Kř (4)

Jan Pavel Veliký

Jaká je bilance dlouhého pontifikátu polského papeže? Od ledna nepromluvil, kyne lidem, choroby ho vláčely mezi římskou nemocnicí a Vatikánem sem a tam. Co zůstalo skryto za charismatem člověka, který kázával na obřích shromážděních?
Stal se nejznámějším mužem současnosti, je na obrazovkách domácností všude na planetě. Vystoupení Jana Pavla II. přesáhly slávy rockových hvězd a v globální politice byl k nepřehlédnutí. Milovník fotbalu, divadla a kina, velký propagátor obrody víry, přesto zůstal klerikálním konservativcem.

Jeho nástupce na čele katolické církve převezme dědictví v tradičně přísně centralisované instituci, která za poslední čtvrtstoletí vlády Jana Pavla ztrácela miliony příznivců v Evropě, ale mnohem více získávala v Africe a Latinské Americe. Papežův boj se světským kultem požitkářské pohody a návratu k sexualitě téměř antických rozměrů z něho v očích ekonomicky silných liberálních „seveřanů“ udělal člověka odkudsi z pravěku.

V rukách božích
„Papež se zcela odevzdal do rukou božích,“ uvedl minulý pátek římský generální vikář kardinál Camillo Ruini. Jemu přísluší oznámit světu, že Jan Pavel II. zemřel. Životní cesta Karola Jozefa Wojtyly, jak zní jeho rodné jméno, začala v květnu 1920 ve Wadowici jižně od Krakova. Otec byl pensionovaný voják, matka pocházela z Litvy. Za války osiřel a roku 1942 se rozhodl pro kněžství.

Po válce studoval v Římě a ve svých 38 letech se stal nejmladším polským světícím biskupem, ve 43 v Krakově nejmladším arcibiskupem. Roku 1967 byl papežem Pavlem VI. jmenován kardinálem a v říjnu 1978 byl zvolen prvním neitalským papežem po 455 letech. Bylo mu padesát osm. Jméno si vzal po svém předchůdci Janu Pavlu I., který zemřel po 33 dnech vlády; jsou jedinými papeži s dvojčlenným jménem.

Životopisci zdůrazňují papežovu oblibu ve sportu, atletické tělo trénoval horskými túrami a lyžováním, pěstoval literární koníčky, napsal několik divadelních her, měl rozsáhlé jazykové vybavení. S lyžemi přestal v sedmdesáti a držel se jiného koníčka, televize. Fenomén žhnoucí obrazovky mu učaroval a po nástupu na svatopetrský trůn televizi proměnil ve svou účinnou zbraň. Byl ostatně prvním z papežů, který úřadoval v mediálním věku (a také prvním, který nosil náramkové hodinky).

Veliký papež
Po vzoru globálních politických megahvězd soustavně využíval elektronických medií. Jeho vysoké „pracovní“ nasazení v popularisaci svých myšlenek po planetě z něho udělalo rekordního papeže-cestovatele. „Cestování s kamerou“ naplnilo papeži zbožné přání všech velkých indoktrinátorů dějin: být ve stejný okamžik všude a ve všem u všech.

Přízvisko Veliký zatím církev přiznala pouze třem papežům, zakladatelům vatikánské mocenské ideologie. Leo (Lev) I. za svého pontifikátu v letech 440-461 přesvědčil o tom, že nástupce Petrův v Římě je více než patriarcha v Konstantinopoli-Cařihradu. Gregorius (Řehoř) I. seskupil v letech 590-604 majetek římských biskupů do jednoho účetnictví a pod jednu územní správu a kromě toho prosadil do křesťanské morálky kuriosní theorii hříchu. Bavorský katolík Theo Waigel, v letech 1989-1998 spolkový ministr financí, hodnoty morálního účetnictví dokázal správně vyzdvihovat. Lucemburskému premierovi Jean-Claudeovi Junckerovi vyjevil, že osobně ve své práci lhát může: "Mám povolení mnichovského kardinála. Řekl mi: 'Nikdo nesmí lhát. Jenom ministr financí podléhá zvláštnímu režimu'."

Posledním z papežů velkých nápadů byl Nicolaus (Mikuláš) I., který v letech 858-867 vymyslel, že papež je přímým zástupcem boha na zemi, a proto vládne úplně všem.

Nic podobně zásadního v církvi Jan Pavel II. neudělal, ale jinak mu „velikost“ u jména sluší. Je zřejmě člověkem, kterého v dějinách za jeho život vidělo nejvíce současníků. Vatikánští kronikáři tvrdívají, že „živě“ vyslechlo kázání ve Vatikánu na osmnáct milionů lidí, celkově po světě 250 milionů. Jednorázovým rekordem bylo vystoupení ve filipínské Manile, kde ho prý roku 1995 spatřily čtyři miliony lidí (později upraveno na pět milionů a když na stejném místě kázal v lednu 2015 František, měl prý posluchačů šest milionů). Na 104 cestách mimo Itálii urazil Jan Pavel 1,25 milionu kilometrů, navštívil 129 států a území. 

Na cestách strávil muž postižený od roku 1992 Parkinsonovou chorobou dva roky a tři měsíce. Pro věřící byl zosobněním ideálních vlastnosti duchovního vůdce. Jeho „papamobil“ se stal ikonou putujícího dobrého muže od země do země a šířícího šeptem evangelium míru. Za délku cest se mu přízviska „Dlouhý“ asi nedostane, stejně jako za konservativnost v otázkách sexuálních „Zatvrzelý“.

Nahlédnutí za opony 
Během svého úřadu se Jan Pavel stal nějakým způsobem aktérem všech velkých událostí doby. Podílel se na pádu komunismu ve východní Evropě. Podporoval oposici v rodném Polsku, sháněl pro ni finance a osobní přítomností dráždil vládce tradičně silně katolické země. Na první z devíti cest byl oficiálně v Polsku rok po nástupu pontifikátu a za své třetí návštěvy roku 1987 se veřejně zastal zakázaných odborů Solidarity.

Vlastní domovinu „říše zla“ však zlomil až Michail Gorbačov, zřejmě nechtěně. Papežova autorita také nijak neoslovila vládce v Pekingu, když po komunistech s buddhistickými a konfuciánsko-taoistickými tradicemi žádal náboženskou toleranci pro monotheistické křesťany. Ani v největší pravoslavné zemi nedostal papež nikdy žádnou šanci: Pravoslavná církev v čele s patriarchou širé Rusi Alexejem II. odmítá vpustit katolickou církev do svého prostoru a nabídky na ukončení tisíciletého nepřátelství považuje za lest, jak posice „třetího Říma“ oslabit.

Naději na sblížení s východní církví vyslovil papež už roku 1989, ale po roce 2000 narazil na ještě těžšího protivníka, než pouze patriarchu: Svou víru v ruskou podobu křesťanství objevil v sobě president Putin...

Ve vztahu k jinověrcům Jan Pavel zavalil dějiny okázalými gesty, které se však zatím nijak neprojevily skutky („není alternativy k Ježíšovi“). Omluvil se řecké pravoslavné církvi za vyplundrování Konstantinopole roku 1204, Židům za příkoří způsobená katolicismem (1998, 2000) a za to, že za nacismu toho proti pronásledování Židů moc křesťané neudělali, indiánům za krvavé šíření víry a Afričanům za účast na zotročování, jako první z papežů vstoupil do synagogy i mešity.

Všechno líbivé, možná „big bang“ zmírnění ostrých rozporů mezi třemi základními monotheistickými náboženstvími. Zatím za předpokladu, že se ostatní přizpůsobí.

Není Amerika jako Amerika
Jan Pavel byl prvním z papežů, který navázal diplomatické styky se Spojenými státy. Až do roku 1984 totiž vatikánské konservativce děsil americký liberalismus a rozjásané obličeje modelů štěstí, zkrátka konsumismus. Nepřekousnutelný také byl duch zámořských náboženských radikálů, baptistů, metodistů a kalvinistů. Za vlády Ronalda Reagana došlo ke změně.

Antikomunistický papež chtěl spojit síly proti společnému nepříteli. Ministr zahraničí Colin Powell loni v dubnu při oslavách dvacátého výročí navázání diplomatických styků s Vatikánem prohlásil, že oba státy jsou globálními velmocemi se stejnými cíli, jimiž jsou šíření svobody, spravedlnosti, náboženské a národnostní snášenlivosti, sociálního a hospodářského rozvoje.

Prvním z papežů, který navštívil Svatou zemi, byl roku 1964 Pavel VI, ale jeho dvanáctihodinová návštěva a setkání s presidentem Zalmanem Šazarem k uznání židovského státu nevedla (byla to zároveň první papežská cesta z Itálie po 150 letech). O rok později druhý vatikánský koncil dokumentem Nostra aetate poprvé zrušil z pohledu katolických křesťanů kolektivní vinu Židů na smrti Ježíšově.

Jan Pavel II. byl roku 1986 první papež, který navštívil synagogu (Řím) a teprve roku 1994 byly formálně navázány diplomatické vztahy s Israelem. 12. března 2000 se papež omluvil Židům za příkoří spáchaná katolíky a koncem měsíce navštívil jako druhý z papežů Svatou zemi. V květnu 2009 byl Benedikt xvi. třetím z nich.

Tak jednoduché to ale 264. nástupce svatého Petra s potomky revolucionářů a protipapežských protestantských sekt, kteří utekli z Evropy po westfálském míru, neměl. Roku 2003 týž Powell přemlouval papeže, aby získal podporu pro irácké tažení. Janu Pavlovi se však zásada preventivního úderu nelíbila a vůbec nezapadala do jeho „dialogu“ s muslimy s omluvami za křižácká tažení.

Byl přesvědčen o tom, že vývoz demokracie do orientu je „záminka velmi urážející islámskou společnost“. Kromě toho se, jak se ukázalo oprávněně, obával o osud mesopotamských křesťanů (viz TÝDEN 34/04).

Jinak ovšem papež a neokonservativci s Georgem Bushem (ale také islamisté) sdílejí stejný názor: svět drží pohromadě jen díky morálním hodnotám danými jejich náboženstvím. Jan Pavel mnohokrát mluvil o evropském liberálním životním stylu jako o „civilisaci smrti“. V záplavě sexu a kultu úspěchu tušil návrat polytheismu na zemi. Nesouhlasil s jakoukoli formou potratů, protože jakoukoli podobu života pokládal za svatou.

Odmítal genetické výzkumy a jakoukoli formu antikoncepce a dokonce gumových ochran v oblastech postižených AIDS. Trest smrti odmítal ve všech případech, stejně tak euthanasii i v naprosto bezvýchodných případech a utrpení. Za jistou formou kontroly porodnosti pokládal sex v manželství, neboť prý může být projevem lásky.

Papežem na svém místě
Zažil tři ideologie, hrůzy nacismu, komunismu a liberalismu. Všechny měly a mají „pifku“ na jeho víru. Papež dokázal mobilisovat do protiútoku. Tam, kde vládne bída, získal podporu poukazováním na zvrhlictví z majetku (třetí svět); v rozvinuté světě odstrašování před konsumismem neuspěl. Soustředil se na získání mládeže a církev za jeho pontifikátu pořádala mamutí srazy, jakoby chtěla konkurovat komunistickým festivalům mládežníků (na Světovém dnu mládeže roku 2000 byly v Římě dva miliony lidí).

