský život v Sipparu (srov. 1068), když byly očištěny ruiny Šamašova chrámu E-babbar v Sipparu, obnovil Enlilův trůn v nippurském Ekur-igigalu, Ekur a jeho Duranki v Nippuru, které všechny zničili za vlády Aramaje Adad-apla-iddiny Sutiové a další Aramajové, jak nám zanechal zprávu pozdější opis králova nápisu původně na Enlilově trůnu v Nippuru. 

 

1020:

V Aššuru skončila vláda Šulmán-ašaréda II. (od 1032), novým králem jeho syn Aššur-nérári/Aššur-nárárí IV. (do 1014).

 

1020:

V Israéli zemřel prorok Elí (viz 1050). Soudcem se stal Šmuel/Samúélos. Israélité ve válkách s Filistíny měli úspěch. V bitvě u Eben ezer (dn. Migdal Jaba) pod Samúélem zvítězili, ale později na tomtéž místě byli těžce poraženi, padlo na třicet tisíc bojovníků a symbol své suverenity, kultovní předmět „truhla boží“, se dostala do rukou Filistínů. Po sedmi měsích byla raději vrácena, když byla u Filistínů uložena v Azótu/Ašdod a Askalonu a lidé z toho byli nemocní, jak Filistínové usoudili.

Stárnoucí prorok a poslední z kmenových soudců Samúél/Samuel nechával rozhodovat své dva syny, ale s nimi nebyli Židé spokojeni. Vymlouval jim sice královládu, ale lid chtěl do područí: Samuél tedy vybral Saúla z klanu Jamíni za krále Israélitů a pomazal ho olivovým olejem. Stal se tedy mašíach, řec. christos, "pomazaný", odtud řec. messiás, č. mesiáš. Saúl vládl 1015-1012: skončila doba soudců (od 1444).

 

1026:

V Lakedaimonu po králi Echestratovi (od 1060) vládl Labótás/ión. Léóbótés (do 989). Nebyl ještě zletilý a poručníkem mu byl jeho strýc Lykúrgos, spartský zákonodárce, postava více mýthická než historická. Podle jiných versí byl Lykúrgos mnohem mladší, viz roky 886, 810 a 754, což předpokládají též moderní interpretace. Rovněž jeho příbuzenské vztahy byly obvykle jmenovány odlišně, viz rok 886.  

 

*********************************************************************

1019. - 1010.

 

1014:

V Aššuru po Aššur-nérári IV. (od 1020) vládne Aššur-rabî II. (do 973), syn Aššur-násir-apla I. O obou nevíme nic. 

 

1015:

V Israéli se stal Šá'ul (Šaul/Saul, řec. Saúlos, č. Saul) prvním králem Israélitů (srov. 1020). Královláda dala volnějšímu kmenovému spolku Israélitů novou ideu jednoty. V letech 1015 až 14 vedl Saúl válku proti Ammónitům a jejich knížeti jménem Náhaš či Náhas (řec. Naasés; jeho nástupcem v Ammónu za Dáwída byl Chanun) a soustavně proti Filistínům/Palaistínoi. Úspěšné byly boje s Amalachity (řec. Amalékitai), dokud se Židé nezmocnili kraje mezi Pélúsiem a Rudým mořem čili severu Sínaje. Jejich král Agág (Agágos) byl v bitvě poražen a zajat. Prorok Samúél zajatce v Gilgale obětoval Jahwemu, ačkoli „bojový“ král Šá'ul ho nechal naživu. Zřejmě autochthonní Amalachité byli na svých územích zničeni a prorok Samúél si v nedůvěře v Saúla vyhlédl nového krále. 

