1099-1050

1099-1050

1099. - 1090.

 

1095:

V Egyptě někdy před rokem 1095 probíhaly procesy s vykradači hrobek, viz rok 1102 a starší 1140 a 1125. Nejpozdější datum konce vlády Amenhotepa nad Thébami, velekněze Amunova. Začátek éry „wehem mesut, znovuzrození, renaissance“ v Thébaidě krále Ramesse XI. (roky 1 – 10 jsou roky 19 – 28 Ramesseho XI.). Zavedl ji v Thébách asi Pianch. Užita byla již králem Amenemhetem I. (Dvanáctá dynastie) a v prvních letech Setiho I. (Devatenáctá dyn.).

V letech 1091 - 1090 (popř. 1086-85, 1076-75) Herihor vyslal Wenamuna, činovníka Amunova karnackého chrámu, aby v Levantě opatřil dřevo na stavbu kultovní lodi Amuna-Rea. V Taně se se svolením vládců Smenda a jeho paní nalodil na loď kapitána Mengebeta do Syrie do Byblu ke králi Čeker-Ba'alovi. Pověřenec, "posel Amunův", o cestě napsal zprávu z velké části zachovanou. Už v Dórách/eg. Der byl někým z lodní posádky okraden o pět debenů zlata a 31 stříbra. Čekerské kníže Bedžer mu odmítl škodu uhradit ("byl jsem okraden ve tvém přístavu"), neboť to nespáchal nikdo z jeho lidí ("myslíš to vážně, nebo si děláš legraci?"), ale slíbil, že pachatele dopadne.

Wenamun vydržel čekat jen devět dnů. Pak si Egypťan cestou na sever, místo v zachovaném textu je poškozeno, polepšil vlastní piraterií (?) a vzal si náhradu o stejné ceně z čekerské lodi s tím, že kořist vrátí, jakmile dostane zpět majetek, který mu byl ukraden v Dórách.

To se nelíbilo v Byblu dynastovi Čeker-Ba'alovi a po 29 dnech pobytu v přístavu města sdělil Wenamunovi, že teď už vládnou jiné časy (než za Ramessea XI.), že je pánem ve své zemi a že chce dřevo z hor dobře zaplatit. Wenamum musel poslat dopis Smendovi do Tany a když odtamtud dorazily dary, Čeker-Ba'al naplnil lodi požadovaným dřevem. Při návratu z Byblu byl větry odkloněn na Kypr do státu Alašija, kde vládla královna Chatíba, kterou odjinud neznáme, a div že ho vylodění nestálo život: domorodci asi jeho loď pokládali za nepřátelskou.

Našel tu však člověka, který uměl egyptsky a pak už snad se štěstím doplul domů, což však je na zachovaném textu ztraceno. • Wenamun vyplul z Théb pátého roku (nejmenované vlády), zřejmě Herihorovy, jak vyplývá ze souvislosti. Do dodávky dřeva byli nějakým způsobem zainteresováni odjinud neznámí dynastové Mekmer Sídónský a Weret Tyrský.   

Stejnou moc jako Herihor v Thébách a v Horní zemi měl v Taně, přístavu Per-Ramessea zanášející se pískem, wezír Dolního Egypta/„vládce nad Deltou“ a velekněz kultu Amun-Rea v Deltě označovaný v moderních dobách řeckým jménem Smendés I. Domorodým jménem byl Nesbanedžet, plným zněním Ni-su-Ba-neb-Džedet-meri-Amun, trůnním jménem Hedž-cheper-Re-setep-en-Re, Hor Ka-nechet-mer-Re-seuser-Amun-chepešef-seqaj-maat. Ani o jeho původu nevíme nic, podle jedné ze spekulací byl synem Herihorovým, tedy možná Libyjec.

Jeho manželkou byla asi Tentamun/Tent-Amun, zřejmě z ramesseovské dynastie, snad dcera Ramessea XI. Svou dceru Duat-Hathor Henut-taui provdali do Théb za Pinudžima I. Podle jiné spekulace byla Henuttaui dcerou Ramessea XI. s Tent-Amunou; rozuzlení příbuzenských poměrů konce ramesseovské dynastie s časů následujících leží v nedohlednu, neboť vypovídajících pramenů je nedostatek. Viz dále rok 1085. 

• Téměř nedotčené královské hroby a klenotnické práce z 21. a 22. dynastie byly nalezeny v Taně roku 1939 a 1940. Ve stavebnictví byly v pozdní době recyklovány obelisky a sarkofágy z doby nové říše. Protože v této době králové neměli na výpravy za zlatem, nebyli schopni ochraňovat karavany, začali sami panovníci systematicky otevírat hroby svých předchůdců a přetavovat jejich poklady: je těžké odhadnout, kdo mrtvým ukradl více zlata, zda zloději nebo králové.

