1899-1850

1899. - 1890.

 

1897

V Egyptě přibral král Amenemhet II. svého syna Senwosreta II. za spoluvládce pod trůnním jménem Chacheperre/Cha-cheper-Re, Hor Sešemu-taui (do 1895).

1895 Amenemhet II. zemřel po dlouhé vládě (od 1929), Sesóstris II., zřejmě pokročilého věku, samostatným králem (do 1878). Vedl klidnou vládu, rozšiřovaly se tehdy obchodní vztahy. Ve Fajjúmu rekultivační stavby, kontrola hladiny vody Nilu. V al-Láhúnu na ústí kanálu z nilského údolí do Fajjúmu (dn. Bahr Júsuf) si dal král postavit pyramidu, kterou začal rozebírat Ramesse II. V jejím okolí vzniklo město Hetep Senwosret se čtvrtěmi pro řemeslníky, úředníky, archivy atd., vše stavěno do pravých úhlů. Souběžně vzniklo rozsáhlé jezero Ta-henet-en-Merwer, řec. Moiris, dn. Birket Qárún, s úrodnou půdou kolem.

Královou hlavní manželkou byla Chenmet-nefer-hedžet Weret/Starší, matka Senwosreta III. Nefret/Nofret (II.), jejíž socha z černé žuly je v káhirském museu, byla buď královou sestrou, nebo manželkou před jeho nástupem na trůn. Sathathorjunet/Sat-Hathor-junet byla blízká příbuzná krále (jeho dcera n./a manželka?) a její zlaté šperky vykládané polodrahokamy nalezené roku 1914 v Láhúnu v pohřební komoře v komplexu pyramid, jsou nejlépe dochovanými egyptskými šperky. Jinou z žen byla zřejmě Itaweret/Ita-weret, "Starší" Ita. Dcerou Senwosreta II. byla Itakajt (II.) a Nefert/Neferet. 

Z Láhúnu je také nejstarší zachovaná louč a forma na výrobu nepálených cihel z této doby.

 

1896

V Isinu zemřel, byl zabit, možná padl v bitvě s larským Abí-sarém král Ur-Ninurta (od 1924), nástupcem jeho syn Búr-Sîn (do 1875).

1895

V Larse zemřel Abí-saré (od 1906), velký stavitel zavodňovacích kanálů v okolí Larsy až pod zřejmě Adab, titulující se jako král Uru a Larsy. Spekuluje se, že budoval na jihu přepravní vodní systém, který měl nahradit zablokovanou cestu na sever Isinem, který však v poli porazil, viz předešlý rok. Abí-sarého dcera Enmeteanki byla vybrána za Šamašovu kněžku a instalována roku 1889 nástupcem. Jím se stal Sumu´el/Sumu-ilum, "Boží potomek", (do 1866), o příbuznosti s předchůdcem není známo nic. Provdal někdy později svou dceru Šát-Sîn za dynastu Maradu a Kazallu Ibni-šadûa, ale protibabylónské spojenectví dlouho nevydrželo. Ibni-šadû byl pravděpodobně první z maradských dynastů, který se někdy v této době zbavil isinského protektorátu z doby Išbi-Errovy a přiklonil se k Larse. Roku 1891 vyvrátil Akusum (království Mananaovy dynastie ale nepadlo) a porazil v poli armádu Kazallu, v dalších dvou letech porazil v bitvě Urucké.

Osmého roku (1887) zničil město Ka-id-da/akkad. Pî-nárátim, "Ústí řek n. kanálů" (polohy neznámé), a roku 1885 "padlo Sabum a města na Eufrátu/sum. Buranun", následujícího roku (jedenáctý jeho vlády) porazil kišské vojsko, pravděpodobně myšleno babylónské, v jehož rukách Kiš byl. Svého patnáctého roku (1880) porazil Sumu'el Kazallu a prokázal, že byl nejbojovnějším z králů "Sumeru & Akkadu", tedy Babylónie, před Rím-Sînem, k tomu intensivně budoval zavodňovací kanály a hráze. 

