1849-1800

************************************************************

1849. - 1840.

1843:

V Egyptě zemřel Senwosret III., řec. Sesóstris, vládl od 1878. Králem se stal jeho syn Amenemhet III., trůnním jménem Nimaatre/Ni-maat-Re, Hor Aa-bau, řec. Ammerés (do 1797). Jeho vláda se stala vrcholem střední říše. Jižně od fajjúmské pyramidy jsou zbytky městského a chrámového komplexu se spletitými chodbami a místnostmi, který později Helléni nazvali Labyrinthos. 

Ve Fajjúmské oase v této době prováděny další kultivační projekty (srov. rok 1895 za Amenemhetova dědy Senwosreta II.). Povstalo město Šedet, řec. později Krokodeilopolis/Arsinoé, dn. Kímán Fáris. Byl tu postaven chrám Sobkův a jeho manželky Renenutet v Narmúthi, dn. Madínat Mádí/Mází, ve Fajjúmu byla navršena pyramida a druhá v Dahšúru (kterou nepoužil, protože měla trhliny a pochovány v ní byly královny Aata a Chnumneferhedžet). Matkou korunního prince Amenemheta IV. byla Hetepti, královou dcerou byla Neferuptah, Sobekneferu/Nofrusobek a snad i Hathorhetep. 

Jeho wezíry byli Cheti a Samont, snad též Chnumhotep a Ameni. Strážcem pečeti s řadou dalších dvorských funkcí byl, stejně jako za králova otce, Ijchernofret; svou karieru a zbožnou činnost vylíčil na stéle nalezené v Abýdu. Dvořanům a kněžím jeho doby bylo určeno "ponaučení" zachycené na stéle dvorského úředníka Sehetepibreho, zástupce strážce pečeti. Po dlouhé velechvále panovníkově radí stát králi po boku, neopomíjet své povinnosti a kdo krále miluje, ten to bude mít u něj dobré. 

Kúš/Núbie byla plně pod kontrolou, na Sínaji byly doly na tyrkys a měď v plném provozu.

c. 1840:

Chetité/Néšité (?) dobyli v centrální Anatolii nočním útokem Néšu, ztotožňovanou s assyrskou obchodní osadou/kárum Kaneší (viz o ní rok 1920). Ethnická příslušnost sedí za předpokladu, že střediskem Chetitů bylo východněji ležící město Kuššara (dnes neznámé polohy, možná v pozdější chet. éře město Ankuwa, dn. ves Alişar s lokalitou Alişar Hüyük v TR, provincie Yozgat). Jejím králem byl Pitchánaš a je možné, že si dal trůnní jméno Labarnaš (vládl do c. 1800). Pitchána, jehož jméno není chetitské, vládl svému království nadále z Kuššary. K události došlo ještě v době vlády assyrského vládce Šarru-kéna I. (od c. 1850 do c. 1840; srov. dále rok 1830). Néšu/Kaneš o něco později ovládl dynasta Waršama, syn Inarův, a obnovil vladařské sídlo (podle dřevěných ostatků datovatelné do doby po 1840). S Waršamou korespondoval dynasta v Mamě, polohy neznámé, Anum-chirbe (Aniš-churpi n. -chulpi), ale bližšího o nich známo není nic.  

1845:

V Babylónu zemřel amorejský šejk/král Sumula´el (od 1881), když podle všeho vedl v posledních letech ještě několik válek, viz rok 1869. Stát babylónských Amorejců sahal v Meziříčí od sipparského dvojměstí na severu po Marad na jihu s Babylónem ve středu, jádro Babylónie po staletí. Nástupcem se stal jeho syn Sábium (do 1831), pravděpodobně ke konci života otce již jeho spoluvládce. Stavěl a dokončil Mardukův chrám Esangílu a na Tigridu posiloval pevnost Kár Šamaš v době, kdy opodál zpevňoval hradby Maškan-šápiru Sîn-iddinam Larský (1844), viz rok 1850 a zde níže. 

1843:

V Larse skončila vláda Sîn-iddinam (od 1850), okolnosti neznáme. Krátce následoval Sîn-eríbam (do 1841), o jehož vztahu k předchůdci nevíme nic. Za své krátké vlády (usurpace?) udržel kontrolu Larsy nad Nippurem, opravoval E-babbar stavěný předchůdcem a do Nannarova chrámu v Larse postavil velkou měděnou sochu. 

Po něm vládl Sîn-iqíšam (do 1836), jeho syn. Z důvodů, které neznáme, obnovil Sîn-iqíšam státnost Kazallu (1840), viz roky 1894, 1875 a 1869, vrátil do města kultovní sochy, zachován je hymnus na Numušdu, kazallského ochranného boha; jakou formou bylo město krátce spravováno, nevíme. Roku 1839 Sábium Babylónský porazil Larsu, to víme z babylónského vročení, a z larského víme, že Sîn-iqíšam obnovoval městské hradby a že dobyl města Kaidda/Pî-nárátim a Nazárum (pravděpodobně v rámci polního tažení proti babylónským Amoritům). Roku 1837 porazil Larsan koaliční síly Uruku (zde vládl král Sîn-eríbam, larský jmenovec otce larského krále), Isinu, Elamu a - Kazallu. Po svou krátkou vládu stavěl sochy do chrámů doma a v Nippuru; viz dále rok 1836. 

1849 v Sikyónu po Thúrimychovi (od 1894) vládne Leukippos (do 1796).

************************************************************

1839. - 1830.

1838:

V Isinu zemřel Enlil-báni (od 1862), do 1835 vládl Zambíja, po něm Iter-píša (do 1831). Do 1828 pak vládl Ur-dukuga/Ur-du6-kù-ga. Čím byli zajímaví, známo není. 

1836:

V Larse skončila vláda Sîn-iqíšama (od 1841). Rok vládl Sillí-Adad, o jehož vztahu k předchůdcům není nic známo, ale podle všeho to byl muž vážený a žádný usurpátor, srov. rok 1850. Udržel se pouze devět měsíců a neoznačoval se za krále Larsy, ale správce/guvernéra Uru, Larsy, Lagaše a Kutally/dn. Tell Sifr poblíž Larsy. Roku 1835 ho porazil ve válce vedené předchůdcem, viz zde výše, a sesadil Elamita nebo spíše Amorita v elamských službách Kudur-mabug/Kudur-mabuk, syn Simti-šilchaka, kníže Jamútbálu či Emutbalu/abu Emutbala, adda kur martu v Podijálí, spojenec babylónského Sábia (o Jamutbalech/Emutbalech viz rok 1779; jméno otce i syna je elamské). To byl konec dynastie Núr-Adadovy, srov. rok 1866 a 1850. 

Kudur-mabuk, jméno ojedinělé, figuroval na zachovaných textech v Larse již za Sîn-iddinama roku 1844: účetní zápis praví, že dostal čtvrtinu kapra, v jiném dvacet sila/litrů piva, v dalším deset litrů sesamového oleje, byl tedy v Larse váženým člověkem. Původně zřejmě sídlil v Maškan-šápiru náležejícího do larské říše. Sám vítěz se nijak ve městě nepovýšil a za vládce Larsy prohlásil svého staršího syna Warad-Sîna (trůnil do roku 1823), po němž dlouho a slavně kraloval jeho mladší bratr Rím-Sîn (do 1763; mladší sourozenec Sîn-muballit se k vládě nedostal). 