 

1098:

V Palestíně/Kanaánu zemřel soudce Éjlón ze Zbúlúnu (od 1108). Nástoupil po něm 'Abdón z Pir'átónu z klanu Manasse, řec. Labdón z Fraathónu, lat. Abdon z Farathonu (do 1090). Po smrti otce čtyřiceti synů, jméno 'Abdónova nástupce neznáme, až do doby kolem 1050 obnovili kontrolu nad israélskými kmeny přímořští Filistové. Jak k tomu došlo, nebylo uchováno. 

 

1099:

V Babylónu skončila vláda Enlil-nádin-apla (od 1103): jeho strýc Marduk-nádin-achché, mladší bratr Nabû-kudurrí-usura I., se proti němu spikl s dalšími babylónskými velmoži a po návratu z assyrského tažení ho zavraždili; důvody neznáme. Krátce na trůnu seděl Itti-Marduk-balátu II. a po něm atentátník Marduk-nádin-achché (vládl do roku 1081; srov. 1103), syn Ninurta-nádin-šumiho (na Mardukovu trůnu v letech 1131 - 1125).

c. 1097 vpadl assyrský král Tukulti-apal-Ešarra I. dvakrát do Babylónie a porazil Babylóňany v bitvě bojových spřežení naproti Achizuchíně/Achi-Zuchína, když předtím Marduk-nádin-achché překročil Malý Záb/hellénist. Kapros, plenil zemi a dal odnést z Ekallátum u Aššuru sochy Adada a jeho manželky Šaly (tento skutek se ale měl stát až roku 1091; o návratu soch viz rok 689). Babylóňané byli v poli v Gurmarritu na sever od Babylónu poraženi a část Babylónu při útoku na metropoli lehla ohněm. Na Zábu obnovil poplatnost dynastů ve městě Idu, středisku starého království Acházum, pozd. Lullubi a Zamua. Z Ida je známa řada panovníků, kterou ukončil Aššur-nérári II. roku 902, když kraj na Dolním Zábu přeměnil v provincii: Šarra-[x]-ni, Abbi-zérí, Erištianni, Bá'ilánu, Imzujanu, Edima a Ba'uri. Autonomní dynastové vládli v severní části země Zamua při Urmijském jezeru, viz o nich roku 856.    

Město však nebylo Assyřany dobyto; jiná tradice, assyrská, ovšem praví, že Assyřané dobyli Dúr Kurigalzu, dvojměstí po obou březích Eufrátu Sippary Šamašovy/Sippar ša Šamaš, Sippar ša Annunítu (viz o nich v indexu s. v. Sumer), Babylón, kde prý zničili královský palác, Upé, vše i s pevnostmi, kraj Ugár-sallu až po Lubdu a dokonale je vyrabovali. Tukulti-apal-Ešarra k tomu ovládl celé Súchu až po Rapiqu. 

V Babylónii pak vypukl hladomor a stejně tak v Assyrii, kterou opět plenili Aramajové. V roce, kdy zemřel Marduk-nádin-achché (1081) zavládl hladomor v Assyrii, "lidé jedli své maso, síla Aramajů vzrostla jako zuřící vody povodně, plenili úrodu Assyrie, dobyli mnoho opevněných měst," lidé prchali do hor a nájezdníci kradli jejich majetky, zlato a stříbro.

Přesto král restauroval v Uru starobylý chrám Eganunmach a na zachovaném hraničním kamenu/kudurru je dekret z 28. ulúlu desátého roku vlády/září 1088 o přídělu půdy v provincii Bít Ada "po triumfu assyrského tažení" svému "otroku" Adad-zéra-iqíšovi. 

 

*********************************************************************

1089. - 1080.

 

1085:

V Egyptě zemřel někdy v této době Ramesse XI. (od 1113). Jím skončila Dvacáté dynastie (od 1200) a podle jednoho z řazení egyptských dějin celá nová říše (od 1567, viz také 1320). Následuje XXI., málo známá „tanitská“ dynastie (sídelním městem králů byla Tanis, eg. Džanet, viz rok 1304). Do roku 945 podle Manethóna vládlo sedm králů celkem 130 let (v závorce Manethónovy počty s alternativami u excerptorů). Pět z nich je známo ze zachovaných památek.

