Ep-Er

Epafrodítos, lat. Epaphrodítus, Augústův propuštěnec§ 30

Epafrodítos, propuštěnec Claudiův s vlivem na dvoře Nerónově, zřejmě plným jménem Ti. Claudius Epaphrodítus§ 65+, 68+, 89+, 85+     

 

Epainétos z Argu§ 80 (Ol.)

 

Epainétos z Athén§ 1. arch. 634, 2. arch. 152 nebo 151

Epainétos, nauarchos Ptolemaia I.§ 313

 

Epakriá, mí. v Attice§ 750

Epameinón z Athén§ arch. 429

Epameinóndás z Théb, vojevůdce a státník, s. Polymnidův§ 424, 386, 379, 371, 370 - 367, 362, 340 

Epandros Níkéforos, dyn. v Indobaktrii§ 130

 

Epanteriové, kelt. nárůdek v horách dn. Savoje§ 205

eparchiá, eparcheia, eparchos, původ. vojenská hodnost, v hellénismu, hlavně u Seleukovců§ 317, 220
Administrativní část satrapie. V čele eparchie stál eparchos s civilně správní i vojenskou pravomocí. Jejím pododdílem byla hyparchie. Hranice seleukovské eparchie obvykle respektovaly hranice ethnické a historické. Řecké koncovky názvů eparchií jsou –éné, -iané, zato -aia, -yaia odpovídaly aramejské koncovce aja. Jaký mezi tím byl rozdíl administrativně právní, známo není. Bývají připodobňovány k římským provinciím.

eparitoi/epáritoi, eparitové, arkadští spolkoví vojáci§ 364

 

Eparna, médský vůdce§ 673

 

Epasnactus, předák Arvernů§ 51

 

Epaticcus/Epatikkos, kníže brit. Catuvellaunů, s. Tasciovanův a snad b. Cunobelínův/Kynobellínův§ 54, 39+ 

Épeion, m. v Trifýlii§ 400

Ĕpeios, stavitel trojského koně§ 773

Épeiové, snad původní nárůdek v Élidě, popř. starší jméno pro Élejské, dali jméno trifýlskému Épeiu§ 400  

Épeiros, země v severozáp. Helladě, kde se usídlily kmeny Molossů, Thesprótů, Cháonů a dalších, viz§ 639, 532, 469, 429, 387, 385, 374, 370, 337, 330, 319, 317, 313, 312, 309, 307, 302, 301, 296, 189, 182, 280, 275, 273, 272, 266, 239, 233 - 230, 224, 222, 220, 219, 217, 214, 206, 205, 198, 196, 192, 190, 189, 171 - 167, 160, 157, 148, 136, 88 - 86, 49, 44, 31-, 41+ 

Bájná prehistorie Épeiru: Jména panovníků vycházejí v Épeiru z dlouhé tradice a též se objevují v celých jeho dějinách. Podle Theopompa bylo Épeiróťanů, tedy severozápadních Hellénů, původně čtrnáct kmenů, z nichž nejsilnější byli Cháonové a Molossové, mezi dalšími Thesprótové, Athamanové, Atintánové, Parauaiové, Orestové, Elimióté, Lynkestové a Pelagoni; posledních pět velkou část dějin spadalo pod vrchnost krále makedonské. Pastevecké komunity v podstatě až do konce svých autonomních dějin, tedy do římské správy, náležely do kmenových organisací/ethné členěných na klany/fýlai. Žili po vsích a opevnění dostávala určitá kmenová střediska až po roce 350. Zřejmě jedinou kamennou stavbou byl kolem roku 400 vybudovaný Diův "chrám" v prastaré Dódóně, vlastně jednomístnostní stavba na uskladnění votivních darů. Místo, jedno z nejstarších panhellénských kultovních míst, vybudoval v moderní kultovní centrum a opatřil čtyřletními hrami až král Pyrrhos. 

V čele Cháonů stáli vedle krále každoročně volení dva prostatové/prostatai, představení, Molossové měli krále, jemuž k ruce byl epitropos (a nemuselo to být zjevně jen v případě poručnictví?). Později organisovali Molossové královskou správu po vzoru makedonském a jejich federace/koinon tón Molossón mělo svého krále z rodu Aiakova, prostata, tajemníka/grammateus, radu patnácti "spoluvládců"/synarchontes, kteří nahradili starší dámiúrgy.   

V době trojské války byl králem Molossů Foiníx, kterého po návratu zabil Achilleův syn Neoptolemos (narozen jako Pyrrhos). Neoptolemos provdal svou matku za Helena, který se pak stal králem Molossů a sám odešel ze země do thessalského Iólku, kde se stal králem.

Ani zde nevydržel a nakonec byl zabit v Delfách a zakopán pod práh nové Apollónovy svatyně, když tu předešlou sám vypálil. Neoptolemos byl přemožen buď Delfany, nebo Orestem. Za „strážce prahu“ před ním posloužili Agamédés a Trofónios. Épeiróťané v historických dobách neměli žádného ústředního krále, ale žili v kmenové symmachii, v níž tradičním hégemonem byl molosský král. To platilo též o slavném Pyrrhovi, který se tituloval jak "Pyrrhos, král Molossů, a společenství Épeiróťanů".  

První Aiakovci: Synem Dia s Aigínou byl Aiakos, král na Aigíně. Byl dvakrát ženat: s Endéis měl dva syny Pélea, krále Fthíe,a Telamóna, s Psammathou syna Fóka. Péleus měl z prvního manželství s Antigonou, dcerou Eurytióna, dceru Polydóré, provdanou za Bóra, Polyerova syna (jejich synem byl Menesthios). Druhou Péleovou manželkou byla božská Thetis, dcera Néreova. Jejich synem byl Achillés, který byl oženěn s Déidameiou, dcerou Lykomédovou. Jejich synem byl Pyrrhos alias Neoptolemos.

Telamón byl ženat s Periboiou, dcerou Alkathoovou, a s Hesioné, dcerou Laomedontovou. Synem z prvního manželství byl homérovský Aiás, vládce na Salamíně, jehož synem s Tekmessou, Teleutovou dcerou, byl Eurysakés (dávným jeho potomkem byl Alkibiadés). Synem z Hesiony byl Teukros.

Novověký Épeiros potkalo podobné vylidnění jako po Perseově porážce. Za řecké občanské války od března 1946 do června 1949 mezi komunisty a monarchisty s demokraty se v É. vybojovala většinu bojů. Zemřelo na sto tisíc lidí a milion opustilo na čas nebo nastálo domovy. Viz také pod Makedonie. Území u albánských hranic pokládají zastánci Velké Albánie za součást svého snu a řecký kraj nazývají Çameria.

Epératos z Acháie, strat.§ 218
Epératos ze Sparty§ efor epón. 414

(ho) epi tés poleós, praefectus urbí, úředník pověřený nejvyšší autoritou dozorem nad dynastickým sídelním městem§ 26

(ho) epi tón pragmatón, hlavní ministr v hellénistických monarchiích§ 223, 175

(ho) epi tón prosodón nebo (ho) epi tés aulés tú basileós, ministr financí v hellénistických monarchiích§ 127

Epialtés§ viz i Efialtés

Epialtés z Mélidy, zrádce§ 480

Epiaxa, ka, manž. Syennesiova§ 401

 

Epidamnos, m. v Illyrii, v římské éře známý jako řec. Dyrrháchion nebo lat. Dyrrăchium§ 627, 620, 436, 435, 433, 314 - 312, 282, 272, 229, 228, 158, 83, 58, 49, 48

Dyrrhachion je rovněž starý název, nikoli ale za Hellénů oficiální. Pocházel od poloost., na němž Epidamnos ležel; Dyrrh. znamená „Zlý příboj“, Epid. bylo lidově Římany spojováno se „škodou“, lat. damnum, tudíž zjevně po roce 229 odloženo, viz též (E. patřil k prvním prořímským hellénským státečkům). Roku 345 byl D. zničeno zemětřesením, ale postaveno nově na stejném místě. Dnes Dürres, č. Drač, v Albánii.

Epidauros, m. v Argolidě (jiný E. v Illyrii, též lat. Epidaurum, je dn. Cavtat u chorvatského Dubrovníku-Ragusy)§ 776, 712, 700, 650, 628, 608, 600, 585, 459, 481, 479, 434, 430, 432, 419, 418, 369, 367, 353, 324, 323, 315, 291, 235, 225, 168, 74, 6

Epidauros v Dalmátii, pozd. Ragusavecchia, dn. Cavtat na jihu HR§ 116+

Epidauros z Alexandreie§ Ol. 137+    

epidémiá, epidémie, pobyt (od epidémó, být doma, zůstávat doma, zdržovat se někde jako cizinec), odtud epidemie, choroba, která odkudsi přišla a postihující všechny v zemi (postihuje-li celé lidstvo, říká se jí pandemie podle řec. pandémios, "všeho lidu"), slovo významově novodobé; Hippokratés shromáždil popisy nemocí ze severohellénské oblasti a vydal je v sedmi knihách pod názvem Epidémiai, tj. Cesty po cizích zemích§ srov. pod mor a otroci, počty obyvatel.

