CH

Chaba, Hor Cha-ba, k. Třetí eg. dyn.§ 2642

Chababaša, Chababeša, Chabbaš z Egypta, protiperský povstalec ze Saie s král. jménem Senen-Tenen§ 486, 484, 343, 338

Identifikovatelný snad se jménem Chambasuten n. Kambasawden z merojského nápisu krále Nastasena. Jeho vláda bývá označována za 32. dynastii.

Chabašát, arab. jméno pro Ethiopii§ viz Ethiopie

Chabau-Sokar, Cha-bau-Sokar, královský důvěrník ve Třetí eg. dyn., manž. Hathor-nefer-hetepes, dámy stejného postavení u dvora§ 2686, 2642 

 

Chabersabá/Chabarzab᧠viz Antipatris

 

Chabiru, Chapiru§ viz Iúdaia

 

Chabriás z Athén, strat., syn a o. Ktésippův§ 389, 380 - 376, 372, 370, 368, 367, 364 - 362, 360, 357 - 355
Chabriás z Athén§ lépe Chariás? viz rok 376 a pod Chariás

Chabúr (akad.), řec. Abúrás, Abórás, Aborrás, Habúrás i Chabórás, aram. a arab. Chábúr, ř. v sev. Mesopotamii, Pochábúří§ 759, 722, 616, 166+, 354+, 363+   
Pramení s přítokem Mygdoniem/Džaqdžaqem v TR, naprostá většina toku na území dnešní SYR, největší přítok Eufrátu. Při ústí Ch. do Eufrátu ležela Faliga (asi Circesium, srov. tam) a větší vesnice, kómopolis, Nabagath. Bohem řeky je Chabúr s chotí Chabúrtum, Chabúrítum (sum.). Srov. se jménem podsvětní řeky Chubur/Chibur. 

Chaco Canyon, archeolog. lokality v N. Mexiku§ 5500

 

Chadániš z Chamazi, Chatániš, k.§ 2550

Chadiánu z Aramu/Damasku, k., syn (?) Bir-'idrího/Bar-Hadada III., ass. zvaný Márí§ 773, 740

Chaefchufu, Cha-ef-Chufu, též Chufu-chaef, s. Chufuův a wezír§ 2613, 2589 

Chaefmin, Cha-ef-Min, též Min-chaef, s. Chufův a wezír Čtvrté dyn.§ 2613, 2589, 2566, 2558   

 

Chafre, Cha-ef-Re, Hor Useri-ib, s. Chufua, b. Radžedefův, k. Čtvrté dyn.§ 2589, 2566, 2558, 2533 

 

Chaibonové, téměř neznámý germ. nárůdek, snad identičtí se starší zmínkou o Avionech žijících kdesi při ústí Labe§ 286+

 

Chaire§ viz Caere

Chaireás, ptolem. nauarchos§ 88

Chaireás ze Syrákús, románová postava§ 65+ a viz Charitón 

Chairefón z Athén, gen. -fónta§ 1. příznivec Sókratův, 399; 2. arch. 219

Chairefanés z Athén§ arch. 452

Chaireleós z Athén§ 404

Chairemón z Athén, gen. -remona§ 400

Chairemón z Alexandreie, stoik a kněz Sarápidův§ 49+

Chairemón z Nýsy, prořímský magnát, o. Pýthodórův a Pýthionův, s. Pýthodórův§ 88, 36

Chairemón z Trall, magnát§ 26  

Chairestraté z Athén, m. Epikúrova§ 341

Chairilás ze Sparty§ efor epón. 418

Chairippos z Kilikie, mluvčí provinciálů v procesu s Cossutiánem Capitónem§ 66+

 

Chairón z Pellény, též Cheilón, tyr.§ 331
Chairón ze Sparty, mluvčí protiachájské emigrace§ 188, 183, 182, 180

Chairóndás z Athén, též Chairóndés§ arch. 338

Chairóneia, m. v Boiótii§ 447, 379, 370, 353, 351, 338, 316, 245, 191, 88 - 86, 46+, 122+  

Chajánu ze Sam’al, k.§ 743

Chajbaubata z Egypta, dvořan a armádní velitel Sneferua§ 2613

Chajbarský průsmyk, angl. Khyber, srov. Dionýsopolis v Kóféně§ 327
Chajbar-Pachtúnchwá, pákistánská provincie, angl. Khyber-Pakhtunkhwa§ 327, 384+ 
Podle administrativního celku z dob Britské Indie se v letech 1948-2010 jmenovala oblast Provincie severozápadní hranice, NWFP; jde o pákistánskou část Paštunistánu, kdysi jedno z center hellénské říše středoasijské a jádro buddhistické Gandháry.

Chaj-luo-š' Čou-ti/Hailuoshi Zhoudi, obecně znám jako Chu-chan-sie/Huhanxie n. Chu-chan-je/Huhannye II.§ viz Pi

 

Chaj-nan, o. při jihočínském pobřeží§ 49

 

Chajneferu, dvořan Džoserův§ 2667

 

Chajrán z Palmýry§ 1. viz Hairán; 2. o. Odainatha, 261+; 3. s. Odainathův a spoluvládce, řec. Héródés z Palmýry, viz tam   

 

Chakasové§ viz Ťien-kchun/Jiankun

 

Chala, Chalónítis, hellénisované m. a kraj v Mesopotamii§ viz tam a pod Kelónai

Chalab, Chalba§ viz Beroia v Syrii

Chalaion, Chaleion, m. v Ozolské Lokridě§ 460

Chalbus, předák Tartéssanů§ 216

Chaldaioi, Chaldajové, ass. mát Kalda/Kašdu, bab. mát Chaldu, aram. Kaldanaj, hebr. Kasdim, české Chaldejové, Chaldajové§ 1. kmenový svaz původně západosemitské populace blízké Aramajům, pozd. synonymum pro babylónský, viz tam; u Římanů též označení pro astrology a šarlatány. Ch. se dělili na aramaisovaná knížectví/království Bít Amukkáni, Bít Dakkúri, Bít Jakíni, Bít Ša'alli a Bít Šiláni, 770, 747, 728, 701, 626, 617, 613 - 610, 602, 597, 587, 567, 565, 539, 531; 2. národ v severozáp. Armenii, v regionu proslavený zpracováním kovu; dříve snad Chalitu, z Římanů je první podrobil L. Licinius Lucullus, 651; 3. chaldaiové, chaldeové, tradiční helléno-románské označení pro astrology, okultisty, "magy" apod., za raného principátu zváni též mathématicí magíque/mathématici a magové, 16+, 19+, 52+    

Chaldi, Aldi, bůh Urarťanů§ 733, 714 
Chaldíni, pevnost při záp. břehu arménského jez. Sevanu, dn. m. Gavan/dř. Kamo resp Nor Bajazet§ 733
Chaldi-ti z Urartu alias Ara-cha čili Nabû-kudurrí-usur IV.§ 521

Chaleion, m. v Lokridě, dn. Galaxidi§ 450

 

Chálid ibn al-Walíd, arab. džihádista§ 393+

 

Chalitu§ viz Chaldaioi, 2.

Chalkédón n. Kalchédón (gen. - onu), m. v Bíthýnii, dnešní Kadiköy v TR§ 685, 511, 493, 408, 405, 400, 396, 390, 318, 314, 315, 296, 281, 264, 202, 73, 211+, 218+, 257+, 262+, 270+, 272+, 324+, 361+, 365+, 375+, 392+       
Jméno zaměňováno, souvislost snad s chalkos, měď, možná souvisí s foin. Nové Město jako Karthágo, jinak etymologie neznámá. Na mincích měl delfína, později klas. Zničen roku 365 n. l. císařem Valentem, o osudu jeho hradeb viz pod Kónstantínopolis, v 5. st. obnoven.


Chalkiás/Chelkiás, ptolem. stratégos, b. Ananiův, s. Oniův§ 106, 102

Chalkideus ze Sparty, spartský velitel§ 412

Chalkidiké, poloostrov v Thrákii, pozd. patřící do Makedonie, též Thrácká Chalkis; srov. pod Olynthos. Tři prsty jsou od východu Athós, Síthóniá a Palléné (dn. A., Longos a Kassandra)§ 750, 730, 700, 655, 654, 628, 551, 480, 469, 433, 430, 429, 424, 423, 421, 418 - 416, 406, 399, 394, 393, 380, 379, 365, 356, 354, 350, 348

V době bitev u Filipp na podzim roku 42 byl celý poloostrov již neosídlen, ačkoli měl úrodnou půdu.

Chalkidios§ viz Calcidius

 

Chalkis, m. na Euboji§ 776, 754, 750, 741, 735, 728, 700, 684, 683, 667, 655, 654, 600, 507, 481, 479, 420, 411, 410, 362, 360, 358, 354, 349, 348, 340, 332, 327, 323, 313, 312, 310, 308, 446, 338, 306, 302, 284, 283, 275, 245, 244, 198, 196-195, 192, 191, 189, 171, 170, 146, 86

Kolonie Athénských, „bronzové město“, vzniklá spojením pětí vsí, oikistem byl Aiklés. Podle jedné verse zkazek o založení města spadají jeho začátky do éry Foiníčana Kadma, který se usadil v Kadmeji, v kraji pozdějších Théb, a cestou tam zde na Euboji usadil Araby (!): Strabónův údaj je ojedinělý. Proslavila se v dávnověku metalurgií a obchodem s orientem. Ovládala Eurípos, úžinu mezi ostrovem a Boiótií. Kolonie Chalkidských jsou v Itálii, na Sicílii a v Thrákii. Po válce lélantské, kterou asi vyhrála, přišla Ch. v první polovině 7. st. o část trhů v Itálii ve prospěch Korinthu. Chalkidští měli v klasickém hellénském světě pověst novověkých homosexuálních „pederastů“ a slůvko chalkidování znamenalo takový životní styl.

