2199-2100

c. 2191 v Akkadu/Agade zemřel král Šú-durul (od 2206) a akkadská říše, v posledních desetiletích stát jako jiné v Meziříčí, se po 181 letech rozpadla, město dodnes nenalezeno (královskou residencí od c. 2371, viz tam). Moc Semitů ve střední a jižní Mesopotamii na čas oslabila a většinu bývalé říše ovládli z pohoří Zágros Gutejové/Guti, Gutium, národ původu neznámého nemluvící semitským jazykem a mající světlou kůži. Gutejci zůstali vůdčí mesopotamskou silou do roku c. 2120, resp. 2116, a to i přesto, že byli nepočetní a vládli semitské a sumerské většině, resp. se stali partnery na jejich úrovni. Po Jarlagabovi (viz 2206) jejich králem Ibate, Jarla/Jarlangab či Jarlagab II., Kurum a Chabilkín, současník Sumeřana Gudey Lagašského, viz 2144 a seznam Gutiů roku 2255.

O zániku říše pojednává sumerská báseň z éry Ur III "Prokletí Akkadu" (moderní název, mesopotamská díla se označovala podle prvních veršů: "sag-ki-gidda Enlilake/když pohled rozhněvaného Enlila"). Gutejové jsou v ní připodobnováni ke kobylkám pokrývajícím zemi, nelze je pokládat za lidi a třebaže se lidem podobají, jejich řeč "zní jako štěkot". Jinde o nich sumerský autor praví, že mají pouze lidské instinkty, ale inteligenci psů a rysy opic neznalí zemědělství, zavodňování. Sumerský obraz barbarských gutejských invasorů vydržel co do odpornosti podnes.  

Jiný chronologický systém konce akkadské říše a vlády Gutiů: roku 2198 zemřel Šar-kali-šarrí (od 2223), do 2195 vládli v Agade čtyři králové (srov. výše), Dudu do 2174, poslední z dynastie Šú-durul do 2159. Akkadská říše tedy trvala c. 2340 - 2159. Gutejové vládli nad Mesopotamií proto podle těchto počtů v letech 2159 - 2116.

 

Někdy ke konci akkadské éry vládl ve městě Urkiš/dn. Tell Mozán na horním Chábúru u města Ámúdá v syrském Kurdistánu na hranici s TR, viz předtím rok 2292, jistý Tišari či Tiš-atal (psáno: ti-iš-a-ri/tal), král Urkiše a Nawaru (jiné od Namri n. Namar za Tigridem, zde v Pochábúří), který po sobě zanechal první známý churritský nápis (viz dále 2073 a 2400), dedikaci na dvou bronzových lvech chrámu zřejmě Nergalova, který dynasta/"endan" svěřil do ochrany boha Lubadaga/pozd. Nubadag a "paní Nagaru" Šimagy. Urkiš byl mythologickým sídlem Kumarbiho, jednoho z velkých bohů churritských. V Urkiši odkryty podzemní prostory, místnosti ve sklepení paláce/ábi, užívané pravděpodobně v souvislosti s záhrobními kulty převzatými od Churritů Chetity. Zda-li jsou m. Nagar a Nawar/Namar identické, jak se někdy předpokládá, není zřejmé. 

Zachována jsou z této doby (nelze přesněji datovat) jména ještě dvou Tišariů/Tišatalů: jednoho z Ninua/bibl. Ninive (srov. rok 2039), druhý byl dynastou v Karcharu/Karacharu na východ od Tigridu. Z konce akkadské říše a z doby navazující jsou známi jménem ještě Urkišané endan Tupkiš s manželkou Uqnítum (za.gìn-ni-tum/"Lapidolazuliové děvče" a její chůva se podle zachované pečeti jmenovala Zamena).

Zda další urkišský král Šatar-mat, byl synem předešlých, je spekulace. Jeho syn Ari-šen/Atal-šen byl jako král Urkiše a Nawaru jeho nástupcem, stavitel Nergalova chrámu. Z éry Ur III se zachovalo jméno dynasty An-na-tal/Ann-atal titulovaného sumersky jako lú Ur-kiš/člověk z Urkiše, tedy buď autonomní vládce nebo na Uru závislý. V době kolem roku 1800 v Urkiši/Urkeši vládl jistý Te'irru. O jejich skutcích, stejně jako o Churritech obecně, nevíme nic až na to, že vedli permanentní války se světem mesopotamských a syrských mocností. Z Nagaru, srov. zde výše, je z pečeti znám z doby někdy po pádu Agade churritský dynasta Talpuš-atili, "slunce" Nagaru/Tal-pu-za-ti-li, šamaš Na-gàr, már [xxx].  

 

c. 2193 zemřel kdesi v meopotamské n. syrské stepi podle nízké datace Noach, řec. Nóe/Nóé, syn Lámechův (nar. 3143); srov. k datu rok 3200 a 2543.

 

************************************************************

2184 v Egyptě zemřel po nejdelší vládě v dějinách král Pepi II. (na trůnu od 2278). Jeho nástupce Nemtiemsaef/Antiemsaef II., trůnním jménem Anchkare, řec. Menthesúfis, panoval pouhý rok. Horovo jméno je známo jen ve fragmentu: Se-[x]-taui. Bývá označován též za Merenrea II., ale dokladu o tom, že by se tak trůnním jménem psal, není (na jednom z královských seznamů je veden jako Meri-en-Re Džefa-em-saef). Byl synem Pepiho II. s Neitou, o jeho vlastní rodině nevíme nic. S velkou pravděpodobností musel být značně pokročilého věku a není zpráv o tom, že by začal se stavbou své pyramidy. Ústřední královská moc se zcela rozpadla, nilská říši propadala anarchii.