Prvním králem Dvacáté první dynastie byl Nesbanebdžed, řec. Smendés (do c. 1075?), zeť asi Ramesse XI. (viz jeho trůnní jména roku 1095), původně dolnoegyptský wezír. Z jeho panování ani z časů jeho následovníků neznáme žádného pevného data. Vládl nominálně také v Horním Egyptě, uznáván byl kněžskými monarchy v Thébách, ale bez Kúše, rovněž bez Asie a západních částí Delty.

XXI. dynastie - jiné řazení panovníků/manethónovské:

Smendés, Smendis (26)                   1085 - 1080

Psúsennés I. (41 n. 46)                    1080 - 1040

Nefercherés (4)                               1040 - 1028

Amenófthis (9)                                1028 - 1018

Osochór, asi Osorkon "starší (6)  ?   (asi strýc Šošenqa I., viz rok 945)

Psinachés (9)                                   977 - 975

Psúsennés II. (35 n. 14)                   975 - 945

velekněží Amunovi v Thébách (Manethónem nevedeni):

Herihór                               do 1080

Pinudžem I.                       1080 - 1048

Masaharta                         krátce n. osm let

Džed-Chonsiu-ef-anch        krátce

Mencheperre                      1040 - 1000

Smendés II.                       krátce

Pinudžem II.                      1000 - 974

Psúsennés III.                     974 - 945

Wezíry (jižními) za XXI. dynastie byli: Herihor, Pinudžem I., oba pozdější veleknězové Amunovi, Amehirpameša (?), Neseramun.

 

1081:

V Babylónu zemřel Marduk-nádin-achché (od 1099). Králem se stal jeho syn Marduk-šápik-zér-mátáti či Marduk-šápik-zéri (do 1068), poslední panovník II. dynastie isinské. Jak vyplývá z kopie nápisu v borsippském chrámu Ezida pořízené v nisannu 15. roku krále Kandalána (jaro 633), obnovil stářím poškozené základy svatyně.  

Téhož roku vpadli Aramajové znovu ničivě do Babylónie a Assyrie. V celé Mesopotamii opět na čas hladomor, viz rok 1099. Marduk-šápik-zéri odvrátil invasi a dlouho panoval v zemi mír. Obnovil babylónské hradby, v chrámech probíhaly renovační práce, též na babylónské Esangile. Třebaže z této doby a ze začátku desátého století známe z fragmentů kronik kopírovaných v seleukovské éře data, kdy byl v Babylónu spatřen před domem nejvyššího chrámového správce jezevec, kdy byli ve městě zabiti jeleni, lvi, vlci, panther plovoucí ve vodách Eufrátu, dokonce se dočteme o zatmění slunce 26. simánu sedmého roku, nevíme ovšem, kterého panovníka se všechny významné bulvární události týkají: spekuluje se až o vládě přímořské dynastie po roce 1024, srov. tam. 

 

1089:

V Athénách následoval Néleovce Melantha (od 1126) na trůnu jeho syn Kodros (AM 4411; kraloval do 1068). Za jeho vlády odešli Iónové z Acháie a přišli do Athén (1085), jak praví jedna tradice. Kodros byl posledním "erechtheovským" králem Athéňanů (= Attičanů; království v Attice trvalo od c. 1555). K roku 1080 zaznamenává jedna chronografie boje "Peloponnésanů" s Attičany/"Athéňany".

 

1081 v Latiu v Albě Lonze zemřel král Aeneas II. Silvius (od 1112, řec. Aineiás Siluioú), vládl do roku 1030 Latinus (II.) Silvius, jeho syn.

 

*********************************************************************

1079. - 1070.

 

1075 (?):

V Egyptě v Taně po Smendovi I. (od c. 1085) kraloval Amen-em-nisu/Amen-em-nesu(-meri-Amun) jako Nefer-ka-Re-heqa-Waset, řec. zřejmě Manethónův Nefercherés (do asi 1065). Z jeho vlády není dochovaný žádný datovaný text. Snad to byl syn Smendův s Tentamunou, podle jedné úvahy asi starší bratr Pinudžema I. 

V Thébách po smrti velekněze Herihora (od c. 1080) následoval v úřadu a vládě syn Pianchův s Nedžmet (II.) Pinudžem I., Pinu-džem-meri-Amun, který již užíval královské titulatury (doba vlády je nedatovatelná): Cheper-chau-Re-setep-en-Amun (horovské jméno viz index). Pinudžemovými královnami byli Duat-Hathor-Henut-taui (Henuttaui I.), dcera asi Ramessea XI. n. Smendy, Tentnebahenut, matka Nani/dř. čteno Entjuni, a Isetemcheb/Isetemachbit, Esemchebe (I.), jejichž synem byl Mencheperre; je možné, že jejich dcera se také jmenovala Esemchebe (II.). 

