1249-1200

 

************************************************************

1249. - 1240.

1243:

V Babylónu skončila vláda Šagarakti-Šuriaše (od 1256). Nástupcem byl Kaštiliaš IV. (do 1235).

1245 možný rok smrti krále Aššuru Šulmán-ašaréda I. (srov. 1275 a 1235).

c. 1245

V Elamu po Untaš-Napirišovi (od 1266) následuje na „federálním“ trůnu Unpatar-Napiriša/Unpachaš-Napiriša (do c. 1243; nebyl synem předchůdce, ale Pachir-Iššana, tedy strýcem zemřelého, srov. rok 1298). Po jeho brzké smrti (vysoké stáří, revolta?) na trůn usedl syn Untaš-Napiriše s Napir-Asuou Kidin-Chutran (Kidin-Chudurudiš; do c. 1222). Vyplenil dolní Mesopotamii, dobyl Nippur a Isin, vyraboval chrám lokálního boha Ištarána a jeho manželky Šarrat Déri É-dim-gal-kalam-ma a obyvatelstvo zmasakroval, viz zde níže. Manželkou Kidin-Chutrana byla dcera [x]-Duniaše Kassitského a jejich synem byl Napiriša-chundaš (?). 

Následovalo assyrské protitažení a země opět získána zpět: elamský vpád se odehrál po obsazení Babylónu Assyřany, po roku 1235.

1245: Mezi Israélity vládl tři roky Abimelech, syn Gedeonův. Po něm měl největší slovo na 22 let jistý Thola.

V Helladě se podle dávných chronografů roku 1240 údajně konala válka Lapithů s Kentaury. 

************************************************************

1239. - 1230.

1237:

V Egyptě zemřel v srpnu 67. svého vládního roku ve věku devadesáti let Ramesse II. (od 1304). Po Pepim I. ze Šesté dynastie to byla druhá nejdelší vláda Egypta. Novým králem se stal jeho třináctý syn Merneptah/Merenptah I. a vládl jako Ba-en-Re-meri-Amun, popř. Ba-en-Re-meri-Amun-meri-nečeru, prostě Ba-en-Re. Horovského jména byl Ka-nacht-cha-em-maat, plným osobním Meri-en-Ptah-hetep-her-maat, do 1223; podle jiné datace c. 1212/1211-1202/1201). Bylo mu tehdy přes padesát, snad šedesát; o jeho sourozencích viz rok 1304.

Ženat byl se svými sestrami Isetnofretou a Tachatou (I.) a pravděpodobně s ní měl syny Seti-Merenptaha (alias Seti II.?) a Amenmessea. Druhého roku vlády poslal do země na západu Anatolie PDS/Pitašša, hell. Pédasy v Kárii, cestou přes Mukiš a Uru v Kilikii obilí, neboť země hladověla. V předminulé generaci patřili její obyvatelé do tábora chetitského, srov. rok 1300. 

1233, v jeho pátém roce, vypukla tzv. velká migrace (srov. rok 1303). Koalice mořských národů (eg. název) s Libyjci (Libu, Mešweš a Qeheq/Kehek), Šerden, Šekleš, Lukka, Turša/Tereš a Aqiwaša/Eqweš (možná = ´Achaiwoí, ale byli obřezaní) pod velením libyjského knížete jménem Meri porazila kdesi mezi Kýrénou a Paraitoniem/dn. Marsá Matrúh Čeheny a obsadila s rodinami a dobytkem zčásti Deltu. Vzhledem k tomu, že národové táhli s celými rodinami a majetky, nebyla to výprava loupeživá, ale migrační: "válka libyjská". Viz dále rok 1200. V oblasti trval hlad, viz o něm zmínku v Libyi roku 1304. Jeho příčiny neznáme (přelidnění v částech Středomoří, války, klimatické proměny, nebo všechno dohromady, viz rok 1200?). Meri se svými lidmi dorazil až k pevnosti před Memfidou střeženou Medžaji. 

Egypťané porazili koalici nájezdníků a šestnácti tisíc Libyjců na neznámém místě jménem Per Irer před Héliopolí po šestihodinové bitvě invasorů král pobil několik tisíc: padlé počítali podle uřezaných přirození a většina z nich byla neobřezaných (část padlých nepřátel počítali Egypťané jako obvykle podle uřezaných rukou). Egypťané se zmocnili i dvanáct žen libyjských pohlavárů. Meri uprchl do Libye, kde byl svými sesazen a za vůdce byl zvolen jeho bratr. Král usadil tisíce zajatců s rodinami v Deltě a jejich potomci o několik staletí později otřesou egyptskými dějinami, viz rok 945 a xxii. a xxiii. dynastii. Merneptah se na své "israélské stéle" chlubil, že jeho jméno se bude mezi Libyji tradovat po generace. 

Ve stejné době obnovil Merneptahův Egypt kontrolu nad Chatti (severní Syrie), Kanaánem, Aškalonem, Janoamem a Israélem, Gezer se podařil dobýt zpět a obsadit peleštský Ašdod. Na tzv. israélské stéle v Thébách z pátého roku Merneptahovy vlády (1233) je jméno Israéle použito poprvé a naposledy v egyptských pramenech. Nápis praví, že "Israél/jsrjr je zdevastován, jeho sémě neexistuje"; srov. o případné souvislosti se zatměním slunce známém z Knihy Jozue a s israélským vůdcem Jehóšuou roku 1400. S Chetity ovšem platil stále mír z roku 1284. 

c. 1230:

V Ugaritu zemřel někdy v této době král Ammištamru II. (od c. 1270), nástupcem jeho syn Ibiránu (vládl do c. 1210; byl synem z jiné než amurrské ženy, viz rok 1250). Za něho rozhodoval spory kolem krádeží, násilností na obchodnících a pašování Tudchaliův syn Ini-Tešub vládnoucí v Karchemiši a po něm jeho syn Talmi-Tešub. Ugarit stál na chetitské straně ve válce s Tukulti-Ninurtou Assyrským, kdy spolu s Amurrem financoval chetitskou výzbroj a výstroj a oba státy proto vybíraly válečné daně. Přesto to neměl u dvora v Chattuši dobré, neboť byl kárán za to, že neplní protektorátní/lenní podmínky a že se nebyl v Chattuši představit novému panovníkovi, ani že neposlal povinný vojenský oddíl. Talmi-Tešub z Karchemiše Ibiránuovi napsal ostrý dopis, v němž mu sděluje, že Slunce, tedy chetitský král, navštíví Ugarit a přesvědčí se o bojeschopnosti ugaritských oddílů a vozové jízdy: "Slunce se nesmí rozlobit, je to otázka života a smrti!" Pichawalwiš, jeden z královských synů, napsal Ibiránuovi, že se král hodně zlobí, poněvadž se od nástupu ne trůn neukázal v Chattuši ani neposlal vyslance: "Takže ho pěkně rychle ke Slunci pošli, také mu pošli dary dohromady s presenty pro mne!" Viz dále rok 1210.   

1235:

V Babylónii byl král Kaštiliaš IV. poražen v poli Assyřanem Tukulti-Ninurtou I. a zajat v bitvě (srov. 1228). Assyřan prolomil hradby Babylónu, prohlásil se jeho králem/králem Šumeru a Akkadu a do roku 1228 zde vládl assyrský místodržitel, viz zde níže. Zda se Assyřané zmocnili též jihu Babylónie, nevíme. Nicméně Assyřan se tituloval též jako král Sippar, Tilmunu a Meluchchy, Horního a Dolního moře/Tâmtu elénítu u šupálítu. • V této době Horní moře n. "Moře na západu slunce/ša šulum šamši" zřejmě myšleno jezero Van, Dolním mořem n. "Mořem na východě slunce/ša sít šamši" jezero Urmia. Později Assyřané Horním mořem mysleli Středomoří (též "velké moře amurrské země/tâmtu rabítu ša mát Amurri"), Dolním Perský záliv (akk. označení variovala).  

1235:

V Aššuru zemřel Šulmán-ašaréd I. (od 1275), králem jeho syn Tukulti-Ninurta/Tukultí-Ninurta I. (do 1198). Z pátého roku jeho vlády pochází text zmiňující recept podle znění/ina pí mastičkářky n. parfemistky/muraqqítu jménem Tappútí-Bélet-ekallim n. Tappútí-Ninegal (dosl.: "Mé gildy je bohyně Paní paláce n. Paní paláce je mou pomocnicí"). Je to nejstarší zachovaný doklad takovéhoto ženského povolání, "první chemička dějin".  

K assyrské chronologii:

Pokud vládl Šulmán-ašaréd I. v letech 1275 - 1245, musela trvat vláda Tukulti-Ninurty I. 1245 - 1208. Roky válečných tažení by se podle toho musely posunout. V letech 1208 - 1204 podle této chronologie vládl Aššur-nádin-apla, 1204 - 1198 Aššur-nérári III., v letech 1198 - 1193 Enlil-kudurrí-usur a 1193 - 1180 Ninurta-apal-Ekur, následoval v letech 1180 - 1134 Aššur-dan I. Zde se opět oba chronologické systémy potkávají (viz Seznamy panovníků).

1235 válka Aššuru s Babylónem. Kaštiliaš, viz výše, vpadl do Assyrie (během změn na assyrském trůnu, nebo byl Tukulti-Ninurta s vojskem již mimo Mesopotamii v Nairi?). Po zničujícím vítězství Aššuru nad Babylónci byly Babylón a E-sag-íla důkladně vyloupeny, hradby města strženy a Mardukova socha, tedy symbol babylónské „státnosti“, dopravena do Aššuru (srov. rok 1134). Kaštiliaš byl lapen v bitvě, vítěz "šlápl na jeho vladařský krk jako na podnožku/ina qereb tamchári šâti Kaštiliašu, šar Kašší, qátí ikšud, kišád bélútíšu kíma galtapi ina šépíja akbus" a v poutech byl zajatec odveden do Aššuru (srov. podobný, pro Evropany jedinečný obraz, který postihl císaře P. Licinia Valeriana roku 259+). Na jednom ze svých nápisů assyrský král tvrdí, že na začátku své vlády odvedl "zpoza Eufrátu/ištu eberti Puratte", tedy ze Syrie, 28.800 Chetitů/Chattí (osm šárů) a usadil je v Assyrii; kam, nevíme. 

1234 se vypravil Tukulti-Ninurta I. proti Qutejům v oblasti tzv. zemí Nairi (Qutú; potomci Gutejů). Vyplenil a podrobil zemi Uqumanu/Qumánu, její král Abulê byl jat, ale po složení vasalské přísahy puštěn domů zpět k vládě. Vzdal se qutejský kraj Elchunia a o rok později se vzdaly země a knížectví Šarnida a Mechru. Assyřané Quteje ovládli a v regionu byl dlouho klid.

1233 Assyřané vyplenili a zničili churritské knížectví Katmuchu/Kadmuchu/Katmuchi ležící na severní hranici Assyrie. Poprvé se objevuje v historických textech jméno Nairi, později roku 1113 (srov. 1275).

