Ath

 

Athalja, Athalia, královna v Jerúsalému, srov. ass. Atalia§ 76

Athamánie, Athamánové, épeirský kmen thessalského původu§ 394, 356, 232, 209, 220, 191 - 188, 185, 171

Athamás z Boiótie (?), oikistés Teu§ 650

Athambélos§ viz Attambélos

Athanaricus, Athanarich, vůdce Gotů-Tervingů titulovaný "soudce" (o rodiči viz rok 332+)§ 332+, 366+, 367+, 369+, 375+, 379+, 381+, 382+  

Athanasios z Alexandreie, biskup a nezdolný bojovník za níkajské vyznání s ariány§ 300+, 325+, 328+, 335+, 337+, 338+, 341+, 343+, 345+, 355+, 356+, 362 až 364+, 366+, 373+, 374+, 378+    

Atharidus, k. Gotů-Tervingů, s. Rothesteův§ 332+ a srov. pod Athanaricus 

Atharriás n. Atarriás, Alexandrův podvelitel, Kassandrův chíliarchos§ 330, 317 (je-li Atharriás shodný s pozdějším Atarriás)

Atheás ze Skythie§ viz Ateás

atheismus, bezbožnictví§ 432, 244, 95+, 96+, 165+   

Jediným oficiálně plně atheistickým státem byla v letech 1967-1990 komunistická Albánie s 3,5 miliony obyvatel. Diktátor Enver Hoxha (vysl.: Hodža) roku 1967 proměnil všechny kostely a mešity ve skladiště, sportoviště apod. O atheistech vide též s. v. polytheisté a křesťané. Za Domitiána byl roku 95+ obžalován z atheismu/bezbožnosti a popraven císařův příbuzný a senátor Flávius Cléméns s manželkou Flávií Domitillou. Tehdy se však za ath. pokládalo vyznávání židovské víry, některé z monotheitických sekt, pravděpodobně křesťanství. 

Athéná, Athéné, dór. Atháná, Pallas Athéné, hé Theá/Bohyně, bohyně a její podoby Promachos, Lémnié a Parthenos, její italské jméno bylo Minerva; v Athénách (bývala ztotožňována s eg. či lib. Néith a Ath. kult má úzké vazby na ´Libyi´, byla vychována Trítónem, cf. ř. a jez. Trítón/Trítónis, prý zabila jeho dceru a svou soukojenkyni Palladu, prý byla dcerou Títánky Métidy, kterou Zeus spolkl§ 611 (u Míléta), 570 (v Athénách), 568 (v Lindu), 552, 478, 447, 438, 389 (v Massalii), 371 (v Thébách), 333, 294, 190, 86, 75 (v Indii), 39 (sňatek s Antoniem), 69+, 81+, 86+, 218+ (v těchto třech případech Minerva v Římě), 272+, 375+      

Athéné, bohyně a její podoby§ 1. zrozená v Libyi/Tritónská, 1780; 2. v Pergamu 230, 190, 183; 3. A. Chalkioikos, "měděného obydlí", ve Spartě 469; 4. A. Ílijská, 334; 

Athénadés z Tráchíny, vrah Epialtův§ 480

Athénaeum, řec. Athénaion, škola svobodných umění zřízená v Římě Hadriánem a knihovnou a přednáškovým sálem, též místo pro schůze senátu§ 193+, 225+ a viz pod školy (3) 

Athénágorás z Afrodisiady, advokát§ 150+ 

Athénagorás z Athén, křesťanský apologeta§ 176+

Athénágorás z Efesu, tyr.§ 546

Athénágorás z Chiu, propers. tyr.§ 332

Athénágorás z Mílétu§ 304, strat. Ptolemaia I.

Athénágorás§ 200, 199, makedonský strat.

Athénai, Athény, Athéňané; viz také délský spolek, země Attika§ 776, 770, 755 - 753, 750, 723, 714, 700, 698, 696, 683, 676, 657, 640, 636, 632, 631, 624, 621, 607, 600, 592, 591, 587, 585, 582, 575, 570, 566, 561, 560, 556, 555, 552, 546, 540, 534, 530, 528, 525, 523, 522, 520, 519, 515, 514, 511, 510, 508, 506 - 504, 501, 499, 498, 493, 491 - 484, 482 - 476, 472, 470, 469, 467, 465, 464, 462 - 457, 455 - 450, 448 - 444, 442, 440 - 438, 435 - 398, 396, 388 - 386, 383 - 382, 380, 379, 377 - 373, 371 - 369, 367 - 353, 350, 348, 346, 343, 341 - 338, 335, 331, 324 - 322, 319 - 317, 315, 313, 312, 307 - 304, 302, 300, 299, 296 - 294, 290, 287, 285, 284, 280, 279, 275, 273, 270, 269, 267, 263, 261, 250, 237, 229, 228, 224, 205, 201 - 199, 196, 192, 190, 189, 173, 168, 156, 155, 151, 146, 138, 129, 105, 104, 98, 88, 87, 86, 84, 79, 78, 62, 51, 50, 48, 47, 44, 41, 40, 38, 32, 21, 20, 10, 7-, 18+, 66+, 70+, 76+, 77+, 85+, 90+, 100+, 195+, 113+, 118+, 122+, 124+, 125+, 128 až 133+, 144+, 162+, 170+, 171+, 176+, 193+, 200+, 314+, 320+, 329+, 347+, 350+, 360+, 361+, 364+, 371+, 375+, 392+         

Jiné Athénai byly nevýznamnou přímořskou osadou na východě Polemónského Pontu.

Athénský stát v Attice měřil zhruba tři tisíce km2 (Sparta bez Messénie byla co do plochy více než dvakrát větší, s Messénií téměř třikrát), ale připočtou-li se k tomu ostrovy, které po většinu existence athénského státu byly jeho součástí, zůstaly Ath. po celý starý věk, a to i za Římanů, největším městským státem. Pouze čtvrtina attického území měla ornou půdu. Proto byla země závislá na dovozu obilí, vynikala však vínem a olivami, těžbou stříbra, mědi, mramoru a hlíny. Protože v Attice nebylo po ruce kvalitní dřevo na stavbu lodí, měli Athéňané soustavný zájem o zalesněné oblasti Makedonie, Sicílie a Itálie. Státním znakem na mincovní ražbě byla sova a nápis ATHE.

Pro kuriosní srovnání: územně největší obcí novověku byla začátkem 21. století Altamira v amazonském státu Pará: měří 161 456 km2 a hustota obydlení činí půl člověka na km2 (2006).

Aristotelés se svými žáky dali dohromady ústavy 158 hellénských států, rozhodně ne všech, které ve druhé polovině čtvrtého století př. n. l. existovaly. O jejich skutečném počtu viz pod synoikismos. Athénskými dějinami prošly všechny ústavní formy, které hellénští filosofové rozpoznávali: původní monarchie, vláda jednoho, se proměnila v královládu volenou n. potvrzovanou, ta v aristokracii a tyrannidu, z nichž vzešla oligarchie a z této démokracie, kterou deformovala ochlokracie (srov. v Athénách například rok 88).

Podle vlastní tradice byli Ath. původně pelasgickým kmenem, který se jmenoval Kranaové. Za krále Kekropa se nazývali Kekropové, za Erechthea se přejmenovali na Ath. Slovo je předhellénské, pelasgické, s nimiž se Iónové v Attice smísili. Od časů Ióna, s. Xúthova, se stali Ióny (foinícké označení bohyně Athény bylo Onka, egyptským protějškem je Néith ze Sais). V Athénách byly odkryty mykénské hroby z 15. a 14. století.

Město bylo poprvé zcela zničeno včetně Akropole Peršany roku 480, podruhé Římany pod Sullou roku 86, který ale uchoval všechny veřejné stavby, a potřetí roku 267 n. l. Heruly, tentokrát definitivně, neboť se uchovala jen Akropole. Athéňané pak opustili okolí agory a nové sídliště postavili severně od Akropole.

V křesťanské éře žily A. ve stínu Konstantínopole, v 7. až 10. st. není téměř o A. zmínky. Z Akropole udělali monotheisté křesťanský pravoslavný kostel, od 1204 byl katolický a od 1460 do 1833 byl Parthenón mešitou.

Po celou dobu užívali Athénští autonomie, s výjimkou období vlády L. Septimia Sevéra, který jejich práva omezil, neboť se prý k němu nechovali uctivě v době, kdy byl ještě soukromník. První větší stavbou po mnoha staletích byla roku 1834 stavba klasicistního příbytku a jeho okolí pro sedmnáctiletého wittelsbašského prince Ottu, od roku 1833 krále Hellénů; architektem Leonem von Kleuzem.

