Kuvajtská ostuda

Obsazení ropného emirátu v Zálivu se stalo diktátorovi Saddámu Husajnovi osudným: Američané přestali být na dobro jeho spojenci.

Irácká armáda 2. srpna naftový emirát obsadila a Husajn Kuvajt anektoval jako devatenáctou provincii Iráku. Spojené národy vyhlásily proti Iráku obchodní embargo a v jeho důsledku vypadl ze světové ekonomiky zcela jeden z největších exportérů ropy na světě. 
    Kuvajtská vláda v exilu si najala mimo jiné lobbyistickou firmu, která prefabrikovala řadu příběhů o násilnostech a brutalitě iráckých okupantů v emirátu. 

Nejznámější byl smyšlený příběh o tom, jak Iráčané v nemocnici vyňali z inkubátorů děti a nechali je zemřít na podlaze. Výmysly přispěly k vytvoření proválečné nálady v Americe. Použili je i politici ve svých vystoupeních, mezi nimi president George Bush starší. 

Ve třetí válce v Zálivu, v tažení proti Saddámu Husajnovi, použijí v následujícím desetiletí Američané stejných triků. Nebudou to jen smyšlenky kolem zbraní hromadného ničení. Například jedna ze skupin CIA připravovala video, které mělo Iráčanům sdělit, že diktátor měl sex s chlapci. Jak jeden z tvůrců koncem května 2010 řekl listu Washington Post, hodně zrnitý materiál měl vyprovokovat atmosféru tajného záběru ze sexuálních hrátek. 

Podobnými videy měl pak Irák být zaplaven. Jiný fígl měl přerušit vysílání státní televise a odvysílat zkonstruované prohlášení, že Husajn odstupuje ve prospěch svého syna Udaje. Agentura se nakonec rozhodla podobné věci do světa nepouštět. Zato se soustředila na vyrábění desinformací o iráckých zbraních hromadného ničení. O tom někdy později v seriálu.

U bin Ládinovy kolébky
Od 17. ledna 1991 vedly Američané v čele vojáků ve 28 různých uniformách akci Spojených národů za osvobození Kuvajtu. Irácká armáda byla pokládána za jednu z nejvyspělejších v arabském světě. Desert Storm, „Pouštní bouře“, takzvaná druhá válka v Zálivu, stála iráckou stranu po stu hodinách bojů třicet tisíc padlých. Na 175 tisíc iráckých vojáků bylo zajato. 
Byla to jedna z nejostudnějších porážek, jakou světové dějiny pamatují. 

Spojenci po osvobození Kuvajtu, které přišlo z území Saúdské Arábie, obsadili velkou část šíitského jižního Iráku. Boj zastavili 28. února 1991, kdy americké tanky stály 150 kilometrů před prakticky bezbranným Bagdádem. 

Koncentrace amerických vojáků v saúdském království, jejich způsob života, Američanky v uniformách velící mužům, a vůbec přítomnost jinověrců ve svaté zemi sunnismu (třebaže oblasti hraničící s Kuvajtem a Zálivu jsou převážně šíitské), to vše pobuřovalo arabské konservativce. 

Jednou z reakcí na západní expansi v Saúdské Arábii byla radikalisace ultrakonservativní wahhábistů, mezi nimiž agresivitou brzy vynikl jistý Usáma bin Ládin, jeden ze synů velmi úspěšného businessmana a tvůrce rozsáhlého stavebního průmyslového, obchodního a finančního impéria Madžmúat bin Ládin as-Saudíja (Saudi Binladen Group). O několik let později vyhlásí Západu a sionistům svatou válku a vyděsí svět fenomenem zvaným islámský terorismus.

Důvod, proč se americký prezident George Bush starší rozhodl Husajna ponechat u vlády, není znám. Připomínaly se odkazy na nebezpečí z přílišného oslabení země vůči agresivnímu theokratickému Íránu. 

V následujícím desetiletí šanci návratu do velký hry íránským ajatolláhům poskytne jeho syn a teheránská politika se stane ústředním problémem regionu...
Bushova nerozhodnost je stejně záhadná jako Hannibalovo stop na dohled Říma dvaadvacet století předtím ("Hannibal ante portas").

Poslední šance
Poražený bagdádský diktátor si pak zchladil žáhu na šíitech. Jejich povstání na jihu a Kurdů na severu Američané nepodpořili a Husajnovi vojáci je genocidními metodami za použití bojových plynů potlačili. 

Saddám Husajn byl opět na čas pánem ve své říši. V listopadu 1994 ale uznal nezávislost Kuvajtu a nespočet dluhů za zničený majetek. Rok na to se dal na dalších sedm let zvolit presidentem republiky. 

