před 6000

[o člověku pokračování z oddílu "pravěk"] 

Nález hominis sapientishomo sapiens idaltu: pochází od etiopské vsi Herto v oblasti Awash a v zemi ležely ostatky c. 160 tisíc roků (zbytky kostí dvou dospělých jedinců a jednoho dítěte objeveny roku 1997). Idaltu je v řeči Afarů „starší“. Za ještě staršího člověka se však začal považovat nález z lokality Kibiš/Kibish v Etiopii, který žil před 195 tisíci roky, plus mínus pět tisíc let. Zkameněliny byly nalezeny roku 1967 a bývají označovány jako Omo I. a Omo II. O člověku z roku c. 300 tisíc v Maroku viz výše v oddílu "pravěk": je to dosud nestarší zjištěný lidský ostatek.

Za nejstarší nález h. sapiens v Evropě byly pokládány pozůstatky jedince v Peştera cu Oase, "Jeskyni kostí", v rumunských Karpatech z února 2002, který žil kolem roku 35 000 př. n. l. Související nálezy patří do aurignacienu, pravděpodobně první lidské hmotné kultuře (od c. 40 000, srov. zde výše). 

Následují nálezy z ruské lokality Kosťonky (32 600 let př. n. l.) a Mladeč (ČR) s 31 tisíci roky. Člověk v Kent´s Cavern u Torquay v Devonu v Anglii kolem 30 900, v Peştera Muierii v Rumunsku žil kolem roku 30 150 (nověji odhadnuto na 37 800 - 42 000 let), kolem 29 000 v Peştera Cioclovina a kolem 27 680 v jeskyni Cro-Magnon v Dordogne. Viz ovšem předchozí oddíl "pravěk", kde o přehodnocení řady starších nálezů a mnohem starší dataci hominis sapientis na Předním východě a v Evropě. 

Nová měření devonského nálezu z Anglie z roku 2011 technologií postavené nikoli na rozpadu uhlíku C14, ale na proměně uranu v thorium říkají, že nález je starý 44 200 - 41 500 roků. Klasický způsob měření s C14 je u stáří nad 30 tisíc roků málo spolehlivý a nelze ho použít bez látky s uhlíkem. Obecně by to mohlo znamenat posunutí datovací hranice o několik tidsíc roků výše.

Nejstarší nástěnné malby v Evropě v jeskyni El Castillo na severozápadu Španěl jsou podle nové datace nejméně 40 800 let staré, o asi čtyři tisíce let starší než v Grotte Chauvet ve Francii. Kresby jsou nefugurativní, jednobarevně červené, neznázorňují zvěř, ale ukazují tečky, kotouče, šablonovité obrysy a čáry. Převládá názor, že díla v El Castillu nepatřila neandertálcům, ale lidem a podle jedné theorie lidé z Předního východu už se znalostmi grafiky přišli. Podle jiné je naopak neandertálci umění naučili/okoukali a třetí výklad je nejjednoduší: byly to práce neandertálců.

Někteří z genetiků odhadují, že dnešní Evropané pocházejí ze zhruba deseti tisíc individuí. Pověsti o jednom rodičovském páru celého lidstva (Sumeřané, Babylónci, Helléni apod.) jsou s největší pravděpodobností liché. Míchání jednotlivých pralidských druhů je v logice věci, neboť ženy s velkou pravděpodobností patřily mezi hominidy vždy k základní kořisti. 

O míře párování neandertálců a člověka se vedou spory. Podle jednoho výkladu o společných znacích v DNA jde u obou tvorů o bytosti se společným předkem a se samostatným vývojem od doby kolem 500 až 350 tisíc: na severu se rozvíjel neandertálec, v Africe homo sapiens. Už tehdy musely existovat v Africe odlišnosti mezi homo sapiens v podobné míře jako dnes mezi lidmi ze severu a jihu, praví tato theorie obecně ne příliš přijímaná. 

Je však nepochybné, že homo sapiens svého staršího souseda neandertálce zcela vytlačil, ať už jako kořist nebo méně pravděpodobnou asimilací (jeskyně Vindija v Chorvatsku, c. 38.000). Pokud člověk dorazil z Předního východu k hornímu Dunaji kolem roku 40 tisíc, narazil na neandertálce a na velkou zimu. V létě bylo v tundře jižně od ledovců, které sahaly do oblasti Berlína, asi patnáct °C. Ale v prostoru před ledovci té doby se rozkládaly stepi od Anglie po Sibiř bohaté na zvěř, mamuty, koně, bisony, soby, nosorožce. 

Soudí se, že koncem mrazivé éry kolem roku 20 tisíc, kdy vrcholila poslední ledová doba, potřeboval člověk k sehnání denní stravy dvě hodiny a dvě třetiny z toho bylo masité jídlo, z třetiny rostlinné: ořechy, houby, plody a kořeny. Ještě ani stopy po zemědělství, ale z doby kolem 21 tisíc pochází z čínské provincie Šan-si nález pramlýnských kamenů na drcení planých rostlin, nejstarší v dnešní Asii. 

Zemědělství dorazilo do střední Evropy až kolem roku 5600 (buď doneseno migranty, nebo se rozšířila znalost technologie setí a chovu dobytka). 

Zůstává záhadou, proč mezi roky 50.000-10.000 z planety zmizela megafauna (mamuti, nosorožci, medvědi). Vysvětluje se to změnou klimatu, oteplováním a vysoušením pralesů,úbytkem vegetace pro velkožrouty, naopak množením lesů v tundrách. Velcí tvorové však předtím několik takových výkyvů přežili. Jedna z theorií si zahrává s představou, že například mastodonta žijícího v dnešní Americe od Aljašky po Honduras, mammut americanum, mohl vybít člověk…

Theorie o rozšíření lidstva na planetě

Podle hypothesy out of Africa čili „z Afriky ven“ opouštěli v době před kolem 1,7 miliony let opolidé druhu homo erectus oblasti východní Afriky. Migrace via nilské údolí, oblast úrodného půlměsíce se v Levantě rozdělila na západní a východní větev. Přes Anatolii a Balkán byla osídlena Evropa, přes Mesopotamii, íránskou oblast a Střední Asii zbytek planety včetně Nového světa. 