Současníky Sumu-abua Babylónského, viz rok následující a 1881, byli v Ešnunně ensimy Šarríja a Bélakum (srov. předtím rok 1930), současníky Sumu-abova nástupce Sumula'ila/Sumu-la-El Babylónského byly Šarríjův nástupce Warassa/Ìr.sa, Ibál-pí-El I. a jeho syn Ipiq-Adad II. (Ippiq-Adad/Ibiq-Adad, první si dával královský titul od časů Šú-ilíji, viz rok 2028sqq.). Viz dále rok 1850 a 1830, seznam ešnunnských vládců viz rok 2028. Ipiq-Adad pravděpodobně vystavěl městečko Uzarlulu/Zaralulu, dn. Tell az-Zibá'í/Dhiba'i, "Hyenin vrch", na okraji Baghdádu a poblíž ležící opevněnou osadu Šaduppûm/Tell Harmal (zničeno asi Chammurapim roku 1762 při jeho porážce Ešnunny). Z přísah pod dokumenty jsou z Uzarlulua známi jako ešnunnští údělní králové: Sumun-abi-jarim, který byl členem jistého blíže neznámého "amorejského shromáždění/puchur amurrim", Sîn-abúšu, jehož vládu ukončil jeho protektor Ipiq-Adad II., a Jadkur-El. Chammi-dušur, král v Nérebtum, figuroval v zachované mírově smlouvě jeho města se Šadlaší, kde panoval Sumu-numchim: obě města se mimo jiné dohodla na cenách otroků, vydání všech, kteří před válkou prchli a také na tom, že nikdo z běženců nebude zotročen (text je datován "měsícem simánu patnáctého roku po smrti Jarim-Lima", nevíme však kterého).  

Ve stejné době jako v Babylónu se usadili amorejští beduíni Amnánu a Jachrúru v okolí Sippar (srov. přívlastky obou částí sipparského dvouměstí v indexu s. v. Sumer) a východně na středním Tigridu kmen Jamútbál. Amorejci různých klanů ovládli Marad, Uruk, Sippary a Kiš. Zde vládl po pádu urské říše jistý Ašdúni-jarim, doba neznámá, honosící se starým kišským královským titulem jako vládce celého Sumeru. Jeho armáda čítala po osmi letech bojů tři sta mužů, ale jeho nepřítel, nejmenuje ho, se proměnil v hlínu. Na obranu proti všem nepřátelům obnovil městské hradby Kiše a jeden z kanálů, jak uvedl na jednom z hliněných kuželů. Poražen byl Sumu-Elem z Larsy a jeho nástupcem snad byl jistý Abí-[x.x.x] a po něm Jawium. Sumerský element přišel z velké části o kontrolu nad svou původní zemí a čím dál tím více o moc. Viz dále zde níže. 

V Maradu byl králem c. 1890 - 1880 Chalun-pi-úmu (alias asi Chalambu n. Alumbiumu) vládnoucí též v Kazallu a Dilbatu a poražený babylónským Sumula'ilem/Sumu-la-El c. 1878. Chalun-pi-úmuova dcera Šát-Aja byl kněžkou nadítum v Sipparách. V její době byla písařkou (asi) chrámové korporace nadítek Inanna-ama-mu, dcera Abum-tábum. Jejím současníkem byl písař Nanna-azida, syn Sîn-muballita, jehož jméno je spojeno v dokumentech s datacemi pěti králů.

Chalun-pi-úmuovým maradským a kazallským nástupcem se stal Sumu-ditána (do c. 1870), pak snad jistý Sumu-atar a po něm v letech Sumu-numchim, pak krátce Jamsi-El a Sumu-la-El. Zda byli maradští "králové" v nějakém příbuzenském vztahu, nevíme, viz dále rok 1864.   

V Sipparách vládl z amorejských dynastů starobabylónské éry Ilum-ma-Ila, který, ač lokální vládce, se tituloval "král/malik nemající konkurence, král/šarrum veškerenstva, služebník Dagánův/ma-lik lá š[a-na]-an, šarrum/lugal k[iš-ša-tim? warad] Da-gan". Následoval Ammi-sura/Chammi-sura z amoritských Amnánů, stavitel Adadova chrámu v Sipparách, Immerum/"Ovce n. Beran", který vybudoval Inannin chrám, obestavěl klášter kněžek nadítum a opatřil Šamašův chrám ziqqurratem. Buntachtun-Ila vládl asi z Jachrúra, Altinú a pak Lipit-Ištar, po němž se jeden rok jmenuje "kdy vyhnal Amurrum" (z města?), jehož jméno ja akkadské. Na seznamu nippurských dynastů je uveden též Ikún-pi-Ištar, nástupce Lipit-Ištarův v Sipparách. Následovali jako vládci Sippar Amorejci babylónští Sumu-abuem počínaje. 

