Kř (3)

Procházka minulostí církevního státu

Začátky kdysi největšího theokratického státu byly nenápadné. Malá židovská sekta na okraji zájmu v polytheistické společnosti po dvou staletích překonala svou ethnickou bariéru, poprvé ji prolomila v syrské Antiocheji, o století později byla její víra zrovnoprávněna s ostatními říšskými kulty a od poloviny 4. století naopak zakazovali její přívrženci polytheismus a názorovou pestrost.

Roku 380 přišel v osobě Hispánce na římském trůnu Theodosia I. definitivní zákaz polytheismu. První schisma v církvi však začalo dřívě, než se vůbec křesťané dostali definitivně k moci, roku 342 n. 343, viz zde výše.

V té době věřili v Ježíšův příběh nejenom nejnižší vrstvy. Nicméně jeden propuštěný otrok, který byl v civilním životě bankéřem, se za bujného Commoda stal papežem Callixtem I. Milenkou Commodovou byla Marcia, o níž kdosi napovídal, že prý byla křesťankou.

První starořímský šlechtický rod, který přijal křest, byli Aniciové někdy za časů vlády Konstantinových synů. Prvním z císařů propadlým křesťanství byl zřejmě Constantínus I. Za něho se začalo se stavbou chrámů nového kultu i v Jerúsalému. Pravděpodobně prvním křesťanem z vyšší římské společnosti byl, podle křesťanských pramenů, proconsul Sergius Paullus, roku 43 n. l. správce Kypru. O Konstantínových krocích viz zde výše, na začátku hesla křesťanství.

Na rozdíl od Kónstantínopole/Konstantinopole/Cařihradu a východní části římské říše, rozdělené roku 395 nebystrým Theodosiem mezi své retardované syny, nebyl Řím residenčním městem. Na východu až do konce východořímských či byzantských dějin roku 1453 převládla autorita vladařova nad církevními hodnostáři.

Západořímští císaři po Konstantinu I. sídlili v Milánu nebo Ravenně, kdysi sídlu jaderské říšské flotily, a ani definitivní konec západní říše se už neřešil v Římě. Hlava místní církevní organisace proto byla od 5. století nejvyšší domácí autoritou ve městě a nahrazovala autority říšské. Do doby, až se papež stane šéfem představenstva největší firmy s duchovní útěchou na planetě, je ještě hodně daleko.

Během nástupu křesťanství a všeobecného kulturního úpadku koncem 4. a v 5. století držela v křesťanské hierarchii nejdůležitější posice biskupství a patriarcháty v Antiochii (první vůbec), Alexandrii (největší), v Římu, Konstantinopoli a Jerúsalému. Biskupové (slovo z hellénistické královské byrokracie episkopos, dohlížitel) odvozovali svou legitimitu od apoštolů, jichž se stali v jednotlivých oblastech nástupci.

Theodosius I. se souhlasem Gratiánovým 28. února 380 nařídil všem Římanům vyznávat stejnou víru, jaké je „pontifex“ Damasus (tj. křesťanskou níkajskou, antiariánskou). Rok na to postavil konstantinopolský ekumenický koncil konstantinopolského patriarchu na roveň biskupa římského: do té doby měl na východu říše nejvyšší autoritu patriarcha alexandrijský.

Církevní tvůrci a reformátoři

Na západě prosadil až Leo I. (440 – 461), že římský biskup-papež (od pa(p)pa, č. papež, viz zde níže) je nástupcem svatořečeného apoštola Petra a prvního z řady 265 papežů (a 38 nebo 39 protipapežů), a tudíž více než patriarcha konstantinopolský (město bylo založeno až roku 330); předzvěst dodnes trvajícího schismatu v obci křesťanské.

Leonovi se nepodařilo na koncilu v Chalkédonu roku 451 primát ruinovaného starého Říma, jak mu to dekretoval západořímský císař Valentiniánus III., prosadit a jemu rovnocenná se stala autorita Nového Říma, Konstantinopole, a jeho církevních hodnostářů.

Leo dokonce dostal od Valentiniána potvrzeno, že pouze papež může rozhodovat o církevních záležitostech a vládnout kostely v provinciích (444). Prý se mu podařilo odvrátit Attilovy Huny od dalšího plenění (už vypleněného) Mediólána. Církev se mu odměnila tím, že je v historii jmenován jako Leo I. Veliký (přízvisko dostali ještě dva papežové, Gregorius I. a Mikuláš I., viz zde níže). Jako jediný z papežů zemřel prý během přestávky na koncilu na záchodě (10. listopadu 461); tvrdí to mnohem pozdější legenda. Leo Veliký a Gregorius I. jsou také jediní z papežů, jimž se dostalo titulu církevních učitelů.

Leonovou vrstevnicí byla východořísmká císařovna Aelia Pulcheria Augusta. Po Konstantínově matce Heleně zřejmě první vlivná žena křesťanských dějin. Iniciovala roku 451 největší z římských křesťanských koncilů, chalkedonský, předsedala mu a Leo I. a další biskupové byli z panenské císařovny nadšeni. Jistého Markiána, protože žena nemohla být přímou vládkyní, si vzala pod podmínkou, že zůstane pannou. Leo ji tituloval „ochránkyně víry“. Takové to byly časy.

Sněm se 25. října 451 usnesl, že pravověrný křesťan uznává v Kristovi dvě přirozenosti, božskou a lidskou. Východní biskupové a hlavně celá Syrie spojovali však obě přirozenosti v jednu Kristovu bytost. Odtud se jmenovali monofysité. Podporovali je později ghassánští králové (např. Hárith/Háris a al-Mundir, viz pod Arabové) a císařovna Theodora, která roku 542 dala v Cařihradu vysvětit dokonce dva monofysitské biskupy Theodora a Jákoba.

Jákob syrskou (= aramejskou) církev přivedl k rozkvětu a spojil miafysitskou věrouku (bývá odlišováno od monofysictví) s národním charakterem. 
Církev jakobitská/miafysitů má historické centrum v patriarchátu v Antiochii. Kříž dělají jedním prstem a kázání mají dodnes v syrštině (= aramajštině).

Postupně připustili, že lidská přirozenost Ježíšova nemohla zmizet, přesto jsou pro Řím schismatiky. Jakobitů bylo před první světovou válkou v Syrii, Libanonu a Iráku na 150 tisíc, část z nich se sídlem v libanonském klášteru Šarfe se s Římem sjednotila a měla tehdy na třicet tisíc členů.

První z římských biskupů, který žádal přednostní posici v celém křesťanském světě, byl 14. papež Victor I. (189 – 198). O něco později prožila církev první schisma a prvního protipapeže Hippolyta (217), který zůstal také jediným protipapežem, jemuž se dostalo svatořečení. Rozkol trval do roku 235, kdy oba papežové-sokové odstoupili (viz o resignacích zde níže).

Victorův církevní hégemonismus opakoval Stephanus I. (254 – 257), ale římský Západ dlouho ještě nebyl motorem monotheismu v říši; vůdčí ideologickou roli i co do počtů věřících hrály obce v hellénisovaném Orientu. Papež Štěpán, údajně mučedník víry, odmítl možnost druhého křtu a biskupa kartháginského biskupa Cypriana, srov. rok 249+, za to označil za haeretika. Štěpánův přísný postoj vůči odpadlíkům a zrádcům víry se nakonec v církvi prosadil a kromě toho Štěpán propagující nerozlučnost křesťanského sňatku proslul vynálezem zásnubního prstenu, anulus pronubus

Siricius (384-399) byl první z římských biskupů, který o sobě uvedl, že je „papa“, nápisně je poprvé užito již o biskupovi římském Marcellinovi (zemřel roku 304), nikoli však jím samým (v úřadu od roku 296, údajně zemřel pro víru roku 304 nebo podle jiné verse byl vyhnán souvěrci z úřadu, když obětoval panovnickému kultu a Diokletianovi). Slovo jako povinnou titulaturu zavedl o dvě stě let později Gregorius I. V Alexandreji se papou dávno předtím nazval jako první biskup Héráklás, viz rok 232.

Siriciův nástupce Anastasius I. (399-401) „vynikl“ pouze tím, že vládu předal svému synovi Innocentovi I. (401-417), který se dočkal dobytí Říma Visigoty Alaricha I. (410). Podle jiného pramene však Innocent měl jiného otce. Kněžský celibát v této době ještě neexistoval.

Král Franků Chlodwig I. (vládl 481-511; též Hludwig, lat. Clovis, dn. Ludwig a franc. Louis, angl. Lewis) s vlasy až po opasek přestoupil roku 496 z ariánství na katolictví (pokřtěn s třemi tisíci Franky 25. prosince 507 v Reims/Remi, dř. Durocortorum) a stal se tak prvním z „německých“ (pro Francouze platí za vznešeného zakladatele Francie) pravých „křesťanských“ králů. Většina Germánů byla v této době stále ještě ariány.

Ještě několik generací Merovejců/Merowinger se však drželo germánského polytheismu, stejně jako mnohoženství a krutosti vůči „bližním“. Chlodwigův syn a křesťanský nástupce Chlothar I. (do roku 561) měl sedm manželek a královským synem se stával králův chlapec s kteroukoli žen.

Gelasius I. (492 – 496) prosazoval jako první z papežů učení o dvojí moci, církevní a světské, a kanonisoval dokumenty náboženského práva. Papež původem Říman z africké provincie (třetí „Afričan“ na Petrově trůnu) však prostor k tomu, aby se mohl prosadit: v té době lavíroval římský biskup mezi ostrogotským králem v Ravenně (a později Langobardy) a Východořímany (= Byzantinci), kteří obnovili římskou státnost na jihu Itálie (období 525 – 711 se nazývá byzantským papežstvím). Symmachus (498-514) pocházel ze Sardinie se po celou vládu hádal se soupeři o svůj úřad. Aby to měl lehčí, roku 502 zrušil římským laikům právo volby biskupů, což mezi katolíky platí dodnes.

Papež byl už tehdy nejvlivnější institucí ruinovaného Říma, města plného zřícenin. Odhad, že Věčné město mělo dvacet tisíc obyvatel, je s velkou pravděpodobností nadsazený.

V té době první z papežů změnil své rodné jméno a přijal „trůnní“: Mercurius se přejmenoval na Ioanna/Jana II. (533-535). Po něm jistý Pietro da Albano, jehož otec byl v Římě ševcem, se prý za mlada jmenoval Bucca Porci či Boccadiporco, tedy Prasečí tlama, si dal papežské jméno Sergius IV. (1009-1012).

Jemu se též jako prvnímu z římských biskupů přičítá výzva ke křížovému tažení do Palestíny. Obeslal vladaře s žádostí dát peníze na tažení, zbraně a lodi. Autentičnost dopisu objeveného v 17. století bývá však zpochybňována (o provedení nápadu viz níže u Urbana II.).

Ovšem první z biskupů se přejmenoval hned ten úplně první: apoštola Šimona prý inspirovala nejasná Ježíšova věta z evangelia: Tu es Petrus et super hanc petram aedificabo ecclesiam meam, „Ty jsi skála a na ní postavím svou církev (řec. petros, skála, kalk z aramejského kefa, pořečtené Kefás).“

Přejmenování se stalo zvykem od Gregoria V. (Bruno Korutanský) a pouze Hadrianus VI. (1522-1523; jediný holandsko-německý papež) a naposledy Marcellus II. (vládl jen 22 dny v roce 1555) si jména nezměnili.

Zásadní státoprávní změnou bylo papežství mnicha Gregoria I. (Řehoř, 590 – 604), který systematicky poskládal staré územní dary císařů v jeden majetek a dokázal římské biskupství postavit na nohy finančně. Po vzoru dávných císařů dokonce rozdával obyvatelům obilí a zcela ovládl město s okolím. Položil základ budoucího církevního státu, Sancta sédés, Svaté stolice. Zavedl dodnes užívanou papežskou titulaturu servus servórum deí, otrok otroků božích. Modernější obrat je přízvisko v podpisu pástor pastórum, pastýř pastýřů, PP (srov. řec. poimén láón, lat. pástor populí).

Říman Gregorius pocházející pravděpodobně ze starého rodu Aniciů známého z republikánské éry Říma a před svým mnišstvím senátor pokračoval v dílu Benedikta z Nursie a jeho vzoru Ióanna Kassiána, viz pod mnišství. Umocnil theorii smrtelného hříchu o boji Krista se Satanem a o trestajícím Kristovi sesílajícím na nehodné lidi nemoci, války a další pohromy. Vyšel z pověsti o trestu Jahweho na všechny potomky Adama a Evy za to, že žena sáhla na plod stromu vědění.

Do křesťanství „hříšnost“ přenesl Pavel (epištola Římanům). Uchránit může smrtelníky před Kristovým hněvem jen přímluva kněží, ovšemže za úplatu. O čemž není řeč ani ve Starém, ani Novém zákonu, nic takového Ježíš nekázal a je to první brutální pokroucení věrozvěstova poselství ve prospěch organisace živící se jeho jménem, církve. Tertullianus přišel s nápadem, že se semenem přichází do těla novorozeněte vedle tělesného dědictví též duše (generatianismus n. tradicianismus), což Lactantius obohatil konstrukcí, pozdějším církevním dogmatem, že duše stvořená bohem je do nového těla vkládána (podle Órigena byla duše před tělem) a říká se timu kreationismus, který rozvinul Augustinus. 

Gregoriův nápad se stal základem později tolik kritisované a napadané hrabivé ideologie obchodování s vykoupením, milostí, odpouštěním a také důvodem odchodu protestantů ze západní církve. Je pozoruhodné, že mnišský papež ("consul deí") nešel proti "Byzanci", Řím tehdy opět spadal pod římského císaře, ale sídlícího na Východě, ani neprosazoval papežskou mocenskou nadřazenost.

Z církve se stala první multi-levelová marketingová společnost, která má jedinečnou výhodu, že jí do businessu nemůže nikdo mluvit. Vybírá po světě od věřících drobásky, její šéfové svítí zlatem, viz zde níže sedm smrtelných hříchů.

Theorii prvotní lidské viny, tzv. hříchu, řec. hamartéma, lat. peccátum, poprvé ustanovili v Evropě thráčtí orfici. Podle nich může lidstvo za to, že Títáni, v jejich podání, roztrhali, vařili a snědli Dionýsa (jak si přála Hérá), za což je Zeus zničil bleskem. Z jejich kouřících těl se narodili lidé, tedy zlí tvorové. Zagreus a jiní z bohů ale věnovali některým z lidí duše a tím jim dali naději na spásu.

Život je v tomto pojetí očistná příprava na život posmrtný. K tomu srov. pověst o Orfeovi a jeho ženě Eurydice. Orfický hřích se však nijak v hellénském světě ani římském nerozšířil a v Evropě se uchytil až s judaimem, resp. s jeho křesťanským směrem (srov. tzv. papyrus z Derveni/Leté, cca. 340 př. n. l.).

Gregorius přeformuloval osm Euagriových smrtelných hříchů (viz pod mnišství) do sedmi, obecně lidských ponaučení, které si západní křesťané pamatují podle jejich latinského akronyma SALIGIA: pýcha (superbia), zištnost a lakota (aváritia), rozmařilost (luxuria), závistivost (invidia), obžerství (gula, "hrdlo"), hněvivost (íra) a netečnost s malomyslností (acédia). 

Jeden z Gregoriových nástupců uvedl v církvi v život svátek všech svatých, omnium sanctórum. Bonifatius iv. (608-615) zasvětil 13. května 609 n. 610 římský Pantheon "všech bohů") "panně Marii a všem svatým". Nařídil výroční oslavy v pátek po velikonocích a zachránil tak velkou památku na augustovský Řím.

Gregorius iii. (731-741) přeložil svátek na 1. listopadu a Gregorius iv. to roku 835 potvrdil. Kult bývá spojován se vzpomínkami na zemřelé. Římané přitom drželi svátky zemřelých (parentália a férália) v únoru jako zhruba ve stejné době Helléni anthestérie (Athény), viz pod Bohové a jejich svátky.

Gregorius iii. měl otce ze Syrie a zasloužil se i o jiné věci. Ve sporech s Východořímany exkomunikoval císaře Leona iii., ale jeho církev přišla o biskupství siciílské, kalabrijské a illyrské. Jako první z papažů se obrátil o pomoc k Langobardům a roku 732 zakázal svým křesťanům jíst koňské maso jako zvyk neřestný a odporný. Zřejmě se tak pokusil zastavit trvající pradávné keltské a germánské kultovní praktiky, které měly místo i v náboženství římském (srov. v Bohové a jejich svátky pod equus octobris).

Stephanus/Štěpán III. (752 – 757), 92. papež, vyřešil langobardskou otázku jednou pro vždy. Požádal o intervenci franského krále Pippina/Pipina III. (předchozí stejnojmenný papež byl v úřadu jen dva n. tři dny a protože nebyl posvěcen, nebývá někdy počítán, takže dostává tento Štěpán rovněž označení II.). V Quiersy roku 756 dojednal obchod zvaný historiky Pipinova donace. Předchjůdce obou Štěpánů Zacharias (741-752) korunoval Pippina na krále.

