1999-1900

1999. - 1990.

 

1998:

V Egyptě v Thébách zemřel Mentuhotpe III. (od 2010). Nástupcem se stal Mentuhotpe IV., s trůnním jménem Nebtauire/Neb-taui-Re, Hor Nebtaui (do 1991), možná pučista (?). Jeho matka Imi byla zřejmě z harému Mentuhotpeho a užívala titulu "králova matka" (nikoli králova manželka). Na výpravě svého vojevůdce Antefa dal na Rudém moři kopat prameny, vystavět nově přístav, asi Ajn as-suchna/"Vary", a čati Amenemhet druhého roku Mentuhotpeho vlády na výpravě podél Wádí Hammámatu za sarkofágem pro krále řídil na pobřeží kolonisaci.

Pokud král nezemřel roku 1991 bezdětný, je pravděpodobné, že Amenemhet Mentuhotpeho IV. svrhl z trůnu, ale nic bližšího ke spekulaci o wezírovi-pučistovi není známo ani o tom, že by šlo o jednu a tu samou osobu. Byl by to druhý takový případ v egyptských dějinách přechodu vladařské moci z rodiny prostým palácovým převratem (srov. zde výše a případ Tetiho III. roku 2333). Nebyl zahrnut do turínského panovnického seznamu stejně jako tři panovníci známí nápisně z Dolní Núbie. Buďto to byli Mentuhotpeovi lokální vzdorokrálové, nebo první kúšitští panovníci používající egyptské titulatury, viz o nich rok 2040. 

Mentuhotpem IV. skončila XI. dynastie (od 2133) a začala vláda slavné dynastie XII. (do 1786). Amenemhet I., Amen-em-het, řec. Ammenemés, trůnním jménem Sehotepibre I., Hor Wehem-mesut  (do 1962), nebyl z královské rodiny, srov. eventualitu zde výše. Byl synem Senwosreta/Senuserta, o němž není nic známo. Král otce zařadil do seznamu králů, kanónu, jako „Sesóstria, otce boha“. Králova matka pocházela z Elefantíny a jmenovala se Nofret/Nofert, manželka Nefertatenen byla asi rovněž z jihu; o matce se novodobě soudívá, že byla Núbijkou, tedy asi černoškou.

Jako Théban byl Amenemhet I. oddán bohu Amonovi (= „Ammón v čele“; trůnní jméno Sehotep-ib-Re znamená „Uspokojující srdce Reovo“). Hlavním kultem předchozí dynastie však byl thébský sokolí kult Mont, Mentu, Monču, viz jména panovníků Jedenácté dynastie. Přenesl královskou residenci z Théb do nově založeného vlastního sídelního města osmdesát mil jižně od Memfidy jménem Ičtaui, Ičitaui (Iči-taui, celým jménem Amen-em-het-iči-taui/„Am., dobyvatel obou zemí“), zřejmě u dn. al-Lišt jižně od Káhiry. Dal si zde se synem Senwosretem/Sesóstriem I. ve staroříšské tradici postavit pyramidy (a ukradl k tomu kvádry z Cheopsovy), datum založení města neznáme.

Ve spolupráci s velitelem flotily o dvaceti lodích Chnumhotpem (I.), takto nomarchem Antilopího nomu/Ma-hedž, pacifikoval Egypt po Elefantínu včetně Kúše: Chnumhotpe/Chnumhotep za to obdržel též "starostování" v Menat Chufu (nebylo dosud lokalisováno) a guvernérství ve Východní poušti. Úřady zůstaly v rodině: Chnumhotpeova dcera byla manželkou Neheriho a jejich synem byl Chnumhotpe (II.), jehož jedním ze synů byl opět Chnumhotpe (III.), wezír Sesóstria III., jak víme z jeho hrobky v Dahšúru a jeho předků v Baní Hasan poblíž lokality nazývané Hellény Artemidina jeskyně/Speos Artemidos; viz o rodině též roku 1929. 

Král vytvořil stálou armádu, aby nebyl závislý na odvodech nomarchů a umenšil tak jejich vliv na říšskou politiku, srov. rok 3236. Vojsku velel Nesumont. Král obnovoval nebo stavěl síť pevností a garnisonů/"panovníkových zdí" proti libyjským a asijským pouštním nájezdníkům. Jeho wezírem na začátku vlády byl Ipi, ke konci Antefiqer, který sloužil i Sesóstriovi. Ve funkci "strážce pečeti" stále ještě Meketre, po něm Rehuerdžersen.  

Za Amenemhetovy vlády se stavěly chrámy např. Hathoře v Dendeře, Mina v Koptu, Usirovi v Abýdu, Amon-Reovi v Karnaku ve východních Thébách, Amonově manželce Mut v Karnaku.

Od střední říše (12. dynastie) se pro chrámy změnila stavební technologie a cihlové stavby ustoupily pískovcovým kvádrům. Největším pískovcovým lomem až do římské éry v zemi zůstal Džabal as-silsila (arab. Řetězová hora, domácí název Chenu/Cheni) severně od Asuánu.

V éře Amenemhetově byl obnoven katastr, vznikl příběh probuzeného námořníka, tzv. kniha Kemit, instrukce, které králi dal písař Cheti/Achthoés ("naučení Amenemheta I. synovi Senwosretovi") připisované mudrci Chetimu. Chetiho jméno patří ještě pod chvalozpěv na Nil a "Dua-Chetiho rady" synovi Pepimu, tzv. Satiry na povolání, z rané 12. dynastie, zachováno v opisech z 18. – 26. dynastie: během cesty lodí z rodného Čelu na jih do písařského školy chválí písařství ("naučím tě milovat knihy více než matku") a vyzdvihuje nevýhody ostatních řemesel od holičů a zlatníků po posly, pradláky ("perou ženám i po menstruaci"), rybáře, kteří se všichni nadřou. K tomu otec budoucího "inkousta" připojil rady, jak se v úřadu řádně chovat.