Chalkis pod Libanem, m. v Koilé, pozd. Kaisareia/Kaisaríá Filippú a Neróniás, pův. hellénistická katoikie, kterou údajně založil jakýsi Arab jménem Monikos, země kolem Ch., Chalkidiké, byla už za Seleukovců arabsk᧠145, 117, 85, 84, 76, 63, 49, 40, 36, 30, 20-, 38+, 41+, 48+, 52+, 63+, 66+, 67+, 363+    

Chalkis na Bélu/pod Bélem, lat. Ch. ad Bélum, srov. pod Bélos, aram. Qinašrín/Qinnasrín, m. v SYR sev. od Aleppa§ 38+, 48+, 240+, 345+    

chalkolit§ viz eneolit

 

Chalybón§ viz Beroia v Syrii

Chalybové§ viz Tibarenové, Tibaranové

Challušu-inšušinak II., k. Elamitů§ 694, 693, 669

Chalule, m. v Mesopotamii§ 689

Chamaat, Cha-maat, d. asi Šepseskafova, k. Čtvrté dyn., manž. Ptahšepsese§ 2686

 

Chamát, Chamátu, bab.§ viz Hamat, Hamát

Chamavové, lat. Chamaví, řec. Kamavoi, dolnogerm. lid, jehož jméno asi žije v názvu historického holandského kraje Hamaland; v c. 6. století splynuli Ch. s Franky§ 58+, 213+, 286+, 293+, 296+, 358+  

 

Chamazi, m. a stát nezn. polohy mezi Tigridem a Zágrosem§ 2550

Chambasuten§ viz Chababaša

 

Chamerernebti I., Cha-merer-Nebti, d. Chufuova, manž. svého b. Chafrea§ 2589, 2558, 2533  

Chamerernebti II., d. Chafrea s Chamerernebti I., ses. a manž. Menkaureho§ 2589, 2558, 2533

Chamerernebti, manž. čatiho Junmina, s. Chafreho§ 2533     

 

Chamhor, wezír§ 730

Cha-mi (čín.)§ viz Kúmúl/Qúmúl

 

Chamránu, aram. kmen a jewho sídlo v Babylónii nezn. polohy§ 745

 

Chan/Han, Chanové, Číňané, největší ethnická skupina na planetě§ viz pod Čína
Chan/Han, čínský stát povstavší z Ťin (nesouvisí s císařskou dynastií)§ 453, 441, 403, 376, 333, 332, 308, 298, 293, 254, 247, 230, 209, 201, 200 
Chan/Han, ř. v Číně; jiná je korejská ř. Han§ 207

Chan, čínská císařská dynastie (nesouvisí se státem zde výše)§ 232, 207, 206, 202, 175, 9+, 23+, 25+, 184+, 189+, 220+, 229+, 374+       
Dynastie Chan (pinyin: Han) má jméno podle řeky v dnešní provincii Šen-si/Shanxi a Chu-pej/Hubei, respektive od kraje na jejím středním toku, "Střední Pochaní", Chan-čung/Hanzhong. Říše Západní Chan trvala v letech 206-9+, Východní v letech 25 n. l. až 220 n. l. Konec dynastie přišel v éře Východních Chanů se smrtí válečníka, autora spisu o válečnictví a básníka Ca Cao (155-220), zvaný císař Wu z Wej. Jeho hrobka byla nalezena u vsi Si-kao-süe/Xigaoxue u Au-jangu jižně od Pekingu.

 

Chan/Han, šan-jü Hunů, b. Piho a Moa, trůnním jménem I-fa Jü-lu Ti/Yifa Yulu Di§ 55+  

Chan Čao/Han Zhao, n. Čchien Čao/Qian Zhao, "Dřívější Č.", též zv. "Severní C.", první hunský stát§ 188+, 304+, 311+, 316+, 325+    

 

Chan Fej, Chan Fej-c´, legalistický filosof§ 298, 280, 232

 

Chan-čung/Han-zhong§ viz pod Chan (císařství)

 

Chan-ku/Hangu, průsmyk v provincii Che-nan, Čína§ 321, 317

  

Chan Sin/Han Xin, spolubojovník Liou Panga, k. z Čchu§ 201

Chan Sin/Han Xin, k z Chanu (jiného než císařského§ 201, 200 

 

Chan-tan/Handan, sídelní m. státu Čao v provincii Che-pej§ 258, 228

Chananja§ viz řec. Ananiás

Chananía/Chananja, syn Sanballata II., o. Sanballata III., židovský velmož§ 433

Chananiel z Babylónie, též Ananel, Hananeel, židovský velmož§ 36

Chania§ viz Kydóniá

Chanigalbat, země mezi jezerem Ván a hor. tokem ř. Chábúr, dříve nazývaná Churri nebo Mitanni (království), eg. Nacharina, v hellénismu Mygdoniá, dn. severní část Džazíry§ 759, 742, 681, viz dále pod Mygdoniá

Chanilaj z Naard§ Anilaios

 

Channo z Gázy, ass. Chánúnu, filistínský dyn.§ 734, 730, 720

chanukká, „zaslíbení, zasvěcení“, žid. osmidenní svátek držený každoročně od 25. dne třetího měsíce v roce (kislew) na pamět znovuzasvěcení jerúsalémského chrámu Jahweho kultu; označován též jako „svátek světel“§ 165

Chanunía§ viz Bít Chanunía

Chao, hl. m. čín. státu Čou§ 256

Chaonnófris z Thébaidy§ viz Anchmaxis

Cháonové, Cháoniá, épeirský kmen a země na severozápadu Épeiru§ 429, 232, 230, 170

Charakéné, Charax, od „řec. kůl, palisáda, tj. pevnost“, země a m. na jihu Babylónie po soutoku Eufrátu s Tigridem, čín. Tchiao-č´/Tiaozhi, dn. Šatt al-Arab§ 324, 247, 221, 220, 204, 166, 141, 139, 129, 127, 124, 121, 50-, 1+, 36+, 105+, 116+, 131+    

Pozd. zvána Meséné, Maiséné, Maikéné, aram. Perát Maišán, arabsky Majsán, dn. irácká provincie Majsán/Maysan (srov. pod Parapotamiá s městem Dabithou), město pak Spasinú Charax, Alexandreia a Antiocheia; jako satrapie za Seleukovců ‘Přímořská’, epi tén Erythrán thalassan/Na Rudém moři, první arabský stát v Mesopotamii.

V kraji Meséné, který byl v římské době pokládán za součást Persidy a nikoli Mesopotamie, ležela i Apameia na Sellaiu, Silchu, a Terédón, překladiště pro obchodníky s Arabským poloostrovem. Osadu pro své vojáky založil Alexandros na místě perské hokrálovského administrativního centra zničeného povodní, většinou z Pelly. Když také tuto kolonii zničila velká voda, obnovil město Antiochos iii. Pak se ho zmocnili Arabové pod Spasinem či Hyspaosinem, srov. tam. Tradiční hliněné pevnosti se místy udržely v IR, AFG a v paštunské části PAK, kde se jim říká qilla/killa.

Je pozoruhodné, že arabští dynastové Charakény a dalších oblastí Zálivu vynikali dlouhověkostí, srov. tam. • Z 2. století n. l. je zachován fragment nápisu, jímž Palmýřští poctili kohosi z Maiséňanů, „tón maisénón“.

Chararatum, aram. sídlo v Babylónii n. východně od Tigridu§ 702

 

Charaspés ze Skythie, k.§ 107

Charausta, řec. Charaéóstés, satr. Azy I. Indoskythského§ viz Sakové

 

Charax z Pergama, občansky A. Caudius Ch., s. C. Iúlia Lupa a Iúlie Quadrátilly Bassy, b. Amyntův a Proculův, byrokrat, legát a historik§ 147+

 

Charbés, lib. náčelník§ 730

Chardišpi, m. v zemi Iasubigallu, polohy neznámé§ 702

 

Charés, ř. v Argolidě§ 238
Charés z Athén, gen.: Charéta§ 1. arch. 472; 2. strat., kondottiér a tyr. v Mytiléně, 367, 366, 361, 357, 355, 354, 352, 348, 347, 340, 338, 335, 333, 332
Charés z Lindu, sochař, tvůrce Kolossu§ 304
 

Chárchár alias Kár Šarru-kén, m./pevnost v Zágrosu, snad dn. Málájer v IR§ 714, 702


Chariás, technik v oboru obléhacích strojů, autor odbor. spisů§ 340
Chariás z Athén§ 1. arch. 415; 2. 376, je buď identický s č. 1 nebo jde o osobu, s níž je zaměňován stratég Chabriás, viz tam

Charidémos z Órea, kondottiér v athénských a perských službách§ 364, 361, 359, 358, 352, 351, 349, 335, 333 
Manžel dcery Kotya Thráckého a švagr Kersoblepta, čestný athénský občan a stratégos, roku 335 musel před Alexandrem opustit Athény (žádal jeho hlavu) a vstoupil do perských služeb, roku 333 popraven Dáreiem III., neboť kritisoval jeho způsob válčení s velkým Makedoncem.

