1749-1700

************************************************************

1749. - 1740.

c. 1740:

V Egyptě ve XIII. dynastii (viz předchůdce roku c. 1770) vládne, možná po převratu, jedenáct let Neferhotpe, Nefer-hotep I., trůnním jménem Chasechemre/Cha-sechem-Re, Hor Gereg-taui  (c. do 1730). Jeho rodiči byli Haanchef/Ha-anch-ef a Kemi, zřejmě nikoli královského rodu, ale z vojenské rodiny thébské; Haanchefův otec Nehi byl rovněž thébský voják, jeho manželka se jmenovala Senebtisi. Králova hlavní manželka se jmenovala Senebsen (I.) a měli spolu tři čtyři děti se jmény po rodičích a syna Wahneferhotpeho. Neferhotepovi bratři, viz rok 1730, rovněž usedli na Horův trůn a všichni zdůrazňovali svůj nedynastický, neurozený původ. 

Král zanechal po sobě nápisy v Asuánu a pískovcovou stélu v Abýdu, dnes ztracenou, pojednávající o jeho cestě na Osíridovy slavnosti do Abýdu. Za kralování Neferhotepa I. ovládal Egypt území po první nilský katarakt a stále ještě měl pod kontrolou části Syrie: vládce Byblu/Gubla Jantin-'Ammu/Jantin-Hammu, eg. Jantin/Inten, syn (?) Jakín-iluma, uznával egyptský protektorát, jak dokládá stéla s vyobrazením obou mocnářů. Egyptský král zato někdy v této době přišel o kontrolu nad částí západní Delty s městem Xois/Chasuu, srov. rok 1786 (gen. řeckého Xois je Xoidy). Jeho wezírem byl Ijmeru, kancléřem Senebsumaj a po něm Senebi. Viz dále rok 1730. 

Hyksové ve východní části Delty nebyli v jeho době ještě silní, srov. rok 1786 a viz dále rok 1720.

c. 1745

V Elamu po Siwe-palar-chuppakovi (od 1768) federálním panovníkem Elamu jeho bratr Kuduzuluš I. (do c. 1730). Siwe-palar-chuppak neměl syna a synovec Šullim-kutur musel mezitím zemřít, takže Kuduzuluš jmenoval sukkalem Sús svého synovce Kutir-Nachchunteho I.

1742

V Aššuru zemřel nemocný Išme-Dagán I. (od 1782), který neudržel zděděnou říši po Šamší-Adadovi. Za života se podivoval, čím to je, že nemá žádnou autoritu. Jeden ze Zimrílimových mužů svého krále písemně informoval o odpovědi jakýchsi dvou vesničanů podivujícímu se Išme-Dagánovi (souvislost neznáme, mariský dialekt): "Attá awílum chummurum, tašapparnêti?/Ty's mrzák a chceš nám vládnout?" Král jim zapálil střechy nad hlavou, ale přežili to...

Jeho nástupci Aššur-dugulovi dávají kroniky přízvisko „syn nikoho“, byl tedy usurpátorem, tzn. že nepatřil do královského rodu ani rodu dalších assyrských šejků (u moci do 1736). Oficiální královská tradice ovšem jako nástupce Išme-Dagána uvádí jeho syna Mut-Aškura/Mut-Aššura, popř. Mut-Ašpap, Ašpa (?). Byl ženat s dcerou Zazíji, krále churritského kmenového svazu Turukků, s nímž předtím Assyřané válčili; Turukkuové v Zágrosu a v regionu mezi Chábúrem a Tigridem tvořili zřejmě populaci smíšenou z Churritů a Semitů a pro mesopotamskou civilisaci byli s výjimkou této doby momentem spíše okrajovým. Viz dále 1736.

