Kř (2)

Ze začátků křesťanství. Prvním z císařů propadlých kř. byl Cónstantínus I. Za něho se začalo se stavbou kř. chrámů v Jerúsalému. Pravděpodobně prvním kř. z vyšší římské společnosti byl, dle křesťanských pramenů, proconsul Sergius Paullus, roku 43 n. l. správce Kypru.

Ježíš vybral mezi svými stoupenci sedmdesát (dle jiné tradice 72; všechna jejich jména nebyla známa ani církevním hagiografům) žáků (v pravoslaví: apoštolů), kteří si rozdělili římský východ od Pannonie a Dalmácie a kázali po dvou. Jejich seznam se poprvé objevil někdy ve třetím století a je zjevně neautentickou smyšlenkou. Mezi jmény se nacházejí první z biskupů v místech, kde vznikly obce křesťanů.

Mezi žáky, mathétés/discipulus (resp. apostolos, vyslanec, posel) je i jedno ženské jméno: jistá Iúniá (Iunia) doprovázela na cestách Androníka, který založil biskupství v Pannonii. Pavel o obou Židech říká, že byli věřícími dříve než on.

Prvním z křesťanských mučedníků/martyrů byl roku 36 v Jerúsalému apoštol Stefanos, odsouzený sanhedrinem za rouhání na júdaismu na smrt ukamenováním. Brutalita spustila lynchování příslušníků křesťanské sekty v Jerúsalému, jehož horlivým účastníkem byl i Šaul, brzký ideolog křesťanství Paulos/Pavel z Tarsu. Prvním nežidovským křesťanem se stal snad c. 40-50 po kázáních Petrových jistý Cornelius v Kaisareji Přímořské s celou svou domácností. Petrova misijní cesta vedla mezi diasporní Židy v Anatolii, v provincii Asii kázal Ióannés, kde též jako nejstarší a poslední z apoštolů, kteří pamatovali svého mistra začátkem Tráiánovy vlády, zemřel.

Někdy snad od 8. století se mýthos Ježíšovy popravy rozšířil o detail s údajným centurionem střežícímu popraviště. Jmenoval se prý Longinus/Longínos, kopím prý bodl Ježíše a měl jako první prohlásit, že popravený "je synem božím". Nádobku s mučedníkovou krví odnesl do Mantuy/Mantovi, kde šířil víru v Krista a když se vrátil do Orientu, byl prý popraven neboli v řeči monotheistů, stal se mučedníkem a světcem. Longinus je tedy oním prvním, nicméně pozdě poznaným, nežidovským evangelistou.   

Roky 33 až 45 jsou v křesťanských historiografiích označovány za dvanáctiletí apoštolských „kázání“, s nimiž vystupovali především před vyznavači júdaismu, nikoli polytheismu. Nejprve v Palaistíně, pak se rozdělili, jak praví tradice. Například Tomáš (Thomás zvaný Dvojče/Didymos, též Iúdás Thomás) odešel do Parthie a Indie, kde šířil kř. mezi usazenými Židy a zahynul něšťastnou náhodou roku 72 v Čennaj (dříve: Madrás). Podle jiných tradovaných údajů zemřel jinde, kupříkladu v Edesse.

Petrův bratr Andreás/Ondřej putoval do Skythie a Thrákie, Makedonie, Épeiru a Acháie, kde v byl Patrách ukřižován („ondřejský kříž“, srov. vlajku Skotska). Ióannés/Jan zemřel v Efesu, Petr šířil křesťanství mezi Židy v Pontu, Bíthýnii, Galatii a Kappadokii.

Jedna z gnóstických versí Ježíšova mýthu praví, že Ježíš se po zmrtvýchvstání pustil na východ a kázal u Parthů a v Indii. V kašmírském Šrínagaru ukazují jeho hrob.

O euangeliích/evangeliích viz pod Iésús Christos.

Prvním biskupem/patriarchou v Antiocheji, nejstaršího křesťanského organisovaného společenství na světě, byl roku 37 n. 42 apoštol Petros (původně se jmenoval Simón), po něm Euodos/Euodios, pak Ignátios, učedník Petrův, Pavlův a Janův; podle starší tradice (Órigenés) byl Ignátios následovníkem Petrovým. Od Tráiána byl osobně, jak křesťané tradují, odsouzen v Antiocheji za pohrdání císařským kultem na smrt a 20. prosince roku 107 byl v Římě při hrách v aréně předhozen lvům. Další biskupové: Héros/Hérón, Cornélius, Etios (?), za M. Aurélia Theofilos, od 182 Maximinus. V Antiocheji bylo také poprvé použito výrazu "křesťané", řec. christiánoi., a Theofilos Antiošský byl prvním z nich, který hovořil o triadě, božské trojici, u křesťanských monotheistů myšlena trojjedinnost boží. 

Stala se po staletí ústředním předmětem frakcionářské činnosti, nemilosrdným sporem mezi lidmi s vyznáním níkajským a ariány a dalšími skupinami obecně označovanými za heretiky, kacíře (od hairesis, volba, lat. haeresis, haereticí). Symbolem triady byl trojúhelník a vedle kříže patříval k hlavním znakům víry. V hrobě jistého alamannského děvčete z roku c. 650+ ve Freibergu-Beibringenu byla nalezena zlatá šatová spona se trojúhelníkem. Hrob byl ještě ke konci sedmého století vykraden, ale lupič sponu, nyní uloženou v Alamannském museu v Ellwangenu v Bádenu-Württemberku, s sebou nevzal, ale vrátil zpět na tělo symbolem však dolů. Tehdejší vykradači hrobů symboly víry nechávali na místě (jiný výklad, že prostý člověk-zloděj nevěděl, co to znamená, ale měl to za magické znamení, archeologové neuvádějí).

Prvním biskupem v Jerúsalému po Stefanovi, prvním z mučedníků církve, byl Iákóbos/Ja'ákov Spravedlivý, Ježíšův (nejstarší) vlastní bratr, který zemřel "mučednickou smrtí roku 62: byl svržen s hradeb Jahweho chrámu, když mu farisajové slíbili, že smí vykládat o své víře, a dole jistým valchářem ubit kusem dřeva, jeho pracovním nástrojem. Po něm si křesťané zvolili Symeóna/Simóna/Simeóna obviněného z křesťanství za Vespasiána a ukřižovaného až roku 106 za to, že prý patřil do potomstva Dáwídova a že je křesťan. Ač v posici předáka křesťanské obce, byl zakladatelem hnutí ebiónů, viz zde níže.

Třetím biskupem byl od roku 106 n. l. Iustus, pak Zacheus, Tobiás, Benjamín, Ióannés, Matthiás, Filippos, Seneca, Iustus II., Lévi, Efrés, Josef, Iúdás "Kyriakos" (15. biskup, funkcionář za Hadriána a povstání Bar Kochby).

Roku 137 se stal biskupem v Aelii Capitólíně, přejmenovaném Jerúsalému, Markos/Marcus, první křesťan bez obřízky a nikoli židovského rodu.

Apoštol Marek/Markos, jehož židovské jméno rodné bylo Jehohánán/Johánán, řec. Ióannés, pocházel z Kyrénaiky a byl o tři roky starší než Iésús. Rodiče migrovali před útoky Berberů do Palaistíny do galilajské Kany. Po Ježíšově popravě kázal v Egyptě, Kýréně, údajně Núbii a Ethiopii, biskupství v Alexandreji založil roku 37 (nebo 39) a Koptové ho pokládají za prvního ze svých papežů. Roku 62 složil funkci a nástupcem v Alexandreji se stal Anniános. Marek se roku 65 setkal s Petrem a Pavlem a po návrat do Alexandreie v dubnu 68 byl popraven. Roku 85 po smrti Anniána druhým biskupem Abilios, od 98 Cerdó, od 109 Prímus, od 111 (120?) Iustus, od 131 šestým biskupem Eumenés, od 144 Marcus, od 154 Keladión a od 168 Agrippiánus.

Stojí za povšimnutí, že Pavlovy "hellénisované" církve fungující zpočátku v polytheistickém prostředí vzkvétaly, zatímco ve vlastní monotheistické Iúdeji nikoli. Zásadní význam pro šíření a mohutnění Ježíšova kultu měla říšská velkoměsta Alexandreia, Antiocheia, Karthágo a Řím. Jerúsalémská obec či iúdská měla zřejmě význam pro šíření víry v ukřižovaného boha v Arábii podél obchodních cest do Jemenu. Karthágo nebylo později zahrnuto do pentarchie křesťanství, sídel patriarchátů, kam církevní ideologové zahrnuli vedle Alexandreie a Antiocheie též Jerúsalém, ačkoli neměl pro vlastní šíření víry takový význam, a Kónstantínopolis s Římem. 

Snad někdy za vlády Markovy založil v Alexandreji stoický filosof Pantainos z Athén zběhnuvší ke křesťanům první školu na výchovu jejich kněží, katéchétiké scholé, vymezující se proti vlivům frakcionářů, hlavně gnóstiků. Pantainos konal misionářské výpravy údajně až do Indie. Jeho žákem byl ideolog T. Flavius Clemens alias Kléméns z Alexandreie.

Gnóse. Převahu mezi monotheistickými kulty si ve třetím a čtvrtém století kř. zajistilo po střetu s různými formami ideově blízkého gnósticismu (od gnósis, poznání, aram. manda, viz také pod Iésús), vyšlého z íránského dualismu války dobra se zlem (srov. Zóroastér) a z mesianistického júdaismu.

Původně židovská sekta baptistická přišla ve 2. století n. l. přes Syrii do Iráku. Arabové jim později říkali sabajové (od sb´, pokřtít). Mandajština byla jejich východoaramajský dialekt. Spojením s domácími gnóstiky v jižním Iráku vznikl mandaismus. Jana Křtitele mají za reformátora, Ježíše za falešného proroka. Uzavřená monotheistická komunita dnes v Iráku čítá na pět tisíc vyznavačů (před americkou invasí roku 2003).

Prvním gnóstikem byl (tvrdí to křesťanští autoři Epifanios z Eleutherie, Irénaeus/Eirénaios ze Smyrny a po nich Eusebios z Kaisareie) zřejmě za císaře Claudia Žid Šimon Mág/Čaroděj, Símón/Simón Magos, a jeho žák Menandros, oba ze Samareie, ale kariéru udělali v Antiocheji. Oba se prý považovali a vydávali za bohy, čarovali v Římě mezi dvěma mosty na Tiberu, odmítali židovský starý zákon, měli za to, že zlí duchové vládnou světu a jejich gnóstická sekta prý přežila dvě staletí.

Žila se Simónem, jehož pokřtil apoštol Filippos za svého kázání v Samareji už jako slavného magika, jistá Helena či Seléné, prý prostitutka z Tyru, a příznivci se jim a jejich obrazům klaněli jako bohům a obětovali jim. Nerónovi Mág slíbil, že se vznese, což prý za pomoci zlých duchů, jak praví křesťanští oponenti, také udělal, ale Petr s Pavlem se prý tak "modlili", že se chudák zřítil, srov. zde níže. Namíchlo ho to tolik, že se vrhl z výšky a zabil (podle jiné verse ho přátelé odvezli do Afriky, kde zemřel). O Petrovi viz zde níže. Po Simónovi, o němž jesusovští autoři zdůrazňovali sílu ducha a magické schopnosti, zůstalo jméno pro kupčení s církevními úřady, svatokupectví, simonie, což určitě Samarejec ze vsi Gitthón dělat nemohl.   