V bojích s Filistíny zabil Dáwíd (č. David, řec. Dauídés, arab. Dáwúd), syn Jišajův (Jesse; řec. Iessaios) z kmene Jehudá/Iúdá jednoho z filistínských knížat, silou proslulého Goljata z Gátu/Gáth (č. Goliáš, arab. Džálút). Válčeno na obou stranách se střídavými úspěchy. Dáwíd se dostal do sporů s králem Saúlem, který mu záviděl popularitu a chtěl soka dát zavraždit jistým Dóégem z Edomu, hlavním  dozorcem královských pastevců. Dáwíd, králův zeť, tedy s pomocí své choti, Saúlovy dcery Míkal/Míkol, prchl do exilu. Získal podporu velekněze Abímelecha, pravnuka proroka Elího, a žil dvakrát krátce dokonce u filistínského krále Achiše z Gatu (řec. Anchús: jeden z výkladů jména poukazuje na souvislost s Achaios, tedy Hellén). Saúlos pak pověřil Dóéga vyvražděním velekněze s celým rodem, údajně 385 lidí (Starý zákon napočetl jen 85 obětí), a těla dal spálit. Zachránil se jediný veleknězův syn Abiatharos, budoucí velekněz. Král se s Dáwídem několikrát dramaticky usmiřoval, dokonce ho přijal za nástupce. Někdy v tomto čase zemřel prorok Samúél (od 1020).

Král Šá'ul byl 1013 kmenovým shromážděním zvolen po Dáwídovi vrchním velitelem ve válce s Filistíny a oposiční Dáwíd se základnou v Móabu pokračoval ve válkách s filištínskými dynasty na svou pěst s oddílem čtyř set šesti set mužů. Jako Achišův spojenec však loupil a vraždil i na júdském území, nicméně Achišovy filistínští spolubojovníci Žida za spojence ve válce s jeho soukmenovci nechtěli. Uchýlil se do Ziklag/řec. Sikella kdesi na jih od Iúdaie. Znovu pak Dáwíd krvavě pobil Amaléchity a zbylých čtyř sta beduínů prchalo ze země údajně na velbloudech, jak to praví židovské prameny; srov. první známé bojové použití zvířat roku 854. K události došlo zhruba v době, kdy zahynul Šá'ul.

Roku 1012 v bitvě s Filistíny v pohoří Gilboa na severu dn. Israele, kterou Hebrejové ztratili, spáchal Saúl s doprovodem sebevraždu (vládl od 1015). Král se dal dorazit jistým amaléchitským vojákem, který pak donesl Dáwídovi králův zlatý náhrdelník a věnec, královskou "korunu" (odměnou byla vojákovi poprava). Kromě opevněných míst se tehdy Filistínové zmocnili téměř celé Palaistíny, v bitvě zahynuly desítky tisíc Židů. Dáwíd se pak ze Ziklag přestěhoval do Chevronu/Hebronu, kde se dal "muži júdskými" pomazat na krále.

Druhým králem byli Israélity zvolen Šá'ulův syn Esba'al či Ešba'al/Išba'al (bylo mu 40 a vládl do 1010; pro potlačení Bá'alova jména později ve Starém zákoně jako Išbošeth, Išbóšet/Išbašat), podporovaný velitelem Saúlova vojska a jeho synovcem Abnerem, synem Nera, bratra Saúlova otce Kiše.

Následujícího roku ale zvolil klan Iúda jiného krále, třicetiletého exulanta Dáwída a do roku 1005 vládl v Hebronu. Výsledkem israélského dvojvládí byla válka, v níž Abner odpadl od Esba´ala a vyjednával s Dáwídem, pak byl však v krevní mstě v Hebronu zavražděn. Totéž vzápětí potkalo Esba'ala, zavražděného ve spánku zrádnými vojáky z kmene Ben Jaminí. Když donesli Esba'alovu hlavu Dáwídovi, čekali odměnu, dal jim za to zutínat ruce a nohy a těla pověsit před Hebronem. 

Roku 1010 byl Dáwíd zvolen králem israélitskými kmeny a vládl jim čtyřicet let do 972, z toho 33 roků v Jerúsalému. Věčnou válku Hebrejů s Filistíny nyní vedl dál.

