Cep-Cy

Cephalae§ viz Neápolis v Africe

Cerdeciátové, Cerdeciátés/Cerdiciátés, lig. národ§ 197

Cereatae§ viz C. Marius

Cerés, ge. Cerery, bohyně a její chrám§ 494, 485, 396

Cerretánové, ibér. nárůdek v Hispánii Tarrakónské§ 34

Cesennia, sidicínské m. v Kampánii, dn. Mignano Monte Lungo§ 305

Cesorix, kimberský n. keltský velmož§ 101

cestování, přeprava, doprava, turistika, vzdálenosti, silnice, objevy, viz také pod loďstvo

Nebývalo ve starém věku kratochvílí jako dnes. Febris itineraria/cestovní horečka moderní doby ještě dlouho neexistovala. Ne že by chyběly technické předpoklady, ale životní úroveň většiny lidí, což je základ moderního proletářského turistického průmyslu, byla nízká, obživa nedovolovala se vzdalovat, a velmi často odrazovalo nebezpečí na cestách a ve vzdálených krajinách, banditismus. Život v cizím městě a státu byl složitější, cizincova práva byla omezena. 

V císařské době bývaly cesty bezpečnější. Minimálně ty, které udržoval císařův aparát, resp. jejich správa dozorovala lokální úředníky, které svěřené úseky financovaly. Císaři od Augusta jmenovali curátórés viárum/kurátory silnic, provincie měly za povinnost o silniční systém dbát/múnera.  "Veřejné silnice/viae públicae" sloužily rychlému přesunu armád, spojení s provinciemi/dopravě státních byrokratů/vehiculátió, k provozování státní pošty/cursus públicus. Cesty do dálek si tehdy zřejmě mohlo dovolit více lidí z "měšťanského" prostředí. Náhrobní nápis z Acela ve Venetii/dn. Asolo u Trevisa neznámého čtyřicetiletého muže/quí víxit annós plús minus quadrágintá pořídila jeho manželka Martina (jméno zesnulého se nedochovalo), která dorazila až odkudsi z Gallií. Trvalo jí to padesát dnů, přesněji padesát přenocování či pobytů v "motelích" při silnici/per quínquágintá mánsiónés. Žena zanechala v daleké zemi památník se slovy "bene quiéscás dulcissime mí maríte/hezky odpočívej, milovaný můj manželi".  

Většina cest byla konána pěšky. Ze zvířat u majetnějších byli především používáni v celém Orientu mezci a osli, stejně tak ve staré, klasické i hellénistické Helladě, v Římě a jeho provinciích. Než se rozšířil kůň, cestovali na nich i panovníci. Mezky používala turecká armáda a policie v arabských oblastech ještě za první světové války.

Nákladnější byli v Orientu velbloudi, obecně koně, ale bez sedel a neokovaní: třmeny a podkovy se objevily v Evropě až kolem roku 700 n. l. Tehdy to však byli z našeho hlediska z velké části koně nízkého vzrůstu, poníci. Pro nejbohatší byla po celý starověk nosítka a dvoj- a čtyřkolové spřežení. U imperátora Hadriána, který z principů nejvíce cestoval po své říši, historik zvýraznil, že jezdil výhradně koňmo a že se nedával dopravovat různými typy povozů. Výhradně pěšky se ostatně v Evropě cestovalo ještě začátkem 19. století, a to i na mnohadenní vzdálenosti a lidé majetní jako například první kapitalisté a velkoobchodníci na veletrhy.

Assyrští králové urazili se svým vojskem za den v horké mesopotamské stepi cca. 25 kilometrů. Hellénské a římské armády byly mnohem hbitější, ale obvykle nebyly též tak lidnaté jako u Orientálců. Roku 389 překonal Dionýsios starší se svou armádou o dvaceti tisících pěšácích a třech tisícovkách jezdců vzdálenou ze Syrákús do 160 kilometrů vzdálené Massány za pět dnů. 

Když cestoval Héliogabalos-Sardanapallos, jeho doprovod čítal až šest set vozů, Nerónův pět set. O parthských králích se tradovalo, že se jejich dvůr vešel na deset tisíc velbloudů.

Cesty za poznáním, vandrování, nebyly až tak běžné. Cesty filosofů a literátů na pozvání k pobytu u dvora běžné byly (Aischylos, Eurípidés, Platón, Aristotelés etc.), potulní filosofové-sofisté, hlavně vyznavači kynismu, rovněž. Hotely a hospody s ubytovnami a karavanseráji, asyl v chrámech, to existovalo. Nezaměňovat turistiku s vojenskými výpravami, nebo kolonisací. Do lázní a na místa s léčivými prameny se jezdívalo, Sulla si lázně v Boiótii dopřál i během války, kdy se potýkal se stotisícovou armádou nepřátel; kult slunění, koupání, pláží, natož dovolených etc. neexistoval.

Solón po svých reformách opustil roku 593 Athény a cestoval po kulturních centrech Anatolie, Egypta a Kypru, tak to alespoň podávala mnohem pozdější tradice. Putoval za poznáním, když už měl své životní dílo za sebou. To roku 592 do Athén přišel Skyth Anacharsis, bratr krále Kadúise, syn Gnúriův. Hellény byl počítán mezi Sedm mudrců, tolik jím byli nadšeni. Později byl doma zavražděn, prý pro zavádění hellénských zvyklostí: poučovat barbary nepatřilo nikdy mezi moudra osvícenců, ani v dobách nejmodernějších.

Roku 591 popsali v Egyptě hellénští žoldnéři ve službách krále Psammeticha II. (srov. rok 595) sochu krále Ramesse II. v Abú Simbelu svými jmény. Je pozoruhodné, že mezi těmito prvními „turistickými“ upomínkovými nápisy nebyl tehdy nikdo z Arkadie. Helléni cestovali z různých nekomerčních důvodů, jak ukazuje Hekataios a Hérodotos, kdežto autoři hellénistických „periplů“, tedy námořních vzdáleností a přístavních lokalit, už vyměřovali vzdálenosti, psali první "baedekry", tak například Efesan Artemidóros, viz rok 100, v Augustově době Isidóros z Charakény, vzdálenosti vyměřovalo každé geógrafické dílo nebo výpisky z něj, srov. Strabón, Plínius starší.  

Trasa perské královské "silnice" ze Sard do Sús trvala tři měsíce. Cestující měli k disposici 111 stathmů, stanic či útulků se stravou a pro úřední posly s koňmi. Měřila 450 parasang, tedy c. 2400 až 2500 kilometrů. Nebyla dlážděna, průchozí po celé délce zůstávala s ročním obdobím. Celoročně udržované a průchozí za každého počasí, tedy se zpevněným povrchem, to na hlavních přepravních trasách zařídili až Římané. Hellénský ani hellénistický svět takové komunikace neznal: během zimních dešťů byla řada cest pro nákladní dopravu a armádu neprůchozí; ostatně hellénský svět od podzimu do jara neválčil, totální válku neznal.

Pro pěší cestování vedly cesty úplně všude. Helléni a Římané nedisponovali lehkými a pevnými nákladními vozy a těžká břemena přepravovaly spřežení volů. Taková doprava po souši byla náročná na čas, dobytek i mužstvo cargo doprovázející. Veškerý dálkový obchod s těžkými břemeny (obilí, olej, víno, potraviny, nerosty) se proto odehrával na moři, a to obvykle za plavby s pobřežím na dohled. Plavební sezona trvala zhruba od dubna do září, místy od března do listopadu. Za povšimnutí stojí epitaf na hrobce obchodníka/ergastés T. Flávia Zeuxida v Hierápoli na Lyku z doby kolem roku 100+, který o sobě uvedl, že obeplul mys Máleu na cestách do Itálie 72krát, tedy asi i několikrát za rok. Hrobku postavil i pro své syny Flávia Theodóra a Flávia Theúdu. Zda mají něco společného s vlivným ministrem, stratégem a diplomatem Antiocha III. Zeuxidem, synem Kynagovým, lze jen spekulovat. 

Denní cestovní rychlost pěšího soukromníka činila třicet až třicet pět km. M. Tullius Ciceró pohodlně, s několikadenními přestávkami u přátel, urazil roku 51 vzdálenost Řím – Láodikeia v Anatolii za tři měsíce. Ve hře ovšem byly i jiné momenty. V jednom ze svých dopisů (xi, 16) řečník vysvětluje Pomponiovi Attikovi, proč se jejich dopisy minuly. Bylo to velmi prosté: Ciceronův otrok Kefalión/Cephalió, jehož používal jako "pošťaka", sice písmo měl, ale "několik měsíců" ho zdrželo špatné počasí...  