Simónovo mnotvárné učení o nižších a vyšších aiónech/eonech stvořených bohem, z nichž vznikli andělé řídící chod světa získalo popularitu kupodivu až v oblastech nejdále od Říma, v Syrii a Mesopotamii. Kristus se narodil ze smrtelných rodičů, byl chudý, ale pro spravedlnost tolik povýšen. Jiní z heretiků sice uznávali, že se Ježíš narodil z panny a tzv. svatého ducha, ale jinak ctili Mojžíšovy zákony. Menandros pocházel z vsi Kaparattai, žák Simónův. Odmítal výklady o zmrtvýchvstání a posmrtném životě, nicméně nesmrtelnost sliboval. V duchu svého mistra pokládal Ježíše za vykupitele seslaného z říše aiónů spasit lidstvo. Jako jeho mistr také Menandros dokázal uchvátit kouzelnickými vystoupeními.  

Símónovým dalším žákem byl jistý Kerdón/Cerdó, který měl za to, že bůh není otcem Ježíšovým, protože toho fysického každý zná, bůh je spravdlivý, otec nikoli. Jeho volným následníkem byl Markión ze Sinópy zvaný Lodník, jehož mučedník Iustinus, Iústínos ho Martyrás, z palaistínské Neápole/Náblus (sťat roku 165), nazval největším z haeretiků; snad za to, že Markión podporoval myšlenku, že ve všech náboženstvích spočívá semeno pravdy/logos. Viz zde níže. Za původce všech haeretiků a ariánů mnohem později ještě nálepkoval Epifanios z Eleutheropole/Baitogabra u dn. Bejt Guvrin, biskup v Kónstantii/Salamíně na Kypru od roku 367, pevný zastánce níkajského vyznání, Alexandrijce Órigena řazeného mezi církevní otce.

V Itálii a Římě šířil v polovině druhé století n. l. křesťanskou gnósi rodilý Egypťan Valentínus/Valentínos vyrůstající v Alexandreji. Snad byl žákem Theúdovým, který následoval Pavla z Tarsu, slavného apoštola, nebo/a alexandrijského rodáka gnóstika Basileida. V Římě učil svou theologii ve stejné době jako Iustínos z Neápole, ale podle Valentína člověka stvořili andělé jako tvora nedokonalého, jemuž se kvalit dostalo až božským zásahem a zvěstování vůle nejvyššího skrze Ježíše, bytosti božské, očišťuje lidská srdce. Ježíš prý jí a pije, ale potravu netráví. Mezi Valentinovy žáky patřil Hérákleón působící v Itálii a Alexandreji vykládající gnósi pomocí alegorií starozákonních. Ptolemaios Gnóstikos (oba zemřeli asi před rokem 180) vystupoval v Římě, Itálii a v Narbonnské Gallii a zákona nepokládal za božského původu, ale pocházející od Mojžíše. Ptolemaios sepsal list Flóře s výkladem o tom, že pouze texty novozákonní pocházejí od dokonalého boha kdežto starozákonní jsou jen zčásti boží, jinak Mojžíšovy a židovských předáků. Jejich démiúrgos podléhá dokonalému (gnóstickému) bohu a nedosahuje jeho spravedlnosti. V aiónologii tvrdil, že vyšší svět tvoří třicet aiónů. Podobně vykládal podnikatel Markión ze Sinópy, viz zde níže. Markiónův žák Métrodóros byl upálen, pravděpodobně za Antónína Pia. Theodotos z Býzantia, původní profesí jirchář n. švec, srov. rok 189+, měl Ježíše za prostého člověka adoptovaného teprve při křtu duchem božím a jako to tak u podobných postojů bývalo, za to ho římský biskup Victor I. (v úřadu 189-199) pocházející jako Berber n. Pún z římské Afriky, to byl jeho primát v církvi, exkomunikoval. Theodotovým následníkům se dostalo označení adopcionisté n. monarchianisté (srov. novodobé anglosaské pentekontalisty, souvislost sekt nezjevná). 

Mezi slavné žáky Valentínovy patří Syřan Bardesanés/Bar-Dajsán z Edessy. Pocházel z vlivné rodiny (známe jeho přesné datum narození 11. července 154) a zprvu byl knězem Syrské bohyně, Deá Syriá v Hierápoli Bambyké/dn. Manbidž, Mabog v SYR, stará Atargatis n. Derketó, syrská Kybelé. Býval přítelem osroénského krále Abgara VIII., jemuž říkali Veliký (zemřel 212) a lze se domnívat, že ho přemluvil k Ježíšovu monotheismu. Bardesanés pak žil na dvoře jeho syna Abgara IX. a když Římané z jeho království roku 216 udělali provincii, odešel do Armenie, kde roku 222 zemřel (68). Stejně jako Markión zanechal po sobě euangelion, jehož se jeho příznivci drželi. 

Menandrovými žáky byli pravděpodobně Sátorneinos/Saturninus z Antiocheie, kde provozoval svou vlastní školu, a v Alexandreji Basileidés se svým synem Ísidórem. Oba vynikli za Hadriána a jejich školy fungovaly ještě nejméně dvě staletí později. Žáci se v nich mimo jiné podrobovali pětiletému mlčení. Nástupcem Sátorneina a Markióna byl Tatiános zvaný Assyrios kázající zdrženlivost, enkrateia, proto se jeho příznivcům říkalo enkratovci. Jeho asketické hnutí zdržující se masa, vína  a sexu, též manželství, srov. therapeuty, bylo hystericky protihellénistické. Ideologie askese se stávala pozvolna součástí životního stylu vyšších vrstev. V Římě byl posluchačem Iustína Martyra, srov. zde níž a rok 165+. Za Commoda dorazil do Říma žák Tatiánův Rhodón z provincie Asie a brojil proti Markiónovi. 

Za Hadriána v Alexandreji otevřel školu jistý Karpokratés, o jehož učení sice nevíme nic, zato známe jméno jeho manželky (Alexandreia) a syna (Epifanés). V Alexandreji gnóstická sekta přestala existovat pravděpodobně roku 202 s persekucí křesťanů za Septimia Sevéra. Karpokratismus přinesla do Říma jistá Marcellina za biskupa Aniceta z Emesy (zemřel roku 166), takže se sektě též říkalo marcellinovci.

Za Septimia Sevéra učil v Římě jistý Artemón, který patřil mezi monotheisty tvrdící, že Ježíš byl pouhým člověkem. Totéž kázal biskup ve středisku římské Arábie Bostře, Beryllos, že totiž vykupitel před svým zjevením se mezi lidmi neměl žádný božský život a ani ho nemá a že žije v božství otcově.

Sektářství, koření monotheismu. Po „apoštolském“ sjezdu křesťanských aktivistů po roce 51 n. l. roku 54 přišel do Říma Petr Símón Ježíšem přejmenovaný na Petros (aram. Kefas, skála). V té době bylo sepisováno Markovo „euangelion“. Vrátil se do Alexandrie, kde jako první řídil obec křesťanů. Na rozdíl od Antiocheie křesťanství alexandrijské stálo zprvu pod silným vlivem gnóse.

V té době měl Egypt také svou první křesťanskou sektu: původně vyznavači židovského essenismu si skupina říkala therapeuti, "boží služebníci", žili u jezera Marea/Mareótis, neživili se ničím, žili v nejjednodušších poměrech ve stejných právech mužů a žen, avšak nesezdáni, leželi ve svých spisech, jak tvrdí pozdější autoři. Jejich asketický životní styl oslnil některé prvotní egyptské křesťany a vedl ke vzniku poustevnictví a klášternictví: monastérion byl životní prostor osamělého poustevníka, pak cela a klášter.  

Roku 57 jakýsi Egypťan, podle židovské terminologie „falešný prorok“, shromáždil na třicet tisíc lidí, obsadil Olivetskou horu a chystal se obsadit celý Jerúsalém. Římané neklid pacifikovali, podivín zmizel, ani jeho jméno neznáme, a správce Iúdaie Felix obvinil jednoho z prvních křesťanských aktivistů Pavla (tzv. apostoloi/apoštolové, „vyslanci“; srov. pod Iésús), že on byl oním strůjcem nepokojů.

Paulos/č. Pavel z Tarsu, rodným jménem Šául/řec. Saul a vlastní zakladatel křesťanské ideologie, pobýval do roku 35 n. l. hodně v Damašku a v Syrii. Po otci podědil majetek a římské občanství, mezi Židy v té době vzácné. Studoval prý júdaismus a dokázal se uživit výrobou stanů.

Kolem roku 36 byl poprvé v Jerúsalému, ale to byl ještě oddán júdaismu a schvaloval protikřesťanské pronásledování, první ve městě. Roku 36 zde totiž byl odsouzen k ukamenování diákón Stefanos/Štěpán, první z křesťanských mučedníků, kteří zemřeli za to, že se hlásili k Ježíšovu učení, přesněji řečeno, že provokovali farisejský establishment, viz rok 36 a 49 (svátek má v západním světě 26. prosince).

V letech 46-47 byl Pavel na Kypru, rok na to podruhé v Jerúsalému na "koncilu apoštolů", roku 48 v Antiocheji, kde se poprvé objevila slova křesťan, katholická církev a první křesťanské znamení ryby, jinak zkratka za řecké Iésús Christos theú hyos, sótér, "Ježíš Kristus, boží syn, spasitel" (zkráceno jako ichthys, "ryba"); hláška bývá doplněna slovem stauros, "kříž".

Odtud odešel do Makedonie (Filippoi, Thessaloníké) a Athén. V letech 50-51 byl v Korinthu, odkud poslal Soluňským první dopis, pravděpodobně nejstarší křesťanská písemnost (z roku asi 125 je nejstarší uchovaný papyrus s textem Nového zákona). Viz rok 49, kde o jeho úředním setkání s proconsulem provincie Achaia.  
V letech 52-56 žil v Efesu. Roku 57 byl zatčen v Jerúsalému a uvězněn v Kaisareji, odkud byl v roce 59 převezen do Říma. Jako římský občan se mohl odvolat k císaři a mohl vyvrátit obvinění z rušení zemského míru. Zemřel buď cestou do Říma, nebo tam roku 61, či byl popraven někdy v letech 64-67 (možná 29. června 67; srov. zde níže jinou versi). Podle jiných chronografů křesťanských, jak zaznamenal al-Bírúní, "zabil" apoštoly Pavla a Simeona Petra už císař Claudius. 

S překvapivou informací přišel 28. června 2009 papež Benedictus xvi. Na jeho pokyn byl otevřen kamenný sarkofág v basilice San Paolo fuori le mura označovaný za Pavlův hrob, což se prý předtím nikdy nestalo. Krypta se sarkofágem byla prý půl tisíciletí zavřena.

Po přestavbách, restauračních pracích a požáru se ztratila znalost o místu, kde se mohl sarkofág nalézat. Roku 2005 byl archeology nalezen a od prosince 2006 byl zpřístupněn na něj pohled okénkem pod oltářem basiliky veřejnosti.

