Lek

lékaři, lékařství, medicina, farmacie:

Nejstarší psané zmínky o léčení pocházejí z Egypta, Indie a Mesopotamie. Tzv. Ebersův papyrus (podle nálezce z roku 1884 Georga Eberse) z doby po roku 1700 do asi 1500 pojednává o sedmi stech léčivech a léčivých praktikách (obsahuje též první popis cukrovky dějin, srov. zde níže pod Arétaios Kappadocký).

Ze stejné doby jsou vedické texty, kde se poprvé mimo jiné objevuje užití halucinogenních hub (viz také pod narkomanie). Po roce 1000 vznikly ajurvedické medicínské texty.

V buddhistické Indii kromě vyspělé farmakologie byla na úrovni chirurgie. Bezproblémově prováděny císařské řezy, plastické operace nosu v 6. století Indem Sušrutou Samhitou. Z antického starověku je však o kosmetických operacích málo zpráv. Od 4. století zkoumáno v Indii a Číně v alchymii.

Nejstarším jménem známým autorem lékařského spisu je druhý král Egypta, syn Narmera Ménéa Aha (Horovo jméno, „Bojovník“) Iti I., řec. Athóthis (vládl 3174 do 3127, resp. 3117). Podle Manethóna byl A. autorem spisu o anatomii. Nejstarším nekorunovaným lékařem, ale také vynálezcem sloupu, byl Imhotep, současník krále Džosera (2667 – 2648) z 3. dynastie. Z hrobu předdynastického krále "Škorpiona i." pochází nejstarší nález léčivých látek uchovaných v hliněných nádobách.

Z chetitsko-egyptské panovnické korespondenci psané tehdejší diplomatickou řečí babylónštinou víme, že egyptští lékaři byli v Chattuši velmi žádaní. Nejlépe uchované mumifikované tělo však není z Egypta, ale z chanské Číny, viz pod mumifikace. Z pravděpodobně tocharského hrobu z naleziště u vsi Su-pej-si/Sibeixi v okresu Šan-šan v Turfánské proláklině pochází z doby kolem po 300-200 druhá nejstarší zachovaná dřevěná prothesa, srov. capujskou dřevěnou nohu z doby kolem roku 300.
Sbírka babylónských diagnos vedených zaříkávači ášipú na vyhnání démanů nemoci se jmenuje Enúma ášipu ina bít marsim illak, „Kráčí-li zaříkávač do domu nemocného“.

Hellénské lékařské školy a Asklépiovy hvězdy

První mýthickou osobností, které byly v hellénském světě připisovány lékařské schopnosti, byl Melampús, syn Amytháona z Iólku (cca. 1400, podle jednoho starého kronikářského údaje se měl stát bohem r. 1367). Jako vládce v Argu (se svým bratrem Biantem byl spoluzakladatelem místní  vladařské dynastie Amyntháonovců) proslul věšteckými schopnostmi a jeho zákrok na rodině tírythského Proita lze vykládat jako první záznam o použití čisticích látek v „evropské“ medicíně.

Po celý starověk se pak jeho purgativní směs nazývala melampodion. Podle jedné z tradic měl Melampús zavést u Hellénů Dionýsovo jméno, jeho slavnosti a průvod s fallem. Apollón s přízviskem Smintheus, „Myší“ (krétské slovo) byl ochráncem před morem: v jeho chrámech byly chovány bílé myši. Kult ochranných myší byl rozšířen v dávných dobách hlavně ve Foiníkii a v Palaistíně (bůh Ešmun).

Za prvního skutečného lékaře byl však všeobecně považován o více než století později žijící Asklépios (do lat. převzat jako Aesculapius), údajně syn Apollónův a nymfy Korónidy, narozený v thessalském městě Trikka. Žák Kentaura Cheiróna byl jako bůh uctíván nejdříve od 7. století v Thessalii a v Epidauru (zde míval hadí podobu a v Epidauru byli hadi i chováni).

Asklépiův kult byl ve velké váženosti i v peloponnéské Messéně (jeho malířskou výzdobou se proslavil učedník Níkiův Omfalión, který u mistra sloužil jako otrok a byl prý i jeho milencem). Stejně jako u Apollóna, i Asklépiovým přízviskem byla Paiéón (Paián), Léčitel (ještě v Homérovi však pod tímto jménem vystupuje lékař bohů - později v splynul s léčivým Apollónem a Asklépiem).

V Athénách byl jeho kult úředně zaveden až roku 420. Do té doby Athéňané uctívali jako boha lékařství Amyna a jako kněz léčivého daimóna Halóna se na Asklépiovo uvedení na veřejnost významně podílel básník Sofoklés, jehož dům byl dokonce do vystavění Asklepiova chrámu sídlem kultu - za to byl Sofoklés po smrti uctíván jako hérós Dexión. Asklépios měl přízviska Iátros (Lékař), Orthios (Napřimovatel) a Sótér (Spasitel), podle svého odznaku Ofiúchos, lat. Anguitenens (Hadonosič, - držič).

Do Říma byl Asklépiův/Aesculápius kult zaveden roku 293. Stalo se tak po moru, kdy byli římští poslové vysláni ke konsultaci do Epidauru. Odtud prý dovezli hada, který se s nimi dostal na zpáteční loď, a když se mu v Římě zalíbilo na tiberském ostrově, postavili zde o dva roky později Římané novému kultu chrám.

„Specialisovaná“ léčivá božstva měly i malé italické národy. Italičtí Mársové a Marrúcínové kolem Fucinského jezera uctívali bohyni Angitiu, která byla později za hellénismu proměněna v sestru Médeie a Kirké. Unavení a nemocní Římané oslovovali Fessónu („Unavenou“). 11. říjen se v Římě slavila meditrinália, slavnost bohyně „Meditrína dea“, staré bohyně léčení. Na její svátek bylo poprvé v roce uléváno z nového vína.

Asklépiovi synové Podaleirios a Macháón se účastnili trojské války jako velitelé thessalských oddílů, ale jejich cena ve vojsku spočívala v úderné síle, ale v tom, že léčili. Chirurg Macháón byl ale pod Troiou zabit Télefovým synem Eurypylem (a toho zabil Achilleův syn Pyrrhos-Neoptolemos). Asklépiovou dcerou byla Hygieiá, zosobněné zdraví.

Obraz mladé ženy, napájející z misky hada, zůstal celosvětově v podstatě odznakem zdravotnictví dodnes. Její bratr Télesforos s hlavou zahrytou do kutny byl prvním trpaslíkem jmenovaným v evropských dějinách  (viz pod Svátky). Macháonovými syny byli Alexanór a Polemokratés, jehož lékařské umění bylo uctíváno hlavně v Argolidě.