Na lidi sesílal mor rozhněvaný Apollón; udělal to Achájům před Trojou a Thébanům za Oidipa. První epidémií klasických dějin byla explose neznámé choroby na začátku peloponnéské války. Její obětí se stal roku 429 i Periklés. Vypukla rok předtím během obléhání Poteidaje v Makedonii.

Rozsah ztrát není znám, ale bojeschopnost Athéňanů epidémie neohrozila. V lednu 2006 athénská universita publikovala výsledek zkoumání vzorku DNA ze zubů z masového hrobu z tehdejší doby. Usuzuje se, že Athéňané a celé východní Středomoří, Egypt, Libye a Ethiopie, odkud přišla, kosila v letech 430-426 epidémie skvrnitého tyfu. Dosud se spekulovalo o neštovicích, dýmějovém moru, spalničkách, slezinné sněti a nejvyšší odhady mrtvých v Attice šly až na jednu třetinu obyvatelstva.

Jako první velkou celoevropskou metlu dějin s sebou z Orientu roku 166 n. l. zavleklo do Říma vojsko L. Véra, rozmařilého spoluvládce M. Aurélia v letech 161-169, který v letech 162 – 166 válčil s Parthy.

Do Parthie přišla epidémie (neštovic, skvrnitého n. dýmějového moru?) ze Střední Asie. Vojáci se prý nakazili v Seleukeji na Tigridu (ve vylupovaném chrámu Apollónově, jak praví tradice s ohledem na Apollónovu moc) a epidémii rozšířili od Itálie až po Rýn. "Evropa" poprvé zažila, že tajemná choroba vylidnila celé kraje, některé odhady mluví až o pěti milionech lidí.

Na mor zemřel roku 180 i císař M. Aurélius Antónínus (odtud označení „antónínovský mor“). Srov. pod hlad, hladomor, mor a otroci.

Pandémie se vrátila ještě v polovině třetího století. Za Iustiniána pak vypukl mor v Egyptě roku 541 a rozšířil se po celém východním Středomoří. V Kónstantínopoli prý denně umíralo na deset tisíc lidí a některé odhady dnes počítají s jedno sto milionem obětí (původce znám není).

Pak se velká morová rána vrátila až ve 14. století. Také přišla z Asie, od Mongolů. V letech 1300-1354 pak řádila v Číně a roku 1347 se dostala z Krymu do Středomoří a západní Evropy. Během šesti let zabila „Černá smrt“ odhadem dvacet milionů lidí, snad polovinu Evropanů. V Číně ale zemřelo tehdy na šedesát milionů lidí. Podle kosterních ostatků z Anglie se roku 2011 podařilo zjistit, že původcem byla bakterie yersinia pestis rozšiřovaná blechami.

V 16. století řádil po Evropě a na Balkánu tyfus. První pandémie cholery v letech 1816-1826 se rozšířila z Bengálska po Indii, do Číny a na západ do kaspického regionu. Druhá v letech 1829-1851 dorazila do Evropy a Severní Ameriky, v padesátých letech další vlna řádila v Rusku, v letech 1863-1875 hlavně v Evropě a Africe.

Žlutá zimnice zničila první pokus o prokopání panamské šíje, ve Veracruzu výpravu Napoleona III. do Mexika a roku 1802 zničila v kombinaci s malárií francouzský expediční sbor na Haiti a Paříž o zemičku přišla. 

V letech 1918-1919 řádila „španělská chřipka“, která vypukla na třech místech nezávisle na sobě: v Indii zemřelo prý na sedmnáct milionů lidí, ve Státech půl milionu a dvě stě tisíc v Británii, na dvacet pět milionů lidí na celém světě. To bylo neskonale více než lidí zemřelo v předcházející první světové válce. Po osmnácti měsících zmizela. V letech 1957-1958 zabila ve Spojených státech „asijská chřipka“ na sedmdesát tisíc lidí (virus přišel z Číny), v letech 1968-1969 „hongkonžská chřipka“ zabila na 34 tisíc Američanů. Zatím nejurputnější pandemií je zřejmě AIDS, virové onemocnění omezující populaci hlavně v subsaharské Africe.

epidémiúrgoi v Korinthu, kontrolní úředníci§ 433

C. Epidius Marullus n. Marcellus, tr. pl.§ 44

L. Epidius Titius Aquilínus§ cos. ord. 125+ 

Epidromos z Lárissy, tágos§ 192

Epifaneia, Epifania, m. ve střed. Syrii, starý Hamat či Chamát, dn. Hamá v SYR§ 301
Jiná Epifania ležela na Eufrátu v Kommágéně, není v CSD.

Epifanés z Kommágény§ viz Antiochos V. Epifanés

Epigenés, seleukovský strat.§ 223, 221
Epigenés z Athén, ž. Sókratův§ 399

epigraf, epigrafika, novodobá nauka o nápisech pořízených v některém ze starověkých jazyků na kámen, skálu, předměty, mince (numismatika), papyrus (papyrologie).

Nezbytná součást historiografie, která potvrzuje a doplňuje literární dějiny a mnohdy je jediným pramenem doby (např. v Egyptě). Nápisy patřily odjakživa k veledůležitým propagandistickým prostředkům, nápisy na skalách, kamenných, bronzových nebo dřevěných deskách byly v klasickém světě místem pro oslavné nápisy a texty zákonodárné.

Nápisu bylo užito i v mythologii a nejznámějším případem je asi biblický příběh o opilé hostině Nabu-ná´idova syna Bél-šarra-usura, kde se na stěně objevil záhadný aramejský nápis mene, mene, tekel ufarsin, jímž prý židovský bůh věštil nastávající konec vlády Chaldajů nad Mesopotamií (539) a příchod Peršanů: „sečteno, zváženo a rozděleno“.

epigram hellénský, epigramma, nápis:
Epigrammy, čili „nápisy“ (řec. epigramma, pl. epigrammata), byly původně stručné veršované texty na votivních darech, nebo na náhrobcích. Od 7. století bylo nejstarší metrickou formou nápisných epigrammů převážně elegické distichon, vzácněji iambický trimetr nebo daktylský hexametr.

Nejstaršími literárními epigrammy jsou ze 6. století dílka zachovaná pod jmény lyriků Sappfy, Archilocha a Anakreonta. Jejich autorství je však vědou zpochybňováno. Nejstarším nezpochybňovaným autorem je lyrik Simónidés z Iúlidy na Kóu (556 - 467) a jeho proslulý náhrobní epigram (epitaf) věnovaný padlým Sparťanům u Thermopyl.

V průběhu 4. století se z epigrammu stával samostatný literární žánr s rozmanitými básnickými i obsahovými formami. Vedle epigrammů vážných, jako např. náhrobních nápisů, oslavných veršů, začali literáti tvořit epigrammatické drobnůstky s náměty milostnými, popisujícím lidské vlastnosti, ale i umělecká díla, vznikly epigrammy satirické, pijácké, erotické atd.

Érou rozkvětu epigrammatické tvorby byl celý hellénismus a první století doby římského principátu. K renesanci epigramu pak došlo až koncem starého věku, kdy tohoto žánru mj. využívali i křesťanští autoři.

První známou literární tvůrkyní  epigrammů byla Arkaďanka Anyté z Tegey (kolem r. 300). Stejně známé jsou její vrstevnice Nossis z Loker a Érinné z Télu. Ve 3. století se literární život hellénistického života soustředil do několika center, plodností vynikala ptolemaiovská Alexandreia.

Své slavné epigrammy zde vytvořil učenec a básník Kallimachos z Kýrény, búkolský básník Theokritos ze Syrákús a jeho přítel Asklépiadés ze Samu, nejstarší a nejslavnější autor milostných epigrammů. Asklépiadovým mladším přítelem byl Makedonec Poseidippos z Pelly, jehož oslavný nápis na Aitóly je dochován na kameni.

Jeho pozoruhodným současníkem byl Leónidás z Tarentu, literát, který dokázal žít na dvoře épeirských vládců, ale také v naprosté bídě (byl nazván „prokletým básníkem“ starého věku).
Z konce 3. století jsou známé politické protimakedonské a protilakedaimónské epigrammy Alkaia z Messény a protimakedonské epigrammy Dioskorida z Alexandreie, podporujícího reformátorskou činnost Kleomena III. Neznámý zůstal autor údajně výrazného stylu Démokritos, nebo jistý Hérákleidés.

Od 2. století začali i do tohoto literárního žánru pronikat Nehelléni. Věhlasu jako autor epigrammů dosáhl Antipatros ze Sídónu, epikúrik Filodémos z Gadar a jeho kynický krajan Meleagros. Prorůstání helléno-římského světa je patrné z dílek Apollonidy ze Smyrny, Krínagory z Mytilény, klienta Augustovy sestry Octavie, a později thessaloníckých poetů Antipatra a Filippa (již 1. století n. l.).