Athény vděčí své dnešní velikosti resentimentu Evropanů a hlavně Němců, kteří si je za sídelní město nového státu vybrali. V době Ottonova příjezdu nemělo městečko, a ještě poničené právě skončenou válkou, více než pět tisíc obyvatel, polovinu z nich mohamedánů. Přístav Peiraieus vlastně neexistoval. Kolem roku 1850 mělo město necelých padesát tisíc obyvatel a bylo pověstné velmi vysokou pouliční kriminalitou. Na začátku třetího tisíciletí jsou Ath. nejhustěji osídlenou evropskou metropolí a žijí v nich čtyři až pět milionů lidí (podle administrativního vymezení), tedy téměř polovina všech obyvatel Řecka.

Bájná prehistorie Attiky a Athén (podle Pausania): Hellénští historiografové a autoři speciálních dějin Athén a Attiky (kroniky, tzv. atthis, atthidy) tvrdili, že prvním vládcem v Attice byl Aktaios a že proto se země původně jmenovala Aktaiá, Akté. Po něm vládl jeho zeť Kekrops I. (tradiční údaj: 1555 - 1505). Kekropův syn Erysichthón zemřel ještě za života otce, a tak královládu převzal aristokrat Kranaos. Jedna z jeho dcer se jmenovala Atthis a prý podle ní se země začala nazývat Attikou.

Kranaa svrhnul jeho zeť Amfiktyón, kterého později vyhnal po puči Erichthonios (či Erechtheus I.), prý syn Héfaistův; o Xúthovi, Iónovi a jeho epónymních synech pro iónské fýly viz pod Hellas. Měl v historii tři primáty: první přikázal uctívat velkými i malými panathénajemi Athénu, jako první zapřáhl koně do vozu a první prý zoral zemi pluhem. Po smrti se dostal na oblohu proměněn v souhvězdí Boótés, Pohaneče volů (tj. Vozataj).

Po Erichthoniovi vládl jeho syn Pandión I., pak jeho syn Erechtheus II., toho syn Kekrops II. a opět jeho syn Pandión II. (prý v letech 1306-1281). Mladší Pandión  byl současníkem Európy a Kadma a sám zemřel v exilu v Megarách, vypuzen Métionovci.

Jeho synem byl dodnes známý Aigeus, který pomstil otce a po němž se jmenuje Egejské moře. Jeho synem a nástupcem byl Théseus (10. král, vládl 1233-1204; nar. v Troizénu), zakladatel Athén, které učinil centrem státu spojených obyvatel Attiky.

Po Théseovi a jeho neslavné smrti v Athénách panoval Peteoův syn Menestheus, který vedl Athéňany pod Íliem (vládl 1204-1182; nikdo jiný z Attičanů v Íliadě jmenován není). Po něm vládl Théseův syn Démofoón, který vedl po smrti Hérákleově válku s mykénským Eurystheem na obranu Hérákleových pozůstalých. Následovali panovníci Oxyntés, jeho syn Afeidás a jeho bratr a vrah Thimútés či Thýmoités/Thýmoetés (1134-1126), poslední z potomků Théseových.

Za vlády Melantha (1126-1089) vpadli do Hellady Hérákleovci a v době jeho nástupce Kodra (1089-1068) přišli z Acháje do Attiky Iónové, tedy uprchlíci před Dóry. Začátek iónsko-attické kolonisace spadá do roku 1044, kdy Athéňané vedenou migraci na Iónské ostrovy a do Anatolie.

Athénské fýly (tradiční pořadí):

Za Kleisthena (rok 508), jména podle deseti lokálních héróů (delfské Pýthii bylo předloženo sto jmen, z nichž vybrala)1. Erechthéis, 2. Aigeis, 3. Pandíonis, 4. Leóntis, 5. Akamantis, 6. Oinéis, 7. Kekrópis, 8. Hippothoóntis/Hippothóntis, 9. Aiantis, 10. Antiochis.

Roku 307 přibyly z rozhodnutí lidu 11. Antigonis a 12. Démétrias, roku 229 13. Ptolemáis, roku 200 14. Attalis (byly však zrušeny č. 11 a 12 Antigonis a Démétrias). Roku 112 n. l. přibyla 15. Hadriánis (jako 13. fýla).

Původní členění Attiky vycházelo z územního rozsahu moci jednotlivých rodin (oikos), rodů (genos, gené). Z nich se tvořila rodová bratrstva (frátriá, frátriai), které tvořily kmeny - fýly (fýlé, fýlai; lat. tribus, tribue). U Dórů byly tři fýly, u Iónů čtyři: Geleontes, Hoplétes, Argadeis a Aigikoreis (na Samu však byly jen dvě, Chésia a Astypalaia, které se shodně s Efesem dělily na chíliastye; viz pod fýlé).

Původně tvořily tři frátrie jeden ze čtyř historických kmenů (trittys), které se asi spojily na přelomu 11. a 10. století.

Členění na čtyři kmeny, kterého se držel ještě Solón při sestavení rady čtyř set, nahradil Kleisthenés desetinovým členěním fýl (rada pěti set). V čele fýl stál fýlobasieus, jemuž zůstala nakonec jen role kultovní. Trittye, "třetiny", byly ve fýle tři, tedy celkem dvanáct; Kleisthenés navýšil jejich počet na třicet, po třech na fýlu, a navíc každou k jinému attickému regionu: světově originální řešení sociální solidárnosti a subsidiarity. Staré členění přečkalo v kultovní administrativě.

Frátrie byly nejstarším sdružováním „lidu, dému“, neurozených, a jejich rodin, které nepatřily mezi eupatridy, tj. mezi rodovou aristokracii (v mykénských dobách nedoloženy). Činnost frátrie řídil její představený, frátriarchés. Sdružení do frátrií spolupracovali při sklizních, konali společné kultovní úkony, měli své svatyně apod.

V rámci frátrií fungovaly kultovní spolky jako thiasoi (organisující náboženské slavnosti; každá fr. měla od 8. století své apatúrie, slavnostní přijímání nových členů) a menší orgeónes; srov. lat. collégia pod spolky (asi od: orgia). Frátrie měly vlastní kulty a héróje, pravomoce soudní (soudil basileus, kultovní „král“, významem kdysi hned po archontovi); záležitosti krevní msty, stád a pozemků ale spadaly pod soud „krále“ kmenového (kterých bylo původně v Attice čtyři, jeden byl "celostátní").

Thiasos byl spolek nejen mužský. Mezi Aioly je měly i ženy, srov. jeden takový na Lesbu kolem literátky Sapfó. Ze sdružování v thiasu kolem cizích kultů byla pro bezbožnost/asebeiá žalována c. 350 jistá Nínos, manželka Menekleova, a předána katovi. Kromě toho podávala mladíkům nějaké kouzelné prostředky na lásku/filtra a zesměšňovala mystéria. Srov. filtron - farmakon pod travičství. 

Po Kleisthenově reformě zůstaly frátrie jako součást administrativních démů středisky kultů a přináležitost k nim dávala dětem athénských rodičů jistotu občanství (viz slavnost apatúrií, zapisování dětí mezi členy).

Územní správní jednotkou byl démos, původně asi rodové území o velikosti vsi n. městské čtvrti (jiný význam: „lid“). Každý občan iónského státního útvaru patřil do určitého dému podle původního místa bydliště a jeho označení bylo součástí občanského jména (démotikon a patronymikon). To platilo i po případném přestěhování. Kleisthenových třicet démů bylo rozděleno po deseti z Města, přímoří a vnitrozemí. Démy vedly seznamy svých občanů-démotů, vedly seznamy majetkového a pozemkového censu, působily při vybírání daní, odvodech do vojska, spravovaly vlastní lokální kulty hérójské a rituály, měly své sněmy a majetky. O důležitých věcech rozhodoval sněm občanů dému agorá/"náměstí", kde se už v dávnověku vyhlašovala panovníkova vůle a konaly kultovní obřady (tedy původně jednací místo, pak teprve tržiště a shromaždiště).

V čele volených úředníků dému stál démarchos/„starosta“ s pravomocí představených naukrárií (zanikly však později), chod komunity finančně „táhli“ bohatí: přímé zdanění považovali Athéňané, a s nimi jistě příbuzní Iónové, za ponižující, takže bohatí lidé nesly namísto toho přímé výdaje za leitúrgie, viz zde níže. V době Kleithenově bylo v Athénách cca. sto démů, ve 4. století na 150, o dvě století později a na začátku císařské doby 174. • Démarchové jsou starosty obcí i v novověkém Řecku (dimarchos). Ekvivalentem k d. byli syndikové, kteří přešli do latinského světa jako syndicí a z nich je dnešní italský sindaco. V čele latinských měst stávali úředníci jako praefectus urbí, praetor urbis, později urbis magister a úplně později urbí magister, Bürgermeister.