Roku 1991 zůstal Husajn bez armády schopné větších akcí, zato se silnými elitními jednotkami a policií proti „vnitřnímu nepříteli“. Zastavil vývoj zbraní hromadného ničení a jeho letecký prostor denně sledovala spojenecká letadla. V Iráku se nepohnula ani myš, která by Američanům unikla. 

Větší část vzdušného prostoru země byla roku 1992 prohlášena Spojenými národy za bezletovou zónu a systematicky byla kontrolována americkým a britským letectvem, francouzské se přestalo patrol účastnit roku 1998. Podezřelé irácké cíle byly spojenci bombardovány a ničeny. Kromě toho operovaly na severu země turecké oddíly pátrající po kurdských aktivistech a bojovnících komunistické PKK. 

Obecně však iráčtí Kurdové na letecké ochraně profitovali a v tomto období se v podstatě utužila jejich politická i hospodářská autonomie na Arabech trvající dodnes (2011). 

Roku 1993 dal prezident Bill Clinton vybombardovat sídlo rozvědky v Bagdádu, roku 1998 Američané tři dny bombardovali pozemní cíle v celém Iráku. 
Husajn později tvrdil, že prezident Bush starší moc dobře věděl, že Irák nemá zbraně hromadného ničení. Věděl to i jeho syn a dnes už nikdo nepochybuje o tom, že záminka k iráckému tažení roku 2003 byla vykonstruovaná.

Diktátorův konec

Prezidenta viděli Iráčané naposledy jako svého presidenta 4. dubna 2003, když se americké tanky blížily k Bagdádu. Pět dnů nato jeho vláda skončila. 

Jezdil pak po Iráku taxíky, psal výzvy k odboji, poslal dokonce fax do arabských novin vycházejících v Londýně. Měsíce po něm po něm Američané pátrali, vždyť s ním vedl George Bush mladší válku, nikoli s „iráckým lidem“, jak americký president zdůrazňoval. 
Po udání a tříhodinovém boji v okrajové čtvrti Mosulu 22. července Američané zastřelili diktátorovy syny Udaje, Kusaje a Kusajova čtrnáctiletého syna Mustafu. 

Když v prosinci 2003 jiný z udavačů z diktátorova rodného klanu sáhl po odměně 25 milionů dolarů, jistilo oblast kolem zemljanky v lokalitě ad-Dauru u Tikrítu na šest set vojáků, vrtulníky a v pohotovosti byla mimo jiné letka stíhačů. 
Po vytažení 13. prosince z úkrytu v zemi Saddáma Husajna ukázali Američané světu jako zarostlého, zmateného bezdomovce. On sám se tehdy představil: „Jsem prezident Iráku.“

Jeho poprava po šedesáti devíti letech života v předposlední den roku 2006 měla ve válkou sužované zemi význam vzkazu nových šíitských vládců v Bagdádu menšinovým sunnitům: teď vládneme my a kdo zabíjel šíitské a kurdské povstalce v osmdesátých letech, nezaslouží než smrt. 

Takový je a bude úděl aparátu národně socialistické strany Baas („Renesance“), úděl důstojníků, policistů, celého starého režimu v čele s diktátorem, znělo poselství.

Bylo to potvrzení probíhající totální války mezi šíity a sunnity o vládu nad nábožensky smíšeným Bagdádem a nad středem země, jejíž vrcholová fáze se rozhořela po zničení šíitské mešity v jinak sunnitsky většinové Sámaře 22. února 2006.

Smrt usmíření
Z dvaceti lidí přítomných popravě jich podalo svědectví šest. Každý novinářům předkládal jiné souvislosti, jiné výroky. V jednom se shodli: že šíitští strážci, příznivci radikálního bagdádského kazatele Muktady as-Sadra, odsouzence provokovali, posílali do pekla za to, co udělal jejich souvěrcům v osmdesátých letech, a ani ho nenechali dokončit modlitbu. 
    Dokládá to videonahrávka mobilním telefonem, kterou někdo z nich pořídil, ačkoli se před popravou všichni dohodli, že do popravčí cely s sebou telefony nevezmou. Z nahrávky se stal celosvětově mezi šíity velký šlágr.

Sunnity také podráždil termín, který k popravě vybrali šíitští ministři. Saddám Husajn zemřel v první den třídenního svátku íd al-azá, během něhož se na paměť Ibráhímova (Abrahámova) rozhodnutí obětovat syna bohu podřezávají ovce, kozy, velbloudi. 