1232 Tažení proti ostatním zemím Šubaru (Šubari, Subaru, Subartu = staroass. označení pro všechna churritská knížectví na Horním Tigridu): Papchi, Katmuchi, Bušše, Mumme, Alzi, (A)madani, Nichani, Alája, Tepurzi a Purukuzzi/Purulumzi.

Z nich Assyřané obsadili Purukuzzi, Alzi, Amadáni a Papchi a šubarské země obdržely assyrského guvernéra. Vůdce šubartských Churritů, kníže z Alzi Echli-Tešub, s dvorem a syny uprchl kamsi do Nairi.

Po dobytí zemí Šubari vpadl Tukulti-Ninurta I. do zemí Nairi. V bitvě kdesi hluboko na nairském teritoriu porazil spojenou armádu čyřiceti churritských knížat, z nichž se stali vasalové Aššura. Tukulti-Ninurta I. si pak dal titul „král zemí Nairi“.

Později se zmocnil Mári, Chany, Rapiqa, Arrapchy, pohoří Achlamu a vše připojil přímo pod svou správu. Tukulti-Ninurta I. byl oficiálně „králem Karduniaše (= Babylónu), Sumeru a Akkadu, Sippar, Tilmunu a Meluchchy“. Aššur se tak stal nejsilnější mocností mesopotanské oblasti. Vztahy s Chetity nebyly nepřátelské, viz však začátek jeho vlády.

Král dal Aššuru nový palác/ekallu eššetu E-lugal-umun-kurkurra a na Tigridu vybudoval zcela nové residenční město Kár Tukulti-Ninurta/"Tukulti-Ninurtův přístav", dn. lokalita Tulul al-'Aqar v IRQ. Město opatřil chrámovým komplexem Aššurovým se zikkurratem E-kur-me-šarra. Po jeho smrti se králové vrátili k Aššuru, ale město existovalo dál. 

 

1235 podle dolních údajů starověkých kronikářů spadá do toho roku odchod Israélitů z Egypta.

V egejském světě roku 1235 v Íliu/Wiluši po Láomedontovi začal vládnou Priamos. Roku 1234 v Athénách opustila dramatická Médeia, jeho třetí manželka, krále Aigea, který si rok na to vzal život (vládl od 1281). Jeho syn Théseus kraloval v Athénách a Attice do roku 1204. Roku 1233 též proběhla slavná výprava Sedmi proti Thébám (srov. roky 1510, 1450 a 1375). 

Rok předtím byl z Théb vyhnán král Oidipús, manžel své matky Iokasty n. Epikasty; následovala bratrovražedná válka jeho synů, staršího Eteoklea a mladšího Polyneika o trůn. V Íliadě zápasí na pohřbu Patroklově v boxu jistý Euryalos, jehož otec vyhrál závody na pohřbu Oidipodově („Oidipově“) v Thébách. Na podporu nároků Polyneikových, jemuž bratr odmítl po roce předat vládu, jak si střídavé panování představoval otec, přitáhlo sedm mocnářů. Ve vzájemném souboji se oba bratři zabili, při dobývání města padlo šest z útočníků, unikl pouze Adrástos, král v Argu. Podněcoval pak děti padlých k novému tažení proti Thébám/tažení epigonů, srov. rok 1193, v němž zahynul i jeho syn Aigialeus a Adrástos se smutkem usoužil.

  

************************************************************

1229. - 1220.

1223:

V Egyptě zemřel Merneptah I. (od 1237). Do světa archeologických památek se zapsal jako majitel největšího uchovaného sarkofágu o 4 x 2,3 x 2,5 metrů (a v něm byly tři další menší kamenné "bábušky"). Po jeho smrti vypuklo podle všeho v zemi několikaleté období nepokojů a sled nástupnictví není znám; nilská říše zřejmě prožívala "občansou" válku.

Po Merneptahovi mohl následovat jistý Amenmesse jako král Men-mi-Re-setep-en-Re, Hor Ka-nechet-meri-maat-šemen-taui s přezdívkou Maše-saja, Mose (?; byla vyslovena domněnka, že se mohl pro Židy stát mnohem později literárním předobrazem Móšeho, řec. Móýsés, č. Mojžíše a jejich tzv. exodu z Egypta na Sínai). Mohl vládnout do roku 1217 (?). Jeho postavení v rámci Devatenácté dynastie není jasné a je možné, že vládl až po Setim/Sethovi II., svém sourozenci Setim-Merenptahovi, popř. jako usurpátor na jihu Egypta paralelně s ním (viz rok 1237, 1217 a 1520). 

Amen-mes-se, Amen-mose, resp. Amun-masesa, řec. Ammenemnés (plným jménem Amen-mes-se-heqa-Waset), byl asi pravnukem Ramessea II. a synem asi Merneptahovým s Tachatou, jehož otec vyslal proti zemi Kúš, kde snad vládl jako vicekrál. Maše-saja asi nedržel s Merneptahem ani později se Setim II., jehož snad otec vybral za svého nástupce v Memfidě, vzbouřil se a vytáhl z Kuše proti Thébám. Seti po nějakém čase bratrovu vzpouru potlačil a jeho jméno dal z památek odstranit. Amen-masese/messe (c. 1225 – c. 1200) mohl svou místodržitelskou funkci zastávat ještě za života děda Ramessea II. 

Amenmesseovou matkou byla dcera či vnučka Ramesse II. Tachat (I.), královými manželkami Baktweret/Baketweret a zřejmě Tia, která mohla být podle jedné ze spekulací matkou Siptahovou/Saptahovou, viz však zde níže. Nejasné též zůstává případné spojení královo s Bint-Anatou II., možná dcerou stejnojmenné syrské manželky Ramessea II.  Z vlády či vzpoury Amenmesseovy neznáme jedinou datovanou událost, znám je jeho hrob v Údolí králů.