 

Charidémos ze Smyrny, o. lékaře Hermogena§ 117+

 

Chariettó, Chariettón, prořímský germ. velmož, snad Frank, comes obou Germánií§ 358+, 366+ 

 

Charikleidés z Athén§ arch. 363

Charikleitos z Rhodu, nauarchos§ 190

Chariklés z Athén§ 1. s. Apollodórův, jeden z Třiceti, 413, 404; 2. promakedonský politik, zeť Fókiónův, 324, 318; 3. arch. 196

Chariklos ze Sparty, viz Charillos

Chariláos z Boiótie§ boiótarchos roku 219
Chariláos z Palaiopole v Itálii, zrádce§ 325

Charileós ze Samu, tyr., b. Maiandriův§ 517  

Charillos či Chariklos ze Sparty, k.§ 775

Charínos z Athén, též Kairimos§ 1. arch. 308; 2. arch. 291

Charinové§ viz Asdringové

Chariomerus, řec. Charioméros, prořímský k. Cherusků§ 89+

 

Chariovalda, vůdce Batávů§ 16+

 

Charisandros z Athén§ arch. 376

Charisius, Flávius Sósipater Ch., grammatik, autor latinské učebnice pro Hellény§ 350+

 

charistérie, v Athénách za obnovení démokratie; charistérion, děkovný dar a charistéria (pl.) děkovné slavnosti na paměť určitých skutků či jejich původců§ 403
charistérie, v Dafné§ 166

Charisú, m. ve Foiníkii, ass. název, nevíme však čeho§ 738

 

charita§ viz eranos, fondy nadační

Charitimidés z Athén, strat.§ 462, 460

 

Charitó, d. Lúcillánova (mag. arm.), manž. Ioviánova, m. Varróniánova§ 363+

Charitón z Afrodísiady, písař a literát§ 407, 65+, 150+ a viz s. v. novela

 

Charixenos z Aitólie, strat.§ 240


Charmadés, ptolem. voják§ 261

Charmanli, m. v BG§ 316+

 

Charmantidés z Leontín, o. Gorgiův§ 483

Charmidés, b. Periktiony, strýc Platónův, soudruh Kritiův§ 399

 

Charmión, služka Kleopatry VIII.§ 30

Charmis ze Sparty§ 1. uspořádal poměry na Krétě, 775, 2. 668 (Ol.)

Charmis z Athén, o. Hipparcha, prvního z ostrakovaných Athéňanů§ 487

Charoiadés z Athén, strat.§ 427, 426

Charón z Lampsaku, historik§ 450
Charón z Théb, protispartský vlastenec§ 379, 369 

Charóndás z Athén, nomothetés Thúrií§ 444
Charóndás z Katany, nomothetés ve své vlasti§ 728

Charópinos z Mílétu§ 498

Charops z Athén§ arch. 753
Charops z Épeiru (shodou okolností znamená jeho jméno „Vesele hledícího", dva výrazní prořímští kollaboranti a Thesprotové§ 1. Starší, 198, 192; 2. Mladší, 170 - 168, 159 (jméno je prastaré, Trojan C. je už v Íliadě (xi. zpěv, není v CSD)

Charops St. byl synem Machaty a otcem Machaty a Alkémacha, který roku 190 vyhrál na panathénajích diaulos. Machatás Ml. měl s manželkou Filótou vedle Charopa Ml. syna Démétria, který byl ve službách Ptolemaia v.

Charrán§ viz Karrhai

Charsadda§ viz Puškalavatí

Charybdis, s obludou Skyllou, viz tam, úžina mezi Itálií a Sicílií, dn. Messinský průliv§ 425, 270

Chartúm, hl. m. novodobého státu Súdán§ 3174

 

Chasechemuj/Chasechemwej, Cha-sechemuj-hetep-nečeruj-imef (Horovo i Setovo jméno), alias Bebi, Bebeti a Džadža, poslední k. Druhé dynastie egypt., manž. Ni-maat-Hapi, o. Džoserův (a snad též Nebky§ 3200, 2703, 2686, 2667  

 

chasidové, chassidajové, tj. zbožní, hebr. chasídím, esejci, essejci (z aram. hasiim/essaios, téhož významu), žid. náboženská sekta; „zbožní“ za Makkabejských se postupně rozdělili na fariseje, eseje a síkárie/sícárií (v dobách římských agresivní skupina proti všemu nežidovskému: „muži s dýkou, rozparovači“, lat. též jednoduše bandité)§ 190, 135, 104, 36

Chasidové měli formální pokračovatele v diaspoře ve středověku v Německu a později v jiné dimensi ve východní Haliči (na dnešní Ukrajině). Životní styl propagovaný rabbim Jisraelem ben Eliezerem (zemřel 1760) existuje v mnoha chasidských obcích po celém světě náležejících k orthodoxnímu judaismu; nejznámější moderní chasidskou odnoží je hnutí Chabad/Ljubawitš (dle dnes pohraniční vsi Ljubaviči u Smolenska). Výrazné oděvy chasidů pocházejí z dobových obleků šlechty polsko-litevské unie a příslušníci sekty se vyznačují ultrakonservativními zvyklostmi. Ženy se musejí halit po celém těle, nesmějí se dívat v hovoru muži do očí, nesmějí nosit telefon ani peněženku a jejich muži vezmou mýdlo do ruky jen v sobotu.

Chasinaj§ viz Asinaios z Naard

 

Chasúfos n. Chesúfos z Egypta, povstalec§ 186

Chatániš§ viz Chadániš z Chamazi

Chatarikka, dn. Hazrak, m. v Syrii§ 773, 772, 765, 755, 738 

chatru§ viz pod řemeslo, půda

 

Chatténé§ 204 a viz Gerrha

Chatti, Chattu, bab. Severní Syrie - země, kde existovaly chet. koloniální státy - „země Chetitů“; hebr. Chét, pro Assyřany to byl pojem, kam byla zahrnována též oblast pozd. Kappadokie§ 651, 594

Chattové, Chattí, řec. Kattoi/Kattai, ojediněle Kennoi, germ. lid na území dn. Hessenska, předkové Hessů, Hessen, Hessensko§ 70, 58, 53, 38, 11 - 9-, 4+, 6+, 9+, 14 až 17+, 19+, 39 až 41+, 47+, 50+, 58+, 68+, 69+, 83+, 89+, 162+, 170+, 198+, 200+, 213+, 235+       

Chattuáriové, řec. Chattúárioi, lat. Attuárií n. Atthuárií, germ. lid v sousedství Brukterů a Chamavů, součást pozd. rýnských Franků§ 213+, 360+ 

 

Chattuša(š)§ viz Pterié

Chaukové, lat. Chaucí, germ. lid na severozápadu dnešního Německa§ 12, 11-, 9+, 16+, 41+, 46+, 47+, 58+, 70+, 170+, 213+    

 

chauvinismus§ viz národovectví

Chazá'il, Chazá'él z Damašku, k., o. Bar-Hadada III. § 773

Chazá'il z Qedarie, k. Arabů§ 689, 676  

Chazaři, Chazarové, řec. Chaziroi, Chazaroi, lat. Gazarí/Gasarí, hebr. Kusarim, čín. Kosa; Chazarie§ 178+, 191+, 198+, 356+ a viz pod Hunové

Snad kolem roku 450+ kočovali západně od Krymu a byli známí jako Akatziroi/Acatiri. Byli poplatní Hunům a Attilovi, posléze Avarů; přitom nelze potvrdit, že to jsou předkové Chazarů identičtí s nájezdníky Chaziry na Armenii z roku 198+. O jejich původu bylo vysloveno mnoho theorií, žádná však nemá pevného podkladu v pramenech. Jaký byl jejich vztah k sousedícím Sabirům/Sabiroi (pochází odtud slovo Sibiř?), asi turkických příbuzných Hunů, je rovněž nejasné; zmizeli s migrací Avarů. 

Chazarská turkická říše vzešla z válek při zániku říše Göktürků v druhé polovině šestého století v dolním Povolží, v jihoruských stepích a v západním Kazachstánu, byli spojenci východořímských císařů. Ovládli obchod s kožešinami, medem a voskem v celém Povolží, dokázali zastavit arabskou expansi. Chazarie nebyla ethnicky jednolitá a vlasní chazarské elity asi tvořili pouhou menšinu, jak ostatně bylo pravidlem ve všech nomádských říší. Kolem roku 860 údajně chagan Bulan Sabriel v Itilu/Atilu na Volze (lokalita Samosdělka u Astrachaně?) rozvažoval nad vyslanci římského císaře, baghdádského kalífy a židovskými učenci, které z náboženství si má vybrat. Rozhodl se pro júdaismus a Chazarie se stala jediným neisraélským státním útvarem, která se rozhodla pro Mojžíšovo učení (vládci užívali posléze jmen jako Manasse, Isaak, Chanukka, Aaron, Josef apod.). Júdaismu se pravděpodobně držely jen chazarské elity, které však tolerovali jinověrce všech ostatních vyznání. Ch. zůstali bez vlastních písemnosti. Jejich říše utrpěla s expansí Normanů a Kyjevské Rusi, kníže Sveinald/Svjatoslav I. vyvrátil roku asi 968 Itil, nicméně chazarští Židé se zúčastnili o desetiletí později konkursu při výběru monotheistické víry pořádaného dalším rurikovským knížetem Valdemarem/Volodymyrem, č. Vladimír. 