Jejich sestrou byla En-an-e-du/Enanedu (zřejmě kultovní jméno), kterou Rím-Sîn udělal roku 1828 velekněžkou/entum Ningalina chrámu Egipar v Uru, viz rok 1823. Další Kudur-mabukova dcera měla jméno opět (snad) elamské Manzi-wartaš. Warad-Sîn po nějakém čase užíval titulatury svých předchůdců "pečovatel o Ur, král Larsy, král Sumeru a Akkadu", slávu Šamašovu vystřídal Enlil. V Uru obnovil hradby nebo jejich část, uctíval se svým bratrem své předchůdce na trůně a soutěžili v darech chrámům s jejich zbožností.   

1834 dobyl Kudur-mabug (nebo Babylónec Sábium?) také Kazallu, které se pustilo znovu do války, a městu strhnul čerstvě vybudované hradby. U Larsy pak otec se synem rozprášil vojsko amoritského kmene Muti'abalů/Mutabalů, spojenců Kazallu, kteří vpadli do Sumeru posílení částí Jamútbálů. O osudu Maradu v této době nevíme. Kudur-mabukovi synové o svém otci hovořili na nápisech jako "otci Amurrie/sum. ad-da kur mar-tu", později jako o "otci Emubalu/ad-da E-mu-ut-ba-la (tak se tituloval i Kudur-mabuk sám)". Naopak jeho synové o svém amorejství nehovořili. Později si dával titul krále všech amoritských zemí Chammurapi, vcelku oprávněně/lugal da-ga-an kur mar-tu

1831:

V Babylónu zemřel Sábium (vládl babylónským Amoritům od 1845). Králem jeho vnuk Apil-Sîn/Awíl-Sîn; do 1813. Zkraje opevňoval Babylón s Borsippami, proti Ipiq-Adadovi II. na sever od Sippar vybudoval pevnost se svým jménem Dúr Apil-Sîn a na jihu u Nippuru roku 1827 Nukar. Expandoval podél Tigridu, roku 1818 obnovil pevnost s tigridským přístavem Kár Šamaš, obsadil Supur-Šamaš, Aštabalu a obnovil hradby Upî.  

c. 1830:

Narám-Sîn, syn a čerstvý nástupce Ipiq-Adada II. (Ebiq-Adad; viz 1895), ensiho městského státu na Dijále-Turnatu jižně od Assyrie Ešnunny (ovládající okolní kraj na Dijále zvaný Warium; Ešnunna, dn. Tell al-Asmar 32 km sv. od Baghdádu), porazil Puzur-Aššura II., syna Šarru-kéna I. (vládli od c. 1850, resp. 1840) a obsadil Aššur. Tím skončila staroassyrská říše (od asi 1920, resp. 1934). Ešnunnský Narám-Sîn asi nebyl totožný s Narám-Sînem Assyrským, viz rok 1850, u něhož víme, že jeho otcem byl poražený Puzur-Aššur. 

Kromě Aššuru obsadil Narám-Sîn v zemi Idamaraz v povodí Chábúru Ašnakkum a Tarnip. Narám-Sîn byl současníkem babylónského vládce Apil-Sîna (1831 - 1813). Jeho otec Ipiq-Adad/Ippiq-Adad II. Ešnunnský během své vlády dobyl Mê-Turán, Ziqqurátum, Rapiqum na středním toku Eufrátu a celý kraj Suchum, porazil Elamity, dobyl Arrapchu a ke konci vlády porazil Sîn-abúšua, krále v Nérebtum (1823?), obsadil Tutub, Šaduppûm a Uzarlulu. Zkraje vlády byl poražen Amínem, starším bratrem Samsi-Addua/Šamší-Adada I., pozdějšího vládce Aššuru, viz rok 1815, ale o několik později mu porážku v poli oplatil. Tento Amínum se Samsi-Adduem byl synem údajně Ila-kabkabua, což byla kdysi buď rodokmenová mystifikace amorejského usurpátora Aššuru, nebo jde o jiného, mnohem mladšího Amína a jiného Ila-kabkabua. 

Narám-Sîn vládl ve své spojené ešnunnsko-assyrské říši nejdéle někdy do doby krátce před rokem 1815. Nařídil odpuštění dluhů/anduráru, zajímavá skutečnost raných dějin, viz předtím roky 1934 a 1920 v Aššuru. Pravděpodobně sepsal trestní zákoník, který byl možná vzorem pro dílo babylónského Chammurapiho, srov. rok 1761 a starší zákoníky či nařízení roku 2116 a 1935. Jeho nástupce v Aššuru, Eríšum II., ještě dítě a asi syn Narám-Sîna Assyrského, vládl nespokojeným Assyřanům krátce (viz rok 1815 a o nástupnictví rok 1850). Narám-Sîn panoval v Ešnunně do roku 1797 (c. 1830 - 1797, nebo jen do 1810, viz dále rok 1797).

Narám-Sînův bratr vládl po jeho smrti v domovské Ešnunně až do doby krátce po roku 1790 jako ensi Dádúša (do 1787?). Dádúšův poslední rok = rokem 29 Šamší-Adada I. Assyrského (viz rok 1815; žil jako vasal Ešnunny, srov. 1815 a 1797). Dádúša panoval jedenáct roků, stejně dlouho jako před ním jeho bratr Narám-Sîn. Dádúša by tak v Ešnunně ensioval v letech 1797 až 1786. Kolem roku 1830 (n. už 1876) začíná první část zachovaných seznamů epónymních assyrských úředníků limmu, viz text v indexu.

1830:

V zemi Šušarra na dolním Zábu tvoří Churrité většinu obyvatelstva, polovina známých jmen z Ekallátum je churritských. V této době Ch. sídlili v celé severní části Mesopotamie, nejvíce východně od Tigridu, po severní Syrii a do Anatolie (země Chaššum a Uršu, kdesi u Chalpy/Aleppa, o lokalisaci viz rok c. 1650). Hranice mezi churritštinou a amorejštinou byla tehdy pravděpodobně shodná s dnešním rozhraním v Syrii a zčásti též v Iráku mezi kurdštinou a arabštinou. Churritská šlechta měla úzké vztahy s védskými Árji, užívala bojových koňských spřežení a vyznávala kulty árjské jako Mitru, Varunu, Indru a dvojčata Násatje/Ašviny (srov. s hellénskými Dioskúry). Lze tušit, že královská dynastie chetitská je churritského původu; jak k její integraci došlo, nevíme. Churritská matka bohů a lidí Chepat, manželka Tešubova/Teššupova, se usadila v patheonu Chetitů i syrských Amoritů (v Eble jako Chabatu).   

