Ger (2)-Gez

 

Völkerwanderung 1

Vpád Hunů (viz tam) roku 375 n. l. způsobil druhé stěhování germánských národů (375–568 do vpádu Langobardů se Sasy do Itálie), jehož neustálé údery na hraniční opevnění vedly ke konci (západo)římského státu a ke vzniku germánských monarchií v západní části Středomoří:

402 porazil Stilichó v Popádí dvakrát příval Visigotů pod Alarichem z královského rodu Balthů/"Udatní"; aby měl dosti sil, stáhl předtím Stilichó velkou část legií za západu a provincie přišly o ochranu

405 Stilichó zmasakroval Ostrogoty a jejich spojence pod Rhadagaisem/Rhodogaisem v Popádí

406, 31. prosince přešli germánští Vandalové, Suébové a Burgundové s Alány přes zamrzlý Rýn na římské území, viz pod Gotové. Útočníci využili oslabení hranic z přelomu let 401/402 a pravděpodobně stáli pod hunským tlakem z východu

407 - 411 usurpace Constantina III. a vyklizení Británie; vůdce Alanů Goar se dal t. r. na římskou stranu a roku 411 v Mundiaku v Druhé Germánii prohlásil s burgundským králem Gundaharem augustem Gallořímana Iovina (411-413).

408 Alarich s Visigoty do severní Itálie, likvidace Stilichóna, první Alarichovo obléhání Říma

410 třetí obléhání Říma a Alarich se po Keltech roku 390- stal prvním cizím dobyvatelem Věčného města, viz pod Gotové 
413 - 436 říše Burgundů v kraji kolem Wormsu, Burgundové s Alány římští foederátí a dvacet let byl na hranici klid
418 – 507 (494) toloské království Visigotů (viz pod Gotové), 
429 - 534 severoafrická říše osmdesáti tisíc Vandalů (s íránskými Alany, cf. Kat-alánie),

429 Flávius Aëtius Valentinianem III. jmenován magistrem militum per Gallias, porážel Franky a na čas obnovil římskou moc na břehu Rýna (432 posice zbaven, nikoli však moci; zůstal pro historii posledním z velkých Západořímanů),

436 - 534 když se Burgundové pokoušeli rozšířit do První Belgiky, byli Fláviem Aetiem roku 435 poraženi a museli se vrátit; roku 436 je na Rýnu porazili Hunové a jejich porýnské království zaniklo (= námět ságy o Nibelunzích); usazeni na římském území: říše Burgundů v Sapaudii (= Savoy, viz pod Hunové)

447 na pozvání "britorománského" dynasty Vortigerna ovládajícího po římském odchodu z ostrova po roce 407 britský jih se na pod bratry Hengestem a Horsou dostali do Británie Sasové, Anglové a Jutové. Za cenu území Kentu pomohli odrazit nájezdy Piktů ze severu, pak se však nepohodli a roku 455 Horsa padl v bitvě s Britoromány. Sasové ve válce zvítězili, Hengest/Hengist se stal králem Kentu a Germáni získali další území Sussex, Essex, Middlesex, v jejichž názvech zůstalo národní jméno zachováno dodnes; celá země se jmenuje po dolnogermánských Anglech původem z jihošlesvického baltského pobřeží, Angeln.

451 bitva na Katalunských pláních, Attila s Ostrogoty poražen Římany pod Aetiem a Visigoty; roku 453 zničili Gépidové, Skirové a Herulové oslabenou hunskou říši (Aetia zavraždil vlastní rukou císař Valentinianus III. v září 454), 

476 Odoakerova skirská říše v Itálii po zrušení hlavy římského státu 4. září 476 n. l. (Skirové pak mizí z dějin),

Völkerwanderung 2

486 říše Franků mezi Sommou a Loirou po porážce a popravě Syagria, syna Aegidia, posledního z magistrů militum per Gallias u Suessiónů/dn. Soissons; se Syagriem zanikla definitivně římská správa Gallií. Z merovejské říše (dynastie Merowinger, podle obludy u ústí Rýna, vládla západu v letech 482-714) vzešly základy dvou věčně soupeřících státních útvarů Německa a Francie: východ franské říše zůstal jazykově germánský, západ pohltil vládnoucí franskou elitu a převládla gallorománská kultura a jazykové prostředí, s majetkovými poměry Frankové nehýbali ani s daňovým systémem, soudnictví a armáda se řídily spíše germánskými zvyklostmi (Frankové v podstatě shrábli smetanu dlouhých germánských válek s Římany), 
490, 11. srpna porazil na řece Addě (lat. Abdua/Addua) u Mediolana ostrogotský král Theoderich Veliký/Flávius Theoderícus n. Theodórícus, řec. Theoderíchos, Theodrikos n. Theuderíchos, s Alarikem II. Odoakera (Theoderich vládl Ostrogotům a Itálii jako "král" 475-526, kdy 30. srpna zemřel v Ravenně na dysenterii (jako jeho císař Zénón roku 491), Itálii od roku 493 a regentem Visigotů byl od roku 511); o Theoderikovi a Cassiodórovi a občanské společnosti/cívílitás viz pod Iúdaioi a pod Gotové

493 - 553 (561) říše „Východních“ Gotů v Itálii a 
568 - 774 říše Langobardů v Itálii (viz pod Gotové). Válka Východořímanů s Ostrogoty o Itálii v letech 536-561 trvala celou generaci a byla to vedle vandalské války další z totalitních válek, na jejímž konci byl zánik „východních“ Gotů. Ostrogotský král Totila (padl v létě 552 v Umbrii) uvažoval roku 547 po dobytí Říma, že město srovná se zemí a promění ho v pastviny; na krále, který nepatřil k ostrogotskému královskému rodu Amalů, pamatuje deska ve Walhalle, srov. pod Gotové

c. 787 je doložen první nájezd, viking, tzv. Vikingů-Normanů na západní Evropu

Agónie Říma

Římské legie z Británie definitivně stáhl Constantínus III. roku 407, poslední ze „vzdorocísařů“ (do 411), aby mohl bojovat v Galliích a Hispániích s Germány (srov. roky 401 a 402). Po něm zůstal římský Západ bez císařské moci zcela otevřený novým poměrům: germánská šlechta definitivně řídila rozpad západořímské říše. Do Anglie připlouvaly první saské rodiny a na dobyté půdě na východě se usazovali.

První saský hřbitov je doložen v Dorchesteru u Oxfordu z doby kolem roku 410 n. l. Od roku 449 byla saská immigrace do Kentu masivnější a ze severu Německa proudili polytheističtí přistěhovalci ochotní dobýt na pokřtěných Keltech celou zemi. V pověsti o Artušovi je možná uchováno historické jádro kolem odboje jednoho z keltských náčelníků, který někdy kolem roku 500 jedno saské vojsko porazil na jisté hoře Badon v západní Anglii nebo ve Walesu.

Burgundský král Gunther, lat. Gundahar, a král části Alanů Goar provolali roku 411 římským císařem Galloromána Iovina: první Germány dosazený císař.
Anthemios, praefectus praetórió Arkadia a jeho syna Theodosia II. porazil a vytlačil z Moesie hunského krále Uldina a zajaté Skiry „usadil“ v Anatolii na statcích jako pracovní sílu: první masové usazení Germánů v Anatolii (po Herulech?).

Roku 413 dostali Burgundové jako foederátí formální svolení u Rýna založit království se sídlem v Borbetomagus/Worms (na bývalých územích Vangionů, srov. tam). Roku 437 porazil Flávius Aëtius (měl gotskou manželku z královského rodu) Burgundy, kteří vpadli do Gallií, zrušil jejich stát ve středním Porýní kolem Wormsu a přemístil je do Sabadie/Savoje, viz více pod Hunové.

Marciánus, který vládl na Východě v letech 450-457, věnoval roku 454 po zlomení hunské moci v Evropě Gépidy s germánskou koalicí ve zničující bitvě na řece Nedao (dnes neznámá) část Pannonií Ostrogotům pod bratry Walamirem, Theodemirem a Widimirem a kraj kolem Tiszy Gépidům: „Pro Attilu mám železo, ne zlato“.