Po Pinudžemovi následovali ve velekněžském úřadu jeho synové Masahert či Masaharta a Mencheperre, který také užíval královského titulu: Hem-nečer-tepi-en-Amun. Jejich sourozencem byli král Psúsennés (c. 1065), jeho sestra (vlastní?) a manželka Mut-nedžmet, Džed-Chonsiu-ef-anch/Džedchonsienefanch, velekněžka Amunova/"manželka božského" Maat-ka-Re, kněžka/kultovní hudebnice Mutina Henuttaui (II.) a jinak neznámý Amunův kněz Nesipaneferhor. Je možné, že Henuttaui (I.) byla matkou dalších veleknězů až po Mencheperrea. 

Po smrti Masahartově nalezl jeho bratr skupinu lidí, které Masaharta poslal, asi za rebelii proti otci, do exilu do oasy al-Chárga (kde je ostatně politické vězení dodnes) a pardonoval je, jak prozrazuje zachovaná stéla vyjadřující souhlas boha Amuna s jejich návratem domů. Je to asi první zaznamenaný doklad nuceného pobytu v hranicích země v dějinách. 

Manželka Mencheperrea se jmenovala Iset-em-cheb/Esemchebe (II.), asi vlastní sestra, matka Nesbanebdžeda II. Thébského/řec. Smendés II. a Gaut-sešeny, kněžky Montuovy ("Vůně lotosu", od slova sešen dn. jméno Zuzana). Po Mencheperreovi se stal veleknězem jeho syn Nesbanebdžed II. Thébský, manžel asi své sestry Henuttaui (III.). Ani z této doby neznáme žádná data, cf. rok 955.

 

1077:

V Aššuru zemřel nebo byl zavražděn (?) Tukulti-apal-Ešarra I. (od 1116). Novým králem byl krátce jeho syn Ašaréd-apal-Ekur (žádný jeho nápis se nedochoval) a od roku 1075 jeho bratr Aššur-bél-kala (do 1057). Tukulti-apal-Ešarra I. byl bojovníkem a miloval lov. Porazil prý šedesát dynastů a zmocnil se 42 zemí. U Charránu na Chábúru a u Araziqu na Eufrátu ulovil čtyři živé slony, deset jich zabil a k tomu 920 (!) lvů; 120 z nich pěšky, ostatní lukostřelbou z vozu spřežení.

Aby demonstroval svou moc dal vystavět "botanickou a zoologickou" zahradu/sad s neznámými ovocnými stromy, shromáždil stáda tažných zvířat z kořisti, gazel a jelenů. Množství zvěře v regionu od dob Thútmosea III. velmi pokleslo. Srov. také činnost Achlamů, viz roky 1320, 1275 a 1112.

Král se věnoval rozsáhlé stavební činnosti. Obnovil Adadův chrám v Aššuru, přestavěl královský „starý“ palác a nazval ho Palácem krále všech zemí (pod podlahou ve sklepeních uloženy v duchu starých tradic sarkofágy s královskými předky). Budoval paláce v dalších velkých městech Assyrie. Přestavěl hradby Aššuru, obnovil hradby Ninive. Od jeho vlády se používal kalendářní systém babylónský, rok začínal o jarní rovnodennosti, přebírána byla též jména babylónských měsíců. 

V Aššuru byl stavebně činný také jeho syn Aššur-bél-kala, který obnovil kanál Aššur-dana I. třicet let vyschlý. Jeho hlavním ministrem, sukkalmach, byl Ibašši-ilu, kterého známe pouze jménem z dedikace.  

Král měl dobyvatelský elán svého otce. Po trestné výpravě proti Chimmé, Chabchu a Urartu porazil a jal Aššur-bél-kala Tukulti-Méra/Tukultí-Mér, aramajského krále Mari/myšlena země Chana, syna Ilí-iqíšy, a v okolí Dúr Kurigalzu dobyl všechna města, babylónského guvernéra oblasti Kadašman-Buriaše, syna Itti-Marduk-Balátua, zajal. O království Chaná jeho metropoli Terce viz rok 1760, výčet králů viz v indexu s. v. Chaná. 

Po 1075 došlo na základě iniciativy Marduk-šápik-zériho k míru mezi Babylónií a Assyrií, který byl pravděpodobně zaměřen proti loupeživým vpádům Aramajů ze západu, jimiž ohrožovali celou Mesopotamii. Aššur-bél-kala přitom tvrdil, že získal vše od Babylónu po Horní moře/tâmtum elénítum, jezero v zemi Nairi/dn. Van (Středozemní bylo v této době "Velké", "dolním" mořem bylo jezero Urmia). 

