Ger (2)

 

Völkerwanderung 1

Germánie, pokr.: 

Vpád Hunů (viz tam) roku 375 n. l. způsobil druhé stěhování germánských národů (375–568 do vpádu Langobardů se Sasy do Itálie), jehož neustálé údery na hraniční opevnění vedly ke konci (západo)římského státu a ke vzniku germánských monarchií v západní části Středomoří:

402 porazil Stilichó v Popádí dvakrát příval Visigotů pod Alarichem z královského rodu Balthů/"Udatní"; aby měl dosti sil, stáhl předtím Stilichó velkou část legií za západu a provincie přišly o ochranu

405 Stilichó zmasakroval Ostrogoty a jejich spojence pod Rhadagaisem/Rhodogaisem v Popádí

406, 31. prosince přešli germánští Vandalové, Suébové a Burgundové s Alány přes zamrzlý Rýn na římské území, viz pod Gotové. Útočníci využili oslabení hranic z přelomu let 401/402 a pravděpodobně stáli pod hunským tlakem z východu

407 - 411 usurpace Constantina III. a vyklizení Británie; vůdce Alanů Goar se dal t. r. na římskou stranu a roku 411 v Mundiaku v Druhé Germánii prohlásil s burgundským králem Gundaharem augustem Gallořímana Iovina (411-413).

408 Alarich s Visigoty do severní Itálie, likvidace Stilichóna, první Alarichovo obléhání Říma

410 třetí obléhání Říma a Alarich se po Keltech roku 390- stal prvním cizím dobyvatelem Věčného města, viz pod Gotové 
413 - 436 říše Burgundů v kraji kolem Wormsu, Burgundové s Alány římští foederátí a dvacet let byl na hranici klid
418 – 507 (494) toloské království Visigotů (viz pod Gotové), 
429 - 534 severoafrická říše osmdesáti tisíc Vandalů (s íránskými Alany, cf. Kat-alánie),

429 Flávius Aëtius Valentinianem III. jmenován magistrem militum per Gallias, porážel Franky a na čas obnovil římskou moc na břehu Rýna (432 posice zbaven, nikoli však moci; zůstal pro historii posledním z velkých Západořímanů),

436 - 534 když se Burgundové pokoušeli rozšířit do První Belgiky, byli Fláviem Aetiem roku 435 poraženi a museli se vrátit; roku 436 je na Rýnu porazili Hunové a jejich porýnské království zaniklo (= námět ságy o Nibelunzích); usazeni na římském území: říše Burgundů v Sapaudii (= Savoy, viz pod Hunové)

447 na pozvání "britorománského" dynasty Vortigerna ovládajícího po římském odchodu z ostrova po roce 407 britský jih se na pod bratry Hengestem a Horsou dostali do Británie Sasové, Anglové a Jutové. Za cenu území Kentu pomohli odrazit nájezdy Piktů ze severu, pak se však nepohodli a roku 455 Horsa padl v bitvě s Britoromány. Sasové ve válce zvítězili, Hengest/Hengist se stal králem Kentu a Germáni získali další území Sussex, Essex, Middlesex, v jejichž názvech zůstalo národní jméno zachováno dodnes; celá země se jmenuje po dolnogermánských Anglech původem z jihošlesvického baltského pobřeží, Angeln.

451 bitva na Katalunských pláních, Attila s Ostrogoty poražen Římany pod Aetiem a Visigoty; roku 453 zničili Gépidové, Skirové a Herulové oslabenou hunskou říši (Aetia zavraždil vlastní rukou císař Valentinianus III. v září 454), 