O konci Nemtiemsaefa nevíme nic. Mohl mu roku c. 2183 následovat jistý Nečerikare/Nečeri-ka-Re (tak královský seznam z Abýdu), který snad také vládl jen několik měsíců. Turínský seznam vede panovníka jménem Neitiqirti Sa-Ptah/Saptah n. Siptah ("Ptahův syn"). Doložen archeologicky není a hellénská tradice z Neith-iqirtiho udělala ženské jméno Nitókris, která podle Hérodota pomstila smrt svého bratra Merenrea II., když lstivě zlikvidovala jeho vrahy; o jménu atraktivní královny viz rok 2498 (Hérodotos čtenářům či posluchačům, sám své dílo v Athénách předčítal veřejně, nabídl ještě jednu Nitókris, a to královnu babylónskou, rovněž postavu spíše románovou). Jako další žena v egyptských dějinách kralovala samostatně do roku 2181, ale lze tušit, že asi nikdy neexistovala. Panovníky Nečerikareho a Saptaha řadívají moderní chronografové na začátek Osmé dynastie. 

S "královnou" skončila VI. dynastie (od 2345) a celá stará říše (od 2686; bývá do ní někdy počítána ještě vii. a viii. dynastie, tedy až do roku asi 2169). K další ženské samovládě na Nilu viz Sobekneferu a rok 1797 a Hatšepsut a rok 1503, předtím viz rok 3054.  

Po dlouhé vládě Pepiho se z důvodů, které nejsou až tak jasné, v mnoha ohledech zhroutila královská/státní správa: slabá ústřední vláda, silní nomarchové a jejich klany bažící po co nejširší autonomii, mohutnící královská byrokracie, vlivem klimatické proměny sucho a nižší úrody, chudší výbava hrobů ukazuje na chudnutí a menší zdroje i pro elity, širší autonomie chrámových komplexů, ale též invase kočujících kmenů z Asie do Delty, kde mimo jiné někdy v této době vyvrátili Džedet/Mendés. Zřejmě to byly skupiny Amoritů/Amurru, jejichž příbuzní procházeli Syrií a Mesopotamií, srov. o nomádech rok 3200, o amorejských Tidnu/Tidánu v Mesopotamii rok 2490 a 2039. 

Egypt se nacházel kolem roku 2200 v jedné z dob "meziledových" (každých 1500 let je v Evropě a Středomoří dvě stě let chladných). V Ponilí bylo málo srážek, odhadem o dvacet procent méně než předtím. Země zřejmě strádala nedostatkem potravin, což se mohlo odrazit v politických poměrech, srov. důkaz roku 2160. Sucho se zřejmě projevilo také v Mesopotamii (srov. konec říše Akkadů zde výše) a v Anatolii (srov. migraci Chattů). Zřejmě v této době se poprvé v Egyptě objevily případy vykrádání královských hrobek, a to zřejmě za součinnosti kněží posmrtných kultů.

 

Na Nilu vyústila anarchie v tzv. první meziobdobí, zahrnující dynastie VII. až X. (do c. 2040; členění moderní). Rok c. 2181 byl začátkem a asi též koncem VII. dynastie: podle Manethóna mělo sedmdesát memfitských králů vládnout jen sedmdesát dnů. Eusebios Manethóna, jehož původní text neznáme, pochopil tak, že pět králů vládlo 75 dnů. Jména excerptoři neuvádějí žádná, snad narážka na jakousi juntu, ale např. Eusebios s výjimkou Nitókridy neuvedl rovněž žádného panovníka Šesté dynastie jménem.

K podivné manethónovské dynastii nelze přiřadit žádné archeologicky doložené jméno, takže tvoří s VIII. dynastií logický celek (do roku c. 2160). Podle Manethóna tvořila "dynastii" řada 27 králů vládnoucích z Memfidy 146 let (tak S. Iulius Africanus), nebo pět jejích králů vládlo sto let (tak Eusebios), oba opět bez uvedení jakýchkoli jmen. Součet panovnických let všech dosavadních osmi dynastií činil 1639, podle Eusebia 1598 roků.

Vládli podle všeho pouze v Mennoferu/Memfidě a okolí. Jsou známi jen nahodile, nelze je datovat ani seřadit jejich nástupnictví. Nečerikare, resp. Nečerikare Siptah z konce Šesté dynastie bývá kladen do čela seznamu králů Osmé, viz zde výše. Je znám pouze z královského seznamu z chrámu Setiho I. v Abýdu. Následují (?): Menkare je znám kromě toho z pečetítka, na Setiho seznamu stojí uveden Neferkare IV. Neferkare Nebi/Nebej s trůnním jménem Neferkare V. byl synem královny Anchenesmerire/Anchenespepi IV., manželky Pepiho II. a nápisně je doložena jeho pyramida, kterou však ještě nikdo nenalezl. Viz dále rok 2170. 

    

V Palaistíně začala třetí fáze lidu bronzové doby. Po VI. dynastii přišli Amorité ze Syrie a zůstali tu a v nilské Deltě až do kralování Achtoa III. v X. dynastii (srov. 2100). Země byla vypleněna a nastupuje fáze IV.

 

************************************************************

c. 2170 v Egyptě na Neferkareho V., viz rok c. 2181, následovali panovníci známí jen jmény z královského seznamu z Abýdu popř. též z Turínského papyru: Džedkare Šemaj ("Kočovník"; trůnní jméno), Neferkare VI. Chendu, Merenhor, Neferkamin I., Nikare I., Neferkare VII. Tereru, Neferkahor (doložen též nápisně), Neferkare VIII. Pepiseneb, Neferkamin II. Anu. Qakare Ibi (trůnní a osobní jména) měl malou nedokončenou pyramidu u monumentu Pepiho II. ("Ibiho pyramida"), pro nás všechno již jen pouhá jména. 