1072 se vypravil Aššur-bél-kala do Uruatri, které plenili (?) Aramajové, ass. Arimú/Arimé. Tehdy již sídlili na Tigridu severně a severozápadně od Aššuru. Assyřané vyhnali Aramaje z Musri, syrské zemi, a úspěšně proti nim bojovali z oblasti kolem Chábúru. V Uruatri/pozd. známo jako Urartu dobyli Assyřané 32 města, jejichž jména se později již nikdy neobjevila. Výjimkou jsou Ziqunu (asi totožné s pozdějším Zingun za krále Salmán-ašaréda I.), a Chirištu, které v době Tukulti-apal-Ešarra I. patřilo k Chabchu.

Druhé tažení Aššur-bél-kaly proti Uruatri vedlo k novému dobytí zemí Chimmu, Chabchu a Barqun/Bargun n. též Mašgun (srov. vládu Šalmanesera I.). Pak byl v Uruatri století klid až do vlády Tukulti-apal-Ešarra II. (vládl 967 - 935, tři vpády do Nairi).

1071 se vypravil Aššur-bél-kala za Eufrát a dospěl k moři. Lovil kolem Arwadu/ass. Armadu a Araziqu na úpatí Libanu divou zvěř, živé slony dopravil do Aššuru, na 120 lvů zabil, v horách severně od Assyrie lovil jeleny, panthery, prasata, medvědy. Od egyptského krále, jméno neznáme, dostal darem opičku a krokodýla. Vyslal obchodníky, aby nakupovali velbloudice, shromáždil je ve stáda, ustavil v říši jejich chov a rozdával je mezi Assyřany/"tamkárí išpur, ilqeúni, udráte iksur, ušálid, sugullátešunu nišé mátišu ušebri".

Král se tedy pochlubil nejen svými zoologickými zájmy, ale též zanechal po sobě zprávu, že je prvním velkochovatelem dobytka s cílem změnit hospodářskou politiku státu. Chovateli vepřů byli Filistové a podle nálezů kostí tvořili c. pětinu jejich stravy. Jejich čuníci pocházeli z dovozu z jiných míst ve Středomoří, chovala se však v Palestíně též prasata místní. 

 

c. 1070 se v Palestíně narodil Samson z Dan, řec. Sampsón (viz 1050). Podle jedné z chronografických tradic, vyšší, začal 1076 israélitským kmenům vládnout Dáwíd z klanu Jhúdá/Iúda (do 1037; viz ale roky 1005sqq.). V této době prorokovali Gad, Nathan a Asaf. Veleknězem byl Abjátár/řec. Abiathar.

 

Na Kypru někdy v této době zničilo zemětřesení nebo jiná katastrofa městské osídlení. Většina z nich byla podle archeologů opuštěna s výjimkou Pafu a Kitia. Osídlení měst se obnovilo až po desetiletích díky zřejmě nové vlně hellénské kolonisace vypuknuvší c. 1200, srov. zde níže. Pafský chrám Afrodíty postavený v pozdně kyperské době/LC III a zmiňovaný v osmém zpěvu Odysseji nepohodu přečkal; pěvec ostatně hovoří pouze o oltáři a háji.

Písemných zpráv z kyperských států nemáme žádné jako ostatně o celé "hellénské době temna". První konkrétní jmenovitou zprávu o kyperských státech máme zachovanou z roku 709 na chlubivém nápisu assyrského krále Šarru-kéna II.

Nejstarším hellénským panovníkem z ostrova je ovšem v sedmnáctém zpěvu Odysseie Dmétór, syn Iasův, král kyperský. Archeologové člení dobu katastrofě na kypersko-geometrická období I (1050-950), kdy vedle sebe na ostrově existovaly kultury domorodých Eteokypřanů a achajských kolonistů, v období II (950-850) skupiny splývaly a ve třetím období (850-750) nastala foinícká kolonisace z Tyru a Sídónu: Kition/Qart hadašt, srov. s Karthágem, se dostalo do závislosti na levantských Foiníčanech někdy před rokem 800. 

 

1077 podle Parského mramoru zakládána první iónská města v Iónii (Mílétos na místě Milawandy), podle Eratosthena až roku 1044, srov. tam („první hellénská kolonisace“ n. "iónská migrace", v osmém století druhá, v hellénismu třetí vlna kolonisační). Srov. rok 1286, 1100.

1076 druhý vpád Amázonek, tentokrát společně s Kimmery, srov. 1149 a 1145.