Roku 1742 porazil u Kikally, snad lokality u Kiše, Samsú-ilúna Babylónský Kassity. Je to první zmínka o bojových hordách národa Kaššû, řec. Kossaioi, kteří zřejmě stáli v této době pod určitým churritským vlivem. Jejich domovinou byly hory Zágrosu. Jako první jejich král v Mesopotamii je v kronikách jmenován Gandaš. Následovali Agum I., Kaštiliaš I. (vládl v knížectví/království Chaná v oblasti soutoku Chábúru s Eufrátem, viz 1761, pokud vůbec patří do této nástupnické řady), Ušši, Kaštiliaš II., Abirattaš, UR-zigurumaš, Charbašichu, Tiptakzi, Agum II. (syn UR-zigurumašův?). Všichni vládli v době do roku 1594, viz tam. Kassitští dynastové/"králové" používali titulu bukášum.

Je rovněž možné, snad i pravděpodobnější, že je třeba tuto řadu panovníků začít počítat teprve odtamtud (srov. též 1761). Podle tradice se totiž měl Gandaš prohlásit králem Babylónie a tím by se mohla jeho vláda počítat teprve od roku 1594. Je též možné, že k proklamaci žádnou Babylónii nepotřeboval...

Jiné pořadí (snad příhodnější):

1742 Gandaš (16 let)

1726 Agum I., jeho syn (22 let)

1704 Kaštiliaš I., jeho syn (22 let)

1682 Ušši, jeho syn (8 let)

1674 Abirattaš, bratr Uššiho (x let)

Kaštiliaš II. (?)

UR-zigurumaš (?)

Charbašichu (?)

Tiptakzi

1594 Agum II., syn UR-zigurumašův(?). 

1741, desátého roku své vlády, porazil Samsú-ilúna Babylónský koalici Idamarazu/Ida-Maras, Jamutbalu/Emutbalu, Uruku (vládce Rím-Anum) a Isinu, zřejmě blok 26 převážně amorejských panovníků, o němž se zmiňuje na jednom ze svých nápisů, viz rok 1738, mezi nimiž byl také Rím-Sîn II., král Jamutbalu, otcovské původně říše: podařilo se mu opět uniknout. Jeho spojenec Ilúni/Anni z Ešnunny byl však jat a popraven (patří zpráva až do roku 1727, nebo je reduplikací kronikářského záznamu z roku 1762?). 

Zda byl Rím-Sîn II. synem Rím-Sîna I. potvrzeno není, ani není znám žádný jeho nápis. Z otisku pečetidla je známo jméno Rím-Sîn, syna Warad-Sîna, není však jasno, zda se jedná o larské dynasty. Rím-Sîn II. mohl být kdokoli z usurpátorů-nepřátelů babylónských Amoritů, využivší jména oblíbeného panovníka.  

Následujícího roku rozbořili Babylóňané "na pokyn Ana a Enlila" hradby Uruku a Uru a osmkrát porazili armádu "Akkadu", zničili Larsu, která zřejmě držela s Rím-Sînem II. Dvanáctého roku vlády, tedy 1739, se proti Babylónu vzbouřily "všechny země", ale díky Mardukově síle Samsú-ilúna armádu Sumeru a Akkadu porazil. 

V pozdější Helladě roku 1749 v Sikyónu po Messapovi (od 1796) vládne Eratos/Peratos (do 1703). Roku 1745 v Argu po Foróneovi (od 1805) třetím králem Ápis (do 1710). Za jeho vlády se Argolida nazývala Ápiá (a nikoli původním Ínachiá).

************************************************************

1739. - 1730.

1730:

V Egyptě zemřel král Neferhotep/Neferhotpe I. (od c. 1740). Po něm krátce, snad tři měsíce (a tři dny), seděl na trůnu Obou zemí jeho bratr Menwadžre/Men-wadž-Re (trůnní jméno) Sahathor/Sa-Hathor n. Sihathor, popřípadě byl jeho spoluvládcem a zemřel ještě před ním (?). Jeho nástupcem (a možná předtím též spoluvládcem) byl nejmladší Neferhotepův bratr Sobekhotep/Sobkhotpe IV., trůnním jménem Chaneferre/Cha-nefer-Re, Hor Anch-ib-taui, řec. Chenefrés. Vládl 8+x let a pravděpodobně jako poslední na dlouhou dobu celému Egyptu, stále měl vliv v Núbii, kam osmého roku vlády podnikl tažení, v Palestině a na Sínaji. 