Římským vyslancem, který měl Bulana přesvědčit o přijetí křesťanství, byl jistý Kónstantínos z Thessaloníky, který zřejmě až před smrtí přijal v Římě při vstupu do kláštera jméno Kyrillos, č. Cyril. Roku 860 se vypravil do Chersonu, kde se učil chazarsky, pak po "disputaci" pokřtil dvě stě Chazarů a roku 861 se vrátil do římské říše, kde ho pak čekala příprava na misii do říše Moravanů roku 863 s kolegou Methodiem, č. Metoděj.   


Chazirové§ viz Chazarové

 

Chazitu§ viz Gáza

 

Che/He, milenka a manž. císaře Linga, m. Liou Piena/Liu Bian§ 168+, 189+

Che, hvězdář§ 2637  

 

che-čchin/heqin, "mírový sňatek", čínská politika ústupků barbarům§ 200, 161, 133 

  

Che Fa-ni, císařovna ťinovského vládce Mua§ 344+

 

Che-lien Ting/Helian Ding§ viz Č'-fen/Zhifen

  

Che-lu (-wang) z Wu, v piny.: Helu, k., rodným jménem Ťi Kuang/Ji Guang§ 514 

 

Che-nan, čín. provincie§ 3000, 317, 22+, 25+, 120+, 184+, 188+  

 

Che-nan-fu, m. v Číně, dn. Luo-jang v prov. Che-nan, viz také tam§ 249

 

Che-nej, chanská provincie v dn. Che-nan§ 188+

 

Che-ti/Hedi, chanský císař, rod. jménem Liou Čao§ 88+, 105+, 106+  

 

Che Ťin/He Jin, vojevůdce chanský§ 184+, 189+ 

 

Chédobios z Bosporu Kimm., s. asi Rhéskúporida IV.§ 342+

 

Chefsibá, řec. Epsibaal, manž. Chizqíje, m. Manasseho§ 699

 

Cheilón z Pellény, tyr.§ viz Chairón

Cheilón ze Sparty, tyr.§ 218, cf. Chílón

Cheilónis§ viz Chílónis

Cheirisofos ze Sparty, velitel slavné „anabase“§ 401, 400 

Cheiromachá, strana řemeslníků v Mílétu§ 611

cheirotoni᧠viz pod hlasování

Chej-ťien/Heijian, vévoda z Čou§ 697

 

Chelaruada z Melid, k.§ viz Chilaruada

Chelídónis ze Sparty§ Chílónis

 

Chelidónové, část ill. kmene Taulantů, viz t鞧 400

Chelídonské ostrovy, Chelídoneai nésoi, "Vlaštovčí (chelídón)" ostrovy před Lykií, dn. mys (hell. Hieron) a o-vy Gelidonya v TR§ 468

Chén, osada na Oitě (poloha neznámá)§ 668 

Chenemu§ viz Hermopolis

 

Cheneterka, Chenterka, Kenterka, s. Chafreho§ 2558

 

Chenethapi, Chenet-Hapi, manž. Ahy, m. Džera, k. První eg. dyn.§ 3174

 

Chensa z Kúše§ viz Pebatma

 

Chent§ viz Džer

Chentetenka, Chentet-en-ka, Chentetka, manž. Radžedefova§ 2566

Chentitek, manž. kněze Šeriho, "králova důvěrnice/rechet nesu"§ 2889

Chentkaus, Chent-kaus, Chent-kawes I., manž. n. d. Šepseskafova§ 2505, 2498 

 

Cheóps, Cheops, stavitel největší z pyramid§ viz Chufu 
 

chepreš, královská válečná "koruna" egyptsk᧠viz koruna

 

Cherchell, Iol§ viz Mauretánie

Cheriga§ viz Gergis

 

Chersifronés z Kréty, architekt§ 650

Chersikratés z Korinthu, obsadil Korkýru§ 733

Chersios ze Salamíny na Kypru, též Chersis, k.§ 497, 460

Chersonésos na Sicílii§ viz Mýlai
Chersonésos Knidi᧠viz Knidos
Chersonésos Taurikos nebo Ch. hé Skythiké („Skythský“), m. a vých. část dn. Krymu§ 389, 181, 179, 111, 110, 108, 64, 365+ 
Chersonésos, Cherronésos Thrácký, Ch. hé Thrákiá („Thrácký“), poloostrov na jihových. Thrákie, dn. evropská část Turecka, Gelibolu, Gallipoli§ 670, 560, 546, 525, 514, 496, 493, 483, 479, 470, 453, 447, 407 - 403, 398, 390, 371, 365, 363, 361, 358, 357, 352, 342, 338, 281, 279, 240, 189 - 188, 150, 144, 129, 64, 32, 13, 12, 324+, 392+  

Chersonésos tú Haimú§ viz Haimos

Cheruskové, Cheruscí, řec. Chérúskoi, germ. kmen, snad „Muži meče“§ 16, 12, 9, 4+, 9+, 15 až 19+, 47+, 50+, 58+, 89+    

Cheshire, hrabství na sz. Anglie na pomezí s Walesem§ 49+

 

Chetba, s. Herieua, eg. písař§ 720

Chetité, Hethité, Chatti, indoevr. národ sídlící v Anatolii a v severní Syrii/tzv. Syrochetitové; sami si říkali původně Nešité, Nešili, cf. rok 1800§ 765, 742, 738, 675, 635, 547, 492, 118, 64, 31, 20, 7-, 58+ 


Cheziga§ viz Kyberniskos Sika

 

Chidalu, m. a jedna z částí Elamu§ 653

 

Chidí z Til-garimmu, k.§ 696

 

Chijawa§ viz Kilikie

 

Chilakku, ass.§ viz Kilikiá Trácheia

Chilaruada či Chelaruada z Melid, k. v Malatii§ 766, 765, 746

chíliarchiá, v Alexandrově Makedonii oddíl o tisíci mužů, velitelem chíliarchos (-és)§ 331, 323, 321, 319

Oddíl tisíce mužů-královské gardy, méloforů/nosičů jablka, byl vynález perských králů, hazahrapatiš. Alexandrova funkce nepřežila války diadochů a v hellénistických monarchiích neexistovala, ani u Parthů. V římské době označoval chíliarchos řec. označení pro tribúnus mílitáris nebo mílitum, vojenského tribúna.  

chíliastys§ viz Athény

Chiliokómon, "kraj tisíce vesnic", oblast na západu Médie§ 363+

 

Chilkíja/Chilqíja z Júdy, řec. Eliakiás, velekněz Jahweho§ 641, 622

 

Chílón z Élidy, tyrannobijec§ 271
Chílón ze Sparty, jeden ze Sedmi mudrců§ 668, 600, 556, 521, 367 (obě jména cf. též jako Cheilón)

Chílónis, Cheilónis ze Sparty, gen. Chílónidy i Chílónie§ 1. manž. Theopompova, 739; 2. 265, manž. Area I., m. k. Akrotata; 3. 273, 272, 260, zvána Chelídónis/Vlaštovka, d. Leótychidova, manž. Kleónymova a Akrotata, s. Area I.; 4. 252, 242, 241, d. Leónidy II. s Kratésiklejí, ses. Kleomena III. a Eukleidy

Chimjarové, Himjarové (nápisně ChMYR), řec. Homérité§ 109, 25, 325+ a viz pod Arabové
Silný jihojemenský arabský kmenový svaz se sídelním městem Zafárem u dn. Jerimu/Yarim (řec. Tafaron, lat. Sapphar) na půl cesty mezi Adenem a Sana´á 

Chiomara, manž. Ortiagonta Galatského§ 188

 

Chión z Athén§ arch. 365

Chión z Hérákleie Pontské, platónik a tyrannobijec§ 353

 

Chiónidés z Athén, básník staré attické komédie§ 486


Chiónis z Lakónie§ 664 (Ol.), 660 (Ol.), 656 (Ol.)


Chiónové, od chión, gen. chionos, tedy "sněžní lidé (?)", lat. Chiónitae, nezn. středoasijský lid možná migrující ze Sibiře ve spojení s Huny, možná jejich část (?); zřejmě platilo, že Hunní/Unnoi = Siung-nu/Xiongnu = Chiónitae§ 356+, 358+, 359+, 375+ a viz pod Sogdové 

 

Chios, ost. v Egeidě, Chíjští, Chíjané (s délkou); staré jméno o. bylo Aithaliá, srov. tam, krátce Kaisareia, středověk. Sakis§ 700, 693, 650, 611, 600, 575, 568, 560, 545, 532, 499, 495 - 493, 490, 479, 460, 441, 436, 431, 425, 422, 413 - 411, 406, 398, 393, 389, 386, 378, 364, 357 - 355, 351, 341, 340, 333, 332, 290, 218, 217, 209, 201, 191, 189, 168, 86, 85, 80, 71, 51, 26, 17, 2, 165+, 251+  
Původním obyvateli byli Lýdové a Kárové, koncem 11. století kolonisováno Ióny z Attiky, později posíleno athénskou kolonií, možná s eubojskými Abanty (?), viz 650. Na ostrově se v 7. a 6. století obchodovalo s otroky z Pontu a Anatolie a Chíjští byli zřejmě po Thessalanech a Sparťanech prvními z Hellénů, kteří užívali barbarských otroků. Kolem roku 600 začali na Ch. razit élektronové mince a ostrov vynikal v klasickém období obilím, fíky, žvýkací pryskyřicí/mastikou a hlavně vínem.
 