Licinia Eudoxia si pak musela vzít nového císaře Petrónia Máxima náležejícího do rodu Aniciů, srov. zde níže, a tak povolala do říše Vandala Geisericha, aby si jeho syn Hunerich vzal její dceru Eudokii mladší. 31. května 455 byl Petrónius zabit ranou kamene do hlavy a vhozen do Tibery, 2. června Vandalové dokonale vyplenili Řím.

Ostrogoti se „odvděčili“ podle dobového usu: vyplenili Illyricum. Od roku 471 jim po Theodemirovi vládl jeho syn Theoderich, který je odvedl do Dolní Moesie. 
Galloříman Avítus patřil k provinční šlechtě, přítel visigotského krále Theodericha I., který padl jako římský spojenec na Katalaunských pláních, a Theodericha II. Císařem západu byl provolán 9. července 455, do Říma vstoupil 21. září a na nový rok 456 držel k Římanům řeč, za niž ho ocenili bronzovou sochou; zřejmě poslední taková pocta ve vyloupeném Věčném městě.

Avítus spoléhal na vrchního armádního velitele Ricimera, který řídil poslední fázi konce západořímské říše. Jeho otec byl Suéb, matkou dcera visigotského panovníka Wallii, porazil na Sicilíi i na moři u Korsiky Vandaly, kteří v červnu roku 455 vyplenili Řím, srov. pod křesťanství.

Po smrti Avíta roku 456 byl západ šest měsíců bez augusta, protože nepřišlo jmenování z Kónstantínopole. V únoru 457 León I. potvrdil Maioriána, který se roku 460 vypravil v čele asi tří set plavidel do Hispánií do Carthageny proti Vandalovi Geiserichovi. V zálivu u Lucenta však flotilu Vandalové zaskočili a zničili: císař Maioriánus uznal, že Mauretánie a Tripolitána patří Vandalům. Byla to poslední velká vojenská výprava Římanů na západ.

Rikimerův poskok Maioriánus byl prý u Vandalů v Karthágu v převleku, Římanům odpustil nedoplatky daňové a staral se prý o městská práva. Roku 461 se Rikimer Maioriána zbavil a po třech měsících bezvládí dal provolat císařem Libia Sevéra: jeho ražba měla na líci obraz Libiův, na rubu Rikimerův monogram (!).

Ovšem naopak vláda také fungovala. Říman Aegidius byl osm měsíců králem Franků, kteří vyhnali mladého Childericha I. Frankové se pak ke svým Merovejcům/Merowiger vrátili a roku 464 byl Aegidius otráven asi Rikimerovým agentem, protože oponoval Libiovi, který byl Suébovým „koněm“. Rikimer 14. listopadu 465 otrávil také Libia Sevéra.

Childerichovou manželkou byla Basena z Durynska, jejíž stříbrná lžíce s nápisem Basenae, „Basenina“ se zachovala a je součástí ruské válečné kořisti z roku 1945 (poprvé vystavována v Moskvě roku 2007). Childerichův mohylový hrob v Tournai/Tornacum nalezen v 17. století. Současně s králem a jeho zlatem bylo pochováno 21 jeho koní.

Tornacum bylo od roku 432 sídelním městem sálských Franků a po Tongeren je nejstarším městem Belgie. Childerichův syn Chlodwig I. (481-511) přeložil hlavní město své říše roku 508 do Paříže.

V té době zřejmě germánští Frankové tvořili, jak se nyní odhaduje, asi pětinu populace bývalých římských Gallií. Nijak tu gallorománskou kulturu nehltali. Kolem roku 500 zavřeli v Galliích poslední gramatické a řečnické školy (= základní a střední vzdělání). Vzdělanost se kuriosně v jisté míře uchovala za zdmi křesťanských institucí. Kolem roku 590 sepsal biskup Gregorius z Tours, který patřil ke gallorománským elitám, dějiny Franků, Libri historiarum.

Ve Východořímské říši vpadl roku 467 Geiserich se svými Vandaly na Peloponnésos. León I. potvrdil západním císařem Prokopia Anthemia, syna Prokopiova z Galatie, patricie a velitele pozemních vojsk, magister mílitum; jeho děd z matčiny strany Anthemios byl praefectem praetórió a regentem za Theodosia II. León I. razil s Anthemiem společnou minci se zeměkoulí, kterou spolu drží, a nápisem Salús reí públicae (!).

León poslal na Vandaly Basiliska, který měl k disposici 1113 lodí (srov. homérovskou flotilu před Troiou 1186 plavidel) a jedno sto tisíc mužů (sic!), ale před Karthágem byla megaflotila z velké části zničena. Anthemios, vládl s vůlí Rikimerovou, vrchního velitele západní armády, v letech 467-472, byl v Itálii pokládán za řeckého cizince s podivnými móresy; v Římě, kde sídlil, nebyl neoblíben.

Rikimer si sice vzal Anthemiovu dceru Alypii, ale pak se proti „tchánovi“ postavil. Vybral si římského magnáta, svou poslední volbu: příslušník staréhbo rodu, prvního ze senátorských v Římě, který se přihlásil k monotheismu, Flávius Anicius Olybrius byl roku 472 necelý půlrok západořímským císařem a zemřel na vodnatelnost; srov. v indexu s. v. Anicius. Předtím ve válce s Anthemiem po tříměsíčním obléhání 1. července 472 dobyl Ricimer Řím, Anthemia zabil a město vyplenil. O necelé dva měsíce později zemřel na jakousi horečnatou nemoc.

Olybriova dcera s Placidií, dcerou Valentiniána III., Iuliána Anicia se provdala roku 479 za vysokého důstojníka Gota Areobinda (cos. 502), který byl roku 512 v Kónstantínopoli jeden den císařem, než sám hodnost složil (jeho obrázek je v rukopisu Dioskoridova herbáře). 
Rikimerovu posici v Itálii převzal jeho synovec Burgunďan Gundobad a po smrti Olybria provolal v březnu 473 císařem Glyceria. Téhož roku však „doma“ v Burgundii zemřel jeho otec a Gundobad se raději stal králem Burgundů než zůstal velitelem západořímské armády. Po dlouhé bratrovražedné válce (měl tři sourozence) vládl v míru se sousedy do smrti do roku 516.

Vládu převzal jeho syn Sigismund, který byl za války s Franky dopaden roku 523 a zabit, třebaže byl v mnišském převleku. Byl za to svatořečen a německý císař Karel IV. převezl jeho ostatky do Prahy. Burgundové se roku 533 stali franckými poddanými, rok na to Durynkové, kteří byli předtím spojenci Ostrogotů.
Východořímský císař León I. Glyceria neuznal a chtěl za „spolucísaře“ Iúlia Nepóta, velitele vojsk v Dalmacii a manžela císařovniny neteře. Nepós se přeplavil do Ostie (Portus Augustí), kde se prohlásil císařem. V té době už byl Gundobad na cestě do Burgundie za větším štěstím.

Glycerius byl bez boje sesazen a bez problémů přijal biskupské místo v Salonách/Solin. Později se stal arcibiskupem v Mediólánu a roku 480 organisoval pomstu – vraždu posledního západořímského císaře.

Iúlius Nepós byl synem Nepótiánovým, magistra mílitum za Avíta. Za něho se visigotský král Eurich, mladší bratr a vrah Theodericha II., prohlásil za zcela suverénního panovníka, vypověděl spojenecké smlouvy, což před ním udělali už Geiserichovi Vandalové. Roku 475 přišel Řím oficiálně o území mezi Loirou, Pyrenejemi a částečně i za nimi v severovýchodních Hispániích, až po Rhônu.

Geiserich s Vandaly vpadl roku 475 do Épeiru, aby pomstil smrt Alanů Aspara, magistra mílitum na Východu, a jeho syna Ardaburia roku 471. Asparos byl učitelem Theodericha Ostrogotského a otec Patricia, který si vzal roku 470 mladší dceru císaře Leonta Leontii. Merninerich, nejmladší z Asparových synů, asi z gotské matky, unikl vyvraždění rodiny roku 471 a v Isaurii si vzal nelegitimní dceru císaře Zénóna.

