674

  26, 3

  (neznámý)

  a. u. c. 80

Elamité uzavřeli mír s Assyřany, který vydržel až do roku 654. Jeho důsledkem bylo mimo jiné navrácení soch bohů do Agade/Babylónie, odkud byly v minulých válkách Elamity odvlečeny. Sochy v čele s podobou Ištary se vrátily 10. dne měsíce addaru/na přelomu února a března roku 673 (některé ze soch zřejmě nebyly „mesopotamského“ původu, ale elamského; srov. roky 682 a 626). Pravděpodobně v téže době vyklidili Elamité jihobabylónská území obsazená loni. Pro Elam osudová válka vypukla roku 703 a skončila po mírovém dvacetiletí roku 645 n. 644.

673

  26, 4

  (neznámý)

  a. u. c. 81

Koncem roku se Assyřané pod Aššur-acha-iddinou vypravili k jezeru Van, kde v průběhu měsíce tebétu/prosinec 673 až leden 672 ničili zemi Šubria, jejíhož krále, churritského Ik-Tešupa, zabili. Celou oblast již nekontrolovali Urartejci, jak tomu bylo v době vlády krále Rusy I. (733 - 714), ale Skythové, ass. Aškuzája, Askuzája/Ašguzája, Iškuzája, hebr. Aškenáz, které do země kolem jezera Urmia pozval král Rusa II. (od 678) na pomoc proti Kimmerům. 18. měsíce addaru/v březnu roku 672 ukončili Assyřané dobývání Šubrie (o jejím rozdělení na dvě provincie viz rok 659).

Skythové ovládli velké části země mezi Urmijským jezerem a Kaspikem, oblast íránského i nezávislého Ázerbájdžánu, které podmanil své vládě urartský vládce Argišti II. 

Během tohoto tažení se Aššur-acha-iddina dostal až do východní části pozdější Médie, do Parthie, ass. Partakka či Partakku, kde dobyl města Zanasana a Uppis. V zemi Tíl Ašurri porazil národ Barnaků, jimž se v jazyce národa Michránu říkávalo Pitánu, který plenil Ellipi. V zemi Patušarra u íránské "Solné pouště" padli do assyrského zajetí (východo)médští předáci Šidir-parna a E-parna.

Mannové/Mannajové se spojili proti Aššurovi s "Gutijci" a Skythy, které vedl král Išpakáj/Išpakája. Byli však poraženi a Skythové se pravděpodobně stali assyrskými spojenci (srov. rok 669). Pokud Išpakája, řec. Aspakos, válku s Assyřany nepřežil, jeho nástupcem se pravděpodobně stal Bartatua/Partatua, řec. Prótothyás. Ke spojenectví s Assyřany přistoupil v této době také král Rusa II. Urartstký (viz rok 617). 

Jistý Kaštaritu (írán. Kšathrita, řec. Kyaxarés I.), král Médů, syn Déiokův (ass. Dajaukku), se spojil někdy v této době proti Assyřanům s Kimmeřany a Mannáji. Tím se vytvořil základ protiassyrské koalice, která o šedesát let později tvrdě ukončila pozemskou slávu boha Aššura (viz roky 653 a 617): viz o jeho jmenovci se stejným nepřítelem roku 715.

Pravděpodobně před tažením k Vanu se vypravili Assyřané podruhé (?) proti Egyptu, ale opět bez úspěchu (srov. rok 675).

Téhož roku ve Foiníkii odpadl od Aššuru k Egyptu vládce Tyru Ba‘al I., Aššur-acha-iddinou vyznamenávaný, viz rok 701 a 677. Město bylo Assyřany oblehnuto a panovník nesoucí jméno nejsilnějšího z foiníckých bohů se roku 665 vrátil pod Aššurova křídla, viz tam.

672

  27, 1

  Eurybos z Athén

  (neznámý)

  a. u. c. 82

V Římě na konci vlády Sabína Numy Pompilia (králem od roku 715) vypukla válka se starolatinským městem Alba Longa. Numa Pompilius zemřel v Římě, po interregnu novým králem zvolen Tullus Hostilius, rodilý Říman (vládl do roku 640), možná vnuk Hostia Hostilia, hrdiny z éry Romulovy, viz rok 746. Jako první z římských králů prý začal používat za odznaky majestátu svazky prutů se sekyrami (fasces) a purpurový oděv, insignie původem etruské.