Dáwíd si vydržoval po vzoru všech regionálních mocností vladařský harém. Před „korunovací“ měl kromě Míkal/Míkol, řec. Michalé, kterou v době, kdy žil v exilu, její otec Saúl znovu provdal a Dáwíd ji později odkoupil (měli s oním mužem podle mimobiblických zdrojů pět synů, podle Starého zákona byla s Dáwídem neplodná), dvě manželky: Achínoam z Jezreelu (= dn. Zerín) a Abigail z Karmélu (pohoří nad dn. Hajfou, arab. Džabal/Džebel Már Eljás). Později žen přibylo a měl s nimi jedenáct synů.

Nálezem džbánu roku 2013 s kanaánským nápisem v lokalitě Churvat/Chirbet Keijafa, staré Ša'arajim, pevnosti v údolí Ela, z let c. 1020-980 doložena existence jména, nikoli však panovníka: Išba'al, syn Bedy (nikoli Saulův). 

 

1012:

V Athénách po Akastovi (od 1048) vládne jako archón jeho syn Archippos (do 993).

 

*********************************************************************

1009. - 1000.

 

1007:

v Babylónii byl ve svém paláci zavražděn král Simbar-Šichu (vládl od 1024). Pochován byl v paláci Šarru-kénově, jak praví fragmentární kronika, tedy vzhledem ke svému původu "na úrovni". Usurpátor Ea-mukín-zéri pocházel z Bít Chašmar (lokalisace neznámá, na jihu země) a vládl pouze pět měsíců (podle jiných údajů tři až čtyři měsíce). Pravděpodobně byl identický se stejnojmenným knězem z Eridu. Byl pochován ve svém rodném kraji kdesi v bažinách Chaur al-Hammáru. Byla vyslovena domněnka, že stejně jako jeho zavražděný předchůdce též on byl rodem Kassita (?).

1006:

na babylónském trůnu následoval Kaššú-nádin-achi (resp. - achché; do roku 1004), syn Sappaiův (resp. SAP.pa-ia), poslední král Páté babylónské dynastie (II. přímořské; vládla od roku 1024). Patřil do královského rodu. • V zemi vládl řadu let hlad až hladomor, končící století bylo v Babylónii plné bídy a špatných úrod. V sumerských svatyních byly dokonce na řadu let zastaveny oběti, stejně jako za krále Eulmaš-šákin-sumiho, viz zde níže. Hlavním oběťním knězem Šamašovým v Sipparu a vykladačem znamení byl tehdy Ekur-šuma-subši, obdarovaný králem ovocnou zahradou, za Nabû-apla-iddiny jeho potomek Nabû-nádin-šumi. 

1004:

skončila vláda Kaššú-nádin-achi (vládl od 1006), který též byl pochován v jakémsi paláci (jméno se nedochovalo). Jeho nástupcem se stal E-ulmaš-šákin-šumi z kassitského klanu Bít Bazi/Basu v kraji Lullu východně od Tigridu (vládl do roku 987). Pocházel z vznešeného rodu, jeden z jeho předků byl vysokým úředníkem za krále Marduk-nádin-achché (vládl v letech 1099 - 1081). E-ulmaš-šákin-šumi byl prvním panovníkem VI. babylónské dynastie, dynastie bazijské či basijské, která čítala pouze tři, resp. čtyři krále a seděla na trůnu do roku 978. Všichni sídlili v Přímoří v Kár Marduku/"Přístav Mardukův" a nikoli v Babylónu (možná jde o jiné jméno pro Kár Bél-mátáte na Eufrátu v blízkosti Babylónu a Borsippy. V této době vládl v zemi hlad a neklid, rozsáhlé kraje terorisovali Aramajové a v celé zemi se rozšířil banditismus. Královská správa byla zjevně dosti silná na to, aby udržela babylónský stát pohromadě. Království se členilo na zhruba dva tucty krajů/páchatu podřízených správcům/guvernérům, šaknu n. bél píchati. V příhraničních oblastech udržoval král protektorátní smouvy se šejky beduinů n. lokálními dynasty. • Větší část Přímoří se rozkládala jižně a východně od Uruku a Eridu, v dn. bažinatém kraji Chaur al-hammár/Chór al-hammár (arab. "Mokřiny pohaněče oslů") na jihu Iráku. Nepřístupný terén umožňoval nekontrolovatelné šíření aramajského a hlavně chaldajské živlu na jihu Babylónie a fungoval jako spolehlivé útočiště před babylónskými pronásledovateli. • V 90. letech 20. století je dal baasista Saddám Husajn ze msty, že se mu obyvatelé/Ma'dán roku 1991 postavili (a také pro těžnu ropy) vysušit, lidi přesídlit, což se roku 2002 v podstatě povedlo. Americká okupační správa roku 2003 práce ukončila, dala hráze protrhnout a rozsáhlé mokřiny se opět plnily vodou mesopotamských toků, lidé se vrátili. 

