203-200

************************************************************

203.

Ol. 144, 2

109 SE

45 AE

(Proxenidés)

a. u. c. 551

Cn. Servilius Caepio a C. Servilius Geminus

(P. Sulpicius dict.?)

************************************************************

Král Antiochos III. se vypravil do Anatolie, kde setrval až do roku následujícího. Na kmenovém území říše tedy pobýval necelý rok, viz předešlý rok o návratu z anabase neboli cesty do horních satrapií. V Lýdii jmenoval Anaximbrota nástupcem stratéga Themistoklea (srov. rok 242, pokud mezitím nezastával tento úřad někdo jiný, jehož jméno ale neznáme). V Kárii měl král 24. května t. r. pod kontrolou město dosud v ptolemaiovské sféře Amyzón, jak je nápisně doloženo, seleukovskou posádku měla Alinda, též asi Tralleis a Teós, město kontrolované Attalovci, kde byl se svými oddíly Antiochos osobně. • Zda z této doby pochází sympoliteia Téjských s osadou Kyrbissos, nevíme. Téjští novým občanům garantovali, že budou jejich osadu, nyní sloužící jako pevnost, chránit a že ji nestrhnou. Každý čtvrtý měsíc jmenují velitele pevnosti/frúrarcha, jemuž ve válce jsou Kyrbisští povinováni pomáhat při obraně. 

V Egyptě propukla na podzim nespokojenost s Agathokleovým regentstvím. Velitel garnisonu v Pélúsiu stratégos Tlépolemos se vzbouřil a obklíčil vojskem Alexandreiu; poslední kapkou bylo zatčení jeho tchyně Danaé v Alexandreji z Agathokleova příkazu. Ve městě pak vypověděla regentovi věrnost i královská makedonská garda a hellénské obyvatelstvo, které naplnilo stadion, zatímco Agathoklés pil a jeho matka Oinanthé se modlila o thesmoforiích na konci října v Thesmoforiu, chrámu Démétřině. 

Povstání skončilo k večeru tím, že Agathoklés, pravnuk syrákúského krále Agathoklea, jeho sestra Agathokleia (se dvěma dalšími sestrami, jejichž jména neznáme), jejich matka Oinanthé s veškerým příbuzenstvem byli pochytáni a v alexandrijském stadiónu rozvášněným davem zaživa roztrháni (podle jiné verse Agathoklés zavražděn a ženy dány na kříž). Filammón s rodinou, jemuž Oinanthina klika svěřila za vraždu královny (srov. předešlý rok) do správy Kýrénu s Libyí, byli ubiti ve svém domě.

Novým regentem krále Epifana se stali Tlépolemos a Sósibios, syn zemřelého (nebo zavražděného?) zlotřilého ministra Sósibia, jenž dostal nyní mladého krále do osobní péče: protioinanthští pučisté v něm zřejmě viděli záruku spolehlivosti, neboť jeho otec nesnášel celou kliku kolem rodiny Oinanthy a Agathoklea.

Aitól Skopás, velitel ptolemaiovských polních vojsk, byl vyslán do Hellady najmout nové žoldnéře. Tlépolemos jmenoval stratégem Kypru Polykrata z Argu, syna Mnásiadova. Polykratés byl v úřadu do roku 197. Jeho předchůdcem na Kypru byl Deinón, jehož syna poslal na smrt Agathoklés roku 203. • Část událostí v Egyptě se mohla udát až roku následujícího (Agathokleova smrt).

V šestnáctém roce druhé púnské války odvolali Kartháginci vojsko z Itálie a jeho jádro se vrátilo do Afriky. Vojevůdce Hannibal byl v posledních letech italského tažení Římany vytlačen na jih Itálie. Za celou dobu bojů v Itálii od konce roku 218 se Hannibalovi z Karthága dostalo jediné výraznější pomoci, viz rok 215. Římané později tvrdili, že v Itálii zničil čtyři sta měst a v bojích s ním že zemřelo na tři sta tisíc Římanů a jejich spojenců. 

Při návratu se vylodil se svou expediční armádou v okolí Lepty v kraji zvaném Emporia v pozdější Tripolitánii; podle jiné verse u Adrumeta/řec. Adrýméton. Hannibalovi se podařilo získat mezi Libyjci spojence, žoldnéřský oddíl o čtyřech tisících mužích mu poslal nedávný ještě spojenec Filippos; jednotce velel králův příbuzný Sópatros, který se svými padl do římského zajetí, viz rok 201.  • Hannibal z Lepty pochodoval na Adrumetum a není jistoty, že by vstoupil do Karthága, jak se traduje. Pokud ano, pak platí, že opustil púnskou metropoli v devíti letech a vrátil se po 36 rocích v cizině ve válkách proti Římanům. 

V Africe porazili ke konci zimy Římané pod P. Corneliem Scipionem krále Syfaka s jeho púnskými spojenci pod Hasdrubalem, když nočním přepadem zapálili jejich ležení u Utiky. Syfax byl ve druhé bitvě s C. Laeliem (23. června 203?) na Bagradu svržen s koně a zajat, údajně osobně Masinissou u Cirty; v bitvě padlo deset tisíc Syfakových mužů a po bitvě dal Masinissa popravit dva tisíce Massylů, kteří od něho zběhli k Syfakovi. 

Římský spojenec Masinissa se pak chopil v sídelním městě Numidů moci a oženil se se Syfakovou chotí Sofonisbou, která mu byla kdysi zasnoubena, ale rozhodla se po vůli otce Hasdrubala pro Syfaka. Púnka Masinissu k Laeliově nelibosti umluvila, aby nebyla vydána Římanům. Hadrubal, otec Sofonisby, unikl do Karthága, kde ho za prohranou bitvu nejprve odsoudili na smrt. Operoval s vlastními oddíly, bojoval s Římany a jeho pokus spojit se s Hannónem, synem Bomilkarovým, novým armádním velitelem, ke společnému dobytí Scipionova ležení mu nevyšel, neboť spiknutí mezi Ibéry v římském táboru se provalilo. Hannón ho proto obvinil ze zrady, viz rok následující. 