Za války latinských měst tolik si historicky blízkých (Trojané založili Lavunium, z něho povstala Alba a z ní rod římských králů, srov. rok 1184 a 1070) zemřel v polním ležení poslední král Alby Longy C. Cluilius (jména panovníků po Numitorovi neznáme). Monarchie zanikla a na královo místo byl zvolen vojenský velitel Mettius Fufetius s titulem dictator. O výsledku války rozhodl souboj albánských trojčat Curiatiů a římských Horatiů, v němž Římané uspěli, Albánci uznali jejich nadvládu. Vítězný P. Horatius zabil i svou sestru, které se nelíbilo, že jí zabil snoubence a oplakávala ho (zákazy truchlení patřily mnohem později do palety trestů příbuzenstva poražených/zavražděných soků). Město Alba však ještě nezaniklo (to až roku 664, viz). 

• Podobný příběh, a pravděpodobně původnější, zasadili hellénští historiografové do vleklé války Tegejských s Feneem (dobu neznáme, ale mohla korespondovat s římskými událostmi). Za Tegejské postavil k souboji do pole své tři syny Rhéximachos, za Fenejské Démostratos. Když dva z bratrů tegejských padli, třetí Kritoláos se dal na lstivý útěk a soupeře jednoho po druhé zabil. Vyhráli tedy Tegejští a vítěz i zde zavraždil svou sestru, zasnoubenou za Démodika, jednoho ze zabitých Fenejských, která z bratrova vítězství nadšena vůbec nebyla. Matka postavila Kritoláa před soud, ale ten ho osvobodil. 

V Assyrii 5. nebo 6. dne měsíce addaru/na konci února roku 672 zemřela Ásarchaddónova babylónská manželka Ešarra-chamat, matka králů Šamaš-šuma-ukína a Aššur-báni-apla (nejmladší ze sourozenců, jejich věk ale neznáme; o nejstarším z Aššur-acha-iddinoných synů Sîn-nádin-aplim nebylo slyšet, zřejmě zemřel mlád). 12. n. 18. ajjaru/c. květnu přísahali říšští představitelé věrnost královým synům-nástupcům jako panovníkům Aššuru a Babylónu.

Rozhodnutí dát staršímu ze synů vládu nad Babylónií, tedy posici podřízenou králi assyrskému, nyní bratrovi mladšímu, bylo pravděpodobně podivné již ve své době. Aššur-acha-iddin však rovněž nebyl v nástupnictví nejstarším ze synů, viz rok 681; jakou roli v rozhodnutí hrála králova matka Naqí'a, nevíme.

V Kalchu zasvětil posléze král 5. abu/v srpnu 673 rozšířenou zbrojnici/ekal mášarti, postavenou Salmán-ašarédem III. Tři roky předtím obnovil v Kalchu hradby a řadu dalších staveb. Později vybudoval v Nínuji větší zbrojnici, kde uděloval audience. V jeho troskách se v křesťanské éře ocitl hrob proroka Jóny/řec. Iónás, lat. Ionas a přes něj postavili mohamedáni mešitu, dn. pahorek v Mosulu Tell Nabí Júnus. Mešitu vyhodili roku 2014 sunnitští fanatici říkající si Islámský stát do vzduchu a proto mohlo dojít roku 2020 k nálezu podzemních prostor se zbytky "trůnního" sálu atd.

V Číně ve státu Čchen/Chen potlačena revolta, v níž rebelové zavraždili následníka trůnu Jü-kchoua/Yukou. Několik čchenských šlechticů prchlo do Čchi/Qi, srov. rok následující, a jeden z nich Kung-c' Wan alias Ťing-čung/Jingzhong zaujal u čchinského dvora vysokou posici a stal se oblíbencem vévody Chuana. Jeho potomci se o století později dostali ve státě k moci. 

671

  27, 2

  Leóstratos

  a. u. c. 83

Byla zaznamenána t. r. v mesopotamské oblasti tři zatmění měsíce: částečná 7. ledna a 2. července, 27. prosince/15. tebétu úplné. Poněvadž to bylo vykládáno jako předzvěst královy smrti, byl zřejmě v Babylónu pro onen čas vybrán "náhradní král" (srov. takový případ, ovšem trochu naruby, popsaný u roku 1875 v Isinu). Za zdar králova syna Šamaš-šuma-ukína a jeho manželky byl vybrán jistý Damqi za náhradního krále/šar púchi a po vykonání obřadní vlády "odešel na osud/ana šímti ittalak" a pohřben (sg. slovesa ukazuje, že zemřel sám; jinak náhradní králové umírali se svými "královnami").  