V Mari/Mári na středním Poeufrátí vládnou suverénně Amorité, kteří se oblasti zmocnili v pozvolných migračních vlnách v posledních letech 21. století, viz rok 2021 a 2006. Nově etablovaní králové Jaggid-Lim/Jagitlim a po něm po deseti letech jeho syn Jachdun-Lim/Jachdunlim (též Jachud-Lim; viz předtím rok 2490 a 2006, dále viz 1815) byli původně assyrští spojenci odloživší titul šakkanakkum/místodržitel užívaný mariskými dynasty od éry akkadské říše. 

Jachdunlim proměnil Mari v mesopotamskou velmoc. Podnikal tažení do Syrie až ke Středozemnímu moři, porazil a podrobil amorejské Benjamíny a Chanaje, tituloval se pak "král Mari a Chany". Porazil koalici ujednanou dynasty La'uem, králem v Samánu a Ubrabiu, Bachlu-kullimem z Tuttulu a též vládcem Amnánů, Ajalem, králem v Abattu a Rabbu, jimž přispěchal na pomoc Šumu-epuch, vládce Jamchadu, srov. rok 1793. Jachdunlimovými  současníky, rovněž amorejskými dynasty, byli v Andarigu (?) Ilúna-Addu, Samum-Addu a jeho syn Asqur-Addu, v Allachadu Warad-Sîn se syny Sîn-eríbamem, Jašub-Ašarem a Chulálum (srov. rok 1769) a v Kurdě Aštamar-Addu, Simach-iláne a Búnu-Eštar, srov. dále rok 1779sq. • Lim v amorejských theoforních jménech je nejasného původu: možná souvisí s "lim iláni/tisíc bohů" nebo vůbec s akk. číslovkou tisíc/lim. Jachdunlim vybudoval v Mari chrám Šamašovi a na jedné z cihel se zachoval popis části královy expanse.   

1830:

V Elamu po Epartim III. (viz rok 1860) následoval jako sukkal-mach Anšanu a Sús jeho syn Šilchacha (do c. 1800, srov. rok 1860). Attachušu, syn jeho sestry (sám byl bezdětný?), byl sukkalem v Súsách, kde je doložena jeho stavební činnost na chrámech. Mimo jiné dal postavit most přes Eulaios/hebr. Uláj, arab. al-Karcha, pers. Karche, chrám Inšušunaka a dalších domácích bohů a rozšířit opevnění Sús. Na súském tržišti umístil stélu s ceníkem základních potravin a boha slunce Nachchunteho vyzval, aby střežil dodržování poctivých cen. Attachušu zemřel před Šilchachou a novým sukkalem Sús se stal jeho mladší bratr Širukduch (I.). Šilchacha používal titulu "král Anšanu a Sús", ale usem se to nestalo (teprve Untaš-Napiriša obnovil královskou titulaturu a vydržela do konce elamské říše, viz rok 1266). 

************************************************************

1829. - 1820.

1828:

V Isinu zemřel Ur-dukuga (od 1831). Jeho nástupcem byl Sîn-mágir (do 1817) a po něm v Isinu vládl poslední král I. dynastie Damiq-ilíšu (do 1794). Přisoudil si božství a obnovil hradby města, popřípadě postavil novou zeď, jíž dal jméno "Damiq-ilíšu je oblíbencem Ninurtovým". Zachován je literární dopis Damiq-ilíšua Isinského babylónskému králi Apil-Sînovi s kuriosními událostmi spojenými s kultovním životem panovníků od starých dob sumerských po Šulgiho. Opisy textu známého jako Weidnerova kronika jsou zachovány v novobabylónské a novoassyrské versi. 

1823:

V Larse zemřel Elamita (?) Warad-Sîn (od 1835) a nástupcem se stal jeho bratr Rím-Sîn I. (do 1763). Warad-Sîn stavěl v Uru v chrámu Nannarově/Sînově, v chrámech v Larse, Zabalamě, v Maškan-šápiru a stavěl sochy v Nippuru, roku 1826 dostal Utuův chrám v Larse zlatou otcovu sochu. Roku 1825 obnovoval hradby Uru, rok na to Ál-šarrákí. Sînovou kněžkou byla od roku 1828 jeho sestra Enanedu. Později sepsala v sumerštině memorandum o vítězství nad Isinem. 

Také Rím-Sîn I. byl zpočátku podporován otcem Kudur-mabugem, vládcem v rodovém amorejském Jamutbalu, popřípadě byl jím kontrolován (viz 1836). Králův otec zřejmě zemřel jeho pátého roku vlády (1818). Rím-Sîn stavěl chrámy nebo je zkrášloval v Larse, Ašdubu, Adabu a Uru, hradby vybudoval v blíže neznámých pevnostech Iškun Šamaš a Iškun Nergal. 

************************************************************

1819. - 1810.

1815:

V Aššuru skončila krátká vláda (dítěte) Eríša II., syna Narám-Sîna (asi nikoli Ešnunnského, srov. rok 1830). „Assyřan“ Šamší-Adad I./Šamší-Addu, syn Ila-kabkabův, obnovil domácí vládu (viz k tomu rok 1830; panoval do 1781, podle tzv. nízké chronologie 1753 - 1721). Nový král byl možná Západosemita (Amorita Samsi-Hadad, Samsu-Addu) z Terqy, který Ešnunnce z Aššuru vyhnal a zemi obsadil beduiny vlastního klanu; jeho příběh se podobá životům hellénistických kondottiérů. Podle jedné kroniky přišel do země z Babylónie/Karduniaš, zmocnil se Ekalláta a setrval tam tři roky a pak teprve, roku c. 1815, vyhnal z Aššuru Eríšu. Skončila c. patnáctiletá nadvláda Ešnunny nad Assyrií (od c. 1830). 

Šamší-Adad I. asi přenesl panovnické sídlo z Aššuru do Šechny na severozápadu Mesopotamie, nyní jmenované jako Šubat-Enlil, dn. Tell Lajlán/Lejlán u Qámišlí v SYR na hranicích s TR. Jeho nástupci se ale do Aššuru vrátili. Šubat-Enlil zmiňováno ve starobabylónské éře v epu Šar tamchári/"Král bitvy" o Šarru-kénovi Akkadském jako ležení Ummán-manda, lidí neznámého původu, snad ve významu "barbarů z cizích hor". 

Pro kontrolu okolních amorejských území najmenoval Šamší-Adad své místokrále: Chasidánum sídlil v Karaně, Šaššaránum zřejmě úřadoval v království Nurrugum, Janúch-Samar v Sadduwatum, současníci Warad-Sîna Andarižského.  

Šamší-Adad I. byl prvním panovníkem tzv. dynastie z Terqy (do c. 1700) a v assyrské královské tradici patřil mezi velmi oblíbené panovníky. Jeho vládou můžeme začít počítat období středoassyrské říše (1815 až 1077), nebo počkat až na éru Aššur-uballita I. a rok 1366. Šamší-Adad je prvním assyrským králem, který se takto také tituloval na nápisech: "král veškerenstva/šar kiššati"; k tomu se psal jako "šakin Enlil u iššak Aššur/pověřenec Enlilův a ensi Aššurův". Šamší-Adadův bratr Amínum (asi starší syn Ila-kabkaba, lokálního dynasty, srov. rok 1830) zůstal vládcem v Terce. Šamší-Adad tam vybudoval chrám Dagánovi a nazval ho E-ki-siga/Jeho tichý chrám.