Šíitům totiž tradičně začínal svátek až o den později. Islámské národní hnutí, jedna z baasistických frakcí vyjednávající se šíity o parlamentní spolupráci, jednání ukončila: „Smrt Saddáma Husajna znamená smrt usmíření.“

Šíitský premiér Núrí al-Málikí spěchal, což ostatně dělá dodnes, když na začátku roku 2010 neuspěl ve volbách. Kdysi ho na smrt odsoudil baasistický režim. Když odvolací soud před několika dny potvrdil rozsudek smrti, byla pomsta jeho. 

Ostatně už po 19. říjnu 2006, kdy byl Saddám Husajn poslán na smrt, řekl al-Málikí, že diktátor zemře do konce roku. Obával se, že prezident republiky, irácký Kurd Džalál Talabání, rozsudek nepodepíše, jak několikrát předtím prohlásil. 

Pomsta za léta ponižování nestrpěla odkladu a na soudní spravedlnost pro Kurdy, v jejichž věci ještě proces běžel, není třeba čekat.
Sunnitské věřící poprava pobouřila. Datum exekuce odsoudila Saúdská Arábie, Egypt a arabští Palestinci, kteří byli Husajnovými spojenci za kuvajtské války (1990 až 1991). Třídenní státní smutek vyhlásil ve své libyjské říši plukovník Muammar Kaddáfí. 
Uspokojení naopak vyjádřili izraelští, američtí a íránští politici, Evropané odmítají obecně popravu jako trest. 

Šíitská revoluce
Američané, kteří drželi Husajna na základně Camp Cropper u bagdádského letiště, vězně vydali hodinu před popravou. Helikoptérou byl odvezen do sídla bývalé vojenské rozvědky, kde byli za jeho vlády popravováni odpůrci režimu. Krátce po šesté hodině ranní v předposlední den roku byl Saddám Husajn mrtev. 

Podle vězeňské správy nebyly s diktátorem žádné problémy. Pod americkou ochranou kouřil doutníky, pil kávu, sbíral drobky na krmení ptáčkům, četl i psal básně, ničeho nelitoval a na nic si nikdy nestěžoval. Vzorový vězeň, vyjádřili se strážci o svém svěřenci.
President George Bush mladší označil rozsudek za „milník ve snaze iráckého lidu nahradit vládu tyrana vládou práva“. Poprava pro něj byla dalším znamením: „Spravedlností nad Saddámem Husajnem neskončí násilnosti v Iráku, ale je to důležitý milník na cestě Iráku k demokracii, která je schopna vládnout, udržet se a bránit sama sebe.“ 

Třeba ovšem také dodat, že Irák se mezitím stal velmi „důležitým“ vývozcem. Nikoli oné demokracie, ale nestability.
Smrt jediného člověka byla na první pohled jednou z mnoha desítek násilných smrtí, ke kterým denně v Iráku dochází. V té době trhali těla Iráčanů ve frontách na práci i na trzích sebevražední bombeři, explodovaly pumy nastražené v automobilech na přeplněných náměstích, vraždili únosci z obou táborů a eskadry smrti střílely civilisty za bílého dne v pouliční dopravě Bagdádu mnohdy Američanům pod nosem. 

exkurs 1: Cena za Husajnovu popravu
Den po Husajnově popravě padl na Silvestra 2006 v Iráku třítisící voják od začátku války v březnu 2003.
Za poslední čtvrtletí roku 2005 denně zemřelo násilnou smrtí na devadesát Iráčanů. Od března 2003 do té doby válka zahubila podle vládních údajů přes 52 tisíc civilistů. Ze země uteklo na 1,8 milionu Iráčanů, nejvíce do Jordánska a Sýrie. Několik desítek Iráčanů, většinou křesťanů, dokonce získalo v rámci vládního programu azyl ve Spojených státech.
    Čísla do doby, kdy Američané začali se stahováním bojových jednotek a likvidací většiny táborů a základen, jsou ovšem podstatně vyšší. Iráckých vládních vojáků zemřelo do poloviny roku 2010 podle úředních odhadů na 11 500, civilistů na sto tisíc; podle odhadů britského lékařského časopisu The Lancet dokonce až 650 tisíc. 
    Amerických vojáků všech zbraní padlo 4400, jejich spojenců přes tři sta, z toho více než polovina byli Britové. Žoldnéřů najatých americkou a iráckou vládou zemřelo přes 1300 a k tomu na dvě stě novinářů a jejich tlumočníků.