Svatořečil Josemaríu Escrivá de Balaguera y Albas (1902-1975), zakladatele záhadné ultrakonservativní sebemrskačské fanatické organisace na šíření katolicismu Opus Dei, Dílo boží, už roku 2002, ale také 482 jiné křesťany a 1338 blahořečil, což je více než všichni papežové před ním dohromady: z jeho předchůdců Pavel VI. dohromady obojího jen 56 a šest dalších papežů před Pavlem jen osmdesát..

Podařilo se mu získat podporu v Evropském parlamentu (EP) v lidoveckém bloku a jeho snaha prostřednictvím poslanců ovlivnit například podobu euroústavy byly projevem zjevného klerikalismu. EP na oplátku odmítl uznat italského konservativce Rokka Buttiglioneho komisařem Evropské komise a také zahrnout do preambule ústavy zmínku o křesťanství jako o společné „hodnotě“.

Západní demokracie jsou podle Jana Pavla II. natolik posedlé svobodou, že ztratily smysl pro dobro a zlo. Negativní část společnosti, „negativní kultura“ západu, se chová, jakoby by bůh ani neexistoval. Všechno, co není podle církevních dogmat, vyhlašoval za proticírkevní tažení, a za ním prý stojí obrovské ekonomické síly, které podporují rozvody, volnou lásku, potraty, euthanasii.

Za západním stylem života se tak může skrývat „nová totalita lstivě převlečená za demokracii.“ V této souvislosti připomínal Hitlerův vzestup k moci, protože mu k ní pomohly demokratické volby a parlamentní demokracie.

Jan Pavel II. byl tedy papežem velmi konservativním, vlastně takovým, jakým být musí, má-li se udržet komplikovaná a nákladná církevní stavba. Všechno, co mu předhazují vnitrocírkevní kritici, jako například, že odporoval zrušení celibátu, že ostře odmítal jakékoli zrovnoprávnění žen v církvi a větší autonomii v rozhodování biskupů, by vedlo zřejmě ke krachu stávajícího modelu.

Nástupce Jana Pavla bude mít na vybranou: buď setrvat na staletími osvědčeném konservativním kursu a využít k udržení posic technologií nového tisíciletí, nebo se pustit do reforem, perestrojky, která pozvolna odstaví Vatikán na vedlejší kolej.

Na mušce
Ještě další mediálně nepříjemné záležitosti lpí na pontifikátu Jana Pavla II. V Evropě se vylidňují kněžské stavy, o zaměstnání či poslání katolického faráře není zájem. Nejmarkantněji se to projevilo v Německu. Ještě roku 1990 bylo podle Hanse Künga (75), jednoho z nejznámějších kritiků Jana Pavla, vysvěceno 366 nových kněží. Roku 2003 pouze 161. Vzpurný theolog je dokonce přesvědčen o tom, že nucený celibát vede k šíření pederastie a homosexuality mezi kněžími.

Ve Spojených státech soudní spory o odškodnění finančně zruinovaly několik katolických diecésí, pobouřily případy prznění v irských a rakouských seminářích. Soustavné lhaní, zamlžování a shovívavost Vatikánu ve velké řadě skandálů odvrátili od církve hodně sympatisantů. Křesťanství však na rozdíl od církví v Evropě nevymírá, což dokládá stále značný zájem o „církevní“ školy a o „civilní“ rozjímání o klášteřích.

Dosud nevyjasněnou záležitostí ze života Jana Pavla II. byl atentát na něho 13. května 1981 na Svatopetrském náměstí. Střelec Mehmet Ali Agca byl téměř úspěšný, ale lékaři papeže z objetí smrti dostali. Kulku, kterou mu vyndali z žaludku, zasvětil své oblíbené Panně Marii v portugalské Fátimě.

Agca byl po devatenácti letech v Itálii omilostněn a teď sedí v Turecku, ale to už za něco jiného. Bývala podezřívána KGB, bulharská tajná služba, Vatikán však své záhady světu neotevírá. Tajemství atentátu, bankovních skandálů, homosexuální úlety vysokých hodnostářů, mnohdy podivná spojení s mafiánskými kruhy zůstanou neobjasněna teď i za jakéhokoli příštího nejvyššího pontifika. 

Box 1: Čekání na nového pontifika
Dokud nezvolíte, nesmíte ven, praví zásada o volbě papeže
Způsob volby římského biskupa je zřejmě jednou z mála pseudodemokratických institucí uvnitř katolické církve. Kdysi v počátcích hnutí volili své představené věřící v přímých volbách. Ale již od třetího století si kněží své nadřízené vybírali sami mezi sebou, viz k tomu rok 236+.  
Papež je volen kolegiem kardinálů na uzavřeném tajném sněmu, konkláve (v klasické latině conclave znamenalo uzavíratelný jídelní nebo spací pokoj, v jiné souvislosti stáj). Volba se tradičně pořádá pod renesančními freskami Sixtinské kaple Michelangelovými, jejichž celková plocha dosahuje rozlohy menšího fotbalového hřiště.

První konkláve se konalo po smrti Innocence III. 18. července 1216 v Perugii a zvolilo camerlenga Cencia Savelliho jako Honoria III. (1216–1227). Znatelně změnil pravidla pro konkláve v roce 1975 papež Pavel VI.: Z hlasování vyloučil kardinály osmdesátileté a starší a učinil opatření proti odposlouchávání Sixtinské kaple. Podle těchto pravidel byl zvolen krátce úřadující papež Jan Pavel I. a přibližně po měsíci i jeho nástupce Jan Pavel II.

Stříbrné kladívko
Také on upravil pravidla pro volbu. Významnou změnou je možnost zvolit papeže prostou nadpoloviční většinou, pokud žádného z kardinálů před tím nepodpoří většina dvoutřetinová (zásadu dvoutřetinové většiny u volby, ještě bez konkláve, zavedl papež Alexander III., na Petrově stolci v letech 1159-1181). Změna umožňuje zkrácení nepohodlí při konkláve.

V současnosti (rok 2005) má právo volit nového papeže 117 kardinálů mladších osmdesáti let ze 184, co jich žije. 67 z nich jmenoval papež Benedek XVI. Obvyklý a také nejvyšší možný počet účastníků konkláve je 120, nejmenší možný počet pro volbu hlavy církve je alespoň osmdesát hodnostářů. Kardinálové-voliči jsou během volby komfortně ubytováni v domě sv. Marty, Domus sanctae Marthae.

Kartdinálové-elektoři jsou z padesáti zemí světa. 61 je z Evropy, z toho šest z Německa, po čtyřech z Francie a Polska, pět ze Španěl a 28 je Italů. Jedenáct kardinálů je ze Spojených států (ze čtrnácti ze Severní Ameriky), devatenáct z Latamu, jeden z Austrálie, po jedenácti z Afriky a Asie, z toho pět z Indie.

Pokud zvolený kardinál pontifikát nepřijme, volba se opakuje. Pozbýt papežskou moc může pouze úmrtím nebo odstoupením. Papeže nemůže nikdo žádným jiným způsobem sesadit.

Zemřel-li papež, kardinál–komoří, camerlengo, který přebírá správu papežského majetku, ověří jeho smrt: Třikrát poklepe čelo zemřelého stříbrným kladívkem a mrtvého papeže osloví jeho rodným jménem, aniž se dočká odpovědi. Zlomí papežův prsten a pečeť. Autorizuje úmrtní list a zprávu o papežově smrti veřejně oznámí. Smutek trvá devět dnů.

V období bezvládí, sede vacante, je kardinál-komoří hlavou církve. Řídí volbu nového papeže, při čemž mu asistují tři kardinálové volení kolegiem, každý za jeden z kardinálských řádů, capita ordinum (kardinálové-biskupové, kardinálové-kněží a kardinálové-diákoni).

Dokud se nezakouří
Kardinálové zapisují jména svých kandidátů na hlasovací lístky, které se s všemi písemnostmi vzniklými při konkláve po vyhlášení výsledků spálí. Pokud z kaple vychází bílý kouř, křesťanský svět ví, že brzy spatří svého představeného. Pokud papež zvolen není, kouř je černý. Zabarvení kouře ovšem není dílem Božím, nýbrž chemikálií spalované s papírem.

Její složení je tajeno. Vatikánští činitelé tvrdí, že se skládá ze sedmi komponentů, znalci tvrdí, že od roku 2005 cartridge s nápisem "fumo bianco" obsahují hlavně potaš, černou barvu že dává příměs uhelného mouru. Dříve se černá vyráběla přidáváním slámy, ale roku 1958 nechtěla hořet a došlo k předčasnému "zvěstování", když kouř byl lidmi pokládán za bílý. První kamna na spalování volebních lístků jsou z roku 1938, druhá s čerpadlem na výrobu kouře z roku 2005.

Kardinálové hlasují jednou v odpoledni prvního dne, každý následující den hlasují dvakrát ráno a jednou odpoledne. Pokud není někdo z nich zvolen při prvních devíti volbách, mohou volbu přerušit a věnovat se modlitbám a diskusím. Takto mohou konkláve přerušit po každé sedmé neúspěšné volbě, i v tom případě je jim však zcela odepřen jakýkoli kontakt s okolním světem včetně mobilních telefonů, novin, televize a dopisů.

Spatřeni mohou být pouze dvakrát denně ze vzdálenosti 350 metrů při svém každodenním přesunu z domu svaté Marty, kde jsou ubytováni, do Sixtinské kaple, a zpět. Jakékoli vyzrazení čehokoli z konkláve je trestáno exkomunikací. Výsledek úspěšné volby kardinálové sdělí světu z hlavního vatikánského balkónu, habémus papam, „máme papeže“.

Jedno z mála opatření, které za měsíc svého pontifikátu učinil Jan Pavel I., bylo zrušení do té doby tradiční korunovace papeže, kterou Jan Pavel II. neobnovil. Poslední dva pontifikové na papežském stolci se „monarchistického symbolismu“ záměrně vzdali. Volební rozhodnutí kardinálů nepodléhá žádné konfirmaci, protože podle katolické představy není nad papeže vyššího zástupce boha na zemi.

Poslední úpravu volebního řádu udělal 26. června 2007 Benedikt XVI.: zjednodušil volbu o nařízení, že 34. kolo rozhoduje jen prostou většinou mezi dvěma nejvolenějšími uchazeči.
-rs, lgtt-

Box 2: Švýcarská garda, armáda Vatikánu
Papežovým jménem bylo vybojováno velké množství válek, ale hlava katolické církve nikdy nedisponovala žádnou velkou armádou.
Prvním stálým žoldnéřským oddílem u bran vatikánských a kolem osobního sídla papeže byl oddíl sto padesáti vojáků ze Švýcar pod velením Kaspara von Silenen z kantonu Uri. Všichni byli svobodní a pochopitelně katolíci. 22. ledna 1506 odpřisáhli věrnost papeži Juliánovi II.

Jejich nástupci se proslavili hrdinným odporem vůči landsknechtům císaře Karla V. během slavného drancování Říma (sacco di Roma) 6. května 1527. Z gardy o 189 mužích 147 padlo při obraně Petrova chrámu, ale zbytku se podařilo dostat medicejského papeže Clementa VIII. do Andělského hradu (Castel San Angelo), pevnosti z přestavěného mausolea císaře Hadriána.

