166-160

************************************************************

166.

Ol. 153, 3

146 SE

82 AE

(Achaios)

a. u. c. 588

M. Claudius Marcellus I. a C. Sulpicius Gallus

************************************************************

Na jaře porazil ve Frygii král Eumenés zničujícím způsobem Galaty (a snad teprve nyní dostal od Iónů přízvisko Sótér, srov. rok 183). Galatové poslali do Říma, kde snadno dosáhli náklonnosti senátu, který je prohlásil za autonomní, a to museli Attalovci přijmout: skončila třetí válka galatská (vypukla roku 168)Galatové se stali přáteli S. P. Q. R., Eumenovým exponentem v Galatii zůstal velekněz v Pessinúntu Attis (srov. rok 165). Zřejmě tohoto roku dal Eumenés II. pokyn ke stavbě či zvelebení Diova oltáře, zvaného dnes pergamský (viz rok 230 a v indexu heslo sochaři).

Římané obnovili v plném rozsahu spojenectví s Rhoďany. Do Města přišli vyslanci spolku Achájů, kteří na senátu žádali, aby jejich rukojmí (srov. předešlý rok) byla postavena před soud. To se nestalo.

Na Krétě se spojil Knóssos s Gortynou proti Rhauku. Tím se zřejmě rozpadl spolek Kréťanů (srov. rok 184 a 204). O průběhu a o výsledku války nejsme informováni (srov. dále rok 155). Pokud v této době spolek zanikl, obnoven byl až roku 85 (viz tam).

Na jaře uspořádal král Antiochos IV. Theos Epifanés Níkéforos, který během svého života neztratil žádnou bitvu, v Dafně u Antiocheie nad Orontem třicetidenní slavnosti, charistéria, hry a ohromnou vojenskou přehlídku elitních jednotek ve zlaté zbroji a drahých látkách, která měla hellénskému světu dokázat stále ještě existující moc říše Seleukovců. V posvátném háji zkrášlil Apollónův chrám postavený Seleukem Níkátorem, jehož socha, kterou stvořil Bryaxis, konkurovala Feidiovu Diovi v Olympii. Zničen byl požárem 22. října 362 n. l. v době, kdy byl ve městě císař Iulianus, viz tam: buď to byl teroristický čin křesťanů, nebo neúmyslný skutek pošetilého kynického filosofa Asklépiada.

Slavnosti v Dafně zanechaly na současníky hluboký dojem v situaci, kdy Římané triumfovali nad Helladou a zničili Makedonii, srov. slavnosti a hry předešlého roku, které chtěl Epifanés trumfnout. Podle jedné tradice měl král při této příležitosti uspořádat i gladiátorské hry, první v hellénském světě, neboť vůbec prý celými slavnostmi chtěl napodobit římský triumf, jak ho znal ze svého římského pobytu (srov. roky 262, 100)

Podle jiné theorie byla charistéria v Dafné oslavou Eukratidova vítězství nad Démétriem, proto prý si Antiochos udělil titul Spasitel Asie, Sótér tés Asiás (viz rok 171 a 165)

V létě se Antiochos vypravil do horních satrapií, hlavně proti Parthům, jejichž moc povážlivě rostla. O jeho anabasi není mnoho známo a lze se jen domnívat, že chtěl po čtyřech desetiletích napodobit svého otce. V Armenii porazil místního dynastu či krále Artaxiu, jehož pak pravděpodobně uznal za údělného vládce v části Armenie (satrapou od roku 212, s větší pravomocí od roku 205). • Artaxiás založil své sídelní město Artaxaty; podle tradice měl město fakticky založit pod Artaxiovými auspiciemi slavný Kartháginec na útěku před Římany Hannibal (!?).

Z Armenie se Antiochos obrátil k jihu do Babylónie, kde pobýval v srpnu až září. Z první poloviny září, ze dne 28. hyperberetaia, který odpovídal babylónskému měsíci abu, pochází dedikační nápis z Babylónu, který ve starobylém městě dokládá existenci pole Epifanem právě založené, resp. nově asi posílené osadníky, viz rok 169 a již existujíci polis s hellénskými občany ve městě (?); pravděpodobně ani Epifanův otec nebyl zakladatelem řecké osady a obce v Babylónu, srov. rok 187, ty pravděpodobně poprvé ve velkém počtu přivedl již Antiochos I. jako správce Horních satrapií za vlády svého otce Seleuka I. 

Antiochos IV. byl v Mesopotamii v průběhu své vlády zakladatelem/ktistem více hellénských obcí; založil Antiocheiu-Babylón, Antiocheiu-Charax, Antiocheiu v Mygdónii-Nisibis a Antiocheiu epi Kallirhoé-Edessu. Znamená to, že do (nebo vedle) již existujících sídel přivedl hellénské osadníky, kteří ustavili pod královými auspicemi městský stát/polis. Stejně jako jeho seleukovští předkové ani on nesledoval politiku míšení hellénského elementu s domorodci, ale naopak posilnění helléno-makedonského živlu. 

Z Babylónie pokračoval na jih do Charakény a do arabské Gerrhy, pokud to ovšem není záměna v historických pramenech s výpravou Antiocha Velikého (srov. rok 204)Výpravu proti Parthům snad koncipoval Epifanés ve spolupráci s Eukratidem I. Bakterským (srov. rok 171 a viz rok 165). V Syrii zanechal svého syna Antiocha V. Eupatóra (c. 8), který se tohoto nebo následujícího roku stal otcovým spoluvládcem (viz tam).

V téže době vypuklo v Palaistíně povstání Židů proti Antiochovi Epifanovi a jeho elitářské filhellénské straně. Nepokoje na iúdském venkově se vlekly od roku 174, viz tam, a nyní přerostly v náboženskou válku.

Nespokojenost Židů se zrušením tradičních bohoslužeb v Jerúsalému v prosinci 168 vedla v nižších vrstvách nejprve k loupeživým přepadům, pak k otevřenému boji se vším hellénským/polytheistickým; měřeno dnešními pojmy, se vším „globalisačním“. Do čela povstání se dostala rodina Hasmónaiů/hebr. Chašmónaim (prapraděd Mattathiův se jmenoval v hellénisované podobě Asmónaios/Hasmónaios) z vesnice Módaim/Modi'in u Lyddy v Iúdeji; původně ale šlo o kněžskou rodinu z Jerúsaléma a podle orthodoxních Židů jim nepříslušelo dělat politiku, natož se stát panovníky. 

