1399-1350

1399. - 1390.

 

1393:

V Aššuru skončila vláda Aššur-nádin-achchého II. (od 1403) a králem jeho bratr Eríba-Adad I. (též I-re-e-ba-IŠKUR), syn Aššur-bél-nišéšua (do 1366). Přes dlouhou vládu není o něm, stejně jako o většině jeho předchůdců, nic známo, až na to, že v Aššuru obnovil jakousi stavbu a že se v panovnické titulatuře před Aššurovým knížetem/ensi Aššur položil neméně zbožné ša-ki-in En-líl/šákin En-lil, Enlilův pověřenec (tak už Šamší-Adad I.).

 

c. 1390:

V Babylónu zemřel král Kurigalzu I. (od c. 1410, viz o něm ještě roku 1337), nástupcem jeho syn (?) Kadašman-Enlil (do c. 1375). O jeho vyhnání ze Sús a asi celého Elamu králem Tepti-acharem viz rok 1520. 

 

c. 1390:

Ve Waššuganni/Waššukanni zemřel mitannský král Šuttarna II. (od c. 1410). Jako regent za jeho nedospělé syny vládl v churritské říši do asi 1383 armádní velitel Utchi. O Artašuwarovi či Araššumarovi a Tušrattovi viz tam.

 

Podle horních údajů starověkých kronik "založil" roku 1397 Acháios Acháiu. Roku 1396 vládl v Athénách (Attice) po Pandiónovi I. (od 1436) jeho syn Erechtheus II. (do 1346). Tehdy se prý udál Perseův příběh. Erechtheův bratr Bútés se stal prapředkem rodu Bútovců, kteří pod jménem Eteobútadai/Praví Bútovci v klasickém období patřili k hlavním aristokratickým rodům Attiky a Athén a zastávali kněžské funkce. 

 

************************************************************

1389. - 1380.

 

před 1387:

V Egyptě se oženil král Amenhotep III. (řec. Amenófis) s vlastní nejstarší dcerou Sitamun/Sit-Amun a měli spolu několik dětí: nejstarším synem byl možná Smenchkare/Semenchkare alias Neferneferuaton (?), poslední vládce XVIII. dynastie, k němuž vede přímá linie od Džehutimese/Thutmosea I. (srov. však 1362). O původu Smenchkareho není známo nic, o to více je kolem něho novodobých theorií. Jednou z nich je to, že jeho druhým jménem bylo Neferneferuaton, že byl starším synem Amenemheta IV./Achnatona, že to bylo trůnní jméno Nefertiti, když ji Achnaton učinil spoluvládcem/spoluvládkyní a krátce po jeho smrti pak vládla jako Smenchkare sama. 

1382 Amenhotep těžce onemocněl (trpěl vážnou zubní chorobou). Churritský vládce Tušrata mu poslal obraz ninujské Ištary (churrit. Šawuška), proslulý léčivými účinky, a Amenhotep se uzdravil [jak patrno, Ninua, bibl. Ninive, jedno z center assyrského království, nebylo v této době pod konktrolou Aššurovou]. Ve své době ovšem měli naopak egyptští lékaři znamenitou pověst a byli žádáni dynasty v Syrii i na Kypru. 

Z téže doby pocházejí dopisy egyptského krále s dynastou v Arzawě jménem Tarchundaradu/Tarchunda-radu (srov. jméno hellénistických dynastů v Galatii Tarkondários v 1. století), jehož nástupcem se stal Uchcha-zitiš, viz rok 1326. Nimuwaria, tak znělo chetitsky jméno Amenhotepa III., korespondoval s Arzawancem jako s rovným: "Vede se mi dobře, celému dvoru, ženám, synům, šlechticům, armádě, mému koni, všemu, co mi patří v mé zemi, se vede dobře." Totéž Egypťan přál arzawskému Luwijci. Amenhotep chtěl nějakou dceru (jak to dopadlo, nevíme), což za mořem vyřizovali dva egyptští poslové Kalbaja, jemuž ale v Arzawě nerozuměli a text nebyl psán chetitsky ale akkadsky, a po něm Iršappa. Záhadná je věta "nyní je země Chattuša zmražena (?)", což bývá vykládáno, že egyptský mocnář byl informován o nějaké katastrofě (zhoubém nájezdu?) kmenového území chetitské říše. To by bylo též důvodem pro růst Arzawy v egyptských očích. 

Egypt měl v této době kontakty s Achchíjawou (tzn. s pozdější Mýsií n. egejských ostrovech?), srov. už pod 1460. K thébskému dvoru se sjížděli velmoži "z celého světa" a jejich děti s egyptskými královskými byly školeny v "palácovém" internátu ve Fajjúmské oase. Ke dvoru patřilo na pět tisíc lidí od řemeslníků a vojáků po literáty a exklusivní prostitutky (mimo královský harém). Již v této době byl ve velké módě sluční bůh Aton/Aten, jemuž propadl Amenófiův syn a nástupce trůnu Amenófis IV., pozdější Achenaton.

1380 se Amenófis III. oženil ještě s dcerou mitannského krále Tušrattou jménem Tadu-chepa/Tatu-hepa (hypokorist. Tadua; nebo to byl jenom záměr; spíše už byla vdovou? O rok později již byla ženou Amenófia IV.). Tušratta nazýval egyptského krále „Nimmurija, král Egypta, můj bratr, zeť, kterého miluji a on miluje mne“.

 

1383:

Ve Waššuganni/Waššukanni zavraždil regent Utchi staršího z dědiců trůnu Artašuwaru, syna Šuttarny II. Mladší bratr Tušratta dal Utchiho, který musel krátce vládnout jako usurpátor, s komplici popravit (regentem od c. 1390). Tušratta vládl do doby někdy po roce 1360. Musel se prosadit proti jistému Artatamovi z Churri/Artatama II., který ho brzy uznal (viz ale rok 1370). Artatamovu říši snad tvořila churritská hornatá území severně a východně od Assyrie, viz rok 1275. 

c. 1380 vládli oblastí mezi Orontem a Eufrátem, tzv. zeměmi Nuchašše/Nukašše, Neja, Arachtu a Ukulzat churritští dynastové zjevně pod hegemonií Tušratty Mitannského. Jižně v Syrii dynastové v Qatně, Kinze/Qadeš a v Amurru se sice Mitannců drželi, ale žili v dosahu egyptských zbraní.  

 

c. 1380:

V Palaistíně/Kanaánu zemřel ve věku 110 let Jóšúa/Jehošua, řec. Iésús (soudcem-vůdcem od c. 1400; podle moderních historiků byl Jóšua dosazen Merenptahem až kolem 1230). Po něm byl zvolen soudcem Jehudá/řec. Iúdás (do c. 1350). Porazil Kanaánce na severu Palaistíny u Bezeku a jejich krále Adoni-bezeka zajal. Zemřel později v Jerúsalému, který krátce předtím Israélité dobyli. Iúdás a jeho bratr Šim'on/řec. Simeón vedli úspěšná tažení: dobyli Chevron/řec. Chebrána, č. Hebron (starší název Arbe), Gazu, Aškalón atd. Kanaánská knížata platila tribut a Israélité nadiktovali v Palaistíně „národům“ mír. Po Jóšúovi zemřel také velekněz Eleazar, Móšeův nástupce.

