It-Iud

Ítala, Itala§ viz pod Septuáginta

Italia i Ítalia (lat.), Ítaliá (řec.), od starého řec. či lokálního označení pro býka bós-ítalos/lat. bovés-ítaloi, č. Itálie, Italikové § 775, 773, 754, 753, 730, 700, 683, 650, 600, 588, 556, 514, 431, 422, 420, 410, 393, 390 - 387, 383, 357, 356, 343, 338, 336, 334, 333, 330, 325, 324, 318, 315, 303, 300, 299, 288, 283, 281, 275, 274, 270, 252, 232, 230, 222, 218 - 203, 198, 194, 190, 188, 167, 125, 91 - 88, 83, 78, 77, 72, 70, 66, 64, 62, 6+ jako správní jednotka: 238+, 252+, 253+, 255+, 258 až 262+, 268+, 270+, 271+, 281+    

Bývala také zvána Hesperií, Zemí na západu, srov. pod Ibérií; Hellénové Velké Hellady Ítaliótai/Ítaliótové, federace jihoitalských hellénských městských států, koinon tón Ítaliótón; srov. též ostatní Italiky, staří obyvatelé poloostrova, hlavně její jižní části.

Poprvé se jméno Í. dostalo do názvu státního útvaru roku 393 (Helléni), podruhé roku 281 (Tarenťané s jihoitalskými barbary), potřetí roku 91 (římští spojenci). Další státní útvar s (italským) označením Italia vznikl až roku 1860 n. l.

Národy a jazyky starověké Itálie: Původ jména ITALIA, čti řec. Ítaliá nebo lat. Ítalia, zřejmě začíná u starého řeckého n. lokálního označení pro býka, ítalos (srov. latinské vitulus, tele). Někteří mýthografové hovoří o králi Ítalovi, který byl synem héróa Télegona s Penelópou, svou nevlastní matkou; Télegonos byl synem Odyssea s Kirké a když se po čase vydal hledat svého otce, v boji ho nešťastnou náhodou zabil a vzal si jeho ženu Penelópé, tvrdí západohellénská verse mýthů o osudech bojovníků pod Troiou.

Ítalos však býval ve starém věku vydáván též za syna krále Sikulů v době, kdy ještě žili na jihu poloostrova, nebo že prý byl králem v Oinótrii, což bylo původní označení pro pozdější Bruttium a Lúkánii, nejjižnější část Apenninského poloostrova a království, jehož asi předhellénští obyvatelé kdysi migrovali z Arkadie na Západ; jméno měli po Oinótrovi, jednoho s pěti desítek synů Lykáonových, syna Pelasgova, vládce Arkadie, srov. tam a pod Pelasgové. Stalo se tak prý sedmnáct generací před trojskou válkou, tedy c. 1678 (při generaci o 25 letech), nebo c. 1703 (generace po třiceti letech). Jeho bratr Peukestés se s jinou skupinou Arkadů usadil opodál na jihu Itálie, v pozdější Ápúlii. Oinótrové, viz s. v., byli od pobřeží vypuzováni od 8. st. hellénskými kolonisty a ve vnitrozemí podlehli Oskům a Lukánům, s nimiž se asimilovali. Součástí Oinótrů nebo jejich sousedy či od nich odtržení byli Chónové nazvaní podle m. Chóné n. Chónié, které u pozdějšího Krotónu s Petélií založil údajně Filoktétés, Hérákleův syn. Viz též rok 1184. 

Básníci, především hellénští, říkávali Itálii Hesperiá, „Západ“, Oinótriá (srov. výše), nebo Ausoniá podle snad staršího jména Aurunků v jižním Latiu a na severu Kampánie, kteří ale dříve sídlili i v Ápúlii. Nejstarším jménem země před příchodem Pelasgů bylo Sáturnia/řec. Sátorniá. Název Ítalie používali původně pouze Hellénové pro označení nejjižnější části poloostrova, pro kraje, kde na pobřeží zakládali od 8. století své osady (tzn. kontinentální část, tedy bez Sicilie, Velké Hellady/Megalé Hellas, Magna Graecia).

V republikánském období římských dějin byla za Itálii považována pouze střední a jižní část poloostrova, tedy země na jih od linie říčky Rubicó (řec. Rubikón; na hranicích mezi Umbrií a Cispadánskou Gallií a kraji severně od dnešního Rimini) a od severních hranic Etrúrie (hřbety severního Ápennínu). Římané neznali žádnou ideologii "sjednocování Itálie" v moderních hranicích a velké části severu poloostrova se zmocnili až dlouho po expansi do východního Středomoří a po likvidaci konkurence v západní jeho části.

Alpy, Ligurie, celé v podstatě keltské Popádí (Gallia Cisalpina, tj. Gallia Trans- a Cispadana), Venetie a Istrie se staly integrální součástí římské Itálie až v posledním století př. n. l., resp. až z doby Augustovy: roku 42 bylo k Itálii připojeno Popádí a roku 7 byla celá Itálie rozdělena do 11 správních krajů, oblastí, regiones, i když jich historicky bylo 14 (obdobně bylo Město Řím tehdy rozděleno na 14 obvodů).

Těmito kraji byly: 1. Latium a Kampánie, 2. Ápúlie s Kalabrií, 3. Bruttium a Lúkánie, 4. Samnium, 5. Pícénum, 6. Umbrie, 7. Etrúrie, 8. Aemilie (dřívější Předpádská Gallie, Gallia Cispadána, kraj na jih od Pádu; název podle rodu Aemiliů, který se o pořímštění tohoto keltského kraje zasloužil nejvíce, neboť patřil do jeho klientély - M. Aemilius Lepidus a M. Aemilius Scaurus např. stavěli a opravovali Aemilijskou silnici, via Aemilia, prodloužení Fláminínské z Arimina do Bonónie), 9. Ligurie, 10. Venetie s Istrií (Histria) a 11. Zapádská Gallie (Gallia Transpadána), dnešní Lombardie.

K větší změně pak došlo až za Diocletiána a Constantína, kteří říši rozdělil na dvanáct administrativních praefektur a jedna z nich se jmenovala italská (praefectura Italiae) a dělila se na tři dioecese (řec. dioikésis, lat. dioecésis) Italia, Illyricum a Africa. Do dioecésis Ítaliae patřily ještě ostrovy Korsika, Sardinie, Sicilie a v Alpách Raetie (Tyroly a část východního Švýcarska; srov. stoletý spor Rakouska s italským státem o Jižní Tyroly).

Pro účely fiskální byl Apenninský poloostrov rozdělen na oblast severně od linie etrúské Pisae - pícénská Ancóna (Ítalia annonária) odvádějící daně do Mediólána, kde sídlil císařský dvůr, a na oblast jižně od uvedené linie (Ítalia urbicária), která odváděla daně do Říma.

Apenninský poloostrov byl co do ethnického složení obyvatelstva velmi pestrý a také lidnatý. Na severu, jižně od Pádu, žili Ligurové, jejichž původ býval a bývá spojován s Kelty či Ibéry, nebo jsou označováni za zbytek autochthonního obyvatelstva. Venetové (od nich dn. Benátky) bývali označováni za kmen thrácký a východně od nich žijící Histrové, Istrové, patřili do velké rodiny illyrských kmenů. S postupným příchodem Keltů (lat. Gallů) do severních částí Itálie od 6. a 5. století se všechny tři národní skupiny pokeltšťovali.

Jižně od Apenninského pohoří až po Latium se od 10. století v několika vlnách usidlovali Etruskové, kteří do Itálie přišli pravděpodobně z maloasijské Lydie. Jejich východními a jižními sousedy byli Umbrové, Latínové a sabellské kmeny, k nimž se vedle Sabínů-Sabellů počítali ještě Marrucínové, Paelignové, Mársové, Aequové, Hernikové (oba kmenové svazy obývaly spolu s Latíny a Aurunky Latium), Vestíniové, Pícéni (Pícéni a Praetuttiové) a silní Samnité, k nimž se počítali také Lúkánové a Bruttiové na jihu poloostrova, ve vlastním Samniu pak Frentánové, Sentrové, Hirpínové a Caudínové. Na území Kampánie po splynutí místních Osků s pronikajícími Samnity vznikl národ Kampánů zdevastovaný později Římany.

Ápúlii a starověkou Kalabrii obývali Messápiové, Sallentinové, Daunové, Poediculové (či Peuketiové) a Iápygové, vše zřejmě kmenové svazy illyrské, které se někdy v historické době přeplavily přes Jaderské moře.

Posledními příchozími do Itálie byli kolonisté z mateřské Hellady na jihu poloostrova. Na rozdíl od celého západního Středomoří se na území Itálie (a pobřeží Gallie) nikdy neuchytila foinícká kolonisace ani jiný semitský jazykový prvek.
Všem těmto kmenům, kmenovým svazům (či národům a nárůdkům) střední a jižní Itálie se v moderní terminologii říká Italikové (slovem Ítaliótai, Italióti, se kdysi ale nazývali italští Hellénové a měli dokonce svou federaci, viz zde výše).

Latinové podle domácí tradice prý vznikli spojením domácích Aboriginů, kterým v době, kdy do země údajně přišel Aineiás (lat. Aenéás) Trojský, kraloval jistý Latínus a Rutulů, kterým vládl Turnus. Aineiás znepřátelené kmeny spojil v jeden a dal mu podle padlého ve válce jméno Latínové (Latíní). Aineiás pak podle údajů tradičních starých chronografů zemřel roku 1181, tři roky po zničení jeho rodného Ília, viz tam.

Jazykově patřila celá Itálie s výjimkou Etrusků do indoevropské rodiny. Vedle illyrské a keltské větve jazyky tvořily ještě větve latinsko-faliskou (podle poetruštělých Falisků na jihu Etrúrie v sousedství Latia, hlavním městem Falerií) a osko-umberskou. Latinští Římané svým jazykovým příbuzným ale nerozuměli a úměrně svým vojenským úspěchům ani nepotřebovali: v průběhu 2. a 1. století se latina stala jazykem celé Itálie a všechny ostatní jen lokálními, což byl osud i etruštiny.

Ítalica§ 1. viz Corfínium; 2. kolonie v Baetice, dn. ruiny u Santiponce při Seville, 206, 75-, 76+, 98+, 112+   

Ítalicus Cheruský, s. Fláva, synovec Armíniův, asi adoptován do klanu Baebiů Italiků; rodné jméno Germánovo neznáme§ 16+, 47+, 89+   

Ítalicus Quádský, s. Vangiónův, k.§ 69+

Ítalos, mýth. k., s. Odyssea s Kirkou a viz další možnosti, manž. Élektry, dc. Latínovy§ 753, 534

Itamanés či Itamenés z Persie, hodnostář§ 427

It’ámar ze Sáby, k.§ 720, 715

Itanos, m. na vých. Krétě§ 631, 145

Ithagenés ze Samu, o. Melissův§ 441

Ithaké/Eiréné, milenka Ptolemaia Fyskóna§ 145

Ithaké, Ithaka, o. u západního pobřeží Kefalonie, není v CSD
V klasickém období a v hellénismu téměř nezmiňována. Mykénské sídliště, bájné království reka Odyssea. Roku 2010 oznámeno, že archeologové z university v Ióannině odkryli "palác" o třech místnostech se schodištěm vysekaným ve skále a keramikou z asi 8. století, doby Homérovy. Vědci přišli z domněnkou, že jde o Odysseovo sídlo, což bylo okamžitě všeobecně zavrhnuto.
Již předtím byla vyslovena domněnka, že ithacké království neleželo na Ithace, ale na kefalénském poloostrově Paliki, který býval ostrůvkem se starověkým městem Palé (Brit Robert Bittlestone, 2005). 