Obsahoval zbytky lidských kostí a purpurové lněné látky zdobené zlatými nitěmi a jiné modré. Kosti byly datovány do 1. nebo 2. století, z čehož papež usoudil, že jde o křesťanského šéfideologa. Téhož dne v L´Osservatore romano publikován nejstarší známý apoštolův portrét nalezený nedávno archeology pod Římem a pocházející z pozdního 4. století, tedy doby, kdy křesťané říší již vládli.

Pavlova největší zásluha o šíření křesťanství spočívala v tom, že židovskou sektu zbavil ethnické uzavřenosti a otevřel ji i těm z věřících v příchod jakéhosi spasitele, kteří nepatřili k vyznavačům jerúsalémského jednobožství (ale také odporu k júdaismu a Židům upozorněním na to, že zabil Ježíše, že se nelíbí bohu a že jsou lidem odporní, jak napsal v dopisu křesťanské obci v Thessaloníce).

Roku 61, popř. roku následujícího, byl na poštvání farisejů během proroctví o svém bratru ukamenován Jakób Iústus, Ježíšův bratr (viz tam), populární mezi chudinou pro askesi. Tvrdil, že právě Ježíš je Christos/Kristus, čímž popíral dogmata dalších nejméně sedmi sekt (jejich leadery–kristy byly např. Símón, Kleobios, Dósitheos, Gortheos, k tomu všichni gnóstici).

Níkoláos, jeden z diákónů a žáků Stefanových/Štěpánových, pověřený tím, aby posluhoval chudým. Mikuláš prý měl velmi krásnou manželku a po smrti Ježíše ho apoštolové obvinili z toho, že na ní velmi lpí. Přivedl ji tedy mezi ně, ať si ji kdokoli vezme za ženu, což se prý nestalo. Níkoláovci/mikulášovci se vyhýbali masu, tělesným požitkům, nicméně populárně se rozšířilo, že od Níkoláova návrhu jeho přívrženci odvodili sexuální svobodu a nijak se neohlíželi na manželské závazky – první z takových hnutí, které se staly populárními až o mnoho staletí později a úplně někde jinde než v Orientu. Níkoláos, dodejme, nikdy neměl žádnou jinou ženu a jeho dcery zůstaly do smrti pannami. To bezdětnost a vyhýbání se životu se ženou nepatřilo mezi apoštolská pravidla. Ženatý s dětmi byl z apoštolů Simón Petros a Filippos, ten provdal i svou dceru, ženat bezdětně byl Paulos. Jména manželek, jak je zvykem v androkratické civilisaci, neznáme. 

Někdy v této době povstala sekta ebiónů, řec. ebiónaioi, od hebr. ebjonim, "chudí, žebráci". Jejím zakladatelem byl Simeón/Symeón, syn Klópův, nástupce Jakóbův v čele jerúsalémské obce křesťanů, viz zde výše: ve věku 120 let byl podle hagiografů na začátku Tráiánovy vlády na rozkaz legáta Iúdeie Ti. Claudia Heroda Attika, cos. 133, boháče a otce slavného hellénského dobroděje, mučen a ukřižován, neboť se odmítl zříci víry. Ježíše měli za prostého muže zrozeného z Marie z jejího manžela Josefa a podle toho měli své jméno: že měli Ježíše za prostého, nízkého, chudého obyčejného člověka. Zavrhovali dopisy apoštolů, texty novozákonní. Jedna ebiónská sekta však věřila v neposkvrněné početí, nikoli ale v trojjedinost boha, loga a moudrosti. Též Symmachos za Septimia Sevéra, jeden z překladatelů starého zákona do řečtiny, viz pod Septuáginta, v Ježíšovi též viděl prostého smrtelného syna Josefa a Marie. Ebiónové uznávali Ježíše za spasitele, jeho božství nikoli, uznávali tzv. euangelium secundum Hebraeos, drželi sabbath a všechny židovské zvyky a Mojžíšovy zákony, proto odmítali Pavlovy předpisy novozákonní. Sekta se rozšířila pouze v Orientu a hlavně v Arábii až po Jemen a pravděpodobně nějakou roli sehrála při vzniku islámu. Na ebióny navazovali karpokratovci, kérinthovci, élkesaiové/řec. též élchasai, éksai n. ĕlkasai, dále nazaréni a sabiové. 

Kérinthos/Cérinthus byl pokřtěný egyptský Žid (v Alexandrii byl biskupem tehdy Dionýsios zvaný Veliký), fungoval asi v Efesu. Uznával toliko tzv. Zjevení Janovo a myslel, že to také jeho autor Ióannés/Jan, poslední z těch, kteří pamatovali Ježíše, na Patmu napsal. Tvrdil, že svět není od boha, ale stvořen od jakési moci, anděly. Mluvil s nimi a řekli mu, že po zmrtvýchvstání nastane v Jerúsalému Kristově království tisíciletých radovánek s hojností jídla a sexu. Ježíš byl synem Marie a Josefa a všechny převýšil spravedlností apod. Po křtu do něho prý Chréstos/Christus vstoupil v podobě holubice a proto dělal zázraky. Když začal Kristus trpět, uletěl pták do nebe.

Všichni vyznavači Ježíšova kultu, kteří nepředpokládali jeho božství a popírali trojjedinost, předcházeli ariány, stoupence alexandrijského Areia.

Tisícileté království Ježíšovo hlásali též montanisté, stoupenci Montána, původně Kybelina kněze nebo Apollónova z Frygie, resp. z neidentifikované vsi Ardabau v Mýsii. Založil v Pepúze/dn. u města Uşak v TR a v nedalekém městečku Tymion Nový Jerúsalém a začátek tisícileté říše (chíliasmos, millenárismus; srov. s Platónem o tisícileté podzemní cestě duše, hé hypo gés poreiá chílietés). Sektáři žili v askesi, bez instituce manželství a v představě, že mučednická smrt je přímou cestou k bohu. Montánus to štěstí neměl, neboť zemřel prostým způsobem někdy kolem roku 170, ale jeho učení se z Frygie šířilo monotheistickým světem (říkalo se mu též katafrygios, "pocházejí z Frygie") a nápad má volné pokračovatele v různých novodobých amerických evangelikánských církvích. 

Již roku 177 bylo synodou označeno za kacířské, to byla věrozvěstovatelkou Montánova kolegyně Priska/Priskilla, lat. Priscilla, která též záhy zemřela a nastoupila druhá z žen, s nimiž Montánus zahájil výstavbu Ježíšovy říše, Maximilla: dvanáct roků neopustila profetka Pepúzu. Třebaže konec tohoto světa nenastal, hnutí bylo populární po celé Anatolii, v Thrákii, Syrii a Africe a mělo silnou posici mezi křesťany v Římě. Zde fungovali jako vůdci sekty Flórínus a Blastus.

Za Filippa Araba zmohutněla sekta elkesaitů/elchesaitů držící se židovských zvyklostí pravděpodobněš včetně obřízky, odmítali dědictví apoštolů a hlásali, že v nouzi vyznává rozumný člověk víru srdcem, nikoli ústy. Jejich pravým opakem byli novatiáni, kteří odmítali vzít zpět do církve kohokoli, kdo ji jednou zradil, "lapsí/peptókotes", srov. rok 249. Vůdce "pravých", nezlomených křesťanů Novátiánus byl protibiskupem římského Cornelia, viz rok 251.

Z Ptolemáidy v libyjské Pentapoli přišel do Říma za episkopátu Calixta I. (217-222) Sabellius s vírou, že bůh je bytost nedělitelná, v níž se po sobě střídaly tři existenční formy otce-stvořitele, syna-vykupitele a ducha-božské přítomnosti v lidech. Calict ho exkomunikoval a Sabellius dožil na Thasu. Po něm se jmenuje sekta sabelliovců.

Paulos ze Samosat, biskup antiošský, jako už řada kazatelů před ním, i on tvrdil, že Ježíš byl prostým člověk, psílos anthrópos/"obyčejný, nic jiného než člověk" a jako světci před ním, také on byl změněn slovem božím. Na synodě v Antiocheji roku 268 byl exkomunikován, ale úřad v Antiocheji nemínil vyklidit a jeho příznivci se pak nazývali pauliáni, pavlovci. Ustoupil až za vlády Aurelianovy.

Zákon vypočetl sekty, jejichž vyznavačům bylo v květnu 428 zakázáno ukázat se na území říše, srov. rok 325: ariáni, makedoniáni, pneumatomachové, apollinaristé, novatianové neboli sabbatianisté, eunomiové, tetraditové neboli tessareskaidekatítai/quartodecimani n. čtrnáctideníci, valentiniani, papianisté, montanisté neboli priscillianovci čili Frygové alias pepuzité, marciánovci, borborité, messalianovci, eutycheté čili enthusiasté, donatovci, audianové, hydroparastaté, taskodrogitové, batrachovci, hermogeniáni, fotiniovci, pauliánové, marcellianové, ofité, encratisté, apotaktité, sakkoforoi "a až na dno zločinu padlí manichejci".   

 

Šiřitelé víry a jejich nepochopení. Nejstarší zmínka Kristova jména je z pera historisujícího autora císařských životopisů C. Suetonia Tranquilla (zemřel někdy po roce 130) a vztahuje se k roku 49 n. l., kdy Claudius vyhnal z Říma Židy, mezi nimiž působil rozvrat jistý Chréstos (Suetonius, Claudius 25: „Iúdaeos impulsore Chréstó assidué tumultuantís Rómá expulit,“ čili: Vyhnal z Říma Židy, které podněcoval (jistý) Chréstos.“). Říman zjevně nebyl informován o rozdílu mezi "pomazaným" christem a "praktickým" chréstem, viz zde výše.

Suetonius v životopisu Nerónově poznamenal, že vládce dával popravovat křesťany, lidi nové a zhoubné pověry ("afflictí suppliciís Christiání, genus hominum superstitiónis novae ac maleficae", Nero 16). Historik Tacitus, starší vrstevník Suetoniův, v souvislosti s Nerónovým vypálením Říma roku 64 n. l. uvedl, že vinu hodil na lidi, kterým lid říkal křesťané, christiání, a že je  potrestal "nejvybranějšími" tresty. Původce jména Christus byl za vlády Tiberia popraven správcem provincie Pontiem Pilatem (podle historika: "ergó abolendó rúmóri Neró subdidit reós et quaesitissimís paenís affécit, quós per flagitia invísós vulgus christiánós appellabat. auctor nóminis eius Christus Tiberió imperante per prócúrátórem Pontium Pilátum supplició affectus erat"); o Pontiovi viz též s. v.

Petr s Pavlem se podle jedné tradice roku 65 n. l. sešli v Římě; podle této verse mýthu zřejmě spolu přicestovali z Korinthu (viz jinou versi zde výše). Následujícího roku strávili devět měsíců ve vězení, důvod není zřejmý. 29. června 67 n. l. dal prý, jak se mezi křesťany traduje, Neró Petra s jeho manželkou „pověsit na kříž“, ukřižovat; Petr, aby neznesvětil smrt Ježíšovu, dal se ukřižovat hlavou dolů (nebo 26. června 67 či už 13. října 64 u příležitosti desetiletí Nerónovy vlády; biskup Hydatius však jejich popravu zařadil již do roku 58, a to 29. června). Je pozoruhodné, že Petr, který v kritickém okamžiku svého mistra zradil, resp. distancoval se od něj, jak sdělují novozákonní texty, dosáhl v křesťanské hierarchii brzy tak důležité posice. 