 

exkurs 2: Saddám Husajn: cesta pod oprátku
1937, 28. dubna se narodil Saddám Husajn Abdal-Madžíd at-Tikrítí
1957 členem Strany arabské socialistické obnovy (Baas)
1959 po neúspěšném pokusu o atentát na presidenta-královraha Abdal Karíma Kásima útěk do Egypta
1963 koncem roku zatčen při návratu kásimovců k moci
1968 baasisté u vlády: presidentem bratranec Ahmad Hasan al-Bakr, Husajn partajní dvojkou
1971 završení privatisace Iraq Petroleum Co. (1961)
1972 spojenectví se Sovětským svazem na 15 let
1975 hraniční smlouva s Íránem
1979 al-Bakr resignuje, Saddám Husajn presidentem; v Íránu revoluce ajatolláhů
1980-1988 irácko-íránská válka; západ a USA tichými spojenci, řada Kurdů a šíitů se postavila na stranu Íránu
1982 pokus o atentát na Husajna v šíitské vsi Dudžajl; diktátorova pomsta na 148 lidech byla potrestána roku 2006 smrtí
1988 bombový a plynový útok na kurdské městečko Halabdžu; proces s Husajnem nebyl doveden do konce
1990 anexe Kuvajtu
1991 operace Pouští bouře, Kuvajt mezinárodními jednotkami pod vedením USA osvobozen; Husajn zůstal u moci, pomstil se na šíitském povstání, které Američané nepodpořili; bezletové zóny nad Irákem, Irák ukončil projekty kolem zbraní hromadného ničení
2001 president Bush zahrnul Irák mezi státy-darebáky
2003, 20. března začala operace Irácká svoboda, 9. dubna obsazen Bagdád
2003, 22. července zabiti v Mosulu Udaj a Kusaj Husajnové
2003, 13. prosince dopaden Saddám Husajn
2005, 19. října zahájen proces za případ Dudžajl, 21. srpna 2006 za Halabdžu
2006, 5. listopadu odsouzen na smrt, 26. prosince rozsudek potvrzen odvolacím soudem
2006, 30. prosince, Saddám Husajn oběšen
2007, 2. ledna novým generálním tajemním strany Baas v podzemí se stal Izzat ad-Dúrí, který se dosud úspěšně skrývá. Od roku 2003 vedl s. Izzat partaj v zastoupení

 

 

Americký sen o novém orientu

Irák po Saddámu Husajnovi byl nehezkým probuzením z cukrárenské představy George Bushe o sladkém úspěchu. Koupal se v představách, jak mění svět v kopii Ameriky a přehlížel, že se pokouší přenášet 21. století do oblastí žijících mnohdy kdesi ve staletích středověku.

Sunnitský Irák vytvořený před devadesáti roky Brity roku 2003 americkou invasí skončil. Jednou z eventualit následující občanské války v letech 2005-2008 byl rozpad země. Intensivně se o tom tehdy hovořilo, ale málokdo rozkouskování Mesopotamie podporoval; nejméně Američané. 
Iráčtí sunnité, menšina ve státě, neměli sílu svou případnou autonomii prosadit a jejich náboženští radikálové propojení s importovanou větví bin Ládinovy Kajdy měli vyšší poslání: obnovu kalifátu. 

Šíité si až na výjimky vývoj k roztržení země na tři části rovněž nepřipouštěli a ani Kurdům na severu náhlý odchod do samostatnosti nevyhovoval a dodnes nevyhovuje.

Bushův velký rozlet
Tak Irák svou největší existenční krisi od založení Evropany přečkal. Hranice Předního východu se zatím překreslovat nebudou, nové poštovní známky ani peníze a vlajky se tisknout nebudou. 

Neokonservativci kolem presidenta George Bushe mladšího (v úřadu v letech 2001-2009) si vysnili zemi, kterou ukázkovým způsobem předělají na demokratický režim západní parlamentního typu, jehož funkcí bude šířit blaho otevřené sekulární společnosti do svého okolí. 
Proč takové „štěstí“ potkalo Irák, zůstává záhadou. Podobná kriteria totiž vykazovala i kaddáfíovská Libye s historií mnohem útočnější než Irák. 
Bush se svými lidmi přetvořili v nadřazené sociální inženýry a svůj smysl po západní, přesněji ale americký pořádek povýšili na svátost. Pootevírali tím však zadní dvířka do království totality. Pro Spojené státy je Bushovo válečné dědictví velmi nepříjemné a usurpované právo jeho doktríny na válku kdekoli na planetě na ochranu „národních“ zájmů významně ublížilo americké pověsti; a velmi Státy oslabilo. 

Irák byl pro „neokony“ dobrým žáčkem i proto, že je surovinově soběstačný, má druhé největší potvrzené zásoby ropy a jeho dvacet šest milionů obyvatel by se prý dokázalo případně také ubránit. 