Začátek éry soudců/šoftim, israélských vůdců (v nižší dataci, viz více rok 1448; trvala do roku 1015; podle moderních historiků 1200 - 1020, srov. tam).

c. 1380 datace kanaánských nápisů (v rozmezí 1700 - 1200, srov. v indexu s. v. písmo a alfabéta).

 

V Helladě roku 1382 skončila v Argu vláda Lynkeova (od 1423), začal vládnout jeho syn Abás (do 1359). Roku 1381 v Sikyónu po Láomedontovi (od 1421) vládne Sikyón (do 1336). Za něho skončila v Argu vláda domácí dynastie. O konci éry krétských paláců viz rok 1400. Někdy po této době začala v hellénském světě doba literárního temna, zmizela znalost písma (lineárního/čárového B), nejpozději v letech 1100 do doby po roce 800, kdy Helléni obnovili svou gramotnost, tentokrát inspirováni jedním z písem foiníckých, srov. rok 1100. Čtení a psaní nepatřilo mezi ctnosti homérovské mykénské aristokracie.  

 

************************************************************

1379. - 1370.

 

1379:

V Egyptě zemřel začátkem roku ve věku asi 55 let král Amenhotep III. (vládl od 1417, nižší datace vymezuje vlády roky 1388-1351). Pohřben je v Údolí králů na západním nilském břehu naproti Karnaku.

Králem jeho 1,60 cm vysoký syn a po nějaký čas zřejmě spoluvládce Nefercheprure Amenhotep/Amenhetep IV., řec. Amenófis IV. (vládl do 1362, od 1373 jako Achenaten/Achnaton či Echnaten; nižší datace 1353-1336 n. 1350-1333, ve všech případech sedmnáct let). V akkadsky vedené korespondenci s předněvýchodními mocnáři byl jmenován jako Napchuria n. Napchururia. Pravděpodobně trpěl v důsledku soustavného incestu pěstovaného v dynastii, viz rok 1608, hormonální poruchou a zřejmě měl ženské tělesné formy.

V tomto roce byl nový král již ženat s Tadu-chepou, viz rok 1380. Jeho hlavní ženou byla Nefertiti/Nefertete, dcera asi velmože či člena královské dynastie jménem Aja či Aj/Eje, pozdějšího krále a manžela své vnučky, a jeho ženy Tij, s níž byl Amenhotep ženat od svých dvanácti, a jejich nejstarší dcerou byla Meriamon. Po atonovském převratu se přejmenovali na Neferneferuaton a Meriaton. Měli s Nefertiti šest dcer a Tutanchaton byl z vedlejší ženy, jménem neznámé a egyptology zvané Young Lady. • Pískovcová socha Nefertiti byla nalezena v prosinci 1902 německými archeology v Amarně a pro moderní dobu se stala jedním ze symbolů egyptského portrétního umění. Její pojistná hodnota na začátku 21. století v Berlíně činila čtyři sta milionů eur.

Amenhotep IV. byl prvním, a na velmi dlouho jediným praktikujícím monotheistickým vládcem dějin a také ten, který nutil celou svou říši vyznávat kult jediného boha (viz dále Mojžíše, Zarathustru, Ježíše a Muhammada).

Začátek amárnské doby. Roku 1887 arabskou rodinou nalezený archiv královské kanceláře na místě at-Tell al-Amárna (jméno podle tehdejších obyvatel okolí, kmene Baní Amrán), kdysi sídelním městě Achetatena, c. 350 hliněných tabulek, datovaných roky c. 1389 až 1358. Jsou psány povětšině babylónským klínopisem (= diplomatická řeč doby), korespondence králů Amenófia III. a IV. a Tije se „severem“, tj. s asijskými vladaři. Více než třetina textů se zabývá poměry v Palaistíně. Pozoruhodná je bezostyšnost, s níž se králové Babylónu, Aššuru a další domáhají na Egypťanovi zlata, tehdy z neznámých důvodů platidla za stříbro. Nová metropole Achetaten byla koncipována po oddělených čtvrtích s dělníky a řemeslníky, pro královskou byrokracii a dvorskou elitu. Na okrajích města žili zemědělci produkující pro obyvatele potraviny.  

Zachovaná literatura amárnské doby:

Kniha o podsvětí/Amduat, "Kniha o ukryté komoře", dvanáctihodinová cesta Reova nocí kolem světa na člunu, na níž se podílí přes devět set bohů. Bůh slunce musí překonávat co chvíli nástrahy božských nepřejícníků (Apepi/řec. Apófis, velehad temnot a chaosu, Set, Seped-demut hlídající bránu jako chlapík "s ostrými noži"),

• knihy mrtvých pojednávající naopak o přijímání ba, duše zemřelého, do podsvětí, v oddílu 125 projednávání její žádosti tribunálem 42 bohů v Síni naprosté pravdy, všechny ba osloví, ujišťuje, že je "čistá". První texty pocházejí ze staré říše, součást tzv. pyramidových textů, od Osmnácté dynastie opisovány v mnoha versích, texty překládány do řečtiny, ještě za Nerona pořízena démotická verse; 

• kniha nebeské krávy o theogonii, původu mnohem staršího, ale zachována z nové říše

oslavná báseň na Slunce (na stěně Ajovy hrobky)

Kniha bran, viz pod rokem 1482

• fragment rad Amunnachteových od Amenófia, syna Hapuova;

• povídka o začarovaném princi, který se v Naharině/Mitanni proti vůli tamního mocnáře šťastně oženil s princeznou, pro niž musel slézt třicetipětimetrovou věž, což ostatní uchazeči nedokázali; 

• ponaučení Amenemopa z Achminu o správném chování, úředníka královské agrární správy (nekraď, nebij staré lidi, ale také například "nejez v přítomnosti úředníka a nemluv jako první"); zřejmě nejdelším "ponaučením/zrcadlem" egyptského autora je soubor rad Anchšešonqa/Chašešonqi z démotického papyru z hrobky v Achminu z ptolemaiovské (pozdní) doby, umístěný do 26. dynastie, pravděpodobně opis díla ze snad amárnské éry nebo z doby ramesseovské, a rady upomínají na hellénistické a římské sbírky výroků významných filosofů ("nevydávej se na cesty bez hole v ruce, nechoď v noci sám, v noci není nikdo královým synem, je lepší nóbl selhání než poloviční úspěch, dej krajíc svému dělníkovi, z jeho práce si vezmeš dva"),

• příběh Aštarty a chtivého Moře (Aštarta zde dcerou Ptahovou); snad souvisel s ugaritským příběhem o Ba'alovi a Jamovi, mořském bohu, popř. s churritskou písní o Ullikummiovi