 

kolem roku 1000:

Aramajské a chetitské státy Syrie/Syrochetité

Chetitské státečky (země Chatti/země Chetitů) na severu Syrie, kam emigrovalo jádro obyvatelstva kolem roku 1200 vyvrácené říše s metropolí v Chattuši, se s příchodem nového populačně silného kmenového svazu Aramajů/státy Aramu od začátku 10. století začaly postupně aramaisovat (= posemitšťovat, tj. převahu získávalo obyvatelstvo, které hovořilo semitskými jazyky). Staršími aramajskými či aramaisovanými státy byly na horním toku Tigridu Bít Zamáni, Bít Bachiáni v Pochábúří a Bít Chalupé na dolním toku Chábúru u soutoku s Eufrátem, oba hraničící volně s Bít Adíni. S jižnějším Laqû byli prvními aramajskými státy na západě na ráně Assyřanům. 

1. Bít Adíni („Dům Adíniho“)

První historická zmínka o tomto státním útvaru pochází z roku 899. Ležel na mesopotamském břehu Eufrátu pod Karchemiší, střediskem země Chatti. Sídelním městem jeho vládců byl Til-Barsip, dn. Tell Achmar (chet. Mazuwati, ass. Kumachu? a Kár-Šulmán-ašaréd, řím. Caeciliana). Z Til-Barsip známe pouze dva vládce: Chamijatas a [...], syn Arijachinase (začátek 9. století?, srov. rok 920).

2. Bít Agusi („Dům Agusiho“; ass. také Achan, Jachan)

Rozkládal se západně od Bít Adíni na syrském břehu Eufrátu. Jeho residenčním městem byl Arpad, dn. Tell Rifa‘at. První zmínka o Bít Agusi pochází z doby kolem roku 870 (viz tam místní vládce) za vlády assyrského krále Aššur-násir-apla II. (Aššurnasirpala). Stejně jako v případu Gabbára (viz níže) i Agusi byla historickou postavou.

3. Hamat/Chamat

Městský stát jižně od Bít Agusi, dn. Hamá v SYR. Hamat záhy včlenil pod svou vládu zemi Luchuti s městem Chatarikka (srov. rok 973).

4. Aram

Stát se sídelním městem Damaškem se rozkládal jižně od Hamatu (srov. roky 975 a 853).

5. Unqi či Pat(t)in (čteno také Chattin)

Chetitský stát severně od Hamatu na dolním Orontu v hellénistické Seleukidě, dn. planina al-‘Amuq, tur. Amik; aram. název 'Amq. Sídelním městem bylo Kunulua/Kinalua, dn. pravděpodobně Tell Ta‘jinat/Tayinat v TR. Unqi bylo vlastním nástupnickým státem starého Mukiš s hlavním městem Alalach či Alalcha (dn. Tell Açana východně od Antakye nedaleko Tayinatu, srov. rok 870). Na území království leželo hellénské emporion, jehož jméno neznáme, moderně nazváno al-Míná (viz v indexu s. v.). 