Teukros, nejlepší lukostřelec pod Trójou, se po válce musel odstěhovat z rodné Salamíny na Kypr, kde založil stejnojmenné město, srov. pod Salamína: Teukros se měl mimo jiné zabývat léčitelstvím (12. století). Mezi lékaře, kteří odvozovali svůj prapůvod již od Macháóna a patřil do „cechu zasvěcených lékařským disciplinám“, byl také Aristotelův otec Níkomachos ze Stageiry, lékař makedonského krále Amynty II.

Svůj původ odvozoval od Níkomacha, Macháónova syna, vnuka Asklépiova. Sám Aristotelés je autorem řady medicínských spisů (jeho syn s Herpyllidou jménem Níkomachos, o němž není známo, že by se věnoval léčitelství, zemřel dříve než slovutný filosof, jeho otec, jímž tak vymřel celý rod).

V Asklépiových chrámech a léčebných střediscích se léčilo pomocí snů nemocných: thaumatúrgiá, therapie pomocí snů či hypnosy, za níž byly prováděny i chirurgické zákroky. Nemocní ve spánku, jak se udávalo, spojovali s bohem, a ten buď přímo uzdravil, nebo kněžím-lékařům dal návod k léčení (enkoimésis, incubátió, ulehnutí). Chrámové léčitelské školy u Hellénů fungovaly podle starších egyptských vzorů, kde veškerá vzdělanost, na rozdíl od Hellénů, byla z velké části s kulty přímo svázána.

V 6. století žil epický básník Aristeás z Prokonnésu, autor mystického epu o Arimaspech. On a Skyth Abaris bývají pokládáni za šiřitele skythského/sibiřského šamanismu v hellénském světě, Thrák Zalmoxis thráckého. Hellénům splýval s orfismem. Visionářství a víra v převtělování souvisely s léčitelstvím, stejně jako s lovem.

Léčivá cesta na místo Apollónova kultu na ostrov v ústí Dunaje a setkání s mrtvými je v příběhu Leónyma Krotónského, tedy z oblasti, kde žili pýthagorici používající šamanské prvky neboli orfismus. Orfici utěšovali své příznivce, že poctivé, spravedlivé a dobré lidi čeká v podsvětí život v opojení (srov. tzv. papyrus z Derveni/Leté u Soluně z doby kolem 340).

Nejstarším zachovaným historickým jménem lékaře na území Evropy je Sombrotidés, syn Mandrokleův v Hýblejských Megarách na Sicílii (rodina však pocházela z Anatolie). Nejstarším historickým medicínským systematickým společenstvím byla tzv. škola krotónská (prvním sídlem pýthagoriků byl v 6. a 5. století Krotón, po vítězstvích démokratů a přechodném zániku spolku ve 4. století pak Tarás).

Vyšla z prostředí Pýthagorovy organisace, který na základech svého filosofického učení, náboženských a politických představ sdružoval jihoitalskou aristokracii. Pýthagorici se zabývali všemi vědeckými disciplínami, tedy i medicínou.

Nejslavnějším medikem z této skupiny byl Démokédés z Krotónu a jeho krajan Alkmaión. Stejně jako svět i lidské zdraví bylo pro Alkmaióna harmonickou rovnovahou sil vlhka a sucha, chladu a tepla, a nemoc byla porušením této rovnováhy. Alkmaión jako první považoval mozek za ústřední orgán duševní činnosti. Sám Pýthagorás, Alkmaiónův stejně starý učitel, vytvořil podle svého numerického mysticismu též učení o kritických dnech, které mj. později převzali Hippokratovci. Mezi předhippokratovské lékaře patří zřejmě i jistý Aigimios z Velie, autor nezachovaného prvního spisku o tepu, Peri palmón.

Alkmaión a pýthagorici považovali medicínu za „nejmoudřejší z umění“, kterýžto náhled u mnohých lékařů kupodivu přetrvává dodnes. Jeho fysiologický postoj k přírodním vědám a božským pricipům vymezuje zachovaný výrok: „O tom, co je neviditelné a smrtelné, o tom mají jistotu bohové; lidem připadá jen se domnívat“.

Škola sicilská, též empiriké, zřejmě jen místem původu odlišná od krotónské, proslula osobou Akróna z Akragantu, doporučovaného Empedokleem. „Sicilští“ se na rozdíl od hippokratiků kupodivu drželi empirie méně: ve shodě s egyptskými tradicemi pokládali za životní princip pneuma, životní dech (viz níže empiriky).

Přímým žákem Pýthagorovým měl být také Empedoklés z Akragantu. Jakmile Empedoklés vydal pýthadorejské učení ve verších a zpřístupnil ho, vydala škola zákaz, aby básníci napříště učení školy nezpracovávali. Byl autorem básní O přírodě a lékařských hexametrů Očištění a Rozprava o lékařství. Psal ovšem i tragédie. Obdobně Epicharmos ze Syrákús (ale narozen na Kóu), rovněž prý přímý žák Pýthagorův, psal o přírodě, ethice a o medicíně.

Za pýthagorika se později považoval Eudoxos z Knidu, slavný astronom, geómetr a lékař, který cestoval po Helladě a Egyptě a který zřejmě jako první v Evropě propagoval pravidelná tělesná cvičení těla i smyslů. Byl žákem Archýtovým a posluchačem Platónovým a lékaře Filistióna Syrákúského, kterého poslouchal Eudoxos z Knidu. Eudoxovým a Filistiónovým posluchačem byl Chrýsippos z Knidu (srov. níže), od něhož se učil Erasistratos (viz níže).

Také Chrýsippovi potomci byli lékaři: jeho syn Aristagorás a vnuk Chrýsippos, žák Aéthliův. Mladší Chrýsippos byl vynálezcem účinných očních léků a živil se jako osobní lékař Ptolemaia Sótéra. Dostalo se mu pro lékaře s takovým postavením ojedinělého trestu: byv křivě osočen, byl veřejně zmrskán.

Démokédés byl spíše praktik a procestoval velký kus světa. Milónův zeť působil na mnoha místech. Dokonce se stal prvním státem placeným lékařem vůbec: na Aigíně dostával talent ročně, v Athénách jako "státní šéflékař", archiatros tés poleós, jedno sto min a na Samu od tyranna Polykrata - dva talenty.

Po působení na dvoře Polykratově odešel (resp. byl ze Sard po Polykratově popravě odvlečen) roku 522 do Persie a kromě toho, že se stal lékařem Dáreiovým, posloužil mu i jako velvyslanec do jihoitalských obcí. Podle Hérodota měl Démokédés přímo Dáreia, svého pacienta, pobízet k válce s Hellény, aby mohl doprovázet perské vyslance, a tak uniknout z perského luxusního zajetí; srov. rok 514 a 512.