Měl čtyři syny a jednu dceru: s královnou Čan Amenhotepa a Nebet-jubet, s neznámými ženami prince Sobekhotepa Miu, Sobekhotepa Džadžu a Haanchefa Ijchenofreta; nikdo z nich se k vládě nedostal. Dále viz rok 1720. Sobkhotpeův wezír Neferkare Ijmeru, syn Ijmerův, patřil zřejmě do vlivné rodiny Anchu, svého předchůdce, asi vnuk (?), srov. rok 1770.

Za vlády Sobkhotpeovy obsadili Hyksóvé Avaris, zčásti pozdější Pi-Ramesse/Per-Ramesse, 24 km jižně od Tany, dn. Sán al-Hagar, srov. rok 1720). "Asiaté" v jeho době definitivně zaplavili Deltu. • Podle jedné židovské tradice, se za jeho kralování udál egyptský příběh Mojžíšův, srov. rok 1448, a rebelie v Deltě. 

1738:

V Babylónii dobyl Samsú-ilúna Babylónský (13. rok vlády) na Ešnunně zpět města Kisurra a Sabum a zničil; udělal to na pokyn Enlilův, jak řekl v úředním jménu onoho roku. Rok nato zlikvidoval revoltu Uru s nějakým samozvancem (asi myšlen Rím-Sîn, který si dal titul "krále Uru", což z Larsanů udělal naposledy Sumu'el), následovalo definitivní vítězství Babylónců nad Rím-Sînem II. Emutbalským v Kiši. Rím-Sîn, původně po otci (?) král Larsy (viz 1763), mizí z dějin; pravděpodobně utonul v záplavách, které provalením hrází na Tigridu způsobili Samsú-ilúnovi vojáci (hradby dal Babylónec obnovit roku 1734, za svého sedmnáctého roku). Samsú-ilúna se na hliněném válečku z Kiše, srov. rok 1727, chlubí, že s Rím-Sînem zlikvidoval 26 sumerských králů, viz rok 1741. Sumer byl opět pacifikován a amorejští Babylóňané zničili v kraji Warum u Ešnunny opevnění.

1736 první tažení Samsú-ilúnovo proti Ilúma-ilumovi, prvnímu z vládců zjevně nově vzniklého státu na jihu Babylónie Přímoří (Pomoří, Pomořany)/Mát tiamtim, Mát tâmtim, "Země moře", nedopadlo, jak by si přál. Přímoří zřejmě povstalo v dávném sumerském kraji na troskách amorejského státu se střediskem v Larse, viz rok 1720. Babylóňané dobyli Isin a strhli městské hradby (patnáctý rok vlády).

1733 dal Samsú-ilúna (18. rok vlády podle nápisu na kuželu) obnovit v Sipparách hradby, postavil ziqqurratu "sahající do nebes" a Šamašův chrám E-babbar; hradby pojmenoval "Šamaš dal Samsú-ilúnovi sílu vlády, moc a život". Rovněž v Nippuru obnovil opevnění, které pojistil šesti pevnostmi. Přesto ještě před koncem Samsú-ilúnovy vlády Babylóňané o Nippur přišli.

1732 vedl Samsú-ilúna válku s Kassity (pokud se spíše nejedná o shodnou kronikářskou informaci s rokem 1742).

1731 v jeho 20. roce vlády vypuklo v kraji Warûm povstání proti Babylóňanům. Po úspěšném tažení Ešnunnci poraženi v poli (viz dále rok 1727), dal král vystavět na ešnunnském území v Podijálí pevnost Dúr Samsú-ilúna/sumerský Tutub, dn. Chafádží u Baghdádu v IRQ (1726). Z předdynastického období tu stával starobylý, mnohokrát přestavovaný chrám Sînův a bohyně Nintu. S oslabením amoritské dynastie osídlení lokality zaniklo. 

