203-202

************************************************************

203.

Ol. 144, 2

109 SE

45 AE

(Proxenidés)

a. u. c. 551

Cn. Servilius Caepio a C. Servilius Geminus

(P. Sulpicius dict.?)

************************************************************

Král Antiochos III. se vypravil do Anatolie, kde setrval až do roku následujícího. Na kmenovém území říše tedy pobýval necelý rok, viz předešlý rok o návratu z anabase neboli cesty do horních satrapií. V Lýdii jmenoval Anaximbrota nástupcem stratéga Themistoklea (srov. rok 242, pokud mezitím nezastával tento úřad někdo jiný, jehož jméno ale neznáme). V Kárii měl král 24. května t. r. pod kontrolou město dosud v ptolemaiovské sféře Amyzón, jak je nápisně doloženo, seleukovskou posádku měla Alinda, též asi Tralleis a Teós, město kontrolované Attalovci, kde byl se svými oddíly Antiochos osobně. • Zda z této doby pochází sympoliteia Téjských s opevněnou osadou v horách nad mořem jménem Kyrbissos, nevíme. Téjští novým občanům garantovali, že budou jejich osadu, nyní sloužící jako pevnost, chránit a že ji nestrhnou. Každý čtvrtý měsíc jmenují velitele pevnosti/frúrarcha, jemuž ve válce jsou Kyrbisští povinováni pomáhat při obraně. 

V Egyptě propukla na podzim nespokojenost s Agathokleovým regentstvím a hlavně jeho opileckým palácovým životním stylem. Velitel garnisonu v Pélúsiu stratégos Tlépolemos se odporem vůči Agathokleovi neskrýval, až byl obviněn, že chystá spiknutí s Antiochem III. a že usiluje o ptolemaiovský diadém. Vzbouřil se a obklíčil vojskem Alexandreiu; poslední kapkou bylo zatčení jeho tchyně Danaé v Alexandreji z Agathokleova příkazu. Ve městě pak vypověděla regentovi věrnost i královská makedonská garda a hellénské obyvatelstvo, které naplnilo stadion, zatímco Agathoklés pil a jeho matka Oinanthé se modlila o thesmoforiích na konci října v Thesmoforeiu, chrámu Démétřině, a vyhrožovala zde ostatním ženám, "že ochutnají (maso) svých dětí/geusein hymás tón idión teknón". Do města dorazily po vodě též oddíly z Horního Egypta. 

Povstání skončilo k večeru tím, že Agathoklés, pravnuk syrákúského krále Agathoklea, jeho sestra Agathokleia (se dvěma dalšími sestrami, jejichž jména neznáme), jejich matka Oinanthé s veškerým příbuzenstvem a přáteli byli pochytáni a v alexandrijském stadiónu rozvášněným davem zaživa roztrháni (podle jiné verse Agathoklés zavražděn a ženy dány na kříž). Filammón s rodinou, jemuž Oinanthina klika svěřila za vraždu královny (srov. předešlý rok) do správy libyjská území kolem Kýrény, viz rok předešlý, byli ubiti ve svém domě.

Novým regentem krále Epifana se stali Tlépolemos a Sósibios, syn zemřelého (nebo zavražděného?) zlotřilého ministra Sósibia, jenž dostal nyní mladého krále do osobní péče: protioinanthští pučisté v něm zřejmě viděli záruku spolehlivosti, neboť jeho otec nesnášel celou kliku kolem rodiny Oinanthy a Agathoklea.

Aitól Skopás, velitel ptolemaiovských polních vojsk, byl ještě před těmito událostmi vyslán Sósibiem s velkým rancem peněz do Hellady najmout nové žoldnéře. Tlépolemos jmenoval stratégem Kypru Polykrata z Argu, syna Mnásiadova. Polykratés byl v úřadu do roku 197. Jeho předchůdcem na Kypru byl Deinón, jehož syna poslal na smrt Agathoklés, viz roku 204. • Část událostí v Egyptě se mohla udát až roku následujícího (Agathokleova smrt).

V šestnáctém roce druhé púnské války odvolali Kartháginci vojsko z Itálie a jeho jádro se vrátilo do Afriky. Vojevůdce Hannibal byl v posledních letech italského tažení Římany vytlačen na jih Itálie, viz zde níže. Za celou dobu bojů v Itálii od konce roku 218 se Hannibalovi z Karthága dostalo jediné výraznější pomoci, viz rok 215. Římané později tvrdili, že v Itálii zničil čtyři sta měst a v bojích s ním že zemřelo na tři sta tisíc Římanů a jejich spojenců. 