Staletí žádné urychlení nepřinesla. Podle záznamu služební cesty scholastika Theofana, právního poradce rationála Vitala, který někdy kolem roku 320+ putoval z hornoegyptské Velké Hermopole di Antiocheie na Orontu, métropole východních dioikésí, vyrazil začátkem dubna a do cíle došel začátkem května. Když byla jeho administrativní záležitost vyřízena, zjevně nečekal na antiošské olympijské hry a už 20. července se Theofanés vracel domů na Nil. Cesta zabrala 25 zastavení a dopřál si místy i povyražení, když například v Byblu koupil džbán vína a k tomu vodu ze sněhu.

Rychlost byla stejná, ať byl cestovatel nesen nebo šel pěšky. Luxusnější nosítka pro jednu n. dvě osoby nazývali Římané lectíca, l. octaphoros, octaphorum, protože ji neslo osm nosičů. Za Domitiána kdosi v Římě koupil kočího, mulió, za dvacet tisíc. Vysokou cenu dělala jeho hluchota, takže nemohl odposlouchávat a udávat, co pán zrovna s kým povídá.

Cesta C. Laelia se zajatci z N. Karthága v Hispánii do Říma roku 210 trvala 34 dny. Dopis konsula L. Aemilia Paulla o vítězství nad Perseem u Pydny dorazila po rychlých poslech čtvrtého dne po bitvě. V al-ámarnské době za 18. egyptské dynastie trvala kurijní cesta z Théb/Wésetu do Babylónu 41-53 dny. Diplomatická cesta s obchodní karavanou trvala mnohem déle.

V alexandrijském přístavu dohlížel sítologos na sýpky a na kvalitu státem exportovaného obilí měli Ptolemaiovci jednoduchý systém: písař, antigrafeus, přístavního úřadu zapečetil a předal kapitánovi lodi vzorek nákladu, deigma, aby nebylo možné obilí a jiné zboží dodatečně namíchat.

Vzdálenost Alexandreia-Řím trvala v květnu a červnu proti severním větrům jeden až dva měsíce (buď plavba podél Afriky s překřížením otevřeného moře na úrovni Malty nebo Sicílie, anebo přes Kypr podél Anatolie a Hellady). Zpáteční cesta s větrem v zádech trvala dva týdny. V zimě plavba mohla trvat osmdesát i více dnů. Rychlost plavby byla c. dva uzle, velmi rychlá c. šest. Sezonnost plavby byla předmětem též strategického myšlení: Filippos II. Makedonský konal výpravy do Thrákie do oblastí, kde měli Athéňané své spojence, v zimě, kdy se z Attiky na moře nikdo s flotilou nevydával. 

Na lodi se plavilo až šest set cestujících (počet spíše výjimečný), kteří se museli sami zásobovat a k "ubytování" jim sloužili plachtové přístřešky, které si rovněž museli přinést s sebou. Obeplutí Sicílie trvalo v Thúkýdidově a nepochybně po mnoho pozdějších staletí osm dnů. Pěšky z Kónstantínopole k ústí Istru/Dunaje to v polovině 6. století n. l. trvalo 22 dnů. Přejít ve stejné době napříč Itálii z Ravenny k Tyrrhénskému moři trvalo osm dnů. Pokud jde o rychlost zpráv, k disposici byli rychlí poslové, běžci i jízdní, viz pod sportovní kuriosity. Fantaskně zní zpráva snad z roku 540, viz tam, že zprávu o bitvě na řece Sangas v jižní Itálii téhož dne znali na probíhajících olympijských hrách v Élidě; jediným řešením by byla holubí pošta...

Římští vašnostové však do Orientu a z něho necestovali obvykle po moři, ale po souši přes Balkán a Anatolii; tak téměř všichni principové v úřadu a všechny armádní jednotky: bylo to bezpečnější, srov. například osudy pěti římských flotil za první války púnské.

Cestování bylo rychlejší na dvojkolce/birotae, pohodlnější byl kočár/raedae. Kurýrní přeprava, pošta a doprava úřednictva koňmo se odehrávala prostřednictvím státní sítě tratí, cursus publicus positus in xy, vybavený stanicemi na přepřahání, mútátiónés, a zájezdní hostince a hotely, mansionés. Praepositus mansiónis byla fukce pětiletá a pro kuriály, venkovské úředníky, bezplatná. Stát živil zvířata, o která se však museli starat venkované. Na vůz s párem volů se vešlo zhruba 1500 liber nákladu, asi půl tuny. Srov. pod pošta.

Z císařů byl velkým cestovatelem Augústus. Viděl téměř celou svou říši, kromě Afriky a Sardinie byl v každé provincii, což nelze uvést o ostatních členech iúlsko-claudijské dynastie, kteří většinou maximálně navštívili Gallie a Helladu. Když dosedli na trůn Fláviovci, také více seděli doma na zadku. Nejvíce ze všech císařů jezdil v letech 121-132 po inspekcích Hadriánus. Putoval po provinciích, místní honorace z toho měly velké události (a ještě vyšší náklady). Naopak jeho nástupce Antónínus Pius za své vlády nevytáhl paty z Itálie (a byl to stoprocentní Říman z Latia)!

Neplatilo, že s postupujícím věkem se cestování urychlilo. V imperiální době se z Kónstantínopole přes Anatolii do syrské Antiocheie cestovalo měsíc. Kdo od Orontu chtěl na Nil do Alexandrie, musel počítat s dalšími šesti nedělemi. S úřední rychlostí to bylo obdobné. Edikty vyřčené v říškém sídelním městě na Bosporu byly na jihu Hispánie zveřejněny tři měsíce poté. Pokud byly vyhlášeny zákony v Kónstantínopoli na podzim, v římské Africe (Karthágu) byly zveřejněny nejdříve na jaře.

Celý starověk se na cestách chránil před sluncem. Mezi lidmi, kteří vůbec nesnášeli přímé slunce, ač jižané, byl např. Augustus. Nesnášel ve volné krajině i zimní slunce a také doma na procházce chodil vždy s kloboukem. Možná odtud pochází jeho zvyk cestovat pokud možno v nosítkách v noci, a aby neobtěžoval/ho neotravovali provinciálové, přicházel a odcházel vždy v noci. Augusta ovšem války přivedly do všech končin říše a s výjimkou Sardinie a Afriky byl v každé tehdejší provincii.

Caesar prý brával s sebou na cesty mosaikové a mramorové podlahy. Pravým opakem byl jeho pranásledovník Hadriánus, který všude jezdil koňmo, odmítal povozy, a za jakéhokoli počasí chodil s prostou hlavou.

Roku 139 do Alexandreie dorazila senátní komise ve složení P. Cornelius Scipio Africanus Aemilianus, Sp. Mummius a L. Caecilius Metellus Calvus, aby zklidnila spory mezi Bohy Dobroději, Theoi Euergetai III., tj. mezi Euergetem II. a Kleopatrou II., na jedné straně a Alexandrijskými na straně druhé. Komise pak mj. cestovala po Egyptě až do Memfidy a její členy lze pokládat za první římské/západoevropské politturisty na Nilu nebo obecně turisty vůbec: Na cestách dleli tehdy vznešení Římané až do roku 136! P. Cornelia Scipiona na cestách doprovázel jeho duchovní přítel Panaitios z Lindu: procestovali spolu Egypt, Syrii, Pergamon, Rhodos a Helladu. Také císař L. Septimius Sevérus si prohlédl Egypt, pyramidy, labyrinth z ryze turistických důvodů: chtěl je vidět.

Jako první z Hellénů připlul na ostrov Leuké/Bílý, kultovní centrum Apollónovo v ústí Dunaje, až někdy před rokem 555 Leónymos z Krotónu. Poslala ho sem Pýthie vyléčit si rány, které utržil ve válce Krotóňanů s italskými Lokry (zřejmě první evropská cesta za léčením – léčitelská turistika). K zemím na pobřeží Pohostinného/Černého moře se ovšem váže řada hellénských pověstí a prvními evropskými cestovateli, a nejen do této oblasti, byli plavci na lodi Argó (první evropská "turistika" religiosní).

Nefalšovanou kultovní turistiku pěstovali křesťané. Anonymní Itinerárium burdigalense vytyčuje zastavení na pouti z Gallií/dn. Bordeaux do Jerúsaléma roku 333+, podobně Itinerárium Égeriae z let 381-384 se začátkem v Galliích nebo Galaecii.    