1736:

V Aššuru zemřel usurpátor Aššur-dugul (od 1742). Po něm vládli další „synové nikoho“ (viz 1742) Aššur-apla-iddin (či –idí), Násir-Sîn, Sîn-námir, Ipqi-Ištar a Adad-salúlu/-salílí alias Adasi, který se stal zakladatelem nové dynastie, viz rok 1700. Všichni vládli buď po jednom roce, nebo byl rok 1736 tak bouřlivý, že měl šest usurpátorů. Lze je také považovat za konec dynastie Eríšum či vládců z Terqy (srov. roky 1920, 1830, 1815 a c. 1700). Podle nízké chronologie odpovídá rok 1736 roku 1674.

Podle "oficiální" verse jmenného seznamu assyrských králů po Išme-Dagánovi I. vládl jeho syn Mut-Aškur a po něm Talmu-š[arri] případně Rímu[š]? a Asínum (srov. rok 1619), pravnuci Šamší-Adada I. (?; jména jsou známa z Mari a Nuzi). Pak následovala anarchie. Nelze vyloučit, že se tehdy Aššurova země rozpadla na dvě či více soupeřících domén. Mezi Puzur-Aššurem II. (viz rok 1830) až Adasim vládlo podle tohoto seznamu osm králů.

Jistý Puzur-Sîn ukončil „churritskou nadvládu“, pravděpodobně Chanigalbatu (?), po smrti Išme-Dagána. Byl ensim/iššakkem Aššuru a teprve po něm zřejmě přicházeli na trůn „synové nikoho“. Výklad historických pramenů tu nabízí několik možností. Jeho jméno i s otcem uchoval nápis citovaný k roku 1619, který dává oba panovníky do jiné souvislosti, viz tam a rok 1600, nevíme o něm jinak nic.

c. 1730:

V Elamu po Kuduzulušovi I. (od c. 1745) federálním vládcem jeho synovec Kutir-Nachchunte I. a do té doby sukkal Sús (do c. 1700). Jeho bratr Lila-ir-taš se stal sukkalem Elamu a Simaški, tedy místokrálem, a králův nejstarší syn Temti-agun I. sukkalem Sús. Temti-agun postavil v Súsách chrám bohyni Išme-karab za zdar svého otce, strýce, mladšího bratra Temti-chiša-chaneše a matky Welkiše. 

Kutir-Nachchunte I., jeden z nejsilnějších vladařů Elamu, vpadl mezi roky 1730 až 1720 do Mesopotamie, asi v reakci na babylónskou agresi, viz rok 1727, dobyl prý na třicet měst a mimo jiné dal odvléci sochu bohyně plodnosti Nany či Nanáje do Sús. Do Uruku ji vrátil až roku 646 assyrský král Aššur-báni-apli. Expanse elamské moci nebyla stabilní, viz rok 1650, ale po dobu své vlády Kutir-Nachchunte zřejmě část jižní Babylónie nepustil, srov. babylónské války s Přímořím roku 1715.

************************************************************

1729. - 1720.

c. 1720:

V Egyptě zemřel Sobkhotpe IV. (od c. 1730). Nástupcem se stal pravděpodobně jeho syn s královnou Čan (? srov. rok 1730), a možná nějaký čas spoluvládce (?) Sobekhotep/Sobkhotpe V., jako král Cha-hotep-Re popř. Cha-hotep-Re-hotep (n. Meri-hotpe-Re?). Vládl čtyři roky, osm měsíců a 29 dnů, ale paměť na jeho činy nepřečkala žádná. Stejně tak u následujícího panovníka Ibjaua/Jaiba, Jajebiho s trůnním jménem Wah-ib-Re, který vládl deset let, osm měsíců a 28 dnů (sic Pap. Tur.); viz dále c. rok 1700. Zůstalo po něm několik památek a stéla v Thébách.