Irák měl být dveřmi do amerického „nového orientu“, jak Bushova vláda deklarovala. O tom, že by se mimochodem ráda dostala k ropným zřídlům, nikdy řeč nebyla – jen pomluvy.

Dvě mouchy jednou ranou
Přitom na začátku bushovského rozletu nestál Irák, ale pomsta kajdistickým teroristům za útok na Ameriku 11. září 2001. Vousatí bandité nesídlili v Iráku (a ani by si to za sekulárního baasistického režimu netroufli), ale po vyhnání ze Saúdské Arábie a Súdánu v devadesátých letech se dávali hostit paštunskými ultrakonservativci z Talibanu, kteří s pákistánskou pomocí roku 1996 dobyli větší část Afghánistánu. 

V národnostně pestrém Afghánistánu, kde koncem roku 2001 s americkou a britskou pomocí Severní aliance sesadila talibský režim a s kajdisty jej zahnal do pohraničních hor Paštunistánu, však o šíření demokracie, blahobytu a vyrábění vzorové země většinou zájem neměli. Logicky: z islámských zemí je jen málokterá tak zaostalá... 

Když se rychlé vítězství v poli jako v Iráku proměnilo v bezradnost, se to sice objevilo ve zdůvodněních pokračující okupace země, ale k praktickému výsledku to nevedlo. Afghánci opět přemohli invasory, i když s formálně přijatelným koncem války si dávají Američané načas.
Bushovu vicepresidentovi a podnikateli v ropě Dickovi Cheneymu a ministru obrany Donaldu Rumsfeldovi se líbilo „udělat Irák“, jak prohlásili hned po obsazení Kábulu na podzim 2001, jakoby práce pod Hindúkušem už byla odvedena celá. Hlavní vůdcové Talibanu ani Kajdy přitom dopadeni nebyli ani za neokonservativní vlády, ani za jejích demokratických nástupců. 

Současný president Barack Obama přitom povýšil vítězné ukončení afghánské války za prioritu své vlády: nepřejícníci mu hned dali do rukou bílou hůl a na krk pověsili ceduli s nápisem „Hledám svůj Vietnam, doveďte mne tam“. 

Rumsfeld, který jako jediný z Američanů byl dvakrát hlavou Pentagonu, a to jako nejmladší i jako nejstarší, v dubnu 2006 odpověděl skupině pensionovaných generálů, kteří po něm chtěli, aby odstoupil, když je tak neschopný. „Hráčsky“ jim odepsal, že ve „válce s terorem“ (obrat prý vymyslel on, poprvé byl použit presidentem Reaganem) není žádné „terminální události“ jako je podpis mírové smlouvy na lodi Missouri (místo japonské kapitulace roku 1945): „Bude to dlouhá válka a Irák je pouze jedno bitevní pole. Neuspějeme-li v Iráku, bude to výhoda pro Írán.“
V tom byl setsakramentsky dobrým věštcem, i když v praktické politice selhal. 

Dolarů na válku v Iráku nebylo třeba, poněvadž k žádnému ohrožení Američanů ani jejich spojenců nedošlo, jak naposledy dosvědčoval ve svým pamětech Bushův mluvčí v letech 2000-2006 Scott McClennan. 

Proto si neokonservativci vymysleli, že Husajnův režim ohrožuje svět zbraněmi hromadného ničení, že má rakety s doletem na Londýn a podobně. Bush udělal za stovky miliard amerických veřejných peněz práci za někoho jiného – a ten mu ani nepoděkoval. 
Nikdo jiný si nemohl přát irácký konec více než theokratický šíitský Írán: jediného, koho se ajatolláhové báli, byl totiž Saddám Husajn.

exkurs: Co ukázalo válečné tažení na Bagdád roku 2003
Válečná propaganda zůstala propagandou, lež a lest fungující ve válkách od úsvitu dějin sehrály opět velmi důležitou roli: potvrdily to obě strany.