Ústava předkleisthenovská (srov. roky 621, 594 a 508):

Předhellénistické Athény zažily jedenáct ústavních změn, jak spočetl Aristotelés. První bylo při iónském osídlení Attiky rozčlenění obyvatelstva do čtyř fýl a jmenování fýlobasileů, jejich králů. Théseus zřídil ústřední královládu, , první zákony sepsal Drakón. Solónovy ústavní změny přinesly démokracii, následovala tyrannida Peisistratovců a pak ústava Kleisthenova. S vyhnání Peršanů z Attiky přišla vláda rady úřadující na Areově pahorku, změnu provedl Aristeidés a završil omezením práv Areopagu Efialtés: byla to ústava pro éru athénského imperialismu. Na konci peloponnéské války povstala oligarchická vláda čtyř set, pak pěti tisíc, tyrannis Třicítky a nakonec roku 403 obnova démokratie.

Politická práva drželi jen ti, kteří měli na vojenskou zbroj/hoplítové, těžkooděnci. Ze svého středu volili devět archontů a tamie/pokladníky Athény, tedy ministry financí. U těch se předpokládal majetkový census ve výši minimálně deseti min, u stratégů a jejich podřízených hipparchů dokonce sto min, napsal Aristotelés ve svém pojednání o athénské ústavě. K tomu museli mít manželské děti starší deseti roků. Státní rada/búlé sestávala ze 401 muže staršího třiceti let, všichni byli losováni. Zasedal v orgánu jen jednou. Když se však vystřídali všichni občané, začalo se losovat se stejnými jmény a směl pak zasedat podruhé. Pokud se radní nedostavil na schůzi, platil pokutu: muž s nejvyšším censem ("500") tři drachmy, jezdec dvě a zeugítés drachmu. Na pořádek při výkonu úřadů dohlížel areopág. K této ústavě se vrátili oligarchičtí pučisté roku 411. O majetkových poměrech viz rok 594.    

Athénské úřady, úředníci a instituce

Občanství a výchova. Od dob Perikleových platilo, že athénským občanem se směl stát pouze člověk, jehož oba rodiče byli Athéňany. Opakem byla ztráta občanství, atimiá, pro nejtěžší zločiny. Čestného občanství se dostávalo cizincům v klasických dobách velmi vzácně, spíše udělovány proxenie a ateleie (srov. pod heslem ceny např. Menóna z Farsálu a jeho činu roku 476 n. krátce před ním).

Ve 4. století dostávali občanství hojně velitelé žoldnéřských oddílů bojujících za athénský žold. O metoicích a otrocích viz tam.

Pouze ve výjimečných případech dostávali cizinci usnesením sněmu plné občanství. Např. Hérákleidés z Klázomen přezdívaný Král byl takto poctěn, protože roku 423 pomohl athénským vyslancům dostat se k perskému králi. Dokonce se stal athénským stratégem. Římským elitám se později dostávalo athénského občanství často. Poprvé se tak stalo roku 229, viz.

Děti byly v osmnácti letech po přezkoumání svého původu zapsány do seznamu občanů, léxiarchikon (grammateion). Těmto efébům byli po fýlách přiděleni vždy tři vychovatelé/epimelétové, kteří museli být nejméně čtyřicet let staří. Z těchto vychovatelů sněm hlasováním vybral vedoucího epimelétů, sófronistu (sófrón, sófronistai), na vše dohlížel kosmétés (od kosmos, řád). Vychovatelům k ruce jsou pak učitelé a cvičitelé různých bojových věd a zacházení se zbraněmi a střílet.

Stát dával vychovatelům denně jednu drachmu (tj. šest obolů), efébům na výživu oboly čtyři. Výcvik efébů symbolicky začínal exkursí po chrámech. Výcvik trval první rok, druhého roku efébové sloužili na strážních stanovištích po celé Attice. • Je pozoruhodné, že dvouletou vojenskou službu zavedl ve své říši také čínský císař Čchin (viz). Okamžiku dospělosti v Egyptě, který neměl občanskou společnost, se říkalo „zavázat si suknici“.

Roku 334 prosadil Epikratés reformu staré athénské efébie, tj. vojenského výcviku dospívajících, zavedením dvouletého vojenského výcviku (srov. s dnešní základní vojenskou službou). Kolem roku 300 ale byl výcvik omezen již jen na jeden rok, snad v roce 305/304 a ještě později byl již výcvik dobrovolný.

Klasickou hellénskou vzdělávací institucí, jejíž jméno s velmi pozměněným obsahem vydrželo do moderních dob, je gymnasion, tedy místo, kde lidé pobíhají nazí, „naháčství“, místo na cvičení, tělocvična/hřiště). Helléni tradovali, že první zavedli toto zařízení Kréťané a po nich Sparťané. Starost o gymnasia patřila v Ath. mezi leitúrgie, viz. Jako v celém hellénském světě hlavou instituce byl gymnasiarchos, ředitel cvičiště. Jemu podřízení byli učitelé, didaskaloi, později zvaní paidagógoi (původně to však byli otroci-průvodci žáčka do školy).

Trenérovi příslušné sportovní discipliny se říkalo gymnastés/gymnasta. Cvičitel, tedy ten, kdo odpovídal za chlapcův či sportovcův výkon, byl paidotribés. K teamu gymnasia patřili maséři, např. aleiptés/masér-olejovač. Kromě sportu a vědám vyučovali v gymnasiu pištec/aulétés a kitharista/kitharistés.

V šestém století byla v Ath. tři gymnasia, v hellénistických šest (a to bylo relevantních obyvatel mnohem méně). Maloasijská Priéné měla sice odhadem méně než deset tisíc obyvatel/občanů, ale dvě gymnasia. Nejstarší doložené gymnasion je na Théře, poslední postavili Athéňané ještě ve čtvrtém století n. l. Viz také pod školy. Gymnasion s knihovnou zvané Ptolemaion postavil Athéňanům jeden z Ptolemaiů, asi Filadelfos. Na dárcovskou tradici navázal mauretánský král Iúbás II. se svým synem Ptolemaiem, kterého měl s Kleopatrou Selénou, dcerou Kleopatry VIII. a věnovali Athéňanům stavbu dalšího gymnasia (Iúbás, lat. Iuba, zemřel roku 23+).   

V makedonské Beroji se nápisně uchoval zákon o místním gymnasiu z poloviny druhého století. Výslovně chrání chlapce před homosexuálními nájezdy: „Co se týká chlapců, žádný z mladých mužů se k nim nesmí přiblížit ani se s nimi dávat do hovoru. Udělá-li to někdo z nich, gymnasiarchos ho za to potrestá...". Do gymnasia zákon zakazoval vstupovat, tedy ho užívat, otrokům, propuštěncům a jejich dětem, jistým apalaistrům (? fysicky slabým), mužům, kteří měli sex za peníze, řemeslníkům a obchodníkům, opilým a pomateným. Kdyby je gamnasiarchos vpustil vědomě, zaplatí pokutu tisíc drachem.

V Athénách byl zákon na ochranu žactva přísnější, jak vyplývá z řeči proti Tímarchovi pronesené roku 343 Aischinem. Gymnasion bylo otevřené od východu do západu slunce a to do něho nesměl vstoupit nikdo z dospělých s výjimkou syna, bratra a synovce gymnasiarchova, a to pod pohrůžkou trestu smrti. Chorégovi secvičujícímu pěvecké sbory muselo být přes čtyřicet. Mládež prostituující se později nesměla stát žádným z archontů a nesměla být volena a losována do žádného z úřadů a kněžských funkcí; tak to platilo v Athénách předhellénistickými. 

S gymnasiem a symposiemi úzce souvisí hellénská, hlavně dórská homoerótika, milenecké vztahy mezi mladými muži, jimž končí „vzdělávací“ roky, a mladšími mladíky, kteří se je snaží napodobit jako své vzory. Mužská přátelství tohoto, spíše nesexuálního typu, nejsou ještě zmiňována v Íliadě a zřejmě přispěla ke vzniku demokratických institucí stejně jako ke zrodu diplomacie („mezinárodní“, často dědičná přátelství, srov. pod proxenie).

Dívek se taková výchova netýkala. Kdo si alespoň na papíru a tak trochu po spartském vzoru přál plné zrovnoprávnění „gymnasiální“ výchovy děvčat s chlapci, byl Platónův Sókratés (v dialogu Ústava). Nikoli však výchovu společnou; to po celý starý věk nikoho nenapadlo. To by museli chlapci různého věku v gymnasiu pobíhat nazí s děvčaty, soutěžit a zápasit.

Administrativa démokratických Athén, výdaje státu na fungování volených či losovaných orgánů, byla velmi nákladná. V podstatě si ji v hellénském světě nemohl žádný jiný stát dovolit. Hradila se ze cel, daní a v dobách Délského spolku také ze spojeneckých příspěvků. Na Akropoli bylo ze spojeneckých dávek/foros prvního délského spolku (= arché) před peloponnéskou válkou roku 431 šest tisíc talentů raženého stříbra. Roční příjem „spolkové pokladny“ činil šest set talentů. Nejvíce, co kdy bylo na Akropoli uloženo, bylo 9700 talentů raženého stříbra a nejméně na pět set talentů zlata a stříbra v obětních předmětech a perské kořisti (z této částky vznikly např. Propylaje a další veřejné stavby, ale také výprava proti Poteidaji).