Po něm podle královského seznamu následoval Neferkaure a Hor Nečeribau Neferkauhor Chujujhapi, jehož hornoegyptským čatejem/wezírem byl Šemaj a jeho syn Idi, kteří pořídili na kameni sbírku královských výnosů a dopisů od konce Šesté dynastie v Minově chrámu v Geptiu/řec. Koptos, dn. arab. Qift ("koptské dekrety"). Šemaj byl ženat s Nebetou, královskou dcerou. 

Po Neferkauhorovi asi vládl Neferirkare II. známý jen z abýdského královského seznamu, Sechemkare/Anchkare, ztotožňovaný s Nemtiefsaefem II. z konce Šesté dynastie/zač. Osmé a Hor Demedžibtaui, trůnním jménem Wadžkare, známý nápisně. Dále viz rok c. 2160.     

 

************************************************************

c. 2160 v Egyptě po Wadžkareovi se k Osmé dynastii řadívají králové Iti (osobní jméno), znám je nápisně z Wádí Hammámatu, kam poslal Nikauptaha pro kámen na svou pyramidu. Stejně tak Imhotep, kterého jako svého vládce jmenuje nápis vojevůdce Džatiho na výpravě v čele 2500 mužů Wádím Hammámatem k Rudému moři. Král Hetep/Hotep (shodný s předešlým?), Chuj, jemuž se přičítají zbytky velké pyramidy u Dary, Isu a Ijčenu známý podle jména ženy Sat-Ijčenu/"Dcera Ijčenova" z hrobky v Saqqáře (vše vlastní jména).

O konci  VIII. dynastie (od c. 2181) nelze nic uvést. Zjevně hegemonie memfidských velmožů volně přešla na hérákleopolské. Je s podivem, že by tolik panovníků vládlo dohromady pouze dvě desetiletí, v průměru každý jeden rok.  

c. 2160 se nomarchos 12. hornoegyptského nomu jménem Cheti prohlásil králem v Hérákleopoli, dn. Ihnásja al-Madína před Fajjúmem. Přijal trůnní jméno Wahkare I. Cheti alias Chet-Iti, řec. asi Achthoés I. Délku jeho vlády rovněž neznáme stejně jako jeho skutky. Byl to začátek tzv. hérákleopolského království o sedmnácti panovnících, doba IX. a X. dynastie, které trvaly do 2130, resp. 2040 (Manethón a Tur. pap. udávají třináct králů). Sídelním městem králů byla Nen-nesu, Neni-nesu, Ninsu n. Henen-nesut/řec. Hérákleopolis, Memfis zůstala sídlem nomarchie. Rozdělit známá královská jména mezi obě manethónovské dynastie nelze ani nelze stanovit, co vedlo k vymezení obou dynastií. 

Achthoés I. byl uznávám od Delty až po první nilský prah. Podle Manethóna vládl násilnicky a „byl zabit krokodýlem“. Po něm vládl jistou dobu kraloval kdosi neznámého jména a pak (třetí v seznamu Tur. Pap.) jistý Neferkare IX., který není odjinud znám. Pokud by byl identický s králem Kaneferrem, zmiňovaného jistým Anchtifiem v době jeho mládí. Později vedl Anchtifi válku s Thébami, asi jednu z mnoha v této éře: "doba válčících nomarchů"? Nomarcha Hierákónpole/Nechen jménem Anchtifi stranil vládcům v Hérákleopoli a vyhnal z jeho nomu Chuje, nomarchu v Behdetu/Edfu, jak uvedl na nápisu ve své hrobce. Vytáhl na Hermonthis/Armant obléhanou Thébany a Koptskými, ale nikdo se mu v poli nepostavil. Chlubil se, že uživil obyvatele své domény v době, kdy jinde v Horní zemi „z hladu jedli lidé své děti“, rozdával lidem šaty, sandály, olej, dokonce ženy svobodným lidem. Kdo byli jeho protivníci, nevíme, snad zakladatel Jedenácté dynastie Mentuhotep.

Proč v prvním přechodném období sužovaly Egypt hladomory, není známo: možné jsou klimatické změny, kdy pro sušší počasí byly nižší záplavy na Nilu, a k tomu zřejmě přistupovaly vleklé domácí války mezi nomarchy, srov. rok 2181.

Po Neferkareovi IX. vládl další Cheti n. Sa Re Cheti/"Ch., syn Reův", trůnním jménem Meri-ib-Re, Hor Meri-ib-taui; více o něm známo není. Následoval (?) opět jeden Cheti s trůnním jménem Neferkare X., asi řec. Achthoés II., za něhož pravděpodobně dále utrpěl územní rozsah říše. Delta byla již plně obsazena Asijci. Až do roku 2130 následovali v Hérákleopoli podle Turínského papyru Setut/Senen-[], Meri-[...]re Cheti, Šed-[...], Hu[...], x, x, x a User? -[...] a další ztracená jména.

Po nich Nebkaure Cheti bývá počítán za panovníka Desáté dynastie, po něm Wahkare Cheti. Bývá označován řecky jako Achthoés III., jeho existence a řazení je však spekulativní jako většina údajů o tomto období. Následující (?) Merikare je archeologicky doložený. Stavěl si asi u Saqqáry pyramidu, ta ale nebyla nalezena. S jeho jménem se váže jedno ze zachovaných "ponaučení/zrcadel", sebajt, která získal snad od svého otce Chetiho, srov. o takové literatuře roku 2686, 2589 a 2414. Někdy v této době, c. 2050, vznikly v Deltě proti Asiatům nové osady Egypťanů a byla obnovena výměna zboží se Syrií.