Zkraje své vlády Šamší-Adad I. dobyl Ekallátum/dn. Tell Munbáka, kde učinil vládcem svého staršího syna Išme-Dagána. C. roku 1808 porazil Jachdunlima (viz 1830), bývalého spojence. Po čase poraženého amorejského Marijce zavraždil vlastní syn Sumu-Jamam a vládl kraji na středním Eufrátu několik málo roků. Teprve pak, kolem asi 1800, byli Marijci znovu poraženi Assyřany a Mari s eufrátskými břehy ovládl díky pomoci mariského boha Itúr-Méra Šamší-Adad I.; alespoň to tak vítěz formuloval. Assyrské vítězství mimo jiné ve městě na Eufrátu připomínaly sochy lvů, z nichž jeden se jmenoval "Pijan krve nepřátel Šamší-Adada na pokyn Ištary". 

V Mari/Mári udělal šakkanakkem-guvernérem svého druhého syna Jasmach-Adada/Jasmach-Addu (viz zde níže a 1790). Vlastní dědic trůnu Zimrí-Lim, druhý syn Jachdun-Lima, unikl do Jamchadu/Chalpa, Aleppo k jeho králi Jarim-Limovi, viz rok 1793. Šamší-Adad rozšířil vládu Aššurovu od Zágrosu po celé střední Poefrátí a povodí Chábúru. Assyrské kolonie v Anatolii vzkvétaly, ale o Šamší-Adadově anatolské politice nevíme nic.  

V královském archivu v Mari se zachovala rozsáhlá korespondence otce se synem žádajícího o rady a schválení svých vladařských rozhodnutí. Velkým problémem Mari a kraje na Eufrátu byly v této éře stejně jako v příštím tisíciletí beduinské nájezdy ze syrské stepi. 

Otec to s mladším synem neměl asi lehké. Soustavně mu dával za vzor staršího bratra Išme-Dagána: "lú chadit: achúka annikí'am Dawidam idúk u attá ašránum ina birít sinnišátim sallat. inannama inúma itti ummánátim ana Qatánim tallaku, lú awílat! kima achuka šumam rabém ištaknú u attá i[na mátíka] šumam rabém ši[tkan]/Věru raduj se: tvůj bratr tu zabil Dawida (vůdce loupeživých amorejských beduinů) a ty tam (v Mári) pospáváš mezi ženami. A teď když s armádou potáhneš do Qatána (jiné od syrského Qatnu), pochlap se! Jako tvůj bratr si udělal velké jméno, udělej si ho rovněž ty u sebe v tvé zemi!"

Otcova doporučení byla přímá a jeho syn v Mári byl zřejmě spíše indolentní než pacifista. Šamší-Adad psal o vzetí jistého města: "Znič jeho pevnost, obyvatele vyžeň..., toto město znič a vypal a jak jsem ti napsal ve své předešlé tabulce, přemísti se do města Šudá, zásob vojsko na jeden měsíc...". Šamší-Adad o sobě uvedl, že zanechal v Libanonu/Labán u "velkého moře/tamtum rabítum" nápis o svých činech. Obsadil Arrapchu a 20. addaru, nevíme ovšem, kterého roku, překročil Zaibu/Záb, raboval v zemi Qabrá, ničil úrodu, dobyl všechna opevněná sídla v okolí Arbél/Urbiél a všude umístil své posádky. 

Nakrátko se Aššuru opět zmocnil ešnunnský Narám-Sîn a následovala Assyřanů válka s Ešnunnou a s Churrity z horské konfederace Turukků. Churritští králové platili Aššurovi tribut stejně jako vládce Horní země/šar mátim elitim (jména neznáme). Později, za Išme-Dagána I., uzavřeli Assyřané s Churrity koalici. Jako panovníky turuckého státu Itabalu/Itabalchum známe Uštap-šarriho, jehož synem byl Turukti/Tukukti, toho synem Pišendén a jeho korunním princem byl Tabit. Residovali v městě jménem Kunšum. Z dalších churritských velmožů, o jejichž dynastických souvislostech nevíme nic, je znám Lidája a Zazíja, syn Akkíji. 

Současníkem Pišendéna byl král Gutiů Endušše/Indaššu, jehož armáda ničila po tři čtyři roky úrodu turuckou a zemi vyhladověla. Válku s Gutijci, v níž Turucké podporoval jejich vasal Kuwari, dosazený do Šušarrá, sídelního města země Uttum/Utûm, a okolní dynastové, kteří však zklamali, Turukkum prohrálo a Gutijci zemi plenili dál; důvody konfliktu neznáme, o Pišendénovi už slyšet není. 

Zdá se, že Šamší-Adad I. mohl být určitou část své vlády vasalem Narám-Sîna Ešnunnského. Souvislosti známy nejsou. Nicméně se tituloval též jako "narám Dagán, muštemki mátim birít Tiglat u Puratti, rubá Mári, šar Ekallátim, šákin [Šubat-Enlil]/oblíbenec Dagánův, který vnesl mír (?) do země mezi Tigridem a Eufrátem, pán Mari, král Ekallátu a správce Šubat-Enlila", popř. jako šar kiššati/král veškerenstva (tak v Terce). 

Šamší-Adad I. se na dochovaných nápisech chlubí bohatou stavební činností. Chrám Enlilův v Aššuru postavený Eríšem I., synem Ilušumy, se po téměř století rozpadl, viz rok 1920, tak ho postavil nový a nazval É-am-kurkurra/Chrám Divoký býk všech zemí, akk. Bít rím mátátim. Když ho stavěl, dobu neznáme, bylo možné v Aššuru koupit za šekel stříbra dva kurry obilí (c. šest set litrů), patnáct min vlny (c. 7,5 kg) a dva súty oleje (asi deset litrů); byla to zjevně láce. V Ninuy/Nináwě postavil Ištaře zikkurrat a nazval ho E-ki-tuš-kuga/Chrám Její pokladnice (obnovil ho po letech Šamší-Adad III.). V ninujském posvátném okrsku Emašmaš obnovil Ištařin chrám Emenue postavený před půl tisíciletím Maništúšuem Akkadským a který již ležel v ruinách. V Aššuru obnovil chrám bohyně Ereš-kigaly vystavěný Ikúnem, synem Eríša I.   