P. Cornelius Scipio začal vyjednávat s Kartháginci o podmínkách ukončení války a také nesouhlasil s Masinissovou svatbou. Numidský král aby splnil slovo dané Sofonisbě, ji Římanům nevydal. Směla si vybrat mezi římským otroctvím a smrtí, vzala jeho otrávený pohár. Scipionem byl pochválen, že se zbavil "zlé ženy/ponérás gynaikos" a senátem uznán za krále. Syfax byl na to Laeliem odvezen do Říma, internován v Albě Fucens a posléze v Tiburu, kde roku 200 zemřel; o tom, zda byl veden ve Scipionově triumfu, není shody. 

Senát doporučil púnským vyslancům přijmout Scipionovy podmínky míru podobající se ujednáním z roku 241. Následovala děkovná hekatomba za odplutí barkovských sourozenců Hannibala a Magóna a po italských vlastech velmi přísná vyšetřování, kdo a proč kolaboroval s Kartháginci.

Mágón pokračoval v plenění severní ItálieByl však na území Insubrů Římany poražen a raněn do stehna (v krvavé bitvě s údajně čtyřiceti tisíci padlými na púnské straně zemřeli čtyři sloni); vytlačen z Ligurie a povolán domů z Karthága odplul na SardiniiPřed ostrovem zemřel na lodi na následky zranění. • Konsul C. Servilius získal v Popádí po šestnácti letech z rukou Bojů svého stejnojmenného otce a C. Lutatia, kteří u nich tehdy padli do zajetí.

Genua, kterou Římané obsadili roku 233, ztratili roku 218 a která byla válkou zničena roku 205, byla obnovena jako římská pevnost proti Ligurům.

V Římě zemřel Q. Fabius Maximus Cunctator (ročník 281), stratég containmentu ve válce s Hannibalem. Mimo jiné byl po dobu 63 let augurem. • Rod Fabiů držel další unikát: jako jediný měl po sobě tři principy senátu v osobách M. Fabia Ambusta, jeho syna Fabia Rulliana a vnuka Q. Fabia Gurga.

************************************************************

202.

Ol. 144, 3

110 SE

46 AE

(Diodotos I.)

a. u. c. 552

M. Servilius Geminus a Ti. Claudius Nero

C. Servilius Geminus dict.

************************************************************

V zimě roku 203/202 jednal král Filippos V. se stratégem seleukovské Cistaurie Zeuxidem o rozdělení říše Ptolemaiovců mezi Antigonovce a Seleukovce. Filippova dohoda s Antiochem III., kterému po návratu z indického tažení začali jeho lidé říkat Megas/Veliký stanovovala:

1. Filippovi měla připadnout Kýréné, Iónie, Kárie a Kyklady,

2. Antiochovi jádro říše Ptolemaiovců, tj. Egypt s Palaistínou.

Smlouva mezi oběma králi je prvním dokladem dělení stávajícího státu v evropských dějinách, jedním z předstupňů moderního imperialismu; srov. rok 200 a 1575, kde o dělení Egypta mezi Hyksy a Núbijce.

Filippos V. zahájil na jaře své druhé tažení do Thrákie (srov. rok 204) a operace proti Kykladám. Dikaiarchos z Aitólie, který stál od roku 204 ve Filippových službách, vypomohl jedné z koalic krétských států ve válce proti druhé, jež se v krétské válce, viz rok 204, opírala o spojenectví s RhodemDikaiarchos nebojoval jenom s Rhoďany, pokračoval v rabování Kyklad a měst na Helléspontu. Lýsimacheia, Kalchédón a Kios přešly tehdy s egyptským svolením do spojenectví s Aitóly.

Filippos ale Lýsimacheiu, Séstos, Perinthos a Kalchédón dobyl a spolu s králem Prúsiou I., svým spojencem z do první války s Římany, oblehl Kios, kde vládl tyrannos Molpagorás: Kios byl dobyt, nikoli však Filippem "osvobozen", ale zničen. Jeho území připadlo králi Bíthýnů. 

Prúsiás nově kolonisoval městečko Myrleia, nacházející se na bývalém kijském území a v bojových akcích proti státu Kios Filippem vyvrácené, a přejmenoval ho na Apameia v Bíthýnii. Město Kios bylo nově vystavěno jako Prúsiás pros Thalassé či Prúsiás hé epithalassios/Prúsiás na Moři nebo Přímořská.

Těmito akcemi se ale Prúsiás I. dostal do války s Rhodskými, tzn. že stál také proti králi Attalovi I.

Filippos V. na zpáteční cestě obsadil Thasos a vypudil odtamtud jeho ptolemaiovskou posádku. • Města na Helléspontu byla plně autonomní. Vlastní jádro ptolemaiovských domén bylo zasaženo až roku 200 (viz tam).

Na podzim se stal stratégem spolku Achájů Lýsippos.

Král Antiochos Veliký byl stále ještě v Anatolii, kde uspořádával poměry v obnoveném seleukovském panství (a srov. zde nahoře dohodu s Filippem). V létě, když se konečně v Syrii shromáždil dostatek vojska, neboť situace po puči v Alexandreji mu přišla příhodná, pustil se na jih do ptolemaiovské Koilé Syrie a Foiníkie. Překročením hranic vypukla pátá válka syrská (trvala do roku 195)obsadil celou Koilé a oblehl Gázu.

Dne 2. nisannu roku 110 SE/31. března, zasvětil ethnarchos Uruku Anu-uballit alias Kefalón několik restaurovaných objektů v uruckém chrámu Bít réš. Událost je mimo jiné dokladem toho, že stále ještě byly praktikovány dávné sumersko-babylónské rituály. • Jak ukazují archeologické nálezy, v následujících desetiletích chrámový komplex opět zpustl nebo byl dokonce zničen a jeho ruiny sloužily na začátku parthské doby za prostá obydlí. Teprve koncem druhého století vzniklo nové a kvetoucí osídlení ve východní části Uruku, ale chrámový komplex již obnoven nebyl. 

Mír loni s Kartháginci uzavřený nikoli však ještě ratifikovaný nevydržel dlouho. Púnové z hladu přes varování svých politiků vyrabovali římské zásobovací lodě, které do přístavu Karthága zavál vítr. Když Cornelius Scipio žádal prostřednictvím poslů zadostiučinění. Politici ztratili kontrolu nad ulicemi města a jen s problémy se podařilo vojenským velitelům osvobodit vyslance a poslat je zpět do římského ležení. Cestou je však přepadl Hadrubal a jeho Púnové pobili vojenský doprovod poslů. V Římě proto okamžitě ukončili jednání o loňském míru a púnské vyslance poslali domů jako nepřátele. 

