Lócústa, Lúcusta, proslulá travička za časů Claudiových a Nerónových§ 54+, 55+, 68+ a viz příbuzní, vraždy, travičství

Lód§ viz Lydda

lodě, bojové§ 704
lodi, loďstvo, flotily válečné a obchodní, loďařství (o termínech mořeplavby viz oddíl Bohové & svátky vii., 15. květen), největší námořní bitvy kdysi a dnes

Helléni věřili, že obchod, výměnu zboží, vynalezli Foiníčané. První prý doplul z Foiníkie do Egypta na lodi Danaos. Před ním se prý lidé plavili jen na vorech, které pro změnu pocházejí z oblastí kolem Rudého moře pro plavbu mezi ostrovy.

Rozumí se dnešní Rudé moře a vynálezcem neměl být nikdo jiný, než král Eryther, po němž se celé moře později jmenovalo (v překladu se tento mythický král jmenoval „Rudoch“). Hellénské lodi měly červené nátěry miniem nebo tmavomodré, Athéňané natírali boky červeně a bíle. Nátěry doprovázely kresby héróů, zvířat a obrazy s činy bohů.

Protože v Attice nebylo po ruce kvalitní dřevo na stavbu lodí, měli Athéňané soustavný zájem o zalesněné oblasti Makedonie, Sicílie a Itálie, což trvale ovlivňovalo/omezovalo jejich zahraniční politiku.

Válečné lodi prý jako první z Hellénů použil Iásón (jak praví Filostefanos; podle Hégésiy to byl Parhalos, podle Ktésiy Semiramis a podle Archémacha to měl být Aigaion; věřit raději nebudeme ani jednomu z nich). Dvouřadku/diérés se 24 veslaři ve dvou řadách nad sebou první postavil Damastés z Eryther (přišla však nejspíše od Foiníčanů), trojřadku/triérés, lat. trirémis podle Thúkýdida Korinťan Ameinoklés, ale v athénských službách. Klasické triéry byly cca. čtyřicet metrů dlouhé a pět metrů široké.

Čtyřřadku/tetrérés měli podle Aristotelovy poznámky postavit jako první Kartháginští, podle Diodóra Syrákúsští roku 399 a v athénském loďstvu je poprvé zmiňována roku 330. Pentéru-pětiřadku „vynalezl“ Mnésigeitón ze Salamíny, poprvé stavěna v Syrákúsách roku 399. Athénská flotila je používala od roku 325 a na římskou podobu lodi/quinquerémis se vešlo tři sta veslařů a 120 námořníků n. vojáků. Pokud se flotila o dvou stech "pětiveslicích" vypravila do světa, znamenalo to, že musela s sebou vést zásob pro šedesát tisíc veslařů a 24 tisíc vojáků! 

Šest řad veslařů/hexérés měl první použít Xenagorás ze Syrákús. Na veslařské lavice zasedali v hellénskýhc státech a za republikánského Říma plnoprávní občané, nebyla to práce pro otroky; k tomu došlo až mnohem později.

Pentékontros/padesátiveslice, byl vynález korinthský z doby před rokem 700. Měla 24 veslaře na každé straně a dva u kormidlového vesla. Na přídi bylo bronzové nebo oplechované beranidlo, embolos. Protože byla loď moc dlouhá a neohrabaná, přišel objev trojřadky.

Hellénská triéra i římská trirémis měly 170 veslařů a třicet vojáků. Roku 1987 v Řecku rekonstruovaná loď Olympias dokládá, že veslice měla tři řady vesel, nikoli u jednoho vesla tři muže. Hellénské a vůbec antické bojové lodi ležely velmi nízko nad hladinou, snadno se do nich dostávala voda a dálkové plavby byly pravým dobrodružstvím. Každé hellénské loďstvo bylo na vodě obvykle jen během dne. Večer byly lodě vytaženy na břeh, menáž a spánek následovaly vždy na souši. Pro nedostatek místa se před bitvou hlavní plachty triér nechávaly na břehu.

Od šestiřadek až po desetiřadky stavěl pro Alexandra Velkého jmenovaný Mnésigeitón, dvanáct řad pro Ptolemaia Sótéra stavěl Filostefanos, patnáct si dal postavit Démétrios Poliorkétés. Lodě s až třiceti řadami veslařů si dal postavit Ptolemaios Filadelfos, se čtyřiceti jeho vnuk Ptolemaios Filopatór, kterému se říkalo i Tryfón.

Třicetiveslový koráb Filadelfův (triakontérés) pohánělo tři tisíce veslařů a bylo na něm umístěno na dva tisíce vojáků (tedy dnešní námořní pěchota). Na lodi se nacházely těžké vrhací stroje (katapulty apod.), ale např. i mlýn pro potřeby posádky, knihovna (největší plovoucí knihovnu dějin má výletní loď Queen Mary 2 paroplavební společnosti Cunard, která byla dána do provozu roku 2003). Stavitelem ptolemaiovského korábu byl Sóstratos, architekt Farského majáku či visutých promenád knidských. Stavitelé lodí se drželi moudrosti, aby se stavební dřevo, nejen lodní, kácelo týden po úplňku, nejlépe 15.-22. dne po dva měsíce po letním slunovratu a v době po podzimní rovnodennosti do nového roku; to se netvoří míza a kmeny jsou pevnější (Vegetius).

Čtyřicetiveslici/tessarakontérés dal postavit Ptolemaios Filopatór, obludnost o 130 metrech délky (420 stop), 17,5 m šířky (57 stop) a 23 m výšky(77 stop). Vesla byla při madlech opatřena pro balanc olovem: veslařů bylo čtyři tisíce a čtyři sta v záloze. S nimi bylo na palubě 2850 námořníků a k tomu obslužní personál. Další Filopatorou lodí byla říční zvaná Thalamégos, lat. návis cubiculáta, kterou daroval své sestře a choti Arsinoé III. Loď o délce 92,5 metrů (půl stadia/300 stop), šířce 14 metrů (30 loktů) a výšce od hladiny 18,5 metrů (40 loktů) s patrovým palácem měla i chrámek bohyně Arsinoé. Zda-li tato kuriosita přečkala až do časů Caesarových, není zřejmé, ale velký Říman se na lodi s tímto jménem plavil roku 47 s Kleopatrou až k „aithiopským“ hranicím, tedy asi k Asuánu.

Císař Constantinus I. dal pro převoz obelisku svezeného po Nilu z Théb do Alexandreie postavit nákladní loď poháněnou třemi sty veslaři (zemřel dříve, než byl obelisk do Říma přepraven; to udělal až jeho syna Constantius II.).  Zřejmě největší funkční dopravní loď starého věku konstruoval pro syrákúského krále Hieróna II. (vládl 270-215) génius mechaniky, fysiky a matematiky Archimédés. Koráb nazvaný Syrákúsia, tedy Syrákúsanka, postavil Archiás z Korinthu a spotřeboval na něj dřevo, které by stačilo na šedesát běžných válečných trojřadek o délce čtyřicet metrů a šířce šesti. Loď stavěl tři sta dělníků rok a je o její životnosti je známo pouze tolik, že ze Syrákús vyplula jednou, pravděpodobně do Alexandreje, kam ji Hierón věnoval Ptolemaiovi III. Filométorovi (vládl 246-221); Ptolemaiovec ji měl přejmenovat na Alexandreia, Alexandrijka. Měřila 110 metrů (nižší údaj říká že 55), uvezla náklad 1800 tun a k tomu 1940 lidí a dvacet koní. Vybavena byla katapultou pro pasažéry přepychem s tělocvičnou, lázní, knihovnou a chrámkem Afrodíty. Poháněna nebyla větrem, ale veslaři sedícími na dvaceti lavicích. 