Chírám, jméno tyrských králů:§
Chírám II.§ 740, 732
Chírám III.§ 551, 531

Chirbet Qumrán§ viz Qumrán

Chirimmû, m. před Zágrosem v dn. IRQ, polohy neznámé§ 702

 

Chirít, m. v již. Babylónii u Sipparu§ 651

chirurgové§ viz operace

Chišur z Elamu§ 2550

 

Chíva§ viz Chorasmiové

Chizqijá/Chizqijáhu z Júdy, Chizkija/Hizkija, ass. Chazaqiau, řec. Ezechiás/Ezekiás, k., s. Ácháze a Abije, manž. Chefsiby/řec. Epsibaal, o. Manasseho§ 728, 724, 715, 701, 699

Chizqijá, řec. Ezechiás, o. lupiče Iúdy§ 47, 4

Chizqijá, řec. Ezekiás, b. velekněze Ananiy§ 66+  

Chlaineás z Aitólie, vyslanec§ 211

Chlodoveg, Chlodovech, Chlodwig I., k. Franků§ 280+, 382+ 

 

Chnodomarius, jeden z k. Alamannů, b. Medericha§ 353+, 357+ 

 

Chnúm (řec), eg. Chnum, Chenemu, boží stvoření, znázorňován s beraní hlavou§ 2667, 410

Chnum-baef§ viz Babaef

Choaspés, ř. v Súsiáně, dn. Karcha, Karché Kúr v íránském Chuzestánu, bývá zaměňována s Eulaiem-Ulai-Sellaiem, viz tam

Chobos, ř. v Kolchidě, dn. Chobi v Gruzii§ 69+

 

chodníky, v Římě, první v západní Evropě§ 174

Chodžent§ viz Alexandreia Eschaté

Choireátai, „Prasata“, fýlé v Sikyónu§ 595

Cholargos, athénský démos§ 417

Chonijó, hebr., viz Oniás

 

Chónové, autochthónní kmen v Lúkánii, dle m. Chóné/Chónié v okolí Krotónu, ktístem prý byl Hérákleův s. Filoktétés§ 545 a viz pod Itálie

Chor Virap, klášter v Armenii§ 301+

 

chóra basiliké, královská půda, pozemky, země, v hellénismu obecně vlastnictví koruny, na rozdíl od jiné formy „státního“ vlastnictví, půdy obecní a chrámové§ 322

Chorásán§ viz pod Afghánistán

Chorasmiové, pozd. země Chorésm/Chwárezm, Charzemšáh§ 530, 522, 486, 328, 200, 170, 241+ a srov. Hunové
Írán. národ na dolním toku Óxu, již. od Aralského jezera, lacus Oxiánus, součást Saků-Massagetů, s jádrem na území dn. Karakalpakstánu; srov. emírát Chíva.

chorégie§ viz leitúrgie

Choriénés z Paraitakény alias Sisimithrés, dyn., podle něho jméno hory§ 327

Chorsábád§ viz Dúr Šarrukén

Chorsiai, m. v Boiótii§ 316

Chosroés I. Arsakovský, arm. Chosrov, k. Armenie, s. Vologaisa II. Parthského (Arsakés Vologaisés V.)§ 191+, 195+, 198+, 215+

Chosroés II. Arsakovský, s. Tíridáta II., k. Armenie§ 252+, 287+ 

Chosroés III. zvaný Kotak/Malý, k. Armenů, s. Tíridáta III., o. Tigrána VII.§ 330+, 338+ 

Chosroés IV., manž. Peršanky Zruanduchty§ 338+, 383+, 387+  

Chosroés z Persie, o. Meribana III. Ibérského§ 284+

Chosroovci, ibérská dynastie perského původu, podle velmože Chosroa (žádná souvislost s armenskými Arsakovci ani s pozdějšími sásánovskými panovníky)§ 284+

Chosroés I. Sásánovský, per. Chusrau/Chosrau§ 350+ 

Chosroés II.§ 325+      

 

Chóténé, krajina a satrapie na severu hellénistické Armenie§ 66

Chou Čao/Hou Zhao, "Pozdější Č." hunský stát§ 304+, 325+ 

 

Chou Čchin/Hou Qin, "Pozdější Č.", jeden ze "šestnácti států"§ 304+  

 

Chou Jan/Hou Yan,  jeden ze "šestnácti států"§ 304+ 

 

Chou Liang, jeden ze "šestnácti států"§ 304+ 

 

chrápání, chrapot, rhonchos n. rhenxis od rhenchó, lat. stertentis sonitus, "zvuk chrápajícího", od stertó, sterténs, "chrapoun; odvěké lidské soužení, zde jako chytrá výmluva: Antistius Labeó na nápad kohosi z pochlebovačů roku 18, aby senátoři spali před Augustovou ložnicí, návrh spláchnul mimo sněmovní pořad slovy: "Co se mne týče, chrápu, takže nemohu spát přede dveřmi do jeho ložnice."

 

Chremás z Akarnánie, prořímský politik§ 170, 159

chrématistérion, u Seleukovců§ viz chreofylax

Chremés z Athén§ arch. 326

Chremónidés z Athén, proptolemaiovský politik protimakedonský§ 265, 263

Chremónidova válka, chremónideios polemos§ viz válka ....

Chremón z Athén, jeden z Třiceti§ 404

chreofylax, královský a možná i městský úředník v seleukovských městech i vojenských osadách, klérúchiích, který řídil státní (= královskou) finanční správu a notariátní a archivní službu; jeho úřadem bylo chreofylakeion n. chrématistérion, šéf se jmenoval epistatés tú chreofylakeiú, viz pod daně§ 96
V perské administrativě byl pokladník GNZBR´/ganzabara, jeho podřízený PGNZBR´/upa-ganzabara, podpokladník.

Chréstés, biskup v Níkaji§ 325+

Chréstius, voják a augustovrah§ 350+

Chréstos§ viz 1. Sókratés z Bíthýnie; 2. viz Iésús (zaměnitelné christos a chréstos)

Chréstos z Býzantia, sofista§ 133+, 176+  

chrístiánismos (řec.), lat. chrístiánismus či chrístiánitás§ viz křesťanství

Chrocus, Crocus, Erocus, vůdce Alamannů; souvislost Alamannů s Čechem jménem Crocco (neznámo proč přejmenovaného na Krok), otce dcer Kazi, Tethka (více rukopisných versí) a Lubossa asi žádn᧠1. 255+, 259+; 2. řím. spojenec, 306+  

 

Chromios z Argu, bojovník§ 544

 

Chronios z Orchomenu, tyrannobijec§ 240

chronologové, chronografové, chronologie, chronografie:

Nezřídka je možné slýchat nářky, že historiografie je do značné míry fikcí. Více či méně pravděpodobnou a jen zčásti prokázanou minulou skutečností. Již současníci dokáží měnit snadno ověřitelné skutečnosti ve fikce a ty v dogmata. Bývá to patrné například na výběru faktů při ustavování velkých svátků, kultovních postav. Při takové činnosti docházívalo a dochází k relativisaci původních skutečností a taková fikce vede často k další fikci, tentokrát antidogmatické. Obraty jako "byl největším mužem, představitelem své doby", "jeho dílo přečkalo" apod. jsou toho důkazem a případná likvidace takové kultu do zapomenutí jsou dokladem opaku.

Dogmata ovšem na žádnou skutečnost nenavazují, ale na její fikci, stala se však mnohdy faktorem skutečnosti, motorem. Skutečnost rozdrobená pohledy/pocity náboženskými, estetickými, hospodářskými atd. se proměňuje ve fikci, neboť přišla o statut celistvého faktu, jedinečného zážitku. Z reálného se tak stává ireální a z toho reálná fikce, tedy též dogma, redukovaná fikce událé skutečnosti. Moderní svět zpolitisovaný volným přístupem milionů k mediím se zabývá dogmaty, žije fikcemi, nikoli ověřitelnou skutečností.

Historiografie a z ní chronografie však speciálně fungují jako database minulých skutečností. Fikce v nich zůstává nebezpečně živá, neboť je vnucena stavem pramenů, jejich šíří, šancí je vůbec interpretovat, zařadit. Jeden historický údaj v rámci desetiletí či století, viz starší období v naší Chronografii, neznamená nic pro odhalení vzdálené minulosti, pouze jednu skutečnost z dalších myriád neznámých. Prostor pro fikce a dogmata je tu obrovský. Homérovský svět se záhy stal pro Hellény fikcí opřádající celou jejich polytheistickou civilisaci až do konce sítí dogmat, ačkoli o světě mykénských hrdinů v jeho poslední fázi nevěděli vlastně vůbec nic, jen ta jména a verše o nich v Homérových (byl-li takový) epech. Dílčí momenty ze života a hodnot válečníků před Trojou se staly dodnes sdílenou fikcí; že nejsou dogmaty, o to se postaral církevní aparát. 