Patriarchou rodiny byl Mattathiás, syn Ióannův (hebr. Matitjáhú ben Jóchánán), a k ruce měl pět synů: Iúdás zvaný Makkabaios (z makkabi, makkábá, maqqabi, tj. aram. snad kladivo; Jehúdá ha-Maqabi), Ióannés Gaddés/Gaddi též Ióséfos zvaný (Jóchánán ha-Gaddi), Simón Thassi (hebr. Šim'on ha-Tharsi, "vůdce"), Eleazar Anaran či Abaran (hebr. Eleazar ha-Chorani) a Iónathan Apfús/Affús, tj. Prohnaný (hebr. Jónatan ha-Wawfsi).

Když do jejich vsi dorazil seleukovský úředník Apellés údajně dozorující, zda a jak se dodržují královské edikty, tedy i ten o vzývání panovnického kultu, Makkabajští ho s doprovodem zabili a zažehli revoluci. Do roka po vypuknutí povstání zemřel otec Mattathiás/č. Matyáš a hlavou protihellénského a protihellénistického odboje byl do roku 160 Iúdás. Pokračoval v plenění a údajně již v této době, nebo od roku 164, byl spojencem Římanů (?).

Makkabajští/hebr. Maqabim porazili oddíly Apollónia, stratéga Samareie (viz pak rok 147), a Sérona, stratéga pravděpodobně Idúmaie. Filippos, seleukovský velitel Jerúsaléma, poslal s žádostí o pomoc ke stratégovi celé satrapie Koilé Syrie a Foiníkie Ptolemaiovi Makrónovi, synovi Dorymena, který měl být údajně již předtím podplacen filhellénským veleknězem Meneláem (?). 

Ptolemaios poslal vojsko s Níkánórem a Gorgiou. V bitvě u Ammaús/Emmaús bylo seleukovské vojsko pod Níkánorem poraženo, údajně padlo na tři tisíce vojáků, a s částí vojska se k pobřeží stáhl Gorgiás, nový stratégos Idúmaie. • Povstání Židů z roku 166 bývá pokládáno za první národní, náboženské a sociální povstání v dějinách/makabejská revoluce. Brzy na to vypukla „povstání“ či lépe národně osvobozenecké války v Lúsítánii, v Hispániích, v Numidii; povstání otroků na Sicílii a v zaniklé pergamské říši byla národní i sociální, možná také pokus Makedonců apod. (srov. rok 149) . Vrcholu úsilí bylo dosaženo o osmdesát let později v politických kalkulech krále Mithridáta Eupatora.

Římané pod konsulem M. Claudiem dobyli území alpských Keltů a Ligurů a pod konsulem. C. Sulpiciem vítězně bojovali v Ligurii předalpské; triumf si zasloužili 20. února oba. O jejich válkách nevíme nic, je však podivné, že války ukončili tak rychle. M. Claudius triumfoval nad Ligury ještě roku 155, kdy byl konsulem podruhé.

V Římě byla provozována první Terentiova komédie Andria. Jeho hry provozoval vyhlášený mímos L. Ambivius Turpio, herecký patron a impresario.

************************************************************

165.

Ol. 153, 4

147 SE

83 AE

(Pelops)

a. u. c. 589

T. Manlius Torquatus a Cn. Octavius

************************************************************

V Albě zemřel po hladovce v interanci poslední z přímé linie makedonských králů z rodu Antigonova Perseus (ročník 212); podle jiných informací byl utrápen k smrti vojáky ze stráže, kteří ho nenechali spát. Brzy na to zemřel jeho adoptivní syn Filippos (ve skutečnosti asi jeho vlastní bratr, srov. roky 212, 179 a 163) a dcera, jejíž jméno historie neuchovala. 

Mladší syn Alexandros se v Římě až do své smrti živil rukodělnou prací jako svobodný řemeslník a jiná zdroj říká, že se stal písařem a tajemníkem vysokých městských úředníků v odlehlé Albě Fucens. O královně-vdově Láodiké viz následující rok. • Za Alexandra VIII. se v Makedonii vydával roku 148 jeden z protiřímských povstalců, viz tam, tzn. že Perseův syn v té době již pravděpodobně nežil.

Senátní komise, kterou vedl C. Sulpicius Gallus, se cestou do Anatolie zastavila v Helladě. Mj. rozhodla o příslušnosti obce Belemina nebo Belminatis k Megalopoli, o niž vedli spor Megalopolíťané se Sparťany. Pleurón Římané odebrali Achájům a vrátili ho Aitólům (srov. rok 167).

Při nových bojích v Lykii, tj. v té části, kterou jim Římané ponechali roku 167 (viz tam), Rhodští oblehli a dobyli město Kalynda nad Indem. Senát pak povolil opětné připojení tohoto území k rhodské Peraji. • Událost jest možné datovat o rok později.

Hellénisované město Selgé v Pisidii se dostalo do války s Eumenem Sótérem. K válce bylo podněcováno Prúsiou Kynégem. Senátní komise (viz výše) se v létě dostala do Sard. Jejím rozhodnutím zůstala Selgé autonomní.

Na podzim se do Říma vypravil král Prúsiás II. Kynégos s Galaty, aby si u senátu prostřednictvím svého člověka Attia stěžoval na Eumena Sótéra a na jeho vměšování do galatských záležitostí (srov. předešlý rok). Prúsiás ještě přidal obvinění, že se Attalovec spolčil s Antiochem Epifanem proti Římu. Bíthýnec zcela převzal roli, kterou do pádu Makedonie v hellénském světě hráli Attalovci (obě dynastie nemají původ hellénský)- 

Galatští Trokmové vpadli do Kappadokie, ale byli králem Ariaráthem IV. odraženi. Válka Trokmů s Ariaráthem trvala do roku 161.

Antiochos Epifanés se z jižní Mesopotamie vypravil do Elymáidy. Svého syna Antiocha V. Eupatora prohlásil spoluvládcem a byl jím do roku následujícího (srov. tam a rok předcházející). Řiši řídil Epifanův hlavní ministr Lýsiás. 

V Baktrii v říši Euthydémovců skončila někdy kolem t. r. vláda krále Agathoklea (vládl od asi roku 185). Jeho dcera n. sestra Agathokleiá Theotropos/Obrácená k bohu (u dvora nebo dokonce obecně mezi středoasijskými Hellény se již uchytil buddhismus) se později provdala za krále Menandra Dikaia Sótéra, který vládl v letech asi 155 až 130.

Zhruba ve stejné době, někdy mezi lety 165 až 160, v říši Antimachovců čili v západní části helléno-bakterského regionu, porazil usurpátor Eukratidés I. Megas Sótér (vládl již od roku asi 171) krále Démétria II. Aníketa, vládnoucího od roku asi 180 a jenž se měl právě vrátit ze svých východních indických tažení domů na západ. Démétrios II. obléhal Eukratidu s armádou šedesáti tisíc mužů kdesi po pět měsíců a usurpátor se bránil s oddílem tří set vojáků. Údajně se udržel soustavnými výpady a když Démétrios v boji padl, sám se osvobodil n. byl kýmsi z obležení osvobozen a zmocnil se "Indie". O jeho neočekávaně smutném konci viz rok 155. 