Pro srovnání: zatím největší loď všech dob byla postavena v japonských loděnicích Sumimoto a spuštěna na vodu roku 1979. Tanker o délce 458,45 metrů, šířce 68,8 metrů a výšce od kýlu po palubu 29,8 metrů brázdil oceány do roku 2004, kdy byl přeměněn v plovoucí skladiště ropy pod norskou vlajkou u katarských břehů. Vešlo se do něj 564 650 tun ropy. Původně se jmenoval Seawise Giant, pak Happy Giant a Jahre Viking a jako sklad nafty Knock Nevis (společnost First Olsen Tankers Pte. Ltd.). 

Zatím největší pasažérskou lodí je Oasis of the Seas spuštěná na vodu roku 2009. Jejím rejdařstvím je Royal Caribbean, je dlouhá 360 metrů, hrubou tonáž má 225.282 tun a má místo pro 6296 pasažerů. Stála miliardu dolarů, a má mimo jiné dvacet restaurací, sedmnáct barů, korso napodobující newyorský Central Park a také dvě horolezecké skály.

Pověst největší parní civilní lodi má Titanic, který měřil 269 metrů, ale jinak nedosahoval ani pětiny parametrů Oasis of the Seas. Potopil se na své první plavbě roku 1912. Byl druhou ze tří lodí třídy Olympic (která jediná fungovala jako dopravní loď až do sešrotování roku 1935). O něco větší než Titanic byla nejmladší ze sester Britannic, která šla ke dnu roku 1916 ve válečném nasazení jako nemocniční loď.

Největší válečnou lodí všech dob byl japonský křižník Jamato/Yamato o délce 263 metrů a výtlaku 72.809 tun. Dosahoval rychlosti 28 uzlů a jeho pancéřování bylo 65 centimetrů tlusté. Službu nastoupil roku 1941 a jeho devět děll ráže 45,7 cm střílelo náboje těžké 1460 kilogramů. na vzdálenost čtyřiceti kilometrů. Loď zanikla 7. dubna 1945 po náletu čtyř set amerických letadel. Po devatenácti těžkých zásazích následovala explose a z 3333 mužů posádky jich 2498 zahynulo. 

Stavba flotil odlesnila rozsáhlé oblasti starého světa. Pro srovnání: pro stavbu válečné lodi Victory britského admirála Nelsona bylo pokáceno 67 hektarů dubového lesa. Roku 1812 byla stažena ze služby a dnes jako museum opět aktivní s padesáti muži na palubě (před dvěma sty roky se 480 až 540); neskončil tedy lesík na dně oceánu.

První stálé loďstvo o dvou flotilách s celkově dvaceti loďmi se rozhodli Římané udržovat až roku 182, viz. Císař Gáius dal vystavět desetiřadky s pestrobarevnými plachtami, s lázněmi se sladkou vodou, sloupořadími, dokonce s vinnými keři a ovocnými stromky a v doprovodu naloděných hudebních a pěveckých sborů plul podél pobřeží Kampánie. Největší loď ve Středomoří dal postavit císař Gáius na dopravu obelisku z Egypta (lapidáriae návés byly jednou z lodních kategorií, z egyptských lomů se do Říma dovážely například vzácné porfyrové kvádry). 

Kromě obřího kamenného nákladu, k němuž ještě patřil podstavec, vezl koráb dvě stě námořníků, tisíc dvě stě pasažérů, čtyři sta tisíc modiů pšenice a náklad plátna, skla, papyru a pepře. Claudius ji po letech přemístil do Óstie a potopit pro bezpečnost přístavu. Měla na palubě dvě hliněné věže.

Pepř měl pozoruhodnou posici koncem antiky. Roku 408 se obležený a vyhladovělý Řím Visigotovi Alarichovi vykoupil pěti tisíci librami zlata, třiceti tisíci librami stříbra, čtyřmi tisíci hedvábnými oděvy, třemi tisíci na červeno obarvenými kožemi a třemi tisíci librami pepře.

Na malém Nemurském jezeru/lacus nemorensis, tedy "Jezero svatého háje", u Arície, kde míval villu Božský Iúlius, dal Caligula postavit dvě sedmdesátimetrové lodi (70 a 73 metry dlouhé), luxusně vybavené a snad částečně sloužící ke kultovním účelům (asi nejen Diániným, ale spíše Ísidiným), viz také pod Arícia. Nebyly určeny k plavbě, zato byly vybaveny instalačním vybavením rozvodu studené a teplé vody, které svět znovuobjevil až v 19. století. Jak dlouho lodi vydržely na hladině a kdy byly nebo se potopily, známo není. Z jezera, které se dnes jmenuje podle osady Nemi, tahali rybáři v sítích starožitnosti od 15. století, podnikavci se i za předměty potápěli. Fašista Mussolini roku 1927 nařídil vulkanické jezero vypustit a inženýři k tomu použili dávného odvodňovacího kanálu dlouhého 1,7 kilometru, který ve starém věku zavodňoval okolní pole. Do roku 1931 klesla hladina jezera o dvacet metrů a na světlo vystoupily zbytky obou lodí. Fašisté pro ně postavili museum, které za války roku 1944 vyhořelo a s ním většina lodních ostatků. 

Námořní plavba patří neodlučitelně k hellénskému fenoménu, který byl původně tolik ovlivněn krétským světem z poloviny třetího tisíciletí. Piraterie byla běžnou činností homérovských hrdinů a zdrojem slávy i majetku. Za nejstarší námořní velmoc u Hellénů nutno považovat od 8. století Korinthos, později nabyla na moci osada Korinthských Korkýra.

Námořní moc Athén prudce vzrostla až po bitvě u Marathónu. Do té doby měli Athéňané padesát lodí, rozumí se státních. V Attice existovaly od 7. století naukrárie, což byly občanská sdružení, resp. územní celky (bez rodových vazeb) od doby Kleisthénovy reformy, jejichž povinností bylo vybavit a opatřit posádkou jednu válečnou loď a dva jezdce. V každé fýle jich bylo dvanáct. V čele sdružení stál naukráros, vlastně kapitán lodi, kterou jeho lidé na svůj náklad vypravili.

Themistoklés roku 482 ale prosadil převést výnosy attických stříbrných dolů na stavbu jedné stovky trojřadek a z Athén se až do konce tohoto století stala hellénská námořní velmoc, jejíž sílu zlomil až konec peloponnéské války. Povinnost vystrojovat válečné lodi patřila mezi leitúrgie bohatých Athéňanů a nazývala se triérarchiá, viz tam a pod symmoriá.

Ap. Claudius Caudex, cos. 264, měl přízvisko od slova códicáriae, „z desek“, jak se říkávalo nákladním lodím na Tibeře, neboť přemluvil Římany k tomu samému, jako Themistoklés Athéňany, postavit loďstvo.

Největší koaliční válka Hellénů a první velká v evropských dějinách, třicetiletá peloponnéská, byla z velké části vybojována na moři a na moři byla také rozhodnuta.

Ve 4. století přešla tato finanční daňová povinnost na platební skupiny, sestavené pro rychlé vybírání mimořádné válečné daně od občanů podle výše majetku (symmoriá, tj. společná účast). Těchto prostředků bylo používáno i na stavbu válečných lodí. Později byl systém zdokonalen: tři sta nejbohatších zaplatilo předem celou daň zvanou proeisforá a pak ji vymáhali po svých symmoriích od spoluobčanů.