Podle něhož Frankové získají vládu nad Langobardy, papež Pipina v St. Denis korunoval (= první západoevropský monarcha korunovaný papežem), a zato obdržel biskupský úřad římský územní oblast Říma (tzv. římské vévodství langobardské), a oblast Pentapole, Pětiměstí (Rimini, Pesaro, Fano, Sinigaglia a Ancona), tzv. exarchát ravennský (podle řeckého titulu pro správce italských území pod východořímskou správou).

Langobardský král Aistulf byl Franky dvakrát poražen (754 a 756) a tak povstal církevní stát rozdělující po velkou část dějin Itálii na dvě části a který samostatně existoval do roku 1870 (patrimónium Petri, „Petrovo dědictví“, viz zde níže).

Protože však na území exarchátu a vůbec celé Itálie měl nepochybný právní nárok (východo)římský císař, vznikl zřejmě z popudu Štěpána III. někdy v této době (asi 752) podvrh nadace, kterou prý pořídil císař Konstantinus I. roku 324: za uzdravení věnoval papeži Sylvestru I. území pozdější západořímské říše a sám odešel na východ do Konstantinopole. Donátió Constantíní ad Sylvestrem I. papam je největší falsifikát dějin a nejslavnější. Pravost byla vyvrácena až v 19. století na základě jazykových a věcných nesrovnalostí (západní říše ještě nebyla vymezena, Konstantinopol byla ještě Byzancí atd.).

Nárok Byzance na exarchát byl později jedním z hlavních důvodů rozdělení západního a východního křesťanství (1054).

Svatý stolec: místo pro šlechtické půtky

Ani následující dvě staletí nepatřila ke zdařilejším v dějinách katolické organisace. Papeži, často z řad římské nobility, a jak upozorňují křesťanští historici, byli v područí franských vládců a svých žen, a podlézavost „korunoval“ Leo/Lev III. 25. prosince 800 „zaskočil“ Franka Karla Velikého a korunoval ho císařem římským; ačkoli skutečný císař žil v Konstantinopoli!

Přesněji řečeno, ani to nebyl muž. Aniž tušil, co provedl, položil základ německého „římského“ císařství a dlouhého boje o kontrolu nad Itálií: Otto I. byl v Římě korunován nezletilým Ioannem XII. na císaře 2. února 962, což ovšem ještě ani zdaleka nebyl začátek „Německa“, natož právního povědomí o proklamační legitimitě.

Císařovna Eiréné/Irena vládla krátce 797 až 802 a evropský západ tehdy ještě vládu ženy odmítal. Karel uvažoval o tom, že by se s Irenou oženil, ale v Konstantínopoli byli rychlejší: byla sesazena povstáním.

Karel Veliký měl vpravdě zbožné předpoklady stát se ochráncem theokratického státu, které ovšem nebyly u panovníků dobově ničím neobvyklé. Například při pacifikaci polytheistických Sasů dal roku 782 ve Verdenu v dnešním Dolním Sasku popravit 4500 Sasů. Podle novodobých historiků byl počet popravených mnohem nižší, než kolik udávají kroniky, ale pro své odhady nemají podklady. Koneckonců určil král trest smrti i těm, kdo jedli maso v předepsané postní dny. 
Leo III. (795-816) to také neměl jednoduché.

Až se stal svatým. Roku 799 byl během procesí/litania maior 25. dubna stržen z koně a atentátníci (prý ze msty za jeho záletnictví?) mu vyřízli jazyk a vyloupli oči. V noci zkrvaven unikl do kláštera a to prý byl zázrak, protož měl jazyk i oči. Proti římské šlechtě však povolal na pomoc Karla a výsledek čertvíjakého sporu mezi Římany měl za následek obnovu západního císařství.

Za Gregoria IV. (827-844) byla ve Verdunu rozdělena mezi Karlovy vnuky Lothara (císař), Karla II. a Ludvíka I. franská říše a rok 843 je jedním z veledůležitých okamžiků evropských dějin. Roku 870 za papeže Hadriana II. (867-872) byl rozděleno „střední“ království franské, už víceméně po jazykové hranici „francouzsko-německé“ (Lotharingie od dnešní Belgie a Švýcarska se severní Itálií).

Východofranská říše Ludwiga I. zvaného později Der Deutsche, Němec, byla chudší než západní část, kterou například „navštěvovali“ vikingové raději. V budoucím Německu o rozloze zhruba dnešní spolkové republiky tehdy žilo odhadem 3,5 milionů obyvatel různých národů, nikoli však Němců. Do francouzského a německého státu bylo však tehdy ještě hodně daleko.

Mezi Leonovými nástupci Nikolaus/Mikuláš I. (858 – 867) doplnil ideologickou výbavu církevního státu o papežský universalismus: papež je přímým zástupcem křesťanského boha na zemi, a proto vládne nejen církví, ale také světským panovníkům, kteří ovšem nemají do věroučných věcí co zasahovat (ani to není k nalezení v Ježíšově novozákonním mýthu). Ve franské říši se to podařilo prosadit a roku 867 přišel další hluboký rozkol s východním Římem a patriarchou Fotiem (rozkol vyvrcholil roku 1054).

Ioannes/Jan VIII. (872-882) byl prvním z asi osmi papežů, kteří byli zavražděni nebo to tvrdí alespoň část pramenů. Jeho příbuzní ho v Římě otrávili, protože však jed rychle neúčinkoval, z netrpělivosti ho ubili kladivem. Srov. zde níže osud Jana XII. (955-963). Podle jiných zdrojů padl při obraně Říma proti Saracenům/Arabům. Jan VIII. roku 880 povolil slovanskou liturgii a podporoval misionáře Methodia/Metoděje.

Mravy ctihodných zástupců bohů na zemi byly tehdy různé i hrůzné. Jeden z Mikulášových nástupců Stephanus/Štěpán VI. (896 – 897) dal vykopat mrtvolu svého předchůdce Formosa, aby ho soudil za prohřešky proti církevnímu právu a za porušení přísahy/synodus horrenda, "úděsný sněm", viz též pod "křesťanství 4". Ostatky Formosovy dal odít do papžského ornátu a po dvoudenním formálním procesování přišel nad mrtvým trest: byly mu uťaty dva prsty pravé ruky, jimiž přísahal, a tělo pohozeno do hrobu pro cizince, resp. hozeno do Tiberu.

Nicméně příznivci Formosovi tělo uchovali. Pobouření Římané za to Štěpána brzy podle staré tradice popravčí ve Městě usmrtili: zavřeli ho do vězení a tam uškrtili. Byl to první případ popravy zástupce Ježíše Krista na Zemi. Na Formosa si vzpomněl Štěpánův nástupce Theodorus II. a dal tělo řádně pohřbít. Sergius III. ho dal roku 904 znovu vyjmout z hrobu a znovu soudit. Přišel o zbytek prstů na pravé ruce a tělo bylo opět hozeno do Tiberu.  Zachytilo se v rybářské síti a řádného a posledního pohřbu se dočkalo po Sergiově smrti roku 911.

Srov. podobný osud ostatků Angličana Olivera Cromwella, který byl exhumován se svými třemi společníky tři roky poé sv smrti a dán roku 1661 katovi k popravě oběšením. Ukříznuté hlavy protimonarchistických revolucionářů stály vystaveny na tyčích před Westminster Hall do roku 1685. O Janovi VIII. neboli papežce Janě viz zde níže.

Německý kurs a světové schisma

Po celé 10. století určovali, kdo bude papežem, italští šlechtici, viz oddíl o pornokracii zde níže. Od dob Ioanna/Jana XII. (956 – 963) se po zániku franské moci papežové sbližovali s říší, s německým císařstvím a řada z nich byla císaři přímo designována. Autonomistické tendence však nadále zřetelně rýsovaly papežskou ideologii. Mikuláš II. (1058 – 1061), jak se jmenoval na Petrově trůnu Gerhard z Burgund, vyloučil bullou In nomine domini 13. dubna roku 1059 z volby papeže císaře a "lid" a ponechal ji v rukách kardinálů, povstávající církevní šlechty.

Udělal to na ochranu úřadu před simonií, údajně, tedy kupováním církevních funkcí, a císaři a "lidu" ponechal právo potvrzovací. Normanský vévoda na Sicílii se uznal za papežova leníka na panstvích v Itálii, za což se stal světským ochráncem církevního státu.

V této éře Bonifacius/Bonifác VII. byl dvakrát (proti)pažem (974 a 984-985) a Benedictus/Benedikt IX. dokonce třikrát (1032-1044, 1045 a 1047-1048). Drží ještě jeden primát mezi římskými biskupy: poprvé ho posadili na svatý stolec ve dvanácti. Druhým nejmladším a nezletilým papežem byl zvrhlík Joannes XII. (955-963); dosazen byl v šestnácti.

Když ho císař Otto I. sesadil (ale dal se od něho 2. února 962 korunovat císařem!), nahradil ho narychlo Leonem VIII., který nebyl ani knězem: laik papežem (963-965). Otto se stal prvním „římským císařem“, hlavou jakési středověké Evropské unie. Současníci mu říkali Veliký (zemřel roku 973).

Římské císařství (titul poprvé použil Karel Veliký), římské říše, která dostala roku 1157 přívlastek svatá a někdy kolem roku 1480 „národu německého“, vydrželo formálně do roku 1806, kdy pod Napoleonovým nátlakem zaniklo.

Jednou z pověr kolem roku 1000 mimo jiné bylo, že se musí něco udělat na obranu před posledním soudem. Něco takového prý mohlo nastat, protože jistý Antikrist se svým posledním soudem přijde tehdy, až zaniknou říše babylónská, perská, řecká a římská. Aby tedy na západ nepřišel Antikrist, dostalo německé království jméno římského státního útvaru (ačkoli na východě existovala svým způsobem „řecká“ říše dál).

Kolem roku 1000 se také na sever od Alp začalo šířit označení z papežské kanceláře „regnum teutonicum“, tedy německé království (římanství v Římě moc nebaštili). Je zajímavé, že se nešířilo jméno „regnum germanicum“.

O německých papežích viz více zde níže. Z roku 1049 je první zmínka o tom, že papež měl na hlavě mitru; tiara je poprvé zmiňována u papeže Constantina (708 – 715).

Leo IX. (1049 – 1054), rodem alsaský hrabě, dostal mnišské kláštery pod papežskou kontrolou (tzv. clunyjské hnutí). Za jeho pontifikátu (ale nikoli života, protože zpráva o nedohodě dorazila do Říma až po jeho smrti) se formálně rozdělila církev na východní-pravoslavnou (orthos, správný, orthodoxeia, správná víra) a západní-katolickou (katholikos, týkající se celku, všeobecný, proklad k mérikos a idios, částečný a vlastní).

Papežský vyslanec kardinál Humbert položil 16. července 1054 na oltář v chrámu svaté Sofie v Konstantinopoli papežskou bullu s vyobcováním pravoslavných z církve. Totéž učinil s „latiny“ patriarcha kónstantínopolský Michail Kerularios. Vydrželo to, a vlastně stále drží, přes devět set let. V lednu 1964 v Jerúsalému hovořil oikúmenický patriarcha konstantinopolský Athénagorás (zemřel roku 1972) s papežem Pavlem VI., což bylo první takové setkání vůdců obou sekt v historii vůbec (kónstantínopolská posice je ryze formální, neboť patriarcha je d. f. zajatcem turecké vlády, sultánovy nebo republiky, a národní pravoslavné církve jsou autokefální). Následujícího roku oba zrušili vzájemné exkomunikace z roku 1054. 

Oikúmenický patriarcha Bartholomaios I., arcibiskup kónstantínopolský a Nového Říma, který vystudoval v Itálii, se zúčastnil 29. června 2004 v Římě papežské mše sloužené Janem Pavlem II., prvním slovanským papežem, 950 let od začátku schismatu. Papež libující si v monotheistickém mysticismu, se podle módní vlny omluv vyjádřil svým způsobem omluvně za dobytí a vyloupení Kónstantínopole v dubnu 1204 (roku 2001 se v Athénách „omlouval“ pravoslavným za příkoří od katolíků). 28. listopadu 2004 pak převzali v Římě pravoslavní ostatky tří theologů a odvezli je zpět do Kónstantínopole/Istanbulu.

Roku 1995 navštívil patriarcha Bartholomaios I., 273. oikúmenický z Kónstantínopole (zvolen v říjnu 1991) poprvé Vatikán. S papežem Janem Pavlem II. vyjádřili přání pokročit po formálním zrušení vzájemných prokletí a exkomunikací.

Nechuť ruských pravoslavných jednat s hlavou katolíků, vlastně se Západem obecně, přetrvala. Patriarcha Alexej/Alexij II. (světským jménem Alexej Rüdiger/Ridiger) nesouhlasil s návštěvou papeže Ruska. Začátkem listopadu 2003 byl sice president Putin, který jako čtyřicátník tvrdil, že v sobě nalezl víru v Ježíše Krista, ve Vatikánu a s Janem Pavlem se setkal už podruhé, pánovi na Kremlu a celé Rusi se však nedařilo přemluvit svého formálního nadřízeného ve věcech církevních, patriarchu moskevského Alexeje, aby s návštěvou Ruska souhlasil (popř. to na něho hodil). Muž poznamenaný pověstí dlouholetého udavače KGB vydržel s odporem až do své smrti 5. prosince 2008. 

Jeho ryze ruský nástupce Kirill I. (od ledna 2009) tak vyhraněný odpor nevykazoval. S nástupem italo-argentinského papeže Františka roku 2013 jednání pokročila. Papež v listopadu 2014 do telefonu Kirillovi řekl, že přijede kamkoli si bude přát. V únoru 2016 se hlava katolíků a ruských pravoslavných setkali v Havaně. František na setkání několikrát použil obratu "somos hermanos/jsme bratři" a Kirill řekl, že "teď už to bude všechno jednodušší". 

Ani moc ne. Po ruské anexi Krymu roku 2014 a s navazující ukrajinskou vákou se uvolnily vazby ukrajinských pravoslavných na Moskvu. Moskevský patriarcha byl hlavou věřících na Ukrajině od roku 1686 a to se změnilo po 332 letech v říjnu 2018. Ekumenický patriarcha Bartholomaios I. uznal autokefální ukrajinskou pravoslavnou církev v čele s patriarchou kyjevským Filaretem a zbavil ji závislosti na Moskvě. Svatá synoda ruská pak vypověděla poslušnost Kónstantínopoli a zrodilo se další schisma. Filaret proměnil kyjevský exarchát moskevského patriarchátu roku 1992 v samostatný kyjevský patriarchát, za což byl o čtyři roky později svatou synodou moskevskou proklet. 

V Evropské unii byly roku 2009 čtyři členské země, jejichž největší křesťanské církve jsou pravoslavné: Řecko, Kypr, Bulharsko a Rumunsko a na Litvě, v Lotyššsku a Estonsku žila silná ruská komunita. Vatikán sice o sbližování hovoří, ale koná pravý opak. Kongregace pro učení víry neboli dřívější inkvisice vydala pod praefektem Josephem Ratzingerem 6. srpna 2000 prohlášení Dominus Iesus s podtitulem "o jedinečnosti a blahodárném universalismu Ježíše Krista a církve".

Papež Benedictus xvi. v ní opět rozlišoval mezi křesťanskými denominacemi. Jedinou církví Kristovou je katolická, pravoslavné církve dostávají označení "pravé údělné církve", neboť sice nestojí v plné obci s katolickou, ale zůstávají s ní spojeny pevnými svazky "apoštolského nástupnictví a platnou eucharsitií".

Ty církve, které nic z toho nemají, tedy reformní (protestanté), jsou pro katolické ideology pouhými "církevními společenstvími". To kázal i druhý vatikánský koncil o ekumenismu.

Bezpochyby nejslavnějším papežem dějin a představitelem agresivního pojetí zastupitelství moci jednoho z bohů na zemi byl Langobard Hildebrand-Gregorius/Řehoř VII. (1073 – 1085). Rozpomenul se na svého „velkého“ jmenovce a chtěl si podřídit veškerou světskou moc světa. Po vzoru monarchií uspořádal svůj dvůr a administrativu, kurii. Centralisoval moc nad biskupy a vydal „dictatus pap(p)ae“, stanovující například, že pouze knížata mohou papeži líbat nohy, že církev římská je neomylná a mimo jiné vypověděl pravidlo, že církevní funkcionáři byli dosazováni a sesazováni místními vládci (boj o investituru). Gregorius vii. proměnil západní křesťanství v romanisovaný papežský církevní stát.

Císař Heinrich/Jindřich IV. (1056 – 1106) ho dal svými biskupy roku 1076 ve Wormsu sesadit, papež se císaři revanšoval klatbou, tj. zákazem pro všechny stýkat se s obětí středověké křesťanské fatwy.

Tehdejší „Evropané“ podobným věcem věřili, nepochybovali o hrůzách prokletí, příšernostech pekla. Císař s manželkou a synem cestoval do Itálie. V té době bylo klima studené, hodně sněhu a Tiber v Římě byl prý zamrzlý až do velikonoc. Od 25. ledna 1077 bos a v jediném rouchu „šel do Canossy“, vykonal předepsaná třídenní pokání (forma křesťanské rituální očisty). Pěkně vymrzl a zcela ponížil císařskou autoritu. V Německu se Jindřichovi vzbouřila knížata, která zkrotil až o tři roky později.