Hannibal, který se loni vrátil z Itálie, se s Hadrubalem spojil, kartháginská rada zrušila Hasdrubalův rozsudek smrti a své oddíly postavil pod Hannibalovo velení. Púnská armáda však vězela ve vážné zásobovací nouzi a proviantní oddíly Římané pobíjeli. Hannibal přes posly vyjednal u Masinissy přímluvu u Scipiona, aby omluvil Karthágince za porušení mírových podmínek. Říman souhlasil za cenu náhrady škod a za pokutu jednoho tisíce talentů stříbra. Kartháginský rada ve většině souhlasila, "lid" se však s částí politiků proti tomu vzbouřil a vinil ze zrady dokonce i Hannibala. Hasdrubal, syn Gyskónův, bývalý velitel púnské armády v Hispánii, který byl ve městě, se před davem radikálů, kteří mimo jiné chtěli opět táhnout na Řím, ukryl v rodinné hrobce a vypátrán vzal si život jedem (23. června 202?). Jeho tělo pak dav zhanobil.

Hannibal pak dostal rozkaz odvolat příměří a válka se opět rozhořela. Na podzim byla v Africe u Zamy (jedné ze dvou obcí toho jména, neznámo, které: snad "Větší"; jiný pramen neznámou lokalitu nazval Killa) vybojována rozhodující bitva druhé púnské války, v níž Římané pod P. Corneliem Scipionem (Africanem) porazili unavené, žíznivé a hladové Karthágince, jimž naposledy velel jeden z nejslavnějších vojevůdců dějin Hannibal. Jeho armáda čítala se spojenci padesát tisíc mužů a osmdesát slonů, nejvíce v celé válce na bojišti. Římské voje byly poloviční, jejich ztráty po bitvě na životech činily 1500 n. 2500 padlých.

Kartháginci, kteří ztratili v bitvě řízené Hannibalem dalších dvacet tisíc vojáků (jiný zdroj spočetl 25 tisíc padlých), zahájili u Tynétu vyjednávání o míru. Uděleno jim tříměsíční příměří. Scipio předestřel válečný tribut deseti tisíc talentů stříbra na padesát let, stát měl zůstat v hranicích po míru z roku 241, bez loďstva, slonů a námezdního vojska. Do Říma vysláni z Karthága vyjednavači pod vedením pacifistú Hasdrubala, jemuž lid říkával Kozlík/lat. Haedus, řec. Erifos, a Hannóna řečeného Velikého. Při jednání se Scipionem padl před ním Hamilkar na zem a plakal dojetím nad púnskou bídou, ale vítězného Římana nijak neobměkčil.

Po zamské bitvě byl Římany 17. prosince ještě poražen další kartháginský spojenec Vermina, syn Syfakův, král numidských Massyliů, ale nedopaden. K celkovém úspěchu římského afrického tažení let 204 až 201 značně přispěl svou numidskou jízdou Masinissa. Po Verminově porážce a útěku, viz rok 200, se stal jediným králem všech Numidů, Scipio formálně následujícího roku mu předal vládu nad Cirtou a bývalým Syfakovým královstvím (srov. rok 200; vládl do roku 149).

C. Servilius Geminus byl jmenován diktátorem za účelem provedení konsulských voleb. • Byl zároveň posledním diktátorem v úřadu na dalších 120 let. Teprve roku 82 přijal diktátorské moci L. Cornelius Sulla Felix. To už ale šlo o celkem jinou situaci a souvislosti, viz.

V Číně skončila válka Čchuů a Chanů vedená od roku 207. Posílen spojenci dostal Liou Pang z Chanu Siang Jüa z Čchu pod tlak a jeho armáda trpěla zásobovacími problémy a desercí. Čchuové, nyní početně slabší, byli chanskou koalicí v bitvě u Kaj-sia/Gaixia, dn. Su-čou/Suzhou ke konci roku 203 poraženi, Siangova manželka Jü/Yu si vzala život, neboť si myslela, že ona je příčinou pádu Čchuů. Ze stotisícové čchuovské armády přežila pouze pětina. 

O něco později Siang Jü dospěl k závěru, že jeho prohra je dílem nebeské vůle a nikoli jeho vojenské chyby a podřízl si na útěku před chanskými vojáky v lednu 202 hrdlo; bylo mu třicet a měl za sebou v osmi letech sedmdesát bitev. Vítěz války Siangovu rodinu pardonoval a ponechal příbuzným majetky; jeho dal pohřbít jako vévodu z Lu.

Liou Pang (54) se po třech odmítnutí výzev svých přátel prohlásil císařem s posmrtným jménem Kao-cu/Gaozu. Vládl do roku 195. Byl prvním císařem nové dynastie Chan/Han, která trvala až do roku 220 n. l. Císař Kao-cu skoncoval s řadou protivníků z „občanské“ války a vzbouřenců. Prvním z nich byl král státu Jan jménem Cang Tchu/Zang Tu, který se vzbouřil: podlehl tažení Kao-cua, byl jat a popraven; viz dále rok následující a 200.

Kao-cu byl prý otevřený chlapík milý ke svému okolí, vousatý nosáč s dobročinnými gesty zvláště vůči vojákům a spolubojovníkům. Miloval víno a ženy, tvrdí kroniky, které nezaznamenaly žádné Kaovy excesy. Jeho císařovnou a matkou korunního prince byla bezmezně krutá Lü Č'/Lü Zhi, která se po císařově smrti bestiálně vypořádala s manželovými ambiciosními milenkami, viz rok 195. Sama pocházela z prosté úřednické famílie a otec ji provdal za Liou Panga, tehdy ještě protičchinského banditu, poněvadž na něj udělal dojem, že by z něho jednou mohlo něco být.

Kao-cu residoval ve starém císařském městě Luo-jangu, později v Čchang-anu/Changan, dn. Si-an/Xian. Ještě v létě t. r. vyhlásil všeobecnou amnestii, které však několik velmožů nevyužilo, viz zde výše. Rozpustil z velké části armádu a vojáky poslal domů na pole. Všeobecně snížil daňovou zátěž poddaných a odvody na patnáctinu úrody. Několik krajů nejvíce postižené válkou zbavil daní na dvanáct let. Těm z Číňanů, které rodiny z hladu prodali do otroctví, vrátil svobodu. • Roku 202 začíná historické období Západních či Dřívějších Chanů, které trvalo do roku 9 n. l., srov. rok 206.

************************************************************

201.

