684

  24, 1

  Kleoptolemos z Lakónie

  a. u. c. 70

  pětistý rok od dobytí Troje

V Messénii byla vybojována bitva u Kaprú séma, „Znamení kance“, kde Messéňané se svými spojenci Argívskými a Arkaďany porazili Sparťany a jejich spojence Korinťany. Sparťany vedl král Anaxandros.

Osadníci z Chalkidy založili společně s Messéňany (?) v jižní Itálii podruhé osadu Rhégion (srov. rok 730).

683

  24, 2

  Kreón

  a. u. c. 71

V Messénii se utkali Messéňané, vedeni králem Aristomenem, se Sparťany u místa Megalé Tafros, „Velký příkop“. V bitvě zradil Messénské velitel arkadských spojenců král Aristokratés, syn Hikety z Trapezúntu, a Messénští byli těžce poraženi. Uchýlili se do opevnění na hoře Eiré. Zde byli údajně jedenáct let obléháni. Se zajatci byl Lakóny svržen se srázu též raněný Aristomenés, jehož prý brzdil v pádu štít, který mu se zbraní vítězové nechali. S pomocí lišky chodící škvírou ve skále na lidské ostatky se mu podařilo dostat se z propasti ven a v nové bitvě prý vyděsil Sparťany tolik, že utekli, tvrdí jedna tradice.

Byl prý jat ještě jednou, ale to v noci přepálil u ohně svá pouta a prchl ze Sparty ke svým. Údajně jali Lakónové Aristomena potřetí a definitivně: rozřízli mu prsa a spatřili strupaté, chlupaté srdce. Realističtější versi Aristomenova osudu viz rok 668. 

V Athénách byl Kreón zvolen za prvního archonta s jednoročním funkčním obdobím (poslední „desetiletý“ viz rok 693).

Osadníky z Chalkidy nebo spíše Ozolských čili Západních Loker byla v jižní Itálii založena osada Lokroi Epizefýrioi (Lokry Epizefýrské; oikistem byl Euanthés z Loker Ozolských). Vedle tohoto data se v historiografiích uvádějí také roky 679 a 673. Kolonisté, kteří měli zprvu se Sikely, domorodými obyvateli kraje, smlouvu o přátelství, žili ještě v předhellénském matriarchátu a aristokratky se vyhýbaly monogamii, srov. v indexu s. v. Lokroi Epizefýrioi. Za urozené/eugeneis pokládali ty z žen, které pocházely ve vlasti z tzv. sta rodin/hekaton oikiai.

Sikelů se zbavili lstí. Když Lokrové přísahali, že budou žít vedle sebe po celou dobu, dokud budou chodit po zemi a mít hlavy na svých ramenou, přidali na podrážky svých sandálů hlínu a pod klobouky ukryli hlavičky česneku/skordón kefalai. To vše pak chytrolíni zahodili a domorodce brzy vyhnali; srov. dále rok 663.   

Ozolští Lokrové jsou sami kolonisty z Lokrů Epiknémidských.

V Číně vpadli Sungové do Lu, tam však rozprášeni. U Čcheng-čchiou/Cheng-qiu luský vévoda Čuang střelil kovovým šípem sunského vojevůdce Nan-kung Čchan Wana/Nangong Chan Wan a zajal ho. Po roce ho propustil, ale vévoda Sungu Min II. si ho dobíral, že si ho jako zajatce neváží. Navrátilec vévodu za to zavraždil a dosadil na jeho místo C'-joua/Ziyou, který byl zavražděn již po třech měsících, a sám utekl do státu Čchen. Tam ho ale opili, hodili do nosorožčí klece, odvezli do Sungu, kde ho umořili hlady a rozčtvrtili. 

682

  24, 3

  Lýsia(dé)s

  a. u. c. 72

Elamský král navrátil městu Uruk sochy bohů, které byly v minulých válkách odvlečeny do Elamu (srov. ještě rok 674 a 626). Dne 23. tašrítu/v říjnu zemřel při západu slunce v Elamu paralysován na horečku (po slunečním úpalu?) Chumban-chaldaš I. (vládl od roku 689). V královládě pokračoval jeho syn Chumban-chaldaš II. (do roku 675).

V Číně zemřel císař Čuang-wang (vládl od roku 697), nástupcem se stal jeho syn Si-wang (vládl do roku 677). Nejmocnějším velmožem v říši byl ale vládce státu Čchi jménem Chuan (srov. rok 685), jemuž císař roku 679 udělil řadu privilegií dosud náležející pouze císařům. Chuanům ministr Kuan Čung/Guan Zhong provedl reformy, které z Čchi udělaly nejsilnější tehdy z čínských států. Chuan z Čchi válčil s barbary a řídil se zásadou "respektuj císaře, hoň barbary" (cun-wang žang-i/zunwang rangyi). Následujícího roku 681 uzavřely státy Čchi a Lu mír, Čchi dobylo stát Suej/Sui a položilo tam posádku. Roku 677 ji Suejové opili a pobili.     