Nejstaršími sbírkami epigrammů byly z prvního století Věnce (Stefanos) Meleagra z Gadar (srov. r. 70) a Filippa z Thessaloníky (nebo z Amfipole?, srov. r. 40 a s. v. Filippos). Na obě sbírky pak navazovaly, resp. excerpovaly z nich, všechny další.
V 6. st. n. l. obohatil sbírky epigrammů historik a učitel řečnictví (proto zvaný též Scholastikos) Agathiás z Myriny, autor nezachovaného spisu o vládě Iustinianově.

Pro uchování sbírek epigrammů měly pro Evropu vliv pouze dvě byzantinské sbírky, tzv. anthologie, tj. květobraní: mladší, ale dříve známější Anthologia Planudea, sestavená Byzantincem Maximem Planúdem (1260 - 1310) z nejrůznějších původních i byzantinských pramenů, a starší, ale později v Evropě známá Anthologia Palátína (u jejíhož vzniku stál kolem roku 900 n. l. protopop dvora Kónstantínos Kefalás, jenž do patnácti knih slil staršé sbírky epigrammů).

Vlastní výběr epigrammů o šestnácti knihách byl ukončen někdy v desátém století n. l., ale teprve koncem 16. věku byl rukopis anthologie objeven v knížecí knihovně v Heidelbergu, tehdy ve Falci, resp. Kurfalci, lat. Palátium, jíž bylo sídelním městem (od r. 1803 je ale Heidelberg součástí Badenu). Odtud jméno sbírky - Falcké květobraní. Obsahuje na čtyři tisíce titulů, přičemž celkový počet všech zachovaných epigrammů nepřesahuje číslo deset tisíc.
O pozdně antické anthologii latině z Karthága viz pod Vandalové.

epigram latinský§ viz satira

Epicharés ze Sikyónu, promakedonský politik§ 344

Epicharis, propuštěnkyně a protinerónovská pučistka§ 65+  

 

Epicharmos ze sicilských Megar, autor frašek§ 500, 467

epigamie§ viz pod manželství

Epigenés z Athén, démagógos§ 411

Epigonos z Pergamu, sochař§ 230
Epigonos z Kolofónu, tyr.§ 85

epigoni, epigonoi, "potomci"§ 1. ve smyslu "narození bokem, navíc" vojáci-míšenci, 335; 2. synové diadochů Alexandrova imperia, passim; 

epigrafika, epigrafik, nauka a člověk zabývající se nápisy, epigrafy, řec. epigrafé, lat. inscriptió§ srov. pod nápisy

Epikerdés z Kýrény, dobroděj§ 413

 

Epikleidás ze Sparty§ viz Eukleidás

Epiklés z Athén§ arch. 131

epiklétoi, gerúsiá v Efesu§ viz pod gerúsiá

 

epikrateia, epikratie, tj. panství, ovládané území, v sicilských dějinách označení pro kartháginskou část ostrova§ 409, 398, 392, 361, 357, 339, 312, 277, 275, 241

Epikratés z Athén§ 1. arch. 146; 2. arch. 29
Epikratés, seleuk. strat.§ 110

Epikratés, nauarchos Eumena II.§ 190
Jiný Epikratés byl athénský rhétór a démagógos.

Epiktétos z Athén§ 1. 475; 2. tamtéž, oba malíři na keramiku

Epiktétos z Hierápole ve Frygii, pozd. zvaný z Níkopole, otrok Epafrodítův, stoik§ 62+, 68+, 85+, 89+, 95+, 96+, 117+, 161+ 

Q. Alléius Epiktétos z Athén§ arch. 149+ 

        

Epikúros z Athén, epikúrici§ 1.o. Pachétův, 428; 2. syn Neoklea z Gargétu, filosof, viz v příloze O Epikúrovi a Zahradě, 341, 330, 325, 323, 311, 307, 306, 270, 245, 173, 150, 109, 105, 98, 56, 50-, 50+, 89+, 121+, 125+, 162+     
Jiný E. z Magnésie byl blíže neznámý autor.

Epikýdés z Erbessu na Sicílii, Hannibalův agent, nar. v Karthágu§ 214, 212 - 210
Epikýdés z Olynthu, žoldnéř ve službách Ofelly§ 322
Epikýdés zvaný Sindón, podvelitel Epikýda z Erbessu§ 212

Epilykos z Athén, s. Tísandrův/Teisandrův, strýc řečníka Andokida, vyjednal obnovení Kalliova míru§ 449, 423, 412, 407

epimachiá, obranný pakt, vzájemná pomoc při napadení třetím státem, slabší závazek než symmachi᧠433

 

Epimachos z Athén, mechanik a poliorkét, tvůrce helepolí (jeho jméno zní jako pseudonym: epimachos, napadnutelný, popř. stojící při někom se zbraní v ruce)§ 305

epimelés, epimelétés, epimeleia, tj. dozorce, pečovatel, pak poručník§ 1. v Makedonii říšský úřad 321, 319, 317 - 315, 311; 2. 292 v Thébách, 265 – 264 v Sikyónu, 167 na Délu, v Athénách jako dohlížecí orgán nad obchodem, viz pod ražba; 3. v Syrákúsách, 317

Epimenidés z Knóssu n. Faistu, kněz a „mudrc“§ 668, 625, 596
Jiný E. byl genealog. Viz též Epitimidés.

Epipaló(n) z Amathúntu, k.§ 400

Epipolai, výšina a čtvrť na severu Syrákús§ 414, 404, 402, 344, 213

episkopos, ath. dozorčí úředník, inspektor, posílaný do protektorátních států§ 454

epistatés, tj. dohližitel, v hell. pak místodržitel, královský úředník§ 350, 317 v Athénách
epistatés tés poleós, v seleukovských katoikiích nejvyšší městský funkcionář§ 96
epistatés tú chreofylakeiú§ viz pod chreofylax
epistatés = logistés§ viz Dúra

epistoleus (gen. -lea), tajemník, ve spartské flotile viceadmirál§ 388, 387

epistolografie, epistolografové, dopisy a jejich autoři:
Zřejmě nejstarší zachovaný „hellénský“ dopis je psán v chetitštině a je součástí korrespondence krále Achchijáwy s velkokrálem Chetitů Chattušilim III. (viz rok 1275). Ze začátku Senwosretovy vlády (1962-1928) jsou zřejmě dopisy Hekanachta synům o chodu hospodářství a také dopis ženy své matce: snad důkaz toho, že ženy v této době uměly psát, respektive měly přístup k písařským službám. Ze střední říše jsou doloženy dvě profesionální písařky.

Kratší dopisy byly psány na diptychu (dis + ptyssó, přehýbám, skládám) - tabulae, codicilli, tedy dřevěných destičkách, které byly na vnitřních stranách pokryty voskem a přiklápěly se na sebe. Do vosku se rylo stilem, jehož druhá, plochá strana, sloužila k vyhlazení omylů v textu. Později se používal na delší dopisy papyrus, chartae, na který bylo psáno třtinou, calamus, a inkoustem ze sazí a klovatiny, atramentum. Psalo se jen na jednu stranu po celé šířce, pak svinuto a staženo ve svitek uprostřed šňůrou a pečetěno, sigillum, řec. sfrágis.

O šifrování diplomatické korrespondence srov. rok 168. Do této sféry patřily též pamflety a štvavé oběžníky ve formě dopisů, které dal například šířit roku 321, viz, v ležení Eumenově Antigonos: vypisoval v nich odměnu na Eumenovu hlavu. Na jakém materiálu byly epistulae (informace Iustinova) vyvedeny, nevíme. 

Pečeti, stehně jako další úřední a státní insignie, se ve starém věku nikdy nevytvořily a vždy byly individuálními znaky. Tak např. Augústus pečetil svou korespondenci a edikty nikoli nějakou státní pečetí (neexistovala a podobné výsostné znaky v Evropě vzniknou až ze symboliky křesťanské), ale prstenem s obrazem sfingy, pak Alexandra Makedonského a teprve naposledy vlastní podobiznou z ruky jistého rytce Dioskúrida. Užívali ji též jeho nástupci s výjimkou Galbovou, který pečetil rodovým, sulpiciovským, znamením psa shlížejícího s paluby lodní přídě.

Privátní dopisy přenášeli tabellarii, úřední poslové viatores a na konec císařská pošta, cursus positus in... (srov. pod pošta).
Dopisy slavných osob se archivalisovaly a vydávaly, státy měly své archivy. Z republikánské doby jsou však známy jen listy M. Porcia Catona synovi Markovi, dva zlomky z dopisu Cornelie, dcery staršího Scipiona Africana a matky bratří Grakchů, psané synovi Gaiovi. Nejslavnější a nejrozsáhlejší korespondenci období republiky máme po Ciceronovi.

Nedochována zůstala korespondence Augustova. Sbírka jeho dopisů byla k disposici ještě sto let po jeho smrti. Imperátor měl prý zvyk slova nedělit, ale zbytek slova psal na konci řádku pod načaté a zakroužkováním ho k němu připojil. Nápad, který se v rukopisech v podstatě udržel donedávna.

