1699-1600

1699. - 1690.

 

c. 1698:

V Elamu zemřel král Lila-ir-taš (od c. 1700), nástupcem na federálním trůnu jako sukkalmachu jeho synovec Temti-agun I. (do c. 1685). T. neměl syna, takže povolal Kuk-našura I., syna své sestry, na sukkalovský trůn v Súsách, Tan-Uli, Temti-agunův bratranec, se stal sukkalem Elamu a Simaški, tedy místokrálem.

Z vlády Temti-agunovy doložena stavební činnost v Súsách na citadele, chrámu boha Inšušinaka a viz rok 1730. Inšušinakův chrám opravil o půl tisíciletí později Šilchak-Inšušinak, srov. rok 1140. 

V roce c. 1685, kdy Temti-agun I. zemřel, se federálním vládcem Elamitů stal Tan-Uli (do c. 1655). Zpočátku vládl bez sukkala v Súsách (Kuk-našur I. již nežil), později povolal Temti-chalkiho, svého asi synovce. Pak z něho udělal sukkala Elamu a Simaški a Kuk-našura II., svého dalšího synovce, prohlásil sukkalem súským.

 

c. 1690:

V Přímoří vládne po Itti-ilí-níbim (od c. 1700) král Damiq-ilíšu (26 let, do 1664).

 

c. 1690

V Jamchadu (Chalabu/Aleppu) následuje po králi Niqmi-epuchovi I. (od c. 1700) vláda jeho syna jménem Irkabtum (do c. 1680). Pak následoval jistý (jeho syn?) Chammurapi II. (do c. 1660?).

 

************************************************************

1689. - 1680.

 

1684:

V Babylónu zemřel král Abí-ešuch (od 1712). Na trůnu jeho syn Ammí-ditana (do 1647). Někdy před rokem 1664 (srov. tam) porazil krále Přímoří Damiq-ilíšua a dal zrušit pevnost, kterou Přímoří proti Babylónii vybudovalo.

 

Kolem roku 1685, jak uvádějí některé kroniky, prý žil Prométheus (a poněvadž je božského původu po obou rodičích, jistě žije dodnes).

 

************************************************************

1679. - 1670.

 

1676:

V Egyptě zemřel kolem t. r. král Aja I. (od c. 1700). Jeho nástupcem se na dva roky, dva měsíce a devět dnů stal Sobekhotpe VI., jako král Meri-hotep-Re I., možná Ajův syn (do 1673). Jeho jméno známe z tzv. karnacké "juristické stély/stèle juridique datované do vlády thébského krále Sedmnácté dynastie Nebiriraua I./Neb-iri-rau, viz rok 1629sqq.: je dokumentem o prodeji úřadu v královské byrokracii, nomarcha/provinčního správce či starosty/hatia ve městě Necheb, řec. Eileithyia n. Eileithyás polis, dn. arab. al-Káb u Edfú, jistým vojákem Kebsim velmožovi Sobknachtovi ženatého s Neferuou. O Sobekhotepovi VI. jinak není známo nic. 

Následoval v tzv. Třinácté dynastii Meri-hotep-Re II., osobním jménem Ini/Ani panující podle Turínského kanonu dva roky, tři n. čtyři měsíce a devět dnů. Bývá ztotožňován s králem Seanch-en-Reem, popř. Sewadž-en-Re, osobním jménem Sewadžtu, po němž nezůstalo památky žádné; kraloval tři roky a dva měsíce. Následoval Meri-sechem-Re I., osobním jménem Ined, a tři roky a jeden měsíc Nefer-hotpe II. jako král Meri-sechem-Re II. (oba dynastové bývají ztotožňováni). Zůstaly po něm dvě sochy v Karnaku, po Horim s trůnním jménem Sewadž-ka-Re, který seděl na Horově trůnu rok až pět let, nezůstalo nic. Dvě sochy v Karnaku krále Mer-kau-Reho neboli Sobkhotepa VII., vládnoucícho dva roky a čtyři dny, přečkaly věky.  

Dedu-mose I., král Džed-hotep-Re, Hor Wadž-chau, je znám nápisně, ale chronologicky nezařaditelný. Jeho stejnojmenný syn (?) a nástupce (nebo šlo o téhož panovníka se změnou jména během vlády?) Dedu-mose II., jako král Džed-nefer-Re , řec. asi Tútimaios (Manethón; délka vlády není známa) zažil ničení země a zotročování Egypťanů Hyksy pod vládcem Salitem, pád Memfidy a Ičtaui a rozpad střední říše na lokální státečky. 

Dedumoseovi nástupci v Třinácté dynastii (do roku 1633, kdy její konec) mohou být pouhými vasaly králů dynastie Sedmnácté, vládnoucích v hornoegyptských Thébách: Po Dedumosovi vládl na území Třinácté dynastie snad Ibi II., král [x]-maat-Re, Hor II. jako [x]-weben-Re  (39. král Turínského kanonu), Se[x]ka-Re, Sewah-en-Re Seneb-miu (možná do této éry ani nepatří?), Secha-en-Re I., Mer-cheper-Re, Mer-ka-Re (vše trůnní jména), Senwosret IV., jako král Senefer-ib-Re, Hor Wehem-anch, známý z několika nálezů (patří do Šestnácté dynastie?), Mont-em-saf/Mentu-em-saf jako král Džed-anch-Re , doložený nápisně. 

Hor Wadž-chau II., jako král Sechem-Re-seanch-taui, osobním jménem Neferhotpe III. (patří s předchůdci do XVI. dyn.?) byl podle nápisu na stéle velitelem Thébanů, kteří povstali proti cizincům (asi Núbijcům a nikoli Hyksům?), Meri-anch-Re s osobním jménem Mentu-hotpe V., po němž zůstaly dvě sochy v Karnaku (též kladen do XVI. dyn.?), User-mont/Mont-user je osobní jméno známé z fragmentu, král Sechem-Re-se-user-taui rodným jménem Sobkhotpe VIII. je znám z karnackého seznamu králů a nápisně je doložen jeho čtvrtý rok (také patří do Šestnácté dynastie?).