V Arábii nebyly dosud nalezeny ostatky opolidí, pouze jejich kamenných nástrojů podobné na tanganické Olduvay, viz zde výše (mladší acheuléen). Na poloostrov a odtud dále na východ se prapředkové lidí dostávali via Báb al-mandab a Síná/Sínaj. Na severu Saúdské Arábie je největší lokalitou s „olduvajskými“ nálezy aš-Šuwajhitíja/Shuwayhitiyah. O časování lidské expanse viz zde výše v oddílu "pravěk". • Zajímavá je spekulace hellénistických historiků (Diodóros Sicilský), že Aithiopové, černí Afričané jižně od egyptských hranic, jsou jedinými lidmi na světě, kteří jsou pravými autochthony a že k nim chodí bohové dávat se uctívat a že tráví u nich čas hodováním.

Z Afriky se šířil též homo sapiens, srov. zde výše. Kolem c. 300 tisíc ovládal pravděpodobně již celou Afriku (kolik tedy bylo "kolébek" v Africe?). 

Multiregionální hypothesa předpokládá několik nezávislých a navzájem se neovlivňujících oblastí vývoje člověka vztyčeného, h. erectus, ve tvora moudrého, h. sapiens. Nikoli tedy jen v Africe, jak předpokládají příznivci afrického původu, leží pravlast všech lidí. 

Kromě etiopsko-keňské oblasti byly dalšími okruhy samostatného vývoje jihozápadní Evropa s centrem na Ibérském poloostrově, západní Evropa na sz. dnešní Francie, Pobaltí, severovýchodní Rusko s centrem v horním Povolží, blízkovýchodní oblast se střediskem v jižní Mesopotamii, indická oblast s jádrem na sz. dn. Indie a severu dn. Pákistánu, sibiřská oblast (Altaj) a čínské regiony se středisky na jihu a sv. dnešní Číny.

Nejnovětší theorie předpokládá, že v době 600-500 tisíc BP se homo erectus rozčlenil na tři větve: homo sapiens sapiens, neandertálce a na člověka altajského, homo altaiensis/děnisovce (Anatolij Děrevjanko, 2010).

Prehistorická lokalita Malta v údolí Angary sv. od Irkutska byla osadou mladého paleolitu s domy na kamenných základech a napůl zapuštěnými do země. DNA z kostí tří až čtyřletého chlapce z doby kolem 22 tisíc odkazují na evropský původ, zároveň měl "Malťan" čtvrtinu DNA současných indiánů. Podle genů byl prý pihatý, s hnědými vlasy a očima. Dosud byli indiáni pokládáni za potomky sibiřských národů s Východoasijci, maltský nález by ukazoval na mix "Západoevropanů" a Východoasijců. V lokalitě nalezeno třicet "venuší", nález nijak neřeší záhadu jménem Clovis, viz v oddílu "pravěk".

Dataci "migrace z Afriky" posunul roku 2015 nález 47 zubů v jeskyni Fu-jan/Fuyan v Tao-sienu/Daoxian v provincii Chu-nan. Ležely pod stalagmity starými c. 80 tisíc roků a vlastní stáří zubů bylo odhadnuto na až 125 tisíc let, srov. klimatickou změnu zde výše. Dosud se předpokládalo, že do "Asie" dorazili lidé před c. 60 tisíc roky. Buď se tedy migrační datace posouvá významně zpět, nebo mělo putování lidstva z Afriky několik vln. Z roku 2018 pochází nález kůstek lidských prstů z doby c. 90-85 tisíc v pouštní lokalitě al-Wustá v Nefúdu/sachrá an-Nafúd na severu Saúdské Arábie na místě, kde se tehdy rozprostíralo jezero a kraj byl plný zeleně a zvěře. 

Stáří by též odpovídalo ostatkům z jeskyní as-Schúl (Mughárat as-Schúl, Jeskyně kůzlat) na úpatí Karmelu u Hajfy a Qafza u Nazarethu, které byly zprvu pokládány za kosti tvora příbuzného s neandertálci, popřípadě člověka s nimi smíšeného. Soudilo se, že israelské nálezy jsou stopou po migraci před c. 120 až 80 tisíci roky, která se v Palestíně zastavila a nepokračovala dál.

Vedle "out-of-Africa" jsou velmi pravděpodobné domněnky o existenci opaku, "back-to-Africa". V jeskyni Mota v etiopské vysočině pochází z doby kolem 2500 pohřbený "muž z Moty", člen civilisace, která šířila zemědělskou kulturu. Jeho DNA vykazuje příbuznost s lidmi z Anatolie a dalšího Předního východu. Roku 2015 byl paleoantropology vysloven odhad, že okolní populace byla tehdy ze čtvrtiny až třetiny tvořena přestěhovalci ze severu, jejichž potomci pokračovali dále až ke Guinejskému zálivu a na jih Afriky. Přinášeli s sebou znalost pěstování obilí. 

K datační éře „před naším letopočtem“: Prehistorici nejnověji užívají éry BP, „(years) Before the Present“, což znamená „(let) před současností (= PS)“, která byla ukotvena rokem 1950 n. l.

 

kleio_pasek

c. 200 000 př. n. l. v Egyptě starý paleolit, 100 000 až 50 000 střední paleolit, 50 000 až 21 000 mladý paleolit, pozdní paleolit 21 000 až 12 000 let. Tzv. hiát/doba temna 11 - 8 000, neolit 8/7 000 do 4 000 let.

V mladém a pozdním palaeolithu nomádští sběrači potravy, kolem roku 12 000 v Kom Ombo tábory rybářů, kolem 8000 zavedení luku a šípů do lovu. 

Palaeolit jinde ve světě: cca. 1,2 milionu let až 600.000 protoacheuleén, do 350.000 starší acheuléen, do 150.000 mladší a do 100.000 pozdní acheuléen (podle Saint-Acheul u Amiensu). Závěrečné fáze ach. jsou palaeolitické kultury žijící vedle sebe v rozmezí 125.000 až 40.000 byly micoquien (podle lokality La Micoque na místě starého statku u soutoku řeky Manaurie s Vézère v Dordogni; 60-40 tisíc) a moustérien (podle Le Moustier v údolí řeky Vézère v Dordogni; 125-40 tisíc); obě kultury byly neandertálské.

Období 100.000 až 10.000 je mladší doba kamenná, hlavní éra neanderthálců, würmské zalednění doby ledové. 

cca. 50.000 až 35.000 v jižní části Německa „Blattspitzen-Gruppen/skupiny listových hrotů“, zvaná na Moravě, Slovensku a Maďarsku szeletien (c. 43.000 až 35.000; podle jeskyně Szeleta v pohoří Bükk/"Bučina"). V rozmezí let 40.000 až 15.000 povstávají hlavní lidské rasy: europoidé (sem řazeni také cromagnonci, viz v souboru "pravěk"), mongoloidé a negroidé. Kulturně se o této éře mladšího paleolithu/Jungpaläolithikum, upper paleolithic hovoří jako o mladopaleolitické revoluci, o umění doby ledové

cca. 35.000 – 29.000 aurignacien, z něhož pocházejí první nalezené umělecké předměty

cca. 28.000 až 21.000 gravettien, éra masožravého blahobytu a lidé se „hrnuli“ z východu na západ podél jižního okraje ledovce, který končil u Berlína. Všude v tajze bylo hojně mamutů, koní, jelenů, nosorožců, antilop, bisonů. Lovci se částečně usazovali, nekočovali, měli svá oblastní shromaždiště. Nejstarší doklad o posmrtném kanibalismu lidského druhu je z jeskyní Buran kaja na Krymu na ostatcích z doby 33 000.