Jiná posloupnost a datace: Po Ramesseovi I. (1292) vládl jeho syn Seti I. (1290-1279) a vnuk Ramesse II. (1279-1213). Po pravnukovi zakladatele dynastie Merneptahovi I. (1213-1204) následoval Sethós II. (Seti-Merneptah II., 1204-1198), bratr-usurpátor Amenmesse (1203-1200), Saptah/Siptah (1198-1193) a jako poslední z Devatenácté dynastie královna Tausret/Tewosret, Tawosret 1193-1190; prvním panovníkem manethónovské Dvacáté dynastie byl Setnacht (1190-1187) a po něm jeho syn Ramesse III. (1187-1156).

po 1228:

Elamský král Kidin-Chutran provedl ještě jeden vpád do Babylónie (srov. rok 1245). Dobyl a vyraboval za protektorátní vlády Enlil-nádin-šumiho Nippur, Dér a jeho chrámový komplex E-dim-gal-kalam-ma, obyvatele odvlekl. Za jeho nástupce v Babylónu, viz zde níže, Adad-šuma-iddina vpadl Elamita do Babylónie znovu, zničil Isin a znovu odvlekl s sebou do Elamu velkou kořist. 

c. 1222 mizí za neznámých okolností jméno Kidin-Chutranovo z dějin (vládl od c. 1242). Nevíme, zda zemřel, zda padl za oběť pučistům, padl ve válce? Jím skončila churritská dynastie z Anzanu, resp. dynastie Iki-chalkiho (od 1320). Nástupcem na celoelamském trůnu se pravděpodobně stal Challutuš-In-Šušinak/Challutuš-Inšušinak (do c. 1180), zřejmě zakladatel panovnické dynastie ze Súsiany či Sús, IV. elamská říše (vládla do doby před rokem 1116). 

1228:

V Babylónu ukončil assyrský vládce Tukulti-Ninurta I. svou přímou vládu skrze guvernéry (od 1235) a jmenoval místodržitele z řad domorodých předáků s titulem krále. Enlil-nádin-šumi byl v protektorátním úřadu rok a šest měsíců, stejně dlouho jeho nástupce Kadašman-Charbe III. Následoval jistý Adad-šuma-iddina, jehož původ neznáme, snad též rodu kassitského jako jeho předchůdce (do roku 1219). Kaštiliaš IV. zřejmě v assyrském zajetí stále ještě žil (srov. 1235). Podle jiné chronologie mohli všichni tři „králové“ vládnout po celých sedm let 1235 - 1228.

V jižní části Mesopotamie došlo v této době k důležité změně. Po zhruba 1225 začíná hospodářský úpadek Nippuru. Krisi způsobil Eufrátés/Purattu, který tekl Kišem a Nippurem, nyní změnil řečiště, posunul se na západ a tekl Babylónem. Důvod změny neznáme, o žádné katastrofě zpráva v zachovaných pramenech vedena není. 

1220:

V Chattuši skončila někdy před tímto rokem vláda Tudchaliji IV. (od asi 1250), vládcem jeho syn Arnuwandaš III. (do 1200, popř. do roku 1215). Koalice zemí Achchíjawa, Arzawa a dynasty Madduwataše (srov. 1250, ale hlavně 1319 a 1460) obsadila Chapallu a Pitaššu, vyplenila Alašiji, zemi kyperskou. Oblast západní Anatolie posílila vůči Chetitům jako nikdy předtím v historii. 

Někteří novodobí historici činí nástupcem Tudchaliji IV. jistého Kuruntu/Karuntu s rodným jménem churr. Ulmi-Tešub, Muwatalliho syna či Tudchalijova bratrance. Po velmi krátké vládě následoval teprve Arnuwandaš. Kurunta vládl zemi Tarchuntašša na jihu Anatolie, pozdější východní/Drsné Kilikii a byl ve válce se Šuppiluliumou II. poražen. O Chetitech po pohromě mořských národů viz rok 1200 a 1180. 

1221:

Lýdům (= Maša, řec. též Maiones, Méioi, Máioi) začali vládnout Hérákleovci, někdy zde zvaní Tylonovci n. Tylovci ("se ztvrdlou koží"; údajně 505 let do roku 716). Prvním králem v Sardech byl jistý Agrón, údajně syn Ninův, posledním z dynastie byl Kandaulés.

c. 1220 v předzvěsti migrace "mořských národů" v jiné části východního Středomoří přišel ze severozápadu jižního Balkánu první útok Dórů na Helladu, srov. rok 1300, 1266 a 1200, o návratu "Hérákleovců" viz rok 1180, 1120 a 1104. 

V Palaistíně po Tholovi u Israélitů vynikal 22 let Jaír z klanu Manasse. 

************************************************************

1219. - 1210.

1217?:

V Egyptě zemřel snad t. r. Amenmesse (vládl od 1223?), buď suverénní nástupce svého otce, nebo vzdorokrál svého bratra. Nástupcem, resp. vítězem "občanské" války se stal Amenmesseův bratr (?) Seti-Merenptah alias Setechi-meri-en-Ptah označovaný za Setiho II., s trůnním jménem User-cheperu-Re-setep-en-Re, Hor Ka-nechet-wer-pehti, řec. Sethós II. (do asi 1210?). V egyptské tradici byl později považován za jediného legitimního nástupce Merneptaha I., o což se jako vítěz války egyptského "jihu proti severu" postaral.

