1349-1300

************************************************************

1349. - 1340.

1348:

V Egyptě bez mužského potomstva zemřel král Aja/Aj či Eje (od 1352); za manželku měl šedesátník svou vnučku, viz zde výše. Byl posledním panovníkem dynastie Thutmoseovců. Je pravděpodobné, že svého nástupce učinil adoptivním spoluvládcem: Džesercheprure Horemheb/Haremhab n. Haremheb, řec. Harmais (do c. 1320), byl vrchní armádní velitel a poslední panovník XVIII. dynastie (na trůnu od 1567). Horemhebova manželka se jmenovala Mutnodžme/Mutnedžmet/Mutnedžemet a byla (?) „sestrou“ Nefertiti, tedy možná také Ajova dcera. Sloužila jako Ammónova zpěvačka, což byla vysoká dvorní role. Koncem vlády si Horemheb Merejamun, „Hor se raduje, Miláček Amonův“, který byl proletářského původu a také bezdětný, přibral za spoluvládce muže stejného údělu, jistého Paramesse/Ramesse, kdysi velitele hraniční pevnosti Síle, pravděpodobně identického s wezírem Pramesse (srov. 1320).

Ze Syrie ani Nubie se nezachovaly žádné válečné zprávy.

1347:

V Babylónu zemřel Burnaburiaš II. (od c. 1375) a novým králem byl velmi krátce jeho syn (zřejmě s assyrskou princeznou Muballitat-šéru´a, srov. 1366) jménem Kara-Chardaš (možné též Kara-indaš, ačkoli takový panovník vládl po Kadašman-Charbeovi I., srov. rok c. 1410). Byl po krátké vládě v puči zavražděn kassitskými šlechtici a na trůn zasedl Kadašman-Charbe II. (do 1337, srov. tam). Je naopak také možné, že nový vládce byl synem assyrské pricezny s Kara-Chardašem (srov. rok 1366). Nový král úspěšně bojoval ve středním Poeufrátí s nomády jménem Sútu čili s Aramaji, kteří začali pronikat na východ ze Syrie. Na obranu proti nim postavil v kraji pevnost s pramenem, lokalisaci neznáme. Sútové přepadali posly egyptského krále a jeho "bratrů" assyrských a babylónských, takže ohrožovali tok korespondence mezi předněvýchodními velmocemi. Nebezpečím pro diplomatickou poštu znamenali též loupeživé skupiny Kanaánců v Palaistíně; ti si však netroufali na egyptské posly, neboť země spadala pod faraonskou kontrolu. 

c. 1346:

V Elamu byl současníkem Kadašman-Charbeho II. král Churpatila/Churbatila, srov. 1330 a dále 1320; podle jména Churrita, srov. o jejich přítomnosti v Elamu rok 1320. Skončilo tzv. kassitské temno, viz rok 1520, kde výčet panovníků této éry.

c. 1345:

Chetitští princové se vypravili z Karchemiše, viz rok c. 1350, za Eufrátés proti Churritům. Byla to šestá a poslední Šuppiluliumova výprava proti nim. Obyvatelé země a města Irrite se vzdali, Charrán padl a před sídelním městem Mitanni Waššukanni se Chetité srazili s Assyřany. Aššur-uballit zbavený nadvlády Churritů, viz rok c. 1360, se pokusil město dobýt. Byl odražen, naopak Chetité byli obyvateli přijati bez boje a Šuttarna III., srov. rok 1360, zůstal kdesi za horním tokem Eufrátu. Nástupcem jeho trůnu se stal syn Wasašatta. 

Kurtiwaza/Mattiwaza n. Šattiwaza, Tušrattův syn, "aby velká země Mitanni nezanikla" uzavřel se Šuppiluliumou v Chattuši dohodu (akkadsky psanou, zároveň její text je kronikou Chetitovy vlády; duplikát byl uložen v chrámu Šamašově v Arinně, o jejímž dvojhlavém orlu viz v indexu s. v. legionáři): Churrita dostal za manželku jednu ze Šuppiluliumových dcer, jméno neznáme, a vládl ve zbytkovém Mitanni pod chetitským protektorátem. Žen si směl Kurtiwaza vzít, kolik chtěl, ale "žádná jiná nesmí být povýšena nad mou dceru" a její synové a vnuci budou mít nástupnická práva v Mitanni. Smlouva vymezila územní rozsah obou států.

Souběžně bojoval v Syrii s Egypťany chetitský korunní princ Arnuwandaš, ale podrobnosti neznáme. Válka o dominanci nad syrskými státy pravděpodobně v této době ustala a obě velmoci na čas respektovaly nové zájmové hranice; viz rok 1330. 

c. 1340:

V Ugaritu někdy kolem t. r. nebo později zemřel král Niqmedda II. (od asi 1360). Nástupcem se stal jeho syn Ar-chalba a vládl devět let (c. 1330).

V Helladě roku 1346 v Athénách po Erechtheovi II. (od 1396) vládl jeho syn/bratr Kekróps II. (do 1306). Za Erechthea II. na Athény vytáhl na výzvu svého otce thrácký král Eumolpos, Poseidónův syn s Chionou, sněhovou nymfou. V "eleusínské válce" byli Thrákové usazení v Eleusíně poraženi a Eumolpos zabit králem Erechtheem, který před rozhodnou bitvou vyslechl věštby a dal obětovat jednu ze svých tří dcer s Praxitheou. Poseidón ještě na bojišti pomstil smrt svého syna: srazil trojzubcem Erechthea do smrti. 

Podle jiné verse ve válce padl jak Erechtheus, tak Eumolpův syn Immarados a tehdy prý Eleusínští přistoupili na to, aby byli poddáni Athéňanům, provozování kultu ale aby jim zůstalo. • K příběhu vymyslel jistý Dórotheos ve svých Italských dějinách (nedochováno) římský pendant, v němž C. Marius obětuje před bitvou s Kimbry svou údajnou dceru Calpurnii; thema zpracoval mimo jiné německý právník a literát Daniel Casper von Lohenstein (zemřel 1683) v románu Großmüthiger Feldherr Arminius/Velemyslný vojevůdce Arminius. 

V Kekropových časech se měly udát Dionýsovi příběhy a kolem roku 1340 byla akmé Hérákleova (podle Hérodotových počtů).

Podle jednoho z tradičních dat hellénských chronografů se Pelops s Hippodámejí, Oinomáovou dcerou, ženil roku 1348. 

 

1346 se zmocnil oblastí Kanaánu, kde kočovaly israélské kmeny, král přezdívaný ve Starém zákonu jako Chúšán Riš'ataim (též Kúšán R.; "Dvakrát horší než Kúšité", skutečné jméno neznáme), vládce země Aram naharaim, tedy pravděpodobně Nahariny neboli Chanigalbat čili Mitanni (do 1338). Myšlen mitannský král Šuttarna III.? Srov. rok 1360.

************************************************************

1339. - 1330.

1330:

V Chattuši skončila nejpozději kolem t. r. slavná vláda krále Šuppiluliumy I. (od c. 1370; jeho smrt bývá kladena též do roku c. 1346, popř. c. 1323); zemřel na mor zavlečený někdy po c. 1350 do Chatti. Následovala krátká jeho syna Arnuwandy II. (do c. 1329). Svého bratra Pijaššiliho alias Šarre-Kušucha potvrdil nový panovník za vládce Karchemiše, vlastně chetitského pána nad Churrity, s titulem tuchkantiš. Všechny země od Arzawy, Lukky a Kizzawatny po Mitanni po Šuppiluliumově smrti revoltovaly, viz dále roku 1329. 

