1349-1320

************************************************************

1349. - 1340.

1348:

V Egyptě bez mužského potomstva zemřel král Aja II./Aj či Eje (od 1352); za manželku měl šedesátník svou vnučku, viz rok 1352. Byl posledním panovníkem dynastie Thútmóseovců i ve vedlejší větvi. Je pravděpodobné, že svého nástupce učinil brzy po nástupu na trůn adoptivním spoluvládcem: armádní velitel Horemheb/Haremhab n. Haremheb, vládl jako Džeser-cheperu-Re (-setep-en-Re), Hor Ka-nacht-seped-cheru, dobově asi Harmaha, řec. Harmais, akkad. Armá (do c. 1320; podle nižší datace vládl 1319 - 1292), se stal posledním panovníkem Osmnácté dynastie (na trůnu její králové od roku 1567).

Horemhebova první manželka, která se choťova kralování nedožila a je pohřbena v Saqqáře, se jmenovala Amenia. Druhá manželka-královna se jmenovala Mut-nodžme/Mut-nedžmet/Mut-nedžemet a byla snad (?) „sestrou“ Nefertiti, tedy možná také Ajova dcera. Sloužila jako Ammónova zpěvačka, což byla vysoká dvorská role. 

Koncem vlády si Horemheb Meri-en-Amun/„Hor se raduje, Miláček Amonův“, tak znělo jeho celé vlastní jméno, který byl spíše než co jiného proletářského původu a také bezdětný, přibral za spoluvládce muže stejného údělu a z vojenské rodiny, jistého Paramesse/Ramesse, kdysi velitele hraniční pevnosti Síle, pravděpodobně identického s wezírem Pramesse (srov. 1320).

Ze Syrie ani Nubie se nezachovaly žádné válečné zprávy, srov. však rok 1320.

1347:

V Babylónu zemřel Burnaburiaš II. (Burna-Buriaš; od c. 1375) a novým králem byl velmi krátce jeho syn (zřejmě s assyrskou princeznou jménem Muballitat-šéru´a, srov. 1366) jménem Kara-Chardaš (možné též Kara-indaš, ačkoli takový panovník vládl po Kadašman-Charbeovi I., srov. rok c. 1410, popř. Karaindaš II.?). Byl po krátké vládě v puči zavražděn kassitskými šlechtici a na trůn zasedl Kadašman-Charbe II. (do 1337, srov. tam). Je naopak také možné, že nový vládce byl synem assyrské pricezny s Kara-Chardašem (srov. rok 1366). 

Nový král úspěšně bojoval ve středním Poeufrátí s nomády jménem Sútu čili s Aramaji, kteří začali pronikat na východ ze Syrie. Na obranu proti nim postavil v kraji pevnost s pramenem, lokalisaci neznáme. Sútové přepadali posly egyptského krále a jeho "bratrů" assyrských a babylónských, takže ohrožovali tok korespondence mezi předněvýchodními velmocemi. Nebezpečím pro diplomatickou poštu znamenali též loupeživé skupiny Kanaánců v Palaistíně; ti si však netroufali na egyptské posly, neboť země spadala pod faraonskou kontrolu. 

c. 1346:

V Elamu byl současníkem Kadašman-Charbeho II. král Churpatila/Churbatila, srov. 1330 a dále 1320; podle jména Churrita, srov. o jejich přítomnosti v Elamu rok 1320. Skončilo tzv. kassitské temno, viz rok 1520, kde výčet panovníků této éry.

c. 1345:

Chetitští princové se vypravili z Karchemiše, viz rok c. 1350, za Eufrátés proti Churritům. Byla to šestá a poslední Šuppiluliumova výprava proti nim. Obyvatelé země a města Irrite se vzdali, Charrán padl a před sídelním městem Mitanni Waššukanni se Chetité srazili s Assyřany. Aššur-uballit zbavený nadvlády Churritů, viz rok c. 1360, se pokusil město dobýt. Byl odražen, naopak Chetité byli obyvateli přijati, jak se zdá, bez boje a Šuttarna III., srov. rok 1360, zůstal kdesi za horním tokem Eufrátu.  