Pak přišel čas na pomstu: němečtí biskupové Řehoře znovu sesadili, vybrali si ravennského biskupa Wiberta jako Klementa III. (1080 – 1100) a Jindřich svého člověka v Římě nainstaloval na Petrův trůn. Řehoř se ukryl za zdmi Hadriánovy hrobky, tehdy již zvané Andělský hrad, odkud ho osvobodili sicilští Normané, a zemřel v exilu v Salernu na jejich území (Jindřichův konec však byl také neradostný: postavil se proti němu vlastní syn).

Za pontifikátu Francouze Kalixta II. (1119 – 1124) byl boj o investituru ukončen (konkordát wormský 23. září 1122, pactum calixtinum) prvním lateránským koncilem roku 1123: císaři (tehdy Heinrich V.) zůstalo právo dosazovat církevní funkcionáře do majetků (předání žezla), symboly funkce (prsten a berlu) zůstala v církvi. Dohoda byla výhrou církve a dovršila proměnu duchovních v šlechtu.

Poslední papežská korunovace římského (= německého) krále na císaře (roku 1157 kancelář Friedricha I. Barbarossy název Svatá říše římská) v Římě se konala roku 1530 (Habsburg Karel V.), pak většinou ve Frankfurtu několik dnů po královské volbě a korunovaci, viz zde níže o Karlovi IV..
Druhý lateránský koncil roku 1139 svolaný Innocentiem II. (1130-1143) nad schismatem Anakleta II. (zemřel roku 1138) schválil kněžský celibát. • Anacletus II. (1130-1138) se mezi papeži (byť jako protipapež Innocentiův) vyjímá svým rodem. Pietro patřil do římského rodu Pierleoni a jeho prapraděd přestoupil z židovské víry na křesťanství, což mu protivníci předhazovali, že vlastně není ani správný křesťan. Jak se časy mění: roku 137 se jistý Marcus stal biskupem v Aelii Capitólíně, přejmenovaném Jerúsalému, a byl to první z neobřezaných křesťanů...

Agresivní kurs papežství vyvrcholil válečnickou ideologií „osvobození božího hrobu“ (o původu nápadu viz výše u Sergia IV.). Urbanus II. (1088 – 1099) poštval 27. listopadu 1095 slavnou řečí v Clermontu („Deus lo vult/Bůh to chce") celou Evropu v letech 1096 – 1099 na první křížovou/křižáckou výpravu (dobově expeditio, peregrinatio, iter, křižáci/cruce signati), během níž byl dobyt 15. července 1099 i Jerúsalém. Sliboval rytířům, že jejich smrt ve Svaté zemi je „zbaví všech hříchů a dostane se jim daru věčného života“, válka to bude spravedlivá (trochu to připomíná naděje sebevražedných atentátníků džihádu ze začátku 21. století).

Z původních padesáti tisíc ozbrojenců a jejich doprovodu se k Jerúsalému dostalo jen čtrnáct tisíc nadšenců. Radikální muslimové se dodnes dívají na Evropany jako na křižáky, jako na nebezpečí ze západu. Koneckonců: Innocens IV. (1243-1254) pak tvrdil, že papež má právo vládnout nevěřícím a donutit je k poslušnosti i násilím.

Jako se Leo IX. nedozvěděl, že se mu definitivně podařilo rozeštvat východní a západní křesťany, protože zemřel dříve, než o tom do Říma dorazila zpráva, stejnou smůlu měl Urban II.: zemřel čtrnáct dnů po dobytí Jerúsaléma a o události se nedozvěděl. Jerúsalém se vrátil do arabských rukou roku 1187, poslední křesťanská pevnost na palestínské půdě vydržela do roku 1291 (padl Akkon).

Čtvrtá výprava naopak z benátského podnětu dobyla 12. dubna 1204 Konstantinopol, zomila křesťanskou Byzanc a založila „latinské“ státy v řecké oblasti na Balkánu: zničila poslední barieru schopnou udržet expandující Turky. Poslední sedmá roku 1270 byla fiaskem a Karthágo hrobem francouzského krále Ludvíka IX. řečeného Svatého a jedenáct let později se vrátil Jerúsalém do rukou mohamedánů, kam patřil od arabské expanse v sedmém století. Byla řada dalších výprav, jimž se dostalo označení křížové, mimo jiné čtyři vedené proti českým husitům. Během „křižácké“ éry vzniklo v Orientu několik křesťanských bojovných i „humanitárních“ řádů, z nichž poslední přišel o území řád johanitů, když 12. června 1789 kapituloval na Maltě před Napoleonem; na ostrovu sídlil od roku 1530.

Francouzská revoluce symbolicky uzavřela také křižáckou štvanici za osvobození „božího hrobu“. Benediktýnský klášter v Cluny v Burgundsku, odkud vyšel Urban II. a který tolik zvelebil, republikánští revolucionáři zničili. • Kolem roku 1350 bylo v Evropě více než čtyři tisíce klášterů, z toho benediktinských na 1500, františkánských 1450, cisterciáckých 740 a premonstrátských 450.

Současnicí papeže Eugenia III. (1145-1153) byla sebetrapička Hildegard von Bingen. Jejím živočišně ultrastrohým životním stylem byl papež tak nadšený, že jí povolil kázat v Metách, Bambergu a Würzburgu (prophetissa teutonica). U katolíků výjimečný úkaz: šiřitel křesťanství Pavel totiž zakazuje, aby ženy kázaly a monotheisty tolik vychvalovaný katolický ideolog Thomas z Aquina (zemřel 1274) vymyslel „defectus naturae/přírodní vadu", že totiž žena je neúplný muž, a proto nemůže být knězem.

Alexander III. (1159-1181) měl za svou vládu proti sobě čtyři protipapeže. Roku 1179 svolal třetí lateránský koncil, který stanovil pravidla pro volbu papeže: konkláve a jeho dvoutřetinová většina. Kromě toho určil, že světec smí být uctíván z rozhodnutí Říma a že homosexuální kněz bude propuštěn z kněžství nebo zavřen do kláštera (těm, kdo by ublížili chlapcům hrozil už autor Matoušova evangelia tím, že dostanou na krk mlýnský kámen a bude uvržen do mořských hlubin).

6. července 1274 v Lyonu na koncilu dohodl východořímský císař Michaél VIII. unii/henósis s katolíky, ale pod tlakem svých kleriků ji musel císařův syn a nástupce Androníkos II. poníženě odvolat. Mnohem později, 6. července 1439, dohodnutá unie „florentská“ byla katolíky v podstatě přijata, doma, ve zbytku římské říše nenaplněna. Byzantským diplomatem byl Geórgios Gemistos Pléthón (1355 – 1452), který se jako první z významných křesťanů vymanil z pout monotheismu. Před pádem Kónstantínopole už nehovořil jako o Římanech, Rhómáioi, ale o Hellénech. Dodnes z toho přetrvala obec řeckokatolická, zvaná unionisté.

Ve Florentii vykládal o jakémsi universálním náboženství, ani křesťanském ani muslimském, „nebude ani jedno ani druhé, ale třetí, jež se nebude lišit od pohanství“. Po Pléthónově smrti byla jeho kniha o novém Diově kultu na příkaz patriarchy Geórgia Gennadie spálena a je známa pouze z citátů.

Jediný papež z Anglie Hadrián IV. vládl v letech 1154 – 1159; ostrovní království ještě dlouho nebylo církevně samostatnou katolickou zemí (1534). 
Světovládné plány církve Řehoře VII. (1073 – 1085), Innocentia III. (1198 – 1216) a Bonifácia VIII. (1294 – 1303) se nezdařily a papežové zapadli zpět do soukolí "domácí" velmocenské politiky. Innocentius, za něhož byla zničena Konstantinopol, se distancoval od nápadu "dětské" křížové výpravy, která se dala na cestu ze severní Francie a z německého Porýní roku 1212. Na třicet tisíc dětí a služebnictva (lat. pueri et puellae neznamenalo jen děti) živících se cestou žebrotou nemělo ve francouzských a italských přístavech na přepravu do Orientu: původně si mysleli, že jim moře ustoupí, jak to maluje jeden starozákonní obraz. Většina se jich vrátila domů, ale ti, jimž se podařilo na Východ dostat, skončili jako otroci muslimů (srov. roku 1251 výpravu "pastýřů" zastavenou v Paříži a druhou roku 1320 odvrácenou ve Španělích, když se nadšenci chtěli vypravit na Maury).  

Zajímavý byl osud Bonifácův. Byl z římského rodu Caetanů, který soupeřil s Colonny. Zbavil dva Colonny kardinálství a Sciarra, hlava rodu, uprchl. Byl lapen katalánskými piráty a přikován k veslu. V Marseilles byl poznán a poslán králi Filippovi do Paříže. Krále Bonifác viii. exkomunikoval a Sciarra se hodil. Filip Colonna poslal do Anagni, kde papeže zajal. Bonifác byl sice osvobozen, ale z rozrušení nad svým osudem skonal. Jeho nástupce Benedikt xi. (1303-1304) Filipovu klatbu zrušil a Colonnům vrátil kardinálství.

Po stránce právní byl z uvedené papežské trojice nejaktivnější Lothar, hrabě ze Segni, alias Innocenc III., který se stal papežem v 38 letech a jeho rozvětvená rodina čítala třináct papežů, tři protipapeže a čtyřicet kardinálů. Roku 1215 řídil čtvrtý lateránský koncil (neboli dvanáctý katolický ekomunický) za účasti 1200 biskupů a opatů mimo jiné také z východní církve. Synod potvrdil práva kolem investitury, ale také existenci ďábla a démonů, stanovil pořadí patriarchátů za římským biskupstvím (Alexandrie, Antiochie, Kónstantínopolis a Jerúsalém).

Odsoudil herezi valdenských, formuloval vyznání víry a konsekrační rituály. Kněžím zakázal vykonával lékařskou praxi a židům a mohamedánům nařídil nosit odlišný oděv, aby se dali v křesťanském světě snadno poznat (židům a Židům bylo nakázáno nosit žlutou skvrnu na šatech a špičatý klobouk a nesměli sedět u stolu s křesťany).

Roku 1275 byla v Toulouse spálena na hranici první „čarodějnice“ (viz zde níže roku 1224 císařské povolení pro říši).

Francouzští papežové a západní schisma

Ze sporu Philippa/Filipa IV. le Bel s Bonifáciem VIII. O zdanění církevního majetku měl navrch Francouz a po papežově smrti král dosadil svého člověka, arcibiskupa z Bordeaux Klementa V. (1305 – 1314), který z Říma přesídlil do tehdy šestitisícového Avignonu, francouzskému králi blíže. Král v „černý pátek“ 13. října 1307 vylikvidoval silný a majetný řád templářů a jeho papež mu posvětil, že to byl spolek vyznavačů ďábla. Templáři zemřeli na hranicích.

Roku 2001 však byl nalezen ve vatikánském archivu dokument dokládající, že Clemens V. se u krále ucházel pro rytíře o milost. Je pozoruhodné, že hlavní aktéři likvidace vlivných templářů, kteří naposledy mimo jiné vyřizovali spojenectví mezi francouzskou korunou a Tatary, zemřeli téhož roku. 18. března 1314 byl upálen poslední velmistr templářů Jacques de Molay, o dva dny později zemřel Clemens V. a 29. listopadu Philippe IV. le Bel (tnhe Fair/Sličný).

Za nástupce rytířů chráních jerusalémský chrám se mají zednáři. První protizednářskou bullu vydal roku 1738 Clemens XII.; dodnes se ale představa, že papežové se zednáři drží basu.

Klementův nástupce v Avignonu („Ubi papa, ibi Roma“, kde je papež, tam je Řím) po více než dvouletém bezvládí na Petrově trůnu Joannes XXII. (1316-1334; zvolen bylo jako 72letý, zemřel 90letý) měl k majetku rovněž velmi positivní vztah. Prý žádný z papežů před ním ani po něm nevyždímal z veřících tolik peněz jako on (a přestavěl z nich mimo jiné Avignon).

Ve sporu s tehdy módními františkánskými mnichy (prohlédnutí Františka z Assisi 1207), kteří odhazovali majetky, hlásali chudobu, v níž prý žil Ježíš, rozhodl proti ideologii bídy. Aby ochránil příjmy církve (a dost možná vlastně chod celé společnosti), prohlásil papež, že každý, kdo prohlašuje, že Ježíš neměl žádný majetek, je heretik a skončí na hranici. Basta! Teprve roku 1346 se vlezlých mnichů řád podrobil: Ježíš měl majetek a církev není jedna velká zlodějna. Éra sociálních kazatelů se teprve blížila…

V té době vládla v Německu slabá dynastie Lucemburků, za níž začal územní rozpad „římské říše“. Roku 1348 založil v Praze císař Karel IV. první říšskou, „německou“ universitu.

V Avignonu, pro Petrarku „babylónská kurva“ a největší ostuda lidstva, se žilo ve velkém stylu. Při korunovaci papeže Klementa VI. (1342-1352) v květnu 1342 fungovalo během čtrnáctidenní slavnosti šedesát kuchařů, snědlo se prý 118 volů, 1023 jehňat, 101 tele, 914 srnců, 1446 husí, 7458 slepic a vypilo sedmdesát tisíc litrů vína.

Během tzv. babylónského zajetí 1309 – 1376 nebylo sídlem papežství Řím, ale Avignon (Urbanus V., Kristovým náměstkem v letech 1362-1370, úřadoval tři roky 1367-1370 v Římě, ale vrátil se do Avignonu, kde krátce na to zemřel), a na něj navazovalo tzv. velké schisma katolické církve 1378 – 1415, kdy pro sobě brojili dva, od roku 1409 tři papežové. Roku 1378 byl zvolen Urbanus VI. (1378-1389), dodnes poslední z papežů, který nebyl kardinálem. Hned si myslel, že ho prostoupil svatý duch, ale Římanům se líbil: Neapolitánec byl jejich papežem, nikoli avignonským.

Nicméně kardinálové téhož roku zvolili ještě jednoho, Klementa VII. (1378-1394), úřadujícího z jižní Francie. Urban se hezkého života nechtěl vzdát, církevní schisma po dvou řádných volbách bylo na světě. • Jeden z jeho jmenovců, Urban IV. (papežem 1261-1264), se proslavil tím, že roku 1264 rozšířil sadu církevních svátků o „svátek božího těla“, Sollemnitas sanctissimi corporis & sanguinis Christi, něm. Fronleichnam/tělo páně, držený šedesátý den od neděle velikonoční, tedy mezi květnem a červnem, druhý čtvrtek po svátcích „svatodušních“, Pfingsten/pentékosté. Poprvé se „corpus Christi“, svátek eucharistie, tedy pověry, že oplatkou a vínem se sdílí Ježíšovo tělo, držel roku 1246 v Lutychu, Urban IV. ho nařídil všem katolíkům.

Politicky byly oba tábory také jasně vymezené: Řím podporovaly Německo, Anglie, Portugalsko a většina italských států, Avignon Francie, Skotsko a Kastilie. Oba papežové měli své nástupce a koncil v Pise zvolil roku 1409 dalšího, Jana XXIII.: nikdo z obou „konkurentů“ se svých práv nechtěl vzdát, i když při Janovi stáli například Zikmund, Angličané, Francouzi, řada říšských mocností a také Češi.

Rozhodl tedy koncil kostnický (listopad 1414-duben 1418), který 29. května 1415 zbavil moci Jana, který se pokusil předtím o útěk, když viděl, která bije, a uznal vinným z haerese, simonie a dalšího nemorálního jednání. Byl uvězněn, roku 1418 vyplacen Medicejskými a v Itálii uznal Martina V. za papeže. 

Gregorius XII. se v Římě vzdal vlády sám a Benedictus XIII. v Avignonu byl 1417 koncilem sesazen (on sám ale zemřel až roku 1423, pokládal se za papeže a věřila tomu Aragonie). 8. listopadu 1417 byl na konkláve v Kostnici zvolen Martinus V. (1417-1431). Martin je dodnes jediným z papežů, jemuž se dostalo volby severně od Alp.

Západní schisma tím skončilo a roky slávy pro Kostnici/Konstanz a Thurgau také. Město mělo tehdy c. šest tisíc obyvatel a stalo se náhle centrem Evropy: údajně hostilo s okolím v dnešním Švýcarsku přes sedmdesát tisíc lidí. Veškeré doprovody a služebnictvo velmožů obsatarávalo 230 pekařů, sedmdesát hospodských, 225 krejčích, 310 holičů, také 73 penězoměnců - a sedm set prostitutek (zlomyslnější údaj mluví o více než dvojnásobku žen živících se na vlastní náklady, odvádějící daně městu, za to však stály pod jeho ochranou). 

Zmatená doba, kdy se stará Řehořova dogmata otřásala v základech, zrodila např. husitské války, roku 1347 nakrátko byla v Římu vyhlášena republika (Cola di Rienzo). V lednu 1356 (s dovětky z prosince 1356 v Metách) vyhlásil císař Karel IV. v Norimberku, tehdy z největších říšských měst, první německou ústavu (roku 1348 založil v Praze první říšskou universitu, roku 1365 následovala Vídeň a 1386 Heidelberg).

