769

  2, 4

V latinském městě Alba Longa (které podle tradice založil roku 1174 Askánios, lat. Ascanius, syn Aineiův, viz tam) porodila Rhea Silvia (jinak též Ilia), dcera albánského krále Numitora, sesazeného svým bratrem Amuliem (viz rok 796), dvojčata Romula a Rema/řec. Rhómylos kai Rhómos n. Rhemos; Remus byl jako šestnáctiletý n. osmnáctiletý zabit roku 753, bratr jako král roku 716. Památným dnem Římanů na oba byl 8. listopad/vi. id. nov., mnémé Rhemú kai Rhómylú; k jaké události z jejich života se vztahoval, není zcela jasné. Srov. k tomu v oddílu Bohové & svátky x.  

Velekněžka Vestina Ilia, do té funkce ji zlomyslně vnutil Amulius, byla podle jedné z versí pověsti za trest vhozena s kamenem na krku do Tiberu (Tiberis). Bůh řeky se s ní údajně oženil (ale to ji už nikdo nikdy nespatřil). Podle jiných byla potrestána jako vestálka, která porušila slib čistoty, ukamenováním (uzamčení do podzemní kobky s postelí, jídlem a světlem zavedl až Tarquinius Priscus). Podle dalších na přímluvu královy dcery Anthó přežila Amuliovu vládu ve vězení a dočkala se osvobození svými syny.

Za otcovstvím dvojčat Římané tušili Marta (jiný tradiční údaj viz rok 765, uvádí se i rok 773 a 771; k datu 773 se vztahuje odkaz z roku 58 n. l., že usychal Ruminin fík, pod nímž kojila vlčice Tiberem vyplavená novorozeňata). Stejně jako založení Říma i početí jeho zakladatelů provázelo násilí, k tomu na kněžce se sakrální virginitou. 

Dvojčata byla v košíku svěřena řece, ale za povodně voda brzy opadla a košík se uchytil na mělčině. Pastýř Faustulus spatřil vlčici krmící novorozeňata a poněvadž jeho manželka Laurentia porodila právě mrtvé dítě, vzal kluky k sobě do chýše na vrchu Pallantiu, pozdější mons Palatinus, kde se údajně šest desetiletí před trojskou válkou, c. 1253, usadil vyhnanec z vlasti Euandros z Pallantia v Arkadii a zavedl do pozdějšího Latia řadu zvyků, také obřad na podporu plodnosti luperkálie.

Laurentia se tak stala kojnou zakladatele Říma. Viz rok 754. Laurentia, Larentia n. Acca Larentia byla žena pozoruhodná a zprávy o ní proto rozporuplné. Podle jiné verse to byla dáma živící se zdárně svým tělem. Dědicem učinila Romula (podle jiných "lid římský") a jeden z kněží ji pravidelně veřejně přinášel oběti.

Jiní psali, že měla dětí dvanáct a když jedno zemřelo, nahradila ho Romulem. Z toho prý povstali arválští bratři/fratres arvales, viz rok 715 a v indexu s. v. fratres a., sex (5) a v příloze Bohové a jejich svátky x.  

Zakladatelský mýthos a kult vlčice doprovázel Římany i v oficiální symbolice. Stříbrná didrachma ražená někdy po likvidaci Tarentu, viz rok 272, zobrazovala kojící stojící vlčici, pod ní dvě postavičky a nápis ROMANO[rum], sc.: nummus/"peníz Říman[ů]".

Rytina na mnohem starším bronzovém etruském zrcadle zobrazuje mimo jiné rovněž vlka/vlčici a dva chlapce, ale není jasné, zda to nemá souvislost s jakýmsi z etruských mýthů. 

[Podle literáta a učence M. Terentia Varrona Reatina a jeho a Ciceronova přítele L. Tarutia Firmana, matematika a astrologa, prvního skládajícího v Římě horoskopy, byl prý Romulus počat již v prvním roce 2. olympiady (roku 772), 23. dne egyptského měsíce choiak o třetí hodině - a nastalo prý úplné zatmění Slunce, což by podle tabulek NASA neodpovídalo, neboť toho roku registruje částečná zatmění ke 24. červnu, což by mohlo připadat v úvahu, a k 19. listopadu; narodil se Romulus 21. thóth za svítání a Řím prý založil 9. farmúthi mezi druhou a třetí hodinou, tj. mezi 08.00 až 09.00 hod. dne 27. n. 28. března 771.

V tom případě by Řím zakládal jako osmnáctiletý, jak i část pramenů tvrdí. Jestliže v osmnácti zakládal Řím a vládl 37 roků, pak je zajímavá shoda římské tradice s astronomií. Romulus se narodil i zemřel za zatmění Slunce: ze světa smrtelných zmizel 7. července 716 za zatmění, které NASA neregistruje, ale solárních eklips mezi roky 771 až 711 uvádí přes dvacet, nicméně pouze dvě ze dnů 10. února 765 a 14. března 711 mají rozpětí Romulova života c. 54 let...!]