Běženec Kurtiwaza/Mattiwaza n. Šattiwaza, Tušrattův syn, "aby velká země Mitanni nezanikla" uzavřel se Šuppiluliumou v Chattuši dohodu (akkadsky psanou, zároveň její text je kronikou Chetitovy vlády; duplikát byl uložen v chrámu Šamašově v Arinně, o jejímž dvojhlavém orlu viz v indexu s. v. legionáři): Churrita dostal za manželku jednu ze Šuppiluliumových dcer, jméno neznáme, a vládl ve zbytkovém Mitanni pod chetitským protektorátem. Žen si mohl Kurtiwaza vzít, kolik chtěl, ale "žádná jiná nesmí být povýšena nad mou dceru" a její synové a vnuci budou mít nástupnická práva v Mitanni. Smlouva vymezila územní rozsah obou států.

Souběžně bojoval v Syrii s Egypťany chetitský korunní princ Arnuwandaš, ale podrobnosti neznáme. Válka o dominanci nad syrskými státy pravděpodobně v této době ustala a obě velmoci na čas respektovaly nové zájmové hranice; viz rok 1330. 

c. 1340:

V Ugaritu někdy kolem t. r. nebo později zemřel král Niqmedda II. (od asi 1360). Nástupcem se stal jeho syn Ar-chalba a vládl devět let (c. 1330).

V Helladě roku 1346 v Athénách po Erechtheovi II. (od 1396) vládl jeho syn/bratr Kekrops II. (do 1306). Za Erechthea II. na Athény vytáhl na výzvu svého otce thrácký král Eumolpos, Poseidónův syn s Chionou, sněhovou nymfou. V "eleusínské válce" byli Thrákové usazení v Eleusíně poraženi a Eumolpos zabit králem Erechtheem, který před rozhodnou bitvou vyslechl věštby a dal obětovat jednu ze svých tří dcer s Praxitheou. Poseidón ještě na bojišti pomstil smrt svého syna: srazil trojzubcem Erechthea do smrti. 

Podle jiné verse ve válce padl jak Erechtheus, tak Eumolpův syn Immarados a tehdy prý Eleusínští přistoupili na to, aby byli poddáni Athéňanům, provozování kultu ale aby jim zůstalo. • K příběhu vymyslel jistý Dórotheos ve svých Italských dějinách (nedochováno) římský pendant, v němž C. Marius obětuje před bitvou s Kimbry svou údajnou dceru Calpurnii; thema zpracoval mimo jiné německý právník a literát Daniel Casper von Lohenstein (zemřel 1683) v románu Großmüthiger Feldherr Arminius/Velemyslný vojevůdce Arminius. 

V Kekropových časech se měly udát Dionýsovy příběhy a kolem roku 1340 byla akmé Hérákleova (podle Hérodotových počtů).

Podle jednoho z tradičních dat hellénských chronografů se Pelops s Hippodámejí, Oinomáovou dcerou, ženil roku 1348. 

 

1346 se zmocnil oblastí Kanaánu, kde kočovaly israélské kmeny, král přezdívaný ve Starém zákonu jako Chúšán Riš'ataim (též Kúšán R.; "Dvakrát horší než Kúšité", skutečné jméno neznáme), vládce země Aram naharaim, tedy pravděpodobně Nahariny neboli Chanigalbatu čili Mitanni (do 1338). Myšlen mitannský král Šuttarna III.? Srov. rok 1360.

************************************************************

1339. - 1330.

1330:

V Chattuši skončila nejpozději kolem t. r. slavná vláda krále Šuppiluliumy I. (od c. 1370; jeho smrt bývá kladena též do roku c. 1346, popř. c. 1323); zemřel na mor zavlečený někdy po c. 1350 do Chatti ze Syrie. Následovala krátká jeho syna Arnuwandy II. (do c. 1329). Svého bratra Pijaššiliho alias Šarre-Kušucha potvrdil nový panovník za vládce Karchemiše, vlastně chetitského pána nad Churrity, s titulem tuchkantiš, obvyklého pro chetitského korunního prince.