Zlatá bulla minimalisovala nebezpečí proticísařů, způsob a místo volby (sedm kurfiřtů ve Frankfurtu do třiceti dnů, když ne, pak museli pokračovat o chlebu a vodě, srov. s papežským konkláve) a římský král se stával automaticky také císařem a nemusel do Říma za papežem (což začalo ale platit až po roku 1530, srov. zde výše). Nápad, aby se kurfiřtové učili latinsky, italsky a česky, nevydržel. Už roku 1519 musel jeho jmenovec Karel V., který neuměl německy, slíbit, že říšské úřady připadnou jen Němcům.

V prvním polovině 15. století probíhaly tři koncily (Pisa 1409, Konstanz/Kostnice 1414 – 1418, Basilej 1431 – 1449) a znamenaly konec vševládným církevním choutkám. Nenaplněna také zůstala kapitulace zoufalých Východořímanů, když pod letálním tureckým tlakem roku 1439 se podřídili církvi západní (florentská unie).

Vedle schismatů a vysoké politiky bylo 14. století označkováno jako století piva, hospod a alkoholismu: tímto fenomenem se monotheistická Evropa odlišila od všech ostatních "-istů", jakoby vytáhla kus z dědictví antiky. Kolem roku 1300 připadla například v Londýně jedna hospoda na asi padesát lidí a pivečko pily ke snídani i děti. Soudí se, že denní spotřeba piva tehdy na hlavu dosáhla čtyř pěti litrů (sic). Teprve však od patnáctého století se např. v Anglii začal dávat do piva chmel. Tehdejší značky obsahovaly výrazně méně alkoholu než dnešní. Od 16. století se stávalo pivo hlavním alkoholovým nápojem před vínem například v Bavorsku, poněvadž v chladné klimatické vlně ho bylo čím dlouho přírodně chladit.

Kostnický koncil bylo zřejmě největší diplomatické divadlo evropských dějin před dobou nejmodernější. Do říšského a biskupského města na horním Rýnu s asi šesti tisíci obyvateli přijelo roku 1414 na sedmdesát tisíc (!) lidí z celého světa. Církevní hodnostáři všech stupňů, mniši všech řádů, vyslanci a k tomu pozorovatelé z Turecka, od Arabů, Armenů, z Ruska a dokonce Indie. Účastníky bavilo na 1500 prostitutek a asi zdárně: koncil ukončil velké západní schisma, ale také životy českých kazatelů Jana Husi a Jeronýma Pražského. • Kazatelé monotheistické morálky drželi i jiný rekord: na říšský sněm ve Frankfurtu roku 1394 se sjelo na tři sta účastníků, ale dam prodávajících svůj sex na osm set.

Pozoruhodnou postavou na Petrově trůnu byl Nicholaus/Mikuláš V. (1447-1455) pocházející z rodiny lékaře. Miloval knihy a vůni malty: založil vatikánskou knihovnu a za své krátké vlády obnovil desítky staveb a silnic Říma. Za jeho vlády se roku 1453 proměnila Kónstantínopolis v Istanbul, srov. zde výše a do dějin zotročování lidí se papežský humanista zapsal bullou povolující španělským a portugalským panovníkům brát jako kořist nebo koupí černochy, muslimy a další "nevěřící" do věčného otroctví.  Z „humanisty“ Enea Silvia Piccolominiho se stal Pius II. (1458-1464), který marně brojil proti expansi Turků. Plodný autor historií (mimo jiné Čech) i různých příběhů napsal jako jediný z papežů paměti, v nichž se velmi okrajově zmínil o konkláve, jímž byl zvolen. Zřejmě z papežů člověk nejvzdělanější.

Z roku 1419 pochází první zmínka o vánočním stromku. Cech pekařů v německém Freiburgu ověsil strom, Christbaum/Kristův strom, ořechy, ovocem a pamlsky, který na nový rok mistři setřásli a děti si je rozebraly. Další listinný doklad o stromku je z roku 1539 ze Straßburgu a opět ho stavěly cechy.

První zmínka o vánočním stromku/jedle v domácnostech jako o běžně rozšířeném zvyku je z roku 1605; znovu je ze Straßburgu a na stromky se věšely papírové růže, jablka, oplátky, cukrátka. Roku 1611 poprvé zdobila stromek ve Slezsku kněžna Dorothea Sybille. První vánoční strom ve Vídni postavila Henrietta von Nassau-Weilburg, manželka arciknížete Karla.

Do Anglie stromek přinesl Albert von Sachsen Coburg, za něhož se roku 1840 provdala královna Victorie. Roku 1837 se konala ve Versailles svatba Ferdinanda, vévody orléanského, s kněžnou Hélène de Mecklembourg-Schwérin, která stromeček přinesla do Francie. Kolem roku 1850 dorazil vánoční strom z Německa do Ameriky. Největší vánoční strom postavili 20. prosince 1999 ve Styx Forest na Tasmanii. Osmdesát metrů vysoký eukalypt byl ozdoben třemi tisíci světel.

Nicméně 6. prosince 2009 postavili v Ciudad de México konstrukci v podobě vánočního stromku vysokou 110 metrů a tím překonali podobné stavby v Riu de Janeiru s 85 metry a São Paulu se 75 metry výšky. Mexický „stromek“ byl ověnčen prý 72 kilometry kabelů s milionem světel a šesti sty stroboskopy. Celek vážil 330 tun.

Souvislost vánočního stromku s hellénským a římským oslavným znamením vítězství v bitvě tropaion/tropaeum ověnčeného výzbrojí a výstrojí poražených je spíše náhodná podobnost.

Pozoruhodnou smyšlenkou pro kult pocházející z východního Středomoří je evropský ideál "bílých" vánoc. Je moderní a objevuje se teprve od šedesátých let 19. století. První vánoční pohlednice, na níž sedí Weihnachtsmann nadělující dárky na zasněžené střeše, je z roku 1863; předtím roznášel v krajinách bez sněhu. Soudí se, že němečtí autoři se inspirovali emigrantskými příbuznými z americké Nové Anglie, která byla pravidelně pod sněhem, nebo z alpských zemí.

Zvyklost se podobně jako stromek rozšířila z Německa mimo jiné i do velmi teplé Austrálie. Z klimatologického hlediska je zajímavé, že roky 1939-1974 mívaly velmi tvrdé zimy a tehdy se mluvilo o návratu ledové doby; pak se ovšem vyměnily generace klimatologů a publicistů a je tu oteplování zaviněné navíc člověkem... 

Renesance, protestantismus a rozdělení západu
Renesanční papežové žili většinou rozmařilým životem italských magnátů. Jejich světskou marnotratnost zdrženlivě popisuje věhlasný výtvarník Benvenuto Cellini. Byla to éra nejvyšší slávy církevního státu spočívající z velké části na diplomatickém umu vykutálených a poživačných papežů.

Zatímco si hlava římské kurie Leo X. (1513 – 1521) krátila nudu výběrem mezi nabídkami zlatníků a medailérů, v Německu se ozvala revoluce. 31. října 1517 přibil na vrata kostela v polabském Wittenbergu (dnes země Sasko-Anhalt) přemýšlivý augustiniánský mnich Martin Luther ("Všichni jsme husité, aniž bychom to věděli") proklamaci nových časů. Jeho 95 thesí o businessu s odpustky definitivně ukončilo jednotu západní křesťanské církve a po dlouhých protireformačních náboženských válkách se pro polovinu Evropy stal papež pouhou kuriosní postavou.

Roku 1534 se dal dokonce anglický král Henry/Jindřich VIII. prohlásit za hlavu katolíků ve své zemi zjevně jen proto, že ho papež nechtěl rozvést s jednou nesympatickou španělskou princeznou Katharinou Aragonskou a napodobil cestu řady „národních“ autokefálních pravoslavných církví křesťanského východu (anglikánská církev bývá počítána mezi protestantské).

Leo X., první ze tří papežů z rodu Medici (nastoupil jako 38letý), stavěl v Římu velechrám Petrův a sbíral na něj po celé Evropě formou prodeje písemných odpustků za „hříchy“, což je vynález křesťanských theologů z 11. století indoktrinující lidi, že kromě obecně lidských špatností je na stejnou úroveň třeba řadit sex nebo i myšlenku na něj a vůbec haldu „zlých“ věcí, které jsou mimo jakékoli chápání jako kdysi před přívalem laviny křesťanství (v podstatě i myšlenka na to, že nepozdravíte školníka, který vás udal protivné učitelce). Papež a jeho aparát prodával „vykoupení před plameny pekelnými“ a rozdával vstupenky do ráje.

Církevních úřadů bylo tehdy na dva tisíce a ročně business kolem nich vynášel 2,5 milionů zlatých. Pro Leonův velkolepý život to bylo málo a tak se vymyslely mimo jiné i odpustky za hříchy, které ještě ani nebyly spáchány. Luthera vyprovokoval k protestantismu v podstatě dominikán Johann Tetzel, který roku 1517 sbíral po Německu na stavbu chrámu sv. Petra, ale polovina peněz skončila u mohučského arcibiskupa (který byl papeži dlužen za své povýšení).

Luther se řadou zásad trefil do dobové úlevy od bigotnosti. Mimo jiné hlásal: „Wer nicht liebt Weib, Wein und Gsang, der bleibt ein Narr sein Leben lang; Kdo nemiluje ženy, víno a zpěv, zůstane po celý život bláznem.“ Lutheránští panovníci a parlamenty ve Skandinávii udržovali lutheránské národní církve jako státní téměř čtyři staletí, mnohem déle než země katolické. Roku 2000 byla státní církev zrušena ve Švédsku a Dánsku, v květnu 2012 v souladu s přáním krále a kléru zrušil státní církev parlament norský: teprve nyní nemusejí patřit ministři k lutheránům, u panovníka to však platí nadále.

Leo X. nechodil za ženami, protože byl zřejmě homosexuální. Na jeho pověstných hostinách o 65 chodech pobíhali nazí chlapci, zavedl do Města býčí zápasy a maškarní plesy. Homosexuálním kněžím ale hrozil církevním i světským trestem. Leo X., Giovanni de´Medici, byl šestým z devíti dětí Lorenza Il Magnifika a jeho druhorozený syn, své první obročí a církevní hodnost dostal v sedmi letech, v deseti byl opatem a ve třinácti kardinálem. Zemřel zcela v dluzích.

Kariera špičkového křesťanského duchovního něco stála: kardinálský klobouk prý přišel na třicet tisíc dukátů. Leona proslavil výrok, kultovní pro celou renesanční křesťanskou honoraci: „Pán nám propůjčil papežství, tak si ho teď chceme užít.“ Proti Lutherovi, který si později vzpomněl, že své reformní nápady dostal na záchodě kláštera ve Wittenbergu, dlouho nic nepodnikal. Teprve když ho "Wittenberžan" nazval antikristem, kněze exkomunikoval.

Leonův nástupce Hadrianus VI., jediný z Holanďanů na Petrově stolci, také moc energicky proti „protestantům“ nevystupoval. Doba už měla jiné mechanismy a z lutheránství se stala praktická politika.

Rod florentských Medicejských dal církvi ještě dva papeže: Klementa VII. (žil 1478-1534), v jehož službách stál mimo jiné zlatník a sochař Benvenuto Cellini (zemřel 1571), a Leona XI. (na Petrově stolci poseděl pouhých 27 dnů dubna roku 1605); z italských rodin bylo takto z Florencie papežů nejvíce.

Leonův bezprostřední předchůdce Klement VIII. (zemřel v březnu 1605) se zasloužil o rozšíření kávy v Evropě. Prý ji roku 1600 ochutnal, je-li zkazka pravdivá, a pronesl soud, že je škoda přenechat ďáblův vynález výhradně "nevěřícím". Jiný Leonův předchůdce Iulius II. zvaný Il Terribile  (1503 – 1513) byl podobně ziskuchtivý papa (a postižený syfilitidou), velký stavitel. Roku 1508 pověřil Michelangela výzdobou Sixtinské (Sixtovy) kaple. Finanční nákladnost vedla k „aktivaci“ bojovníků proti kšeftu s tzv. odpustky, mezi nimi Martina Luthera. Leo jen navazoval. Iulius II. zahájil pátý lateránský koncil (1512-1517), který se nedohodl na tom, co s Martinem Lutherem, ale uzavřel konkordát Leona X. s Françoisem/Františkem I. Francouzským.

Iuliův předchůdce Španěl z rodu Borgiů (Rodrigo) Alexander VI. (1492 – 1503) byl skvostným dokladem andělské čistoty hlavy správné víry. Kolumbův součastník podnikal po Římu sexuální orgie, měl podle tradice sedm dětí (zřejmě napodoboval biblickou Marii) a nejslavnějšími z jeho potomků jsou krvesmilní Lucrezia a dobrodružný Cesare Borgia, kterého udělal v patnácti či šestnácti biskupem a kardinálem v sedmnácti či osmnácti (roku 1498 ale církevní hodnost odložil, aby ho francouzský král Ludvík XII. mohl jmenovat vévodou de Valentinois; zemřel vojenskou smrtí v 31 letech).

Lucrezii papež zbožňoval a dokonce ji svěřoval státnické úkoly, když byl mimo Vatikán. Měla mimo jiné právo sedět za jeho psacím stolem a otevírat korespondenci. Když roku 1519 zemřela, lidé její jméno špinili obviněními z čarodějnictví a pomluvami o sexuální obludnosti. Otec ji třikrát provdal, poprvé ve třinácti, a sedmkrát porodila, z toho dvakrát mrtvé dcery.

Podle jiných údajů měl dětí devět nebo dokonce tucet, z toho se šlechtičnou Vanozzou de Cattanei pět. Jinou jeho milenkou byla provdaná Guilia Farnese. Z deníků jeho tajemníka Burcharda je zřejmé, že Alexander se svými dětmi žili nákladněji a hédonističtěji než tehdejší světští panovníci.

Na dvoře Borgiovců inscenoval stripteasová vystoupení padesáti děvčat a ve finále nahým a na čtyřech házel papež s dcerou a synem na podlahu jedlé kaštany. Přijal dokonce vyslance Říše, když mu u nohou před trůnem sedělo blonďaté děvčátko a říkalo mu „papa“. 

Kariéru Alexandrovi otevřel jeho strýc španělský Alfonso Borgia/Borja, který vládl jako papež Callixtus III. (1455-1458): milého Rodriga-Alexandra udělal kardinálem, ačkoli kluk nebyl knězem. Svého otce omylem otrávil arsenem Cesare.

Renesanční Alexander VI. kromě zábavy dělal i velmocenskou politiku. Roku 1494 rozhodl spor mezi Španěli a Portugalci o to, komu patří objevy z Nového světa. Demarkační linii vedl napříč Jihem Ameriky a od té doby mluví v Brasílii portugalsky a všude jinda v latinské Americe španělsky (smlouva z Tordesillas). Dal také roku 1498 oběsit a spálit dominikánského kněze Girolama Savonarolu, jehož „socialismus“ čtyři roky terorisoval Florencii.

Jiného předchůdce, Innocenta VIII. (1484-1492), proslavila simonie, uplatil kardinály před svou volbou a také jako první z papežů se přiznal ke svým dětem; prý jich měl šestnáct, po osmi synech a dcerách. K tomu byl posedlý strachem z čarodějnic, viz zde níže. Roku 1488 slavil svatbu svého syna s Maddalenou Medicejskou přímo ve svých pokojích ve Vatikánu; byla to premiéra takové akce.

Stejně jako to, že Maddalena dostala pro svého bratra od papeže kardinálský klobouk. Byl to pozdější Leo X. a sestře se odvděčil: ze tří svých synovců udělal kardinály včetně Innocenta (22), který měl syfilitidu a zplodil čtyři děti.

Luther se podobným pokrytectvím příliš nezabýval. Z církve byl exkomunikován a císař Karel V. ke stáru litoval, že ho nezabil a nezastavil tak protestantskou povodeň německých knížat. Lutherův překlad Nového zákona z řečtiny do němčiny se v září 1522 stal bestsellerem a náklad třech tisíců kusů byl okamžitě rozebrán. O dvanáct let později přeložil ve spolupráci a dalšími theology z hebrejštiny Starý zákon a celku se dnes říká Lutherova Bible, základ dnešní spisovné němčiny (německé a další překlady z latiny částí Bible existovaly už předtím).

Roku 1525 se mnich oženil se zchudlou šlechtičnou Katharinou von Bora, která na jeho podnět uprchla se skupinou dalších jeptišek z kláštera. Bylo mu 41, jí 26. Měli spolu šest dětí. Lutherova vzpoura našla mezi mocnými v Německu oporu. Učení, že peníze nepatří do Říma, ale domácím vládcům, a že pravý křesťan se proti svému knížeti nebouří, byla sympatičtější než olupování vlastních oveček cizím klérem.