V Africe porazili ke konci zimy 204/203 Římané pod P. Corneliem Scipionem ojedinělým způsobem krále Syfaka s jeho púnskými spojenci pod Hasdrubalem, když nočním přepadem zapálili jejich oddělená ležení u Utiky vybudovaná z rákosu popř. ze dřeva. Římské ztráty činily jedno sto mužů, na púnské straně zahynulo třicet tisíc bojovníků, značná část jich zahynula v plamenech, zajato jich bylo 2400.

Púnové s Numidy pak obnovili do měsíce své síly a posilněni čtyřmi tisíci ibérskými žoldnéři postavili proti Římanům znovu třicetitisícovou armádu. Tábořili v lokalitě řec. zvané Velká planina/ta Megala pedia a zde též došlo na zbraně. Syfax/řec. Sofax byl nyní ve druhé bitvě s C. Laeliem (23. června 203?) na Bagradu svržen s koně a zajat, údajně osobně Masinissou u Cirty; v bitvě padlo deset tisíc Syfakových mužů a po ní dal Masinissa popravit dva tisíce Massylů, kteří od něho zběhli k Syfakovi, králi sousedních Massaisyliů. Odpor ibérských žoldnéřů umožnil Hasdrubalovi s většinou Púnů z bitvy uniknout; žoldnéři však byli Římany pobiti. 

Římský spojenec Masinissa se pak chopil v Cirtě, sídelním městě Numidů, moci a oženil se se Syfakovou chotí Sofonibou, která mu byla kdysi zasnoubena, ale rozhodla se po vůli otce Hasdrubala, syna Geskónova, pro Syfaka. Púnka Masinissu k Laeliově nelibosti umluvila, aby nebyla vydána Římanům. Hasdrubal, otec Sofoniby, unikl z Velkých plání se zraněním a v Karthágu ho za prohranou bitvu odsoudili na smrt. V Andě, městě neznámé polohy, shromáždil osm tisíc pěších vojáků a tři tisíce jezdců, a živil je lupem v okolí. Jeho pokus spojit se s Hannónem, synem Bomilkarovým, novým armádním velitelem, ke společnému dobytí Scipionova ležení nově vybudovaného u Tynétu mu nevyšel, neboť spiknutí mezi Ibéry v římském táboru se provalilo. Hannón ho proto obvinil ze zrady, viz rok následující. 

Římané zablokovali kartháginský přístav. Pokus púnských lodí pod velením nauarcha Hamilkara živit město přepadáváním římských zásobovacích lodí byl brzy římskou flotilou zlikvidován. Scipio ukončil obléhání Utiky, pokusil se o Hippón basilikos/Hippo regius) a když ani zde neuspěl dal spálit obléhací stroje. V Karthágu se rada rozhodla povolat z Itálie Hannibala a jmenovali ho za nejvyššího armádního velitele/stratégos autokratór. V tom okamžiku drželi Púnové v poli tři armády a Hamilkarovu flotilu: italskou pod Hannibalem, v Ligurii Magónovu a doma Hannónovu (plus oddíly na smrt odsouzeného Hasdrubala).

Hannibal se s italskou armádou vrátil do Afriky na podzim. Vylodil vojsko v okolí Lepty v kraji zvaném Emporia v pozdější Tripolitánii; podle jiné verse u Adrumeta/řec. Adrýméton. Hannibalovi se podařilo získat mezi Libyjci spojence, žoldnéřský oddíl o čtyřech tisících mužích mu poslal nedávný ještě spojenec Filippos; jednotce velel králův příbuzný Sópatros, který se svými padl do římského zajetí, viz rok 201. Stejné množství Numiďanů, bývalých vojáků Syfakových a posléze Masinissových, dal pobít, poněvadž jim nedůvěřoval, a koně rozdělit mezi své vojáky. S tisícovkou jezdců se k Hannibalovi připojil numidský dynasta Mesotylos, též Massathés a druhý Syfakův syn Verminás, ovládající stále ještě velkou část otcova massaisylského království, dva tisíce připojil numidský velmož Tychaios. 

Hannibal z Lepty pochodoval na Adrumetum a není jistoty, že by vstoupil do Karthága, jak se traduje. Pokud ano, pak platí, že opustil púnskou metropoli v devíti letech a vrátil se po 36 rocích v cizině ve válkách proti Římanům. 

P. Cornelius Scipio začal vyjednávat s Kartháginci o podmínkách ukončení války a nesouhlasil s Masinissovou svatbou. Numidský král, aby splnil slovo dané Sofonibě, ji Římanům nevydal. Směla si vybrat mezi římským otroctvím a smrtí, vzala jeho otrávený pohár. Scipionem byl pochválen, že se zbavil "zlé ženy/ponérás gynaikos" a senátem uznán za krále. Syfax byl na to Laeliem odvezen do Říma, internován v Albě Fucens a posléze v Tiburu, kde roku 200 zemřel; o tom, zda byl veden ve Scipionově triumfu, není shody. 