Z dalších zachovaných literárních děl střední říše: rozprava člověka s velešpatnou náladou, vyčerpaného životem, s jeho duší/ba, až se tvorovi dostane ujištění, že ho ba úzkostí zbaví a že dosáhne klidu až bude jeho tělo pohřbeno do země • nářek nad zkázou země, nad poměry, kdy je vše vzhůru nohama, pro válku neplaceny daně, boháči žijí v chudobě, prodávají své děti (text pochází z 19. dynastie, ale obsahem ze střední říše, ne-li z prvního meziobdobí) • podobně nářek Chacheperreseneba z 18. dynastie, ale obsahově asi ze střední říše nebo z druhého meziobdobí • věštba Bastetina kněze Nefertiho odhalující králi Snofruovi ze Čtvrté dynastie, viz rok 2613, hrůzy po příchodu Asiatů do země, text je ze střední říše.      

 

Podle excerptorů Manethónových počítala Dvanáctá dynastie sedm králů vládnoucích z Diospole/Théb 160 let (jiný délku vlády dynastie sečetl na 245 roků): Sesonchosis/Sesonchóris, syn Ammanemův, vládl 46 let, jeho nástupce Ammanemés byl zavražděn vlastními eunúchy po 38leté vládě, Sesóstris panoval 48 roků, během nichž se po devítiletém tažení zmocnil celé Asie a Evropy po Thrákii, takto hezky to egyptský kněz Hellénům své doby vypodobnil. Po něm Lacharés vládl osm roků a jako hrobku si dal vystavět v Arsinojském nomu Labyrinthos. Amerés kraloval osm roků, stejně dlouho jeho nástupce Ammenemés a poslední v dynastii byla jeho sestra Skemiofris vládnoucí čtyři roky. Někteří Manethónovi excerptoři jméno budovatele Labyrinthu Lacharés (alias Amenemhet III.) zachytili jako Lamaris, resp. Lamparés. 

 

1993 plenil Išbi-Erra Isinský Elam, svého kdysi spojence, viz rok 2006, a téhož roku provdal svou dceru Líbúr-nírum za syna súského sukkala (šakanakkum) Chuban-šimtiho (Chaban-šimtiho), syna Chutran-Temtiho (alias Kindatta?). Před elamským tažením porazil druhého ze starých spojenců ve válce proti Ibbi-sînovi Urskému, vládce Subartu/Subiru jménem Zinnum, viz rok 2021. Poražený se stal štvancem, musel jíst z řek "rybu zubuttu" (co to bylo za hnus nebo co to znamenalo, nevíme) a zahynul prý žízní ve stepi usoužen démony.

22. roku své vlády (c. 1997) dal Išbi-Erra vybrat "pomocí věštebných znamení" svou dceru En-bara-zi za Anuovu kněžku igiṣítu/e-gi-zi-an-na (kultovní náplň nejasná).   

Někdy v této době v Podijálí kraloval v Nérebtum král Išmech-bala/Išme-bali, současník Ipiq-Adada I. Ešnunnského a panovníků Abdi-eracha/Abdi-aracha, Šiqlána a Mašpara, viz seznam ešnunnských dynastů u roku 2028. Po Išme-balim asi panoval v Nérebtum Ikún-pi-Sîn, který na dolní Dijále přemohl Diniktum; odtud je znám z jednoho pečetidla panovník Itúr-šarrum. Po pádu urské hegemonie vládl v Karcharu dynasta Zardamu, ale bližšího o jeho vztazích nevíme nic. 

  

************************************************************

1989. - 1980.

 

1985

V Isinu zemřel po dlouhé a silné vládě král Sumeru a Akkadu Išbi-Erra (jako samostatný panovník od 2017), zakladatel jihomesopotamského státu. Nástupcem se stal jeho syn Šú-ilíšu (do 1975); nic bližšího o něm není známo.

 

1980 V předhellénském Sikyónu vládl po Ápiovi (od 2005) král Thelchión (do 1928).

 

************************************************************

1979. - 1970.

 

1972:

V Egyptě zřejmě prohlásil král Amenemhet I. svého nejstaršího syna s královnou Neferitačenen (Nefrutotenen) Senwosreta či Senuserta I. pod trůnním jménem Cheperkare/Cheper-ka-Re a Horovým jménem Anchmesut/Anch-mesut, řec. Sesóstris, za spoluvládce (rok 20 Amenemheta = rok 1 Sesóstriův).

 

1977:

V Larse po Emisovi (od 2005) vládne Samium/Sámium (do 1942); také není blíže znám, stejně jako u jeho obou předchůdců neznáme afilaci a žádné z ročních jmen se dosud neobjevilo.