Také jiný jeho nápad vydržel, resp. byl v novověku znovuobjeven: Augustus datoval dopisy i hodinou, a to dokonce noční, pokud dopis vznikl po setmění (srov. v oddílu Bohové a jejich svátky). Z prvního a druhého století n. l. se z římského tábora Vindolanda u dnešní vsi Bardon Mill v hrabství Northumberland jižně od Hadriánova valu nalezlo více než 750 fragmentů tenkých dřevěných destiček s korrespondecí, the Vindolanda Tablets.

Psáno na ně bylo inkoustem jako na papyrus. Je mezi nimi pozvánka Claudie Sevéry, manželky velitele nedaleké pevnosti Aelia Broccha, poslané Sulpicii Lepidíně, ženě velitele Vindolandy, kolem roku 100 na oslavu svých narozenin 11. září. Pozvánku psal písař, na konci je osobní vzkaz Sulpicie. Je to nejstarší zachovaná latinská písemnost napsaná ženou a nejdelší autentickou literární památkou asi z římských dob vůbec, viz též pod legie.

Populární byl dopis i jako literární žánr. Řada dopisů, psaných např. hellénistickými vladaři městům, se zachovaly na nápisech. Vznikl literární žánr fiktivního dopisu. Pode jménem Chionovým, atentátníka na samovládce v Pontské Hérákleji Klearcha, se uchovala sbírka sedmnácti dopisů, viz o ní rk. 353. Ve 2. st. n. l. žil Alkifrón ze Syrie či Athén, který vydal svou sbírku dopisů slavných milenců a hetair. Aristainétos, následovník Alkifronův, psal jako poslední řecké literární dopisy v 5. st. n. l.

Klasický materiál, na který se psalo v Egyptě, byl papyrus. Mesopotamské kultury používaly hliněných tabulek, do kterých otiskovali písaři hroty rákosových písadel a skládali klínové znaky. Později v této oblasti, v Anatolii a v íránských zemích začal sloužit pergamon. Na papyrus a na pergamon psala v podstatě celá administrativa Východu, a to řecky i aramejsky.

Hliněné dokumenty a dopisy v hliněných obálkách odesílatelé nebo kontraktanti pečetili svými pečetními válečky nebo „razítky“ s mýthologickými motivy, k nimž bylo připsáno osobní jméno. Od 9. století př. n. l. se do tabulky otiskoval nehet, supru, jako „podpis“, což zřejmě nemusilo znamenat, že kontraktant nemá pečeť, nebo unqu, otisk pečetního prstenu.

V assyrském Kalchu byly objeveny voskové tabulky z doby kolem roku 715 (Sargon II.) dřevěné i slonovinové. Mesopotamie neznala chov včel, takže běžný psací materiál celého hellénského a románského světa byl v Mesopotamii vzácností. Včely dovezl assyrský guvernér Mari Šamaš-réša-usur v době vlády králů Adad-néráriho III. a Tukulti-apil-ešarra III. (jak se sám chlubí na své stéle). Do Babylónie se tento psací materiál, do něhož se nepsalo klínovým písmem, ale aramejskou alfabétou, nedostal.

V tištěné podobě na papíru první „noviny“ pocházejí z Číny z roku 748 n. l.. a první odkaz na tištěnou papírovou knihu rovněž z Číny až z roku 835 n. l.; samotný první doložený čínský tisk pomocí razítek a inkoustu je kolem roku 450 n. l.. První papír je z roku 105 n. l.

Z latinského brevis, breve (scriptum), krátký, se stalo ve vulgární latině „krátké psaní, listina“, odtud staroněm. brief, briaf, z něhož je pozdější Brief, dopis.
Srov. také pod písmo, grafologie.

Listy mají vedle své historické hodnoty i cenu sběratelskou, často symbolickou, národní. Na začátku června 2006 vydražila londýnská aukční síň Sotheby´s dvacet šest dopisů z korespondence německé šlechtičny a ruské carevny Kateřiny II. s francouzským myslitelem Voltairem z let 1768-1777 za čtyři sta tisíc liber. Dopisy neskončily v soukromé sbírce, ale byly veřejně vystaveny.

Epitádás, Epitádeus či Epitádeás ze Sparty, s. Molobrův, zákonodárce§ 425, 400 (možné dvě různé osoby), 243

Epitalion, m. v Trifýlii§ 401, 400 

Epitélidás z Lakónie§ 580 (Ol.)

Epithersidés z Knidu, vůdce osadníků na Liparách§ 580

Epitimidés/Epimenidés z Kýrény, filosof kýrénské školy§ 399
Jiný E. z Rhodu byl blíže neznámým spisovatelem.

epitropos, tj. dozorce, poručník, v Makedonii regent v římské době řec. ekvivalent latinského prócúrátor§ 230

 

Epizélos z Athén, osleplý bojovník od Marathónu, snad v důsledku posttraumatické stressové poruchy (PTSD)§ 490

epoché§ viz éra

epoikiá, epiktísis, tzv. druhé založení osady, kolonie, příchod dalších osadníků do původní apoikie, mnohdy spojeno s přejmenováním§ 679, 663, 655

Epókillés z Makedonie§ 328

epónymiá, epónymie, úřední pojmenování roku podle úředníka, archón epónymos, epónymní archón; hérós epónymos, deset Kleistheneových fýl dostalo jména podle ochranného héróa, epónymním úředníkem v seleukovských osadách v horních satrapiích byl volený kněz dynastického kultu, srov. pod zbožtění, epónymát u Assyřanů, límútu/limmútu, nejstaršího podobného datování podle králem určeného hodnostáře, jehož povinností bylo mimo jiné předsedat slavnostem nového roku akítum.

V seleukovských Súsách/Seleukeji na Eulaiu, se za Antiocha iv. datovalo podle dvou epónymních úředníků, což je v hellénském světě unikátní (podle jedné theorie to byla novinka Antiocha, ktero s sebou na východ přinesl z Říma).

epos u Hellénů. Na rozdíl od poesie melické, písňové, epos („slovo“) je výpravná báseň v hexametrech o hrdinských činech válečných, ale také jako epos didaktický s náboženským, filosofickým či dokonce vědeckým obsahem. Autorem hexametru prý byl Orfeus či Ólén z Lykie, autoři nejstarších hellénských hymnů, nebo věštkyně z Delf, resp. z Dódóny: jmenovitě tradice uvádí Delfanku Boió, která složila nedochovaný Delfský hymnos (pod jejím jménem mnohem později kolovala báseň Ornithogoneiá).

Prvenství ve skládání věštebných hexametrů se ale připisovalo kněžce - vykladačce jménem Fémonoé, údajně nejstarší Apollónova věštkyně v Delfách (profétés, lat. vátés, kultovní vykladač, profet).
Hrdinský epos je nejstarším dochovaným hellénským literárním žánrem. Oblíbeny byly výprava Argonautů, boj Sedmi proti Thébám, Válka epigonů a trojská válka. Dochovaná Homérova Ílias a Odysseia, jejichž vznik se datuje do 12. až 8. století, jsou zároveň nejstaršími literárními díly evropského civilisačního okruhu.

Slovo ménin, akkusativ od ménis, hněv, je úvodním slovem celé evropské literatury. Myšlen hněv Achilleův, o němž pěno; děj padesáti jednoho dne devátého roku války pod Trojou; ale většina událostí proběhne ve čtyřech dnech.

Třebaže o normativní podobu díla se postaral v Athénách až v 6. století Peisistratos či Solón, spíše však až Peisistratův syn Hipparchos po roku 528; k literární fixaci obou epů došlo nejpozději v letech 750 – 725, Homérovy ekonomické reálie se kladou do doby kolem roku 800, dtto obraz aristokracie – nejsou tudíž zřejmě obrazem z časů příběhu, z 12. století, žádná konservace příběhu z bronzové éry, ale oslava současníků. V souvislosti s datací konečné podoby Homérových epů je legitimní názor, zda Hésiodovy verše, viz zde níže, nejsou starší.

Ílias by se měla podle obsahu jmenovat spíše Achilleis a jména Ílias se jí dostalo nejpozději kolem roku 600. Původně spojený epos byl rozdělen na Íliadu a Odysseu po 24 zpěvech a nejpozději od Hippokrata roku 522 se jednou za čtyři roky o panthénajích přednesly celé v doprovodu kythary nebo forminky (forminx), jednoduché lyry; trvalo to tři dny od rána do večera.
Při nahrávání epu na CD v Bonnu roku 2004 četl umělec 5,5 dne; srov. pod knihy. V novověku byla poprvé Ílias tištěna ve Florencii roku 1488.
Pro Hellény byla obě díla základem etických hodnot a s jejich četbou po celý starý věk začínala školní výuka.

Dórská tradice ale tvrdí, že prvním, kdo dal Homérovy epy celé přepsat, když do té doby existovaly jen po částech, byl spartský zákonodárce Lykúrgos. K celému znění Homérových děl se Lykúrgos měl dostat na svých cestách v Iónii u potomků jistého Kreófýla, básníka (z Chiu?), jemuž bývalo přičítáno autorství některých „kyklických“ epů.