Setiho manželkou byla Tausret, asi dcera Merneptahova s Tachatou (I.), a Tachat (II.). Setiho syn Seti-Merneptah (II.) a jedna dcera otce nepřežili. Chlapcův hrob „Zlatá hrobka“ byl odkryt roku 1908 s množstvím šperků (nebo to bylo místo, kam to ukryli zloději s lupem z jiných hrobek). S jednou z vedlejších žen jménem Sutiraja/Šoteraja měl Sethós ještě syna Ramessea-Saptaha/Siptaha, později přejmenovaného na Merenptaha-Saptaha.

Stavební činnost Setiho II.: v Karnaku chrám bohyni Mut, dokončil výzdobu Džehutiho/Thotova chrámu v Hermopoli, s jehož stavbou začal Ramesse II.

1210 (?): po smrti Setiho II., který se dožil zhruba dvaceti let, se stal králem Obou zemí jeho neduživý syn Ramesse-Saptah/Siptah, od třetího roku vlády Merneptah II. S. n. prostě Saptah/Siptah (plná osobní jména: Ra-messu-sa-Ptah, Meri-en-Ptah-sa-Ptah). Vládl ryze nominálně jako Sechaj-en-Re-meri-Amun, resp. Ach-en-Re-setep-en-Re, horovským jménem Ka-nechet-meri-Hapi-se-anch-ta-neb-em-kaef-Re-neb (do c. 1205). Podle jeho mumifikovaných ostatků byl mrzákem ochromeným navíc koňskou nohou. Královým wezírem v Thébách byl Hori, který stejnou funkci zastával za Setiiho II. v Memfidě a v úřadu setrval i za Ramessea III. (jiný Hori byl místodržitelem v Kuši, kde nahradil jistého Setiho, a nástupcem se stal jeho stejnojmenný syn). 

Regentkou byla jeho nevlastní matka Tausret/TewosretTawosret, Twosret (plným jménem Ta-useret-merit-en-Mut) s trůnním jménem Sat-Ra-merit-en-Amun, a jí po boku „velký kancléř celé země“ Baj/Baja, zřejmě Syřan s egyptským jménem Ra-messe-cha-em-nečeru; na několik let byl muž, který začínal dvorní karieru jako královský písař u Setiho II., nejmocnějším člověkem Egypta. Nápisně se chlubil tím, že dosadil na trůn krále, což až dosud v Egyptě náleželo jen bohům; tedy alespoň na oslavných nápisech. Za jejich vlády se země plnila chaosem a násilím.

O předcházejících ženách na trůnu Obou zemí viz roky 3054 (Merit-Neit), 2498 (Chent-kaus I.), 2184 (Neit-iqirti/Sa-Ptah?), 1797 (Sobek-neferu) a 1503 (Hatšepsut). 

1219:

V Babylónu skončila palácovým pučem kassitských velmožů „královláda“ Adad-šuma-iddiny (od 1225), když na trůn pozdvihli Adad-šuma-usura (do 1183?), syna Kaštiliaše IV. Obnovil hradby Nippuru, zabránil dalším elamským vpádům do Babylónie a získal určitý stupeň nezávislosti na Aššuru, který se později dostal do interních rozbrojů, o nichž bližšího nevíme nic. Možné též je, že Adad-šuma-iddina padl za bojů proti Elamitům a Kassité v Babylónu dalšího assyrského guvernéra odmítli a vyhnali. Srov. rok 1160 a elamské nároky. 

c. 1210:

V Ugaritu zemřel Ibiránu (od c. 1230). Nakrátko vládne jeho syn Niqmaddu III. a po něm poslední vládce ugaritského státu, jistý ´Ammurapi (do asi 1200/1199 nebo až do roku 1185). Soudívá se, že nepatřil do dynastie, možná usurpátor. 

1213 v Palaistíně dobyli Midiánové/Madiánové, kočující na severozápadu dn. Saúdské Arábie, zemi israélských kmenů a vládli a plenili zemi do 1206, viz tam a také rok 1446 (na jejich území ležela sopka Halá l-badr, ohnivá hora, na niž, možná později nazvanou Sínaj  a zaměněnou se Sínají, vystoupal Móše, kde hovořil s Jahwem, pekelným bohem tehdy beduínů této oblasti). 

1218 podle chronologie Parského mramoru vypukla trojská válka (srov. rok 1209).

1219 podle jiných starověkých kronik spojil Théseus všechny Attičany do jedné obce, do Athén. Zrušil prý 16. hekatombaionu, asi začátkem srpna, všechny obecní rady a zavedl jedinou na Akropoli, resp. v Athénách; viz také rok 1259 a 750. Roku 1212 či 1211 měl prý Héráklés založit olympské hry, srov. ovšem s rokem 1281. Podle další verse uspořádal roku c. 1220 Atreus v Olympii pohřební hry svému otci Pelopovi, v nichž v zápasnických disciplinách vyhrách Héráklés. 

Roku 1211 v Sikyónu po Polifeideovi (od 1242) vládl Pelasgos (do 1191). 

**************************************************************************

1209. - 1200.

1205?:

v Egyptě zemřel mlád král Merneptah II. Saptah (nejvyšší jeho známé datum; vládl nominálně od 1210?). Nástupkyní na trůnu se stala dosavadní jeho regentka, čtvrtá v dějinách země sama vládnoucí královna Tausret (do asi 1200?). O její vládě a o konci XIX. dynastie (tzv. I. ramessovská, u moci od roku 1320), jíž byla posledním panovníkem, není nic známo. V podstatě není nic známo o posledních 23 letech této dynastie. Je možné, že po smrti asi padesáti- až šedesátileté královny (tělo nebylo nalezeno), následovalo interregnum o délce několika měsíců nebo dokonce let. V Egyptě panovala anarchie bez ústředního panovníka. Nejsilnějším mužem byl jistý Asiat, asi Syřan, Irsu/Su (smyšlené jméno „Sám se učinil“), který bývá ztotožňován s kancléřem Bajem. Irsu disponoval ozbrojenci ze syropalestinské oblasti loupícími chrámy, jak zachytil text uchovaný na Pap. Harris I.  