476 Odoakerova skirská říše v Itálii po zrušení hlavy římského státu 4. září 476 n. l. (Skirové pak mizí z dějin),

Völkerwanderung 2

486 říše Franků mezi Sommou a Loirou po porážce a popravě Syagria, syna Aegidia, posledního z magistrů militum per Gallias u Suessiónů/dn. Soissons; se Syagriem zanikla definitivně římská správa Gallií. Z merovejské říše (dynastie Merowinger, podle obludy u ústí Rýna, vládla západu v letech 482-714) vzešly základy dvou věčně soupeřících státních útvarů Německa a Francie: východ franské říše zůstal jazykově germánský, západ pohltil vládnoucí franskou elitu a převládla gallorománská kultura a jazykové prostředí, s majetkovými poměry Frankové nehýbali ani s daňovým systémem, soudnictví a armáda se řídily spíše germánskými zvyklostmi (Frankové v podstatě shrábli smetanu dlouhých germánských válek s Římany), 
490, 11. srpna porazil na řece Addě (lat. Abdua/Addua) u Mediolana ostrogotský král Theoderich Veliký/Flávius Theoderícus n. Theodórícus, řec. Theoderíchos, Theodrikos n. Theuderíchos, s Alarikem II. Odoakera (Theoderich vládl Ostrogotům a Itálii jako "král" 475-526, kdy 30. srpna zemřel v Ravenně na dysenterii (jako jeho císař Zénón roku 491), Itálii od roku 493 a regentem Visigotů byl od roku 511); o Theoderikovi a Cassiodórovi a občanské společnosti/cívílitás viz pod Iúdaioi a pod Gotové

493 - 553 (561) říše „Východních“ Gotů v Itálii a 
568 - 774 říše Langobardů v Itálii (viz pod Gotové). Válka Východořímanů s Ostrogoty o Itálii v letech 536-561 trvala celou generaci a byla to vedle vandalské války další z totalitních válek, na jejímž konci byl zánik „východních“ Gotů. Ostrogotský král Totila (padl v létě 552 v Umbrii) uvažoval roku 547 po dobytí Říma, že město srovná se zemí a promění ho v pastviny; na krále, který nepatřil k ostrogotskému královskému rodu Amalů, pamatuje deska ve Walhalle, srov. pod Gotové

c. 787 je doložen první nájezd, viking, tzv. Vikingů-Normanů na západní Evropu

Agónie Říma

Římské legie z Británie definitivně stáhl Constantínus III. roku 407, poslední ze „vzdorocísařů“ (do 411), aby mohl bojovat v Galliích a Hispániích s Germány (srov. roky 401 a 402). Po něm zůstal římský Západ bez císařské moci zcela otevřený novým poměrům: germánská šlechta definitivně řídila rozpad západořímské říše. Do Anglie připlouvaly první saské rodiny a na dobyté půdě na východě se usazovali.

První saský hřbitov je doložen v Dorchesteru u Oxfordu z doby kolem roku 410 n. l. Od roku 449 byla saská immigrace do Kentu masivnější a ze severu Německa proudili polytheističtí přistěhovalci ochotní dobýt na pokřtěných Keltech celou zemi. V pověsti o Artušovi je možná uchováno historické jádro kolem odboje jednoho z keltských náčelníků, který někdy kolem roku 500 jedno saské vojsko porazil na jisté hoře Badon v západní Anglii nebo ve Walesu.

Burgundský král Gunther, lat. Gundahar, a král části Alanů Goar provolali roku 411 římským císařem Galloromána Iovina: první Germány dosazený císař.
Anthemios, praefectus praetórió Arkadia a jeho syna Theodosia II. porazil a vytlačil z Moesie hunského krále Uldina a zajaté Skiry „usadil“ v Anatolii na statcích jako pracovní sílu: první masové usazení Germánů v Anatolii (po Herulech?).

Roku 413 dostali Burgundové jako foederátí formální svolení u Rýna založit království se sídlem v Borbetomagus/Worms (na bývalých územích Vangionů, srov. tam). Roku 437 porazil Flávius Aëtius (měl gotskou manželku z královského rodu) Burgundy, kteří vpadli do Gallií, zrušil jejich stát ve středním Porýní kolem Wormsu a přemístil je do Sabadie/Savoje, viz více pod Hunové.

Marciánus, který vládl na Východě v letech 450-457, věnoval roku 454 po zlomení hunské moci v Evropě Gépidy s germánskou koalicí ve zničující bitvě na řece Nedao (dnes neznámá) část Pannonií Ostrogotům pod bratry Walamirem, Theodemirem a Widimirem a kraj kolem Tiszy Gépidům: „Pro Attilu mám železo, ne zlato“.