Homéros (rukojmí, slepec) byl zřejmě členem určitého kollegia pěvců, litrerárního a hudebního cechu, jehož centrum leželo na Délu a kteří patřili do dědictví po mínojských dvorních pěvcích. Podle jedné theorie byli „homérovci“ zasvěcenci matriarchální, předhellénské Velké bohyně, Hellény podřízené Diovi (srov. její kult v Eleusíně či na Samothráké). Vskutku lze některé narážky, parodisaci až zesměšňování Olympanů a jejich neotesaných zvyků v obou epech vykládat jako věrnost starému kultu.

S postupným zánikem „homérovců“ docházelo v textu obou děl k textovým změnám, k zásahům, které měly vylepšovat „image“ toho kterého vašnosty či státu vyzdvihováním vlastních předků, nebo prostě jejich připsáním do básně.

Konečnou redakci dal provést Peisistratos (srov. zde výše), a je podivné, že se dál už nikdo nikdy škrtáním či dopisováním v Homérovi nezabýval. Přesto existuje podezření, že v původním textu Íliady nebylo o Athéňanech ani zmínky, že před Troiou, stejně jako Thébané, vůbec nebyli... Pozoruhodné z toho hlediska jsou verše v Odysseji (sedmý zpěv) o tom, že Athéna přešla přes moře do Marathónu a odtud do Athén „širokých ulic v pevný Erechtheův dům“.

V 7. a 6. století navazovaly na homérské zpěvy tzv. kyklické epy většinou neznámých autorů, jejichž náměty byla známá themata thébská (Thébais, Epigonoi, Oidipodeia), trojská (Íliú persis, Záhuba Ília, Ílias mikrá, Malá Ílias, Aithiópis či Kypria o událostech před vlastní válkou), postava Odysseova (Télegoneiá), nebo návraty Hellénů od Troie (Nostoi, Návraty).
Za autora Thébaidy (epos o 24 knihách, z nichž se dochovalo jen několik citátů) je považován Antimachos z Kolofónu, epik a elegik z 5. a 4. století, Kypriu z 8. století složil snad Stasinos z Kypru nebo Hégésiás ze Salamíny. Staří mu přičítali i autorství Epigonů (jiní ale tradičně jmenovali Homéra).

Později, zač. 4. st., složil novou Thébaidu Antimachos z Kolofónu (později byla jeho Th. předlohou Papiniovi Statiovi), jinak předchůdce alexandrijské moderny“, ve 3. st. Thébaidu opakoval Antagorás z Rhodu.

Za autora Oidipodeje byl pokládán Kinaithón ze Sparty, kterému se připisovala i Malá Íliada (vedle jistého Lescha). Leschés pak byl někdy pokládán za autora Záhuby Ília, pokud jejím tvůrcem nebyl slavnější Arktínos z Míléta, jemuž se rovněž připisovaly Aithiópis a Titanomachiá. Leschés s Arktínem měli podle staré tradice spolu soupeřit a soutěžit. Za autora Kyprie byl považován buď sám Homér, nebo Stasinos z Kypru, resp. Hégésinos - Hégésiás ze Salamíny. Télegoneiu měl napsat Eugamón z Kýrény a Návraty jistý Hagiás.

Všechna tato díla byla populární a inspirující další umělecké žánry v době klasické, ale později, kromě Homéra, již nikoli. Někdy v 6. až 5. století vznikaly parodie na hrdinské zpěvy, jako např. zachovaná Batrachomyomachiá, Žabomyší válka, či jen ze zlomků známý parodovaný hlupák-všeználek Margítés, za jejichž autora byl považován buď Homér, nebo jinak neznámý Pigrétés/Pigrétos z Kárie. Margítés je parodií Odysseje snad ze sedmého století.

Batrachomyomachiá je také nejstarším dílem, které má blízko ke zvířecím epům známým až ze středověku. O žabách a myších se tradovalo i v reálném životě, ovšem jako znamení nedobré. Illyrští Autariové/Autáriátai migrovali c. 314, viz rok 310, ze svých sídel k jihu do Makedonie, neboť jejich kraj zamořili žáby a myši. Tak se to tradovalo, ale svou roli asi sehrál tlak Keltů přicházejících od c. 350 ze severu Balkánu, viz tam.  

První zvířecí epos je latinská hexametrická báseň z 10. nebo 11. století Ecbasis cuiusdam captivi per tropologiam/Útěk jednoho vězně v příměrech neznámého mnicha z Toul. Telete se zmocní vlk, ale stádo ho v čele s býkem zachrání. Poprvé protikladné postavy zlého vlka a lstivé lišky, nemocného lva-krále apod.

Thema rozsáhleji v polovině 12. století latinsky pojednal mgr. Nivardus van Gent jako epos o vlkovi a lišce Ysengrimus (jméno vlka), z doby kolem roku 1200 je francouzský Roman de renard, Román o lišce, z let 1180 až 1190 složil dolnoněmecký autor Heinrich den Glîchensaere („Spiegelfechter“, Balamutil, Pokrytec) verše o lišákovi Reinhartovi, alsaský epos. Nejslavnější podoba Fuchs Reinhart je zpracování holandského námětu „Reynke de Vos“ básníka ze 13. století Willema (Van den Vos Reinaerde“).

Panyas(s)is z Halikarnássu, strýc Hérodotův, vypsal ve 14 knihách osudy Hérákleovy (Hérákleias) a historii zakládání iónských měst (Iónika), zřejmě první historický epos dějin literatury. Nejstarším, ale zřejmě jen mýthickým, athénským autorem hymnů byl jistý Pamfós. Ještě na přelomu 5. a 4. století napsal Antimachos z Kolofónu epos Thébais a epickou elegii na smrt své milované Lydé, z nichž jsou zachovány zlomky.

Hérodotovu historickou prosu (viz pod dějiny) zveršoval, lze-li to tak říci, vážený Choirilos ze Samu v nedochovaných epických dílech Barbarika, Médika a Persika. Athéňané mu prý za každý verš Persiky vyplatili jeden zlatý statér.

V hellénismu Apollónios Rhodský zpracoval epos Argonautika (který v 1. století n. l. latinsky převedl C. Valerius Flaccus Setinus Balbus). Snad v 5. st. n. l. vznikla epická báseň tzv. orfická Argonautika, kde hlavní postavou je Orfeus. Doba však žádala kratší literární formy, méně výpravné, byť stejně heroisované (epyllion).

Za nejstarší didaktický epos lze považovat kosmogonii a theogonii Hésioda z Askry ze přelomu 8. a 7. století Erga kai hémerai, Práce a dni, Theogoniá, Zrození bohů a genealogickou báseň Katalogos gynaikón/Éhoiai, Seznam žen, o původu hellénských rodů (homérovský fragment Aspis, Štít, bývá Hésiodovi jen připisován, vznikl snad až kolem roku 570). K Hésiodovi viz v indexu s. v. Hésiodos a otroctví.
V hexametrech psali svá díla téměř všichni nejstarší filosofové (posledním zachovaným dílem didaktického epu filosofického je De rerum natura T. Lucretia Cara z 1. století). Hésiodovým kritikem byl za jeho života jistý Kerkóps.
Z díla didaktika Fókylida Mílétského se zachovalo jen málo hexametrů (dochované Gnómai Fókylidú, F. myšlenky, jsou židovsko-křesťanský podvrh z 1.-2. století n. l.).

Formy epu často využívali literáti vědci jako lékař a farmaceut Níkandros z Kolofónu, autor básní o lécích proti uštknutí a o protijedech, stejně jako o dějinách Aitólů, nebo o včelařství, Arátos ze Sol, autor velmi oblíbeného díla o astronomii (Fainomena), které bylo překládáno ještě ve středověku do arabštiny, nebo daleko později ve 3. století n. l. Oppiános z Apameie nad Orontem, resp. jeho jmenovec z Kilikie.

Nejrozsáhlejším literárním dílem o Dionýsovi, ale také v evropské literatuře vůbec, je epos Dionýsiaka, který sepsal někdy v 5. století n. l. (!) Nonnos z Pánopole v Egyptě. Má 22 tisíc řeckých hexametrů v 48 zpěvech a zřejmě byl zoufalým pokusem postavit se vládnoucímu křesťanství. Pro srovnání: Ílias na 16 tisíc veršů, Odysseia 12 tisíc. Ovšem na rozdíl od Homérových epů, které provázeli Hellény od školy celým životem, Nonnův rekord je spíše literární kuriositou nadšence ze zlé doby (srov. pod hostiny).

Nonnova postava ovšem zůstává záhadou, protože pod jeho jménem kursíruje také parafráze Janova euangelia, Metabolé tú kata Ióannú euangeliú, o 21 zpěvech v hexamentrech (díla Gigantomachie a Bassarika s dionýsovskou thematikou nejsou zachována). Soudí se, že ke stáru přestoupil na monotheismus, proto ono euangelion v novozákonním duchu, nebo že v tehdy již za jediného povoleného kultu nemohl ani jinak nebýt oficiálně než křesťan a starými kulty byl staromilecky unesen.