Podle jiné úvahy došlo v Egyptě k armádní revoltě ještě za života královny. 

kolem 1200:

Celou zemi dostal pod svou moc, tzn. „udělal pořádek“ od Asiatů a odstranil Baje či Irsua a další, z královského rodu pocházející Setnacht, celým jménem Set-nacht-merer-Amun-Re. Zbavil zemi banditismu, lupiče vyhnal a vrátil chrámům uloupené zlato. Kraloval krátce do roku 1198 jako User-chau-Re-(setep-en-Re-meri-Amun), Hor Ka-nechet-wer-pehti, první panovník XX. dynastie (tzv. II. ramesseovská, vládla do 1085)Manželkou Setnachteho byla Tij-mer-en-Iset/-Ese, matka krále Ramesse III. Pokládal se za přímého nástupce Setiho II. Jeho wezírem byl nadále Hori, Amunovým veleknězem Baket-Chons. 

Podle Manethóna (ve versi Africanově excerptu) vládli panovníci XX. dynastie 135 let, podle Eusebia 178, nejvyšším dnes známým datem pro dynastii je 105. rok vlády. Oba shodně zaznamenali, že do Dvacáté dynastie patří dvanáct králů, ale jejich jména ve svých excerptech neuvádějí. 

1200:

v Chattuši skončila vláda krále Chetitů Arnuwandy III. (od 1220; podle jiných chronologů vládl v letech 1220 - 1215) a krátce panuje jeho bratr Šuppiluliuma II. (podle výše uvedené chronologie vládl v letech 1215 – 1200). Dokázal sice ještě udržet Alašiju (země na Kypru, popřípadě celý ostrov), třikrát na moři porazit její flotilu, nebo odrazit první nájezdy "mořských národů" (na jeho straně bojovali Madduwattaš a Attaršijaš). 

Krátce na to přišla katastrofa: pod zničujícím náporem "mořských národů" byla říše Chetitů vyvrácena. Chetitské země Chatti, Qode-Qatna (původní osídlení vyvražděno Chetity c. 1360?; srov. rok 878), Karchemiš, Arzawa a Alašija byly zničujícím způsobem vypleněny, vypáleny a vládnoucí elita asi vyvražděna. Nápis krále Ramessea III. ze začátku jeho vlády, viz rok 1198, hovoří o Chatti a Arzawě jako o zemích, které nápor útočníků nevydržely. 

K náporu migrantů do východního Středomoří pravděpodobně přistupovaly vzpoury porobeného obyvatelstva proti šlechtě utvářející státnost městských monarchií i říšských konglomerátů. Podle archeologů pracujícími palynologickými methodami příčinou revolt mohl být hlad v důsledku dlouhého sucha, chladné počasí severně od mykénské civilisace a chetitské, neúrody a povstalci se mohli stát součástí migračního chaosu. Obchodní sítě se protrhaly a moře se plnila piráty. 

Doba se sníženými srážkami podle pylových nálezů trvala c. 1250-1100. Po tomto období se srážky vrátily, lesů a olivovníků opět přibývalo (vlhké období kulminovalo c. 1000. Ve východním Středomoří to byl též konec pozdní doby bronzové, v Levantě první období železné éry archeologové vymezují roky 1200 a 900, druhé 900 a 700 a třetí 700 a 550 (v Íránu, kam c. 1250 dorazila druhá migrační vlna Indogermánů ze středoasijských stepí, se archeologicky železná doba datuje c. 1250-800, další fáze pak do roku c. 550). 

V podhradí vyvrácených panovnických sídel pokračoval život dál. O vlastním průběhu migrační revoluce n. revolucí informováni nejsme, s výjimkou Egypta neznáme ani jména útočníků, natož jejich vůdce. V Anatolii zničili invasoři jádro velkochetitského státu (od 1460, začátky říše od asi 1650), jejich jména ani dobu z pramenů však neznáme. Z dosavadního vývoje lze s velkou pravděpodobností určit, že to byli Frygové s národy Muški, Tabal (stará jména se pak přenesla na Frygy původně žijící v Thrákii) a Kasky, odvěkými nepřáteli Chetitů na severních hranicích, kteří se po staletí válek nakonec do centra chetitské Anatolie probojovali a usadili. Velkou roli v pádu říše, ne-li rozhodující, asi sehrály luwijské státy. 

Chetitské obyvatelstvo přestalo hovořit chetitštinou (= nesitštinou) a z okolí Chattuše vymizela tradice užívání klínového písma. Zůstala luwijština (v hieroglyfické i klínové podobě) a hieroglyfická tradice vydržela do přelomu osmého a sedmého století, kdy oblast zdevastovali Assyřané, Frygové a Kimmerové. Obyvatelstvo po pádu Chattuše migrovalo z velké části z centrální Anatolie do severní Syrie, kde postupně vznikaly novo- či pozdněchetitské státy a kultura: země Chatti je od nyní označením pro oblast severní Syrie (dnes na území SYR a TR). Zde byli indogermánští Chetité promíšení s Churrity hegemony až do cca. 1000 (viz), kdy se na jihu regionu vynořili semitští Aramajové, a pak se hovoří dohromady o Syrochetitech. Chetitský stát se též udržel ve východní Kilikii a Pisidii/Tarchuntašša, viz dynastu Chartapa roku 1180; západní hranicí Tarchuntašše byly Parcha a řeka Kaštaraja, hell. Pergé v Pamfýlii a řeka Kestros.   