Mír s Vandaly, kteří obsadili Níkopoli, vydržel Východořímanům padesát let. Ariánští Vandalové v Africe a Hispániích převzali římskou administrativu, její latinu a z velké části zvyklosti a kulturu.

Nepótovým velitelem vojsk v Galliích byl Ecdicius, Avítův syn. Když proti Visigotům neuspěl, udělal Nepós roku 475 šéfem armády/magister militum Oresta, snad zčásti germánského rodu z Pannonie a dříve Attilova tajemníka/notárius a Anthemiova člověka (jeho otec byl Attilovým vyslancem v Kónstantínopoli u Theodosia II.).

Orestés, ženatý s dcerou západořímského důstojníka Rómula z Poetovia, provolal 31. října 475 v Římě císařem svého dvanáctiletého syna Flávia Rómula, který asi už předtím (?) měl přízvisko Augustus. Nepós před vzpourou bez boje utekl 28. srpna z Ravenny, kde residoval, do své Dalmacie. 9. května 480 tam byl na statku u Salon zavražděn svými lidmi v žoldu Glyceria, jistým Viatorem a Ovidou. Byl posledním ze západořímských císařů.

Orestovo vojáci byli především Herulové, Rugiové a Skirové v žoldu. Chtěli od něj v Itálii třetinu statkářské půdy, jak to před časem dostali v Galliích Burgundi a ještě předtím Visigoti od Honória. Orestés osudově váhal. V Itálii roku 476 „úřadoval“ Skir Flávius Odoaker/Odoacer/Audovacar, syn skirského knížete jménem Edeko/Edeco(n), též Edica (z Odoaker je pozdější Ottokar a Otakar, jméno mimo jiné panovníků v Štýrsku a dvou českých přemyslovských králů).

Vojáci provolali Odoakera 22. srpna 476 králem Itálie, rex Italiae, titulem vpravdě mythickým. Oresta s jeho žoldnéři oblehli v Ticinu/Pavii a 28. srpna jej po ztracené bitvě popravil v Placentii/Piacenze. Jeho bratr Paulus padl u Ravenny, 4. září abdikoval v Ravenně Dominus noster Rómulus Augustus Pius Félix Augustus. Tento den bývá počítán za konec „starověku“ a začátek „středověku“.

Odoaker Rómula s rodinou ušetřil, poslal ho do Lúcullovy villy u Míséna a na cestu životem mu dal šest tisíc zlatých (nebo to dokonce byla roční renta?). Je možné, že sesazený císař žil ještě v letech 507-511. Z toho by vyplývalo, že si byl své kuriosní posice v dějinách vědom (srov. osud argívské dynastie Hérákleovců na makedonském trůnu roku 309). Východořímští historici zlehčili jeho jméno v Mómyllos/Dělající hanbu, a Augustulus/Císaříček; jakoby za to mohl…

Linie západořímských vládců se definitivně ukončila roku 493, kdy ostrogotský král Theoderich Veliký (= nibelungovský Dietrich z Bernu, tedy "z Verony") po několika bitvách (28. srpna 489 na Isonzu/Soča u Verony, 11. srpna 490 Adda)  zabil 15. března 493 po dobytí Ravenny Odoakera, který vyznával ariánskou podobu křesťanství; jako ostatně v této době většina stěhovavých Germánů (pád Ravenny se označuje germánským jménem pro Ravennu "Ravenschlacht"). Ještě roku 464 získal na ariánskou podobu křesťanství visigotský misionář Ajax Suéby sídlící v Gallaecii (k velké nevoli Hydatia z Aquae Flaviae). Suébové byli z velké části polytheisty a král Remismund chtěl spojenectví s visigotským králem Theoderichem II., který ariánem byl.

V Kónstantínopoli uznal Zénón západními augusty Odoakera s Nepótem. Odoaker dal razit jejich společnou minci s hlavou Nepóta a nápisem Invicta Róma (sic!), bylo to jakési germánsko-římské souvládí. Královský titul od Zénóna přijal, nikoli augustovskou a insignie poslal do Kónstantínopole; O. byl první z lidí, kteří užívali titulu "král Itálie".

18. ledna 474 zemřel na Východě León I. a jeho pětiletý vnuk León II. byl spoluvládcem s Isaurem Tarasikodissou, který přijal jméno Zénón. Jeho ženou byla Aelia Ariadné, srov. pod Isaurové.

Po germánské migraci zůstalo po Evropě hodně stop. Jméno Vandalů zůstalo uchováno v Andalusii, Frankové dali jméno Francii, Langobardové Lombardii, Hermundurové Durynsku, Chattové Hessensku. Jméno Sasů je uchováno ve třech spolkových zemích Německa a ve třech anglických oblastech, dříve královstvích (Wessex, Sussex, Essex, západní, jižní a východní Sasko, k tomu okolí Londýna Middlesex).

Podle kronik a franských annálů (775) se Sasové členili na Westfalai žijící západně od Vesery, Engery ve středu saského světa podél Vesery a Ostfalai mezi řekami Leinou, Labem, Sálou a Unstrutou, tedy v dnešních spolkových zemích Dolní Sasko, Sasko-Anhalt a Durynsko. Poprvé zmiňováni jsou kolem roku 150 n. l. Německé Engern je ze starého jména Angrivariů, kteří se roku 16 n. l. postavili Germánikovi.

Po Alamannech říkají Francouzi Němcům, po Suébech zůstaly názvy Švábů a Švédů, Burgundové a Anglové dali jméno zemím, kam se přestěhovali. Snad i po íránských Alanech, vandalských spojencích, jejichž část migrovala na západ, zůstala památka v názvu Katalánie. Pravděpodobně ve Španělích vznikl po reconquistě obrat "modrá krev", sangre azul, označení pro lidi, kteří se vydávali za potomky Visigotů, možná jimi i byli, na jejichž bílé kůži chráněné před sluncem látkami byly vidět modré žíly. 

Do Germány opuštěných oblastí na východu a ve středu Evropy postupně infiltrovaly slovanské kmeny, jejichž předvoje táhly na západ jako součást Attilova hunského multiethnického konglomerátu. Germánský živel se např. na Volhu vrátil až díky kolonisační politice ruské panovnice/carevny saského rodu Kateřiny II. V Polabí je ovšem germánské osídlení doloženo ještě v sedmém století, germánské osady existovaly vedle slovanských též v Poohří. 

V letech 1763 až 1774 se v Povolží v oblastech kolem Samary a Saratova usadily tisíce německých rodin, kteří za vlády bolševiků dokonce od roku 1924 až 1941 užívaly státu autonomní republiky v rámci Ruska (likvidováno Stalinem po Hitlerově invasi, „Wolgadeutsche“ vyhnáni do Kazachstánu a na Sibiř, roku 2003 se jich v Kazachstánu připomíná odhadem dvě až tři sta tisíc). Po rozkladu Sovětského svazu se jich statisíce nastěhovaly do Německa a z jejich řad se začátkem 21. století rekrutovaly proputinovské živly.

Pojem stěhování národů vznikl až v 16. století a od 18. byl v užívání především v Německu. Románské země užívají tradičních latinských obratů jako nájezdy barbarů, invase. Zatímco tradiční německá historiografie hovořila o zničení otrokářského Říma, francouzští a italští historici pojímali celé období jako zničení antické kultury barbary.

Mudrlant Seneca měl Germány za nejotužilejší, nejsilnější a nejbojovnější z lidí, ale všiml si, že je přesto porazí kdekdo. Pokládal to za výsledek jejich nekázně, protože se řídí hněvem. Kdyby tušil, jak často se v novověku upozorňovalo na německou a germánskou kázeň…

Z(a)tracená Germánie

Dva tisíce let uplynuly od bitvy v Teutoburském lese, jedné z největších porážek římských armád. Augustus si vylámal zuby na Labi, Germáni porazili supervelmoc, zůstali svobodní – a barbary. Osudová událost pro celou střední Evropu a v důsledku pro celý svět: bez římské prohry by mimo jiné nebylo angličtiny. Co by se dělo, kdyby Quinctilius Varus zvítězil?