Indický příběh Rámův, Rámájana, obsahuje 24 tisíc veršů, nejrozsáhlejší písemnost s jedním titulem na planetě Velcí Bhárati-Indové, Mahábhárata, 106 tisíc. Epos turkických Kirgizů o Manasovi, který byl poprvé sepsán až roku 1885, má několik ústních versí různě dlouhé, vždy však rekordně. Jedna má 180 tisíc veršů, další 210 tisíc a nejdelší téměř 500 tisíc veršů. Hrdina Manas se prý narodil roku 995 n. l. a o jeho činech recitují manaši, pěvci epu.
Kanón klasiků epu zahrnuje Homéra, Hésioda, Panyassia, Peisandra a Antimacha.

epos latinský. Základy veškeré římské literatury položil překladatel a dramatik Lucius Livius Andronicus, který se do Říma dostal roku 272 z poraženého rodného Tarenta jako zajatec Lucia Livia Salinatora. Když byl propuštěn na svobodu, vychovával Salinatorovy děti a učil latině a řečtině. Roku 240 složil na státní objednávku první latinskou komedii a tragedii.
Roku 207 složil na žádost pontifiků kultovní píseň k poctě Iunony Reginy. Složil několik tragedií a komedií. Pro školní potřeby přeložil saturnským veršem Homérovu Odysseiu (lat.: Odusia), která byla používána po celou dobu republiky. - Nejstarším psaným prosaickým dílem byla zřejmě odpověď Ap. Claudia Caeca Pyrrhovu vyslanci Kíneovi Thessalskému v Senátě r. 280.

První historický a národní epos římský složil o něco mladší Andronikův vrstevník Kampánec Cn. Naevius. V sedmi knihách básně Bellum Poenicum jsou vyprávěny římské dějiny až do konce I. války púnské. Kromě toho napsal několik desítek komediálních a tragických titulů, je autorem prvních římských praetext, psal togaty a palliáty.

Ani třetí latinsky píšící epik nebyl římského původu (pro některé starověké životopisce byl Polořekem či dokonce Řekem). Kalabrijec Q. Ennius (zemřel r. 169) hovořil latinsky, řecky a oskicky, sloužil v římské armádě. Kromě toho, že do římské literatury zavedl umělou poesii podle hellénských vzorů, byl autorem řady komedií a tragedií, přeložil do latiny první prosu (kuriosně tím autorem byl Euhémeros) a didaktické básně. Pro Římany měly však největší význam Enniovy veršované Letopisy (Annales).

Vrcholu římský epos dosáhl v dílech epikúrika T. Lucretia Cara (Dé rérum nátúrá), P. Vergilia Maróna (Aenéis) a P. Ovidia Nasóna (Metamorphoseón librí). V Augustově době psali epické básně ještě epikúrik L. Varius Rúfus (oslavy Caesarovy, Augustovy a Agrippovy) a Aemilius Macer, který složil didaktické básně o ptácích (Ornithogonia), o uštknutích (Theriaca) a o léčivých bylinách (De herbis). Ovidiův přítel (C.) Albinovánus Pedó složil (nedochovanou) Théseidu a kromě toho proslul epigrammy a oslavnými verši.

Vergilius se ještě za svého života stal "národním básníkem" latiny. Dočkal se dokonce překladů do řečtiny, vzácných okamžiků v soužití obou tvůrčích jazyků. Claudiův propuštěnec a jeho studijní poradce C. Iúlius Polybios parafrázoval Vergiliovo dílo v řečtině, Georgica přeložil Arrhiános (díla ztracena). Volně přeloženou čtvrtou eklogu z roku 40- s oním spíše nejasným než záhadným proroctvím příchodu nového věku s narozením jistého chlapce použil Konstantínos i. na lateránském synodu křesťanských hodnostářů roku 313 a Vergilius se stal nejváženějším polytheistickým autorem středověku. Nejstarší zachovaný opis jeho díla je codex Palatinus-vaticanus ze čtvrtého n. pátého století a codex Mediceus z pátého století. 

Posledním epikem a posledním významným básníkem polytheistického světa byl Klaudios Klaudiános z Alexandreie či Claudius Claudiánus, neznámo, zda "úřední" křesťan (byl s titulem vir clarissimus „mluvčím“ Stilichónovým), žil v letech asi 365 či 369 do 404 n. nejvýše 408, autor panegyriků, oslavných epů Dé belló Gothicó, Dé belló Gildónicó, ale také Gygantomachie (známe několik veršů) a nedokončené a zachované O únosu Persefony, Dé raptú Proserpinae z roku 395, tedy již po zákazu tradičního náboženství.

epos mesopotamský. Nejmladším dochovaným epem, který vznikl na území staré Mesopotamie, byl mladobabylónský epos o bohu války Errovi. Shodou okolností je to rovněž jediná z básní velkých mýthologických a kultovních forem, u níž zároveň známe i jejího autora. Přesněji řečeno, jejího editora. Byl jím někdy před začátkem vlády poslední babylónské dynastie, chaldajskou, v dobách assyrské hegemonie v osmém až sedmém století babylónský chrámový písař Kabti-iláni-Marduk, syn Dábibův.

Nejstarším akkadským mýthologicko-liturgickým textem byl epos Inúma ilú awílum, „Když bohové byli (ještě) lidskou bytostí“ [klínopisná sumerská a akkadská, později babylónská a assyrská, literatura nepoužívala názvů v nadpisu, ale písaři katalogosovali hliněné tabulky s texty podle znění prvního řádku]. Nejstarší jeho klínové opisy pocházejí z dob vlády krále Ammísaduqiho (1647 - 1626), předposledního vládce I. babylónské amorejské královské dynastie.

Ze stejné doby jsou i nejstarší známé opisy epu o Atrachasísovi (starobab. Watram-chasís, „Přemoudrý“), který stejně jako epos Enúma eliš’, „Když nahoře...“ líčil mýthologické podání stvoření světa, ale také člověka a zničení jeho první generace. Nejstarší dochované texty Enúma eliš’ pocházejí ale teprve ze století desátého.

Z časů I. babylónské dynastie jsou i nejstarší dochované opisy skladby o Etanovi, autentickém vládci v sumerském Kiši. Etana byl prvním člověkem-letcem, který se vznesl s pomocí orla a jako první v literatuře hleděl na zemi se shora. Původním sumerským editorem (nebo dokonce autorem?) skladby byl mudrc z Uru z doby vlády krále Šulgiho (2094 - 2048) z III. dynastie urské jménem Lu-anna.
Rovněž z I. babylónské dynastie pochází báseň o Anzuovi a o krádeži tabulek o božském pořádku na světě, která byla součástí nedochovaného velkého cyklu o hrdinstvích boha Nin-girsu (tj. Ninurty).

Z knihovny assyrského panovníka Tukulti-apil-Ešarra I. (hebr. Tiglatpilesar; vládl 1116 - 1077) jsou nejstarší opisy slavného liturgického textu Sestup Ištary do podsvětí, jenž bývá s oblibou označován za první podání stripteasu v literatuře.

Nejstarší epická díla světové literatury, a současně i nejstarší liturgické texty, stvořili a písmem zachytili Sumerové. Nejznámějším původně sumerským literárním dílem, a zároveň vůbec mesopotamského kulturního okruhu, byl epos o Gilgamešovi, skutečném vládci I. dynastie v Uruku (kolem roku 2700).

Gilgamešovu autentičnost mj. dokazuje nejstarší historická písemná památka epigrafická, zlomek tabulky se jménem kišského krále a jeho vrstevníka En-me-barag-esiho a jeho syna a nástupce Aggy, soupeře i z epu.

Editorem cyklu o Gilgamešovi byl v kassitské době slavný Sîn-leqe-unnínní a poslední redakci provedl astronom a učenec na dvoře assyrských vládců Šarru-kéna II. a Sîn-achché-eríba (Sancheriba) Nabű-zuqup-kéna. Antickým autorům bylo Sumeřanovo jméno známo ještě ve třetím století n. l.: ve zcela zmatené souvislosti u Klaudia Ailiána jako král „Babylónu“ Gilgamos.

Smutné konce sumerských městských států po vpádu Gutejců odrážely epické básně jako Prokletí Akkadu (Sag-ki-gíd-da En-líl-lá-ke4, „Když hněvivý Enlilův pohled...“), která vznikla někdy na úplném konci 21. století. O něco mladší je Nářek nad zkázou Uru (po jeho dobytí Elamity a po odvlečení posledního panovníka III. dynastie urské Ibbi-Sîna do Elamu po roce 2006).

Ze slavnějších dob, z doby vlády akkadského panovníka Narám-Sîna (2292 - 2255) pochází veršovaná skladba „Nin-me-šar-ra“ - Paní všech božských mocí neboli Inanna a Ebech (bůh stejnojmenného pohoří sev. od Babylónu), jejíž autorkou je první známá literátka historie En-che-du-an-na.