K čemu je semeno v gravettienu ještě lidé nevěděli. Na to přišli lidé až v době kolem 10.000 s šířením dobytkářství. Proto byla mezi lovci role ženy-matky dominantní a život v kmenu se řídil po ženské linii. Venuše zřejmě nebyly konkrétní ženy, ale snad nadpřirozené kultovní předměty, bohyně (?). 

cca. 23.000 jedna z prvních keramik věstonická venuše (Dolní Věstonice-Unterwisternitz), willendorfská venuše (Venus von Willendorf, lokalita v Dolních Rakousích, část obce Aggsbach, nalezena roku 1908). 

Na konci gravettienu se ochladilo a střední Evropa se vylidnila. Na severu dnešního Španělska lovili lidé po roce 22.000 tuleně. Až několik tisíciletí po tomto klimatickém šoku přišlo do Evropy nové obyvatelstvo, které bylo menších postav a žádné tlusté venuše neznalo. 

cca. 18.000 nejvyšší stupeň zalednění ve střední Evropě, viz dále zde níže. Z této doby pocházejí nejstarší nálezy užitkové keramiky: střepy z nádob nalezeny roku 2012 v jeskyni Sien-žen-tung/Xianrendong v čínské provincii Ťiang-si/Jiangxi a jeskyni Jü-čchan-jan/Yuchanyan v provincii Chu-nan potvrzují, že znalost pálení hlíny a skladování potravin je starší než zemědělské kultury. 

Kult venuší začal c. 33.000 a trval do c. 18.000. Je známo asi dvě stě sošek, původně červenou hlinkou barvených sexsymbolů bez obličejů mezi Donem (Andějev, Gagarino a Kosťonki) a Pyrenejemi (Lespugue, Sireuil). Mezi nimi i také rodící venuše, jejíž dítě právě ukazuje hlavičku. Zda šlo o „pornoumění“, kultovní pramatky, nebo cokoli jiného, nelze stanovit. 

Venuše z Laussel, jeskyně u Marquay v údolí Dordogne v Aquitánii není soškou, ale okrem pomalovaný půlmetrový reliéf na ulomeném kusu skály z gravettienu z doby c. 25.000, nejstarší "evropský" reliéf (objeven jako jeden z pěti v lokalitě roku 1911). V ruce drží zubří roh ("Venus à la corne") se třinácti zářezy, ročního cyklu lunárního kalendáře z éry matriarchátu (jiné výklady hovoří o symbolu loveckého kultu, také o rohu s nápojem, ovšemže alkoholickým...). 

Z doby c. 32.000 n. 28.000 z éry starokamenného gravettienu je kamenný fallus o délce dvaceti centimetrů z jeskyně u Schelklingen v jihoněmeckém kraji Schwäbische Alb a odborníci soudí, že sloužil buď k „zábavě“, nebo k odblanění panen (??). 

Z doby c. 13.000 až 12.000 jsou v jeskyni La Marche v Lussac-les-Château u Poitiers rytiny mužských a ženských portrétů.

Hellas a Égeis:

paleolit cca. 25 000 - 10 300, mesolit 10 300 - 8 000, akeramický neolit 8 000 - 7 700, raný neolit 7 700 - 7 000, střední neolit 7 000 - 6 500, pozdní neolit 6 500 - 5 700 a konečný neolit 5 700 - 4 600.

Jiná řazení: mateřská Hellas obecně, incl. Thessalie, střední Hellady a Peloponnésu:

akeramický neolit cca. 6 800 - 6 500, raný neolit 6 500 - 5 800, střední neolit 5 800 - 5 300, pozdní neolit 5 300 - 4 500 a konečný neolit 4 500 - 3200. K bronzové době na Krétě, Ostrovech a v Helladě viz rok 5300.

kleio_pasek

c. 18.000 př. n. l. od asi 20.000 vrcholila poslední doba ledová, glaciál. Ledovce v Evropě sahaly po jižní Anglii (Británie nebyla ještě ostrovem, tím se stala po oteplení; ovšem v období 425-180 tisíc ji už asi od „Evropy“ odděloval vodní kanál) a polovinu Německa severně od Čech po Kyjev a ve střední Evropě v předpolí ledovce se rozprostírala mrtvá tundra. 

c. 18.000 až 11.500 magdalénien, 17.000 až 15.000 malby v Lascaux v Dordogne, Francie, c. 15.000 malby v jeskyních Altamira v severním Španělsku. Současné s "evropským" magdaléniem v oblasti Maghribu ibéromaurisien c. 17.000-8.000, kultura epipaleolitická s hlavním nalezištěm v jeskyni Taforalt/Táfúgált, Grotte des Pigeons/Holubí jeskyně a hranicích Maroka s Alžírskem. Jeskyně bývá pokládána za nejstarší známý hřbitov, nositelé kultury za prapředky snad Berberů.

Východoevropskou formou magdalénienu byl swiderien/naleziště Świdry Wielkie u Varšavy s centrem v Polsku, na Litvě a Bílé Rusi. Na něj navazovala na východním Baltu a na severu Ruska mesolitická kultura Kunda (podle estonského města) limitovaná roky c. 8500 až 5000 (nižší datace: 7400 až 6000). Z kundské kultury vzešla v regionu neolitická kultura Narva, která na východním Baltu zanikla někdy koncem 3. tisíciletí (nižší datace: 5300-1750). Zda narvští lidé patřili k prapředkům ugrofinských národů a jaký byl jejich vztah k sousedním Praindogermánům/Praindoevropanům, nelze z archeologických nálezů odhadnout.   

c. 15.000 přišlo oteplení a s ním tání. Kilometr tlusté ledovce se stahovaly na sever, na jejich místě vzniklo Baltské moře, Kaspik byl čtyřikrát větší než dnes. Sahara a Přední východ se zelenaly. Globální tání ledovců trvalo deset tisíc let. Za tu dobu světový oceán vyrostl o 130 metrů a všude po světě zabral osm procent země (srov. v indexu pod potopa).

c. 14.000 v Japonsku první keramická kultura Džómon/Jomon, "šňůrová kultura", doznívala do c. 500 n. l. Podobu s ní vykazují c. 2500 nálezy z chilské Valdivie, čímž v prvním desetiletí třetího tisíciletí oživeny spekulace Nora Thora Heyerdahla, který se plavbou voru Kon Tiki roku 1947 z Peru na západ oceánem snažil dokázat, že Polynésii kolonisovali jihoameričtí indiáni/"Amerindové". 