Současníci - mesopotamské dobové mocenské elity:

v Aššuru: po Akíovi (srov. 2000) vládl ensi/iššakkum Puzur-Aššur I. (c. 1970), zakladatel dynastie, která však v domácích assyrských tradicích byla zařazována jinak, viz rok 2000. Dal rozšířit městské hradby. Po něm vládl jeho syn Šalim-achum, též Šallim-achum n. Šallim-achché (do asi 1934). V Aššuru dal vystavět Aššurovi nejstarší jeho známý chrámový komlex se sklady, z jehož základů pochází dynastův dedikační nápis.

v Isinu Šú-ilíšu, Iddin-Dagán a Išme-Dagán 

v Malgiu Šú-Kakka; viz dále o Malgiu rok 1784

v Déru: Nidnúša, první nezávislý dynasta ve městě ke konci éry Ur III. Nástupce Ilum-mutabbil, současník Bilalamy Ešnunnského, porazil v poli Elamity z Elamu, Anšanu i Simaški. Současníkem Sabia Babylónského, viz rok 1845, byl Abba. Někdy po něm vládl jistý Iram-x.x a pak Iddinúnim. Dérští dynastové se obvykle titulovali šakkanakkum/gìr.nitá bàd.an.ki, tedy guvernéři, neboť za skutečného krále městského státu pokládali jeho ochranného boha Ištarána (srov. stejný religiosní vztah v Aššuru aj.). Jistý Iddinúnim byl otcem Nindúši a Šamaš-apiliho, kteří vedli v Sipparách hojně v novověku citovaný dědický spor. 

v Ešnunně: Bilalama, syn Kirikiriho, viz rok 2006. Otec ho oženil s dcerou amorejského pohlavára Abda-Ela, který svým ešnunnským spojencům za do manželství již druhou ze svých dcer (Abda-Elova manželka se jmenovala Battum). Z částí amorejských šejků měl Bilalama styky přátelské, vedle Abda-Ela a jeho synů Ušašum a Awílánum s náčelníkem jménem Usûm/Usû a jeho synem Ilum-lú-watarem; s jinými válčil. Po Bilalamaovi, jemuž snad přináleží přemožení Tutubu, vládl Išar-rámášu, o jehož vztahu k předchůdci nevíme nic (dále vide 1940). Zato známe jméno Bilalamaova syna Šalila-milkum, nikoli však jeho osud. 

• v Simurru Anzabazuna, syn Iddin-Sînův, cf. rok 2039 

v Elamu: jako králové panovali v Simaški po Chutran-Temtim alias Kindattuovi (od c. 2010?, srov. rok 2035) Idattu I. alias Indattu-Inšušinak I. (do c. 1945), syn Pepiho. Patřil do rodiny Chutran-Temtiho a předtím byl vicekrálem v Súsách. Místokrálem Sús jmenoval svého syna Tan-Ruchuratira I. a oženil ho s Me-Kubiou/Šimat-Kubi, dcerou Bilalamy, ensiho Ešnunny. Za jeho vlády stavební činnost v Súsách, Me-kubi dala vystavět také chrám Inanně. O Elamu srov. předtím 2034, 2021 a 2006).

 

1975:

V Isinu po Šú-ilíšuovi (králem od 1985) vládne jeho syn (?) Iddin-Dagán (do 1954); nic bližšího ani o něm není známo až na to, že sice bohyni Ninlile zasvětil dvě velké bronzové sochy, ale nedopravil je do pansumerského Nippuru, kam měly přijít, viz o záležitosti rok 1861.

 

V Palaistíně c. 1975 zemřel ve věku 175 let Abráhám/Abraham, vyšší datace. Narozen buď 2150 (2166) nebo 2016 (první rok křesťany spočítané Abráhámovy éry; podle tohoto data by zemřel roku 1841). Pochován je podle pověsti v Hebronu (arab. al-Chalíl) v jeskynním hrobu (Jeskyně patriarchů, n. Dvojího hrobu, me'arat hamachpela), nad nímž dal Héródés Veliký postavit chrám. Vedle něj leží pochována Abrahamova manželka Sara (též Šáráh; původně Sarai), syn Isaak s Rebekou a Abrahamův vnuk Jákob s manželkou Leou. Že by hrob byl autentický, není dokladu, ale je stejně uctívaným místem pro Araby (al-haram al-ibráhímí). Pozemek prý koupil Abraham od jistého Efrona Chetského (kanaánští Hetové, "synové Chet/bní-Chet, řec. hyioi Chet", nemají s velmi velkou pravděpodobností nic společného s anatolskými veleznámými Chetity/Chattu).

1972 zemřel podle nízké datace Šelach/Sále, otec Éberův/Heber, syn Arpachšadův/Arfachadův (nar. 2405). Od Ébera/Ábira, "Toho zpoza řeky", předka Abrahámova, odvozují Židé své nejstarší jméno: Hebrejové.  

 

************************************************************

1969. - 1960.

 

1963:

Egypťané obsadili Dolní Núbii (Wawat) a Amenemhet I. dal u Semny na druhém nilském kataraktu zřídit hraniční pevnost. K dobytí země došlo až po déle trvajících bojích (od c. 1969), které byly zastaveny až roku 1945 (viz tam). Pod velením Nesumonta válčili proti Asiatům, nevíme však, kde. 

15. února 1962 = 7. den 3. měsíce Achetu 30. roku krále (= desátý rok Senwosretův) byl Amenemhet I. v palácovém spiknutí zavražděn; srov. v manethónovském podání atentát palácových eunúchů. Jeho syn (a asi též hlavní spiklenec??) Sesóstris I. byl právě na tažení v Libyi proti národům Čehenu a Čemehu a vracel se s velkou kořistí. Vlády se ujal pravděpodobně po nepokojích v sídelním městě. 

Srov. k puči příběh Sinuhetův a Ponaučení Amenemhetova synovi Senwosretovi od písaře jménem Achthoés n. Cheti. Instrukce spočívá v jediné radě: nespoléhat na nikoho. Zachovaná část textu líčí noční revoluci palácové gardy a smrt krále ve tmě. Kdo za pučem stál, králův duch neříká: byly to ženy? O ponaučeních viz roky 2686, 2589, 2414 a 2160.