V Mari se oženil Jasmach-Adad, syn Šamší-Adadův, s Béltum, dcerou Iški-Adada/Išchi-Addu, krále Qatny. V otcově písemném podání: "Dívenku, dceru Išchi-Adduovu, pro tebe vezmu. Palác mariský má jméno a palác qatanský má jméno. Nevěstina cena je malá, velmi nízká - pět talentů stříbra se dají do Qatána za nevěstu/suchartam, márat Išchi-Addu akkašim eleqqe. Bít Mári šumam íšu u bít Qatánim šumam íšu. Terchatum ístum, ana nadánim šaplat - chamiš bilát kaspim terchatim ana Qatánim innaddin." Takže Šamší-Adad a Jasmach-Adad uzavřeli mírovou smlouvu s Iški-Adadem, prvním známým vládcem pravděpodobně původně amorejského státu (dnešní Tell Mišrifé u Homsu). Jeho vláda v Qatně skončila ve stejné době jako Jasmach-Adadova v Mari, viz rok 1793. V Qatně pak vládl jistý Amut-piel, vasal Zimrílima Mariského (viz dále 1793).

Jasmach-Adad měl pěkné vztahy s Karchemiší (Karkemiš, dn. Džerablus, SYR), jejíž ústředním kultem byla Kubaba se svým manželem Karchúchou/Karchúchiš. Na Malém Zábu se zmocnil měst a zemí Qabrá, Arrapcha a Nurrugum. S armádou podnikl výpravu do země Zalmaqum (oblast Charránu). Jako vrstevník Jasmach-Adadův vládlo v Karchemiši churritské kníže Aplachanda. Jeho syn Jatar-ami uzavřel později mír a vasalskou smlouvu se Zimrílimem Mariským.

1814:

Rím-Sîn I. z Larsy přišel ve válce s Damiq-ilíšuem Isinským o Nippur; revanš nastala až 21. roku Rím-Sînovy vlády (1802), definitivní roku 1798 (25. rok). 

1813:

V Babylónu zemřel Apil-Sîn (od 1831) a králem se stal jeho syn Sîn-muballit (do 1793). Jeho současníky byli v Uruku amorejští králové Anam a Irdanene/Ìr-ne-ne, Anam vystavěl chrám Ningišzidovi, viz rok 722. Před nimi ovládal Uruk Sîn-kášid, náčelník amoritských Amnánů (Amnánum), současník a zeť Sumu-la-Ela Babylónského, viz roky 2006 a 1895. Dal mimo jiné vystavět chrám É.KI.KAL božským manželům, původně panovníkům v Uruku, Lugal-bandovi s chotí Nin-sunou, rodičům Gilgameše. Svou dceru Niši-íníšu v něm udělal Amorejec Lugal-bandovou velekněžkou. Nástupci Sîn-kášida byli Sîn-eríbam, Sîn-gámil, Ilum-gámil, Anam, který korespondoval se Sîn-muballitem Babylónským, Irdanene a Nabi-Ilíšu. 

************************************************************

1809. - 1800.

1809:

Rím-Sîn, král v Larse, porazil v polní bitvě koalici Uruku, Isinu, Babylónu, Sutia (Sutium), Rapiqa; Irdanene/Ìr.ne.ne, urucký král, padl v bitvě do zajetí. Vítěz osvobodil "v Uruku a okolí všechny syny a dcery Nippuru" pro Enlila Nippurského, co to ale znamenalo, nevíme (byli Uručany zotročeni nebo povinovali poddanskou prací?). Následujícího roku Rím-Sîn obsadil Pi-nárátim a Nazárum, srov. rok 1839sqq, asi součást války o zavodňovací projekty s babylónskými Amority. V dalších taženích se zmocnil Imgur-Gibilu, Zibnatu, Bít Šú-Sîn, Uzarbara a Kisurra a Dúrum, obě města spojenecká s Urukem. 

V Dúru sídlila velekněžka boha Meslamtaea (jiné jméno pro Nergala/""Vystupující ze svatyně Meslam") a dcera dynasty Sîn-kášida, srov. rok 1813, Nin-šata-pada. Král ji z Dúra vyhnal a po pěti letech exilu ho kněžka písemně žádala, aby bral ohled na její stáří a pardonoval ji. 21. roku své vlády, 1802, porazil Rím-Sîn znovu Uruk a rozvalil ho. Pokračovala válka amorejských dynastů Larsy s Isinskými (srov. rok 1814 a dále 1798).

c. 1800

V Elamu po Šilchachovi (od c. 1830) sukkal-machem Širukduch I., syn Šilchachovy sestry, mladší bratr Attachušův (do c. 1772). Jeho bratr Šimut-wartaš se stal místokrálem (sukkal Elamu a Simaški). Širukduch neměl syna a proto udělal sukkalem Sús svou matku (jméno neznáme); ojedinělý případ ženy vykonávající knížecí funkci v Súsách v elamských dějinách.  Po její smrti povznesl na její místo svého synovce Siwe-palar-chuppaka.

c. 1800:

V centrální Anatolii v Kuššaře po Pitchánovi alias Labarnovi (?, od c. 1840) Chetitům vládl jeho syn Anitta (do ?). S otcem dobýval Néšu jako jeho rabi simmilti/"šéf žebříků", titul korunního prince, viz rok 1840. Přenesl sídlo své vlády z Kuššary do Néše. Dobyl po vyhladovění Chattum(-tuš), pozdější Chattušu (srov. rok 1920), kterou vyvrátil a dal na jejím území vysázet býlí. Jak se chlubí na zachováném nápisu: " Kdo bude vládnout po mně a Chattušu znovu osídlí, toho ať trefí bůh hromu." Viz ovšem rok 1650 a obnovu města, které pak stálo ještě c. čtyři staletí. 

Anitta přemohl města Ullamma, Charkiuna a Zalpuwaš, jejíhož posledního krále Chuzzíju zajal. Porazil vládce Šalatiwary (pozd. Salambriai) v bitvě, v níž se král Purušchandy, království v anatolském středu, Chetitům vzdal; darem vítězi přinesl železný trůn a železné žezlo. 

Dával si říkat velký král/v chet. textu sumerogramy lugal.gal, akkad. šarru rabû, jinak byl "velký vládce/staroass. rubá'um rabi'um". Néšu Anitta opatřil hradbami, zveleboval chrámovými stavbami a pravděpodobně také něčím, co lze nazvat první zoologickou zahradou se sto dvaceti zvířaty: lvy, leopardy, jeleny, kozorohy, prasaty. To i se svými válečnými činy vypodobnil na zachovaném "Anittově nápisu". 

Anittova vláda či vláda jeho dynastie skončila zjevně v domácích rozbrojích; palác Kaneše a/resp. Néšy lehl popelem (viz rok 1920, 1840, 1650). Jména Anittových nástupců neznáme, ale jeho synem byl Piruwa/Peruwa, jeho rabi simmiltim. Jméno se neobjevuje nikde samostatně, zřejmě tedy nevládl. Zato je znám néšský král Zuzzu, jinak nic bližšího. Viz dále rok c. 1700.  

Kaneš/Kaniš bývá identifikována s Néšou, tj. Kültepe a klade se rovnítko mezi Kaneš-Néša-hellénistická Anisa s tím, že assyrská kolonie před hradbami Kaneše/Néše se označovala jménem města (původ jejího jména znám není), srov. rok 1840.

c. 1800:

V Knóssu skončila středomínójská doba MM I. (od 1900) a začala MM II. (do 1700): Doba „hieroglyfického“ mínójského písma. Éra skončila zničením (vypálením?) Knóssu, Faistu, Mallie, Pseiry, Mochlu, Gurnie a Palaikastra.