V Persii zbavil královnu Atossu, matku mimo jiné Xerxa I., nádoru na prsu a za to si řekl o podporu nápadu na svůj návrat domů. Je pravděpodobné, že Atossa byla první pacientka dějin, u níž odhadujeme, že trpěla rakovinou. Do své vlasti se vrátil bez úhony, vzal si dceru slavného a mocného krajana Milóna a pro nás zůstává navíc také prvním evropským lékařem, který se zapletl do vysoké politiky, ba přímo velmocenské. Lékaři v hellénském světě patřili společensky do stejné skupiny jako umělečtí řemeslníci, démiúrgoi.

Krotónští dosáhli jako první mezi Hellény věhlasu jako lékaři. Po nich pak přišli Kýrénští. Koncem 6. a v průběhu 5. století vzniklo v oikúmeně několik lékařských center (škol), obvykle kolem Asklépiových chrámů: na Kóu a v Knidu, na Rhodu a v Kýréně. 

Na Kypru je doložen nejstarší známý případ jisté formy sociální péče o občany, viz rok 497. Král Idalia a město nařídili lékaři Onásilovi, synovi Onásikypra, a jeho bratrů, aby ošetřovali raněné z bojů v době, kdy byli oblehnuti Peršany a jejich spojenci gratis, bez mzdy. Odměnou jim později byly pozemky, jejichž případný prodej by byl bezpoplatkový a Onásilos dostal ještě jeden navrch sám pro sebe. Onásilova rodina byla zřejmě lékařským klanem, nikoli profesním sdružením ("bratři", jejichž jména nejsou na nápisu uvedena, byli označeni sloem kasignétoi/"rodní sourozenci").      

V čele kójské školy byli příslušníci starého rodu Asklépiovců (odvozovali od něho původ) a nejznámějším z nich byl Hippokratés. Teprve on učinil z „nočního“, temného a tajemného  Asklépia boha denního.

Hippokratés z Kóu (460-364) je nejproslulejší z lékařů starého světa, autor mnoha odborných spisů, vynálezce klinického lékařství, klíniké techné, lat. clínica, tj. léčby přímo u lůžka (clínicus medicus doby císařské; ale clínicus byl také člověk připravující zemřelého na pohřeb). Pod jeho jménem se zachoval sborník textů celé kójské a knidské školy, corpus Hippocraticum (58 děl v 73 knihách).

Podle něj zdraví spočívá na souladu čtyř šťáv (voda, krev, černá a žlutá žluč; humorální theorie). Normální stav lidského těla byl pro něho harmonickým poměrem tělesných tekutin a vnějšího prostředí. Nemoc je pak disharmonií těchto relací. Dal jméno rakovině podle tvaru jednoho kožního nádoru, který spatřil: karkínos/rak.

Hippokratés a celá kójská škola dávala před therapií přednost aitiologii a prognosi. Mimo jiné o epilepsii doložil, že není způsobena vstupem bohů, ale že jde o chorobu. Hippokratés například také shromáždil popisy nemocí ze severohellénské oblasti, především z Thasus, a vydal je ve dvou knihách pod názvem Epidémiai, tj. Cesty/život po cizích zemích (kolem roku 400).

Od jeho časů byla medicína Hellény rozdělena na diaitétiku, čili nauku o správné výživě, na farmakeutiku, čili nauku o lécích a na cheirúrgii (lat. chírurgus), neboli na operační techniku. Starověk farmacii od medicíny neodděloval. V Evropě se tak stalo vlastně až tzv. salernským ediktem císaře Friedricha II. roku 1240. Arabové však via facti a díky své vyšší vzdělanosti byli rychlejší: už roku 788 byla v Baghdádu otevřena první lékárna (město samo založeno roku 762 n. l.).

Na rozdíl od italských dogmatických fysiologů postavil Hippokratés medicínu na vědecké základy: „... věda o přírodě nemůže mít jiný pramen jako lékařství a tato věda může být správná jen po správném pochopení lékařského umění. Myslím si ale, že o toho jsme ještě hodně daleko, chci říci, že jsme ještě hodně daleko od toho, abychom poznali, co je člověk, jaký je jeho původ a jiné otázky podobného druhu. Přesto pokládám za potřebné, aby z toho, co patří k přírodě, lékař poznal, nebo aby vynaložil veškeré úsilí, aby se to naučil, chce-li splnit své povinnosti: jaký je vztah mezi člověkem a tím, co sní a vypije, a mezi jeho způsobem života...“

Od dob Hippokratových se pokládá za jazyk lékařů dórština a také v attických komédiích tak hovořívají zasvěcenci Asklépiovi, neboť tak se mluvilo na Kóu. Znění "Hippokratovy přísahy" viz pod Hippokratés.  
V Hippokratově díle pokračovali jeho synové Thessalos a Drakón, kteří se usadili v Makedonii, stejně jako jeho zeť Polybios. Thessalos používal k desinfekci ran zředěné vřící víno.

Hippokratovým vrstevníkem byl abdérský atomický filosof a přírodozpytec Démokritos. Kdysi se mu předhazovalo, že své fílosofické a medicínské úvahy převzal od jakéhosi Peršana jménem Osthanés či Ostanés, který prý první Iónům napsal o magii, když doprovázel krále Xerxa I. na tažení proti Helladě, a Egypťana jménem Apollobex, ale to budou pomluvy lidí z oboru. Démokritos prováděl pitvy zvířat a stejně jako Pýthagorás i on sepsal spis o léčivých účincích rostlin.

Jeho, nebo podle jiného zdroje Pýthagorův pozdější následovatel ze 3. století, Egypťan Bólos z Mendéty v Deltě vydal řadu přírodovědeckých a lékařských pojednání pod souhrnnými (a nedochovanými) tituly Fysika dynamera, tj. Přirozené prostředky (v léčitelství) a Cheirokméta, Výtvory rukou. Bólovo dílo bylo ve starověku, zřejmě mylně, připisováno Démokritovi.

Vědci, volně pokračující později v učení kójské školy, byli dobově nazýváni dogmatiky. Mezi ně patřil v polovině 4. století (viz r. 350) i autor prvního velkého anatomického souborného díla Dioklés z Karystu, žák uvedeného Polybia. Bylo to poprvé, kdy lékař vydal specialisovanou theoretickou odbornou příručku. Vedle Hippokrata a Praxágory to byl nejznámější hellénský lékař.

Prodikos ze Selymbrie udělal z původního lékařského pomocníka vtírajícího masti nazývaného iátraleiptés/iátralíptés samostatného odborníka, předepisujícího řízenou životosprávu (např. v lázních). Prodikos je současně považován za objevitele platů pro mastičkáře (lat. unctorés) a lékařské sluhy (lat. mediastíní).