Papež pak jako výraz vděku nadekretoval, že pro všechny budoucí dny budou papežům v gardě sloužit pouze Švýcaři, a pouze neženatí a katoličtí. Později se stalo podmínkou, aby prošli výcvikem ve švýcarské armádě. Vznikla La guardia svizzera pontifica, GSP. Rozhodnutí potvrdil roku 1970 papež Pavel VI. s tím, že GSP je jediným ozbrojeným papežským oddílem: symbolicky získala vojenskou funkci již roku 1929.

Kde je hodně mužských pohromadě, musí být i skandál. Tajuplný a nikdy ne zcela objasněný případ vraždy a sebevraždy se odehrál 4. května 1998. Nedaleko od soukromých místností Jana Pavla II. zastřelil jeden z gardistů svého velitele Aloise Estermanna (43), jeho ženu Gladys (49) a pak sebe. Vrah Cédric Tornay (23) to „měl přitom za pár“, protože mu končila smlouva. Prý v tom byl hašiš... Od června 2002 se i vatikánská garda globalisovala a dostala prvního Neevropana z asi stovky gardistů, Švýcara indického původu. Uniformy jsou stále tradiční a vzešly z návrhů Michelangelových.

(vyšlo se dvěma boxy v časopisu TÝDEN 14/05, psáno den před skonem Jana Pavla II.)


V temných chodbách vatikánských

Procházka neslavnou, ale vyhlášenou minulostí církevního státu

Na pondělí 18. dubna 2005 svolali kardinálové pověření správou církve po dobu vatikánského interregna začátek konkláve, první papežské volby ve 21. století.

Zasedat může tajný volební sněm hodiny nebo dny a po jeho skončení bude katolický svět mít nového zástupce božího na zemi. Od roku 1870 navíc ještě neomylného, jak za Pia IX. rozhodl první vatikánský koncil. Nový muž na Petrově stolci bude však zase jen papežem, hodnostářem spoutaným dogmaty, tradicemi a mocenskými zájmy.

Třebaže „stylově“ padlo tucet jmen vhodných kandidátů (papabili), volbu halí mlčení a zřejmě nemá výrazného favorita. Nic nelze vyčíst ani z údaje, že naprostou většinu z asi 120 kardinálů-voličů mladších osmdesáti let jmenoval za svého dlouhého pontifikátu Jan Pavel II. a pouze tři jsou ještě z dob Pavla VI. (1963-1978).

Ošemetná čísla
V čele církve sedělo hodně podivných lidí. Proletáři, arivisté, šlechtici rodem, analfabeti, ale také vzdělanci. Úřady se často kupovaly, zástupci Ježíše Krista na zemi vraždili. Přesného počtu papežů nelze se dopočíst. Prvním z nich byl prý svatý Petr od roku 33 a měl 264 nástupce. Podle jiných seznamů 263 nebo také 265. Připočteme-li k 265 „oficiálním“ ještě 38 nebo 39 protipapežů, počet nositelů titulu římského biskupa naroste na 303 až 306.

Pro rozsáhlá období církevních dějin není důvěryhodných historických zpráv. Jednak v prvních staletích křesťanství nepatřila církev ke společenskému „mainstreamu“ a když porazila polytheistické nepřátele („pohany“) a vylikvidovala jejich civilisaci, zničila na dlouhá staletí v Evropě i vzdělanost. Za nových etnických a kulturních poměrů v západní Evropě po nástupu křesťanství a vzniku germánských státních útvarů nebylo hodně dlouho místo pro historiografii.

Proto řada nejasností a nepřesností. Nezapomeňme také, že pro hodně lidí jde o „jedinou správnou víru“, o její výklad a tam končí pro sympatizanty legrace. Počítat papeže jako housky na krámě se nesluší a oficiální seznam Stát vatikánského města nevede (viz TÝDEN 14/05). Touha po papežství je však velká ještě dnes. 22. března, několik dnů před Janem Pavlem II. (viz TÝDEN 15/04), zemřel v El Palmar de Troya u Sevilly jeho protipapež, jistý Clemente Domínguez Gómez alias Gregorius XVII. (58).

Měl příznivce na jihu Španěl a ve Spojených státech a podle agenturní zprávy věřil, že ho po smrti Pavla VI. roku 1978 na papeže povýšil bůh. Svatořečil diktátora Franciska Franka a odmítal výsledky druhé vatikánského koncilu ze šedesátých let. Vatikán s polským papežem pokládal za sídlo satana a jeho příznivci věřili, že před apokalypsou je Gregorio uchrání tím, že za ně zemře na kříži. Nestalo se; zemřel v posteli.

Papežka Jana
Netřeba zdůrazňovat, že do počtu papežů nebyl zahrnut, ani mezi vzdoropapeže (byl by třicátý devátý nebo čtyřicátý). Žil v elektronickém věku a jeho existenci ověřit. Jiný příběh nezapočítávaného papeže je z devátého století, výrazně šťavnatější, ale už neověřitelný.

Jana, záhadná papežka, bývá některými prameny zařazována mezi Leona (Lva) IV. (847–855) a jistého Benedikta III. (855–858). Vládla buď několik měsíců, nebo dva roky, sedm měsíců a čtyři dny. Její anglický otec křtil brutálně Sasy, ale brzy osiřela. Pokusila se v převlečení dostat do kláštera ve Fuldě, byla však odhalena a utekla. V převleku cestovala, dostala se až do Athén.

Byla údajně velmi sečtělá a když přišla do Říma, vzbudila pozornost pod jménem Jo(h)annes Anglicus, Jan Anglický. Získala kardinálský klobouk a po smrti Leona IV. byla zvolena papežem Joannem, Janem VIII. (jehož mužská vláda bývá kladena do let 872-882; roku 880 prý připustil slovanskou liturgii, ale neslavně zemřel, viz zde výše). Jana měla přítele, který s ní byl v Řecku, a během jednoho z procesí potratila.

Podle legend zemřela buď při potratu a byla pochována v kostele, kde kázala, nebo ji dav ukamenoval. Vzhledem k tomu, že co do historičnosti, to znamená doložitelnosti v pramenech, na tom není o nic lépe dlouhá řada jiných papežů, zřejmě už nerozklíčujeme, zda je její příběh skutečností, nebo zda šlo o zlomyslnost pravoslavných a jiných protivatikánských falsifikátorů. Nicméně po staletí platil u papežské volby zvyk hmatem ověřit, zda nový šéf je muž, popřípadě zjistit posazením na židli pro konání potřeby, která měla prořízlé sedátko..

Velké podvody a hodně krve
Bývaly papežové nejmocnějšími mezi vládci a hýbávali Evropou. V jedenáctém stoleté před nimi padali na kolena císaři, vyprovokovali západní svět k několika „křížovým“ tažením do orientu, štvali proti jinověrcům a vnitřním odpůrcům. Církev si nikdy nehrála na demokracii, vždy upozorňovala jen na chyby druhých a vlastní nedostatky klérus skrývá. Koneckonců, papežská funkce je dodnes velmi vlivná a v boji o ni nelze vyloučit vůbec nic. Například prvním z papežů, který šel přes mrtvoly, byl Damasus I. (366-384).

Během krátké interní války mezi římskými křesťany zůstalo po jednom dnu v jedné basilice ležet 137 mrtvol. Historik Ammianus Marcellinus v této souvislosti napsal, že biskupové žili z darů matrón, že se projížděli v kočárech a chodili v drahých oděvech a utráceli za hodokvasy. Poznámka hodně nadčasová. Za Damasova úřadování se křesťanství stalo jediným povoleným náboženstvím římské říše (380).

Církev také proslavil jeden megapodvod. Stephanus, Štěpán II. (nebo jinak: III.) řešil otázku ohrožení Langobardy a roku 752 dal vyhotovit „darovací listinu Konstantina Velikého“ datovanou rokem 315, v níž císař věnuje papeži Sylvestru I. „palác, provincie, Řím, Itálii a celý západ říše“, srov. rok 335. Předložil ji analfabetovi Pippinovi III. Krátkému Franskému (Pépin le Bref; vládl 751-768), a ten mu na to skočil: Langobardy porazil, a papežovi roku 756 věnoval zemi v okolí Říma a ve střední Itálii („patrimonium Petri“, Petrovo dědictví, bývalý exarchát ravennský vlastněný Východořímany).

Papežové uznali franské krále za císaře, třebaže v Byzanci seděl právoplatný římský císař s nárokem na celou Itálii. Tímto podvodem byl založen papežský stát, který vydržel až do roku 1870, kdy zanikl v Italském království a zůstal z něho kousek Říma, Vatikán.

Synod s mrtvolou
Vášně měli papežové různé. S lidstvím neměly často nic společného. Korsičan Formosus, „Půvabný“, se ve svých 75 letech stal roku 891 papežem. Stranil spoletským velmožům Guidovi a Lambertovi, ale pak ze strachu před nimi povolal na pomoc německého krále Arnulfa Korutanského, který roku 896 dobyl Řím a získal císařskou korunu. Téhož roku v dubnu Formosus zemřel a po patnáctidenní vládě jistého Bonifatia VI. přišel na Petrův stolec Stephanus (Štěpán) VI.

Vládl sice rok, ale hodně zajímavě. Příznivec spoletských hrabat uspořádal v lednu 897 soud s hnijícím Formosem, kterou dal vynést z kostelní krypty („synod s mrtvolou/synodus horrenda“, viz o něm též pod "křesťanství 3"). Mrtvé tělo sice dostalo obhájce, ale bylo odsouzeno za křivou přísahu a usurpaci trůnu k amputaci dvou prstů pravé ruky a k vhození do Tiberu.

Dávní Římané takto zacházeli s těly největších ničemů (skončil tak například roku 222 mimořádně pošahaný chlapecký syrskoarabský císař zvaný Sardanapallos n. Héliogabalos/Elagabalus). Formosovi příznivci však tělo vylovili a tajně zahrabali. Vypuklo povstání a Štěpán skončil ve vězení, kde byl, podle jiného starého římského zvyku, asi v srpnu 897 uškrcen. Následovala měsíční vláda jistého Romana a po něm dvacetidenní Theodora II., který Štěpánův soud zrušil a Formosus směl být opět pohřben v chrámové kryptě.

Joannes IX. (898-900) s tím souhlasil stejně jako jeho nástupci. Sergius III. (904-911), první z papežů pornokratické éry, byl však „štěpánovec“ a formosovci byli znovu pronásledováni. Sergius dal Formosově mrtvole urazit lebku a zbývající prsty pravé ruky a tělesné ostatky dal podruhé hodit do řeky protékající Věčným městem (tehdy spíše velkou vsí). Opět byly ostatky vyloveny, ale jméno papeže, který Formosa uložil k definitivnímu klidu, není známo.

Zhovadilost římských křesťanů byla zřejmě inspirovaná podobnou událostí z arabských muslimských dějin, o níž museli dobře vědět. Bojovný a uměnímilovný kalífa Hišám ibn Abdamálik (723-743), který vedl války v Indii i Francii, kde byl arabský postup zastaven ve velké bitvě mezi Poitiers a Tours, nechtěl po vzoru svých umajjovských předků sídlit v Damašku, kde prý bylo mnoho chorob. Hlavním městem kalifátu, respektive svým sídelním místem, udělal syrskou Resáfu (ar-Rusáfa; podle assyrské pevnosti Rasappa)/Sergiopoli, kdysi jedno z center křesťanství s kultem mučedníků z roku asi 303 Sergia a Bakcha, římských důstojníků vyznávajících monotheismus.