Pavel byl sťat hodinu cesty směrem na Ostii, protože prý obrátil na víru jednu z Nerónových přítelkyň (sic!) a jednoho z číšníků (sic!!). Křesťané v dějinách svého utrpení nazývají odjinud nepodložené „protikřesťanské nepokoje“ jako tzv. první protivenství (katalogisují jich deset).

Jeho ostatky prý leží pod podlahou chrámu sv. Petra ve Vatikánu v kryptě, která je však římským hrobem z doby kolem roku 200 n. l.

Podle apokryfních Skutků Petrových ze 2. století (uchovány ve vercellském  kodiku ze 7. st.) přišel Šim'ón Kéfá(s), známý jako Simón Petros, Petr Skála řecky, z Jerúsaléma do Říma, aby ukončil čarování a divům Šimona Mága. Když se po čarodějově likvidaci chtěl vrátit domů, potkal už z Říma Ježíše a zaptal se ho, kam jde ("quó vádis, domine?"). Věrozvěst mu pravil, že jde do Říma dát se zabít, proto se Petr vrátil, což ho podle tradice stálo život. 

Řada badatelů však o autentičnosti pověsti pochybuje. Jedna ze dvou novozákonních Petrových "epištol" je podepsána v "Babylónu", jak se také říkávalo Jerúsalému, nikoli v Římě. Spor se Šimónem Mágem nebyl v Římě, ale v Samareji a Petr nikdy Řím nespatřil. Jiná křesťanská tradice pojímá Nerónův vztah ke křesťanům úplně obráceně. Jak se dostal k vládě, ptal se po Ježíšovi, že by s ním rád hovořil. Tehdy se teprve dozvěděl o jeho smrti a dal si o tom vyprávět od Pontia Piláta (sic) a Petra, který do Říma dorazil, aby zastavil gnóstika/čaroděje Simóna. Neró byl z jejich kousků u vytržení, Simón dechem usmrtil býka, Petros ho oživl apod. Když se Mág chlubil, že vyleze do nebes jako Ježíš, Petr mu to překazil, Simón spadl a zabil se. To rozčílilo Neróna a dal Petra popravit. Tato verse nezná požár Říma a pronásledování křesťanů: Neró byl sympaťák, neboť se chtěl sejít s Ježíšem a zavraždili ho hellénští kněží prostřednictvím vyznavače Epikúrovy doktríny (Ióannés Malalas).  

Křesťané tradují, že jejich prasouvěrci žili anebo se scházeli v katakombách (z pozd. lat. catacumba?), v podzemním chudinském pohřebišti za římskými hradbami. V císařské době do podzemí pohřbívali všichni, kteří neuznávali pohřeb žehem, což byl i případ Židů. Římské katakomby jsou na 170 kilometrů dlouhé, několikapatrové a počty pohřbů se odhadují na min. tři čtvrti milionu. Nebyla to místa nijak tajná, byla opatřena větracími šachtami, kudy šlo do podzemí i světlo. Biskup Damasus I. (zemřel 384, viz rok 366+) propagoval kult mučedníků, "Kristových vojáků/mílités Christí", a okolí jejich hrobů v podzemí dal zkrášlit. Když se Řím katastrofami vylidnil a proměnil v město ruin, zákaz pohřbívání v hradbách zmizel nejpozději v šestém století a hřbitovy se přesunuly na povrch. Pohřby do podzemních klenutých chodeb později praktikovala i jiná města (Paříž, Neapol). Nejnověji budují velké podzemní pohřebiště v Jerúsalému Israelci, a to ze stejného důvodu jako kdysi Římané: pro nedostatek místa.

Pavlovo učedníky byli Tímotheos, první episkopos/biskup křesťanské organisace v Efesu, Titus, biskup na Krétě, Lúkás/Lukáš, lékař z Antiocheie, Crescens vyslaný do Gallií, Linus, první biskup římský a první v linii tzv. papežů, hlav katholického směru křesťanství, nejrozšířenější z forem monotheismu (postoupil funkci Anaklétovi), Clémens, třetí římský biskup v letech 92 – 100 n. l. (roku 94/5 byl údajně poslán Domitiánem na Chersonnésos Tauridský, kde byl utopen v moři; jeho ostatky prý přinesli roku 868 do Říma Kyrillos a Methodios, východořímští kněží-diplomaté působící ve středním Podunají ("Cyril & Metoděj"), Dionýsios Aréopagíta, první biskup v Athénách a jiný Dionýsios působící v Korinthu.

Domitiánův odpor k monotheistům pokládají křesťané za druhé protivenství. Kromě Clémenta musel do vyhnanství na Pathmos „apoštol“ Ióannés/Jan, který někdy za Tráiána dožil obklopen posluchači v Efesu: byl posledním z žijících, kdo se objímal s Ježíšem. Flávia, dcera Domitilly ml., viz rok 38 a 95, manželka cos. roku 95 T. Flávia Clémenta (zastával úřad s císařem), byla vypovězena na Pontijské ostrovy a lze se domnívat, že matka sedmi dětí propadla křesťanství a tudíž nemilosti Domitiánově, viz o ní roku 95+. Domitiánus dal prý také vyhledat potomky židovského krále Dáwída a jak praví křesťanská tradice, zahrnul do toho vnuky Iúdovy, Ježíšova bratra: když se však dozvěděl, že Chréstovo království je „andělské a nebeské“, propustil je. Tohle si vyprávějí křesťané.

Domitiánův nástupce Nerva prý stíhání křesťanů zastavil a Jan se vrátil do Efesu, kde roku 100 zemřel. Třetí protivenství se mělo udát v letech 103 až 105 za Tráiána. Roku 111 se stal v Bíthýnii próconsulem C. Plínius Caecilius Secundus (a zřejmě v provincii roku 113 nebo nejpozději 115 zemřel). Známa je jeho korrespondence s císařem mimo jiné o tom, co s křesťany; tento dopis (X, 96) napsal mezi 18. zářím 111 a 3. lednem 112. 

Římským biskupem, čtvrtým v pořadí, byl v letech asi 97-105 jistý Euarestus/Evaristus (se Simónem Petrem/Kefou pátý), jeho nástupcem byl Alexander I. (105 n. 109?-115).

Mezi křesťanskými ideology se zaskvěli biskup smyrenský Polykarpos a jeho přítel biskup hierápolský Papiás, žák euangelisty Ióanna, autor výkladu o Ježíšových proslovech, v nichž dal podnět ke vzniku chiliastické víry mezi křesťany, populární až za mnoho staletí a v úplně jiném prostředí. Jistý Quadrátus, apoštolský učedník, sepsal apologii monotheismu a předal ji prý Hadriánovi, stejně jako Aristeidés. Reakce principova, pokud nejde o smyšlenku, známa není. Polykarpos buď zemřel na Patmu, nebo byl upálen ve věku 86 let v hippodromu smyrenském buď za vlády Antónína Pia (c. 155), nebo až za M. Aurélia Antónína (c. 170; Eusebios: upálen 26. března 163).

Iustínus pocházel z římské kolonie v Galilaji Flávie Neápole/dn. Nábulus, a býval posluchačem učitelů stoických, peripatetických a platónských, než propadl v Efesu křesťanství. Podařilo se mu propojit určité rysy hellénské filosofie s náboženským dogmatismem a asi byl prvním z křesťanů, kteří vykládali židovský starý zákon. Učil jesusovský monotheismus v Římě, kde však měl incident s kynikem Crescentem, který poražen v disputaci hledal pomstu v udání Iustínova křesťanství, přesněji jeho bezbožnosti. Iustinus byl za praefecta urbi Iúnia Rustika souzen a se šesti souvěrci poslán na smrt stětím. Principovi Antónínovi Piovi zaslal spis o své víře, jak se mezi křesťany tradovalo, ale ohlas znám není.

Mezi Syřany vynikl jako zastánce trojjedinosti a níkajského vyznání víry Efraim zvaný Syrios z Nisibi (zemřel roku 373). Měl školy ve své vlasti a když ji musel při vydání města Peršanům opustit, v Edesse. Významný ideolog syrské církve a katholický světec kázal askesi o vodě a zelenině, přesto brojil proti mnišskému klášternictví. Jako jeden z prvních akcentoval mariánský kult. Nejstarším církevným otcem syrským byl Afraatés (zemřel c. 350) vedoucí podobně asketický život. 

Římští biskupové. Jméno kř. pro náboženskou komunitu přišlo do užívání v Antiochii/Orontu za Klaudia I. První kř. basiliku, Petrovu, dal v Římě na místě dn. vatikánské stavby postavit císař Konstantínos I. Římskému biskupovi přenechal část obydlí rodiny Lateránů na Caeliu, vedle něhož povstala basilika S. Giovanni in Laterano, dodnes kostel římského biskupa (tím je d. f. pro kř. svět nejdůležitějším kultovním místem-kostelem).

Palác Plautia Laterána na Caeliu zkonfiskoval již Neró a zůstal císařským majetkem po staletí. Do roku 1306 n. l. byl palác sídlem hlavy katolické církve, dn. podobu má od roku 1586.

Od roku 109 (n. už 105, cf. zde výše) byl římským biskupem Alexander I., po něm od roku 119 (n. už 115) Xystus/Systus či Sextus I., od roku 129 (či 125) Telesphorus, za něhož došlo v Palaistíně, severní Africe a na Kypru k povstání Židů pod Bar Kochbou a k povraždění několika set tisíc jinověrců-polytheistů.

Od roku 138 (136) byl po Telesphorově „mučednické“ smrti hlavou římských křesťanů jistý Hygínus. Za něho kázali gnóstické rozumy v Římě jistý Valentínus, ale dobře to s ním dopadlo: vyznal se prý ze svých „bludů“ a z křesťanské komunity-církve byl vyloučen. 
Od roku byl biskupem 142 (140) Pius I., od roku 157 (155) Anícétus, pocházející z Emesy.

Za něho se Iustínus z Palaistíny obrátil na císaře Antónína Pia s novou apologií křesťanství, neboť v Asii se mělo opět šířit pronásledování křesťanů, které zarazil prý až Marcus Aurélius Antónínus (za něhož další apologii sepsal Melitó, biskup sardský). Dvanáctým římským biskupem byl od roku 168 n. l. Sótérus, třináctým od roku 177 (175) Eleutherínus.

Polykarpos, biskup ve Smyrně, navštívil v Římě Anícéta, aby sladili datum svátků velikonoc. Polykarpos a s ním všichni  "Asijci", totiž drželi tento původem židovský svátek "národního" odchodu z Egypta čtrnáctého dne nového lunárního měsíce po jarní rovnodennosti (srov. pod Svátky a bohové a Iúdaioi, svátky).

Opíral se o apoštoly Filippa Diákóna a Jana, kteří praktikovali po židovsku, kdežto v Římu se drželi Petra a Pavla, kteří drželi jarní svátky až v neděli na to. Anícétus pohrozil, jak praví římská tradice, tzv. klatbou, neustoupí-li Polykarpos. Proto jel „dissident“ do Říma, ale věci se urovnaly až za Victora I. (biskupem v letech 189 - 199), bylo však několik sekt, hlavně v Anatolii, které se nadále držely židovských zvyklostí. Rozpor nevyřešila ani synoda níkajská roku 325. 