Eukratidés I., jehož soupeřem byl zprvu hlavně euthydémovec Agathoklés, vládl do roku asi 155 (srov. rok 160). Zřejmě byl zakladatelem či obnovitelem města s jeho jménem Eukratideie/dn. lokalita Aj Chanum na severu AFG, které v příštích desetiletích zničí nájezd nomádů. Tradovalo se o něm, že "měl pod sebou tisícovku měst". 

Synové Démétria II. (?) či spíše nástupci Menandros a Antimachos II., stejně jako Zóilos I., nejmladší syn Euthydémovce Démétria I. (?), byli za vlády Eukratida I. zřejmě údělnými dynasty, spíše však nezávislí soupeři.

V Iúdaji Makkabajští zahnali oddíly seleukovského vojska, jimž veleli Tímotheos a Bakchidés, Antiochův dvořan (viz jeho tažení roku 160). Iúdás Makkabi neporažen táhl s bratrem Iónathanem/Iónathés zemí Idúmaiů, Ammónů a Galaátidou. Židovské vojsko posílili žoldnéři, dohromady sedm tisíc mužů. Jeho bratr Simón s třemi tisíci muži dobýval Galilaiu. Iúdaiu střežily v té době oddíly s veliteli Iósépem a Azarjou/Azariás. Když se židovští vůdcové odvážili bitvy před Javne/Iamneia se stratégem idúmajským Gorgiou, byli poraženi a padlo na dva tisíce jejich mužů. Iúdás pak dobyl Chevron/Chebróna a táhl Samarejí. Dobyl nakonec Jerúsalém kromě hradu (Akrá), kde se držela seleukovská posádka. • Stav pramenů nedovoluje přesněji sladit chronografický sled událostí a je velmi pravděpodobné, že makkabajská tažení se týkají několika let a spíše šlo o loupeživé výpravy či guerrillové výpady. 

Dne 25. kislewu/24. prosince byl opět chrám v Jerúsalému zasvěcen Jahwemu (srov. rok 168). Později byl tento den Židy slaven jako svátek chanukka/"posvěcení". Svátek je židovskými komunitami po celém světě držen dodnes. • Tohoto roku vznikla kniha Daniel, součást židovských kronikářských a religiosních textů známých pod označením Starý zákon.

Makkabajští během svého vítězného tažení obřezávali veškerou mužskou populaci Palaistíny; Židé přitom sami sobě prováděli obřízku už osmého dne po narození.

V Egyptě zlomena revolta Egypťana Petosarápida alias Dionýsia, on sám zmizel z dějin, viz rok 168. T. r. nebo ke konci roku 164 byl pacifikován Ptolemaiovci zřejmě celý Horní Egypt, vyhnán asi byl též núbijský král Hurgonafor, viz rok 168. V hospodářsky zanedbávané zemi vypukl hlad a na venkově celého Ponilí se šířila nespokojenost a anarchie. Ptolemaios VI. Filométór psal svému stratégovi/vojenskému veliteli v Memfidě Dionýsiovi 22. září 163 amnéstii 17. srpna 163 obsahující beztrestnost pro rebely/filanthrópon prostagma. Je pravděpodobné, že do této doby spadá v rámci porevoluční reorganisace Horní země založení měst Filométoris a Kleopatrá (podle krále a jeho manželky Kleopatry II.) v oblasti Triákontaschoinos/"Třicetischoiní" jižně od první nilské peřeje. Jejich ktistem/zakladatelem, jak je nápisně doloženo, byl frúrarchos Syény Héródés z Pergamu, syn. Démofóntův. O městech se nikde nenalézá více zmínek a pravděpodobně záhy zanikla. 

Podle censu čítal římský stát 337 022 občanů (rozumí se mužů; s rodinami mohla stavovská republika čítat daleko nad milion obyvatel a se zotročeným služebnictvem nejméně čtyřikrát tolik).

************************************************************

164.

Ol. 154, 1

Leónidás z Rhodu (poprvé, pak ještě třikrát!)

148 SE

84 AE

(Euergetés)

a. u. c. 590

A. Manlius Torquatus a Q. Cassius Longinus

************************************************************

Římané vypravili do Makedonie další senátorskou komisi, která měla uklidnit rozepře mezi jednotlivými republikami/merides. Její činnost k ničemu nevedla (viz následující rok). • Až do ustavení provincie žila Makedonie v neustálém neklidu, nicméně konkrétního známe o těch časech málo.

Spolek Achájů rozhodl ve sporu o hranice mezi Megalopolskými a Lakedaimonskými ve prospěch Megalopole (srov. předcházející rok): Kallikratés jen potvrdil římské rozhodnutí.

Vyslanci Rhoďanů, které vedl Astymédés, syn Theaitétův, dosáhli v Římě uzavření nové spojenecké smlouvy (srov. rok 166).

Někdy v druhé polovině roku zemřel v Kappadokii král Ariaráthés IV. Eusebés (vládl od roku 220, tj. 56 let). Nástupcem se stal jeho syn Mithridátés s trůnním jménem Ariaráthés V. Eusebés Filopatór I. (vládl do roku 130). Smlouva o přátelství se S. P. Q. R. byla okamžitě obnovena. • Kappadocké události lze datovat o rok později.

Král Antiochos IV. Theos Epifanés Níkéforos (asi 50), který byl na tažení v horních satrapiích proti Parthům (srov. rok 166 a následující) a který měl celý život zdravotní potíže, zemřel někdy v měsíci kislímu/dle babylónského kalendáře mezi 20. listopadem a 18. prosincem na souchotiny v městě Tabai či Gabai v Gabiéně (dnešní Isfahán v IR). Orientálci byla jeho smrt vykládána jako trest za vylupování chrámů v Palaistíně a v horních satrapiích (údajně neúspěšný pokus o získání tributu od chrámové občiny Artemidy-Anaítidy/Nanáj v Súsách v Elymáidě rok předtím s penězi a arsenálem z dob Alexandra Velikého). Epifanés vládl od roku 175, o jeho velkorysosti viz rok 173. O vyloupení chrámu Seleukovci viz rok 187.