Při pokusu dovést z pověření Marcellova obležené posádce v Tarentu proviant byl roku 210 v námořní bitvě před přístavem poražen a zabit velitel Decius Quinctius. Vítěz Níkón byl posledním ze západních Hellénů, který se před historií může chlubit, že porazil Římany a dokonce v boji zabil jejich velitele.

Nákladní loď postavil prý jako první jistý Hippos z foiníckého Tyru, bárku (lembos) Kýrénští, člun (kymbé, cumba, cymba) Foiníčané, kutr-rychloloď vynalezli Rhodští.

Na pozorování hvězd při plavbě a orientaci podle nich měli objevit Foiníčané. Plinius starší ve své Nátúrális historia sepisuje i další námořnické vynálezy. Pravdivost údajů je někdy nepochybně nepatrná, mnohdy neověřitelná a nikoli nepravděpodobná: veslo prý měli objevit boiótští Kópové, jeho šířku prý Platajané, plachty Íkaros, stěžeň prý Daidalos.

S krytými válečnými loďmi poprvé měli vyplout Thasští, když předtím se bojovalo jen na zádi lodí. Bodce přidal Pisaios z Tyrrhénie (tedy Etrusk?), kotvu Eupalamos, dvouzubou kotvu Anacharsis, háky měl vymyslet Periklés Athénský a pomůcky k řízení lodi Tífys. První podle hellénských tradic svedl první námořní bitvu mythický vládce Kréty Mínós.

Největší námořní bitvu předkřesťanských hellénských dějin vybojovali pravděpodobně roku 262 (viz) u Kóu Antigonos Gonatás s Ptolemaiem Filadelfem (srov. zde níže). Shodou okolností začali téhož roku se stavbou válečné flotily Římané, kteří se právě nacházeli ve vleklé válce s Kartháginci, první válka púnská. Na jejím konci vybojovali oba soupeři u sicilských Aegatských ostrovů slavnou bitvu.

Dne 10. března roku 241 vybojovali Římané pod velením konsula C. Lutatia s Kartháginci u ostrova Aigúsa (lat. Aegusa) u západního pobřeží Sicílie zřejmě druhou největší námořní bitvu celého starého věku. V ní Kartháginci se 170 loďmi podlehli římské přesile dvou set pětiřadek údajně s posádkou šedesáti tisíc mužů (nauarcha Hannóna potom v Karthágu ukřižovali, i když podmínky míru sjednané druhým velitelem přijali).

Během první púnské války, která byla z velké části vybojována na moři, přišli Římané během deseti let o čtyři velké flotily a teprve pátá jim přinesla rozhodující vítězství. Římané ztratili ve válce sedm set válečných lodí, Katháginci pět set. Do druhé světové války nebylo nikdy na mořích tak intensivně bojováno.

V bitvě u Eknomu roku 256 stálo římské loďstvo o 330 válečných lodích se 140 tisíci vojáky a námořníky na palubě proti púnské flotile o 350 bojových plavidlech se 150 tisíci muži; počty doprovodných nákladních lodí, které musely být významně vyšší, nejsou dochovány.

Když se Římané napřesrok vraceli z Afriky, téměř celá flotila šla v bouři ke dnu: ze 364 lodí se zachránilo pouze osmdesát a zahynulo na sto tisíc vojáků, což je zřejmě největší námořní katastrofa dějin. Srov. např. záhuby perských flotil mířících na Helladu za Dáreia a Xerxa v letech 492 a 481, kdy šlo ke dnu na tři sta čtyři sta lodí, nepochybně však menších a v prvním z případů s dvaceti tisíci oběťmi.

Rozpaky budí Hérodotova čísla o počtech lodí v bitvě u Salamíny roku 480. Peršanům přisuzuje vedle tří tisíc zásobovacích lodí na expedici v úžině 1207 trojřadek (z nich dvě stě potopeno), hellénské koalici 378 (čtyřicet potopeno). Pokud by údaje odpovídaly skutečnosti, čemuž vzhledem k malému prostoru kolem Salamíny věří málokdo, byla by bitva u Salamíny co do počtu bitevních lodí největší námořní bitvou dějin vůbec.

Největší lodní likvidací dějin bylo asi předání kartháginské flotily roku 201 Římanům, kteří na pět set lodí všech typů na moři před poraženým městem spálili. Poměr bojových lodí k zásobovacícm a doprovodným je patrný z údaje o výpravě C. Pompeia ze Sicílie proti proskribovaným populárům do Afriky vedených Cn. Domitiem Ahénobarbem: 120 válečných lodí doprovázelo osm set plavidel s proviantem, technikou a municí; srov. rok 81.

Ovšem bitva u Aktia 2. září roku 31 mezi Antóniem a Octaviánem byla co do počtu nasazených lodí největší starověkou námořní bitvou a zřejmě celých "plachtových" dějin. Jenom Antónius měl k disposici pět set lodí, jeho přítelkyně Kleopatrá šedesát (padlo pět tisíc antóniovců a zajato octaviánovci bylo tři sta lodí). Budoucí císař měl lodí pouze 250 a osmdesát tisíc pěchoty (viz rok 31). Jakou flotilu měl císařský Řím v míru, známo není. Odhady se pohybují kolem stovky válečných lodí s c. dvaceti tisíci muži. 

Poslední velká námořní bitva, a opět v občanské válce, proběhla roku 324 n. l. v Helléspontu a bez výsledku (viz pod bitvy). Smůla nauarcha Abanta válčícího na straně polytheisty Licinia proti křesťanovi Konstantínovi dala ve válce vyhrát tomu druhému. Abantus se pro noc stáhl z moře, druhého dne opět vyplul, ale loďstvo rozmetala bouře. Zemřelo v ní na pět tisíc lidí a zmizelo 130 lodí i s posádkami. Liciniovci měli 910 trojřadek, 150 tisíc mužů pěchoty, ale jen 1500 jízdy. Konstantínovci ani nevypluli. Měli pouze dvě stě válečných lodí, dva tisíce doprovodných nákladních, dvanáct tisíc vojáků a zhruba deset tisíc jezdců.

Kromě epizod v římských občanských válkách v prvním století se dlouhá staletí větší námořní vojenské operace nekonaly, i když boje státní moci s piraterií byly nekonečné a srov. krátkou námořní říši Pompéjova syna.

K většímu použití námořní flotily došlo až začátkem 4. století a po zániku římské moci na západě při pokusech Východního Říma v šestém století n. l. opět sjednotit říši pod jednoho vladaře. Poprvé připlula východní flotila k italským břehům roku 508. Císař Anastasios poslal dvě stě lodí s osmi tisíci vojáky, aby plenili Theodorichovo ostrogotské království. K dopravě svého afrického výsadku pod Belisarem proti Vandalům roku 534 n. l. použil Iústiniánus I. flotily pěti set lodí, z nichž 92 byly bitevní; z nákladních největší uvezly padesát tisíc medimnů pšenice, to jest přes dva tisíce tun nákladu, nejmenší tři tisíce medimnů, to jest něco přes 120 tun. Na deset tisíc mužů pěchoty a pět tisíc mužů jezdectva s koňmi se o expedici staralo dvacet tisíc námořníků. 

Hlavními „říšskými“ přístavy válečné flotily byly kampánské Mísénum a jadranská Ravenna (od roku 402 n. l. císařské sídelní město). Menší flotily kotvily za císařství v Alexandrii, v černomořské Anatolii, v Mauretánii v Kaisareji/Iolu, na Rýnu před Británií, v Germánii pro horní tok Dunaje a v Moesii pro dolní tok Dunaje. Africkou flotilu zřídil Commodus, zřejmě na ochranu obchodní zajišťující dopravu obilí do Říma.