Sinuhe/Sa-Nehet, „Syn bohyně Sykomory“, byl vyšší úředník/"služebník královského harému/per-chenret" a královny Nefery, který z hrůzy, že se dozvěděl během libyjské výpravy o palácovém spiknutí, aniž by se s někým rozloučil, uprchl do Syrie (knížectví Qedem v okolí Damašku) a Palestíny/Rečenu (později eg. název pro celou Syrii), kde žil rok a půl. Na cestě ho kdesi ve východní Deltě zachránil od žízně šejk kočovného kmene, který ho znal z Egypta. Dynastovi Ammi-Enšimu/Amusinenši převyprávěl svůj příběh, dostal od knížete jeho nejstarší dceru do manželství a pozemek k tomu při hranicích státu v kraji Jaa. Sinuhetovy děti vyrostly, samy se staly hlavami kočovných klanů, egyptští královští poslové se při cestě na sever u něho stavovali, osobně v čele svého kmene v poli porazil a zabil šejka jakýchsi jiných nomádů. Když dostal z Egypta ode dvora svolení k návratu, svěřil svou doménu a veškerý majetek nejstaršímu ze synů a vrátil se po "Horově cestě/wat Hor". Byl přijat králem Cheperkarem, amnéstován, vráceno mu bylo postavení dvořanovo a k tomu pro Egypťana to nejcennější: hrob v kamenné hrobce s vlastními funerálními kněžími. O Sinuhetově rodině v Palestíně příběh mlčí.

Zřejmě o málo starší je povídka o ztroskotavším plavci do Púntu. Jeho loď o délce 120 loktů, tedy c. šedesáti metrů, zavalila čtyřmetrová vlna a z posádky 120 námořníků, "jejichž srdce byla udatnější než lví", přežil jediný. Na jakémsi ostrově ho zachránil patnáctimetrový had, který mu vyprávěl, že i on je jediný z rodiny, neboť po pádu hvězdy shořela v požáru jeho 75členná plazí rodina.     

Senwosret či Senusert I. s trůnním jménem Cheperkare/Cheper-ka-Re, Hor Anch-mesut, zůstal jediným vládcem Obou zemí (králem od 1972, samovláda do 1929, zemřel se spoluvládcem o rok později). Jeho hlavní královnou byla sestra Neferu/Nofru a jejich synem byl korunní princ Amenemhet (II.) a dcerou Itakajt. Nový král nejprve úspěšně dokončil tažení proti Libyjům z kmenů Čemehu a Čehenu. Po celou jeho dlouhou vládu pak byl v Asii a Libyi klid. Zintensivněly obchodní vztahy se Syrií a Palaistínou, egyptští obchodníci se usazovali ve Foiníkii (srov. předtím o Foiníčanech roku 2703 a 3200).

Stavební činnost v Héliopoli, Fajjúmu, Karnaku (vstupní brány-pylony a obelisky), vlastní pyramida u Ičtaui. Měl dva wezíry současně, Antefiqera/Antef-iqer (Injotef-iker) a Mentuhotpe, tento jinak strážce pečeti/říšský kancléř, každého s vlastním úřednickým aparátem. Králi jako čati sloužil též Senwosret-anch, který byl v úřadu už za králova otce a též za syna Amenemheta II., viz níže. 

Od časů Senwosreta III. se královské instituce rozrostly o tři „waret", územní zemské úřady, zřízeny byly "úřady pro dary věřících“, a úřad „organisace práce“. Fiskální systém střední říše „posilnila“ robota, viz v indexu pod daně. Za 11. dynastie dohlíželi na nomarchy královi úředníci a role lokálních velmožů upadala, poněvadž sídlem administrativy se stávala města. Nomarchové se ve střední říši titulovali jako „nejvyšší vládce, starosta a představený kněží“. Přechodně na začátku 12. dynastie byli jmenováni, pak se zase úřady staly dědičnými. Měli své finanční správce/pokladníky, kancléře a velitele vojska, ale vůči králi měli poddanskou, „feudální“ povinnost chránit hranice a účastnit se se svými lidmi vojenských tažení.

Ze začátku Senwosretovy vlády pocházejí zřejmě dopisy Heqanachta synům o chodu hospodářství a také dopis jisté ženy své matce: snad důkaz toho, že ženy v této době uměly psát, respektive měly přístup k písařským službám.

 

1963 na Krétě prý začala vláda jistého Kréta (nom.: Krés), který měl patřit mezi Kúréty. Podle jiných dávných kronikářských údajů se tak stalo až 1886, resp. v době argívského krále Ínacha, srov. rok 1855.

 

************************************************************

1959. - 1950.

 

1954:

V Isinu zemřel král Iddin-Dagán (od 1975). Nástupcem (jeho syn?) Išme-Dagán (do 1935). Z nápisu na hliněném kuželu z Isinu víme, že rozšířil hradby města. O jeho dceři Enannatummě viz rok 1933. 

 

************************************************************

1949. - 1940.

 

1945

V Egyptě král Sesóstris I. v osmnáctém roce své vlády dokončil vojenské obsazení země Wawat a opatřena posádkami (viz 1963). Egypt od teď poprvé kontroloval zemi mezi druhým a třetím nilským kataraktem a poprvé padla zmínka o zemi Kúš, ležící ještě jižněji. V 38. roce výprava sedmnácti tisíc mužů dopravila z lomů při Wádí Hammámat k Nilu materiál pro šedesát sfing a 150 soch. 

 

1942

V Larse skončila vláda amorejského dynasty jménem Samium (od 1977). Novým králem jeho syn Zabája (do 1933). Ani o něm nevíme nic bližšího, ale byl první z rodu, který zanechal nápisy, mimo jiné s informací, že postavil v Larse Šamašovi chrám E-babbar. Jako král se netituloval, ale jako "náčelník Amorejců", viz rok 2025. 