V další vlně nomádských „Amorejů/Zápaďanů“ byli nejsilnější Benjamín/Bené Jamína, kteří se zdržovali a pásli hlavně kolem Charránu (srov. možnou lokalisaci hebr. Úr Kasdím, jinou než překlad v Septuagintě "Ur Chaldajský"). Kmen měl federativní uspořádání a některé části známe (klan Jarichu odkočoval z Mesopotamie do Kanaánu, odtud slovo Jeríchó, řec. Hieríchó); viz dále o Bené Jamíni roku 1179. Na jihu, v Sipparách a okolí, kočovali Amnánové a Jachrúrové, kteří dali Uruku dynastii svého šejka Sîn-kášida, srov. rok 2006 a rok 1813. Sutiové/Suti žili v syrské poušti již v době I. babylónské dynastie a útočili na Tadmor/Palmýru a celé Poeufrátí. Chanajové žili hlavně v údolí Chábúru. Byli polonomády a dávali se najímat mariskými dynasty jako žoldnéři. Chabirové/Chabirú žili v západní části horní Mesopotamie severně od Chanajů. Jejich souvislost s Chabiru, Chapiru n. Apiru/"lupiči", vystupujícími v egyptských a židovských dějinách, je pravděpodobná, srov. rok 1400. Všechny nomadické kmeny byly loupeživé a znamenaly stálou hrozbu pro usedlou zemědělskou populaci Meziříčí.

1894

V Kazallu až do roku 1894 (?) vládl král Sumu-ditána, popř. Jachzir-El, v té době také panovník nad Kišem. Po jeho smrti se v Kiši, ovládaném z Kazallu, osamostatnil Jawium, viz zde výše, a v Babylónu Sumu-abum, který v prvních dvou letech své vlády stavěl městské hradby. Devět let po Sumuditánově smrti, c. 1885, se v Kiši zmocnil vlády jistý Mananá. Jeho panství sahalo od města Akusum (asi severně od Kuty) po Ilip mezi Kutou a Sipparami. Vytlačil či poslal Sumu-aba do Déru, který držel, souvislost neznáme, a donutil babylónského dynastu k uznání své nadvlády (nebo to byl panovník ešnunnský?). Sumu-abum a jeho nástupce Sumula´él/Sumu-la-El byli Mananáovi zástupci, "starostové/rabiánum“. V dopisu odjinud neznámého Zazanátum/Sassanátum Sumu-abovi o něm odesílatel říká, že ho "Enlil jmenoval velitelem vojsk/En-lil a-na be-lí um-ma-na-ti-im iš-ta-kà-an-kà". Znamenalo by to, že začátek babylónské dynastie ležel rovněž v amorejském kondottiérství. 

Kišští Amorejci, "Mananáova dynastie", po Sumu-ditánovi: Chalijum (jeden jeho datační rok měl jméno "rok, kdy byl zabit Ur-Ninurta (Isinský)", tedy c. 1896), Abdi-erach (jiný byl králem v Tutubu a Ešnunně), Mananá, Náqimum, Achí-maras, Sumu-Jamútbál (jméno s označením amorejského kmene), Manium a Sumu-la-El (posloupnost a délky vlád nejsou známy, třebaže jsou doložena některá roční datovací jména). Viz vítězství babylónských Amoritů rok 1869.  

Oficiální tradice amorejské dynastie babylónské je postavena zcela jinak. Šejk východokanaanských beduinů/Amoritů Sumu-abum obsadil lokalitu Babilla (podle lidové etymologie Báb-ilí/"Brána boží") a vládne zde do roku 1881. Jím začíná I. dynastie babylónská, též zvaná dynastie z Amurru (trvala do 1594). Sumu-abum zavedl do celé oblasti kult boha Marduka. Dobyl stará města Kazallu, Kisurru, kde vládl Ibni-šadûm, a Dilbat a položil základ babylonské říši (srov. zde výše). Kolik mystiky a kolik historičnosti je v postavě Sumu-aba/"Otcův potomek", nelze určit; nejnověji se v jeho zakladatelskou dynastickou roli mnoho nevěří, viz však zde výše. Jedna z ročních datací časově nezařaditelná říká, že "zemřel Chanbatíja, syn Sumu-aba/šattu Cha-an-ba-ti-ia, már Su-mu-a-bi-im, i-mu-tu". Jaká byla pak souvislost mezi Sumu-abem a jeho nástupcem Sumu-la-Elem, možná vlastním zakladatelem dynastické moci, není známo.  