Jednotek námořnictva (řekli bychom „námořní pěchoty“) používali římští císaři v „zábavním průmyslu“, pro natahování plachtoví nad hlavami dychtivých diváků na ochranu před palčivým sluncem. Lodní plachty pro stín poprvé v divadle použil roku 70 Q. Lutátius Catulus, syn Q. Lutátia, konsula roku 102, když zasvěcoval Capitólium.

Celé divadlo zakryl látkou na ochranu proti slunci poprvé o Apollinských hrách Lentulus Spinther a celé Forum Romanum první zastínil plachtovím diktátor Caesar alias Božský Iúlius. O plachtách vide více s. v. divadlo.

Císař Gáius byl šílenec. Koupal se v ohřívaných i chlazených voňavkách, srkal perly rozpuštěné v octu, k čemuž ho inspirovala Kleopatra s Antóniem. Dal vystavět desetiřadky s pestrobarevnými plachtami, s lázněmi se sladkou vodou, sloupořadími, dokonce s vinnými keři a ovocnými stromky a v doprovodu naloděných hudebních a pěveckých sborů plul podél pobřeží Kampánie.

Dopravní koráby dosahovaly úctyhodných kapacit i co do počtu vpřepravovaných pasažérů. Židovský literát Iósépos cestoval roku 64 n. l. do Říma lodí se šesti sty cestujícími (a loď ztroskototala). 

Napůl Suéb a Visigot Rikimer si vybral za císaře Iúlia Valeria Maioriána (457-461), který zakázal v Římě pokračovat v boření chrámů na stavební materiál. Rikimer za Avíta porazil na Sicílii i na moři u Korsiky Vandaly. Sestavil loďstvo o třech stech lodích a chtěl napadnout vandalskou Afriku. Bylo to poslední západořímské válečné loďstvo. Geiserich ho zničil náhlým útokem, srov. pod Germáni. Rikimer měl svého císaře dost, dal ho mučit a zabít.

Východní Řím disponoval loďstvem nadále. Roku 468 pod Basiliskem, bratrem Leontovy ženy Veriny, zaútočilo na 1100 lodí na vandalskou Afriku, Sicílii a Sardínii. Římany však Geiserich s mnohem slabším loďstvem a ohněm zničil u Mercuriova mysu, dn. Rás Addar v TN.

Kromě toho měli východní Římané flotilu na Dunaji, kterou posílil Anthemios, praefectus praetorió Arkadia a jeho syna Theodosia II. Kromě Vandalů z Germánů disponovali flotilou Ostrogoti zab Totily; bylo zničeno Východořímany v létě 551 u Ancony.

Východořímské rychlé galéry, dromón, dromónes, měly c. 36 metrů zdély, necelých pět metrů šíře a ve dvou patrech po padesáti veslařích. Lodě-běžci měly na palubě třicet až padesát- vojáků a od roku 678 n. l., kdy zahnaly Araby od říšského hlavního města,  byly vybaveny dodnes záhadnou zbraní, jakýmsi plamenometem s „řeckým ohněm“, výbušnou směsí síry a ledku hořící i pod vodou, hygron pyr, novořecky igro pir, tekutý oheň.

Vynález alchimisty Kalliníka z Héliopole (syrské) z roku 671 zajistil Východořímanům dlouhá staletí převahy na moři (= první odstrašující zbraň). Roku 2005 byly v istanbulské čtvrti Yenikapi nalezeny zbytky několika dromónů a tím také kónstantínoplský přístav z doby 1000-1010.

První Ptolemajovci zavedli „lodní“ diplomacii: obeplouvali svá egejská území a jejich lodi bývaly místem setkání s místními veličinami; tradice z dob starých faraonů plavících se po Nilu. Kleopatrá VIII. přijala roku 41 v Tarsu na palubě svého korábu triumvira M. Antónia, a zcela ho uchvátila.

Roku 369 n. l. na žádost hlavy gotských Thervingů Athanaricha na lodi uprostřed Dunaje (tedy na hranicích mezi říší a Gutthiundou, gotským územím) ho přijal císař Valens. Got mu odpřisáhl, že nevstoupí na území říše.

Antika do člunů nepohřbívala. Dávno před Vikingy pohřbívali do člunů, které měly krále dopravit na onen svět, Egypťané od první dynastie. Nejstarším a největším nálezem podvodní archeologie ve Středomoří je „uluburunský vrak“. Byl objeven roku 1982 ve vodách před poloostrovem Uluburun jižně od Kaºu na jihu Turecka a jeho výzkum uzavřen roku 1994.

Nákladní loď s asi deseti tunami zboží se potopila někdy koncem 14. století. Na palubě měla především více než šest tun bronzových plátů z Kypru ve tvaru volských kůží. Zřejmě plula z Levanty kamsi do achájského světa. Mezi ostatními předměty bylo mimo jiné surové sklo z Egypta a předměty z celého východního Středomoří.

Renesancí velkých námořních bitev za účasti celých flotil byly až novověké války. Největší námořní bitvou „ocelových“ loďstev bylo pravděpodobně ve dnech 31. května až 1. června roku 1916 střetnutí britské a německé flotily za první světové války, tzv. velké. 

V bitvě ve Skagerraku (čti: Skágerraku) nebo též u Jutska počtem slabší císařské loďstvo (admirál Reinhardt Scheer) o 21 bojové lodi porazilo flotilu 37 britských bitevních lodí (Grand Fleet admirála Jellicoe). 

Britové přišli o 111 980 brutto registrovaných tun, Němci 62 233, zemřelo 6784 Britů a 3039 Němců, Britové ztratili 14 lodí z toho dva bitevní křižníky, Němci jedenáct. Výsledek bitvy bývá hodnocen podle stranictví autora, nelze však popřít, že Britové vyklidili místo bojů. Pro Němce vítězství Pyrrhovo, viz známé dějiny I. světové války. • Slovo admirál není antické, ale arabské, amír al-bahr, velitel moře. 

Největší vojenskou flotilou bylo pět tisíc lodí pro vylodění v Normandii roku 1944, viz pod námořní invase. Zřejmě největší mírové shromáždění lodí bylo 28. června 2005 v průlivu The Solent mezi jihoanglickým Portsmouthem a ostrovem Wight na počest dvoustého výročí britského vítězství pod admirálem Horatiem Nelsonem nad francouzsko-španělskou flotilou u mysu Trafalgar na jihu Španělska 21. října 1805. 

Královna Elizabeth II. s princem Philipem shlédla 167 válečných lodí (z toho 67 anglických) z 35 států incl. Francie a Španělska, ale také zemí, jichž se napoleonské války nijak netýkaly: z Koreje, Nigérie a Japonska. Francii zastupovala její největší vojenská loď, atomová letadlová loď Charles de Gaulle. Slavnost vidělo tři sta tisíc diváků. 

Jiná obří "flotila" seskupená od května do července 2010 u amerického pobřeží Mexického zálivu neměla s válkou vůbec nic společného. Na 5300  plavidel všeho druhu a rozměrů odstraňovalo následky největšího úniku ropy z mořského dna po explosi vrtné plošiny Deepwater Horizon 20. dubna a jejího potopení 22. dubna, kterou měla pronajatu britská ropná společnost BP. 

Naftaři vynaložili na odklízecí práce miliardy dolarů, dvacet miliard uložili do fondu na odstranění následků a hospodářských dopadů v rybářském regionu. Umístili na tři tisíce kilometrů protiropných bariér a rozlili na sedm milionů litrů chemikálie odstraňující olej z povrch oceánu. V akci bylo 42 tisíc dělníků. 