Po Inim I. neboli Meri-šepes-Reovi zůstala socha, fragment po Mentuhotepovi VI. neboli králi Se-wedža-Re. 

Stéla zůstala po Senaa-ibovi, králi Men-chau-Rem, Horovi Sewadž-tauiovi v Abýdu a dynasta bývá pokládán za prvního ze čtyř lokálních vládců, kteří se udělali pro sebe po hykské invasi, popřípadě se počítají do kolekce jmen Třinácté dynastie. V Abýdu následovali c. 1650: Sechem-Re-nefer-chau s osobním jménem Upuaut-em-saf/Wepwawetemsaf (theoforní jméno s Upuautememe/Wepwawetem, abýdským kultem), doložený nápisně, Pa-en-Čini, Penčeni/"Thínský" s panovnickým jménem Sechem-Re-chujtaui a Seneb-kaj/Seneb Kaj, jako král Weser-ib-Re/User-ib-Re. Jeho vyloupený hrob s ostatky téměř 180 cm vysokého muže ve věku 35-40 let byl nalezen v Abýdu v lednu 2014: kostra vykazuje mnoho hlubokých ran a tři smrtelné na lebce. Podle svalových úponů anthropologé usoudili, že Senebkaj často jezdil na koni, o dalších okolostech a místu jeho smrti není známo nic bližšího.

Další nezařaditelná královská jména Třinácté dynastie: Sobkhotpe IX. neboli Maa-Re, Abaj a Aqen známí ze seznamu memfitských kněží, Sebekaj (možná Amenemhet VII. nebo některý ze Sobekhotepů: jméno na noži nalezeném v Abýdu), Chujqer, Seanch-Ptah neboli král Se-heka-en-Re, Nerkare, Sikare (?), královská jména známa nápisně. Poslední panovník Třinácté dynastie nebo první Čtrnácté (?) Nehesi/"Núbijec" s horovským jménem Aa-seh-Re sídlil s Avaridě, v hlavním městě Hyksů v letech 1674 - 1567 (pozd. splynulo s Per-Ramesse, dn. Tell ad-Daba´a), kde trůnil s ironickým titulem „král Horní a Dolní země“. V případě, že lokální mocnář Nehesi byl druhým panovníkem Čtrnácté dynastie, viz rok 1786, mohl rovněž být zakladatelem Avaridy, která až po jeho smrti připadla zcela do rukou Hyksů. 

Viz dále roky 1650 a 1633 a viz další krále chaotické Třinácté dynastie známé jen podle jména a bez zařazení z nápisných nálezů, z Turínského kanónu a seznamů thébských kněží viz v indexu s. v. Dynastové viiii. O Čtrnácté dynastii viz rok 1786. 

 

Roku 1674 či 1673 dobyli Hyksóvé mimo jiné Memfidu a pro Egypt začala doba jeho XV. královské dynastie, doba „Velkých Hyksů“ (do 1567). Prvním králem dynastie byl Šarek či Šalek, eg. možná Šeši s trůnním jménem Maa-ib-Re n. snad Sekerher n. Secha-en-Re II., řec. Salitis n. Saités (dle Manethóna kraloval 19 let, do 1662). Srov. spekulaci o otcovství Šešiho Nehesiho, druhého z králů Čtrnácté dynastie roku 1786, spíše však šlo o dva různé panovníky a zcela jiné doby.

Šarek dobyl Egypt až po první katarakt, mohutně opevnil na jednom z východních nilských ramen město Hut-waret, řec. Auaris, a v jeho okolí usadil prý na 240 tisíc svých ozbrojenců (což by odpovídalo s civilním a rodinným doprovodem nejméně jednomu milionu lidí!). Jeho nástupcem byl Amorejec Jakab-Haddu/Jak-Baal či Jaked-Baal, eg. Meri-user-Re Jaqobher, řec. možná Bnón či Béón (dle Man. 44 roků, do 1655; podle jiného moderního názoru patřilo jméno Jaqobher Apachnanovi?). O jeho činech nevíme nic. Překvapující jsou u panovníků Patnácté dynastie jejich dlouhé vlády. 

Iósépos Flávios řadil v podstatě podle Manethóna Hyksy, o jménu viz 1786, takto: Salitis 19 roků, Bnón/Béón 44, Apachnan 36 roků a sedm měsíců, Apófis/Apopi 61 (srov. rok c. 1600), Iannás 50 let a jeden měsíc, Assis 49 let a dva měsíce. Podle S. Iulia Africana, jiného Manethónova excerptora, citovaného Synkellem, o patnácté dynastii Pastevců/Poimenón: "bylo to šest cizích foiníckých králů" z nichž první se jmenoval Saités ("od něhož se nazývá Saiský nomos/Saités nomos"), který vládl 19 let, Bnón (44), Pachnan (61), Staan (50), Archlés (49) a Afófis (61), "dohromady 284 roky". Salitis/Saités s nástupci vládl z Memfidy, někteří, tak Manethón, z Théb/Diospolis.  

Paralelně se státy a panovníky XIII. až XV. dynastie existovala dynastie XVI., „Malí Hyksové“, současníci „Hyksů Velkých“. Byla to lokální knížata, předáci jednotlivých hykských kmenů, klanů či národů. Doloženi jsou malými nálezy: Anather/Anat-Her n. Anat-haddi, který se se svými nástupci tituloval Heqa-chasut/tedy "Hyksós, "Vládce cizích zemí", Semqen, Sokar-Hor, Seker-Her/Sikru-Haddu (srov. s XV. dyn.), Neb-chepeš-Re Apopi III. (identický asi s Apopim II.?, možná též poslední z dynastie?), Neb-user-Re Jamu/Ja'am, Secha-en-Re III. Jaqebmu/Jaqabam, Cha-user-Re Aamu, Senefer-anch-Re-Pepi, osobním jménem Pepi III., Neb-maat-Re, Aa-hetep-Re, Aa-nečeri-Re, Mer-ib-Re, Nub-anch-Re, Ni-ka-Re II. (osob. jméno), tři fragmentární trůnní jména z Turínského papyru [x]-ka-Re, Šarek (popř. Šalik, viz zde výše), Wadžed, Qar/Qareh (asi Cha-user-Re Qar), Šenes, Inek/Anak (možná patří na konec XIV. dynastie?), A-[x] a Ap-[x].