1330 V Ugaritu po Ar-Chalbovi (od c. 1340) někdy po tomto roce vládl jeho mladší bratr Niqmepa (do c. 1270). Ar-Chalba se podílel se protichetitské revoltě po Šuppiluliumově smrti, snad podněcován Egypťanem Horemhebem, za níž Chetité ztratili kontrolu nad částmi severní Syrie a snad též krátce nad Karchemiší na Eufrátu. Když se Chetité za Muršila II. udrželi, prochetitský bratr Ar-Chalbův Niqmepa ho zřejmě za chetitské intervence vyhnal z trůnu (jeho osud neznáme). Muršiliš II. potrestal Ugarit ztrátou části území, které získal od Šuppiluliumy (Sijanni a Ušnatu na jih od Ugaritu se dostaly pod přímou správu Karchemiše). Niqmepa a jeho nástupci pak až do konce státu setrvávali věrně na chetitské straně, poskytovali vojenské oddíly a peníze na chetitské války. Ugarit poskyt roku 1300 oddíly pro válku s Ramessem II. a vyslal je ke Qadeši. Niqmepa vládnoucí šest desetiletí měl dobré vztahy i s Chattušilem III., s nímž měl mimo jiné smlouvu o vzájemném vydávání uprchlíků. Viz dále rok 1270. 

1330 V Mitanni po Kurtiwazovi (vládl od doby někdy po roce 1360 a srov. rok c. 1345) vládl král Šattuara I. (do c. 1300?). Zřejmě opět spojil království do jednoho celku. 

1330:

V Aššuru zemřel ensi Aššur-uballit I. (od 1366), nástupcem se stal jeho syn Enlil-nérári/Enlil-nárárí (do 1320). Porazil nomády Sútu/Aramaje, protivníky Kassitů a v bitvě u Sugagy na Tigridu porazil Kurigalzua II. (srov. různá podání roku 1337; z "domácích" pramenů se nedozvídáme nic, jeden zachovaný text je příliš fragmentární). Následně si Aššur s Babylónem smluvně nově vymezily hranice na Tigridu. 

1337:

V Babylónu zavraždili vzbouřivší se kassitští šlechtici, důvody neznáme, mladého krále Kadašman-Charbeho II. (na trůnu od 1347). Pučisty vedl jistý Nazi-Bugaš alias Šuzigaš, údajně „prostého původu/syn nikoho, nýmand“. Z Aššuru dorazil v čele armády jako mstitel svého vnuka Aššur-uballit I. Roku 1336 byl Nazi-Bugaš se svými lidmi v poli poražen a zabit. Králem Babylónu byl Assyřanem prosazen a provolán mladší syn Burna-Buriaše II. Kuri-galzu/Kurigalzu II. (vládl do 1324; K. mohl ovšem být také pravnukem Aššur-uballitovým, pak by byl dítětem). 

Tato posloupnost vyplývá z tzv. „synchronních dějin“. Podle „kroniky P“ jde dějová posloupnost v řadě Aššur-uballit - Muballitat-šéru´a - (?) Karaindaš - Kadašman-Charbe, jehož zavraždili Kassité. Aššur-uballit přišel vnuka pomstít, Kassité si za krále zvolili jistého Šuzigaše. Aššur-uballit ale v Babylónu instaloval mladšího syna Kadašme-Charbeho jménem Kurigalzu II.

Kurigalzu, jeden z bojovných kassitských vládců, si postavil residenci s chrámovým komplexem se zikkurratem Dúr Kurigalzu/dn. ´Aqar-qúf v IRQ poblíž Baghdádu. Z této doby pochází epos o Errovi hořce zmiňující nájezd Sútů na Uruk. Král vedl válku s aramajskými Súty na Eufrátu a s Churpatillou, králem Elamu (psáno zde: elam-mát/elammat): Elamita poslal do Babylónu dopis s výzvou k bitvě u Dúr Šulgi. Kassité zde Elamity porazili, pravděpodobně i s jejich assyrským spojencem a možná Kurigalzuovým příbuzným Enlil-nérárim (to by bitva spadala do roku 1330 či pozd.). Churpatilu, viz o něm rok c. 1346, na útěku Kassité zajali a Kurigalzu pak táhl obsadit celý Elam i se sídelním městem Súsami, kde dal vztyčit svou sochu a královské insignie Churpatilovy zasvětil Enlilovi; o osudu elamského krále nevíme nic, viz dále rok 1320.

Stavba Dúr Kurigalzu a válka s Elamem bývá přičítávána Kurigalzuovi I., viz rok c. 1390. Se jménem Kurigalzů je spojena stavební činnost v Uru, Uruku a Eridu, v Uruku obdaroval jeden z Kassitů toho jména Ištařin chrám. V další válce v podání assyrského chronografa v bitvě u lokality Sugagi Enlil-nérári Babylóňany těžce porazil a zmocnil se též Kurigalzuova ležení (podle "kroniky P" to dopadlo přesně naopak: Babylóňané zmasakrovali Assyřany a hodně vojáků zajali). Uzavřeli pak obě mesopotamské mocnosti mír, v němž si rozdělili území mezi Šasili v Subartu a Babylónem, tedy asi nevýhodně pro Aššura. 

1338:

V Palaistíně/Kanaánu povstali Israélité pod Othonielem proti Aramajům/Churritům (?) a zajali jejich krále Chúšána Riš'ataima (ovládl zemi 1346). Soudce Othoniel působil v míru do 1298.

V hellénském světě roku 1336 v Sikyónu po Sikyónovi (vládl od 1381) panuje Polibos (do 1296). Podle nejvyšší datace starých kronik byla prý roku 1335 založena v Libyi Kýréné (rozhodně nikoli jako hellénská osada).

************************************************************

1329. - 1320.

1320:

V Egyptě zemřel bezdětný Horemheb (od 1348) a jím podle tradičního řazení skončila XVIII. dynastie (od 1567). Novým králem Ramessem I., trůnním jménem Menpehtejre (do 1318) začíná XIX. dynastie, Ramessovci (do 1200; podle jiné časomíry skončila 1320 doba nové říše, která trvala od 1567 a začala III. mezidoba, srov. ale také rok 1085). 

Ramesse/Ramses, Ramessu, řec. Rhamessés, je snad identický s wezírem Pramessem/Peramassem z Delty (srov. 1348). Osobně byl oddán kultu Sutecha/Setha z Avaridy/Per-Ramesse či Pi-Ramesse, místa svého rodiště, dn. arab. Kantír/Qantír. Kromě Sutecha-Ba'ala zde ctěny další syrofoinícké kulty Rešef, Hauron, Anat a Aštarta. V egyptské armádě a králově byrokracii tehdy sloužilo hodně Asiatů. 

Théby zůstaly sídelním a náboženským centrem země a Amun „národním“ bohem. Ramesse, zřejmě již věku pokročilého, většinu času prožil v Memfidě, která se tak stala vlastním administrativním srdcem státní správy. Do Théb cestoval král jen v době svátků. Pochován byl v Údolí králů. Jedna z jeho královen se jmenovala Satre. 

Wezíry v XIX. dynastii byli na severu: Nebamun, Irej, Rahotep, Neferrenpet, Merejchmet. Na jihu: Paser, Nehej, [...] mej, Thutmose, Chaj (patnáct roků za Ramesseho ii. a postavil si cihlovou pyramidu patnáct metrů vysokou o hranách dvanáct metrů; v 8. st. byla rozebrána na koptský kostel), Panehesi, Pensachmet, Iču (?), Amunmose, Paraemheb, Hori, Ta, Neferrenpet, Nebnachtra, Chaemweset, Wenennefer.