Druhou největší invasní flotilou byla dvě loďstva mongolsko-čínského císaře Kublajchána, která vyslal dobýt Japonsko. 18. listopadu 1274 se v zátoce Hakata na Kjúšú objevilo tři sta velkých a čtyři sta menších lodí z flotily devíti set válečných plavidel. U korejských břehů je postavili Korejci a Číňané pro patnáct tisíc mongolských a čínských vojáků, osm tisíc korejských a pro více než sedm tisíc námořníků. 

Invasoři se sice vylodili a japonští samurajové na ně nestačili, 20. listopadu však udeřil tajfun, „kamikadze“, božské větry, a do Koreje se nevrátilo dvě stě lodí třináct tisíc mužů. 
Kublajchán dal stavět novou flotilu prý o tisíci lodích a až 140 tisících mužích, která ve dvojím směru udeřila 23. června 1281. Japonci se drželi do 15. srpna, kdy korejští kapitáni rozkázali vrátit se domů, protože se blížil tajfun (teď zž to rozpoznali), zatímco jižnější loďstvo, které vyrazilo na Japonsko z Číny bylo ve dvoudenním běsnění moře zničeno. 

Starý věk sice využíval potápěčů ve válkách (srov. během Xerxova tažení do Evropy, viz pod potápěči), podmořská plavidla neznal. Nejstarší zachovaný podmořský člun je dílo Wilhelma Bauera: „Brandtaucher“ z roku 1850 je v drážďanském museu. 

V New Orleansu vystavují bezejmennou konfederovanou ponorku z roku 1862, v New Jersey „Intelligent Whale“ z roku 1866 a u jižního pobřeží Panamy na San Telmu v Perlovém souostroví je „Sub Marine Explorer“ z roku 1865 Američana Julia H. Kroehla z Východních Prus. 

17. února 1864 zavrtala pomocí dlouhého bodla v americké občanské válce ponorka H. L. Hunley s posádkou osmi mužů válec s výbušninou, „torpedo“, o 135 librách do seveřanské bojové lodi Housatonic a pod vodou trhnutím lana odpálila (zemřelo jen pět námořníků, ačkoli loď šla rychle pod vodu). Ponorka se vynořila, modrým světlem poslala na břeh signál, že byla úspěšná a pak zmizela pod hladinou před Charlestonem. 

Byla to první bojová akce ponorky. Další bojové operace ponorek jsou až o padesát let později: 22. září 1914 potopily německé ponorky u holandských břehů tři válečné lodi Spojeného království. 

Roku 2000 byla vyzdvižena a ostatky námořníků v Karolíně za jižanské demonstrace pohřbeny 17. dubna 2004 s třinácti dalšími, kteří při pokusných plavbách na Hunleyi zahynuli předtím.

V bitvě u Sybotských ostrovů porazili roku 433 Korinťané Korkýrské. Byla to největší námořní bitva klasických hellénských dějin - 150 proti 110 lodím (srov. výše obecně). Tradiční datum první námořní bitvy mezi Hellény roku 664 měla stejné bojovníky: bitva mezi Korinthskými a Kerkýrskými nepřinesla vítězství nikomu.

Nejstarší, pietně uchovávanou lodí, byla loď, která vezla Thésea z Athén na Krétu, aby zbavil město závislosti na Mínóovi. Athéňané ji po staletí ochraňovali na souši, vyměňovali postupně zetlelé části za nové. Théseus podle tradičních starověkých údajů kraloval v letech 1233 až 1204 (a není důvod těmto číslům rámcově nevěřit).

Loď zanikla v době, kdy nad městem držel moc Kassandros a jeho guvernér Démétrios Falérský (317 až 307). Lidé ji tedy mohli vidět více než devět staletí. • V novověku nejdéle plovoucí lodí je veslice s plachtou z roku 1740 jmenovaná jako St. Michaels Mount State Barge dlouhá 8,30 metrů z Walesu. 3. června 2012 plula s královnou Elizabethou II. po Temži při slavnostní regatě k jejímu diamantovému výročí na britském trůnu.

První námořní velmocí v Egeidě byla mínójská Kréta (thalassokracie). Piraterie bývala mezi Hellény a dalšími obyvateli Středomoří oblíbené a ceněné zaměstnání. Podle jedné theorie byla trojská válka, jíž se mělo účastnit na 1200 lodí, koaliční loupežná výprava.

Vládu nad mořem držely na krátko státy v 7. až 6. st. jako Aigína, Megary, Naxos, Samos, Mytiléné. Jejich moc mj. omezovala piráty a garantovala obchodní cesty. V 5. st. dominovala Kerkýra, Korinthos a především Athény.

Plavecké zkušenosti vedly k získávání dobrých znalostí středomořského světa a podporovaly od 8. st. kolonisaci. Právní vztahy mezi majitelem lodi a nákladu nebo pasažery uspořádávaly zákony. Nejvyšší autoritu měla legislativa Rhodských, lex Rhodia, kterou převzali Římané, byla součástí Iustiniánových Digest a platila ve Východořímské říši (Byzanci).

Námořní obchody dosahovaly velkých objemů. V Athénách se odhaduje objem např. obilí, které ročně prošlo jejími přístavy, na 150 tisíc tun, z nichž třetina byla reexportována.

Zboží byla v přístavech zatížena dvouprocentním clem z hodnoty, nebo pěti procenty, pokud šlo o reexport pro spojenecký stát.

Ostatní případy podléhaly šestiprocentním clům. Bankéři poskytovali úvěry na náklad a pojistky, které se pohybovaly mezi 22,5 až 30 procenty ceny nákladu. Stát přenechal loďařství a námořní obchod zcela soukromníkům.

Jejich největší lodě dosahovaly výtlaku 1300 tun. Největší dřevěné lodi byly však plaveny mnohem později a jinde. Loď převážející roku 357 n. l. z Alexandreie do Říma pro císaře Constantia egyptský obelisk, který pak stál na prostranství před circem, měla tři sta veslařů.

V císařské době byl zisk z lodní přepravy stále ještě značný. Menší flotila plavidel s vínem, špekem, fazolemi, ale také voňavkami a otroky, vynesla deset milionů séstertiů.

Stát u Hellénů i Římanů nikdy nevlastnil obchodní loďstvo. Vždy si lodi pro ekonomické účely pronajímal, např. dovoz potravin. Byly smlouvy s jedinci a spolky přepravců po moři i řekách, např. Rýnu, collégium návículáriórum. Stát vydával dovozní licence a na dovoz dohlíželi přístavní úředníci/epimelétai emporiú, na obilí se specialisovali sítofylakes, obchodní spory podnikatelů se jmenovaly dikai emporikai/přístavní kausy. Jak takové podvody kolem úvěrů na nákup a přepravu obilí, v tomto případě ze Syrákús, mohly dobrodružně vypadat, ukazuje soudní řeč Démosthenova autorství Proti Zénothemidovi/Pros Zénothemin: s majitelem lod, jistým Hégestratem z Massalie, si na Sicílii půjčili na nákup obilí a peníze by museli vrátit po jeho dodání do přístavu určení. Hégestratos ale se svým krajanem Zénothemidem peníze poslali do své Massalie, vypluli východním směrem. Na moři chtěl Hégestratos loď potopit, ale dělal v podpalubí moc hluku, cestující se poděsili a ničema se vrhl do moře a utonul. Lodníkům se podařilo přistát na Kefallénii a v Athénách, odkud původně loď vyplula, vypukl proces o peníze. Rhétór napsal řeči žalobcům v dalších finančních sporech týkajících se námořního obchodu a půjčených peněz na cesty do Pontu (proti Apatúriovi Býzantskému a proti finančníkovi Formiónovi, proti Dionýsodórovi plavícímu se do Egypta). V řeči sepsané pro investora Androklea Athénského proti Lakritovi z Fasélidy, sofistovi žijícímu v Athénách a žákovi Ísokratovu, který odmítl převzít závazky zemřelého bratra Artemóna na půjčku tří tisíc drachem na cestu z Athén do Borysthenu a zpět, šlo o náklad tří tisíc nádob/keramia vína jistěného úrokem 225 drachem na půjčených tisíc, pokud by se vyplulo na moře po východu Arktúra, kdy bylo nebezpečí bouří větší, pak tří set drachem z tisícovky.   