K tomu přistupoval chrámový majetek dalších athénských bohů (= státní majetek) a zlato na soše Athény: bylo ho na čtyřicet talentů. Po rozpadu druhého námořního spolku roku 355 dělaly státní příjmy Athén zoufalých 130 talentů ročně, po reformě symmorií c. roku 340 se zvedly na čtyři sta talentů v raženém stříbru ročně.

Velkou část veřejných výdajů nesli na svých bedrech přímo jednotliví občané, resp. nejbohatší z nich, viz leitúrgiá, chorégiá, triérarchiá, gymnasiarchiá, hestiásis, symmoriá, architheóriá. O nákladech na armádu viz pod ceny. 

Mezi „placené“ a obvykle každoročně losované či volené úředníky patřilo v klasických dobách od občana-soudce, vojáky a námořníky až po občana-radního na min. patnáct tisíc lidí: např. 6000 soudců celé soudní soustavy, 1600 policistů (skythských otroků, „lučištníků“), 1200 jezdců (jenom ti stáli ročně čtyřicet talentů), 2500 těžkooděnců-hoplítů, 2000 námořníků na dvaceti strážních lodích, 500 členů rady, pět set strážních v loděnicích, padesát na Akropoli a po sedmi set úřednících všech úrovní v Athénách a u spojenců v zahraničí. K tomu ještě peníze na sirotky, dozorce ve vězení a na chod prytaneia. Ovšem za peloponnéské války bylo hoplítů v poli třináct tisíc a v garnisonech šestnáct tisíc. Za Periklea přitom stát počítal c. 45 tisíc svobodných občanů čili mužů, s rodinami přes sto tisíc svobodných, padesáti tisíci metoiky a c. sto tisíci otroky (moderní odhady). Kolem roku 360 měl athénský stát přes dvě stě tisíc obyvatel, z toho 29 tisíc občanů, přes sedmdesát tisíc jejich žen a dětí, 35 tisíc metoiků a c. 75 tisíc otroků (moderní nižší odhady). 

Nešlo ovšem o platy v našem slova smyslu, ale o „stravné, diety“ v rozsahu jednoho až několika obolů, nejvíce devět na den, ročně asi pět drachem na Athéňana. S peněžní úhradou si politici slibovali vyšší účast na plénech, takže první příchozí získávali dokonce prémii jedné a půl drachmy. U funkcí sněmovních a soudních se pak stravné vyplácelo jen ve dny, kdy příslušné orgány zasedaly. O divadelném pro chudé/theórika chrémata, theórikon, viz pod tragédie, kde též o fondu válečném, stratiótikon.

 

Placení občanských losovaných soudců zavedl Periklés a prý tím zhoršil úroveň soudnictví. Lidé se totiž ucházeli o místo spíše pro plat než pro čest; srov. první případ uplácení soudu jirchářem Anytem roku 409, viz tam a s. v. Anytos. Tehdy se poprvé v Athénách objevila korupce soudců. Člen ekklésie dostával ve druhé polovině 4. století ekklésiastikon na den 1 dr. (po roce 403 to byl obolos za zasedání, o deset let později tři), soudní poroty 3 oboly, rady 5 obolů, prytanové 1 obol, archonté 4 oboly a příplatek na pištkyni a hlasatele. V červenci roku 410 byla zavedena na návrh démagóga Kleofónta, výrobce hudebních nástrojů/lyropoios, dióbeliá/státní pense pro všechny athénské občany, kteří nezastávají žádný úřad ani nejsou v činné vojenské službě, tedy jakési odškodné za to, že nic pro stát nedělají...

Něco podobného se objevilo teprve v sedmdesátých letech našeho století v některých arabských státech Zálivu ("Perského/Arabského") bohatých na ropu, kde je vyplácena státní pense již od dětského věku.

Na návrh partajního kolegy a nástupce ve vůdcovství Kallikrata z Paiánie přidán později třetí obolos. Kallikratés to však vzápětí zrušil. Oba démagógové skončili roku 404 na popravišti odsouzeni těmi, kteří jim předtím tleskali. 

Volby a funkční období. Většina athénských úřadů byla losována mezi občany (srov. pod démokratiá, kde také o moderních aleokratických modelech). Hlasováním byli voleni vojenský pokladník (tamiás), úředníci spravující peníze na divadelní představení (ta theórika) a pečovatelů o veřejné vodní zdroje. Hlasováno zdvižením ruky/cheirotoniá. Tito úředníci nastupovali a končili s funkcí o panathénajích. Nelze stanovit, zda se hlasováním obsazovaly funkce už před Solónem. O ústavě za Drakontovy reformy trestního práva viz index pod Drakón.

Členem rady/búlé se Athéňan stával na jeden rok a nejvýše dvakrát za život: oba mandáty nesměly následovat po sobě. Odhaduje se, že v rámci jedné generace v radě pěti set zasedla šestina až osmina athénských občanů. Plénum ekklésie/sněmu zasedalo v době kolem 400 ročně čtyřicetkrát.

K losování byly od 4. století důmyslné přístroje, klérótérion (poprvé zmiňovány roku 392), dřevěné a později mramorové skříňky se zasouvacími deskami s kostkami s označením démů a písmeny alfabéty; volbu vymezovala kulička, která se v několika losovacích kolech mezi destičkami pohybovala. Klasická volba probíhala předtím vytahováním bobu, kyamos, z nádoby, kyamosi tás archás haireesthai, "losování úřadů boby": funkce připadla tomu, kdo si vytáhl bílý bob; viz v indexu s. v. losování.

Athénské instituce:

Po roce 410 do roku 399 revidovali v Athénách legislativu publikovanou od dob Solónových. Sbírku zákonů/nomoi sestavili a vykládali nomothetai/zákonodárci, zatímco usnesení sněmu/pséfismata přijímala ekklésiá na doporučení rady/búlé. Nomoi měly platnost všeobecnou, pséfismata doplňující, za to v otázkách zahraničněpolitických platila pséfismata výlučně. 

Rada/búlé měla pět set členů starších třiceti let, po padesáti z každé z deseti fýl. Solónem původně zavedená rada měla členů čtyři sta, po stu z každého kmene. Zasedala denně bez svátků, fýla „prytanovala“ desetinu roku. Pořadí prytanující fýly bylo losováno. První čtyři prytanidy v roce trvaly 36 dnů, šest dalších dnů 35. Prytanové byly v prytaneiu se státním krbem/hestiá stravováni na účet státu. Kdykoli svolávali radu a čtyřikát za prytanidu zákonodární občanský sněm, ekklésii (parlament, viz pod démokratiá). Prytanové připravovali pro radu i ekklésii usnesení.

Epistatés padesáti prytanů, jejich předseda, byl „předhlasován“ démy/prokrisis, pak losován a v úřadu byl celý den a noc, jenom jednou v životě. Byl to jakýsi „president athénské republiky“. Střežil státní pečeť a klíče chrámů s uloženými státními prostředky a listinami. Grammateus prytanidy, losovaný (pův. volený) písař, byl zároveň hlavou všech státních písařů. Střežil písemnosti rady (srov. se seleukovskými osadami na Východu pod zbožtění).

Od Kleisthena zřejmě losovány všechny politické funkce, což vydrželo po celé athénské dějiny až do doby římské (nelze stanovit, zda se nelosovalo už před Solónem). Búlé a ekklésiá, rada a sněm, vylosovaly devět předsedajících, proedrů (po jednom z každé fýly kromě právě prytanující) a z nich jejich předsedu, epistatés.

Řídili pak zasedání rady či sněmu. Vylosovaní proedrové směli vykonávat funkci jen jednou během též prytanidy, jejich předseda jen jednou v roce. O způsobech losování viz tam. V jiných státech, například v dórských Syrákúsách, se členové rady nelosovali, ale každoročně volili. Běžný dórský aristokratický stát míval radu o třech až šesti stech členech, kam patřili zástupci šlechty, gámoroi, geómoroi (v Syrákúsách šest set; srov. tam a o vztahu gámoroi – kyllyrioi). Rada stanovila patnáctičlenný výkonný výbor sněmu, kde hlasoval dámos, lid, jehož mluvčí-vůdci se jmenovali dámarchové.

Ekklésiá/sněm volil (nikoli losoval) stratégy po jednom z deseti fýl, hipparchy, velitele ath. jízdy, taxiarchy, velitele pěchoty po jednom z každé z deseti fýl, fýlarchy, velitele jízdy fýly, jednoho z každé fýly, a rozhodovalo se o dalších vojenských záležitostech. Zasedala na pahorku Pnyx, někdy v Dionýsově divadlu pod Akropolí.