Krátce před svou smrtí přenesl na svého přítele Filippa (filos/přítel, důvěrník, byla dvorní makedonská hodnost) „říšské klenoty“, tj. prsten a diadéma a učinil ho poručníkem svého devítiletého syna Eupatora. Při návratu armády z anabase do Syrie došlo k boji mezi kandidáty na poručnictví. V bitvě s Epifanovým kancléřem Lýsiou, který byl v Syrii před tažením ponechán k rukám mladého spoluvládce, byl Filippos poražen a musel uprchnout (srov. následující roky). Lýsiás se tedy stal poručníkem mladého Antiocha V. Eupatora(c. 9; vládl nominálně do roku 162). Mezi členy poručnické rady ještě patřili Hérákleidés a Tímarchos, viz o nich rok 162sq.

Seleukovci Démétriovi (I.) a jeho sestře a manželce Láodiké V., vdově po makedonském králi Perseovi (viz rok 165), se v Římě narodil syn Antiochos, pozdější král Antiochos VII. Euergetés Sótér, lidově Sidétés, tj. „ze města Sidé, Sidétský“.

Zřejmě již tohoto roku se osamostatnil stratégos Kommágény Ptolemaios, nástupce nebo syn (?) Oronta II. (srov. rok 205 a viz rok následující).

V Palaistíně porazil Iúdás seleukovské vojáky vedené Tímotheem v bitvě v Idúmaji. Do Palaistíny se pak koncem roku nebo až roku následujícího, vzhledem k datu úmrtí Epifana, viz zde výše, vypravil s armádou regent Lýsiás. Uzavřel s Iúdou Makkabi mír, podle něhož byl zrušen výnos krále Epifana o hellénských bohoslužbách v Jerúsalému a byly Seleukovci uznány bohoslužby židovské. O osudu Antiocheie, jerúsalémské pole, není známo nic; viz rok 177. Povstalci slíbili složit zbraně a Meneláos, muž, který si koupil od Antiocha Epifana úřad, byl opět uznán veleknězem: zde zapůsobili i Římané. Srov. roky 168 a 166 a rok následující.

V Egyptě vypukly v celkově napjaté situaci (srov. předešlý rok) nové neshody mezi ptolemaiovskými královskými sourozenci, které pak trvaly po celý jejich život: boje o moc jim totiž vydržely až do smrti. Ptolemaios VII. Euergetés II., všeobecně jmenovaný Fyskón/Tlouštík, neboť takovou figuru i měl, viz v indexu s. v. kuchyně, vypudil v říjnu svého staršího bratra Filométora I. a vládl podruhé se svou sestrou Kleopatrou II. Filométór jako Theoi Filométores III. (druhá vláda trvala od října t. r. do května roku 163; první vláda Bohů milujících matku III. byla v letech 170 až 169).

Ptolemaios VI. Filométór I. utekl do Říma, kam přijel jako poutník v chudém oděvu a na oslu: submisivnost hellénistických vladařů vůči Rómě postihla po Pydně i Ptolemaiovce (srov. už rok 167). V Římě se ho ujal Démétrios (I.) Syrský, který ho podpořil finančně a politickými kontakty. Filométór I. získal podporu senátu a v zimě se vydal na Kypros. Mezitím v Alexandreji Euergetés II. vystupoval bezohledně a krutě a mezi Hellény vůči němu zavládla velká nespokojenost.

Někdy v letech 164 až 161 se stal scholarchem nové Akadémie po Hégésinúovi z Pergama (srov. rok 241) Karneadés z Kýrény (ročník 214). Byl jejím desátým scholarchem (až do roku 137).

Pokračovaly boje Římanů s Ligury (srov. rok 154)Korsy (srov. rok 171 a rok 163) a Lúsítánci (srov. roky 168, 154 a 147); nic bližšího o válkách není známo. Narodil se Ti. Sempronius Gracchus, budoucí reformátor (zavražděn roku 133; srov. rok 181).

************************************************************

163.

Ol. 154, 2

149 SE

85 AE

(Erastos)

a. u. c. 591

Ti. Sempronius Gracchus II. a M’. Iuventius Thalna

************************************************************

V Makedonii na pellské akropoli Fakos, nedávno ještě královském hradu na ostrohu obklopeném mokřinami a jezerem spojeným tehdy ještě s mořem, povraždil jistý Dámasippos synedry Třetí meridy (tj. 3. makedonské republiky, jejímž sídelním městem byla Pella; srov. rok 168). Kolik obětí atentát měl a kolik mužů měl k disposici, nevíme, stejně jako neznáme jeho cíle. Skutek to asi nebyl protiřímský, spíše naopak, viz rok následující. Dámasippos mohl patřit k aristokratům, jimž se vyhnula deportace do Itálie, a možná odmítal "démokratisaci" autonomní makedonské politiky. Přes Helladu, rhodskou Peraiu a Kypr uprchl s rodinou do Kýrény, kde již tehdy vládl král Euergetés II. (viz níže a rok následující). Vnitřní nepokoje v Makedonii ale pokračovaly dál, o jejich rázu a rozsahu můžeme jen spekulovat (srov. rok 152 a 151)

V Albě Fucentě zemřel adoptivní syn Perseův Filippos, zřejmě jeho vlastní bratr a tudíž syn Filippa V. (srov. roky 212, 179 a 165).

Roku 163/162 přišel do Athén kartháginský filosof Asdrúbás alias Kleitomachos (srov. rok 137).

V Mesopotamii vybojovali v měsíci tašrítu/sedmý babylónský; 10. října - 8. listopadu v Babylónu bitvu občané hellénské části města/polítai-pulité, kteří se tu usadili za Antiocha IV., se satrapou n. epistatem krále/šaknu ša šarri jménem Ardaja, a s domorodci. V Babylóni a v Borsippách propukly nepokoje, které snad skončili návratem civilistů do měst 17. října; bližšího o událostech a jak souvisely se změnou na trůnu nevíme nic. 

V Palaistíně Iúdás Makkabi nanovo loupil (podle jiné, méně liberální terminologie: obnovil národně osvobozenecký boj) a velekněz Meneláos musel znovu uprchnout z Jerúsaléma. Následovalo velké tažení Makkabajských celou Iúdaiou a Idúmaiou. V Iúdaji u vesnice Marisa však byli poraženi seleukovským stratégem Gorgiou. Iúdás se obrátil proti Jerúsalému, který znovu obsadil (srov. rok 165) a znovu oblehl seleukovskou posádku na Akře.

Proti Jerúsalému se vypravil s jádrem syrského vojska regent Lýsiás, tentokrát i s králem Antiochem Eupatorem. Ale ani oni proti Židům neuspěli a byli pod Iúdou Makkabajským u Béthsúry/Bejt Zur n. Bejt Cur poraženiEleazar, jeden z Iúdových bratrů, v bitvě padl, zalehnut údajně slonem, kterého poranil propíchnutím břicha, protože se mylně domníval, že na něm sedí král Eupatór. • Bylo to z posledních bojových nasazení slonů v hellénském světě, srov. rok 190 a zde níže, ale též občanskou válku syrskou za ptolemaiovské intervence roku 145.