Ithamitrés z Persie, vojevůdce§ 479

Ittoba’al, Ithoba’al I., k. v Sídónu a Tyru§ 887
Ithoba‘al II., k. v Sídónu§ viz Tuba‘alum II.
Ithoba‘al III., k. v Sídónu§ viz Tuba‘alum III.

Ithómé, h. v Messénii, opevněné sídlo§ 728, 724, 667, 464, 460, 370, 315, 215

Itilu, Atil, centrum Chazarů v Povolží§ 198+

itineráře, itinierária§ cestování

Itius portus či Iccius, neznámé polohy§ 54 a viz pod Morinové

Itoku, jap. mýthický císař§ 585, 447

Itti z Allabrie, k.§ 715

Itti-ilí, ass. velitel Nippuru§ 623

Itti-Marduk-balátu z Babylónu, velekněz Mardukův§ 127

Ituccí, Itucí, řec. Ityké, m. v Baetice nezn. polohy§ 141

Itúraioi, Itúraiové, Itúraia, aramaisovaný arabský kmen sídlící od Dekapole až k Eufrátu a země§ 135, 103, 85, 84, 40, 36, 32, 30-, 34+, 38+, 41+, 48+, 49+, 66+, 70+ 

Ityké§ 1. viz Utica; 2. viz Itucci

Iuba (lat.), Iúbás (řec.), Jub‘ai (pún.), jméno dvou králů z numidského rodu:§
Iuba I., k. Numidie, syn Hiempsalův a o. Iuby II.§ 62, 60, 50, 49, 47, 46, 23+ 
Iuba II., k. Mauretánie, syn předešlého, manž. Kleopatry Selény a Glafyry§ 50, 25, 2, 2+, 6+, 17+, 23+, 52+     

Iúdaia, Iúdaioi, království Jehúdá, Júda či Júdá, Jehúdi, lat. Iúdaea, č. Júdea, Júda, Židé (české označení z ital.)§ 773, 737, 735, 732, 728, 705, 701, 699, 623 - 622, 617, 610, 609, 608, 602, 597, 596, 587, 562, 560, 538, 458, 445, 433, 420, 410, 404, 345, 333, 320, 309, 291, 218, 212, 190, 173, 167 - 159, 147 - 141, 135, 132, 131, 129, 104, 103, 101, 84, 76, 57, 55, 53, 48 - 46, 42 - 40, 38 - 36, 30, 4, 2-, 6+, 9+, 12+, 15+, 19+, 23+, 26+, 30+, 36 až 41+, 44+, 46+, 48+, 49+, 51, 52+, 54+, 57+, 58+, 62 až 71+, 73+, 95+, 96+, 106+, 114+, 116+, 118+, 130+, 132+, 135+, 147+, 175+, 195+, 198+, 222+, 249+      

V perské době byla autonomní chrámová občina a provincie/satrapie označována slovem Jehúd (jhd), jak vyplývá z mincí z konce 5. st., které s tímto nápisem kopírují athénskou ražbu s obrazem Pallady Athény (!) anebo z pozdější stříbrné drachma, ze začátku 4. století, kde na obversu gorgoneion, na reversu lev na krávě s písmeny JHD. Ze 4. století je provinční ražba se sokolem na obversu a nápisem, na reversu s lilií, z konce perské éry pochází stříbrná mince se sovou a jménem kněze Jóhanana, na reversu s jakousi maskou (?); srov. též pod Palaistíné, Israél, Jerúsalém atd.

Obvykle se dnes v židovské tradici slovem Hebrejci/Ivrim označují beduinské skupiny před tím, než dobyly a obsadily Kanaán-Palaistínu koncem 2. tisíciletí (pokud k dobývání vůbec došlo); odtud se Ž. až do konce babylónského exilu nazývají Israélity, Jisre´elim. Výraz v novověku ožil jako vlastní označení občanů Státu Israél, č. Izraelci. Jméno je podle patriarchy Jákoba, který si je změnil na I., a proto je obrat používán i jako označení pro veškerou židovskou obec: potomci Jákobovi.

Israélci se původně členili do dvanácti klanů/kmenů, deset jich tvořilo v letech 933 až 722 severní království, viz rok 722, 933 a 1108.

Seznam iúdských (dva kmeny) a israélských panovníků a alternativy viz Dynastové I. v příloze. O Židech v Mesopotamii viz pod Mesopotamie, o antisionismu, antijudaismu, popř. antisemitismu viz pod diasporá.

Slovo Hebrej se tradičně odvozuje od jména Šelachova/Selachova (č. Sále) syna Ébera/Ábira, "toho zpoza řeky", předka Abrahámova. Netradičně bývá dáváno do souvislostí se jménem nomádů Hapiru či Apiru, eg. 'Apiru, zahrnutých kdysi mezi Hyksy s významem bandité, uprchlíci, nomádi, outsideři, později vojenské aristokracie v Palaistíně. Slovo přešlo s podobným významem z egyptštiny a ugaritštiny ('pr) do akkadštiny: chapiru je cizinec (jako společenská vrstva), SA či SA.GAZ. Viz však rok 1895, kde Chabirové nomády v Poeufrátí, srov. též rok 1400.

Jméno J. pochází od potomků čtvrtého syna Jákobova jménem Jehúda, jehož klan s potomky jeho nevlastního bratra Benjamína založil království Júdu. O řevnivosti chudší a nevýznamné Iúdy vůči bohatšímu severnímu Israélu viz CSD a s. v. Israél.

Odhaduje se, že v 1. st. n. l. před pádem Jerúsalému roku 70 n. l. žilo v diaspoře, viz tam, stejně nebo dokonce více Židů než v rodné Júdě, většina na území římské říše. Novověká spekulace o tom, že by šest procent až desetinu veškeré mediteránní populace tvořili v 1. st. Židé, zavání iósépovskou propagandou - spásou v komplexu méněcennosti; srov. pod otroci.

Tvrdívá se, že kolem začátku našeho letopočtu mohlo být na světě až osm milionů Židů, z nichž naprostá většina žila na území římské říše. O finančních možnostech Palaistíny a tedy svým způsobem také o velikosti populace viz na konci tohoto hesla.

Diasporní Židé z celé římské říše i palaistínští platili roční církevní daň, korbán, řec. korbanás, do Jahweho chrámu v Jerúsalému ve výši jedné didrachmy v tyrské ražbě neboli dvou denárů. Že to fungovalo, dokládá již spor z doby Ciceronovy o zákazu vývozu peněz/zlata z církevní daně, věci pro svět hellénský a románský neznámé, z provincií. Korbán/karbán bylo původně označení pro "přibližování (k bohu)", tedy oběť.

Náboženskou povinností Židů bylo se alespoň jednou za život do chrámu podívat. Po roce 70 n. l. peníze na chrám platili do římské pokladny jako fiscus iudaicus, ale peníze šly na účely Iovova chrámu v Římě.

Vedle chrámového tributu platili obyvatelé Palaistíny stejně vysoký příspěvek na kněží, dva desátky z úrody, ze stovky denárů pětina připadla na osivo, třináct šlo Římanům a v rukách po všech daních a dávkách zůstalo cca. 44 denárů, necelá polovina.

Oblíbeným městem diasporních Židů byla egyptská Alexandreia, kde žili ve dvou z pěti čtvrtí a tvořili stát ve státu: jejich ethnarchés byl státem uznaným vůdcem národa, měl soudní práva nad svou komunitou, vydával vyhlášky. Druhým hellénským státem se silnou židovskou obcí byla v římské době Kýréné (srov. rok 320 a zde níže).

Od okamžiku, kdy se Palaistína stala součástí seleukovské říše (po roce 200), se novým centrem židovské diaspory stala Antiocheia na Orontu. O dvě staletí později tu došlo k odtržení křesťanství, původně židovské sekty, od judaismu, a překročení stínu jedné ethnické komunity.

Od dob pokoření severního židovského státu Israéle roku 722 a zrušení jižního státu iúdského o téměř sto čtyřicet let později židovská diaspora vedla několik směry. Doložena jsou osídlení v Ninive a v médských Rhagách. Nejprve do Assyrie a Babylónie (Nabû-kudurrí-usur ii. je usazoval v různých městech Babylónie, v Babylónu, Nippuru), za Peršanů po roce 539 zřejmě i do Anatolie (Lýdie).

Autonomní sídla v Babylónii byla Ambár, Súra a Pumbeditha s náboženskými školami, které se udržely do poloviny 11. století n. l.

V tomto prostředí mimo jiné vznikl psaný soubor zvyklostí a zákonů talmud ("učení") tvořený mišnou ("opakování") a jejím doplňkem gemarou ("dokončení"); konečná redakce „babylónského“ talmudu (vedle „jerúsalémského“, c. 350 n. l.) je z doby kolem roku 500 n. l. Předpokládá se, že v Mesopotamii po roce 539, kdy Židé dostali od Peršanů možnost vrátit se do Palestiny, většina zůstala v úrodných krajích Meziříčí. • Rozsáhlá sbírka zvykového práva dostala knižní index anglický a hebrejský teprve na konci roku 2011 v New Yorku. V jordánském Ammánu vyšel roku 2012 dvacetisvazkový překlad talmudu z aramajštiny do arabštiny (cena: 750 USD). Soubor pořídilo devadesát muslimů a křesťanů. V Káhiře v letech 2007-2009 vyšel překlad mišny tory z hebrejštiny do arabštiny.

Artaxerxés III. poslal řadu židovských rodin z Mesopotamie kolonisovat kaspickou Hyrkánii (odtud přízvisko Hyrkánský u dvou makkabejských vládců, viz tam). O anatolské kolonisaci Antiocha III. viz rok 212: protože tehdy nevládl Palaistínou, židovští kolonisté, pokud je zpráva pravdivá, mohli pocházet z Babylónie.

V hellénském světě patřili Židé mezi Orientálce s vnitřní náboženskou samosprávou. Autonomie volby vlastních kněží a jistou daňovou a hospodářskou nezávislost měly také babylónské, anatolské a syrské chrámové občiny. Vylidňování řady zemí ve Středozemí, např. právě velkých území Anatolie, posilovalo židovskou diasporu.