Licinia Eudoxia si pak musela vzít nového císaře Petrónia Máxima náležejícího do rodu Aniciů, srov. zde níže, a tak povolala do říše Vandala Geisericha, aby si jeho syn Hunerich vzal její dceru Eudokii mladší. 31. května 455 byl Petrónius zabit ranou kamene do hlavy a vhozen do Tibery, 2. června Vandalové dokonale vyplenili Řím.

Ostrogoti se „odvděčili“ podle dobového usu: vyplenili Illyricum. Od roku 471 jim po Theodemirovi vládl jeho syn Theoderich, který je odvedl do Dolní Moesie. 
Galloříman Avítus patřil k provinční šlechtě, přítel visigotského krále Theodericha I., který padl jako římský spojenec na Katalaunských pláních, a Theodericha II. Císařem západu byl provolán 9. července 455, do Říma vstoupil 21. září a na nový rok 456 držel k Římanům řeč, za niž ho ocenili bronzovou sochou; zřejmě poslední taková pocta ve vyloupeném Věčném městě.

Avítus spoléhal na vrchního armádního velitele Ricimera, který řídil poslední fázi konce západořímské říše. Jeho otec byl Suéb, matkou dcera visigotského panovníka Wallii, porazil na Sicilíi i na moři u Korsiky Vandaly, kteří v červnu roku 455 vyplenili Řím, srov. pod křesťanství.

Po smrti Avíta roku 456 byl západ šest měsíců bez augusta, protože nepřišlo jmenování z Kónstantínopole. V únoru 457 León I. potvrdil Maioriána, který se roku 460 vypravil v čele asi tří set plavidel do Hispánií do Carthageny proti Vandalovi Geiserichovi. V zálivu u Lucenta však flotilu Vandalové zaskočili a zničili: císař Maioriánus uznal, že Mauretánie a Tripolitána patří Vandalům. Byla to poslední velká vojenská výprava Římanů na západ.

Rikimerův poskok Maioriánus byl prý u Vandalů v Karthágu v převleku, Římanům odpustil nedoplatky daňové a staral se prý o městská práva. Roku 461 se Rikimer Maioriána zbavil a po třech měsících bezvládí dal provolat císařem Libia Sevéra: jeho ražba měla na líci obraz Libiův, na rubu Rikimerův monogram (!).

Ovšem naopak vláda také fungovala. Říman Aegidius byl osm měsíců králem Franků, kteří vyhnali mladého Childericha I. Frankové se pak ke svým Merovejcům/Merowiger vrátili a roku 464 byl Aegidius otráven asi Rikimerovým agentem, protože oponoval Libiovi, který byl Suébovým „koněm“. Rikimer 14. listopadu 465 otrávil také Libia Sevéra.

Childerichovou manželkou byla Basena z Durynska, jejíž stříbrná lžíce s nápisem Basenae, „Basenina“ se zachovala a je součástí ruské válečné kořisti z roku 1945 (poprvé vystavována v Moskvě roku 2007). Childerichův mohylový hrob v Tournai/Tornacum nalezen v 17. století. Současně s králem a jeho zlatem bylo pochováno 21 jeho koní.

Tornacum bylo od roku 432 sídelním městem salských Franků a po Tongeren je nejstarším městem Belgie. Childerichův syn Chlodwig I. (481-511) přeložil hlavní město své říše roku 508 do Paříže.

V té době zřejmě germánští Frankové tvořili, jak se nyní odhaduje, asi pětinu populace bývalých římských Gallií. Nijak tu gallorománskou kulturu nehltali. Kolem roku 500 zavřeli v Galliích poslední gramatické a řečnické školy (= základní a střední vzdělání). Vzdělanost se kuriosně v jisté míře uchovala za zdmi křesťanských institucí. Kolem roku 590 sepsal biskup Gregorius z Tours, který patřil ke gallorománským elitám, dějiny Franků, Libri historiarum.