Stál nad velkou řekou, jejíhož druhého břehu nebylo pro mlhu vidět. Co tam leží? Odkud teče ten mohutný líný proud podobný dunajskému? To je v Germánii všechno tak rozlehlé? Obklopen  důstojníky ptal se průvodců a zvědů: přeplavíme se? 
Za zády měl legionáře skládající tábor a desítky nárůdků, které pod tíhou porážek i vědomí vlastní slabosti přijali nadvládu bohy milovaného Říma. Dobýt v Germánii asi už nebylo co.

Že se germánští národové v té době šířily do ukrajinských stepí a až k Volze, neměl ani tušení. 
Tiberius Iulius Caesar, čerstvě adoptovaný syn nejmocnějšího muže říše a Otce vlasti Augusta, měl čtyřicet šest let a orlové legií stáli zapíchnuti před ústím Labe do Severního moře kdesi u dnešního Hamburku. 
Psal se rok 758 od založení Města. Mnohem později, kdy z římského světa zůstane jen hromada kamení, kdosi spočte, že to bylo roku 5 n. l.

Hranice na Labi
Z mlhy se vynořila loďka a v ní jakýsi stařec. Z vody žádal Římany, aby směl vystoupit na břeh a vidět Caesara, z jehož jména se podle tehdejší latinské výslovnosti stane německé "kaiser". Když dostal svolení, přistoupil k Tiberiovi a dlouho si ho prohlížel. Pak mu řekl, že nerozumí znepokojené germánské mládeži, která má z římských zbraní více strach než aby jim důvěřovala.

"Ale já, Caesare, s tvým laskavým svolením dnes hledím na bohy (hodie video deos), o nichž jsem předtím jen slýchával a nepřál jsem si ani šťastnějšího dne v životě a ani jsem takový nezažil." Sáhl si prý na vojevůdce, z něhož se za devět let stane Augustův nástupce, a lodí se vrátil na východní břeh ke svým, pravděpodobně Langobardům (pikantnost pro českého čtenáře: prameny Labe pro Římany tehdy ležely "ve vandalských horách").

Tento propagandistický nářez o velikosti Říma a milovaného Tiberia spáchal očitý svědek události Velleius Paterculus, který od roku 4 n. l. sloužil v Germánii osm let jako velitel jízdy a jako legát-velitel legie.

Pocházel z kampánské rytířské rodiny, sloužil předtím v Thrákii, Makedonii a roku 2 n. l. byl svědkem setkání Tiberiova předchůdce v nástupnictví po Augustovi C. Caesara s loutkovým parthským králem Fraatem V. na Eufrátu. Když odešel do civilu, dal se po roce 30 na psaní oslavných řečí a pod jejich vlivem i zachovaného kompendia římských dějin.

Jeho Tiberiova adorace je vedle o půl století starších Caesarových Poznámek z gallské války jedna z mála autentických episod z raných římských válek s Germány.

Músy legiím na ocasu
Tajemný Langobard na Labi anebo důstojníkův výmysl nezmění nic na tom, že Germány právě potkalo stejné štěstí jako předtím Kelty a Keltibéry: že jim někdo "nabídl" antickou civilisaci, vzdělání, divadla, literaturu, kulturu stolování a účinnější formy využívání otrocké práce. 
Římské meče do nově zřízované provincie s sebou přinesly výběrčí daní, psané zákony, přístavy pro lodi obchodní i vojenské, pevnosti a pevnůstky s armádními tábory, všechno propojené rychlou sítí silnic, signálních a zásobovacích stanic na ochranu proti všem, kterým by se nové pořádky nelíbily.
Tiberius se svými předchůdci systematicky germánské kmenové svazy dobýval a tehdy roku 5 n. l. v podstatě v obřím kraji západní části Germánie mezi Rýnem a Labem zbýval jako ostrůvek nezávislosti Marobud (Maroboduus), král Markomannů, "Hraničářů", s nimiž se roku 6 př. n. l. usadil ve větší části Boiohema, pozdějších Čech, kde měl na severu a u pramenů Labe za sousedy pravděpodobně Hermundury, předky jednou Durynků. 
Do konce života mu to nevydrželo: římský spojenec a první "český" král byl soukmenovci (a možná s pomocí římské diplomacie) vyhnán. Směl se usadit s celou svou družinou v Ravenně, kde po osmnácti letech exilu roku 37 zemřel.

Učebnicový imperialismus
Na rozdíl od moderního kolonialismu, který se oproti všeobecnému mínění evropským mocnostem v důsledku hospodářsky příliš nevyplatil, lidé jako C. Iulius Caesar a jeho adoptivní syn Imperator Caesar Augustus počítat uměli. Germánie byla atraktivní pro zásoby rud, zlato, stříbro, oblíbený jantar pocházející snad z ostrova zvaného Basileia ("královský"; Helgoland?) a množství otrokyň a otroků i mužů svobodných ochotných dát se najmout jako vojáci. Římská elita si držela germánské ochranky a až do Varovy katastrofy i císařova garda byla germánská.

První "afrikakorps" byl oddíl Germánů ve vojsku správce Syrie A. Gabinia, když šel roku 55 př. n. l. dělat do Alexandrie pořádek mezi rozhádanými Ptolemaiovci. Germánští žoldnéři bojovali i v římských občanských válkách. A nebyli to pouze muži z národů žijících při Rýnu. Z augustovské doby pochází nález hrobu v lokalitě Hoby na jihodánském Lollandu (1920) vybaveného mimo jiné bronzovým stolovacím servisem s poháry s výjevy z Íliady z dílny jinak neznámého Cheirisofa ("Cheirisofos epoei/vyrobil"). Předpokládá se, že pochovaný Germán prožil život jako žoldnéř v římské armádě a pohřební výbava patřila k věcem, které si přinesl do vlasti po odchodu "do civilu". 

Augustovy legie utrpěly za čtyřicet let jeho vlády jen dvě významnější porážky, a obě od Germánů. Římané pro ně neměli v podstatě žádné jiné označení než barbaři. Co se dělo za hranicemi říše znali od svých obchodníků a od spřátelených germánských knížat, kteří užívali římské velkorysosti a uzpůsobovali život antické civilisaci.

Většina z předáků příhraničních nárůdků dávala své děti vychovávat v římských provinciích, lepší až v Římě. Římanům mládež sloužila jako rukojmí proti nestálosti otců a gramotní, v římském vojenství vycvičení barbaři vytvářeli podobný efekt, jako dnes lidé ze třetího světa studující na západních universitách za peníze vládních podpůrných programů.

Ostatně ani římské dobývání barbarů není nepodobné dnešním nezdařilým snahám západu vnucovat své pořádky tam, kde o ně ani nestojí. Bushovský export demokracie lze tak trochu přirovnat k neúspěšnému augustovskému vývozu římsko-hellénské civilisace na Labe.

Snaha poučovat například muslimy a komunisty o parlamentní demokracii je zhruba stejně pošetilá, jako bylo kdysi vnucování římských vzorů. Na rozdíl ode dneška "pacifikace" však tehdy obvykle znamenala vyhlazení národa a prodání jeho zbytků do otroctví.

Předurčenost Romy
Řím stál právě na jednom z vrcholů moci. Imperium Romanorum bylo první a zatím jedinou evropskou megavelmocí a pravzor pro bruselské snílky. Pro Římany začínajícího prvního století byla tažení za Rýn něco podobného jako dnes Euroameričanů například do Afghánistánu. Germáni neznali peněžní ekonomiku, neměli veřejnou správu, nikdy netvořili jeden celek, neměli žádný ústřední sněm, natož něco, co se až po mnoha a mnoha staletích bude nazývat "národ", až na jisté kultovní souručenství neměli pocit sounáležitosti.

Za to měli podivné zvyklosti, o nichž římský historik P. Cornelius Tacitus sepsal roku 98 zachovaný spisek Germánia. Žili jako společnost svobodných malorolníků a šlechtických družin s oddanými poddanými, měli klanové a kmenové sněmy, volené krále pro případ válek, tedy v podstatě všechno, co znali Hellénové a Římané už jen ze svých bájných (a neméně barbarských) začátků.

S legiemi ovšem přišla i morálka vyšší civilisace, hospody a prostituce, lákavé směnky a obchodníci s atraktivními nabídkami. Germáni se do dvaceti zdržovali sexu a manželskou věrnost pokládali za nezpochybnitelnou. To Římané ne a věnovali sexuálním hrátkám knihy veršů i pornografie. 