Průvodci, baedekerové. Pausaniás, autor ze druhého století n. l., pocházel pravděpodobně z Lýdie. Procestoval celou římskou říši, ale proslul spisem Periégésis tés Hellados, zkráceně Periégétés, tj. Popis Hellady. V deseti knihách popsal jednotlivé kraje staré Hellady od Thermopyl na jih (vynechal Thessalii, Makedonii, Épeiros i Aitólii, ale i Ostrovy a Iónii). Jeho kniha je zdrojem četných informací o stavebních a kulturních pamětihodnostech starého světa, dochovaných i nedochovaných.

Všichni Pausaniovi následovníci, z nichž nejslavnější byl Baedecker, už jen graficky měnili vzhled a vybavení svých příruček. K popisu každé oblasti přidal Pausaniás historickou skizzu a ve dvou případech je dnes vlastně jediným větším historickým pramenem (války messénské a konec achájského spolku). Soupisy vzdáleností mezi jednotlivými městy a zastávkami na silnicích na rozdíl od Pausania ovšem žádný čtenářský zážitek neposkytovaly (pokud přehlédneme Horátiovu satyru líčící jeho cestu s přáteli a rhétorem Héliodórem do Brundisia). Itinerárium Antóníní popisovalo vzdálenosti po všech provinciích říše na silnicích/viae públicae na zhruba pěti stech trasách za Caracally. Mnohdy byly itineráře malované, srov. tabula PeutingeráriaNápisně byly vzdálenosti vyznačovány na milnících, na křižovatkách cest, na jejich začátcích/capita viárum.

Kuriosním popisem zastávek s údaji o vzdálenostech v mílích jsou čtyři stříbrné poháry z doby kolem 100 n. l. nalezené v Aquae Apollinares Novae/dn. Vicarello při Lago di Bracciano v Latiu. Vyjmenovává lokality z Gád do Říma, vzdálenost 1840 tisíc dvojkroků, tedy římských mil/c. 2760 kilometrů, které cestovatel zvládl se zhruba stovkou zastávek/přenocování. Jinou pozuhodností byl itinerář provincie Lykie z roku 45 n. l., který byl vytesán na kamenném sloupu, podstavci pro asi jezdeckou sochu císaře Ti. Claudia. Zachovaný hranol však je šest metrů vysoký a byl tedy uživatelsky k ničemu, neboť byl nečitelný. Lze soudit, že jeho význam byl spíše propagandistický, viz rok 43+.     

20. května 1899 byl trestán pokutou první řidič automobilu v USA, neboť se řítil po Lexington Avenue v New Yorku rychlostí 12 m.p.h., tj. 43 km/hod. Prvním člověkem, kterého srazil a zabil dopravní prostředek nepohánění koňskou silou (automobilem), byl 13. září 1899 v New Yorku jistý Henry Bliss (68).

Po několik tisíciletí byl hlavním doprvním prostředkem vedle vlastních nohou kůň. Teprve 21. února 1804 dostal slovo stroj: první parní lokomotiva ujela ve Walesu ve Velké Británii devět mil s nákladem deseti tun a 70 cestujícími; první veřejná trať na světě otevřena 27. září 1825 mezi anglickým Stocktonem a Darlingtonem.

První automobil na benzínový pohon jezdil roku 1885 u Stuttgartu. 1. března 1912 poprvé vyskočil člověk z letadla padákem: Kpt. Albert Berry nad St. Louis v Misouri. 16. června 1922 poprvé úspěšně letěl helikoptérou/vrtulníkem Henry Adler Berliner (v College Park v Marilandu) a 8. března 1946 dostala licenci první komerční helikoptéra. 24. srpna 1938 vzlétl první funkční tryskový letoun, německý Heinkel 178, v provozu od 27. srpna 1939.

První umělí satelit Země vystřelili raketou 4. října 1957 Rusové (tehdy bolševický Svaz sovětských socialistických republik): šedesáticentimetrová hliníková koule v průměru se čtyřmi anténami se jmenovala Sputnik 1. 3. listopadu t. r. letěl ve Sputniku první živý tvor do kosmu, psice Lajka, která však během letu zahynula žárem.

Prvními z lidí na Měsíci byla americká posádka Apolla 11: na povrchu byli dvě a půl hodiny Neil Armstrong a Buzz Aldrin, na oběžné dráze kolem Měsíce kroužil v Apollu Michael Collins.

Turismus, turistika, se nikdy ve starém věku nestala širší zábavou. Aby jednu lokalitu, např. chrám egyptské královny Hatšepsut, navštívilo roku 2000 rekordních 5,191.678 turistů (po násilné události, když 27. listopadu 1997 zde bylo džihádisty postříleno 58 cizinců), je možné pouze v aktuální současnosti. Stejně jako to, že ve starověku okrajové Baleáry roku 1999 navštívilo na devět milionů turistů, z toho 3,4 miliony Němců.

První turistickou cestu kolem světa zorganisovala 5. června 1841 firma Thomas Cook, pozdější Thomas Cook & Son: Angličan Cooka byl monotheistický kazatel bojující proti konsumaci alkoholových nápojů, pořádal demonstrace a cesty vlakem, aby se lidé spojovali s lidmi a bohem, až se z toho stalo podnikání. Nejnavštěvovanějším městem světa bylo na začátku třetího tisíciletí Las Vegas v americké Nevadě. Roku 2002 zažilo 35 milionů návštěvníků, což je dvacetkrát více než má stálých obyvatel (srov. také pod hostiny). Herny v čínském Macau roku 2005 navštívilo devatenáct milionů lidí.

Jiný rekord mají poutní místa křesťanů, údajná místa ozdravných zázraků Marie, matky Ježíše. V Lourdes ve Francii žije patnáct tisíc obyvatel, ale město disponuje osmnácti tisíci hotelovými lůžky – pouze Paříž má ve Francii více hotelů. Lourdy ročně navštíví na šest milionů katolických křesťanů a propálí na šest až osm set tun svíček. Další centra mariánského kultu: Fatima v Portugalsku hostí ročně 5,3 milionů věřících, Czenstochowa v Polsku čtyři miliony, ovšem mexickou mariánskou svatyni Guadeloupe ročně navštíví čtrnáct milionů lidí. Méně religiosní je tento rekord: nejdelší autobusovou linku provozuje jistá peruánská firma na trase São Paulo - Lima o délce 6200 kilometrů a jízda trvá 102 dny.

Celosvětově v roce 2018 podle turistických agentur cestovalo mezinárodně 1,4 miliardy lidí a utratili při tom 1340 miliard USD. Roku 1950 to prý bylo pouze 25 milionů turistů. Nejvíce si cestováním krátili chvíli Číňané: mezinárodně jich bylo 150 milionů, doma 5,5 miliard (rozumí se cest, nikoli individuálních turistů).   

O cestování a cestovatelích viz pod objevy.

cesty, silnice§ viz via

 

Cévennes, pohoří§ viz Cebenna

Ceuta, špan. město v severním Maroku, arab. Sebta, ze Ad septem frátrés, „U sedmi bratří“, to z řeckého Hepta adelfoi, pův. foin., pak řím. osada, viz také Abyla

Ceyhan, ř. a m. v TR, důležitý ropný terminál§ viz pod Pýramos

Cchaj/Cai, státní útvar v Číně§ 720, 447

Cchao/Cao, m. v Číně§ 487

Cchao/Cao§ 1. císařská souložnice, m. Liou Feje, 195; 2. císařská souložnice, 7

Ci-čchan, viz C’-čchan

Ciabrus, Cibrus, ř. v Moesii§ 29

ciao, novodobý pozdrav, viz pod otroci

C. Ciceréius, praet.§ 173

Ciceró§ viz Tullius

Cikáni§ viz Roma

C. Cilnius Maecénás, manž. Terentie, řím. velmož etr. rodu, štědrý podporovatel prorežimně angažovaných mús; odtud moderní „mecenáš“§ 70, 55, 42, 31, 29, 21, 16, 8, 1 n. l.