Když 6. února 743 Hišám zemřel, byl v Resáfě i pochován. Roku 749 během úspěšné abbásovské vzpoury přitáhl první z nové dynastie kalifů Abú al-Abbás ibn Muhammad zvaný as-Saffáh, „Řezník/Prolévač krve“, dal Hišámovu hrobku otevřít. Kalifovo nabalsamované tělo podle tradice syrských křesťanů leželo na pohovce. Abdalláh bil mrtvolu do obličeje svou holí, dal ji vynést ven a zbičovat dvěma sty ranami až se rozpadla. Zbytky dal spálit.

Ztráta monopolu
Renesanční papežové žili většinou rozmařilým životem italských magnátů a církevní stát byl na zenitu moci. Zatímco si hlava římské kurie Leo X. (1513–1521) krátila nudu výběrem mezi nabídkami zlatníků a medailérů, jak to poutavě vylíčil věhlasný výtvarník Benvenuto Cellini, v Německu se ozvala luteránská revoluce (31. října 1517). Roku 1534 se dal anglický král Henry (Jindřich) VIII. prohlásit za hlavu katolíků ve své zemi zjevně jen proto, že ho papež nechtěl rozvést se španělskou princeznou Katharinou Aragonskou. Papežové tak přišli o rozsáhlá území, z nichž jim už nechodily církevní daně.

Lutherova vzpoura našla mezi mocnými v Německu oporu. Učení, že peníze nepatří do Říma, ale domácím vládcům, a že pravý křesťan se proti svému knížeti nebouří, byla sympatičtější než olupování vlastních oveček cizím klérem. Dohoda luteránských knížat s katolickým císařem roku 1555 zavedla územní zásadu, podle níž poddaní (ani zdaleka ještě ne „národ“, natož „občané“) museli sdílet náboženské rituály vrchnosti. Zásada byla potvrzena po třicetileté válce roku 1648 vestfálským mírem.

Luteránství a další formy protestantismu vyostřily ideologickou reakci Říma, protireformaci. Roku 1534 byl v Paříži ultraortodoxním katolíkem Ignaciem Lopezem de Recalde y Loyola založen na ochranu čistoty řád tovaryšstva Ježíšova (schválen 1540 Pavlem III., zrušen na nátlak velmocí roku 1773 Klementem XIV.). Dlouhý tridentský koncil (s přerušeními v letech 1545–1563) schválil stará dogmata a disciplinu duchovních v habsburské říši a potvrdil papežova práva.

Pavel IV. (1555–1559) založil při svatém stolci inkvisici ale jejím vynálezcem byl už Gregorius/Řehoř IX. (1227–1241). Innocenc VIII. (1484–1492) se proslavil bullou o pronásledování čarodějnic (1484). Jinak byl zcela normální: Den před volbou uplatil kardinály a byl prvním z papežů, který veřejně uznal svého syna, tedy také toho, že porušil slib pohlavní zdrženlivosti (synů a dcer prý ale měl dohromady šestnáct).

V 16. a 17. století mělo největší vliv v Itálii a na papežství habsburské Španělsko a Francie. Osvícenství a státní církevní politika vyzdvihovaly autonomii domácích církevních představitelů ve Francii a Německu. Církevní stát, jemuž z Evropy plynulo stále méně daní, neměl síly oponovat ztrátě vlivu na biskupy a doma začal hospodářsky zaostávat: katolické státy jižní Itálie, církevního státu a Španělska se staly na dlouhá staletí synonymem pro ekonomickou zaostalost a náboženskou bigotnost. 

Box 1: Pornokracie
Vláda kurev, takhle hezky říkávají historici v dějinách papežství první polovině desátého století (církevní historiografové upřednostňují označení saeculum obscurum, století temna). Od roku 904, kdy se stal papežem Sergius III., do sesazení Jana XII. roku 963 držely moc nad římskými biskupy patricijky Theodora (I.) a její dcery Marozia a Theodora (II.). Nebyly to poběhlice ve vlastním slova smyslu, ale dámy provdané za mocné šlechtice: vévoda z Tuscula Theophylactus umožňoval manželce Theodoře hry, popřípadě jí to nařizoval. Ženy hýbaly Římem a špičkami církve, protože s nimi spávaly. Jakási předzvěst veliké vlády renesančních Borgiů a Mediciů.

Třikrát provdaná Marozia (Mariuccia), princezna toskánská, byla patnáct let také přítelkyní šlechtice Sergia III. (904-911) a oba byli zřejmě rodiči Jana XI. (931-935), který přišel na Petrův trůn v jednadvaceti. Čtyři další papežové ji měli za předka. Tvrdilo se o ní, že odstranila Jana X. (914-928), jemuž na Petrův trůn pomohla její matka Theodora. Sergius vstoupil do dějin tím, že byl prvním z papežů, který nosil tiáru se třemi korunami. • Prvním případem, že seděl na Petrově trůnu také papežův syn, je ze šestého století. Hormisdas, rodem z Itálie, se stal papežem v letech 514-523 jako vdovec. Jeho syn Silverius vládl v letech 536-537.

Vliv „senátorky, senatrix“ Theodory zdědily její legitimní dcery a hlavně syn Alberich II. Jan XII., její sexem posedlý synovec nebo vnuk, který nastoupil na trůn v šestnácti, měl prý harém, propadl hráčství a pozval do Itálie německého krále Ottu I. (také se však traduje, že spal se svou matkou a sestrami). Nový císař ho však koncem roku 963 pro jeho nezřízený život sesadil a o několik týdnů později papež zemřel v náručí své milenky (buď během milování, nebo podváděným manželem utlučen kladivem - což se nevylučuje; srov. podobné story u Jana VIII.). Němečtí císaři pak hráli v italské politice několik staletí hlavní roli.

Box 2: Počty kolem Janů
Kolem jména Joannes či Johannes, Jan, to není ve Vatikánu jednoduché. Dvacet šest papežů mělo takové jméno, ale „dynasticky“ číslovaných je o tři méně: Jan XXIII., Angelo Giuseppe Roncalli z Bergama, vládl v letech 1958-1963. Češi ale registrují mnohem staršího Jana XXIII: piráta, vojáka, který se v době velkého schismatu (od roku 1378) domohl v Pise papežství (1410-1415). Jeho byznys s odpustky od roku 1412 pobouřil také Prahu a byl to Husův Antikrist.

Pro oba byl osudový kostnický koncil: Hus musel zemřít, Jana v rámci urovnání schismatu sesadili a roku 1419 zemřel jako biskup toskánský. V 19. století byl tento Jan XXIII. vyškrtnut. Také Jan VII. byli dva lidé: papež i protipapež. Zato nikdy neexistoval žádný Jan XX. a Jan XVI. byl v desátém století pouze protipapežem. Kromě Jana XX. nejsou v seznamech římské kurie k mání jména Martina II. a III. (pouze jako omyly za Marina I. a II.). Benediktů bylo sedmnáct, ale jen patnáct číslovaných, Klementů tolikéž, ale jen čtrnáct číslovaných (jedenáctý v pořadí je jediný z papežů, který vzešel z původně albánského rodu usazeného v Itálii; vládl 1700-1721), Gregoriů, Řehořů bylo devatenáct (i s uvedeným Španělem), ale jen šestnáct číslovaných. 

grafika: Římskokatolický svět
Svatý otec ve Vatikánu je duchovním vůdcem více než miliardy katolíků. Římské katolictví je většinovým náboženstvím ve více než padesáti zemích. V poměru k počtu populace získával Vatikán v uplynulých letech nejvíce nových oveček v Africe.
Rozdělení katolíků: Evropa 27,1 %, Latinská Amerika 43,6 %, Oceánie 0,8 %, Afrika 11,4 %, Asie 10,4 %, Severní Amerika 6,7 % (údaje z roku 2000)
Podle údajů Vatikánu je ze zhruba dvou miliard lidí, kteří se pokládají nebo žijí v křesťanských zemích 1,092 miliardy katolíků. Mohamedánů všech vyznání je 1,9 miliardy (viz TÝDEN 50/03).

Nejvíce katolíků žije v Brazílii (149 milionů) a na Filipínách (65 milionů). Nejlidnatější evropskou katolickou zemí je Itálie (56 milionů). Katolická církev má po světě na 405 tisíc kněží všech hodností. Diecésí je 5081, biskupů 4854, kardinálů 183 (z toho do osmdesáti let věku 117; stav z dubna 2005).

Nejkonservativnější křesťané jsou nejsilnější v Africe. Vedle katolíků vynikají prudérností biskupové církve anglikánské, čtvrté největší křesťanské denominace (vznikla oddělením anglické katolické roku 1534 za krále Henryho/Jindřicha VIII. od Vatikánu). Od roku 2007 dokonce na protest proti volbě homosexuála ve Spojených státech biskupem s pomocí amerických bílých kazatelů provádějí „misionářskou“ činnost na Západě (lagoský arcibiskup a nigerijský primas Peter Akinola a virginský reverend Martyn Minns, jehož přátelé měli za Bushe vliv v Bílém domu: min. spravedlnosti Alberto Gonzales a šéf CIA Porter Goss). 
Zdroje: www.catholic-hierarchy.org, World Christian Encyclopedia, Reuters

(článek s oběma boxy a grafikou vyšel v časopisu TÝDEN 16/05)

Vatikán: Svatý duch si vybral

Za Jana Pavla II. byl Joseph kardinál Ratzinger šéfideologem neomylné katolické církve. Jako papež Benedikt Šestnáctý se stal neomylným i on sám. Změny nechystá: špičky církevní hierarchie už potvrdil ve funkcích. 

Při prvním kázání svého pontifikátu v Sixtinské kapli prohlásil Benedikt XVI., že jeho předchůdce zanechal „církev odvážnější, svobodnější a mladší, která s klidem pohlíží na svou minulost a nemá strach z budoucnosti“. Hodnocení muže, kterého kardinálové vybrali na tajném zasedání tři dny po jeho sedmdesátých osmých narozeninách. Starce, který se podílí na svém vlastním dědictví.

Bylo to jedno z nejkratších konkláve dějin (viz TÝDEN 14/05). Kouřový signál, jímž kardinálové oznámili katolickému světu svůj výběr, vyšel z komína nad Sixtinskou kaplí již druhého dne v podvečer. V pondělí se kouřilo z komína černě jednou, v úterý dopoledne dvakrát a již čtvrté kolo rozhodlo. „Sensace tisíciletí“, titulkoval nejčtenější evropský deník Bild, nastala v 18.43 hod., kdy se na balkonu kaple objevil nový papež: Od minulého úterý mají katolíci dalšího zástupce Krista na zemi, Němce z Bavor.

Svatý duch promluvil
Když v kapli potvrdil svou volbu („accepto, přijímám“), dal si kultovní jméno Benedictus Sextus Decimus (XVI.) na počest otce západního mnišství, „patrona Evropy“ a také papeže Benedikta XV., který byl pontifikem v letech první světové války: „Doufám, že v této své krátké vládě budu mužem míru“. Řekl to prý s ironií, ale zdá se, že snaha po usmíření v církvi i mimo ni („mír“) a přechodný charakter pontifikátu („krátká vláda“) byly hlavními programovými body, jimiž Ratzinger získal konkláve na svou stranu.