6. Sam’al, Jaudi/Jádija, resp. (pravděpodobně) Bít Gabbári („Dům Gabbáriho“)

Tento převážně aramajský stát se rozkládal severně od Unqi pod pohořím Amanos. Residenčním městem bylo Sam’al, dn. Zincirli v TR (hellénistická Níkopolis?). Gabbar(u), zakladatel státečku, resp. jeho dobyvatel, byla historická osoba (srov. výše), druhý předchůdce vládce jménem Chajánu, současník assyrského krále Šulmán-ašaréda III. (srov. rok 920).

7. Gurgum

Chetitský stát existoval severně od Sam’alu, v jižní Kommagéně. Hlavním městem bylo Marqasi, dn. Maraş/Kahramanmaraş na Ceyhanu v TR, hellénistická Antiocheia pod Taurem? (srov. rok 950).

8. Kummuch (hellénistická Kommágéné)

Chetitské království severně od Gurgumu (srov. rok 860).

9. Melid, Milid (hellénistická Meliténé)

Chetitské království se stejnojmenným sídelním městem se rozkládalo severně od Kummuch. Město Melid leželo u dn. tureckého města Malatya v Arslantepe.

10. Tabal, později Bít Burutaš či Bít Burutiš

Rozkládal se západně od Melid a jižně od řeky Halys v pozdější střední Kappadokii (srov. rok 837).

11. Tuwana (hellénistické Tyany)

Stát ležel jihozápadně od Tabalu.

12. Qúe (slovo z Quwá a to z Achíjawa-Achawoj?)

Stát v Kilikii (bab. Chumé), pozdější Rovinatá Kilikie (řec. Kilikiá Pedias, lat. Cilicia Campestris), srov. rok 850.

13. Chilakku

Na území staršího státního útvaru Kizzuwatna, pozdější Pirindu (hellénistická Drsná Kilikie, řec. Kilikiá Trácheia, lat. Aspera, bab. Pirindu či Piriddu; Chilakku a Pirindu jsou domácí anatolská označení)

14. Aram-Zobá

Pro Assyřany později Subuti, Subatu, Subiti. Král Hadad-ezer z Béth Rehob válčil v dobách assyrského krále Aššur-rabî II. na Eufrátu a dobyl zde dvě města, byl pak ale poražen židovským králem Dáwíd (srov. rok 990).

15. Karchemiš

Tento stát byl jádrem chetické moci v severní Syrii (země Chatti). V době kolem roku 1000 zde vládl král Ura-tarchunzas, zakladatel nové chetické panovnické dynastie (srov. roky 950 a 900).

O dalších aramajských státech viz rok 940.

 

kolem 1000:

v Byblu je jménem doložen první král (srov. rok 1200) Achírám či Chírám I. (vládl do asi 975). Všichni panovníci z jeho dynastie, tj. až do krále Šipitba‘ala I. (srov. rok 885), byli vasaly egyptských panovníků. Vůbec prvním známým panovníkem Byblu-Gubly byl Zakar-Ba’al, viz rok 1111, ale to jako součást literárního díla Wenamunova, viz rok 1095.


1005: v Iúdě obsadil král Dáwíd (kraloval od roku 1010) město kanaánských Jevúsů Jerúsalém/řec. Hierosolyma a učinil z něho sídelní město Židů namísto Hebronu, který byl sedm let sídelním městem (předtím Šílo, viz rok 1050). Původně se město nazývalo podle ethnika Jebúsí/Jebúzí, řec. Iebúsaioi, srov. ovšem město Urusalim, v němž vládl dynasta Abdi-Chepa, viz rok 1400.