V Číně byli poraženi „Barbaři“ Pej-žung, jejichž útoky trvaly již od roku 782 (srov. ještě roky 771 a 710).

 

768

  3, 1

  Androklos z Messénie

Král Eríba-Marduk získal zpět pod vládu Babylónu severní část Babylónie a zemi, kterou však nadále pustošili také Aramejci, dal určitý klid (srov. rok 770).

 

767

  3, 2

Podle jedné tradice zemřel v Korinthu král Telestés (vládl od roku 779). Jeho nástupcem se stal Automenés (viz následující rok; podle jiných tradičních údajů vládl Telestés v letech 792 - 780, srov. více tam). Jména hellénských monarchů sice ze starých chronografických seznamů známe, jejich skutky a jsou-li vůbec dynastové autentičtí, nikoli. 

Král Assyřanů Aššur-dan III. se již podruhé vypravil proti babylónskému městu Gannanáte: stejně jako roku 771 i nyní bez úspěchu.

 

766

  3, 3

V Korinthu dovládl poslední dědičný král Automenés (viz předcházející rok). Zemřel jako poslední z rodu Bakchiovců neboli Hérákleovců s tímto titulem (vládli od doby někdy po roce 1103, viz tam, když Alétés sesadil předdórského vládce Hyanthida z rodu Sísýfovců; za nich se město jmenovalo Efyrá). Jiné podání o konci králů v Korinthu viz rok 780. 

Ve vedení státu následovali ročně volení prytanové, polemarchos a búlé - rada dvou set klanových příslušníků, všichni z rodu Bakchiovců. Tato forma aristokratické vlády dórské šlechty vydržela až do roku 657 (rovněž tento údaj je tradiční, ze starých hellénských chronografií; další tradiční údaje viz roky 747, resp. 779).

Nezdařený pokus assyrského krále Aššur-dana III. odtrhnout oblast pozdější Médie od říše Urartu. • Jméno Médů se poprvé objevuje roku 836, kdy od nich Salmán-ašaréd III. přijal tribut (viz tam a srov. rok 760).

V Urartu zemřel král Argišti I., syn Menúův (vládl v letech 790 až 766, resp. 786 - 750; jeho otec Menúa v letech 810 - 790, resp. 804 - 786). Nástupcem se stal Argištiho syn Sarduri II. (vládl do roku 733).

Období zahraničněpolitické slabosti Assyrie pokračuje, Urartu stojí na vrcholu moci. Argišti I. úspěšně spojil svou říši, možná že pro kontrolu obchodu železem, se zemí Kulchai/řec. Kolchis. Pod svou moc přivedl všechny kmenové svazy na území pozdější Armenie (srov. rok 772).

Dokončil stavbu pevnosti Argištichinili/Argištiho hrad v zemi Aza, která byla bohatá na rudné doly (dnešní Armavir); stavbu zahájil jeho otec, viz rok 786. Řadu dalších pevností téhož jména (a nikoli pod svým jménem) založil mimo jiné na Araxu/Aras a na jezeře Van.

Urartskými vasaly na západě byli dynastové zemí Kummuchu (pozdější řec. Kommágéné), Tabalu a Melidu (řec. Meliténé). Melidský král Chilaruada nebo Chelaruada, syn Šachův, se v této době proti novému urartskému vládci vzbouřil (viz následující rok).

 

765

  3, 4 

Druhá neúspěšná výprava Aššur-dana III. proti městu Chatarikka v Syrii (srov. rok 772). Pravděpodobně bylo tažení ovlivněno morem, který Assyřany postihl. 

Urartský král Sarduri II. má v této době pod kontrolou celou severosyrskou oblast a její syrochetitská knížectví. Porazil krále země Melid Chilaruada, syna Šachuova (viz předcházející rok), obsadil celou zemi a přijal tribut. Chilaruadu byl poplatný již Sarduriho otci.

V Karchemiši, centru chetitské moci této doby v Poeufrátí, vládl Sarduriho vasal Kamania či Kamani, syn Jaririův. 

Dynastii chetitských vládců Karchemiše začal Šuppiluliumův syn Pijaššili s trůnním jménem Šarre-Kušuch, viz rok 1350. Karchemišský král byl chetitským guvernérem pro celou oblast a Syrii. Po zániku říše se stali vládci vlastními suverény, jejich jmenný seznam je však neúplný.

Kolem roku c. 1100 kraloval nad Eufrátem Ini-Tešup II., Kamani je desátým známým vládcem, předposledním. Jeho otec a předchůdce Arara či Jariri rozšířil svou moc daleko na západ a byli mu poplatní dokonce Lýdové, což je první zmínka o nich ve známých dějinách: Jariri byl v koalici s Urartu proti tabalským knížatům. Posledním autonomním vládcem Karchemiše byl Kamanův syn Pišíri (viz rok 738).