Sami lékaři např. v Athénách byli zkoušeni a pověřováni vykonáváním praxe státem a byli placeni z výnosů daní (viz nahoře Démokédés).

Přítelem Sókratovým byl lékař Akúmenos, otec lékaře Eryximacha. Na přelomu 5. a 4. století žil Menekratés ze Syrákús, který vyléčil několik lidí „zázračně“, za což si dal přízvisko Zeus. Byl dvorním lékařem Filippa II. Makedonského a svým uměním se náramně naparoval a i v korespondenci užíval jména Zeus Menekratés ("ty jsou králem lidí, já jsem králem medicíny a stavím muže i krále na nohy"). Traduje se, že Filippos ho pozval na hostinu a zatímco se všichni cpali a nalévali, Menekratovi se dostalo vůně kadidla, takže po chvíli musel odtáhnout. Používal ho Sókratův vrstevník, sofista Hérodikos ze Selymbrie, proslul jako učitel tělesných cvičení, zřejmě zakladatel evropské léčebné gymnastiky či nápravného tělocviku-rehabilitace.

Po Prodikovi prosluli jeho žák Chrýsippos z Knidu (viz výše) a tohoto žák Erasistratos z Keu, syn Aristotelovy dcery (jiným proslulým lékařem, který byl spřízněn s Aristotelem, byl Métrodóros z Chiu, třetí manžel Aristotelovy dcery). Chirurg Erasistratos působil v Alexandrii, studoval anatomii a konal zde jako první vědecké pitvy lidských těl. Položil základy pathologické anatomie, popsal srdce. Do medicíny zahrnoval i léčebná cvičení, napsal dietetickou kuchařku, nesouhlasil s magií a ze složitosti zvrásnění lidského mozku dedukoval vyšší inteligenci člověka oproti zvířatům.

Filosoficky byl žákem Theofrastovým. Od krále Antiocha I. prý dostal za uzdravení (tj. že se mohl oženit se Stratoníkou, viz rok 292) jako mzdu sto talentů zlata (tj. minimálně 2,6 tuny raženého drahého kovu! Táž příhoda je ovšem u Plinia zaznamenána i s jinými jmény: lékař se jmenoval Kleombrotos z Kóu, dárcem měl být král Ptolemaios a zachráněným měl být jistý Antiochos; nebo Antigonos?).

Erasistratos s alexandrijským kolegou Diagorou poprvé upozornili na smrtonosné účinky opia a jeho používání zavrhli, neboť oslepuje (jmenovitě prvním člověkem, který si vzal život užitím opia, byl otec praetora v Hispániích P. Licinia Caecíny, když mu zdravotní stav udělal ze života peklo). O opiu a drogách viz pod narkomani. Erasistratos nesouhlasil s humorální theorií a poruchu v cirkulaci vnitřního vzduchu (pneumatu) měl za důvod k onemocnění (např. z přejezení vzniká více krve, která se dostává do tepen a narušuje pohyb pneumatu: výsledkem je horečka).

Erasistratos rovněž jako první lékař vystoupil proti obecnému názoru, že nápoje protékají do močového měchýře plícemi, což zastával např. ještě Platón, a vysvětlil existenci hrtanu a hltanu. Platón ovšem převzal omyl od Hippokrata a dalších kapacit jeho školy, jako od Filistióna z Loker n. od Dioxippa. 
Erasistratovým žákem byl jiný Chrýsippos (srov. výše?), Hikesiás a jeho Hérákleidés (nikoli Tarentský).

Záchranou královského zdraví proslul již o dvě generace předtím Kritobúlos, který vyndal Filippovi II. z oka šíp vystřelený z katapulty a celkově ošetřil jeho znetvořený obličej po zranění, která král utrpěl roku 354 při obléhání Methóny.

Další lékařskou školou byli empirici, navazující na sicilské empiriky, viz výše. Z ní prosluli v 1. století Hérákleidés z Tarentu, komentátor Hippokratův, který se proslavil hlavně v oboru, a Apollónios z Kitia, autor dochovaného výkladu Hippokratova spisu O kloubech. Empirická škola stála pod silným vlivem filosofie skepticismu. Empirici se věnovali anatomii a upřednostňovali farmakologii, odkazy na některého ze starých mediků a získávané zkušenosti a jejich analogickou aplikaci.

Méně theoreticky a více prakticky orientovaný Hérofilos z Chalkédonu (viz rok 300 a 264), který z farmakologie učinil samostatnou vědeckou disciplínu a který zavedl sledování krevního pulsu, byl zároveň dalším z velkých anatomů (objevil synchronismus pulsu s pohybem srdce). Hérofilos a jeho škola působila hlavně v Alexandreji a podle ní má i svůj název. Při chrámu anatolského boha Ména/Měsíce (masc.) mezi Láodikejí na Lyku a vsí Karúrou fungovala v prvním století př. n. l. vyhlášená hérofilská škola vedená Zeuxidem a po něm Alexandrem Filaléthem. Předcházela ji škola stejného zaměření ve Smyrně ersistratovská vedená Hikesiem.

Kromě anatomických pitev (výsledky sepsal v díle Anatomika o třech knihách) proslul studiem žláz, zdokonalil obvazovou techniku, první po svém učiteli Praxagorovi z Kóu (slavný theoretik a první vědec, který psal o nádorech) detailněji studoval tep a praktikoval základy moderní hygieny. V Alexandrii měl dokonce s Erasistratem možnost provádět vivisekce na zločincích, jak se alespoň traduje podle Kelsa.

Žáky Praxagory, syna Níkarchova, byl vedle Hérofila ještě Pleistoníkos, Xenofón a Fýlotímos, klasik hellénské medicíny a chirurgie, který v polovině třetího století měl za to, že duše sídlí v srdci a význam mozku nebral nijak vážně (jeho spisy ztraceny). Praxagorova rodina odvozovala původ od Asklépia.

Alexandreia měla po celý starověk pověst nejlepší lékařské školy. Ještě v polovině 4. století n. l. tvrdí historik Ammiánus Marcellínus: „Lékaři přeci stačí místo jakékoli zkoušky k doporučení jeho odbornosti řekne-li, že se vzdělal v Alexandreji.“ O několik desítek let později i zde však propadla věda monotheistickému šílenství. • Pro srovnání: starověk transplantaci ani funkční přišití končetiny neznal. Jako první v historii vrátil na své místo strojem amputovanou ruku roku 1963 šanghajský orthoped a chirurg Čung Wej-čchen (Zhong Wei Chen); lékař zemřel roku 2004 ve věku 74 let. První přesazení lidského srdce provedl 3. prosince 1967 v Kapském Městě chirurg Christiaan Barnard (jeho pacient se jmenoval Louis Washkansky).