 

Současníky Zabáje z Larsy a Išme-Dagána z Isinu byli:

v Ešnunně: Usur-awássu, nástupce Išar-rámášua. Pak vládl Azuzum, Ur-Ninmarki, Ur-Ningišzida, o nichž kromě jistých stavebně-religiosních činnostech nevíme nic.

• v Simaški zemřel král Indattu-Inšušinak/Idattu I. (od c. 1970). Nástupcem jeho syn Tan-Ruchuratir I. (do 1935?).

 

z hebrejských pradějin:

1942 údajně první rok, kdy se Abráhám zaslíbil bohu (ve stáří 75 let, počítáno podle Abrahamovy éry začínající rokem 2016). Své původní jméno Abrám změnil na Abráhám/č. Abrahám.

1940 Abráhámovi se ze služky Agar či Hagar narodil Isma(h)él, Ismail, Išmaél, od něhož Ismaelité, jimž se později říkalo Agarové, Hagarové a nakonec Saracéni! (jméno nespecifikovatelně západosemitské doloženo v Eble v letech 2400-1600)

Abráhámova manželka Sara (též Šáráh, původně se jmenovala Sarai) byla neplodná, proto dala svolení k početí potomka Abrahamova se služkou. Když o čtrnáct let později Sara otěhotněla, porodila legitimního potomka Abráhámova Ischaka/Isaaka (srov. rok 2064).

Sara, která se dožila 127 let, Išmaéla s Agar vyhnala do pouště. Išmaél měl dvanáct dětí, které založily prý dvanáct kmenů, prapředky dnešních Arabů.

Isaákovými syny byla dvojčata Ésau a Jákób. Jákob měl třináct dětí, z nichž deset údajně založilo israélské kmeny, prapředky Israélitů, Židů. Abráhám tak je podle židovské dějepravy bájným praotcem Semitů. Jákob měl prý sen, v němž viděl žebřík vedoucí do nebe s anděli lezoucími sem a tam a nahoře s "pánem" (kyrios v Septuagintě) tvrdící, že "je bohem Abraamovým a tvého otce Isaaka". Tato bytost Jákóba ujistila, že ho neopustí: "Dám ti zemi, na níž spíš, a tvému semeni," slíbila, že ho sem přivede zpět, ať je kdekoli (Genesis, 28). Stalo se tak v lokalitě Bejtel/Betel, řec. Baithél severně od pozdějšího Jerúsaléma, a je to zjevně první biblické vyjádření nároku židovských kmenů na zemi zvanou Hellény Palaistíné/lat. Palaestina, č. Palestina ("Jakubův žebřík" zjevený ve snu tyčící se od země do nebes, s anděli a bohem etc.).  

Srov. rok 1859 a vyšší dataci od roku 2150 dolů.

1940 podle jiné chronologie zemřel Šém, syn Nóéův, otec Arfachadův (nar. 2540).

 

************************************************************

1939. - 1930.

 

1935

V Isinu zemřel Išme-Dagán (od 1954), králem (jeho syn?) Lipit-Ištar (do 1924). Pod jeho jménem se dochoval ve zlomcích další sumerský "zákoník". Hospodářskou kriminalitu vyměřoval "finančními" tresty (krádež v sadu deseti šeqely stříbra, pokácení stromu polovinou miny, za přivlastnění si otroka patnácti šeqely). Na zachovaném nápisu se chlubil, že po "ustavení spravedlnosti v Sumeru a Akkadu" si postavil v Isinu velký palác E-me-te-nam-lugal-[la]/Emetenamlugalla, "Dům vhodný ke kralování" (srov. Neronovu představu o Zlatém domě/domus aurea, rok 64+). O dalších trestních zákonících viz rok 2116 (Ur), 1830 (Ešnunna) a 1761 (Babylón).

Ve svém prvním vládním roce vypudil Amority, pravděpodobně jakési nomádské nájezdníky, nikoli někoho z Larsy, viz zde níže (v úvahu mohou připadat amorejští vládcové v Kisuře Alilachadum n. Sumukanasa?). Ze dvou literárních dopisů se lze domnívat, že za Lipit-Ištarovy vlády se na isinské území dostaly larské oddíly pod velením Atta-mannua. Isinský vojevůdce Nanna-kiag tomu nedokázal zabránit a žádal po Lipit-Ištarovi posily: dostal šest tisíc mužů.

 

1935

 

V Simaški po Tan-Ruchuratirovi (od 1945) vládne králův syn s Me-kubi jménem Indattu-Inšušinak II./Idattu. Za jeho vlády pokračovala stavební činnost v Súsách, nájezdům z Mesopotamie zabránit zjevně nedokázal, viz zde výše.

 

1933

V Larse skončila vláda Zabáji (od 1942), nástupcem jeho bratr Gungunum (do 1906). Jako první z Naplánova rodu se tituloval "král Larsy, Sumeru a Akkadu" a zachována zůstala jména jeho roků. Během jediného z nich prý opatřil Larsu novými hradbami. Jeho vojenské výpravy proti Elamu v letech 1931 a 1929 ukončili éru panovníků ze Simaški. Gungunum plenil v letech 1930-1928 po tři sezony Elam a Anšan (roky 3 až 5 své vlády), v této době isinského spojence. Před ním místodržitel v Déru Anum-muttabbil, současník Bilalamy Ešnunnského, porazil na hlavu armády Anšanu, Elamu a Simaški a vyplenil Warachše, jak o sobě uvedl; souvislosti neznáme.