Rada/búlé předkládala sněmu probúleuma, doporučující, „znalecký“ posudek. Rada měla dříve právo rozhodovat o smrti, ale pak už jen právo udělovat peněžité tresty. Měla na starosti stavbu a údržbu válečných lodí (o stavitelích lodí rozhodoval hlasováním sněm), dohlížela na stav koní, jak je jezdci udržují.

Roku 413 byli poprvé zvoleni probúlové, rada deseti „zasloužilých občanů“-sněmovních poradců; jedním z nich byl i básník Sofoklés. Bylo to omezení Kleisthenovy ústavy. Od května 411 bylo poradců třicet a zřejmě pouze oni mohli předkládat radě návrhy. Jejich předseda měl označení xyngrafeus autokratór, samovládný autor (sc. ústavy). Tehdy vládla krátce rada čtyř set, později rada pěti tisíc. Žádný z úřadů nesměl v této válečné éře být placen, pouze pro majetné.

Z rady byli voleni katalogové, katalogeus, tj. „odvodník“, úředníci registrující zbraně schopné muže a jejich zbraně. Rada rozhodovala o průběhů svátků: výpravu náboženských slavností mělo na starosti deset „připravovatelů“ (episkeuastés hierón). Hieropoioi bylo deset losovaných občanů, kteří dohlíželi nad oběťmi. Při zákonodárné činnosti ekklésie a búly existovala žaloba na „ústavnost“, grafé paranomón, obdoba římského práva vetó, viz zde níže pod soudy.

Úředníci procházeli šetřením o bezúhonnosti/dokimasiá a po skončení funkce skládali sněmu písemně účty. Bylo pamatováno na možnost odvolání z jakékoli státnické a administrativní funkce, pokud se muž spikl proti démokratii, když stát podváděl, řečnil nikoli pro dobro lidu a bral peníze od těch, kteří pracovali proti zájmům lidu. Zákon o impeachmentu se jmenoval nomos eisangeltikos a zavedl ho již Solón (eisangeliá). 

Státní finance spravovalo ročně deset losovaných pokladníků, tamiů, kteří patřili censem do první občanské skupiny tzv. pentamedimnistů. Přebírali sochu Athény a Níké a pokladnu rady. Spolkoví pokladníci délského spolku (10) se jmenovali hellénotamiové a také byli v úřadu jen rok.

Pólétai, tj. prodejci, bylo deset losovaných úředníků, kteří se starali o správu propachtovaných cel a státního majetku (např. doly), zadávali veřejné práce. Zabavený majetek odsouzenců či uprchlíků před soudem Areopagu spravovali archonti.

Deset losovaných finančních úředníků jménem apodektés/apodektai, tj. něco jako inkasní úředník, přebíralo seznamy všech athénských občanů, seznamy dluhů a dlužné peníze. Před Kleisthenem funkci výběrčích daní a poplatků vykonávali kólakretové/kólakretai, kteří pak zůstali finančními úředníky prytanů. Hektémoroi, „šestinovníci?“, odevzdávali nebo spláceli šestinu úrody, nemuseli být dlužníky, ale pachtýři/podílníci, možná klienti, kteří platili mocné za ochranu a jejich pozemky byly označeny milníky, horoi. Solón tedy roku 594 nemusel osvobozovat od dlužního otroctví, ale od hospodářské závislosti a tím získat během přechodu z aristokracie na tímokracii politický kapitál.

Logistai, deset volených z rady po jednom z každé fýly, byli revisoři účtů právě končících úředníků, tzn. athénský nejvyšší kontrolní úřad. Registrovali pohledávky bohů (chrámů) vůči státu. Pokud měl někdo námitky proti výkonu úředníků i po schválení jejich zprávy logisty, mohl se obrátit na desetičlennou komisi euthýnů, "korektorů-nápravců"; byl tedy euthýnos cosi jako předchůdce moderních ombudsmanů.

Synégoroi bylo deset „obhájců“ úředníků, kteří byli před porotním soudem jednajícím jménem héliaje, dikastériem (viz zde níže), obviněni ze špatného vedení úřadu a účtů. Sítónai dohlíželi v komisi na nákup a distribuci státního obilí.

Astynomů bylo po pěti z Města a pět z Peiraiea, resp. pouličních a stavebních „policistů“ (s nadsázkou „šedých morů“). Dohlíželi též na to, aby pištkyně na aulos, tanečnice a hudebnice nebraly větší odměnu než dvě drachmy (když byla po nich vyšší poptávka, museli zájemci losovat), aby nikdo neukládal hnůj do deseti stadií od městských hradeb, pohřbívali lidi, kteří zemřeli na ulici a dbali na průchodnost veřejných cest. Podle zákona o astynomech z Pergamu pocházejícího z královských dob a fungujícího ještě v éře principátu měli úředníci na starosti pořádek v ulicích, podléhal jim amfodarchés, velitel hlídek v ulicích/amfodon, lat. compitum. Pergamští astynomové měl rovněž dozor nad stavem pramenů ve městě a okolí, cisteren, aby byly plné, starali se o veřejné záchody. Dbali o vybírání pokut výběrčími a vykonavateli soudních rozhodnutí/praktór. O stav ulic před svými nemovitostmi se starali majitelé. Plnění povinností astynomů kontrolovali stratégové a právem udělovat pokuty. 

Hodopoioi, „stavitelé cest“ byla komise pěti losovaných, kteří měli na starost stavbu veřejných cest. V imperiální době v hellénských městech jako policisté sloužili diógmité, „pronásledovači“, srov. římské frúmentárií. Koprologové, sběrači pouličního svinstva, metaři, nebyli státními zaměstnanci, ale zaplatit je musel ten, kdo ulici zaneřádil.

Agoránomové (pět v Městě a pět v Peiraieu) dohlíželi na ceny a váhy na tržištích, metronomové měli na starosti dohled nad mírami na tržisštích a nad ubytováním v zájezdních hostincích. Sítofylakové (nejprve po pěti z Města a přístavu, v Aristotelových dobách 20 z Města a 15 z Peiraiea) dbali na kvalitu potravin, nad zbožím zelinářů, mlynářů a pekařů; původně střežili zákaz zemědělských vývozů kromě olivového oleje. Deset epimelétai emporiú, tj. „pečovatelé o obchodní středisko“ dohlíželo na (velko)obchod.

Značné výdaje spotřebovala strážní služba na dlouhých athénských hradbách: hradba z Faléronu k obvodním athénským měla 35 stadií, tedy 6-6,5 kilometrů, okružní hradby 43 stadia, asi osm kilometrů a celý obvod Peiraiea s Múnichií měl šedesát stadií, jedenáct kilometrů.

„Jedenáctka“, hendeka, byla skupina vylosovaných občanských úředníků dohlížejících na vězení pro zloděje, piráty a zloděje šatů.

Pět volených eisagógů („úvodníků“; jeden na dvě fýly) předsedalo soudům, které zdarma rozhodovaly ve sporech spolkových, ve sporech kolem spřežení, směnárníků, urážkách a o finančních sporech do deseti drachem. Komise „Čtyřicítka“, tettarakonta, kde zasedalo po čtyřech z každé fýly, rozsuzovala věci větší (původně jich bylo třicet, ale pro shodný počet s Třicítkou Kritiova režimu rozšířeno).

Každoročně bylo vedle archonta Salamíny a démarcha Peiraiea losováno ze seznamů prokritů, předvolených démy, devět archontů, „vládců“. Po Solónových a pozdějších reformách ale vládci přestali být. Především měli na starosti sakrální záležitosti a věci související (např. divadlo, leitúrgie).

Archón epónymos dával úřednímu roku své jméno (jejich dochovaná jména viz v CSD a po roce 1 n. l. zde níže). Archonté byli voleni pouze z nejmajetnějších Athéňanů, z pentakosiomedimnů a z jezdců. Zeugítové byli připuštěni až roku 458, jejich prvním mužem byl roku 457 Mnésitheidés.

Dělení na jezdce-hippeis, rolníci/sedláci-zeugítai a théty, thés, proletář, pracující za mzdu, nádeník a bezdomovec (tak již v Hésiodovi) existovali v Attice už před Solónem. Solón zřejmě vyčlenil z jezdců pentakosiomedimny. Jak bylo prakticky vyměřováno příslušenství k censovní kategorii, není známo (jak se počítal tekutý metrétés jako míra na olej a víno obilným medimnem, tedy sypkou mírou říkající, kolik toho člověk unese, zůstává nejasné; srov. pod Míry a váhy v příloze).