Třebaže ze supertajného kardinálského sněmu se nesmějí vynášet informace pod trestem exkomunikace, vyhnání z církve, někdo ze 115 nejvyšších mužů církve mluvil. Římský list La Repubblica přišel dva dny po volbě s informací, že prý pro Ratzingera bylo na sto kardinálů; ke zvolení potřeboval dvě třetiny hlasů (77). V deníku Washington Post se rozplýval washingtonský kardinál Theodore E. McCarrick (74), jak se na konkláve zpívaly latinské písně, dobře jedlo a pilo spumante: „A pak náhle je jeden z vás jiný, už není jedním z vás. Je svatým otcem, nástupcem Petra a Kristovým vikářem.“ Tak prostý je zrod neomylného smrtelníka.

Kdy bylo jasné, že Ratzinger je favoritem? McCarrick tvrdí, že se to dozvěděl z novin, z Corriere della Sera a z La Repubbliky: „Takže vidíme, že svatý duch může promlouvat i prostřednictvím novin, někdy dokonce italských.“ Ratzinger sněm získal výzvou k boji s „diktaturou relativismu“.

S Janem Pavlem II. tvrdí, že ti, kteří jsou pevní ve víře v boha, jsou obviňováni z fundamentalismu („christianophobia“) a společensky jediným přijatelným postojem se zdá být tvrzení, že vše je relativní a nic není jasně dobré nebo špatné. Je to v jádru ryzí konservatismus ještě z doby, kdy o křesťanství nebylo vidu a slechu.

Ratzingerovi kritici v této souvislosti upozorňují na jeho zkušenost z roku 1968, kdy jako čtyřicátník zahořkl během „generační revolty“. Odpuzovala ho „hrubá povaha atheistické zbožnosti, psychoteror a to, jak se odhazují morální úvahy jako zbytky měšťáctví“. Dodnes opovrhuje „pseudonáboženskými léčebnými naukami“, nechápe oblibu asijských kultů na západě a děsí ho trendy k relativisaci náboženství.

Proto pokud Benedikt XVI., ideolog svého předchůdce, hovořil a hovoří o ekumenické otevřenosti, toleranci vůči pestrosti názorových proudů v křesťanství, bude mu hodně těžké získat si důvěru u nekatolíků. Před pěti lety v rámci „ekumeny“ označil anglikánskou, lutheránskou a další protestantské církve za „chybující“. Vůči pravoslaví trvá na tom, že katolická církev je „matkou“ všech denominací; ekumenické kruhy užívají označení „sestra“.

Vzorný klerik
Ratzinger byl více než dvacet let prefektem kongregace pro učení víry, instituce na ochranu katolického výkladu Kristova dědictví. Podle informací z prelátských kruhů, které „pronikly“ do tisku, byl podporován vatikánskými konservativci s vazbami na hnutí za obnovu církevní vlády Opus dei, „Dílo boží“. Padla jména Španěla Juliána Herranze Casada (75), šéfa vatikánského oddělení pro výklad legislativních textů, Kolumbijce Daria Castrillóna Hoyose (75), který má na starosti klérus, a druhého Kolumbijce Alfonsa Lópeze Trujilla (69), předsedy pontifikální rady pro rodinu.

Posice latinskoamerických kandidátů tím oslabily; především příliš sociálního Hondurasana Oscara Andrése Rodrígueze Maradiagy (62), a také u italských kardinálů Ratzinger převážil. Kardinál Roger M. Mahony (69), první arcibiskup Los Angeles, prozradil, že minulé úterý, v den volby, snídal Ratzinger s kardinály-kolegy z Asie a Afriky. Zde zřejmě skončily papežské naděje Nigerijce Francise Arinzeho (72). Pak bavorský kardinál „už nebyl jedním z nich“. Ratzingerova papežská večeře po volbě sestávala z italské fazolové polévky, kuřete „cordon bleu“, zmrzliny a sektu. I takové věci pronikly na veřejnost.

Dr. Joseph Ratzinger z Marktlu na Innu došel na vrchol církevní kariéry. Knězem byl vysvěcen ve dvaceti čtyřech (1951), spolu se svým starším bratrem Georgem. Disertaci psal o Augustinovi, habilitační práci o Bonaventurovi. Byl svého času nejmladším německým profesorem theologie a od roku 1953 do 1977 učil na několika universitách přednášel dogmatiku. Jeho žáci dosvědčují, že byl oblíbený.

Jako kardinálský poradce se účastnil druhého vatikánského koncilu (1962-1965), který se pokoušel liberalisovat práva biskupů vůči Vatikánu. Jeho konservatismus ho přivedl do Říma. Roku 1981 byl jmenován prefektem pětadvacetičlenné kongregace pro učení víry, smutně proslulé inkvisice fungující od roku 1542 (Congregatio pro doctrina fidei, název v této podobě od roku 1965).

Dobrá volba
Máme papeže, říká latinská formulka oznamující zvolení nástupce na Petrově stolci. Katolíci po mediálně výborně prodané události jsou spokojeni. Žádná změna, vše při starém. Všichni protipotratoví, protikondomoví a protihomosexuální bojovníci na celém světě uvítali volbu svého muže. Kurii bude nadále vládnout team Jana Pavla II. a Ratzingerovi kardinálští kolegové. Státním sekretářem, tedy jakýmsi premiérem, zůstává Angelo Sodano (77); je jím od roku 1990. Jeho zástupcem a ministrem vnitra zůstává Argentinec Leonardo Sandri (61), tajemníkem pro zahraničí je nadále Ital Giovanni Lajolo (70).

V Německu se před volbou ozývaly hlasy, a to i mezi katolíky, „Jen ať to není Ratzinger“. Z titulu hlavního církevního inkvisitora totiž několikrát zasáhl do sporů s německými biskupy. Přeli se o to, zda se má dostat svatého přijímání (náboženský rituál) i rozvedeným, kteří se znovu ožení, odmítl účast církevních institucí v systému státního poradenství kolem těhotenství. Kardinálové Karl Lehmann (68) a Walter Kasper (72) dokonce na konkláve podporovali, podle insiderů, Ratzingerova protikandidáta Itala Carla Mariu Martiniho (77).

Na vzorném životopisu katolického činovníka Ratzingera utkvěla skvrnka, která podráždila především neněmecké nekatolíky. Jeho rodná ves Marktl na Innu leží nedaleko hornorakouského Braunau na téže řece, rodiště Adolfa Hitlera. Jako pubescent byl v semináři členem tehdy povinné Hitlerovy mládeže (HJ) a v šestnácti sloužil jako pomocník u protiletadlové obrany závodů BMW v Mnichově, kde se stal roku 1977 arcibiskupem. Roku 1944 stavěl na rakousko-maďarských hranicích protitankové zátarasy, pak se jednotka vrátila do Bavor.

Odtud od ní na konci války desertoval. Anglické listy „milují“ cokoli německého a volbu papeže z Bavor oznámily titulky jako „Od hitlerovského mládežníka k papa Ratzimu“ (The Sun), nebo „Říkali mu Boží rottweiler, teď je papežem Benediktem XVI.“ (Daily Mirror, podobně The Daily Telegraph).

Takový je ostrovní folklor, který se možná někdy změní. Aby se však katolický theolog a kardinál Joseph Ratzinger za pontifikátu Benedikta XVI. proměnil v nekatolíka, to možné není. Pak by totiž vstoupil do církevních dějin jako velezrádce.

(vyšlo v časopisu Týden 17/05)

Benedikt revolucionář. Církevní reforma spočívá na vnitřní změně, nikoli ve změně v organisaci, ale v proměně jedinců. Německé souvěrce papež zaskočil v září 2011, když kázal v Berlíně, Erfurtu a ve Freiburgu. Tolik na thema dlouholetých snah německých kleriků a laiků uvolnit vazby na Vatikán (mimo jiné zrušení celibátu).

K nelibosti církevních knížat hlava katolické církve vyzvala k chudobě a ke svému odsvětštění. Pouze zbavena politického a materiálního balastu může být otevřená ke světu. Arcibiskupům se však chudnout nechce.

Vyvlastnění majetků, škrty privilegií a vynucená ztráta moci jsou pro církev dobré. Dějiny tím výrazně přispěly k vnitřní očistě církve (sic) a poskytly nezbytně nutné nové impulsy. Každá událost, která vede ke světské bídě církve, vynucená i dobrovolná, ji posiluje. Bez ohledu na konvence a stav majetku pak může vyznat se před Kristem.

V bundestagu pochválil německou ekologickou orientaci, že prý naslouchají řeči přírody. Vedle její ochrany by však měli též chránit (nenarozené) lidské životy, neboť i člověk je součástí přírody (v bibli lidé vystupují jako páni přírody, jakési extra...).

Benedikt vyzval protestanty, aby více četli Martina Luthera. Jeho základní otázku, jak si naklonit boha, dnes mnoho křesťanů nezajímá. Otázka totiž předpokládá, že naše hříchy a ctnosti, tak papež, jsou relevantní křesťanskému bohu. Křesťané proto dnes předpokládají, že bůh musí být velkorysý a svou milosrdností naše chybičky přehlížet.

Jsou však „naše“ chybičky nepatrné? Neničí svět korupce velkých i malých, nemyslí všichni na své výhody, jak o lidském zlu realisticky kázal už Luther? Mnichovský levicově liberální list Süddeutsche Zeitung v ty dny nazval Josepha Ratzingera (84) „moudrým skeptikem“.

Katolíkům a jejich funkcionářům a kongregacím doporučil, aby byli zbožnější. Světec je v Benediktově pohledu ten, kdo evangelium radikálně prožívá, kdo otevře okna našich duší pro světlo boží; nemusí to být jen asketa.

Božím darem je, že se člověk sám smí realisovat, nalezne-li svou přirozenost. Pro prvního mezi katolíky to znamená: „Kdo věří, má budoucnost.“

Papežovo vystoupení navštívilo na tři sta tisíc lidí, údajně více, než církev očekávala, ale nesrovnatelně méně, než kolik lidí „chodilo“ na Jana Pavla ii. Kdo se tehdy těšil na stanovisko k sexuálním skandálům nedávných měsíců a k situaci v církvi, byl zklamán. Pro Benedikta příliš materiální záležitosti.

Kníže hořkých pohrom

Nemám už sil na vykonávání úřadu, sdělil unaveně italskou latinou kardinálům svou resignaci Joseph Ratzinger (85), od dubna 2005 hlava katolíků papež Benedikt XVI.

Před osmi roky v nástupním proslovu stařec s novým jménem Benedictus Sextus Decimus kardinálům-volitelům řekl:

Vykládala se tehdy ta slova jako ironie. Jedním z momentů, kterým prý získal na svou stranu členy stopatnáctičlenného konkláve, byl výběr jména Benedikt. Bavorský klerik Joseph Ratzinger v něm spojil odkaz na otce západního mnišství Benedikta z Nursie, vydávaného dnes za „patrona Evropy“, a papeže z doby první světové války Benedikta XV.

Tím myslel onen mír a klid mezi křesťanskými uskupeními všech směrů. Vatikánské počty odhadují, že ke křesťanství se hlásí dvě a čtvrt miliardy lidí, z toho polovina ke katolicismu.

Obrat „krátká vláda“ tehdy zapadl. Nyní se ukázalo, že Benedikt XVI. měl na mysli ještě jednoho mnicha a dávného svého předchůdce svatého Celestýna V., jinak benediktinského poustevníka Pietra del Morrone. Žil u Sulmony, rodiště básníka Ovidia, a založil vlastní společenství mnichů, kteří se trápili ještě přísnějšími pravidly než benediktini.