Ze seznamů shromážděných Geórgiem Synkellem známe ze Šetnácté dynastie (manethónovské) ještě panovníka jménem Koncharis; vládl prý pět let. Nejasno, kam zařadit nápisně doloženého Aper-Anata/Aper-en-a-ti. O konci dynastů viz rok c. 1570.

 

1670:

V Aššuru zemřel král Adasi (od c. 1700). Vládl pak jeho syn Bél-báni (do 1660), po něm Libája (do 1643).

 

************************************************************

1669. - 1660.

 

1664:

V Přímoří zemřel Damiq-ilíšu (od 1690), jeho nástupcem se stal Iškibal či Išbagan (vládl 15 let, do 1649).

 

c. 1660:

V Jamchadu po Chammurapim II. (od 1680) vládne Jarimlim III. (do c. 1620?).

 

************************************************************

1659. - 1650.

 

1655:

V Egyptě zemřel král Jaqobher Hyksský (řec. Bnón n. Apachnas? z XV. dynastie, od 1662). Nástupcem se stal Chjan či Chajana, trůnním jménem Seuser-en-Re, Hor Ineq-taui, řec. asi Iannás n. Staan (podle Man. vládl padesát let a jeden měsíc, do c. 1615). Jeho nejstarší syn, nikoli však dědic trůnu, se jmenoval Janassi. Hyksós je znám z několika staveb, budoval Avaridu a dokonce z nálezů v Knóssu a Chattuši. Egypt za jeho éry nadále udržoval obchodní kontakty s celým Středomoří, na jihu spojení s Kúšity bylo však přerušeno: vládl zde jistý Nedžeh (Egypťan?, viz dále rok 1567). Za jeho vlády se Kúš/Núbie stala zcela nezávislou na Thébách. Sídelním městem dolnoegyptských Kúšitů (Núbijců/Nehesi) byla Buhen, původně egyptská hraniční pevnost. Vztahy Hyksů s Kúšity byly nicméně podle všeho mírové až spojenecké.

Jméno Kúš se dostalo do používání ke konci druhého mezidobí. Nedžeh byl původně buď lokálním velmožem nebo správcem Dolní Núbie, který se osamostatnil. Kulturně a nábožensky se dolnonúbijské elity nadále držely Egypťanů. 

Kolem roku 1650 "založil" v Thébách, sídlu správy Horní země, Rahotpe/Rahotep, Ra-hotep, s trůnním jménem Sechem-Re-wah-chau, neboli Hor Wah-anch (vládl ve své doméně do c. 1647) XVII. dynastii (do 1567, podle Tur. pap. patnáct králů; podle jednoho z kompilátorů Manethónových tvoří prvních pět faraonů dynastii XVI., ale obvykle se k tomu mezi egyptology nepřihlíží), vlastně pokračování dynastie XIII., která v Horním Egyptě lokálně existovala do 1633. V Thébách a thébském království nepřerušeně kvetlo řemeslo a egyptská kultura. Na sled panovníků je mnoho názorů, neboť není spolehlivých pramenů; řada z nich se tradičně uvádí mezi králi Třinácté dynastie. 

O XIV. dynastii viz roky 1786 a 1603.

  

c. 1655:

V Elamu zemřel sukkalmachu/federální král Tan-Uli (od c. 1685). Následoval ho Temti-chalki (do 1650; jména na chalki byla churritská, churritské skupiny zřejmě žily též v Elamu, na jihozápadu dn. IR) a jeho bratr Kuri-gugu se stal místokrálem. Kuk-našur II. zůstal sukkalem v Súsách. Kuri-gugu zřejmě zemřel dříve než jeho bratr. Na chrámu Inšušinakově doložena za jeho vlády stavební činnost.

Po smrti Temti-chalkiho dosedl na trůn jeho synovec Kuk-našur II. (do c. 1635). Na nějaký čas se tituloval sukkalmachem Elamu a sukkalem Simaški a Sús: byl tedy bez spoluvládců. Později Kuk-našur povýšil svého bratra nebo bratrance Kutir-Šilchachu I. na sukkala Elamu a Simaški/místokrále a synovce Kuduzuluše II. na sukkala v Súsách. Brzy však zemřel a nástupcem Kuduzuluše se stal Širukduch II., syn královy sestry, jejíž jméno neznáme. 

V době panování Kuk-našura II. se podle datace na zachovaném dokumentu babylónského krále Ammí-ṣaduqy pravděpodobně elamská federace stala opět babylónským vasalským státem, pokud se tak nastalo již dlouho před ním (srov. k tomu rok 1730).

 

c. 1650:

V Kuššaře v centrální Anatolii vládl Chetitům Labarnaš I., zeť a nástupce PU-Šarrumy/Pu-Šarrumy. Před Labarnovým tchánem vládl jistý Tudchaliaš/Tutchaliaš I., zřejmě otec Pu-Šarrumův (viz rok 1700). Manželkou Labarny I. byla Tawannannaš (o jménu a významu viz rok 1700), dcera Pu-Šarrumova. Labarnaš rozšířil své malé vnitrozemské království vítěznými válkami až k moři a všechny své syny udělal guvernéry dobytých měst a jejich území: Chubišna/Chupišna (hellénist. Kybistry), Tuwanuwa (Tyany), Nenašša (Nanessos), Landa (asi hellénist. Larandy), Zallara, Paršuchanta a Lušna (hellénist. Lystry). "Mořem" myšleno Středozemní, neboť svou severní hranici v horách pozdější Paflagonie a Pontu Chetitové nedokázali nikdy delší dobu kontrolovat a jejich obyvatelé známí jako Muški a Kaška pro ně byli po staletí nebezpečnými sousedy, srov. o nich rok 1590. Nic nepomohl ani "limes", jehož rozsah neznáme, postavený a osazený posádkami na ochranu před jejich nájezdy Muršilim II., viz rok 1317. 