Kostry z doby kolem c. 10.000 nalezené v letech 2003 a 2007 v lokalitě Santana do Riacho a v jeskyni Sumidouro u Lagoa Santa ve střední Brazílii vykazují podobnost s australo-melanéskou populací z Andaman, Nové Guineje a Austrálie. Z pozdější doby existuje genetická příbuznost ostatků obyvatel Rapa Nui/Velikonoční ostrov z doby 1280-1495 a 1479-1842 n. l. s indiány Botocudos v Minas Gerais, kteří mají polynéské předky, nikoli indiánské. 

Za povšimnutí na podporu "americké cesty" do Polynésie stojí například pěstování původem jihoamerických sladkých brambor na tichomořských ostrovech dávno před Kolumbem a Magellanem. Že plavby vedly i na druhou stranu mohou naznačovat nálezy kostí slepic v El Arenal v Chile (c. 1000-1500 n. l.), geneticky podobné se slepicemi z Tonga a Americké Samoy (c. 1. st. n. l. až 550 n. l.). Podobně jsou příbuzné ekvádorské kokosy s filipínskými (c. 250 n. l.) a starší tykev dorazila přes Asii a Polynésii do LatAmu kolem roku 7.300 př. n. l. Srov. k tomu výskyt geoglyfů v Acre, rok 1500.

Slepice, které byly v Asii domestifikovány c. 6.000 v Thajsku, se kolem roku 1000 př. n. l. objevily s prasaty a psy v Polynésii v kultuře Lapita; odtud po mnoha staletích doputovaly do Latinské Ameriky - Evropané je tam nedovezli. Viz ke směru kolonisace Tichomoří dále oddíl 5900-3000, rok 4000.

c. 13.000 – 11.200 se dostal člověk přes Beringovu úžinu na Aljašku. Podle posledních nálezů z Monte Verde, 800 km již. od Santiago de Chile, se člověk z Asie do Ameriky dostal již kolem 12 500 a možná i několika dalšími směry, včetně plavby po Pacifiku. Nejvyšší odhady předpokládají přechod do Ameriky suchou nohou kolem roku 20.000.

Na osídlení západní hemisféry je řada datových theorií a v poslední době dokonce přibyla zásadní novinka: mohla být Amerika kolonisována také z Evropy? U Mexico City byla roku 2002 nalezena lebka 26leté ženy s dolichokefálními kavkazskými rysy z doby kolem 13.000, „žena z Peňonu“. Mongolská rasa přišedší z Asie, tzv. indiáni, je brachykefální. Je to již druhý starý nález kavkazské rasy z kontinentu: první je z roku 1996 z Kennewicku ve státu Washington a pochází z doby kolem 8400 n. 7460. Výsledky srovnávání DNA s Ainy, Polynésany a indiány publikované roku 2015 však ukazují, že nejblíže má "kennewický muž" k indiánům Colville, nelze však určit, že by byl jejich prapředkem. Analysa zato vylučuje, že by pocházel z "Evropy". Podle rozměrů lebky by byl spíše Ainu nebo Polynésan, nemá nic společného s dalšími indiány z Kanady a Latinské Ameriky. Nálezy jsou předmětem sporů.

Byly vysloveny theorie, že první lidé žijící od c. 30 tisíc na východní Sibiři a s oteplováním c. 15 tisíc zatopené pevnině Beringii přešli zamrzlým severním Atlantikem kolem cca. 20 až 15 tisíc let př. n. l. Kamenné nálezy z Ameriky ukazují na podobnost se solutrénskou kulturou z jz. Francie z doby kolem 20.000 př. n. l., z éry nejtvrdší doby ledové (ledovec sahal hluboko na jih od Islandu a na celé území dnešní Kanady). Pazourkové ostří na kopí z doby kolem roku 11.500 z Clovis v N. Mexiku (nalezeno 1933) je podobného typu, odlišné od všeho z kamenných nástrojů, které přišly z Asie (srov. zde níže). Kamenný hrot šípu cloviských lidí, lovců mamutů a sběračů, byl výrobně téhož typu jako po vymření mamutů později hrotů folsomské kultury lovců bisonů c. 9500-8000 (podle lokality Folsom v N. Mexiku). Následné kultury Plano na Velkých pláních/Great Plains c. 9000-6000 vyráběly kamenné hroty už jinak a vedle bisonů a menší zvěře jejich zbraně asi už zabíjely i lidi.

V rozmezí let 12-11 tisíc v hornoegyptské lokalitě Džabal Sahába na východním břehu Nilu na severu dn. Súdánu ve třech hrobech nalezeny roku 1964 ostatky 59 mužských, ženských a dětských těl předků dnešních subsaharských Afričanů, z velké části zastřelených lukostřelbou. Nález bývá vykládán jako nejstarší doklad pro válku (za nejstarší doložené dobývání města se vydávají nálezy z lokality Tal Hamúkár na sv. SYR z doby c. 3500). Paleoarcheologové se zčásti domnívají, že šlo o konflikt v  rámci klimatických proměn té doby (mladší dryas) o zdroje v létě a že útočníky/vítězi byli příchozí ze severu z oblasti středomořské, levantské či severoafrické (srov. rok 3500). Ostatky populace ze severu byly nalezeny až o 350 kilometrů jižně od Džabal Saháby.  

Z doby kolem roku 12.700 pochází první známé lebkové poháry nalezené v jeskyni Gough´s Cave v Cheddar Gorge u vsi Cheddaru v Somersetu v jižní Anglii. Pokud interpretace souhlasí, lze konstatovat, že zvyk pití z hlav nepřátel se později z "Evropy" vytratil. Nález lebkového poháru v jeskyni Býčí skála u Adamova na Moravě z asi 6. století př. n. l. s desítkami lidských obětí kolem pohřbeného velmože nelze etnicky zařadit, možná je skythský a patřil k praktikám pro celou severní Asii (jak zaznamenal u Skythů Hérodotos včetně zlacení vnitřku lebečního "poháru"). Zvyk vrátili do Evropy za doby stěhování národů Hunové, viz rok 177. 