Odkud se "mořské národy" vzaly, známo není, ani co je spojovalo (jméno novověké odvozené z egyptského "lidé z moře"). Usuzuje se na balkánský původ, nejlogičtější je západoanatolský: odtud jsou mimo jiné Lýdové, Lykové a Etruskové, možná též Sardové a Sikelové. S lidnatou oblastí později kolonisovanou Hellény se po staletí potýkali Chetité, až je vlna jakési "luwijské" revolty smetla. Před rokem 1200 zavládlo v regionu chladnější počasí s možným následkem malých úrod, srov. hladovou migraci Libyjů do Delty. Po vyvrácení chetitské říše táhly celé kmenové skupiny Levantou podél pobřeží na jih, některé na lodích. Někdy po 21. lednu 1192, kdy je v korespondenci zmiňováno zatmění slunce, barbaři vyvrátily Ugarit a srovnali se zemí.

Mořské národy

• Frygové pocházeli z Makedonie a před trojskou válkou (vypukla 1193) přišli do Anatolie (srov. Priamovu manželku Hekabu/lat. Hecubu). V nových sídlech se společně s národem Muški a Tabal (jména assyrská, srov. řec. Moschoi a Tibaránoi v době Xerxa I. u Hérodota) pustili do Chetitů; Assyřané pak Frygy nazývali jmény Mušků a asi též zčásti Tabalů.

• Peleset, Pelešeti (PR/LST), zřejmě v souvislosti s řec. Pelastikon = Pelasgikon = hebr. Peleštim = Filistové (č. bibl. Filištínští) a odtud Palaistíné, Palestina (srov. roky 1400, 1191 a 735). Nebyli zřejmě jedním ethnikem, ale spíše spojeneckým svazkem jazykově příbuzných národů: hovořili luwijskými "dialekty", lykijsky, kársky, pisidsky, pamfýlsky, kilicky atd. Drželi si psíky a čuníky, jedli čočku a keramika jakoby pocházela z Égeidy. 

Peleštům vládlo pět „pánů“ s radou (seránim, sernej Pelištim = turan(n)wos = tyrrhen, turan). Biblická postava Goljat/Goliath od krále filistského Achiše (srov. Ekauš/Ikausu), čes. bibl. Goliáš, bývá označována za Lýda (Goliath = lýd. Walwatta = řec. Alyattés; což není obecně přijímáno). Lýdové byli žoldnéři již u Ramessea II. před Qadeší (o části pancíře se jménem Ramesse II. nalezené na Aiantově Salamíně viz v indexu tam). 

Goliath pocházel z Gatu, města mezi Gazou a Ašdodem, z kraje, kde v amárnské době královal jistý Šuwardata (dynasta v Chebronu, Gatu nebo Qiltu?). Král Gatu Ma'och, řec. Ammach, lat. Mahoc, a jeho syn Achiš, řec. Anchús, lat. Achis, byli na čas pány Israélce Dáwída, který se k nim utekl. Bývá spekulováno o jménu Achiš, že jde o řecké jméno Acháios, popř. Anchísés. Gat, později arab. Tall as-sáfí, hebr. Tel Cafit, byl kolem roku 814 vyvrácen damašským králem Chazá'élem, viz tam.

Filistská knížectví sídlila v Gáze, Gatu, asi nejsilnějším státečku z nich, Azótu/Ašdodu, Askalónu/Aškelonu (zde od c. 1150) a Akkarónu/'Eqrónu. Vyvrácena v 8. století Assyřany a dílem zemětřesením, viz dále rok 1111 a rok 735.

• Waraktir, Wareb a Makamar (Warkat/dara, Ward/ta, Mag/kamala),

• Čeker (ČIK[K]AL/R), Teukrové. Po trojské válce se usídlili v kyperské Salamíně. Bývají rovněž ztotožňováni se Sikely/Sikuly (šikalajú/z kur ši-ki-la), kteří obsadili Sicílii. Později se Teukrové usadili rovněž v palaistínském Dóru/Dórách,

• Šekleš/Šekeleš, Šekr/luše, jinak neznámí,

• Denjen (DNNYM, Danuna, řec. Danaioi) se usadili v Kilikii; s Luky a Sardy byli známí Egypťanům už za Achnatona,

• Lukové, Lykové; se Sardy a Pelešety byli žoldnéři u Ramesseho II. před Qadeší,

• Šerden, Šardan, asi Sardové původně žijící na Kypru,

• Wešeš, Wašeše, jinak dále neznámí, usadili se v kárském Iassu/Iasu (s předhellénským obyvatelstvem nebo jako mykénská osada snad Uassos?).

c. 1200/1199:

V Ugaritu zmizel poslední jeho vládce 'Ammurapi (od cca. 1210?), do konce chetitský spojenec. Útok mořských národů Ugarit vypálil a proměnil v dnešní ruiny Rás Šamra/Fenyklový mys, viz k datu zde výše. Podle jiné theorie zanikl ugaritský stát po zničení města egyptským králem Ramessem III., zřejmě roku c. 1185. Po pádu Ugaritu a státu Amurru roste pozvolna význam kanaanských městských států a království Arwadu, Byblu, Sídónu a Tyru, viz dále rok 990. 