Ol. 144, 4

111 SE

47 AE

(Ísokratés)

a. u. c. 553

Cn. Cornelius Lentulus a P. Aelius Paetus

************************************************************

V Helladě podnikl lakedaimonský král Nábis neúspěšné tažení do Messénie (srov. změnu od roku 211).

Zřejmě tohoto roku zemřeli v Athénách sourozenci Eurykleidés a Mikión, vůdci démokratické strany (srov. rok 229). Podle protimakedonské propagandy měli být otráveni na pokyn krále Filippa V. Jejich vůdcovské postavení ve státě znamenalo pro Athény dlouhou dobu míru. O velkých eleusínských mystériích nevědomky svou přítomností znesvětili dva mladí Akarnánové obřady, pravidelně konané v měsíci boédromiónu/září až říjnu našeho kalendáře. Athéňané je odsoudili na smrt a popravili. 

Z toho povstala válka Akarnánů s Athéňanykterá byla součástí tehdejšího celosvětového konfliktu (trvala vlastně do roku 197)Akarnánové následujícího roku vpadli s makedonskou pomocí do Attiky a plenili. Athénští zavolali na pomoc Rhodské, krále Ptolemaia Epifana a Attala Sótéra a nový vůdce démokratů v Athénách Kéfísodóros se vypravil hledat pomoc do Říma: byl to první případ takové mise z kontinentální Hellady. S vyslanci další hellénských států se obrátil s žádostí o přímluvu hlavně na ty z Římanů, které znal z první jejich války s Filippem, viz rok 215 a 211. Filippovy posly v Římě pak senát výhrůžně varoval, aby se král držel mírové smlouvy z Foiníké z roku 205 a nenapadal hellénské státy. Sópatra, velitele makedonského expedičního sboru do Afriky na pomoc Karthágincům o čtyřech tisících mužů, Římané pravděpodobně nevydali; patřil Sópatros mezi dvořany a královy příbuzné, viz rok 203.

Na podzim se stal počtvrté stratégem spolku Achájů Filopoimén (srov. rok 204).

Koaliční cíle králů Filippa a Antiocha z roku 202 daly rozhořet konfliktu, do něho byly zataženy téměř všechny státní útvary starého světa; v této souvislosti můžeme označit pátou syrskou válku s Filippovou snahou zmocnit se ptolemaiovských domén v Evropě za válku světovou, v níž se mimo jiné zahájil raketový vstup Říma, nyní bez kartháginských starostí, do východního Středomoří.

Obrněn spojeneckou smlouvou dobyl Filippos V. s flotilou Samos, vyhnal odtud ptolemaiovskou posádku (srov. rok 301) a umístil posádky na Andros, Paros a Kythnos. Státy Rhodos, Býzantion, Kýzikos, Chios a král Attalos I. Sótér vyhlásili Filippovi válku. Rhodští s Attalem dokonce povolali na pomoc Římany. Filippos se vylodil v Asii, poplenil okolí Pergamu, zničil údajně i několik chrámů a oblehl Elaiu. 

V námořní bitvě u Chiu však byl jeho nauarchos Démokratés s 53 těžkými válečnými loděmi a sto padesáti lehkými koaličním rhodsko-attalovským loďstvem o 65 těžkých ("krytých/katafraktoi") těžce poražen. Démokratés byl stržen do hlubin s potápějící se velitelskou lodí, v ohrožení života byli Attalovi nauarchové, bratři Dionýsodóros a Deinokratés, nauarchos Rhoďanů Theofiliskos zemřel po bitvě na těžká zranění; královské loďstvo pergamské řídil osobně Attalos, Filippos se držel zprvu v záloze. V závěru bitvy, kdy Rhodští Makedonce na svém křídle porazili, se Filippovu křídlu téměř podařilo zmocnit se Attala, jež však v nejvyšší nouzi a po opuštění své královské lodi unikl s jejím mužstvem do Eryther. Na Filippově straně padlo na tři tisíce makedonských vojáků a šest tisíc veslařů (sic), dva tisíce Makedonců bylo zajato, na koaliční straně zemřelo asi šedesát Rhoďanů a na sedmdesát vojáků z attalovské flotily: byla to nejstrašnější Filippova prohra, o tolik mužů dosud nikdy v bitvě nepřišel. 

Antigonovec přesto zůstal v Iónii a v Kárii v ofensívě. Rhodští byli vyhnáni z moře. Knidos se dokázal ubránit, ale s proviantní pomocí seleukovského stratéga v Anatolii Zeuxida dobyli Makedonci Iasos, Pédasy a Eunomos v Iónii, v Kárii Bargylie a Stratoníkeiu, zmocnil se několika míst kontrolovaných Rhoďany. V jednom okamžiku došlo Filippově armádě obilí a poněvadž Magnésie na Maiandru, kde požádal o zásoby, ho neměla, měšťané mu vydali pro vojáky sušené fíky. Za to se jim od makedonského krále dostalo území dobytého Myúntu. Odevšad byly vyháněny ptolemaiovské posádky. Filippovým podvelitelem v Kárii byl Filoklés. • Kárie byla ptolemaiovská již od roku 295 (srov. rok 227).

V zimě se stal Samos opět ptolemaiovský (srov. výše) a Filippovo loďstvo bylo spojenci zablokováno v přístavu Bargylií. Král se musel vrátit do Evropy po souši, možně až v zimě na začátku roku následujícího.

V Kárii se dynasta Olympichos z Iasu postavil na Filippovu stranu a stal se jeho stratégem v této oblasti (srov. rok 227). V úřadu ho neznámo kdy vystřídal Deinokratés, který byl ve funkci až do konce trvání této stratégie, tj. makedonské provincie, v roce 197.

Ve druhém roce páté syrské války dobyl Antiochos Veliký po roce obléhání Gázu věrnou Ptolemaiovcům. Pokračovaly boje v Palaistíně. V zimě dobyl na Antiochovi Epifanův vojevůdce Skopás z Aitólie zpět předtím jím obsazený Jerúsalém/řec. Hierosolyma s okolím.