Všechny země od Arzawy, Lukky a Kizzawatny po Mitanni po Šuppiluliumově smrti revoltovaly, viz dále roku 1329. Arnuwandaš potvrdil loyalního Channuttiho za guvernéra Dolní země, který však brzy na tažení proti Kaškům zemřel přirozenou smrtí, viz rok následující. 

1330 V Ugaritu po Ar-Chalbovi (od c. 1340) někdy po tomto roce vládl jeho mladší bratr Niqmepa (do až c. 1270). Ar-Chalba se podílel se protichetitské revoltě po Šuppiluliumově smrti, snad podněcován Egypťanem Horemhebem, za níž Chetité ztratili kontrolu nad částmi severní Syrie a snad též krátce nad Karchemiší na Eufrátu. Když se Chetité za Muršila II. udrželi, prochetitský bratr Ar-Chalbův Niqmepa ho zřejmě za chetitské intervence vyhnal z trůnu (jeho osud neznáme). Muršiliš II. potrestal Ugarit ztrátou části území, které získal od Šuppiluliumy (Sijanni a Ušnatu na jih od Ugaritu se dostaly pod přímou správu Karchemiše). Viz rok 1320. 

Niqmepa a jeho nástupci pak až do konce státu setrvávali věrně na chetitské straně, poskytovali vojáky a peníze na chetitské války. Ugarit postavil do pole roku 1300 oddíly pro válku s Ramessem II. a vyslal je ke Qadeši. Niqmepa vládnoucí šest desetiletí měl dobré vztahy i s Chattušilem III., s nímž měl mimo jiné smlouvu o vzájemném vydávání uprchlíků. Viz dále rok 1270. 

1330 V Mitanni po Kurtiwazovi (vládl od doby někdy po roce 1360 a srov. rok c. 1345) vládl král Šattuara I. (do c. 1300?). Zřejmě opět spojil království do jednoho celku. 

1330:

V Aššuru zemřel ensi Aššur-uballit I. (od 1366), nástupcem se stal jeho syn Enlil-nérári/Enlil-nárárí (do 1320). Porazil nomády Sútu/Aramaje, protivníky Kassitů a v bitvě u Sugagy na Tigridu porazil Kurigalzua II. (srov. různá podání roku 1337; z "domácích" pramenů se nedozvídáme nic, jeden zachovaný text je příliš fragmentární). Následně si Aššur s Babylónem smluvně nově vymezily hranice na Tigridu. 

1337:

V Babylónu zavraždili vzbouřivší se kassitští šlechtici, důvody neznáme, mladého krále Kadašman-Charbeho II. (na trůnu od 1347). Pučisty vedl jistý Nazi-Bugaš alias Šuzigaš, údajně „prostého původu/syn nikoho, nýmand“. Z Aššuru dorazil v čele armády jako mstitel svého vnuka Aššur-uballit I. Roku 1336 byl Nazi-Bugaš se svými lidmi v poli poražen a zabit.

Králem Babylónu byl Assyřanem prosazen a provolán mladší syn Burna-Buriaše II. Kuri-galzu/Kurigalzu II. (vládl do 1324; K. mohl ovšem být také pravnukem Aššur-uballitovým, pak by byl dítětem). 

Tato posloupnost vyplývá z tzv. „synchronních dějin“. Podle „kroniky P“ jde dějová posloupnost v řadě Aššur-uballit - Muballitat-šéru´a - (?) Karaindaš - Kadašman-Charbe, jehož zavraždili Kassité. Aššur-uballit přišel vnuka pomstít, Kassité si za krále zvolili jistého Šuzigaše. Aššur-uballit ale v Babylónu instaloval mladšího syna Kadašme-Charbeho jménem Kurigalzu II.

Kurigalzu, jeden z bojovných kassitských vládců, si postavil residenci s chrámovým komplexem se zikkurratem Dúr Kurigalzu/dn. ´Aqar-qúf v IRQ poblíž Baghdádu. Z této doby pochází epos o Errovi hořce zmiňující nájezd Sútů na Uruk. Král vedl válku s aramajskými Súty na Eufrátu a s Churpatilou, králem Elamu (psáno zde: elam-mát/elammat): Elamita poslal do Babylónu dopis s výzvou k bitvě u Dúr Šulgi. Kassité zde Elamity porazili, pravděpodobně i s jejich assyrským spojencem a možná Kurigalzuovým příbuzným Enlil-nérárim (to by bitva spadala do roku 1330 či pozd.).