Hellénská liberálnost na východě netrvala na úplné integraci jinověrců, na západě Mediterranea se židovské komunity v rané imperiální době vyskytovaly celkem vzácně (srov. pod svoboda slova). Božský Iúlius a principové z Augustova rodu až do židovské války garantovali Židům v Itálii spolčovací právo, respektovali spolky jejich náboženské a byli vyňati z vojenských odvodů. Tiberius měl na to jiný názor, viz rok 16+, a stejně jako jeho adoptivní otec zakázal ve Městě egyptské a židovské rituály, vyznavači těchto kultů museli zničit své rituální oděvy a předměty. Židovskou i egyptskou obec zjevně zákazy nijak neohrozil. 

K vylidňování vedly četné války, občanské rozbroje a tíživá hospodářská situace. Hellénové z klasických oblastí odcházeli raději na východ, kde dostávali půdu od Seleukovců. Mithridátovské a římské občanské války vylidnily velké části Hellady, Malé Asie, ale i Syrie a noví vládci dávali osadnická práva i všem Nehellénům. Později se například židovské komunity v těchto oblastech stávaly objektem šíření nového monotheistického kultu.

Židé byli v polytheistickém prostředí postiženi misionářským komplexem šíření jediné správné pravdy, který později přešel a splynul v křesťanské neodbytné horlivosti. Asi jediným úspěchem židovského misionářství však bylo to, že začátkem 8. století přestoupil na judaismus chán turkického národa Chazarů u Kaspiku Bulan. Bez přičinění misionářů se dal roku 1919 v obci Abayudaya v Bagandě v Ugandě obřezat náčelník Kakungulu se synem a prohlásil své panství za židovské. Několik stovek Uganďanů svou židovskou identitu udrželo dodnes. 

Soužití polytheistů s monotheisty nikdy nefungovalo a nikdy ani křesťanů s judaisty, ačkoli šlo původně o jednu z židovských sekt. První se v latině o judaismu pohrdlivě vyjádřil M. Tullius Cicero v řeči na obhajobu L. Valeria Flakka (59), kde pojednal o zabavení korbánu/aurum Iudaeorum a o "barbarské pověře/barbara superstítió". Ještě v první polovině třetího století n. l. zdůrazňuje historik Kassios Dión/Cassius Dio, že se Židé "liší od ostatního lidstva ve všech detailech života a hlavně že neuctívají žádné z obvyklých (rozumí se: Hellénům a Římanům) bohů, ale prokazují hlubokou úctu pouze jedinému božstvu. Nikdy neměli," jak pravil Dión, "žádnou jeho sochu ve vlastním Jerúsalému, ale věří, že je bezejmenný a neviditelný, uctívají ho nejzvláštnějším způsobem na světě. Postavili mu velmi velký a krásný chrám...". Historik Trebellius Pollio o několik desetiletí později kult označil slovy incertum numen/"neznámé božstvo", cf. rok 217+. 

Styčným jazykem Židů v diaspoře byla řečtina, a to i v Římě. V Mesopotamii a dále na východ, v Íránu a Indii to byla aramejština, jazyk všech, kdo provozoval dálkový obchod. V synagógách se kázalo řecky v duchu Septuaginty, řečtina byla v celém hellénském světě styčným jazykem Židů.

Diasporní komunity řídili archonti (též funkce čestná), kollegiu předsedal gerúsiarchés, synagógu řídil archisynagógos. Nejstarší známá synagógé fungovala v době kolem roku 225 př. n. l. u Alexandrie, největší vykopaná v Dúře-Európu s datem 244 n. l. s freskami s biblickými náměty, viz pod Dúra. Místně se několik komunit spojovalo ve svazy s ethnarchem či patriarchou v čele (odtud pozdější křesťanská praxe).

Přes jazykové splývání s okolím udržovali Židé jahwimus a v podstatě platí, že půl tisíciletí od začátku „babylónského zajetí“ měli komunity po celém světě.
Jerúsalém se snažil přebudovat v hellénistické město Héródés Veliký. Vystavěl divadlo (zřejmě jedním z prvních Židů, které známe v Itálii jménem, byl za Neróna herec Alitúrus) a amfiteátr, ale v divadle ho málem teroristé zabili. Sebasté/Samareiu vystavěl jako kopii hellénské polis s chrámem Rómy a Augusta, v Kaisareji Přímořské, sídelním městě římské správy, byli Židé dokonce v menšině (stavěna od roku 22 př. n. l.).

Héródés organisoval stát a vojsko podle seleukovského vzoru, stavěl pevnosti (Jeríchó, Masada nad mrtvým mořem v Idúmaji, Héródion západně od Mrtvého moře) a dbal na representaci: byl jediným z židovských vládců, který dosáhl věhlasu námořního – doprovázel svým loďstvem z Kaisareje Maritímy, Přímořské, do Pontu M. Agrippu a cestou obdarovával hellénská města v Anatolii.

Když roku 4 př. n. l. zemřel Héródés Veliký, byl posledním v řadě hellénistických vladařů nad Palaistínou s královským titulem, který se dokázal prosadit proti svému okolí, přežil také Antónia s Kleopatrou, udržel se za Augusta. Jeho syn Hérodés Archeláos o královské diadéma ani nežádal a roku 6 n. l. ostatně musel odejít do vyhnanství do gallské Vienny.

Prvními císařskými prokurátory nad júdskou tetrarchií byli od roku 6 n. l. Cópónius, od roku 9 n. l. M. Ambivius, od roku 11 Annius Rúfus, od roku 14 Valerius Grátus a od roku 26 Ti. Pontius Pílátus (do roku 36), slavný z Ježíšova mýthu.

Židovští radikálové, zélóti, aram. gan´an, hebr. gana, pořečtěle kanaios, se nikdy s římskou nadvládou nesmířili, jako se nikdy nesnesl židovský theokratický stát s hellénským občanským. Zatímco židovská elita se za ptolemaiovské i seleukovské vlády hellénisovala, proletariát a venkov se radikalisoval.

Aby mohli majetní a vzdělaní Židé mezi hellénskou populaci, dávali si chlapci operačně restaurovat uřezanou kůži na přirození (leipodermos, srov. pod obřízka) a rodiny kultovní rituál, který se stal národním symbolem (ani zdaleka však ojedinělým) zrušily: jejich děti mohly pak bez posměchu cvičit v palaistrách a gymnasiích, směly na stadiony.

Naopak vládce Adiabény Izatés II. bar Monobazos a jeho matka Helené, žena Abgara z Edessy, konvertovali za Claudia na júdaismus a král se dal i obřezat. Stal se tak zřejmě prvním významnějším proselytou dějin a Adiabéné postupně druhým státem s júdaismem jako většinovým kultem.

Mattathiás, zakladatel dynastie Hasmónajů (zemřel roku 166), zabil Žida za to, že odpadl od monotheismu a chtěl prý i obětovat (za vzor si vzal biblického Pinchase/Pinhase, monotheistického „prateroristu“, viz pod Móše). Nebyl za vraždu potrestán a zřejmě to je první doklad nadřazení fanatického monotheismu nad právo.

V Palaistíně byl rozšířen lidový banditismus, proticizácký terorismus a hellénští a jiní obyvatelé se drželi při svých sídlech. Napadali je sícárií/ „dýkaři“, jak se jim tradičně latinsky říká (řecky zélótes, viz pod terorismus).

Iúda Galilejský zřejmě jako první ze „síkáriů“ udělal z bojů s okupanty náboženskou povinnost, svatou válku. Prvním vyhlášeným teroristou byl Eleazar ben Dinaj, který v Palestíně řádil od Tiberiových dob a dopaden byl roku 53 n. l. místodržitelem Antóniem Félixem a poslán do Říma na smrt.

V Kaisareji Přímořské byla za Pontia první demonstrace „občanské neposlušnosti“: Židé si na pět dnů a nocí lehli kolem jeho residence a nevstali, dokud nezměnil své rozhodnutí o umístění vojenských standard s orly v Jerúsalému.

Když roku 39 údajně dostal císař Gáius nápad postavit v Jahweho chrámu v Jerúsalému Iovovu či Diovu sochu, ale podařilo se to prý rozmluvit syrskému místodržícímu P. Petróniovi a tetrarchovi Héródovi Agrippovi I. (první z židovských vládců, který razil minci s vlastním obrazem).

V Alexandreji se jinak relativně klidné multiethnické soužití (srov. ale ethnické tábory za Ptolemaia VII.) změnilo s příchodem Římanů: na rozdíl od Hellénů a Egypťanů se postavili Židé na stranu Caesarovu. Egypťané nesnášeli židovskou protiegyptskou propagandu o útěku Mojžíše/Móýsés-Móše (viz tam) s Židy z Egypta a např. Manethón kontroval jinou versí mythu: Židé zakleli Egypt morem a nemocemi. 
Za Gáia už vřela métropole na Nilu sváry mezi Židy a Hellény s Egypťany, město se v podstatě rozdělilo.

V srpnu roku 38 n. l. došlo k prvním velkým protižidovským bouřím v Alexandrii, k ničení synagóg a čtvrtí, kde žili Židé v menšině. Vystěhovali se tehdy prý všichni alexandrijští Židé do jedné čtvrti na Nilu a bylo z toho prý první přelidněné ghetto (výraz je novější, snad z benátské italštiny od "geto", slévárna; v Maroku se židovská uzavřená sídliště nazývala al-malláh/malleh, c. "soliska", a to podle lidového výkladu poněvadž tam byly Židům údajně dávány k nasolení hlavy popravených). Vůdcem protižidovských násilností byli Ísidóros a Lampón; dokonce císaře Claudia označovali za položidovského bastarda, za což byli oba popraveni. Claudius ovšem také vydal edikt, aby Židé v říši „nepohrdali bohy ostatních národů“.

Ve vypjaté atmosféře vzájemné nenávisti pobili 6. gorpiaia, tedy asi 24. září roku 66 n. l., židovští radikálové v Jerúsalému Římany a ještě téhož dne, ne-li současně, povraždilo hellénské obyvatelstvo Židy v Kaisareji. V Damašku byli Židé zavřeni do gymnasia a později pobiti (první užití sportoviště k likvidaci odpůrců mimo Alexandreji, srov. rok 80 a pod stadion).

Podobně dopadlo menšinové židovské obyvatelstvo v hellénisovaných městech Askalónu, Skythopoli, Gadarách, v syrské Ptolemáji, Tyru (nikoli však ve velkoměstech Antiocheji, Apameji a Sídónu). Citlivá egyptská Alexandreia také reagovala prudkými nepokoji.

Události roku 66 nastartovaly válku Židů proti Římanům (trvala lokálně do roku 73) a z historického hlediska byly zřejmě prvními většími bouřemi proti jednomu celému ethniku, jimž se v novověku říká východoslovanským výrazem pogromy.