Psychoteror jinověrců

Když ho v červenci 1294 zvolili papežem, táhlo mu na 85, a po vzoru Ježíšově odcestoval ke svému pozdvižení v papežskou hodnost na oslu. Z aparátu kurie dostal brzy strach (a to ani nedorazil do Říma), latinsky znal jen z bible a po několika měsících o své vůli resignoval. Uvedl, že je nemocen, že nemá zkušenosti s vládou a že se chce zase stát poustevníkem.

Resignační list napsal jeho poradce Caetano, který se stal vzápětí sám papežem a také jeho věznitelem. Že by se až natolik osudy dvou římských biskupů podobaly, není pravděpodobné, ale lechtivou stopu v myslích příběh starý sedm staletí zanechává.

Joseph Ratzinger je jiný formát než eremita Pietro, který si dal jméno „Nebeský“, Coelestinus. Se svým o čtyři roky starším bratrem Georgem dostal kněžské svěcení roku 1951, habilitoval se prací o Augustinovi a svého času byl nejmladším profesorem theologie v Německu.

Klerik z městečka Marktl na Innu z bavorské strany říčky, od níž není daleko na rakouské straně rodiště Adolfa Hitlera Braunau, přednášel katolický dogmatismus. Jako čtyřicátníka ho roku 1968 odpuzovala „hrubá povaha atheistické zbožnosti, psychoteror a to, jak se odhazují morální úvahy jako zbytky měšťáctví“.

Mnichovským arcibiskupem se stal roku 1977 a dodnes mu je vyčítáno, že se postaral o uchování oněch „zbytků měšťáctví“. Třebaže se totiž v té době začaly dostávat na světlo nepravosti z bavorských církevních škol, detaily o kriminálním omezování lidských svobod, nikdy nedopustil jejich šetření.

Šéfinkvisitor

V pastýřském listu z března 2010 politoval obětí sexuálního násilí na sirotcích a svěřencích církevních škol včetně případů známých z Rakous, kde svěřenkyně byly nuceny prostituovat. Nicméně slov omluvy se postižení nedočkali a vyšetřování tisíců církevních obětí v letech 1930 až 1990 také neotevřel.

Konservativismus dovedl Ratzingera roku 1981 do Vatikánu, kde stanul po boku podobného staromilce, o sedm let staršího Karola Józefa Wojtyły, od roku 1978 papeže Jana Pavla II. Stal se prefektem dvacetipětičlenné Kongregace pro učení víry, Congregatio pro doctrina fidei. Věroučné shromáždění dohlížející na ideologii katolického monotheismu se tak jmenuje teprve od roku 1965. Založeno bylo v 16. století jako Kongregace římského a všeobecného šetření, Congregatio romanae et universalis inquisitionis, prostě inkvisice, jedna z nejbestiálnějších institucí evropských dějin na terorisování a likvidaci nepohodlných jedinců.

Ve stínu Jana Pavla II. stál v čele inkvisice Ratzinger čtvrt století a osm roků byl sám papežem. Za své inkvisiční i papežské vlády neuhnul ani o píď, aby mu konservativci mohli vytýkat paktování s liberály. Naopak. Celý život bojoval proti světskému materialismu, kultu hojnosti a hedonismu, nebezpečí elektronického věku a muž, který se nikdy nesetkal s ženou v posteli a neměl dětí, dbal na patriarchální podobu věřící rodiny.

Jeho dogmata ho poutala do podobných posic zastávaných americkými evangelikánskými ultras nebo v konkurenčním monotheismu salafistickými džihadisty; někdo s odporem k biografu a kopané, někdo třeba ne, ale společně proti rovnoprávnosti žen, homosexuálů a jinověrců.

Kormidelník na dobu omezenou

Italské přísloví praví: „Vemte sto kněžích, ale se sto světci se neshledáte.“ Vzorný životopis katolíka Ratzingera poskvrňuje událost z dětství. V semináři býval členem tehdy povinné Hitlerovy mládeže (HJ) a v šestnácti sloužil u protivzdušné obrany továrny BMW v Mnichově.

Na konci války byl odveden a stavěl na rakousko-maďarských hranicích protitankové zátarasy před přicházejícími Rusy, ale boje ho minuly a desertoval. Po krátkém americkém zajetí se vrátil domů. Anglický list Sun Benediktovu volbu před osmi roky titulkoval: „Od hitlerovského mládežníka k papa Ratzimu.“ Ale v Anglii nemají obecně Němce v lásce, ani katolíky.

Benedik XVI. nebyl příliš nápadný, ani jako arcibiskup či šéfinkvisitor, ani jako papež; ale jeho odchod byl jedinečný, až lidé zabývající se klerikalismem začali spekulovat, zda Ratzingerovým odchodem do pense („dobrý den, pane expapeži“) nezačíná nová éra, éra papežovy neomylnosti na dobu určitou...

Slib „krátké vlády“ splnil. Už jeho volba byla velmi krátká: konkláve v Sixtinské kapli ho zvolilo již napočtvrté po 26 hodinách; jedna volba ve 13. století trvala šedesát dnů a jeden z kardinálů při ní zemřel.

Podobně jako Celestýn, který žil v době vlády Přemyslovce Václava II., také Benedikt odchází z role zástupce svého boha na Zemi s pocitem, že na ni nestačil. „V dnešním světě podřízenému rychlým změnám a vzrušenému otázkami velké závažnosti pro život víry je třeba pro řízení lodi svatého Petra a hlásání evangelia též tělesné a duševní síly, jíž mi v posledních měsících natolik ubývalo, že musím přiznat svou neschopnost vykonávat službu mně svěřenou.“

Latina úředního bulletinu č. 0089 s datem 11. února 2013 konstatuje, že „od 28. února 2013, od 29. (sic) hodiny, bude sídlo v Římě, trůn svatého Petra, prázdné“ (překlady do světových jazyků latinský překlep odstranily na logickou „20. hodinu“).

Krátká vláda

Otázky víry, tedy snad jejího ohrožení zvenčí, řízení lodi svatého Petra, tedy snad poměry přímo ve Vatikánu, to vše v neustálé proměně, nejsou pro starce věci osvěžující ducha. Když nastupoval na Petrův trůn Jan Pavel II., bylo mu 58 let; Benediktovi XVI. ale 78. Kardinálové věděli, že nic měnit nebude a že získávají čas, chtějí-li, aby jejich říše vypadala „moderněji“.

Benedikt i činovníky povětšinou nechal v úřadech. Sám zná ponuré příběhy ze všech temných zákoutí vatikánských chodeb nepochybně velmi dobře. Kolik se toho říkalo o záhadách církevního finančnictví, které se propíraly při krachu Banco Ambrosiano roku 1982 a při úmrtích lidí spojených s bankovními podvody. Skandály provázejí provoz banky s podivuhodným názvem Istituto per le opere di religione (IOR), Ústavu pro náboženské záležitosti; když je měl důvěryhodný bankovní manažer odstranit, byl vyhozen.

Nebo loni o síti žen pro pobavení vatikánských knězů organisované s pomocí mafiánů (viz TÝDEN 25/12), či skandál přímo z okolí papeže, kdy majordomus jeho domácnosti vynášel korespondenci a dokumenty papežovy do novin i zájemcům ve Vatikánu („Vatileaks“).

Německý papež nebyl u Italů v oblibě a intriky u dvora Benediktovi nepochybně braly sil, možná více než zdravotní stav. Jeho odchod na pensi tak trochu vypadá jako útěk po slibované „krátké vládě“.

Určitě se nedočká přízviska „velký papež“. To dosud církev věnovala za opravdu zásadní zásluhy o svou existenci: Lev I. (+461) přesvědčil lidi o tom, že papež je více než patriarcha v Cařihradu, Řehoř I. (+604) pospojil papežský majetek a do křesťanské morálky vecpal podivnou theorii hříchu a Mikuláš I. (+867) vymyslel, že papež je přímým zástupcem boha na Zemi, a proto vládne vlastně úplně všem.

Benediktova originalita leží jinde. Těm, kteří touží po změně, předloni řekl: „Církevní reforma spočívá nikoli na změně instituce, ale v proměně jedinců!“ Chtěl, aby církev zchudla, nevyhledávala majetky, zbavila se materiálního balastu. Výzva k prostotě je sice pravděpodobně ježíšovská linie křesťanského kultu, ale určitě nevoní kléru: pontifikát Benedikta XVI. proto asi do učebnic nijak významně nevstoupí.

box: Papežský rok 2013

Benedikt XVI. abdikoval 718 roků po Celestýnovi V. svém mniškém vzoru (viz TÝDEN 09/13). Před 110 roky zemřel po čtvrtstoletní vládě nejstarší z papežů v den své smrti Lev XIII.; bylo mu 93 roků. Před šest sty roky zemřel Julius II. Strašlivý a na trůn přišel Lev X. Giovanni Medici (zemřel 1521). Za něho vypukl nejhlubší rozkol v západním křesťanství, když roku 1519 se svými požadavky přišel Martin Luther a dal vzniknout rozvětvenému protestantismu.

(vyšlo zkráceně v časopisu Týden 08/13)

Italští kardinálové kontrolují papežovu volbu 2013

Polovina všech křesťanů na světě jsou katolíci. Nejvíce z 1,2 miliardy z nich žije sice v Brazílii, ale nejvíce kardinálů a také těch, kteří mají značné šance stát se papežem, pochází z Evropy. 

Kardinálové-elektoři musejí být mladší 80 let: na konci února 2013 jich bylo podle Tiskového úřadu Svatého stolce 117 a pocházejí ze 51 zemí světa. Celkově jmenovaných a žijících kardinálů bylo 208 (v závorce počet kardinálů nad 80 let a těch, kteří abdikovali) a pocházejí ze 66 zemí; Pavel VI. jmenoval 2, Jan Pavel II. 123 a Benedikt 83 (67 z nich patří k elektorům, tedy většina). Během trvání církve jmenovali papežové do konce vlády Benedikta XVI. 4236 kardinálů.

Evropa 61 (53): Polsko 4 (3), Francie 4 (5), Španělsko 5 (5), Německo 6 (3), Itálie 28 (21), ostatní 14 (16), z toho ČR 1 (1) a SR 0 (2)

Severní Amerika 14 (8), z toho US 11 (8); Latinská Amerika 19 (11), z toho Brazílie 5 (4), Mexiko 3 (1) a Argentina 2 (2); Afrika 11 (7), z toho Nigérie 2 (1); Asie s Předním východem 11 (9), z toho Indie 5 (2); Oceánie 1 (3)

Nejkatoličtějších deset států světa má 607 milionů, tvoří 56 % všech katolíků (2012): Brazílie má 134 milionů katolíků, Mexiko 96 milionů, Filipíny 75, Spojené státy 74,5 milionů katolíků, Itálie 50.

Šelmy a šelmičky na trůnu Petrově

Výběr papeže po abdikaci Benedikta XVI. přitahuje starobylostí zvyků, oděvů, zvláštní pospolitostí mužů. Církevní špičky chrání svá tajemství a zvědavosti nechávají brány dokořán.

Poslední mše, naposledy ve své pracovně, rozloučení, vrtulník už přiletěl. Benedikt XVI., nejstarší z papežů, když dosedl před osmi roky na Petrův stolec, ukončil 28. února svůj pontifikát důstojně a bez účtování se svým okolím, s mocnými církevního státu. Možná, že se mu jednou za mlčení dostane svatořečení.