Z Manethóna se uchoval výpisek: "Devátá dynastie devatenácti králů hérákleopolítských, kteří vládli 409 roků. Prvním byl Achthoés/Achthóés, hroznější než jeho předchůdci, páchal zlo po celém Egyptě, nakonec ho stihla deprese a byl zahuben krokodýlem. Desátá dynastie, devatenáct králů, kteří kralovali 185 let." Stejnou kuriositu si poznamenal Eusebios, ale králů chtěl mít jen čtyři a vládnout měli z Hérákleopole/Nennesu sto let. U počtů Desáté dynastie se oba monotheističtí chronografové shodli. Stejně struční a ve shodě je výpisek o Jedenácté dynastii: "Jedenáctá dynastie, šestnáct králů diospolitských/thébských, kteří vládli 43 roky. Až sem dotáhl Manethó první knihu. Dohromady králů 192, let 2300, dnů sedmdesát (Eusebios spočetl ještě vtipněji: 79)." 

Ve Wasetu, tedy Thébách/též Niut n. Niut-reset, řec. též Diospolis, byl někdy v této době správcem Nomu žezla Antef/Intef, Initef n. Injotef, „Velký vůdce Horního Egypta“, syn Ikua, zakladatel thébské moci (viz dále rok 2133). Byl pravděpodobně otcem zakladatele sjednotitelské Jedenácté dynastie Mentuhotepa I. Ovládl Horní zemi od Elefantíny po Čenu/řec. Thís. Měl spojence v Koptu/arab. Qift, kde byl nomarchem Dagi, syn Džefiho.

V Nomu zajíce s hlavním městem Chmunu n. Chemenu/Hermopolis n. Hermúpolis, dn. al-Ašmúnajn (nezaměňovat s Hermúpolis/dn. Baklíja, srov. v indexu) vládla lokální dynastie s trváním od konce staré říše do XII. dynastie, tedy po celé první mezidobí: Iha I., Iha II., Džehutinacht/Thutnacht I.-III., Ahanacht a Džehutinacht IV. Viz dále rok 2060.

 

2164 v Mesopotamii v Lagaši nástupcem knížete Kakua/Kakuga, délku jeho vlády neznáme, v řadě panovníku druhé dynastie (viz seznam roku 2255) Ur-Baba, jehož dcera (matku neznáme) En-an-ni-pad-da byla kněžkou entu Nannarovou v Uru, sestra Nin-al-la manželkou Gudeovou a druhá Nin-che-du, žena Nam-ma-cha-niho, viz rok 2119. Vládl do c. 2144.

 

************************************************************

c. 2150 v Assyrii náčelníkem Apiašalem I. skončila éra šejků "žijících ve stanech" (od c. 2400, viz tam). Beduinští Assyrové se usadili v okolí Aššuru a od nyní do c. 2000 jim podle starých oficiálních královských seznamů vládne "dynastie jejich předků," rozumí se pravděpodobně předků dynastů následujících v seznamu; neměli tedy asi jen jeden dynastický původ.

Assyrská dynastie „jejich předků, otců/abbúšununi“:

1. Apiašal II., syn Ušpíjův,

2. Chalé, syn Apiašala II.,

3. Samánum, syn Chaleův,

4. Chajáni, syn Samánův,

5. Ilu-Mér, syn Chajánův,

6. Jakmesi, syn Ilu-Mérův,

7. Jakmeni, syn Jakmesiův,

8. Jazkur-ilum, syn Jakmeniův,

9. Ila-kabkabi/Ilum-kabkabum, syn Jazkur-ilův,

10. Amínum, syn Ila-kabkabiův.

Celkem deset „králů“, doba nevyčíslena, jak praví starý seznam. O mocnářích nevíme nic, zato ze dvou nápisných zmínek známe jméno Amínova "otroka"  Muqaddima a králova písaře: "Ríbam-ilí, tupšar, warad Amínim". O vztahu Ila-kabkabia, jeho syna Amína a případného mladšího jeho bratra Samsu-Addua alias Šamší-Adada I. Assyrského viz rok 1830. 

 

z hebrejských pradějin: c. 2150 se podle jedné tradiční datace narodil v jihomesopotamském Uru/hebr. Úr Kasdím Avram ("božím jménem" Avráhám, arab. Ibráhím, řec. Abraam, č. Abram a Abrahám), syn beduina Teracha, Taracha/řec. Thara, Tara kočujícího mezi severní Mesopotamií a Kanaánem, Charránem a Palaistínou (Abram zemřel 1975). Podle vyšších biblických počtů žil v letech 2166-1991, ovšem al-Bírúní vyčetl od svých židovských a křesťanských chronografů, že rozdíl mezi narozením Abrahama a začátkem tzv. Alexandrovy éry bylo 2096, tzn. že se narodil roku 2407.

Jeho otci bylo tehdy sedmdesát let. Podle vyšší chronologie byli prý kolem roku 2051 všichni Židé, resp. jejich nomádští předkové, poprvé obřezáni. Abrahamovi bylo tehdy 99 let (narozen tedy cca 2150 n. 2166). Roku 2050 se narodil stoletému Abrahamovi s více než devadesátiletou Sarou (Sáraj, pak Sára, tak též arab.) Jischáq (řec. Isaak, arab. Isháq, č. Izák), její prvorozený syn (zemřel 1870).