Ciminský les, pohoří a jezero, Ciminius saltus, mons, lacus, Ciminia silva, kraj v jižní Etrurii, dříve Montagna di Viterbo, dnes opět Monte Cimino; řec. o jezeru Kiminiá limné, dříve Lago di Ronciglione, dnes opět Lago di Cimino/Vico§ 310

Cincibilis, kníže nórických Keltů, asi bratr Catmelův§ 178, 170

L. Cincius Alimentus, historik§ 218, 210, 208 

M. Cincius Alimentus, tr. pl., prosadil zákon o zákazu přijímání odměn a darů za obhajobu u soudu, lex Cincia§ 204

Cingetoríx, 1. kníže Tréverů, tchán povstalce Indutiomára, 56, 54, 53 (gen. Cingetoríga); 2. kníže Cantů, 54

Circéí, m. v Latiu§ 529, 393, 198, 36

Circésium, řec. Kirkésion, m. na soutoku Chábúru/Aborás s Eufrátem, arabská Faliga, dn. Abú Seraj (Bsejra). Místo opevnil hradbami a věžemi Diocletiánus a Iustiniánus. Není v CSD.

circus maximus, dostihové závodiště, hippodromos, v Římě, které v údolí mezi Aventínem a Palatínem vymezil král L. Tarquinius Priscus, sloužilo i jako aréna pro skupinové gladiátorské zápasy, štvanice§ 616, 598, 494, 330, 295, 12+ 

Po Augústově úpravě se do jeho hledišť vešlo na šedesát tisíc diváků (podle jiného, populárnějšího odhadu na 150 až 250 tisíc = cca čtvrtina obyvatel Říma; což by byl rekord překonávající Masarykův stadion v Praze na Strahově). Byl šest set metrů dlouhý a sto dvacet či sto padesát široký. Císař Claudius ho vyzdobil mramorem a zlacením a senátorům dal oddělená sedadla. Trajánova úprava umožnila ještě větší návštěvnost; cirky patřily k nejoblíbenějším shromažďovacím místům Římanů (viz dostihy).

V novověku je prostor veřejným parkem, kde se pořádají velká oslavná shromáždění a rockové koncerty (v létě 2014 také Rolling Stones). 

U Tiberu dal Domitiánus vykopat nádrž, obestavět ji sedadly a pořádal tam naumachie, námořní bitvy (ostatně v podstatě jediná činnost římského námořnictva do konce starověku). Později bylo jejího kamene použito k dobudování circu maximu, když po obou stranách vyhořel. Za Konstantína I. byly ve Městě cirky dva; druhý stavěl jeho soupeř a poslední ze stavitelů (srov. jeho Basiliku novu) Maxentius na Appiově cestě.

Hippodromy/cirky stavěli Římané po celé říši, dokonce na konci světa, v Británii. V Camulodúnu, městě Trinobantů, založil první římskou kolonií na ostrově a takto také „první britské hlavní město“ císař Claudius, Colónia Victricensis, dn. Colchester. Byl zde vykopán circus pro osm tisíc diváků, více než mělo město obyvatel. (od keltského jména bylo odvozeno jméno bájného Camelotu).

circus Fláminií (-nius), v Římě, v němž byly slaveny např. plebejské hry; třetím řím. circem byl c. Flórae, kde se konaly dostihové závody o flóráliích, na západním břehu stál circus Váticánus či Hadriání ve čtvrti mons Váticánus, která byla za principátu známa nezdravým, vlhkým životním prostředím a špatným vínem (na místě circu stojí dnes chrám sv. Petra, ústřední budova Vatikánského státu). Augustus ho dal roku 2 zaplavit a pozabíjet v něm 36 krokodýlů; srov. pod zvířata§ 221, 138, 2

Ciris§ viz Keiris

Cirta, sídel. m. v Numidii, od foin. kirtha, "město", dn. Constantine/Qusantína n. Qusuntína v DZ§ 220, 203-201, 116, 112, 111, 107, 47, 46

Za občanské války mezi Maxentiem a usurpátorem Alexandrem roku 310 n. l. vyvrácena, obnovena a přejmenována za Constantína I. na Constantínu o tři roky později.

císař, císaři, od Caesar, dobově podle titulu vládců dávajících se provolávat obvykle armádou a potvrzovat sekundárně senátem, jen vzácně volit, princeps (první ze senátorů hlasující, odtud později slovo princ), od toho období principátu (viz hlavně tam), od Diocletiána dominát. Zřejmě od jeho vlády se panovníci oslovovali "jasnosti"/serénitás, řec. galénotés (od galéné, klid, cf. lat. tránquillitás). 

K oficiální císařské-augustovské titulatuře patřila slova na začátku jména Imperátor Caesar, na konci jména Augústus. Imperátor byl člověk vybavený senátem nejvyšší velitelskou pravomocí; ve východřímské říši toto slovo poprvé nepoužil císař Hérákleios v první polovině sedmého století a nahradil ho titulem basileus tón Rhómáión, král Římanů.

Neomezenou moc nad Středomořím poprvé pochopil Sulla, Caesar a Augústus zmovu vybojovali a z principů byl první Tiberius, praktikoval Gaius, ale formuloval až Neró: „Dosud žádný vládce nevěděl, co si může dovolit.“

Císaři se obklopovali svými důvěrníky a propuštěnci (viz pod otroci), z přátel, příbuzných a odborníků sestavovali nezávaznou radu, consilium principis. Administrativu řídili kanceláře, které se později staly základem vládního ministerského systému: ab admissióne, dvorní kancelář vedoucí seznam audiencí, od 4. století n. l. přijímali vyslance popř. s nimi sami vedli jednání, ab epistulís pro osobní korespondenci, á memoriá sestavující projevy a nařízení/édikty, á libellís o žádostech o stížnostech císaři, ab studiís, možná vědecký poradce (?? za Claudia).

Koncem 4. století n. l. se palácová etiketa plně orientalisovala a císař přestal vládnout. Do posice nedotknutelného se ovšem dostal mnohem dříve. Je pozoruhodné, že v takové atmosféře odtržení „od lidu“ docházelo k tolika převratům.

Za dominátu byl panovník zákonem a trestány byly dokonce záměry a sny spadající pod crímen laesae máiestátis. Viz také pod princeps.

Císařové zavedli placenou byrokracii. Do Marka Aurélia byly tři platové kategorie, stoický císař zavedl čtvrtou. Nejnižší úřednický plat byl 60 tisíc séstertiů ročně, sexágénárius, pak sto tisíc, centénárius, dvě stě tisíc, ducénárius, a od M. Aurélia tři sta tisíc, trecénárius. Za vysoké inflace ve 3. století n. l. stačil k přežití člověka jeden denár čili čtyři séstertie. Prostý úředník městský měl ročního příjmu v raném principátu 1.200 HS.

Vysoká byrokracie a vojáci měli za vrcholného principátu a za dominátu tak rozsáhlé soudní pravomoci, že se jim říkalo iúdicés, soudci. Císařská civilní byrokracie byla pokládána za službu, mílitia, úřady byly officia a úřednícíci vyšší a nižší officiálés. Museli být svobodného rodu a s odbornými zkouškami (srov. čínský konfuciánský model). Jejich seznamy se jmenovaly mátricula. Úředníci dostávali titul perfectissimus, často dědičně, což býval za principátu titul jezdců. Výjimečně dostávali byrokraté při pensionování senátorství s titulem clarissimus.

Za dominátu byla proklamace císaře stále ještě formálně schvalována senátem.

císařský řez§ viz řez císařský

Cisra§ viz Caere

citroník, zván „médský strom“, byl poznán středomořským světem až díky výpravě Alexandra Velikého (není v textu), nicméně do Evropy se jeho plody natrvalo dostaly až během tzv. křížových výprav, viz pod kuchyně, ceny a nábytek, Neró

Cívílis§ v. C. Iúlius Cívílis

cívílitás, "občanská společnost", řec. hé polítiké§ viz Iúdaioi

cizoložství§ viz nevěra a ženy

C´-jing z Čchin, čín. císař, pinyin Ziying§ 207

cládés váriána, várská pohroma§ 9+

Claodicus, kimberský n. keltský velmož§ 101

clárissimus§ viz vir clárissimus a pod úředníci

clássis, „povolání (lidu na sněm/do pole)“, od toho pak skupina, majetková třída, ale také později loďstvo; clássicus, tedy klasický, původ. patřící občanům platícím daně, oppositum k prólétárií, proletářům, poprvé ve významu „nejlepší autoři“ použito ve 2. st. n. l. A. Gelliem; srov. něm. označení pro školní třídu Klasse a čes. lidově klasa§ 578

Clastidium, m. v Cispadánské Gallii§ 222

Claudiové, přední římský rod, jeho příslušníci se připomínají ještě na konci 4. st. n. l. Z rodu zakázáno jméno Lucius, neboť ho kdysi měli jeden lapka a nějaký vrah. Cl. Byli rod patricijský původem Clausů ze sabínských Regill pod vedením stařešiny Attia Clausa roku 504 (dle jiné tradované verse do Říma přišli již na popud Romulova sabínského spoluvládce T. Tatia). Byli zahrnuti mezi patricie a jejich clienti dostali půdu za Aniem.