Podle jedné verse byla dcerou slavného krále Šarru-kéna Akkadského (Sargon), semitského podmanitele Sumerů a vládce zemí od Horního po Dolní moře, tj. od Středozemního moře po dn. Perský záliv, kněžka měsíčního boha Nannara (sum.; akk. Sîna) v Uru.
Z 21. století pocházejí nejstarší opisy Sestupu Inanny do podsvětí, Dumuziho sen a několik epických liturgických básní s ději ze života boha Enkiho.

Eporedia, m. Salassiů a řím. osada, dn. Ivrea v Savojích§ 25

 

Eporedoríx, haedujský velmož§ 52

 

Eposognátos z Galatie, dyn. Tektosagů§ 189

Eppillus, kníže brit. Atrebatů§ 54

Epponína, Empona, popř. Peponila, manž. lingonského velmože Iúlia Sabína§ 70+

 

Epsibaal§ Chefsibá

 

epulónés, sbor od roku 196 tří, pak sedmi, později od Caesara deseti občanských kněží, kteří měli na starosti zaopatřování hostin spojených s lectisterniemi, trésvirí, později septemvirí epulónés, dosl. sbor sedmi jedlíků§ 180

L. Equilius Firmánus, viz L. Aeqitius Firmánus

 

equités, eques§ viz jezdci

Er§ viz Ušilu

 

éra, datovací, letopočet, z pozdnělat. aera, dané číslo, z kterého se vychází, souvisí s aes, měděná ruda, peníze; řec. obrat pro aera je epoché. Většina uvedených ér (epoch) byla ryze lokálního významu, éry, které byly v užívání v celé oikúmeně nebo v jejích velkých částech, jsou součástí datace celé příručky - éra olympijská, „od založení města“, seleukovská, arsakovská a základní dnešní užívaná, křesťanská, počítající od narození Ježíše Krista, „našeho letopočtu, n. l., př. n. l.“.

Poprvé obratu „před Kristem“, lat. a. C., angl. B. C., užil mnich Beda Venerabilis (zemřel roku 735). Dnes v mimokřesťanských kruzích často užíváno v anglosaské literatuře „Before the Common Era, BCE“ a CE, „Common Era“, namísto A. D. Prehistorici nejnověji užívají éry BP, „(years) Before the Present“, (let) před současností (= PS), která je zakotvena rokem 1950 n. l., nebo nejnovější geologickou datační zkratku MYA, "million years ago". K tomu se datuje érou RCYBP/Radio Carbon Years Before the Present a vzhledem k tomu, že rok 1950/= současnost se vzdaluje, též v kalibrované podobě jako calBP/Calibrated Years Before the Present, popř. Calendar Years BC§

éra Abrahamova§ 776, 2-, 29+ 
éra aktijsk᧠32, 31
éra Alexandra ve Foiníkii§ 333
éra Alexandrova (astron. u Arabů)§ 311

éra Alexandreie u Issu§ 67
éra Antiocheie nad Orontem§ 49
éra Áradu§ 259
éra Arsakovců§ 247
éra král. Arsinoé II.§ 270
éra Askalónu I., II.§ 104, 58

éra Azova§ 55

éra berbersk᧠ustavena roku 1980 v rámci emancipačních snah Berberů: její začátek akademiky položen do roku 950 př. n. l., přibližného nástupu Libyjce-Berbera Šošenqa I., prvního vládce egyptské xxii. dynastie (libyjské/berberské); není v CSD
éra Bérýtu§ 80
éra Bíthýnsk᧠297, 283
éra buddhistů (Cejlon a jihových. Asie), 544
éra Caesarova§ 48, 47
éra čínská, annó Sinárum, AS§ 660
éra Filippa III. Arrhidaia§ 324 - nazývaná též ‘po Alexandrově smrti’
éra Dionýsova§ 285
éra Diocletianova§ viz Bohové a jejich svátky, začínala 29. srpna 284 n. l. (Jul.); dodnes v užívání u Koptů
éra džinistů, viz Džina§ 527  
éra Elymáidy§ seleukovská s makedonským kalendářem
éra Guptova, Gupta kála§ 55-, 319+, viz 320+

éra Japonska, annó Japoniae, AJ§ 660
éra iónská/javana§ 185, 55

éra faslí v IND§ 55
éra lýdo-fryžsk᧠viz Sullova
éra provincie Galatia§ 25
éra Gázy§ 61
éra Harsa§ 55-

éra Hasmónaiů; Židé používali hlavně syrskou SE (minján šetabob, „éra smluv“, v platnosti v Palestině do 16. st.) a kromě toho éru vykoupení Sionu (začínala roku 66, resp. 131 n. l.), éru „od zničení druhého chrámu“ (le-hurban ha-Bajit, zač. 69/70 n. l.) a od 9. st. se mezi židovskou populací stala populární éra založení světa, anno mundi/annó mundí (condití), AM, která se později počítala od r. 3830 (platilo 3830 = 381 SE = 1 rok éry zničení chrámu = rok 69/70 n. l.); jinak ale prý svět vznikl 7. října 3761, což je jiný začátek této éry, srov. pod chronografové§ 143
éra hidžry, anno hegirae, mohamedánská, útěk Muhammada z Makky do Madíny§ 55 (začíná 16. července 622 Jul., k datu viz v přílohách Bohové a jejich svátky ii.)
éra Chalkidy pod Libanem§ 117
éra Charakény§ seleukovská s makedonským kalendářem
éra Chersonésu§ 32
éra Kálačuri-Čedí§ 55-, 248+

éra Kilikie§ 68
éra Kommágény§ 72
éra křesťansk᧠2
éra Leukady nad Chrýsem§ 38
éra mayská, začíná 11. srpna 3114, viz „svět do roku 1800“
éra Nabonassarova§ 747
éra Pompeiova§ 63
éra Pontu§ 297
éra Provincie Achái᧠146
éra Provincie Asi᧠134
éra Provincie Makedoni᧠148
éra Ptolemaia Sótéra§ 311
éra Rafie§ 58
éra Rhósu§ 39
éra sacká, Saka či é. Šaliváhana Šaka od údajného tvůrce, k. Saků, též Sakanripakala§ 55
éra Seleukovců§ 312, 311, 2+, 137+  
éra Seleukeie v Píerii§ 109
éra Sídónu§ 111
éra Sinópy I., II.§ 70, 45
éra Sol-Pompéiopole§ 66
éra Sullova§ 84
éra Terméssu§ 71
éra Tyru§ 126

éra vikrám samvat/"Vikrámova éra"§ 55-, 78+    

éra hegemonů, Doba jarních a podzimních annálů, Čchun-čchou š'-tai/Chunqin Shidai čili Kronika Jara a Podzimu; období čín. dějin§ 771, 722, 520, 481

eranos, pokladniční spolek, fond nadační, důchody, starobní pense, spoření, sociální zabezpečení:
Hellénské občanské podpůrné spolky, které sbíraly od členů příspěvky do společné pokladny, se nazývaly eranos, eranoi, lat. eranus/eraní. Prostředků bylo využíváno k různým účelům. Jednou za měsíc se členové sešli na společné hostině (připodobněme si to k weekendovým moderním picknickům). V případě nouze dostával člen podporu. Proti zakládání eranů nebyl ani princeps Tráiánus, který se díval na občanské a řemeslnické spolky s nedůvěrou, "když neposlouží ke vzniku chaosu a nedovolených shromáždění," jak napsal svému správci v bíthýnii Plíniovi Secundovi o žádosti Amísských.

Je to tedy nejstarší podoba novověkých dělnický spolků a jejich finančních ústavů (v Čechách tzv. kampeliček), popř. pensí, spoření apod., které nebyly zakládány na cechové příslušnosti, ale na principu občanském. Erany byly populární v hellénismu a hlavně v císařské době, kdy se členství ve spolku změnilo ve formu charitativní činnosti ve prospěch nemajetných spoluobčanů (viz finanční fondy pod heslem obilí).

Soukromé spoření, pravidelné ukládání a s tím související bankovní systém znám nebyl, srov. zde níže.

Základem dnešních státních sociálních systémů evropských byly cechy a hornické podpůrné spolky. Až do poslední pětiny 19. století neexistoval nikde žádný sociální závazný systém řízený a garantovaný státem. Ve Francii například existovaly různé námořnické pense za výsluhu let a invalidní (od roku 1673), vojenské (1831), pro státní úředníky (1853), horníky (1894), železničáře (1909), dělníky (1910), ale teprve od roku 1945 systém celkového státního sociálního zabezpečení.

Nejstarší státní sociální zabezpečení má Německo. Za císaře Wilhelma I. a pod tlakem sociálních demokratů kancléř Otto von Bismarck v listopadu 1881 předložil říšskému sněmu návrh na zavedení státní sociální sítě a hovořil o „positivních požadavcích blaha pro dělníky“. Německo dostalo roku 1883 všeobecné zdravotní pojištění (platné od prosince 1884), roku 1885 úrazové a roku 1889 invalidní a starobní (tehdy od sedmdesáti let věku, od roku 1916 sníženo 65 roků).