Manethón zahrnul mezi panovníky své Devatenácté dynastie šest (podle jiného starověkého excertu pět) králů: Sethós (51, resp. 55), Rhapsakés (61, resp. 66), Ammehefthés (20, resp. 40), Rhamessés (60; ve druhé versi neveden), Ammenemnés (5, resp. 26 roků) a Thúóris (7; Homér ho znal jako Polyba, manžela Akandry a v jeho době padlo prý Ílion, spočetl Manethón). Celkově dynastie trvala 209 n. 194 roky.  

1329:

V Chattuši skončila vláda Arnuwandy II. (krátce od 1330). Králem se stal jeho bratr Muršiliš II. (do c. 1300; podle jiné chronologie vládl 1339 – 1306 či 1321 - 1295 n. ještě nižší datace). Jeho zkrácená titulatura zněla: Slunce, Velký král, chráněnec boha bouří a král Chatti (jméno M. přetrvalo do dob hellénských jako Myrtilos, Oinomáův slavný štolba, srov. pelopovskou legendu). 

Muršiliš byl ženat s Gaššulawijí, s níž měl syny Muwattala II. a Chattušila III. a dcery Chalpa-šulupi a Maššana-uzzi (tu měla očarovat Malnigal, proto ji Muršiliš zbavil postavení tawananny). Druhou manželkou po smrti první se stala Danuchepa. Svou nevlastní matku exuloval na nátlak své manželky, jméno neznáme, Muwattališ II., jeho syn Muršiliš III. ji povolal zpět ke dvoru do Chattuše a odtud ji znovu vyhnal Chattušiliš III. 

Ve stejné době zemřel jiný sourozenec králův Chanuttiš, guvernér „Dolní země, Dolnozemí“, oblasti v centrální Anatolii sousedící s Arzawou. Syn velkokrále Šuppiluliumy I. Muršiliš vyslal dalšímu ze svých bratrů, vládci v Karchemiši Šarre-Kušuchovi (viz 1350) armádu pod Nuwanzou na pomoc proti Assyřanům, ale nezdá se, že by zabránili odpadnutí Mitanni od Chetitů. Sám se v prvních třech letech vlády věnoval bojům s Kasky. Teprve pak se obrátil proti luwijské Arzawě.

1326 Uchcha-zitiš Arzawský spojencem většiny dynastů arzawských zemí v protichetitské koalici: země Chapalla (jižní Galatie), země Mira-Kuwalija (severní Lykáonie), Země na řece Šecha. Wiluša (asi pozdější Bíthýnie) zůstala opět na chetitské straně, achchíjawskou Millawandu/Mílétos Chetita donutil držet se spojenectví s ním, Achchíjawa držela s Arzawou, srov. roky 1460, 1387, 1383.

Muršiliš II. se s bratrem Šarre-Kušuchem Karchemišským (rodným jménem Pijaššiliš) se vypravili proti Západu. U města Walma a řece Aštarpa v Lykáonii Chetité porazili armádu arzawské koalice, jíž velel Pijama-Kuruntaš/Pijawa-Innaraš (jméno obou bohů v theoforním jménu psáno sumerogramem LAMMA), syn Uchcha-zity. Muršiliš obsadil sídelní město Arzawy jménem Apaša/Abaša (pozdější Efesos?), do níž právě udeřil meteor,  a raněný král Uchcha-zitiš se syny „uprchl přes moře“. Pak byla Chetity dobyta vyhladověním arzawská pevnost Arinnanda (snad někde u Mykalského pohoří), v obležení zůstala Puranda, kterou hájil vrátivší se princ Tapalazunauliš, a syrské vojsko se vrátilo na východ. Král s armádou přezimoval kdesi na řece Aštarpa.

1325 dobyl v Arzawě Muršiliš pevnost Puranda (u pozd. Métropole), Tapalazunauliš unikl. V průběhu zimy zemřel v exilu kdesi na egejských ostrovech Uchcha-zitiš a jeho druhý syn Tapalazanauliš, který unikl z Purandy, byl vládcem Achchíjawy pravděpodobně Chetitům vydán. Vládcové země Chapalla jménem Targašnalliš a země kolem řeky Šechy jménem Manap-Tattaš se ve válce Chetitům vzdali a složili opět vasalský slib. Do Miry byl znovu dosazen Mašchuilumaš (viz o jeho útěku roku 1370). 

1324 - 23 Chetité bojují s Kasky. Je pravděpodobné, že za jeho vlády se začal budovat nebo zdokonalovat chetitský obranný systém pevností proti jejich neustálým vpádům a guerrille, jakýsi anatolský "limes"

1322 - 21 vypukla válka s Azzi-Chajašou, králem Annijou/Annijaš (jeho předchůdci v řadě byli Karanniš, Marijaš a Chukkanaš, který byl manželem Šuppiluliumovy sestry). 

1320 Revolta v zemích Nuchaši/Nuchašše a v Kinze-Qadeši. Kmenové území Chetitů napadli Chajašové/Chajaša. Muršiliš se s armádou vypravil do Kumanni, zatímco jeho bratr Šarre-Kušuch dělal pořádek v Syrii. Po uklidnění protichetitské vzpoury se Šarre-Kušuch vydal za Muršilem do Kumanni, kde zemřel. V Nuchašši se někdy před touto dobou postavili obyvatelé proti králi Tettemu, který byl dosazen na trůn vůlí Šuppiluliumovou, viz rok 1360. Za krále vybrali Šummittaru, jeho bratra, a někdy před t. r. proti němu vedl Tette puč. Po nějakém čase ho sesadil Muršiliš. 

Proti Chajašům poslal Muršiliš na sever vojevůdce Nuwanzu s deseti tisíci vojáky a sedmi sty bojovými spřeženími (nájezdníci odraženi pod hradbami Ganuwaru, kterou obléhali) a vojevůdce Inaraš směřoval do Syrie do zemí Nuchašše (mezi Chalpou/Aleppem a Orontem). Spojené síly Muršilovy a Inarovy se vypravili k Aleppu a Karchemiši. Chetité potrestali syrské povstalce, mezi nimiž byl mimo jiné král Kinzy Aitakama, který „dělal problémy“ Chetitům již za Šuppiluliumy I. 

Krátce na to Aitakama skončil rukou vrahovou: zavraždil ho vlastní syn Ari-Tešup (NÍG. BA-Teššub; srov. 1317). Muršiliš přijal vraha v kraji Aštata na Eufrátu (již. od dn. Džeráblusu v Syrii u tureckých hranic) a jmenoval ho králem Kinzy (= Qadeše na Orontu). V Karchemiši instaloval za krále syna zemřelého Šarre-Kušucha jménem [...]-šarruma. Brzy však změnil rozhodnutí a vládcem Karchemiše se stal další z Muršilových bratří Šachrunumaš.

Králem v Chalpě/Aleppu byl jmenován Telepinův syn Talmi-šarruma: Muwatalliš, Muršilův syn, mu později poslal kopii tabulky se smlouvou o přátelství, neboť churritský král tvrdil, že stará Muršilova se ztratila. Muršiliš asi už na začátku své vlády obnovil spojeneckou smlouvu s králem Ugaritu Niqmepou, synem Niqmadda II., který měl smlouvu se Šuppiluliumou. Muršiliš ale zmenšil rozlohu ugaritského království, viz rok 1330.

1320 v desátém roce vlády Muršila II. bylo zatmění Slunce [?] (podle jiné datace a podle seznamu NASA: 14. květen 1338, 24. březen 1336, 13. březen 1335, popř. 15. srpen 1333). Podle NASA byla jen dvě částečná zatmění slunce v regionu v letech 1330-1320: 14. června 1330 a 17. října 1328.