Senát doporučil púnským vyslancům přijmout Scipionovy podmínky míru podobající se ujednáním z roku 241. Následovala děkovná hekatomba za odplutí barkovských sourozenců Hannibala a Magóna a po italských vlastech velmi přísná vyšetřování, kdo a proč kolaboroval s Kartháginci. O zhroucení mírové dohody viz rok následující. 

Mágón od začátku roku pokračoval v plenění severní ItálieByl však na území Insubrů Římany poražen a raněn do stehna (v krvavé bitvě s údajně čtyřiceti tisíci padlými na púnské straně zemřeli čtyři sloni); vytlačen z Ligurie a povolán domů z Karthága, viz podmínky míru zde výše, odplul na SardiniiPřed ostrovem zemřel na lodi na následky zranění. • Konsul C. Servilius získal v Popádí po šestnácti letech z rukou Bojů svého stejnojmenného otce a C. Lutatia, kteří u nich tehdy padli do zajetí.

Genua, kterou Římané obsadili roku 233, ztratili roku 218 a která byla válkou zničena roku 205, byla obnovena jako římská pevnost proti Ligurům.

V Římě zemřel Q. Fabius Maximus Cunctator (ročník 281), stratég containmentu ve válce s Hannibalem. Mimo jiné byl po dobu 63 let augurem. • Rod Fabiů držel další unikát: jako jediný měl po sobě tři principy senátu v osobách M. Fabia Ambusta, jeho syna Fabia Rulliana a vnuka Q. Fabia Gurga.

************************************************************

202.

Ol. 144, 3

110 SE

46 AE

(Diodotos I.) | (Dionýsios I.) 

a. u. c. 552

M. Servilius Geminus a Ti. Claudius Nero

C. Servilius Geminus dict.

************************************************************

V zimě roku 203/202 jednal král Filippos V. se stratégem seleukovské Cistaurie Zeuxidem o rozdělení říše Ptolemaiovců mezi Antigonovce a Seleukovce. Filippova dohoda s Antiochem III., kterému po návratu z indického tažení začali jeho lidé říkat Megas/Veliký stanovovala:

1. Filippovi měla připadnout Kýréné, Iónie, Kárie a Kyklady,

2. Antiochovi jádro říše Ptolemaiovců, tj. Egypt s Palaistínou.

Smlouva mezi oběma králi je prvním dokladem dělení stávajícího státu v evropských dějinách, jedním z předstupňů moderního imperialismu; srov. rok 200 a 1575, kde o dělení Egypta mezi Hyksy a Núbijce.

Filippos V. zahájil na jaře své druhé tažení do Thrákie (srov. rok 204) a operace proti Kykladám. Dikaiarchos z Aitólie, který stál od roku 204 ve Filippových službách, vypomohl jedné z koalic krétských států ve válce proti druhé, jež se v krétské válce, viz rok 204, opírala o spojenectví s RhodemDikaiarchos nebojoval jenom s Rhoďany, pokračoval v rabování Kyklad a měst na Helléspontu. Lýsimacheia (srov. rok 245), Kalchédón a Kios přešly tehdy s egyptským svolením do spojenectví s Aitóly (tento D. je jiný od D. z Trichónia, viz rok 194).

Filippos ale Lýsimacheiu, Séstos, Perinthos a Kalchédón dobyl a spolu s králem Prúsiou I., svým spojencem z do první války s Římany, oblehl Kios, kde vládl tyrannos Molpagorás rekvírující majetky zámožných občanů a rozdával ho "lidu/tois pollois": Kios byl dobyt, nikoli však Filippem "osvobozen", ale zničen a Kiiané odvedeni do otroctví. Jejich území připadlo králi Bíthýnů. 

Prúsiás nově kolonisoval městečko Myrleia, nacházející se na bývalém kijském území a v bojových akcích proti státu Kios Filippem vyvrácené, a přejmenoval ho na Apameia v Bíthýnii. Město Kios bylo nově vystavěno jako Prúsiás pros thalassé či Prúsiás hé epithalassios/Prúsiás na Moři nebo Přímořská.

Těmito akcemi se ale Prúsiás I. dostal do války s Rhodskými, tzn. že stál také proti králi Attalovi I., Filippos si opět znepřátelil Aitóly a též Rhoďany. Filippos V. na zpáteční cestě obsadil Thasos a vypudil odtamtud jeho ptolemaiovskou posádku. • Města na Helléspontu byla plně autonomní. Vlastní jádro ptolemaiovských domén bylo zasaženo až roku 200 (viz tam).