V Egyptě brojil proti regentské vládě Tlépolemově Ptolemaios, Sósibiův bratr, oba synové roku 204 zesnulého n. zavražděného ministra Sósibia Staršího. Ptolemaios byl otcem roku 204 poslán do Makedonie k Filippovi s pokusem odvrátit antigonovsko-seleukovské spojenectví. Tlépolemos byl v oblibě u vojáků, vládě se příliš nevěnoval, zato cvičení se zbraní a boxu, pití a velké peníze věnoval vyslancům a umělcům. Svolal královskou radu, Sósibiovi Mladšímu vzal královskou pečeť a vyhodil ho z regentské rady (o osudu jeho bratra není známo nic). Jeho místo strážce pečeti a osobního králova vychovatele dostal Aristomenés z Alyzeje v Akarnánie.

Regentská rada alexandrijského krále na doporučení Tlépolemovo vyslala do Říma vyslance s žádostí o pomoc proti Antiochovi; to se na Tiberu hodilo, ale ve věci nebylo pospícháno. Římané zbaveni púnského nebezpečí už viděli jinou okamžitou cestu, jak zlomit hellénistické říše - poštváním Antigonovců a Seleukovců proti sobě, viz rok následující. 

• Je možné, že Aristomenés, oblíbenec a obdivovatel zavražděného Agathoklea a jeho klanu, viz rok 203, se sám stal regentem, nikoli až roku 197, viz tam. Jako agathokleovec byl nepřítelem Sósibia a jeho bratra, ale také stratéga Tlépolema, jehož vzpoura vedla roku 203 k pádu Agathoklea. 

Proud vyslanců hellénských států, který po bitvě u Zamy směřoval do Říma, jednoznačně ukazuje přinejmenším na přesný odhad Hellénů při určování příštích směrů římské politiky. Vstupu italské velmoci do východního Středomoří totiž nestálo vůbec nic v cestě. Začal dobrovolný, chtěný a někdy i úporně vyhledávaný, dodnes nepochopitelný konec samostatnosti hellénských a hellénistických států, proces, v němž se mísí kulturní a materiální převaha hellénské oikúmeny s nejhanebnějšími skutky prořímských kolaborantů.

V Africe ukončila mírová smlouva mezi Římany a Kartháginci druhou púnskou válku (trvala od roku 218). Římané povolili Karthágincům holou státní existenci omezenou na Karthágo a nejbližší okolí. Karthágo muselo demobilisovat a vydat loďstvo a asi pět set lodí bylo na moři spáleno. Na čtyři tisíce zajatců se vrátilo do Itálie a vydaní přeběhlíci byli okamžitě popraveni. Senát po vyslyšení kartháginských poslů vedených Hasdrubalem Kůzletem dal na jeho prosby, aby sjednání míru delegoval na Scipiona a aby Římané propustili dvě stě zajatců, většinou příbuzných členů mírové delegace.

Po Zamě degradovalo Karthágo na stát vydaný na milost a nemilost Římanů a jejich spojenců, zatímco hospodářská zdatnost Púnů zůstala nezlomena. O půl století později byli Římany zlikvidováni zcela, viz třetí válku púnskou roku 149.

P. Cornelius Scipio, nyní již nazývaný Africanus, zvětšil Masinissovo numidské království o bývalou Syfakovu část kolem města Cirty, nyní Massinisovo residenční město. Masinissa zůstal až do své smrti oddaným spojencem Říma a stálým nepřítelem Karthága. • Hlavně z jeho doby pochází množství nápisů pořízených tzv. libyjským písmem (hláskovým), které v tomto století vzniklo podle foiníckých vzorů (z libyjského písma pochází jednodušší písmo berberských Tuaregů, tifinagh). 

V Etrúrii propuklo povstání Bojů, které vedl Kartháginec Hamilkar, a šířilo se celou Předpádskou Gallií (viz následující rok). Je zajímavé, jak italští Keltové stáli mimo čas: v době, kdy Římany doma trápil Hannibal, nedokázali rozdmýchat na italském severu žádné velké povstání a zjevně ani nikdy neusilovali o to, aby se s Hannibalem, operujícím na jihu poloostrova, v úsilí o porážku Říma spojovali. 

Jako v pořadí čtvrtá římská vznikla asi t. r. provincie Hispania ulterior/"Zadní", též nazývaná Turdetania podle ibérského kmene Turdetanů. Později v době principátu měla jméno Baetica, Baetská podle řeky Baetis, dnešního Quadalquiviru. Viz roky 206 a o vzniku Přední Hispánie rok 197.

Kolem roku 201 zemřel v africké Utice literát, básník a dramatik Cn. Naevius (narozen kolem roku 270).

V Číně se na začátku roku vzbouřil proti vládě Kao-cua, viz rok předešlý, Chan Sin/Han Xin, titulární král z Čchu/Chu. Odmítl císaři vydat jednoho z Siang Jüových generálů Čung-li Moa/Zhongli Mo. V komplikované situaci si generál vzal život, nicméně Kao-cu zbavil Chan Sina královského titulu a degradoval ho na hraběte (o pět let později ho zahubila císařovna Lü Č': pro podezření ze spiknutí byl bez vědomí císaře hrůzně umučen a vyvražděna jeho rodina do třetího pokolení). 

Král Chanu (nikoli onoho dynastického) Chan Sin/Han Xin (jiný od předešlého) se t. r. spolčil s Huny/Xiongnu a loupil s nimi na říšském území. Hunové byli za Čchinů kroceni, ale s jejich pádem a za "občanské války" v Číně moc nomádů vzrostla, viz rok následující. Chan Sin padl roku 196 v boji s chanskou armádou. O dalších nespokojencích s Kao-cu resp. jeho manželkou viz rok 196.

První zmínka o Kirgizech na jižním Altaji, kteří roku 49 migrovali na horní Jenisej; viz v indexu pod Kirgizové.

************************************************************

200.

Ol. 145, 1

Pyrrhiás z Aitólie

112 SE

48 AE

(Níkofón)

a. u. c. 554

P. Sulpicius Galba Maximus II. a C. Aurelius Cotta

Rok 984 od dobytí Troje

************************************************************

Na olympijských hrách byla přidána další disciplina, pankration paidón/pankration dorostenců. Prvním olympioníkem discipliny se stal Faidimos z Tróady v Aitólii. Moschos z Kolofónu, dorostenecký vítěz boxu, zvítězil též na všech ostatních velkých turnajích.