Velekněze Meneláa (ve funkci od roku 170), který se k nim do Syrie uchýlil, dal Lýsiás internovat v Beroji, kde byl napřesrok popraven ve věži plné popela, do něhož byl shůry vhozen: obě válčící strany se shodly, že on je hlavní brzdou míru (viz další případy takové popravy v indexu s. v. poprava). Lýsiás určil za Meneláova nástupce Alkima či Iakeima/hebr. Eljaqum z kněžského klanu Aarónovců (Aharón, starší bratr proroka Mošého). Alkimos vydržel veleknězem do roku 159.

Při návratu seleukovské armády, která se s králem Antiochem IV. účastnila jeho anabase, odmítl její velitel Filippos, důvěrník krále Epifana (viz rok 164) uznat samozvanou usurpaci Lýsiovu. Lýsiás proto musel rychle obnovit s Makkabajskými mír, potvrzující dohody z roku 164. Velekněz a filhellén Alkimos zůstal v úřadě, ale Iúdás byl nadále nejsilnější v zemi.

Filippos se v Syrii nedokázal proti jádru seleukovské armády udržet, a tak uprchl do Egypta (nebo byl dopaden a popraven; o jeho osudu není dále nic známo). Zároveň zmenšil Lýsiás velkou plochu satrapie Koilé Syrie a Foiníkie (stále v rozsahu, jak ji Seleukovci přejali v roce 200 od Ptolemaiovců) o území mezi Ptolemáidou a egyptskými hranicemi (dávný kraj Filistínů). Stratégem nového administrativního celku byl jmenován Hégemonidés. 

Makkabajská revoluce nyní získala tu nejvyšší podporu, jaké se jí mohlo dostat. Na podzim totiž dorazil do Antiocheie nad Orontem konsulár Cn. Octavius v čele senátní komise, cestující od předešlého roku po Makedonii a Anatolii. Římané zjistili povážlivý vzrůst vojenské moci Seleukovců a pod záminkou, že se jedná o porušení podmínek apamejského diktátu z roku 188, dali zapálit válečné lodi v přístavu a podřezat šlachy bojovým slonům. • Sloni byli v seleukovských službách nepřetržitě od roku 304 a tito zchromlí indičtí sloni byli zároveň jedni z posledních válečných slonů hellénistického starověku vůbec (srov. rok 303, rok 190 u Eumena Sótéra a rok 144).

Hellénskou populaci Syrie akce roztrpčila a došlo k pozdvižení: jistý Leptinés zavraždil v gymnasiu Láodikeje na Moři hlavu senátorské komise Cn. Octavia, cos. 165 (roku 168 se mu vzdal král Perseus, viz tam). Řečník a grammatik Ísokratés se k atentátu přihlásil a inicioval lidové povstání (kuriosní osudy obou viz rok 160). O strašlivém důsledku atentátu pro říši a jeho schvalování viz rok následující a rok 153, kdy se rozvrat v seleukovské dynastii jasně odhalil. 

Během něho byla v Antiocheji mimo jiné zavražděna dcera Antiocha Velikého Antiochis II., vdova po Ariaráthovi IV., jež se po manželově smrti vrátila do vlasti: se svou dcerou byla zabita na rozkaz Lýsiův (srov. o královně roku 172). Ariaráthés V. získal na Lýsiovi matčiny ostatky a pochoval je vedle otcových. • Víme pouze o jedné dceři královny Antiochidy II., o Stratoníké IV. Ta však byla roku 188 provdána za Eumena Sótéra a později za jeho bratra Attala Filadelfa; snad měla Antiochis II. ještě jednu stejnojmennou dceru, Stratoníké V.?

V téže době si vzal život Ptolemaios Makrón, stratégos Koilé Syrie, kdysi ptolemaiovský stratégos Kypru (srov. rok 168). Nástupcem ve zmenšené stratégii (viz výše) se stal Prótarchos.

Ptolemaios, bývalý seleukovský stratégos Kommágény (viz předešlý rok) vpadl do Kappadokie, do jejího kraje Meliténé. Odtud byl králem Kappadoků Ariaráthem V. vyhnán. Ve své Kommágéně se však udržel a ke konci vlády si dokonce přivlastnil královský titul (vládl asi do roku 130).

Pravděpodobně v téže době skončily poslední mocenské vazby Armenie a jejích dynastů na Seleukovce.

Ptolemaios VI. Filométór I., který se s římskou podporou dostal na Kypros (viz předcházející rok), se v květnu (před 29.) vrátil do Alexandreie, kde již mezitím vypuklo povstání měšťanů proti jeho bratrovi Euergetovi II. Na římskou přímluvu ušetřil Filométór I. bratrův život a uvolnil mu jako samostatné království Kýrénu s Libyí. Ptolemaios VII. Euergetés II. odešel do Kýrény, kde vládl do Filométorovy smrti roku 145. 

V Alexandreji pak až do roku 145 spoluvládli podruhé Theoi Filométores I., Bohové milující matku I. (první vláda v letech 176 až 170), čili sourozenci a manželé Filométór I. s Kleopatrou II. 19. dne měsíce epeif či epifi, tj. 17. srpna, vydali Filométores I. dekret o amnestii.

Na konci tohoto nebo na začátku následujícího roku se Filométorům I. narodil syn Ptolemaios Eupatór. Novodobá historiografie mu nepřidělila dynastické číslo, třebaže s rodiči nominálně spoluvládl a byl králem na Kypru v letech 153 až 150.

Konsul Iuventius Thalna, vlivný římský politik, pacifikoval na Korsice po dlouhé válce, viz rok předešlý, vzbouřence, za což se mu dostalo senátní pocty. Během obětování nastala prý na ostrově tma, konsul rozradostněn po přečtení zprávy z Říma před obětní pánví zkolaboval a zemřel. Narodil se M. Aemilius Scaurus, politik a řečník, cos. roku 115 a cens. roku 109. Zemřel roku 89.

************************************************************

162.

Ol. 154, 3

150 SE

86 AE

(Poseidónios)

a. u. c. 592

P. Cornelius Scipio Nasica (Corculum) a C. Marcius Figulus I.

P. Cornelius Lentulus a Cn. Domitius Ahenobarbus

************************************************************

Třebaže seleukovský regent Lýsiás ihned poslal do Říma s omluvou za vraždu Cn. Octavia (viz předešlý rok), senát využil události bez zaváhání: s pomocí svého přítele a Filométorova vyslance Menylla z Alaband a dalších oddaných Hellénů, mimo jiné Polybia Megalopolského, se Démétriovi (I.), synovi Seleuka IV. Filopatora, „podařilo“ uprchnout z římské internace, kde byl od dětských dnů jako rukojmí svého otce (od roku 187, viz). O vyslání do Syrie, aby mohl uplatňovat svůj nárok na trůn, žádal senát už před rokem, ale oficiální stanovisko senátorů bylo tehdy i nyní záporné: lépe se jim manipulovalo dětským vládcem s regentem než s králem dospělým a rovněž odmítli Démétriův požadavek, aby už po splnění všech mírových podmínek konečně přestal být rukojmím. 