Antický svět kolem Středomoří měl všechny, kteří žili severně od Alp, Dunaje a Černého moře za totálně méněcenné, žijící v nesmírných lesních porostech, vodnatých, na východě rovinatých krajích odění do kůží.

Podobně jako mezi arabskými nebo paštunskými mudžáhidy se Římanům na odpor postavili lidé vzdělaní, vyškolení a vycvičení Římany, mnohdy zcela romanisovaní šlechtici s občanstvím, kteří měli plné zuby daní, římského práva, komunikačních systémů propojujících v letech 4 př. n. l. po rok 9 n. l. Germánii cestami a provinčními institucemi.
Řád sem mohly dovést pouze legie a jejich oprávněná mise spočívající na předurčení velikosti Říma. Jak moderní, jak neokonservativní a evropské...

Augustova posedlost
Poprvé utržil imperiální ostudu Augustus roku 17 nebo 16 př. n. l., když se gallský místodržící M. Lollius pokoušel odrazit Sugambry, Tenktery a Usipety loupící za Rýnem. Jeho legie byla Germány poražena a přišla o svého orla ("clades lolliana"). Augustus se pak na tři roky vypravil osobně do Gallií, ale propagandou zatížené zachované části historiografie se jeho činností nijak nechlubí.

Když ničeho nedosáhl (a pravděpodobně vylidnil celý kraj), pověřil Tiberiova bratra Nerona Claudia Drusa (Drusus starší), aby vedl války s Germány za Rýnem. Mezi roky 12 až 9 př. n. l. krvavě povstalo římské panství na dolním toku Rýna a Drusus pravděpodobně zřídil na území dnešního Holandska, Severního Porýní-Vestfálska a části Belgie provincii Germánia, které se později říkávalo Inferior, Dolní. Jejím správním střediskem byla Colonia Agrippina, Kolín.

Nejpozději roku 9 n. l. byla vyhlášena druhá římská Germánie na území dnešního Bádenska-Württemberska, západního Švýcarska, Alsaska s hlavním městem Mohučí (Mogontiacum). Zemím, kde Římané nevládli, se říkávalo Svobodná nebo Velká Germánie (Libera, Magna).

Drusus byl první z vojevůdců, který se plavil Severním mořem v čele římské flotily a ve válce s Cherusky pravděpodobně dorazil roku 9 př. n. l. na jejich východní hranice, které ležely na Labi. Snad v oblasti pozdějšího Magdeburku, což podle lidové etymologie může znamenat "Děvín", ho prý ve snu zastavila jakási "obří barbarská žena" a latinsky (sic!) mu nedoporučila pokračovat dál. Labe zůstalo navždy pro Římany nepřekročitelnou hranicí.

Drusovu karieru zakončil téhož roku pád z koně, při němž si zlomil nohu a zemřel. V romanisaci barbarů mezi Rýnem a Labem pokračoval s přestávkami Tiberius. Mimo jiné usadil na vylidněném římském břehu na čtyřicet tisíc Sugambrů a Svébů.

Z lidí lehce vyzbrojených štítem s kopím či sekyrou, bez helem a brnění, bez válečné taktiky a neškolených pro boj v šiku se stali dobří kolonisté, sedláci a plátci daní. Za šperky, oblečení, nádobí, zbraně a sklo nabízeli ryby, uzené maso, salámu, kůže, med a vosk, byliny a – otroky a otrokyně. 
Podlouhlé domy s rákosovými střechami (typické pro G.?) měly otevřená ohniště bez komína a milí Germáni museli vonět jako jejich uzené ryby.

Koupali se však v řekách a jezerech, neolejovali se po lázni jako lidé ze středomořských kultur, ale k mytí používali jakéhosi pramýdla. Na rozdíl od tradovaných obrazů „pravých Germánů“ se holili a nepoužívali přileb s křidélky (spolu s Kelty) stejně jako později vikingové s rohy. Pokud vůbec měli tehdejší Germáni helmy, pak byly potaženy koží, jak doloženo u Batávů.

V roce 6 n. l. se Tiberius chystal do Boiohema proti Marobudovi, jehož panství bylo tehdy severně od Dunaje největší a na dlouhá staletí jedinou říší. Ačkoli šlo o spřáteleného vladaře, z nějakých, dnes už neznámých důvodů, Římanům překážel.

Hvězda Arminius
Pravděpodobně tehdy dospěly římské technické jednotky kácející lesy a připravující cestu legiím na sever i na území Čech. Marobuda od války zachránilo rozsáhlé povstání proti zvěrstvům výběrčích daní v Pannonii. Na jeho poražku a v podstatě vylidnění oblastí dnešního Maďarska a severu bývalé Jugoslávie se po tři roky podílelo patnáct římských legií, to byla tehdy polovina celé armády.

V tomto klimatu se v Germánii roku 9 n. l. objevilo jméno Arminia, jednoho z knížat Cherusků, kteří po několika staletích splynou do kmenového svazu Sasů. Muž, který uštědřil Augustově armádě druhou a mnohem těžší porážku, byl z římského hlediska barbar vzorný, jakýsi absolvent Harvardu. Sigimerův syn sloužil v Římě, dostalo se mu vzdělání, "uměl příborem", byl povýšen do rytířského stavu, velel spojeneckému oddílu, věděl, že velmoc není třeba dráždit a svět zůstane krásný.

Všeho moc škodí, i civilisačního krému na talíři člověka, jemuž je neustále předhazováno, že je barbar. Kromě toho se hádal s jiným z cheruských knížat, se Segestem, a to nikoli o politiku, ale o dceru. Arminius, jak mu říkali Římané, po domorodecku snad Armin či Irmin, unesl Segestovu dceru Thusneldu zaslíbenou jinému a oženil se s ní.

Otec se roku 15 lstí zmocnil těhotné dcery, která i se svým bratrem Segimundem a strýcem Segimerem stála při muži, a za kolaboraci dostal od Augusta útočiště na římském území v Ravenně a občanská práva. Arminiův syn Thumelicus se narodil až v Itálii a podle jedné ničím nepodložené spekulace zde také zemřel jako gladiátor, aniž by kdy otce spatřil.

Když nenápadně zahájil Arminius protiřímskou kampaň, tchán držel více s Římany, než bylo v kraji zvykem. Dokonce na hostině varoval velitele pěti římských legií, že je povstání na spadnutí a on sám půjde do války jenom proto, aby měl od soukmenovců klid.

Stručný popis události Arminiova povstání a jeho vítězství v Teutoburském lese nalézáme u Velleia Patercula a v zachované polovině Tacitových Letopisů (Annales), které vznikly sto let na to. První zmínky o katastrofě má už z roku 10 a 11 n. l. básník P. Ovidius Naso v Žalozpěvech, kde povstaleckou zemi nazývá "Germánie drsná vůči vládcům (fera Caesaribus Germánia)".

Když Říman radí k válce proti okupantům za svobodu, je to vlastenec. Když totéž říká někdo jiný, je to špinavec, barbar. I to platí dodnes. Tacitus o Arminiovi napsal: Barbaři pokládají za důvěryhodnějšího toho, kdo je v nejistých dobách odvážnější. Germáni prý nikdy nebudou pardonovat, že mezi Rýnem a Labem viděli svazky prutů se sekyrami a togy, že museli poznat daně a římské právo. Lepší je svoboda, než se Segestem zůstávat na římském břehu poddaný Říma.

Arminius se přitom stále pohyboval mezi Římany a tahal za nos místodržitele. Poslové Cherusků objížděli "svobodnou" Germánii a během několika měsíců měli válečnou koalici pohromadě. Stranou zůstal pouze nejsilnější z vládců a pravděpodobně i hospodářsky nejmocnější: Marobud, král Markomannů, kteří jednou splynou s Alamanny, vládce konfederace germánských národů mezi Labem a Vislou. Kdyby se býval s Arminiem spojil... Jenže to jsou kdyby.