Theorie „viny Židů“ je však starší než křesťanství. Římský historik Tacitus ve svých Historiích podává ještě starší hellénistické podání, podle něhož byl Móýsés z Egypta vyhnán, protože prý „to lidské pokolení jako odporné bohům/genus hominum ut invísum deís“ způsobilo v zemi mor. O původu Židů kolovaly v hellénismu a pak mezi Římany bajky je zčásti propletené příběhy starozákonními. Tak Cn. Pompeius Trogus, jehož latinsky psané dějiny známe z výpisků jistého Iustina, odkudsi vyhrabal, že Židé pocházejí od nějakého Damaska, po němž že se jmenovalo ono syrské město. Jeho manželkou byla Athara, kterou prý zbožtěli. Damaskovým nástupci byli Azelus, Adores, Abrahames a Israhel a ten že měl deset tisíc synů. Rozdělil je do deseti částí a nazval je Židy/Iúdaeós appellávit. A nejmladší ze sourozenců byl Ioseph a toho bratři prodali do Egypta. Vykonal tam mnoho zázraků a jeho synem byl Moyses. Když Židé dostali svrab a lišej/scabiés et vitilígó, Egypťané je vyhnali... 

Po roce 70 n. l. židovská protiřímská povstání propukala do roku 352 n. l., kdy Židé v Dioskaisareji v Palaistíně pobili posádku a zvolili si králem člověka jménem Patricius. Potlačeno Konstantiem Gallem.

Židovští radikálové v Kýréně, na Kypru a v Egyptě zahájili za Tráiánových parthských tažení roku 115 novou protiřímskou a protihellénskou válku trvající nejméně tři roky, druhá válka židovská. V Kýréně si zvolili králem jistého Andreu s přívlastkem Lukuas (tedy: „z Lykie?). Židé prý vyvraždili všechno nežidovské obyvatele v provincii a Kyrenaika se už nikdy později nevzchopila; nepomohlo, že tu Traianus a Hadrianus zakládali osady pro veterány. Bylo to prý 220 tisíc obětí a Cassius Dio zaznamenává, asi přehnaně, že Židé maso svých obětí vařili, odívali se do jejich koží, pomazávali se jejich krví, rozřezávali lidi pilou na půlky, předhazovali šelmám a nutili je bojovat v aréně.

Andreás po porážce povstání vpadl do Egypta a řádil v okolí Alexandrie, 13. října 115 bylo povstání potlačeno. Povstání na Kypru vedl jistý Artemión, Židé mimo jiné vyvraždili město Salamínu s okolím, prý s 240 tisíci obětmi. Potlačil Q. Marcius Turbo (jeden z posledních známých Marciů) a Tráiánus pak zakázal pod hrozbou trestu smrti Židům na ostrov vstupovat, a to dokonce v případě, že by jejich loď před pobřežím ztroskotala v bouři...

Roku 116 povstali proti Tráiánovi mesopotamští Židé věrní Parthům a podporu měli z Adiabény, kde vládla dynastie, která se přichýlila k júdaismu. Potlačil to Mauretánec Lusius Quiétus (první „plukovník“ černé pleti?), který se roku 117 stal guvernérem Iúdy, kde potlačil další vzpoury, které s sebou přinesli uprchlíci z Kýrény a Egypta (viz pod Maurové).

Centrem mesopotamských Židů byla v prvním století n. l. Nehardea n. Nearda/Naarda (pl.) na Eufrátu západně od Ktésifóntu. Za parthského krále Artabána III. dostali pro město autonomní práva bratři Chasinaj a Chanilaj (stav trval patnáct let). Město vyvrátil a srovnal se zemí roku 262 Odainathos Palmýrský, protože v nových poměrech po konci parthské vlády drželi Židé při Peršanech. Platilo to i pro dobu Muhammadovu, kdy se Židé ve válce persko-východořímské drželi Peršanů, Arabové Byzantinců (císař Hérákleios 610-641).

Při masovém vyvražďování polytheistické populace přišlo na Kypru o život prý 240 tisíc obyvatel, v Kýréně na 220 tisíc, v Židy obklíčené Alexandreji naopak egyptské a hellénské obyvatelstvo pobilo všechny Židy. Zélóti na čas operovali až v Palaistíně a Mesopotamii. Zřejmě chtěli založit nové židovské království, ale na začátku Hadriánovy vlády Římané severní Afriku pacifikovali. Lze říci, že novověká označení sionismus a antisionismus pro židovský nacionalismus a jeho odpůrce se obsahově zrodila před vzrůstem křesťanského živlu v Alexandreji a v severní Africe; více viz diasporá.

V Alexandrii a okolí a v Levantě zřejmě někdy v této době začal vzrůstat prvek křesťanský a júdaismus se pozvolna dostával mezi židovskou populací a dalšími ethniky do menšiny. Ovšem odhaduje se, že za Diocletiána, posledního z velkých pronásledovatelů Ježíšova náboženství, bylo v římské říši tak patnáct procent křesťanů. Křesťané se v Alexandrii a Antiochii stali nesmiřitelnými odpůrci júdaismu. Pronásledování křesťanů ve třetím století se naopak júdaistů netýkalo, ani je nezaujal prudký nástup hornoegyptského mnišství.

Když se Hadriánus rozhodl na místě Jerúsaléma založit římskou kolonii Aelii Capitólínu, Židé povstali znovu. Odpor však začal už mimo jiné zákazem znetvořování těla včetně obřízkou (první vojenské operace v Júdě roku 128), hnutí za Nový Jerúsalém se města zmocnilo někdy po roku 130. Poslední židovská válka starověku trvala v letech 132 až 135 a vedli ji kněz Eleazar a náčelník banditů Simón zvaný Syn hvězd, Bar koch(e)ba n. Simón bar Kozeba. Bar Kochba bylo bojové přízvisko „Syn hvězdy“ neboli mesiáš.

Město bylo dobyto ve stejný den jako roku 70, tedy asi 24. září 135. Povstalci razili stříbrné a měděné mince s datací 1. až 3. roku „osvobození Israéle“. Císař zakázal Židům vstup do bývalého Jerúsaléma, jeho okolí se vylidnilo; celá provincie prý přišla na šest set tisíc lidí. Zajatci prý byli prodáváni v Hebronu a v Gáze po tisících a tržní lokalitě se po staletí říkalo „Hadriánův trh“.

Židům císař zakázal v městě a okolí žít, což platilo pro zbytek polytheistické éry. Teprve roku 638 se směli vrátit, po dobytí města na Východořímanech Araby kalífou Umarem. 
Sanhedrin se po válce přestěhoval do Béth Šeárím, od asi roku 200 Tiberias. Po zániku chrámu zanikl také velekněžský úřad. V čele velerady stál za Héróda Velikého farisej Hilel/Hillél rodem z Babylónie a když ji král zrušil, založil učenec v Jamné učení, dílo završené jeho vnukem Gamaliélem I.

Po zničení Jamné odešla škola do Bejt Šeárím, pak do Seforidy, Dioskaisareje a Tiberiady. Již za Domitiána se hlavy společnosti titulovali jako ha-násí, kníže. 20. října 415 dekretovali křesťané Honorius s Theodosiem II. zákaz stavby synagog, přestup na judaismus a držet v židovských rodinách křesťanské otroky. Raban Gamaliél VI. a známý lékař byl zbaven úřadu židovského patriarchy v Palestíně a asi roku 425 poslední z násíů, dědičných „knížat“ z rodu Hilelova, zemřel. O čtyři roky později byl úřad Theodosiem II. zrušen zcela a jeho prostředky propadly císařské pokladně.

Městu vrátil jméno až Constantínus I. Země se přestala jmenovat Iúdaiá, do úsu se vrátilo staré (Syria) Palaistíné. Je pozoruhodné, že za všech židovských válek nedošlo k žádné polní bitvě; Židé bojovali většinou guerillovým způsobem. Aelia Capitolína „vydržela“ dodnes, protože půdorys dnešního starého Jerúsaléma je z hadriánské doby. "Kapitólská Aelie" byla tehdy vystavena podle všech hellénisticko-římských provinčních standardů s rovnoběžnými širokými dlážděnými hlavními ulicemi, representativními úředními domy, s lázněmi atd.

Klid nebyl ani pak a střediskem protestů se stala Galilea. Na venkově byl rozšířený rozsáhlý banditismus a římské legie na uchování pořádku v Palaistíně zasahovaly ještě za Antónína Pia, který povolil obřezávat syny židovského rodiče, nikoli však proselytů, a L. Septimia Sevéra, kdy byl v Palaistíně lapen bandita jménem Claudius.

Jistý Patricius se za Constantia II. (337-361) prohlásil roku 352 v Palaistíně židovským králem. Iúliánus chtěl dát obnovit chrám v Jerúsalému, ale začali prý na tom místě unikat zemní plyny, tak toho jeho lidé nechali. 
Větší křesťanské protižidovské bouře jsou z roku 388, kdy byla v Římě spontánně vypálena synagóga, a v Kalliníku na Eufrátu, kde křesťany vedl jejich biskup.

Když Chosroés vpadl do Syrie a Palestiny, Židé pod Benjamínem z Tiberiady se přidali na perskou stranu. Když východořímský císař Hérákleios roku 629 dobyl Jerúsalém zpět, přikázal všechny Židy v říši pokřtít. V letech 636 (bitva na palestinském Jarmúku) až 640 dobyli Syrii a Palestinu Arabové a júdaismus zmizel v oceánu kalífátu.

Arabskou vládu Židé v Orientu vítali. Do Muhammadovy doby ovládli oasy celého severního Hidžázu (např. Chajbar) a muslimové je donutili platit roční tribut, džizja, za což je noví pánové chránili. Viz pod Arabové a zde níže.

Závěrečná redakce 24 knih hebrejského Starého zákona byl rovněž završena až za Arabů v tak zvaném Aleppském kodiku (vulgo keber Aram Cova, "koruna Aleppa"; aram. označení pro Halab-Aleppo je Aram-Zobah). Písař Šlomo ben Boja'a (Boyaa) z Tiberiady ho po roce 950 n. l. přepsal na 491 pergamonový list, "editorem" byl učenec Aaron ben Ašer, který ho v Jerúsalému opatřil komentářem.

Po dobytí města křižáky roku 1099 se kodex dostal do židovské komunity ve Fustatu u Káhiry, kde mimo jiné ho používal učený lékař a mudrc Móše ben Maimon vulgo řecky Móýsés Maimonídés (zemřel roku 1204). Neznámo jak putoval rukopis do syrského Aleppa a v prosinci 1947 zmizel při požáru synagogy. Roku 1957 byl přes Turecko prodán do Israele a roku 1958 se dostal zpět do Jerusaléma, ale chybí mu 196 stran.

První skupina n. obec Židů v Římě je doložena roku 139 př. n. l., kdy jsou Židé, respektive vyzvači Iova Sabazia (tedy asi Sava'oth/Jahwe Ceva'ot, Vládce vojsk, zástupů) jmenovaní vedle vypovězených astrologů/Chaldajů, ciz rok 139- a 19+. Do Města se zřejmě dostali jedinci mnohem dříve, snad už jako zajatci z válek s Antiochem III. V Iuvenálově době měli však už propachtovaný pozemek pro synagogu na místě, kde se mýthický král Numa Pompilius scházel se svou přítelkyní nymfou Égerií. Básník satir znal dobře židovské reálie a vypráví je v souvislosti s jinými mimoitalskými kulty, což svědčí o rozšíření júdaismu v Římě na přelomu prvního a druhého století n. l.