Do Alexandreie dorazili římští vyslanci vedení M. Aemiliem Lepidem (prý byli prvními, srov. ale roky 275, 272 a 210). Do jaké míry převzali, nebo převzít chtěli, poručnická práva chlapeckého Ptolemaia Epifana, jak prý zněla loňská žádost státní rady alexandrijské do Říma, viz tam, nevíme. Odtud se datuje údajné poručnictví rodu Aemiliů nad Ptolemaiovci v mnohem pozdějších letech. Římská diplomacie zprostředkovala příměří s Antiochem (viz zde níže) a zároveň poznala vojenské možnosti Východu.

Na jaře krále Filippa V. v Abýdu, který právě dobyl, vyhledal cestou z Alexandreie a Rhodu nejmladší člen senátorské komise/legati (viz níže) M. Aemilius Lepidus. Sdělil mu varovné usnesení senátu/senatus consultum, aby neválčil s Hellény a aby odškodnil Rhodské s Attalem. Loni si totiž byla v Římě postěžovat na Filippovu agresivitu vyslanectví obou Filippových nepřátel. V Helladě se proto objevila tříčlenná senátorská komise a zjišťovala situaci v terénu. Filippos Aemilia Lepida, jemuž pochválil mládí a tělesnou krásu, poslechnout odmítl.

Římané, král Attalos I. a Rhoďané se sešli v Athénách, kde dohodli protimakedonskou koalici. Athénští vyhlásili stratégem Kéfísodórem válku králi Filippovi, následovali Římané: v době, kdy v Athénách římští vyslanci konferovali, vpadl se silným oddílem do Attiky Filippův stratégos Níkánór a snadno pronikl až do Akadémova háje. Zemi vyklidil po rozpravě s Římany ještě v době mírové. • Attalos byl Athéňany vystrašenými z Filippa přijat s nezvykle velkými poctami a dokonce po něm pojmenovali jednu z fýl, viz rok následující.

Předcházel loňský incident s Akarnány: dva Akarnánové se omylem připletli ke konání velkých eleusínií, rozpoznáni díky mluvě a za narušení kultovních slavností popraveni, viz rok předešlý. Akarnánové požádali Filippa o podporu, dostali pomocné jednotky a loupili t. r. v Attice.

Tím se rozhořela druhá válka makedonská, která trvala do roku 197, nyní již jako přímá válka Římanů proti Makedoncům (srov. rok 215). • Druhá makedonská válka byla důsledek spojeneckých vztahů, které předcházely vzniku celosvětové páté války syrské, viz roky 202 a 201.

Král Filippos mezitím nezahálel. Na jaře dobyl egyptské opěrné body v Thrákii (jeho třetí thrácká výprava) Maróneiu a Ainos, který získal zradou ptolemaiovského velitele Kallimacha. Rychle obsadil celou evropskou část Helléspontu a učinil konec evropským ptolemaiovským doménám, které vznikly, resp. se rozšířily, hned na začátku třetí syrské války roku 245. 

Na asijské straně Helléspontu dobyl Filippos Abýdos. Zde se podle protimakedonské propagandy měli po pádu hradeb města údajně navzájem povraždit všichni občané, jen aby nepadli do rukou Filippovi, který odmítl se s nimi dohodnout (srov. stejnou smyšlenku o Saguntu, které byl dán vznik roku 219).

V polovině září se Římané vylodili pod konsulem P. Sulpiciem Galbou, srov. jeho působení v Helladě roku 211sqq., se dvěma legiemi v Apollónii v Illyrii. Konsul na čas onemocněl a operace řídil legát C. Claudius Cento. Král Filippos byl tou dobou v Démétriadě. Do konce léta dobyli Římané pod L. Apustiem, velitele flotily v illyrské oblasti, v jižní Illyrii na území Dassaretů Antipatreiu a město srovnali se zemí. Získali další posice, když v bitvě porazili makedonského stratéga této oblasti Athénágoru. Balkánští dynastové Pleuratos II. ze Skodry, král Illyrů (od roku 217), Amýnandros z Athamánie a dynasta Dardanů Batón, syn Langarův, se pak postavili na římskou stranu. 

Velitelem druhé římské flotily o dvaceti trojřadkách byl C. Claudius Centho, který ve spolupráci se rhodskými spojenci dobyl a vyplenil Chalkidu, kde v pouličních bojích padl makedonský velitel města a zřejmě i stratégos celé makedonské Euboie Sópatros z Akarnánie. Římané se pak stáhli do Peiraiea. Král Filippos se rychle z Démétriady vypravil k Chalkidě, odtud se ale obrátil proti Athénám: přešel most přes Eurípos a pochodoval přes Boiótii; hémerodromos však vojsko spatřil a doběhl do Athém o půlnoci. Před městem Filippos Athéňany porazil v jedné z posledních bitev, kterou Athéňané vybojovali samostatně (srov. pak ještě katastrofu během válek Mithridáta Eupatora se Sullou).

Filippos město oblehl: Makedonci vykáceli háje Akadémie a Lykeia, aby měli stavební dříví pro obléhací práce. Král však neměl sil Athén dobýt. Od Athén se vypravil do Argu, kde Achájové na spolkovém sněmu odmítli jeho pomoc proti Nábidovi (viz níže). Na tomto sněmu se stal podruhé stratégem spolku Kykliadás, odstoupivší Filipoimén (viz níže) odešel námezdně bojovat na Krétu do tzv. krétské války (srov. rok 204). Na ostrově byl až do roku 195 a „vydělával“. 

Z Peloponnésu se Filippos vrátil do Attiky, kterou dal vojákům znovu vyplenit a pak se přes Boiótii vrátil do Makedonie.

V Helladě vypukla třetí válka achájsko-lakedaimonská (trvala do roku 195; srov. roky 217 a 211). Stratégos Achájů Filopoimén (ještě v úřadu) v létě neočekávaně napadl Lakóniku a na místě zvaném Skotitás/asi „Černá“ porazil Nábidovy žoldnéře, jimž velel Didaskolandás z Kréty.

Někdy v této době nebo krátce před tímto rokem odpadly Megary od spolku Achájů, v němž byly od roku 243. Nevíme, zda se pak přidaly ke spolku Boiótů nebo zda zůstaly zcela samostatné. Boiótové město oblehli, ale bez úspěchu: před Acháji pod Filopoiménem uhnuli.

Na podzim se na spolkovém sněmu Aitólů v Naupáktu objevili vyslanci Římanů, Athéňanů a krále Filippa, aby přemlouvali Aitóly k válce na jedné nebo druhé straně. Úřadující aitólský stratégos Dámokritos nechal otázku eventuálního spojenectví nerozhodnutou: z války proti Římanům nebyl nadšen nikdo.