V případě zániku Ugaritu je též populární domněnka archeologů, že Egypťané dorazili v okamžiku ohrožení městu na pomoc, neboť lenní chetitský pán již neexistoval, ale že Ugarit nesrovnali se zemí nájezdníci ani Egypťané, ale masivní zemětřesení v několika vlnách s požáry (nikde v ulicích vykopaných ruin nenalezena těla, umělecké předměty zanechány nedokončené, z pece nevytaženy překlady dokumentů psaných "alfabétickou" klínopisnou ugaritštinou na hlínu zjevně dopisů nejnovějších apod.).

Je z nich zřejmé, že doba byla dramatická. V oblasti Kilikie panoval hlad a král žádal o loď pro dopravu mukišského obilí do chetitského města Ura. Nájezdníci vyrabovali a zničili (nikde nejsou jmenováni) též kyperské pobřeží resp. pobřeží Alašije a z Kypru žádá o loď s potravinami ugaritského panovníka jistý Pagan, jeden z ostrovních dynastů. 'Ammurapi ho musí zklamat, neboť alašijský král, možná Ugariťanův tchán, nemá prý lodí nazbyt a ugaritské loďstvo bylo právě u břehů Lukky/Lykie a pozemní armáda v Chatti/chetitské říši. 

V ugaritských stájích stálo v posledních dnech státu na dva tisíce koní, tedy v podstatě tisícovka válečných spřežení, což byla významná bojová síla. Jak vyplývá z korespondence dvořana Rap'anua s ugaritským vojevůdcem v poli, úderná síla ugaritské armády nebyla ohrožena. 

Podle některých kronik byl roku 1201 (240 let před chrámem v Jerúsalému, podle Iósépových počtů od roku 961) údajně založen Tyros. Podle jiných rok před pádem Troie, tedy 1185, srov. v indexu s. v. Nejsilnějším foiníckým státem do této doby byl Sídón, kterého mimo jiné vyčerpávaly války s Filisty-Pelesety. Není známo, zda Tyru vládli šófetim/súfeti-soudci, nebo králové. První známé panovnické jméno viz rok 990.

1206:

Israélité pod Gid'ónem alias Jruba'alem/Jeruba'alem, řec. Gedeón Ierobaal, lat. Hierobbaal z klanu Manasse, nástupcem v soudcovském úřadu po Deboře (viz rok 1275 a 1253) porazili u pramene Charód, řec. Aróed, lat. Arad, Midiány či Midjány/Madiány (beduinský kmenový svaz a země po obou stranách „Rákosového moře“/dn. Akabského zálivu; viz výše 1213 a 1446) a zbavili se po sedmi letech jejich nadvlády. Madiánská knížata 'Oreb/řec. Óréb a Zeb/řec. Zéb byla Israélity zajata a popravena. Později Gedeón porazil, zajal a popravil další madiánská knížata jménem Zebach/řec. Zebee a Salmuna'/řec. Salmana u Karqoru/řec. Karkar v Ammónítidě v Dekapoli. Madiánů údajně ve válce zahynulo na sto dvacet tisíc. Pro Israélity následovalo 24 roků míru. Gedeón sídlil v Ofra severně od Jerúsaléma (do 1182).

1200 - 1020: v Palaistíně podle novověkých historiků doba soudců (viz rok 1448 a 1444, srov. rok 1198).

1204:

v Athénách vládne po sjednotiteli Attiky králi Théseovi (od 1233) Menestheus, syn Peteův a vnuk Orneův, který byl synem Erechthea II. Menestheus vládl do 1182 a za něho bylo dobyto Ília. Někdy kolem roku 1200 se prý zamilovala Faidra do Hippolyta; to podle nižší datace, srov. rok 1233. Théseovi synové s Faidrou Démofón a Akamás se podíleli na trojském tažení a patřili mezi čtyřicet bojovníků, kteří se do města dostali v břiše onoho dřevěného koně. Po Théseově smrti se stal v Athénách králem Démofón a vládl jako přítel Hérákleovců do roku 1149.  

1201:

v Mykénách a Argu (s Tírynthem tvořily stát v Argolidě) vládne po králích-spoluvládcích bratrech z Pelopova rodu Atreovi a Thyestovi (oba od 1266), resp. po Thyestovi s jeho synem Aigisthem, Agamemnón, syn Atreův, vítěz od Ília (do 1168). • Do stavby Pantheia v letech 33 – 27 byla 1200 let zřejmě největší starověkou stavbou s klenbovým zastřešením tzv. Atreova pokladnice v Tírynthu (srov. roku 27 a v Indexu pod Pantheion/Pantheon).

c. 1200:

Podle moderní datace (srov. roky 1300 a 1220): na Isthmu byla postavena mykénskými Acháji zeď proti dórským invasorům • c. 1204 první pokus „Hérákleovců“ o návrat (= Dórů), viz rok 1266, c. 1220 a druhý pokus c. 1104 • vyvrácení Mykén (představa, že se tak stalo po zničujícím zemětřesení po c. 1250, nemá mnoho zastánců, převládá domněnka, že se tak stalo po celostředomořské invasi tzv. mořských národů) • vyvrácení Pylu • v Athénách opevněna akropole

Podle Parského mramoru: roku 1208, sedmého dne od konce měsíce thargéliónu/hebdomé fthinontos, tedy někdy v červnu, skončila trojská válka (vedena od 1218), srov. ovšem rok 1184. Podle Hérodota Troiá padla již c. 1260. Dnešní historikové kladou konec války opatrně do roku kolem 1200. • 1202 se na Kypru usadil Teukros, srov. rok 1191 a zde výše a možnou souvislost s Čekery, lidu jednoho z "mořských národů".

1200 - 1000:

v Indii došlo k závěrečné redakci védských sbírek, Samhitá

1200 - 600 literatura védské doby