Nebezpečí zmizení zaznamenaných skutečností v nánosu smyšlenek umenšuje jejich sbírka časově sestavená, chronografie. Časová linie vymezuje souvislosti, je to přístupná sbírka faktů nespletených dosud do žádných fiktivních obrazů znamenajících vynechávání skutečností nebo naopak přidávání smyšlenek.    

Nejstarší seznamy panovníků s počty let jejich vlády popř. doplněné kronikářskou poznámkou pocházejí z Mesopotamie a Egypta. Protože ani meziříční ani nilská civilisace neužívala žádných datovacích ér (srov. tam) kromě roků vlády konkrétního krále, působí výpadky textu v pramenech velké datovací obtíže.

Běžná datace v takovém systému zněla: „x roku krále XY“; neznáme-li začátek královlády nebo začátek dlouhého „dynastického“ období, můžeme si o přesné chronologické následnosti dát jen zdát. Sumerští dynastové označovali jmény roky svých vlád ("rok, kdy NN dobyl XY/postavil chrám xx"). Od dob akkadské říše/Agade datovali mesopotamští astronomové; z jejich poznámek při popisu planetárních a hvězdných konstelací pocházejí pozemské postřehy: jaké byly ceny poživatin a obětin, povodně, hladomory, požáry a další katastrofy, které v rámci panování jednoho člověka původně sloužily za orientační body historiografie.

První datování překračující meze panování jednotlivých vládců zavedli Assyřané. Roky označovali jmény epónymních úředníků limmu či límu (úřad a systém se jmenoval limmútu(m); jména hodnostářů známe z doby staroassyrské, souvislejší seznam je zachován pro dobu od 10. do 7. století).

Limmútu byl ve staroassyrské době městským úředníkem s jistou soudní a fiskální pravomocí a fungoval i v osadách assyrských kupců v Anatolii (cf. kárum Kaneš např. roku 1920). V Aššuru sídlil v bít áli, tedy na radnici, kde zasedalo městské shromáždění. Assyřané v anatolské kolonii Kaneši měli dokonce epónymního úředníka se určitými právními pravomocemi pro (obchodovací) šestidenní týden jménem chamuštum, tedy „pětina“, rozumí se z měsíce; ve Městě, tj. Aššuru, to však byl pětičlenný městský správní sbor. Podobně měla assyrská města ještě tříčlenná kollegia, šalištum, a desetičlenná, ešertum, srov římské trésvirí a decemvirí.

První skutečně užívanou a rozšířenou datovací éru po celém Orientu zavedli až Seleukovci podle události, kdy Seleukos Níkátór poprvé dobyl Babylón (začínala v západní části říše roku 312, od Eufrátu na východ od roku 311, viz tam). Limmové byli v Aššuru původně losováni, později následovali ve výkonu funkce podle stanoveného nomenklaturního klíče nejvyšších říšských hodnostářů, tj. král, vojevůdci, dvorští funkcionáři, guvernéři provincií atd.

První z hellénských a tím i evropských historiků, který se pokusil dát chronologii pevnější nadlokální ráz byl logograf Hellaníkos z Mytilény na Lesbu (viz pod dějepisci). Autor monografií o trojské válce, Egyptu a Persii, vydaná před Hérodotovými Dějinami, dále řady lokálních dějin od athénských a thébských po skythské, datoval Hellaníkos podle Héřiných kněžek v Argu. Jeho soupis Hiereiai tés Hérás, „Héřiny kněžky“, doplněný historickými údaji, byla první hellénskou kronikou vůbec. Hellaníkos se tak stal zakladatelem chronografického oboru hellénské historiografie, tím i světové.

Eforos z Kýmy, žák Ísokratův, v práci Historiá koinón práxeón/„Zpracování všeobecných skutků“, sledujících děje do obležení Perinthu roku 340, vypsal jako první člověk dějiny všech hellénských států; začal u návratu Hérákleovců na Peloponnésos roku 1104. Třicátou knihu otcových Dějin dopsal syn Démofilos. Charón z Lampsaku pořídil kroniku své vlasti/Hóroi Lampsakénón a mj. snad soupis spatských úředníků/Prytanies é archontes hoi tón Lakedaimonión (?).

Tímaios z Taurómenia sepsal dějiny Sicílie a Itálie do Pyrrha (zemřel kolem roku 260; na něho ve výkladu navazoval Polybios) a vydal seznam vítězů z Olympie pod jménem Olympioníkai: byl prvním autorem důsledně datujícím podle olympiád. Dal do souladu sled olympiád a epónymních vítězů se spartskými efory a králi, athénskými archonty a kněžkami Héry v Argu.

Ovšem pravděpodobně prvním autorem, zabývajícím se olympijskými dějinami, byl élidský diplomat a sofista z 5. století Hippiás. Kromě ethnografického spisku Ethnón onomasiai, Jména národů, sepsal také první Seznam olympioníků - olympijských vítězů, Olympioníkón anagrafé. Hippiás byl první, kdo určil (v přepočtu do dnešní obecné éry) za datum první počítané olympiády rok 776. Kronikou je anonymní papyrový zlomek dějin let 355 až 316 zvaný Kronika z Oxyrhinchu a tzv. Parský nápis na mramoru/marmor Parium s kronikou od roku 1581 do 299/8.

Soupis athénských archontů pořídil Démétrios z Faléru, duchovní otec alexandrijského Múseia. Jeho vrstevník a athénský státní věštec Filochoros pojednal o olympiádách, sepsal rozsáhlou Atthidu a práci o agónických slavnostech v Athénách/Peri tón Athénésin agónón.
Eratosthenés z Kýrény stanovil pro hellénské dějiny rok 1184 za datum dobytí Tróje a ve svých rozsáhlých „Chronografiích“, Chronografiai, které dovedl až do smrti Alexandra Velikého, jako první v dataci použil i jednotlivé roky olympiád (až dosud: ve sté olympiádě, nyní např.: ve druhém roce sté olympiády).

V rámci generací, jimž vyměřil dobu třiceti nebo čtyřiceti let, poskládal nástupnictví králů, eforů a kněžek. Obecně je pokládán za „otce chronografie“. Eratosthena později volně kopíroval Apollodóros z Athén, který svou veršovanou Kroniku/Chronika, Chroniké syntaxis, věnovanou Attalovi Filadelfovi, dovedl pravděpodobně od trójské války až do roku 119.
Obecně o dataci psal ve spisu O určování času jistý Antileón; o spisku nevíme nic. Krateros, syn Alexandrova vojevůdce Kratera, vydal chronologicky seřazený komentovaný soupis athénských sněmovních usnesení (pséfismat). Jako první zahrnul římské dějiny do chronografické práce Kastór z Rhodu, který ve svém spisu Chronika poprvé sestavil synchronní tabulky - kanón, dovedený do roku 61 př. n. l.

Jako první z Neřímanů počítal události podle římského zvyku, podle konsulů. Chronologické tabulky sestavoval o něco mladší Dionýsios z Halikarnássu, kroniky neznámí Thrasyllos, Ti. Klaudios Polybios, Thallos a Xenagorás z Hérákleie (?). P. Aelius Flegón z Trall, Hadriánův životopisec, byl autorem rozsáhlé chronografie Olympiades a mj. spisu o dlouhověkých.
Autorem kanónu datovacích posloupností postaveneho na datovací éře babylónských astronomů (rok 1 = rok 747, začátek vlády Nabû-násira/Nabonassara v Babylónu; nebyla v obecném užívání) byl někdy před polovinou druhé století n. l. mathématik a geógrafos Klaudios Ptolemaios z Alexandreie. V chronografickém dílku pokračoval jeho žák v Alexandreji Theón. Jména z Ptolemaiova kanónu srov. se jmény z CSD. O hellénských a dalších érách jakož o kalendářích, svátcích východních národů a náboženství pojednal chorezmijsko-perský polyhistór, vynálezce mj. piknometru/hustoměru al-Bírúní, celým jménem Abú ar-Rajhán Muhammad ibn Ahmád al-Bírúní (zemřel roku 1048+) v arabském spisu Kitáb al-átár al-báqija 'an al-qurún al-chálija/"Kniha o tom, co zbylo po dřívějších staletích", Evropanům známa v překladu Ed. Sachaua, Chronology of ancient nations. Jeden z oddílů spisu podává přehled počasí po jednotlivých dnech, jak ho zachytili hellénističtí autoři (většinou nedochovaní), jakýsi obraz klimatu posledních staletí před n. l. Cituje mathematiky, astronomy, geógrafy a filosofy Eudoxa, Dosithea, Démokrita, Hipparcha, Kallippa, Métrodóra, Ptolemaia, Euktemona, Filippa, Matóna, Konóna, též jistého Caesara a "Egypťany". 