Nejznámější příklad z Evropy: Alboin Langobardský, který roku 568 n. l. přivedl s avarskou pomocí svůj lid do Itálie, z lebky nepřítele pil (a nutil k tomu také svou gépidskou manželku Rosamundu, ale ona lebka patřila jejímu otci Kunimundovi, a to Alboina stálo život).

Pít z lebky nepřátel je zvyk doložený v pralesní Africe ještě v osmdesátých letech 19. století italským dobrodruhem Gaetanim Casatim: král Abisangů na severu dnešního Konga (Kinshasa) pil z lebky nenáviděného arabského otrokáře v době, kdy zde a v celé Equatorii byl ještě kanibalismus běžný. Rituální pohřeb hlavy odříznuté od těla s oběma rukama zakrývajícíma obličej je doložen za střední Amazonie z doby c. 7.000 vedle nálezů ohořelých ostatků těl s uřezanými údy.  Později v regionu hlavy poražených zajatců uřezávali a z jejich lebek pili "indiáni" kultury Nazca v Peru a Inkové, Ararové v Amazonii nepřátelských lebek užívali jako jakýchsi hudebních nástrojů. 

Po ústupu ledovce na sever byly Britské ostrovy součástí kontinentu. Velká část dnešního Severního moře byla rovněž pevninou a v moři o tom nalezeno mnoho důkazů, mimo jiné dokonce lebka neandertálce z doby kolem 40 tisíc, lovecké nástroje z dobyl kolem 12 tisíc. Kolem 6500-6300 se provalila pevnina mezi Doverem a Calais a na ploše dnešního Severního moře povstal ostrov, zhruba současná Dogger bank, Dogerská mělčina. Ostrov ("Doggerland") zanikl s dalším stoupáním hladiny oceánu kolem roku 5000, kdy se definitivně od pevniny oddělily i dánské ostrovy.

Kolem 6150 spustil masivní sesuv půdy mezi Bergenem a Trondheimem tsunami s až dvacetimetrovými vlnami, které zřejmě zničilo populaci na Doggerlandu. Spoušť je dokumentována ze Skotska, Norska, Shetland a Faer.

S táním ledovců ustoupila pevnina i ve Středomoří o desítky metrů. Případná lidská sídliště z doby kolem c. 10.000 jsou dnes pod vodou (srov. v indexu pod potopa). Roku 2015 byl v hloubce čtyřiceti metrů nalezen 37 kilometrů jižně od Sicílie směrem k Pantellerii na ostrovech zatopených c. 7500 dvanáct metrů dlouhý a patnáct tun těžký monolit: úžina mezi Sicílií a Tuniskem bývala před stoupáním hladiny mnohem užší a plná ostrovů a výběžků pevniny na obou stranách. 

po c. 12.900 na Předním východu ochlazení/mladší dryas. V Palestíně, na území dn. Libanonu a jižní Syrie po Eufrátés, a od c. 12.500 do c. 9000 kultura natúfienu (podle Wádí an-Natúf v Předjordání). Vesnická osídlení v krajině s lesy a zvěří zpracovávala též divoce rostoucí obilí. Třebaže kašovitá potravina z divokých obilovin je starší, někdy kolem 12.400 doloženy nálezy chlebových placek a kamenů na drcení zrn (archeologická lokalita Šubajqa v poušti na sv. JOR). Chléb z pěstovaného obilí, tedy začátek zemědělství, je o více než tři tisíciletí mladší, viz rok c. 8000. 

c. 10.500 přišlo do Evropy po teplé vlně na tisíc let ochlazení a s ním málo srážek (nebo už c. 12.900). Snad způsobeno prolomením břehů obřího sladkovodního jezera v Severní Americe vzniklého z tajících vod ledovce po poslední době ledové. Jeho vody snížily salinitu Atlantiku a jeho teplé proudy se nedostávaly k evropským břehům.

Související sucha zmenšila Pontos a Přední východ vyprahl. Sucho kulminovalo v letech 6200 až 5800 a decimovalo lidstvo, které se na Předním východu už živilo rybolovem a zemědělstvím. 

c. 10.000 až 5.000 s koncem doby ledové/pleistocénu (pleistos, "velmi četný" + kainos, "nový, nová doba"; od c. 1,8 milionu let) a začátkem holocénu (holos + kainos, "zcela nový"; c. 9700 - oba pojmy jsou geologické, zastarale diluvium a alluvium) v Evropě mesolitické kultury. 

Vymření mamutů a koňských stád znamenalo konec éry lovců a sběračů; v oblasti „úrodného půlměsíce“ začíná civilisace, začátek dosti vleklé „neolitické revoluce“ (Gordon V. Childe, 1941); končil „ráj na zemi, Eden“. Poslední mamuti zmizeli z východní Evropy nejpozději kolem roku 8000, pravděpodobně poslední vůbec na planetě vymřeli na ruském Wrangelově ostrově kolem roku 2000 (c. 1650), na americkém Ostrově sv. Pavla/St. Paul I. v Beringově úžině o stu kilometrech čtverečních kolem roku 3600; soudí se, že "američtí" zašli žízní.

Nejlépe je proměna dokumentována na Předním Východu, ale separátně muselo probíhat v íránském pohoří Zágros. Od anatolských populací se úsvit zemědělství šířil do egejské oblasti, ze Zágrosu směřoval na východ. 

Dříve byla neolitická revoluce pokládána za poměrně rychlou proměnu, ale ukazuje se, že šlo spíše o řešení nouzového stavu způsobeného klimatickými změnami. Nebyl to jako v Childově podání druhý největší počin od pochopení role ohně, ale zemědělství bylo pravděpodobně produktem dlouhé krise, hledání náhrady za ztracená divoká stáda. 

c. 9000 zahájila proměna lovců-sběračů v zemědělce; trvala do c. 6000. Začala stavbami na horním Eufrátu pevných zásobáren pro ulovenou zvěř, jejíž maso bylo konservováno sušením a solením. Zvěře byla hojnost, doplňkem byl sběr zrn divokého obilí. Rostl „blahobyt“. 

Zemědělství a smysl pro lidskou kolektivnost společnosti umožňovalo vyšší hustotu obyvatelstva. U lovců-sběračů se uživili jen dva lidé na kilometr čtvereční. Lovecká společenství byla proto agresivnější a nebezpečí válek u nich bylo v podstatě permanentní. Jedli, co ulovili a našli a měli moc volného času. 