Na podzim se stal stratégem spolku Achájů Lýsippos.

Král Antiochos Veliký byl stále ještě v Anatolii, kde uspořádával poměry v obnoveném seleukovském panství (a srov. zde nahoře dohodu s Filippem). V létě, když se konečně v Syrii shromáždil dostatek vojska, neboť situace po puči v Alexandreji mu přišla příhodná, pustil se na jih do ptolemaiovské Koilé Syrie a Foiníkie. Překročením hranic vypukla pátá válka syrská (trvala do roku 195)obsadil celou Koilé a oblehl Gázu.

Dne 2. nisannu roku 110 SE/31. března, zasvětil ethnarchos Uruku Anu-uballit alias Kefalón několik restaurovaných objektů v uruckém chrámu Bít réš. Událost je mimo jiné dokladem toho, že stále ještě byly praktikovány dávné sumersko-babylónské rituály. • Jak ukazují archeologické nálezy, v následujících desetiletích chrámový komplex opět zpustl nebo byl dokonce zničen a jeho ruiny sloužily na začátku parthské doby za prostá obydlí. Teprve koncem druhého století vzniklo nové a kvetoucí osídlení ve východní části Uruku, ale chrámový komplex již obnoven nebyl. 

Mír loni s Kartháginci uzavřený nikoli však ještě ratifikovaný nevydržel dlouho. Púnové/"lid, démos" z hladu přes varování svých politiků vyrabovali římské zásobovací lodě, které do přístavu Karthága zavál vítr. Když Cornelius Scipio žádal prostřednictvím poslů zadostiučinění, došlo na násilnosti. Politici ztratili kontrolu nad ulicemi města a jen s problémy se podařilo vojenským velitelům osvobodit vyslance a dopravit k jejich lodi. Cestou po moři je však přepadl jeden z velitelů námořních sil Hadrubal (jiný od syna Geskónova), a jeho Púnové pobili část vojenského doprovodu poslů, kteří unikli zajetí těsně před římským přístavištěm plováním. V Římě proto okamžitě ukončili jednání o loňském míru a púnské vyslance, stále ještě dleli ve Městě, poslali domů jako nepřátele. 

Hannibal, který se loni vrátil z Itálie, se spojil s Hadrubalem, synem Geskónovým/Gyskónovým, kartháginská rada pod tlakem ulice zrušila Hasdrubalův rozsudek smrti a ten své oddíly postavil pod Hannibalovo velení. Púnská armáda však vězela ve vážné zásobovací nouzi a proviantní oddíly Římané pobíjeli. Hannibal přes posly vyjednal u Masinissy přímluvu u Scipiona, aby omluvil Karthágince za porušení mírových podmínek. Říman souhlasil za cenu náhrady škod a za pokutu jednoho tisíce talentů stříbra.

Kartháginská rada ve většině souhlasila, "lid" se však s částí politiků proti tomu vzbouřil a vinil ze zrady dokonce i Hannibala. Hasdrubal, bývalý velitel púnské armády v Hispánii, který byl ve městě, se před davem radikálů, kteří mimo jiné chtěli opět táhnout na Řím, ukryl v rodinné hrobce a vypátrán vzal si život jedem (23. června 202?). Jeho tělo pak dav zhanobil.

Hannibal pak dostal rozkaz odvolat příměří a válka se opět rozhořela. Na podzim se oba vojevůdci s vlastními tlumočníky setkali u Zamy (jedné ze dvou obcí toho jména, neznámo, které: snad "Větší"; jiný pramen neznámou lokalitu nazval Killa) k rozmluvě, která ovšem k ničemu nevedla. Druhé dne zde byla vybojována rozhodující bitva druhé púnské války, v níž Římané pod P. Corneliem Scipionem (Africanem) porazili unavené, žíznivé a hladové Karthágince, jimž naposledy velel jeden z nejslavnějších vojevůdců dějin Hannibal. Jeho armáda čítala se spojenci padesát tisíc mužů a osmdesát slonů, nejvíce v celé válce na jednom bojišti. Římské voje byly poloviční, jejich ztráty po bitvě na životech činily 1500 n. 2500 padlých, o něco více zahynulo Masinissových mužů. Hannibal unikl do Adrumeta, později držel tábor v neznámé lokalitě Marthamě. 