Podle nižší chronologie se tak stalo až roku 1929 a roku 1916 se prý Abrahámovi jako prvnímu z židovských proroků zjevil bůh v lidské podoběKolem roku 2010 se Jischáq oženil v Aram nachráim (tj. v severní Mesopotamii) s Rivkou/Rebekkou, vnučkou Abrahámova bratra Náchóra (Ischáq byl tedy její strýc). Rebekka porodila dvojčata Ésau/Éśáu zvaného též Edóm (prapředek Edómů, Idúmaiů) a Ja'qoba/Jákoba alias Jisraele/Isráéle.

Kolem roku 2102 zemřel Peleg, otec Re'ua (narozen 2341). O rok později zemřel Náchor, otec Tarachův (narozen dle vyšších chronologie roku 2249). 

Jiné výklad bibl. podání tvrdí, že se náčelník nomádů Avram narodil v jiném Uru na severu Mesopotamie: Ur Kasdim, tradičně překládáno podle Septuaginty jako Ur Chaldajských, je takto myšlena Úrhaj/řec. Orrha n. Orrhoéné, známa nejvíce jako Edessa v Orrhoéně, dn. Şanlıurfa v TR, viz v indexu, s. v. V židovské tradici ustálené datum podle Eusebia, podle něhož se počítá jedna kalendářní éra, populární u křesťanů, se měl Abraham narodit až roku 2016 a zemřít roku 1841 (viz roky 776 a 753), jak počítáno i v chronografii CSD. O mythičnosti těchto údajů viz v indexu s. v. velbloudi.

Kolem roku 2075 odešel Abraham z Charránu do Kanaánu a Sichemu (srov. rok 2220). C. 2072 zemřel Re'u/Ragau, Réchu, otec Sárugův (nar. 2311). 

Kolem roku 2064 se narodil Ismail, syn Abrahamův a Egypťanky Agary/Hagar, zemřel 1927. Od něho odvozují původ muslimští Arabové. Byl prvním Abráhámovým potomkem a mezi do té doby bezdětnou manželkou Sarou (dcerou Abráhámova bratra) a služkou Hagarou/řec. Hagar, arab. Hádžar, č. Agarou z toho povstala řevnivost, kterou Abráhám vyřešil podle biblického příběhu vyhnanstvím Egypťanky s dítětem. C. 2049 zemřel Sárug, syn Réchu a otec Náchórův (nar. 2279).

Viz dále rok 2009 a 1942. 

Podle nižší chronologie se Avram/Avráhám narodil roku roku 2016 a tento rok je počítán za začátek jedné z datovacích ér, populární mezi křesťanskými autory (srov. roky 1942, 776 a 753). Kolem roku 2015 v Charránu zemřel Tarach, otec Abrahámův (narozen v této dataci roku 2220), Abrahám zemřel podle této bájné datace roku 1841. Abrahám byl údajně pohřben v Chebronu se Sárou, Issakem a Rebekkou a s vnukem Jákobem s jeho ženou Leou. Abraháma pokládají všechna tři monotheistická náboženství Předního východu za ideového předka svých proroků Mošého, Ježíše a Muhammada. Od biblického odkazu, že bůh (Elohim n. Jahwe) dal Abrahámovi a jeho potomkům celý Kanaán do majetku, odvozují sionisté nároky na Palestinu. 

 

Pro ukázku, jak si představovali souběh dějin staří chronografové, připojuji oddíl o assyrských panovnících z kroniky Eusebia z Kaisareie (zemřel 339 n. l.) zachovaný v armenském překladu z řečtiny. Na Eusebia navazoval chorezmijsko-perský polyhistór al-Bírúní, seznamy králů uchoval Východoříman Geórgios Synkellos (králů assyrských napočetl 41). Křesťanský ideolog a hagiograf Eusebios čerpal z klasických hellénských chronografií, assyrskou část snad z autorů-excerptorů z Hadriánovy éry Kefalióna a Abýdéna. Jejich hellénocentrismus je nepřehlédnutelný stejně jako tradiční brutální přehlížení nehellénských, "domorodých" pramenů. Překlad z klasické armenštiny do angličtiny pořídil Robert Bedrosian (2008). Jména jsem ponechal v latinisované podobě podávané překladatelem:

Králové Assyřanů

1. Ninus 52 roků 

Říkají, že byl prvním králem vládnoucím všem Asiatům s výjimkou Indů. V jeho době žil Abrahám, patriarcha Židů.

2. Semiramis 42

3. Zhames zvaný též Ninyas 38

4. Arius 30

5. Aralius zvaný též Amyrus 40

6. Xerxes zvaný též Balaeus 30

7. Armamithres 38

8. Belochus 35

9. Balaeas 12

10. Aladas 32

11. Mamithus 30

12. Machchalaeus 30

13. Sphaerus 22

14. Mamilus 30

15. Sparethus 40

16. Ascatades 40

Za jeho vlády žil Mojžíš, židovský zákonodárce. 

17. Amintas 45 years 

18. Belochus 45 years 

Jeho dcera Tratre’s zvaná též Ak’urartist vládla za něho 17 roků. V této době žili Dionysius and Perseus. 

19. Balatores 30

20. Lamprides 32

21. Sosmares 8

22. Lampares 30

23. Pannias 42

Za jeho vlády se objevilo loďstvo Argonautů a Héráklés. 

24. Sosarmus 19

25. Mithraeus 27

26. Teutamus alias Tautanes 32

Za jeho vlády bylo dobyto Ília. 

27. Teutaeus 40

28. Theneus 30

29. Derusus 40

30. Eupalmes 38

Za jeho vlády žil David, významný král Židů. Byl to jeho syn Solomo, který postavil v Jerúsalému chrám. 