681

  24, 4

  Tlesiás

  a. u. c. 73

Dne 20. tebétu/10. ledna v Assyrii zavraždil krále Sîn-achché-eríbu (vládl od roku 705) jeho nejstarší žijící syn, viz rok 694, Arad-Mulissi (n. Arad-Bélit) během bohoslužby snad v Ninurtově chrámu v Kalchu. Nebyl spokojen s tím, že ho otec odstavil z nástupnictví. Zřejmě vládl v chaosu dva měsíce než byl donucen prchnout, snad kamsi do armenských hor; o jeho osudu není nic známo.

Po nepokojích a po povstání ze dne 2. addaru/c. 18. února se k moci dostal Sancheribem údajně designovaný vládce, jeho mladší syn Aššur-acha-iddina, hebr. Ásarchaddón n. Ésarchaddón, řec. Asarchaddón, bibl. řec. Asordan, ptolemaiovský kanón Asaradinos, lat. Eseraddon, který byl od roku 688 v Babylónu (viz tam). Dne 8. addaru t. r. (nebo též 18. či 28., zde je text babylónské kroniky poškozen) byl Aššur-acha-iddina inthronisován, když v průběhu února porazil v zemi Chanigalbat svého bratra s jeho spoluspiklenci. 

• Podle nejstarší armenské kroniky Mosea z Chorény zavraždili "Senecherima jeho synové Adranal a Sanasar" a usadili se v Armenii; jinde vrahy jmenují Adramelech a Šarezer (bibl.), viz v indexu s. v.  

Nový král užíval zkraje trůnního jména Aššur-etil-iláni-mukín-apla n. Aššur-etil-iláni-ka'in-apla/"Aššur, chlapík mezi bohy, potvrdil dědice". Proč se přejmenoval, nevíme. Po otci mimo jiné zdědil šéfa královské kanceláře Aba-Enlila-dariho, zvaného později Aramaji Achíqar, popř. to Aramaj/Achlamu byl; viz o něm v indexu s. v. novela, o jménu a snad i starší identitě s. v. Aba-Enlil-dari a srov. rok 3200. 

Zpočátku se svým synem vládla jeho matka, Aramejka Naqí’a, assyrským jménem Zaqítu, která ho podle všeho k vládě prosadila a celou dobu si udržovala v palácové politice převahu; o rodině viz více rok 669. Aššur-acha-iddina kraloval do roku 669. Jeho palác v Nínuy se jmenoval Ešgalšiddudua/èš-gal-šid-dù-dù-a, "Palác, který zadministruje vše". 

• Chanigalbat je assyrsko-babylónské označení pro mnohem starší název Churri či Mitanni, egypt. Nacharina, v hellénismu Mygdoniá, kdy byly sídelním městem Nisibis, hellénské Antiocheia v Mygdonii. Chanigalbat byla v této době již dávno zcela aramaisovaná (srov. s rokem 742).

680

  25, 1

  Thalpis z Lakónie

  (neznámý)

  a. u. c. 74

Na olympijských hrách byla přidána další disciplína, závod čtyřspřeží, tethrippon. Prvním olympioníkem se stal Págón či Págódás z Théb. • Tento údaj je první historickou zmínkou o Thébách v archaickém období. Město bylo podle tradice založeno roku 1518 (dle jiné až roku 1430) Foiníčanem Kadmem. Proslulé „tažení Sedmi proti Thébám“ se prý konalo roku 1251 (podle jiné tradice 1234). Prvním zákonodárcem/nomothetés Théb kolem roku 700, konkrétní data neznáme, byl Filoláos z rodu korinthských Bakchovců (žádná přízeň se známým, mnohem mladším pýthagorikem). Filoláos miloval Dioklea, epónymního olympioníka roku 728 (Ol. 13), ale athléta Korinth opustil, když prchal do Théb před odpornou láskou vlastní matky Alkyony/Halkyoné, jak napsal Aristotelés. Filoláos ho po čase následoval a zde též oba byli pochováni. Hroby byly patrné ještě ve druhé polovině 4. století př. n. l. Filoláovy zákony pamatovaly na regulaci adopcí, branná opatření i míru opilosti o symposiích. Do jaké doby patří zásada, že na vládě se nesmí podílet nikdo, kdo byl deset let mimo obchod, známo není. 

V Argu snad začala kolem t. r. vláda Feidóna (III.), o jeho případných jmenovcích viz roky 800 a 748. Feidón úspěšně prosazoval znovuzískání tzv. Témenova dědictví, jakési dórské "reunie" ("návrat Hérákleovců, viz rok 1104; Témenos, syn Hérákleovce Aristomacha, ovládl se svými dětmi všechna města Argolidy, Korinthie a částečně i Acháje, centrem státu zůstal Argos, a byl též prapředkem makedonského královského rodu, viz rok 800, výčet dynastů viz u roku 1266).