Podle dnešního nárůdku Hadza v Tanzanii „pracují“ jeho lidé čtrnáct hodin týdně, aby se uživili (evoluční biolog a geograf Kalifornské university v Los Angeles Jared Diamond: „Zemědělství bylo největší chybou lidstva“).

Posledními nedotčenými lovci a sběrači potravy jsou obyvatelé ostrova Severní Sentinel v Andamanech. Jsou dodnes agresivně nepřátelští vůči všem cizincům. V dnešních lovcích-sběračích Kalahari, Austrálie, Inuitů, Papuy čtvrtina až třetina mužské populace umírá násilnou smrtí. Taková roční úmrtnost mezi nimi činí podle Lawrence Keeleyho z Illinoiské university půl procenta populace, což v přepočtu na světové dění ve dvacátém století byl znamenalo dvě miliardy lidí (!). 

 

Za nejstarší známý chrámový objekt lidstva lze pokládat objevy z roku 1994 (Klaus Schmidt, Heidelberg; od 2007 profesor v Erlangen, utonul na dovolené na Usedomu v červenci 2014) na Göbekli Tepe („Pupeční pahorek“) u Urfy, kopci o výšce 800 metrů v jihoturecké měsíční krajině, která kdysi byla Osroénou, z doby kolem roku 10.000 nebo 9000 (9600-8200, delší datace: 11.600), s velkou kamennou ptačí hlavou a čtyřiceticentimetrou soškou se vztyčeným penisem. Megalitická stavba měla sloupy se zvířecími reliéfy, kamennými postavami a byla ještě v palaeolithu po tíciletém užívání uměle zasypána, pohřbena (snad kolem 7500 př. n. l.). Nejstarší známou dřevěnou "sochou", modřínovým opracovaným kůlem do lidské podoby, je objekt 3,8 metru vysoký (!) nalezený v okolí Jekatěrinburgu v lokalitě Šigir v rašelině: nejnověji se její věk klade do doby c. 9500.  

 

„Göbekliové“ ovšem neznali keramiku (nenalezena, viz čínské nálezy z doby kolem roku 18 000 zde výše na vrcholu poslední dobu ledové), domestikovaný dobytek, nejedli chléb a kolem chrámu neměli žádná obydlí. Nicméně později v okolí bylo poprvé záměrně pěstováno obilí a na svazích hor byly ochočeny ovce a kozy (podobně na svazích kurdských hor a v syropalestinské oblasti). 

 

Kultovní objekt se šestnáctitunovými kameny dopravovanými na stovky metrů snad náležel lovecké kultuře nebo loveckým klanům, na kopci nebyla voda ani zemědělská příležitost, nikde náznak nějakého obydlí. Přesto byl objekt po tisíciletí v užívání a podle Schmidta to snad bylo „šamanské centrum“ civilisace na přechodu mezi lovectvím a usedlou rolnickou kulturou. 

 

Na Göbekli bylo na dvacet kulatých, zřejmě nezastřešených chrámových objektů, uprostřed kamenné sloupy ve tvaru T o průměrné váze deseti šestnácti tun (v nedalekém „kamenolomu“ leží sedm metrů dlouhý a padesát tun těžký sloup). Ve zdivu jsou desítky dalších pilířů s reliéfy hadů, stonožek, pavouků, ptáků, býků, lišek/lvů, divokých prasat apod. 

 

Nalezeny lidské lebky i velká lidská hlava kamenná (hliněné sošky se masověji objevují c. 8500 př. n. l. v Nevali Çori, asi padesát kilometrů západně od Göbekli Tepe; v Ponilí až koncem 5. tisíciletí). Archeologové odhadují, že kamenný komplex Pupečního pahorku vybudovalo či budovalo tři sta až pět set „kameníků“. V té době někde kolem ní existovala jediná „zemědělská osada“ na světě; protože byla "první".

 

Předchůdcem "zemědělců" byl kultura pojmenovaná podle lokality prvního nálezu Wádí an-natúf v Předjordání (13.000 - 9.000, srov. tam), rozprostírající se v oblouku "úrodného půlměsíce" od Ponilí po Poeufratí v severní Syrii, Mesopotamii a jihozápadní Írán. Osady natúfské kultury měly několik set obyvatel, kteří ale nefarmařili, ale sbírali plody a divoké obilí a lovili. Kolem roku 10.800 se zhoršilo klima. 

 

Malá doba ledová zde trvala 1200 roků a přinesla sušší počasí. Přelidněné vesnice se zmenšovaly, jak odcházeli lidé za potravou. V lokalitě Abú Hurajra na severu Syrie vesničané asi poprvé pěstovali žito, neboť zjistili, že přesázené má větší zrna než divoké. Další výzkum není možný, poněvadž celý kraj byl po roce 2000 zatopen přehradní nádrží. 

 

Zatím nejstarší známý nález divoké předchůdkyně pšenice je z hory Karaca dağ asi sto kilometrů severovýchodně od Göbekli Tepe.

 

Když se kolem 7500 stavy zvěře, především zubrů/turů, vyčerpaly (ochladilo se), lidé začali z donucení pracovat na polích a měli peklo s pěstováním obilí a domestifikací zvěře, která byla výrazně menší co do vzrůstu než divoké originály (nebo možná došlo k přichýlením zvířat k člověku a to nikoli na jednom místě, odkud se šířilo po světě, ale nezávisle na více místech, nejdříve od c. 8500). 

 

Po 9000 byly domestifikovány v Anatolii kozy a ovce, o tisíc let později skot (nebo poprvé na východu dn. Sahary?). První prase, sus scrofa, zdomácnělo ve východní Anatolii už kolem 9000-8500 a podle genetických zjištění došlo ke domestifikaci divokých prasat na několika místech nezávisle na sobě (východní Anatolie, střední Itálie, Germánie, Indie, Thajsko, Čína, Nová Guinea, po 7000 v Číně). Psi pravděpodobně postupně zdomácňovali už v době kolem nejpozději 12.000, z ptactva kuřata c. 6000 a husa asi 1500. Viz také v indexu pod zvířata.

 

Vepři byli rozšíření po celém Předním východě, ale v řadě oblastí v pozdějším sušším klimatu vymřeli. Prasečí kosti nalezené v nížinných oblastech Palestiny podle DNA pocházejí z doby kolem roku 900 př. n. l. a mají příbuzné v Evropě: přinesla je s sebou migrace "mořských národů", kdežto v té době pastevečtí nomádi na východu země a beduíni už vepře nechovali. 