Labarnovým nástupcem, nevíme kdy, se stal pravděpodobně stejnojmenný syn (?) s trůnním jménem Chattušiliš I. (vládl do c. 1620). Své rodné jméno asi chattského původu udělal královským titulem (v podobě "tabarnaš xx, velký král"; prameny nehovoří o tom, že by Labarnaš byl otcem Labarny-Chattušila), stejně jako jméno matky titulem královen. Sídlo království přenesl definitivně z Kuššary do Chattuše, kterou přes kletbu Anittovu, viz rok 1800, znovu vybudoval. Jím se otevřely děje starochetitské říše (trvala do c. 1460; označení moderní). Že by Chattušilova dynastie (jméno znamená: "člověk z Chattuše") navazovala nějak na rodinu Anittovu, stanovit nelze. Tituloval se jako "tabarna Chattušiliš, velký král, král Chattuše, člověk z Kuššary". 

V prvním roce vlády vedl válku se Šachuittou/Šanachuittou, místem dnes neznámým (jiné asi od Šanachut, viz z de níže), a Zalparem/Zalpou (?), ve druhém, kolem roku 1630, vyplenil dokonale Alchalchu/Alalach (Alalach, Alalchu/Alachtum, dn. Tell Açana v TR, prov. Hatay) a s městy Uršu (možná na Eufrátu, možná churrit. Waršuwa, hellénistický Rhósos, dn. Arsúz poblíž Alalachu?), Igakališ a Tašchinijí/Tišchinijí celou severní Syrii. Vládce Alalachu se podle jedné ze spekulací jmenoval Ammitaqum/Ammitakum, jeho vojevůdce Zukraši a jejich království stálo pod protektorátem Jarimlima III., vládce Jamchadu, tehdy nejsilnějšího amorejského syrského státu, srov. rok 1660. Viz však starší a pravděpodobně logičtější dataci roku c. 1755, kdy se jednalo o jiného, neznámého chetitského krále, který byl již v té době silný na severu Syrie: v kronikářském nápisu Chattušilově amorejská jména uvedena nejsou.

Ve třetím roce vlády Chattušiliš válčil s Arzawou, oblastí celé budoucí jižní Frygie se sídelním městem Apašou, pozdějším iónským Efesem (?), jejíž jméno se tímto poprvé objevuje v historických pramenech (Chattušiliš s jistou pravděpodobností dobyl Arzawu a Wilušu/snad později Hellény proslavené Ílion). V téže době vpadli do země Chatti Churritové z Chanigalbatu, dobyli velkou část říše, nikoli však jedinou Chattušu a byli po návratu krále z arzawského tažení odraženi.

Ve čtvrtém roce táhl proti zemi Šanachut (jiné od Šanachuitta zde výše), snad hellénistická Kyrrhestiké a Kyrrhos, kde bojoval pět měsíců, šestého město padlo. V pátém svém roce zničil Alachchu (starší Alcha?). Šestého roku podruhé překročil Tauros a po vítězné bitvě nad Churrity zničil v mesopotamském Záeufrátí churritské knížectví Chaššu. Na zpáteční cestě na východním břehu Eufrátu s armádou vyvrátil "jako lev" Chachchum. Chetita měl spojence v churritském dynastovi Tunip-Tešupovi alias Tuníja (hypokor.), vládci v Tikunani/Tigunánum, zřejmě sousedovi státu Chachchum. Zachovaný nápis vypočítává v Tikunani více než čtyři stovky chapiru/"cizinců", dělníků či vojáků v dynastových službách. 

 

Polních tažení Chattušilových se jeho adoptivní syn (vnuk/pravnuk?) Muršiliš neúčastnil; v této době zřejmě ještě nežil, viz rok 1620. Telepinův dekret o nástupnictví, viz rok 1525, líčí dobu vlády Labarny jako éru dynastické svornosti a prosperity, stejně tak kralování Chattušilovo. Ovšem tehdy se mezi sluhy princů uhnízdila korupce, reptali proti pánům a začala téci krev, jak dekret pravil. Proti Chattušilovi se o puč či povstání neúspěšně pokoušelo několik lidí:

jeho syn Chuzzíjaš, dynasta v Tapaššandě (neznámé polohy; srov. ke jménu rebela rok 1800),

jeho dcera v paláci v Chattuši s podporou "lidu" a za to se jí otec zřekl a vypověděl z metropole,

Chakkarpiliš, guvernér Zalpy, s podporou šlechty a

synovec Labarnaš, syn královy sestry: adoptoval ho, ale nijak si ho nezískal a nevděčný Labarnaš dal na slovo své matky, kterou Chattušiliš nazval "hadem". Na korunního prince pak povýšil Muršila, jak vylíčil ve své politické závěti. Osudy dalších rebelů neznáme. 

 

V budoucí Helladě roku 1654 v Sikyónu vládl po králi Plémnaiovi (od 1703) jeho syn Orthopolis (do 1591); o jeho údělu viz rok 1703.

 

************************************************************

1649. - 1640.

 

1647:

V Egyptě zemřel v Thébách první král Sedmnácté dynastie Rahotep (od c. 1650). Nástupce Sobk-em-saf I. s trůnním jménem Sechem-Re-wadž-chau, alias Hor Hotep-nečeru podle Turínského kanónu vládl šestnáct let (údaj se asi týká až Sobkemsafa II.?). Jeho hlavní královnou byla Nub-em-saf, jejich dcerou Sobk-em-hab/Sobekemheb, která byla provdána za jistého Ameniho, syna královny Ha-anch-es, manželky Antefa VI. Stejnojmenný králův syn se stal knězem (a pak králem?).   