Archonti, tamiové-pokladníci (ministerstvo financí; pouze pro pentakosiomedimny), pólétové-státní prodavači konfiskovaného majetku a dohlížitelé na státní pronájmy, hoi hendeka-„jedenáctka“, sbor dohlížející na vězení a vykonávání poprav, kólakretové- správci poplatků a veřejných výdajů včetně na kultovní záležitosti byli voleni z prvních tří tříd, thétové měli právo hlasovací na sněmech a soudech.

Příslušnost k třídě nebyla rodová, ale ryze majetková a z thétů se Athéňané nezřídka propracovali mezi jezdce. Solónovy reformy umožnili všem občanům odvolat se k soudu, každý mohl žádat spravedlnost pro každého, jemuž se stala křivda, neručili svým tělem.

Nutil také občany do „politiky“. Zákon o eisangelii, eiangeliá, udání, nařizoval oznamovat aktivity spoluobčanů vedoucí proti ústavě a za rozbrojů, stasies, se občan musí postavit na některou ze svářících se stran. Pokud někdo dostal od udavačů n. žalobců nálepku, že je "filolakón kai mísodémos/lakónofil a antidémokrat", bylo to nebezpečné obvinění vedoucí v klasické době k ostrakismu, srov. rok 461.

Archón-basileus, „král“, byl pro religiosní záležitosti mystérií, Dionýsií, Lénají, soudil na Areopagu traviče, vrahy a náboženské zločiny. Sídlil původně v basileiu, později nazývaném búkoleiu, tedy v „pastýřském domu“. Jméno zřejmě souviselo s Dionýsovým kultem: o anthestériích v březnu se tu odehrál, není známo, do jaké míry symbolicky, svatý sňatek, hieros gamos, archontovy manželky s Dionýsem, asi archón-král se svou manželkou (srov. pod Svátky v příloze, hry a ženy). Ve spojení s areopagíty fungovali gynaikonomoi, dozorci nad ženami, dohlížející na svatby a domácí slavnosti, nepřesahují-li hostiny povolený maximální počet třiceti hostů, nebo možná i to, zda se Athéňanky (instituce existovala i jinde) nerspouštějí s cizinci. 

Ve sloupořadí basileia bylo původně (nebo až v pátém století) umístěno znění Solónových zákonů na dřevěných, později bronzových hranolech, otáčejících se na čepech, kyrbeis či axones. Nejpozději v hellénismu byly přeneseny do prytaneia a ještě v prvním století n. l. tak byly k vidění jejich zbytky (Plútarchos).

Archontů každoročně navrhovala každá fýla po deseti kandidátech, z nichž se devět vylosovalo boby. Polemarchos (pův. záležitosti vojenské, sídlil v polemarcheiu u Lykeia) měl na starosti metoiky a obětoval Artemidě a Enyaliovi. šest thesmothetů (soudců-zákonodárců) zapisovalo a revidovalo v thesmotheteiu zákony. Archonti měli k ruce dva paredry a písaře. V dórských státech nahrazovali archonty efoři popř. ročně volení úředníci kosmové, kosmoi, a rada kosmos (Gortýna na Krétě).

Áthlothetai byla komise deseti vylosovaných sudích na závodech músických, gymnických, na dostizích, starali se o Athénin peplos. Fungovali čtyři roky.

Novověké ministerstvo války v hellénských státech neexistovalo. V Athénách bylo každoročně voleno (nikoli losováno) deset stratégů, „vojevůdců“ (s rozdělenými kompetencemi, např. velitel pro těžkoozbrojence, pro přístavy, pro vedení války na zemi či na moři, pro symmorie - ten vybíral triérarchy). Ve sněmu se dále hlasovalo o podřízených velitelských funkcích, řekněme plukovnících: o taxiarchovi (deset, po jednom z každé fýly; u pěchoty), hipparchovi (2; u celoathénské jízdy), fýlarchovi (deset, po jednom od každé fýly; velitel jízdy a posádky). Stratégem mohl být Athéňan neomezeněkrát za život a mnohokrát po sobě: Fókión zastával po roce 371 stratégii 45krát. 

Athény neměly státní loďstvo, protože o válečné námořnictvo se starali z části vlastním nákladem, leitúrgiá, bohatí soukromníci. Pro sakrální účely a pro dopravu vyslanců však stát udržoval dvě lodi Paralos a Salamíniá, která byla po roce 350 přejmenována po Ammónovi.

Partaje. Po celou dobu ath. dějin, nejusilovněji ve druhé fázi peloponnéské války, vyvíjely činnost oligarchické hetairie, kluby ve smyslu politické strany/hetaireiai n. xynómosiai, synómosiai. K rozvoji vlastního partajnictví hellénský svět nikdy nedospěl a hetairie měly zvuk spíše spiklenecký. Hellénský svět patřil individualitám a démokratie spočívala na aktivitách jedinců. V prostředí losovaných i volených funkcí se kolektivní názor uplatňoval s obtížemi. Stratégové mnohdy byli odlišných názorů než démagógové a sněmovní rhétoři, citlivých diplomatických misí se účastnili lidé s různými postoji k projednávaným otázkám, často velcí oponenti "vládní" politiky. Volby probíhaly spíše ve znamení obliby uchazeče, než klubové příslušnosti, a to i v situacích pro stát kritických (srov. např. Aristofanovy komédie v atmosféře velké války). Viz pod hetairie a hostiny.

Kleisthenés zavedl instituci ostrakismu, vypovězení občana na jistou dobu do vyhnanství při uchování jeho majetkových práv a po návratu i plných občanských práv, viz pod ostrakismos. O exilu rozhodovalo hlasováním hliněnými střepy minimálně šest tisíc občanů.

Census majetkový. Roku 322 došlo k omezení počtu občanů na základě majetkového censu, který činil dva tisíce drachem: dvanáct tisíc Athéňanů přišlo o občanství a mělo odejít do Thrákie jako kolonisté. Mělo zůstat devět tisíc občanů, tzn. devět tisíc hoplítů a dvanáct tisíc peltastů, tzn. že asi dvacet jedna tisíc občanů tvořilo athénský stát. O pět let později byla oligarchická ústava z roku 322 zmírněna: census pro plnoprávné občanství byl snížen na tisíc drachem a vyhnanci z roku 322 se mohli vrátit domů; podle sčítání lidu, které provedl roku 309, viz, Démétrios z Faléru, bylo v této době v Athénách 21 tisíc plnoprávných občanů s rodinami a deset tisíc metoiků; k tomu údajně čtyři sta tisíc otroků (moderní odhad). Metoikové, jimž bylo platit některé leitúrgie, platili metoikion/cizineckou daň ve výši ročních dvanácti drachem, (jejich) ženy, které neměly syna, polovic.  

Athény si uchovaly svou autonomii téměř po celou dobu principátu. Výrazně ji omezil až císař L. Septimius Sevérus, neboť byl prý ještě v době, kdy byl »soukromou« osobou, v Athénách uražen.

Athénské soudy. Héliaia byla největší a nejpočetnější co do soudců, soudila písemné trestní žaloby, grafé. Členové byli od dob Perikleových placeni, za jedno zasedání dva oboly. Účast na zasedání prokazovali předložením známky, symbolon. Výbor pro lidové soudy, héliaia, tvořilo v Athénách šest tisíc (z nich tisíc náhradníků) vylosovaných a přísahou vázaných občanů, po šest stech z každé fýly. Občané v héliaji byli rozděleni do deseti soudních dvorů, dikastérií (dikastérion).

Na prvním zasedání héliaje o novém roku v hekatombaiónu směl kdokoli oznámit své námitky proti kterémukoli ze zákonů. Z řad členů héliaie byl sestaven sbor zákonodárců, nomothetů, v čele s vylosovaným členem rady, búlé. Návrh posoudili a rozhodli, zda ho odložit nebo přenést do sněmu. Dikastéria byla zřejmě uzákoněna roku 461 (nebo již solónská?).

Obdobou římského tribúnského práva vetó v Athénách byla grafé paranomón, žaloba na „ústavnost“ sněmovního návrhu. O tom, zda je zákon ve shodě nebo v rozporu se zákony rozhodoval soud a do té doby čerstvé sněmovní usnesení neplatilo.

Staří nevedli státní návladnictví/prokuraturu, žádné právní experty, posudky apod. Vše leželo na žalobci, obhájci a porotě-soudu. Causa soukromá se jmenovala diké, veřejná grafé, předmět žaloby enkléma. Žaloba byla předkládána písemně (grafé), přede svědky (klétéres), obžalovaný se musel objevit osobně. Jeden den byl věnován předběžnému slyšení (antikrisis) a obžalovaný předložil svou obhajobu též písemně (antigrafé). Složeny byly přísahy (diómosiá, popř. antómosiá), dokazovací listiny včetně výpovědí otroků, které směly být učiněny pouze pod mučením (basanon).