Chajašové, jejichž centrum leželo severozápadně od Vanu, se zřejmě podíleli na vyvrácení chetitské říše kolem roku 1200, viz tam, a spojeni či smíšeni s národy Nairi se na jejich území kolem Vanského jezera ustavilo království Urartu se sídelním městem Tušpou.  

1324:

V Babylónu zemřel král Kuri-galzu II. (od 1336), jeho nástupcem se stal Nazi-Maruttaš (do 1298). Válčil s Guteji/Qutu v kraji Turukkû a Nigimti v Zágrosu, kdysi nepřítelé již Chammurapiho a spojenci tehdy Assyřanů. Jejich vůdce Esinu byl později ve válce s Arik-dén-ilim popraven ve městě Arnuna, které dobyli Assyřané, a celý kraj byl vyrabován a vyvražděn. Guvernérem Nazi-Maruttaše v Uru byl Kassita Šubši-mašrá-Šakkan, opisovatel či snad tvůrce nebo editor básně Ludlul bél némeqi/Chválen budiž pán moudra. Zachované kopie jsou z doby novobabylónské. 

1320:

V Aššuru zemřel Enlil-nérári (od 1330), nástupcem jeho syn Arik-dén-ili/Arik-dín-ili, který si říkal vedle iššak/ensi Aššur také šarru dannu/silný král (do 1308). Porazil nomády Sútu, Achlamu a další aramajský kmen Jauru v zemi Katmuchu (země okolí pozdější Nisiby). Ukončil jejich loupeživé vpády na assyrské kmenové území: fragment jedné assyrské kroniky (?) na tabulce tvrdí, že pobil 254 tisíc lidí a že v zemi, jméno neznáme (snad Chalachi), zavládl velký hlad a drahota. Přemohl Esiniho, krále země Nigimchi a zřejmě se mu vzdal ve svém městě Arnuně. Stejně asi skončil Remaku, král v Nagabbilchi (nebo byl zabit?), jiný dynasta Asini se podílel na jakési vzpouře. Expanse aramajských kočovníků zřejmě od této chvíle směřovala na jih podél Eufrátu do Babylónie. Arik-dén-ili/"Soudní výnos boží má dlouhou platnost" strhl rozpadající se chrám Šamašův v Aššuru a postavil na stejném místě nový.

Achlamové/Achlamú patřili k západosemitským nomádům sídlícím mezi Eufrátem a Tadmórem, náleželi tedy z hlediska Mesopotamců mezi Amority/Amurru. První zmínka o nich na Eufrátu je o čtyři staletí starší. Jedním kmenem Achlamů/"beduíni, lidé z pouště" byli Aramajové, s nimiž poprvé přišli do velké války Assyřané roku c. 1112, viz.  

1320:

V Elamu po babylónské okupaci Kurigalzuem II. (po 1330) vládne po Churpatilovi, který platil Aššurovi tribut (srov. rok 1340 a 1330), Pachir-iššan, syn Ike-chalkiho/Igi-chalkiho, zřejmě některého z lokálních dynastů, a po něm jeho churritská rodina. Pravděpodobně pocházeli z východu země, z okolí Íze/dř. Málamír v Chúzistánu v IR. Churrité se objevili v Elamu s koncem I. babylónské dynastie (1894 - 1594). Ike-chalki na nápisu děkuje bohům, že ho pozdvihli ke kralování, tedy s velkou pravděpodobností to byl pučista. Nová elamská panovnická dynastie je zvána dynastií z Anzanu či dynastií Ike-chalkiho/Igi-chalkiho (do 1222). Pachir-iššar byl současníkem Nazi-Maruttaše Babylónského a vládl Elamem bez Sús také do 1298, viz dále tam. O jeho vládě není nic známo až na to, že věnoval sakrální stavby bohu Inšušinakovi/In-Šušinak, "Pán Sús". Ženat byl se sestrou Kurigalzuovou, jejíž jméno neznáme. 

1325 podle datace skupiny starých řecky psaných kronik se (po Ehúdovi/Aódovi) za časů Debbory a Baraka dostali Židé do poddanství cizinců na dvacet let.

************************************************************

1319. - 1310.

1319:

V Egyptě se stal Sethós I., syn Ramessea I., otcovým spoluvládcem. Roku 1318 Ramesse I. zemřel (od 1320) a Menmaatre I. Seti I. (plným vlastním jménem Setehimerienptah) vládl sám (do 1304); řec. Sethós, doba „apo Menofreós“/po Menpehtejreovi/Ramsés I. Ramesse I. byl, stejně jako ostatní králové XIX. dynastie, pohřben v nedokončené hrobce v Údolí králů naproti Uksúru/Luxoru.

Sethós I. se pustil do stavby chrámu Amuna v Thébách (velkou hypostylovou-sloupovou síň dokončil Ramesse II.), Osírida v Abýdu, srov. rok 3500, atd. Nápisně dal zhotovit seznam svých 75 královských předchůdců (zřejmě podle vlastního výběru: "královský seznam z Abýdu"). Strop jeho pohřební komory je vyzdoben astronomickými a kalendářovými motivy. Souhvězdí jsou namalována jako božstva a zvířata. Červené tečky symbolisují hvězdy stejně jako pěticípé „hvězdičky“. Nelze souhvězdí přesně ztotožnit s dnešními názvy, snad egyptské souhvězdí Býka je náš Velký vůz. Strop je rozdělen na 36 dekánů, jak je noční obloha vidět v desetidenních úsecích, egyptských týdnech. Viz dále roku 1166. Malovat souhvězdí do postav z Egypta vydrželo v podstatě donedávna.

V hrobce nalezeny papyry s pohřebními „knihami mrtvých“ se zaříkávadly pomáhajícími zemřelým na cestě do podsvětí. Zaříkávadel v poslední známé redakci z doby kolem 650 je známo 190. Dílem jedné takové knihy je Hunefer, thébský písař z doby kolem roku 1275. Mimo jiné je v ní obraz Anúbida vyvažujícího srdce zemřelého „pérem pravdy“ na „lékarnických“ vahách. Kdo nežil spravedlivě, tomu sežrala srdce potvora zvaná polykač s hroším zadkem, lvím nebo hyením předkem s krokodýlí hlavou. Motivy pekelných muk v podsvětí přešly od Egypťanů ke křesťanům a svou roli nepochybně sehráli egyptští monotheističtí mniši a jejich kláštery. 

Seti zvýšil vojákům příděly potravin, oleje pro každého z nich, ryb, masa, zeleniny dvacet debenů chleba denně a měsíčně dva lněné oděvy: "Tak pracovali s milujícím srdcem pro jeho veličenstvo," praví nápis na jedné stéle, když z kamenolomů dopravovali bloky na velebení královy pověsti na věčnost, jeho "domu na milion let" (crám dokončil až jeho syn). 

Ve svém prvním roce se Seti/Sethós vypravil s armádou z hraniční pevnosti Čel n. Čaru/Tjel, Tjaru (řec. Silé, Zelé), místa před hellénistickou Rafií, kam se posílali odsouzení Egypťané do trestanecké kolonie, podél "Hórovy cesty" do Palaistíny proti beduinským odpadlíkům Šasu v Gileadu (hellén. Pella), Béth Šan (jižně od Galilejského jezera), obsadil Hamat na řece Jarmúku/řecky Hieromykés, Akré a Tyros a pacifikoval celou libanonskou pobřežní oblast (srov. 1352 a 1284). Důležitou roli na taženích hrál jistý Mehi (zkráceně za Amenemhet n. Haremheb apod.).