Zachovaný votivní nápis na keramickém kuželu z Uru sděluje, že kněžka entum Nanny v Uru Enannatumma, dcera "božského" Išme-Dagána, krále Sumeru a Akkadu, viz rok 1954 a zde níže, zasvětila Dagánův chrám Eš-me-dagal-la v Uru za zdar Gunguna Larského. Znamenalo to, že isinský panovník přišel o Ur, což asi byla ztráta citelná a především prestižní. Amorejský Larsan však respektoval Lipit-Ištarovo rozhodnutí vybrat podle věšteb za entu urského chrámu boha Nin-gubalaga, nejstaršího syna Nanny/Nannara, svou dceru En-nin-sun-zi (1920, třináctý rok Gungunovy vlády). 

 

Současníci:

V Ešnunně jako současník Gungunua z Larsy král Ur-Ninmarki/Ur-Nin-marki. Jeho nástupcem byl Ur-Ningišzida a po něm Ipiq-Adad I./Ippiq-Adad, syn Ur-Ninmarův.

V Uru "vládla" Enannatum, kněžka Měsíce. Byla dcerou Išme-Dagána Isinského, a instalována do města byla otcem, viz rok 1954. Ur však nyní zjevně patřil do domény Gunguna Larského (předtím do domény Isinu), viz rok 1933 zde výše.

V Aššuru byl současníkem Lipit-Ištara Isinského ensi/iššakkum Ilúšuma či Ilúšumma, syn Šalim-achua (od c. 1934 do 1920; jinde kalkulováno již 1962 - 1942). Byl poslední v tzv. staré dynastii, která začala knížetem Sulílím (c. 2000). Postavil "ana balátíšu bítam ípuš/pro spásu svého života chrám" v Aššuru Ištaře, do města svedl dva prameny z okolí. Lidem Akkadu poskytl daňové úlevy pro obchodování s celou Mesopotamií: "Adurár Akkadí u maréšunu aškun. Erušunu amsi. Ištu páne midrim u Urima u Nippur, Awal u Kismar, Dér ša Ištarán adi Álim aduráršunu aškun," jak o sobě napsal na zachovaných cihlách Ištařina chrámu, "Úlevy jsem poskytl Akkaďanům a jejich potomkům. Jejich rudu jsem zbavil nečistot. Od začátku močálů (?) a Uru, Awalu a Kismaru, Déru Ištaránova až po Město (= Aššur) jsem je osvobodil od poplatků."

Anduráru/adduráru znamenalo zjevně úlevu pro obchodníky assyrské (= akkadské) od poplatků knížecí/královské pokladně včetně daně při zpracování mědi, panovníkova monopolu. Jak dlouho opatření vydrželo, nevíme, ale zjevně to byl náznak první bezcelní obchodní zóny v historii. Královým synem a nástupcem Eríšem I. začíná roku 1920 období staré assyrské říše (do 1830). 

 

************************************************************

1929. - 1920.

 

1929

V Egyptě zřejmě učinil král Sesóstris I. svého syna Amenemheta II. (alias Ameni/Imeni) spoluvládcem pod trůnním jménem Nebukaure/Nebu-kau-Re, Hor Hekenemmaat/Heken-em-maat, řec. Ammenemés (vládl do 1895, v letech 1929 - 1928 a 1897 - 1895 se spoluvládcem). Jeho manželkou snad byla Senet, možná matka Senwosreta II. a možná i dcer jmény Chnumet/Chnumt a Ita (pokud to nebyly dcery až Amenemheta III.; pohřební výbava Chnumety v Dahšúru unikla dávným lupičům a zůstala zachována, u šperků se předpokládá egejský původ).  

1928 zemřel ve svém 45. roce vlády král Senwosret/Sesóstris I. (od 1972, resp. 1962). Amenemhet II. se stal ve svém druhém vládním roce samovládcem (do 1897, resp. 1895). Mírové výpravy do Wawat (Dolní Núbie). Dary poslali místní syrští dynastové, intensivní kontakty s Mesopotamií. Amenemhetova vláda byla klidná. Velkou moc za něho získali nomarchové Zaječího/Wenet, ptolem. Hermopolítés, a Antilopího nomu/župy (patnáctý a šestnáctý hornoegyptský).

Amenemhet, dědičný nomarcha Antilopí župy a soudce v Nechenu (žádná přízeň s králem), zanechal ve své hrobce v nekropoli v Baní Hasan na pravém břehu Nilu jižně od al-Minjá autobiografický nápis z konce vlády Senwosreta I. S králem i jeho synem, korunním princem Amenemhetem, se plavil po Nilu na jih proti Kúši, velel elitní jednotce výpravy o čtyřech stech mužích (a všichni se vrátili domů zdrávi). Vyzdvihl, jak moc ho v jeho nomu měli rádi, že nikomu neublížil, nikdo že za jeho života neměl hlad, a u dvora byli rovněž s ním spokojeni; ideální byrokrat. 

V témže nomu ve správcování Amenemheta předcházeli za krále Amenemheta I. Chnumhotep/Chnumhotpe (I.) a Cheti za Senwosreta I. Mezi nomarchy po Anemenhetovi fungovali Chnumhotep (II.), syn Neheriho s dcerou místního velmože a předchůdce v úřadu Baketa z éry dynastie Jedenácté, viz rok 1998. Jeho synem byl Chnumhotep (III.), wezír Senwosreta III. a jeho stejnojmenný bratr Chnumhotep (IV.) úřadoval jako nomarch v rodném nomu. Všichni byli pochováni v Baní Hasanu, rodinou ságu a svou karieru vylíčil na stěnách svého hrobky Chnumhotep (II.). 