• příběh ducha vysokého dvorského úředníka krále Mentuhotpa II. Nebusemecha a Amunova velekněze Chonsemhaba, viz rok 2061: ve spánku duch člověka mrtvého půl tisíciletí žádal velekněze, aby obnovil jeho hrobku a zavedl opět jeho zádušní kult, což se stalo; 

• vyprávění o positivní věštbě Bastetina kněze Nefertiho pronesený na shromáždění královských hodnostářů v Sneferuově době o invasi Asiatů;  

• z doby asi poamarnské je pohádka o bratrech Anpuovi/Anúbis a Batovi/býčí bůh zaznamenaná mistrem písařským Inenim/Enenim (Pap. D'Orbiney): mladší Bata odolal svodům bratrovy manželky, ta ho na to křivě obvinila a aby Anpuovi dokázal nevinu, uřízl si mladší bratr penis. Bratr uvěřil, vrátil se domů, manželku zavraždil a tělo hodil psům. Bata se pak pohádkově stal králem, chvíli ale byl i býkem, vládl třicet roků a za nástupce si vybral svého staršího bratra.

Anchšešonqův příběh je zasazen do pohnutých událostí u dvora. Hlavní králův lékař Harsiese mu vyjevil přípravu atentátu na panovníka, ale Anchšešonq mu to vymlouval. Rozhovor kdosi odposlechl, lékař se spiklenci byl popraven upálením, Anchšešonq za to, že konjuraci neoznámil, králem uvězněn. Když pak faraón při příležitosti výročí nástupu na trůn vyhlásil všeobecnou amnéstii, vězení se vyprázdnilo, ale Anchšešonqa se milost netýkala. Tehdy začal psát svá moudra na střepy, neboť papyrus mu král nepovolil. O autorově osudu nevíme dále nic.    

 

1378 byla therioanthropoidní podoba boha Rea-Harachteho nahrazena podobou zářícího kotouče (aten). Atenův chrám v Karnaku existoval již za Amenhotepa III.: „Živoucí Re-Hor horizontu veselící se na horizontu jako světlo ve slunečním kotouč“, zkráceně „Živoucí sluneční kotouč, Aten/Aton“. Amenhotep IV. zřejmě prosazoval monotheismus již v době, kdy byl spoluvládcem svého nemocného otce Amenhotepa III. Královým hlavním sochařem byl jistý Bak. 

1375, čtvrtého roku své vlády, navštívil poprvé král se svou hlavní královnou Nefertiti místo nového sídelního města Achetatenu („Atenův obzor/A. je spokojený“), dn. ves al-Amárna, tehdy velkoměsto pro padesát tisíc obyvatel. Místo bylo předtím neobýváno a zjevně jeho chudou půdu nikdo neobdělával. Jeden z wezírů nadále sídlil v Memfidě, druhý v Achetatonu. Král dal stavět Atenově kultu svatyně po provinciích/nomech. 

1373 druhá králova návštěva Achetatenu od vyměření města, nového svatého sídla Reova kultu. Král již používal jméno Achenaten/Achnaton, „Prospěšný Atonovi“, královna Neferneferuaton n. Neferaten (1371 třetí návštěva osmého roku vlády).

V devátém roce vlády dal Achnaton zavřít ostatní hlavní chrámy a zrušil jejich kultovní obřady včetně procesí a svátků. Vlivní kněží zřejmě byli paralysováni podporou armády, ekonomika chrámů byla ochromena. Zemi asi od roku 1373 (zména králova jména) terorisovaly bojůvky sektářů likvidující na nápisech jméno Amunovo/Ammónovo. Král zrušil tmu, Usíra, a protože v noci spal jako slunce, zmrtvýchvstání bylo ráno při úsvitu; smrt nepatřila temnotě. Achenatonovy stavby neměly střechy, aby byly otevřeny slunci. Byla to první ryze religiosní revoluce v historii a k tomu monotheistická.

 

Rečenu (Syrie) byla v amarnské době rozdělena na tři egyptské provincie:

Amurru (mezi Ugaritem a Gublou-Byblem, dn. Libanon; hebr. Amor) se sídlem správce v městě Sumura. Jako guvernéři známi Pachamnate a Cha'ip.

Upi/Ube/Api (prostřední provincie, Qadeš-Kinza (dn. Tell Nebi Mend), údolí Biqá´, Damašek, Antilibanon, Haurán a severní část Transjordánie). Hlavním městem provincie bylo Kumidu, dn. Kámid al-Láz v údolí řeky Lítáni. Známí guvernéři: Chamašša a Pachura (Churrita). V Damašku tehdy vládl autonomně Churrita Pirjawaza, viz zde níže.

Kana'án (Palaistíné až po Tyros, později až k Byblu), sídlo administrativy bylo v Gaze (později nazývané na čas Pa-Kana´an). Guvernéři: Janchamu, Addaju, Pauru, Maja, Rianapa a Amenhotpe. Moderní odhady vycházející z korespondence al-amárnského archivu počítají s dvaceti tisíci usedlíky v Palaistíně, s c. pět tisíci kočovníky, nejvýše dvě stě tisíc. Poměry to byly jistě malé, neboť dynastové se domáhali na egyptském králi, aby do garnisonů jejich měst a státečků nakomandoval dvě stě, nejvýše šest set vojáků (okupačních).    

 

1375:

V Babylónu zemřel Kadašman-Enlil, syn Kurigalzua I. (od 1390?). Králem jeho bratr Burna-Buriaš II. (do 1347). Dochovaná část korrespondence Kassita s Amenhotepem ukazuje upřímnost babylónského panovníka. Tituloval faraona bratrem a říkal mu babylónsku Napchururíja, viz rok 1379. V jednom z psaní si stěžuje na osud svého vyslance Salma, kterého okradl na královských darech jistý Birijamaza, zřejmě dynasta v Damašku, tedy pod egyptským protektorátem, a podruhé egyptský územní guvernér Pamachu[x]. Jinak ovšem úvodem dopisů králi na Nilu přál "ať se vede dobře tobě, tvému domu, ženě a dětem, zemi, úřednictvu, koním a tvým spřežením". Také si postěžoval, že mu Amenhotep poslal jen dvě libry zlata, a to zrovna v době, kdy staví jakýsi chrám. A ovšem připojil i trochu výhrůžek. Že si pamatuje, jak jeho otci Kurigalzuovi psali knížata Kanaánu, že by ráda vpadla do Egypta a že by mohl být jejich spojencem. Ale to že otec odmítl...