1074 podle tvrzení Halikarnásských roku 26+ během slyšení u Tiberia, když se ucházeli o stavbu chrámu císařského kultu na svém území, vzniklo město před 1200 lety a za tu dobu nepoznalo prý zemětřesení (u Tiberia neuspěli, zakázka šla do Smyrny). Jistě neměli na mysli dórskou osadu, k tomu viz rok 1104, místo totiž kolonisovali Troizénští, ale snad mykénskou osadu asi nazývanou Zefyrion/myk.: ze-pu-ro. O Halikarnássu viz v indexu s. v.

1070 pokračuje válka Peloponnésanů/Dórů s Attičany.

 

*********************************************************************

1069. - 1060.

 

c. 1065:

V Egyptě v Taně po Amenemnisuovi (od c. 1075) následoval panovník s řec. jménem Psúsennés I., eg. Pa-seba-chaj-en-niut(-meri-Amun)/"Hvězda, která se ukázala ve Městě (milovaný Amunem)" (vládcem do c. 1045). Užíval trůnního jména Aa-cheper-Re-setep-en-Amun, Hor Ka-nechet-em-džet-Amun(-user-fau-sechaj-em-Waset). Podle Manethóna druhý panovník XXI. dynastie, který měl vládnout 41 rok, ale jen devatenáct let vlády je doloženo. Nic bližšího není známo, snad byl synem Pinudžema I., velekněze Amunova v Thébách, s Duat-Hathor Henut-taui, o sourozencích viz rok 1075. Jako protiváhu ke kněžím Amunova kultu v Thébách, kteří rovněž užívali královskou titulaturu, přijal titul Amunova velekněze.

Manželkou Psúsennova byla jeho rodná sestra Mut-nedžmet. Její syn (Ramesse) Anch-ef-en-Mut byl armádním vrchním velitelem. Velitelem lukostřelců a vlivným dvořanem byl Wen-džebau-en-džed, velekněz měsíčního boha Chonse a představený kněží všech kultů.

 

1068:

Z Babylónu byl Aramaji vyhnán král Marduk-šápik-zéri (či Marduk-šápik-zér-mátáti, vládl od 1081), poslední panovník II. dynastie isinské (na trůnu seděla od roku 1156). O jeho osudu není známo nic, pokud neplatila verse zde níže uvedená. Novým babylónským vládcem se stal šejk Adad-apla-iddina (do 1046). Ačkoli Aramajové vládli v Babylónu až do roku 1024, podle zvyklostí babylónských chronografů jsou počítáni mezi panovníky II. dynastie isinské. Je to první přímá vláda Aramajů nad Babylónií.

Jakkoli dramatická musela změna pro stát a chrámy být, vždyť byl inthronisován člověk pocházející z cizích a nepřátelských lidí dosud zemi jen plenících, podrobnosti o převratu neznáme. Jakou posici zastával u dvora před pučem, nevíme. Podle nápisu na zachovaných cihlách se vydával za syna bohyně Bélet-Isiny/sum. Nin-Isina, vnuka Nanája/sum. Nannar. 

Usurpátor Adad-apla-iddina se „babylónisoval“ a vydával za syna jistého Esangil-šadúniho či Itti-Marduk-balátua (srov. 1099), charakterisován ale byl domácími kronikáři jako „syn nýmanda“. Asi to tak zlé s tím původem nebylo, neboť Aššur-bél-kala se oženil s Aramajovou dcerou, jejíž jméno neznáme, a "s velkým věnem si ji odvedl do Aššuru: lid/národ Aššuru a Karduniaše/Babylónie se spojil".   

Podle jiné interpretace Marduk-šápik-zéri zemřel („šadášu émid“) přirozenou smrtí jako bezdětný. Adad-apla-iddina byl posazen na trůn s pomocí assyrského krále Aššur-bél-kaly, s jehož dcerou se také oženil. Aramajec nepřerušil stavební činnost v Babylónu (hradby), Kiši, Uru (Nanájův chrám Ekišnugal) ani v Nippuru.

Vpády Aramajů z klanu Sutu postihly okolí Déru, Dúr Kurigalzu a nomádi zhoubně vyplenili a zničili Sippary. Jejich religiosní život se zastavil na několik desetiletí (viz 1024). Adad-apal-iddina tedy zjevně ze Sutů nepocházel. 

Pravděpodobně za Adad-apla-iddiny sepsal v Borsippách věštebné knihy a spis o vyhánění a zaklínání duchů kněz Saggil-kínam-ubbib/Esaggil-kína-ubbib, popř. Esagil-kíní-ubba (n. -ubbalu).  