Churpatilu, viz o něm rok c. 1346, na útěku Kassité zajali a Kurigalzu pak táhl obsadit celý Elam i se sídelním městem Súsami, kde dal vztyčit svou sochu a královské insignie Churpatilovy zasvětil Enlilovi; o osudu elamského krále nevíme nic, viz dále rok 1320.

Stavba Dúr Kurigalzu a válka s Elamem bývá přičítávána Kurigalzuovi I., viz rok c. 1390. Se jménem Kurigalzů je spojena stavební činnost v Uru, Uruku a Eridu, v Uruku obdaroval jeden z Kassitů toho jména Ištařin chrám. V další válce v podání assyrského chronografa v bitvě u Sugagy Enlil-nérári Babylóňany těžce porazil a zmocnil se též Kurigalzuova ležení (podle "kroniky P" to dopadlo přesně naopak: Babylóňané zmasakrovali Assyřany a hodně vojáků zajali). Uzavřely pak nicméně obě mesopotamské mocnosti mír, v němž si rozdělily území mezi Šasili v Subartu a Babylónem, tedy asi nevýhodně pro Aššura. 

1338:

V Palaistíně/Kanaánu povstali Israélité pod Othníelem, řec. Gothoniélem/Othoniélem proti Aramajům/Churritům (?) a zajali jejich krále Chúšána Riš'ataima (ovládl zemi 1346). Soudce Gothoniél působil v míru do 1298.

V hellénském světě roku 1336 v Sikyónu po Sikyónovi (vládl od 1381) panuje Polibos (do 1296). Podle nejvyšší datace starých kronik byla prý roku 1335 založena v Libyi Kýréné (rozhodně nikoli jako hellénská osada).

************************************************************

1329. - 1320.

1320:

V Egyptě zemřel bezdětný Horemheb (od 1348) a jím podle tradičního řazení skončila XVIII. dynastie (od 1567). Novým králem Ramessem I., trůnním jménem Men-pehti-Re (do 1318) začíná XIX. dynastie, Ramessovci (do 1200); skončila též doba nové říše, která trvala od 1567 a začala III. mezidoba, srov. ale také rok 1085. 

Ramesse/Ramses, Ra-mes-su, řec. Rhamessés, je snad identický s wezírem Pramessem/Peramassem z Delty (srov. 1348). Osobně byl oddán kultu Sutecha/Setha z Avaridy, pohlcené novou výstavbou Per-Ramesse či Pi-Ramesse, místa svého rodiště, dn. arab. Qantír. Kromě Sutecha-Ba'ala, boha asijského, zde ctěny další syrofoinícké kulty Rešef, Hurun/Hauron, Anat a Aštarta. V egyptské armádě a králově byrokracii tehdy též hodně Asiatů sloužilo. 

Théby zůstaly sídelním a náboženským centrem země a Amun/Ammón „národním“ bohem. Ramesse, zřejmě již věku pokročilého, většinu času prožil v Memfidě, která se tak stala vlastním administrativním srdcem státní správy. Do Théb cestoval král za své krátké vlády v době svátků. Pochován byl, jako ostatní králové Devatenácté dynastie, v Údolí králů, ale jeho hrobka nebyla dokončena. Jedna z jeho královen se jmenovala Sat-Re/Reova dcera". 

Wezíry v Devatenácté a Dvacáté dynastii/za Ramesseovců byli na severu: Nebamun, Iri-[x], Rahotep, Neferrenpet, Merisachmet. Na jihu: Paser, Nehi, [...] mi, Thutmose, Chaj (patnáct roků za Ramesseho ii. a postavil si cihlovou pyramidu patnáct metrů vysokou o hranách dvanáct metrů; v 8. st. byla rozebrána na koptský kostel), Panehesi, Pensachmet, Iču (?), Amunmose, Paraemheb, Hori, Ta, Neferrenpet, Nebnachtra, Chaemweset, Wenennefer.