Snad také proto později v německých dějinách (ale i skandinávských) protestantská elita proti moci příliš nebrojila (srov. „prušáctví“), ani proti hitlerismu. Pro nacismus byl navíc atraktivní Lutherův ostrý odpor vůči Židům, které doporučoval vyhánět ze zemí říše, tvrdě je pronásledovat a dokonce jako první v dějinách formuloval pro Židy pracovní tábory. Realisováno bylo nacisty o půl tisíciletí později se zjevně stejnou vášní, s jakou Luther psal své poznámky. Protože se jeho názory na Židy nedostaly do svodů evangelické víry, jeho antisionismus později nedráždil. Kromě toho u knížat stejně nepochodil: Židé se u zeměpánů vykupovali a byli pro pokladnu snadným příjmem.

Ani katolíci se s židovskými souvěrci v monotheismu dosud nesrovnali. Od druhého vatikánského koncilu pohlížejí na katolicismus jako na "vystřídání, výměnu" judaismu. Vatikánský stát diplomaticky neuznal Israel a papež Benedikt XVI. obnovil velikonční modlitbu s formulací z doby před druhým vatikánským koncilem, v níž katolíci žádají boha, aby osvítil srdce Židů, aby uznali Ježíše Krista za spasitele všech národů.

Původní formulaci za obrácení "zrádných Židů"/pró perfidís Iúdaeís vypustil roku 1959 ze své modlitby papež Jan XXIII. a roku 1962 ji vyškrtl vůbec koncil. Ve zmírněné podobě ji do katolické liturgie vrátil Benedikt XVI. Z novozákonního Matoušova evangelia škrtnout křesťané nemohou osudovou větu, která již u prvních christianisovaných panovníků Říma spustila odpor k Židům a zákony na jejich nemilosrdnou segregaci. To když v Jerúsalému křičel dav na římského protektora umývajícího si ruce: "Jeho krev na nás a na naše děti/to haima autú ef' hémás kai epi ta tekna hémón.

Reformační vlna, která povstala z protestu proti odpustkům a hamižnosti církevních funkcionářů, podřizoval náboženské struktury zcela vládci země, myšlenka, která se drobným dynastům v rozdrobeném Německu nepochybně líbila (srov. také švýcarskou reformaci, od roku 1499 de facto nezávislé na říši).

Dohoda luteránských knížat s katolickým císařem roku 1555 v Augsburgu zavedla územní zásadu, podle níž poddaní (ani zdaleka ještě ne „národ“, natož „občané“) museli sdílet náboženské rituály vrchnosti. Zásada byla potvrzena po třicetileté válce roku 1648 vestfálským mírem. Tím skončily formálně věroučné války v Evropě: vítězstvím protestantů, moc Říma byla drasticky omezena.

Stojí však za povšimnutí, že Wittenberg je sice pro evangelíky cosi jako Vatikán pro katolíky, ale těch je v Itálii všude plno, zatímco v Lutherově městě s 46 tisíci obyvateli žije protestantů pouze 4500 (2007).

Luteránství a další formy křesťanského protestantismu vyostřily ideologickou reakci Říma, protireformaci. Roku 1534 byl v Paříži ultraorthodoxním katolíkem Ignaciem Lópezem de Recalde y Loyola založen na ochranu ideologické čistoty řád tovaryšstva Ježíšova (schválen 1540 Pavlem III., zrušen na nátlak velmocí roku 1773 Klementem XIV.); Paulus III. také roku 1542 založil Sanctum officium, Svatou kancelář, která dodnes pod pozměněným názvem za Pavla VI. střeží správný výklad křesťanské víry.

Už císař Friedrich II. Hohenstaufský (1194-1250), jinak velmi vzdělaný a liberální člověk znalý italštiny, francouzštiny, řečtiny a jako první korunovaný Evropan arabštiny, „moderní člověk na trůnu“ (stupor mundi, úžas světa), stanovil roku 1224 smrt pro „kacíře“ upálením (srov. zde výše v Toulouse roku 1275). Papež Innocens IV. povolil výslech „kacířů“ na mučidlech, aby se dospělo k opravdu pravdivému zjištění. Císař Karel V. stanovil pro heretiky, pro ty, kteří se odchýlí od „správného“ výkladu monotheistické víry, trest smrti.

Dlouhý tridentský koncil (severoitalské Trento, roky 1545 – 1547, 1551 – 1552 a 1562 – 1563) schválil stará dogmata a disciplinu duchovních v habsburské říši a potvrdil papežova práva uvnitř církve i navenek; byly to však již jen ryze verbální nároky.

Pavel IV. (1555 – 1559) založil při svatém stolci inkvisici, jeho příbuzní (papežem se stal v osmdesáti) tunelovali církev a on sám jako z jiného světa tvrdil, že může kdykoli sesadit jakéhokoli panovníka a křesťana bez soudu zbavit majetku. Snad proto ho inquisiční procesy tolik bavily. Roku 1559 zavedl také seznam zakázané literatury, kterého se církev zbavila až ve 20. století (!).

Jeho nástupci Pius IV. (1559-1565) a Pius V. (1565-1572) utužili církevní řády. Pius V. dokonce exkomunikoval anglickou královnu Elizabeth/Alžbětu I. za to, že drží s anglikány. Vynálezcem inkvisice byl papež Gregorius/Řehoř IX. (1227 – 1241), rozený jako hrabě de Segni: vzal ji biskupům a přenesl na dominikány a františkány. Innocens VIII. (1484 – 1492) se proslavil zvráceným životem a bullou Summis desiderantes affectibus o pronásledování čarodějnic („bulla o čarodějnicích prosinec 1484).

Byl prvním z papežů, který veřejně uznal svého syna, tedy to, že porušil slib pohlavní zdrženlivosti, viz zde výše. Poslední „čarodějnice například v Německu byla upálena roku 1775 v Kempten/Allgäu.

Upálen byl za svůj rozchod s Ježíšovým kultem a monotheismem 17. února 1600 dominikánský učenec a literát Giordano Bruno (52) za „kacířství a čarodějnictví“. Prošel celou Evropu po Oxford, ale nikde neměl zastání. Jeho popravou zatraktivnil papež Clemens VIII. (1592-1605) začátek svatého roku. 
Známý je též mírnější osud matematika a astronoma Galilea Galilei (1564-1642), jehož héliocentrické učení mu od papeže Urbana VIII. (1623-1644) vyneslo roku 1633 doživotní vězení a zákaz publikování („Eppur si muove!“). Rehabilitován byl roku 1992 papežen Janem Pavlem II., 359 let po procesu.

Renascimento, renaissance/renesance byla je zdánlivě érou osvíceného myšlení. Humanismus, vztah k literaturám a umění, objevování antických autorů a polytheistických pohledů na svět platily pro velmi malé elitní skupinky intelektuálů a knížat. Renesance byla naopak dobou krvavých náboženských válek a sektářských rozporů v církvi. S protestantismem přišla katolická reakce s čerty, ďábly a hořícími hranicemi, na nichž hynuly prapodivně souzené čarodějné ženy, obvykle velmi prosté. 

Ženy vznešené takové konce nečekaly. Za Innocenta X. z rodiny Pamphili/Pamphilj (1644-1655) měla u něho tak velký vliv jeho švagrová Olimpia Maidalchini a tolik zasahovala do vatikánských záležitostí, že se jí říkalo papessa a karikaturisté ji malovali s tiárou na hlavě. Od té doby je ženám v papežském sídlu odzvoněno a žádná velká žena se tam neobjevila.

Až na jednu. Roku 1854 zavedl Pius IX. dogma o neposkvrněném početí panny Marie a o tom, že jako jediná ze smrtelníků nebyla poskvrněna „dědičným hříchem“ („Nová Eva“) a roku 1950 její tělo Pius XII. přijal do nebe (sic).

Pius XII. ovšem téhož roku uznal, že práce Charlese Darwina O původu druhů (1859) je „hypothesa, kterou je nutné brát vážně“. O půl století později prohlásil v poselství k Papežské akademii věd, že evoluční theorie „je více než hypothesou“ a že je v souladu s biblickým příběhem z stvoření světa (1996).

Ve stejné době se na rozdíl od katolíků ultrakonservativní „letniční“ křesťané ve Spojených státech snažily vrátit do škol výklad o jediném božském tvůrci-stvořiteli („kreaticionismus“) lstí, která spočívala v tom, že se domáhaly povolení výkladu v hodinách biologie o inteligentním designu (ID) vedle vědeckých evolučních poznatků.

Roku 1987 totiž nejvyšší soud Spojených států kreacionismus vykázal ze škol, protože znamenal šíření náboženství, které ústava zakazuje (ještě roku 1925 ale soud pokutoval stem dolarů učitele Johna Scopese v Daytonu v Tennessee za to, že Darwinovu theorii o původu člověka učil).

Roku 1995 uspěli monotheističtí aktivisté za zřízení theokratické Ameriky ve státu Alabama: učebnice musely dostat přelepku, že evoluce je „pochybná theorie, na niž nelze nahlížet jako na skutečnost“. Roku 1999 ve státu Kansas školská rada zakázala učitelům zkoušet žáky z themat „big bangu“ a evoluce.

V listopadu 2005 v Kansasu nakázala rada učit ve školách vedle darwinismu také pohádku o „inteligentním designu“. Podle ní není svět starší deseti tisíců let a například Nóe mohl vzít do archy o délce 135 metrů dinosaury, protože lidé žili už po boku veleještěrů...

V prosinci 2005 však ve sporu (jinak velmi křesťansky zbožných) občanů se školskou radou v pennsylvanském Doveru rozhodl příslušný federální soudce John Jones III v Harrisburgu, že ID nepatří do škol, že to je „nehorázná pitomost“, kterou chtějí oklamat veřejnost, jak dostat náboženství do škol.

Američtí ultrakonservativci zřídili v Seattlu Discovery Institute na podporu a šíření nápadů typu ID, aby zastavili „dusivou nadvládu materialistického světového názoru“ a aby ho nahradili „přírodovědou, která je v souladu s křesťanským a theistickým přesvědčením“.

Největší vliv v Itálii a na papežství mělo habsburské Španělsko a na severu Francie. Pozdější osvícenství a státní církevní politika vyzdvihující autonomii domácích církevních představitelů ve Francii a Německu (gallikanismus, josefínství).

Církevní stát, jemuž z Evropy začalo plynout méně církevních daní, neměl síly oponovat ztrátě vlivu na biskupy a doma začal hospodářsky zaostávat: katolické státy jižní Itálie, církevního státu a Španělska se staly synonymem pro ekonomickou zaostalost a náboženskou bigotnost. Clemens XII. (1730-1740) zakázal zednářství, ale bez nějakého významnějšího ohlasu. Papežská autorita se uzavřela do světa katolictví, ostatní svět ji přehlížel.

Mimo Vatikán také vzniklo vysvětlení, proč křesťanský bůh, který všechno ví, je dobrotivý, všemocný atd., trestá poctivé lidi přírodními katastrofami a epidémiemi popřípadě jim nedokáže zabránit; takže je asi pěkně zlý. Gottfried Wilhelm Leibniz (1646 – 1716) zkonstruoval, že bůh je všemocný v tom, co dělá dělá logicky a určité faktory mohou působit proti dobrotě. Zkrátka křesťanský bůh stvořil svět jako nejlepší ze všech možných světů, lepší to už nebude (Theodicea/Essais de Théodicée sur la Bonté de Dieu, la liberté de l´Homme et l´Origine du mal, 1710).

Později konstrukci vylepšili jesuité a vymysleli slovo optimismus (poprvé roku 1737 jako optimisme v Journal de Trévoux v souvislosti s Leibnizem). Poprvé bylo lstivého učení, které nijak nevysvětluje, proč by měl nedokonalý člověk věnovat pozornost stejně nedokonalému tvoru božskému, použito k ideologické útěše po lisabonském zemětřesení 1. listopadu 1755, jednom z největších přírodních neštěstí v novodobých evropských dějinách, viz pod zemětřesení (jesuité vznikli jako Společenství Ježíšovo roku 1534 a roku 1773 byli přechodně Clementem xiv. zakázáni; dnes jsou s asi dvacet tisíci členy největším z řádů katolické církve). Protijesuitský byl již papež Benedikt xiv. (1740-1758), kgterý se mimo jiné zasloužil o zachování Colossea, viz pod divadla.

Až ve dvacátém století přišla církev s učením, že bůh netrestá a neubližuje, protože je hodný.

Pro osobní boj s protikladem bezbřehé boží dobroty dodnes funguje v katolické církvi vyhánění vládce zla, ďábla. Římské biskupství má stále svého exorcistu, kterého ročně navštěvují desítky lidí, většinou rodičů zneklidněných chováním svých dětí.

Novověký Vatikán
Napoleonská éra sice do Říma přinesla hodně vzruchu, církevní stát vnitřně pozměnila jen málo. Roku 1797 se Pius VI. (1775-1799; nastoupil ve věku 58 let a zvolen pět měsíců po smrti Clementa XIV.), kterého už sužovaly reformy Josefa II., pod tlakem revoluční Francie zřekl Avignonu, Ferrary, Bologni, Romagni a Ancony.

Roku 1798 vyhlásili republikáni v Římu republiku a papež byl internován v jižní Francii, kde také v létě 1799 zemřel. Osvícenci se tehdy posmívali, že zemřel „Pius Poslední“.

Roku 1800 však Napoleon obnovil suverenitu církevního státu pod Piem VII. (jako šedesátiletý zvolen na konkláve v březnu 1800 v Benátkách pod rakouskou ochranou; vládl do roku 1823), aby ho mohl roku 1804 v Paříži pomazat na císaře (ale korunu si dal na hlavu Napoleon sám, aby nebyl „z milosti papežovy“), roku 1808 ho opět zrušil a roku 1809 bylo věčné město francouzské.

Papežský stát, patrimónium Petri, v krátké době zažil americkou a francouzskou revoluci, osvíceneckou liberalisaci Habsburků a náhlý vzestup Francie, téměř zanikl. Podle konkordátu z roku 1801 Pius VII. uznal, že katolicismus není ve Francii státním kultem a roku 1804 korunoval Napoleona císařem. Byl jeho zajatcem, ale po císařově pádu se nijak nemstil.

Po vídeňském míru roku 1815 se vedle Francie etablovalo v Itálii Rakousko. Revoluci v letech 1830 – 1832 a 1841 - 1845 potlačily francouzské a rakouské jednotky a v reakci na revolucionáře z Mazziniho Mladé Itálie reagoval Gregorius/Řehoř XVI. (1831-1846) velmi zpozdile, nicméně zcela ve vatikánských tradicích: vydal roku 1832 edikt proti svobodě tisku, slova a svědomí. Od roku 1849, kdy byla krátce v Římu republika, zůstala v městu francouzská posádka. Gregorius XVI. byl posledním z papežů, který nebyl biskupem.

Konec církevního státu byl rychlý. Pod savojským rodem sjednocená Itálie vyhlásila hlavním městem Turín (od 1861) a Florenc (od 1865). Po francouzské porážce bismarkovským Německem obsadila savojská vojska 20. září 1870 Řím a nové Italské království papeži garantovalo pouze vatikánské paláce, Laterán a Castel Gandolfo: papežský stát mocensky zanikl. 256. papež Pius IX. (1846 – 1878) odmítl Vatikán opustit („vatikánský vězeň“) a byl posledním z papežů, který vládl územím mimo Řím.

Také proslul, kromě toho, že vládl nejdéle ze všech papežů po Petrovi (32 let), dogmatem o neomylnosti papeže v otázkách ideologických (18. července 1870): kodifikovat může představu a názor, který se již obecně po církvi rozšířil (o neposkvrněném početí Marie viz zde výše).

Za Pia IX. se církev přizpůsobila sílícímu liberalismu a po Evropě začaly vznika národní „biskupské konference“ projednávající otázky spojené se vznikajícím národním státem, aniž by se nějak vzdalovaly kurii. V německé oblasti byl césurou rok 1867. Pius IX. nepatřil mezi oblíbené církevní mocnáře. Roku 1848 utekl před revolucí a demonstroval, že on ani žádný jiný z katolických pohlavárů nevybudoval nějaký přijatelný, natož spravedlivý společenský systém. Roku 1881 se skupina Římanů pokusila zmocnit jeho sarkofágu a hodit ostatky do Tiberu.

Jeho nástupce Leo XIII. (1878-1903) ovšem dbal na vědu. Vládl čtvrt století a je jedním z rekordmanů papežství: zemřel ve 93 letech jako dosud nejstarší z římských biskupů. Zpřístupnil vatikánské archivu vědcům, sympaticky se vyjádřil o Francouzské republice a roku 1891 zřídil za chrámem sv. Petra astronomickou observatoř. Když se později Řím v noci osvětloval elektřinou, roku 1935 byla přestěhována do Castel Gandolfo a od 70. let je v americké Arizoně.

Slabost pro technický pokrok mezi konservativci nešlo přehlédnout. Do roku 1800 papežové jezdili na koních nebo se dávali dopravovat v nosítkách - sedia gestatoria, které zrušil až roku 1978 Jan Pavel I. a zcela eliminoval jeho nástupce Jan Pavel II. Roku 1800 použil kočáru jako první z papežů Pius VII., což vůdcům katolicismu vydrželo příštích 129 roků. První automobil měl Pius XI., a byl to celkem logicky vůz automobilky Fiat. Téhož roku dostal darem od americké firmy se sídlem v Detroitu Graham Paige a v něm poprvé po 59 letech opustila hlava vatikánského státu zdi této bývalé části Říma. 