 

1068:

V Attice se obětoval ve válce s Peloponnésany (od 1080) Kodros (od 1089), sedmnáctý a poslední král Attiky (království od 1555). Kodros obelstil věštbu pravící, že Attičané/Athéňané zvítězí za předpokladu, že Lakóni zabijí Kodra. Proto se mu Peloponnésané v boji vyhýbali. Když nastal večer, převlékl se monarcha do role sběrače paliva/frýganistér a napadl ty ze Sparťanů, kteří rovněž sbírali klestí na oheň. Zabili ho a jakmile Athéňané žádali vydání králova těla, Lakónové pochopili Kodrovu oběť a z Attiky prý prchli.

Podle jiné verse šlo o válku s Thráky, jimž se dostalo věštby, že zvítězí, nezabijí-li Kodra. Převlékl se tedy král za venkovana, vzal si kosu a tou zabil jednoho z Thráků. Druhý zabil jeho a thrácké tažení bylo ztraceno; takové věci se kdysi povídaly. Thrákové od Strýmonu někdy v této době migrovali do Asie do Bebrykie zvané později Bíthýnie, srov. nižší dataci roku 972. 

Nižší dataci Kodrových časů viz rok 1050. Kodrův syn Medón vládl Attice nikoli jako král ale jako "doživotní vládce/dia biú archón“, tedy kníže, a to dědičné (do 1048; srov. 776). Důvod změny neznáme.  

1060 Althaimenés, syn Keisův, pravnuk Témenův (srov. 1120), byl ve své akmé (do 1030). Z Argu vedl část dórské kolonisace Kréty, čeho byl oikistés, známo není. Jeho starší jmenovec, syn krétského krále Katrea, syna Mínóova, naopak odešel z Kréty, a to před věštbou hrozící, že krále zabije jeho syn. Usadil se tedy svými lidmi na Rhodu, tehdy údajně nazývaný Kréténiá, a založil Kameiros. Když mu po letech Katreus připlul předat dědictví, byla jeho výprava pokládána domorodci za piráty a v boji s Kréťany Althaimenés svého otce nechtěně zabil; srov. rok 408.  

 

1061:

V Lakedaimonu skončila vláda Eurysthena (od 1103) a Proklea. Druhým králem se stal Ágis I. (vládl jen rok), syn Eurysthenův, a po něm Echestratos (do 1026). Po Ágidovi se jeden z královských rodů spartské dyarchie jmenuje Ágidovci (a nikoli Eurysthenovci). Ágidovi I. se přičítalo zotročení předdórských, pravděpodobně achajských a pelasgických obyvatel nazývaných později heilóty, když porazil jejich povstání v městě Helos, viz o tom rok 775. Helští odmítli podrobit se a platit tribut jako ostatní Achájové v Lakónice. Dórská moc přitom v zemi trvala již čtyři desetiletí.

Jiné tradiční podání jmenuje vítězem nad heilóty Ágidova soukrále Sóa, otce Eurypóntova (vládl 1063-1031). Ačkoli byl Sóos/Soos vyhlášenější, jméno rodu zůstalo po jeho synovi (a ani po Prokleovi). 

 

*********************************************************************

1059. - 1050.

 

1057:

V Aššuru zemřel Aššur-bél-kala (od 1075). Nástupcem na Aššurově trůnu se stal jeho syn Eríba-Adad II. (do 1055), "král veškerenstva a král Aššuru", jehož záhy s pomocí Adad-apla-iddina Babylónského vyhnal jeho mladší bratr Šamší-Adad IV. (do 1051). Eríba-Adad II. pokračoval v bojích s Aramaji a dal restaurovat chrámový komplex E-chursag-kurkurra.

1051 po Šamší-Adadovi IV., jehož jméno se objevuje na fragmentech nápisů o renovaci Ištařina chrámu v Aššuru, vládl jeho syn Aššur-násir-apla I. (hebr. Ašurnasirpal; do 1032); na jedné stéle se jmenuje Aššur-nádin-apli, jinde se nazývá synem Tukulti-apil-Ešarry. V zemi byl klid, kromě jména o panovníkovi nevíme nic. Viz rok 1198, kde jistá pravděpodobnost, že na Aššurově trůnu seděl již jeden jeho jmenovec, pak bychom měli syna Šamší-Adada IV. nazývat Aššur-násir-aplou II. (srov. též rok 884).  