Z Faistu pochází ojedinělý „disk“ z pálené hlíny s 241 hieroglyfickým znakem, nalezený 3. července 1908. Žádný další objekt s podobnými znaky nebyl objeven a jeho význam zůstává záhadou. Lineární písmo A, jiné od "faistského", nebylo vyluštěno ani po stu letech.

Na Mélu druhé město (ve Fylakopi) dováží šedou minyjskou keramiku, jakož také keramiku období MM II.

1805 v budoucí Helladě Argu po Ínachovi (od 1855) jako druhý král vládne jeho syn Foróneus (do 1745). Jako první v „hellénském“ světě prý zavedl zákony a soudy. Zeus se prý jako s první ze smrtelných žen spojil s Foróneovou dcerou Niobou, a to roku 1790, a byl z toho Argos. Foróneus ve spojenectví s arkadskými Parrhasiji, ve válce od roku 1786, porazil koalici Telchínů/řec. Telchínes, egejských praobyvatel, s Karpathy či Karyatidy, jak se tradovalo, a vyhnal je z budoucí Hellady (podle nižší datace k tomu došlo roku 1736). Telchínové, stavějící jako první prý sochy a vynikající ve své době jako kováři a duchaři, prý uměli ovlivňovat počasí, se usadili/"založili ho" na Rhodu, jemuž se tehdy říkalo Ofiússa. 

Někdy v této době potkala prý budoucí Achaiu velká povodeň. 

c. 1800 na Sardinii se začalo někdy v této době se stavbami nuraghů/nuraghi, kulatých kamenných věží až třicet metrů vysokých (zůstalo jich na sedm tisíc). Jejich účel není přesně znám a třebaže se stavěly ještě v římské době republikánské, popsány klasickými prameny nejsou. Význam podobných staveb na severu Skotska brochů, a o tisíciletí mladších, rovněž zůstává záhadou. Nuraghy bývaly obklopeny sídlištěm s dvěma až třemi sty obyvateli. První fází éry stavitelů věží byla kultura Bonnannaro c. 2200 - 1600, z níž jsou známy "hrobky obrů"/tombe dei giganti. Srov. předtím o Sardinii rok 4000. 

O tom, zda Sardové jsou oním "mořským národem" Šerdenů/Šardanů ničícím přímořské oblasti Egypta a Levanty, viz v indexu s. v. Sardinie. Nuraghi mají obdoby na Korsice ve věžích/torry a kultuře zvané torréen, sesi na Pantellerii, talayoty na Baleárách (srov. rovněž takové stavby v Zimbabwe a Ománu).

V Ibérii současně s kulturou bonnannarskou kvetla argarská/El Argar v provincii Almería, c. 2200 - 1550, nižší datace 1800 - 1300. Nepohřbívala do tholů, ale individuálně do země. Navazovala na kulturu Las Millares v Andalusii, která elity pohřbívala individuálně do tholových hrobek c. 3200 - 2250.   

c. 1800/1700:

Končila západní expanse Indoevropanů (Indogermánů) z Ukrajiny do Podunají a přes Kavkaz (c. 2500 - 2000, druhá fáze; vyšší odhady viz c. 8000). Kolem roku 1800 nebo krátce poté dorazili odkudsi z jihoruských stepí a dnešního Kazachstánu přes Írán Áriové, Árjové, Chajbarským průsmykem na hranicích mezi dn. AFG a PAK do Indie (srov. rok 2300 a 2000). Koncem 3. tisíciletí se na svém treku oddělili od ""Íránců". Vyhnali (?) obyvatelstvo města Čanču Daro v Sindhu, krátce nato také měst Harappá a Mohendžo-daro (vše moderní názvy z území dn. PAK; původní nejsou známy, H. leží již. od Láhauru/Lahore v Paňdžábu u indických hranic, M. na jihu PAK v Sindhu).

Harappá mohla v době svého rozkvětu mít na 20 až 40 tisíc obyvatel. Stálé osídlení v H. doloženo již kolem 3300, viz rok 8000 a 2300. Vedle původních skupin se usuzuje, že "civilisace údolí Indu" mohla být dílem hlavně Protodrávidů. Viz dále rok 1600.

Árjové, "vznešení", postupovali na východ až po soutok levobřežního Gandaku/starým jménem Sadanira s Gangou u Patny. Vedl je podle hindských tradic Agni, vypalující kraj svým ohněm a zde se zastavil. Za důkaz pastevecké árjské migrace ze západu na východ se pokládá mimo jiné klesající snášenlivost kravského mléka na východě IND. Vlastním vedským árjským jádrem, odkud migrovali před důsledky pravděpodobně klimatických proměn na východ, byl Dóáb, "Dvojříčí", země mezi Jamunou a Gangou až k jejich soutoku u Illáhábádu/Allahabad. Odtud v povodí Gangy po Himálaj existovalo od c. 1200 množství kmenových a klanových států, monarchií i "republik", džanapada/ang. janapada. Region celého povodí Jamuny a Gangy měl historický název Madhjadéša, Země středu, čín. Čung-kuo (Číňané měli stejný náhled na svou říši a jméno si uchovali). Někdy v šestém století z nich povstalo šestnáct velkých států, mahádžanapada, viz o nich rok 600. 

Árjové postupně zavedli na ochranu své ethnické identity kasty, varny, tj. barvy, sc. pleti; nicméně srov. v Mahábháratě svatbu pěti bratrů klanu Pandavů s dcerou domorodého krále Pančálů, jejich východního souseda a s pomocí domorodého boha Krišny, který byl tmavé/černé pleti, zvítězili v osmnáctidenní bitvě nad svými bratranci z klanu Kauravů. 

Poslední z kast, „nedotknutelní“, byli uvedeni v život až kolem začátku našeho letopočtu (viz rok 1). Veškeré pestré původní obyvatelstvo subkontinentu žijící dnes nejvíce na Dekánské plošině, na Andamanech a Nikobarech se zahrnuje pod pojem ádivásí (srov. rok 600 a 22). V Nepálu se praobyvatelům říká džanadžáti, na Cejlonu veddá. Je pozoruhodné, že indičtí a nepálští ádivásové jsou v moderních dobách velkými přiznivci maoismu a pojili se a pojí ke komunistickým lesním guerrillám.

Na severu Indie neolitické nálezy v Burzahomu v Kašmíru (c. 2250 - 2000). Na jihu Indie neolitické kultury Piklihal, Maskí, Utnúr a Brahmagiri v povodí Krišny (c. 2000), další stadia v letech 1800 - 1600 a 1400 - 1050 (Sanganakallu, Tekkalalota a Hallúr). Ve východní Indii neolit nelze datovat (Ásám). Patří spíše do jižní Číny a jihovýchodní Asie.