Ve Východořímské říši vpadl roku 467 Geiserich se svými Vandaly na Peloponnésos. León I. potvrdil západním císařem Prokopia Anthemia, syna Prokopiova z Galatie, patricie a velitele pozemních vojsk, magister mílitum; jeho děd z matčiny strany Anthemios byl praefectem praetórió a regentem za Theodosia II. León I. razil s Anthemiem společnou minci se zeměkoulí, kterou spolu drží, a nápisem Salús reí públicae (!).

León poslal na Vandaly Basiliska, který měl k disposici 1113 lodí (srov. homérovskou flotilu před Troiou 1186 plavidel) a jedno sto tisíc mužů (sic!), ale před Karthágem byla megaflotila z velké části zničena. Anthemios, vládl s vůlí Rikimerovou, vrchního velitele západní armády, v letech 467-472, byl v Itálii pokládán za řeckého cizince s podivnými móresy; v Římě, kde sídlil, nebyl neoblíben.

Rikimer si sice vzal Anthemiovu dceru Alypii, ale pak se proti „tchánovi“ postavil. Vybral si římského magnáta, svou poslední volbu: příslušník staréhbo rodu, prvního ze senátorských v Římě, který se přihlásil k monotheismu, Flávius Anicius Olybrius byl roku 472 necelý půlrok západořímským císařem a zemřel na vodnatelnost; srov. v indexu s. v. Anicius. Předtím ve válce s Anthemiem po tříměsíčním obléhání 1. července 472 dobyl Ricimer Řím, Anthemia zabil a město vyplenil. O necelé dva měsíce později zemřel na jakousi horečnatou nemoc.

Olybriova dcera s Placidií, dcerou Valentiniána III., Iuliána Anicia se provdala roku 479 za vysokého důstojníka Gota Areobinda (cos. 502), který byl roku 512 v Kónstantínopoli jeden den císařem, než sám hodnost složil (jeho obrázek je v rukopisu Dioskoridova herbáře). 
Rikimerovu posici v Itálii převzal jeho synovec Burgunďan Gundobad a po smrti Olybria provolal v březnu 473 císařem Glyceria. Téhož roku však „doma“ v Burgundii zemřel jeho otec a Gundobad se raději stal králem Burgundů než zůstal velitelem západořímské armády. Po dlouhé bratrovražedné válce (měl tři sourozence) vládl v míru se sousedy do smrti do roku 516.

Vládu převzal jeho syn Sigismund, který byl za války s Franky dopaden roku 523 a zabit, třebaže byl v mnišském převleku. Byl za to svatořečen a německý císař Karel IV. převezl jeho ostatky do Prahy. Burgundové se roku 533 stali franckými poddanými, rok na to Durynkové, kteří byli předtím spojenci Ostrogotů.
Východořímský císař León I. Glyceria neuznal a chtěl za „spolucísaře“ Iúlia Nepóta, velitele vojsk v Dalmacii a manžela císařovniny neteře. Nepós se přeplavil do Ostie (Portus Augustí), kde se prohlásil císařem. V té době už byl Gundobad na cestě do Burgundie za větším štěstím.

Glycerius byl bez boje sesazen a bez problémů přijal biskupské místo v Salonách/Solin. Později se stal arcibiskupem v Mediólánu a roku 480 organisoval pomstu – vraždu posledního západořímského císaře.

Iúlius Nepós byl synem Nepótiánovým, magistra mílitum za Avíta. Za něho se visigotský král Eurich, mladší bratr a vrah Theodericha II., prohlásil za zcela suverénního panovníka, vypověděl spojenecké smlouvy, což před ním udělali už Geiserichovi Vandalové. Roku 475 přišel Řím oficiálně o území mezi Loirou, Pyrenejemi a částečně i za nimi v severovýchodních Hispániích, až po Rhônu.