Polytheistický svět Židům vytýkal, že uctívají nebesa (obracejí oči k nebi), nestavějí sochy, že se drží jakéhosi kultu vepřů (zákaz vepřového) a že jsou nepřátelští ke všemu cizímu (tzv. xenofobie). Jahwistický monotheismus a obrazoborectví se však setkaly v římském světu se stoickým universalismem, pouze jinak formulovaným intelektuálním monotheismem hraničícím s atheismem.

Obrazoberectví však nebylo mezi Židy universální. Jak ukazuje synagóga v Dúře-Európu na Eufrátu z poloviny třetího století n. l. (největší vykopaná), k výzdobě chrámu použili Židé fresek znázorňující mimo jiné záchranu malého Mojžíše z Nilu ženami, z nichž jedna je nahá.

Tvrdívá se, že nebylo mnoho židovských otroků, protože je prý židovské obce v Římě vykupovaly. Za Augusta už byli v mnohonárodnostním Římu v povědomí, zmínky najdeme například u básníka Ovidia, který doporučuje svým čtenářům jednu ze slavností syrských Židů jako společenský termín. Z prvního století n. l. je z římského světa doložena košerová výroba potravin, garum castum, muria casta, „čistá rybí omáčka a lák“.

Římská elita, a zdá se že hlavně ženy vlivem uvolnění vazeb patriarchálních kultů, byla mnohdy „čistým“ monotheismem unesena. Nerónova manželka Poppaea Sabína byla prý z vládní honorace jako první Židům nakloněna, není ovšem zpráv o tom, že by byla proselytou. V jejím okolí se pohyboval herec rozpustilých mímů Žid Alityros/Alitúrus, blízký Nerónovi a Poppaeji Sabíně; tvrdí to Iósépos Flávios/Flavius Iosephus, který u nich roku 64+, viz tam, našel přímluvu a později se zařadil mezi smetánku kolem Fláviovců, které dokonce přežil.

Antónínus Caracallus či Caracalla, povedený synek L. Septimia Sevéra, když prý jako sedmiletý uslyšel, že jeho kamarád z her byl seřezán za to, že je židovského vyznání, dlouho nemluvil ani se svým otcem ani s otcem přítelovým. Vinil totiž oba z toho, že za to mohou.

Módním stoicismem a júdaismem se uvolňovala cesta křesťanství, zprvu jedné z židovských sekt, viz pod kř. Hellénské a římské kultovní praktiky zastaraly, na mnoha místech se obměnilo obyvatelstvo: osidlování Hellady a Itálie na konci republiky a za principátu přinášelo s sebou kolonisty a otroky s vlastními rituály.

Honórius a jeho spoluvládce Constantius III., manžel Gally Placidy, roku 418 n. l. vykázal Židy, kteří setrvali u jahwismu, z armády a kromě členství v kurii směli zastávat z veřejných funkcí jen advokacii. Byl to první takový krok v dějinách. Ne všichni křesťanští mocipáni se však chovali k židovské menšině odpudivě. Ostrogotský panovník a římský konsul Flávius Theoderich/Theoderícus n. Theodórícus, řec. Theoderíchos (zemřel roku 526) potvrdil židovské obci v Janově platnost všech starých práv na udržování zvyklostí. Král si přál, aby v jeho říši fungovala "cívílitás", občanská společnost (řec. hé polítiké), kuriosní postulát za začátku šestého století n. l. Dopis formuloval senátor Flávius Magnus Aurélius Cassiodórus (zemřel roku 580 v klášteru Vivárium v Kalábrii, který založil) z aristokratického rodu pocházejícího ze Syrie. Od roku 507 dělal kariéru u Theoderikova ostrogotského dvora, po jeho smrti řídil za Amalasunthy správu Itálie do roku 537. 

Židovská diaspora v západním Středomoří nebyla tak početná jako v Mesopotamii, Babylónii (se střediskem Naarda) a v Arábii. Nejvzdálenější diaspora byla indická, zřejmě od cca. 700-500, v Koči (dříve Kochin) v Kérale. Zachovány jsou zde čtyři budovy synagogy Paradesi z roku 1568.

Kromě Kéraly byly malé židovské komunity od přelomu letopočtových ér v Mumbaí (= Bene Israél), v Mizórámu (Bnai Menaše) a novověká obec v Kolkatě („baghdádští“). 
Arabští Židé byli spíše zemědělci než obchodníky, zlatníky, kováři, zbrojíři. V západní Arábii, kde se od hellénismu usazovali podél karavanních cest vedoucích do Jemenu, byli velmi vlivní. Od 5. a 6. století n. l., za vlády sásánovských Peršanů dokonce místně vládli.

V řadě oas jako Tajmá, Fadak, Wádí al-Qura'á a Chajbar tvořili Židé většinu populace, v Jathribu polovinu obyvatelstva, viz pod Arabové a zde výše.

Nelze stanovit, zda šlo o ethnické Židy, nebo o judaisované Araby. Je proto zajímavé, že mezi předislámskými Araby na jihu Nadžránu, u většiny syrských a palaistínských kmenů, u Lachmovců v Híře, zapustilo kořeny více křesťanství než judaismus.

Křesťanští Arabové (srov. Osroéné a křesťanství jako první evropské monotheistické státní náboženství) byli hlavně monofysité a odmítali orthodoxii; východořímská/byzantská nesnášenlivost se projevila nezájmem obyvatel Egypta, Palaistíny a Syrie při nástupu mohammedánských Arabů v sedmém století n. l. 
Arabové, jak se zdá, postavili v historii v Palaistíně jediné město, Rámalláh či Rám Alláh/angl. Ramallah.

Severoafrická diaspora se udržela od římských dob v podstatě až do vzniku moderního státu Israél roku 1948, kdy na celém pobřeží a v zemích Atlasu zcela zanikla. Roku 1492 ji posílila vlna exulantů ze Španěl, odkud byli Židé právě v roce objevení Ameriky vyhnáni, pokud se nechtěli obrátit na katolicismus. Kolem roku 1900 jich podle Allgemeine Länderkunde/Afrika (1901) Friedricha Hahna žilo nejvíce v Tunisu: z asi 170 tisíc bylo 40 tisíc Židů. V Tandži (Tanger) zvořili dokonce majoritní populaci: ze dvaceti tisíc obyvatel bylo osm tisíc židovských, šest tisíc muslimských a stejného počtu evropských. V celém Maroku s tehdy asi 6,5 miliony obyvatel žilo na sto tisíc Židů.

V Tripoli, tehdy pod tureckou kontrolou, měla v té době asi 70 tisíc obyvatel a osm tisíc z nich bylo židovských. Jako všude v arabských zemích a tureckých nesměli vlastnit Židé koně, jen muly a osly, a museli žít v uzavřených čtvrtích na noc uzavíraných zvaných mellah/al-malláh, po městě museli chodit bosí a muslimům se vyhýbat vlevo. Naprostá většina maghribských Židů žila v neskonalé bídě, jejíž obraz podává českému čtenáři například botanik Karel Domin v cestopisu V říši marockého sultána (Praha 1940) líčícím poměry z roku 1936.  

Na údržbu chrámu a církevního aparátu platili Židé roční daň ve výši jedné dvoudrachmy, didrachmon (třetina šekelu). Pro vývoz peněz nemívaly hellénistické státy ani správci římských provincií pochopení: Židé o právo posílat do Palestíny peníze museli žádat, stejně jako o právo držet sabat. Zvyk z financování theokratického státu si později podrželi křesťané; polytheisté financovali kulty jinými způsoby.

Při nepokojích po smrti Héróda Velikého roku 4 byl rozkraden chrámový poklad a zmizelo nejméně čtyři sta talentů vzácného kovu. I z tak chudé země jakou je Palaistína dokázali výběrčí daní vyždímat maximum (a neustále udržovat protivrchnostenskou náladu obyvatelstva těsně pod borem varu). Potomci Héródovi měli z Galileje a Peraje dvě stě talentů, z polopouštních oblastí Bataneje, Tráchónítidy a Auránítidy jedno sto talentů, Archeláova tetrarchie júdská vynášela 400 talentů.

Po vzniku novověkého Státu Israel (č. Izrael) v květnu roku 1948 se do Palestíny stěhovali Židé z Evropy a pod tlakem protižidovských nálad v arabských zemí z celé severní Afriky a Mesopotamie. Nejkuriosnější akcí byla letecká operace 25. května 1991, kdy bylo vzduchem do Israele během 35 hodin přepraveno 14.500 lidí z Ethiopie.

Nejstarší židovskou obcí na západní polokouli a synagóga byla z let asi 1636-1641 v brazilské Recife, hlavním městě státu Pernambuco. Měla na 1600 příslušníků. Oblast v letech 1630-1654 kontrolovali Holanďané. Po jejich odchodu byli vyhnáni i Židé, z nichž někteří z Recife dorazili do dnešního New Yorku, kde založili nejstarší obec v Severní Americe (Šearith Israel). Druhou nejstarší sefardskou obcí Ameriky byla od roku 1651 na holandském Curaçao.

Pojmy: Palestina a Israel, zaniklé státy:
Málokterá země dostala za lidské paměti tolik jmen. Nejdéle byla ve starověku pod vládou králů na Nilu. Egypťané zemi mezi dnešním Tureckem a Egyptem říkali Retenu či Rečenu (mnohem později to samé nazvali Evropané Levantou, zemí východu slunce).

Nejstarším „domácím“ názvem pro oblast mezi mořem a Jordánem bylo Kanaán, Kana’án, obyvatel Kanaánci. Jméno snad souviselo s „obchodníky s nachově barvenými látkami“ a tak to také později přeložili Helléni: Foiníkie, Foiníčané.

Bylo to však označení jen pro severní oblast pobřežního kraje (zhruba dnešní Libanon). Jižnímu dali jméno Palaistíné, Palestina. 
Po Kanaáncích a dalších nárůdcích ovládli zemi z velké části židovské kmeny, které hovořily o erec Jisrael/Jisráél (tiber.), zemi Israél (tak i řecky a v celé Kleió). Slovo pochází od starozákonního patriarchy Jákoba, který jméno Israel získal údajně od jistého anděla, jemuž odolal v souboji. Jméno snad znamená „bojující s bohem“ nebo „bůh bojuje“ a k modernímu Israeli sedí.

Název je poprvé (a naposledy) doložen v egyptských pramenech na stéle krále Merneptaha I. (1257-1223; n. 1213-1203) jako Isrir mezi národy Egypťany vyvrácenými. 
Řecké Palaistíné pochází od „mořského“ kmenového svazu Pelesetů, hebr. Peleštim. V arabském Filastín a Palestina přežívá dodnes.