Svým poddaným velmožům psal Amenhotep jiným tónem. "Řekni (dopisy recitoval posel, než je předal) Intarudovi, správci Akšapy: posílám ti dopis a přikazuji...". Intaruda dostal nad sebe jako "protektora" Channiho, říšského dozorce královských majetků v Kanaánu, a to musel poslouchat na slovo a "až dorazí královští lučištníci, buď připraven s hodně jídla v ruce, vína a velkého množství všeho, co je třeba". Jinému dynastovi obšťastněnému egyptskou vládou napsal král, že mu má poslat svou dceru a dvacet zdravých otroků. Porobená knížata a králové dopisy svým vládcům začínali v těchto generacích nejpokornějším způsobem: "Dvakrát sedmkrát ležím před tebou (v prachu), můj pane; též s dovětkem: a to i tak daleko (od tebe)."        

 

1370:

V Chattuši skončila vláda Chattušiliho II. (od c. 1400; viz tam jiné nástupnictví) a králem se stal jeho syn Šuppiluliumaš I., jeden z velkých chetitských panovníků (do c. 1330). Jeho královnou/tawanannaš byla zprvu Daduchepa, jeho matka (mohla pocházet z královské dynastie achchíjavské). Po její smrti, dobu neznáme, ji nahradila králova manželka Chinti a po ní Malnigal, data neznáme. Zůstala královnou i za Arnuwandy II. a Muršila II. Její syn ji ale vyhnal ode dvora, kde zaváděla cizí kulty a žila prý nad poměry.  

Šuppiluliumaš se po celou dobu zajímal téměř výhradně o syrskou oblast. Na severu nechal padnout město Tumanna a ponechal ho Kaskům. V Pale, západně na severu od Kasků, se udržel guvernér Chutupijanzaš s vypětím všech sil. Na západě a jihozápadě Anatolie byli i za jeho vlády státy Arzawy (Mira s Kuwalijí, Chapalla a Země na řece Šecha/asi Hermos, dn. Gediz v TR) autonomní. Arzawský vládce (pozd. Lýdie?) Tarchunda-radu si dopisoval s králem na Nilu Amenófim III., viz rok 1387 (jediné dva chetitsky psané dopisy v amarnském archivu). Když se dynasta Arzawy vzbouřil, na jeho severní hranici při Egejském moři v zemi Wiluša (Ílion?) zůstal její král Kukkunniš/řec. Kyknos (?) Chetitům věren; zjevně s nimi tehdy sousedil. Kukkunnovým nástupcem či potomkem byl Alakšanduš, který měl spojenecké či protektorátní smlouvy s Muršilem II. a jeho synem Muwatallem, viz rok 1300. Alexandros Trojský (cf. homérskou postavu Paridovu) přísahal mimo jiné na Appaliunu, tedy na Apollóna. 

Během Šuppiluliumovy "churritské války" propukla v Arzawě nová vzpoura. Pravděpodobný nástupce Tarchunda-rady Uchcha-zitiš měl spojenectví s městem Millawanda (zřejmě již tehdy achajský/hellénský Mílétos, chetitské jméno pochází od mínójsko-mykénského) a vedl korespondenci o koalici s vládcem s Achchíjawou (kde leželo její středisko, nevíme; není dokladu o anatolském ani "zámořském" sídlu království, ačkoli zde v kontinentální Helladě se obvykle předpokládá) proti Šuppiluliumovi I. Chetitskému.

Vládce luwijské Miry Mašchuilumaš zůstal chetitskému vládci věren a musel přes svými bratry, kteří byli jiného názoru, uprchnout na dvůr chetitského krále. Oženil se dcerou Šuppiluliumovou jménem Muwattiš, ale chetitské intervence na Západě se nedočkal. Při chetitském králi držel rovněž dynasta Manapa-Tattaš, vládce „Země kolem řeky Šecha“, kterého též vyhnali jeho bratři; o jeho návratu viz rok 1329. Všechny události na západu Anatolie se odehrály někdy za Šuppiluliumovy vlády, dataci neznáme. O Achchíjawě srov. pod 1460 a 1387.

 

Král vpadl už na začátku panování do severní Syrie, kterou mělo pod kontrolou churritské Mittani: jeho I. válka syrská. Všichni vasalové Tušrattovi holdovali králi Chetitů. Foinícký Gublu-Byblos, kde vládl Rib-Adda, věrný Egyptu, Šuppiluliumaš nedobyl, egyptská zůstala Kinza-Qadeš a Ammištamru I., král v Ugaritu (od c. 1400, viz tam, stejně jako zprvu jeho syn Niqmaddu II.); někdy v této době požár zničil část města a paláce, zřejmě v důsledku zemětřesení, ale Ugarit byl brzy přebudován do ještě větší krásy, srov. rok 1400. Mocenskou závislost na Chattuši dokumentují dopisy z královského ugaritského archivu. Ugaritský vyslanec u chetitského dvora Takuchli psal někdy v této době svému králi (jména obou panovníků neznáme), že "Slunce", tedy chetitský král, se rozčílil, že mu Ugariťan namísto lapis lazuli, jak dar deklaroval, poslal "kameny sesbírané ze země" a jestli si prý z něho nedělá legraci. A to byl prý Chetita na smrt nemocný a uzdravil se jen díky pomoci boha Apšukky. Takže bude muset Ugariťan poslat do Chattuše nejen pravý lapis lazuli, ale také dary Apšukkovi, že se Chetita uzdravil. Vyslanec doporučuje, aby obdaroval slunečního krále purpurovou vlnou. 

Země Mukiš s hlavním městem Alalach, Tunip a oblast zemí Nuchašše (jižně od dn. Aleppa/Chalpa) krále Šarrupši, který byl později Šuppiluliumou sesazen, přísahaly věrnost chetitskému králi a podepsali s ním mírové smlouvy. Churritští vládci země Neja Takuwa a Arachtu Akija byli s poddanými odvlečeni do chetitské Anatolie/Chatti, což asi patří do druhého chetitského syrského tažení, viz rok 1360. 

Král Qatny Idanda jako mitannský spojenec proti Chetitům mohutně zbrojil, ale marně. Jeho město mělo převysoké hradby, jejichž zbytky ještě dnes dosahují místy dvaceti metrů výšky. Objednal dokonce 18.600 bronzových mečů, takže zřejmě disponoval vojskem o minimálně deseti tisíci mužích. Chetité ho porazili a Idandův syn (??) Akizzi, který se později jako egyptský spojenec znovu Chetitům postavil, byl rovněž poražen a jeho město zničeno, neboť na egyptskou pomoc čekalo marně. Kdy k tomu došlo, nevíme, viz rok 1360. 

Telepinuš, Šuppiluliumův syn, byl jmenován vládcem-veleknězem v theokratickém státu Kumanni (= Kómána Kappadokia), městě nejvyššího z churritských bohů Tešupa.

Současně s vpádem do Syrie se "Slunce-král Šuppiluliumaš" pokusil vpadnout do Mitanni, ale byl odražen. Chetitský vládce uzavřel pakt s Tušratovým sokem Artatamou Churritským (Artatama II.). Chetitská syrská expanse vedla k válce s egyptsko-mitannskou koalicí, viz rok 1360. 