1. Spojené státy disponují bezkonkurenční vojenskou silou a dokázaly při malém manévrovacím prostoru na jedné frontě nezvykle rychle vést invasi (otevření severní zabránilo Turecko neochotné podílet se na likvidaci muslimského režimu). Není jim třeba spojenců, ani jiné větší podpory. 
2. Arabský svět přes značnou finanční sílu nemá žádnou světovou politickou autoritu. Petrošejkové kolaborují se Spojenými státy, druhá strana arabského tábora, republikánská a národně socialistická, nedokáže formulovat diplomatickou iniciativu a znovu prokázala, že není schopna otevřeného ozbrojeného odporu (srov. prohrané arabsko-židovské války). 
3. Vlastní záměr války, zbavit region nebezpečného režimu, se ukázal jako neopodstatněný, zbraně hromadného ničení nebyly nalezeny a Husajn neměl sil na to, aby vážněji ohrožoval své okolí. Neprokázala se spojení iráckých socialistů s ultrakonservativním islámským radikálem bin Ládinem a proto irácké tažení ani nepatří do americké „války s terorem“. 
4. Opět selhali politologové: operace Američanů proběhla velmi snadno. Hlavně ale selhaly tajné služby, podle nichž je Husajn po zuby ozbrojen, mimo jiné zbraněmi hromadného ničení, a jeho vojáci se budou bít do posledního dechu. Neodhadly ani náladu mezi obyvatelstvem, jejich vlažný zájem o vrchnost, starou i novou: míst květin pro osvoboditele Iráčané za jejich zády vylupovali státní a partajní instituce a musejní sbírky.
5. Americká elektronická media posloužila politikům v jejich „národním zájmu“. Armádě se podařil trik s reportéry u jednotek (embedded), kteří neplnili zpravodajskou roli, zato ukázali válku jako snadnou, čistou věc, protaženou ruku politiky správných lidí dbajících o dobro lidu/národa. Naopak se potvrdila svébytnost papírových medií a internetu, kterým se zhusta dařilo zůstat na tlacích politiků autonomní, když se nedržely velkých tiskových agentur. 

Jak se dělá válka

Šest let se v hlavních denních zprávách objevovalo slovo Irák. Když bylo jasné, že Američané nejsou pány země, uzavřel na konci své vlády George Bush s vládou šíitsko-kurdské koalice dohodu o odchodu ze země. Iráčané po volbách 7. března stále nemají vládu, Američané demontují základny a opouštějí zemi a v mediích je o ztracené válce ticho.

V prosinci 2002, tři měsíce před americkou invazí, řekl Saddám Husajn svým generálům, že zbraně hromadného ničení nemá. „Opravdu, nic nemáme,“ to vojáky zaskočilo a demoralizovalo. Jak tedy budou s invasory bojovat, vždyť proti nim nastoupí Amerika, satan v kovbojském převleku? 
Že takto Husajn nalil svým lidem čistého vína, potvrdily výpovědi zajatých důstojníků a představitelů baasistického režimu, které mezi jinými vládními dokumenty uvolnila tři roky po vpádu do země americká armáda a CIA.

My to přežijeme
Podle výtahů z této zprávy v časopisu Foreign Affairs a listu New York Times diktátor nepředpokládal, že se Státy odváží proti němu pozemní akce. 
Z prostého důvodu: protože by byla hrozně drahá. Usuzoval tak podle Bushova otce, který roku 1991 zastavil postup tankových kolon před Bagdádem, aby Spojené státy nebyly vmanévrovány do role okupační mocnosti (viz příběh kuvajtské či druhé války v Zálivu v seriálovém dílu 21). 
Diktátor si ze setrvačnosti myslel, že by okupace jeho země byla pro Američany finančně nepřijatelná. Jakoby se utěšoval, že se nestane to, co se stát musí.

Husajn měl Američany za menší nebezpečí než šíity, kterých se bál za krvavě potlačené povstání roku 1991, když byl vyhnán 660 tisíci spojeneckými vojáky z Kuvajtu. Bagdádský vládce důvěřoval jen svým dvěma synům. Z bezpečnostních důvodů za amerického tažení na Bagdád spolu nemohly komunikovat ani elitní jednotky baasistického režimu. 

Fedajínům, „odhodlanců k oběti (al-fidájún)“, partajním černokošilatým oddílům rekrutovaných z Husajnova rodného kraje, které se staly v létě 2003 po porážce režimu základem sunnitských partyzánů, velel diktátorův syn a jejich zakladatel Udaj. Několika elitním divisím Republikánské gardy (založena 1963) Udajův mladší bratr Kusaj.

Husajn spoléhal na to, že ho před válkou ochrání Rusové a Francouzi, kteří měli v Iráku rozsáhlé pohledávky a ropné smlouvy. Když válka nastala, nerozkázal zapálit ropná pole, protože nevěřil, že by Američané dorazili až k branám bagdádským.

Nikdy neříkat nikdy
Do konce března naopak věřil, že to „ustojí“, a nedovolil ani vyhodit mosty přes Eufrat a Tigrid do vzduchu. Dva měsíce před válkou rozhodl, aby letectvo skrylo své stroje, protože by je mohl později potřebovat proti „vnitřnímu nepříteli“. 
Husajn počítal s tím, že se vše bude opakovat jako v roce 1991, kdy se po odchodu Američanů z Iráku krvavě vypořádal s šíitskými povstalci, kteří marně počítali s americkou podporou. Počet obětí mezi šíity se odhadoval na třicet tisíc. 