V té době byl již Polykarpos po smrti, neboť během tzv. čtvrtého protivenství roku 166 byl ve Smyrně upálen a s ním po provincii Asia řada dalších křesťanských aktivistů. Následujícího roku byl „mučednicky“ zemřel ideolog Iustínus Palaistínský (předtím platónik a žák stoické školy i peripatu), protože mu prý nedokázal kynik (sic!) Crescens odpustit, že ho křesťan přemohl v disputacích: kynik ho udal a poslal tak na smrt.

Sátorneinos/Sáturnínus z Antiocheie, žák Menandrův, učil v době Hadriánově v Antiocheji o židovském bohu a jeho protikladu satanovi, jistý Markión, obchodník a rejdař z pontské Sinópy, cf. výše, jinak křesťan, přišel kázat roku 144 svou podobu jesusovského monotheismu do Říma. Přilákal prý "pollús Hellénás kai Iúdaiús kai christianús". Ze školy Sátúrnínovy a Markiónovy, nařizující nejíst masitou stravu a neženit se (protože obojí je z ďábla) vyšel roku 172 n. l. Tatiánus ze Syrie, učitel rhétóriky usmlouvaný na křesťanskou víru Iustínem. S ním, ale neodvisle, pokračovali enkratité, a s drobnými úpravami se připojili ke gnósi a tím pádem v očích „řádných křesťanů“ k heretikům.

Sloučil v jednu knihu euangelia, Diatessarón, vyndav z nich Ježíšův rodokmen. Jiným vášnivým stoupencem gnóse byl jistý Sevérus, až se jí říkalo sevérská: horní polovina těla je prý dílo boží, dolní satanovo, apoštolské skutky neuznával, odmítal Pavla a starý zákon si prý vykládali dle potřeby. V Mesopotamii za M. Aurélia „bojoval“ proti Markiónovi, ten ale zemřel někdy těsně před císařovým nástupem k moc, c. 160)  Bardesanus Syrský, žák Valentínův. Jak praví křesťanský autor, „nakonec prohlédl, ale kacířství se nikdy zcela nezbavil“.

Markiónův otec byl v Sinópě biskupem a údajně vyhnal syna z obce za znásilnění jisté panny. Úspěšný businessman Markión, viz zde výše, podnikal v Římě a církevní organisaci věnoval peníze. V Římě představil své vlastní učení, které mělo blíže ke gnóstikům než křesťanům, kteří se ho proto stranili a dokonce peníze mu vrátili. Za Konstantína byl definitivně prohlášen za heretika/kacíře a z jeho spisů zůstaly jen citáty u protivníků.

Markiónovci měli obce vlastní církve po celé říši a na mnoha místech jich bylo jeden čas více než křesťanů, než je "správná" církev systematicky vyvrátila. Rozlišovali mezi Ježíšovým bohem lásky a starozákonním stvořitelem a tvrdým bohem zákona: starozákonní bůh byl pro markiónovce démiúrgem hmotného světa, vesmíru, kdežto bůh-Ježíšův otec esencí lásky a víry (též v nenásilí), srov. zde výše s Ptolemaiem Gnóstikem. Proto celý Starý zákon zavrhoval. Gnóstické dvojbožství protikladu duchovního a hmotného nepokládalo Ježíše za vykupitele/mesiáše, ale za božskou postavu ve zdánlivém lidském těle neznajícího utrpení. Oba markiónovští bohové neměli nic společného a před zjevením Krista nebyl dobrý bůh znám. Markión v podstatě vyprovokoval křesťanské činovníky k rozhodnutí, které staro- a novozákonní knihy jsou ty správné svaté, které lze uvádět (knihy apokryfní) a které zatracovat.

Myšlenka, že Starý zákon nepatří do sestavy křesťanských svatých spisků a že nemá nic společného s Novým zákonem, přežívá do časů nejmodernějších. Evangelický theolog Notger Slenczka z berlínské Humboldtovy university roku 2013 doporučil vyjmout starozákonní část z bible a postavit ji na roveň apokryfům. Jeho nápad dostal od většiny kolegů zjevně neiformovaných o římských událostech protižidovskou nálepku srovnávanou s podnětem pronacistických křesťanů z roku 1933 o vyškrtnutí knih Starého zákona z bible ("odžidovštění písma"). 

Sekty a mniši. Seznam antických křesťanských (= monotheistických) sekt, heretiků, viz pod hairesis, je rozsáhlý. Jen o něco málo později byl jedním z velkých hlasatelů gnóse v Anatolii jistý Theodotos, v Egyptě Valentínus/Valentíniánus, tento ovšem se s kř. rozešel a hlásal gnósi. Za Hadriána v Alexandreji učil gnóstický sektář Basileidés, jehož žákem byl Kastór Agrippa a autorem gnóstického spisu, křesťanská sekta ofitů (od ofis, had), baptisté, eucharisté, kainité, docetisté, peretikové, frygové, haimatové, enkratové a entychové.

Aramajský mandajaismus (od mandajja, gnóstikos, mající vědomost) je zřejmě starší než křesťanství, nedrží se Ježíše jako ústřední postavy, ale Jana Křtitele a udržel se v Iráku dodnes. Perskou formou gnóse byl manicheismus („apoštol světla“ Mani, řec. Manés, rodným jménem prý propuštěnec Kubrikos, 217 až 274 n. 277).

V Egyptě vzniklo křesťanské mnišství a poustevnictví, které vzalo základ z osamělého života jedinců od konce třetího století, anachórétů (od anachórésis, odchod, ústraní, původně útěk z půdy, obvykle k rebelům, viz rok 118) či erémitů (od erémos, hé erémé, poušť). Pravděpodobně od potulných kyniků pochytili Egypťané askési/askésis, kdysi s významem tréninku, cvičení, též duchovního, životního stylu určité filosofické školy, proměnili v uctívání svého monotheistického boha zdržováním se ode všeho tělesného a hmotného, co by je v "profesionálním" sblížení s ním rozptylovalo. 

Prvním erémitou byl zřejmě jistý Paulos/Pavel Thébský (zemřel roku asi 341 ve 113 letech), ale slávu z toho prvenství má o několik let mladší Antónios, který se prý dožil 108 let a Paula krátce před smrtí ve svých devadesáti navštívil a posléze v jeho jeskyni v poušti i pochoval, srov. rok 356+.

Křesťané dali Antóniovi přízvisko „svatý“, které udělují smrtelníkům, jichž si z různých důvodů váží (jméno Antoni přijal také zakladatel ruského mnišství a zakladatel jeskynního kláštera v Kyjevě; zemřel roku 1073). Nejčastěji bývá posthumně zván světcem člověk, který se obětoval pro víru, stal se mučedníkem, tedy obvykle z náboženských důvodů zavražděn (podobné myšlení rozvinuli později monotheisté muslimští).

Druhým směrem mnišství, rovněž z Egypta, je klášternictví, společný život komunit mnichů v celách klášterů, mnišství koinobijní (od koinos bios, coenobius, společný život). Zakladatelem prvního takového kláštera, řec. laura, byl Egypťan Pachómios (též svatořečený), narozený kolem roku 292 v egyptských Thébách v rodině polytheistické. 

Antóniův život sepsal roku 357 n. l., rok po anachórétově smrti, velký bojovník s ariány, alexandrijský biskup Athanasios pod titulem Bios kai politeiá tú hosiú patros hémón Antóniú; dílko se stalo základem křesťanské hagiografie, životopisů svatých. U jeskyní asi 160 kilometrů jihozápadně od Káhiry, v nichž Antónios kolem roku 270 postevničil, vznikl později koptický klášter sv. Antónia. Byly v něm odhaleny mnišské cely ze 4. století.

Křesťanští asketové fanatismus projevovali různými způsoby. Život v osamění, anachórésis, pěstovali jako obyvatelé nehostinných stepí a pouští, pak se jim říkalo erémité, viz zde výše. Bývali mniši, kteří se dávali zazdít do svých klášterních cel, žili mniši na stromech (dendrité). 

Zřejmě nejokázalejší osamění, všem na očích, bylo dlouholeté až celoživotní posedávání na sloupech. Prvním z křesťanských "sloupařů"/stýlitai byl Syřan Symeón z kilického Sisia, dn. Kozan v TR, popř. ze Seleukeie Piérijské, dn. Samandağ v TR. Pastevec, anafabét a anachórét zemřel roku 459 po celoživotní totální askesi. Jedl jednou týdně, dva roky ztrávil zakopán po hruď v zemi. Nejprve se usadil na sloupu asi pětimetrovém, ale p onějakém čase se dostal k osmnáctimetrovému, nahoře opatřeném plošinkou. Odtud do své smrti neslezl. Věhlasný světec z výšin dvakrát týdně kázal, kdekdo s ním konsultoval, prý i císař Theodosius II. si dal od něho poradit. U sloupu na severozápadu Syrie vznikl velký klášter Qal'át Sim'án/Simeonova pevnost. Sloupař byl pompesně pochován v Alexandreji a nápad se životem ve sloupích se šířil Orientem. 

Stojí za povšimnutí, že praxe odloučení všem na očích na sloupech je mnohem starší. V syrské Hierápoli-Bambyké vyznavači Dionýsa dvakrát ročně vystoupali na sloup a žili tam týden.  

Jinak orientované bylo poutnictví, cesta na svatá místa. Zřejmě prvním „poutníkem“ byl křesťanský učenec Órigenés z Alexandrie (asi 185-254), jako instituci ji však asi spustila Helena Flávia, matka prvního z křesťanských císařů Kónstantína I. roku 325. Již roku 333 vznikl první poutní itinerář, Itinerárium burdigalense, „štace“ cesty z Bordeaux do Jerúsaléma. 

Monofysité (viz zde níže) uznávají po svém ideologovi Eutychovi, archimandritovi alexandrijským, za boha pouze Ježíše, do něhož se božská podstat vtělila (egyptští Koptové, kdysi populární v Syrii a Armenii). Ariáni podle alexandrijského presbytera a biskupa Areia/Aria naopak Krista s bohem neztotožňovali, protože bůh prý před stvořením světa stvořil Krista, aby mu styk se světem zprostředkoval.

Byl populární zprvu mezi Germány, mezi nimiž se nejdéle udržel u Visigotů, ariánem byl Constantius II. a Valens, od roku 325 s přestávkami herese, definitivně od roku 381. Nestorios, biskup konstantínopolský, a jeho nestoriáni nerozlišovali mezi Kristovým lidstvím a božstvím, protože Marie je Christotokos (rodička Christa), nikoli Theotokos/bohorodička. Herese od roku 431, populární hlavně v Persii, Střední Asii po Indii. Nestoriány dal exkomunikovat už Theodosios II., jakobity až Maurikios (hlásili se k nim před ním císaři Zénón a Anastasios I.). 

Ačkoli je kř. monotheistickým kultem (orthodoxeia – katholicismus, schisma dovršeno roku 1054), uznává nepřeberné množství nesmrtelných bytostí tzv. andělů a svatých, obě to instituce podobné héróům (první úřední soupis „svatých“, tzv. kanonisace, provedena roku 933 n. l.).