Dobyl zpět Išuwu, kterou ztratil jeho otec, a donutil churritsko-luwijské obyvatele Kizzuwadny složit chetitskému králi vasalský slib, jak dokládá zachovaná mezistátní smlouva krále Šunaššury s Muwatallim, Šuppiluliumovým vnukem. Po Šuppiluliumově smrti opět Kizzuwadenští odpadli k churritským dynastům, s čímž skoncoval po c. 1300 Muwatalliš. Chetitskému králi byli povinnováni plnou vojenskou podporou a pro případ tažení proti Arzawě museli postavit do pole sto bojových vozů a jeden tisíc mužů pěchoty. Akkadsky psaná smlouva vymezuje vzájemné hranice a zakazuje Kizzuwdenským udržovat jakékoli styky s Churrity/zemí Churri.  

V sousedství Išuwy ležela na horním Eufrátu západně od jezera Van až po Pontos země Chajaša/Chaiaša, jejíž jedna část (?) se jmenovala Azzu/Azzi, viz rok 1420. S Chajašy bývá někdy spojováno jméno armenského praotce Hajka/Hayka, viz rok 2492, a mohou tudíž být pokládáni za Praarmeny, resp. za epónymní předky Armenů (?), kteří sami sobě říkají Haja, Hajastan.

Snad za vlády Šuppiluliumovy nebo ještě dříve sepsal jistý Kikkuli, mitannský cvičitel koní/aššuššanni mát Mitanni, nejstarší známé hippologické pojednání. Chetitský text s mnoha churritskými výrazy byl nalezen v Chattuši/Boğazköy na čtyřech hliněných tabulkách sepsaný čtyřmi různými písaři. Pojednává o chovu, krmení a výcviku koní zapřahaných do bojových vozů.    

 

1375 Foiníčan Kadmos byl vyhnán z Théb, kde nyní vládli Amfión a Zéthos (srov. roky 1510 a 1450).

 

************************************************************

1369. - 1360.

 

1368:

V Egyptě přesídlila královna-matka Tij/Teje s mladší dcerou Baketaten do Achetatenu. Krátce nato zemřela mladší dcera Achnatona s Nefertiti jménem Meketaten/Maketaten či Maketaton, která byla také otcovou manželkou (a matkou společného potomka, po jehož porodu zřejmě zemřela).

Královna Nefertiti měla s králem šest dcer, nejstarší byla Merejaten/Meritaton. Otec-král se podle zákona Taa II. ze XVII. dynastie, viz rok 1608, oženil se svou vlastní dcerou. Měli spolu dítě a pak si vzal druhou dceru Meketaten. Po její smrti ji nahradila Anchesenpaaten/Anchesenamun.

Vedlejší ženou k Nefertiti byla snad Kija, s níž měl Amenhotep IV. dva kluky a Tutanchaton byl jedním z nich. Kija byla zřejmě odstavena ve dvanáctém roku vlády a Nefertiti se stala královou spoluvládkyní jako Neferneferuaton s trůnním jménem Anchetcheperure n. Anchcheperure a roli královny-manželky převzala jejich nejstarší dcera Merejaten. Neferneferuaton residovala v Thébách a není známo, zda Achnatona přežila (pokud nezemřela roku 1366). Po Merejaten převzala roli hlavní královny její mladší sestra Anchesepaaten. 

Jméno "Tutovy" matky není jisté a Kija to být nemusí. Egyptology bývá nazývána bezejmenná dáma Young Lady a smrt svého syna nepřežila: v asi 35 letech byla během paláceového převratu zavražděna snad ranou kyje do obličeje (mumie KV 35YL v Údolí králů).

c. 1365 egyptský vojevůdce Amanappa porazil v Syrii krále Amurru jménem 'Abdi-Aširta dlouho úspěšně bojujícího v okolí s egyptskými a mitannskými vojsky (srov. rok 1424, kdy Egypt uznal jeho autonomii). Krátce na to 'Abdi-Aširta za nového egyptského útoku v boji padl.

Amanappa dobyl zpět město Sumuru, správní středisko egyptské provincie Amurru. Dal zavraždit vládce měst Irqata a Ambi, obsadil Šigatu a Ardatu, král Byblu Rib-Adda dostali Egypťané do úzkých. Aziraš či Aziru, syn Egypťany zabitého 'Abdi-Aširty/-Ašraty, se rychle vzchopil a dobyl zpět zděděná území v Amurru. Ve spojenectví s králem v Sídónu Zimreddou obsadil také zemi Neja. Rib-Adda si nejprve stěžoval na Azirovo rabování území Byblu, několikrát žádal o egyptskou posádku do města, musel však pro palácové intriky uprchnout z Gubly-Byblu k Chammunirimu do Bérýtu a zemřel v exilu. Pán v Tyru Abi-milki na Nil posílal ponížená psaní s udáním, že Zimredda píše denně dopisy "kriminálníkovi Azirovi, synu 'Abdi-Aširtovu, o všem, co slyšel z Egypta; musel jsem to svému pánu napsat, poněvadž je důležité, aby to věděl".  

Aziru/Aziraš dosáhl zřejmě u egyptského dvora uznání a po svých vojenských úspěších "navštívil" (byl citován na Nil) Amenhotepa IV. přímo v Egyptě. Do Syrie se Aziru vrátil s egyptskou podporou a spojil se s Nimqadduem Ugaritským, synem Ammištamruovým, později však uzavřel pakt se Šuppiluliumovými Chetity a celá jeho rodina jim zůstala pak věrna. 

V této době byla velká část populace severní, východní a střední Syrie churritská, stejně tak jako část obyvatelstva Palaistíny a mnohdy jim vládli árjští šlechtici. Egypťané i později pomáhali svým spojencům na severu (Abi-milkimu Tyrskému, ten o sobě v korespondenci říká, že byl Egypťanovým otrokem, a Akkiziovi z Qatny, který musel prchnout před Churritem Aitakamou, viz níže).

1364 byl Smenchkare jmenován spoluvládcem svého otce (?) a oženil se s Merejtaten, dcerou Merejtatentašerity, srov. rok 1387.

 

Současníci Achenatenovi v Syrii a Palaistíně:

Pirjawaza/Birjawaza (dř. čteno Namiawaza), churritský vládce Damašku/Tamasqu a Kumidu, syn mitannského krále Šutarny II.

• Japa z Tyru

Mut-Ba´al z Pelly v Gileadě v Transjordánii

Tagu z Gatu na planině Šaron

Pa´apu, egyptský vládce v Lachiši (+ jeho jménem neznámý syn, který se vzbouřil)

´Abdi-Cheba/'Abdi-Chepa z Jerúsaléma, churritský dynasta, který si rovněž psal s egyptským králem

Milk-ilu z Gezeru

Šuwardata z Hebronu

Biridija z Megidda

Tette z Nuchašše, vnuk vládce jménem Šarrupía, vasal Šuppiluliumův s Muršilův

 

1362 zemřel Amenhotep IV. alias Ach(e)naton (vládl od 1379). Jeho syn Anchcheprure Smenchkare/Semenchkare (c. 20) kraloval Egyptu pouze rok. Byl posledním z Thutmoseovců (srov. rok 1387 a 1364). Protože měl posléze stejné jméno jako královna Nefertiti-Neferneferuaton, viz zde výše, je možné, že jde o vládu vdovy po Achnatonovi: Smenchkare = Nefertiti vládnoucí spolu se svou dcerou Meritamon. Hrobka Nefertiti dosud nalezena nebyla.