Kolem roku 200 se vydali ze svých sídel mezi Labem a Odrou Bastarnové proti Dákům na Dunaji, které porazili a s nimi jejich spojence Gety, jimž velel jejich král Orolés (srov. koalici z roku 194)

O Bastarnech je to první zmínka v dějinách. Jejich původ je neznámý. Může se jednat o keltský či Kelty ovlivněný kmenový svaz, nejčastěji se však hovoří o jejich germánské jazykové příslušnosti. V tom případě byli prvními z Germánů, kteří přišli do intensivnějšího styku s antickým světem a zároveň jsou dokladem pro nejstarší germánskou migraci z baltského prostoru do dolníhom Podunají a do Černomoří. Jejich cestou na východ a podél Dněpru k Pontu po jedné z tras "jantarových stezek" se za dvě tři staletí později vypraví skupiny Gotů. Viz dále rok 194, kdy se stali spojenci seleukovskými, a 184, kdy makedonskými.

Dákové jsou tímto jménem rovněž poprvé označeni. Předtím byli pro Hellény Daoi. V této době jim vládl král Rubostés. Getové mohou být starším jménem pro část Dáků (srov. rok 512). Rovněž jejich původ je nejasný, nejčastěji se hovoří o původu „thráckém“ (srov. v indexu).

V létě třetího roku páté syrské války porazil král Antiochos Veliký v bitvě u pramenů řeky Iordánés u města Paneia, jehož poloha je dnes neznámá, ve spolupráci se svým synem a spoluvládcem Antiochem ptolemaiovské vojsko, jemuž velel stratégos Skopás Aitólský. Všechno severně od Jerúsaléma, celá Koilé Syrie, se tak na zbytek dějin dynastie s výjimkou roku 145 připadlo Seleukovcům (srov. roky 301, 246, 217, 195 a 36). Antiochos Veliký zřídil satrapii Koilé Syrie a Foiníkie (s Palaistínou), která existovala do roku 163. Za Antiochovy vlády byl jejím stratégem Ptolemaios, syn Thraseův.

Skopás odvedl zbytky ptolemaiovské armády do Sídónu, kde byl oblehnut a vyhladověn. Byl mu povolen volný odchod. Sídón přesto i pak vždy tíhl na ptolemaiovskou, egyptskou stranu, dynastická jména uchovala Ptolemáis/Aké a Filadelfia/Rabbath Ammón, silné zůstalo propojení židovských elit s Alexandrejí. 

V této době se k Antiochovi dostavili římští vyslanci. Jednání měla přátelský ráz a obsah dohod zůstal utajen. Podle následných kroků obou stran lze dohody Římanů s králem rekonstruovat takto:

1. Antiochos Veliký nebude zasahovat do války Římanů s Filippem V.,

2. Římané si rozdělili s Antiochem Středomoří stejně, jako to udělal Antiochos roku 202 s Filippem a

3. z tohoto dělení byl vynechán Egypt: Antiochos dokonce zastavil vojenské operace proti Ptolemaiovcům a vyhlásil příměří (srov. rok 198).

Osudová zrada spojence: Antiochos III. se těmito dohodami dopustil zrady na Filippovi v okamžiku, kdy bylo jasné, že Antigonovec bojuje proti naprosté přesile. Zároveň se vrhl do záhuby sám, aniž by zpozoroval, že byl do pasti vylákán Římany (viz k tomu rok 196).

V Baktrii zemřel někdy kolem roku 200 král Euthydémos I. (vládl od roku asi 235, srov. tam a rok 206). Nástupcem se stal jeho syn Démétrios I. (vládl do roku c. 185). • Podle jiného náhledu lze Démétriovu vládu datovat až do roku 160. Vládu Démétria I. lze zaměnit s vládou Démétria II. (srov. rok 180), který byl však z jiné "dynastie" či skupiny spřízněných dynastů, anebo lze obě vlády spojit pod jedno jméno. 

Král Démétrios si rozdělil otcovu říši se svým bratrem Euthydémem II., který vládl do roku asi 190 (viz tam). Lze předpokládat, že Euthydémos II. spravoval určité území, ale jednota říše byla uchována. Démétrios I. byl od roku 206 ženat s dcerou Antiocha Velikého, která se mohla jmenovat Láodiké (srov. rok 206).

Euthydémos I. ovládal za svého života na severu kromě Sogdiány i oblast Ferghány, kde v této době již nebyli žádní skythští nomádi: žili již západněji (viz rok 282 a 250). Vládl nad Baktrií, ale neměl moc nad Chorasmií: tuto zemi Hellénové neovládli nikdy. Na západě opanoval Euthydémos I. Margiánu (Merv) a část Parthie a Tapúrie, na severovýchodu zasahoval jeho vliv pravděpodobnšě hluboko podél hedvábné cesty do východního Turkestánu. Démétrios I. říši zřejmě ještě rozšířil o Arachosii s metropolí jménem Alexandropolis (srov. zmínku o Démétriadě tam), snad též o Drangiánu a Gedrosii, popřípadě o Karmánii. Spíše to vše ale učinil až Démétrios II. (viz rok 180).

Naprostá většina číselných údajů z dějin bakterské říše a vůbec celého středoasijského regionu pochází dnes pouze z interpretace numismatického materiálu. Jednotlivé výklady se samozřejmě značně liší.

Kolem roku 200 zemřel v říši Kúš král Ergamenés (vládl od roku asi 220). Nástupcem se stal jeho syn Adacharamani, který se aktivně do styku s ptolemaiovským Egyptem již nedostal. • Ze západu přicházejí v této době do Núbie z pouště nová nebezpečí: začal proces, který se o pět staletí později dovrší smíšením kúšského obyvatelstva s nomády ze západu v nový národ Núbijců.

Římané uzavřeli formálně mír s Verminou, numidským dynastou (srov. rok 202). Vermina zřejmě zůstal údělným dynastou krále Masinissy. P. Cornelius Scipio, který se loňského roku vylodil v Itálii a táhl s vítěznými legiemi do Říma, slavil roku 200 triumf nad Púny. Eráru odevzdal 133 tisíc liber stříbra (více než 43 tuny kovu) a každý z vojáků dostal po čtyřech stech assech. • Ovací byl vyznamenán L. Cornelius Lentulus, který se vrátil ze zpacifikovaných Hispánií (kde byl bez kurulského úřadu v čele armády po P. Corneliovi Scipionovi po roce 206) a do státní pokladny odevzdal 43 tisíce liber stříbra (čtrnáct tun) a 2450 liber zlata (asi osm set kilogramů) a každému ze svých vojáků dal po dvaceti assech.