Při stavbě plynovodu v Jezreelském/Jizreelském údolí u kibucu Sarid v březnu 2014 nalezli israélští archeologové kanaánský hrob s hliněnou rakví s anthropomorfním víkem v egyptském stylu a s pečetidlem ve tvaru skaraba s trůnním jménem otce Ramesse II. Setiho I. Men-maat-Re. 

1317 druhé syrské tažení: Egypťané ohrožovali Qadeš na Orontu, vyplenili zemi, na Chetitech dobyli zpět amurrskou Sumuru (přístav Sumuru, Sumura, pozd. Simirra/Simyra, snad Tell Kazel na severu Libanonu) a Ullazu a opět obsadili z velké části zemi Amurru a Tachsej.

1316 Sethóvo tažení do Delty proti Libyjům (?) bylo úspěšné; byl první, za něhož si Libyjové do západní Delty troufli, náznak budoucího nebezpečí.

1315 třetí syrské tažení: boje s Chetity v okolí Qadeše, Qatny a Tunipu. Mnohem později (?) se Egypťané s Chetity dohodli na rozdělení sfér vlivu v Syrii: hranice probíhala jižně od Qadeše, což bylo znovu potvrzeno po dalších bojích roku 1284 s králem Chattušilim III. (srov. tam a 1300). Sethós obnovil v plném rozsahu egyptskou autoritu v Palaistíně a v jižní Syrii, klid vládl na hranicích s Nubií. Jeho hlavní manželkou byla Tuja, matka Ramsese II. a jinak neznámého staršího syna, který se zjevně nástupnictví nedožil.

1319:

Chetitský vládce Muršiliš II. na polním tažení na východě proti Chajašům, které následujícího roku zcela zpacifikoval.

1317 další protichetitské povstání v zemích Arzawy, které vedl jistý É.GAL.KUR (čtení neznámo). Mašchuiluwaš, vládce v zemi Mira-Kuwalija, se za Šuppiluliumy postavil na stranu povstalců a musel před Chetity prchnout. Po usmíření s chetitským vládcem ho Šuppiluliumaš oženil se svou dcerou Muwattiou a potvrdil ho na arzawském trůnu. Manželství zůstalo bezdětné a Mašchuiluwaš požádal po čase Muršila, aby mu povolil adopci Kupanta-Innary/Kupanta-Kurunty, syna vládce v Miře, který se kdysi proti Mašchiluwovi vzbouřil. Muršiliš souhlasil a Kupanta-Kurunta jako údělný vládce země Mira válčil proti arzawskému dynastovi Uchcha-zitimu. Když se pak Mašchuiluwaš postavil proti Chetitům (hnutí myslí při těchto změnách neznáme), Muršiliš ho sesadil, udělal z něho kněze kdesi ve své říši a králem celé Arzawy prohlásil Kupanta-Kuruntu (ochranní bohové Innaraš a Kurunta se píší shodnými sumerogramy LAMMA). Srov. události s rokem 1460 a 1250. 

Hranice na Eufrátu byla stabilní. V syrské oblasti vyřešil nároky jistého Šijanniho na ugaritský trůn, když potvrdil vládu Niqmepy. Rozřešil spor dynasty Abirattaše z Bargy s městem Jaruwandou. V Amurru písemně potvrdil vládu DU-Tešuba, syna Azirova a později DU-Tešubova syna Tuppi-Tešuba (srov. 1320; také platil tři sta šeqelů ryzího zlata ročně, stavět vojsko pěší a bojových vozů do pole na podporu Chetitům, viz rok c. 1350). Podle smlouvy s Amurru bylo syrské království chetitskému králi povinováno téměř bezvýhradnou poslušností.  

po 1317 vedl Muršiliš pravidelné obranné boje na hranicích s Kasky, kde dal dokonce vystavět limes. Muršiliš na jihu nevládl nad Alašijou-Kyprem.

V hellénském světě v Argu roku 1311 po Akrisiovi (od 1342) vládl Eurystheus, syn Sthenelův, jehož otcem byl Perseus, s Níkippou, dcerou Pelopovou (do 1266). Akrisios, děd Perseův, byl 14. argívským králem, pátým a posledním z Danaovců, srov. rok 1306. Eurystheus byl prvním Pelopovcem, kteří v Argu panovali až do vpádu/návratu Hérákléovců roku 1104. Přeložil sídlo královlády z Argu do Mykén. Proslul dvanácti úkoly, jimiž na Héřin pokyn trestal mladého Héráklea, syna Diova s Alkménou, manželkou Amfitryónovou. 

Podle horní datační hranice starověkých kronik měl od roku 1310 vládnout Frygům Midás, resp. jeden z "midů", jak asi zněl fryžský královský titul. Viz rok 742 a anatolskou migraci Frygů. S vyšší datací může korespondovat pověst o Lityersovi, synovi Midy z milenky, krále v Kelainách, údajně nezřízeného jedlíka a pijana nutícího cizince k soutěži ve sklizni. Své soupeře, kteří podlehli, Lityersés zabíjel, sám dojel na návštěvu Hérákleovu. 

************************************************************

1309. - 1300.

1304:

V Egyptě v červnu ve věku 65 let zemřel král Seti/řec. Sethós I. (od 1318). Podle ostatků měl aterosklerosu: jedna z nejlépe zachovaných královských múmií v původní dřevěné rakvi byla zabalena do žlutého rubáše, pochována v Údolí králů a o dvě stě let později kněžími uložena i s otcem a synem v Dér al-Bahrí. 

Nástupcem se stal jeho syn a dosud spoluvládce (délku spoluvlády neznáme) Usermaatre Ramesse II. (23) s přezdívkou Sese (do 1237); plné rodné jméno Ramesisumeriamun/Ramses Meriamun, „Re je mu nakloněn, Miláček Ammónův“, celým trůnním user-maat-re-setepenre, „Silná je spravedlnost Reova, Reův vyvolenec“, babylónská forma jména byla Riamašeša, řec. Rhamassés, Rhapsakés, Rhampsés, Harmessés. 

Jmenoval resp. potvrdil Nebunenefa ve velekněžském úřadu Amuna v Thébách. Zřejmě ještě za spoluvlády s otcem Setim I. byl Ramesse II. na tažení v Núbii se svým nejstarším synem Amenemherwenemefem a se čtvrtorozeným Chaemuastem/Chaemuasetem resp. Chaemwesem/Chaemwesetem. Korunním princem byl už od časů Haremhebových, kdy měl titul „nejvyšší velitel armády“. Chaemwese byl v Memfidě Ptahovým veleknězem/setem a založil Sarápeion, pohřebiště posvátných býků v Saqqáře, viz níže. "Starostou" Memfidy/hati-a-en-Men-nefer byl za Ramessea Ptahmose/Ptahmes, jehož v posmrtném životě proslavil nález džbánů se sýrem v jeho hrobce v Saqqáře na pravém břehu Nilu, metropole kdysi Memfidy. Zřejmě nejstarší z nalezených sýrů byl z kravského a ovčího n. kozího mléka.  

Ramesse měl za své 67leté vlády sedm žen s titulem „velká královská manželka“. Ramesseho hlavní královnou do vládního roku 25, kdy zemřela, byla Nefertirej/Nefertari (chet. Naptera), která byla zbožněna ještě za svého života. Měla syny Amenhiwenmaf a Prehiwenmafa a dcery Mertatumu a Meritamunu. Její hrob je v Údolí královen a chrám společný s Hathorou má v Abú Simbel. 