31. Laosthenes 45

32. Peritiades 30

33. Ophrataeus 21

34. Ophatanes 50

35. Acrazanes 42
36. Sardanapallus 20

Za jeho vlády dal Lykúrgos Lakedaimoňanům zákony. Králové Assyřanů panovali až do té doby, kdy byl králem Athéňanů Thespieus, syn Arifrónův. 

Podle důvěryhodného zdroje trvala celá říše Assyřanů 1240 let. Jiní říkají, že trvala 1300 roků. Thonnus Concolerus zvaný řecky Sardanapallus byl poražen Arbakem a Belesiem a vzal si život ohněm. Od něho po první olympiádu uplynulo 40 roků. 

Když Arbaces zničil assyrskou vládu, určil Belesia za krále Babylóňanů. [Arbaces] převedl vládu nad Assyřany na Médy…

 

************************************************************

2144 v Lagaši zemřel Ur-Baba/Ur-Bau (od 2164) a ensim jeho zeť Gudea (do 2124), vedle Gilgameše zřejmě nejznámější ze sumerských dynastů v novověku; jeho manželkou byla Nin-al-la, dcera Ur-Babaova, druhou Gemé-Šul-pa-è. K moci nepřišel asi cestou legitimní: nepocházel z Lagaše, ale jistě byl mužem významným, neboť se přiženil do knížecí rodiny, snad si cestu na trůn po tchánově smrti otevřel pučem. Na jednom z nápisů na válci A praví: "Jsem pastýř, vláda ke mně přišla/sipa-me, nam-nun-ne sag ma-ab-sì-sì (sum.sum)." Na soše označované jako B uvedl: "Když bůh Ningirsu ... Gudeu k pravému/dobrému pastýřství země povolal, ze středu 216.000 lidí jeho ruku uchopil.../u4 Nin-gir-su-ke ... Gu-de-a sipa-zi-še kalam-ma ba-ni-pàd-da ša lu-šardiši (3600x60)-ta šu-ni ba-ta-an-díb-ba-a... ."

Jeho válečné výpravy směřovaly do Anšanu a Elamu, s Ummou válčil o rovinu Gu-edenna, nákladně obnovil v Lagaši chrám Ningirsua E-ninnu/Chrám pěti (boha tituloval jako krále/lugal, sebe jako knížete-zástupce/ensi). Ningirsuovu sochu nazval "Svému králi dům jsem postavil: Život je můj dar/lugalmu e-ani munadu: namtil nibamu". Bohyni Ninchursaze "paní s městem srostlé, matce dětí, své paní, Gudea, vládce Lagaše, jí postavil dům v Girsu/Nin-chur-saga, nin uruda muda, ama dumu-dumune, nin-ani Gu-de-a, ensi Lagašake, e Girsukani munadu". Bohyni Babě/Baba n. Bau postavil v Girsu chrám E-tar-sir-sir/E-sila-sir-sir a nazval ho "Paní, milované dcera čistého nebe, matka-bohyně Baba, v E-tar-sir-siru Gudeovi věnovala život", Innaně zkrášlil chrámový komplex  E-anna/Dům nebes tamtéž.

Stavební materiál ve dřevě a kamenech dovážel, též velkými loděmi/ma galgal, nebo si pro něj v čele armády došel, z Amanum, cedrového pohoří/chursag erena, z Umanum, pohoří v zemi Menua, z Basalla/= Bašar (n. Pusalla: pù-sal-la = ba11-sal-la?), pohoří Amorejců/chursag Martua, z Ti-da-num, pohoří země amorejské, z Maganu měl diorit na sochy, z Meluchchy jiné druh dřeva. Ve svém svatém nadšení rozdrtil zemi Anšan a Elam a kořist věnoval Ningirsuovi.  

Jeho vrstevníky byli Gutejci Chabilkín, Lá'erábum a Irarum. Moc Gutejců v Mesopotamii v této době již oslabena. Do jaké míry svou vládu nad zemí uplatňovali prostřednictvím vasalských vztahů a byrokracie zděděné po Akkadech, známo není. Interní život sumerských státečků zjevně neohrožován, viz pak 2039. 

 

************************************************************

2133 v Egyptě po asi delší válce mezi nomy a proti severu přijal v Thébách/Wasetu, tj. v Jižním městě, královskou hodnost nomarcha Mentuhotep/Mentuhotpe I., „Mentu je spokojený“, vlastně Mentuhotepaa/"M. velký n. starší", syn možná nomarchy Antefa ("Staršího"), viz 2160. Horovo jméno neužíval, posmrtně mu ho dali jeho synové s královnou Neferuou: Hor Tepia/„Předek“. Založil tak první thébskou dynastii, v Manethónově řazení XI. (do 1991). Zemřel ještě téhož roku a králem se stal jeho nejstarší syn jako Hor Sehertaui Antef I. (též Intef, Anjotef, Injotef; kraloval do 2118).

Zda-li v důsledku thébského „povstání“ z roku 2133 skončila vláda dynastů IX. dynastie, první hérákleopolské (od 2160) a na ni bezprostředně navázala X. dynastie (do 2040), známo není. 

Pyramidové komplexy staré říše nahradily thébské zádušní chrámy s podzemními skalními hroby a sloupořadími, arab. saff/„řada“.

 

************************************************************

2124 v Lagaši zemřel Gudea (od 2144), ensim jeho syn Ur-Ningirsu (do 2119), vládnoucí zcela ve stínu otcovy slávy. Je označován za Ur-Ningirsua II., neboť někdy před Gudeou, viz rok 2255 se seznamem vládců II. lagašské dynastie, panoval Ur-Nin-gir-su gu-la/"Starší", syn Ur-Nin-mar-kiho a manžel Ur-Nin-nigin-e-si, rodiče Pirig-meho, viz rok 2119. 