[Ap. Claudius Pulcher byl pozoruhodný svou zpupností. Když mu senát roku 249, viz, nařídil, aby jmenoval po katastrofě na moři diktátora, pověřil svého sluhu Glykia. Claudia, dcera Pulchrova, který dal před osudnou bitvou utopit věštebná kuřata v moři, protože nechtěla zobat, se slovy „ať se napijí, když nechtějí žrát“, se později v Římě prodírala davem, proudícím ze skončených her a láteřila: „Kdyby tak žil můj otec a byl ještě jednou velitelem loďstva, byla by v Římě menší tlačenice!“ Byla potrestána peněžitou pokutou.]

Claudia, dcera P. Claudia Pulchra, potrestána peněžitou pokutou§ 249

Claudia, sestra/dcera Ap. Claudia Pulchra, vestálka§ 143

Claudia Lívia Iúlia vulgó Lívilla, d. Neróna Claudia Drúsa st., ses. Germánikova a Claudiova§ 4+

Claudia Marcella§ 1. "Starší", d. C. Claudia Marcella, cos. 50, s Octávií ml., Augústovou sestrou, manž. M. Vipsania Agrippy, 28, 21; 2. "Mladší", manž. M. Valeria Messally Appiána, 9+ 

Claudia Pulchra§ 1. viz pod M. Iúnius Brútus; 2. d. M. Valeria Messally Appiána, cos. 12-, s Claudií Marcellou ml., manž. P. Quinctília Vára, m. stejnojmenného syna, 12-, 9+; 3. dc. App. Claudia Pulchra a Antistie, manž. Ti. Sempronia Graccha, 133

Claudia Quinta, proslulá vestálka§ 143

Ti. Claudius Asellus, trestán Scipionem Aemilianem§ 142

Ap. Claudius Caecus, otec čtyř synů a pěti dcer§ cens. 312, cos. v letech 307 a 296, 304, 280

Neró Claudius Caesar Augústus Germánicus, rozený L. Domitius Ahénobarbus, tj. císař Neró, s. Cn. Domitia Ahénobarba a Agrippíny Ml. (dc. Germánikova s Agrippínou St.), vzal si život 9. června roku 68 n. l.§ 628, 289, 146, 87, 49

Ti. Claudius Caesar Gemellus (ii.) vulgo Gemellus§ 4+

C. Claudius Canína§ cos. v letech 285 a 273

Ap. Claudius Caudex§ cos. 264

Přízvisko prý má od slova códicáriae, „z desek“, jak se říkávalo nákladním lodím na Tibeře, neboť přemluvil Římany postavit loďstvo.

Ap. Claudius Centhó, praet. v Hispániích a velitel ve válce s Perseem§ 175, 170

C. Claudius Centhó§ 1. cos. 240; 2. velitel flotily ve válce s Filippem V., 200

C. Claudius Ciceró, tr. pl.§ 455

Claudius Claudiánus z Alexandreie (?), básník§ 48

M. Claudius Clineás, vydán Korsům, s nimiž uzavřel pro senát nepřijatelný mír§ 236

Ap. Claudius Crassínus Inrégillensis Sabínus, s. Attia Clausa Sabínského§ cos. 471

Ap. Claudius Crassus Inrégillensis Sabínus§ 1. cos. 451, 449; 2. dict. 362

Neró Claudius Drúsus Germánicus, s. Lívie Drusilly a b. Tiberiův, pohrobek Ti. Claudia Neróna, rodným jménem D. Claudius Neró, ženatý s Antónií Ml., z dětí dospěli Germánicus, Claudius a Lívilla; jako první z Římanů se s vojenskou flotilou plavil po Severním moři a dal vykopat kanál Rýn-Zuiderské jezero, smýšlením prý republikán§ 38, 23, 16 - 11, cos. 9, 2, 4+, 7+, 9+, 11+, 12+, 14+     

Neró Claudius Drúsus, pozd. Drúsus Iúlius Caesar, s. císaře Tiberia s Vipsanií Agrippinou; Drúsus Minor§ 13, 11, 4, 4+, 9+, 14+   

Neró Claudius Germánicus, pozd. Germánicus Iúlius Caesar n. C. Iúlius Caesar Germánicus, oblíbenec protitiberiovské senátorské oposice§ 4+, 6+, 7+ 

C. Claudius Glaber (n. Pulcher, popř. Ap. Claudius Pulcher no. 4?), praet.§ 73

M. Claudius Glicia§ viz Glykios

C. Claudius Inrégillensis§ dict. 337

Ap. Claudius Inrégillensis§ cos. 349

C. Claudius Inrégillensis Sabínus§ cos. 460

M. Claudius Marcellus§ 1. cos. 331 a dict. 326; 2. cos. 287; 3. 270, cos. v letech 222, 215, 210 a 208, 216, 214 - 209; 4. cos. 196; 5. cos. 183; 6. cos. v letech 166, 155 a 152, 173, 168, 153; 7. 48, cos. 51; 8. 41, 25, 23, 11, s. Octavie a C. Claudia Marcella, manž. Iúlie;

C. Claudius Marcellus, manž. Octavie ml., Augustovy sestry, o. Claudie Marcelly st. a M. Claudia Marcella§ cos. 50, 40, 28, 23

M. Claudius Marcellus Asernínus§ 47 (quaestor), cos. 22 (možná, že šlo o dvě osoby)

C. Claudius Neró (N. sabínsky silný, rázný)§ 211, cos. 207

Ti. Claudius Neró§ 1. cos. 202; 2. 47, 42, 40, 38, 4+, první manž. Lívie Drúsilly; 2. s. č. 1, později Ti. Iúlius Claudius Neró Caesar Augústus, Ti. Caesar Augústus, císař Tiberius (zemřel n. byl zavražděn 16. března 37 n. l. v Mísénu a nebyl zbožtěn)§ 179, 75, 73, 67, 62, 50, 42, 40, 38, 29, 27, 23, 20, 16, 11, 9, 8, 4, 1+ až 37+ 

Ti. Claudius Drúsus, Ti. Claudius Neró Germánicus, vládl jako Ti. Claudius Caesar Augústus Germánicus v l. 41 až 54 n. l., císař Claudius I. (nar. roku 10 př. n. l.) [Claudius II. Gothicus, vládl 268 – 270, nebyl z rodu: plným jménem M. Aurélius Claudius Augústus]§ 240, 194, 83, 75, 58, 54, 42, 35, 17, 16, cos. v letech 13 a 7, 12, 10, 4-, 1+, 4+, 6+, 8+, 9+    

Neró Claudius Drúsus, "Drúsus Starší", s. Ti. Claudia Neróna č. 1 s Lívií Drúsillou, s Antónií Starší o. Germánika, Lívilly a císaře Claudia§ 38, 4+ 

Ap. Claudius Pulcher§ 1. cos. 212, 213, 211; 2. 192, 186, cos. 185, 184, 174; 3. manž. Antistie, o. Claudie Pulchry, tchán Ti. Graccha, 133, cos. 143, cens. 136; 4. 78, 75, cos. 79, interr. 77, o. P. Clódia Pulchra a Ap. Claudia Pulchra; 5. 71, 57, 57, cos. 54, s. předešlého; 6. cos. 38; 

C. Claudius Pulcher§ 1. cos. 177, 176, cens. 169; 2. cos. 92; 3. viz C. Claudius Glaber

P. Claudius Pulcher§ 1. cos. 249; 2. cos. 184; 3. = P. Clódius Pulcher, syn Ap. Claudia Pulchra, cos. 79, b. Ap. Claudia Pulchra

Q. Claudius Quadrígárius, historik§ 50

Ap. Claudius Russus§ cos. 268

Ap. Claudius Sabínus Inrégillensis§ 1. 504, cos. 495, 471 - ethnický Sabín Attius Clausus; 2. cos. 270 a 265, 264

Attius Clausus§ viz Appius Claudius Sabínus

cliéns, clienta, latinský muž či žena s rodinou stojící celoživotně pod ochranou hlavy mocného rodu§ 753, 616