Po její smrti ji zastoupila Isierofre/Istnofret, Isinofre n. Ésetnefret, s níž měl R. čtyři syny, posledním byl jeho nástupce Merneptah. Zemřela snad krátce před příjezdem Chetitky, viz zde níže roku 1271, vládního roku 34. Následující či další velkou královnou byly královy dcery (napodobeno o více než tisíc let později Ptolemaiem VII.) Bint Anat/Bintanat, dcera Isierofre, Meritamun, dcera Nefertari, Nebettawi/Nebettawej a Henutmire (dříve pokládána za královu sestru). 

Ze tří Chetitek jen jedna měla nejvyšší manželský titul: Maetnefrure/Maat-hor-neferure, viz r. 1271, cf. také rok 1275 a 1300, a snad dvě jménem neznámé její příbuzné. Dříve než král R. zemřelo dvanáct synů a teprve třináctý zasedl na trůn. Král měl údajně s ženami svého harému nejméně 85 dětí, z toho 45 synů.

Ramesseovým osmým dítětem (a čtvrtým synem) Chaemuast/Chaemuaset či Chaemweset, Ptahův velekněz v Memfidě, byl v hellénismu proslulý jako moudrý muž a magik a s jeho jménem souvisí řada duchařských letrárních textů. Restauroval pyramidy staré říše a v 52. vládním roce Ramesse II. byl nejstarším ze synů; o tři roky později zemřel (65 let?); srov. zde výše. Říkává se mu v moderních dobách "zakladatel egyptologie n. archeologie". Jeho matkou byla velká královna Isisnofret, možná rodu syrského. Její nestarším dítětem byla dcera Bint-Anat, "Anatina dcera". Stala se později manželkou svého otce a jeho velkou královnou a zplodili spolu stejnojmennou dceru Bint-Anat (II.).

Třináctým synem byl Merneptah, který následoval Chaemuasta v úřadu v 55. roce královy vlády (1250) a později se stal Ramesseovým nástupcem, vlastní bratr Chaemwasetův. Původně se měl následovníkem trůnu stát prvorozený syn Amenhiwenmaf (Amonherchopšef). Druhorozený syn se jmenoval Ramesse „Junior“ (?).

Podle králova rodinného mausolea přes řeku od Théb na levém břehu Nilu v Údolí králů měl Ramesse II. se všemi ženami harému nejméně 110 synů. V lokalitě byla v Nové říši dělnická vesnice, dn. Deir al-Madína.

Za jeho vlády žilo v Egyptě podle moderních odhadů na sedm milionů lidí. Pro srovnání: v Číně podle censu z roku dva př. n. l. žilo 57 671 400. Srov. však „pouze“ dvacetitisícovou armádu roku 1300.

Stavební činnost krále Ramessea II.:

• dal zřídit řadu pevností na Středozemním moři na ochranu proti mořským národům od Rhakótidy (pozd. Alexandreia) po dn. al-Alámajn (srov. níže),

• chrámy v Abýdu, Taně, Memfidě (Ptah), Karnaku (velká hypostylová síň), v Thébách (velký pohřební chrám Ramesseion), Abú Simbel (do skály vysekaný chrám Amunův, Re-Harachte, Ptahovi a králi jako bohovi, blízko Hathoře a královně Nefertirej, v letech 1964 – 1968 před stoupající vodou aswánské Násirovy přehrady s mezinárodní pomocí rozřezán a přenesen o několik metrů výše). 

Králův zádušní chrám v Madínet Habu se jmenoval Dům nespočetných let, dnes zvaný Ramesseion/Ramesseum. Původně se soudilo, že jeho hlavní sedící socha na prvním nádvoří se zřítila při zemětřesení roku 2 př. n. l. Ukázalo se však, že i tuto monumentální sochu zničili v pátém století n. l. křesťanští fanatici řízení alexandrijskými mnichy. Měla 17,3 metru. 

• neostýchal se odstranit nápisy starších stavitelů a nahradit je svým jménem, což však bylo v egyptských dějinách běžné, 

• sídelní město Ramesseovců v Deltě Pi-Ramessse, Per-Ramesse („Dům Ramesseův“), což bylo na místě dn. Qantír či Tell ad-Daba´a, kde už stál palác Setiho I. (v dobách XV. dynastie sídelní město Hyksů Hatwaret, řec. Auaris/Avaris, bibl. Raamses); během XXI. dynastie bylo město celé rozebráno na stavební materiál pro nové hlavní město, Tanis (srov. rok 1085 a dále);

• Ramesse II. miloval syrskou bohyni, protože jedné ze svých dcer – a manželek - dal jméno Bint-'Anath („Dcera 'Anatina“) a 'Anatě vztyčil chrám v Per-Ramesse.

Literatura ramesseovské éry:

Historická díla:

• Seqenenre a Apófis, Dobytí Joppy,

Příběhy s náboženským pozadí:

• Příběh dvou bratrů, který si c. 1225-1200 pořídil písař Innena/Ennana pro svou potřebu; pohádka o Anupovi a Batovi je na papyru madame d´Orbiney (BM ESA 10183) a ptolemaiovská verse na papyru Jumilhac, viz více rok 1379,

• zápas Hora se Setem,

• povídka o oslepení Pravdy Falší a o její pomstě,

• příběh o zázračném vyléčení princezny Bentreše z Bachtanu (= Baktrie??): Kníže bachtanské přivedl do Egypta darem dvou přenádhernou dceru, jíž se od Ramessea dostal postavení velké královny a jména Neferure. 23. roku Ramesseovy vlády, praví příběh ze stély pocházející nejspíše z velmi pozdější doby, možná i z hellénismu, dorazil do Théb posel z Bachtanu, že mladší sestra královnina jménem Bentreš ochořela. Ramesse vyhověl žádosti o poslání moudrého muže a vypravil písaře Thothemheba. Na místě znalecky vyslanec zjistil, že Bentreš je posedlá nějakým duchem a žádal o poslání (putovní) sochy boha Chonsua Thébského. Bůžek dorazil do Bachtanu po sedmnácti měsících a princeznu uzdravil. Knížeti se nechtělo sošku pustit zpět do Egypta, ale po téměř čtyřech letech průtahů dal na sen a s dary a v doprovodu vojáků se dal na cestu. Do Théb prý dorazil 33. roku Ramesseovy vlády.    

Kroniky:

• Harrisův papyrus 500, nejdelší zachovaný s milostnými básněmi,

Snář: hieratický text papyru Chester Beatty iii. z 19. dynastie. Předchůdce má v "knize o výkladu snů" ze 12. dynastie, nástupce v démotickém písmu ze 6. nebo 5. století.

1303:

V rámci obranné války proti mořským národům Egypťané zahnali z Delty jejich část, pirátské Šerdeny, asi stavitelů nuraghů na Sardinii c. 1800-1200, srov. foinícký název ostrova Šardan (odkud se tam vzali, nevíme, snad migrovali z Kypru na západ a viz v indexu s. v. Sardinie). Kmeny a národy nájezdníků ze Středozemního moře se stávají pravidelným problémem pro Egypt, srov. dole pod Chatti, roku 1233 a 1200. Zajaté Šerdeny zařadil král do armády, což dělal též s Libyjci a bojovali též v egyptské armádě u Qadeše. 

Pro hlad v Deltě nastaly problémy s Libyjci, s lidem Čemehu/Tjemehu, Čehenu/Tjehenu a se západními Mešweš a Libu; Mašwaš, Ma, Mešweš byli snad předky Hérodotových Maxyů/řec. Maxyes, zmiňovaných ještě na konci čtvrtého století n. l. jako Mazices (lat.) a s nimi odjinud neznámí Urcilliani, snad totožní s berberskými banú Wárqlán/Wárklán, cf. jméno města a provincie v moderním DZ při hranicích s TN Warqala, fr. Ouargla; viz též v indexu s. v. velbloudi. 