Prvních pět králů se zabývalo především náboženskými záležitostmi a stavební činností, tzn. že žili převážně v míru, praví tradice. První dva šejkové ještě nebyli suverénními vládci, viz níže, rovněž královský titul se stal dědičným až od třetího panovníka.

Babylónské panovnické dynastie/éry podle starých chronografů:

1. dynastie amorejská (též první babylónská) 1894 – 1594,

2. dynastie první přímořská 1720 – 1450,

3. dynastie kassitská,

4. dynastie isinská 1156 – 1068,

5. dynastie druhá přímořská 1024 – 1004,

6. dynastie z Basu 1004 – 984,

7. dynastie elamská 984 – 978,

8. dynastie (druhá) babylónská 978 – 733,

9. dynastie assyrská 733 – 627,

10. dynastie chaldajská 626 - 539

 

1894 V Sikyónu po Aigidrovi či Aigydrovi (od 1928) králem Thúrimachos (do 1849). Byl současníkem Ínacha Argívského.

 

************************************************************

1889. - 1880.

 

1881

V Babylónu zemřel šejk Sumu-abum (od 1894). Novým vládcem jeho amorejského klanu se stal Sumu-la-El/Sumu-la-ilu, Sumulá'el (do 1845). Chalun-pi-úmu, vládce Maradu, připravil babylónské Amorejce o Dilbat, ale Sumu-la-El se města brzy zmocnil zpět a ve válce s Maradem pravděpodobně jeho král přišel o život. Svého čtvrtého roku obnovil hradba Babylónu (1877). Viz dále rok 1869. 

1880

V Aššuru zemřel ensi Eríšum I. (od c. 1920). Nástupcem jeho syn Ikúnum (do c. 1850), který dokončoval stavební práce otcovy v chrámu Adadově. Postavil v Aššuru chrám Ereš-kigale, který obnovil Šamší-Adad I. 

 

z mýthických hebrejských pradějin 19. a 18. století:

podle vyšší chronologické tradice byl roku 1887 biblický Jóséf/Josef, řec. Iósépos, ve věku třiceti let králem egyptským jmenován wezírem (srov. dále rok 1878). Jeho nové jméno bylo Sofenat Paneach. Viz předtím rok 1942 a 2150. Josef, syn Jákobův s Rachel, zemřel podle této datace roku 1807, a vymřel později i jeho rod.

Roku 1857 se podle vysoké biblické chronologie šedesátiletému Ischáqovi/Isaákovi narodila dvojčata Ésau alias Edom, od něhož prý pocházeli Idúmajové, a Jákov/Iákób, později zvaný Israél, od něhož jsou Israélité, později nazývaní Jehúdové, řec. Iúdaiové (č. Židé). Viz výše roku 2150 a 1940.

Roku 1841 zemřel ve věku 175 let praotec beduínského monotheismu Avráhám/Abráhám, narozen roku 2016. Viz vyšší biblickou dataci roku 2150. 

Asi roku 1878 dorazili Židé pod šejkem Jákobem do Egypta, do kraje Gesen na východu Delty. Jeho syn Josef byl v Egyptě jako sedmnáctiletý už od roku 1900. Jákob žil ještě sedmnáct let (do 1861, nar. 2008).

c. 1870 zemřel Isaák, otec Ésaua a Jákoba (narozen 2050, viz k dataci rok 2150).

Podle nižší datace se roku 1772 Jákobovi narodil Ruben, roku 1771 Simeón, 1770 Lévi a roku 1769 Iúda, od něhož prý mají Židé jméno. Roku 1765 se měl v této chronologii narodit Jóséf/Josef (Jákobovi bylo 92 let). Roku 1749 byl Josef ve věku sedmnácti let prodán bratry do otroctví a o jeho karieře v Egyptě viz zde výše. Roku 1737 zemřel Isaák stár 180 let; jeho synovi Jákobovi bylo tehdy 120.

Roku 1727 Jákob se syny přišel z Mesopotamie do Egypta a roku 1710 Jákob zemřel ve věku 147 let. Podle výpočtů křesťanských kronikářů zemřel Josef ve věku 110 let roku 1657. Po jeho smrti prý Židé "sloužili" Egypťanům ještě 144 let (celkově tedy 215, v nízké dataci od roku 1727). 