Marie panna. Mirjám z Nazareth, řec. a aram. Mariám, arab. Marjám, lat. Maria, se stala první „světicí“ křesťanů. V hebrejském textu o zrození Mesiáše je jeho matka zvána alma, mladá žena. Řecký překlad z ní však udělal parthenos, pannu. Roku 431 v Efesu biskupové odhlasovali na synodě dogma o Marii Theotokos/rodičce boží. V evangeliích se však k ní Ježíš nechová příliš synovsky a více se tam hovoří o Marii z Magdaly. O své matce mluví jako o "ženě" a oslovil ji tak i na kříži. Marie-Bohorodička asi nebyla revolucionářově věci příliš oddána…

Zato Marie z Magdaly, kterou s několika dalšími, zjevně majetnými ženami, Ježíš zbavil jakési duševní choroby (euangelista Lúkás/Lukáš: "Maria hé kalúmené Magdaléné, af' hés daimonia hepta exelélythei/Marie zvaná Magdalénská, z níž vyšlo sedm daimonů/ďáblů“), až mu daly pozoruhodně, jak bývá v sektách dodnes zvykem, k disposici své majetky, mu posluhovala a byla věrna za hrob; dokonce byla první z lidí hovořící s Ježíšem po jeho zmrtvýchvstání, jak praví pověst křesťanů.

Podle jejich pravoslavné větve zemřely obě Marie, Ježíšova matka i Magdalská, v Efesu. Podle západních v Provenci v lokalitě Saint-Baume. Kdo se zabývá mariánským kultem, bývá zván mariolog. Mariin/mariánský kult je mezi křesťany velmi silný, silnější než nemnohá slova o ní Nového zákona. 8. prosince, srov. ovšem březnový výpočet Ióanna Malaly s. v. Iésús, drží katolíci svátek jejího neposkvrněného početí (immaculáta conceptió) bez onoho dědičného hříchu (peccátum oríginále, prímum peccátum) matky boží (nezaměňovat toto s dogmatem o jejím neposkvrněném početí Ježíše). Dogma o tom, že Marie Theotokos se od všech ostatních lidí liší tím, že nesdílí dědičný hřích (kategorie zavedená pro vlastní účely křesťany) a jediný, kdo překonal onu propast k bohu, byl její syn, zavedl úředně 8. prosince 1854 papež Pius ix.

Vyšel ovšem z ještě augustinovského podání hříchu, viz zde níže. Devět měsíců na to 8. září (pravoslavní o den později) drží katolíci svátek narození Marie, dcery Jóaqíma (Jahójáqím, řec. Ióákeim, č. Jáchym) s Annou, a 15. srpna Mariino nanebezetí. Její narozeniny jako závazný svátek zavedl roku 1476 papež Sixtus iv. a za státní svátek je dodnes považován v Itálii, Španělsku, Portugalsku a Rakousku; vzpomínán je ovšem už v pátém století.

Ve starověku se tradovala i jiná verse Ježíšova otcovství. Podle filosofického autora Kelsa/Celsa z doby M. Aurélia Antónína byl jeho otcem lučištník z foiníckého Sídónu a římský občan Ti. Iulius Abdes Pantera/Panthera. Stýkali se spolu za Mariina zasnoubení a Ježíš by podle této verse byl synem nemanželským a božské otcovství smyšlenka pro řemeslníka Josefa. 

Voják, asi Foiníčan, zemřel jako šedesátidvouletý zřejmě roku 40 n. l. v Germániích. Jeho náhrobek byl nalezen v Bingen na Rýnu u Mohuče/Mainz, dnes je v museu v Bad Kreuznach v Porýní-Falci. Kelsovy vývody ze zničeného spisu Aléthés logos/Pravdivé slovo známe jen zprostředkovaně z obranného spisu Kata Kelsú/Proti Kelsovi jednoho z církevních "otců" Órigena Alexandrijského. Nápis praví: Tib[erius] Iul[ius] Abdes Pantera/Sidonia ann[orum] LXII/stipen[diorum] XXXX miles exs/coh[orte] I sagittariorum/h[ic] s[itus] e[st], neboli "Tiberius Iúlius Abdés Pant(h)éra ze sídónské země, 62(letý), (let) odsloužených 40, voják z První kohorty lukostřelců, zde leží pohřben.

Křesťanství a júdaismus. Třebaže křesťanský mythus je celý zasazen do ryze židovského prostředí římské Palaistíny, židovských obcí východního Středomoří a Říma prvního století, už jeho první ideologové byli protižidovští, stejně jako oficiální židovští "chrámoví" představitelé protisektářští.

První s myšlenkou, že Ježíšovou smrtí se Židé znelíbili bohu a tím pádem jsou nepřáteli všech lidí přišel apoštol Pavel. Nicméně ve svém údajném dopisu římské židovské obci ("epištola Římanům") také říká, že není před bohem rozdílu mezi Židem a Hellénem a ne všichni Židé jsou zavrženíhodní.

Biskup sardský Melitón či Melitó, údajně eunúchos a ve své době vážený mezi křesťany, který napsal obranu monotheismu před svým vrstevníkem M. Antóniem Antónínem, už byl ostřejší a obvinil Židy z vraždy boha, že "král Israéle byl zavražděn rukou Israélitů". Tato představa židovské "národní viny" přetrvala v konservativních pravoslavných a katolických kruzích dodnes.

Arcibiskup kónstantínopolský Ióannés Chrýsostomos (zemřel roku 401) je pokládán za  ideologa odporu vůči Židům, i když pravděpodobně ve svých výlevech o uctívání ďábla a mimo jiné židovském kanibalismu neměl na mysli národní zvrhlost, ale skupinu júdaisovaných křesťanů v syrské Antiocheji. Ostatně vyvolenost Israélitů uznával.

Roku 1215 na čtvrtém lateránském koncilu se katoličtí hodnostáři usnesli na odlišovacích znacích pro Židy: jinověrci museli nosit klobouky, žluté pásky a pruhy na kabátech. Roku 1247 vydal papež Innocentius iv. bullu zakazující pronásledování Židů a roku 1272 Gregorius x. podobný dokument, který rozsahem vyzněl jako "toleranční patent" pro jinověrce v Evropě (i když, jak sám v bulle praví, opakuje jen dokumenty Gregoria i. z roku 598 a Karlova syna a císaře Ludvíka Zbožného vydaný před rokem 825).

Nicméně dominikán Thomas Aquinas/Tommaso d´Aquino (zemřel roku 1274) vydávaný křesťany za filosofa, pokládal Židy, kteří odmítli křest, za stejně odpovědné za Ježíšovu smrt, jako jeho současníky. Roku 1492 byli Židé vyhnáni z rekatolisovaného Španělska, údajně tři sta tisíc lidí. Edikt z Alhambry byl odvolán o půl tisíciletí později králem Juanem Carlosem i. roku 1992.

Roku 1543 vydal augustiniánský mnich a otec německého protestantismu Martin Luther pamflet Von Juden und ihren Lügen a vidí v nich "opravdové ďábly" a "kdybych mohl, srazil bych ho (= Žida) k zemi a mečem probodl". Roku 1791 francouzské národní shromáždění plně zrovnoprávnilo Židy a byli plně tolerováni v habsburské říši, roku 1881 však v ruské říši vypukla vlna pogromů.

Roku 1897 organisuje Theodor Herzl první sionistický kongres pro obnovení židovského státu v Palestíně. Roku 1965 během druhého vatikánského koncilu prohlášení Nostra aetate zbavilo z pohledu katolického kléru Židy obvinění ze smrti Ježíše na kříži. V březnu 2000 požádal Jan Pavel ii. Židy za odpuštění za příkoří spáchána katolíky.

V únoru 2008 ale židovské organisace protestovaly proti úpravě velikonoční modlitby papeže Benedikta xvi., v níž se modlí, aby "bůh Židy osvítil, aby Ježíše Krista uznali za spasitele všech lidí".

Pokud politici výstavby moderní eurounie vyhlašují, že jejich Evropa spočívá na "židovsko-křesťanské kultuře a tradicích", přihlašují se k ryzímu reakcionářskému klerikalismu. Křesťanští ideologové se intensivně bránili júdaisaci Západu a Židy omezovali a pronásledovali, kde mohli. Do světa náboženských příkazů a výnosů vykladačů svatých tradic nepatří osvícenecké vědecké zvažování, dodržování lidských práv ani parlamentní demokracie, tři velké zásady evropského Západu. To přisouvá "Evropu" blíže hellénským tradicím držících se spekulací filosofů a psaných ústav, než zvěstovaných písem. První, kdo pod heslem "více Jerúsaléma než Athén" přišel s obratem "naše židovsko-křesťanská kultura" a brojil proti osvícenství a racionalismu, byl pravděpodobně ruský existencionalista a uprchlík před bolševiky Leo Isaakovič Šestov (vlastním jménem Jeguda Leib Švarcman; zemřel roku 1938 v Paříži).

Křesťané, muslimové a návrat polytheismu. Jméno anonymního boha křesťanů umístily Spojené státy Ameriky, USA, 22. dubna 1864 na své mince/platidla rčením In God We Trust, „věříme v boha“. Heslo je od roku 1956 uzákoněno vedle "E Pluribus Unum" za motto státní a 1. listopadu potvrzeno resolucí sněmovny representantů amerického kongresu, v níž právě drželi republikáni většinu. • Jako první dal obraz Ježíše na mince východořímský císař Iústiniános II. Rhínotmétos, „S uřízlým nosem“ (vládl dvakrát v letech 685 – 695 a 705 – 711) z Hérákleiovy dynastie.

Prvního roku třetího tisíciletí se odhadoval počet křesťanů, resp. lidí úředně takto vedených, na 1,5 až dvě miliardy, tj. třetinu lidí planetě. Z nich je tzv. katholiků, jejichž hlavou je římský papež, více než polovina, pravoslavných 60 až 80 milionů, protestantů všech odstínů asi 375 milionů (65 milionů lutheránů, 75 anglikánů), na dvě stě milionů tzv. necírkevních křesťanů a letničníků (Freikirchler und Pfingstler, angl. pentecostals, např. baptisté, methodisté, starolutheráni, mennonité etc.; podle jejich údajů až pět set milionů, čtvrtina všech křesťanů).

Zatímco v Evropě počty věřících v církvích dlouhodobě klesají, ve třetím světě je trend opačný. V Číně jsou křesťané komunisty pronásledováni, ale jejich počet se odhaduje na čtyřicet až sedmdesát milionů.

Počty mohamedánské obce, ummy, se odhadují na jednu až 1,5 miliardy lidí a vlády mohamedánských zemí nebo států s významnou muslimskou menšinou se dokonce sdružily ve spolek Organisace islámské konference, OIC, o 56 členech. V březnu 2008 přiznal Vatikán, že podle jeho odhadů překonal počet muslimů všech denominací počet katolíků: 19,2 procenta lidí jsou prý muslimové, 17,4 katolíci, ale všech křesťanů údajně 33 procenta, asi dvě miliardy lidí.

Počet muslimů neustále roste, místy i díky válkám. Například v Turecku bylo na začátku 20. století ještě 24 procent obyvatel křesťanů, ale po masakru Arménů v 1. světové válce a po porážce Řeků byl na konci téhož století jen zlomek procenta obyvatel Anatolie křesťanský. V roce 2005 mělo Turecko podle vládních údajů 75.033 mešit, k tomu 1600 v zahraničí a na to vše dohlížela vládní Správa náboženských záležitostí s osmdesáti tisíci zaměstnanci. Největší mešita stojí od začátku května 2019 na pahorku Çamlıca v asijsé čtvrti Istanbulu Üsküdar pro c. 63 tisíc věřících. Jejích šest minaretů měří 107,1 metrů (odkaz na rok bitvy u Manzikertu) a vyšší z obou kopulí měří 72 metry. 