Archeologicky jsou Árjové po harappské době spojováni s vedskou černě a červeně malovanou keramikou (BRW) do c. 9. století, vedle níž fungovala a navázala šedě malovaná hlazená (PGW) do c. 600 a následovala ji severní černě malovaná hlazená keramika (NBPW/NBP) spojovaná s dobou mahádžanapad. 

Kolem 1800 mizel v Číně neolit (od c. 4000).

Ve Střední Americe začátek někdy v této době nejstarší mesoamerické civilisace, olmecké. O nejstarší celoamerické „městské“ civilisaci Caral v Peru či ještě starší viz rok 3000, srov. o dalších kulturách v indexu s. v. Peru. Mesoamerické civilisace mezi Rio Grande na severu a Kostarikou na jihu se archeologicky nejčastěji člení na:

• dobu archaickou ± 7000 až 2000, odpovídající přibližně předněvýchodnímu eneolitu,

• dobu ranou předklasickou 1800 až 900 v mayské oblasti, v mexické 1500 až 900 (začátek olmecké civilisace),

• na dobu střední předklasickou 900 až 300 (rozšíření Mayů),

• pozdní dobu předklasickou 300 př. n. l. až asi 150 n. l. (v mexické oblasti), nebo 300 – 250 (v mayské oblasti),

• ranou dobu klasickou od cca. 150 až 600 či 650 n. l. a

• pozdní dobu klasickou 600 až 900 [raná poklasická 900 – 1200 (c. 800 až 1168 Toltekové), pozdní poklasická doba I. 1200 – 1400, II. 1400 do příchodu Španělů roku 1521, éra Azteků].

Olmekové žili při Atlantiku na území dnešních mexických spolkových států Veracruz a Tabasco. Vytvořili první náboženská centra ve Střední Americe, kde byl zjevně praktikován kultovní kanibalismus (dnešní lokality San Lorenzo, La Venta, Tres Zapotes).

Záhadná kultura s megalitickými hlavami o váze až třiceti tun byla v květu v době cca. 1100 – 800, kolem 400 - 200 nálezy zcela mizí. Olmekové, „Gumoví lidé", pěstovali kukuřici, maniok, dýně, sladké brambory, lovili ryby.

Kolem pyramid hráli míčové hry, s největší pravděpodobností o život, snad kolem roku 500 používali hieroglyfy stejně jako Zapotekové, první písmo západní hemisféry, dosud nečitelné. Cascajalský kámen z olmecké epochy „San Lorenzo“ kolem roku 900 se 62 obrázkovými znaky však bývá nejnověji pokládán za ještě starší příklad písma v Americe.

Kolem 1200 se objevují na jihu Mexika z oblastí v dnešní Guatemale a Belize Mayové s prvními vesnickými centry v údolí Copán v Hondurasu u hranic s Guatemalou. Kolem roku 1000 doložena v Ceibatu v Guatemale dlážděná rituální plošina s náměstím, zřejmě starší než podobné objekty olmecké (La Venta je asi až kolem 800). 

Ve svém klasickém období žili v technicky překvapivě vyspělé civilisaci s matematikou postavenou na vigesimálním systému, kalendářem a urbanistickými a sakrálními architektonickými díly ve zhruba 250 lokalitách ležících často jen několik kilometrů od sebe, ale s brutálními masožravými kultovními zvyky, mundo maya, „mayský svět“.

Patrilineární nástupnictví nebylo vždy dodrženo: ze 4. století n. l. známe jméno tikalské panovnice Une Balam, Jaguárče, a několik dalších. Mayové neznali ani kolo ani železo. Namísto kovu měly obsidián a nefrit byl jejich zeleným zlatem (vlastní žlutý kov získal určitou váženost až v pozdních dobách mayských dějin), platili kakovými boby (z nichž kořeněná pasta a nápoj byl jen pro elitu). Pozdější zřejmě „federativní“ sídelní město Tikal (departement Petén, severní Guatemala) mělo kolem roku c. 200 n. l. na deset tisíc obyvatel, kteří žili na ploše asi 150 kilometrů čtvrečních (první datovatelná stéla je z Tikalu z 6. července 292 n. l.).

Kolem roku 500 n. l. v Teotihuacánu pod téměř 65 m vysokou pyramidou Slunce poblíž dnešního Mexico City, jehož zárodky vznikaly od roku asi 150 př. n. l., podle archeologů mohlo žít na 125 tisíc lidí, podle jiných odhadů na dvě stě tisíc. Největší stavba staré Ameriky.

Soupeřícím městským státem Tikalu byl Calakmul (Mexiko, nedaleko guatemalských hranic, novodobý umělý název) s cca. padesáti tisíci obyvatel. Calakmulští roku 562 n. l. Tikal dobyli, roku 695 Tikalští zajali calakmulského krále.

Nejvyšší „americkou“ pyramidou je chrám IV. v Tikalu se 65 metry výšky postavenou za vlády místního dynasty jménem Jikin Chan Kawil I. (vládl 682 – 734). O pyramidách v Peru viz rok 3000.

Kolem roku 100 stojí na Yucatánu pyramidové chrámové komplexy (Uxmal, Chichén Itzá) a vzniklo druhé mesoamerické písmo, mayské, dnes na nápisech z části čitelné. Nejstarší nápisy jsou z guatemalského Peténu z doby kolem 300-200 př. n. l. Nejstarší známé kalendářové datum z amerického kontinentu je v přepočtu 7. prosinec 36 př. n. l.

V dobách rozkvětu mezi roky cca. 200 n. l. až 900 n. l. existovalo v mayské oblasti na padesát městských států/náboženských komunit, které zřejmě nikdy nepřekročily hranice konfederace/náboženské amfiktyonie. Žádný jednotný mayský stát nikdy nevznikl.

Tradiční mayská centra v nížinách po roku 850 n. l. upadala a z roku 898 je z Chichén Itzá poslední známá mayská datace (poslední mayské datum na stéle je z Toniny z 18. ledna roku 909): poslední známý nápis v Copánu je z roku 820, v Tikalu 879 a v Uxmalu z roku 907. Mayské státy zanikaly v době mezi koncem 8. století a koncem 10.: Los Higos v Hondurasu (starý název není znám) zaniklo roku 781, Chichen Itza 998. 

Soudívá se, že důvodem zkázy bylo buď dlouhodobé sucho (doložena pro roky 810, 860 a 910) a následně pro nedostatek potravin vzpoury poddanských vrstev populace, revoluce, nebo nekonečné soupeření elit. Vysočina ale vylidněním postižena nebyla. Dlouhý proces zcela vylidnil města až v 15. století a za konec mayských měst je pokládán rok 1451. Viz dále roku 500.

Kolem roku 900 př. n. l. se v mexickém údolí Oaxaca objevili Zapotekové, stavitelé chrámů, kováři a keramici, se sídelním městem na Monte Albánu (c. 500 př. n. l. do c. 700 n. l.). V zapotecké lokalitě San Martín Tilcajete odkryt palác z doby c. 300-100. Vedle nich žili Mixtekové (Mixtec), kteří Zapoteky porazili a z  velké části ovládli. Začátkem 15. století n. l. se stali vasaly Azteků. Kultury Zapoteků a Mixteků byly na území dn. mexického státu Oaxaca a dodnes se jich zde dohromady na dva miliony lidí dovolávají jako svých předků; srov. v indexu s. v. Zapotekové..