Ve Spojených státech měla nejstarší soukromou sociální pojistku železniční firma American Express Co., první státní učitelský asi mělo od roku 1896 New Jersey, armádní důchody byly od roku 1890 (Pension Act), ale první státní zákon o sociálním pojištění platil v USA až od roku 1908 a dodnes v zásadě platný Social Security Act je z roku 1935.

Skotsko-americký podnikavec a velký filanthrop Andrew Carnegie (+ 1919) spatřoval ve spoření jedno ze znamení civilisace. "Důležitost tohoto předmětu je patrna z té okolnosti, že zvyk spořiti tvoří jeden z největších rozdílů mezi divochem a vzdělaným člověkem," pravil roku 1900 v jednom ze svých výchovných projevů k mládeži, který zařadil do sbírky Panství obchodu, č. Praha 1908. "Kdyby lidé každý den každého týdne spotřebovali všechno, co vydělají, jak to činí divoši, pak by nebylo kapitálu - to jest, nebylo by žádných úspor, uložených pro budoucí potřebu... Proto spořivost je hlavním základem každého pokroku... Nic nebylo vybudováno, nebyl učiněn žádný veliký pokrok, pokud člověk zůstal divochem beze spořivosti." 

Erasínidés z Athén, strat.§ 406

Erasistratos z Athén, 1. o. Faiákův, 422; 2. jeden ze Třiceti§ 404
Erasistratos z Iúlidy na Keu, lékař Seleuka I., zakladatel lékařské školy§ 292, 264, 117+ 

erastés§ viz pod sex

Erastos z Athén§ arch. 163

Erató z Armenie, ka a s. Tigrána III.§ 6, 1, 1+

Eratón z Aitólie§ 240 (Ol.)

Eratos z Argu, k.§ 669

Eratosthenés z Athén, jeden ze Třiceti§ 404, 403 
Eratosthenés z Krotónu§ 576 (Ol.)
Eratosthenés z Kýrény, polyhistór§ 400, 295, 257, 246, 195

Erbessos§ viz Herbessos

Erbina§ Arbinás

 

Erechtheion, stavba na ath. Akropoli, chrám zasvěcený Athéně, Erechtheovi, dávnému athénskému králi, a Poseidónovi§ 407, 396

Erechtheus I., k. v Athénách§ 566

 

Eresos, m. na Lesbu§ 630, 412, 357, 372, 370, 332, 300

Eretriá, m. na Euboji (Iónové)§ 750, 733, 706, 700, 650, 556, 552, 551, 546, 510, 507, 498, 490, 484, 481, 479, 423, 411, 399, 394, 366, 358, 349, 341, 340, 325, 323, 308, 244, 198, 196, 21
Před trojskou válkou se jmenovala Melaneis a Arotriá, kolonisována byla z Athén a oikistés se jmenoval Kothos. Ve válce lélantské, c. 700, srov. tam, zřejmě E. přišla o Andros. Kolem roku 525 už v E. nevládli aristokraté dědičně, ale někdo z nich volený. Největšího rozmachu dosáhla E. ve čtvrtém století př. n. l., kdy hradby o pěti kilometrech délky uzavíraly obydlenou plochu o 82 hektarech. V Augustově době už ležela v ruinách, nové město stálo opodál.

eretrijská (dř. élidská) škola filosofick᧠399

Ergamenés z Núbie, Arqamani, Erqamani, k.§ 211, 204, 200

Bývá pokládáno za řecké jméno dvou panovníků núbijských: Ergamenés I., rodným jménem Arkamaniqo, trůnním jménem Chnumibre (v Diodórovi uváděn jako současník Ptolemaia Filadelfa), a Ergamenés II., rod. jménem Arqamani/Erqamani, trůnním Džeretanchamun. 

ergastulum, manufaktura§ 117+ a viz pod otroci 

 

Ergavica, m. v Carpetánii v Přední Hispánii, dn. snad Arguedas n. Berbinzana§ 179

 

Ergetion, m. v nitru Sicílie, dn. polohy neznámé§ 494

 

Ergínos ze Syrie, žoldnéř§ 243, 240

Ergofilos z Athén, strat.§ 362

 

Ergocharés z Athén§ arch. 226

Ergoklés z Athén§ 1. strat., 390; 2. arch. 132

Ergotelés z Hímery, původně z Knóssu, olympioníkos§ 472

 

Ergotímos z Athén, hrnčíř§ 575

Ercheia, ath. démos; pl.§ 436, 430

Eria, kraj na sev. Armenie§ 749, 745, 742

Eríba-Marduk, k. v Babylónu§ 770, 768, 761

Éridanos§ viz Padus

Eridu, dávné sum. město, kontrolované aram. Jakíni§ 703, 680 

 

Erigyios z Mytilény, hipparch, účastník Alexandrova tažení, b. Láomedontův§ 334, 331, 329

Erigon, ř. v Lynkéstidě§ 183

Erimena z Urartu, k. (?), o. Rusy III.§ 610

Erindés, ř. kdesi na východu parthské říše polohy neznámé§ 45+

 

Eríneos, mys v Ozolské Lokridě před Naupáktem§ 413

Érinná z Télu, básnířka§ 300

Erínýs, Erínýes, lat. Furiae, Mstitelky zločinů§ 67+

 

Erisané, m. v Zadní Hispánii nezn. polohy§ 141

 

Erisinni z Mannáje, s. Ualllího§ 659

 

Eristheniá z Orchomenu, d. Aristokratova, m. tyranna Proklea Epidaurského§ 650

Eritrea, novověká země a stát na afr. pobřeží dn. Rudého moře, v hellénismu se pobřeží jmenovalo Tenessis§ 600, 10-, 100+ 

Erixó z Kýrény, m. Batta III.§ 530

ERK§ viz Eryx

erótideia, vedle múseií hry v Thespiích se závody músickými i athlétickými§ 776
erótika, erótický román, milostná novela§ viz pod novela

Er-š’§ viz Chu-chaj

C. Eruciánus Síló§ cos. suff. 110+ 

C. Erucius, nastrčený žalobce§ 80

C. Erucius Clárus§ cos. ord. 170+ 

Sex. Erucius Clárus, legát, praef. Urbí§ 116+, 138+, 146+ (podruhé cos., nyní ord., poprvé asi na začátku Hadriánovy vlády)     

 

Erxikleidés z Athén§ arch. 548

Erymanthos, ř. v Arachósii, dn. Hílmand§ 206

Erythrá thalassa, tzn. „Rudé moře“, dn. Perský či Arabský záliv, pro euroamerický svět koncem 20. století „Golf/Záliv“, ale též všechna moře kolem Arábie§ 440, 326 – 324, 46+, 59+, 106+, 116+, 123+    
Pro mesopotamské civilisace támtum šaplítum/Dolní moře (Horní = Středozemní moře). Hérodotos uvedl, že Eufrátés teče z Armenie do Rudého moře, ale také to, že tehdejší "Arabský záliv" byl zálivem Rudého moře mezi Egyptem a Arábií. Měl tedy za to, že Rudé moře je označení všech vod kolem Arabského poloostrova a dnešního Arabského moře mezi Arábií a Indií, ačkoli ho ještě hellénističtí autoři zahrnovali pod pojem Ókeanos, srov. pod Rudé moře, Satrapie na Rudém moři, Charakéné apod. Už za Augústa bylo v užívání označení Persikos kolpos, Perský záliv. Dnešnímu Rudému moři mezi Arábií a Egyptem, Súdánem a Eritreou se kdysi říkalo Arabský záliv (totiž Rudého moře, které bylo za dn. Báb al-Mandab). Seleukovci měli satrapii peri/epi tén Erythrán thalattán, „kolem Rudého moře“, s eparchií tés Erythrás thalattés, „Rudého moře“ (zřejmě od perského po arabské pobřeží). 


Erythrai, m. v Boiótii§ 479
Erythrai, m. v Iónii naproti Chiu, dn. u lokality Ildir v TR; původně Knópopolis§ 710, 700, 650, 551, 534, 454, 427, 413, 412, 357, 355, 315, 201, 191, 83

Erythros, "Rudý", s. Rhadamanthyův, zakladatel Eryther§ 650


Eryx, gen. Eryku, h. a m. v záp. Sicílii, foín. ERK, dn. Eryce (Mte. S. Guiliano), slavné po celém západ. Středomoří chrámem a kultem Venuše, Venus Erycína, založeného prý Daidalem či Aineiou; chrám restaurován za císaře Claudia§ 580, 397, 368, 278, 260, 249, 244, 49+

Eryxiás z Athén§ arch. 693
Eryxiás z Chalkidy§ 532 (Ol.)

Eryxó z Kýrény, ka (gen. Eryxy)§ 530

 

Erzurum, novodobé m. na východu TR na místě východořímské osady a pevnosti Theodosiúpole§ 114+, 162+