Žákem Hérofilovým byl farmakolog a Hippokratův vykladač Filínos z Kóu (akmé ve 129. a 130. Ol.), jeho nástupcem byl pak Serápión z Alexandrie, autor jen ve zlomcích známého díla Therapeutika, tj. Léčebné methody.

Na Hérofila později navázali epikúrik Asklépiadés z Prúsy (viz r. 130 a 50), přítel Ciceronův a M. Antonia, a jeho žák Themistón z Láodikeie Syrské (srov. r. 50), zakladatel samostatné školy methodiků. Podle Asklépiada je tělo složeno z hmotných, proplétajících se tělísek, které tvoří síť pórů. V nich se pohybují volná tělíska, tvořící tělesné tekutiny a vzduch. Nemoc byla pro Asklépiada poruchou pohybu tělísek a napravit ji může jen lékař.

Předepisoval změny životního stylu, diety a masáže a jako chirurg proslul tím, že první provedl tracheotomii. Themisón se od svého učitele odklonil v tom, že se více věnoval studiu symptómů a celkového stavu pacienta a zanedbával anatomii. Asklépiadés, jehož vědecký vrchol spadal do doby válek Mithridáta s Římany, zavedl i léčbu spočívající na konsumaci vína (srov. pod kulinářství).

Farmakologii se věnovalo mnoho lékařských autorů (o pův. významu slova farmakon, farmakos atd. viz Bohové a jejich svátky, měsíc thargélión). Níkandros z Kolofónu (3. nebo 2. století) byl pravděpodobně Apollónovým knězem v Kláru u Kolofónu a z jeho didaktických básní se dochovala dílka Thériaka (tj. O látkách proti uštknutí jedovatých zvířat) a Alexifarmaka (Protijedy).

Do empirické školy později patřil i Antónios Músa, osobní lékař Augústův, srov. zde níže. Hérofilovec Andreás z Karystu složil velkou farmakologii nazvanou Narthéx, jeho současník Mantiás napsal spis O léčivech a didaktický básník Arátos ze Sol složil o mnoho let předtím na dvoře Antiocha I. veršovanou Farmakologii.

V Římě působili a psali Métrodóros ze Sképse a jistí Dionýsios a Krateuás byli autory odborných knih o léčivých bylinách, jejich účincích a o jedovatých tvorech a ochraně proti nim, které doprovázela i příslušná vyobrazení (Epitomé rhizotomúmenón, Rhizotomikon, Rostlinopis). O léčivých bylinách psala i jediná starověká autorka, jejíž jméno známe z oboru farmakologie, a to Olympias z Théb.

Žáky empirika Serápióna z Alexandreie byli Hérákleidés z Tarentu, Kleofantos, který mj. stanovil pravidla při léčbě vínem, a Zópyros, který jako první klasifikoval léky podle jejich vlastností.

Jako první z mediků přišel do Říma roku 219 Peloponnésan Archagathos, syn Lýsaniův, a jeho praxe mu dokonce vynesla římské občanství (ius Quiritum). Přesto byl pro své chirurgické methody „přátelsky“ označován přezdívkou Carnifex, tj. Řezník, Kat; než ho Římané prokoukli, dostal laskavé jméno Vulnerárius, tedy "Ranhojič" (lékaři se u Římanů nikdy negativní pověsti nezbavili). 

Z doby o něco mladší je zachován záznam o prvním chirurgickém zákroku na Evropance: Cornelia, matka Gracchů, se narodila se srostlým pohlavím - vada byla odstraněna operativně (prováděl zákrok některý z římských žáků Archagathových?).

Jako otrok-válečný zajatec se do Říma dostal do rodiny Q. Mannea Menekratés z Trall (?), který jako propuštěnec L. Manneus Menecrates se vyučil u Asklépiada z Prúsy (který zemřel někdy před vypuknutím občanských válek ve 40. letech). Jeho mistr léčil dietou, pohybem a koupelemi a pokládán za pionýra v psychotherapii. Jeho dalším žákem byl Themisón z Láodikeie, objevitel tracheotomie. Menekratés si prý udělal jméno léčbou vínem.

V Římě mělo lékařské povolání dosti privilegované postavení, ačkoli bylo původně zaměstnáním jen pro otroky. To Platón ve čtvrté knize svých Zákonů/Nomoi vychází z toho, že otroci-lékaři léčí otroky a svobodní svobodné. C. Iúlius Caesar udělil učitelům svobodných umění, liberálium artium doctórés, a lékařům, působícím v Římě, občanské právo, Augústus osvobodil roku 23 městské lékaře a učitele svobodných umění od všech daňových povinností a o stavovské záležitosti se od dob císaře Tiberia starala collegia (řemeslnická, ale i charitativní kolegia jako právnické osoby uzákoňovaly již zákony XII desek).

Ve většině případů se jednalo o Hellény. Augústova náklonnost k Apollónovým a Asklépiovým lidem pramenila z úspěchu jeho lékaře Antónia Músy, též autora lékařských spisů (srov. zde výše), díky němuž se uzdravil roku 23 z těžké choroby. Propuštěnec Músa ho léčil studenými lázneměi a nápoji, za což se mu dostalo zlatého prstenu, velkých peněz od senátu i Augusta a pro sebe a celý lékařský stav na vždycky daňových svobod.

Ciceronův současník Níkón sepsal zřejmě už tehdy knihkupecký trhák s názvem O přežírání, Peri polyfagiás. Spis si v červenci 44 půjčil advokát od Níkónova žáka Sex. Fadia.

Principové platili lékařům královsky. Roční plat medika činil 250 tisíc sesterciů, za Claudia měl jeho osobní lékař C. Stertinius Xenophón, rodem z Kóu, půl milionu sesterciů, viz rok 54+. Od Claudia se osobní lékař principův začal titulovat archiatrés a X. byl první (zemřel někdy po 54 n. l.). Za časů Nerónových se proslavil vodoléčbou Charmis z Massalie.

Velkou medicínu přivedl do Říma až o stopadesát let po Archagathovi Asklépiadés Bíthýnský, který se zároveň postavil proti tradičnímu hippokratovskému - dogmatickému pojetí příčin vzniku chorob (humorálně pathologická theorie proti solidární pathologii; jako první mj. systematicky léčil pomocí zdrženlivosti od jídla a vína, pomocí masáží a procházek). Asklépiadés byl přítelem Crassovým, Ciceronovým a Antoniovým.