1720 Hyksové (srov. o nich 1786 a 1740) obsadili Hut-waret, řec. Auaris, lat. Avaris, pozd. součást Per-Ramesse/Pi-Ramesse, kde uctívali kult Setův/Ba'alův a kde pak drželi své hlavní sídlo. Do Egypta s sebou přivedli ze Syrie koně a vozovou jízdu/dvojspřeží s dvoukolovým lehkým vozíkem pro kočího a střelce, bojové sekery, dokonalejší luky a pokročilou vyspělejší techniku. Egypťané techniku bojové vozové jízdy později zdokonalili; zprávy o dostizích z Ponilí nemáme. 

Jména migrujících šejků neznáme; prvním jmenovitě známým byl král Aqen, viz dále rok 1674. Obsadili tak celou východní Deltu. Na západu Delty stále ještě vládli králové XIV. dynastie. 

V době, kdy Hyksóvé (eg. Aamu, staré slovo pro "Asiaty") postupně obsazovali ze severu Egypt, přicházela z jihu z Dolní Núbie nová ethnická skupina, hamitonegroidní lidé, jejichž potomky jsou dnes na severu Súdánu lidé z Kermy, núbijské lokality a hlavního města Kúše asi 800 kilometrů jižně od Théb („kermská kultura“). Zřejmě sloužili jako žoldnéři v královské armádě a usadili se mezi Asjútem a Asuánem (prvním archeologickým nálezem je Hú u Abýdu). V době Osmnácté dynastie již byli plně poegyptštěni. Dolní Núbie byla egyptským velmožům důležitá svými lomy a doly na diorit, žulu, ametyst, zlato a měď, proudil jí říční a pouštní transit. Kermu proslavil v Egyptě dobytek a lučištníci a pravděpodobně pod jménem Medžaj sloužili v egyptských armádách jako žoldnéři. Medžajům-Kúšitům původem z východosúdánských stepí a z krajů kolem Rudého moře bývá připisována archeologická kultura pánvových hrobů/Pfannengräberkultur, pan-grave culture. 

Kerma a okolí jižně od třetího kataraktu v dnešním Súdánu byly osídleny již v osmém tisíciletí, neolitické osady jsou z doby c. 4500, od c. 3000 je osídlení Kermy nepřerušené až do křesťanství (kostely z konce čtvrtého století n. l.). Zavodňovací kanalisace doložena z doby kolem 2200. 

Město stálo za hradbami kolem ústřední svatyně nazývané dnes Deffufa/„Hliněný hrad“, jedna z největších staveb z hlíny; kámen nebyl v Kermě užit. Kolem Deffufy stály sakrální stavby, palác a obytné domy. Hlavní svatyně zřejmě měla uvnitř prázdný prostor. O první válce s Egypťany viz rok 2040.

V květu stála Kerma s vedle ležícím královským sídlem v Dukki-Gel s cihlovými stavbami chrámů ve středu a s nekropolí kolem roku 1500, viz tam. Její obyvatelé nic nenapsali a jinde v Núbii pokračovala „kultura C“. V pohřebních mohylách kúšitských-kermských králů (asi jen „bojoví“ králové kultovní federace, nikoli panovníci dynastičtí) byli tehdy ještě vražděni na cestu do záhrobí královi služebníci. V Dukki-Gel jsou v písku pětimetrové hradby a za nimi několik chrámů mimo jiné Atonův. 

Oblast na sever od Meroé je pro vědu ztracena, neboť Súdánci na čtvrtém kataraktu roku 2008 dokončili za čínské a arabské peníze stavbu přehrady v lokalitě Hamdab neboli Merowe Dam (Merowe není Meroé!), největší hydroelektrárny v Africe. 