Od roku 1948 je Palestina rozdělená. Na větší části vyhlásili Židé Stát Israel, Předjordání anektovalo Hášimovské jordánské království a Gazu Egypt. Roku 1967 Židé obsadili i tyto části Palestiny včetně rozděleného Jeruzaléma. Dohody z Oslo roku 1993 daly vzniknout autonomním orgánům palestinských Arabů a israelští politici tvrdí, že chtějí mít v Palestině dva státy. Níže o období 1948-2008:

Návrat Abrahamových potomků
Šedesát let válek s Araby a neustálé přípravy na další

Na frontách Israelci vítězili, mají atomové zbraně, přesto se neodvažují povolit v Palestině arabský stát. 

Svou druhou letošní předněvýchodní cestu motivoval president Georg W. Bush dvěma výročími. Hlavně se však pokoušel nalézt, co už dávno ztratil: důvěru v politiku ozbrojeného exportu demokracie a ve schopnost uklidnit rozbouřený region.

Minulý pátek ujišťoval o pevnosti amerického spojenectví saúdského krále Abdalláha, svého „drahého přítele“. Před 75 roky totiž navázal zakladatel království Abdal Azíz z rodu Saúdů (zemřel roku 1953) diplomatické styky se Spojenými státy.

Jeho první zastavení však platilo Israeli, jemuž 14. května uběhlo šedesát let života v Palestině. Spojitost se Saúdy není vůbec náhodná. Abdal Azíz totiž kdysi americkému chargé d'affaires řekl: "Bylo by pro mne velkou osobní ctí zemřít jako mučedník na bitevním poli při obraně Palestiny proti Židům."

Zakladatel saúdské monarchie psal dopisy americkým prezidentům Franklinu Rooseveltovi a Harrymu Trumanovi s osobitým výkladem palestinského dávnověku. Varoval před založením židovského státu. President Roosevelt odpověděl přívětivě, Truman židovskou kolonisaci podporoval a nový židovský stát údajně uznal jedenáct minut po jeho vyhlášení.

Prokletí Palestiny
Saúdští Arabové a israelci jsou velkými americkými spojenci. Oba velmi komplikovanými. Jedni mají ropu, druzí kolébku křesťanství. Jedni žijí v muslimské absolutní monarchii, druzí v parlamentní demokracii. 
Židovští patriarchové jsou v úctě u muslimů a Palestina má společná kultovní místa tří „abrahamovských“ monotheistických náboženství. Některá z nich drží v moci Israel, Arabové naopak žijí na části území obou dávných židovských států v Předjordání.

Israelci slavili výročí obnovy svého státu, naopak Arabové mají stejný den za symbol prohry a „katastrofy“ (an-nakba). 
Kromě náboženství nikdy nic v Palestině významného nebylo. Bez tohoto vztahu ležela by na okraji zájmu západního světa. Židovská státnost po dvou tisíci letech, jedna vláda nad zemí tří náboženství, to je osud Státu Israel a jeho spojenců.

Od snu ke skutečnosti
Israel oživl v Rakousku-Uhersku. Pešťský rodák a novinář Theodor Herzl (1860-1904) odmítal asimilaci Židů a s řadou dalších židovských obrozenců prosazoval uchování plné národní svébytnosti. Roku 1896 vydal své vize o židovském státu (Der Judenstaat) a o rok později patřil v Basileji k organisátorům prvního kongresu sionistů, židovských nacionalistů, nazvaných podle jednoho z jerusalémských vrchů („Davidovo město“). Herzl netrval na přestěhování do Palestiny, ale navrhoval za místo pro nový židovský stát například Argentinu nebo Kypr. Za název státu navrhoval "Sedmihodinová země", to podle uzákoněné sedmihodinové pracovní doby (na konec 19. století pozoruhodná vise).

V lednu 1904 byl přijat papežem Piem X., od něhož žádal podporu svého sionistického projektu. Pius odmítl se slovy: "Vaše hnutí nemůžeme schvalovat... Jako hlava církve vám nemohu jinak odpovědět. Židé neuznali našeho pána, tím pádem nemůžeme my uznat Židy."

Herzlův sionismus měl však jednoho výrazného, byť dnes málo známého předchůdce. Bonnský rodák Moses Hess (1812-1875) spojoval židovství se socialismem a židovství nepokládal za kategorii náboženskou, ale národní (= sionismus). Orthodoxní předpisy odvozené z biblických přikázání však doporučoval dodržovat jako národní stmelovací moment až do vzniku židovského státu, respektive jistého socialistického národoveckého společenství v Palestině.

Herzl Hessovo dílo v době vydání své knihy roku 1896 neznal a Hessovy vise Řím a Jerúsalém: poslední národní otázka (1862) četl až o pět let později. Byl jimi nadšen, neboť v nich shledal svého předchůdce. Hess byl ideovým předchůdcem i jiného velmi známého hnutí. Třebaže pocházel z orthodoxní židovské buržoasní rodiny, oženil se s katolickou dělnicí Sibyllou Peschovou, kterou pomlouvali, že si přilepšuje prostitucí (měl s ní později vztah Friedrich Engels, jeden z Hessových přátel). Levicový sionista Hess žil v Německu, Belgii, Švýcarsku a Francii, kde též zemřel. Karla Marxe s Engelsem uvedl do socialismu a komunismu, psal do Rýnských novin (Rheinische Ztg.) a roku 1863 patřil k vůdcům Všeobecného německého dělnického spolku (ADA), zárodku SPD. Na rozdíl od marxistů neviděl motor dějin v třídním boji, ale v konfliktu ras a národů. Inspirován růstem nacionalismu v Německu a Itálii presentoval svou židovskou podobu národovectví, která tolik nadchla Herzla.

Třebaže si Herzl neuměl představit, že by se Židé dohovořívali jinak než německy, převládla před první světovou válkou orientace na Británii. Jako první začal systematicky prosazovat za sídlo židovského státu Palestinu britský státní příslušník Chajm Weizmann, který se roku 1949 také stal prvním israelským presidentem. Ještě za války roku 1917 se vypravil do Aqaby za emírem Fajsalem, synem šarífa Husajna, aby podpořil plán na ustavení židovského státu v Palestině. Podruhé se setkali v prosinci 1918 v Paříži před mírovou konferencí, ale arabského uznání se mu nedostalo (dodnes Izrael uznali pouze Egypťané a Jordánci, na několik let existovaly diplomatické styky Tel Avivu s Mauritánií).

Londýnským politikům nápad vyhovoval, poněvadž v tom viděli posílení svých posic v Levantě. Roku 1917 vláda ujistila dopisem lorda Rothschilda, vůdce britské židovské komunity, že myšlenku na zřízení „národního domova“ Židů v Palestině podporuje („Balfourova deklarace“).

V tehdy ještě turecké zemi žilo asi šest set tisíc obyvatel, z toho jen asi osmdesát tisíc Židů povětšinou přistěhovaných z východní Evropy (a zhruba stejně tolik arabských křesťanů). 
První větší migrační vlna (hebrejsky alija) nastala po pogromech roku 1881 a ve druhé v letech 1904-1914 ze stejných pohnutek dorazilo do Palestiny na čtyřicet tisíc běženců.

Nebyli to již většinou ortodoxní Židé, ale socialisticky orientované skupinky. Zakládaly kibucy (kibbucim), ekonomicky soběstačné osady a společenství, jakési novověké podoby starověkých vojenských klérúchií či katoikií. První založili roku 1909 Židé ze současného Běloruska. 
Dnes funguje asi 260 kibuců, ale žijí v nich jen tři procenta Israelců.

Britská správa
S porážkou Turecka v první světové válce změnila Palestina majitele. Formálně byla svěřeneckým územím Společnosti národů, předchůdkyně Organisace spojených národů, a spravovali ji od roku 1920 Britové. 
S jejich souhlasem vykupovali agenti sionistických spolků od Arabů půdu a do země proudili další přistěhovalci. První arabské násilnosti proti nim jsou z Jaffy v letech 1920 a 1921. 
Roku 1929 uznal sionistický kongres v Curychu Židovskou agenturu (Jewish Agency) pro získávání prostředků a organisování nákupů další půdy. Pro britskou správu byla representací židovské menšiny v Palestině.

Během nových nepokojů v srpnu téhož roku zemřelo na židovské i arabské straně na dvě stě padesát lidí a Britové poprvé slíbili omezit přistěhovalectví. 
Národnostní poměr obyvatel britského mandátu se přesouval ve prospěch Židů. Během dvacátých let přišlo z Evropy sto tisíc imigrantů (3. a 4. vlna) a po nástupu nacistů v Německu k moci ve třicátých letech dorazilo dalších 250 tisíc uprchlíků.

S americkou podporou
V dubnu 1936 vyústila generální stávka Arabů v povstání vedené jerusalémským muftím Amínem al-Husajním („velká vzpoura“). Na dlouhé měsíce ovládli povstalci některá města a Britové je přemohli s pomocí židovské polovojenské domobrany Hagana („Obrana“), která rozhodujícím způsobem ovlivnila válku o nezávislost o deset let později.

Zemřelo pět tisíc Arabů, čtyři sta Židů a dvě stě Britů. Muftí uprchl do Německa, kde byl přijat Hitlerem a pracoval na „lanaření“ muslimů pro zbraně SS (zemřel roku 1974 v Libanonu). Povstání, které skončilo až po třech letech, prokázalo, že Arabové nemohou žít s Židy v jednom státu a Židům se potvrdilo, že musejí dál cvičit a vyzbrojovat své milice. 
Britové v květnu 1939 slíbili, že do deseti let dají Palestině nezávislost a podruhé, že omezí přistěhovalectví. Židovští vůdci se však během druhé světové války od Britů odklonili a velkou podporu našli ve Spojených státech.

Mluvčím proamerického kursu byl levičák David Ben Gurion (zemřel roku 1973), pozdější předseda první israelské vlády, který byl už roku 1938 pro etnické čistky (schváleny v březnu 1948 v plánu systematických likvidací arabských osad nazvaným Daleth, Delta). 
Roku 1942 v New Yorku sionistické organisace naprogramovaly přeměnu Palestiny v židovský stát („biltmoreský program“), což v srpnu 1945 přijal za svůj cíl i Světový židovský kongres (WJC).

Palestina israelská
Britům se hroutilo panství v Indii a v Palestině nebyli s to udržet mír. Americký president Truman tlačil na vyhlášení nezávislosti židovského státu. 
Židovští bojovníci použili proti Britům i bombového terorismu, když v červenci 1946 zaútočili na jerusalémský hotel King David, kde sídlila část mandátní administrativy. Při akci řízené pozdějším premiérem a nositelem Nobelovy ceny míru (1978) Menachemem Beginem zemřelo více než devadesát lidí.

V únoru 1947 předala Attleeho vláda otázku mandátního území do OSN, které 29. listopadu rozhodlo, že Palestina bude rozdělena na židovský a arabský stát (první v Palestině vůbec), Jerusalém a Betlém měly zůstat pod mezinárodní správou. Pro tehdy hlasovaly diplomacie Spojených států, Sovětského svazu, Francie a mimo jiné i Československa. 
Židům, kteří již tvořili třetinu obyvatel Palestiny (630 tisíc na 1,3 milionu Arabů), mělo připadnout 56 procent území včetně pouště. Vypukly vzájemné územní čistky podobné těm nedávným balkánským nebo iráckým.