Na konci republiky v Římě vznikla ještě další lékařská škola - pneumatická, jejímž zakladatelem byl Athénaios z Attaleie v Pamfýlii, který působil rovněž v Římě, žák stoika Poseidónia (viz r. 100). Ta zkombinovala methodickou školu se stoickými názory a vzdálila se empirické medicíně. Pneuma považovali za nositelku života, za vlastní přírodní, vrozený životní princip, který sídlí v srdci, odkud je krví rozváděn po těle. Nemoci jsou poruchou tohoto rythmu.

Sledovali puls a léčili dietou a mechanickými prostředky. Nejslavnějšími pneumatiky byli později farmakolog, lékař a chirurg Archigenés z Apameie, autor nezachovaného, ale citovaného spisu Peri tón kata genos farmakón, O lécích podle jednotlivých druhů, současník Tráiánův.

Latinsky hellénské lékařské vědomosti poprvé v encyklopedickém podání popsal M. Terentius Varro. První, kdo se v Římě speciálně zabýval popisem léčivých bylin, byl M. Porcius Cato. Nedokončený zůstal spis na téže thema, který věnoval C. Valgius Augustovi.

Řecky později psali o léčivých bylinách a jejich účincích Římané Sextius Niger a Iulius Bassus, latinsky Antonius Castor, Fabianus, Licinius Macer, encyklopedicky A. Cornelius Celsus, jehož lékařská kniha obsahovala popis cca. 250 léčivých rostlin.

Humanistický lékař Theophrastus Bombastus von Hohenheim, nar. 1493 ve švýcarském Einsiedeln, si dal jako profesní jméno Paracelsus, které odvodil od Celsova jména: „Více než Celsus, Lepší Celsa“.

Jako autory odborných lékařských knih známe jen podle jména např. Ofilia, Rabiria, Grania, Caecilia.

Noční obřady Dobré bohyně (Bona Dea) v Římě, hellénské gynaikeia, zřejmě v noci ze 4. na 5. prosince, byly tajné a mužům nepřístupné obřady bohyně ženského zdraví a plodnosti, pořádané v domě konsulově či praetorově úředníkovou manželkou nebo matkou v přítomnosti vestálek. Kolem jejího kultu (chrám na Aventínu) se mj. shromažďovaly i ženy-léčitelky, lékařky, medicae. Jméno jedné z nich z doby Martiálovy bylo Hygia.

V císařské době medicína kvetla, ale pověst lékařů zřejmě nebyla všeobecně dobrá. Jejich úspěšnost, jak se odhaduje v moderní době, nebyla vysoká a často se uchylovali k čarodějnictví. Lidé umírali často až po lékařském zákroku, na špatnou hygieny, utrpení z operací bez narkosy. V některých lokalitách a společenských vrstvách lidé nedosahovali v průměru čtyřiceti roků.

Dovršitelem methodické školy byl Thessalos z Trall, který působil v Římě v době Nerónově. Zformuloval therapeutiku školy, za nosné považoval sledovat stav stěn pórů (napětí, uvolnění, smíšený stav), zavrhnul všechno starší (Hippokrata, učení o šťávách) a také odmítl zabývat se anatomií a fysiologií. Ze Smyrny byl lékař Hermogenés, syn Charidémův, autor medicínských spisů, ale také historických, chronografických a dokonce itinerářů.

Prosluli též zastánci tzv. eklektické školy, kteří si ze starších škol vybírali; jejich systém blíže znám není. Mezi eklektiky bývá řazen největší antický farmakolog Pedanios Dioskúridés/Dioskoridés z kilické Anazarby (jeho dílo bylo překládáno do syrštiny, arabštiny, turečtiny a hebrejštiny a mělo vliv na celé středověké lékařství - salernská škola), vojenský lékař v době Nerónově. Dioskúridova Materia medica z roku 78 n. l. obsahovala z asi tisícovky léčivých látek popis 800 léčivých rostlin a po téměř patnáct staletí byla základem evropské farmacie a botaniky (řadu názvů nelze však identifikovat).

S vyznavači eklektiků souviseli radikálnější z nich, episynthetici, skládající do jednoho učení starší názory na léčbu protichůdné. Exponentem, z jehož spisů se rovněž nic nedochovalo, byl Agathínos ze Sparty, žák Athénaia z Attaleie. Agathínos fungoval v Římě za Neróna a jeho žákem byl Archigenés z Apameie Syrské, exponent eklektiků (oba bývají starými autory zahrnováni též mezi pneumatiky).

Arétaios Kappadocký (nar. kolem 180 n. l.), který kladl důraz na dietu a přikláněl se k pneumatikům (po Egypťanech, srov. zde výše, první diagnostikoval cukrovku a dal jí jméno diabétés, močová úplavice, techn. asi "nasávadlo"), či na školách nezávislý diagnostik Rúfus z Efesu (jeho Peri onomasiás tón tú anthrópú morión, O pojmenování částí lidského těla, je nejstarší úplně zachovanou anatomií). Jeho slavný methodický krajan Soranos je autor spisů o chirurgii, farmakologii, jakož i o gynekologii (který se zachoval: Peri gynaikeión pathón, Gynaecia, O ženských chorobách). Žil od c. 100+ v Římě, viz tam. Proslulým lékařem v této době byl Apollónidés Kyperský, o němž historie dochovala pouze míru věhlasu.

Všichni tito autoři patří do prvního, resp. začínajícího druhého století n. l. o století mladší byl pneumatik chirurg Antyllos (kladený však i do 3. st.), který snad první v Římě praktikoval tracheotomii a intubaci: autora nedochovaného spisu o léčení známe jen z citací u Oreibasia Sardiana z Pergamu, zemřel roku asi 403 n. l., osobního lékaře augusta Iuliána, žáka Zénóna Kyperského, oba z dogmatické školy. Nezařaditelný je vojenský lékař Eutychés, jehož dům a praxi objevili roku 1989 v Ariminu/Rimini/"Domus del Chirurgo". Zachovaný nápis praví: "Taberna medica; Eutyches, homo bonus". Že byla nalezena socha epikúrika Hermarcha Mytilénského, soudívá se, že chirurg patřil k vyznavačům Zahrady. V domě, který se zřítil někdy ve druhém století n. l., nalezeno množství chirurgických nástrojů, největší objev svého druhu vůbec. 

Methodikem byl ještě v 5. století n. l. žijící Numiďan Caelius Aurelianus, jehož zachované spisy O prudkých nemocech, Morbi acuti, a O vleklých nemocech, Morbi chronici, pomohly přenést starověké zkušenosti do medicíny středověké. Ze Sorana vycházel v polovině druhého století n. l. eklektik Hérodotos, autor dochovaného spisu Diagnósis peri tón oxeón kai chronión nosématón, Rozpoznání akutních a chronických nemocí.