 

 

Archeologická lokalita v Çatal Höyük jižně od středoturecké Konye (Ikonion v Lykáonii) možná souvisí s Göbekli. U řeky v těsných řadách stálo neohrazené sídliště z nejpozději osmého či sedmého tisíciletí, vedle Jericha nejstarší známé město, pro asi dva tisíce rodin bez ulic a náměstí, dům na domu. Většina neolitických až pozdněbronzových měst byla neopevněna, bez hradeb. 

 

Do domů s nástěnnými malbami lezli obyvatelé žebříkem a lidé se pohybovali po střechách hliněných domů. Jedna z maleb bývá interpretována jako nejstarší plán města/mapa se sopkou v pozadí a lávou, jiní hovoří o motivu leopardí kůže (lovecké kulty s levhartem jako převtěleným božstvem jsou velmi staré a zvíře fascinuje v podstatě i moderní svět, například v kultu levhartích mužů, supertajných společenství od Guineje po Angolu, o nichž byly zmínky již za časů koloniálních s doklady o kanibalismu; konžský samovládce Mobutu Sese Seko dal levharta do státního znaku svého Zairu a chodil v levhartí kůži než roku 1997 bídně zemřel v marockém exilu). 

 

Ani oni ještě nebyli zemědělci, ale živili se zvláštním druhem lovu gazel. Vháněli je za kilometr dlouhou zeď ve tvaru V a v opevněných domech maso udili a skladovali, praví theorie prehistoriků. Chrám, jeden z objektů, v Göbekli byl prý obří kultovní jídelnou. 

 

Možná, že někde tady, v kraji s hojností zvěře a trochou rostlinné potravy, vzala začátek pověst o ráji, kterou zpracovali Sumerové předření z polních prací, s knížecími a chrámovými účetními za zády atd. 

 

V tomto prostředí již usazených lovců se o něco později začne pěstovat čočka, cizrnu a obilí, odtud se znalost zemědělství rozšíří do celého světa. Podle jedné z interpretací, jsou skupiny malých zvířecích hlav a abstraktních symbolů „neolitickými hieroglyfy“, snad nejstarším známým „písmem“ (srov. dále pod Vinča a v indexu pod písmo). 

 

To všechno vytvořila neznámá populace dávno před příchodem indoevropských národů do ruských a ukrajinských stepí z východu v době asi 4000 př. n. l. Kolem asi 4200 začala sušší doba, která přivodila konec kultur, které lze nazvat „érou rajské zahrady“. 

 

Snad to byli ti, kterým se v mesopotamských pramenech říkalo Suové či Subaruové, nebo později v Helladě Pelasgové či Lelegové. 

 

Z oblastí na horním Eufrátu na turecko-syrském pomezí, kde podle současných archeologických znalostí vznikla kultura pěstování obilí, se šířili od 8. tisíciletí přes Anatolii na západ na Balkán, c. 6100, a podél Dunaje se v 6. tisíciletí dostali do střední Evropy (c. 5600). Cestou podél břehů Středozemního moře pozvolna raní zemědělci dorazili na Ibérský poloostrov. 

 

Na Dunaji na srbské straně u Železných vrat v lokalitě Lepenski Vir na území obce Majdapek se od c. 8500 rozvíjela středo- a pozdněkamenná skupina osada s vrcholem v době kmolem 6200 až 5400. Obyvatelé lovili, rybařili až nakonec farmařili. Mrtvé pochovávali do svých domů. Zachována zůstala stovka vápencových sošek hlav a postaviček až šedesát centimetrů vysokých, zčásti s kónickým rybím tělem a lidskou hlavou; výraz obličejů je vesměs vystrašený. V regionu na Lepenskovirský lid navazovala kultura Starčevo a Vinča. Viz dále oddíl "po roce 6000". 

c. 8500 poprvé anglické Stonehenge oploceno kůly; religiosita se obecně všude soustřeďuje na úrodu/plodnost (viz 5000). 

Někdy v této době došlo v západní Africe ke klimatické změně a monsuny přinášely deště až do východních oblastí Sahary, tehdy (jako dnes) pokrytých pouští. Ze Sahary se stala savana se zvěří, za kterou následovali z jihu a západu lovci a sběrači, okolí Nilu bylo bažinaté. 

Od c. 7000 do c. 5300 přišli z Asie do nilského údolí lidé nebo zvyk chovat ovce a kozy a z lovců se stali pastevci. Ve 4. tisíciletí, kolem 3500, se však sucho vrátilo a lidstvo zůstalo sedět v nilském údolí, základ egyptské civilisace. 

Někdy od doby srážek na Sahaře c. 8000 vznikal tak zvaný núbijský bazén, aquifer, největší zásobárná podzemní vody na planetě. Leží pod povrchem asi 150 tisíc saharských km2 na území dnešního Egypta, Libye, Súdánu a Čadu v hloubce 800 metrů až více než čtyř kilometrů. Objemově obsahuje desetinu vodních zásob Středozemního moře a obyvatelé Sahary ji dodnes čerpají.

c. 8000 v Anatolii protoneolit, pokročila „výroba“ potravin (nejdříve od c. 10.000, srov. rok c. 12.500), první zemědělské vesnice v oblasti mezi Taurem a Zágrosem, Chúzistánu a Lúristánu, tedy v dnešním Kurdistánu, v syropalestinské oblasti, při jižním Kaspiku a ve středním Poeufratí (s Ponilím tradičně označováno za „úrodný půlměsíc“).

c. 7000 vesnice v lokalitě Hacılar, Hacılar Höyük u dn. Burduru na jz. TR, raný předkeramický neolit, c. 5300 osada s dlážděnými cestami a zdržemi na vodu opevněna

6600 – 5500 (či starší 7400-6000) zemědělské "město" s několika sty hliněných domů pro maximálně tři tisíce obyvatel z nepálených cihel na Çatal Höyük n. Hüyük/Çatalhöyük ("Vidličkový vrch") padesát kilometrů jv. od Konye ve střed. Anatolii v tehdy vodnatém a zeleném středním TR plném zvěře, starší a mladší neolit. Matriarchální kulty plodnosti, lidské oběti, poprvé doloženo užití rumělky v pohřebnictví (řec. kinnabari, lat. cinnabaris). 

Naleziště bylo roku 2012 zahrnuto na seznam UNESCO. Stěny hliněných domů sídliště byly malovány zvířecími motivy. Jedním z nich je vzor s námětem leopardí kůže (nalezen 1963), který však byl později interpretován jako nejstarší plán/mapa dějin se znázorněním hory o dvou vrcholech, z nichž jeden "soptí". Rozborem lávy bylo roku 2013 zjištěno, že 130 kilometrů vzdálená sopka Hasan dağı/"Hasanova hora", hellénský Argaios, naposledy chrlila lávu někdy v letech 8900-6900, tedy v době, kdy bylo sídliště obydleno a these o mapce by se tím potvrzovala; zánik původního osídlení zjevně s vulkanickou činností nesouvisel, kladen do doby o několik staletí mladší.