 

2122 v Helladě jako první král v Sikyónu, tedy zřejmě na celém Peloponnésu, podle tradice zmiňován Aigialeus (do 2070), po němž byl údajně pojmenován celý poloostrov. Je také vůbec prvním panovníkem v Evropě, kterého známe jménem a také prvním Evropanem, který v podání starých kronikářských záznamů a chronografických výpočtů „vystoupil z anonymity“. Jaké byl předhellénské nacionality, stejně jako jeho poddaní, neznámo. Královláda v Sikyónu trvala do 1160.

 

************************************************************

2118 v Egyptě v Thébách zemřel Antef I. (od 2133), nástupcem mladší syn Mentuhotpeho I. s královnou Neferu Hor Wahanch Antef II. (do 2069). Dobyl nadvakrát thínský nomos a Afrodítopolis. Tři Antefové/Anjotefové, Injotefové jsou pohřbeni v Západních Thébách, v at-Tárifu severně od Kurny, do dobových skalních hrobek se sloupovitou fasádou, arab. saff.

Jeho armádní velitel Džari bojoval s hérákleopolským vojskem v Abýdu, Hetepi správcoval ve třech nomech na jihu Antefova království, Čeči byl královským pokladníkem a správcem majetku (= ministrem financí), který na své autobiografické stéle hrdě konstatoval, že se stal boháčem a velkým, silným mužem s pozemky darovanými králem.

 

2119 v Mesopotamii v Lagaši zemřel Ur-Ningirsu II. (od 2124). Nástupcem syn Ur-Ningirsua I., viz roky 2255 a 2124, Ug-me či Pirig-me (do 2117). Pak vládl Ur-GAR, jeden ze zeťů Ur-Baby a po něm Nam-macha-ni/Nammachani, druhý z Ur-Babaových zeťů (do 2109). Je doložena jeho stavební činnost a byl posledním vládcem II. dynastie lagašské (od c. 2280). Nammachaniho manželkou byla Nin-che-du, dcera ensiho Ur-Baby, viz rok 2164. Nammachaniho matkou byla asi Nin-ka-gi-na, dcera Kakuga Lagašského, viz rok 2255. Zda-li nápisně doložená Chala-Baba/Chala-Bau, manželka Lugal-iridaova, nějak souvisí s ensiovskou dynastií, nelze stanovit. 

Gutejci vyhnáni z Mesopotamie. Současníkem Ur-Ningirsua byl Gutejec Ibranum, Ugmeho Chablum, Puzur-Sîn (jméno akkadské), Jarlaganda a Si'u/Si'um. Poslední z gutejských vládců v Mesopotamii Tiriqan/Tiriga byl roku 2116 poražen Utu-chengalem a jeho "spoluobčany" z Uruku a Kullabu po šestidenním pochodu na sever ve zničující bitvě u Ennigi na severu Babylónie (?). Před bitvou nastalo zatmění měsíce 14. du'úzu/někdy v červenci, první historicky zmiňované. Tiriqan, který seděl na trůnu teprve čtyřicet dnů, unikl do Dabrum/Dubrum, ale město jej s manželkou a dětmi vydalo vítězi; spoutaného krále dal oslepit, o osudu rodiny nevíme nic. Jedna věštba však varuje před osudem Tiriqanovým, "který zemřel mezi svými vojáky/ša ina libbi ummáníšu imútu". To byl konec gutejské nadvlády nad Mesopotamií a pro zbytek dějin zůstali jedním z horských národů pohoří Zágros (viz 2255, vládli od 2191 či 2198). O jejich osudu v Mesopotamii nevíme nic a s podivem, že jejich tři generace zde nezanechaly žádných stop. Odpor vůči nim je srovnatelný s pozdějším vztahem Egypťanů k Hyksům, viz rok 2191. • Jméno Zágros je mnohem pozdější, snad z osmého století od íránského kmene sídlícího v Médii Sagartů, viz rok 521.

Utu-chengal (vládl 2116 - 2110, resp. 2120 - 2113) byl posledním králem IV. dynastie urucké (viz 2245). Lze jej ovšem také pokládat za jediného panovníka V. a poslední dynastie urucké. Utuchengal se prohlásil „králem Sumeru“ a ještě před vítězstvím nad Gutejci užíval obratu "král všech čtyř světových stran". Jeho vítězství nad Gutejci může být rámcem básně Inanna a Ebech (bůh stejnojmenného pohoří, dn. Džabal Chamrín), pokud však nenáleží do doby akkadské a její autorkou není Šarrukénova dcera Encheduanna (viz 2316).

V Uru se jistý Ur-Nammu/Ur-Namma, původně zřejmě Utuchengalův guvernér, prohlásil králem a proti svému suverénu povstal. Roku 2111 (či již 2113) dobyl Uruk a stal se králem Sumeru (vládl do 2096). Utuchengal, jemuž texty dávají přízvisko "sladkovodní rybář/šuchaddáku", zřejmě již nežil, neboť se o něm traduje, že se utopil při inspekci stavby vodní hráze (nebo při rybolovu?). Alespoň to naznačuje rozšířený výklad jedné pozdější věštby/omina z jater: "amút Utu-ché-gál, ša ina sekér ná[ri...]/jaterní znamení Utu-chengalovo, který při zahrazování ře[ky... utonul?]." Kdo byl jeho nástupcem a vedl Uručany do války s Urskými, není známo. 