1727:

V Babylónii porazil Samsú-ilúna Babylónský definitivně Anniho či Ilúniho, krále Ešnunny, zmocnil se jej a dal popravit (srov. rok 1741 a 1738, možná reduplikace kronikářského záznamu). Skončila autonomie Ešnunny. Zničil hradby Šachny, sídelního města země Apum, zničil Zarchánum, Putra a Súsy (?). Rok předtím táhli babylónští vojáci do Pochábúří. V Kiši pak obnovil ve 24. roce své vlády hradby z vděku k bohům Zababovi a Ištaře. 

1723 porazil kdesi na Eufrátu Samsú-ilúna amorejské krále/šejky jménem Jadich-abum a Muti-churšana.

1718 dal Samsú-ilúna stavět pevnost na Chábúru v Saggarátu, šedesát mílí od Mari, na ochranu před vpády amorejských nomádů, svých vzdálených příbuzných. 

1720:

V Přímoří na jihu Mesopotamie po smrti Rím-Sîna II., srov. rok 1741, upevnil Ilúma-ilum nový dlouhotrvající státní útvar, Mát tâmtim/"Země moře", Přímoří, Pomoří, Pomořany, viz rok 1736, kdy první válka s babylónskými Amorejci. Byl prvním panovníkem její první dynastie (u moci až do roku 1450), doba sumerské renesanceIlúma-ilum vládl šedesát let až do roku c. 1700 (včetně své vlády jako lokálního dynasty). Přes tak dlouhou dobu u moci, nezůstalo po něm žádných pamětihodností a stejně tak jeho nástupci, které známe většinou jen jménem. O původu Ilúma-ila není rovněž nic známo, možná býval amoritským condottiérem stojícím zpočátku ve službách Amorejců/Amurrú babylónských (?).

************************************************************

1719. - 1710.

1715:

V Babylónii porazil Samsú-ilúna Babylónský na Eufrátu znovu amorejské nájezdníky "z hor" (z horního Pochábúří? 36. rok vlády).

1712 Samsú-ilúna zemřel (vládl od 1750). Králem jeho syn Abí-ešuch či Abiéšu (do 1684). Za jeho vlády se moc Babylónu zmenšila. Na jihu neúspěšně válčil s Ilúma-ilem Přímořským (někdy zvaným Iliman), na severu Babylóňané přišli o střední Poeufrátí, kde vzrostla moc Chany (srov. rok 1761).

c. 1710 V Jamchadu skončila vláda krále Abbaela I. (od c. 1750), nástupcem jeho syn Jarimlim II. (do c. 1700).

V budoucí Helladě:

1716 Spartos, syn Foróneův, prý podle jedné staré kroniky založil Spartu.

1710 V Argu po Ápiovi (od 1745) králem Argos, syn Diův a Niobin (vládl do 1640). Po něm se dodnes město a země jmenují Argos, resp. Argiá, později Argolis.

************************************************************

1709. - 1700.

1700:

V Egyptě zemřel někdy v této době nebo později král Ibjau/Jaib, Jajebi (na trůnu chřadnoucí nilské říše od c. 1720). Jeho nástupce Aja/Eje I., král Meri-nefer-Re, se zaznamenanými třinácti roky, osmi měsíci a 28 dny vládl v Třinácté dynastii a v Ičtaui (za jeho nástupce město opuštěno) nejdéle, asi do roku 1676. Byl posledním panovníkem na dlouho, po němž zůstala památka v obou zemích na Nilu. Jeho hlavní manželka se zřejmě jmenovala Ineni/Ini. Náleží mu pyramidion/benben nalezené v lokalitě Fáqús ve východní Deltě (asi sem zavlečené z Memfidy?). Aja žil s velkou pravděpodobností již jako vasal Hyksů, Dolní Egypt za něho víceméně ztracen. Třebaže vládl tak dlouho, o jeho činnosti nebo památečnosti známo není nic. 

c. 1700:

V Elamu zemřel po slavné vládě král Kutir-Nachchunte I. (od c. 1730), nástupcem jeho bratr Lila-ir-taš, dosavadní místokrál. Byl zřejmě velmi starý a vládl jen krátce do c. 1698. Temti-agum I., jeho synovec, byl stále sukkalem v Súsách.