 

c. 1050:

V Palestíně/Kanaánu zahájil Šimšón z kmene Dán, řec. Sampsón, lat. & bibl. č. Samson (soudcem od c. 1070 do c. 1030) válku proti Filistům. Osvobodil Israélity ze čtyřicetileté poplatnosti, ale válčil s Filisty po celý svůj čas, dokud ho nepřátelé lstí nedostali, viz rok 1030. V téže době působil prorok 'Élí/řec. Éli, kněz v Šiló/Šílo, Šíla (Silo, dn. ruiny Sélún/Seilún) s kultovním místem Jahweho, prvním střediskem všech israélských kmenů; viz dále rok 1005).

 

V hellénském světě:

1056 rámcový starý chronografický údaj, podle něhož ovládli moře egejské oblasti Pelasgové; co to ovšem znamenalo, je spíše záhadné.

1053 byla v Asii založena Magnésie nad Maiandrem.

1051 byla v italské Kampánii založeny Mykéna či Kýmá, Kýmai, lat. Cumae (dle jiné tradice v roce 1050/49). Údaje asi příliš vysoké, viz rok 754.

1050 začátek akmé Nélea a Androkla, synů Kodrových, oikistů osad v Iónii (do 1020), viz rok 1048, kde o začátku iónské kolonisace.

1050 dórský útok na Athény, smrt Kodrova (srov. 1080 a 1068).

 

V Číně zemřel roku 1053 čouovský císař Kchang (viz rok 1122) a následovníkem jeho syn Čao-wang/Zhao (1053-1002). Pokračoval v úspěšných výbojích svého otce a děda, ale osudové se mu stalo tažení proti státu Čchu/Chu na konci vlády. Při přeplavbě přes řeku Chan (?) se utopil a s ním i část armády. Jeho syn, pátý z Čouů Mu-wang (50), rodným jménem Man, zemi stabilisoval a válčil na západě. Jeho 55letá vláda do 947 znamenala hospodářský a vojenský vrchol dynastie Čou (nižší datace: 976-922). 

Jeho syn I-chu s trůnním jménem Kung-wang/Gong (947-935) sedl na trůn v 72 letech. Proslavil se likvidací státečku Mi, v němž si jeho údělný vládce vzal za ženy tři své příbuzné. Císař ho vyzval, aby mu krásky vydal a když kníže z Mi odmítl, armáda stát vyvrátila. 

Jistý Jan Š'/Yan Shi složil údajně ze dřeva, kůže, lepidla a laku ke králově potěše robota v lidské podobě, který chodil a zpíval. O hellénské tradici "androidů" viz v indexu s. v. • V robotickém novátorství pokračovali po mnoha staletích v Japonsku. V březnu 2019 zprovoznili buddhističtí mniši v Kjótu v chrámu Kodaidži androida Mindara přednášejícího 25minutovou Srdeční sútru a odpovídajícího na jednoduché otázky v japonštině s čínskými a anglickými titulky na stěně. Stál sto milionů jenů/přes 900 tisíc USD. 

Muův syn I-wang I./Yi (934-910) byl naopak panovníkem slabým a za něho se začal pozvolný úpadek dynastie. Po jeho smrti se k moci dostal poprvé nikoli císařův syn, ale jeho strýc Siao-wang/Xiao (910-895), nenáviděný despota. Původně byl regentem Iových nedospělých synů. Po Siaově smrti se císařem stal syn Ia I. I-wang II./Yi (895-879), pravý opak předchůdce, až jeho dobrotivost vedla k posilování autority princů a údělných knížat. Viz dále rok 879.

Kolem roku 1000 nebo starší: vznikala nejstarší dochovaná sbírka poesie Kniha písní/Š-ťing (pchin-jin: Shi Jing). Některé z 305 básní vznikly asi až ve století šestém.

 

V Koreji ve státu Ko-Čoson, v němž vládli potomci Tan-gunovi, viz rok 2333 a 1122, zemřel král Song, syn zakladatele dynastie. Jeho syn Sun (kraloval do roku 1030) byl prý tak silné synovské lásky, že když otec zemřel, zešílel. Jeho nástupce Bak oblékl dvůr podle čínské módy dynastie Šang a vnuk Čchun/Ch'un (panovníkem v letech 1000-972) odvedl z poddaných 59 pluků o celkově 7300 mužích a určil jim modrou vlajku. Pěchotu rozšířil o jízdní oddíl wang Čo/Jo (vládl 943-925) a ustavil chov koní v Koreji. Jeho syn a nástupce Sak Wang (vládl do roku 896) dal pověsit do brány královského paláce buben, aby si případný stěžovatel lehce získal přístup k panovníkovi. Válečné loďstvo korejské zřídil král Pchjung/P'yung panující v letech 748-722. O korejských dějích viz dále rok 722.