 

V době kolem 7550 začal růst nejstarší známý strom, smrk z okresu Dalarna ve středním Švédsku. Z doby kolem 7000 je nejstarší lidské osídlení Irska, mesolitická osada na Mt. Sandelu v Ulsteru, opuštěna c. 6000 (a pak až neolitické osídlení z doby kolem 2000). Lidstvo se tedy usídlilo dříve v Americe než v Hibernii/Irsku.

 

První obilí bylo vypěstováno c. 7600 př. n. l. Starší údaje z palestinské oblasti hovoří dokonce o roku c. 9500 a z roku c. 9300 byly v lokalitě Báb az-Zrá (Dhra') u Mrtvého moře na jordánské straně nalezeny čtyři původně hliněnodřevěné sýpky o průměru asi tři metry se stopami ječmene. V Americe byla poprvé konsumována kukuřice kolem roku 6000, pravděpodobně nejprve ve zkvašené nápojové podobě než jako kaše. V 8. tisíciletí začali pěstovat lidé rýži a ječmen v Číně, první doklady o výrobě rýžového vína jsou o tisíciletí mladší (lokalita Ťia-chu/Jiahu v Che-nanu); o prvním hroznovém vínu z doby c. 6000 viz rok 4000. 

Zdá se, že rostlina, z níž povstaly všechny obiloviny, rostla na svazích vyhaslého vulkánu Karaca dağ v TR, jedna ze 68 druhů jednozrných obilovin, a roste tam dodnes. 

Hliněné osady (první hliněná chýše/vepřovice doložena na dobu kolem 9000 př. n. l., pálení keramiky c. 8000, viz ale čínské nálezy střepů z doby kolem roku 18 000 na vrcholu poslední ledové doby, viz pod gravettien zde výše) se zvolna začaly měnit v městská osídlení. Namísto oblouků a křivých tvarů se objevily pravoúhlé stavby. 

Z doby kolem roku 7500/7000 (nové údaje posunují naleziště do období 10-8 tisíc) pochází nález nejstarší známé zubní vrtačky, kusu křemene na hůlce, která s pomocí luku dělala díru do zubu, jak potvrzují nálezy z balúčského Mehrgarhu, o hloubce 3,5 milimetru (kultura existovala nejméně 1500 let od c. 7000, lokalita osídlena do asi 2600). Spojitost s harappskou kulturou, viz rok 2300, neolithických i chalkolithických obyvatel Mehrgarhu neprokázána, ale předpokládá se, že byli předchůdci Harappy. Mohou náležet k protodrávidské populaci, která se v několika proudech šířila ze Středomoří a západní Asie od c. 18.000, zatímco Árjové putovali ze západu až od c. 5.-3. tisíciletí (nejvyšší odhad), viz dále 2300, 2000 a 1800.

Původní stěhovaví lovci se usadili, luky a šípy zůstaly pro lov a potěšení z něj (a ovšem jako zbraň), lidé se na polích začali ohýbat k práci s dřevěnými srpy s ostřím osázeným kamínky, obilí mleli mezi mlýnskými kameny a zpracovanou mouku pekli v pecích. S neolitickou revolucí přišla první populační explose lidstva. Teprve obilí dalo člověku tolik kalorií, aby nebyl hnán stále z místa na místo, aby se po vymizení lovné zvěře mohl usadit.

 

Srov. dlouhý odstup megalitické stavby anatolského Göbekli od mnohem mladších řad tří tisíc menhirů postavených do lineárního lesa v délce čtyř kilometrů v bretagneském Carnaku c. 4500-2000, kamenných chrámů c. 4100 a mladší na Maltě a první egyptské pyramidy. Začátky kamenného Stonehenge spadají do c. 3100, stavby kamenů do kruhu do doby 2500-2000, viz zde níže. Jedinou stavbou upomínající na Stonehenge na Předním východu je Rudžm al-hírí, "Hromada kamení divoké kočky" (arab.) n. Gilgal refáím, "Kola duchů" (hebr.) na Golanech poblíž Galilejského jezera. Začala se stavět ve zhruba stejném času, ale čtyři okružní zídky jsou poskládány z kamenů, tumulus ve středu nedosahuje výšky pěti metrů. Průměr obvodu vnější zídky je c. 150 metrů a o významu stavba se pouze spekuluje ("Stonehenge Levanty").

Nejnovějším menhirovým nalezištěm, stejně záhadným, je lokalita určená roku 2006 pro stavbu sídliště Kerdruelland u Belzu v jihobretagneském Morbihanu. Šedesát menhirů vysokých asi dva metry postavených a zřejmě také sražených lidmi téže kultury kolem roku 2500, kdy vznikal prstenec Stonehenge stavěný zřejmě immigranty z Bretagne (srov. zde výše roku 8500). 

Nejstarší z 240 pohřbů je z doby mezi 2930-2870, nejmladší 2570-2340, většinou v lokalitě Aubrey Holes. 

Stélovité kameny jsou nazývány menhiry, stavby z velkých desek upomínající hroby, pohřební komory (Hünengräber) jsou dolmeny. Bývají ztotožňovány se keltským pojmem cromlech (v angličtině), který jinak označuje kruhové rozestavění kamenů (franc.). 

 

c. 7000 na peruánsko-chilském pomezí při Pacifiku a v oasách Atacamy kultura nomádských sběračů a rybářů Chinchorro (dle zálivu u Ariky). Praktikovala nejstarší známé mumifikace zemřelých. Z této doby je nejstarší přírodně mumifikované tělo ("Hombre de Acha"), z doby kolem 5050 nejstarší mumifikované dětské tělo při vynětí orgánů. Pohřební praxe a kultura vymizely c. 1500/nalezeny c. tři stovky mumií. Jinak o kultuře známo velmi málo.  

c. 6000 v jihovýchodní Asii přešel mladší palaeolit v mesolitickou kulturu Băc Son-Hoa Binh (do 3500). V regionu převládal australoidní typ. Po 3500 první neolitická kultura na domácím základu byla kultura oválných sekyr.

Koncem 3. tisíciletí pronikají další neolitické kultury: k. klínových sekyr (z jv. Číny), trochu později k. čtyřhraných sekyr (z již. Číny). Obě jihočínské kultury vyznávaly kult slunce a měsíce, tabuisovaly předky, chovaly dobytek, provozovaly zemědělství, neznaly zavodňování ani mořeplavectví.