Latinsky pro laiky věnoval C. Plinius Secundus, zv. Starší (zemřel 79 n. l.) ve své Naturalis historia medicíně a farmacii hodně místa, laicky a poutavě o lékařství a léčení psal v témže století A. Cornelius Celsus (spis Medicina). Vrcholem vědecké cesty antické medicíny je život a dílo Galéna z Pergamu (129? - po 200 n. l.), řazeného mezi eklektiky (spisy Peri diaforás sfygmón/Dé differentiá pulsuum, O rozdílech tepů, Peri tés iátrikés empeiriás/Dé medicíná empiricá, O lékařské empirii, také Peri kráseós kai dynameós tón haplón farmakón/Dé simplicibus medicámentís, O míšení a působení jednoduchých léků). Syn mathematika a architekta Níkóna byl osobním lékařem Commodovým a L. Spetimia Severa. Jeho spisy a Hippokratovy „objevil“ pro křesťanský svět až jistý Constantínus Áfricánus, který se narodil c. 1010/1020 n. l. v Karthágu a zemřel jako mnich roku 1087 v Monte Cassinu. Pro salernskou školu přeložil arabské spisy vycházející z hellénských lékařů do latiny.

Lékařské předpisy latinsky sesbíral jistý Aelius Promotus ve spisu Dynameron ze 2. století n. l. Koncem 4. století n. l. sebral Oreibasios či Oribasios ze Sard n. Pergama, osobní lékař císaře Iúliána, lékařské základy do encyklopedického spisu Iátrikai synagógai, Lékařské sbírky, o sedmdesáti knihách, z nichž je třetina zachována. Citoval též Héráklu, lékaře snad z prvního století n. l., který jako první popsal chirurgické uzly a šití. 

Blíže neznámý a nezařaditelný lékař: Akrón, v 6. st. n. l. žil Alexandros z Trall. 

Lékařským oborům se věnovaly i hlavy „korunované“, srov. např. Attalos III., který kromě toho věnoval svá bádání zoologii, o níž také napsal spis, nebo Mithridátés Eupatór, který byl vyhlášeným odborníkem na jedy a protijedy a sám svým tělem posloužil vědě: stalo se odolným proti všem tehdy známým jedům a král musel v tísni požádat svého keltského otroka, aby mu podržel meč (63), na který nalehl.

Z královy laboratorní knihovny (scrínia) se Pompeius např. dozvěděl složení universálního protijedu, který Mithridátés denně užíval (mithridatium antidotum se skládalo z 54 komponentů neznámého poměru). Výsledky všech Mithridátových výzkumů seřadil a latinsky vydal králův poddaný, později Pompeiův propuštěnec a grammatik Pompeius Lenaeus (Lénaios). Později měl velkou sbírku jedů císař Gaius. Když je dal po jeho zabití Claudius naházet do moře, prý široko daleko otrávil ryby. Andromachos z Kréty st., jemuž se prvnímu dostalo titulu od Neróna archiatros/arcilékař, se vyznal v jedech a zdokonalil antidota převzatá od Mithridáta Eupatora. Jeho koktejl se nazývá theriaca Andromachi. Složení zbásnil do elegických veršů a věnoval je principovi. Jeho stejnojmenný syn sepsal farmaceutickou příručku o třech knihách, známou jen ze zlomků. 

Titul archiatros časem zevšedněl a hlavní lékaře mívaly všechny obce. V již křesťanské éře je nápisně doložena (ojediněle) dokonce arcilékařka: archieiatréna Augústa v lykáonském městě Gdanmaa/dn. Çeşmelisebil v TR (vedle archiatra C. Aurélia).  

Objevy v oblasti léčivých bylin a jejich aplikací se přisuzovaly i dalším králům, po nichž se byliny a bylinné směsi pak i jmenovaly: Artemísiá, vdova po kárském Mausólovi, dala své jméno rostlině, které se dříve říkalo parthenis a která byla používána k léčení ženských neduhů (artemisia absinthium, pelyněk pravý a art. vulgaris, černobýl), diadochos Lýsimachos, který stejně jako král Attalos III. své botanické objevy vydal knižně, illyrský Gentios, pontský Polemón (?), Filetairos (?) či mauretánský Iuba II./Iúbás.

Nejstarší zachované tablety určené zřejmě na ztišení žaludečních potíží pocházejí z vraku nákladní lodi, která kolem roku 130 př. n. l. ztroskotala před toskánským pobřežím u městečka Piombino (1974). O patnáct let později se na dně našla dřevěná skříňka se zaplombovanými pilulemi.
O roli bakterií neměl starý věk potuchy (např. penicilin objevil Alexander Fleming 3. září 1928).

Indii dobyvatel, maurijský král Ašóka, který prý dokázal v bojích o trům povraždit 99 svých bratrů a při dobytí říše Kalinga na území dnešní Uríšy (Odisha) deportovat na 150 tisíc lidí, pozabíjet na sto tisíc jiných, se po přijetí buddhismu po roce 260 stal pravým opakem: Ašóka nyní zakazoval mj. i zabíjení zvířat na lovu a nabízel a obstarával léčivé rostliny panovníkům sousedních zemí.

Další lékaři-autoři, z jejichž díla se dochovala jen jména: Mnésitheos, který měl náhrobek v Eleusíně, Glaukiás, Iollás, Kallianaktés, otryés, Archedémos, Eufronés, Mnésidás, Apollodóros. Osobní lékař Alexandra Velikého se jmenoval Filippos Akarnánský.

Nejstarším veterinářským spisem je zřejmě Xenofontův spis O jezdeckém umění, Peri hippikés, a Aristotelova Zóologie, Hai peri ta zóa historiai. Většina dochovaných autorů žila až v době císařské. Nejstarším z nich byl z prvního století n. l. Xenokratés z Afrodísiady, který psal o zvířecích lécích a o potravě pro zvířata.

Svou cestou šly medicíny Indie a Číny. V kontaktu s Evropou byly ve starověku jen okrajově. Vyvinuly řadu vlastních method. V Číně byly roku 501 stanoveny diagnostické zásady: změřit puls, odposlechnout, prohlédnout barvu obličeje.

Starý svět dosáhl v řadě nauk a technických disciplin značného pokroku. V době temna z křesťanské ideologie teprve humanismus dovolil hellénské vědy dohonit a překonat. Přesto připomeňme, že např. slovensko-německý lékař Johann Jessenius, popravený roku 1621 n. l. na Staroměstském náměstí, šokoval tehdejší rudolfinsky osvícenou Prahu tím, že prováděl veřejné pitvy. Srovnejte tuto událost se reáliemi vědeckého světa hellénistické Alexandreie ve 3. století př. n. l., tedy o minimálně osmnáct století dříve.