Římané ve válce s Boji byli v srpnu roku 201 těžce poraženi v polích u lokality Castrum Mutilum n. Mutilum/"Osekaný tábor" při sklízení obilí. Velitel římského oddílu preafectus spojenců C. Ampius poslaný konsulem P. Aeliem a s ním sedm tisíc římských spojenců padlo. Roku 200 Bojové, Insubrové a Cenomanové po soustavných útocích od roku 218 konečně vyvrátili Placentii, přešli Pád a zastavili se pod Cremonou. V bitvě před městem je porazil a rozprášil praetor L. Furius Purpurio a vůdce povstání, Karthágiňan Hamilkar, padl (podle jiné verse je možné, že zemřel až tři roky později). Obě římské osady byly obnoveny. Povstání trvalo rok a Římané poslali dokonce do Karthága posly, aby Hamilkara odvolali (a vydali konečně opravdu všechny přeběhlíky). L. Furius slavil nad Gally triumf, ačkoli nepokoje v Popádí a Etrurii neskončily, a do Říma mimo jiné přinesl 101 500 liber stříbra, přes 33 tun kovu. • Rok 200 byl pro Římany jeden z nejvydařenějších...

Před rokem 200 se narodil politik a historik Polybios z Megalopole, syn Lykortův; zemřel asi roku 120. Kolem roku 200 se narodil historik a zeměpisec Agatharchidés z Knidu (zemřel kolem roku 120) a v téže době zemřel ethnograf Hérákleidés Kritikos, který se narodil kolem roku 275.

Kolem roku 200 žili a působili:

• Šú-iddin, řec. Súdinés, babylónský astronom a věštec na dvoře Attala I. Sótéra a jeho syna Eumena Sótéra II., 

• autor historického spisu o Hellénech a barbarech Menandros z Efesu

• matematik Apollónios z Pergy, žijící v Alexandrii a v Pergamu, vynálezce v oboru geometrie (autor theorie kuželoseček). 

V téže době zřejmě působila básnířka Korinná z Tánagry(?, bývá datována do 6./5. či do 5./4. století) a lyrická básnířka Melinnó z jižní Itálie zvaná Lesbiá (i zde je století nejasné).

Ve třetím nebo druhém století žil lékař a farmaceut Níkandros z Kolofónu, didaktický básník s velkým vlivem na římské autory Vergilia a Ovidia. Ve druhé polovině třetího století žil architekt Hermogenés z Alaband, tvůrce Artemísia v Magnésii pod Sipylem (Alabandy se za krále Antiocha III. jmenovaly Antiocheia).

Ve druhém století žil epigrammik Alexaios z Messénie, osobní nepřítel Filippa V., 

• Krátés z Mallu v Kilikii, stoický filosof, grammatik a geograf, tvůrce prvního globu v dějinách, zakladatel školy v Pergamu a roku 168 Eumeneův vyslanec v Římě, 

• Moschos ze Syrákús, básník a filolog, žák Aristarchův.

Na přelomu obou století působil sochař, autor malých žánrů, Pún Boéthos z Karthága čili pozdější Hellén Boéthos z Karchédonu, pracující na Rhodu (například sochy dětí s ptáky).

Před rokem 200 se začala v poušti Gobi ve Vnitřní Asii utvářet říše Hunů (srov. rok 318 a s. v.  Hunové v indexu). Jejím tvůrcem byl vládce Mo-tun či Mao-tun nebo Mete (vládl asi 209 - 174)Mimo jiné porobil blíže málo známý středoasijský národ Wusun, který měl kmenová území na jihovýchod od Balchaše. Wusunové se mnohem později osvobodili, ale zničil je začátkem pátého století n. l. nájezd altajských Žou-žanů (pinyin: Rouran).

Jako první měl spojit kmeny hunských Turků jeho otec Teoman/Tou-man (vládl asi 220 - 209, viz rok 225). Viz dále o Hunech rok 177. • Turečtí autoři hovoří o první ze šestnácti velkých turkických říší: velká říše Hunů trvala do 216 n. l. Druhou byla v letech 48 - 216 velká říše Západních Hunů, v letech 275 - 454 n. l. říše evropských Hunů a v letech 420 - 552 n. l. říše Bílých Hunů-Hefthalitů v severní Indii (viz dále index s. v. Hunové, kde další panovníci hunští a rekapitulace).

Hunové zahájili pozvolnou cestu na Západ a dali tak v dalších staletích vzniknout migračnímu pohybu, tzv. stěhování národůOd čtvrtého století našeho letopočtu se Hunové přímo podíleli na utváření podoby dnešní Evropy.

Prvním národem, který vytlačili západně, byli indoevropští Tocharové, v čínských pramenech označováni jako Jüe-č’. Srov. rok 210 a 177.

V Číně Hunové ve spojení s Chan Sinem/Han Xin, králem (jiného) Chanu, vpadli na říšské území. V bitvě u Paj-tengu/Baideng, dn. Ta-tchung/Datong v Šan-si, byli Číňané poraženi a Hunové/Xiongnu dostali Kao-cua se jeho armádou do obklíčení. Panovala hrozná zima a třetině chanských vojáků umrzly prsty. Po sedmi dnech se Hunové stáhli. Tažení sice císař opakoval, ale na silné Huny, prý čtyři sta tisíc jezdců, vedené šan-jüem Mo-tunem neměl. Na radu svého kancléře Čchen Pchinga/Chen Ping (zemřel 178) volil syn nebes cestu míru: uznal Huny za partnery, hranicí zůstala Velká zeď, nomádi dostávali pravidelný tribut ve formě hedvábí, rýže a vína a jejich panovník ženu z císařova okolí (takové poměry panovaly mezi císařským dvorem a stepními nomády již v sedmém století za Čouů). Kao-cu provdal svou dceru za Mo-tuna, který pak získal do harému ještě dvě chanské princezny. Této "politice" se říkalo che-čchin/heqin, "mírový sňatek", a naposledy byla praktikována Číňany za dynastie Tchang/Tang.      

Kolem t. r. se narodil učenec, básník a vysokých chanský palácový hodnostář Ťia I/Jia Yi (zemřel roku 169).