Po likvidaci invase budoval Ramesse pevnosti při pobřeží od Delty až na dnešní egyptsko-libyjskou hranici. O jeho libyjských válkách nevíme jinak nic než to, že část zajatců posílal na jih říše na stavební práce. 

1301:

První Ramesseovo tažení do Syrie (nápis u Nahr al-Kalbu v Libanonu poblíž Bejrútu). Nedatovatelné jsou tažení proti Móabu, Edomu a do pouště Negeb (arab. an-Naqab, "Suchá").

1300:

Druhé syrské tažení Ramessea II. (v 5. roce vlády) směřující proti chetitským posicím. Ve velké bitvě u Qadeše (Kadeše)/akk. Kinza, dn. Tell Nebi Mind v SYR na horním Orontu/arab. Nahr al-Ásí, kde Chetité znenadání napadli pochodující a plenící Egypťany, část jejichž armády táhla ještě daleko za královými oddíly, byl v květnu roku 1300 egyptský postup na sever zastaven a Ramesse se musel stáhnout/prchnout; masivní propagandou proměnil debakl tažení ve velké vítězství. Chetitská jízda zle tísnila Egypťany a jejich katastrofě zabránil příchod posil na bojiště. Muwatallova pěchota přitom vůbec do bitvy nezasáhla, na egyptské straně nedorazila na bojiště včas Sutechova divise

Ramesseova armáda měla dvacet tisíc mužů (rozdělených na čtyři divise: Amunovu, Reovu, Ptahovu a Sutechovu) a rozsáhlý trén, jedno z největších vojsk, které kdy nilské údolí dalo do kupy. Chetité měli 37 tisíc mužů pěchoty a 2.500 bojových vozů, stejně silní byli s vozbou Egypťané. Srov. počty s bitvou u Rafie roku 217 a mír roku 1284 př. n. l. Bitva u Qadeše byla pravděpodobně největší válečnou událostí s nejvyšším počtem bojové vozby ve středomořském regionu.

Chetité pod Muwatallim, který se krátce předtím stal králem, po ústupu Egypťanů k jihu, dospěli až k Damašku. V celé Syrii propukala protiegyptská povstání.

1308:

V Aššuru zemřel Arik-dén-ili (vládl od 1320) a novým králem se stal jeho syn Adad-nérári/Adad-nárárí I. (do 1275), za něhož v době, kdy Chetity vázali jiní soupeři, ostartovala stoletá éra assyrské expanse. V titulatuře se objevily obraty jako simát iláni/pýcha bohů a šakanki (= šakkannak) iláni/pověřenec (?) bohů. Královládu zahájil válkou proti Nazi-Maruttašovi Babylónskému. Kassité/Kaššú s králem v čele byli poraženi v bitvě před městem Kár Ištar v kraji Ugarsallu na Zábu, král ztratil ležení včetně válečných standart. Pak Assyřané pokračovali v bojích s horskými Gutijci/Qutí, Lullume (Lullubi, Lulumí) a Subarity/Šubarí. Podmanil si země Turukku, Nigimchu a Kutmuchu, podrobil si v Poeufrátí aramajské nomády Achlamu, Sútu a Júru/Jauru. Nové hranice vedly mezi Pilasqu na mesopotamském břehu Tigridu po Arman v Ugarsallu a Lullume v Zágrosu. 

Srov. válku o oblast Tigridu roku 1337 a 1330, může se tedy jednat o pokus Kassitů o odplatu s opačným výsledkem, než chtěli: přišli o další území ve prospěch Assyřanů (vzhledem k událostem z předchozí generace to ovšem mohlo být i naopak). Adad-nérári expandoval na západ, tvrdil, že dobyl Uššukani/Waššukkani a Irridu/Irrite, zmocnil se pevnosti/chalsu Charránu a Karchemiše/Kargamiš. 

po Qadeši:

První válka Assyřanů proti Chanigalbatu/Mitanni. Král Šattuara I. vpadl do Assyrie, byl poražen a zajat (v assyrském podání se vzbouřil, třebaže nijak poddán Aššurovi ještě nebyl). Když ale složil vasalskou přísahu Aššurovi, byl poslán z Aššuru domů. Krátce na to zemřel (vládl od c. 1330) a na mitannském trůnu ho následoval jeho syn Wasašatta/ass. Uasašatta. Vzbouřil se proti Adad-nérárimu, domáhal se u Chetitů pomoci, ale nechali ho na holičkách: "Chattu tátíšu ilqéma résúsu ul épuš/Chetita jeho dary/úplatek vzal, ale pomoc neposkytl". U Irrite/Irridu kdesi mezi Karchemiší a Charránem byl Churrita poražen, zajat s celou rodinou a internován v Aššuru. Assyřané vyplenili řadu měst v chábúrském kraji, mimo jiné také sídelní Waššugani (Waššukanni/Wašukani, ass. zde Uššukana), Irrite zničili; obvyklá formulace na nápisech zněla: "Irrida akšud ašrup aqqur u kudimmé elišu azru/Irridy jsem se zmocnil, spálil jsem ji, srovnal se zemí a rozsypal nad ní býlí kuddimmu/kuttimu". V residenčním městě zničeného krále Wasašatty, v Taidi, kterou vítěz obnovil (sic; mezi dn. Cizre a Diyarbakirem v TR), začal úřadovat assyrský guvernér (srov. ještě 1275).

Stát Mitanni (od 1580), takto zanikl (srov. ještě revival roku 1275). Adad-nérári I. přijal starou titulaturu Šamší-Adada I.: šar kiššati/„král veškerenstva“. Za jeho vlády se moc Assyrie rozprostírala až k pohoří Amánu, na Eufrátu až po Karchemiš. Spory s Chetity však nebyly žádné, viz jejich neutralitu za války s Mitanni. Všechny uvedené války byly vybojovány v průběhu celé Adad-néráriho vlády, bližší datace není možná (místy uvedení limmú s datací na den přesně nelze přiřadit k žádnému z roků). Adad-nérári patřil k velkých stavitelům v Aššuru, obnovoval hradby, nábřeží Tigridu ("ina kisirti píli, agurri u kupri páni náríšu asbat u naréja aškun/pro nábřežní zeď před řekou jsem vzal vápenec, pálené cihly a asfalt a pstavil (tam) svou stélu (s nápisem)"), chrám Ištařin postavený Ilušummou. 

c. 1300:

V Chattuši skončila někdy před válkou s Egypťany vláda Muršila II. (od c. 1329), králem jeho syn Muwatalliš (do c. 1290, případně 1306 - 1282 či ještě nižší datace). Jeho bratr Chattušiliš byl vrchním velitelem vojska, majordomem a guvernérem Horní země. Ke konci vlády Muršilovy vyplenil lid z "mořských národů" (viz rok 1200), resp. někteří jiní nájezdníci, zemi Chatti a pak Nhrn a Irtw (tj. Naharina, Mitanni? před Eufrátem? a Arzawu/jižní Frygii). Nájezdy trpěly a vzápětí se podílely na utrpení jiných země DRDNY (Dardanie? homérovské jméno pro Trojany), MS (chet. Maša), PDS (hell. Pédasa v Kárii u Mílétu, chet. Pitašša), ´IRWN (Arawanna, chet. Arinna?), QRQŠ (Karkiša/Kárové) a LK (Lukka, Lykové). Pak přišly na řadu Kizzuwadna, Karchemiš, Ugarit, Chalba (Halab, Aleppo), Nuchaš(i) a Kinza/Kadeš.