Dodnes platí upozornění armádního důstojníka Plínia (nat. hist. xxix, 1), který se považoval za součástku svého osvíceného století (rozumí se prvního n. l.): „Nec nón et hodié multifáriam ab óráculís medicína petitur“ čili „Ještě podnes se mnohdy hledá léčba v chrámech.“

Lékaři zasahovali do všeho možného: V letech 405/4 byl lékařem perského krále Ktésiás z Knidu, účastník bitvy u Kúnax a autor historického díla o Peršanech. Iásón Ferský byl kdysi žákem Gorgiovým. Lékaři mu nedávali naději pro dlouhý život, neboť mu nalezli v těle nádor, a tak hledal smrt v bitevním šiku. V jedné z bitev ale byl raněn do prsou a zároveň se zraněním zmizel i jeho nádor. Iásón byl zřejmě největším z Thessalů a jednou z nejznámějších postav předhellénistických dějin.

Apollofanés z píerijské Seleukeie, lékař Antiocha III., zbavil říši roku 220 všemocného intrikujícího ministra Hermeji, když krále přemluvil, aby ho dal zavraždit.

Před bitvou u Rafie roku 217 se seleukovský stratégos Koilé a Foiníkie Theodotos z Aitólie vplížil do ptolemaiovského ležení a pokusil se o atentát na krále Filopatóra I. Zabil však omylem jen jeho lékaře. Protože byl král Eumenés opět nemocen, poslal 168 do Říma blahopřát k vítězství nad Makedonci svého bratra Attala. Jako dohližitele na cestu mu přidal svého osobního lékaře Stratia. Členem vyslanectva byl stoik Krátés z Mallu, zakladatel tzv. pergamské školy. Krátés si v Římě zlomil nohu a proto se věnoval přednáškové činnosti.

V zimě roku 143/142 dal Diodotos Tryfón zavraždit mladého krále Antiocha VI. Epifana Dionýsa. Prostředkem ke králově smrti byla chirurgická operace močových kamenů. Ledvinovou chorobou trpěl také Hierón I. Syrákúský (zemřel 466).

Na následek neúspěšné, tedy nikoli záměrně, operace nádoru, který se mu vytvořil za uchem, zemřel sedmiletý syn císaře M. Aurélia jménem Vérus. Zato prý dal v lednu 169 n. l. odstranit svého nezbedně zhýralého spoluvládce L. Véra jedem nerónovskou fintou, nožem na krájení masa s jedem potřenou jednou stranou ostří. Nebo Vérovi prý Auréliův lékař Poseidippos pustil žilou bezdůvodně.

Lékař Antistius Caesarovi nepomohl, zato zjistil, že ze 23 ran, které imperátor obdržel od části ze 60 atentátníků, pouze druhá byla smrtelná. Na základě staré úvahy lze ještě uvažovat o tom, že Caesarova choroba byla již tak daleko, že záměrně přehlížel varování o chystaném atentátu, o němž s velkou pravděpodobností musel být informován vlastními zdroji.

Caesar měl obavy, jak prohlašoval, z pomalého umírání a přál si smrt rychlou. Caesar byl po celý život zdráv, až ke stáru na veřejnosti občas omdléval. Míval děsivé sny a zažil dva záchvaty epilepsie/padoucnice.

Tiberiův lékař v Římě Chariklés se na císařově smrti nepodílel, třebaže o podání jedu usiloval Gaius. Buď Líviina syna povedený nástupce přidusil polštářen, nebo zemřel na chorobu (a nebyl ani zbožtěn). Tiberius po celý život pečoval o sebe sám a rad lékařů nepoužíval, v dobách principátu vzácná výjimka. Podobně Claudius, který měl velmi churavé mládí, ale během panování neonemocněl ani netrpěl hypochondrií. Lékaře si ale poslechl.

Jeho nástupce a pravděpodobně vrah Neró byl za celý svůj život jen třikrát lehce nemocen. Zato používal lékařů jako vraždícího nástroje nebo jako kontrolory nad smrtí. Za těmi totiž, jimž „předepsal“ smrt, posílal lékaře, aby se „věc nezdržovala“, a při prodlevě oběti nařízli žíly. Neró sám rád používal jedu. Např. svému praefektu praetorió místo slibovaného léku na bolení v krku poslal jed. Dokonce podával jed dětem spiklenců, skutečným i podezřelým, trápil je až utrápil hlady. Za to se stal prvním císařů, o němž víme, že mu lékař vytrhl zub a že ho veřejně ukazoval: tím šťastlivcem byl koncem roku 66 budoucí císař Vespasianus.

U Římanů dal násilník Neró usmrtit svou tetu Domitii lékaři a jejich silnými projímadly a pak se díval na její umírání. Zabil svou první ženu Octávii prostřednictvím křivého nařčení z cizoložnictví a vražedným nástrojem byl soudní výrok. Druhou manželku Poppaeu Sabínu neúmyslně v návalu vzteku zabil kopnutím do břicha, když byla v pokročilém těhotenství (jeho třetí žena Statilia Messalína ho přežila).

Svou matku, k níž se nejprve lísal, se třikrát pokusil otrávit, ale Agrippína Ml. používala protijedy. Dal na matku nastražit mechanismus, který by zřítil strop ložnice na spící; vymyslel rozkládající se loď: nalákána na palubu výletní lodi Agrippína atentát přežila plováním. Neró tedy dal nakonec matku zavraždit dýkou.

Šílený umělec dal otrávit Claudiova syna Britannica jeden, dodaným jistou Lócustou či Lúcustou, veleodbornicí v branži. Když její jed způsobil mladíkovi jen průjem, nafackoval travičce, až uvařila něco hodně silného. Neró Lócustě zařídil beztrestnost, obdaroval ji statky, umožnil jí své umění vyučovat a opatřil docentce travičství žáky.

Lékaři byli často u lumpáren, přísaha Apollónovi nepřísaha. Jistý Glykón po bitvě u Mutiny roku 43 prý na zakázku Octavianovu dal do konsulovi C. Vibiovi Pansovi do ran jed. Císař Caracalla dal zabít lékaře, protože odmítli chybným podáváním léků zhoršit zdravotní stav svého otce L. Septimia Sevéra, trpícího dnou. Tchán Gordiána III. C. Furius Sabínius Aquila Tímésitheos/Tímésitheus byl zahuben lékem na zastavení průjmů, na něž trpěl: lékaři stanovenou dávku vrazi vyměnili za pravý opak, za lék na uvolnění průjmů. Caracallou popraven byl Sammonicus Serénus, autor theologických Skrytých věcí, Rés reconditae. Jeho syn Q. Serénus složil v hexametrech léčitelský receptář Liber medicinális.

Viz také pod narkomanie, kuchyně.