Pod záminkou lovu unikl s několika přáteli k moři, přes Ostii pokračoval karthaginskou lodí do Lykie, odkud poslal senátu vysvětlující dopis, že nemá nic proti chlapci Antiochovi Eupatorovi, ale proti Lýsiovi. Z Lykie plul do Tripole ve Foiníkii, kde najal žoldnéře, z jakých zdrojů, nevíme, a s nimi postupoval na Apameiu Syrskou, kterou obsadil. Podle jedné pramenné verse se mu Lýsiás s mladým Antiochem vzdali a Démétrios je dal zavraždit. Podle jiné na podzim došlo v královském seleukovském vojsku k puči, v němž byl regent Lýsiás s králem Antiochem V. Eupatorem (asi 10) vojáky zavražděn; vůdce rebelie neznáme. Poslední známé datum vlády nezletilého Antiocha Eupatora je z Babylónie ze 17. tašrítu/16. října.

Hérákleidés, který byl u dvora v Antiocheji, unikl s rodinou Antiocha IV. Epifana, z níž známe vdovu a Epifanovu sestru, královnu Láodiku IV., která již byla vdovou ale i sestrou králů Antiocha a Seleuka Filopatora, dvou starších synů Antiocha Velikého, a její a Epifanovu dceru Láodiku VI., která se později, někdy po roce 150, stala manželkou krále Mithridáta Euergeta jako královna Láodiké II. Pontská a byla matkou pověstného Mithridáta Eupatora. O osudu Hérákleida viz rok následující a 153. 

Někdy v této době, po smrti Antiocha Eupatora, byl Démétrios I. Sótér (c. 25) všeobecně v Syrii uznán za krále a provolán rovněž vojskem (vládl do roku 150; přízviskem Sótér/Spasitel, ho oslovili „Babylónci“, tj. obyvatelé Seleukeje na Tigridu, viz rok následující). • Král Ariaráthés V. Kappadocký se zasnoubil a později oženil s druhou Démétriovou sestrou Láodikou Nýsou. Se starší Láodiké V., vdovou po králi Perseovi, byl Démétrios I. ženat již asi od roku 164 z Říma (viz tam)

Známá fakta však lze vykládat i tak, že se jedná o jednu a tutéž Láodiku V., která v kappadockém prostředí přijala trůnní jméno Nýsa.

V Sóféné, tj. v Západní Armenii, vypukly po smrti místního dynasty Mithridáta (vládl zde od roku 181 a mohl by být identický s jedním ze synů Antiocha Velikého, srov. rok 197) spory o nástupnictví mezi dvěma uchazeči: Mithrobúzánés se utekl k Ariaráthovi V., druhý, nám neznámý, k Artaxiovi. Artaxiás a Ariaráthés se ale dohodli na Mithrobúzánovi, kterého v Sóféně inthronisoval Ariaráthés. Doba Mithrobúzánovy vlády není známa, stejně jako osud odstaveného soka. 

Poté mizí ze známých dějin arménský dynasta Artaxiás, který byl od roku 205 seleukovským stratégem a od roku 189 vládcem nad velkou částí Armenie. Jeho nástupce známe jen numismaticky, tzn. z mincovní ražby: Morfilig vládl do roku asi 148 (?). • Všichni tito dynastové rozšiřovali své domény a dali základ moci pozdější tigránovské Armenie.

• 

Likvidací syna Antiocha IV. jeho strýcem Démétriem I. vypukla mezi Seleukovci dynastická válka vlekoucí se do konce jejich říše. Její tři fáze spočívaly v hlavní dějové linii na dědictví konfliktu sourozenců Seleuka IV. a Antiocha IV., synů Římany deklasovaného Antiocha III., viz roky 187 a 175, averse přecházely z otců na syny až k pravnukům. 

• V první fázi stáli synové a vnuci Seleuka IV. (Antiochos), Démétrios I., Démétrios II. a Antiochos VII. proti synům (a asi též samozvancům) Antiochovi V., Alexandrovi I. a Antiochovi VI.; tato část války o seleukovské nástupnictví skončila roku 125 smrtí Démétria II., viz tam. 

• Pokračovaly boje druhé sebezničující fáze, války mezi potomky Démétria II. Seleukem V. a Antiochem VIII. se stranou Antiocha VII., s (usurpátorem) Alexandrem II. a s Antiochem IX., synem Antiocha VIII. Tato fáze skončila roku 96 smrtí Antiocha VIII.

• Závěrečný chaos navazoval na předešlé vztahy, z níž vzešly války mezi dětmi Antiocha VIII. Seleukem VI., Antiochem XI., Filippem I., Démétriem III., Antiochem XII. a Filippem II. s dětmi Antiocha IX. Antiochem X a Antiochem XIII. Viz seleukovské finále roku 64sq.  

• 

Král Ptolemaios VII. Euergetés II. nebyl se svým podílem z dělení říše (viz předešlý rok) spokojen a požadoval na Filométorech I. ještě Kypros. Odebral se tedy do Říma, kde mimo jiné uzavřel tajný testament, jímž po jeho smrti připadne Kýréné římskému lidu. Závěť byla zveřejněna až roku 156 (viz tam). Senát vyslal komisi, která měla přiřknout Kypr Euergetovi II. O dalších královských závětech viz rok 133.

Aby toho však dosáhl i prakticky, začal Euergetés II. na Krétě sbírat vojsko, jehož velitelem se stal Dámasippos z makedonské Pelly (srov. rok 163). Výprava na Kypr se uskutečnila až roku 158 (viz tam). Na naléhání Euergetových poslů zrušil v Římě senát přátelskou smlouvu s jeho bratrem Filométorem, vládcem v Alexandreji, a jeho vyslance Menylla z Alaband z Města vypověděli. K urovnání bratrských sporu poslal předtím senát Cn. Cornelia Merulu, který Euergeta s Dámasippem doprovázel na Krétu, a do Alexandreie T. Manlia Torquata, cos. 165. • Že Římané nežádali Dámasippovo vydání a nechali ho v Euergetových rukách potvrzuje, že jeho loňský atentát v Pelle jim nebyl proti srsti; o dalším osudu Dámasippově není nic známo. 