Ve stanovený den (hé kyriá) řídil jednání předseda soudu (hégemón tú dikastériú či eisagógeus), který předtím řídil předběžná slyšení. Jednání (eisagógé tés dikés) zřejmě zahajoval nějaký náboženský rituál. Čas určený vystoupení obou stran vyměřovaly vodní hodiny (klepsydra), které byly v okamžiku dotazů druhé strany zastavovány. Soudci hlasovali někdy tajně (krybdén), většinou bílými a černými boby či provrtanými a hladkým destičkami. Rovnost hlasů hrála pro obžalovaného.

U Palladia“ se soudilo neúmyslné usmrcení a navádění k vraždě otroka či cizince, „U Delfínia“: souzen ten, který prohlásil, že zabil právem. Soud v prytaneu se zasedal nad železem a neživými předměty (sakrální, rituální záležitost). Ve Freattyji v Peiraieu (nom. Freattys) u moře Athéňané soudili obvinění vyhnanců ze země, kteří odpovídali soudcům z lodi u břehu.

Polemarchos soudil metoiky, isotely (ísotelés, člověk narozený v cizině, který platil stejné daně jako občané, ale neměl aktivní ani pasivní volební právo; byla to forma výsady, srov. hellénistickou isoteleji pro Nehellény) a proxeny, basileus žaloby na neživé předměty a zvířata.

Smírčí soudce se jmenoval diaitétés, protože mu obě strany sporu (agón) platily po drachmě „výživného“. Na osobě soudce, který musel být starší šedesáti, se strany dohodly, strana žalující (diókón, stíhající) a žalovaný (feugón, prchající). Pro attický venkov a obyvatele hornaté části země zavedl Solón soudce, kteří na venkov zajížděli (kata démús dikastai, soudci po démech, okresech) a soudili spory do výše deseti drachem.

Drobné občanskoprávní spory řešil soud, sídlící v budově na okraji města. Jiný tribunál se jmenoval podle tvaru budovy třírohý, jiný zelený a rudý: oba soudily ještě ve 2. st. n. l.

Sbor čtyřiceti, po čtyřech z každé fýly, soudil spory o majetek nebo škodu do výše deseti drachem. Soud o 201 členu do tisíce drachem a o 401 členu nad tisíc drachem. O areopagu viz zde výše a s. v.

Placení občanských losovaných soudců zavedl Periklés a prý tím zhoršil úroveň soudnictví. Lidé se totiž ucházeli o místo spíše pro plat jednoho obolu než pro čest. Tehdy se poprvé v Athénách objevila korupce soudců. Na Kleónův návrh bylo stravné zvýšeno na tři oboly, tróbolon. Prvním, kdo podplácel, byl Anytos, roku 409 stratégos s úkolem znovu se zmocnit Pylu. Protože se mu to nepovedlo, byl obviněn, ale podařilo se mu soudce podplatit.

Athénští epónymní archonti, pokračování seznamu končícího v CSD rokem 1 n. l.

(údaje jsou fragmentární a pro stav nápisních pramenů mnohdy velmi odlišně řazeny):

(po roku 10 př. n. l. je asi patnáct jmen s nejasným řazením; zde jinak než v CSD) 9 Níkiás, 8 (Ol. 193) Démocharés z Azénie, někdy krátce po tomto roce Pammenés, Xenón, Apolexis, c. 4 (Ol. 194) Aristodémos, do roku 1 n. l. následovali asi Níkostratos, Démocharés (podruhé), Anaxagorás a snad roku 1 n. l. (Ol. 195) Areios z Paiánie,

2 Kédeides, 3 Menneás, 4 Polyainos z Marathónu, 5 (0l. 196) Polycharmos z Azénie, 6 Theophilos (??), 7-23 neznámí, 24 Charm[idés], 25 (Ol. 201) Kallikr[atidés], 26 Pamfilos, 27 Themistoklés z Marathónu, 28 Oinofilos, 29 (Ol. 202) Boéthos, 30 [...]tios, 31-35 neznámí, 36 Rhoimetalkás ho neóteros (král), 37 (Ol. 204) Polykritos, 38 Zénón, 39 Sekúndos, 40 [...]úios Leu[...], 41 (Ol. 205)-44 neznámí, 45 (206) Antipatros ho ne[óteros] z Flye, 46-48 neznámí, 49 (Ol. 207) Deinofilos,

50-52 neznámí, 53 (Ol. 208) Dionýsodóros, 54 neznámý, 55 Konón, 56-60 neznámí, 61 (Ol. 210) Thrasyllos, 62-63 neznámí, 64 C. Carreinas Secundus, 65 (Ol. 211) Démostratos, 66-90 neznámí, 91 T. Flávius Domitiánus (autokratór), 92 Trevilius Rúfus, 93 (Ol. 218) [...]ynarcheás, 94 Octávius Theios, 95 Octávius Proklos, 96 Aiolios, 97 (Ol. 219) neznámý, 98 Koponios Máximos Agnoósios, 99 Lúcius Vibullius Hipparchos,

100 Flávios Stratoláos z Fyly, 101 (0l. 220) Klaudios Démofilos, 102 Flávios Sofoklés ze Súnia, 103 Flávios Pinténos z Gargéttu, 104 Flávios Konón ze Súnia, 105 (Ol. 221)-106 neznámí, 107 Flávios Alkibiadés z Paiánie, 108 Antiochos Filopapús-Lailiános, 109 (Ol. 222) Kassios Diogenés, 110 Flávios Eufanés, 111 C. Iúlios Kassios ze Steirie, 112 Publius Ailios Adrianos (budoucí císař), 113 (Ol. 223) Deédius Sekúndos ze Sfettia, 114 neznámý, 115 Publius Fulvius Métrodóros ze Súnia, 116 Flávius Makreános z Acharn, 117 (Ol. 224) neznámý, 118 Máximos Agnoósios, 119-125 neznámí, 126 Klaudios Héródés z Marathónu, 127 C. Memmius Peisandros z Kolyttu, 128-130 neznámí,

131 Klaudios Filogenos, 132 Klaudios Domitianus, 133 (Ol. 228) neznámý, 134 Antisthenés, 135-137 (Ol. 229) neznámí, 138 Praxagorás z Thóriku, 139 Flavios Alkibiadés z Paiánie, 140 Klaudios Attalos ze Sféttu, 141 (Ol. 230) Publius Ailios Fileás z Melity, 142 Ailios Alexandros z Faléru, 143 Publius Aelius Vibullius Rufus, 144 Syllás, 145 (Ol. 231) Flavios Arriános z Paiánie, 146 T. Flavios Alkibiadés z [Paiá]nie, 147 [Sótelés alias Filippos], 148 Lucius Nummius Hierokeryx z Faléru, 149 (Ol. 232) Q. Alleius Epiktétos, 150 Ailios Ardys, 151 Ailios Kallikratés, 152 Lucius Nummius Ménis z Faléru, 153 (Ol. 233) Ailios Alexandros, 154 Praxagorás z Melity, 155 Popillius Theotímos ze Súnia, 156 Ailios Gelos, 157 (Ol. 234) Lykomédés, 158 T. Aurélios Filémón Filadés, 159 Tiberius Claudius Lýsiadés z Melity,

160 P. Ailios Themisón Pammenés z Azénie, 161 (Ol. 235) Lucius Memmius z Thórika, 162 Pompeius Alexandros z Acharn, 163 Filisteidés z Peiraiea, 164 Pompeius Daidúchos, 165 (Ol. 236) Sextus Faléreus, 166 M. Valerius Mamertínos z Marathónu, 167 anarchie, 168 Tineius Pontikos Bésaieus, 169 (Ol. 237) anarchie, 170 Tiberius Memmius Flaccus z Marathónu, 171 anarchie, 172 Biaisios Peisón z Melity, 173 (Ol. 238) Sallustianos Aiolios z Flye, 174 Aurélios Dionýsios, 175 Klaudios Hérákleidés z Melity, 176 Aristokleidés z Peiraia, 177 (Ol. 239) Scribonius Kapitón E[...], 178 Flavius Stratoláos Fylásios/z Fyly, 179 Athénodóros Agrippás z Iteje,

180 Klaudios Démostratos z Melity, 181 (Ol. 240) [Daidú]ch[o]s, 182 M. Munatius Maximianos Uopiskos, 183 Domitius Aristaios Paionidés, 184 T. Flávius Sósigenés z Pallény, 185 (0l. 241) Filoteimos Arkesidémú z Eleusíny, 186 C. Fabius Thisbianos z Marathónu, 187 Tiberius Claudius Bradúás Attikos z Marathónu, 188 Lucius Aelius Aurelius Commodus Antoninus (autokratór), 189 (Ol. 242) Ménogenés (?), 190 C. Peinarius Proklos Agnúsios, 191 neznámý, 192 C. Helvidius Sekúndos z Pallény, 193 (Ol. 243)-198 neznámí, 199 C. Quíntus Hímeros z Marathónu,

200-202 neznámí, 203 C. Kassiános ze Steirie, 204-208 neznámí, 209 (Ol. 247) Flávios Diogenés Marathónu, 210-211 neznámí, 212 Aurélios Dionýsios z Acharn, 213 (Ol. 248)-219 neznámí, 220 T. Flavius (?) Filínos, 221 (Ol. 250) Aurelius Melpomenos z Antinoova dému, 222-229 (Ol. 252) neznámí, 230 Kassiános Hierokéryx ze Steirie, 231-232 neznámí, 233 (Ol. 253) Vibullius Lýsandros, 234 Epiktétos z Acharn, 235-239 neznámí, 240 Kassianos Filippos ze Steirie, 241 (Ol. 255)-253 (Ol. 258) neznámí, 254 L. Flávius Filostratos ze Steirie, 255-263 neznámí, 264 P. Licinius Egnatius Gallienus (autokratór), 265 (Ol. 261)-273 (Ol. 263) neznámí, 274 T. Flavios Mondón z Flye.