 

************************************************************

1879. - 1870.

 

1878

V Egyptě zemřel král Sesóstris II. (od 1897, resp. 1895). Nástupcem se stal jeho syn Senwosret III., Hor Nečeri-cheperu, trůnním jménem Cha-kau-Re (do 1843 sám), nejsilnější panovník XII. dynastie; že by dobyl svět až po Thrákii, jak tradovali Helléni, viz rok 1998, doloženo odjinud ovšem není. Jeho pyramida s mastabami pro rodinu v Dahšúru o šedesáti metrech byla ze sušených cihel. Manželkou mu byla Itakajt (II.), Chenmetneferhedžet (II.), obě zřejmě jeho sestry, a Nofrethenut/Nefert-henut. Měl s nimi čtyři dcery a korunního prince Amenemheta III. Nejasné je postavení královny Meret-seger, o níž si řada badatelů myslí, že šlo o osobu z pozdější fikce. 

Sesóstris III. provedl správní reformu. Namísto „náčelníků“ nomů byl od nyní celý Egypt řízen centrálně z residenčního města Ičtaui/Ič-taui prostřednictvím tří úřadů, waretů: waret severu, jihu a „hlavy jihu“. Moc místních dynastů tak byla zlomena, ačkoli formálně setrvali ve svých úřadech.

Jeho wezíry byli Sobekemhet, Nebit, Chnumhotep (III.) a snad Ameni.

1872 jedno z pevných dat egyptských dějin: 16. dne 4. měsíce doby pučení/peret 7. roku krále Senwosreta III.

1871 byl u Asuánu opět vyhlouben kanál či průplavový systém opatřený ochrannou zdí ze sušených cihel dlouhou 7,5 kilometrů, původně zřízený v Šesté dynastii za krále Merenrea (viz rok 2283). Přes asuánské peřeje tak mohly proplouvat také válečné lodě. Král zakázal Núbijcům vstupovat s loďmi a stády přes opevněnou hranici do Egypta. Viz jeho obnovu Thutmosem I., rok 1526. 

Předpokládá se, že dal vyhloubit kanál spojující Nil z Delty s Rudým mořem (nebo tak učinil již král první toho jména?). Viz rok 280.

1870, 1869, 1863 a 1860 tažení do Núbie. V roce 1863 král Sésostris III. potlačil povstání pouštních kočovníků Juntiu/Juntiu-seti (řec. asi Tróglodytai) a roku 1860 se Egypťané dostali s loďmi až za druhý nilský katarakt. Obnovil zde hranici říše a opevnil ji novými pevnostmi (šest oslavných písní na působení v Horní zemi). Do Palaistíny/Rečenu vedla jen jedna výprava, a asi nevýznamná, proti Menču; Egypťané pod velitelem Chusobkem/Sobekchuem dospěli až k městu Sekmem (= kanaánský Sechem/Šechem?).

Zachována hraniční stéla poblíž Semny ze 16. roku královy vlády. Král tu vybudoval dvě tři pevnosti, jednu z nich se jménem Sechem-Chakaure-maa-cheru/"Spravedlivý Chakaure je mocný", která byla obývána ještě za nové říše. Na protilehlém, východným břehu Nilu stála pevnost Kumma, celá oblast je dnes pod hladinou Asuánské přehrady.   

Stavební činnost: chrám Monta z Hermónthidy (Sokolí bůh) v al-Madámúd u Karnaku; hliněná pyramida v Dahšúru.

Začíná nová infiltrace Asiatů, eg. Aamu (označení ze střední říše), ze Syrie a Palaistíny do Delty. Nomádi, převážně semitské etnické skupiny, byli později označováni za Hyksy (srov. rok 1902, viz dále rok 1780). Egypťané Asiaty opovrhovali, ale v zemi na Nilu jich žilo relativně hodně, a to nejen jako zajatci (první z králů proti nim stavěl opevnění Amenemhet I., viz rok 1998, první jaté Hyksy z Palestiny přivezl na Nil Amenemhet II.).