Sobkemsaf I./Sobekemsaf bývá často pokládán za panovníka ze sledu Třinácté dynastie. Následovnictví thébských vládců Sedmnácté dynastie není jasné, viz jiné případné řazení v oddíle Dynastové viiii. Po Sobekemsafovi I. se mohl stát králem v Horní zemi Antef V., též Anjotef n. Intef, Injotef (Ini-itef-aa) zvaný Starší s trůnním jménem Sechem-Re-wep-maat, horovským Wepmaat (vládl tři roky, do 1645?). Po něm požíval královské úcty několik měsíců jeho bratr Antef VI. "Mladší" (Ini-itef) jako Sechem-Re-heru-Hor-maat (Horovo jméno neznáme). Déle vládl Sobkemsaf II., jako král Sechem-Re-šed-taui  n. Sechem-Re-šed-Waset (šestnáct let, do c. 1629). Jeho hlavní manželkou byla Nub-cha-es, dcera Chonsova. Sobkemsaf II. byl později Egypťany poctěn přízviskem „Velký král“. Nicméně jeho hrobka byla vyloupena za vlády Ramesseho IX. a mumie spálena, viz proces se zločinci u roku 1140. Théby Sedmnácté dynastie žily tradicemi starých časů přežívajících ve XIII. dynastii, srov. níže.

 

1649:

V Přímoří po Iškibalovi (od c. 1664) vládne jeho bratr Šušši (24 let, do 1625).

1647:

V Babylónu zemřel král Ammí-ditana (od 1684), nástupcem jeho syn Ammí-ṣaduqa (Ammísaduqa; do 1626). V posledním roce své vlády Ammíditana zbořil hradby Déru vybudované Damiq-ilíšuem Isinským, viz o něm rok 1798. 

1643:

V Aššuru zemřel Libája (od 1660). Jeho nástupcem se stal Šarmá-Adad I. (do 1631) a po něm jeho syn LI.TAR-Sîn (čti Iptar?-Sîn?; do 1619).

 

1640 V Argu po králi Argovi (od 1710) se stal pátým vládcem dynastie Kriasos (do 1586). Prvním knězem slavného Héráia se stal Kallithiás, syn Peirův. V téže době působil prý Prométheův bratr, astrolog Atlás, zaznamenali někteří staří chronografové.

 

************************************************************

1639. - 1630.

 

1633:

V Egyptě se podle manethónovské chronologie uzavřela doba Třinácté dynastie. Viz rok 1673, kde jména panovníků a srov. rok 1650.

 

1635:

V Elamu zemřel Kuk-našur II. (od c. 1650). S titulem „sukkalmach/velký ministr Elamu“ nástupcem jeho bratr či bratranec Kutir-Šilchacha I. (do c. 1625). Jeho synovec Širukduch II., princ-sukkal v Súsách, povýšil zřejmě na sukkala Elamu a Simaški/místokrále (už o něm nebude slyšet), jiný synovec Kuk-našur III. se stal místo něho sukkalem súským. Brzy však zemřel a na jeho místo v Súsách přišel Temti-raptaš, další ze synovců velkoregenta Kutir-Šilchachy I.

 

************************************************************

1629. - 1610.

 

c. 1629:

V Egyptě zemřel v Thébách král Sedmnácté dynastie Sobkemsaf II. (od c. 1645 či 44), nástupcem se stal Džehuti neboli Sechem-Re-se-men-taui, Hor Iči-em-nechtu. Jeho hlavní královnou byla Mentuhotpe. V její rakvi se uchovala zaříkávadla „knihy mrtvých“. Podle výpovědí zlodějů z doby XX. dynastie, srov. rok 1140, byly hroby vládců Sedmnácté dynastie plné zlata, stříbra a bronzu, což by mohlo ukazovat na prosperitu nebo přinejmenším fungující dálkový obchod jejich thébského království.

Po roce či třech po Džehutim přišel na trůn Mentuhotepi označovaný též za Mentuhotepa VII.; vládl rok jako Seanch-en-Re (Horovo jméno nedochováno). Jeho nástupcem byl snad Nebirirau I./Neb-iri-r-au n. Neb-iri-au-Re, král Sewadž-en-Re, Hor Sewadž-taui (vládl šest let do c. 1621). Je znám ze stély v Karnaku. Dalším králem thébské dynastie byl snad jeho nástupce Nefer-ka-Re XI., osobním jménem Nebirirau II., který ale vládl asi jen několik měsíců a v jehož existenci egyptologové příliš nevěří. Na trůn přišel král Semen-Re, o jehož vládě nemáme časový údaj (asi také jen několik měsíců do c. 1620), po něm užíval královských atributů jistý Bebi-anch, Beb-anch, král Se-user-en-Re Bebianch (= Userenre? z Karnackého seznamu), který vládl asi dvanáct let (doložen jeho jedenáctý rok), viz rok 1608.

1615

V řadě panovníků XV. dynastie „Velkých Hyksů“ zemřel Chjan/Chajan (od c. 1655) a jeho nástupcem se stal Apopi, jako král Aa-user-Re, řec. Apófis/Afófis I., snad jiným královským jménem Aa-qen-en-Re (není-li to však Apófis II., viz zde níže). Vládl podle Manethóna a Tur. pap. 61 rok, až do c. 1570; na Rhind Pap. doložen jeho rok 33). Došlo ke sblížení s egyptskými Thébami drženými dynasty Sedmnácté dynastie. Apopiova dcera Herit byla zřejmě provdána za někoho z vládců Théb. Ke konci jeho vlády dobyli Egypťané ze Sedmácté dynastie střed země a jejich flotila se objevila ve východní Deltě pod sídelním n. hlavním garnisonním městem Hyksů Avaridou.

 

c. 1625:

V Elamu zemřel Kutir-Šilchacha I. (od c. 1635). Federálním panovníkem se stal jeho synovec Temti-raptaš, dosud súský sukkal (do c. 1605). Úřad sukkala Sús obsadil Kuduzulušem III., jméno místokrále/sukkala Elamu a Simaški, neznáme, stejně jako nic bližšího z této doby.