************************************************************

161.

Ol. 154, 4

151 SE

87 AE

(Aristolás)

a. u. c. 593

M. Valerius Messalla a C. Fannius Strabo

************************************************************

Ariaráthés V. Eusebés Filopatór I., král Kappadoků, vypověděl na přání Římanů přátelství s králem Démétriem I. (srov. příbuzenské vztahy z předcházejícího roku) a ukončil svou válku s galatskými Trokmy (vedena od roku 165).

Pravděpodobně na začátku roku se satrapa Médie Tímarchos, k němuž po Lýsiově a Eupatorově smrti přišel i jeho bratr Hérákleidés, oba rodem z Mílétu, postavil proti králi Démétriovi. Tímarchos si v sídelním městě horních satrapií, v Seleukeji nad Tigridem, položil na hlavu diadéma (provolal se králem Hellénů, Médů nebo Babylónců?)Jeho usurpace byla velmi krátká a skončila střetnutím u Zeugmatu, kde byl Tímarchos poražen, zajat a popraven. Jeho bratr, který se hned po usurpaci vydal do Říma žádat o uznání Tímarcha králem, byl právě v Římě a dosáhl svého. Vrátit se již nestačil a jeho zpráva o uznání dorazila na bojiště až po bitvě; o jeho činnosti viz dále rok 153.

Tímarchos vládl onu krátkou dobu v seleukovských horních satrapiích krutě. Občané Seleukeie nad Tigridem udělili králi Démétriovi I. jako dík za osvobození přízvisko Sótér (srov. obdobu s Antiochem Sótérem za osvobození Mílétu). • Tímarchos a Hérákleidés byli pravděpodobně potomci onoho mílétského tyranna Tímarcha z Aitólie (srov. roky 261 a 255).

Začátkem roku jmenoval Démétrios I. novým stratégem v Iúdaji Níkánóra, a to jen na přechodnou dobu. Níkánór byl původně v seleukovské armádě velitelem oddílu slonů/elefantarchés. Velitelem vojska v Peraji/dnešní Transjordánii byl jmenován frúrarchos Bakchidés. Níkánór uzavřel příměří s Iúdou (vlastně proti zájmům Alkimovým) a oba židovští předáci i se seleukovským oddílem pak žili v Jerúsalému. 

Velekněz Alkimos si však u krále Démétria stěžoval na Níkánorovu laxnost a Iúdás musel v obavách z Jerúsaléma uprchnout. V bitvě u Kafar salama/Kafarsalama Níkánór Iúdu porazil a ten prchl do jerúsalémské pevnosti. Níkánór se vrátil do Jerúsaléma a obětoval po hellénském způsobu na kopci Sión. Dne 13. addaru/toho roku 27. března byli Seleukovci v bitvě u Adasy/Chadaša u Béthóron, Béth Hóron/Bejt Choron v Iúdaji poraženi, když stratégos Níkánór v boji padl. Iúdás se vrátil do Jerúsaléma s hlavou Níkánorovou, jíž vyřízl jazyk, a s jeho pravou rukou. • Rok bitvy u Adasy závisí od toho, kdy jmenoval Démétrios Sótér Níkánora stratégem pro Iúdaiu. Jestliže to bylo v roce 162, pak by bitva patřila sem, jestliže to však bylo až roku 161, pak se bitva odehrála až na jaře následujícího roku, tj. roku 160.

Iúdás poslal do Říma vyslance, které vedli hellénisovaní Židé Eupolemos a Iásón. U senátu snadno dosáhli uznání statutu spřáteleného národa. • Eupolemos byl mimo jiné autorem (/?) nezachovaných propagačních spisů o židovské minulosti v řečtině, též díla O králích Iúdaie, Peri tón en té Iúdaiá basileón.

V Kýréně vypuklo povstání Kýrénských a Berberů proti králi Euergetovi II., k němuž se připojil i stratégos Ptolemaios alias Sympetésis, kterého tu mladší z panujících a rozhádaných Ptolemaiovců nechal jako místokrále v době, kdy byl v Římě. Euergetovi II., který na Krétě najal oddíl tisícovky žoldnéřů, viz rok předešlý, se přes počáteční porážku v poli povstaleckou armádou o osmi tisících pěšácích a pěti stech jezdců podařilo povstalce přemoci.

V Římě byl přijat další zákon o výši životních nákladů a proti luxusu (lex Fannia sumptuaria), navržený cos. t. r., srov. rok 182. Jedním z jeho opatření byl zákaz dovozu zahraničních vín, tedy nejenom hellénských. Roční výdaje za uzené maso a zeleninu nesmějí překročit patnáct talentů a nákup potravin na trhu nesmí překročit denně 2,5 drachmy (tj. dénáriů). Na hostinu se nesmělo vynaložit více než sto assů. Hlava rodiny nesmí živit více než tři lidi mimo své služebnictvo, o svátcích pět. Roku 143 lex Didia rozšiřovala platnost Fanniova zákona na celou Itálii. Didiův zákon zavedl, že trestům od nyní podléhali nejenom ti, kteří hostiny pořádali, ale též ti, kdo se jich účastnili. 

Obdobná nařízení proti marnotratnosti, luxusu, hasardu apod. následovaly roku 115 zákonem P. Licinia Crassa Diva, děda triumvirova. Lex Licinia občanům povoloval o kalendách, nonách a o tržních dnech hodovat za třicet assů a nakoupit nejvýše tři libry sušeného masa nebo slanečnů a jednu libru plodin vzašlých z půdy a stromů. Viz dále rok 81 a více o nákladech v indexu s. v. hostiny. • Census vykázal 328 317 občanů.

Z Říma byli z nařízení senátu vypovězeni praetorem M. Pomponiem všichni filosofové a učitelé filosofie, "uti Romae ne essent philosophi et rhetores".  V pronásledování liberálních názorů římští konservativisté nikdy neuspěli, až jim to nakonec zatrhli vlastními zákazy monotheisté.

Hunský vládce/šan-jü Lao-šan, u moci od roku 174, zemřel. O jeho válkách s Chany viz rok 177. Novým šan-jüem Hunů se stal jeho syn Gunčen, čín. Ťün-čchen/Jun Chen (do roku 127). Po většinu vlády se Číňané drželi politiky che-čchin/heqin čili míru s nomády za tribut a princezny, viz rok 200. Gunčen profitoval z dědictví po otci, jehož poučil o správě říše, o vybírání tributu, psaní a vedení knih poučil čínský eunuch Jüe/Yue. Roku 158 vpadlo šedesát tisíc Hunů do dvou čínských provincií, loupili a stáhli se dříve, než se proti nim do pole postavila po několika měsících čínská hotovost. 

************************************************************

160.