 

1875

V Isinu zemřel Búr-Sîn (vládl od 1896). Na trůnu jeho bratr Lipit-Enlil (do 1870). Zřejmě se mu podařilo vydobýt na Larse zpět Ur (Núr-Adad se přestal titulovat vládcem v Uru) a na čas zastavit růst larské moci. Po Lipit-Enlilově smrti vládl isinskou říší Erra-imittí, vnuk Ur-Ninurtův (do 1861). Podílel se na jednom z častých dobývání Kazallu, přišel však o kontrolu nad Nippurem, kterou získala Larsa. Zemřel „ve svém paláci při srkání horké obilné kaše/ina ekallíšu pappásu emmetu ina sarápíšu imtút“ v den, kdy byl na sto dnů zvolen "náhradní král/šar púchi" Enlil-báni, jinak zahradník, aby z krále sňal zlá znamení z věšteb hrozících vládci Isinu. Náhradník se funkce zbavit nechtěl (role náhradního krále obvykle znamenala smrt), na trůnu zůstal a kralování mu Isinští potvrdili/"ana šarrúti ittaškan". Po krátké vládě jistého Dadbany, viz rok 1861, usoudili pravděpodobně dvořané, že zahradník jim vyhovuje. Srov. mnohem pozdější příklad roku 671.

V Assyrii rokem asi 1876/1875 začíná seznam epónymních úředníků limmu/límu. Zachovaný soupis sahá do roku asi 1781, po přerušení pokračuje roku 910, viz v indexu s. v. limmu, kde též jmenný výčet. 

 

************************************************************

1869. - 1860.

 

1869 ve válce Sumu-la-Ela Babylónského s Kišem jeho král Jawium z dynastie Mananá, viz rok 1894, podlehl a Kiš připadl pod správu rozrůstající se říše babylónských Amorejců. O sedm let později dal Sumu-la-El hradby sumerského města zbořit. Důvody k válce, řevnivosti snad dvou amorejských klanů, neznáme. Nicméně, možná i natruc, v Kiši stavěl chrám válečnému bohu Zababovi E-me-te-ursag, který roku 1756 restauroval jeho vnuk Chammurapi.

Roku 1864 vypukla ve spojenectví s Erra-imittím Isinským válka s Jachzir-Elem, vládcem Maradu a Kazallu, Jachzit-El z Kazallu vyhnán a dva roky na to byly hradby dobytého Kazallu rozvaleny (není dodnes identifikováno). Jachzir-El byl definitivně poražen roku 1857. Roku 1860 stavěl Sumu-la-El v Kutě opevnění, tedy se jí asi zmocnil, stejně tak v Dimat-kalbim (?), následujícího roku přinesl obětní dar do Borsipp. Roku 1858 stavěl hradby Sippar čili v již na Babylónu závislém městě. Opevnění renovoval též v Dilbatu a v dalších městech starého Sumeru, z nichž řadu pak obnovoval Samsú-ilúna.  

1866

V Larse skončila slavná vláda Sumu´ela (od 1895), nástupcem nijak příbuzný Núr-Adad (do 1850), nastoupila nová dynastie. Podobně jako Entemenna, Urukagina, Gudea a Ur-Nammu o sobě šířil informaci, že vzešel z lidu, nikoli z vůle panovníkovy: "šà-ukù-šàr-ra-na ché-éb-ta-an-[d]ib/ze středu 3600 lidí byl vybrán." Na zachovaných textech se chlubil, že jeho vláda byla šťastná a ceny poživatin za něho byly nízké: za všechno vděčil Núr-Adad bohu Utu/Šamašovi (a hlavně silnému postavení na jihu Babylónie). Svým (případným) amorejstvím se na rozdíl od předchůdců nechlubil, u něho i nástupců zmizel odkaz na Amority a stejně jako on i členové jeho dynastie mají akkadská jména (nebo se akkadsky jen tvářili?). Núr-Adad měl blízko k Lagaši a na rozdíl od předchůdců se přestal titulovat králem Uru, ale vydával se za jeho podporovatele. Nicméně v Uru dál stavěl a pokud nakrátko o území ve prospěch Isinu přišel, rychle ho nabyl zpět.

Vrátil pod larskou kontrolu Maškan-šápir, dn. Tell Abú Duwari, známé Nergalovým chrámem Meslam a ztracené někdy po Zabájovi. Kromě tohoto roku, nevíme však, který to byl, pojmenoval pouze jeden ještě vojenskou událostí (stavbou opevnění Larsy), jinak všechna jména let jeho vlády se týkají kultovních záležitostí. 