Urnammu se stal zakladatelem III. urské dynastie, nových mesopotamských hegemonů (do 2006; o Druhé dynastii vide 2460). Do dějin vstoupil též jako tvůrce (nebo to byl až jeho syn Šulgi) nejstaršího z trestních zákoníků, resp. nařízení; zachovány z něho fragmenty. O jeho pokračovatelích (souvislosti nejsou však známy) viz roky 1935 (Lipit-Ištar Isinský), 1830 (Narám-Sîn Ešnunnský) a 1761 (Chammurapi Babylónský). Meziříční civilisace vdechla v život pojem individuální svobody a vymahatelnosti práva, nì-si-sá nì-gin-na, akk. míšaru u kittu/právnost a spravedlnost. Těmito zásadami se pak oháněli na svých nápisech všichni velcí panovníci Mesopotamie. 

Ur-nammu odrazil vpád Gutejců a roku 2109 porazil Nammachaniho/Nammachniho Lagašského, čímž skončila vláda tamní II. dynastie (viz 2255, u moci od c. 2280, o začátku lagašského soustátí v Girsu viz rok 2540).

Ur-Nammu vystavěl nové hradby Uru. Po obsazení Nippuru přijal titul „král Uru, Sumeru a Akkadu“. Stavební činnost v Nippuru na chrámu Enlilově, v Uru na chrámu Nannarově, dal stavět kanál Nanna-gugal. Guvernéři Nippuru se nazývali guennakku/guenna. S Nippurem je z počátku druhého tisíliletí rovněž spojeno dílko o hádání ovce s obilím o svých přednostech. Manželkou/dam Urnammuovou byla SI.A-tum/nezn. čtení, uctívána jako Geštianna-SI.A-tum, matka Šulgiho, Urnammovou byla matkou snad Damiqtum, která byla podle všeho ve větší vážnosti než otec, jehož jméno neznáme. Žádné jméno vedlejší manželky/lukur neznáme, stejně jako náplň slova lukur. Existovala též lukur-kaskal, dáma-průvodkyně na cestách, ale co to znamenalo, není známo; jiná byla "velká dáma"/lukur-gal. Není znám ani rozdíl mezi nin a lukur.  

Mari/Mári, které bylo původně spojencem Uru III., viz k tomu rok 2490, se stalo za neznámých okolností jeho vasalem. Ur-nammovým guvernérem/šakkanakkum v Mari byl Apil-kín, nejmladší ze synů Išme-Dagána, jemuž se po rozpadu akkadské říše podařilo nabýt autonomie. Apil-kín užíval královského titulu/lugal, což po něm udělalo několik jeho nástupců v době III. urské dynastie, tedy do 2006. Následovali Iddin-El/Iddin-ilum, doložený nápisně, Ilí-Ištar, syn Apil-kínův, Túra-Dagán, jeho bratr doložený zachovanou soškou, jeho syn Puzur-Ištar a jeho synové Chitlal-Erra a Chanun-Dagán, současník a vasal Ibbi-Sîna Urského; všichni tři užívali královského titulu/sum. lugal, akk. maliku. Viz dále rok 2021, kde o guvernérovi Išbi-Errovi a o expansi Amoritů, a rok 2006, kde o osamostatnění Mári.  

Ze začátku III. dynastie urské vznikla báseň Zpustošení Akkadu/Sag-ki-gíd-da en-líl-lá-ken („Když Enlilův hněvivý pohled“). Z téže dynastie pochází sumerský zemědělský kalendář, jehož 109 veršů je známo z řady fragmentů opisů pocházejících většinou z 18. století.

Období III. dynastie urské se říká novosumerská renesance. Vládci se v symbiose s tradicí semitské akkadské velkoříše a s předsargonskými sumerskými státy ztotožňovali s koncepcí vládců světa a čtyři z pěti panovníků byli uctíváni jako bozi za svého života. Prvním deifikovaným králem byl již Narám-Sîn Akkadský. Akkadská titulatura světovládců byla šar kiššati, král veškerenstva, a šar kibrát arbá´im/lugal an-ub-da limmu-ba-ke, král čtyř světových stran. Ur-Nammu členil svou říši na provincie řízené guvernéry, místodržiteli/ensi, iššiakkum: Sippar, Kuta, Babylón, Kiš, Kazallu, Ešnunna, Išim-Šulgi (kolem Dijály, nezn. polohy), A.CHA (?), Urmu, Puš, Giritab, Apiak (vše nezn. polohy). 

 III. dynastie urská

1. Ur-nammu                     2113 - 2096 (nízká chronol.: 2051 - 2034)

2. Šulgi                             2096 - 2048

3. Amar-Su´ena/Búr-Sîn     2048 - 2039

4. Šú-Sîn                           2039 - 2030

5. Ibbi-Sîn                         2030 - 2006 (nízká chronol.: 1969 - 1945)

Seznam sumerských městských států viz Index, s. v. Sumer.

 

************************************************************

2100 - 1900 Troiá V. V Kilikii trvá do 1750 střední doba bronzová a v Kappadokii raná době bronzová.

2100 - 2000 vznik nejstarších assyrských obchodních osad v Kappadokii, kárum v Kültepe při Kayseri, (první) kárum Kaneš/Kaniš; zde začala psaná historie Anatolie. Mezi 2000 a 1950 bylo Kaneš vypáleno Chetity, v Néši se kárum transformovalo; viz dále 1920, 1840 a 1800, kde o vztahu slov Kaneš a Néša. O konci assyrských osad v Kappadokii viz rok 1780. 

 

2100 - 1200 v Palaistíně trvá střední doba bronzová I. (Kanaánci, viz začátek jejich osídlení před c. 2500) v době egyptské XI. až do konce XII. dynastie, pak kontinuálně přechází ve druhou fasi, viz 1786.

 

2107 o vzniku armenského národa viz rok 2492

 

************************************************************