 

1626:

V Babylónu zemřel Ammí-ṣaduqa (od 1647), králem jeho syn Samsu-ditana/Šamaš-ditana, poslední panovník I. babylónské dynastie (do 1594). Stejně jako jeho otec kraloval sice dlouho, ale nic slavného o něm nevíme. 

 

1625:

V Přímoří zemřel král Šušši (od c. 1649), nástupcem Gulkišar (vládl 55 let do c. 1570, srov. o něm zmínku roku 1103). Z prvního roku Gulkišarovy vlády pochází tajný návod na výrobu různých druhů skla. Technologická znalost tavby ale musela předtím přijít ze Syrie.

 

c. 1620:

V Chattuši po nemoci a zjevně bez dědice trůnu zemřel chetitský král (Labarnaš II.) Chattušiliš I. (dobu vlády viz c. 1650). Nástupcem se stal jeho dosud nezletilý (pravděpodobně) vnuk Muršiliš I. (do 1590). Regentem na čas Chattušilův bratr Pimpiraš/Bimbiraš. Muršilova manželka se jmenovala Kali. Muršiliš dotáhl do konce dílo svého adoptivního otce a vyvrátil Jamchad, viz zde níže. Uzavřel později koalici s Kassity proti Churritům a roku 1594 dobyl amorejský Babylón, viz tam. Bližšího o poměrech do té doby známo není. 

 

c. 1620

Jamchad, Chalab, Chalpa, moderně v evropských jazycích Aleppo, ve vzpouře Chetity poraženo, dobyto a vypleněno: konec vlády krále Jarimlima III. (od c. 1660) a konec celého království, resp. této amorejské dynastie (srov. c. 1650). Jeho amorejští obyvatelé a se svými majetky skončili jako nucení měšťané Chattuše. 

Po určité mezeře po roce 1600 vládl v obnoveném Jamchadu král Šarrael/Šarrán (?), následoval jeho syn Abbael/Abban II., kolem 1550 Ilim-ilimma I. a jeho syn Idrimi. Kolem roku 1500 v Aleppu vládl dynasta Adad-nérári/Addu-nérári (?), po něm Niqmi-epuch  II. (Niqme-epa, Niqmepa, syn Idrimiův) a celá dynastie skončila někdy po roce 1475 n. 1425 jeho synem Ilim-ilimmou II. O jejich skutcích toho moc nevíme, o jejich předchůdcích a rodově spřízněných Alalachu viz rok 1793 a 1755. 

 

1619:

V Aššuru zemřel Iptar (LI.TAR?)-Sîn (od 1631), jeho nástupcem se stal Bazáj/Bazája, syn Bél-bániho (do 1591). Nastala pak dynastická změna, palácová revoluce, bližšího nevíme nic: jinou dataci viz rok 1600. Na žádném seznamu assyrských panovníků sestavených starými chronografy nefiguruje jméno Puzur-Sîn, syn Aššur-bél-šamêho. Na zachovaném nápisu jsou oba uváděni jako ensiové Aššurovi, Puzur-Sîn k tomu jako vnuk/potomek Šamší-Adada I. Tvrdí, že zlikvidoval zlo jistého Asína (srov. jméno s rokem 1736) a jakousi "cizí nákazu pocházející nikoli z masa Aššurova/šibit achitim la šír Aššur" (souvislosti z poškozeného textu jsou nejasné). Zbavil město cizích vlivů a postavil bránu bohyni Ilulá. Není pravděpodobné, že by Puzur-Sîn byl synem Ip.tar-Sînovým (podobnost znaků), neboť toho otec byl Šarmá-Adad I., syn Libájův. Viz k záhadnému nástupnictví již rok 1736. 

 

************************************************************

1609. - 1600.

 

1608:

V Egyptě zemřel panovník Sedmnácté dynastie Seuserenre vulgo Bebianch (od c. 1620), následuje (?) jistý král Sechem-Re-šed-Waset (do c. 1605; spíše totožný se Sobkemsafem II., viz rok 1647). Po něm vládl thébské části Egypta Antef VII., jako král Nebu-cheper-Re/Nub-cheper-Re, Hor Nefer-cheperu (3 + x let, snad do c. 1600), možná další syn Sobkemsafa II. Jeho manželka (s mužským královským jménem) Sobkemsaf pocházela z Edfú, kde byla pochována, a je považována za prarodičku panovníků Osmnácté dynastie. Král si dal postavit cihlovou pyramidu o výšce třinácti metrů (zachována jen do výše 1,20 m), takže i v Horní zemi stávaly pyramidy.

c. 1600 vládl v Thébách král Senacht-en-Re, Hor Meri-maat (není časových údajů, nižší odhady praví až c. kolem 1560). Nápisně je jméno známo z kamenných dveří v Karnaku. Vlastním jménem byl Ah-mose ("Měsíc se narodil") a jeho manželkou snad byla Tetišeri/Teti šeri, Teti Jr., dáma nekrálovského původu, nicméně jedna z nejpozoruhodnějších žen starého Egypta, snad prabába dynastie Ahmoseovců, srov. zde níže. Pokud ano, mohla být matkou Seqenenrea, Kamosea a Ahhotepy I., rodičů Ahmosea I., i snad Ahhotepi II. Doloženo je, že byla matkou dcery Sat-Džehuti Satibu, manželky Taovy. Když zemřel Kamose, pravděpodobně babička Tetišeri s matkou Ahhotepou I. vládly za Ahmosea I. regentsky (?). Viz dále rok 1577; rodinné vztahy Ahmoseovců nejsou zcela jasné, vlastně známé skutečnosti ponechávají velký prostor interpretačním fantasiím.