Podle literárního dopisu Núr-Adadova syna a nástupce Sîn-iddinama určeného otcově soše byl stát na konci Sumu'elovy vlády v katastrofálním stavu: zavodňovací systém se zhroutil, nikde nic na polích nerostlo, sýpky vykradeny, pevnosti opušteny vojáky, desertéři hynuli ve stepi. V ulicích Larsy se bojovalo "dům proti domu, bratr likvidoval bratra". Dokud si nevymohl vstup do Larsy Núr-Adad a vše napravil. Druhý dopis Sîn-iddinama byl určen bohu Utuovi/Šamašovi prostřednictvím jeho manželky Šeridy a byl to paián na odesilatelova otce.   

1861

V Isinu po Erra-imittím (na trůnu od roku 1870) snad vládne šest měsíců jistý Dadbaná, jméno na Babylónii této doby ojedinělé. Jedno jméno isinského roku, nevíme kterého, ho označuje za krále/"Da-ad-ba-na-a lugal-e ba-til-a, král zemřel". Zda panoval v této době, potvrdit nelze. Po něm, nebo přímo po Erra-imittím, jak naznačuje příběh uvedený u roku 1875, přišel na isinský trůn roku 1860 svérázný usurpátor, zahradník Enlil-báni, předtím náhradní král vystrašeného Erra-imittího (panoval do 1838). Zbožný proletář, "oblíbenec Enlilův a Ninlilin", dopravil z Isinu do Nippuru po 117 letech dvě velké bronzové sochy bohyně Ninlil zasvěcené svým dávným předchůdcem Iddin-Dagánem, viz rok 1975. Umístil je tam na nádvoří Ga-giš-šu-a v chrámovém komplexu E-kur. Ze zahradníka se díky náboženskému rituálu stal schopným dynastou.  

 

c. 1860

V Elamu vládl Eparti/Ebarti III., zakladatel dynastie Epartiů, III. říše elamské (trvala do c. 1520). Králové si dávali sumero-akkadský titul sukkal-mach/šukkalmachchu, "wezír, hlavní ministr", Anšanu a Sús, vicekrálové byli sukkalové Elamu a Simaški, obvykle králův bratr a jeho nástupce na celoelamském trůnu. Králův syn byl sukkalem v Súsách. Titulatura upomíná dynasty staroassyrské, kteří králem/lugal, šarrum nazývali pouze boha Aššura, sebe jeho zástupcem, správcem/ensi, iššiakkum, iššakkum.  

Eparti III. ale neměl žádného bratra a sukkalem Sús byl jeho syn Šilchacha, který si za své vlády později vedle sukkalmacha říkal otec/adda a král/šarrum, lugal Anšanu a Sús. Epartiho kancléř se jmenoval Kuktanra. Epartiho dědictví bylo zjevně slabé, neboť mnohem později za zakladatele dynastie pokládali Elamitů Šilchachu a jeho sestru, která však asi nebyla jeho manželkou (jméno neznáme). 

Viz předtím rok 1910, kde poslední panovníci říše Simaški. Srov. o struktuře Elamu 2340, pak rok 2255 a 2223, dále viz rok 1830.

 

************************************************************

1859. - 1850.

 

1850:

V Larse skončila pravděpodobně abdikací vláda Núr-Adada (od 1866) a novým vládcem jeho syn Sîn-iddinam (do 1843). Na jednom z nápisů se Sîn-iddinam presentuje jako král Larsy, který obnovil v Uru sídlo kněžek entu Ga-nun-mach v kultovním komplexu boha Nannara E-kiš-nu-gal "pro spásu mého otce a sebe", čili Núr-Adad za kralování svého královského syna ještě žil. Núr-Adad přitom zanechal zprávu, že Ganunmach opravoval on, stejně tak jako oba o sobě zanechali na cihlách nápisy v Eridu, že ho obnovovali. Jiné dva texty z Lagaše dokladují spoluvládu otce a syna; jak dlouho trvala, nevíme. V této době to je jediný doklad o spoluvládě dynastů v Meziříčí, též pro pozdější časy úkaz vzácný.

Núr-Adad se pravděpodobně dočkal zbožnění, chrámu a svého kléru. Za Sîn-iddinama a ještě za Rím-Sîna, viz rok 1836sqq., úplného cizince v Larse, pečetili dokumenty s přívlastkem "(chrámový) služebník/ìr Nur-Adad". Stejné úcty byl u Rím-Sîna Sîn-iddinam, jemuž stavěl zlaté a stříbrné sochy (Larsa, Adab) a jeho chrámovému kultu věnoval živé obětiny.