Patrón, patricij-aristokrat, který byl povinován ochranou svých klientů v nouzi, rodinných nesnázích a na soudech (patrónus, patróna). Cliéns, slovo od cluó, poslouchat, být poslušen, musel naopak prokazovat členům rodu úctu, přispívat na věno patronovy dcery, na případné výkupné a soudní pokuty patronovy. Navzájem se nesměli u soudu žalovat, svědčit proti sobě. Clientélu šlechtické a později vznešené plébejské rodiny tvořili svobodní zemědělci, pastevci, řemeslníci, propuštěnci. Klientelský systém se rozšířil po celém latinském světě a dodnes funguje v řadě zemí Latamu a v jižní Itálii. Z poplatků patronovi pochází pizzo/pizzu, peníze za ochranu/výpalné sicilskému podsvětí, mafii. Klietéla fungovala Římanům též v politice mezinárodní, říšští "přátelé a spojenci/amící et socií" při všech hranicích imperia a za nimi nebyli ničím jiným než klienty Říma; dnes bychom řekli: protektorátní státy. Klientské vztahy panovaly mezi Kelty, a to i mezi jednotlivými kmeny (silnější měly klientély slabších), u Germánů lze vztahy jen tušit. 

clo, celní válka§ 220

cla, nájemci cel§ viz daně, publikáni, públicání

Cléméns, otrok Agrippy Postuma, "Lžiagrippa"§ 7+, 14+ 

Cléméns Iúlius, centurió§ 14+

Clémentia Caesaris, kult s chrámem v Římě, Caesarova shovívavost§ 46

Clódia§ 1. ses. P. Clódia Pulchra, manž. Q. Caecilia Metella Celera, m. Caecilie Metelly, milenka M. Caelia, 143, 60, 56; 2. dc. P. Clódia Pulchra a Fulvie, nezletilá první manž. Octaviánova§ 40

C. Clódius Licinus (Licinius?), hist., cos. suff. 4+§ 4+

P. Clódius Pulcher, b. Ap. Claudia Pulchra, synové Ap. Claudia Pulchra; řec. Klódios. Velitelem jeho band byl Sex. Cloelius§ 143, 71, 68, 67, 66, 62, 60 - 57, 52, 40

Na rozdíl od bratra se také jeho tři sestry přejmenovaly na Clódie. Jeho švagrem byl L. Lucinius Lucullus, Q. Marcius Rex a Q. Caecilius Metellus Celer. Během své účasti na Lucullově tažení proti Mithridátovi padl v Kilikii do rukou pirátů, viz o tom dále rok 58. Manž. Fulvie a o. Clódie, manž. Octaviánovy.

Cloelia, bájná hrdinka z války s Porsennou§ 507

Sex. Cloelius, velitel band App. Clódia Pulchra§ 57, 52

Cloelius Gracchus§ viz Gracchus

Q. Cloelius Siculus§ cos. 498

Cluentia, ses. A. Cluentia, dc. Sassie§ 66

A. Cluentius Habitus z Lárína§ 66 

Cluilius, vůdce Aequů/jiná forma lat. Cloelius§ 443

C. Cluilius z Alba Longy, poslední její k.§ 672

Clunia, m. Arevaků v Přední Hispánii, u dn. Coruña del Conde v prov. Burgos§ 55

Clupea§ viz Aspis či Klypea

Clúsínus, tajemník Porsenny§ 508

Clúsium, m. v Etrúrii, etr. asi Klevsiu či Kamars, dn. Chiusi§ 540, 508, 391, 225, 82 

Pacula Cluvia, Faucula Cl., prořímská Kampánka§ 211

L. Coccéius Auctus, propuštěnec, architekt§ 27

C. Coccéius Balbus§ cos. suff. 39

L. Coccéius Nerva z Narnie, praprastrýc císaře Nervy, přítel Antónia a Octaviána, strůjce jejich smírů v Brundisiu a Tarentu§ 40

M. Coccéius Nerva, císařův praděd§ cos. 36

códex Iústiniání§ 451

códex theodosiánus§ 451

L. Coelius Antipater, historik§ 150

C. Coelius Caldus n. C. Caelius Caldus§ 139, 119, cos. 94

cohortés urbánae§ viz policie

Colchester, m. v Anglii§ viz Camulodúnum

Colenda, m. Arevaků neznámé polohy§ 93

Collátia, sabínské m. v Latiu§ 585

Osada Alby Longy, zmizela beze stop, dnes snad pod Castello di Lunghezza n. Castellaccio

collégium, spolek, klub, společenství§ viz pod volby a spolky

Collína, tribus v Římě§ 578, 220

Collínská brána, porta collína§ 483

Colónia Augusta Rauracorum§ viz pod Augusta Raurica

Colónia Claudia Ára Agrippinensium§ viz pod Ubiové a Germáni

Colónia Cópia Felix Múnátia Lugdúnum§ viz pod Lugdúnum

Colónia Iúlia Concordia§ viz Karthágo

Colónia Pietás Iúlia§ viz Pola

Colónia Caesaréa§ viz Caesaréa ve Frygii

Colónia Ulpia Tráiána, dobová zkratka CUT, dn. Xanthen§ 8

Colosseum, viz pod divadla a křesťanství

comes, druh, průvodce, titul z císařské doby§ viz pod princeps

Cominium, samnitské m., dn. Valle di Comino§ 293

Postumus Cominius Auruncus§ viz Postumus

comitia cúriáta, centuriáta a tribúta§ viz komicie atd.

comitium, sněmovní prostor před cúrií v Římě§ 640, 290

Commius, Kommios, vládce gallských i britských Atrebatů§ 54, 51

Lze se domnívat, že měl stejnojmenného syna, vládnoucího v Británii§ viz rok 54

Comosicus, dácký dynasta§ 44

Compsa, m. Hirpínů v Samniu na hranicích s Lúkánií, dn. Conza della Campania§ 48

Cómum, m. v Cisalpínské Gallii na jezeru Lárius (lacus)/Comském j., dn. Como§ 600, 222, 196, 59

Osada původně asi kelt. Cenomanů trpěla nájezdy Raetů, alpských Keltů, roku 89 ji obnovil a osadníky posílil cos. Cn. Pompéius Strabó a asi po roce 59 C. Iúlius Caesar římskou osadu posílil zavedením vojenské kolonie Novum Cómum/Neon Kómon, Neokómítai, a usadil tu pět tisíc dalších osadníků, z toho pět set bylo Hellénů; odkud byli, nevíme. Viz v CSD roky 89 a 49.

Concolitánus, Konkolitános, vůdce Keltů v Itálii§ 232, 225

Concordia, řec. Homonoiá, Svornost, viz pod Bohové a jejich svátky§ 367, 46, 6

confarreátió, sňatek s obřadem špaldového koláče§ 87

Congonnetiacus, s. Bituitův, arvernský princ§ 121

Conistorgis§ viz K-

Connoba§ viz Konnobás

Conribilón, kníže hispánských Vakkajů§ 193

Consentia, sídel. m. Bruttiů, dn. Consenza, r. 410 n. l. zde byl v potoce Buxentius, Buxentínus, pozd. Busentínus, dn. Busento pohřben Alarich I. Visigotský; říčka má jméno podle původně messénské osady Pyxús, lat. Buxentum§ 357

Constantine§ viz Cirta

Constantínopolis, viz Konstantínopolis

Constantínus I.§ viz řec. Kónstantínos I.

Constantius II., císař Flávius Iúlius Constantius Augústus§ 29

Consuália, lúdí consuálés, slavnosti Římanů držené 21. srpna a 15. prosince§ 751

consul§ viz konsul

consultum ultimum, nejvyšší rozhodnutí, totiž senátu§ 121, 100

Contenebra, mí. v Etrúrii§ 387

Contrebia, oppidum Carpetánů, v Přední Hispánii, snad u dn. vsi Botorrity v provincii Zaragoza; buď omylem, nebo druhým jménem zvána Komplega§ 181, 179

cónúbium, iús cónubií, epigamie, viz pod manželství

Convenae, Konvenové/"kteří se sešli", nárůdek vzniknuvší v Aquitánii z několika jiných kmenů neaquitánských§ 72

Convictolitavis, vergobret haedujský§ 52

Cópiae§ viz Thúrioi

Cópónius, celé jméno neznáme, první praefectus Iúdaie§ 6+, 9+ 

Cora, m. v Latiu, zal. prý Dardanem, dn. Cori§ 529, 503

Corbió, m. v Latiu§ 488, 458, 457

Corduba, m. v Hispánii Baetice, dn. Córdoba, arab. Quthuba§ 168, 143, 55, 47, 4

Cordus, v osobních jménech „Pozdě narozený“§

Cordus (celé jméno neznáme), popř. Ser. Codrus, qaestor na Kypru§ 48 

Correus, vůdce Bellovaků§ 51

Corfínium, sídel. m. Paelignů v Samniu, za Spojenecké války nazvána spojenci Ítalica, u dn. Rajano§ 91, 89, 49