Podle archeologických nálezů a odhadů byl Dáwídův Jerúsalém lokalitou s dvěma tisíci obyvateli. Teprve po staletích v posledních desetiletích samostatné Júdy měl cca. patnáct tisíc obyvatel. Údaje se znamenitě odlišují od biblické tradice, o níž odborníci soudí, že není autentická, ale dodatečně veskrze vykonstruovaná. Archeologové soudí, že Dáwídovo a Šalomovo město byla regionálně nevýznamná lokalita a že vlastní státnost vznikla nejprve ne severu v Šomeronu za Omrího a jižní království v Jerúsalému bylo v květu za Jošiji. Archeologové po více než 150 letech výkopů nenalezli stopy po hrálovském paláci ani původním Jahweho chrámu, o nichž hovoří biblická tradice a jsou přesvědčeni o tom, že starozákonní texty jsou v tomto ohledu propagandistické smyšlenky. Dávíd pravděpodobně ani Jerúsalém nedobýval, neboť vesnická usedlost ani neměla hrazení.

Novodobý stát Israél/Jisraél v roce 1995 n. l. oslavil 3000. jubileum Jerúsaléma jako residenčního města státu (první zmínka jako o městě kanaánském je c. 2000 na eg. soškách). • Předcházejícími sídelními městy králů židovských kmenů (dódekafýlon) byla Šílo, Gibea (Gabaá Saúlova) a Hebron, prvním sídelním městem Království Israél byla Šechem (Sichem, Šekem). Dáwíd od Jebuzejce Arauny či Ornana, jehož při dobývání města nezabil, neboť se vůči Židům choval přátelsky, koupil pozemek na stavbu chrámu Jahwemu.

Následovaly úspěšné války Dáwídovy s Filistíny, proti Moábu/též Móábu, řec. Móab, který se stal israélským vasalským státem, proti ammónitskému králi Chanunovi, synovi svého zesnulého spojence jménem Náháš/řec. Naasos, a proti aramajským státům Aram-Damašek a Aram-Zobá, syrské země ztotožňované, asi nepřesně, s hellénistickou Sófénou (?), čímž se podle židovských kronikářů Dáwídova moc dostala na Eufrátés: jejího krále Hadad-ezera, syna Rehobova (řec. Artazaros, syn Araa), porazil v bitvě, která přinesla smrt dvaceti tisícům pěším a sedm tisícům jízdních vojáků. Vzápětí porazil na Eufrátu i damašského krále Hadada, spojence předešlého, viz dále rok 990. Starozákonní kroniky uvádějí v syrském regionu několik aramajských států/Aram. 

Dáwídovým vojevůdcem byl po celou dobu vlády Joáb, řec. Ióabos, a s ním jeho bratr Abíšaj, řec. Abissaios, asi hypokoristikon z Abíšalom/Avíšalom. Veleknězi byli Abiatharos, viz rok 1015, a Zadok/Cadok, řec. Sadókos, prorokem v Dáwídově éře byl Nathan/Natan, řec. Nathás. Jak Dáwíd dobytá území spravoval, kam až sahala, nevíme. 

Hadad, korunní princ v Edomu, uprchl do Egypta, kde mu král (Amenemhotpe?) dal za ženu svou sestru Tachemnes. Jejich synem byl Genubath (srov. rok 972)Králové v Edomu před vznikem království u Israélitů (v obou případech volení klanovým konsensem, tzn. „konfederativní“): Béla z Denaby, s. Beorův, Jóbab z Bosry, Husam z Temantie, Adad z Awith, Semla z Masreka, Saúl z Rohobot, Bálanan, Adar z Pahu a filištínská knížata v zemi usazená.

 

1000:

kolem t. r. byla založena na místě předhellénského osídlení iónská osada "Stará" Smyrna (srov. rok 985, 775 a 650).

 

Mezi roky 1000 až 800:

v Indii doba vzniku vrstvy bráhmanů. Kolem roku 1000: konečná redakce ved (psány sanskrtem; srov. 1200 - 1000). 

 

kolem roku 1000:

v Americe skončilo první období vzniku civilisace ve Střední Americe (od 1500). Druhé období trvalo do asi roku 500. V Peru někdy v této době až rok 900 vzniká kultura Chavín. O peruánských kulturách a předinckých říších viz index CSD.