Na dobře vyzbrojené židovské milice početnější palestinští Arabové a jejich legionáři neměli. Kromě toho vynikalo arabské velení nejednotou a tradiční klanovou řevnivostí, jevem, s nímž je v předněvýchodní politice nutné počítat stále.

Nezávislost židovského státu vyhlásil prostřednictví rozhlasové stanice Kol Jisrael, Hlasu Israele, ve čtyři hodiny odpoledne 14. května 1948 v Tel Avivu (založen stovkou ruských a polských sionistů ze skupiny Ahuzat Bajit 11. dubna 1909/20. nisanu 5669, kdy mušlemi vyměřili pozemky v písečném pobřeží) předseda výkonného výboru Židovské agentury Ben Gurion. Podle tradičního kalendáře bylo 5. ijjaru 5708 a na stěně za ním visel Herzlův obraz. Událost zvěčnil fotograf Rudolph Weissenstein pocházející z Jihlavy (zemřel roku 1992).

Britové ukončili mandátní správu a do války s Israelem se po boku rozhádaných palestinských Arabů pustili Egypt, Jordánsko, Irák, Sýrie a Libanon.

Jízda na tygru

Po přechodném zdaru arabského tažení na Jeruzalém a několika příměřích zprostředkovaných Američany získali Židé definitivně početní i materiálovou převahu. První arabsko-židovská válka vrcholila od října 1948 ofensivou na jižní frontě proti egyptským Arabům, kterým jejich spojenci nijak nepomohli. Arabská nejednost se projevila i v okamžiku největšího ohrožení spojenců a souvěrců.

Israelci poprvé pronikli na Sinaj. V únoru 1949 podepsaly obě vlády příměří, následovaly další a „palestinská válka“ skočila velkým vítězstvím Židů. V prvních deseti letech Israele se přistěhovalo osm set tisíc Židů, mezi nimi přišli emigranti z celého znepřáteleného arabského světa.

Dlouho řada z nich žila ve stanových městech (podobně jako statisíce arabských vyhnanců v okolních zemích: „palestinští vyhnanci“). Zemi kromě diaspory finančně nejvíce podporovaly Světová banka, vláda Spojených států a Německo, které v letech 1952-1965 formou dobrovolných reparací významně přispělo k vybudování státu, v němž dnes žije více než sedm milionů lidí, ze tří čtvrtin Židů. S prodejem zbraní Israelcům však Američané souhlasili až za Kennedyho roku 1962 a prvním israelským premierem v Bílém domě byl až roku 1964 Levi Eškol. 

Přišly další války a s nimi kromě předloňského nepovedeného tažení proti libanonskému Hizballáhu další vítězství. Israel se proměnil v jadernou velmoc a úspěšně zničil všechna zařízení, která by jeho nukleární monopol v regionu mohla ohrozit (1981 irácký Osirak, 2007 syrský al-Kibar).

Je jedinou parlamentní demokracií celého Orientu, disponuje vyspělými technologiemi. Stavební projekty bývají sponsorovány světovými židovskými organisacemi, velkému vojenskému rozpočtu trvale ulevuje rozsáhlá americká pomoc.

S palestinskými Araby zůstávají Israelci v permanentním konfliktu. Stavějí na ochranu před útoky nesmiřitelných radikálů sedm set kilometrů dlouhou zeď. Otázky navrácení části Jeruzaléma, židovských osad a arabských uprchlíků nemají snadných odpovědí.

Po zničení režimu Saddáma Husajna v Iráku Američany se Přední východ stal pro Israel ještě nebezpečnější než předtím. Velmi zesílili ajatolláhové v Íránu a jejich souvěrci z Hizballáhu uzpůsobují Libanon svým představám, jak v minulých dnech prokázali obsazováním sunnitských částí Bejrútu.

Neustálé napětí hraje do rukou mnohem chudšího arabského okolí. Jak dlouho vydrží nové generace Israele klima neustálé bojové pohotovosti a služby v armádě? „Nelituji toho, že jsem nenarukovala. Proč by mělo být dobré umřít pro svou vlast? Není lepší žít v New Yorku?“ vyprovokovala loni na podzim modelka Bar Rafaeliová (22) své krajany. DiCapriova přítelkyně se vyhnula „vojně“ odchodem do ciziny.

Židé při návratu z diaspory přinesli do Orientu držícího se klanového autoritářství evropský racionalismus, organisovanost, technologie a hlavně demokracii. Úplně jiné evropské zkušenosti Israelcům nadiktovali státní motto: už nikdy se nestát obětí. A tolik hédonických modelek se v Israeli zase jen tak nenarodí.

Chronologie úspěšného sionistického projektu

V židovské tradici se slovem Hebrejci, Ivrim, označují beduínské skupiny před tím, než Kanaán koncem 2. tisíciletí obsadily. Odtud se Židé až do konce babylónského exilu roku 539 př. n. l. nazývají Israelity, Jisre´elim. Tento výraz v novověku ožil jako vlastní označení občanů Státu Israel, Israelci.

Slovo Hebrej bývá dáváno do souvislostí se jménem nomádů Hapiru či Apiru, eg. ‘Apiru, zahrnutých v 18. století př.n. l. kdysi mezi Hyksy s významem „bandité, uprchlíci, nomádi, outsideři“, později vojenské aristokracie v Palestině. Slovo přešlo s podobným významem z egyptštiny a ugaritštiny (‘pr) do akkadštiny: chapiru/chabiru je cizinec (jako společenská vrstva). Srov. ovšem s rokem 1895 a 1400, kde starší beduini Chabiru v Poeufrátí.

České pojmenování Žid pochází od Jahúdy či Jehúdy, jehož klan s potomky jeho nevlastního bratra Benjamína založil jižní židovské království Jahúdu, Júdu (Júdsko) či latinisovaně Judeu s hlavním městem Jerusalémem. Slovo se přes řeckou podobu Iúdaiá a latinskou Iudaea dostala do všech evropských jazyků (Jude, Jew, Juif).

Severní z židovských království Israel se sídelním městem Šomron, Šomeron (Šómerón tiber., řecky Samareiá, odtud č. Samaří) bylo větší, lidnatější a bohatší než kamenitá a konservativní Judea.

Israel vyvrátili roku 722 př. n. l Assyřané, Judeu roku 587 př. n. l. babylónští Chaldajové. Roku 538 př. n. l. zrušili židovské vyhnanství Peršané, povolili obnovu Jahweho chrámu a autonomii. 
Se zánikem obou království se datuje židovská diaspora, „rozprsk“. Soudívá se, že v Ježíšově době žilo v diaspoře více Židů než v Palestině. Největší židovské osady měla východní velkoměsta egyptská Alexandrie a syrská Antiochie.

Obnova království přišla až s povstáním Makkabejských proti hellénistickým Seleukovcům (po roce 165 př. n. l.) a v různých formách vydržela do prvního století n. l. 

Roku 70 vyvrátili Římané Jerusalém a chrám, který už nebyl nikdy obnoven. V té době v okolních zemí už převládali Arabové. Po několika dalších krvavých povstáních za Trajána a Hadriána, kdy mimo jiné Židé vyvražďovali polytheistickou populaci provincií Kyrenaiky a Kypru, zakázali Římané Židům žít v Jerúsalému a okolí. 
Populační proměnu dovršila v sedmém století expanse arabských beduínů.

1517 Palestina součástí turecké říše

1873, 1. ledna zavraždili nevypátraní arabští útočníci Aharona Heršlera (23), syna maďarského rabbiho: dvanáct kulek v jeho těle se pokládá za první arabský terortistický protisionistický skutek

1882 začátek alije, přistěhovalectví do Palestíny, stavěna první osada přistěhovalců (ha-jišuv)

1897 cílem sionistů je suverénní stát Israel

1913 Arabové se na konferenci v Paříži domáhají autonomie na Turcích

1917 Balfourova deklarace žádá vrátit Židům Palestinu jako vlast

1919 Palestinský národní kongres žádá arabskou nezávislost
1920 po porážce Turecka je Palestina mandátním územím Společnosti národů pod britskou správou

1933 stávka Arabů proti židovskému přistěhovalectví

1936-1939 velké povstání palestinských Arabů

1947 OSN rozhodla o rozdělení Palestiny, Arabové odmítli, Židé přijali; začátek etnických čistek

1948 vyhlášení nezávislosti Israele, Arabové na hlavu poraženi; 700 tisíc Arabů opustilo domovy
1956 suezská krise, druhá válka s Araby, vojenské vítězství ve spojenectví s Británií a Francií nebylo využito; 1959 založil Jásir Arafát Fatah (1964 založily arabské státy Organisaci na osvobození Palestiny, PLO)

1963 v Sýrii a Iráku se k moci dostali národní socialisté Baath ("baasisté")
1967 sedmidenní válka, Israelci dobyli celou Palestinu, část syrského a egyptského území (Golany a Gazu), Suez zavřen
1973 válka o dni usmíření (jomkippurská), obsazena Sinaj, přechodně překonán Suezský kanál

1979 mír Israele s Egyptem z Camp Davidu, do roku 1982 vyklizena Sinaj
1982 první libanonská válka, Israel na jihu Libanonu do roku 2000

1987-1993 první intifáda; v závěru se PLO zříká terorismu
1993 mír Izraelců s PLO Jásira Arafáta v Oslo, samospráva pro Araby
1994 podepsán mír s Jordánskem
1995 zavražděn Jicchak Rabin
2000-2005 druhá intifáda
2001 stavěn plot proti Arabům
2002 road map, cesta k arabskému státu, Američané přijali theorii dvou států v historické Palestině

2004 zemřel Arafát, vůdcem Fatahu a arabské samosprávy Mahmúd Abbás
2005 vyklizení Gazy Izraelci
2006 premiér Ariel Šaron v komatu (dodnes), druhá libanonská válka (s Hizballáhem); Hamas vyhrál arabskopalestinské volby, ale Fatah je neuznal a s ním velmoci
2007 arabská autonomie se d. f. rozdělila po válce mezi Hamasem (Gaza) a Fatahem Předjordání (alias Západní břeh)

2009 invase židovské armády do Gazy (13 mrtvých Israelců a asi 1300 Arabů)

2011 Abbás požádal Valné shromáždění Spojených národů o přijetí nezávislého arabskopalestinského státu za člena

2012 arabská Palestína uznána za nečlenský stát Spojených národů-stálého pozorovatele; po raketových útocích na israelské území nové těžké bombardování Gazy

2014 zhroutila se jednání o budoucnosti Palestiny, začátkem července nalezena těla tří unesených židovských školáků, židovští fanatici zavraždili v odplatu kluka arabského, s pouličními bouřemi Arabů přišlo silné ostřelování Izraele raketami z Gazy, na které odpověděli Israelci bombardování a 17. července pozemní invasí.