Assyřané pod Aššur-acha-iddinou se v nisannu/koncem března potřetí (?; srov. roky 675 a 673) vypravili proti Egyptu, viz roky 679 a 675. Operace vedl Ša-Nabû-šú, králův vojevůdce jmenovaný hned za panovníkovým jménem/rab šút réšáni, rab ša réšáni (gal lú.sag.meš, srov. v indexu s. v. ša). Proviant s vodou přes pouštní oblasti severní Sínaje nesli velbloudi spřátelených arabských šejků.

Ve dnech 3., 16. a 18. du'úzu byli Egypťané kdesi v Deltě ve třech bitvách poraženi a 22. dne téhož měsíce/koncem července obsadili Assyřané sídelní město Memfis; jedna kronika udává k 3. tašrítu/konec září blíže nespecifikované krveprolití v Egyptě. Celý Dolní Egypt padl do Aššurových rukou: tažení bylo vyvrcholením assyrského imperialismu. Král mimo jiné přejmenoval v zemi nejméně dvanáct měst. V Dolním Egyptě Assyřan potvrdil místní dynasty, mezi nimi Nechóa/ass. Nikú v Saji/ass. Kár Bél-mátáti, Šarru-lú-dáriho v Taně/ass. Si'nu (anebo Pélúsiu?) a Paqrurua v Pišaptu/Per-seped, Pišanchuru z Natchú, Nachké z Chininši, Bukkumanní'pi z Chatchiribi/Athribis, ass. Limir-išak-Aššur, jehož nástupcem byl za Aššur-báni-apliho Nicherau (?)/asi snad Inarós (?). 

Egyptský král Taharka, ass. Tarqú, z XXV. tzv. nubijské či aithiopské dynastie uprchl do Horní země/ass. Paturisi, jeho syn Nisu-Onuris n. Nes-anchuret/ass. Ušanachuru a bratr, jehož jméno neznáme, padli do assyrského zajetí. Boje v Egyptě trvaly nepřerušeně do roku 666.

Snad t. r. byl júdský král Mnašše/Menašše Assyřany v Jerúsalému jat, možná konspiroval proti nim, nechtěl uzavřít spojenectví či co, a odvlečen do Babylónu. Byl však pardonován, nevíme, po jakém čase, a vrátil se domů; biblickou poznámku assyrské prameny nezmiňují. V zajetí opustil polytheismus/henotheismus a po návratu do Jerúsaléma se stal jahwistou, srov. rok 699. O správě júdskéh, manželku vévody čchinského Minao království za jeho nepřítomnosti nevíme nic.

V Číně ve státu Ťin/Jin boje o nástupnictví. Vévoda Sien/Xian (vládl v letech 677-651) měl podporu v Š' Wejovi/Shi Wei, jemuž se podařilo odpor zlomit: roku 669 v klanové válce vybil všechny vedlejší větvě panovnického rodu. Po Sienově smrti se boje o nástupnictví obnovily. Krátce roku 651 panovali po sobě Si-čchi/Xiqi a Čuo-c'/Zhuozi, viz o nich zde níže, než se k moci dostal vévoda Chuej/Hui (vládl do roku 637).

Roku 668 na podzim a v zimě vpadly do Ťinu oddíly státu Kuo/Guo. Následujícího roku připravoval Sien z Ťinu odvetu proti Kuo. Čouovský dvůr žádal o útok na Wej, což roku 666 provedl vévoda Chuan z Čchi, jemuž se rok předtím mírem v Jou poddali Čchenové, srov. rok předešlý, a Čengové.

Vévoda Sien Ťinský měl komplikované rodiné vztahy, které se odrazily v nástupnických sporech. S Čchi Ťiang/Qi Jiang, milenkou svého otce Wua z Čchü-wo a Ťinu (zemřel roku 677) měl dceru Po Ťi/Bo Ji, manželku čchinského vévody Mina, a korunního prince Šen-šenga, armádního velitele (oběsil se 20. února 655). Ženat byl Sien s žungskými princeznami: jedna porodila I-wu/Yiwu, pozdějšího vévodu Chueje, a Čchung-era/Chong'er, pozdějšího ťinského vévodu Wena (v letech 637-628). Jména matek neznáme.

Třetí Žungka jménem Li Ťi/Li Ji porodila syna Si-čchi/Xiqi a její mladší sestra porodila Čou-c'a/Zhouzi. Li Ťi se podařilo přesvědčit Siena, aby korunního prince Šen-šenga, Čchung-era a I-wu poslal ode dvora pod záminkou lepší kontroly nad městy ve státě, ve skutečnosti aby zajistila svému a sestřině synovi nástupnictví. Sienův ministr Š' Wej naopak podporoval Pi Wana/Bi Wan a díky jeho vlivu se Pi Wan stal vévodovým oblíbencem. 