V Zaječím, 15. hornoegyptském, až do panování Senusreta III. vládl dědičný nomarcha Džehutihotpe s manželkou Hathorhotep. V jeho hrobce objevena freska znázorňující přepravu obří, asi sedmimetrové kamenné sochy sedícího vašnosty (asi jeho samotného) na dřevěných saních, do nichž bylo zapřaženo 172 dělníků. Sochu sice v novověku nikdo neviděl, ale obraz znázorňuje egyptský stavební a přepravní zázrak v dopravě obřích kamenných objektů: v čele saní stojí dělník se džbánem lijící do dráhy saní vodu, aby se snížil odpor suchého písku.  

Amenemhetovým wezírem/čati byl Senwosretanch, který sloužil už královo otci, a Ameni. Strážcem pečeti i wezírem byl Saaset/Siese ("Ísidin syn"), jedním z nejmocnějších v zemi Tuthotpe, nomarcha Hermopole.

 

V (před)foiníckém Byblu vládne sice domácí, kanaánská, ale silně egyptisovaná dynastie. Stát udržuje obchodní kontakty s Anatolií a Krétou. Ba'alat Gebal, Paní Byblu, byla lokální formou Aštarty či Hathory.

 

1920

V Aššuru po Ilúšummovi (na trůnu od c. 1934) vládne jeho syn Eríšum/Iríšum I., vlastní zakladatel staroassyrské říše (trvala do vlády Puzur-Aššura II., c. 1830, srov. rok 2000). Ensi/iššakkum, kníže Eríšum, který se tituloval jako předkové "Aššurovým pověřencem/wakil Aššur", vládl čtyřicet roků, do c. 1880. Ve staroassyrské éře, stejně jako předtím, náležel královský titul/sum. lugal, akk. šarrum bohu Aššurovi, nikoli ještě lidem. Jiné moderní propočty ústí v roky 1942 - 1902, resp. 1902 - 1867, vyšší 1972 - 1933 (podle tohoto systému následovali dynastové Ikúnum do 1918, Šarru-kén I. do 1878, Puzur-Aššur II. do roku 1870, Narám-Sîn do c. 1836, Narám-Sîn a Eríšum II. do 1816, Eríšum II. do 1809 a Šamší-Adad I. do 1776).  

V Aššuru navýšil Eríšum hradby vztyčené jeho otcem a postavil Aššurovi chrám Bítum rímum/"Dům divokého býka" s rituální vstupní branou/mušlálum, jejíž části dostaly svá jména: pro zámek "Budiž silný" a pro práh "Budiž bdělý"/šigurum lu dannat šumšu, aksuppum lu érat šumšu. Před zahájením stavby vyhlásil zástupce Aššurův na zemi ve městě "osvobození od daní/anduráru placených stříbrem, zlatem, mědí, cínem, obilím a vlnou" a do malty dával Eríšum přidávat přepuštěné máslo s medem/chimétu u dišpu. Anduráru/aduráru vyhlásil též jeho otec, viz rok c. 1934. 

Za Ilúšumy a hlavně za Eríši I. zakládali Assyřané v Anatolii v pozdější Kappadokii obchodní kolonie (kárum) Kaneš/Kaniš (dn. Kültepe u Kayseri, srov. 1900, jiné jméno je Néša, hell. Anisa), Ankuwa (dn. Alişar) a Chattum (pozd. Chattuša, residence chetitských panovníků, dn. Boğazkale/dříve Boğazköy v tureckém kraji Çorum viz dále rok c. 1800 a 1780), Ninašša (Nanassos, dn. Nenizi asi 40 kilometrů východně od Aksaray?), Sisium/Sisum, Sís (dn. Kozan asi 60 kilometrů severovýchodně od Adany), Wašchania (knížectví s kárum, u dn. Nevşehir asi sedmdesát kilometrů západně od Kayseri), Purušchattum, Durchumid, Wachšušana, Zalpa. Chetitská metropole Chattuša měla před zničením "mořskými národy" c. 1200 odhadem padesát tisíc obyvatel.

Místa měla mnohem starší osídlení, ale nyní byla oživena. Začátek (druhého, srov. rok 2100) kára Kaneše ležel kolem roku 1910 a nejdůležitějšími obchodními domy byly rodiny Púšu-kén, Imdí-ilum, Innája, Kulija, Aššur-nádá a Šalim-Aššur. Kanešské kárum existovalo do 1840 (viz tam), až do vlády Šarru-kéna I. O rab kári(m) viz Index pod „půda“. Kárum bylo střediskem multikulturálním se jmény chetitskými, chattskými, luwijskými, churritskými a amorejskými, nicméně s přísným kodikem podnikatelského chování. Assyrští obchodníci mohli obchodovat zlatem mezi sebou, nikoli však pod trestem ztráty hrdla s Akkaďany (tj. amorejskými Babylónci), Amorejci (ostatními) a se Subarejci. Amorejci přitom udržovali v Anatolii svou síť obchodních osad či souručenstev. Na businessu se podílely rovnocenně dcery a manželky podnikatelů, byly provdávány za domorodce (srov. dceru Šalim-Aššurovu Šát-Annu, manželku Šuppi-numana, syna Peruwy, o kterém cf. rok 1800?). Podobně se Assyřané ženili s domorodkyněmi, srov. Aššur-nádu, ženatého s jistou Šišachšušarou, ženou obchodně čilou). 

Nejnovější datovací pokus vymezuje první kanešské kárum lety 1974-1836 (střed. mesopotamská chronologie), druhé 1798-1740.