Správce nad Germány
Publius Quinctilius Varus (čti: públius kwinktílius várus) byl zkušený voják a byrokrat. Mimo jiné měl za sebou místodržitelství v Syrii, kde si přišel na hezký majetek, byl šikovný ve složité diplomacii Orientu, u Augusta se velmi dobře zapsal a oženil se s jeho vzdálenou příbuznou. Roku 7 n. l. ho jmenoval svým správcem v Germánii (legatus Augusti pro praetore).

Varovi bylo přes padesát a teď měl dohlédnout na upevnění míru po obrovské válce (immensum bellum), která otřásala Germánií v letech 1 př. n. l.-4 n. l. Kromě strašného názvu o ní však nemáme v pramenech žádných zpráv.

Jeho činnost se oficiálně jmenovala "upevnění autority Říma". Augustus chtěl možná jen "klid na práci", zamezení nových loupeživých vpádů do provincií spíše než rozšíření imperia o další barbaristán. Z Arminiovy reakce a ohlasu mezi Germány lze soudit, že Varus nevedl jen jednání u prostřených stolů a rozdávání exklusivních výrobků středomořských řemeslníků od pohárů na víno po jedinečně zdobené zbraně.

V této době neexistovalo žádné celoplošné římské panství po Veseru (Visurgis), natož po Labe (Albis). Římané udržovali kolem svých hranic hluboké pásmo s nakloněnými germánskými předáky („kolaboranty“ moderně), v podstatě jakousi demilitarisovanou zónu. Po skončení první světové války uspořádali západní hranice Německa vítězní spojenci podobně: demilitarisovaným Porýním s pásmem padesáti kilometrů do vnitrozemí, kde nesměla být v letech 1919-1936 žádná německá posádka.

Segestovo udání vzal Říman vážně a na jaře roku 9 se vypravil se třemi legiemi, které s pomocnými jednotkami spojenců a s doprovodem týlových oddílů čítaly více než dvacet tisíc mužů, od Rýna (Vetera, dnešní Xanten) do nitra Germánie. Na ochranu rýnské hranice zanechal dvě další legie. Je možné, pokud není starší, že hlavní tábor Varových legií ležel na místě dnešní osady Wilkenburg na jižním okraji Hannoveru, který se začal roku 2015 odkrývat.

Cestou vykonával činnost nejvyššího správce v provincii: dohlížel na výběr daní, rozsuzoval kmenové a mezikmenové při, jeho lidé zřejmě stavěli pro pohyb legií nezbytné cesty a přemostění. Nikdo se takové vojenské síle otevřeně nepostavil.

Varova katastrofa
Koncem léta se Varus rozhodl k návratu, aby legie přezimovaly ve svých stálých táborech v prostoru tehdy ještě neexistujících opevněných hranic (limes romanus). Dosud přezimoval v Germánii s legiemi pouze Drusus, ale to se pohodlnému Varovi nechtělo.

V té době se Arminiovi Cheruskové se spojenci shromáždili kdesi v dnešním Dolním Sasku a chystali pochodujícím legiím past. Sklapla na podzim na místě, jemuž Tacitus říkal Teutoburský les (saltus Teutoburgiensis), lesnaté pohoří dnes na pomezí spolkových zemí Severní Porýní-Západní Falc a Dolní Sasko, snad v lokalitě Kalkriese města Bramsche u Osnabrücku.

Je dost možné, že situace legií byla mnohem horší, než jak prameny uchovaly. Je možné, že Varus neodcházel do zimovišť, jak bývalo v tu roční dobu zvykem, ale ustupoval už pod tlakem všeobecného povstání. Varovská episoda římských válek v Germánii (clades variana) se odehrála na začátku září nebo snad až v říjnu roku 9.
Návrat na Rýn zkomplikovala zpráva, že kdesi v okolí vypuklo nějaké povstání a velitel rozkázal odklonit se od obvyklé pochodové trasy, kterou Římané znali. Arminius, který doteď naoko plnil své spojenecké závazky, se v terénu, v němž se Římané neorientovali, od vojska oddělil, aby prý přivedl spojence.

V lesnaté krajině plné úžlabin, nerovností a bažin tvořili vojáci 17., 18. a 19. legie s nezbytným doprovodem kolonu dlouhou patnáct až dvacet kilometrů. Když do toho začalo pršet (nedokážeme odhadnout, do jaké míry počasí přispělo k římské katastrofě), Germáni udeřili.

Neoholený císař
Římané dokázali postavit na první dvě noci opevněné tábory, ale koho nezmohly rány, toho oslabovalo vyčerpání z neustálých útoků germánských komand. Třetího dne po probděné noci přišel finální útok. Varus, konsul roku 13 př. n. l., nečekal na dobojování bitvy a stejně jako jeho děd a otec, který patřil mezi Caesarovy vrahy, nalehl na meč. Služebnictvo se ještě pokusilo tělo spálit. Jeho příkladu následovala většina důstojníků. 
Hlavu Augustova zástupce Arminius poslal Marobudovi do Čech, aby viděl sílu povstání. Král ji pak poslal rodině Quictiliů do Říma.

Pro Augusta, který měl před 72. narozeninami, to bylo "11. září". Takovou porážku od Hannibalových dob a crassovského debaklu Řím neznal. Zničena byla pravděpodobně osmina veškeré jeho profesionální armády. Celá kolonisační politika v Germánii přišla vniveč.

První muž Říma dal rozmístit po městě hlídky a zaslíbil hry Iovovi Nejlepšímu a Největšímu (Iuppiter Optimus Maximus). Dlouhé měsíce se neholil a nestříhal (to druhé je velevzácný úkaz pro Římana, jemuž dlouhé vlasy připomínaly změkčilost východu). Ttloukl hlavou o dveře a volal: "Quinctilie Vare, vrať legie!" Nebyly už nikdy doplněny, přesto Augustus nehorázně v záverečném účtu své vlády zahrnul Germánii po ústí Labe za součást říše (Res gestae čili "monumentum Ancyranum").

Zrušil svou germánskou gardu, ale k žádným protigermánským pogromům v Římě tehdy nedošlo (to se stalo až o čtyři staletí později v době, kdy většinu důstojnické sboru císařské armády již tvořili Germáni).

Když se na místo bitvy dostali po šesti letech vojáci pod velením Germánikovým, ležely na bojišti kosti nepochovaných legionářů, kostry koní a trouchnivějící zbytky výstroje a výzbroje. V hájích po okolí stály oltáře, na nichž barbaři vraždili vojenské tribuny a centuriony. 
Kolem roku 50 výprava do oblasti Hessenska osvobodila z otroctví zajatce z bitvy v Teutoburském lese: muselo jim být šedesát až osmdesát let.

Poslední ofensiva
Po Varově katastrofě se Římané stáhli, ale s Tiberiem začala druhá fáze, kterou vedl po Augustově smrti roku 14 n. l. Germánicus (28) v čele snad až osmdesáti tisíc mužů podporovaných pomocnými sbory spojenců (ovšemže rovněž germánských). 
Soustavná plundrování, vypalování úrody a zotročování vesničanů měly vzpurné Germány zastrašit. Germánicus nařídil genocidu Marsů, rok na to dal unést těhotnou Thusneldu a roku 16 sice několikrát Arminiovy Germány porazil, ale s velkými ztrátami a hlavně velmi vysokými náklady. 
Zásadou muže, který se ve volných chvílích zabýval skládáním epigramů a překladům z řečtiny a byl velmi oblíben v celé říši, bylo během germánského tažení "nebrat zajatce, poněvadž jediný způsob jak ukončit válku, je vyvraždění národa" (nil opus captivis, solam internecionem gentis finem bello fore). 
Neró Claudius Germánicus bušil do Germánů velmi intensivně a jeho legie vylidňovaly celá území. Zpustošil i kraj mezi Emží a Lippou nedaleko Teutoburského lesa. V polní bitvě neměli Germáni proti legiím šanci, ale přes řadu dílčích úspěchů k jejich pokoření nedošlo. Na dobývání Germánie vybudoval Germánicus u Batávů (dnešní Holandsko) dokonce loďstvo o více než tisíci lodí všech velikostí a účelů.
Dokonce si Římané zadělali na další ostudu. Legie pod zkušeným legátem-velitelem Aulem Caecínou Sevérem se roku 15 opět dostaly do bahnitého terénu. Voják se čtyřicetiletou praxí měl hrůzu z obklíčení, z hořících ohňů, válečných tanců a řvaní Germánů na lesy. Legát měl sen, v němž viděl Vara, jak se vynořil z bažin zbrocený krví a jak ho k sobě volá, ale že odstrčil jeho vztaženou ruku.
Druhého dne obklíčení už Arminius pokřikoval: "Koukejte, Varus a legie sevřené podruhé stejným osudem!" Ale z velkého triumfu nebylo nic: vítězící Germáni začali plenit římský trén a vojáci měli čas postavit tábor s valem. Caecína udržel disciplinu a Římané útok odrazili. Dostali se z obklíčení, třebaže rychlé zvěsti o další katastrofě v Germánii už dorazily do Říma.