(vyšlo ve zkrácené podobě v časopisu Týden 20/08, aktualisováno)

Židovské svátky

Podle tradice knih Starého zákona mají židovské náboženské svátky začátek v odchodu Židů z Egypta a v jejich příchodu do Palaistíny. V rámci náboženského roku jde v podstatě o dvě velké skupiny slavnostních dnů na jaře a na podzim. Skutečný původ svátků je ale starší a souvisí s původně všeobecně drženými oslavami začátku a konce vegetativního období roku.

Začátek roku byl v Júdá počítán od měsíce tišri (na podzim), zatímco v Israéli tradičně od nisanu (na jaře). V roce 848 přijalo i Království Júdá systém svého severního souseda.

Jarní svátky

Svátek pesach či pasach, hebr. „projít, přejít“, řec. pascha (sg. n., gen. paschatos), byl slaven 14. dne prvního měsíce v židovském kalendáři, v nisanu (též abib, aviv; dle našeho kalendáře duben/květen). S navazujícím svátkem Nekvašeného chleba trval až do 21. nisanu. 
V podvečer prvního dne svátku je obětováno roční jehně a jeho krví byly potírány dveřní veřeje a prahy (srov. identické zvyky u Dionýsových óschoforií či Apollónových pyanepsií u Hellénů). Během svátku se jí nekvašený chléb, macá.

Byl to svátek jara, z něhož se pro křesťany staly „velikonoce“ (s křesťanskými pašijemi ale souvislost nijaká, čes. pašije jsou od lat. passió, utrpení, sc. Ježíše). Toho dne kdysi prý zahájili Židé, vedení Mojžíšem, útěk z Egypta. Původně to byla zřejmě kanaánská slavnost související s kultem plodnosti a úrody vína.

15. nisanu byl následně slaven svátek nekvašeného chleba, hag ha-macá (massóth, mazzóth; od chleba massá, mazzá, č. macesy), na paměť stravy („chléb trápení“) z doby, než se Židé dostali z Egypta na Sinai. 17. nisanu přešli moře a egyptské vojsko, které je pronásledovalo, bylo zahubeno ve vodách zálivu Rudého moře.

V rámci oslav svátku Nekvašeného chleba byl slaven svátek bikkurím, svátek prvních plodů země. Byl držen v den po sabbatu, tj. v první neděli po svátku Nekvašeného chleba. Tento svátek dnes židy už praktikován není.

Skupinu jarních svátků uzavíral svátek týdnů, šabúót, šavúót (řec. pentékosté, „Padesát, Padesátka“, cf. něm. Pfingsten, č. letnice, svátky svatodušní), který se slavil padesátý den od bikkurím, 6. - 7. siwánu. [Novověký Stát Israél slaví 5. ijjáru Den nezávislosti, 14. května] • Slovo "padesát" má ve svém arabském jménu též suchý vítr chamsín, neboť tak dlouho na jaře na Předním východě vane.

Od překročení moře trvala Židům cesta k hoře Sinai 47 dnů, kam dorazili 3. dne v měsíci siwán (třetí měsíc v jejich kalendáři). Po setkání Mojžíše na hoře Sinai se svým bohem, kde obdržel toru, návod, třetího dne, tj. 50. od bikkurím, oslovil podle tradice Jahwe Židy shromážděné pod horou.

Byly slavnostně obětovány polní prvotiny a domy zdobeny květy. * V křesťanském podání židovských jarních svátků zemřel Iésús, Jo/ešua, Ježíš, 14. nisanu, uložen do hrobu byl následujícího dne o svátku Nekvašeného chleba, vstal z mrtvých 17. nisanu o svátku bikkurím a jeho duch promluvil k věřícím o padesát dnů později (svátky svatodušní).

Podzimní svátky

Čtyřicetidenní podzimní sváteční období začíná 1. dnem elúl (šestý měsíc kalendáře, v celosvětovém solárním kalendáři září/říjen) a končí 10. dne měsíce tišri (říjen/listopad). Období Židé nazývají tešuvá, „pokání, návrat“.

Je vyplněno ranními modlitbami. Třicátého dne, tj. 1. dne tišri, je svátek trubek, jom teruá „den jitřního troubení“ (na chrámovou troubu, šofar), později zvaný roš ha-šaná, „začátek roku“. Jím se začíná desetidenní období tešuvy, zvané Svatosvaté dny, dny všeobecného klidu a očišťování. 3. až 9. tišri jsou Dny úzkosti, bázně, jamím nora´ím, kdy bůh Židy poučuje o jejich budoucích strastech (též půst na paměť zavraždění Gedalji, 3. tišri).

Také další půsty se vztahují k tragickým historickým okamžikům židovských dějin. Půst 10. tevetu je připomenutím začátku obléhání Jerúsaléma a současně v novověku byl vybrán za výroční den vzpomínky na oběti holokaustu. 14. nisanu drží půst prvorození synové na paměť nezdařeného pokusu o jejich vyvraždění v Egyptě, a 17. tammuzu je půst na paměť prolomení hradeb Jerúsaléma.
Posledním dnem tešuvy, 10. tišri, je den pokání, smíření, očisty od hříchů, jom kippúr. Lidé se v tyto dny podarovávají malými pozornostmi (srov. římské sáturnálie či novoroční svátek).

Posledním svátkem židovského roku jsou svátky chýší, sukkót (sg.: sukka), 15. až 21. tišri/září n. říjen, řec. skénopégiá (fem.). Byly to svátky radosti, kdy byly stavěny z vrbových větví a palmových ratolestí přístřešky, které měly upomínat na stanové přístřešky z dob exodu Židů z Egypta. V ty dny se hodně pilo a vládlo všeobecné veselí, jakoby oslava poměrů v budoucím království Spasitelově (Mesiášově).

Původně stará kanaánská děkovná slavnost na závěr sklizně (= dožínky, které však pův. souvisely s kultem vína, tedy kanaánský bakchanal), kdy poutníci sídlili v Jerúsalému pod přístřešky ze stromoví, později rozpustilé týdenní slavnosti, kdy se pod přístřešky na ulicích pilo; podle staré židovské tradice svátek připomíná období egyptské pobytu, kdy Židé žili v salaších či stanech, resp. jejich cestu pouští. K egyptskému původu srov. také pod Bohové a jejich svátky.

Srov. s římským svátkem Anny Perenny 15. března. Anna Perenna byla bohyně roku a požehnání a její oslavy byly bujaré a rozpustilé. Na březích Tiberu se stavěly chýše z listnatých větví a pilo se na věčné trvání života (Anna Perenna je fem. k annus perennis, Věčný rok, nebo vzniklo z amnis perennis, stále tekoucí pramen).

Na monotheistické dožínky navázali v novověku křesťané. Angličtí puritáni, kteří si říkali Poutníci, slavili na podzim roku 1621 své první dožínky v Americe. Ze 104 pasažérů lodi Mayflower z roku 1620 jich pouze 23 zanechalo potomky. K třídenním oslavám pozvali indiány lidu Wampanoag, s nimiž za úrodu poděkovali matce přírodě. Na místě puritánské osady vznikl stát Massachusetts.

Z jednoho z nejstarších svátků lidstva, vyvrcholení produkční části roku, je Thanksgiving od roku 1863 státní svátek Spojených států, ale s jinou náplní: Amerika má zemědělskou nadprodukci, tak symbolicky posílila slábnoucí význam rodiny. 
22. dne tišri byl slaven svátek šemini aceret, „osmý den slavnostního shromáždění“ a společně s ním simchat torá, „radost z tory“ (dnes se slaví až následujícího 23. tišri).

Prvnímu svátku roku, pesachu, později, v době exilové, předcházel 13. dne adaru půst Ester, 14. a 15. dne adaru, posledního židovského měsíce roku (březen/duben), svátek púrím (losů, sg. púr). Byl slaven na paměť toho, že se Židům v Persii podařilo povraždit své nepřátele díky zásahu Mardukája (Mordechaj, „Marduk žije“) a Ester („Ištar“). V tyto dny si Židé vyměňují dárky, vládne karnevalové veselí a hostí se (srov. pod genocida).

Soudívá se, že púrím pochází od zarathuštriánsky perského novoročního svátku nourúz/nouruz, nowruz, spadajícího na jarní rovnodennost. 
V hellénismu ještě přibyl svátek chanukká, „zaslíbení, zasvěcení“, osmidenní svátek držený každoročně od 25. dne třetího měsíce v roce (kislew) na paměť znovuzasvěcení jerúsalémského chrámu Jahweho kultu roku 165 (viz tam; tehdy to byl 24. prosinec, židovský rok začínal opět na podzim, srov. nahoře). Slavnosti bývají označovány též jako svátky světel. 15. šewát byl Nový rok stromů (mišna). 
Je zajímavé, že Antiochos IV. obětoval v jerúsalémském chrámu Diovi 25. kislewu roku 168, tedy 17. prosince – v den římských sáturnálií, tehdy ještě jednodenních.

Jahweho veleknězi od návratu z babylónského vyhnanství v září 538 (podle židovsko-křesťanských kronikářů, jejichž počty ale mnohdy nesouhlasí a srov. také příslušná místa v CSD): 

1. Jósua či Jóšua, syn Jósedeka (ethnarchou byl Zerobabal/Zorobabel/Zerubabel), 32 let; 2. Jóaqín, Jáchim/Iakimos/Alkimos, syn Jósuův, 30 let; 3. Eliasib či Ióasib, syn Jóaqínův, 40 let; 4. Ióda či Iaddos, syn Eliasibův, 36 let; 5. Iannaios, Iódův syn, 32 roky; 6. Ióda/Iaddos, syn Iannaiův, 20 let; 7. Oniás, syn Iaddův, 21 let; 8. Eleazar, 15 let; 9. Oniás, syn Simónův a bratr Eleazarův, 14 roků; 10. Simón, 32 roky; 11. Manasse, 26 let; 12. Simón 22 let; 13. Oniás, 29 let; 14. Josua, 16 let; 15. Oniás Meneláos, 7 let; 16. Iúdás Makkabaios, 33 let; 17. Iónathan, Iúdův bratr, 17 let; 18. Simón, Iónathanův bratr, 18 let; 19. Iónathan Hyrkános, Simónův syn, 27 let; 20. Aristobúlos, 1 rok, král a kněz; 21. Alexandros Iannaios, 30 let, král a kněz.

Iúdás Makkabaios, syn Mattathiův; hebr. Jehúdá ha-Makabi§ 166, 164, 161, 160

Iúdás, s. Simónův, b. Mattathiův a Ióanna Hyrkána§ 145
Iúdás Aristobúlos§ viz Aristobúlos z Iúdaie

Iúdás z Gamaly v Gaulanítidě zvaný též Galilajský, s. Ezekiův, o. Simóna a Iakóba, zakladatel hnutí zélótů-sícáriů-kanaim, a vůdce masadských zélótů Manaéma/Menachema§ 4-, 6+, 66+ 

Iúdás Iskarióth, č. Jidaš Iškariotský, zélóta a Ježíšův druh; o významu slova viz s. v. křesťanství a Iésús§ 6+

Iúdás, b. Iésúa Christa§ 95+