670

  27, 3

(neznámý)

  a. u. c. 84

Kolonisté z Mytilény založili, popř. posílili osady Séstos, Madytos a Alópekonnésos (ten Aiolové mytilénští s kýmskými), všechny na Thráckém Chersonésu, první dvě na helléspontském břehu naproti Abýdu, třetí an břehu Černého zálivu/Melás kolpos. Mílétští zakládali na Chersonésu osadu Limnai, zřejmě mladší byla attická kolonie Elaiús, jejímž ktistem/oikistem byl jistý Forbás (rukopisné Forboón?); jinde uváděn olympioníkos Frynón, viz rok 620. Viz o Chersonésu Thr. dále rok 560 a srov. v indexu s. v. Ainos.

Aššur-acha-iddina, který se tento rok nevydal na žádnou výpravu, dal v Aššuru popravit mnoho hodnostářů za účast na spiknutí, jehož se účastnil mimo jiné hlavní z palácových eunúchů Aššur-násir a Sásî z nejbližšího králova příbuzenstva, který se pravděpodobně (?) prohlásil panovníkem; centrem pučistů byl asi Charrán, mělo asi též podporu v částech Babylónie, důvody nejsou známy. Aššur-acha-iddina po celý život bolestivě churavěl, což nějak s konjurací souviset mohlo. 

Pokud lze ze zachovaných dopisů konjuraci rekonstruovat, měla hluboké kořeny a byla široce rozkročená od kočích bojových spřežení po provinční správce a zřejmě i královskou dynastii. Babylónský astronom Bél-ušézib působící v Nínuy, srov. rok 678, informoval krále, že mu hvězdy prozradili spiknutí proti trůnu. Aššur-acha-iddina dostal též informaci, že jménem neznámý syn Šuma-iddiny, popraveného guvernéra Nippuru roku 675, pašoval z Babylónie do Assyrie zlato a cennosti a že je rozdal mezi tři lidi, z nichž jeden se jmenoval Sásija, babylónská podoba jména Sasî; viz však o něm, popř. jmenovci, u roku 678.

Otrokyně/amtu Charránce Bél-acha-usura, její jméno nedochováno, v extasi měla tou dobou v Charránu pronést: "Tohle jsou slova Nuskuova: království patří Sasîmu. Zničím jméno a sémě Sîn-achché-eríby!" O události krále informoval Nabû-réchta-usur, zaměstnanec královy matky Naqí'e, později podle všeho komplic pučistů. Do toho snopravec Nabû-ušallim vyložil sen guvernéra Aššuru jménem Abdâ, jemuž ve spánku jisté dítě podalo žezlo: znamená to zisk královlády. Abdâ si tedy najal 120 vojáků, ti mu přísahali věrnost, ale Nabû-ušallim se podílet odmítl. Spiklenci ho tedy v dopisech králi očerňovali, psal na svou obranu též obviňovaný.

Spiklence nakonec nejdůvěryhodnotněji udal králi Kudurru, písař z Babylónie internovaný v Aššuru. Nelze vyloučit, že byl internovaným synem popraveného Chaldaje Šamaš-ibniho, šejka Bít Dakkúri, viz rok 678 a 675. Kudurri opisoval hliněné texty královské knihovny  a spadal do referátu dvořana Sasîho. Nějak došlo k tomu, že palácoví eunúchové ho jako odborníka na výklad věštebných znamení odvezli do Charránu, kde ho nejprve hostili vínem. Spiklenci se ho otázali, že se opravdu ve výkladech věšteb vyzná a v chrámu Bél-Charrán musel před Šamašem odpovědět na otázku, zda se vrchní eunúchos (jméno neuvedeno, asi Aššur-násir) stane králem. Kudurru to podle svých slov potvrdil, spiklenci mu slíbili dokonce vládu nad rodnou Babylónií, celý následující den pili a pustili ho. Králi pak o celé záležitosti napsal s tím, že v Šamašově domě lhal, poněvadž se bál o život.

Aššur-acha-iddina vylákal pučisty k sobě a dal je pozatýkat. Dílčí osudy neznáme. Řada z nich unikla smrti útěkem do Babylónie, nelze ani vyloučit, že jich část byla pardonována. ● Události protiesarhaddanovského spiknutí se táhly podle všeho několik let, zřejmě již od roku c. 675, viz tam. Není ani až tak jasné, zda se jednalo o jedno, centrálně řízené hnutí, nebo o několik více či méně spřízněných konjurací.