Diplomacie a čas
Válku zastavila domácí politika: Tiberius se bál Germánikovy obliby (a dost možná i těch velkých výdajů za málo viditelný pokrok). Roku 16 si mohli Germáni oddychnout, Tiberius od expanse upustil. Nicméně Germánika nechal 26. května roku 17 slavit triumf nad Cherusky, Chatty a Angivariy a pak ho uklidil do Orientu. O dva roky později zemřel miláček legií záhadně v Sýrii. 
Kde nepomohla síla, rozhodla císařova diplomacie a čas. Spřátelené kmeny dostávaly obchodní výhody a vytvářely kolem říše systém nárazníkových státečků. Marobuda roku 17 Arminius porazil a o dva roky později ho vystrnadil z "Čech" jistý Katvalda s pomocí Gotů na římské území. Také on skončil o několik let později podobně: Římané Katvaldu s povolením kvádského a současně markomannského krále Vannia usadili v kraji mezi Moravou a Váhem. 
Roku 21 zhasla i hvězda Arminiova (37). Prý usiloval o království nad všemi Germány a úskokem příbuzných byl zavražděn (i v tom měla prsty diplomacie Tiberiových agentů?). Historik Tacitus se s ním rozloučil velmi uznalými slovy o nepochybném osvoboditeli Germánie ("liberátor haud dubió Germániae"), který se pustil do zápasu s Římany na vrcholu jejich moci. 
Arminiovo jméno sehrálo v německých dějinách velkou roli. Obzvláště po objevu Tacitových spisů v renesanci, v nichž se v podstatě o předcích tehdejších Němců vyjadřoval líbivě, byl kladen na roveň vojevůdců jako Alexandros Makedonský, Caesar, Scipio. Němci zjistili, že jejich dějiny sahají k Augustovi a že se Římanům postavili. Bitva v Teutoburském lese funguje jako  velký třesk německých dějin.
První z Arminia udělal německého Hermanna kazatel Martin Luther. Posloužil jako symbol protinapoleonský a později velkého vítězství vilémovskému císařství, jak ukazuje Hermannův pomník na jedné z předpokládaných lokalisací bitvy v Teutoburském lese u Detmoldu z roku 1875 (jeho napodobenina stojí od roku 1897 v New Ulmu v Minnesotě a v Missouri je vinařské městečko Hermann). 
Jako velký milenec vystupuje v padesáti barokních operách a posloužil jako symbol odporu proti katolickému Římu. Hitler nedával Hermanna příliš chválit, aby nepohněval svého italského spojence, který se v augustovské době viděl. Kromě toho byl modrooký plavý Cherusk rakouskému pomatenci symbolem důstojníkovy zrady na nejvyšším veliteli...
Po prohrané první světové válce se Die Hermannsschlacht dočkala němého zfilmování. Barva přišla na řadu v německo-italsko-jugoslávské koprodukci (1977) naposledy roku 1995, které je k mání na DVD. Bitva má své museum a park v Kalkriese, řadu výstav k arminiovské "srážce civilisací" a 4. června vydala spolková pošta příležitostní známku k 2000. výročí bitvy. K tomu letos Němci slaví šedesát let spolkové republiky a dvacet let od pádu berlínské zdi: Němci jsou na devítku.
Sotva se v dohlednu z prvního německého národního hrdiny stane symbol nového vzdoru proti velmocem jako kdysi proti Francouzům. Stal by se z blonďatého Cheruska například protiamerický a protiglobalisační bojovník, za opravdovou svobodu Německa?

Kdyby nebylo Arminia
"Kdyby" do života nepatří, ale zamyšlení nad jinou cestou, kdyby se něco odehrálo jinak, odhalí význam skutečnosti. Ironicky zodpověděl otázku již básník Heinrich Heine ve svém cyklu Německo. Zimní pohádka (1844), kde mu mimo jiné matka dělá čaj s rumem a sama ho pije jen tak "on rocks": "Kdyby Hermann bitvu nevyhrál se svými blonďatými tlupami, nebylo by německé svobody více, stali bychom se římskými."

Kdyby Římané Germány porazili, proměnili by nejméně celé dnešní Německo po Labe v další z kolekce svých provincií. Dlouhé romanisační působení, římští kolonisté a jejich kultura by z Germánie udělaly zemi ne nepodobnou dnešním západoevropským zemím, jejichž obyvatelé byli sice kdysi Kelty různých rozhádaných kmenů, ale po promíchání s římskými, gotskými a jinými dobyvateli jsou z nich Francouzi, Španělé, Portugalci či Italové s mluvnicí, která začínala u latiny. Bez Arminia by však jistě nebylo němčiny ani angličtiny.

Řím měl po roce 250 zcela jiné starosti, než se věnovat další expansi v Germánii. Krise největší evropské vojenské diktatury vedla k vleklým válkám velitelů legií a k oslabení říše na hranicích. Germánie zůstávala nadále nejednotnou zemí s řadou silnějších a slabších skupin a kmenových svazů. Nikdo je nekontroloval a nikdo nad nimi nevládl.
Proto mohli už kolem roku 200, ale hlavně po roce 440 Anglové, Sasové a Jutové z dnešního Schleswigu-Holsteinu a Dánska podnikat cesty do Británie, kde v dlouhých válkách přemohli Kelty a jejich romanisované příbuzné. Vznikla Anglie a několik germánských království (Sussex-Jižní Sasko, Wessex-Západní Sasko a Essex-Východní Sasko).

Jejich jazyk starosaština obohacený z francké říše pokleslou provinční latinou je dolnoněmeckého původu a jeho angličtí mluvčí spolu s pozdějšími Němci, Holanďany a Skandinávci byli zárodky germánské zámořské kolonisace Ameriky, Austrálie a Afriky.
Nebýt Arminia, mluvili by ve Washingtonu románským jazykem, pokud vůbec něčím evropským.

Kdyby byla romanisována Germánie po Labe, možná by Římané měli chuť i na země ležící od ní východněji. Kolonisovali by Horní Polabí, Pomoraví, západokarpatskou oblast, třeba celé Povislí a ještě dále na východ... Germánští Gotové by se neusazovali na Dněpru a možná by východní hranice Říma vydržela roku 375 nápor hunské migrace; kde by bylo Slovanů? Možná...

exkurs 1: Germáni a Germánie
Germánií byla nazývána zhruba Evropa severně od Alp a východně od Rýna; jde ve starém věku spíše o pojem zeměpisný než ethnický. Vědomí „národní“ neexistovalo a je to označení dané Germánům jejich sousedé.

Slovo Germán je snad keltského původu („soused“) a prvním se od Keltů dostalo Tungrům, kteří se usadili na území Římany právě vyvražděných Eburonů (město Tongern-Tongres leží severně od Liége-Lüttichu). Germány nebylo užíváno a oni sami ani žádnou ethnickou sounáležitost nikdy nedemonstrovali. 
Germáni měli mnoho společného, stejné zvyklosti a kulty. Vynikali na svou dobu vysokými postavami: podle kosterních nálezů byli v průměru 171 centimetr vysocí.

Označení Deutsche, Deutschland je kolektivem a politickým označením až z 11. století a značilo tehdy lidi hovořící jedním jazykem, „našince“. Slovo pochází z thiudisc/thiutisk související s diuten/dnešní deuten a z franského theoda, „lid“, srov. například italské tedesco.