Následoval na thébském trůnu Tetin syn se Senacht-en-Rem vulgo Ahmosem Taa/Tao, jako král Se-qeni-en-Re/Seqenenre s horovským jménem Chajem-Waset. Byl současníkem hykského vladaře Apopiho I. řazeného do XV. dynastie, viz rok 1615. Jeho manželkou byla sestra Ahhotep I., matka krále Ahmoseho I. a dcery Ahmose Nefertari (pokud jejich rodiči nebyly Kamose s Ahhotepou II.). Ahhotpe II. byla pochována v Zrá Abú an-nagá/angl. Dra Abu el-Naga v západních Thébách, pohřebišti éry druhého meziobdobí. Byly nalezeny její šperky, mezi nimiž byl mimo jiné zlatý náhrdelník se třemi muškami, což bylo vojenské vyznamenání za udatnost v boji. 

Tao zemřel násilně: jeho ostatky nalezené v nekropoli ad-Dajr al-bahrí s mumiemi Ramessea ii. a Setiho i. vykazují na hlavě rány sekerou, které zohavily levou část obličeje, a dýkou v krku zezadu (= po boji doražen, nebo v bitvě Hyksy bojovou sekyrou těžce raněn a zavražděn po několika týdnech či měsících vlastními lidmi, jak soudí pathologové?). Podle jiné theorie byl popraven sekerou vkleče se svázanýma rukama. Při mumifikaci královo tělo nebylo napuštěno natronem a vnitřnosti ponechány na místě včetně mozku.

V povídce/pohádce pocházející z Devatenácté dynastie měl Seqenienre spor s Apófim, údajně monotheistou, který si přes posly stěžoval v Thébách na řev hrochů v Nilu před hyksským sídlem ve východní Deltě Auaris/Avaris (eg. Hut-waret, dn. arab. Tall al-Dab´a) a žádal Egypťana, aby je z kanálu odvolal (srov. o Patnácté dynastii roku 1679). Tao zjevně obnovil v Thébách rituální oběti hrochů, kteří jako svatá zvířata Setova mimo jiné byla uctívána Hyksy. 

Královské dcerky se odjakživa obvykle vdávaly do „paláce“. Seqenenre zavedl novinku, že princezna se smí provdat jen za krále jako jeho hlavní manželka, tzn. že uzákonil incest. Platila pak zásada po celou slavnou Osmnáctou dynastii a zanechala ohlas do dob hellénistických. Král se však nemusel ženit jen se svými dcerami a měl k disposici velký harém. Přesto se běžně stávalo, že sourozenci měli potomky i v několikerém pokolení. Královna Ahhotpe I., matka Ahmoseho I., byla za svůj život královskou dcerou, sestrou, velkou královskou manželkou a královnou-matkou. Její dcera Ahmose Nefertari přežila svého chotě a asi i bratra Ahmoseho, svého syna Ahmoseancha a Amenhotepa I. a za Thutmesea I. byla „božskou manželkou Ammónovou“, tedy velekněžkou-stařenou kultu plodnosti (sic). 

 

Sestrou a manželkou Amenhotepa I. byla Ahmose Meritamun, dcera Ahmosea I. s Ahmose Nefertarou (rodiče založili osadu stavitelů hrobek Dajr al-madínu/"Klášter města" mezi Údolími králů a královen). V jejím hrobu v Dajr al-bahrí/Dér el-bahrí ("Klášter na moři/severní") nalezena cedrová rakev s portrétním víkem (v turínském Museo Egizio).

Osadu stavitelů hrobek existovala čtyři sta let a opuštěna byla koncem XX. dynastie, protože byla na ráně libyjským nájezdům: sedmdesát domů a osm až devět dnů z desetidenního týdne/dekanu pracovali dělníci na hrobkách, „weekend“ byli doma. Ve vsi zůstávaly jen ženy, které měly k disposici pradláky a uklízeče placené z královské pokladny; ti pracovali pro rodiny dělníků cyklicky. V dobách nové říše strávili řemeslníci třetinu roku přípravami svátků, jejich průběhem a posvátečním časem.

Literatura této doby: Historie či Spor Apófia a Seqenenrea: viz zde výše.

1603 skončila v Xois/Chasuu, dn. Sachá na začátku západní poloviny Delty vláda XIV. dynastie (od 1786). Jejím posledním králem byl asi Asiat jménem Bebnem či Bebhem.

 

c. 1605

V Elamu po Temti-raptašovi (od c. 1625) vládl Kuduzuluš III. (do 1600). Nic bližšího není známo. Po něm byl federálním sukkalmachem/„velkým ministrem“ Tata (do 1580), jehož sukkalem Elamu a Simaški/místokrálem byl Atta-werra-chalki a sukkalem Sús Temti-agun II. Jinak není nic bližšího známo.

 

c. 1600:

V Aššuru podle jiné časové řady skončila vláda Adasiho dynastie (viz však rok 1585) a následuje dynastie Šú-Ninuova. Její panovníci se stále ještě titulovali ensi/iššakkum Aššuru: Šú-Ninua (Kidin-Ninua), Šarmá-Adad II., Eríšum III., Šamší-Adad II., Išme-Dagán II., Šamší-Adad III., Aššur-nérári I., Puzur-Aššur III., Enlil-násir I., Núr-ilí, Aššur-šadúni, Aššur-rabî I., Aššur-nádin-achi, Enlil-násir II. a Aššur-nérári II. Viz rok 1420, řazení CSD viz dále 1591. O Puzur-Sînovi viz rok 1619 a 1736. 

 

c. 1600:

Do Syrie po letech zmatku následujících pádu amorejských dynastií vpadli Churrité, kteří původně v 18. st. byli vasaly amoritských knížat. V severní Syrii v této době boje Churritů s Chetity a nejpozději v 15. až 13. století se churritský element dostal až k moři (Ugarit). Egypťané v časech XIX. dynastie označovali oblast jižní Syrie, tedy Palaistínu, slovem Chor/"země Churritů". Ugarit měl sice většinu obyvatelstva kanaánskou, ale menšinu dostal churritskou. Churrité sloužili panovníkovi jako žoldnéři a zaměstnanci palácoví. Viz dále rok 1400. 