Repliku rýnské galery z doby kolem roku 220 n. l. spustili na vodu nadšenci 14. září 2007 v Neumagen-Dhron na Mosele v Porýní-Falci, kdysi římské osady a pevnosti Noviomagus Nemetum (Nemétum). Vzorem byly nálezy z roku 1882, je osmnáct metrů dlouhá s místem pro čtyři tisícilitrové vinné sudy a 42 veslaře. Moderní loď Stella Noviomagi je vybavena podle požadavků vodní přepravy dvěma naftovými motory, plovacími vestami a jinak stoprocentně ruční práce má silikonové těsnění.

Čínské loďstvo a jeho objevy

Roku 70 n. l. dosáhli čínští námořníci Rudého moře a za císaře Liou Š-mina/Li Shimin neboli Tchaj-cung/Taizong (626-649) z dynastie Tchang (618-907) dopluly džunky do východní Afriky; srov. pod Číňané a pod objevy. Během vlády původem proletářské dynastie Ming (1368 – 1644) došlo k explosi rozvoje v námořnictví a stavbě lodí, navazujícího na tradice z dynastie Sung (960 – 1279). Mingové, předposlední z čínských vladařských dynastií, od začátku žili v napětí s dvorní konfuciánskou byrokratickou elitou a těžko se prosazovali.

První císař dynastie Ming Chung-wu, tj. Nezměrná bojovnost, rodným jménem Ču Jüan-čang/Zhu Yuanzhang byl protijüanský revolucionář s nedůvěrou hledící na lidi ode dvora (mongolská dynastie v Číně vládla 1279 – 1368). Obklopil se proto tzv. brokátovými strážemi, v jejichž čele stáli eunúchové. Načas se vliv oposice podařilo utlumit, moc se koncentrovala po vzoru dynastie Tchang (618 – 907) do rukou císaře.

Sedm slavných námořních expedicí daleko od čínských vod do „západních oceánů“ podnikl v letech 1405 až 1433 admirál Čeng Che (pinyin Zheng He), jeden z eunúchů a mohamedán z jihozápadu země při barmských hranicích (provincie Jün-nan). Původním jménem byl Ma Che, prý byl šest stop vysoký, rodina pocházela z Turkestánu: mezi úředníky blízko císařů a jejich několikatisícových harémů nesměli pobývat nevykleštění muži.

Část objevů padá na konto podřízených velitelů flotil, admirálů Chung Pao, Čou Wen, Jang Čching a Čou Man, který zřejmě jako první člověk obeplul z Atlantiku Jižní Ameriku až po Kalifornii a přeplul Pacifik (1421-1423). Menzies soudí, že v Kalifornii se Číňané smísili s indiány a rýže se tu pěstovala před Španěly.

Za vlád Mingů Jung-le/Yongle, rodným jménem Ču Ti/Zhu Di (1403 – 1425) a Süan-te/Xuande (rodným jménem Ču Čan-ťi/Zhu Zhanji, 1425 – 1436) navštívily Čengovy flotily všechna souostroví mezi Jihočínským mořem a Austrálií (k jejímu severnímu pobřeží se však pravidelně plavili Číňané již za dynastie Sung 589-618 a klokany měl císař před návštěvou Marka Pola; „země s bumerangy“).

V Carpentarském zálivu se dokonce nalezly porcelánové střepy z dynastie Chan. Mapy se zakreslením Austrálie vznikly v Evropě o století dříve než sem Evropané dopluli (!).

Některé posudky pramenů dokonce hovoří o možné cestě Číňanů do Ameriky a přes Pacifik roku 1421, jak dovozuje pensionovaný britský ponorkový důstojník Gavin Menzies (2002).

Čeng Cheovy lodě přivezly zboží a poznatky z Indie, Perského zálivu, Rudého moře, ze somálského pobřeží, Madagaskaru, Číňané objevil mys Agulhas/Střelkový na nejjižnějším cípu Afriky. Domů výpravy přivážely pepř, kardamom, skořici, zázvor, drahokamy, koberce.

Podle Menziese objevili Číňané roku 1421-1423 oblast Patagonie (kde prý narazili na třímetrového vymřelého lenochoda mylodonta), Falkland a Antarktidy, roku 1422 propluli „Magalhãesovým“ průlivem, zcestovali celé západní pobřeží Ameriky od Kanady po Chile a místy se (po ztroskotání některé z obřích lodí) usadili, ústí Orinoka a Antily, usadili se na Portoriku a v Nové Anglii.

Byli u ústí Konga a na Kapverdách, u Grónska, na severu Norska a obepluli Severním ledovým oceánem Sibiř a byli na Aleutách, na Novém Zélandu. Kolonisovali, často nechtěně, nejen Číňané, ale také Tamilci (nápisy na N. Zélandu, u konžského Matadi, na Kapverdách), kteří je doprovázeli, nebo Malajci. Prvním nemaorskými obyvateli Nového Zélandu nebyli Evropané, ale Číňané.

Údajně obepluli Číňané i Sibiř Severním ledovým oceánem. Ale prokazatelně prvním, kdo se z Evropy dostal Beringovou úžinou do Asie (severní, n. Severovýchodní cesta) a odtud obeplul celý starý kontinent, byl švédský polárník Adolf Erik Nordenskiöld roku 1878-1879 s lodí Vega).

Čínské mapy ovlivnily evropské znalosti o celém světě a když vyráželi první Evropané do Nového světa, měli na mapách řadu nových zemí od Patagonie po Grónsko už zakreslených a v Americe několikrát narazili na Číňany a jejich osady (Menzies). Ameriku objevili Číňané sedmdesát let před Kolumbem a Portugalci se usadili na Portoriku/Antilii v letech 1431-1447 (Menzies).

Objevitelské cesty a čínskou (nebo malajskou, tamilskou, korejskou) stopu v krvi dnešního obyvatelstva dokládá ponorkový kapitán testy DNA od Zélandu po Norsko, popisy světlejší kůže obyvatelstva a zvyklostmi, rozšířením např. drůbeže (jihoamerická pochází z Číny a nikoli Evropy; nedávné zkoušky DNA u kostí ze 14. století (?) potvrdily, že slepice nepochází ze Španěl, ale z oblasti polynéské), kukuřice se dostala do Číny aniž by ji sem přivezli Evropané, v Mexiku se vyskytuje umění lakování (viz pod nábytek) a znalost výroby průsvitného porcelánu.

Dne 12. listopadu 2002 vystavila jihoafrická vláda čínskou mapu z hedvábí o ploše 17 m2 z roku 1389, Ta Ming chun ji tchu (v pinyin Da Ming Hun Yi Tu), Složenou mapu velké říše Mingů. Vznikla více než sto let před prvním novodobým evropským obeplutím černého kontinentu. Roku 1488 byl první na jihu Afriky Portugalec Bartolomeu Dias, v letech 1497 až 1499 v úkolu krále Manuela I. se čtyřmi loďmi Portugalec Vasco da Gama obeplul Afriku po Malindi a odtud napříč Indickým oceánem dorazil do Kalikutu (Calicut, dnešní Kozhikode; obeplul Cape of Good Hope/Mys dobré naděje 22. listopadu 1497).