Geiserich s Vandaly vpadl roku 475 do Épeiru, aby pomstil smrt Alanů Aspara, magistra mílitum na Východu, a jeho syna Ardaburia roku 471. Asparos byl učitelem Theodericha Ostrogotského a otec Patricia, který si vzal roku 470 mladší dceru císaře Leonta Leontii. Merninerich, nejmladší z Asparových synů, asi z gotské matky, unikl vyvraždění rodiny roku 471 a v Isaurii si vzal nelegitimní dceru císaře Zénóna.

Mír s Vandaly, kteří obsadili Níkopoli, vydržel Východořímanům padesát let. Ariánští Vandalové v Africe a Hispániích převzali římskou administrativu, její latinu a z velké části zvyklosti a kulturu.

Nepótovým velitelem vojsk v Galliích byl Ecdicius, Avítův syn. Když proti Visigotům neuspěl, udělal Nepós roku 475 šéfem armády/magister militum Oresta, snad zčásti germánského rodu z Pannonie a dříve Attilova tajemníka/notárius a Anthemiova člověka (jeho otec byl Attilovým vyslancem v Kónstantínopoli u Theodosia II.).

Orestés, ženatý s dcerou západořímského důstojníka Rómula z Poetovia, provolal 31. října 475 v Římě císařem svého dvanáctiletého syna Flávia Rómula, který asi už předtím (?) měl přízvisko Augustus. Nepós před vzpourou bez boje utekl 28. srpna z Ravenny, kde residoval, do své Dalmacie. 9. května 480 tam byl na statku u Salon zavražděn svými lidmi v žoldu Glyceria, jistým Viatorem a Ovidou. Byl posledním ze západořímských císařů.

Orestovo vojáci byli především Herulové, Rugiové a Skirové v žoldu. Chtěli od něj v Itálii třetinu statkářské půdy, jak to před časem dostali v Galliích Burgundi a ještě předtím Visigoti od Honória. Orestés osudově váhal. V Itálii roku 476 „úřadoval“ Skir Flávius Odoaker/Odoacer/Audovacar, syn skirského knížete jménem Edeko/Edeco(n), též Edica (z Odoaker je pozdější Ottokar a Otakar, jméno mimo jiné panovníků v Štýrsku a dvou českých přemyslovských králů).

Vojáci provolali Odoakera 22. srpna 476 králem Itálie, rex Italiae, titulem vpravdě mythickým. Oresta s jeho žoldnéři oblehli v Ticinu/Pavii a 28. srpna jej po ztracené bitvě popravil v Placentii/Piacenze. Jeho bratr Paulus padl u Ravenny, 4. září abdikoval v Ravenně Dominus noster Rómulus Augustus Pius Félix Augustus. Tento den bývá počítán za konec „starověku“ a začátek „středověku“.

Odoaker Rómula s rodinou ušetřil, poslal ho do Lúcullovy villy u Míséna a na cestu životem mu dal šest tisíc zlatých (nebo to dokonce byla roční renta?). Je možné, že sesazený císař žil ještě v letech 507-511. Z toho by vyplývalo, že si byl své kuriosní posice v dějinách vědom (srov. osud argívské dynastie Hérákleovců na makedonském trůnu roku 309). Východořímští historici zlehčili jeho jméno v Mómyllos/Dělající hanbu, a Augustulus/Císaříček; jakoby za to mohl…

Linie západořímských vládců se definitivně ukončila roku 493, kdy ostrogotský král Theoderich Veliký (= nibelungovský Dietrich z Bernu, tedy "z Verony") po několika bitvách (28. srpna 489 na Isonzu/Soča u Verony, 11. srpna 490 Adda)  zabil 15. března 493 po dobytí Ravenny Odoakera, který vyznával ariánskou podobu křesťanství; jako ostatně v této době většina stěhovavých Germánů (pád Ravenny se označuje germánským jménem pro Ravennu "Ravenschlacht"). Ještě roku 464 získal na ariánskou podobu křesťanství visigotský misionář Ajax Suéby sídlící v Gallaecii (k velké nevoli Hydatia z Aquae Flaviae). Suébové byli z velké části polytheisty a král Remismund chtěl spojenectví s visigotským králem Theoderichem II., který ariánem byl.