1361 Smenchkare byl ženat se svou starší sestrou Merejtaten. Zemřel a na trůnu následoval jeho nezletilý, asi devítiletý, bratr Nebcheprure Tutanchaten, brzy přejmenovaný na Tutanchamuna, řec. Chebrés, Acherrés či Akencherrés,  akk. Nipchururuja (vládl do 1352; nižší datace praví 1333-1324, 1319-1309). Regentem a wezírem byl Aj, velitelem armády, která d. f. provedla protiatonovský puč, respektive neudělala nic proti nepokojům po Achnatonově smrti, byl Haremheb s právem nástupu na trůn. Královou matkou byla snad Kija, vedlejší žena Achenatena (ale o tom, kdo je mumií s označením KV35YL, není nic známo, jen na základě DNA lze tvrdit, že to je "Tutova" matka).

Manželkou byla králi o čtyři roky starší nevlastní sestra Anchesenpaaton, později přejmenovaná na Anchesenpaamon/Anchesenamun, která byla poslední manželkou svého otce Achenatona a pravděpodobně poslední z přeživších jeho dcer; manželé zůstali bezdětní (nalezeny dva potraty pěti- a sedmiměsíčních dcer).

V nilské říši byl obnoven kult Amunův a Tutanchamon opustil po třech letech své vlády Achetaton/Amárnu, usadil se v Memfidě a pak Thébách. Achetaton pustl, po odchodu vojenské posádky začali zloději vykrádat hrobky. Město zcela zpustlo za Ramessovců. Král pověřil správce pokladu jménem Maja, aby obnovil daně pro chrámy po celé zemi a zrušil zcela Atonův kult (pohřbil jak Tutanchamona, tak Aje). Započala polytheistická restaurace završená Haremhebem.

Renovována residence Tutanchamunova dědečka Amenemheta III. v západních Thébách (Medínet Habu). Hlavní město králova dědečka Achetaten pomalu chátralo ve stínu Hermopole na druhém břehu Nilu a sloužilo za zásobárna stavebního materiálu. Z literárních památek na éru prvního státního monotheismu se zachoval hymnus na Atona, jehož autorem byl snad Achnaton osobně.

Na začátku Tutanchamunovy vlády podnikli Egypťané v Palaistíně tažení proti nomádskému kmeni Apiru (kočující Židé?, srov. index), který se proti egyptské nadvládě vzbouřil již za Amenemheta IV./Achenatena. V čele kmene stáli Labaja (Lab´aju) ze Sechemu a jeho nejmenovaný syn. Otec přišel o život v jakési místní rozepři a Egypťané kontrolu nad regionem udrželi. O Apiru/Chapiru srov. roky 1895, 1400. 

Další lokální dynasté na severu z této doby: Milkilu z Gezeru a jeho nástupci Iapachu a Ba´alu-šipti (synové?), v Lachiši vládl po Zimreddovi Šipti-Ba´alu a Iabni-ilu.

 

1366:

V Aššuru skončila vláda Eríby-Adada I. (od 1393), na trůnu jeho syn Aššur-uballit I. (vládl do 1330). Řada novodobých historiků ho počítá za prvního vládce středoassyrské říše (do 1077 n. 1031; moderní označení stejně jako klasifikace u všech "říší" starého věku). Jak dokazuje korespondence z al-Amárny/Achet-Atenu, Aššur-uballit posílil Aššurovo renommée, první se namísto ensi/iššiakku tituloval šar Aššur/"král A." a zmocnil se po Tušrattově pádu části mitannského území. Svou dceru Muballitat-šéru´a provdal za krále v Babylónu Burnaburiaše II., popř. jeho syna Karachardaše (zachovány jsou obě možnosti). Aššur-uballit si ve válkách se Subarejci podrobil zemi Musri, což asi nebude myšlena Musri-Musasir, ale syrská severně od Arpadu. Pravděpodobně v jeho časech dostal palácový život přísná pravidla, kodex chování u dvora, s vymezenými pravomocemi hodnostářů, kněží a kleštěnců kolem královského harému, takže byl v moderních dobách assyrský palác přirovnán spíše k věznici než správnímu centru království (C. J. Gadd). 

V Aššuru restauroval části královského paláce, jak se dovídáme z nápisů, a reguloval přívod vody pro královské sady. Ačkoli nedaleko, zůstávala za jeho vlády Arrapcha/dn. Kirkúk s Nuzi, obě města s převážně churritským obyvatelstvem, pod nadvládou mitannského krále Šuttarny/Sauštatara, dost možná, že též Ninua/bibl. Ninive. Zachované dokumenty z Nuzi jsou ovšem psány akkadsky. Srov. dále rok 1345. Z panovníků arrapchského království, kam náleželo Nuzi, v této době znám Ithi-Tešup/Itchíja, syn Kipi-Tešupa.   

 

1360:

V Ugaritu zemřel někdy v této době král Ammištamru I. (od c. 1400) a nástupcem se stal jeho syn Niqmaddu II. (do c. 1340). Změnil mocenské tábory: od spojenectví s Egyptem se dal v době druhého Šuppiluliumašova syrského tažení na stranu chetitskou, viz zde níže. O jiných činech Niqmadduových nevíme. 

 

1360:

V Chattuši slavil Šuppiluliumaš I. svatbu s babylónskou princeznou, asi dcerou Burnaburiašovou, jejíž rodné jméno neznáme, ale po svatbě si dala říkat, jak obvykle titulárně Tawannannaš/„Královna“ (tak se její jméno objevovalo na pečetěných dokumentech). 

Po roce 1360 vypukla Šuppiluliumašova II. válka syrská/churritská (do 1352/1; jak dlouho tažení trvalo a kdy došlo na jednotlivé episody, nevíme). Před Ugaritem Chetita uzavřel smlouvu o přátelství s Niqmaddem, synem Ammištamruovým, překročil Eufrátés a vstoupil do země Išuwa (východně od Malatie). Král Antaratal/Antaratti povolil Chetitům průchod svou zemí Alše/Alšet na horním Tigridu a tudy pak Chetité vpadli Churritům do zad do Mitanni. Dobyli pevnosti Kutmar, kterou s okolím Chetita věnoval Antarattovi, a kraj Šuta; všude loupili a vše odvlekli do Chatti.