Manethón zahrnul mezi panovníky své Devatenácté dynastie šest (podle jiného starověkého excertu pět) králů: Sethós (51, resp. 55), Rhapsakés (61, resp. 66), Ammehefthés (20, resp. 40), Rhamessés (60; ve druhé versi neveden), Ammenemnés (5, resp. 26 roků) a Thúóris (7; Homér ho znal jako Polyba, manžela Alkandry a v jeho době padlo prý Ílion, spočetl Manethón). Celkově Devatenáctá dynastie trvala 209 n. 194 roky.

Jménem Thúóris (v řečtině nelze femin. tvar vyloučit) myšlena snad královna Tausret, viz roky 1223 a 1205, vládnoucí kolem roku 1200, tedy buď někdy před vypuknutím "trojské války" nebo krátce před ní, srov. rok 1193. Polybos se svou manželkou Alkandrou žili v "egyptských Thébách, kde po domech leží nejvíce pokladů," jak veršoval ve čtvrtém zpěvu Odyseie Homér, a bohatě kdysi obdarovali Meneláa s Helenou. 

1329:

V Chattuši skončila krátká vláda Arnuwandy II. (krátce od 1330). Chetitským velkokrálem se stal jeho bratr Muršiliš II., rodným jménem Tašmi-Šarruma (do c. 1300; podle jiné chronologie vládl 1339 – 1306 či 1321 - 1295 n. ještě nižší datace). Jeho zkrácená titulatura zněla: Slunce, Velký král, chráněnec boha bouří a král Chatti (jméno M. přetrvalo do dob hellénských jako Myrtilos, Oinomáův slavný štolba, srov. pelopovskou legendu). 

Muršiliš byl ženat s Gaššulawijí, s níž měl syny Chalpa-šulupiho, Šarri-Tešupa alias Muwattala II. a Chattušila III. a dceru Maššana-uzzi, jednou manželku Mašturiho, krále Země na řece Šecha. Gaššulawiji měla očarovat Kassitka Malnigal/Mal-Nikkal alias Tawananna, proto ji její nevlastní syn Muršiliš zbavil kultovních povinností a exuloval ode dvora, viz rok 1370, o královském manželovi rok 1300).

V Chattuši prý přestavěla Šuppiluliumův palác v jakési kultovní místo, žila podle zvyklostí, které si přivezla ze své kassitské vlasti Šanchary (chetit. jméno Babylónu), rozdávala majetky svým oblíbencům a hlavně prý praktikovala černou magii a očarováním přivodila Gaššulawiji smrt, třebaže to právě ona z titulu svých rituálních povinností pronášela bohům prosby o uzdravení královy manželky, která zemřela v devátém roce Muršilovy vlády.  

Druhou manželkou po smrti první se stala Danuchepa/Tanuchepa, Tanu-Chepa (jiná od tawananny-matky Šuppiluliumovy, rok 1370; děti s ní jménem neznáme). Svou nevlastní matku zřejmě na nátlak své manželky, jméno neznáme, později ke konci své vlády exuloval Muwattališ II., ale jeho syn Muršiliš III. (zřejmě o jeho nástupnictví se v paláci bojovalo, viz rok 1290) ji povolal zpět ke dvoru do Chattuše a odtud ji znovu po soudním přelíčení vyhnal Chattušiliš III.; zároveň zlikvidoval celé její příbuzenstvo s dětmi, s dvorem a služebnictvem. Zda sama musela zemřít, není jasné, neboť jako bývalá tanawananna bývala nedotknutelnou kněžkou slunečního kultu. Nelze určit, zda se jednalo o jednu a tu samou Danuchepu nebo o ženy dvě.   

Ve stejné době zemřel jiný sourozenec (?) králův Channuttiš, guvernér „Dolní země, Dolnozemí“, oblasti v centrální Anatolii sousedící s Arzawou, viz rok 1330. Syn velkokrále Šuppiluliumy I. Muršiliš vyslal dalšímu ze svých bratrů, vládci v Karchemiši Šarre-Kušuchovi (viz 1350) armádu pod Nuwanzou na pomoc proti Assyřanům, ale nezdá se, že by zabránili odpadnutí Mitanni od Chetitů. Sám se v prvních třech letech vlády věnoval bojům s Kašky. Porazil je, vyhnal z Horní země a jejich vůdce Pichchniju zajal. Teprve pak se obrátil proti luwijské Arzawě.