V egyptsko-chetitské válce v Syrii bojovaly oddíly mořských národů na straně Muwatallově. V Amurru, které se od Muwatalla trhlo a přidalo před qadešskou bitvou k Egypťanům (asi vlastní příčina egyptsko-chetitské války), sesadil Chetita krále Bentešinu a dosadil jistého Šapiliho. Byl internován v Chakpiši/Chakmiši v Chatti. Chattušiliš III. ho později vrátil na amurrský trůn a oženil se svou dcerou s Puduchepou jménem Gaššulijawija a oba panovníci obnovili protektorátní smlouvu uzavřenou Šuppiluliumou s Azirem c. 1360 a srov. rok 1250. 

V Karchemiši v této době vládl Šachuru-nuwaš, jiný syn Šarre-Kušucha, v Chalpě Talmi-Šarruma (dř.: Rimi-šarma), srov. rok 1317.

Muwatallovy války:

Na začátku války tažení proti Arzawě, Chattušiliš se vypravil proti Kaskům. Všechny země Arzawy se staly opět tributárními:

• dynastové-králové Pijama-Innaraš/Pijama-Kuruntaš z Arzawy a Kupanta-Innaraš/Kupanta-Kuruntaš z Miry byli potvrzeni,

• Ura-Chattušaš v Chapalle a Alakšanduš ve Wiluse (Alexandros z Ília) byli dosazeni, Alakšanduš měl smlouvu s Muwatallim i s jeho otcem Muršilem II.

• země Šecha už nebyly počítány mezi arzawské; vládce Šechy Manapa-Tattaš (ještě za Muršila II.) a později jeho syn Maštuniš se stali chetitskými vasaly a Maštuniš manželem sestry chetitského krále.

Chattušiliš byl v bojích proti Kaskům úspěšný. Po syrské válce se oženil s Pudu-Chebou/Puduchepa, dcerou krále Lawazantije Benti-šarreho (srov. rok 1288).

Muwatalliš přenesl hlavní město říše z Chattuši jižněji do Tattaššy (srov. ale 1288). Krátce před svou smrtí ještě potrestal Arma-Tattaše, který byl v Horní zemi dosazen Chattušilem za guvernéra, za účast na komplotu: s celou rodinou byl poslán na Alašiji (= Kypr, nebo jednak jeho část).

c. 1300:

Žil Lýd či Polohellén Mukšuš/řec. Mopsos, písmem lineárním B mo-qo-so, vládce národa Danunijim, Dana(w)oi v Kilikii se sídlem v Adaně, vasal králů v Qúe (ass. Qúe snad z Quwa = Achchíjawa, Achawoi?).

V hellénské oblasti podle některých kronik bylo 1307 Ílem založeno Ílion (Troiá). Podle moderní datace skončila vrstva, tj. město, Troia VI. (od asi 1900). Její poslední fází byla VI. h. 

1306:

V Athénách po Kekropovi II. (od 1346)  začal vládnout král Pandíón II., syn Erechthea II. (dle jiné verse Kekropův; do 1281). Za jeho vlády se udál příběh Foiníčanů Európy a Kadma (podle jednoho z tradičních údajů mezi Kadmem a trojskou válkou ležel čas šesti generací, tedy 120 až 180 roků). Pandión uprchnul do Megar a vládl Megařanům. Roku 1301 byl zasvěcen chrám v Eleusíně.

V Argu popř. v Lárise nechtěně zabil diskem Diův syn Perseus krále Akrisia, Danaova pravnuka, otce Danaé a tím pádem svého vlastního děda, srov. rok 1350. Se svým bratrancem Megapenthem vyměnil Argos za Tíryns a usadil se s chotí Andromedou, zjevně první černošskou princeznou v Evropě, v Mykénách, součásti argívského státu. Viz rok 1311. 

c. 1300:

Na Kypru a v Syrii (?, emporion Rás Šamra) začalo pozdněhelladské období III. b. O něco později, v první čtvrtině 13. st., začíná v Helladě pozdněmínojské období III. b. Achchíjawa (?, na Rhodu) je v konfliktech s Chetity, viz následující roky. V poslední čtvrtině 13. st. byl Mílétos/chet. Millawanda zničen, ale opět opevněn (?, pro boje proti Achchíjawě viz roky 1460, 1387, 1383, 1329).

Kolem roku 1250 doložen mykénský obchod s osídlením nezn. jména v dn. Tell Abú Hawan u Hajfy v IL. Na Kypru se začínal projevovat úpadek.

Achájové/mykénská civilisace ve 14. a 13. století na pevnině žili pod vládou králů, wanax, kteří se opírali o své vojenské velitele/rawaketa, nastupujících do bitev v čele pěších bojovníků na dvoukolém vozu, jak ostatně zvykem v Anatolii a na celém Předním východu. Disponovali loďstvem a prostředky, které zaznamenal Homér. Od poloviny 13. století se kolem paláců v Helladě stavějí mohutná opevnění (s výjimkou Pylu, viz rok 1600 a 1450).

Koncem 13. století byly paláce dobyty, z větší části opuštěny, vznikla nová centra například na Euboji („Lefkandi“ jižně od Chalkidy). Iónie, ostrovy, jižní Anatolie a Kypr dostaly nové hellénské obyvatelstvo posilující staré, viz rok 1200.

Proč se mocenský systém achájských paláců ve 12. století zhroutil, známo není (domácí „evoluce“, migrace & mořské národy, piraterie, mezistátní války?). Chaos trval do příchodu Dórů kolem roku 1100, viz rok 1104, pokud již v této době neproběhla první invasní vlna, srov. tam a rok 1266, 1220 a „návrat Hérákleovců“ roku 1180, 1120 a 1104.

Kolem roku 1300 se začal v západní části střední Evropy projevovat lid kultury popelnicových polí (Urnenfelderkultur/UK, Urnfield culture) trvající do roku c. 800. Viz rok 1100 a 775. Sahala za největšího rozšíření od Katalánie, jižní Francie a Pařížskou oblast po Durynky a Dolní Rakousy. Na východě s ní sousedila středněbronzová kultura lužická existovala od asi třináctého století od Branibor a Sas do Polska a na západní Ukrajinu, od Čech po západ Slovenska. Od c. 7. století se její železná fáze mezi Labem a Odrou nazývá kultura billendorfská/Billendorfer Kultur, srov. rok 500. Lužické prvky se objevují v migraci na Balkán c. 1200, tedy v době pohybu "mořských národů".

Lid urnových polí pravděpodobně vzešel z kultury Laugen-Melaun/Luco-Meluno v jižní části Tyrol (Melaun/Meluno u Brixenu/Bressanone), existující v Alpách ve 14. století a šířící všemi směry Evropou kulturu žárových pohřbů od pyrenejí po Sedmihrady. O expansi bronzového lidu urnových polí ze střední Evropy za Alpy do Popádí až do Kalábrie viz rok 1100. Migranti se usidlovali často vedle osad terramarního lidu, viz rok 1750.

Ve Vnitřní Asii do c. 900 rozšířena megalitická kultura chirigsuurů/khirigsuur, kamenných mohyl s kamennou pohřební celou. Její lidé vztyčovali "jelení kameny"/Hirschsteine, deer stones, olennyje kameny o výšce jednoho až tří metrů s rytinami jelenů n. sobů. Její pastevci neměli geneticky nic společného s pastevci žijícími západně od nich. Jako první zřejmě v oblasti dn. Mongolska vyvinuli mlékárenství a to i přes to, že nesnášeli laktosu obsaženou v kravském, kozím a ovčím mléku. Srov. c. 6000.  

V Číně první pozorování supernovy.