Coriolánus§ viz Cn. Marcius

Coriolí, m. v Latiu§ 493, 487

Cornélia§ 1. 331, travička; 2. 183, 169, 154, 133, 129, 121, m. reformátorů Gracchů a Sempronie; 3. její starší sestra, 183; 4. 83, 81, manž. Cn. Domitia Ahenobarba, d. Cinnova a starší sestra č. 5; 5. 81, d. Cinnova, mladší sestra č. 2, první manželka C. Iúlia Caesara; 6. dc. Sullova, manž. M. Aemilia Lepida, 77; 7. Cornélia Metella, manž. P. Licinia Crassa a Pompéiova, d. Metella Scípióna, m. Cn. a Sex. Pompéiů, 52, 48, 47

C. Cornélius, tr. pl.§ 67

Cornélius Nepós, historik a básník§ 404, 99, 27

Cornélius Sevérus, epický básník§ 50

A. Cornélius Arvína§ dict. 322

P. Cornélius Arvína§ cos. 306 a 288

L. Cornélius Balbus§ 1. "Maior" z Gád, jeden z nejbohatších Římanů své doby a první konsul (suff.) rodem Neříman, strýc č. 2, 62, 61, 56, 50, 49, cos. suff. 40; 2. "Minor", synovec č. 1, velitel expedice proti Garamantům na Saharu, 40, 19, 13

Cn. Cornélius Blasió§ 1. cos. 270 a 257; 2. procos. 199-196 Hisp. citerior, vide s. v. ceny

Cn. Cornélius Carbó§ 81

C. Cornélius Cethégus§ 1. cos. 197; 2. jeden z popravených catilínovců, 63

M. Cornélius Cethégus§ 1. cos. 204; 2. cos. 160

P. Cornélius Cethégus§ cos. 181

L. Cornélius Cinna§ 1. cos. 127; 2. cos. v letech 87 - 84, 44, o. stejnojmenného syna a Cornélie, manž. Cn. Domitia Ahénobarba a C. Iúlia Caesara; 3. cos. suff. 32, viz č. 4; 4. s. č. 2, praet. roku 44, možná identický s č. 3

Cn. Cornélius Cinna Magnus, s. dc. Pompéia Magna§ 4+, 5+

A. Cornélius Cossus§ 1. tr. mil. 437, cos. 428; 2. cos. 413 (A. nebo M.?); 3. dict. 385

Cn. Cornélius Cossus§ cos. 409

A. Cornélius Cossus Arvína§ cos. 343 a 332

Cn. Cornélius Dolábella§ 1. cos. 159; 2. cos. 81, 78, 70; 3. praet. 81, 73, 70;  

L. Cornélius Dolábella, praet.§ 98

P. Cornélius Dolábella§ 1. cos. 44, 49, 44, 43, 31; 2. cos. 283; 3. zeť Ciceronův, manžel Tullie, caesarovec, konsul roku 44 (není v CSD); 4. cos. 10+, možná s. no. 3 (?); 

C. Cornélius Gallus§ 70, 31, 30, 26

C. Cornélius Hispallus, praet. peregrínus§ 139

L. Cornélius Chrýsogonus§ Chrýsogonos

Cn. Cornélius Lentulus, řec. Lentlos Kornélios§ 1. cos. 201, 196; 2. cos. 146; 3. cos. 97; 4. cos. 18, 13, cos. 3;

L. Cornélius Lentulus§ 1. cos. 327 a dict. 320; 2. 200, cos. 199, praetor 198, 196; 3. cos. 130; 4. cos. suff. 38

P. Cornélius Lentulus§ cos. 162

Ser. Cornélius Lentulus§ cos. 303

Cossus Cornélius Lentulus§ cos. 1-, 6+ 

Cn. Cornélius Lentulus Augur§ cos. 14

L. Cornélius Lentulus Caudínus§ 1. cos. 275; 2. cos. 237, 219

P. Cornélius Lentulus Caudínus§ cos. 236

Cn. Cornélius Lentulus Clódiánus§ cos. 72, cens. 70

L. Cornélius Lentulus Crús§ cos. 49

L. Cornélius Lentulus Lupus§ cos. 156

Cn. Cornélius Lentulus Marcellínus§ 1. 66, cos. 56; 2. cos. 18

Ser. Cornélius Lentulus Maluginénsis, flámen Diális§ 87, 12, cos. suff. 10+ 

P. Cornélius Lentulus Scípió, manž. Poppaeje Sabíny Máioris§ cos. suff. 2+, 12+ 

P. Cornélius Lentulus Spinthér§ cos. 57, 51

P. Cornélius Lentulus Súra§ cos. 71; 70, 63 

M. Cornélius Maluginénsis§ cos. 436

P. (?) Cornélius Maluginénsis§ cos. 393

Ser. Cornélius Maluginénsis§ cos. 485

L. Cornélius Maluginénsis Uritínus§ cos. 459

Ser. Cornélius Merenda§ cos. 274

Cn. Cornélius Merula, vyslanec§ 162

L. Cornélius Merula§ 1. cos. 193; 2. cos. 87, flámen Diális

P. Cornélius Rufínus§ cos. 290 a 277, 275

P. Cornélius Rufínus§ dict. 334

P. Cornélius Rutilus Cossus§ dict. 408

P. Cornélius Scapula§  cos. 328

Cn. Cornélius Scípió Calvus, s bratrem Públiem velitel římských vojsk v Hispániích. o. P. Scípióna Násíky; řec. Sképión Kornélios§ cos. 222, 218, 217, 215, 214, 212

L. Cornélius Scípió§ 1. cos. 350; 2. cos. 259, syn L. Cornélia Scípióna Barbáta, cos. roku 298; 3. s. P. Cornélia Scípióna Áfricána, 192  

P. Cornélius Scípió§ 1. interrex 391 a 389; 2. cos. 218, 217, 215, 212 - 211; 3. cos. suff. 35; 4. cos. 16

Cn. Cornélius Scípió, s. Áfricána Staršího§ 173

P. Cornélius Scípió Aemiliánus Áfricánus Numantínus, "Minor", b. Q. Fabia Máxima Aemiliána§ 190, 185, 183, 179, 168, 159, 153, 149, 148, cos. 147, 146, 143, 142, 139, 136, cos. 134, 129, 120

P. Cornélius Scípió Áfricánus, "Maior", s. stejnojmenného otce čís. 2, adopt. o. Áfricána Numantína§ 300, 211 - 209, 206 - 201, cos. 205, 204, 202, 201, cos. 194, 194 - 190, 189, 187, 183, 173, 143, 133

L. Cornélius Scípió Asiáticus§ cos. 190, 189, 187

L. Cornélius Scípió Asiáticus nebo Asiágenus§ 86, cos. 83

Cn. Cornélius Scípió Asina§ cos. 260 a 254, 256

P. Cornélius Scípió Asina§ cos. 221

L. Cornélius Scípió Barbátus§ dict. 306, cos. 298 (s. Cn. Cornélia)

Cn. Cornélius Scípió Calvus§ cos. 222

Cn. Cornélius Scípió Hispallus§ cos. 176

P. Cornélius Scípió Násíca, s. Cn. Cornélia Scípióna Calvy, bratranec Áfricána st.§ 1. 193, cos. 191; 2. po adopci Q. Caeciliem Metellem Piem Q. Caecilius Metellus Pius Scípió Násíca, viz tam, zvaný v pramenech často nadále jako P. Cornélius Scípió, 121

P. Cornélius Scípió Násíca Corculum§ 168, 159, 154, cos. 162 a 155, 152, 145

P. Cornélius Scípió Násíca Serápió§ 1. cos. 138, 133; 2. 154, cos. 111, vn. Násíky Corcula

L. Cornélius Scípió, b. P. Cornelia, praet. 174§ 183

P. Cornélius Scípió, b. L. Cornélia, praet. 174§ 183

Cornélius Sísenna, historik§ 118, 68 - 67

Faustus Cornélius Sulla, s. Sully Félika, manž. Pompeie Magny§ 91, 63, 61, 60, 57, 55, 46

Podle jedné staré etymologie se na základě vidin věštce Maria a Sibylliných věšteb jistý Cornélius Rúfus zasloužil o založení Apollónových her v Římu a obdržel za to přízvisko Sibylla; jméno bylo časem zkomoleno na Sylla/Sülla.