Archontský úřad trval nepochybně déle, jiná jména epónymních úředníků se však nezachovala.

Athénaion, pevnost u Megalopole§ 229, 219

Athénaion, mí. v Athamánii§ 189

Athénaios, strat. Antigona I.§ 311

Athénaios z Attaleie, lékař§ 100

Athénaios z Býzantia, armádní činovník Gallienův§ 268+

Athénaios z Kýziku, děd Eumena II. a Attala II.§ 197

Athénaios z Pergamu, s. Attala I., b. Eumena II. a Attala II.§ 197, 189, 183, 168, 154

Athénaios z Naukrátidy, historik a literát§ 145, 200+ 

Athénáis, dc. Attala III. (?) a Bereníky (?), manž. Sothima (?)§ 159

Athénáis, m. Monimy (II.), jedna z mnoha žen a „ka“ Mithridáta VI.§ 82 (zde anonymně); jiná A. byla zřejmě Mithridátovou dcerou a snad matkou Ariobarzána III.

Athénáis z Antiochie na Orontu, původní jméno pokřtěné Aelie Eudocie, manž. Theodosia II. (zemřela roku 460+; srov. v indexu pod křesťanství)

Athénión, eg. strat. Koilé Syrie, gen. Athénióna§ 36, 32

Athénión z Athén§ 1. peripatetik, 88; 2. peripatetik a strat., s. č. 1, 88

Athénión z Kilikie, k. otroků§ 104, 101

Athénodóros, pirát§ 69

Athénodóros, žoldnéř§ 325

Athénodóros z Aigia§ Ol. 49+, Ol. 53+, Ol. 61+  

Athénodóros z Ainu, rhétór§ 133+

Athénodóros z Athén§ arch. 240

Athénodóros Agrippás z Iteje§ ath. arch. 179+ 

Athénodóros z Imbru, ath. strat. a kondottiér§ 359, 358

Athénodóros z Neokaisareie v Pontu, b. a spolužák Grégoria Thaumatúrga u Órigena§ 185+, 364+ 

Athénodóros z Rhodu, sochař (jiný byl ž. Zénónovým, další Rhoďan byl peripatetik a autor filosofických „Procházek“, třetí byl sochař)§ 50

Athénodóros ze Sol§ viz Arátos ze Sol

Athénodóros z Tarsu zv. Kananítés, stoický filosof, s. Sandónův, přítel Ciceronův, učitel Augústův§ 75, 41, 7+ 

Athénoklés z Athén, oikistés§ 437

Athéradás ze Sparty§ 700 (Ol. 20)

Athesis n. Atagis, alpská ř., dn. Etsch/Adige§ 102

Athinis z Egypta, protiptolemai. povstalec§ 186

Athlebis z Thrákie, dyn., též Atlebis nebo Autlebis§ 171

athlétés, lat. athléta, profesionální sportovci, poprvé v takové souvislosti použito Xenofanem Elejským; původně soutěžící o cenu (áthlon) v závodech všeho druhu (agón), tedy i uměleckých. Odtud české atlet, starší athleta. Ze sportovního borce athléta se u křesťanských Východořímanů/Byzantinců stal mučedník a z jeho cvičení a životního stylu, askésis, dnešní askese. Viz pod hry olympské.

athlothetés, rozhodčí v Olympii§ 392

Athlula, m. na severozápadu Jemenu, starý Jathul/Jathil, novodobé Baráqiš opuštěné někdy před rokem 1970§ 24

Athmoné, attický démos§ 229

Athós, gen. Athu, h. na poloost. Akté na Chalkidice, mnohem pozd. se jméno přeneslo na celý poloost. Akté, srov. tam§ 492, 483, 417, 331, 316

Dnes jméno (novořecky Athos, gen. Athosu) plně autonomního křesťanského pravoslavného církevního státečku Ajon oros, Svatá hora, v rámci Řecké republiky, zastupovaný na venek Athénami a obrana státu je v rukách republiky. Jeden z mála theokratických státních útvarů na světě se sídlem správy v Karyes (tři sta obyvatel) uprostřed lesnatého poloostrova: mnišská práva od 972 n. l., od 1927 ochrana v rámci GR, dnes dvacet ryze mužských klášterů (sedmnáct řeckých, po jednom ruský, bulharský a srbský) a tucet dvorců s c. osmnácti sty mnichy.

Na území státečku zakázán vstup ženám (v jeho těsném sousedství teprve několik let funguje ženský klášter Ormylia s omezeným přístupem mužů, „ženský Athós“ s dvěma stovkami jeptišek). 26. května 2008 turečtí pašeráci dopravili po moři na A. jednoho Moldovana a čtyři Moldovanky ve věku 27-32 let. Pro porušení zákazu vstupu byly zadrženy, ale propuštěny, poněvadž to udělaly "z neznalosti".

Ekonomiku pravoslavného církevního státu zcela ovládá turistika. V dobách nejlepších byzantských stálo na Athosu na tři sta klášterů s až čtyřiceti tisíci obyvateli.

Mniši jsou velmi konservativní a ačkoli jsou podporováni penězi z Evropské unie, jsou rozhodně proti bruselskému spolku a některé kláštery jakékoli příspěvky na opravy odmítají, protože mají strach, že s opravenou tváří budou lákat turisty a konec bude rozjímání... Nejsevernější z klášterů Esfigmenu vedou dlouho ve věci „modernisace“ rozhořčený boj s patriarchou Bartholomaiem I. Konstantínopolským. Nemají elektřinu, rádia, televise apod.

Roku 1972 ho mniši z Esfigmenu odmítli zahrnout do svých modliteb, což je proti „ústavní listině mnišského státu. Roku 1974 řecká armáda klášter obklíčila, ale mniši se nevzdali. Vyvěsili tehdy své heslo: „Pravoslaví, nebo smrt“. Roku 1979 patriarchát vykázal opata s jeho lidmi z kláštera, ale ti neuposlechli.

Roku 2002 byli esfigmenuovci, asi stovky mnichů, z nichž čtyři pětiny jsou mladší 35 let, prohlášeni za schismatiky a exulováni podle platné řecké ústavy. neposlechli a byli obléháni policií (když se jeden z mnichů pokusil utéci na traktoru, havaroval a zemřel).

Když se mniši u soudu pokusili o zrušení vyhnanství, roku 2005 nejvyšší soud prohlásil, že není v duchovních sporech kompetentní. Esfigmenity financují američtí pravoslavní, kterým mniši malují kopie ikon. Od řeckého státu nedostávají nic, spojení se světem udržují přes mobilní telefony, dar z Ameriky. Bartholomaios ustavil pro klášter nové mnišské bratrstvo, které na Svaté hoře vystupuje jménem kláštera Esfigmenu.

Zákaz vstupu žen do mnišského státečku není zcela osamocená zvyklost. V japonském národním parku Jošino-Kumano ve středu Honšú nesmí ženy navštěvovat horu Sandžó, odkud vzešla buddhistická sekta Šugendó. Stejně tak je ženám uzavřen ostrůvek Okinošima při severním pobřeží Kjúšú s jednou ze tří svatyní Munakata Tajša obhospodařovanou jediným šintoistickým knězem.   

Athóthis, řec. jméno jednoho až tří králů První eg. dynastie§ 3174, 3127

Athribis§ 1. m. na jihu Delty, eg. Kem-wer, ass. Chatchiribi, přejmenováno krátce na Limir-išak-Aššur, dn. Tell Atrib, 730, 671, 666; 2. m. v Horním Egyptě, kopt. Atripe, dn. u Sauhádžu, 1417, 325+  

Athribités, eg. nomos§ 285

Athrítai§ viz Jatrib

Athrongés z Iúdaie, povstalec, mesiᚧ 4

Athymbros ze Sparty, oikistés Nýsy u Trall§ 35