[O chetitských státech v Syrii viz Situace v jednotlivých regionech a rok 1000. • Konec Říše Chetitů přinesla stejná egejská vlna, která vyvrátila Troju vrstvy VII.a, především pak Frygové (viz rok 742), snad i thráčtí Mýsové. Posledním chetickým králem byl krátce kolem roku 1200 Šuppiluliumaš II., viz tam. Po vyvrácení říše velká část Chetitů migrovala z Anatolie do severní Syrie]

Jedno z tradičních dat narození Romula a Rema (podle počtů Liviových; srov. rok 769).

 

764

 

  4, 1

Polycharés z Messénie

V Egyptě zemřel věkem král Šošenk III., syn (?) Takelota II. (vládl od roku 816, nebo 825 až 773). Nástupcem v Taně v řadě králů Dvacáté druhé dynastie se stal Pami/Pimaj, Pa-mi-meri-Amun, trůnním jménem User-maat-Re-setep-en-Re, řec. Pimaés (vládl do roku 758, resp. v letech 773 až 767; srov. roky 770, 745 a 720). Šošenkova vláda byla nejdelší od dob Ramessea II. (podle této chronografie vládl v letech 1304 - 1237).

O Šošenkově bratrovi (?) a sokovi Osorkonovi III., veleknězi Amona v Thébách a králi viz rok 825, kde též o jeho nástupci ve velekněžském postavení Harsiesem II., srov. rok 770. 

 

763

  4, 2

Ráno 15. června (v měsíci simánu, podle greg. kalendáře 8. června) devátého roku vlády assyrského krále Aššur-dana III. nastalo v Assyrii zatmění slunce, akk. antallû, attallû. Toto datum je prvním pevným bodem assyrských dějin, jím jsou uspořádány seznamy epónymních úředníků/limmú let 910 až 648, vide v indexu s. v. Limmem/límem t. r. byl Búr-Saggilé, guvernér Gúzány. 

T. r. turtánu Šamší-ilu, nejmocnější Aššurův muž této éry, viz rok 806, čelil povstání v pevnosti v Aššuru, vyvolané zřejmě nespokojeností s vojenskými neúspěchy krále. Rebelie byla potlačena definitivně až roku následujícího, o bojích nevíme nic, stejně jako o povstalcích.

 

762

  4, 3

O Assyrii viz předešlý rok.

 

761

  4, 4

V Assyrii ve městě Arrapcha (dn. Kirkúk) vypuklo další povstání proti králi Aššur-danovi III. (potlačeno až roku následujícího); ani o jeho průběhu a příčinách nevíme nic. 

V Babylónu zemřel král Eríba-Marduk (vládl od asi roku 770). Následoval Nabû-šuma-iškun II. (vládl od roku 747) pocházející na rozdíl od Jakína Eríba-Marduka z chaldajského kmene Bít Dakkúri. V zemi za jeho vlády neklid.

Za Eríba-Marduka byl v Uruku opravován chrámový komplex Eanna, postaven nový chrám bohu Nanná a nová socha Ištaře, v Babylónu byl opravován Mardukův komplex Esangíla. Marduk-apla-iddin (vládl od roku 721, viz o něm 722) se vydával za jeho potomka a oba zjevně požívali u Babylónců sympatií.

To vůbec neplatilo o Dakkúrovi Nabû-šuma-iškunovi: o něm fragmentární kronika, jejíž opis pochází ze seleukovské éry, hovoří s odporem. Byl totiž netečný vůči zločinnosti ve městě a zemi, jednoho dne, aby se zalíbil, dal upálit v Babylónu šestnáct Kutejců (co provedli, nevíme). Poslal (asi jako kolonisty) Babylónce do Chatti/Syrie a Elamu, ženy s dětmi a služebnictvem vysídlil z města na venkov, bořil domy a pozemky připojoval ke královskému majetku.

Zavřel bez zjevné příčiny významného z dvořanů Mudammiq-Adada, syna Adad-šuma-éreše, zabavil veškerý jeho majetek a rodinu se služebnictvem deportoval k Chaldajům a Aramajům. Ve svém šestém roce vlády zabavil chrámu Esangila dary předešlých králů, něco uložil ve svém paláci, něco daroval bohům svého rodného chaldajského Přímoří i Aramajům. Důvody králova chování neznáme. 

 

760

  5, 1

  Aischinés z Élidy

V Médii zemřel král Mandakés (vládl od roku 780). Byl synem prvního krále Médů Arbaka/Varbaka (podle tradice vládl v letech 808 či 800 až 780). Mandakovým nástupcem se stal jeho syn Sósarmos (všechna jména se zachovala v pořečtěné podobě; vládl do asi roku 730 a srovnej tradiční údaje s údaji roku 766).