Tušratta se do boje nepostavil a vyklidil sídelní město Mitanni Waššukanni, které Chetité obsadili zřejmě nebráněné; kam Tušrata prchl, nevíme, a jak dlouho se udržel, také ne, viz zde níže. Odtud se Šuppiluliumaš vypravil zpět za Eufrátés do Syrie, ale Karchemiše/Karkemiše dlouho nedokázal dobýt (před městem také roku 1352, viz tam). Zmocnil se však městských států Chalpa/Chalab (staré Jamchad, dn. Halab/evr. Aleppo, srov. c. 1620), Mukiš, Neja, Arachtu, Qatna (viz rok 1580 a 1200), Nuchašše a Kinza-Qadeš. Takuwa, král Neje, přišel do chetitského armádního ležení v Mukiši s mírovou nabídkou, ale doma se postavil do boje jeho bratr Aki-Tešup. Chetité ho porazili a zajali i s jeho spojencem Akijou, králem arachatským (Akija, asi hypokorist. za Aki-Tešup); všechny je s lidmi a majetky odvlekli do Chatti, stejně jako panovnickou rodinu z Qatny. V Nuchašše před chetitskou armádou král Šarrupši utekl a zemřel/nebo byl zavražděn, ale Chetité se zmocnili jeho matky, bratrů a synů. Na trůn v jeho sídelním městě Ukulzatu/Ugulzatu posadili jistého Takupšarriho. Později místo dal Šarrupšiho vnukovi jménem Tette, akkadsky psaná smlouva zachována. Viz dále rok 1320.    

Kinzu prý, jak tvrdí Šuppiluliumaš na zachovaném nápisu, nechtěl chetitský král napadnout, ale to její král Šutatarru se synem Aitakamou se s vojskem postavili proti němu do bitvy, poraženi prchli do města Abzuja, kde je vítězové dopadli; Aitakamu později delegoval z Chatti zpět na trůn Kinzy. Chetité během II. syrské války dokonce obsadili Apinu/Api (Damašek), ačkoli ležel v egyptském zájmovém území; jeho král, jméno nebylo zaznamenáno, se agresorům postavil, byl poražen a jat. Ovládli nyní všechno mezi libanonskými horami a Eufrátem.

Pod chetitským protektorátem etablovaní dynastové Aitakama z Kinzy a Aziru z Amurru se pustili do vládce Qatny Akizziho, egyptského spojence, viz rok 1370, poněvadž odmítl změnit tábor, k čemuž ho přemlouvali. S chetitskou podporou vpadli do Qatny a Akizzi před nimi utekl. Napadli též Apinu/Damašek, kde hájil egyptské zájmy jistý Pirjawaza.  

 

po 1360:

V Mitanni po porážce od Chetitů zavraždil krále Tušrattu (od 1383) jeho vlastní syn Kurtiwaza se služebnictvem (též Mattiwaza či Šattiwaza). Zřejmě na trůnu nevydržel dlouho, důvody neznáme, a vyhnal ho jistý Šuttarna III. (nástupce/syn Artatamy II.?). Usurpátor měl dobré styky s Assyřany a vrátil stříbrem a zlatem pobité dveře kdysi uloupené z Aššuru králi Aššur-uballitovi, do Alše vydal královské stolovací servisy. Kurtiwaza s pomocí šlechtice Akit-Tešupa a s doprovodem dvou set bojových vozů s márjanny prchl do Babylónu/Karduniaš, aby se domohl pomoci. Churrité však byli králem obviněni z pokusu jeho likvidaci a veškerý majetek jim byl zabaven. Rovněž exulant Kurtiwaza stál v podezření a z obavy o svůj život prchl k Šuppiluliumovi. Uznání se mu dostalo: stal se manželem jedné ze Šuppiluliumových dcer, viz c. 1345. Jednotné království Mitanni se rozpadlo (do asi 1330?). Srov. rok 1346 v Kanaánu. Pád Tušrattovy mitannské říše přišel nejvíce vhod království Alše a hlavně Assyrii držené dlouho pod protektorátem mitannských Churritů: v podání Šuppiluliumově si obě království, nikdo z dynastů nejmenován, Mitanni rozdělili. Aššur-uballit se dokonce pokoušel zmocnit se Waššukanni, ale s obléháním neuspěl.  

 

V egejské oblasti podle nejvyšší chronologie starých kronikářů od roku 1364 vládl v Dardanii Trós, po němž se pak údajně jmenovalo Troiá-Ílion a Tróové, Trójané. Roku 1361 začala údajně v Delfách věštkyně Fémonoé věštit budoucnost v hexametrech. Roku 1308 údajně založil Dardanův syn Ílos Ílion.

 

************************************************************

1359. - 1350.

 

1352:

V Egyptě zemřel ve věku osmnácti n. devatenácti let král Tutanchamun (od 1361). Někdy v této době utrpěli Egypťané u Amqy při Kadeši porážku od Chetitů. Jeho hrob v Údolí králů (označovaný jako KV 62/"Kings´s Valley") byl nalezen nedotčený 26. listopadu roku 1922 n. l., otevřen 17. února 1923 Howardem Carterem a podle rány na hlavě se soudí, že pochází buď z pádu či z boje, nikoli ale z vražedného útoku.

Jiné spekulace vedou k nemoci z tloušťky, údajně mělo jeho tělo hruškovitou podobu (srov. s jeho otcem). V lednu 2005 byly mumifikované královy ostatky patnáct minut skenovány tomografem a na základě 1700 snímků badatelé usoudili pouze jedno, že mladý panovník nezemřel v důsledku rány do hlavy, ale možná na gangrénu ve zlomenině levé stehenní kosti krátce před smrtí (utrpěl i starší zlomeninu pravé nohy). Otravu nebo uškrcení vyloučit nemohli.

Zlatý div, chlouba Egyptského musea (roku 2002 oslavilo sto let), má na 5500 inventárních čísel. Malá část z pohřebních předmětů vystavovaná roku 2004 v Basileji byla pojištěna na částku jedné miliardy švýcarských franků. • Druhý nevyloupený, ale také výrazně skromnější, horb byl nalezen až roku 2012: KV 64 ukrýval ostatky kněžky, "Amunovy pěvkyně", Nehemesbastet z 9. století (sekundární pohřeb nad ostatky zničeného hrobu ze 14. století.

Královo mumifikované tělo bylo 7. ledna 2005 vyňato ze sarkofágu v Luxoru a patnáct minut zkoumáno počítačovým tomografem. Roku 2008 mu byly odňaty vzorky tkáně a po jejich prozkoumání přišli v únoru 2010 archeologové s další theorií, že král zemřel na malárii, neboť u něho a čtyř dalších ze šestnácti mumií jeho rodiny byly nalezeny zbytky parasita Plasmodium falciparum vyvolávajícího malárii a že mladý panovník trpěl Köhlerovou chorobou, odumřením kostí v noze. 

Hrob Tutanchamunovy kojné jménem Maja byl nalezen v Saqqáře; místo bylo později použito k lidským i kultovním zvířecím funerálním účelům vícekrát a roku 2001 zde francouzští archeologové nalezli zbytky první známé lví mumie (Panthera leo) náležející ke kultu dolnoegyptské Bastet. Velmi vzrostlý samec zemřel na začátku římské doby.