Nikoho neudal a zůstal u písemné verse své abdikace, že odchází, neboť nemá už sil. V pět odpoledne sedl do vrtulníku, jak zvláštní úkaz v bigotně konservativním církevním společenství, a odletěl do Castel Gandolfo nad Albanským jezerem jižně od Říma, zvaného dávno Alba Longa, prarodiště rodu Iuliů.

Švýcarská garda o tři hodiny později s koncem pracovního dne zavřela brány do papežské residence a odešla. Stráží totiž pouze papeže, nejsou to obecní policajti, a ten na nějaký čas v úřadě žádný nesedí. Benedikt bude poprvé z církevních bonzů užívat titulu papa emeritus nebo romanus pontifex emeritus, vysloužilý papež či pontifex římský.

Do Vatikánu se vrátí na jaře, až bude upraven pro něho klášter Matky církve ve středu svatého státečku; tam jako mnich s vlastním tajemníkem Georgem Gänsweinem (56), čerstvě v arcibiskupské hodnosti, dožije, poslušen nového pána vatikánských zdí a více než miliardy katolíků po celém světě.

Nic nového pod sluncem

Spása vatikánského státu v době bezvládí („sede vacante“) spočívá na bedrech kardinálského kolegia řídícího běžné administrativní záležitosti. Benediktův státní sekretář a „komoří“-camerlengo Tarcisio Bertone (78) řídí chod státního aparátu, kurie, a hlavně přípravu papežské volby, konkláve. Podle vatikánské ústavy z roku 1996 je sice komoří hlavou církve a státu, ale nemá žádné oprávnění cokoli měnit a určitě na na konkláve. To je ovšem v jeho případě lehtivé pokušení, neboť je pokládán za jednoho z možných nástupců.

Mlčení papeže chváleného katolíky jako jednoho z největších theologů na čele církve má své důvody. Jako v podobných případech, zůstavá dění ve vatikánských chodbách tajemně neprůzračné stejně jako ono mystické odcizení syna Ježíše se svou matkou. V italských novinách se objevily spekulace kolem Benediktova odchodu v souvislosti s loňským skandálem známým mediálně jako Vatileaks.

Papežův osobní sluha vynášel z jeho pracovny dokumenty a korespondenci, z nichž jen část byla zveřejněna a obvykle bez uvedení jmen (viz TÝDEN 09/13). Vyšetřující tři kardinálové v prosinci předložili Benediktovi XVI. výsledky, potvrzující údajně domněnky, že papež nedokázal kolem sebe sjednat pořádek, že byl vládcem slabým. Z odposlechů a písemností prý také podle listu La Repubblica vyplynulo, že se ve Vatikánu uhnízdila vlivná spiklenecká skupina homosexuálů, která se pro svou orientaci stala vydíratelná z vnějšku církve.

Do Říma cestou necestou

Kardinál Joseph Ratzinger prožil jako strážce ideologie a jako papež čtvrt století a bylo by podivné, kdyby o vzrušujícím vatikánském životě nebyl informován. Častokrát mluvil o lidských slabostech a selhání. Za něho a za předcházejícího pontifikátu Jana Pavla II. (1978-2005), s nímž spolupracoval velmi úzce, se začali katolíci osmělovat a odhalovat sexuální praktiky kněží a církevních hodnostářů.

Benediktova vláda je plna skandálních odhalení případů pederastie a homosexuálního násilí od Kalifornie, Mexika a Chile po Německo, Rakousko a Itálii. Hlavy diecesí své podřízené kryly, arcibiskupové a kardinálové se snažili a snaží případy tutlat. Posledním případem je resignace skotského kardinála Keithe O´Briena (74), na něhož si v únoru stěžovali čtyři kněží u papežského nuncia, tedy vatikánského velvyslance, pro Británii, že se k nim choval „nepřiměřeně, že jim to bylo nepříjemné“. Prý se to stalo před třiceti roky.

O´Brien resignoval, omluvil se a oznámil, že do Říma na konkláve nepojede. Losangeleský kardinál Roger M. Mahony (77) má jiný přístup. Rodák z Hollywoodu vášně svých podřízených, z nichž dva byli za vynucování sexu odsouzeni do vězení, kryl a vinu necítí a od konce února je v Římě.

Při pohledu do minulosti papežského státu je skandalisace špiček katolické církve podobným způsobem jaksi mimo trend. Málokde je protimluv kázaného a praktikovaného soustavně tak viditelný jako v dějinách papežství. Vždyť theokratická říše bez hranic ovládaná z tak nepatrného místa měla vlastní soudnictví, proti němuž nebylo odvolání ani pro jinověrce, už od roku 318; o rok později byl klérus zbaven povinnosti platit daně.

Svět sám pro sebe. Intriky, zrada a boj o moc, chtivost po majetcích a nádheře, nezřízený život, pohrdání prostotou, a to vše zahaleno závojem mlčení, doprovází velkou část zástupců Ježíše Krista na Zemi. Bylo jich dosud podle úředních počtů 265., ale k tomu připočtěme ještě oddíl protipapežů a obskurních typů, a bude jich přes tři sta.

Odpustky a děvčata

Jedním z momentů, který zneklidňuje kleriky ve Vatikánu, je to, že budou vedle sebe žít papež 266. s 265. a že by z toho mohlo vzniknout jakési moderní protipapežství. Není to ostatně jen „výdobytek“ dávných církevních sporů. Také Jan Pavel I. a Jan Pavel II. měli svého protipapeže, který je provázel celou vládou. Clemente Domínguez Gómez z Andalusie si dával říkat Řehoř XVII. a měl přiznivce na jihu Španěl a ve Spojených státech. Svatořečil například diktátora Franka a zemřel jen několik dnů před Janem Pavlem II.

Co to je proti pořádnému církevnímu rozkolu ve druhé polovině 12. století, kdy papež Alexander III. měl čtyři protipapeže. Musel mít v hádkách s mocnými tehdejšího světa nervy ze železa a nic mu nepomohlo, že prosadil papežskou volbu v konkláve všech kardinálů a dvoutřetinovou většinou hlasů; první taková volba se uskutečnila až o téměř století později, ale zásada platí dodnes.

Zbožnost ve věcech majetkových nehraje velkou roli, tedy ani v církevním státě. První, kdo se zabýval penězi přímo, byl papež Kalixt I. (+ 222). Měl bohatý život propuštěnce, zavíráného dlužníka a defraudanta peněz svěřených mu křesťany. Musel za trest na práci do dolů, byl věřiteli bit, ale nějak osud otočil a sám se živil půjčováním peněz.

Jako první měl proti sobě protipapeže a jeho sok Hippolyt se dokonce stal světcem. Ovšem finančník Kalixt položil základ finanční moci církve, neboť zavedl odpustky. Vykoupení z hříchu za úplatu se později zvrhlo ve velký business, bylo jedním z podnětů husitství a luteránství. Kupčení s odpustky pod hrozbou exkomunikace zrušil roku 1567 Pius V.

Hlavně se neženit

Ze zištného odpouštění možná v západním světě přežívá kultura okázalých politických omluv. Vydržely i jiné věci. Anicetus (+ 166) se jako první z papežů pustil do kacířů a zakázal kněžím nosit dlouhé vlasy. Jinou slávu si nadělal Řehoř III. (+ 741), který zakázal jíst koňské maso, neboť je to zvyk odpudivý. Dodnes, jak ukazuje čerstvá aféra, si to pravděpodobně pamatují v Británii, třebaže jejich předkové takové maso jedli.

Se sexem to je v katolickém kléru a u mnichů ostatních křesťanských směrů podivné. Poprvé přišel příkaz sexuální zdrženlivosti už roku 306, i když například apoštolové ženatí byli. Kuriosní je případ papeže Hormisdy (+ 523), který se stal biskupem římským až když ovdověl. Je jediným z papežů, jehož syn se také posadil na Petrův stolec (Silverius roku 536).

Po dlouhá staletí byl zákaz obcházen, hlavně nejvyššími představiteli. Čas od času vydávali papežové přísnější oběžníky, pravděpodobně vždy s ohledem na svůj život plný žen, nikoli však manželek.

Dnešní poměry na čele církve jsou vykládány za sodomu a gomoru, což je velmi přehnané. Bývaly jiné časy. Prvním z papežů, který šel doslova přes mrtvoly, byl Damasus I. (+ 384 a byl svatořečen). Pouliční bitky mezi římskými křesťany přinesl v jednom dnu smrt 137 lidem. Historik Ammianus Marcellinus o události z roku 366 také zaznamenal, že biskupové už tehdy žili z darů matron, že se projížděli v kočárech, chodili draze oblečeni a utráceli za hostiny. Inu, roku 380 se křesťanství stalo jediným povoleným náboženstvím římské říše.

Užijme si!

Ani s homosexualitou tolik zakazované katolicismem to nikdy nebylo až tak horké. Lev X. (zemřel roku 1521), byl šestým z devíti dětí florentské superhvězdy Lorenza Medicejského zvaného Nádherný, jeho druhorozený syn. Jeho matka Orsiniová si přála, aby se stal knězem, a to ne ledajakým. V sedmi přišel první titul apoštolského protonotáře, v deseti byl opatem, ve třinácti kardinálem (kardinálský klobouk tehdy matku přišel na třicet tisíc dukátů; pokud vážil 3,5 gramů, pak to bylo 105 kilogramů zlata).

O jeho předchůdci Juliovi II., bojovném a marnotratném renesančním papeži, se tradovalo, že se jako první nakazil syfilitidou – od mužského prostituta. Lev X., první ze tří medicejských papežů (žádná italská rodina nedodala tolik mužů do čela Vatikánu), v honičce za okázalostí nezaostával. Se ženami neutrácel, neboť byl podle všeho homosexuální. Na jedné z velkých jeho hostin o 65 chodech rozverně pobíhali nazí chlapci, a nikomu se tehdy za to neomlouval.

Za něho spustil Martin Luther roku 1519 reformaci. Hravý Lev, který zemřel v příšerných dluzích, se na žádný rozhodný krotikrok nezmohl. Za to proslul výrokem, který dodnes sedí nejen na pontifikální úřad: „Pán nám propůjčil papežství, tak si ho teď chceme užít.“

(v rozšířené podobě vyšlo v šasopisu Týden 11/13)

Ratzingerovo latinské dvojče

Od minulé středy má katolická církev nového papeže. Italoargentinec František převzal vládu po Benediktu XVI., který v únoru abdikoval.

Don Andrea Gallo (84) z Janova je kněz, který nikdy netoužil po karieře církevního hodnostáře. Za své široké srdce byl představenými trápen odklizováním na odlehlá místa, dostal pověst rebela. V duchu pojetí Ježíšova odkazu jako práce streetworkera žil mezi prostými Italy, stal se advokátem drogově závislých, kouřil marihuanu a přimlouval se za homosexuály.

Před vatikánskou volbou se dal Gallo slyšet, že je na čase, aby papež byl gay: „Homosexuální papež by byla velkolepá věc. Esencí evangelia je, že všichni jsme synové a dcery boží a všichni jsme jako děti boží si rovni.“

Represe homosexuality podle Galla vede k pederastii a připomíná, že ví moc dobře, o čem mluví: jako mladý kněz byl také zneužíván. Galla ale nikdo ve Vatikánu neposlouchal, i když se tam semlelo kdeco. Před volbou se desetkrát sešlo kardinálské kolegium, tedy i těch hodnostářů, kterým je více než osmdesát let a nemají právo zasednout v konkláve. Byl to summit, na němž do neděle 10. března přednesli lidé školení v rétorice na 160 příspěvků.