Vymezení „Němců“ napomohla expanse Ottonovců do Itálie, kde lidé házeli všechny příchozí zpoza Alp do jednoho pytle. Otto III. roku 1001 vytýká římským povstalcům proti jeho vládě, že kvůli nim opustil svou vlast a příbuzné: „Z lásky k vám jsem dal všanc své Sasy a všechny Němce/Deutsche, svou krev.“ Italové tehdy jeho lidem říkali Theodisci nebo Teutonici.

V dávných časech se za expansi a "akkulturaci" domorodců platívalo krví. Římané jí nešetřili, ani svou vlastní. V moderních dobách se platívají války spíše penězi. Americký pokus proměnit Afghánistán a jeho c. 35 milionů obyvatel prostřednictvím "války s islámským terorem" ve stát uspořádaný podle norem západních demokracií stál od roku 2001 do 2017 zhruba jeden bilion dolarů, převážně z amerického rozpočtu; tolik nestály všechny války Spojených států dohromady. Proměna se přitom nekonala...    
exkurs 2: Germánské války Římanů

První zmínka o válečném štěstí Římanů nad Germány a zároveň první doklad o užití jejich jména je z roku 222 př. n. l. Podle seznamu triumfálních průvodů, fasti triumphales, zvítězil proconsul M. Claudius nad insuberskými Gally a Germány, a triumfoval "dé Galleis et Germáneis" o březnových kalendách, tedy 1. března.

230 Bastarnové v Makedonii; roku 61 porazili kdesi na thrácké části Dunaje konsulské vojsko C. Antonia Hybridy, který byl dva roky předtím spolukonsul Ciceronův
113 Cn. Papirius Carbo u Noreie poražen a zabit Kimbry
105 Kimbrové s Teutóny, Harúdy a Ambry porazili Římany u Arausia (Orange) 
101 bitva u Vercell, Kimbrové C. Mariem zastaveni a vyvražděni
58-56 Caesarovy výpravy za Rýn
16 M. Lollius potupně poražen v Galliích koalicí tří germánských kmenů, Augustus v Gallii
12-9 př. n. l. Drusus ve válce s Germány, zřízena provincie (?)
1 př. n. l.-4 n. l. „immensum bellum“
6-9 pacifikace pannonské vzpoury
9 n. l. Arminiovo vítězství v Teutoburském lese
14-16 Germánikova válka
21 Arminius zavražděn
83 císař Domitianus systematicky buduje limes romanus, val na ochranu před germánskými vpády. Střežilo ho na třicet tisíc vojáků a jeho plná funkce zanikla po roce 260
150–295 první vlnu treku/stěhování germánských národů způsobili Gotové odchodem od ústí Visly do pontických oblastí 
375–568 vpád Hunů spustil druhé stěhování, které vedlo ke konci (západo)římského státu a ke vzniku germánských státních útvarů v západní části Středomoří
31. prosince 406 přechod Germánů přes zamrzlý Rýn; Řím je už nikdy nevytlačil zpět • V zimě roku 177/176 se pod Bastarny prolomil Istros/Dunaj, když se vraceli domů na severovýchod z Dardanie. Tehdy byl led slabý a zřejmě se stal hrobem pro mnoho tisíc Germánů (srov. pod Bastarnové a Klondikos). 
Pojem stěhování národů vznikl až v 16. století a od 18. byl v užívání především v Německu. Románské země užívají tradičních latinských obratů jako nájezdy barbarů, invase. Zatímco tradiční německá historiografie hovořila o zničení otrokářského Říma, francouzští a italští historici pojímali celé období jako zničení antické kultury barbary.

exkurs 3: Nejvýraznější římské vojenské katastrofy

390, 18. července na říčce Allii porazili Kelti Římany a obsadili Řím
216, 2. srpna u Cann v Apulii padlo v bitvě s Hannibalovými Kartháginci a jejich spojenci na 50 až 70 tisíc Římanů, vojáci osmi legií
105, 6. října u Arausia porubali Kimbrové na 80 tisíc Římanů
53, 5. června u Karrh Parthové zničili armádu M. Licinia Crassa, dvacet tisíc padlých, deset tisíc zajatců
9 n. l., září bitva v Teutoburském lese, na dvacet tisíc padlých 
c. 259 po bitvě u Edessy Peršany zajat císař Valerianus, který vítězi Šápúrovi sloužil jako stolička pro vylézání na koně
378, 9. srpna u Adriánopole Gotové s Alany a Huny dedklasovali armádu císaře Valenta, jehož tělo nebylo nalezeno, deset až dvacet tisíc padlých Římanů, možná až dvě třetiny armády

(vyšlo ve krácené podobě v časopisu Týden 35/09)

Germánicus, adoptivní s. Tiberiův§ viz Neró Claudius Germánicus

Germánikeia, lat. Germánícia§ viz Antiocheia pod Taurem a Kommágéné 

Germánus z Autessiodora, právník a křesť. činovník v dn. Auxerre§ 209+

Gérostratos z Áradu, foin. Ger-aštart, k.§ 333

Gerrha, Gerrhové, arab. Džarhá, aram. Hagara, lat. Carra, m. a arabský národ na území dn. Kuwaitu, KSA, Bahrajnu a Qataru§ 204, 166
Původně poddaní perských králů ovládali obchod v jižním Poeufrátí, možná součást aramajských Chaldajů. V hellénismu nejbohatší z kočovných Arabů. Jedna z jejich zemí se jmenovala v řeckém přepisu Chatténé/snad arab. al-Hasá n. al-Ahsá v dn. KSA, v ní stálo město Labai, nejvých. městem byla Kadara, srov. se jménem dn. Qataru. Město je snad identické s dnešní lokalitou Ukajr/Uqair v historickém kraji al-Ahsá/al-Hasá rozprostírajícím se mezi Kuwaitem a Qatarem. 

gerúsiá, rada starších v řadě hellénských států, nejznámější byla v Lakedaimonu (řec. gerón, stařec, gen. geronta), jakýsi senát (srov. lat senátus, "sbor starších")§ 222, 31

Ve Spartě měla třicet členů, 28 volených nad šedesát let (gerón, gerontes, „starci“) plus dva krále s pravomocemi vojenskými, kněžskými a soudcovskými. Oba však omezoval sbor pěti ročních eforů, kteří dohlíželi na dodržování lykúrgovských zákonů a doprovázeli krále do války; jeden z nich byl epónymní.

Gerúsiá v Efesu se skládala z epiklétů, epiklétoi, "povolaní", viz 650.

Gesen§ viz Delta

Geskón, Giskón z Karthága, lat. Gisgó, pún. GRSKN§ 1. 540, 410, 409, syn Hamilkarův, b. Himilkónův a Hannónův; 2. 339, 338, 310, o. Hamilkarův; 3. 262, 241, 239, o. Hannibalův; 4. 218, 214, 207 - 206, o. Hamilkarův; 5. s. Hamilkarův, 151; 6. G. zvaný Strytanos, 151

Gesoriacum§ viz Bonónia v Belgice

Gessaces, poh., snad část Rodop§ 268+

Gessius Flórus, prócúr. Iúdaeae, manž. Kleopatry§ 64+, 66+ 

Gessius Márciánus§ viz M. Iúlius Gessius Márciánus

Gešem z Arábie§ viz Džašmu ben Šachru

Geta, Pseudoscríboniánus§ 69+ 

Getás z Édónie, k.§ 496

Géthosyné, služka Bereníky Fernofory§ 245

Getové, Getés, řec. Getai; Getiá nebo Getiké, č. Getie, thrácký národ, srov. pod Dákové, původně asi hellén. označení pro pravobřežní Dáky (?), viz více s. v. Dákové, s nimiž sdíleli jazyk§ 512, 429, 340, 339, 335, 325, 293, 292, 289, 278, 250, 60, 44, 29 - 27, 14, 13-, 82+, 86+, 235+, 236+, 278+  
Nemají nic společného s germánskými Goty.

Gezer, Gázer, hell. Gazara, bab. Gazru, m. v Palaistíně na dn. cestě mezi Jerúsalémem a Tel Avivem, dn. Tell el-Džezer§ 399, 195 a srov. pod tunely