 

c. 1600:

Na Krétě zničující zemětřesení ukončilo období středomínójské III. (MM III. od c. 1700), nebo už 1628, viz rok 1700. Sopka zničila mínójskou osadu na Théře (nebo až roku c. 1450?viz). Explose byla zřejmě největší vulkanickou katastrofou v civilisovaném světě. Knóssos rozvalen, ale v následujícím období pozdněmínójském I. a (LM I.A, do 1500) byly paláce obnoveny, srov. dále rok 1450 a 1400.

V Mílétu od této doby mínójská obchodní osada nebo dokonce kolonie jako taková (?), srov. rok 2000 a 1700. Od 15. století byla osada mykénská (?), viz rok 1445. 

V Helladě v dalších desetiletích doba Danaova, Kadmova, Pelopova, viz rok 1567. V Iólku vládne Peliás, Néleus odešel do Messénie, začátek "Nestorova paláce", jeho syna (jako celý mykénský svět zničen c. 1200); před tím zde osada mínójská a v základech paláce nalezeny zbytky nástěnných maleb z mínójské éry a tím pádem jsou nejstarší dokladem tohoto umění v Evropě. Na kontinentu s koncem MM III. začalo pozdněhelladské období I. (LH I. = mykénské I.). Mykénská centra v Helladě se pozvolna etablovala, přibývalo obyvatelstva a šlechtické vrstvy bohatly. V Mykénách vládnou Perseovci.

Hroby byly koncem 17. století ve tvaru navršených pahorků (tholos, rotundy v podobě včelínů) s bronzovými dýkami a zlatými ozdobami, ze 16. století jsou hroby z Mykén, doklad nejstarší vozové jízdy v Evropě. Období šachtových hrobů na pevnině c. 1600-1450 dokumentováno z Mykén ve dvou skupinách ohraničených zdí, jak zjistil roku 1876 Schliemann. Po skupinových pohřbech vůdců byly šachty zasypány, angl. shaft grave period

Objekty jako Átreova pokladnice nebo tzv. hrobka Klytaimnéstřina sloužily v 15. až 13. století městu-státu zřejmě jako ochranné kulty předků. Souběžně s komorovými pohřby v Mykénách jdou první kamenné tholy zasypané hlínou v Messénii. 

První helladští obchodníci se objevují v prostoru středního a východního Středomoří. V Itálii odpovídá prvním dvěma fázím mykénské kultury první období kultury apenninské (1600-1400), závěrečné c. 1200 odpovídá konci mykénské éry (IIIC1c). Viz dále rok 1100. 

Generace výpravy na lodi Argó za zlatým rounem do Kolchidy ve východním Černomoří.

 

1600:

Střední Evropa. Zdá se, že nejstarším zobrazením oblohy/vesmíru je bronzový disk z okolí vsi Nebra u sasko-anhaltského Merseburgu z doby kolem roku 1600 (srov. více pod hodiny, matematika a v oddíle o svátcích). Předmět v zachvalém stavu byl nalezen v hrobu vedle bronzového meče zdobeného zlatým plechem, sekyry, majzlíku a dvou ozdobných pažních spirál na Mittelbergu (252 m) v červnu 1999, řekněme na nejstarší známé evropské hvězdárně.

Dvoukilogramový disk o dvou milimetrech tloušťky a o velikosti černé LP (32 cm v průměru) je osazen zlatými hvězdami, sluneční bárkou („egyptská vazba“?) a kulatým měsícem. 25 hvězd je rozmístěno chaoticky, sedm tvoří souhvězdí Pléjad. S jejich východem v květnu souvisí začátek žatvy a sklizně, s jejich západech v září orba.

Vůbec nejstarší nalezené zobrazení oblohy jsou modré hvězdy v hrobce posledního krále V. dynastie jménem Unas (2375 – 2345). Jsou to však jen dekorace, kdežto disk z Nebry oblohu přesně vymezuje.

Objev nebyl dosud zpochybněn a zůstává překvapením v temných dějinách protogermánského dávnověku, neznalého písma a počtů. Posice nebeských těles ukazují na konstelaci na obloze ve středním Německu kolem podzimního slunovratu, doby sklizně.

O míře závislosti na Středomoří a Egyptu nebo autarkii regionu s cínovými doly v Cornwallu, Bretagne a Krušnohoří pro dané období lze jen spekulovat. Jak vyplývá ze souvislostí, tato doba nebyla ve Středomoří dobou klidu, naopak. Vzdálené končiny střední a západní Evropy mohly lákat jako útočiště. Srov. v indexu s. v. matematika.

Spojení s Egyptem a mínójsko-mykénskou oblastí bronzové střední Evropy předpokládá též nález pokladu v lokalitě Bernstorf poblíž Freisingu v Bavorech z doby před rokem 1000 př. n. l. Jantarove předměty a pečetidlo se značkami/písmem? a kusy tepaného zlatého plechu, součást asi čelenky či čepice jsou předmětem sporu. Zlato totiž dosahuje čistoty 99,99 procent, čehož lidé bronzové éry podle metalurgů nemohli dosáhnout; archeologové však pokládají nálezy za autentické, neboť si neumějí představit, který znalec by si dal tu práci a výdaje s vytvořením podvrhu.

 

c. 1600:

V Indii pozvolný konec harappské kultury (od 2300), města opuštěna. Důvody nejsou známy: náhlá povodeň, dlouhé sucho, důsledky velkého oslabení monsunů? Do 1500 v Harappě trvá tzv. kultura hrobu H (árijský), srov. rok 2000 a 2300. V této době byli nomádští Árjové v Indii již usazeni. Dále viz 1500.

 

c. 1600 - 1100:

na Madagaskar dorazili jako první migranti lovci z Afriky, po nich austronésští Vazimbové. Postupně se smísili z původním obyvatelstvem ostrova, s bušmany/Sanové. Podle jiné domněnky dorazili Vazimbové později, viz dále rok 300; původ osídlení Madagaskaru zůstává neobjasněn.