Falešné naděje

Kolik lidí si myslí, že touhy a spory lze vyřešit výměnou hlavy církve. Přijde superpapež, možná i něco více než pouhý zástupce katolického boha na Zemi. Co všechno bylo tolikrát řečeno a napsáno před jeho volbou, aby se to nepřetřáslo ještě vícekrát znovu. Nový muž na Petrově trůnu musí reformovat církev, která je prý v krisi. Nesmí být jen evropský nebo dokonce jen italský, vždyť nejvíce věřících žije mimo Evropu.

Měl by se „postavit čelem výzvám“ 21. století. Co s kněžími žijícími v hříchu? Nový papež by se měl více přátelit s jinými větvemi křesťanskými, měl by rozumět jinověrcům a ženám. Neměl by být římským centralistou, ale biskupům by měl popustit více pravomocí. Správní aparát církevního státu, kurie, by se měl zgruntu reformovat. Také na pořádky ve vatikánské bance by měl dohlédnout a ovšemže také věnovat pozornost vatikánské fotbalové lize Clericus Cup sestávající ze šestnácti kněžských mužstev, kterým turnaj přerušilo konkláve. Měl by…, měl by…

Tohle všechno spadlo minulou středu v sedm hodin večer na bedra Jorgeho Maria Bergoglia (76), kardinála z Buenos Aires, prvního z jesuitů v čele církve čítající podle vlastních odhadů 1,2 miliardy duší, z nichž polovina je ze západní polokoule. Jenom několik hodin byli údajně u 115 kardinálů ve hře Quobečan Marc Ouellet a Miláňan Angelo Scola.

Stal se v úředním číslování 266. papežem, prvním z Latinské Ameriky a odmyslíme-li hranice dávné římské říše také prvním Mimoevropanem vůbec. Mezi jeho prvenství ještě patří jméno, které přijal, neboť Franciscus, František, se před ním ještě žádný z papežů nejmenoval.

Benediktův klon

Tímto výčtem Františkovo premiantství zřejmě končí. Vše nasvědčuje tomu, že kardinálové-elektoři jakoby vedeni rukou jeho předchůdce, bavorského kardinála Josepha Ratzingera, „emeritního papeže“ Benedikta XVI., hlasovali pro udržení vatikánské doby ledové, pro pokračování přísně konservativní linie uchovávání věroučných dogmat a hlavně struktur katolické theokracie.

František je pouze o dva roky mladší než byl při své volbě před osmi roky Benedikt XVI. Oba soustavně poukazovali na zdrženlivost církve k majetkům a osobně žili skromně, pryč od okázalostí a luxusu. Oba si dali jméno pro mniších kázajících Ježíšův životní styl uchovaný evangeliem: Benedikt po zakladateli západního mnišství (+ 547), František po idolu kněžské chudoby (+ 1226).

Oba kázali o zmírnění bídy a oba dosáhli stejného výsledku. František byl podle jistého „diáře“, který se roku 2005 dostal do novin, vážným protikandidátem Ratzingerovým, jeho mimoevropskou alternativou. Bavorský kněz byl během čtyř kol vždy na prvním místě a Bergoglio na druhém, dokud kardinál z Buenos Aires přátelům druhého dne nesdělil, že by volbu nepřijal.

Františkova volba trvala jen o několik hodin déle a fotbalisté Clericus cupu mohou počítat s tím, že finále turnaje, který založil Benediktův státní tajemník Tarcisio Bertone, se skutečně odehraje v sobotu 18. května. Ostatně nový papež je velký fotbalový fanda a registrovaným členem buenosaireského klubu San Lorenzo de Almagro a jako kardinál roku 2008 řídil mši u příležitosti klubových stých narozenin (manšaft má církevní kořeny: založil ho salesiánský kněz Lorenzo Massa).

Eminentissimus dominus

Bergogliovu církevní karieru ovlivnil papež Jana Pavla II., který sice nehoroval pro jesuity, ale ctil jejich novodobé poslání boje s atheismem. Kardinálův děd přišel do Buenos Aires z Turína a otec Mario José živil rodinu s pěti dětmi jako zřízenec na dráze vlastněné britskou firmou. Bergoglio byl plný „občanského“ života, okoukal od matky umění její plotny (a vaří si prý dodnes sám).

Bergoglio dodnes hovoří piemontským dialektem a vedle argentinské má také italskou státní příslušnost. Chodil tancovat, měl přítelkyni, ukončil chemickou školu. Prožil však těžký zápal plic a přišel o pravou jejich polovinu. Ve dvaadvaceti, jak praví jeho životopisci, se mu dostalo v kostele sv. Josefa ve čtvrti Flores božího zvěstování a Bergoglio vstoupil do semináře jesuitského řádu. Jeho členové, není jich prý po světě více než dvacet tisíc, se věnují šíření své víry a obvykle se vyhýbají vyšší církevní karieře.

Roku 1969 byl vysvěcen na kněze a už o čtyři roky později se na šest let stal provinciálem řádu, hlavou argentinských jesuitů. Posléze byl rektorem theologické fakulty. Roku 1992 byl Janem Pavlem II. povýšen na jednoho ze čtyř světících biskupů Buenos Aires, o šest let později se stal arcibiskupem a roku 2001 převzal od něj kardinálský klobouk.

Bergogliova spořivost šla tak daleko, že jako biskup jezdíval po metropoli na La Platě městskou dopravou a nedal si ani ušít vlastní kardinálský oděv, ale kázal přešít starý po svém předchůdci.

Od marxismem infiltrované populární theologie osvobození latinoamerických kněží, která vedla v řadě zemí ke zpolitisování kléru a ke ztrátě kontroly nad ním, se Bergoglio distancoval. Méně se distancoval od vojenských pánů, kteří ovládali Argentinu v letech 1976-1983. „Otec Jorge“ vedl tehdy řád k tomu, aby se jeho lidé nepletli do politiky. Řada lidí mu později předhazovala, že se naopak s generály aranžoval. Před konkláve roku 2005 na něho podal žalobu jistý novinář zabývající se érou vojenské diktatury, kterou však později stáhl.

Bergoglio trval na svém, že s generály nekolaboroval a že naopak duchovní před nimi chránil, a proto že se s nimi stýkal. Obvinění se týkalo dvou členů jesuitského řádu, kteří byli vojáky vězněni a mučeni a Bergoglio jako představený se jich nezastal. Gen. Jorgeho Videlu (87, dnes ve vězení) a adm. Emilia Masseru (+ 2010) však Bergoglio podle svého tehdy žádal o propuštění vězněných kněží. Kardinálovi odpůrci přesto zdůrazňují, že se za spolupráci řady katolických kněží sympatisujících s juntou nijak nedistancoval.

Se současnou světskou hlavou Argentiny byl nový papež rovněž ve sporu, to však z hlubokých ideologických příčin. Socialisté Néstor Kirchner (+ 2010) a jeho manželka a nástupkyně v úřadu Cristina Fernándezová de Kirchner (60) usilovali o legitimisaci homosexuálních rodinných soužití a aby gayové a lesbičky měly právo adoptovat děti.

Zákon před třemi roky prošel a presidentka tehdy kardinálovi připomněla, že zastává středověké názory. Osobně mu sice nyní ke zvolení blahopřála, ale zároveň jistě doufá, že vatikánského konservativce do konce svého volebního období doma neuvidí.

Plané naděje

Naděje do nového pontifika kupodivu skládají také po celém světě desítky tisíc obětí sexuálních zneužívání katolických kněží. Jejich statistika je úděsná, nicméně ani zdaleka úplná. Ne všude v katolickém světě panují tak otevřené společenské poměry jako na evropském západě a v anglosaském zámoří.

Ne všude jsou zainteresovaným hnacím motorem právníci a sektářská řevnivost jako například ve Spojených státech: který katolík by opomněl zdůraznit excesy evangelikánských kazatelů a který protestant si dá ujít katolický skandál?

Podle nezávislého newyorského výzkumného střediska Social Science Research Council bylo v roce 2010 zaznamenáno jenom ve Spojených státech na 64 tisíc případů sexuálního zneužití dětí a nezletilých, po celém světě 135 tisíc. Čtvrtina Američanek tvrdí, že byla v dětství znásilněna, Američanů šestnáct procent. Ale v témže roce obětí amerických církevních pachatelů bylo „jenom“ 426.

Americké diecese stojí kněžská deviace vpravdě ďábelské peníze. Roku 2011 vyplatily na odškodném přes sedmdesát milionů dolarů. Bostonská arcidiecese před deseti roky zaplatila na urovnání pěti set žalob 85 milionů dolarů, světový rekord ale drží z roku 2007 losangeleská, která vydala 660 milionů!

Levnější, ale stejně skandální zneužívání kněžské autority vyšetřovali v Irsku, kde vládní zprávy o zločinech v kostelích a církevních školách v letech 1975-2004 registrovali na 2500 obětí. Podobné statistiky vedou v Belgii, Holandsku, Německu, Rakousku a Itálii a všude má vyšetřování stejný základní rys: biskupové a arcibiskupové činy kryjí a snaží se je zamést pod koberec, pachatele uklidit do jiné diecese.

Ratzingerův klon na Petrově trůnu si nebude dělat zle a chovat jinak se také nebude.

box 1: František a třináctkové prokletí

Jidáš Iškariotský byl u posledního jídla Ježíše Krista třináctým u stolu. A právě tím zrádcem, vypráví křesťanský mythus a západní svět z toho může být i nemocen.

Lékaři formulovali chorobu, strach ze třináctky, triskaidekafobii: postižení se vyhýbají všemu, co se kolem toho čísla pohybuje. Řada firem číslo vynechává z pořadí pater, místností, dopravních linek.

Papež František byl zvolen třináctého dne po uvolnění Petrova trůnu, stalo se tak 13. dne třetího měsíce třináctého roku třetího tisíciletí. Numerologové tvrdí, že „13“ jako symbol konce-smrti představuje zároveň začátek čehosi, novinek, novostí, ale ovšem – také může třináctka vyjadřovat silnou agresivitu, a to i sexuální.

box 2: Finance v rukou božích

Jednou z největších záhad fungování nejmenšího nezávislého státečku světa je jeho financování. Státní rozpočet je oficiálně postaven na příjmech z turistiky a odvětví souvisejích jako filatelie a vstupné do museí.

Kromě toho na církevních příspěvcích z celého světa a výnosu firem, na nichž se vatikánský stát podílí. O finančních fondech, realitních společnostech, které mají spravovat rozsáhlé majetky po celkém světě, oficiálně není nic publikováno. Vatikánská banka (IOR) spravuje údajně na více než 33 tisících kontech (!) na sedm miliard eur.

Vatikánců je necelých 600, tedy mužů s občanstvím, a na jeho území žijí ještě další asi tři sta obyvatel. Vedle nich zde pracuje přes dva tisíce zaměstnanců, většinou italští státní příslušníci. Vatikánci neplatí daň z příjmu, telefony ani elektřinu. Nájemné činí pět procent příjmu.

Plat nižších zaměstnanců a církevních činitelů je na 1300 eurech, kardinálové dvojnásobek. Papež plat nemá, zato plný servis. Obývá šestipokojový byt v Apoštolském paláci s vlastní kaplí o celkové ploše 400 m2. K diposici má církevní stát flotilu stovky limusin s poznávacím číslem SCV, nejčastěji mercedesů.

(vyšlo ve zkrácené podobě v časopisu Týden 13/13)