Feidón (III.) vládl snad do roku 657 a možná to byl on, kdo dokázal zbavit Sparťany na čas jejich hégemonie mezi Peloponnésany, viz bitvu u Hýsií roku 669; čím si získal pověst kruťase, známo není.  

Pokud tak neučinil již Feidońův jmenovec, viz rok 748, bylo to Feidón (III.), kdo zavedl na Peloponnésu měrnou jednotku obolos/obélos a drachmu; podle tradičních údajů by to tak byla první hellénská ražba vůbec, ale podle archeologických nálezů byly mince v Helladě raženy až ve století šestém, srov. roky 720, 680, 640, 600 a 575.

Jeho míry a váhy/feidónia metra, nic bližšího o nich nevíme, se rozšířily v regionu a teprve za Solóna došlo ke změně: byly objemově zvětšeny a mina o váze sedmdesáti drachem začala vážit sto, viz rok 594. Lehčí feidónovské míry a váhy vedly snad k označení pro úspornost a spořivost, šetřílkovství, feidomai (srov. nádobu na olej s úzkým hrdlem feidón). O Feidónově engagementu v Olympii viz rok 748 a 668, o Feidónech viz dále rok 669.    

Ostrov Thasos byl znovu osídlen kolonisty z Paru (viz starší údaj roku 720 či 710, kdy dorazila asi první kolonisační vlna). Oikistem byl Télesiklés z Paru, otec básníka Archilocha Parského, který prožil většinu života na Thasu. Matkou Archilochovou byla thrácká otrokyně Enipón. Tento rok je pravděpodobně i rokem Archilochova narození (zemřel po roku 648). • Z Thasu známe kuriosní vztah métropole k apoikii. Kolem roku 525 byl archontem na Thasu zdejší rodák Akératos, syn Frasiéridův, který byl ve stejné funkci rovněž na Paru, jak praví v zachovaném thasském dedikačním nápisu Hérákleovi. Kromě toho opatřil přístav Thasu věží-majákem. 

Assyřané se vypravili proti vzbouřivšímu se chaldajskému kmenovému svazu Bít Jakíni (srov. rok 711 a 707), kteří se opět postavili na nohy v okolí Uru, kde žili jako polousazení nomádi. Jejich šejk Nabû-zéra-kitti-líšir (Assyřany zvaný Zéra-kitti-líšir; u neoblíbenců Assyřané vypouštěli v theoforních jménech boha, asi aby ho neznesvětili), syn (?) Marduk-apla-iddiny II. (viz rok 729 a 694), byl assyrským guvernérem provincie Přímoří/Pomoří, tj. všech krajů kolem dnešního Arabského či Perského zálivu, který byl později Hellény pokládán za součást Rudého moře (veškeré vody kolem Arábie). 

Nabû-zéra-kitti-líšir oblehl neúspěšně Ur a před příchodem Assyřanů uprchl "jako liška" po neúspěšném povstání do Elamu, kde však byl na rozkaz krále zajat a popraven: Elamité neměli zájem o novou válku s Aššurem. Jeho bratr Ná'id-Marduk unikl z Elamu a vypravil se do Aššuru: políbil Aššur-acha-iddinovi nohy a dostalo se mu po bratrovi jmenování novým místodržitelem Přímoří, jak vlastně assyrští králové říkali postaru zemi obývané Jakíny/Bít Jakíni. Ná'id-Marduk zemřel nebo přišel o místodržitelství roku c. 675 a jeho nástupcem se stal Nabû-étir. 

Jakínové, jedni z nejpronásledovanějších národů Assyřany, se jako část Chaldajů, příbuzných takto Aramajů, později stali mocenským základem novobabylónské říše (viz rok 626).

V Uru a Eridu byl v té době guvernérem Ningal-iddin, který zachovával věrnost Aššurovi; byl též hlavou aramajského kmene Gurasimmu, tedy logický sok Chaldajů. Rozhodující posice zastávali též jeho synové Sîn-balassu-iqbi, Sîn-šarra-iškun a Sîn-tabni-usur. Nástupcem za Aššur-báni-apliho se stal Ningal-iddinův syn Sîn-balassu-iqbi a po něm jeho syn Ningal-iddin. V jejich doméně se datovalo v těch časech podle roků jejich vlády, nikoli králových.

V Číně se po sedmnácti letech vrátil Li z Čengů z exilu domů a dostal se k moci. Popravil Fu Siau/Fu Xia, který mu k návratu pomáhal a jeho strýce Jüan Fana donutil si vzít život za to, že sloužil Liovu předchůdci.