V údolí kolem dn. hlavního města Mexika v době před rokem 800 n. l. existovala kultura Teotihuacán podle města (San Juan T.) severně od Mexika. Jejich sídlo bylo nejrozsáhlejším městem všech mesoamerických kultur a předkolumbovské doby: mělo plochu třiceti čtvrečních kilometrů a snad až dvě stě tisíc obyvatel. Stavěno bylo od doby kolem roku 300 př. n. l., mělo rovnoběžné ulice a na dva tisíce obytných komplexů. Hlavní třída byla 2,4 kilometru dlouhá a šuroká 45 metrů.

Sluneční pyramida Teotihuacánu je druhá největší pyramida Ameriky (po „velké p. v Cholule“): 65 metrů výšky a 225 metrů spodní hrany, na vrchol vede 248 schodů. Mimo jiné postavila pyramidu o základně 150 na 120 metrů o výšce devítipodlažního domu na místě dn. Ciudad de México odkrývané od roku 2006. Protože nebyl dosud nalezen doklad pro panovnický kult, spekuluje se, že to mohla být první americká „republika“.

Kultura, jejíž nositele praktikující lidské oběti ani jejich rasu a jazyk neznáme, záhadně zanikla, snad pod změnou klimatu (velké sucho v 6. století?). Přišla kultura toltecká od cca. 800 n. l. až 1168, resp. 950 až 1300. Střediskem státu polomýthických Tolteků byla Tóllán/dn. Tula de Allende severně od Mexiko City ve státu Hidalgo, Aztéky mnohem později vybájené středisko umění, věd a nesmírného bohatství, které svými nápady pozvedl král Quetzalcoatl, "opeřený had"; žil v letech 843-895 a zahubili ho žárlící čarodějové, před nimiž uprchl z města k moři a dosáhl božství. 

Kolem roku 1000 n. l. dorazili toltecké skupiny k yucatánské Chichén Itzá, ale roku 1168 (též datováno jako 1179 n. cca. 1300) jejich moc zničili nomádi tmavší pleti přišedší ze severu, z území dnešních Spojených států: deviantně morbidní Aztekové, jejichž vlastí byla podle nich země Aztlan neznámé polohy, dle některých badatelů snad dnešní Utah.

Usadili se poblíž Tuly, Tolteky měli za své předchůdce a roku asi 1325 založili na ostrovu jezera Texcoco své sídelní město Tenochtitlan/Tenoctitlán (jezero bylo v 17. století vysušeno jistým hamburským inženýrem a stojí na něm mexická megalopole). V letech 1345 – 1521 postupně ovládli celé Mexiko a velkou část Střední Ameriky. Roku 1398 poprvé vytáhla aztecká armáda paty z tenochtitlanského údolí a obsadila oblast Puebla.

Aztécký expansionismus založil válečný vůdce/král Itzcoatl roku 1430, roku 1464 dospěli k Atlantiku, roku 1497 pod králem Ahuitzotlem do Guatemaly. Nakonec kontrolovali padesát až šedesát městských států od Mexika po Guatemalu. V kontrolované oblasti, která držela pohromadě zřejmě pouze terorem při ročním vybírání tributu, tlatoani, se hovořilo třiceti jazyky.

Organisovali se do územních celků calpulli, "velký dům", sdružující venkovská sídla na klanovém základu, ve městech i podle profesí. Celky měly společná kultovní a kulturní centra. Lze je přirovnat k tribuím či frátriím. Calpulli podléhaly městským státům altepetl, jimž vládli dynastové tlatoani (pl. tlatoque). Byli formálně voleni, de facto vládli dědičně (srov. hellénistické makedonské dynastie). Městům vládl velmocenský trojspolek center Tlacopan, Tenochtitlan a Texcoco. Nejvyšší mocnář byl titulem huetlatoani.

Obchodníci donášející z dálek luxusní zboží se sdružovali do cechů chráněných bohem Yacatecuhli a užívali jistých společenských privilegií, třebaže nepatřili k privilegované vrstvě. Obchodníci pochteca, sg. pochtecatl, u Mayů zvaní ppolom (ti se však do cechů nedružili), měli dvanáct cechů fungujících po městech a jsou podobné hellénským koinům a římským collegiím, srov. pod řemesla v indexu.    

Aztekové hovořící jazykem nahua neznali domácí zvěř, kozy, ovce, prasata, skot, chovali pouze malé psy (xolos) a krocany. Jedli obojí a k tomu áhuacatl/avocado, xíli/chili, rajčata/tomatl, velmi drahé bylo kakao-čokolátl/xocolatl (boby sloužily jako směnná jednotky), mršiny obětovaných dospělých a dětí odklízel coyotl. Rituální kanibalismus udělal z psožravých Azteků a jejich civilisačních předků nejodpornější kultury dějin, v níž už děti usínaly nakrmeni libým pocitem z pohádek o strašidlech, obludných duchů atd., a z obrazů např. boha smrti, jemuž z odkrytého hrudního koše visí ven játra…

Kněží vraždili v rauši údajně houby teonanacatl o velikosti sombrera a až deset cm vysoké. Aztecký rok měl osmnáct krvavých slavností a pokud do toho nepřišla oslava válečného tažení, zemřelo odhadem na obětišti každý rok na pět až sedm set lidí. Poslední a pravděpodobně největší lidská oběť dějin přineslo zasvěcení chrámového objektu „templo mayor“ v Tenochtitlanu roku 1487 n. l., při němž za krvavého šílenství trvajícího čtyři dny a noci bylo obětována krev, srdce a maso na dvaceti tisíc zajatců.

Pak se země zmocnili evropští Španělé: Hernán Cortés/Hernando Cortez (1485 – 1547) s pěti sty Španěly a snad třemi sty tisíci spojeneckých indiánů po devadesátidenní válce dobyl a pacifikoval 13. srpna 1521 Tenochtitlan s jeho kanibalskými kulty (třináct z asi dvou set azteckých bohů bylo masožravých a domáhalo se drogové látky z lidské krve, aby mohli existovat, jak tvrdili aztečtí šamané). Ve znamení jiných šamanů, křesťanských, o sto let později choroby a násilí snížili počty mesoamerických domorodců o devadesát procent předcortezovských počtů.

Z azteckého území se do Španělska odvezlo pět tisíc tun zlata a v Seville se mezi roky 1521 až 1560 v přístavu přeložilo cca. šestnáct tisíc tun stříbra. Dnešní město Mexico stojí na Tenochtitlanu a Mexičané v podvědomé snaze oživovat předkřesťanskou identitu strhávají v centru města celé ulice, aby mohli odkrývat aztecké ruiny pod nimi. Na nejstarší křesťanskou katedrálu Ameriky však sáhnout nesmějí, ačkoli prý stojí přímo nad pokořenou lidožravou slávou Azteků.

Viz dále rok 500.