1326 Uchcha-zitiš Arzawský spojencem většiny dynastů arzawských zemí v protichetitské koalici: země Chapalla (jižní Galatie), země Mira-Kuwalija (severní Lykáonie? srov. rok 1370), Země na řece Šecha, viz zde výše, a Wiluša (asi pozdější Bíthýnie) zůstala opět na chetitské straně, achchíjawskou Millawandu/Mílétos Chetita donutil držet se spojenectví s ním, Achchíjawa držela s Arzawou, srov. roky 1460, 1387, 1383.

Muršiliš II. se s bratrem Šarre-Kušuchem Karchemišským (rodným jménem Pijaššiliš) vypravili proti anatolskému západu. U města Walma a řece Aštarpa v Lykáonii Chetité porazili armádu arzawské koalice, jíž velel Pijama-Kuruntaš/Pijawa-Innaraš (jméno obou bohů v theoforním jménu psáno sumerogramem LAMMA), syn nemocného Uchcha-zity. Muršiliš obsadil sídelní město Arzawy jménem Apaša/Abaša (pozdější Efesos?), do níž právě udeřil meteor, a raněný král Uchcha-zitiš se syny „uprchl přes moře“.

Pak byla Chetity dobyta vyhladověním arzawská pevnost Arinnanda (snad někde u Mykalského pohoří?), v obležení zůstala Puranda, kterou hájil vrátivší se princ Tapalazunauliš/Tapalazanuwališ, a syrskochetitské vojsko se vrátilo na východ. Král se svou armádou přezimoval kdesi na řece Aštarpa. Muršiliš deportoval ze západu Anatolie 66 tisíc lidí a usadil je ve své říši jako kolonisty (chetitská ekonomika stála hodně na kořistnictví a stávající populace nebyla schopna, stejně jako později v Assyrii, armádu a zemi uživit). 

1325 dobyl v Arzawě Muršiliš pevnost Puranda (u pozd. Métropole), Tapalazunauliš unikl. V průběhu zimy zemřel v exilu kdesi na egejských ostrovech Uchcha-zitiš a jeho druhý syn Tapalazanauliš, který unikl z Purandy, byl vládcem Achchíjawy pravděpodobně Chetitům vydán. Vládcové země Chapalla jménem Targašnalliš a Země kolem řeky Šechy jménem Manapa-Tachuntaš se ve válce Chetitům vzdali a složili opět vasalský slib. Do Miry byl znovu dosazen Mašchuiluwaš (viz o jeho útěku roku 1370 a rok 1317). 

1324 - 23 Chetité bojují s Kasky. Je pravděpodobné, že za jeho vlády se začal budovat nebo zdokonalovat chetitský obranný systém pevností proti jejich neustálým vpádům a guerrille, jakýsi anatolský "limes".

1322 - 21 vypukla válka s Azzi-Chajašou, králem Annijou/Annijaš (jeho předchůdci v řadě byli Karanniš, Marijaš a Chukkanaš, který byl manželem Šuppiluliumovy sestry). Současníkem Muršila II. byl velmož Kuwalanamuwaš, známý ze skalního nápisu, ale jeho roli v chetitské říši neznáme. 

1320 Revolta v zemích Nuchaši/Nuchašše a v Kinze-Qadeši. Kmenové území Chetitů napadli Chajašové/Chajaša. Muršiliš se s armádou vypravil do Kumanni, zatímco jeho bratr Šarre-Kušuch, místokrál v Karchemiši, dělal pořádek v Syrii. Po uklidnění protichetitské vzpoury se Šarre-Kušuch vydal za Muršilem do Kumanni, kde zemřel na nemoc a někdy kolem t. r. zemřela též Gaššulawija, Muršilova manželka, viz rok 1329.