V Kónstantínopoli uznal Zénón západními augusty Odoakera s Nepótem. Odoaker dal razit jejich společnou minci s hlavou Nepóta a nápisem Invicta Róma (sic!), bylo to jakési germánsko-římské souvládí. Královský titul od Zénóna přijal, nikoli augustovskou a insignie poslal do Kónstantínopole; O. byl první z lidí, kteří užívali titulu "král Itálie".

18. ledna 474 zemřel na Východě León I. a jeho pětiletý vnuk León II. byl spoluvládcem s Isaurem Tarasikodissou, který přijal jméno Zénón. Jeho ženou byla Aelia Ariadné, srov. pod Isaurové.

Po germánské migraci zůstalo po Evropě hodně stop. Jméno Vandalů zůstalo uchováno v Andalusii, Frankové dali jméno Francii, Langobardové Lombardii, Hermundurové Durynsku, Chattové Hessensku. Jméno Sasů je uchováno ve třech spolkových zemích Německa a ve třech anglických oblastech, dříve královstvích (Wessex, Sussex, Essex, západní, jižní a východní Sasko, k tomu okolí Londýna Middlesex).

Podle kronik a franských annálů (775) se Sasové členili na Westfalai žijící západně od Vesery, Engery ve středu saského světa podél Vesery a Ostfalai mezi řekami Leinou, Labem, Sálou a Unstrutou, tedy v dnešních spolkových zemích Dolní Sasko, Sasko-Anhalt a Durynsko. Poprvé zmiňováni jsou kolem roku 150 n. l. Německé Engern je ze starého jména Angrivariů, kteří se roku 16 n. l. postavili Germánikovi.

Po Alamannech říkají Francouzi Němcům, po Suébech zůstaly názvy Švábů a Švédů, Burgundové a Anglové dali jméno zemím, kam se přestěhovali. Snad i po íránských Alanech, vandalských spojencích, jejichž část migrovala na západ, zůstala památka v názvu Katalánie. Pravděpodobně ve Španělích vznikl po reconquistě obrat "modrá krev", sangre azul, označení pro lidi, kteří se vydávali za potomky Visigotů, možná jimi i byli, na jejichž bílé kůži chráněné před sluncem látkami byly vidět modré žíly. 

Do Germány opuštěných oblastí na východu a ve středu Evropy postupně infiltrovaly slovanské kmeny, jejichž předvoje táhly na západ jako součást Attilova hunského multiethnického konglomerátu. Germánský živel se např. na Volhu vrátil až díky kolonisační politice ruské panovnice/carevny saského rodu Kateřiny II. V Polabí je ovšem germánské osídlení doloženo ještě v sedmém století, germánské osady existovaly vedle slovanských též v Poohří. 

V letech 1763 až 1774 se v Povolží v oblastech kolem Samary a Saratova usadily tisíce německých rodin, kteří za vlády bolševiků dokonce od roku 1924 až 1941 užívaly státu autonomní republiky v rámci Ruska (likvidováno Stalinem po Hitlerově invasi, „Wolgadeutsche“ vyhnáni do Kazachstánu a na Sibiř, roku 2003 se jich v Kazachstánu připomíná odhadem dvě až tři sta tisíc). Po rozkladu Sovětského svazu se jich statisíce nastěhovaly do Německa a z jejich řad se začátkem 21. století rekrutovaly proputinovské živly.

Pojem stěhování národů vznikl až v 16. století a od 18. byl v užívání především v Německu. Románské země užívají tradičních latinských obratů jako nájezdy barbarů, invase. Zatímco tradiční německá historiografie hovořila o zničení otrokářského Říma, francouzští a italští historici pojímali celé období jako zničení antické kultury barbary.

Mudrlant Seneca měl Germány za nejotužilejší, nejsilnější a nejbojovnější z lidí, ale všiml si, že je přesto porazí kdekdo. Pokládal to za výsledek jejich nekázně, protože se řídí hněvem. Kdyby tušil, jak často se v novověku upozorňovalo na německou a germánskou kázeň…