 

Původními obyvateli vnitřní Anatolie byli Chattové/Protochetité, jejichž řeč, podobně jako Churritů, nebyla indogermánská. Podle jedné z theorií byla příbuzna s jazyky kavkazskými, například s mluvou Adygejů-Čerkesů, kteří se domnívají, že jsou potomky Chattů migrujících na sever od Kavkazu až po Kubáň; archeologické důkazy migrace chybějí (srov. v indexu pod Maiótové). Chattové s Chetity žili vedle sebe a nově příchozí od starousedlíků mnoho čerpali, moc však drželi chetitští velmoži. Chetité patřili k praindogermánské/indoevropské migraci, viz rok c. 4000, jejíž lid se z ukrajinských a jihoruských stepí obrátil ke Kavkazu a v době c. 2000 ho překročil do Anatolie. Chetité žili v centrální oblasti a začátky jejich územního státu se v dějinách objevily v polovině 19. století. Viz dále rok 1840. 

 

1924

V Isinu byl palácovým pučem vyhnán z trůnu Lipit-Ištar (od 1935). Králem se stal amorejský (?) usurpátor Ur-Ninurta (do 1896). Jeho jméno je sumerské a vydával se za syna Iškurova/Adadova, boha bouří oblíbeného mezi západními nomády. Přes takovou afilaci za jeho vlády ztratil Isin ve prospěch Larsy kontrolu nad Lagaší a Urukem a Ur-Ninurta nakonec i život.

 

1929

V Elamu učinil konec vládě Indattu-Inšušinaka II. (alias Indattu; od 1935) vpád armády larského vládce Gunguna. Skončila tak, nebo až 1910, elamská I. dynastie ze Simaški (od 2034). Jako zakladatel II. simaškiské dynastie začal vládnout pod larským protektorátem (do 1860) jistý Eparti II. (do 1910?).

 

Z biblických starožitností: c. 1927 zemřel Ismail, Išmail, Išmaél (nar. 2064). Roku 1917 narozen v Charránu (?) Jóséf, č. Josef (řec. Iósépos), syn Jákobův (zemřel 1807). Srov. rok 2008. Jeho matkou byla Aramajka Ráchel. Kolem roku 1900 byl Josef podle biblické tradice prodán svými příbuznými, bratry z Kanaánu, do otroctví. Skončil v Egyptě u hodnostáře Potifara/Putifar, lat. Putiphar, řec. Petefrés (srov. rok 1878). Podle Egypťanova jména, rekonstruováno jako snad Pa-di-pa-Ra/"Daný Reem", které je až z pozdní doby, není příběh historického základu. Část moderních historiků předpokládá, že se Židé objevili v Egyptě až za Ramesse III., exodus se udál až 1230; viz 1448.

Mezi kočujícími hebrejskými kmeny kolem roku 1911 zemřel Heber, otec Pelegův, syn Sálé (nar. 2375).

 

1928 V předhellénské Helladě v Sikyónu po Thelchiónovi (od 1980) vládne Aigydros či Aigidros (do 1894).

 

************************************************************

1919. - 1910.

 

1915

Elamité povstali neúspěšně proti Gungunovi Larskému. 1910 po Epartim II., králi Simaški a Elamu (od 1929), vládne zemi Indattu-Napir (Indattu III., do c. 1860) a Indattu-Temti/Indattu IV., stále pod larským protektorátem. Indattu IV. byl dvanáctým a posledním elamským králem s titulem král Simaški a Elamu, poslední vládce II. dynastie ze Simaški (1929 - 1860). Viz dále 1860. 

V Larse král Gungunum v letech 1918-1915 stavěl zavodňovací kanály a chrám Inanny. Roku 1914, jeho devatenáctý rok, porazil armádu Malgia, roku 1912 zpevňoval městské hradby Larsy a stavební čilost ho držela až do konce jeho dnů. 

 

1917 

V Tibetu se narodil zakladatel bönu Šenrab Miwoče resp. Miwo (podle jiné tradice ale měl být současníkem Buddhovým n. jeho převtělením), viz v indexu pod Tibet. Rok je začátkem jednoho z kalendářů tibetských. Druhý se odvíjí od roku 127 př. n. l., kdy byl korunován první král Ňatri Cenpa, viz tam a srov. v indexu pod Tibet.

 

************************************************************

1909. - 1900.

 

1902

V Egyptě se vrátil (28. roku krále Amenemheta II.) z Púntu admirál Chentechtiwer/Chenti-cheti-wer a zakotvil v přístavišti Sauu/Sawu (Wádí al-Gásús, srov. rok 2002, severně od hellénistického "Bílého pobřeží/přístavu, Leukos limén", dnešní al-Qusajr). Osm let později, roku 1894, při stejné příležitosti zde zakotvil ministr financí Chnumhotpe (III.), srov. o něm rok 1998. Tentýž člověk později převzal jako první z Egypťanů dary od Hyksů, od jednoho jejich náčelníka jménem Abíša.

 

1906

V Larse zemřel po slavné vládě král Gungunum (od 1933), nástupcem Abí-saré/Abísaré (do 1895), oba amoritští velmoži, jak se Abí-saré rovněž tituloval.

 

V Anatolii c. 1900 zničena druhá vrstva assyrského obchodního střediska v Kaneši, kárum Kaneš/Kaniš, viz rok 1920.

 

c. 1900

v Égeidě trvá středomínójská doba I. (do 1800). V Knóssu, Mallii a ve Faistu na Krétě se objevují první paláce, viz rok 2000. Na jižním pobřeží Kréty u Faistu fungoval jako pojítko s východním Středomořím přístav Kommos (jméno archeolog. lokality; bývá ztotožňován s dávným Amyklaiem), zanikl c. 1200. Na ostrovech a v kontinentální Helladě trvá středokykladská a středohelladská doba (konec raněmínójské doby III., od 2200?). Za středohelladské doby vysoušeno jezero tunely Kópáis v Boiótii, srov. zde níže egyptský Fajjúm jako možný vzor.

1900 - 1750 období raná Troja VI., středněbronzová doba na severozápadu Anatolie. Celé období Troja VI. trvalo do 1300.