Ptolemaiovský chronografický kanón, éra Nabonassarova a Alexandrova:

král                      počet let jeho královlády             roky od začátku éry Nabonassara

roky králů před Alexandrem včetně jeho vlády
králové v Babylónu (od 26. února roku 747):

Nabonassaros                      14                                            14

Nadios                                  2                                           16
Chinzaros a Poros/Chinzéros   5                                           21
Ilúlaios                                  5                                           26
Mardokempados                  12                                            38
Arkeanos                              5                                           43
první interregnum/abasileutos2                                           45
Bilibos/Bilibés                       3                                            48
Aparanados                          6                                           54
Rhegebélos                          1                                           55
Mesesimordai                       4                                           59
druhé interregnum                8                                           67
Asaridinos                           13                                            80
Saosdúchinos                     20                                            100
Kinilanadanos                     22                                            122
Nabopollassaros                 21                                            143
Nabokolassaros                  43                                           186
Iloarúdamos                         2                                           188
Nerikasolassaros                  4                                           192
Nabonados                          17                                            209
perští králové (od roku 539):
Kýros                                     9                                           218
Kambýsés                              8                                           226
Dáreios I.                             36                                            262
Xerxés                                 21                                            283
Artaxerxés I.                       41                                            324
Dáreios II.                           19                                            343
Artaxerxés II.                      46                                            389
Óchos                                 21                                            410
Arogos                                  2                                           412
Dáreios III.                           4                                           16
Alexandros z Makedonie        8                                            424

roky makedonských králů po Alexandrově smrti, Alexandrova éra (od roku 323)

Filippos                               7                                             7
Alexandros II.                    12                                            19
Ptolemaios Lágův               20                                            39
Ptolemaios Filadelfos          38                                            77
Ptolemaios Euergetés         25                                            102
Ptolemaios Filopatór           17                                            119
Ptolemaios Epifanés           24                                            143
Ptolemaios Filométór          35                                            178
Ptolemaios Euergetés         29                                            207
Ptolemaios Sótér                36                                            243
Dionýsios Mladší                29                                            272
Kleopatrá                          22                                            294

římští císaři (od roku 29 př. n. l.):

Augústos                            43                                            337
Tiberios                              22                                            359
Gáios                                  4                                           363
Klaudios                            14                                            377
Neró                                  14                                            391
Vespasiános                      10                                            401
Titos                                  3                                           404
Domitiános                        15                                            419
Nerva                                 1                                           420
Tráiános                           19                                            439
Adriános                           21                                            460
Ailios Antónínos                 23                                            483

Zřejmě jako první z křesťanů se věnoval ve 3. století n. l. chronografii Theofilos z Mesopotamie, biskup v syrské Antiocheji, zakladatel antiošské historické „školy“ theologické, pochopitelně soupeřící s alexandrijskými souvěrci Kléméntem a Órigenem. Vysvětloval polytheistům výhody monotheismu a v rámci toho pokládal rok 5197 od stvoření světa za první rok seleukovské éry (roku 312 př. n. l.).

Stvoření světa tedy v souladu s delší érou podle Septuáginty spočetl na rok 5509 (éra annó mundí, AM; srov. pod Bohové a jejich svátky). Theologové mu vyčítají, že počítá od stvoření Adama k narození Setha 330 let a že vypustil dva roky po potopě. Aniános n. Anniános, alexandrijský mnich a předloha pro Geórgia Synkella, jak zachoval též al-Bírúní, "spočetl" začátek oné potopy naprosto přesně: vypukla v noci na pátek 2226 let, 28 dnů a čtyři hodiny od Adama (a od povodně k Alexandrovi Velikému 1792 podle Židů, podle křesťanů 2938 roků). Mágové všech směrů to měli s potopou jednodušší: neexistovala, svět byl stále od Gajómartha Gilšáha stejný.  

Jako první z křesťanů přímo navázal na tradiční chronografie všestranný Sex. Iúlius Áfricánus z Ammaus/Níkopole n. Hierosolym, bibliothekários knihovny římského Pantheonu za císaře Alexandra Sevéra (nezaměňovat s latinským rhétórem Iúliem Áfricánem z Gallií v 1. st. n. l.). Na císařův popud sestavil Pentabiblos, chronologický systém podle Septuáginty, Chronografiai, synchronní dílo o hellénských a židovských dějinách od „stvoření Adama“ roku 5500 do roku 220 n. l.

Z díla známe jen zlomky. Také vynechává dva roky po potopě a počítá přesně 3000 roků od stvoření do smrti Pelega (srov. např. rok 2341); obvykle se počítá 3000 let ke 130. roku Pelega, když se mu narodil syn Reu/Réchu.

Klémés Alexandrijský, lat. T. Flávius Cléméns, rodem polytheista z Athén, ale žák alexandrijské křesťanské školy jistého Panaitia, učitel Órigenův, je pokládán za prvního křesťanského učence (zemřel někdy před rokem 215 n. l.). O tom, že traktoval rovněž chronologii, víme jen z odkazů. Totéž platí o Epifaniovi, biskupovi v kyperské Salamíně (Kónstantie; zemřel roku 403 n. l.), z fragmentů jeho rozsáhlé biblické encyklopedie, první takové, Peri metrón kai stathmón, tedy O mírách a vahách.

Otcem církevních dějin je Eusebios z Kaisareie v Palaistíně (zemřel asi roku 339). Vedle řady ideologických spisů a hagiografie Constantina Velikého sepsal první ryze křesťanskou chronografii Ekklésiastiké historiá a kroniku světových dějin Chronikoi kanónes kai epitomé pantodapés historiás Hellénón kai barbarón.
Z tohoto přehledu je zachován latinský překlad Hierónymův a několik řeckých fragmentů. Eusebiovo dílko je vlastně nejstarší úplně zachovanou chronografií. Východní a biblické dějiny narouboval na éru podle olympiád, u křesťana pozoruhodný počin, když s velkou chválou opěvoval likvidaci polytheismu. Na jeho církevní dějiny navazoval Sókratés Scholastikos a Euagrios se stejným přízviskem.

Syrský křesťan Efraem/Efraim z Nisibi (zemřel roku 373 n. l.) psal syrsky, ale spisy byly převedeny do řečtiny a latiny. Přijal chronologii Septuáginty, svět byl stvořen roku 5508 př. n. l. Eusebios Sófronios Hierónymos (zemřel roku 420 n. l.) přeložil revidoval latinské novozákonní překlady a přeložil do latiny Starý zákon (393): jeho tzv. Vulgáta, označení až středověké) byla tridentským koncilem katholické církve v letech 1545 – 1563 kanonisována. O chronografii nové ideologie se zasloužil překladem Eusebia. Na něho svou kronikou  navazoval Prosper Aquitánus (zemřel c. 455) a Victor z Tunnunny v Africe (zemřel c. 570), z jehož kroniky se uchoval závěr o letech 444-567.

Z rómájských/byzantských spisovatelů v kronikářské branži vynikl antiošský Syřan Ióannés Malalas/"Řečník" (zemřel někdy po roce 570 n. l.) se svou Chronografií/Chronografiá o osmnácti knihách. Stručně vyložil dějiny od biblického stvoření světa po Iústiniána II. Využil historiografického shrnutí Chroniké epitomé svého staršího vrstevníka Eustathia z Epifaneie/dn. Hamá, který data spočetl od trojské války po Anastasia. 

Autorem Eklogé chronografiás od stvoření světa po Diokletiána roku 284 byl Geórgios Synkellos čili Tajemník (zemřel roku asi 810). Zpracoval ptolemaiovský kanón a Kristus se podle něj narodil roku 5500 AM a detailně datuje dění Starého zákona. Anonymní Chronicon paschale, snad z roku po 628 n. l., se obírá velikonocemi a chronografií. Podle ní svět vznikl 21. března roku 5507 př. n. l.
Posledním souhrnem zpracovaným v duchu starých chronografií-kronik v Orientu je zřejmě v arabštině napsané kompendium všeobecných dějin od stvoření světa dovedené do roku 1273 n. l. Dějiny dynastií/Muchtasar tárích ad-duwal, s lat. názvem Chronicon syriacum, složené Gregoriem bar-Hebrajem/bar-Evraja alias Abulfaragius, Abulfaragi n. arab. Abúl-Faradž ibn al-Ibrí, jakobitským biskupem v Aleppu (zemřel roku 1286). V Evropě byl žánr pěstován až do moderních časů, srov. dílo švýcarského polyhistora Heiricha Loritiho/Lorettiho, lat. Henricus Glareanus s názvem Chronologia sive temporum supputatio in omnem romanam historiam (Basileae 1535) neboli Časový výpočet celých římských dějin dovedený do vlády Iustinianovy.  

Křesťanští historiografové se chronografii a chronologii později věnovali dosti intensivně a biblické údaje spojovali s juliánským kalendářem: srov. Joseph Scaliger (zemřel 1609), jeho sok Dionysius Petavius (oba Francouzi), irský Angličan James Ussher (zemřel 1656) nechal svět stvořit roku 4004. Jistý Angličan Beveridge (druhá polovina 17. st.) vyložil souvislosti ér juliánského kalendáře a mohamedánským a křesťanským. Isaac Newton (zemřel roku 1727) se věnoval chronologickým otázkám starověkých dějin (dobytí Troie položil z roku 1184 až do roku 904). Reverend John Jackson rozebíral biblickou chronologii v trojsvazkových Chronological Antiquities, London 1752 a jeho kritik John Kennedy o rok později v Examinations od Mr. Jackson's Chronological Antiquities s příslušnou vervou dokazoval, že svět byl stvořen roku 4007. 

 

Chrýsamachos z Lakónie§ 596 (Ol.)