Ol. 155, 1

Leónidás z Rhodu (podruhé)

152 SE

88 AE

(Tychandros)

a. u. c. 594

L. Anicius Gallus a M. Cornelius Cethegus

************************************************************

Kolem tohoto roku požádali Achájové o propuštění několika předních rukojmí, např. Polybia z Megalopole a Stratia z Tritaie: nebyli oslyšeni.

Kolem roku 160 zemřel v Bosporské říši král Pairisadés IV. Filométór (vládl přibližně od roku po 175). Následovala krátká společná vláda jeho synů Spartoka V. a Leukóna II. Spartokos však byl bratrem zavražděn, protože udržoval nemanželský styk s Leukónovou ženou Alkathoé. Leukón II. vládl do asi roku 150. Během své vlády provedl v říši mincovní reformu (známe jen měděnou ražbu).

V kavkazské Ibérii zemřel po dlouhé vládě Sauromakés I. (od roku 235). Neměl mužského potomka, ale dceru, kterou provdal za Meribana. Zetě adoptoval a učinil svým nástupcem: Meribanés I., Mirvan I./Mirian I. vládl do 110.  Oženil se pravděpodobně s dcerou armenského krále Artavasda I.

Ze Syrie s vyslanci Démétriovými v čele s Ménocharem, kteří měli v Římě uchlácholit hněv senátu za události roku 163 (viz tam), dorazilo do Města deset tisíc seleukovských zlatých statérů "bolestného" v podobě věnce. Misi dobrovolně doprovázeli i atentátník Leptinés, který zavraždil Cn. Octavia, viz rok 163, a v poutech Ísokratés Kritikos, hlasatel protiřímské politiky a kdysi chvástavý řečník pohrdající svými posluchači, nyní pomatený a tělesně sešlý až budil v Římě soucit. Sebevědomý Leptinés, který senátorům předestřel svou nevinu a věštil, že nebude potrestán, měl pravdu: byl Římany osvobozen, vzácný to úkaz, a král Démétrios I. Sótér po válce s Tímarchem byl senátem nyní tolerován S. P. Q. R., třebaže nové smlouvy o přátelství se mu nedostalo. Démétrios se během své vlády vypracoval k zásluze o místo na seznamu opileckých hellénských monarchů. 

V měsíci nisannu, toho roku mezi 13. dubnem až 12. květnem, vtáhl do Iúdaie v čele seleukovského vojska stratégos Bakchidés (srov. rok 165) a dobyl Jerúsalém. Iúdás uprchl a v bitvě u Béth Zacharía či Bézethy u Laisy/Elasy byli Židé poraženi a Iúdás Makkabi, vůdce hnutí od roku 166, padl. O mírových podmínkách Bakchidových s Hasmónaji viz rok následující. Několik dní po bitvě zajali Arabové jeho bratra Ióanna, kterého poslal před bitvou k nabatejským Arabům. Iónathan Apfús pak v rodině Hasmónajů převzal velení. Vůdcem Makkabajských byl Iónathan do roku 143. Zajatého Ióanna Gaddiho Arabové, jindy spojenci Makkabajských, zavraždili. Za to ve vendettě později Makkabajští povraždili arabskou svatbu se čtyřmi sty účastníky včetně žen a dětí.

V Jerúsalému se stal zase nejsilnějším mužem velekněz Alkimos; formálně, neboť raněn mrtvicí přišel o řeč, viz rok následující. Bakchidés sice Iónathanův oddíl obklíčil, ale nový vůdce povstalců unikl. • Část schismatických Židů vedených Oniou IV., synem Oniy III. (srov. rok 173) odešla z Palaistíny do Egypta. V Leontopoli vybudovali osadu a Jahwemu další chrám, údajně na místě opuštěného svatostánku bohyně Hathór, nebo jeho přestavbou. Chrám si získal mezi Židy věhlas a byl za římského císaře Vespasiana roku 71 n. l., rok po zničení jerúsalémského chrámu, viz tam, úředně uzavřen.

Kolem téhož roku se narodil Filón z Lárissy, filosof nové Akadémie, od roku 110 nástupce svého učitele Kleitomacha Kartháginského; od roku 88 působil v Římě, kde (?) kolem roku 80 zemřel. V téže době zemřel Polemón z Ília zvaný Periégétés (narozen kolem roku 220).

Kolem roku 160 byli Tocharové, čín. Jüe-č', zahnáni od jezera Issyk-kul a obsadili Sogdiánu, srov. rok 177. Sakaraukové se zmocnili země na jih od Kašmíru, která byla až dosud v moci Eukratida I. (srov. rok 171, 170 a 165).

Kolem roku 160 se stali po válce s Qatabánem hegemony v oblasti dnešního Jemenu arabští Sabajové. Sabajové obsadili a kontrolovali území Ausániů a Mínajů. Období let 160 až asi 130 je obdobím vrcholu moci Sabajů (srov. rok 109, event. 225). Kolonie jihoarabských Mínajů v Dédánu (Daidán), dnešní Cheraibé v severním Hidžázu (severně od Dédánu ležela druhá obchodní kolonie al-Hidžr), přišla o svou moc a v Dédánu se etablovala domácí královská dynastie (mj. přejala nové písmo ze sousední oásy Taima).

Někdy kolem téhož roku rozhodl římský senát o třicetiletém sporu mezi Masinissou a Kartháginci ve prospěch numidského krále: od roku 182 (srov. 174 a 172) šlo o jakousi část úrodné přímořské oblasti zvané Emporia/"Trhy, Obchodní střediska". Navrh museli Púnové zaplatit Numidovi pět set talentů náhrady uniklého zisku z území po dobu soudu. V Karthágu se partaje dělily podle vztahu k Masinissovi. Ty, kteří byli pro spolupráci s ním, vedl Hannibal zvaný Špaček/Psár, prořímskou stranu Hannón zvaný Veliký/ho Megás a "démokraty", tedy asi protiestablishmentovou lidovou stranu Karthalón s Hamilkarem zvaným Samnita. Karthalón, velitel žoldnéřů a spojenců, na sporném území napadl nomády poddané Masinissovi, což vedlo k nové stížnosti do Říma a k rozhodnutí Římanů. 

Stárnoucí Masinissa však nedal pokoj. Stupňoval své nároky a vzápětí vypukl nový spor o Velká pole/Megala pedia, tedy asi o kraj kolem řeky Bagradu, a o oblast s padesáti obcemi kolem města poblíž Velkých polí jménem Tusca/řec. Tyska, asi Thugga, na západních hranicích púnských hranic. Viz dále roky 156 a 153. 

V Itálii konsul M. Cornelius Cethegus dal vysušit Pomptinské bažiny, paludes Pomptinae.