Už roku 1930 dostal Pius XII. Mercedes a do dneška třetina všech "papamobilů" pochází ze Švábska. V Mercedesech jezdili papežové nepřerušeně až do roku 1964, kdy Pavel VI. použil při návštěvě Spojených států vozu Lincoln Continental, ve Francii Citroenu a doma Fiat Campagnola. První obrněný papamobil použil Jan Pavel II. (FSC Star a Ford D), pak ještě Mercedes-Benz, Range Rover, Leyland (to v Británii), Panda (ve Španělích), GMC Sierru (v Kanadě), Peugeot (v Paraguayi) a roku 1999 v Mexiku se davům ukazoval v autobusu (darované Ferrari nikdy nepoužil a peníze z jeho prodeje věnoval obětem tsunami 2004).

František sice papamobil ze Stuttgartu nezrušeil, ale jezdívá v Jeepu, Toyotě, Isuzu, vozech Kia, Hyundai, Land Rover, Fordu Focus, Renault a Fiat.

Při volbě Pia X. (1903-1914) vyvolenci pomohla intervence Františka Josefa I. Rakouský císař využil práva intervence katolických panovníků do konkláve a vetoval volbu jiného kandidáta, který by snadno vyhrál. Konservativní Pius X., který dával dokonce přísahat na to, že kněží budou postupovat proti „modernisaci“, se mu odměnil: intervenční veto zrušil. Byl svatořečen Piem XII. roku 1954, ale posledním svatořečeným z dosavadní řady mužů na Petrově trůnu byl v květnu 2011 Jan Pavel II.

11. února 1929 podepsala velká fašistická rada rukou vůdce Mussoliniho se svatým stolcem Pia XI. zastoupeným kardinálem Enrikem Gasparrim lateránské dohody a konkordát, jímž Itálie uznala správní, územní a finanční práva nezávislého a neutrálního státu s názvem Sancta sedes, Santa sede, Stato della Città del Vaticano (zkratka SCV, což bývá zesměšňováno jako zkratka za "Si Cristo vedesse, Kdyby to Kristus viděl..."). Narodil se nový stát s vlastní měnou, známkami, hranicemi, armádou, občanstvím etc. Pius XI. odmítl Mussoliniho nabídku na rozšíření území svého státečku s tím, že si nepřál přihlížet, jak jeho poddaní budou stávkovat.

Pius XI. byl zvolen roku 1922 až po čtrnácti hlasováních, jeho nástupce Pius XII. hned, poněvadž neměl konkurenta.

Benedikt XV. (1914 – 1922) se pokoušel zprostředkovat za první světové války mezi bojujícími státy, ale ignorovaly ho obě strany. 

Pius XI. (1922 – 1939) se nikdy navenek nedistancoval od fašismu, ačkoli sám jako aristokrat jím opovrhoval jako ostatně všemi proletáři. V jedné encyklice papež zakazoval stávkovat, neboť rozsuzovat zaměstnanecké spory přísluší úřadům. Zemřel po mrtvici den před desátým výročím podpisu lateránských smluv (72). Jeho Nástupce Pius XII. (občanským jménem Eugenio Pacelli) radikálním dělníkům radil "nahradit třídní boj třídní spoluprací". Jeho starší bratr Francesco zastupoval Pia XI. na jednáních s Mussolinim jako právní poradce, otec byl kanonickým právníkem a děd Marcantonio Pacelli, ministr papeže Pia IX., založil roku 1860 klerikální deník L' Osservatore Romano vycházející dodnes.

Jan XXIII. (1958-1963), Angelo Giuseppe Roncalli z Bergama, který byl z prostých poměrů a dostalo se mu od Italů přízviska "papa buono", zahájil debatu o formálních reformách církve a uvolnění centralisace (druhý vatikánský koncil 1962-1965), ale k výraznějším změnám nedošlo. Byl též jediným, který jmenoval kardinálem občana Sovětského svazu: Josyf Slipyj (+ 1984) byl od roku 1944 arcibiskupem lvovským, od následujícího roku do 1963 vězněn bolševiky na Sibiři, pak žil a zemřel v římském exilu.

Jan měl stejné pořadové číslo jako papež, který svými obchody s odpustky pobouřil Prahu a kazatele Jana Husa jako Antikrista (zvolen v Pise a vládl 1410-1415, sesazen v Konstanzi). Byl prvním, o jehož umírání referovala v přímých reportážích rozhlas a televise. Bylo mu 81 rok.

Autoritářstvím a konservativismem, ale také využíváním všech mediálních triků, se vyznačoval dlouhý pontifikát Poláka Jana Pavla II. (1978-2005), prvního neitalského papeže po 455 letech. Kromě tří, které jmenoval Pavel VI. (1963-1978), dosadil do kardinálské funkce všech 117 volitelů v konkláve (rok 2005; dva mladší osmdesáti se nedostavili pro nemoc). Byl prvním papežem novověku, který cestoval mimo Itálii.

Mezi Janem Pavlem II. a Pavlem VI. vládl od konce srpna ("rok tří papežů") 33 dny usměvavý patriarcha benátský Albino Luciano alias Jan Pavel I., jehož náhlé úmrtí vedlo ke spekulacím, že byl zavražděn, protože se příliš věnoval objasnění vazeb vatikánských státních financí s kriminálním prostředím (srov. např. projení smrti s rejdy zednářské lože Propaganda Due, P2, jejímž členem je mimo jiné Silvio Berlusconi, mediální magnát a dvojnásobný premiér).

Do dějin nicméně Jan Pavel I. vstoupil zrušením korunovačního ceremoniálu. Posledním korunovaným papežem je tedy Pavel VI. Od časů Landona (913-914) byl také prvním papežem, který neměl jméno po některém ze svých předchůdců.

Nástupcem Jana Pavla II. se roku 2005 stal bavorský klerik Joseph Ratzinger jako Benedikt XVI. (viz zde níže). Pokračoval v konservativním kursu svého předchůdce, jemuž ostatně sloužil od roku 1981 jako hlava inkvisice. Za něho dospěla vatikánská Mezinárodní theologická komise v dubnu 2007 k závěru, že limbus (okraj, pás, opasek), jinak pro křesťany stav přirozeného duševního štěstí mimo nebe, jakési předpeklí, není. Děti, jimž se nedostalo křtu a jejichž duše byly zatraceny ideologem Augustinem, protože podle něj přišly rovnou do pekla, se teď mohou dostat do nebe.

Když 26. června 2007 maličko zjednodušil volební řád o konkláve, 7. července téhož roku autorisoval papež Benedikt XVI. dekretem (motu proprio Summorum pontificum) užívání latiny při katolických mších. Pokud si farníci budou přát, provede kněz mši v podobě přijaté roku 1962 druhým vatikánským koncilem, což je upravená verse schválená o tridentském koncilu, který se vlekl v letech 1545-1563 a vyhlášená papežem Piem V. roku 1570. O čtyři sta let později ji upravil do dnešní podoby papež Pavel VI. Při latinsky pronášené mši stojí kněz zády k věřícím.

Změna byla vykládána jako ústupek ultrakonservativcům v neprospěch národních podob mší a modernímu pojetí katolické bohoslužby, jak ji otevřel druhý vatikánský koncil. Krátce na to vydal prohlášení tvrdící, že katolická církev je jedinou církví Ježíšovou.

V roce 1970 založil francouzský biskup Marcel Lefebvre (zemřel roku 1991) Kněžské bratrstvo svatého Pia X. (Fraternitas sacerdotalis s. Pii X., FSSPX), které se na rozdíl od druhého vatikánského koncilu 1962-1965 drží latinských liturgických tradicí. Roku 1988 přes papežův zákaz zasvětil čtyři nové biskupy, za což byl se svými učedníky Janem Pavlem II. exkomunikován z církve. V lednu 2008 je papež Benedikt XVI. pardonoval a exkomunikaci zrušil (nikoli však jejich suspensi z úřadu), aniž by ze strany Bratrstva hlava katolické církve slyšela jediné slovo ústupku či lítosti z rozhodnutí zavánějícím schismatem.

Poněvadž ve sporné omilostněné skupině byl i jistý biskup Richard Williamson, který byl ve svých kruzích znám jako člověk zpochybňující počty židovských obětí v nacistických vyhlazovacích lágrech ("popírač"), snesla se na papeže a kurii z celého světa ostrá kritika.

Papežství

Plný titul: "Biskup římský, zástupce Ježíše Krista, nástupce knížete apoštolů Petra, hlava celosvětové (= katholické) církve, patriarcha západu, primas Itálie, arcibiskup a metropolita církevní provincie Řím a suverén státu Město Vatikán.“ 

Jako další tituly a oslovení užívá: svatý otec, sluha sluhů, nejvyšší pontifex (summus nebo maximus p.). Oslovován je i v diplomatickém usu jako svatý otec. Titulatura je v užívání od roku 1075 a od tehdy užívá papež jiného jména než rodného. Z počtu 265 nositelů papežské titulatury bylo 38 protipapežů.

Užívání titulu pontifex maximus je pro monotheistického kněze kuriosní. Bylo totiž označením nejvyššího představitele státního římského polytheistického voleného občanského systému, představeného sboru pontifiků (pontifex, řec. gefýraios, stavitel mostů). Od Caesarových dob zastávali úřad všichni principové (císaři), a to dokonce vladaři křesťanští.

Prvním, kdo odmítl veleknězovo roucho, byl syn a spoluvládce Valentiniána I. Grátiánus (vládl 375 - 383 n. l.) se zdůvodněním, že není kněz. Prvním papežem historie, který polytheistického titulu užil, byl proto jeho současník Damasus I. (366 – 383).

Papež je voleným nástupcem apoštola Petra a z tohoto odůvodnění pramení jeho postavení mezi křesťany: je nejvyšším představitelem katolické církve s rozsáhlými pravomocemi ideologickými. Dominance římského biskupa nad ostatními biskupy západní části je odvozována od dopisu papeže Clementa I. křesťanům v Korinthu kolem roku 100 n. l.

Je hlavou nejmenšího z členských států Spojených národů (s pozorovatelským statutem) s názvem Svatý stolec, Sancta sédés/Santa Sede, Stato della Citta del Vaticano, Stát vatikánského města. Podle ústavy má práva hlavy státu a moc zákonodárnou i soudní. Papežství je theokratická forma volené absolutní monarchie; srov. s podobně pojímanou šíitskou Íránskou islámskou republikou

Na ploše 0,44 km2 žije maximálně pět set šedesát občanů. Vatikánské občanství mají všichni kardinálové a preláti s funkcí ve Vatikánu, diplomaté zastupující Vatikán a švýcarská garda. Občany je také asi 50 laiků, ale většina z 1540 civilních zaměstnanců ve Vatikánu nebydlí a nemá státní příslušnost. Je to vedle pravoslavné řecké svaté hory Athós jediný stát na světě, jehož populace se nerozšiřuje rozmnožováním.

V zemičce Svatého stolce se platí eurem a hlavním dorozumívacím jazykem je italština. Podle oficiálních vatikánských údajů získal roku 2003 theokratický státeček 146 milionů eur z prodeje známek, mincí, medailí a asi tří milionů vstupenek do museí. Nestačilo to prý ani k pokrytí nákladů na chod Radia Vatican. Finanční instituce a operace církve nebyly a nejsou zveřejňovány a požívají velmi špatné pověsti.

Latina zůstala jazykem důležitých dokumentů (od druhého vatikánského koncilu roku 1965 přestala být jediným liturgickým jazykem církve, povoleny jazyky národní), diplomacie užívá francouzštiny.

Zatímco papež Jan Pavel II. ještě psal svou doktorskou theologickou práci latinsky, začátkem 21. století znalost latiny ve Vatikánu téměř vymizela a plně byla nahrazena italštinou (poslední církevní „latináři“ si stěžovali, že mluvenou latinu už nemá ani kdo učit…). Předsedou vlády je od června 1991 Angelo Sodano. Vatikán má své noviny Osservatore Romano a silnou rozhlasovou stanici.

Slovo papež se do češtiny dostalo od misionářů ze starohornoněmeckého bábes pocházející z latinského papa (čti: pápa), které souvisí s řeckým pappas, obojí s původním významem otec, dědek. Ve východní církvi původní titul pro opaty, biskupy a patriarchy. Patriarcha alexandrijský má rovněž dodnes titul pappa stejně jako hlava autokefální církve koptské s dvanácti miliony příslušníků Šenuda III.

Vatikán a diplomacie:
Prvního apoštolského vyslance podle dnešních diplomatických zvyklostí, nuncia (ital. nuncio od lat. nuntius, posel), jmenoval roku 15000 papež Alexander VI. v Benátkách Angela Leonininiho. První mimoevropskou nunciaturu Vatikán otevřel v Brazílii. První zastoupení protestantů ve Vatikánu mělo od roku 1805 Prusko, prvním státem mimo křesťanský svět od roku 1942 Japonsko a Čína (Kuomintang).

Do roku 1978, kdy nastoupil Jan Pavel II., udržoval Vatikán diplomatické styky s 85 státy. Po jeho smrti roku 2005 se 174 (mimo jiné dojednal diplomatické vztahy se Spojenými státy, Spojeným královstvím a Ruskem), v polovině roku 2007 to bylo se 176 (ale jen 78 má zastoupení přímo v Římě). Formální vztahy nejsou s komunistickou Čínou, Vietnamem, se Saúdskou Arábií.

Nejdelší a nejkratší pontifikáty: 
Petr, přesná data nejsou známa, v čele římských křesťanů zhruba 35 let. Rodným jménem Šimon, rybář z Bethsaidy. Popraven byl prý za Neróna ukřižováním hlavou dolů.

Pius IX., zvolen ve věku 54 let
Jan Pavel II., zvolen ve věku 58 let
Leo XIII., zvolen ve věku 67 let a zemřel ve 93 letech, nejstarší z papežů

Benedikt XVI., zvolen v 78 letech, abdikoval v 85.

jméno                   zvolen       instalován      zemřel           let     měsíců       dnů
Pius IX.            16. 6. 1846        21. 6.        7. 2. 1878       31     7                22 (blahořečený)
Jan Pavel II.     16. 10. 1978     22. 10.       2. 4. 2005       27     5                17
Leo XIII.           20. 2. 1878        3. 3.         20. 7. 1903      25     4                29
Pius VI.             15. 2. 1775        22. 2.        29. 8. 1799    24      6               12
Benedikt XIII.    (protipapež) 1394 - 1417
Hadrián I.          1. 2. 772             9. 2.         25. 12. 795    23     10              25
Pius VII.           14. 3. 1800        21. 3.        20. 8. 1823     23      4                 6
Alexander III.    7. 9. 1159         20. 9.        30. 8. 1181      21     11             23
Silvestr I.          31. 1. 314                           31. 12. 335     21     11               0 (svatý)
Leo I. zv. Veliký 29. 9. 440                          10. 11. 461     21      1                12 (svatý)

Nejkratší pontifikáty: 
Pouze dva nebo tři dny byl v úřadu Štěpán II. (březen 752; viz výše o číslování s výrazně slavnějším stejnojmenným nástupcem Štěpánem III.), a 12 dnů Urban VII. (15. až 27. září 1590; prý onemocněl malárii a nebyl korunován). Méně než měsíc vládlo církvi jedenáct pontifiků, méně než rok 38. Předchůdce dnešního papeže Jana Pavla I. jen o něco déle (26. srpna – 28. září 1978).

Dobrovolné odstoupení z funkce a pozoruhodnosti
Je možné a nepotřebuje žádného schválení, jak v únoru 2013 prokázal Benedictus xvi. Před ním pouze jeden nejvyšší pontifex odešel sám od sebe, roku 1294 Coelestinus/sv. Celestýn V., mnich Pietro de Murrone, viz zde níže. Resignace Marcellina roku 304 (nebo to bylo vyhnání z úřadu), Pontiana roku 235 (před vypovězením do dolů na Sardinii Maximinem Thrakem: 28. září t. r. je první pevné datum papežských dějin), Silveria roku 537, Martina I. (655), Benedicta V. (964 se stal zajatcem císaře Otty I. a zemřel v Hamburku), Jana XVIII. roku 1009, Benedicta IX. (prodal papežství za tisíc liber stříbra roku 1045 Gregoriovi VI. (kupec zemřel po roce v exilu v Kolíně) a Gregoria XII. roku 1415 v Konstanci byly vynuceny (a řady dalších).

Bonifacius/Bonifác VII. byl dvakrát (proti)pažem (974 a 984-985) a Benedictus/Benedikt IX. dokonce třikrát (1032-1044, 1045 a 1047-1048). Drží ještě jeden primát mezi římskými biskupy: poprvé ho posadili na svatý stolec ve dvanácti. Prvním papežem, který si při nástupu do úřadu změnil jméno, byl Mercurius-Joannes II. (533-535).

Po něm jistý Pietro da Albano, jehož otec byl v Římě ševcem, se prý za mlada jmenoval Buccaporci či Boccadiporco n. Osporco, tedy Prasečí tlama, si dal papežské jméno Sergius IV. (1009-1012). O jménech viz zde výše.