V Nuchašši se někdy před touto dobou, ještě za vlády Horemhebovy v Egyptě, postavili obyvatelé proti králi Tettemu, který byl dosazen na trůn vůlí Šuppiluliumovou, viz rok 1360. Vedl spor s Abi-radduou/Abí-rattaš, králem Bargy/Barqy, o město na hranicích Nuchašše Jaruwattu/Jaruwandy, o které Barčan přišel již za Tetteho dědy Šarrupšiho a chtěl ho zpět, viz rok 1370, 1360 a 1317. Abi-raddu jednal s Tetteho bratrem Šumittarou a s chetitským souhlasem byl Tette sesazen a bratrem uvězněn.

Tetteova kariera však neskončila. Muršiliš předal Abiradduovi namísto Jaruwatty EN-urtu (neznámé polohy), nicméně Tetteho, který se předtím spolčil s Egypťany a kontrapučem se vrátil k moci nad Nuchašší, nechal být. Tette se pak obrátil o pomoc do Egypta, ale chetitské pomstě podle všeho nevděčník stejně neunikl.  

Proti Chajašům poslal Muršiliš na sever vojevůdce Nuwanzu, v palácové hierarchii arcičíšníka/gal.geštin, s deseti tisíci vojáky a sedmi sty bojovými spřeženími (nájezdníci odraženi pod hradbami Ganuwaru/Kanuwaru, kterou obléhali). Předtím podpořila jeho armáda guvernéra země Palá Chutupijanzu v revoltě města Wašulana (srov. rok 1370). Muršiliš v 21. roce své vlády vytáhl proti zemi Tummanna, kde porazil a zničil Pitaggatalliho, nepřítele již svého otce, a vyvrátil jeho sídelní město Šappiduwu; tummanský dynasta nicméně unikl. Na severu částečně osídlil Tiliuru, která byla Chetity vyklizena před čtvrt tisíciletím za Chantila II., viz rok 1590. Kolonisační dílo dokončil nejmladší ze čtyř Muršilových synů Chattušiliš III., který do Tiliury poslal potomky původních obyvatel a nejenom válečné zajatce.   

Vojevůdce Inaraš směřoval ve stejné době do Syrie do zemí Nuchašše (mezi Chalpou a Orontem). Spojené síly Muršilovy a Inarovy se vypravily k Chalpě a na Karchemiš. Chetité potrestali syrské povstalce, odpadlíky k Egypťanům, mezi nimiž byl mimo jiné král Kinzy Aitakama, který „dělal problémy“ Chetitům již za Šuppiluliumy I.; vzbouřil se zřejmě po smrti Šarre-Kušuchově. 

Krátce na to Aitakama skončil rukou vrahovou: zavraždil ho vlastní syn Ari-Tešup (NÍG. BA-Teššub; srov. 1317). Muršiliš přijal vraha v kraji Aštata na Eufrátu (již. od dn. Džeráblusu v Syrii u tureckých hranic) a jmenoval ho králem Kinzy (= Qadeše na Orontu). V Karchemiši instaloval za krále syna zemřelého Šarre-Kušucha jménem [...]-šarruma. Brzy však změnil rozhodnutí a vládcem Karchemiše se stal další z Muršilových bratří Šachrunumaš/Šachurumuwaš.

Králem v Chalpě/Aleppu byl Muršilem jmenován Telipinův syn Talmi-Šarruma: Muwatalliš, Muršilův syn, mu později poslal kopii tabulky se smlouvou o přátelství, neboť Talmi-Šarruma tvrdil, že stará Muršilova se někam ztratila. Muršiliš asi už na začátku své vlády obnovil spojeneckou smlouvu s králem Ugaritu Niqmepou, synem Niqmadda II., který měl smlouvu se Šuppiluliumou. Muršiliš ale zmenšil rozlohu ugaritského království, viz rok 1330.

1320 v desátém roce vlády Muršila II. nastalo zatmění Slunce [?] (podle jiné datace a podle seznamu NASA připadají v úvahu: 14. květen 1338, 24. březen 1336, 13. březen 1335, popř. 15. srpen 1333). Podle NASA byla jen dvě částečná zatmění slunce v regionu v letech 1330-1320: 14. června 1330 a 17. října 1328, zato četná do roku 1300: 26. srpna 1315, 24. června 1312, 17. října 1309, 13. dubna 1308, atd. Viz zde výše dobu královy vlády. 