Chrýsamé z Thessalie, kněžka Enodie-Hekaty§ 650

Chrýsantás, první satrapa Lýdie a Iónie§ 546

Chrýsanthios ze Sard, novoplatónik§ 240+, 320+, 347+, 360+   

Chrýsanthos z Kónstanínopole, s. Márciánův, novátiánský biskup§ 364+

Chrýsáoris§ viz Stratoníkeia v Kárii

chrýsáorská liga, systéma chrýsáorikon§ viz pod Stratoníkeia

chrýsargyron, pětiletá daň§ 301+ a viz s. v. daně  

Chrýsé Chersonnésos§ viz Malajci, Malajsko

Chrýséis z Thessalie, manž. Démétria II. a Antigona III.§ 235, 229 
Chrýséis n. Chrýsis, smolná Héřina velekněžka§ 423

Chrýserós, Márkův propuštěnec, historik§ 147+

 

Chrýsilla z Korinthu, dc. Teleova, hetair᧠490

 

Chrýsippos ze Sol nebo Tarsu, stoický filosof§ 367, 281, 240, 232, 208
Chrýsippos z Knidu, děd a vnuk, z lékařské rodiny 4. a zač. 3. st.

Chrýsogonos z Níkaie v Bíthýnii§ 116 (Ol.) a 112 (Ol.)
Chrýsogonos z Thessalie (?), velitel oddílu Thessalů§ 218
Chrýsogonos, L. Cornélius, propuštěnec Sullův§ 80 

Chrýsoláos z Méthymny, properský politik§ 332

 

Chrýsopolis, m. v Bíthýnii, pův. osada Megarských, starší než Býzantion na evropském břehu, pozd. východořímské Skutarion, Skutari, dn. Üsküdar, městská část Istanbulu v TR§ 410, 400, 324+ 

Chrýsorrhoás (řec.) jméno říček§ 1. říčka v již. Syrii, pův. Bardinés, bibl. Abana, dn. arab. Nahr Baradá, protéká Damaškem, 38; 2. (?), snad arab. Wádi ed-Dér, malý přítok říčky Jabbok (dn. arab. Nahr az-Zerki), na němž ležela Gerasa, dn. arab. Džeráš v JOR (není v textu)

Chrýsothemis z Argu, sochař§ 520
Chrýsothemis či Kyprothemis ze Sinópy, tyr.§ 275

chšatrapávan (per.)§ viz satrapés

Chu-čchu-čchuan/Huchuquan, hunský šanjü§ 188+, 216+  

 

Chu-chaj z Čchin, též Er-š’, „Druhý císař“, pinyin Huhai, srov. pod Čchin§ 210, 207

Chu-chan-sie/Huhanxie, Chu-chan-je/Huhanye, rodným jménem Ťi-chou Čchuan-cch'/Jihou Quance, čchanjü Hunů, hunsko-čínský míšenec, b. Žun-čena a Č'-Č'ho, o. čtyř svých nástupců§ 58, 53, 36, 12-, 13+, 46+

Chu-chan-sie/Huhanxie n. Chu-chan-je/Huhannye II.§ viz Pi    

Chu-jan-ti/Huyandi, hunský šan-jü/chán§ 119, 85, 68 

 

Chu-je-š' Čouchou Ti§ viz šan-jü Čang

 

Chu-nan, provincie dn. Číny§ před 6000, 4000, 220+

 

Chu-pej/Hubei, čín. provincie§ 278, 189+ 

Chuaj/Huai z Čchu, k.§ 312, 299

Chuaj z Ťinu§ viz pod S'-ma Čch' 

Chuaj-nan/Huainan, v An-chuej§ 196

 

Chuan/Huan z Čchi, k.§ 685, 682, 677, 652, 643
Chuan I/Huan Yi, vojevůdce Čchinů§ 228

Chuan-wang z Čou, císař§ 720, 697

Chuan Wen/Huan Wen, ťinský generál§ 365+, 372+ 

Chuan Süan/Huan Xuan, s. Chuana Wena, ťinský generál a pučista, zakladatel efemerního státu Čchu/Chu§ 372+

Chuan-ti/Huandi, rod. jménem Liou Č'/Liu Zhi, chan. císař§ 145+, 166+, 168+, 238+    


Chuang-che/Huanghe, "Žlutá řeka" v severní Číně§ 606, 225, 221, 10+, 18+, 22+   

Jméno má od žluté barvy spraše (něm. Löß, angl. loam) ze západu Číny, "chuang-tchu, žlutá země", stejně jako pak Žluté moře.
Chuang-chaj/Huanghai, Žluté moře§ 722 

Chuang Sie/Huang Xie§ viz Čchun-šen-ťün 

Chuang-ti/Huangdi, mýth. císař, Žlutý císař, zlatá éra čínských dějin§ 3000, 2737, 2637, 660

chuang-ťin/huangjin§ viz Žluté turbany 

 

Chubišna, Chubušna, Chupišna/Chupušna, země a m. v Tabalu, chet.§ viz Kybistra

Chu-čeng/Huzheng, šan-jü Hunů, s. Kuej-ku-ira§ 172+ 

 

Chudimeru, země na východ od Elamu§ 645

 

Chufu, vlastně Chnum-chuj-ef-uj/"Chnum mne chrání", Hor Medžedu, řec. Cheóps n. Cheops, k. Čtvrté eg. dyn., s. Snofrua s Hetep-heresou I.§ 2613, 2589, 2566  

Chufuchaef§ viz Chaefchufu

Chuej/Hui, chanský císař, občanským jménem Liou Jing/Liu Ying§ 195, 188

Chuej/Hui, císař Ťinu, osob. jménem S'-ma Čung§ viz tam  


Chuej-wang, císař z Čou§ 677, 652

Chuej-wen z Čchin, k.§ 337, 325, 312, 311

Chuenre, Chu-en-Re, s. Menkaureho§ 2533

 

Chu-lan-žuo-š'-ču-ťiu/Hulanruoshizhujiu§ viz Tou-lou-čchua/Doulouchu 

 

Chuldu z Nabataie, ka.§ 9-, 30+ 

chuligánství, první v Evropě (ničení v opilství veřejných předmětů, též tzv. vandalismus)§ 415

Chullu z Tabal, k.§ 738, 719, 717, 713

Chuluku, piny.: Hulugu, hunský chán/čchan-jü§ 119, 96, 85 

 

Chumbaba (ass.), Chuwawa (bab.), obr střežící libanonské cedrové lesy, protivník Gilgamešův; srov. s. v. kombabos§ 96

Chumba(n)-chaldaš(u)§ viz Chumma-Chaltaš

Chumban, elam. bůh nebes, srov. mesopot. Chumbaba/Chuwawa§ v osob. jménech theoforních

 

Chumban-Nimena II., Ch.-Numena, k. Elamitů, o. Šutruk-Nachchunta II.§ 755, 742, 717 
Chumban-Nimena III., bab. Umman-Menanu, ass. Menanu, k.§ 692, 689

Chumbanigaš, Chumban-nigaš či -nikaš, ass./bab. Umman-nigaš, jméno elamských králů:§
Chumban-nigaš I.§ 742, 722, 720, 717
Chumban-nigaš II.§ 663, 653, 651

Chumban-tachra, k. Elamitů§ 770, 755

Chumma-Chaltaš či Chaldaš, jméno elamitských králů:§
Chumma-Chaltaš I., bab. Chumbachaldašu, ass. Ummanaldašu§ 688, 682
Chumma-Chaltaš II.§ 682, 675, 663, 653  
Chumma-Chaltaš III., s. Atta-metua§ 648, 646, 645, 639

Chuo Čchu-ping/Huo Qubing, chanský generál§ 133, 126 

 

Chuo Čcheng-ťün/Huo Chengjun, d. Chuo Kuanga a Si-an, Süanova císařovna§ 74

 

Chuo Kuang/Huo Guang, čínský regent, tvůrce dvou císařů§ 87, 74

Chumé, bab.§ viz Qua, Qué a Kilikie

Chung, první vietnamská král. dynastie, měla 18 králů s mýthol. dlouhými vládami, prvním prý byl De Minh, sesazeni byli 258 či 257 Thuc Phanem§ 175

Chung-che/Hong He, viet. Sông Hồng§ viz Rudá řeka 

Churri§ viz Chanigalbat

Churrité, starý národ v sev. Mesopotamii, původem asi z jižního Kavkazu a z armenských hor západně od j. Van; lze tušit souvislost se jménem hellénistické Orrhoény (?). Jméno Churri v užívání od akkadské éry. Jazyk nebyl ani indogerm. ani semitský, tušívá se souvislost s Urartu§ 759, 673, 659 

Chusrau§ viz Chosroés

 

Chu-tu-er-š' Tao-kao Žuo-ti/Hutuershi Daogao Ruodi, rod. jménem Jü/Yu, hunský vládce, o. Wu-ta Ti-tchoua a Pchu-nua§ 13+, 46+ 

 

Chuwawa§ viz Chumbaba


Chúzestán/Chúzistán, Chušastán§ 216+, 257+, 276+, 360+, 366+ a viz Elam

Chü-fu, rodiště Konfuciovo, m. ve státě Lu, v dn. provincii Šan-tung§ 551

Chwásak, poslední parth. satrapa v Súsách§ 215+

 

Chytroi, m. na sev. Kypru§ 709