Polytheistických hinduistů se odhaduje 746 milionů, jim co do hindského polytheimu příbuzným, ale nenáboženských buddhistů 353 milionů, 22 miliony sikhů a až 15 milionů vyznavačů monotheistického judaismu ("židů").

Roku 2000 dosáhly dobročinné dary v Americe 240 miliard dolarů, objem 2,3 procenta hrubého domácí produktu státu. Velkou část ovšem Američané věnují na církevní účely: roční průměr 234 USD církvím a 85 USD na jiné věci. Na církve např. v Německu vybrali roku 2003 na tzv. církevní daň ročně 8,5 miliardy eur: katolíci s protestanty dohromady (v roce 2008 to bylo 5,1 miliard eur pro katolíky a 4,6 miliard pro evangelíky).

Členy církví to stojí osm (Bavory a Baden-Württenberg) devět procent na daních (ale z toho až polovinu uždíbne stát za správu daně). Členů v Německu soustavně ubývá, často z finančních důvodů (výše daně). V roce 2000 se k církvi katolické hlásilo 26,8 milionů Němců a 26,6 milionů k evangelíkům. Roku 2008 byl poměr 25,2 milionů ku 24,5 milionům, o šest let později 24,1 ku 23,2 milionům. V roce 2014 opustilo řady církevních oveček po dvou stech tisících věřících z každé věroučné větve. 

Podle statistik Biskupské konference (katolíci) a Evangelické církve (EDK) ze srpna 2010 opustilo v letech 1990-2009 obě německé církve patnáct procent lidí a jejich počet klesl z 57 694 tisíc organisovaných křesťanů na 49 104 tisíc. V Německu bylo v této době strženo nebo prodáno (mimo jiné i muslimům) na sedm set kostelů.

Evangelíci v letech 1990-2010 zavřeli 340 kostelů, z nichž 46 bylo strženo (a v některých jsou hotely a restaurace). Ve Frankfurtu bylo v padesátých letech 430 tisíc protestantů, roku 2010 jen 110 tisíc. Katolická církev v Německu přišla v letech 1990-2010 o 3,8 milionů duší a roku 2010 poprvé přesáhl počet vystoupivších katolíků (180 tisíc) počet narozených.

Silně ubylo brazilských katolíků. Odhady hovoří v letech 2003-2009 o více než sedm procent a celkový odhad říká, že katolíci tvoří již jen 68 procent populace (zato ale roste podíl amerických evangelikánů...).

Církve jsou dodnes v Německu i jinde v Evrpě po státu největším zaměstnavatem s vlastními školami, školkami, nemocnicemi a starobinci, z toho bylo roku 2012 katolických nemocnic se 165 tisíci zaměstnanci. Roku 1950 měly církve podle rešerše magazínu Der Spiegel 130 tisíc civilních zaměstnanců, roku 2012 jeden milion! Počty věřících přitom upadal...

S novým školním rokem 2003/04 se začal poprvé po mnoha staletích vyučovat polytheismus na veřejných školách v Evropě: dvě berlínská gymnasia zavedla nepovinný předmět buddhismus, potvrzení trendu posledních desetiletí odklonu od jedné z podob monotheismu (první učitelkou Renate Noack, 54, členka pětitisícového buddhistického společenství v Berlíně).

Roku 2005 slavil atheisticky orientovaný Humanistischer Verband Deutschlands (HVD) sté výročí. Členů HVD v Berlíně bylo onoho roku na tři tisíce a Michael Schmidt-Salomon je autorem jeho Manifestu evolučního humanismu.

V Berlíně, kde jsou dvě třetiny jeho 3,4 milionů obyvatel „bez vyznání“, mimo jiné učí na čtyřicet tisíc školáků s jistou státní finanční podporou necírkevní předmět „Lebenskunde“ a spravuje dvacet „atheistických“ mateřských školek (pro srovnání: protestantské „náboženství“ navštěvovalo devadesát tisíc dětí, katolické dvacet čtyři tisíc).

V Německu je několik skupin sdružených v Koordinační radě sekulárních organisací (Korso), mezi nimi Giordano-Bruno-Stiftung. Tvrdí, že je v zemi méně křesťanů než lidí žijících bez monotheistických kultů ("religionsfreie Zone").

Podle Spolkového statistického úřadu roku 2005 se třetina Němců nehlásí k žádnému z náboženských kultů a jen 22 procenta z nich nemá pochybnosti o existenci (jednoho) boha. Atheistů a agnostiků bylo v zemi, z níž se vedlo několik krvavých náboženských válek, 23 procenta.

Radikálnější jsou proměny na Britských ostrovech. Podle průzkumu z roku 2014 v Anglii a Walesu je 49 procent dotazovaných bez vyznání a 44 procenta se hlásí k církvi anglikánské nebo ke katolicismu. V censu roku 2011 se k bezvěrfectví hlásilo 25 procent obyvatel. Ve Skotsku je bez vyznání 52 procent obyvatel; v roce 1999 to bylo čtyřicet procent. V monotheisticky nejzbožnější části Spojeného království, v Severním Irsku, se roku 2011 hlásilo k bezvěrectví jen sedm procent obyvatel. V Anglii a Walesu se v roce 1983 hlásila k anglikánské církvi čvrtina obyvatel, roku 2014 již jen devatenáct procent. "Nekřesťanských" vyznání bylo toho roku pouze osm procent obyvatel Spojeného království. 

Na Islandu byl nordický polytheistický kult Ásatrúarfélagið, Společenství víry v asy, uznán za náboženství roku 1972 a jako v dalších germánských zemích funguje kromě toho řada skupin rozličných zaměření.  Roku 2015 se Ásatrúarfélagið rozhodli postavit chrám nad Reykjavíkem pro obřady na počest Thorovi, Odinovi a jeho choti jménem Frigga. Z kultovních praktik vyškrtli oběti zvířat. Ze 325 tisíců Islanďanů se k polytheismu hlásí na 2400 lidí.

V březnu 2009 publikovala Trinity College v Hartfordu v Connecticutu výsledky rozsáhlého celoamerického průzkumu (v rámci "Program on Public Values" zpráva "American Religious Identification Survey"). Tvrdí, že patnáct procent Američanů je atheistů či agnostiků. V roce 1990 to bylo pouze osm procent.

Američanů s "No religion" příbývá v každém z padesáti států Unie a v severovýchodních státech jako Massachusetts, New Hampshire, Vermont a Maine nastal v posledních dvaceti letech dokonce nárůst o tři sta procent.

Monotheismu se nejvíce zříkali katolíci, jimž se církev zošklivila skandály kolem homosexuálních kněží. Mezi dalšími apostaty vynikali judaisté a hinduisté. Šedesát procent novoatheistů jsou muži. Jenom malé procento lidí "nonreligious" se sama nazývá atheisty či agnostiky, ale 21 procento z nich věří v jistého osobního boha (zatímco u všech Američanů to je sedmdesát procent).

Asi třicet procent amerických atheistů se hlásí politicky k demokratům, pouze dvanáct procent k republikánům. V prvním desetiletí 21. století se ve vztahu k víře prohlubovala propast mezi demokraty a republikány. V řadách Republikánské strany se upevňovalo jádro bílých evangelikánských konservativců, kteří odmítali vyšší vzdělání a cokoli, co není zahrnuto do jejich bible. V roce 2012 podle průzkumů věřilo šedesát procent dotazovaných, že svět je dílo jednoho stvořitele a třetina dotazovaných, že člověk tu je od stvoření světa křesťanským bohem, jak to je popsáno v bibli.

Senátor Rick Santorum (tehdy 54), který se ucházel roku 2012 o místo presidentského kandidáta mezi republikány, varoval před vysokými školami, neboť prý "tam šedesát procent studentů přichází o víru" a věda je podle něho (a všech, kteří se spolčovali v Tea Parties) "indoktrinací proti náboženství". Advokát a katolík Santorum, otec sedmi dětí, své potomky před hrůzami veřejné školy uchránil a dával je vzdělávat doma...

Zatímco křesťanský svět je k jinověrcům tolerantní (než k tomu byl donucen okolnostmi, trvalo to však staletí), v muslimském světě to normou není. Atheismus je pokládán šaríjou za zločin a v zemích jako Saúdská Arábie trestán ukamenováním, v Pákistánu často spontánně. V červnu 2012 byl na Sumatře odsouzen na dva a půl roku vězení jistý Alexander Aan (32) za to, že na Facebooku napsal, že bůh neexistuje. Odsouzen byl za urážku profeta Muhammada (v Indonésii je z asi 240 milionů obyvatel na devadesát procent muslimů; nejlidnatěší země islámu). Pozoruhodným bojovníkem s církevními strukturami se stal na Filipínách president Rodrigo Duterte, zvolený díky slibu, že nebude tolerovat žádný obchod drogami. Policii dal pak volnou ruku v krvavé likvidaci drogových band. Roku 2018 (bylo mu 73) se pustil do katolicismu ("chcete-li opravdu lidem pomáhat, proč po nich chcete peníze?"), přitom statistiky vykazují čtyři pětiny obyvatel ostrovní republiky jako jeho vyznavače. Katolického boha označil za hlupáka a ošklivě se vyjádřil o Marii. "Je tu někdo, kdo byl v nebi, kdo mluvil s bohem, viděl ho osobně, potvrdí, že existuje?" ptal se a slíbil, že v tom případě odstoupí. Důkazem mu bude selfie s bohem...  

V Řecku, baště pravoslaví, bylo olympské náboženství státem uznáno po více než 1600 letech roku 2006 a spolky polytheistů pořádaly veřejné bohoslužby Diovi (první byla v athénském Olympieiu 21. ledna 2007).

Roku 2009 jezdilo v Londýně na dvě stě autobusů s plakáty "Bůh asi neexistuje. Přestaňte si dělat starosti a užívejte života." Podobné protitheistické propagační akce byly v Detroitu, v Barceloně, Itálii, Kanadě, Austrálii a Německu.

Stojí za povšimnutí, že původní obyvatelstvo Mexika, Mesoameriky a Peru sice navenek přijalo katholické křesťanství, ale monotheistický kult míchá dohromady se svými původními zvyklostmi vůči kultům polytheistickým a animistickým, aniž by církev zasahovala. Pozoruhodné je rovněž, že v těchto oblastech panuje velmi vysoká kriminalita. Podobné to je ve Státech u nekatholiků. Jižanské oblasti Spojených států patří na jedné straně mezi nejbigotnější evangelikány s vysokým podílem lidí, kteří pravidelně navštěvují kostely a podobná kazatelská zařízení a funguje tam množství moralisujících kazatelů, nicméně jižanské státy patří mezi kraje s nejvyšší zločinností, rozvodovostí, rodičovstvým nezletilých, alkoholismem a domácím násilím.

V Povolží se jako na posledním místě udržel ve větší míře polytheismus a šamanismu v ruském údělné republice Mari El (Marij El). Třebaže byli Marijci z ugrofinské jazykové skupiny nuceni k islámu a později pravoslaví, podrželi kulty v posvátných hájích dodnes a slunečnímu bohu obětují jehňata.