Kartháginci ztratili dalších dvacet tisíc vojáků (jiný zdroj spočetl 25 tisíc padlých), na dvacet tisíc jich bylo zajato, zahájili u Tynétu nové vyjednávání o míru. Uděleno jim tříměsíční příměří.

Scipio předestřel válečný tribut deseti tisíc talentů stříbra eubojských na padesát let, stát měl zůstat v hranicích po míru z roku 241, bez loďstva až na deset triér, slonů a námezdního vojska. Do Říma vysláni z Karthága vyjednavači pod vedením pacifistů Hasdrubala, jemuž lid říkával Kozlík/lat. Haedus, řec. Erifos, a Hannóna řečeného Velikého. Při jednání se Scipionem padl před ním Hasdrubal na zem a plakal dojetím nad púnskou bídou, ale vítězného Římana nijak neobměkčil. O konečném míru viz rok následující. 

Po zamské bitvě byl Římany 17. prosince ještě poražen další kartháginský spojenec Verminás/Vermina, syn Syfakův, král numidských Massyliů, ale nedopaden. K celkovém úspěchu římského afrického tažení let 204 až 201 značně přispěl svou numidskou jízdou Masinissa. Po Verminově porážce a útěku, viz rok 200, se stal jediným králem všech Numidů, Scipio formálně následujícího roku mu předal vládu nad Cirtou a bývalým Syfakovým královstvím (srov. rok 200; vládl do roku 149).

C. Servilius Geminus byl jmenován diktátorem za účelem provedení konsulských voleb. • Byl zároveň posledním diktátorem v úřadu na dalších 120 let. Teprve roku 82 přijal diktátorské moci L. Cornelius Sulla Felix. To už ale šlo o celkem jinou situaci a souvislosti, viz.

V Číně skončila válka Čchuů a Chanů vedená od roku 207. Posílen spojenci dostal Liou Pang z Chanu Siang Jüa z Čchu pod tlak a jeho armáda trpěla zásobovacími problémy a desercí. Čchuové, nyní početně slabší, byli chanskou koalicí v bitvě u Kaj-sia/Gaixia, dn. Su-čou/Suzhou ke konci roku 203 poraženi, Siangova manželka Jü/Yu si vzala život, neboť si myslela, že ona je příčinou pádu Čchuů. Ze stotisícové čchuovské armády přežila pouze pětina. 

O něco později Siang Jü dospěl k závěru, že jeho prohra je dílem nebeské vůle a nikoli jeho vojenské chyby a podřízl si na útěku před chanskými vojáky v lednu 202 hrdlo; bylo mu třicet a měl za sebou v osmi letech sedmdesát bitev. Vítěz války Siangovu rodinu pardonoval a ponechal příbuzným majetky; jeho dal pohřbít jako vévodu z Lu.

Liou Pang (54) se po třech odmítnutí výzev svých přátel prohlásil císařem s posmrtným jménem Kao-cu/Gaozu. Vládl do roku 195. Byl prvním císařem nové dynastie Chan/Han, která trvala až do roku 220 n. l. Císař Kao-cu skoncoval s řadou protivníků z „občanské“ války a vzbouřenců. Prvním z nich byl král státu Jan jménem Cang Tchu/Zang Tu, který se vzbouřil: podlehl tažení Kao-cua, byl jat a popraven; viz dále rok následující a 200.

Kao-cu byl prý otevřený chlapík milý ke svému okolí, vousatý nosáč s dobročinnými gesty zvláště vůči vojákům a spolubojovníkům. Miloval víno a ženy, tvrdí kroniky, které nezaznamenaly žádné Kaovy excesy. Jeho císařovnou a matkou korunního prince byla bezmezně krutá Lü Č'/Lü Zhi, která se po císařově smrti bestiálně vypořádala s manželovými ambiciosními milenkami, viz rok 195. Sama pocházela z prosté úřednické famílie a otec ji provdal za Liou Panga, tehdy ještě protičchinského banditu, poněvadž na něj udělal dojem, že by z něho jednou mohlo něco být.

Kao-cu residoval ve starém císařském městě Luo-jangu, později v Čchang-anu/Changan, dn. Si-an/Xian. Ještě v létě t. r. vyhlásil všeobecnou amnestii, které však několik velmožů nevyužilo, viz zde výše. Rozpustil z velké části armádu a vojáky poslal domů na pole. Všeobecně snížil daňovou zátěž poddaných a odvody na patnáctinu úrody. Několik krajů nejvíce postižené válkou zbavil daní na dvanáct let. Těm z Číňanů, které rodiny z hladu prodali do otroctví, vrátil svobodu. • Roku 202 začíná historické období Západních či Dřívějších Chanů, které trvalo do roku 9 n. l., srov. rok 206.