Nejstarším papežem, když usedal na Petrův trůn, byl pravděpodobně roku 678 Sicilan Agathó/Agathón. Bylo mu prý právě sto a na Petrově trůnu vydržel se svěží myslí do roku 681, do svých 104 let. Druhým nejstarším asi byl Hadriánus I. roku 772; bylo osmdesát. Benedictus XVI., který byl vybrán kardinály v dubnu 2005, byl v okamžiku volby 78letý (posledním tak starým byl roku 1730 Clemens XII.), resignoval v 85 letech. 81 papež byl svatořečen, sedm blahořečeno. 

Odkud přišli papežové
Itálie          205 (z toho 106 Římanů) a 57 „cizinců“:
Francie      18
Řecko        15 (jeden byl z Kréty)
Německo   8 n. 9 (ve středověkých dimensích; jeden byl z Utrechtu, a dva z Alsaska-Lotrinska, dva z Rakouska, srov. zde níže)
římská severní Afrika   2 (místa narození Miltiada a Victora I. nejsou známa)
Egypt        2 (vzdoropapež Hippolytos mohl být i z Anatolie)
Anglie       1 (anglické rodiště Hadriána IV. není známo)
Portugalsko        1
Polsko       1

Papež Jan Pavel II. v ČR:
duben 1990, poprvé a naposledy v Československu
květen 1995, poprvé v ČR
duben 1997, potřetí v Praze

září 2009, Benedikt XVI. v ČR

Kolik bylo papežů ze zemí severně od Alp/Německa:
Otázku není možné jednoznačně odpovědět. Lze zahrnout papežku Janu alias Joanna VIII., která sice pocházela z Igelheimu, ale o jejím papežství nepanuje shoda? Počítáme Německo v dnešních, nebo středověkých hranicích?

1. Gregorius V. z Korutan, 996-999
Bruno von Kärnten, Bruno Korutanský, první z německých papežů, vnuk císaře Ottona I., jmenován byl ve svých 24 letech římským biskupem Ottonem III., kterého vzápětí korunoval císařem. Když císař opustil Řím, došlo ke vzpouře, papežem prohlásil římský šlechtic Crescentius II. arcibiskupa v Piacenze a rodilého Řeka Ioanna Filagatha papežem Joannem XVI., Gregoriova i císařova učitele.

Otto se vrátil a Gregorius se pomstil: východořímský protipapež byl znetvořen a zavřen a povstalec popraven. Gregorius V. byl prvním papežem, který vyslovil interdikt, a to proti francouzskému králi Robertovi II. za to, že si bez jeho souhlasu vzal vzdálenou příbuznou. 

2. Clemens II. ze Sas, 1046-1047
Šlechtic Suidger, hrabě z Morsleben a Hornburgu, biskup bamberský, přišel do Itálie v doprovodu krále Heinricha/Jindřicha III. roku 1046. O papežství tehdy soupeřili tři papežové: Sylvester III., Benedictus IX. (Theofylactus/Theofilatto) a Gregorius VI. Německý král je všechny sesadil, na Petrův stolec posadil Suidgera jako papeže Clementa II. a dal se jím o vánocích téhož roku korunovat císařem. 
Nový papež se pustil do boje s církevní korupcí (simonie), ale náhle zesnul; prý ho otrávili Benediktovi příznivci. Benedictus IX. z rodu Tusculani se vrátil do Říma a pokračoval v přerušeném papežství (od 1032-1044, 1045 a 1047-1048). Jediný z papežů, který leží pochován severně od Alp (Bamberg). 

3. Damasus II. z Bavor, 1048
Poppo/Bruno, biskup brixenský, byl císařem Heinrichem III. jmenován v prosinci 1048 nástupcem Clementa II., ale ve funkci již opět seděl Benedictus IX.: vládl třikrát, papežský rekord, a také byl nejmladším z papežů, když začal v papežském státu vládnout. Damasus byl však byl papežem pouze 23 dny, po nichž zemřel zřejmě na malárii. 

4. Leo IX. z Egisheimu v Alsasku (jako Říše římská), 1049-1054
Bruno, hrabě z Egisheimu a Dagsburgu, dostal přízvisko svatý a za něho se definitivně rozešel křesťanský západ a východ. Prosazoval politiku nadřazenosti papeže nad veškerou světskou mocí, posílil moc kardinálů (svaté kolegium). Krátce byl zajatcem Normanů, a jeho posel Humbert v Konstantinopoli exkomunikoval patriarchu a naopak. Leo se toho ale už nedožil.

5. Victor II. ze Šváb, 1055-1057
Gebhard von Dollnstein-Hirschberg, biskup v Eichstättu. Patřil do úzkého kruhu kolem císaře Heinricha III., který ho jmenoval nástupcem Leona IX. Stíhal manželství knězů a simonii. Poslední z německých papežů a z papežů dosazených německým císařem. 

6. Stephanus IX. z Lotrinska (jako Říše římská), 1057-1058
Friedrich, syn Gozela I. a bratr vévody Godfreye Lotrinského, opat benediktinského kláštera Montecassino, nástupce Victora II. 

7. Adrianus/Hadrianus VI. z Utrechtu (jako Říše římská), 1522-1523
Adrian Florenszoon Boeyens, jediný z Holanďanů na Petrově stolci a poslední z neitalských papežů před Janem Pavlem II. roku 1978. Kariéru udělal, když ho císař Maximilana I. jmenoval pečovatelem svého vnuka Karla, budoucího císaře Karla V. Chtěl reformovat církev, snažil se vyhlásit říšský acht nad Lutherem.

8. Benedictus XVI. z Bavor, 2005-2013
Joseph Ratzinger z obce Marktl am Inn

(s úpravami vyšlo v časopisu Týden 17/05)

Švýcarská garda, armáda Vatikánu

Prvním stálým žoldnéřským oddílem u bran vatikánských a kolem osobního sídla papeže byla garda 150 vojáků ze Švýcar pod velením Kaspara von Silenen z kantonu Uri. Všichni byli svobodní a pochopitelně katolíci. Švýcarské kantony byly od roku 1499 fakticky nezávislé na říši. Do Říma dorazili 15. ledna 1506 a 22. ledna odpřisáhli věrnost papeži Juliánovi II.

Jejich nástupci se proslavili hrdinným odporem vůči 24 tisícům landsknechtů císaře Karla V. během slavného drancování Říma (sacco di Roma, "plenění Říma") 6. května 1527, protože jejich pán se spojil s francouzským králem. Při dobývání města a během devítiměsíční hrůzovlády žoldnéřů tehdy zahynulo na deset tisíc Římanů.

Žoldnéři byli v podstatě bez velení. První z velitelů Georg von Frundberg ochrnul a oněměl před Bolognou 16. dubna při proslovu ke vzbouřeným vojákům po mozkové mrtvici, druhý Charles de Bourbon padl na začátku obléhání Říma 6. května. Řádící vojáci vylupovali kostely, hrobky (včetně Petrovy), patricijské a kardinálské domy (v Římě žilo 25 kardinálů), veškerý papežský majetek. Kořisti bylo prý za deset milionů dukátů, asi 35 tun zlata.

Vojáci a jejich ženy vládli Městu tři čtvrti roku. Žertem zvolili Martina Luthera papežem, když skutečný seděl v Andělském hradu. Clemens vii. se po měsíci vyplatil a mohl uprchnout. Řím byl vydrancován a katolické špičky zachvátila kocovina z hrůz, k nimž tak snadno došlo.

Z gardy o 189 mužích 147 padlo při obraně Petrova chrámu, ale zbytku se podařilo dostat medicejského papeže Clementa VII. do Andělského hradu (Castel San Angelo). V ten den dnes každoročně přísahají nováčkové gardy.

Papež pak jako výraz vděku nadekretoval, že pro všechny budoucí dny budou papežům v gardě sloužit pouze Švýcaři, a pouze neženatí a katoličtí (později se stalo podmínkou, že prošli výcvikem ve švýcarské armádě). Vznikla La guardia svizzera pontifica, GSP. Rozhodnutí potvrdil roku 1970 papež Pavel VI. (Montini), že GSP je jediným ozbrojeným papežským oddílem: symbolicky získala vojenskou funkci již roku 1929.

Garda je zároveň nejstarším žoldnéřským oddílem na světě a poslední ryze nájemní armádou (srov. však Cizineckou legii ve Francii). Švýcaři sloužili také jako osobní garda francouzských králů a ve Vídni za Marie Theresie. Ve Francii se proslavili obranou Tuilerií roku 1792, kdy z devíti set mužů šest set padlo. Republika gardu zrušila. • Švýcaři posílali do válek půl tisíciletí žoldnéře, protiklad k dnešní jejich humanitě a neutralitě. To, že se bojovnost domácích mužů vybíjela jinde, je snad vysvětlením pro dlouhý mír mezi konfederovanými: válečníků by pak bylo zapotřebí doma, a to by škodilo obchodu...

Od června 2002 má Vatikán prvního barevného z asi stovky gardistů, Švýcara indického původu. Uniformy jsou stále tradiční a vzešly z návrhů Michelangelových. Skandál má garda také slavný: roku 1998 zastřelil jeden z gardistů, kterému již končila smlouva, svého velitele a jeho manželku. Pak se sám zastřelil.

Poslední bojovou akcí vatikánské armády byla roku 1870 obrana před jednotkami Italského království. Italští dělostřelci tehdy prorazili průlom do hradeb u brány Porta Pia a během útoku zemřelo 49 Italů a 19 Švýcarů. Pius IX. vyvěsil bílý prapor a exkomunikoval všechny, kteří na Vatikán zaútočili.

Pravěk Vatikánu

Než se na Vatikánském pahorku (Váticánus mons, nadmořská výška 63 m) usídlili křesťané, mělo místo rozporuplnou pověst. V okolí pahorku, ager Váticánus, sídlilo prý božstvo, vydávající věštebný hlas, Váticánus deus. Zvuk údajně připomínal hlas dítěte vydávajícího při porodu svůj první hlas uá, což staří dávali do souvislosti se slovesem vágíre, čti uágíre, křičet. Jiná starořímská etymologie pravila, že slovo pochází od váticínium, věštba.

Okolí pahorku bylo v republikánských dobách a na začátku císařství známé špatnou půdou a víno z ní bylo pokládáno za mizerné (Váticána bíbere, pít vatikánské víno, pít břečky), hrnčíři tu měli své dílny. Za krátké vlády císaře Vitellia roku 69 n. l. zde byl tábor germánských a gallských žoldnéřů, kteří z nezvyklého horkého počasí a klimatu houfně hynuli.

Roku 59 n. l. Neró uzavřel úžlabinu mezi pahorky Vatikánem a Ianiculem, vallis Váticání pro dostihovou dráhu, circus. Už jeho předchůdce Claudius zde pořádával hry.

Na Vatikánu dal postavit císař L. Aurelius Verus, spoluvládce M. Aurelia v letech 161 – 166, náhrobek svému oblíbenému koňskému šampionovi ze stáje zelených jménem Volucris. Nosil při sobě jeho zlatou sošku a živou předlohu krmil místo ječmenem hrozny a ořechy a přikrytého nachovým pláštěm si ho vodil do paláce. Zelení na Volucrovu počest požadovali, aby vítězní koně dostávali odměnu ve penězích.

O století později prapodivný císař Heliogabalus (vládl 218–222) dal náhrobky, kterými už byl Vatikán plný, vyvrátit, aby tu mohl pořádat dostihy čtyř sloních čtyřspřeží a čtyřspřeží velbloudích. Za Augústa zde totiž byl založen hřbitov, kde se pohřbívalo až do doby Konstantínovy. Roku 2003 byl zčásti odkryt při stavbě parkoviště. Pohřby byly žehem i do země. Mezi pohřbenými byl např. umělec, který navrhoval kulisy pro divadlo v Pompéjích, nebo archivář Nerónova soukromého majetku.

Podle křesťanské tradice měli v Nerónově circu při krvavých zábavách hynout i křesťané. Kolem roku 200 tu měl stát pomník „mučedníků víry“ (křesťanský pojem od řeckého martyr, svědek) z nerónovské doby. Roku 322 tu dal císař Konstantin I. stavět pětilodní basiliku, kterou zasvětil papež Silvester I. 18. listopadu 326 (papežským chrámem a sídlem ale byl Laterán, S. Giovanni in Laterano).

V 9. století byl Petrův chrám obklopen zdí proti vpádům Saracénů-Arabů. Dnešní vatikánský komplex povstával až po avignonském zajetí. Sixtus IV. (1471 – 1484) dal postavit "Sixtinskou kapli" (1473-1481; it. Cappella sistina, vlastně "Sixtova kaple") dlouhou čtyřicet metrů, třináct širokou a dvacet jeden metr vysokou. Byl to zbožný muž: měl několik synů a za třicet tisíc zlaťáků prodával roční licenci na bordelly a bral si poplatky od těch z kněží, kteří si chtěli držet metresy. • Ze Sixtovy éry přežívá ještě jedna pozoruhodnost: roku 1472 vznikla v Sieně dodnes fungující banka Monte dei Paschi di Siena´zvaná "Babbo Monte", Děda Monte, viz pod bankovnictví.

Michelangelo kapli na příkaz Iulia II.  v letech 1508-1512 vyzdobil freskami se starozákonními náměty a roku 1541 byl odhalen jeho obraz „posledního soudu“ na zdi za oltářem. Nahota postav byla po umělcově smrti zakryta.

Postranní zdi kaple pokrývají malby Pietra Perugina, Sandra Botticelliho a Domenika Ghirlandaia. Poprvé se v ní sešlo konkláve po smrti Sixta IV. roku 1484 (některá volební konkláve se konala v 19. století v Quirinálu, který býval letním palácem papežů, dnes je residencí italských presidentů). V letech 1980-1994 byla restaurována a roku 2004 ji spatřily 3,46 miliony návštěvníků.

S novostavbou Petrova chrámu se začalo roku 1506 na pokyn Iulia II. podle plánů Donata Bramante s půdorysem řeckého kříže (zemřel 1514). V jeho dílu pokračoval Raffael (do 1520), Michelangelo navrhl definitivní podobu kopule (řídil práce 1546 – 1564) a stavbu s náměstím dokončil G. L. Bernini v letech 1656 – 1663.

Petrův chrám má v nejširším místu 138 m, délku 187 m a kopule je vysoká 119 m. Pojme až na šedesát tisíc věřících. Papež Sixtus V. (1585 – 1590) byl stavitel dnešní residence a knihovny. • Nejvyšší křesťanskou stavbou je však katedrála (od ecclesia cathedralis, „sídelní kostel“) Notre Dame de la paix v Yamoussoukro na Pobřeží slonoviny. Dílo libanonského architekta žijícího v zemi Pierra Fakhouryho v rodišti diktátora Félixe Houphuët-Boignyho (zemřel roku 1993) je vysoké 158 metrů a bylo dokončeno roku 1989.

Původní Svatopetrská basilika v Římě nestojí. Ve Vatikánu ji dal nad Petrovým hrobem s nápisem Petr(os) eni, „Petr je zde uvnitř“, postavit Kónstantínos I. c. 320, zasvětil ji roku 326 papež Sylvester I. Oltář byl v Kónstantínově basilice od roku c. 320, pak ho stavěl Gregorius Veliký c. 600, Kallistus II. roku 1123 a Clemens VIII. roku 1594. Kónstanínovu stavbu nebylo nutné strhávat pro stáří, jak se tvrdívalo, ale protože nebyla už dostatečně honosná.

Papež „nekardinál“ a jediná dobrovolná resignace 
Nikde není psáno, že papež může být volen pouze z řad kardinálů, ba dokonce ani nemusí být knězem a ani ne svobodný, klidně ženatý. Nutnou podmínkou pro jeho zvolení je hlas dvou třetin přítomných kardinálů, mužské pohlaví a nesmí být žádným heretikem.

První, kdo platnost těchto regulí prokázal a byl zvolen papežem, aniž před tím získal červený kardinálský klobouk, byl kněz–poustevník Pietro di Murrone v roce 1294. Po svém zvolení přijal jméno Coelestinus/Celestýn V. Brzy však poznal, že se pro úřad nehodí, a resignoval, čímž vyvolal v římskokatolické církvi krisi, nikdo jiný se totiž dosud papežské funkce nevzdal, a na svou hlavu přivolal hněv samotného Danteho: Ten se prý za onu resignaci zasazoval o Pietrovo odeslání do pekel. Církev však zřejmě byla jiného názoru: Poustevník Pietro je uctíván jako svatý. Druhým nekardinálem, a posledním, byl roku 1378 Urban VI. (do 1389). Gregorius XVI. (1831-1848) byl posledním z papežů, který nebyl biskupem.

Konkláve jako volební sněm církve a dvoutřetinovou většinu ustavil třetí lateránský koncil roku 1179 za Alexandra III. (1159-1181), viz zde výše. Podobnou instituci s podobnými zvyky určovala Zlatá bulla Karla IV., první „německá ústava“.

První konkláve trvalo jen den, druhé sedm dnů. Než se vůbec kardinálové sešli k volbě papeže, trvalo to od listopadu 1268 nejdéle dva roky a devět měsíců do září 1271: Z volby ve Viterbu vzešel papež Gregorius X. Jeho předchůdce Clement IV. zemřel roku 1268, Gregorius byl korunován až roku 1272; oficiálně bylo conclave zavedeno roku 1274 na koncili v Lyonu. • Benedikt XIV. čekal na své zvolení roku 1740 šest měsíců. Roku 1621 byli kardinálové netrpěliví a po nerozhodné volbě zvolili prostou aklamací Gregoria XV.