Novověký Sargon, usurpátor dávného akkadského trůnu a první ze světovládců dějin, svým lidem říkával: „Irák se nikdy nestane Afghánistánem. Nedopustíme, aby se válka stala piknikem pro americké a britské vojáky. Nikdy!“
    Nestala se ani jedna z obou zemí, v tom se na rozdíl od všeho ostatního nemýlil. V obou případech to byla pro útočníky ostuda a britská o to větší, že byli donuceni odejít z Iráku podruhé během vlády jednoho panovníka: roku 1959 i 2009 za královny Alžběty II.

Osvícený despota
Po první válce Američanů se Saddámem Husajnem roku 1991 kontroloři po Iráku hledali, kde jsou jeho zbraně hromadného ničení. Vědělo se, že měl výzkum a jisté kapacity na výrobu bakteriologických a chemických zbraní. Tajné služby věřily, že usiluje o jaderné. 

Třebaže se vědělo, že irácký jaderný program skončil v roce 1981, kdy izraelské letectvo vybombardovalo u Bagdádu reaktor francouzské konstrukce Osirak, a země na obnovu projektu neměla (viz v předcházejících dílech seriálu).
Megaloman Husajn v dobách solventnosti naletěl řadě šejdířů a dobře platil mimo jiné za nápady jako bylo jakési verneovské veledělo, které dostřelí na Izrael. Jeho lidé ze zbrojního průmyslu vykazovali platby na neexistující projekty. Bagdádský vládce se zkrátka choval jako osvícený despota, jakýsi Rudolf v arabském vydání. 

Nejenom že platil divné vojenské plány. Dával peníze na archeologii a muzejnictví, financoval monumentální díla a palácové stavby, aby vynikl jako pravý dědic dávných Sumerů a Akkaďanů, Amorejců a Aramejců. 
Na obrazech byl jednou assyrským králem dorážejícím na nepřátele, jindy kolícím lvy, byl chaldajským Nabû-kudurrí-usurem, slavným antickým megadeveloperem Babylonu a vojevůdcem, který vyvrátil židovský Jerusalém: komu z Arabů by nebyl sympatický?

Smolný pan velkohubý

Bývá takový člověk hrozbou pro svět? Tlachavý Orientálec se slovníkem šantánového umělce („nastává matka všech bitev“) měl po kuvajtské avantýře zemi a armádu zničenou.
Hlavní starostí Saddáma Husajna bylo hlídat šíity, Kurdy a sunnitské klanové předáky. Všichni čekali na příležitost, jak mu zakroutit krkem. Patří to k základním problémům všech arabských států se společností rozdělenou na klany, náboženské a jazykové skupiny, na pastevce a usazené rolníky. 
Je to základní státoprávní problém všech států Arabského poloostrova, ale také Libanonu a Sýrie.
U moci Husajna držela policie, pevný partajní systém a apatické obyvatelstvo. Vnitrostranickou opozici drtil a mnoho, převážně studovaných Iráčanů odešlo do exilu. Země žila od roku 1990 pod mezinárodním embargem.

Hrdina arabské ulice
Jeho metodami úspěšně vládne v Libyi nový spojenec Západu plukovník Muammar Kaddáfí. S beduínským revolucionářem berberského rodu dokonce roku 2006 podepsala Francie dohodu o pomoci při budování mírového jaderného programu a o rok později Nicolas Sarkozy slíbil dodat Libyjcům jadernou elektrárnu, jejíhož proudu by využívala rozsáhlá a energeticky náročná zařízení na odsolování mořské vody.
Husajn měl smůlu. Po 11. září 2001 „jaksi“ kolovaly informace, že v Iráku jsou zbraně hromadného ničení, že má rakety s doletem na Izrael nebo dokonce až na Londýn, jak koncem roku 2002 hrozila Angličany labouristická vláda Tonyho Blaira. 

A zpupný žvanimír Husajn dělal vše pro to, aby si muslimský svět myslel, že se u Bagdádu bojuje za arabský Jeruzalém, že je skutečně má a že on je tudíž legitimním vůdcem svatého džihádu všech Arabů, nikoli saúdští ropní monarchové. 
Na jadernou pěst Bagdádu věřili i jeho vojáci (o jejich zklamání viz předešlý díl). Otloukánek Západu se stal v očích širokých arabských vrstev sympaťákem doby.