L. Cornélius Sulla Félix (Epafrodítos; řec. Syllás); byl pětkrát ženat: Ília, Aelia, Cloelia, Caecilia Metella, Valeria. Jeho dcera Fausta se 18. listopadu 55 provdala za T. Annia Milóna. Slova Pius a Félix, Šlechetný a Šťastný, měl z císařů jako první ve jménu Commodus, od L. Septimia Sevéra pak součást císařské titulatury§ cos. v letech 88 a 80, dict. v letech 82 - 79; 700, 507, 364, 290, 286, 275, 269, 202, 167, 138, 105, 100, 96, 93-91, 89, 88 - 78, 64, 63, 58, 56, 52, 50, 7

L. Cornélius Sulla§ cos. 5

P. Cornélius Sulla, vzdálený příbuzný diktátorův a zbohatlík§ 66, 62, 47 

Cornicen, řec. Kerataulés, „Hornista“, viz Aebutius

Corniculum, m. v Latiu§ 578

L. Cornificius§ octaviánovec, 38, 36, cos. 35

Q. Cornificius§ 1. literát, autor učebnice řečnictví o čtyřech knihách Rhetorica/Auctor ad C. Herennium, 42; 2. vůdce pompéjovců v Africe, 42

Cornwall, jihozápadní výběžek Anglie, viz pod Británie§ 635

Corolánus, kníže Bojů§ 196

coróna cívica, vyznamenání§ 79 a viz pod legie a vojsko

Corpus iúris cívílis, viz pod légés

Corpus tibulliánum§ viz Tibullus

Cortóna, m. v Etrúrii, etr. Curtun, od roku 310 s řím. kolonií, dn. Cortona§ 540

Na bronzové desce, tabula cortonensis, zachována v etruštině smlouva dvou klanů o dělení, prodeji n. pronájmu pozemků při Trasimenském jezeru klanů Cusu a Sceva z doby kolem roku 200. Z údolí Chiana v jeho okolí pochází údajně nejstarší známý býčí chov, chianina. Chianinský býk je 1,8 metrů vysoký v plecích a váží 1,5 tuny. Údajně byl Iovovým obětním zvířetem. V srpnu se v Cortoně koná každoroční veletrh beefsteaků. Dražší než chianinské maso ve ve světě japonský chov wag-ju (wagyu).

Cortuóssa, m. v Etrúrii§ 387

C. Coruncánius, řím. posel v Illyrii§ 229

L. Coruncánius, řím. posel v Illyrii§ 229

Ti. Coruncánius§ cos. 283, pont. max. 255

Coryllus, dácký dynasta§ 44

Cosa, m. Etrúrii, patřila do území Vulcí§ 539, 273

C. Cosconius, legát, asi vnuk M. Cosconia (?), praetor 63, procos. 56§ 89, 78, 56 

M. Cosconius, praet.§ 136

P. Cossinius, praet.§ 73

Cossúra, Cossýra, řec. Kossýrá, o. mezi Sicílií a Afrikou, dn. italská Pantelleria, jejíž název pochází z arab. Bint al-arjáh/Dcera větrů§ 255, 217, 81

Nevýznamný ostrov s nalezišti obsidiánu s foiníckou kolonisací (od cca. 500) původního „bronzového“ obyvatelstva z let cca. 2000 – 1400. Roku 256 byla Cossýra s dobře opevněnou akropolí přechodně obsazena Římany, roku 217 natrvalo. Ostrov býval pro vzdálenost od velkých center užíván římskými vládci jako místo pro vyhnance z řad šlechty. Srov. pod triumfy.

Cossutius, řím. stavitel athénského Olympieia§ 515, 173

Cotíní, viz Kotínové

Cottius, M. Iúlius Cottius, kelt. dyn. v Alpách, syn krále Donna, srov. se jménem Kotys (?)§ 15

Cottytó, Kottytó, viz Máter Deum - Kybelé

Cou (pchin.: Zou), m. u Čchü-fu (Qufu), rodiště Konfuciovo, dnes v prov. Šan-tung§ 551

Cou Jen z čín. státu Čchi, (v pinyin Zou Yan), jin-jangový filosof§ 305, 240

L. Crassicius Pásiclés, pozd. se přejmenoval na Pansa z Tarentu, filolog a uč. řečnictví§ 1 n. l.

Cremera, ř. v Etrúrii pod Véjemi, přítok Tibery§ 477, 390

Cremóna, m. kelt. Cenomanů v Transpadánské Gallii, od roku 218 s řím. kolonií, dn. Cremona§ 218, 200, 198, 190, 148, 41

A. Cremútius Cordus, historik§ 1 n. l.

Q. Crotó (rodové jméno neznáme), majitel otroka Scaevy§ 100

Cugernové, Cubernové, Kubernové, pozd. jméno germ. Sugambrů na gallské straně Rýna§ 8

Cularo, pozd. Gratiánopolis, dn. Grenoble§ 44 a viz Allobrogové

Cunobelínus n. Kynobellínos, vládce brit. Catuvellaunů, s. Tasciovánův, b. snad Epatikkův, o. Adminia, Togodumna a Carataka§ 54, 5+, 6+, 9+   

Curés (pl., v Curách), m. v Latiu, staré hlavní město Sabínů§ 746, 715

Cúmae v Kampánii§ viz Kýmé v Kampánii

cúrátor annónae, úředník s odpovědností o zásobování Města§ 440, 57, 22

cúrátor aquárum, úředník přes zásobování Města vodou§ 16

cúrátor viárum§ viz quattuorvirí viárum purgandárum

cúrátor, císařský úředník dohlížející na administrativu a ekonomiku municipií, od Diocletiána úředník městský, řec. logistés.

cúria, kúrie v Římě, řec. ekvivalent búleutérion; snad souvisí se Quiris, viz a srov. pod hell. frátrie a komitie§ 753, 640, 290, 263, 52, 46, 44

Pův. svazek rodů spojených společnými kulty a majetkem. Ještě v polovině 2. století rozděloval předsedající kúrii chudým peníze, které jí dávali lidé ucházející se o úřad (srov. s modernějším pojetím "demokracie a korupcí).

V Hostiliově cúrii (c. Hostília, později vetus, stará) pojmenované po římském králi jednal po většinu republiky senát. Roku 263 dostala na boční stěnu první římskou fresku, viz. Roku 80 dal Hostiliovu kúrii diktátor Sulla strhnout a poněvadž se zvýšil počet senátorů na stejném místě postavit větší cúria Cornélií. Vyhořela při spalování těla Clodiova roku 52 a Sullův syn Faustus ji renovoval. Roku 46 n. až 44 na jejím místě stavěl novou cúrii Caesar, jemuž se nelíbila upomínka na sullovce: Cúrii Iúlií nicméně dokončil až roku 29 Augústus, srov. rok 46.

Roku 55 zahajovalo provoz Pompeiovo divadlo (viz pod divadlo, theátrum Pompéií), k němuž přiléhalo sloupořadí, porticus Pompeií. V jedné jeho části jako v cúrii občas „zasedával“ senát. Roku 44 během přestavby cúrie senátoři v březnu zasedali v Pompeiově cúrii, kde byl také Božský Iulius zavražděn.

Ve sloupořadí/stoá-porticus byl obraz Kadma s Európou Antifila Alexandrijského, takže se někdy sloupořadí říkalo Európino; popř. se jmenovalo podle bronzového sousoší stejného námětu Pýthagory Rhégijského vytvořeného v 5. století pro Tarent.

Portikus vyhořel roku 283 n. l. za Carína a císař Diocletiánus ho obnovil a v této podobě přetrval jako porticus nova do roku 442, kdy ho zničilo zemětřesení.

Za křesťanů bylo cúria rómána souhrnné označení pro nejvyšší správní aparát a církevní instituce soustředěné ve Vatikánu.

P. Curiátius Fistus Trigeminus§ cos. 453

Curiátové, řím. rod§ 672

Curicta, řec. Kyrikta, o. Liburnů s městěm Curicum, dn. Krk, HR§ 49

Curius z Lúsítánie§ viz pod Kúrios

Q. Curius, exsenátor a catilínovec prozrazený milenkou Fulvií§ 63

M’. Curius Dentátus§ 284, cos. v letech 290, 275 a 274, cens. 271

cursus honórum, viz konsul

C. (nebo Agr.?) Curtius Philó (nebo Chiló?)§ cos. 445

C. Curtius, rytíř, publikán, vlastní o. C. Rabíria Postuma§ 55

Mettius Curtius, sabínský velitel za T. Tatia§ 746

M. Curtius, obětoval před bitvou svůj život§ 362

cyklon, viz bouře

Cynetés, Cynetové§ viz Kúneové