Aby to už nikdy tak dlouho netrvalo, vydal Gregorius dekret Ubi Periculum, podle něhož se kardinálové v doprovodu jediného ze sloužících či laika měli deset dnů po smrti papeže shromáždit k volbě nového zástupce bezejmenného z bohů na Zemi. Z uzavřené místnosti nesměli pod trestem exkomunikace vynášet zprávy jakéhokoli druhu.

Pokud se do tří dnů na volbě nedohodli, na příštích pět dnů jim je snížen příděl potravy na oběd a večeři. Jestliže ani v tyto dny nepadne rozhodnutí, dostanou až do doby svého rozhodnutí k jídlu jen chléb, víno a vodu.

Nejkratší volba trvala v říjnu 1503 jen deset hodin: v prvním kole a jednomyslně byl zvolen Julius II. Posledním z papežů, kteří byli zvoleni hned napoprvé, byl roku 1572 Gregorius XIII. Dvacet hodin a tři kola trvala roku 1939 volba Pia XII., čtyři kola a dva dny (26 hodin) zabralo rozhodování roku 2005 o Benediktovi XVI., pět kol a dva dny (28 hodin) Františka/Franciscus a stejný počet dnů, ale devět kol potřebovala volba Jana Pavla II., která ho roku 1978 poslal na balkon Svatopetrského chrámu.

Slovo conclave se poprvé ve spojitosti s volbou papeže objevuje na druhém koncilu v Lyonu roku 1274. • Říšská Zlatá bulla Karla IV. byla v otázce nátlaku na volitele velkorysejší. Teprve když se nedohodnou po třiceti dnech kurfiřti na volbě nového německého (= římského) krále, budou v dohadování pokračovat o chlebu a vodě. Nikdy k tomu nedošlo.

Po Gregoriově smrti 1276 bylo zase konkláve suspendováno a na nového papeže se čekalo často několik měsíců. Obnoveno bylo po volbě Celestina V. roku 1294, která trvala dva roky a devět měsíců. Pravidla Ubi Periculum byla několikrát doplňována a měněna, naposledy Janem Pavlem II. roku 1996. Bulla Universi Dominici Gregis reguluje mechanismy nástupnictví, mezidobí od smrti, volby a nástupu papeže.

Potvrzovala nezbytnost dvoutřetinové většiny až do 33. volebního kola. V následujícím se mohli elektoři dohodnout, zda chtějí použít prostou většinu a z kolika kandidátů, nebo zda setrvají u dvoutřetinové většiny. 26. června 2007 papež Benedikt XVI. zjednodušil volbu o nařízení, že 34. kolo rozhoduje jen prostou většinou mezi dvěma nejvolenějšími uchazeči.

Pontificalia, uniforma vyšších katolických kněží:
Při kultovních úkonech jsou od časů dekretu papeže Pia VII. z roku 1823 předepsáno osm součástí oděvu, pontifikálií: caligae, které z vysokých vojenských bot proměnily v biskupské punčochy, sandály, rukavice, kněžské roucho (dalmatica), plášť (tunicella), prsten, náprsní kříž a mitra. Papež Benedictus XVI. měl 21. prosince 2005 při audienci na Svatopetrském náměstí na hlavě camauro, červenou „santaklausovskou“ čepici s bílým lemem, kterou v zimě naposledy vzal na sebe Jan XXIII.

Orientační seznam papežů

Roky jsou našeho letopočtu, jména v latinské podobě, třebaže zpočátku bylo mezi římskými biskupy například mnoho Řeků. Sv. nebo sv., svatý, lat. sanctus, je mezi křesťany člověk povýšený do pomyslného pantheonu světců-héroů za příkladný čin na ochranu víry, nebo za to, že pro svou víru byl mučen a usmrcen, nebo protože způsobil „zázrak“. Nižším stupněm zbožtění je u křesťanů udělení titulu "blahoslavený". Jména za lomítkem patří „protipapežům“. 


sv. Petrus 33-67
sv. Linus 67-76
sv. Anacletus n. Cletus 76-88
sv. Clemens I. 88-97
sv. Evaristus 97-105
sv. Alexander I. 105-115
sv. Sixtus I. n. také Xystus I. 115-125 
sv. Telesphorus 125-136
sv. Hyginus 136-140
sv. Pius I. 140-155
sv. Anicetus 155-166
sv. Soter 166-175
sv. Eleutherius 175-189
sv. Victor I. 189-199
sv. Zephyrinus 199-217
sv. Callistus I. 217-222/sv. Hippolytos 217-233

sv. Urbanus I. 222-230
sv. Pontianus 230-235
sv. Anterus 235-236
sv. Fabianus 236-250/Novatianus 251

sv. Cornelius 251-253
sv. Lucius I. 253-254
sv. Stephanus I. 254-257
sv. Sixtus II. 257-258
sv. Dionysus 260-268
sv. Felix I. 269-274
sv. Eutychianus 275-283
sv. Caius n. Gaius 283-296 
sv. Marcellinus 296-304 (následovaly čtyři roky bezvládí)
sv. Marcellus I. 308-309
sv. Eusebius 309 n. 310/Heraclius 309 n. 310 (?; následoval rok bezvládí)

sv. Miltiades 311-314
sv. Sylvester I. 314-335
sv. Marcus 336
sv. Iulius I. 337-352

Liberius 352-366/Felix II. 355-365
sv. Damasus I. 366-83/Ursinus 366-367

sv. Siricius 384-399
sv. Anastasius I. 399-401
sv. Innocentius I. 401-417
sv. Zosimus 417-418
sv. Bonifatius I. 418-422/Eulalius 418-419

sv. Coelestinus I. 422-432
sv. Sixtus III. 432-440
sv. Leo I. Magnus 440-461
sv. Hilarius 461-468
sv. Simplicius 468-483
sv. Felix III. (též II.) 483-492
sv. Gelasius I. 492-496
Anastasius II. 496-498
sv. Symmachus 498-514/Laurentius 498-507

sv. Hormisdas 514-523
sv. Ioannes I. 523-526
sv. Felix IV. (též jako III. rozlišován) 526-530/Dioscurius 530 (?; tři neděle, snad protipapež)
Bonifatius II. 530-532
Ioannes II. alias Mercurius 533-535
sv. Agapetus I. n. Agapitus I. 535-536
sv. Silverius 536-537

Vigilius 537-555 (původně protipapež)
Pelagius I. 556-561
Ioannes III. 561-574
Benedictus I. 575-579
Pelagius II. 579-590
sv. Gregorius I. Magnus 590-604
Sabinianus 604-606
Bonifatius III. 607
sv. Bonifatius IV. 608-615
sv. Deusdedit alias Adeodatus I. 615-618

Bonifatius V. 619-625
Honorius I. 625-638
Severinus 640
Ioannes IV. 640-642
Theodorus I. 642-649
sv. Martinus I. 649-655
sv. Eugenius I. 655-657
sv. Vitalianus 657-672
Adeodatus II. 672-676
Donus 676-678
sv. Agatho 678-681
sv. Leo II. 682-683
sv. Benedictus II. 684-685
Ioannes V. 685-686
Conon 686-687
sv. Sergius I. 687-701/Theodorus (nečíslován - II.) 687/Paschalis (nečíslován - I.) 687
Ioannes VI. 701-705
Ioannes VII. 705-707
Sisinnius 708
Constantinus (I.) 708-715
sv. Gregorius II. 715-731
sv. Gregorius III. 731-741
sv. Zacharias 741-752
Stephanus II. 752 (protože nebyl v papežství vysvěcen, nebývá někdy počítán a číslování připadá stejnojmennému nástupci; proto bývá počítáno Štěpánů na Petrově trůnu někdy o jednoho méně)
Stephanus III. 752-757
sv. Paulus I. 757-767/Constantinus II. 767-768/Philippus 768

Stephanus IV. 767-772
Adrianus/Hadrianus I. 772-795
sv. Leo III. 795-816
Stephanus V. 816-817
sv. Paschalis I. 817-824
Eugenius II. 824-827
Valentinus 827
Gregorius IV. 827-844/Ioannes VIII. 844
Sergius II. 844-847
Leo IV. 847-855/Ioannnes/Joannes, Joannes Anglicus, Joanna 855-857 (?)
Benedictus III. 855-858/Anastasius zvaný Bibliothecarius 855 (dva dny)
sv.Nicolaus I. Magnus 858-867
Adrianus, Hadrianus II. 867-872
Ioannes VIII. 872-882 (jiný od papeže roku 844, možná "papežka Joanna/Jana")
Marinus I. 882-884
sv. Adrianus, Hadrianus III. 884-885
Stephanus VI. 885-891
Formosus 891-896
Bonifatius VI. 896
Stephanus VII. 896-897
Romanus 897
Theodorus II. 897
Ioannes IX. 898-900/Sergius III. 898 (legitimní vláda 904-911)
Benedictus IV. 900-903
Leo V. 903/Christophorus 903
Sergius III. 904-911
Anastasius III. 911-913
Lando 913-914
Ioannes X. 914-928
Leo VI. 928
Stephanus VIII. 929-931
Ioannes XI. 931-935
Leo VII. 936-939
Stephanus IX. 939-942
Marinus II. 942-946
Agapetus II. 946-955
Ioannes XII. 955-963
Leo VIII. 963-964
Benedictus V. 964
Ioannes XIII. 965-972
Benedictus VI. 973-974/Bonifatius VII. alias Bonifatius Franco 974 (legitimní vláda 984-985)
Benedictus VII. 974-983
Ioannes XIV. 983-984
Bonifatius VII. 984-985

Ioannes XV. 985-996
Gregorius V. 996-999/Ioannes XVI. 997-998
Sylvester II. 999-1003
Ioannes XVII. 1003
Ioannes XVIII. 1003-1009
Sergius IV. 1009-1012
Benedictus VIII. 1012-1024/Gregorius VI. 1012
Ioannes XIX. 1024-1032
Benedictus IX. 1032-1045
Sylvester III. 1045
Benedictus IX. 1045
Gregorius VI. 1045-1046
Clemens II. 1046-1047
Benedictus IX. 1047-1048
Damasus II. 1048
sv. Leo IX. 1049-1054
Victor II. 1055-1057
Stephanus X. 1057-1058/Benedictus X. 1058-1059
Nicolaus II. 1058-1061
Alexander II. 1061-1073/Honorius II. 1061-1072
sv. Gregorius VII. 1073-85/Clemens III. 1080-1100
blahoslavený Victor III. 1086-1087
blahoslavený Urbanus II. 1088-1099
Paschalis II. 1099-1118/Theoderich 1100-1102/Albertus 1102/Sylvester IV. 1105-1111
Gelasius II. 1118-1119/Gregorius VIII. vulgo Burdinus/Osel 1118-1121
Callistus II. 1119-1124
Honorius II. 1124-1130/Coelestinus II. 1124
Innocentius II. 1130-1143/Anacletus II. 1130-1138/Victor IV. 1138
Coelestinus II. 1143-1144
Lucius II. 1144-1145
blahoslavený  Eugenius III. 1145-53
Anastasius IV. 1153-1154
Adrianus, Hadrianus IV. 1154-1159
Alexander III. 1159-1181/Victor IV. 1159-1164 (jiný od protipapeže roku 1138)/Paschalis III. 1164-1168/Callistus/Calixtus III. 1168-1178/Innocentius III. 1179-1180
Lucius III. 1181-1185
Urbanus III. 1185-1187
Gregorius VIII. 1187
Clemens III. 1187-1191
Coelestinus III. 1191-1198
Innocentius III. 1198-1216
Honorius III. 1216-1227
Gregorius IX. 1227-1241
Coelestinus IV. 1241 (následovalo dvouleté bezvládí)
Innocentius IV. 1243-1254
Alexander IV. 1254-1261
Urbanus IV. 1261-1264
Clemens IV. 1265-1268 (následovaly tři roky bezvládí)
blahoslavený Gregorius X. 1271-1276
blahoslavený  Innocentius V. 1276
Adrianus, Hadrianus V. 1276
Ioannes XXI. 1276-1277
Nicolaus III. 1277-1280
Martinus IV. 1281-1285
Honorius IV. 1285-1287
Nicolaus IV. 1288-1292 (následovaly dva roky bezvládí)
sv. Coelestinus V. 1294
Bonifatius VIII. 1294-1303
blahoslavený Benedictus XI. 1303-1304
Clemens V. 1305-1314 (následovaly dva a půl roku bezvládí)
Ioannes XXII. 1316-1334/Nicolaus V. 1328-1330
Benedictus XII. 1334-1342
Clemens VI. 1342-1352
Innocentius VI. 1352-1362
blahoslavený Urbanus V. 1362-1370
Gregorius XI. 1370-1378
Urbanus VI. 1378-1389/Clemens VII. 1378-1394
Bonifatius IX. 1389-1404/Benedictus XIII. 1394-1417
Innocentius VII. 1404-1406
Gregorius XII. 1406-1415/Alexander V. 1409-1410/Ioannes XXIII. 1410-1415 (následovaly dva roky bezvládí)
Martinus V. 1417-1431/Clemens VIII. 1423-1429/Benedictus XIV. 1425-1430 (viz ale rok 1740)
Eugenius IV. 1431-1447/Felix V. 1439-1449
Nicolaus V. 1447-1455
Callistus III. 1455-1458
Pius II. 1458-1464
Paulus II. 1464-1471
Sixtus IV. 1471-1484
Innocentius VIII. 1484-1492
Alexander VI. 1492-1503
Pius III. 1503
Iulius II. 1503-13
Leo X. 1513-1521
Adrianus, Hadrianus VI. 1522-1523
Clemens VII. 1523-1524
Paulus III. 1534-1549
Iulius III. 1550-1555
Marcellus II. 1555
Paulus IV. 1555-1559
Pius IV. 1559-1565
sv. Pius V. 1566-1572
Gregorius XIII. 1572-1585
Sixtus V. 1585-1590
Urbanus VII. 1590
Gregorius XIV. 1590-1591
Innocentius IX. 1591
Clemens VIII. 1592-1605
Leo XI. 1605
Paulus V. 1605-1621
Gregorius XV. 1621-1623
Urbanus VIII. 1623-1644
Innocentius X. 1644-1655
Alexander VII. 1655-1667
Clemens IX. 1667-1669
Clemens X. 1670-1676
blahoslavený Innocentius XI. 1676-1689
Alexander VIII. 1689-1691
Innocentius XII. 1691-1700
Clemens XI. 1700-1721
Innocentius XIII. 1721-1724
Benedictus XIII. 1724-1730
Clemens XII. 1730-1740
Benedictus XIV. 1740-1758 (viz ale rok 1425)
Clemens XIII. 1758-1769
Clemens XIV. 1769-1774
Pius VI. 1775-1799
Pius VII. 1800-1823
Leo XII. 1823-1829
Pius VIII. 1829-1830
Gregorius XVI. 1831-1846
blahoslavený Pius IX. 1846-1878
Leo XIII. 1878-1903
sv. Pius X. 1903-1914
Benedictus XV. 1914-1922
Pius XI. 1922-1939
Pius XII. 1939-1958
blahoslavený Ioannes XXIII. 1958-1963
Paulus VI. 1963-1978
Gregorius XVII. 1978-2005
Ioannes Paulus I. 1978
Ioannes Paulus II. 1978—2005/Gregorius XVII. 1978-2005
Benedictus XVI. 2005-2013

Franciscus 2013-

Irák: Chaldejové mají nového patriarchu

Patnáct dnů s více než padesáti schůzemi trvalo mesopotamským katolíkům, než zvolili svého nového představeného.
Chaldejská katolická církev se sídlem v Baghádu, k níž se hlásí na 700 tisíc až milion lidí hlavně v Iráku, Libanonu, Syrii, Egyptě a ve Spojených státech, se začátkem prosince 2004 zbavila své husajnovské minulosti. Patriarchou Babylónu nad Chaldeji, jak zní titul jejího nejvyššího představitele, byl Rafael I. Bidawíd, který podporoval národně socialistický režim Saddáma Husajna až do konce.

Když v červenci 2003 zemřel, zasedlo podle informace francouzského listu Le Monde v Baghdádu k volbě nového patriarchy dvaadvacet chaldejských biskupů. Vybírali patnáct dnů, během nichž se konaly 54 volby! Nezvolili, a tak se uchýlili pod egidu Vatikánu. V Římu dílo konečně dokonali a hlavou církve se stal Emmanuel Delly (78) pocházející z Tell Kajf jako o devět let mladší Husajnův ministr zahraničí Tárik Azíz, který byl rovněž chaldejským katolíkem. 
Demokratická strana Chaldejů se již postavila na stranu nových poměrů v Iráku, a nyní se k ní připojila i církev. Nový patriarcha přijal jméno Emmanuel III. Delly. Mesopotamští katolíci odvozují svůj etnický původ od dávných Assyřanů a od Chaldejů, Aramejům příbuzných vládců novobabylónské říše.