V Přímoří zemřel po dlouhé vládě Ilúma-ilum (též Ilúma, Iluman, Iliman; od c. 1720?, srov. tam). Do c. 1690 vládl Itti-ilí-níbi či Ittílí. 

po 1700:

V Aššuru se v osobě Adad-salúlu, Adad-salílí čili zkráceně Adasi (srov. rok 1736) k moci nová dynastie (vládla do 1585). Ještě král Aššur-acha-iddin/Assarhaddon odvozoval svůj rodokmen od Adasiho (srov. rok 688). Adasiho dynastie ukončila vládu dynastie z Terqy (vládla od 1815), sám vládl do c. 1670 (srov. také rok 1736), jeho dynastie až do roku 721, kdy skončila v osobě Šulmán-ašaréda V., pokud s ním pučista Šarru-kén II. nebyl opravdu příbuzný, viz o tom roku 722.

V chetitském království ve střední Anatolii kolem roku 1750, před nebo kolem 1700 vládl jistý Tudchaliaš I., viz dále rok 1650. Jeho nejbližší předchůdce, krále v Kuššaře resp. v Néši/Kaneši, neznáme, viz starší panovníky roku 1800. O jeho skutcích nevíme rovněž nic, ale začíná jím dynastická řada panovníků chetitské říše. Ani o jeho synu Pu-Šarrumovi/PU-Šarruma (nezn. čtení) nevíme nic, jen to, že byl otcem Papach-dilmacha/Pawach-telmach a dcery Tawananny, jejíž jméno se stalo titulem chetitských královen. Její role byla na výsost kultovní, nebyla pouze hlavní manželkou panovníkovou. Zastupovala krále v rituálech za jeho nepřítomnosti a tawananna zůstávala ve funkci po celý svůj život, třebaže na trůnu seděli již její mnohem mladší, a mnohdy nepříliš naklonění příbuzní. Je možné, že institutce t. představovala relikt matrilineárního nástupnictví fungujícího u původních Protoanatolců (Chattů) a že labarnaš byl jejím kultovním manželem/"královnin muž". Indoevropští Chetité se ženili s domorodými princeznami a po nějakém čase došlo k proměně nástupnictví z otce na syna. Srov. rok 1800. 

Tawananna byla manželkou Labarny a když se synové Pu-Šarrumovi otci postavili, učinil král nástupcem svého zetě: s Papach-dilmachem pravděpodobně o nástupnictví Labarna musel bojovat, nezdá se však, že by porážka znamenala pro odstaveného královského syna smrt. Viz dále o chetitských dějích roku 1650.   

V Palaistíně/Kanaánu c. 1700 - 1200 kanaánské nápisy ve vlastních alfabétických znacích.

V nížinách západního Kavkazu někdy v této době povstala kultura kolchidská, volně navazující na svět po rozpadu kultury Kura-Araxés, viz rok 4000. Trvala do c. 600 a bývá dávána do souvislosti s anatolskými národy Chattů a Kašků a její obyvatele zachytily hellénské mýthy (srov. Iásonovu výpravu za rounem). Jejich potomky jsou pravděpodobně Adygové/Čerkesové a Abcházci. Východním sousedem "Kolchiďanů" byla kultura kobanská, jejíž nositelé bývají pokládáni za předky Nochčů, Nachů/Vajnachů, tedy Čečenů a Ingušů; zanikla c. 400 s nájezdy Skythů.   

c. 1700:

Na Krétě zničilo zemětřesení "paláce" v Knóssu a Faistu (srov. rok 2000 a 1600). Jejich obnovou začíná středomínójská doba III. (MM II. před c. 1850 do 1700), éra pozdních paláců (do 1450, srov. o raných palácích rok 2000). Řada katastrof, která postihla Krétu a oblast, velmi poškodila paláce Knóssu a Mallie, vyhořel ve Faistu. Co ze zkázy náleželo živlům a co lidem, není známo (dobyvatelé, domácí války?). O "hellénské" nebo luwijské invasi není podkladů, srov. rok 1200. 