Inspektorské tance
Blokoval práci inspektorů z Mezinárodní agentury pro jadernou energii (IAEA) a „zvláštní komise Spojených národů“ (UNSCOM) pátrající od roku 1991 po stopách biologických a chemických zbraní. Roku 1998 je vyhnal a na výzvy Spojených národů nereagoval. Americký president Bill Clinton (v úřadu v letech 1993-2001) dal po vyhnání inspektorů v prosinci roku 1998 znovu bombardovat Irák. 

Během čtyř dnů bylo v součinnosti s britským letectvem zničeno na sto pozemních cílů včetně velitelských budov rozvědky a elitních jednotek režimu v Bagdádu.

Třebaže byla tehdy zničena poslední významnější vojenská zařízení, která přečkala útoky amerických a britských letadel v režimu kontroly bezletových zón po roce 1991 (viz předcházející díly), pověra, že je Irák vojensky silný, se držela.

Plány na sesazení Saddáma Husajna a jeho synů se zabývala už Clintonova vláda. Později se tvrdilo, že už tehdy měla informace o kontaktech baasistů s kajdisty. Ale až 11. září 2001 a prezidentem Bushem vyhlášená „válka s terorem“ přinesla zvrat. Když byli v Afghánistánu zahnáni talibové a kajdisté do hor Paštunistánu, výroba iráckého nebezpečí dospěla do konečného stadia. 

Ačkoli to nikdy neřekl veřejně, jsou svědectví o tom, že George Bush mladší měl o irácké „stopě“ jasno od začátku. Šest dnů po úderu wahhábistů na Ameriku řekl pro Husajna osudovou větu: „Věřím, že do toho byl zapleten Irák.“ 
Třebaže v listopadu 2002, kdy baasistický samovládce znovu vpustil Spojené národy do země, inspektoři ze zbraní hromadného ničení opět nic nenašli.

Bič se uplete snadno
Jejich postup a nálezy potvrdil i jeden z nich, americký inspektor Scott Ritter, původně důstojník rozvědky námořnictva, který byl v letech 1991-1998 na třiceti misích v Iráku a čtrnácti z nich šéfoval. Později potvrdil, že CIA nešlo o odzbrojení Iráku, nýbrž o odstranění jeho vládce. Proto se neustále vyráběly důkazy o irácké vině, i když kolem toho byly velké zmatky podkopávající důvěryhodnost smyšlenek.
Zůstává také záhadou, proč Saddám Husajn vymýšlel tolik kliček, když nic nebezpečného pro svět neměl. Spekuluje se mimo jiné o tom, že nechtěl vypadat v očích Izraele, který jaderné zbraně od roku 1968 má, že je tak bezbranný... 

Bushova vláda a neokonservativní myslitelé byli rozhodnuti se historicky znemožnit naplněním morální povinnosti šířit demokracii, k čemuž jsou předurčeni, protože jsou nejlepší z toho, co Západ světu dal, jak ve svých ideologických materiálech dokladují. 

Potření národně socialistického režimu v Iráku zahrnuli do války s terorem a basta. Ministr obrany Donald Rumsfeld oslňoval výroky degradujícími Evropany, jimž se do podivné války nechtělo, nejvíce Francouzům. Vymyslel dokonce termín stará Evropa, aby „povzbudil“ země bývalé sovětské zóny, které se z vděku nad urychleným rozpadem sovětského impéria a strachu z Rusů drží více Washingtonu než západoevropských spojenců.

Konec francouzským bramborům
Prezident Bush roku 2002 ani neblahopřál sociálně demokratickému kancléři Gerhardu Schröderovi ke znovuzvolení, poněvadž se mu do Iráku nechtělo poslat vojáky. Antibushismus se Evropanům začal zhusta slévat s antiamerikanismem. Přesto například Německo poskytovalo Američanům materiální a zpravodajskou podporu, a jak uvidíme v případu Nigergate, taktéž činili Francouzi, kteří se s presidentem Chirakem stali na čas předmětem amerických žertů, protože byli nejhlasitějším odpůrcem invase do Iráku.

Mandát Spojených národů k iráckému tažení Američané nezískali. Velmoc se ani neohlížela na „ne“ velké části spojenců. Poprvé Spojené státy obešly OSN roku 1999 při invazi do srbského Kosova: když tehdy ruské veto zablokovalo Radu bezpečnosti, převedli Američané kosovskou záležitost do kompetence NATO. Nyní šli do pouště i bez rozhodnutí NATO, ale s řadou ochotných spojenců.
V září 2004 generální tajemník OSN Kofi Annan opožděně řekl, že z pohledu Spojených národů a jejich charty byl útok na Irák nelegální.

(pokr.)