Podle jedné moderní spekulace byl Núr-Adad otcem Sîn-iddinama, Sîn-eríbama (tedy dědem Sîn-iqíšama), Achu-tábuma a Sillí-Adada; přímého dokladu pro takovou rodinu není, srov. rok 1836.  

První tři roky obnovoval Sîn-iddinam základy chrámu E-babbar a řídil zavodňovací práce na Tigridu/sum. Idigna. Stejně jako jeho otec zvěčňoval chválu své šťastné vlády a velikost Šamašovu. Vedl roku 1846 válku s babylónskými Amorejci, které porazil, rok na to Malgium (a dobyl?), obsadil Ibrat a další města. Roku 1844 vyplenil území Ešnunny Ipiq-Adada II. a obnovil hradby Maškan-šápiru/Maš-gán-šabra, protiváhu nedaleké babylónské pevnosti Kár Šamaš, viz rok 1845. Kromě Larsy vládl nad Urem, Eridem a Lagašem, asi též Nippurem, přemohl Dér a jeho panovníka jménem Warassa zajal a odvedl do Larsy (v Déru této doby se pravděpodobně panovníci titulovali "warassa/ìr.sa, z warad-ša", popř. to bylo dynastické jméno). 

 

c. 1850:

V Aššuru skončila vláda panovníka Ikúna (od c. 1880). Ačkoli je nápisně na společné dedikaci doložen Ikúnův syn Aššur-imittí, na Aššurově trůnu následoval Šarru-kén I. (do c. 1840). Po něm vládl jeho syn Puzur-Aššur II. (do c. 1830) a bývá považován za posledního panovníka staroassyrské říše. Jeho konec přivodila porážka armádou ešnunnského vládce Narám-Sîna. Následovali Puzur-Aššurův syn Narám-Sîn (tvrdí to zachovaný nápis), odlišný tedy s velkou pravděpodobností od ešnunnského vítěze, a Eríšum II., syn asi Narám-Sîna Assyrského (viz rok 1830). Délky jejich vlád neznáme, Narám-Sînovo jméno a filiace doložena nápisně.

Z doby Šarru-kéna je zachován dedikační nápis jisté Chadíty/Chattíty, manželky Bélam-nadaa, která přinesla Ištaře Assyrské/ana Ištarim Aššurítim v oběť za životní zdar chotě a svých dětí obraz životní síly/pohlaví, báltu, báštu.  

 

c. 1850:

Na Kypru, jednomu ze zdrojů mědi pro celý východ, začala středněbronzová kyperská doba (Middle Cypriot period, MC: I. 1850 - 1800, II. 1800 - 1700 a III. c. 1700 - 1600 či 1500). Doba pozdně bronzová se na ostrově vymezuje roky 1600 a 1050. V semitských jazycích byl K. zván Alašija, popř. jedna část jeho, asi jeden z několika státních útvarů na ostrově.

Na Krétě před rokem 1850 začala středomínójská doba II. Trvala do c. 1700, kdy nastala jakási katastrofa (viz tam).

1855 v předhellénském Argu začátek královlády, druhé po Sikyónu. Prvním panovníkem v Argu byl Ínachos (do 1805) a jeho rod vládl zemi do roku 1473. Podle něho se země, pozdější Argolis, jmenovala Ínachia. Dodnes se po něm jmenuje říčka v Argolidě. Ínachova dcera Íó byla podle hellénských historiků uctívána v Egyptě pod jménem Ísis. Ió, kněžka Héry a na okamžik milenka Diova, byla jím proměněna v krávu, aby ji skryl před Hérou. To se nezdařilo, Ió štvána po světě (jmenuje se po ní "Kraví, volský brod/Bosporos"), až jí Hérá dovolila zůstat v Egyptě, kde na Faru porodila Epafa (není-li to osud Iúy II., viz dále). Podle jiné verse byl unesena foiníckými kupci a Argívští na oplátku unesli Európu. Podle lidštější verse pověsti ji znásilnil velitele foinícké lodi a sama utekla s námořníkem před otcovým hněvem. • Byla podle některých chronografů ještě jedna Ió a to byla ta, která dorazila do Egypta, na Faru uctívána jako Ísis Fariá. Provdala se za Egypťana Télegona a jejich synem byl Epafos, viz rok 1473. 

V téže době vládne v Sikyónu král Thúrimachos (viz 1894). O vztahu obou raných peloponnéských mocností nevíme nic, známe jen jména poskládaná starými chronografy.