Chajašové, jejichž centrum leželo severozápadně od Vanu, se zřejmě podíleli na vyvrácení chetitské říše kolem roku 1200, viz tam. Spojeni či smíšeni s národy Nairi se později na jejich území kolem Vanského jezera ustavilo království Urartu se sídelním městem Tušpou.  

1324:

V Babylónu zemřel král Kuri-galzu II. (od 1336), jeho nástupcem se stal Nazi-Maruttaš (do 1298). Válčil s Guteji/Qutu v kraji Turukkû a Nigimti v Zágrosu, kdysi nepřítelé již Chammurapiho a spojenci tehdy Assyřanů. Jejich vůdce Esinu byl později ve válce s Arik-dén-ilim popraven ve městě Arnuna, které dobyli Assyřané, a celý kraj byl vyrabován a vyvražděn. Guvernérem Nazi-Maruttaše v Uru byl Kassita Šubši-mašrá-Šakkan, opisovatel či snad tvůrce nebo editor básně Ludlul bél némeqi/Chválen budiž pán moudra. Zachované kopie jsou z doby novobabylónské. 

1320:

V Aššuru zemřel Enlil-nérári (od 1330), nástupcem jeho syn Arik-dén-ili/Arik-dín-ili, který si říkal vedle iššak/ensi Aššur také šarru dannu/silný král (do 1308). Porazil nomády Sútu, Achlamu a další aramajský kmen Jauru v zemi Katmuchu (země okolí pozdější Nisiby). Ukončil jejich loupeživé vpády na assyrské kmenové území: fragment jedné assyrské kroniky (?) na tabulce tvrdí, že pobil 254 tisíc lidí a že v zemi, jméno neznáme (snad Chalachi), zavládl velký hlad a drahota. Přemohl Esiniho, krále země Nigimchi a zřejmě se mu vzdal ve svém městě Arnuně.

Stejně asi skončil Remaku, král v Nagabbilchi (nebo byl zabit?), jiný dynasta Asini se podílel na jakési vzpouře. Expanse aramajských kočovníků zřejmě od této chvíle směřovala na jih podél Eufrátu do Babylónie. Arik-dén-ili/"Soudní výnos boží má dlouhou platnost" strhl rozpadající se chrám Šamašův v Aššuru a postavil na stejném místě nový.

Achlamové/Achlamú patřili k západosemitským nomádům sídlícím mezi Eufrátem a Tadmórem, náleželi tedy z hlediska Mesopotamců mezi Amority/Amurru. První zmínka o nich na Eufrátu je o čtyři staletí starší. Jedním kmenem Achlamů/"beduíni, lidé z pouště" byli Aramajové, s nimiž poprvé přišli do velké války Assyřané roku c. 1112, viz.  

1320:

V Elamu po babylónské okupaci Kurigalzuem II. (po 1330) vládne po Churpatilovi, který platil Aššurovi tribut (srov. rok 1340 a 1330), Pachir-iššan, syn Ike-chalkiho/Igi-chalkiho, zřejmě některého z lokálních dynastů, a po něm jeho churritská rodina. Pravděpodobně pocházeli z východu země, z okolí Íze/dř. Málamír v Chúzistánu v IR. Churrité se objevili v Elamu s koncem I. babylónské dynastie (1894 - 1594). Ike-chalki na nápisu děkuje bohům, že ho pozdvihli ke kralování, tedy s velkou pravděpodobností to byl pučista.

Nová elamská panovnická dynastie je zvána dynastií z Anzanu/Anšanu či dynastií Ike-chalkiho/Igi-chalkiho (do 1222). Pachir-iššar byl současníkem Nazi-Maruttaše Babylónského a vládl Elamem bez Sús také do 1298, viz dále tam. O jeho vládě není nic známo až na to, že věnoval sakrální stavby bohu Inšušinakovi/In-Šušinak, "Pán Sús". Ženat byl se sestrou Kurigalzuovou, jejíž jméno neznáme. 

1325 podle datace skupiny starých řecky psaných kronik se (po Ehúdovi/Aódovi) za časů Debbory a Baraka dostali Židé do poddanství cizinců na dvacet let.