Paláce byly obnoveny a prožily poslední velký rozkvět. Na Krétě se od 17. století objevily opice, první v Evropě, jak ukazují fresky, import z Egypta. Po Kykladách se šířila krétská keramika s chobotnicemi a dekorativními vzory. Na rozdíl od Kréty žila kontinentální Hellada zcela ve vesnických osadách s elitami v domech z vepřovic. Z nich povstane mykénský svět, jehož jazykem je nejstarší podoba řečtiny psaná lineárním písmem B, který zbaví moci, ale absorbuje c. 1480 - 1450 svět mínójský.

Podle jiné chronologie c. 1700 začíná nová éra na Krétě MM III. (do c. 1600). Thalassokracie Mínóova, nadále mínójské vlivy na Mélu, Théře, Keu (ostrov dobyt Mínójci?), osada na Rhodu v Triandě (srov. rok 2000). Doloženy malé importy MM III. do Argolidy.

Podle další možné datace byla Thérá/Santorin zničena výbuchem vulkánu c. 1675 popř. 1628 (srov. roky se staršími odhady explose 1500, 1480, 1360); ostrov prý osadníci nazývali před katastrofou Strongylé, Kulatý. Theorií kolem ničivé explose je mnoho (viz index, kde nejnovější geologické datum kolem 1600), některé bývají spojovány s Platónovou Atlantidou, sídlem Atlantů apod.

Výbuch Théry byl největší katastrofou v historických dobách, otřesy a popel zaznamenány v Anatolii, Palaistíně, v Syrii, Egyptě. Pověst o Deukaliónovi a Pyrrze může mít svůj začátek v hrůzách tsunami (některé moderní odhady mluví o padesátimetrové vlně), kterou zdvihl výbuch sopky. Stopy po přílivové vlně však o ničivosti nesvědčí, mínójská civilisace nezanikla a výbuch Théry nemusí být totožný se zkázou z roku c. 1700. Explose byla podle jedněch odhadů zřejmě silnější než erupce indonéské Tambory v roce 1815 ("rok bez léta"). Nejnovější datace podle C14 ze snítky olivy z Théry tvrdí, že zuhelnatěla roku 1613 plus/mínus třináct roků, viz v indexu.

Podle rekonstruované "bouřkové" stély krále Ahmose I. za jeho vlády náhle celou zemi zahalila několikadenní hluboká tma, řádily bouře "hlasitější než nilské peřeje" a do toho přívalové deště. Nil se prudce rozvodnil, ničil stavby a zabíjel lidi. Země nikdy nic takového nepamatovala. Soudívá se, že jde o propagandistickou hyperbolu hrůz válek s Hyksy. Stéla bývá rovněž dávána do souvislostí s výbuchem Théry, což však leží mimo nastavené chronologické souvislosti. Ahmose I. totiž začal vládnout až snad roku 1570, Hyksů se zbavil 1567 (= začátek XVIII. dynastie, viz). Nižší datace kladou začátek faraonovy vlády do roku 1550 n. 1539 a tím pádem také nejsou sladitelné s datací olivy. Týká-li se Ahmoseův text katastrofického počasí, pak by mohl nejvýše potvrzovat dohad o existenci několika výbuchů sopky.

1703 v Sikyónu, tehdy dlouho ještě Aigialeji, po Eratovi n. Peratovi (od 1749) vládl jeho syn Plémnaios (do 1654). Démétér mu odpomohla od rodinného neštěstí, když při narození umíraly královy děti: zachránila a vychovala syna Orthopolida a z vděku jí Plémnaios postavil chrám, první zmiňovaný na území Hellady.