Nástupcem na trůnu Obou zemí se stal Tutanchamunův regent a wezír Chepercheprure Aja n. Aj/Eje, řec. Cherrés či Acherrés (do 1348). Jeho otcem byl pravděpodobně Juja (srov. rok 1417) a Aj byl snad otcem Nefertiti, Achenatenovy manželky (srov. c. 1366; nebo příbuzný Teji). Patřil tak do vedlejší linie Thutmoseovců. Korunovacímu ceremoniálu byl mimo jiné přítomen Kušita Heknufer, princ zemičky Mi'am (dn. Aníba) na jih od Asuánu.

O Ajově nástupu na trůn rozhodl neúspěch královny opatřit Egyptu panovníka v cizině. Mladá královna-vdova Anchesenamun napsala do Chatti Šuppiluliumovi I., aby jí poslal svého syna jako nastávajícího, že jich prý má několik: "Nechci si vzít žádného ze svých otroků." (a také možná, aby udržela mír s anatolskou velmocí; celé to mohl být nápad nejsilnější postavy u dvora Aje). Chetité vdově říkali Dachamunzu, což asi povstalo z egyptského titulu "ta-chemet-nesu/králova manželka".

Chetita nejprve poslal hodnostáře svého dvora jménem Chattuša-zitiš, aby zjistil, co se děje na Nilu po smrti krále, jemuž Chetité říkali Pipchururijaš/Nipchururijaš (asi z jeho trůnního jména Nebcheperru). Po vyslancově návratu následujícího roku přišel nový dopis královny ("napsala jsem jen tobě, do žádné jiné země") a tehdy poslal oženit se s vdovou a stát se králem Egypta jednoho ze svých synů jménem Zannanzaš. 

Šuppilluliumovo váhání se však vymstilo. Cestou do Egypta c. 1350 za neobjasněných okolností v Syrii zemřel či byl zavražděn, prý Haremhebovými lidmi. Poté si konečně vdova vzala Aje, který byl bezpochyby věku pokročilého (dvě desetiletí předtím měl na starosti na dvoře Achenatenově královské stáje). Anchesenamun by tak byla asi jediná z Egypťanek, která se stala manželkou tří králů-faraonů a nějaký čas také sama vládla: jejími královskými choti byli otec - bratr - děd ( v tomto pořadí), jistě světová originalita.

Záhada s ženským nástupnictví Achenatena/Echnatona je novodobě vykládána i jinak. Po monotheistovi šest let vládla jeho dcera a vdova, v klínopisných textech Nipchururia (Neferaton), která se obrátila na chetitského vládce, aby jí poslal syna-manžela. V Egyptě krok nepochybně veleskandální, to tu ještě nebylo... Palácová klika jí ale vnutila zřejmě někoho ze svých řad, Tutanchatona, a chetitského prince zavraždila. Nejvlivnějším mužem u dvora byl již tehdy Horemheb/Haremheb. Ajův syn (??) Nachtmin, asi jeden z velících armádních důstojníků, zemřel dříve než otec.

Po porážce v Syrii, viz níže, byl na chetitské frontě klid, nikoli však mír (viz 1300, definitivní mír až 1284).  

 

Šuppiluliumaš se v Syrii c. 1354 zmocnil prostřednictvím jednoho ze svých vojevůdců země Amqu/Amqa, jedné z hraničních egyptských provincií mezi Libanem a Antilibanem. Králův syn Telepinuš obsadil země Arzija a karchemišský venkov. Vlastní Karchemiš, mohutnou pevnost nad Eufrátem, Chetité oblehli. Následujícího roku musel Telepinuš do vlasti a velení předat Lupakkiovi. V té době Egypťané vpadli do Kinzy a podpořili protichetitskou revoltu v Nuchašši, srov. rok 1360 a dále 1320; Aziru z Amurru zůstal Šuppiluliumovi věren.

Zimní ležení Chetitů před Karchemiší v Churmurize/Murmuriga napadli Churrité a oblehli: Lupakkovi vojáci se dokázali dlouho bránit. Na jaře c. 1352 vytáhl do pole Šuppiluliumaš, dvěma armádám veleli jeho vojevůdci. Cestou do Syrie porazil králův nejstarší syn Arnuwandaš s dvorním hodnostářem Zidašem Churrity před Churmurigou a osvobodil Lupakkovy oddíly. Král oblehl Karchemiš a Luppaku s Tarchunda-zalmašem posla proti Egypťanům: Chetité je vyhnali z Kinzy a znovu se zmocnili kraje Amqa.

Král právě obléhal Karchemiš, když se dozvěděl o smrti Tutanchamunově a Karchemiš padla v době, kdy jeho dvořan jednal v Egyptě o svatbě vdovy po Tutanchamunovi.

Egypťané, kteří rok předtím obsadili Qadeš na Orontu, byli odtud po smrti Zannanzašově c. 1350 opět vypuzeni. Chetité při návratu domů z Amqu zavlekli do Chattu tisíce zajatců a s nimi morovou nákazu. Amurru krále Aziraše/Azira zůstalo vasalem či spojencem chetitského krále, jak víme ze zachované smlouvy o vojenském amurro-chetitském paktu. Platilo roční tribut tří set šeqelů rafinovaného zlata, jak připomíná smlouva Šuppiluliumova syna Muršila II. s Tuppi-Tešupem, vnukem Azirovým a "nikdy to neodmítl a nikdy ho (mého otce) nerozčílil"; viz rok 1319.  

Králem Karchemiše a dalších pevností na Eufrátu Šuppiluliumaš učinil svého syna Pijaššiliho s trůnním jménem Šarre-Kušuch. Dalšího syna Telepina, již předtím velekněze-dynastu v Kumanni, provolal králem Chalabu/chet. Chalpa; viz dále rok 1345.

 

c. 1350:

V Palaistíně/Kanaánu zemřel soudce israélitských kmenů Jehudá/řec. Iúdás (od c. 1380) a jejich moc slábla. Jednotlivé kmeny měly své soudce a začal assimilační proces israélitských beduínů s palaistínskými Kana´anci, Hetejci, Heveji, Amoraji, Fereseji, Jebuzeji (srov. rok 1346).

 

c. 1350 arkadské dialekty na Kypru. Roku 1359 v Argu po Abantovi (od 1382) králem jeho syn s Aglají Proitos (do 1342), po něm jeho dvojče Akrisios (do 1311). Podle jiného podání se měli oba blíženci z otcovy vůle o vládu nad královstvím střídat, Akrisios však Proita vyhnal, podle dalšího se po nerozhodné válce dohodli na rozdělení království s tím, že Proitos se stál (prvním) pánem-králem na Tírynthu. Kolovala mezi mýthografy též verse, že to byl Proitos, kdo znásilnil Akrisiovu dceru Danaé a nikoli Zeus, takže byl smrtelným otcem Perseovým.