V lednu 2006 byla v Pekingu a v Londýně vystavována mapa z roku 1763, doplněná kopie mapy z roku 1418. Ukazuje světové polokoule s celou Amerikou a Afrikou. Zjevně podle čínských zdrojů namaloval Portugalec Albertin di Virga před rokem 1420 mapu s Afrikou a Amerikami. Jiným pozdějším zdrojem evropských informací o druhé straně Atlantiku mohl být čínský vyslanec ve Florencii roku 1433.

Knihovna Kongresu Spojených států koupila začátkem roku 2006 za deset milionů dolarů první a jedinou zachovanou mapu světa s Amerikami z roku 1507 německého kartografa Martina Waldseemüllera (zemřel 1522); zatím nejdražší mapové dílo s textovým doprovodem Cosmographiae introductio, které vydal společně s alsaským kolegou Matthiasem Ringmannem. Kněz vydal svou mapu daleko od moře v lotrinském Sankt Didelu (Saint-Dié-des-Vosges) a poprvé použil (a zřejmě vytvořil) jméno America podle florentského plavce Ameriga Vespucciho (špan: Américo Vespucio).

Od velké mapy byly asi roku 1518 odvozeny malé segmentové na globus o průměru jedenácti centimetrů (jeden její tisk objeven v Mnichově roku 2012). • Amerigo souvisí s germ. Haimirich či Haimerich, tedy s něm. Heinrich a odtud s českým Jindřichem (kontinent "Jindřichov"?).

Roku 1497 se poprvé od časů Normana Leifa Ericsona (asi 1003) vylodil na severu Ameriky Janovan Giovanni Caboto alias John Cabot ve službách anglického krále Henryho vii. Jeho objevením Newfoundlandu začala éra britské námořní expanse a říše, která sílila a upadala půl tisíciletí a za jejíž konec se pokládá navrácení Hongkongu pod čínskou správu roku 1997.

Roku 1516 vydal Waldseemüller dílo Carta marina, na níž Jižní Amerika už není ostrovem. Jak podobným údajům suchozemec z Lotrinska přišel, není známo; ale čínská stopa by byla vysvětlením.

Těžko soudit, kudy by se braly cesty civilisací, a hlavně evropské, kdyby nedošlo v Číně k zásadnímu obratu. Dvorní kliky konfuciánských byrokratů, vědátorů a také vojáků, kteří upozorňovaly, že nelze válčit se severními nájezdníky, japonskými piráty a ještě financovat zámořské expedice a stavbu lodí, nakonec dosáhly svého (jednou z příčin také mohla být velké ztráta obřích lodí v bouři při poslední výpravě roku 1433, popř. velká povodeň na Žluté řece roku 1448).

Jako barbarské bylo odsouzeno obchodování se vzdálenými partnery, zápisky z cest byly zlikvidovány, obří lodě zničeny, dokonce nakázáno, že napříště smějí Číňané stavět pouze dvoustěžníky. Takže Asii „objevili“ Evropané. Poslední velké lodi schopné plavby na oceánu, nařídila vláda zničit roku 1525. Roku 1513 vpluli do Perlové řeky na místě budoucího Macaa Portugalci a začala staletí nejprve misionářské, pak obchodní expanse.

Loďstvo Mingů bylo zřejmě největší dřevěnou flotilou v dějinách lidstva. Na každou z výprav vyplouvalo na tři sta lodí různého výtlaku. Na první bylo na šedesát lodí 400 stop, tj. 122 m, dlouhých, 48 m širokých, vážily 635 tun, měly několik palub s padesáti a šedesáti kabinami, v podstatě se dvojím trupem, kde jednotlivé kabiny byly vodotěsné a při proražení boku zabraňovaly přímému vniknutí vody do lodi (vodotěsné oddíly v podpalubí užívali stavitelé lodí v Číně od 2. st. n. l.).

Jeden historický údaj sděluje, že největší lodi byly dlouhé 44 čangů (zhang), tedy 137 metrů/450 stop. Rozměru se dnes nepřikládá velké důvěryhodnosti a věří se nižšímu údaji o 71 metru (Santa María měl 26 metrů). Roku 2012 se ve starém sídelním městě Mingů, v Nan-ťingu, začala stavět replika Čengových lodí o délce 71,1 metr.

Koráby byly vybaveny velkými cisternami vody, bazény s čerstvými rybami, měly devět stožárů, dvanáct plachet, čtyři paluby s možností naložit až 2500 tun nákladu a pojmout tucty malých děl. Podobné lodi nikdy svět neviděl, velelodi Ptolemaiovců sloužily na representaci a nikoli dlouhým plavbám. Sinologové tvrdí, že flotila Mingů čítala 3500 plavidel (což nemá žádná současná).

Na palubě lodí byli astronomové, diplomaté, lékaři, znalci islámu, pochopitelně stavitelé a opraváři. Flotilu vybavenou dary pro panovníky v dalekých zemích doprovázely oddíly vojáků o více než desetitisíci mužích (na třetí expedici bylo třicet tisíc vojáků), pro mužstvo, po tisíci na lodi a většinou kriminálníky, a vojáky rovněž také kurtisány.

Úderné síly dokázali Číňané v cizině „prodat“: Čeng Che potlačil pirátské povstání na Sumatře a přivlekl do sídelního Nan-ťingu (Nankin) jeho vůdce, diasporního Číňana. Na Cejlonu se Číňané zapojili do domácí války, stejně jako na Sumatře, v Adenu, Somálsku a Keni narazil na odpor, který zlomil. Čengovy výpravy trvaly obvykle dva roky.

Jeho poslední dorazila do arabské Džiddy a při návratu roku 1433 na moři zemřel. Byl pohřben podle námořního rituálu, ale jeho oficiální náhrobek stojí v Nan-ťingu. Řada diasporních komunit Čeng Chea považuje za héróa a rok 2005 se konala řada vzpomínkových akcí k 600. výročí Čengových narozenin, v Singapuru velká výstava.

Největší dřevěnou lodí se však zdá byl šestistěžňový škuner Wyoming s délkou 137,4 metrů (jinde údaje 140) a šířkou 15,2 metrů, která se potopila 24. března 1924, a čtyřstěžňový klipper Great Republic se 122 metry délky a 16,2 metry šířky, která se potopila roku 1872.

Největší jednostěžňovou loď všech dob spustil v anglickém Southamptonu na vodu v listopadu 2003 bývalý šéf Avis, světové autopůjčovny, Joe Vittoria. Mirabel V. za sto milionů USD má trup o délce 75,2 metru celý z umělé hmoty, stožár z křemičité oceli je vysoký 88,5 m a drží plachtoví o ploše 4358 metrů čtverečních. 

Plachetnice vážící 740 tun s honosnými šesti apartementy a luxusním vybavením (charterová plavba na týden oceněna na 250 tisíc USD) se nevejde pod mosty v San Francisku ani New Yorku, ani do mělkých přístavů, protože má hydraulický výsuvný kýl o váze 150 tun s hloubkou od čtyř do šesti metrů.

Slavnější než Mirabel V. je v moderních časech bezpochyby jedenáct metrů dlouhá plachetnice Spray slavného mořeplavce Joshuy Slocuma. Od dubna 1895 do června 1898 s ní jako první člověk sám na palubě obeplul zeměkouli: vyplul z Bostonu do Gibraltaru, kolem Latinské Ameriky napříč Pacifikem a kolem Afriky se vrátil do Atlantiku a domů do Ameriky. Spray, na jejíž stavbě pracoval třináct měsíců, ho při dokončení roku 1893 stála na materiálu 553,62 dolarů, jak ve svém cestopisu uvedl, což převedeno do kupní síly amerického dolaru v roce 2012 znamenalo 13.941 dolar. 