Podle průzkumu skupiny European Social Service (ESS) vedené z Mannheimské university z let 2008-2009 nebylo téměř 65 procent dotazovaných Čechů nikdy na nějaké bohoslužbě (s výjimkou "zvláštních" příležitostí jako jsou svatby a křtiny). Za Čechy zůstali Francouzi s téměř 55 procenty, Britové a Belgičané s 52, Holanďané s padesáti procenty, Španělé s téměř 45 procenty, israelští Židé s 42 a Švédové se čtyřiceti a Němci s téměř tolika procenty.

Naopak Chorvaté nebyli na mši jen ze dvanácti procent, Poláci a Řekové z pěti a Kypřané pouze ze dvou procent.

V červenci roku 2004 vyhlásila finanční bankrot první z církevních institucí, arcidiecese portlandská v americkém Oregonu. Neměla totiž už peníze na odškodné pro homosexuálně znásilněné věřící knězy. Od začátku třetího tisíciletí se hlavně v anglosaském světě vynořují nároky obětí pederastie a homosexuality křesťanských kněží zasvěcených pohlavní čistotě ze sedmdesátých a osmdesátých let.

Mnoho případů se objevilo v Německu a Rakousku a všude po západní Evropě. Za znásilňování žáků církevních škol v Irsku se 20. března 2010 dokonce pastýřským listem obětem svým způsobem omluvil papež Benedikt xvi. Bavorský papež se odhodlal ke vzácnému gestu. Muž v úřadu vybaveném výsadou neomylnosti politoval obětí sexuálního násilí na sirotcích a svěřencích, nicméně žádné disciplinární řízení Vatikánu se o tísíce prokázaných případů z let 1930-1990 konat nebude.

Je pozoruhodné, že ke stejným událostem v církevních školách docházelo i v letech 1977-1982, kdy měl jako arcibiskup mnichovský odpovědnost za katolíky v jeho rodném Bavorsku. O tom, že šlo o kriminální případy násilí a omezování svobody, ani slova, a oběti násilností list nijak neusmířil a slova „prosím o odpuštění“ v něm ani nejsou. V roce 2018 se skandály kolem seriálových sexuálních násilností katolických "duchovních" na nezletilých staly nepříjemným břemenem Vatikánu a pontifikátu italoargentinského papeže Františka.  

Křesťané v Orientu: poslední zvonění

Žádná z muslimských zemí nedělala v posledních letech census a ani nevede statistiku o počtech vyznavačů Ježíšova kultu. Jisté však je: křesťanů na Předním východu rychle ubývá.

Křesťanství v této oblasti vzniklo, máme staleté zkušenosti s nevěřícími, utěšovali se minulý týden během poutní návštěvy Benedikta XVI. v Jordánsku a Israeli věřící Ježíšova kultu. Doba je však pro znamení kříže v Orientu zlá: křesťané mizejí.

Latinský patriarcha Jeruzaléma Fuád Tuvál (68; Fuad Twal) roku 2009 zdůraznil, že je to poprvé, kdy klérus má problémy s dorostem. Seminář ve Svatém městě je zavřený, počty věřících mezi Araby rapidně klesají.

Při papežově kázáni na stadionu v Ammánu bylo dvacet tisíc křesťanů, ale mezi nimi velký počet Asiatek, služebných a zaměstnankyň z Filipín a Srí Lanky. V řadě jordánských křesťanských komunit tvoří dnes většinu, i když se káže arabsky a kněží jsou Jordánci.

Bavorský papež je třetím z řady římských biskupů, kteří se v historické Palestině objevili. Roku 1964 sem přijel Pavel VI. jako první z nich a byla to rovněž první papežská cesta mimo Itálii po stu padesáti letech. O třicet let později uznal Jan Pavel II. stát Israel a v březnu 2000 se Židům omluvil za příkoří, která museli snášet od křesťanů.

Blesková expanse
Roku 1948 žilo v celém předněvýchodním regionu údajně na dvacet procent křesťanů. Dnes nejvýše dvě procenta. Všechno jsou to jen odhady. Například poslední census v Libanonu byl proveden roku 1932 a podle něho se přes velkou změnu poměrů dodnes rozdělují nejvyšší státní a ministerská místa.

Irácký národní socialista Saddám Husajn také nedával sčítat lid podle vyznání, protože by bylo zjevné, že sám patřil k sunnitské menšině v Meziříčí, kde ve většině jsou šíité.

Čísla o vyznání jsou v Orientu značně nespolehlivá. V Egyptě kolísají odhady o počtu Koptů, potomků starých Egypťanů vyznávajících křesťanství, mezi pěti a dvanácti miliony lidí. Křesťanský monotheismus byl přitom po likvidaci polytheismu ve čtvrtém století dominantním náboženstvím stejně jako jinde na severu Afriky a v Levantě. Koptové měli a mají své papeže. Na stolci apoštola Marka v Alexandrii po smrti Šinúdy III. (89) roku 2012 zasedá jako 118. v pořadí Tawadros II. (Theodoros, arab. Tawádurús).

V polovině sedmého století však poměry obrátila blesková expanse islámu a z vládnoucího křesťanství se na Předním východu stala podrobená komunita. V dnešním Egyptě jsou koptové znevýhodňováni a utiskováni. Nejznámějším koptem byl zřejmě ministr zahraničí Anvara Sadata a generální tajemník OSN v letech 1992-1996 Butrus Butrus-Ghálí (Butrus či Butros je arabská podoba jména Petros).

Útěk z Levanty
Počty katolických maronitů v Libanonu spadajících pod římského papeže však od té doby významně klesly a maronitský kardinál Nasralláh Butrus Sufajr (89) vidí budoucnost Ježíšova odkazu v zemi cedrů skepticky. Soužití totiž jako všude jinde na světě znamená asimilaci menšiny. Například syrský křesťan Míšíl (Michel) Aflaq (zemřel roku 1989) zakládal roku 1940 hnutí Baath/ Baas, Renesanci, hlavní směr panarabského národního socialismu v Sýrii a Iráku.

Exodus křesťanů z Libanonu má zatím dvě velké vlny. Za občanské války, kde maronité byli jednou z hlavních válčících stran, opustilo zemi v letech 1975-1990 na 730 tisíc lidí. Za letní Olmertovy války roku 2006 emigrovalo dalších sto tisíc křesťanů. 
Oba údaje jsou však z ústředí maronitské církve a nejsou ověřitelné.

Z dnešních křesťanů v arabských zemích jsou známější chaldajský katolík Tárik Azíz (73), který býval ministrem zahraničí a vicepresidentem Saddáma Husajna. V březnu 2009 byl odsouzen šíitským soudem na patnáct let do vězení.

Křesťanka Hanán Ašrávíová (62), literátka a vysokoškolská učitelka, bývala za Arafáta ministryní školství v palestinské autonomní vládě. Naopak maronitský generál Míšíl Aún (71; Michel Aoun), kdysi náčelník štábu libanonské armády, je se svým Svobodným vlasteneckým hnutím (FPM) od února 2005 spojencem šíitského Hizballáhu a damašské vlády (Bašír al-Asad je alavitský muslim); posledního října 2016 byl zvolen parlamentem presidentem republiky ve volbách, které měly 45 předešlých kol a stát byl od května 2014 dva a půl roku bez ústavní hlavy - rekord ve státech s republikánským zřízením.

Relativně silné drží počty křesťanů v Sýrii, a to přes dlouholetou náboženskou válku řádící od roku 2011. Tvoří stále ještě deset procent dvacetimilionové populace, nejsou však jednolitým náboženským společenstvím. Od chalkédónského koncilu roku 451, který se přiklonil ke dvojjedinosti Ježíše člověka a boha, utvořili syrští křesťané vlastní církev vyznávající oddělení Ježíšovi lidské a božské podstaty.

Tak vznikla syrsko-orthodoxní církev s aramajštinou jako liturgickým jazykem; na začátku 21. století se k ní hlásilo 150 tisíc lidí. Od nich se oddělili rúm-orthodoxní, kteří od 13. století přeložili své knihy do arabštiny (Rúm je arabsky Řím, také Východořímská říše). Je jich asi půl milionu (mezi nimi Aflaq). Roku 1729 se od nich oddělila rúm-katholická církev uznávající římského papeže. Je jich asi 280 tisíc.

Kromě těchto tří skupin žijí v dnešní Sýrii komunity armensko-apoštolské církve, armensko-katholické, syrsko-katholické, římsko-katholické, maronité, chaldajové a protestanté.

Stíny mesopotamské slávy
V Iráku během náboženských a etnických čistek spuštěných kajdistickým terorem v roce 2005 část křesťanů uprchla do milionového Arbílu, další do Mosulu. Tam jim jistou šanci na záchranu křesťanství na severu Mesopotamie dávají Kurdové, resp. ochrana amerických a zčásti i vládních jednotek.

Přislíbili assyřanům, chaldajům a syřanům, kteří všichni se však zároveň pokládají za národy-potomky věhlasných polytheistických civilisací, že jim v provincii Nínavá (Ninua, bibl. Ninive), kdysi jádru assyrského státu, poskytnou kulturní autonomii a regionální shromáždění.

Jejich aramejštinu však během kázání začala nahrazovat všem srozumitelná arabština. Složité na kurdském slibu je to, že v provincii žije také značné množství sunnitských a šíitských Arabů, kromě toho Turkmenů, kteří všichni se k žádnému podobnému slibu nemají.

Ostatně třímilionový Mosul je po dodnes Bagdádu největším iráckým a také nejkrvavějším městem Iráku a dodnes v něm ani v Kirkúku neproběhlo slibované referendum o připojení ke kurdským autonomním provinciím.

Podle OSN žilo před válkou v Iráku roku 2003 na 1,5 milionu assyrských křesťanů. Polovina uprchla ze země a velká část do kurdských oblastí. Asi třicet tisíc chaldajských křesťanů uprchlo ze středu země do Arbílu, asi pět tisíc rodin. Řada křesťanských rodin nalezla mezitím nový domov v Německu. Po řádění kajdistů a fanatiků Islámského státu byly počty křesťanů v Iráku roku 2018 odhadovány na 250 tisíc duší. 

tabulka: Kříže východního křesťanství
země         miliony      v procentech obyvatelstva

Egypt         5 (12)       8
Súdán        2,4           8
Libanon      1,5          40
Sýrie          1,2           7    
Irák            0,7          3*
Jordánsko  0,3          4
Palestina     0,2          9**
Israel          0,1          2***

* odhad před americkou invasí 2003; dnes se odhaduje (2009), že v zemi zůstalo jen asi 600.000 křesťanů
** z toho asi 3000 křesťanů žije v Gaze
*** 80 % křesťanů jsou Arabové a zhruba z poloviny katolíci a pravoslavní

Pestrý svět skupin hlásících se k odkazu Ježíše Krista, které jsou z velké části autokefální a od katolictví i pravoslaví se odlišuje v řadě drobných liturgických i věroučných detailů. Z větších skupin uznává římského papeže pouze libanonští maronité či chaldajové.
Mezi východními „ortodoxními“ církvemi co do počtů vynikají koptská, etiopská, arménská, syrská, eritrejská a indická (malankarská).

vyšlo ve zkrácené podobě v časopisu Týden, 20/09; aktualisováno

kříž, crux, stauros, patibulum/rozsocha§ viz pod poprava ukřižováním

Křováci, Bušmeni, Bushmen§ viz Sanové