Největší lodní katastrofy:

Největší lodní katastrofou z dob války bylo potopení nevojenských plavidel s německými uprchlíky 30. ledna, resp. 9. února 1945 ruskými ponorkami před polským pobřežím: s lodí Wilhelm Gustloff zemřelo na devět tisíc lidí, při torpedování lodi General von Steuben 3400 lidí.

V baltských vodách došlo i k nejhorší evropské námořní katastrofě v dobách mírových: 28. září 1994 se s trajektovou lodí Estonia u finského ostrova Utoe na cestě z Tallinnu do Stockholmu utopilo 852 lidí.

Největší katastrofa neválečných dějin se udála 20. prosince 1987, když se v Sibujanském moři u Cebu na Filipínách srazil trajekt Doña Paz s tankerem Vectorem: po explosi zemřelo na trajektu 4375 lidí, na tankeru jedenáct z třináctičlenné posádky; zachráněni byli pouze 24 pasažéři trajektu a dva muži posádky tankeru.

Také druhé největší námořní neštěstí je spojeno s trajektem: 26. září 2002 se před Gambií potopil přetížený trajekt Le Joola: zahynulo 1863 lidí, jen 64 se zachránilo. Egyptský trajekt na Rudém moři Al-Salam Boccaccio 98 při svém zániku strhl do hlubin 1026 lidí, jen 388 bylo zachráněno.

Nejslavnější lodní katastrofa patří rovněž mezi rekordní neštěstí: 15. dubna 1912 se po srážce s ledovcem potopila na své první plavbě tehdy největší dopravní loď Titanic. Z 2224 cestujících, z toho 908 členů posádky, utonulo 1513 lidí, zachráněno bylo 7ll lidí, z toho 192 z posádky (podle zprávy britského parlamentu).

Německá ponorka poslala ke dnu 7. května 1915 parník Lusitanii, na níž zahynulo 1198 lidí a 761 přežilo. V historii ponorkového loďstva byla nejúspěšnějším plavidlem německá U-35 v první světové válce, která poslala ke dnu 226 britských a spojeneckých plavidel; je to tedy nejúspěšnější válečné plavidlo dějin (po válce na základě mírových podmínek byla vydána do Británie, kdy byla v letech 1919-1920 sešrotována). Měla čtyři kapitány a nejdéle na ní sloužil (1915-1918 březen) Lothar von Arnauld de la Perière (+ 1941 při letecké nehodě, to v hodnosti admirála). 

22. září 1912 se v tajfunu potopila japonská loď Kiche Maru s nejméně tisícem cestujících na palubě. 15. června 1904 vyhořel parník General Slocum a potopil se v newyorském přístavu: 1021 mrtvých, hlavně žen a dětí.

29. května 1914 zemřelo 1012 lidí po srážce dopravní lodí The Empress of Ireland s norskou nákladní lodí na Řece sv. Vavřince v Kanadě. 6. prosince 1917 explodovala v kanadském Halifaxu po srážce s jinou lodí francouzská loď Mont Blanc dopravující munici: v dosud největším výbuchu způsobeném člověkem zahynulo 1635 lidí a část města byla zničena.

22. dubna 1980 po srážce trajektu Don Juan s tankovou lodí Tacloban City před ostrovem Mindoro se utopilo tisíc až 1200 lidí.

Zkáza všech námořních zkáz je však zřejmě z úplně jiné doby: V červenci roku 255 př. n. l. před břehy Sicílie bouře rozmetala římské expediční loďstvo vracející se s armádou a trénem z bojů v kartháginské Africe. Ze 364 lodí se zachránilo osmdesát a počet utonulých lze odhadnout na sto tisíc námořníků a vojáků.

Seppius Loesius, poslední meddix tuticus v Kapuy§ 211

Logbasis ze Selgy, zrádce§ 218

logeutés, výběrčí daní, viz pod daně.
logistés, cúrátor, viz pod epistatés

logografos, logograf§ viz pod dějepisci

Lochágos z Aitólie, protiřímský politik a strat.§ 180, 176, 170

Lochítés z Athén, před soudem pro facku§ 352

Lochos z Alexandreie, strat.§ 127

lochos, četa, vlastně "záloha" ve vojenském smyslu, viz taxis a morá

Lokris, Lokroi, Lokry, Lokrové:§

Lokroi Opúntioi, Opúntští Lokrové, naproti Euboji (podle m. Opús)§ 700, 595, 481, 480, 460, 457, 431, 395, 394, 371, 270, 185, 167
Bájná prehistorie Lokridy Opúntské (podle Pausania): Opúntští Lokrové (Dórové) měli dlouhé spory s Priamem Trojským. Jeho sestra Hésioné byla matkou Aianta (Většího). V Lokridě vládlo sto rodin či rodů (a jejich sněm o tisíci mužích), které na uklidnění hněvu Athény uraženou Aiantem při dobývání Troie, musely po tisíc let posílat do Athéniny svatyně v Troji ročně dvě služky. Pokud byly Trojany chyceny, přišly o život, a proto vstupovaly do chrámu podzemní cestou od pobřeží. Podle tradičního data pádu Troie by konec této vazby měl nastat po roce 184 (kdy však také skončila samostatnost Lokrů, resp. jejich státního útvaru). Zřejmě šlo o výsadu Lokrů a tomu se Trojané po celou dobu bránili třeba i zabíjením děvčat. 

Lokroi Hypoknémídioi/Hypoknámídioi, jiné jméno pro L. Opúntské§ 460

Lokroi Epiknémídioi, Epiknémídští Lokrové, u Málijského zálivu pod horou Knémis§ 683, 460, 353, 352, 346, 270
Lokroi Zoloi nebo Hesperioi, Ozolští Lokrové nebo Západní, mezi Fókidou a Aitólií na Korinthském zálivu § 683, 460, 450, 426, 421, 405, 394, 373, 370, 356, 353, 339, 323, 321, 317, 309, 300, 278, 270, 233, 196, 191, 190, 167, 147, 146

Údajně „Smradlaví“, neboť jejich oděvem byly kozí kůže, které za vlhkého počasí páchly; podle jejich vlastního výkladu však od „ozoi“, révové výhonky - prý se tu poprvé pěstovala réva, tvrdí jedna hellénská tradice.
Lokroi Epizefýrioi, Lokry Epizefýrské („Západní“), m. v Bruttiu, dn. Gerace§ 708, 683, 663, 540, 494, 466, 427 - 425, 414, 398, 396, 393, 388, 356, 347, 282, 280, 278, 277, 275, 272, 247, 216 - 215, 208, 205

Tito Lokrové se drželi matrilineárních tradic a jejich aristokratky udržovaly se svými otroky promiskuitní vztahy (nebyly tedy původem „Hellénové“ - slavný byl jejich chrám bohyni Koré). Kolonisté s Lokridy Ozolské byli posilněni perioiky, kteří bojovali se Sparťany po boku v první messénské válce. S místními Oinótry (= Sikely?) měli zprvu dohody, později je „vymístili“.

Osadami Lokerských byly Hippónion (kolem roku 650), Medma n. Mesma (snad 625-600; dn. Rosarano), Metauros n. Matauros (srov. tam; pokud nejde o kolonisaci ze Zanklé), Taurianon (asi 600-550; dn. u Mte. Traviano).

Lollius, samnitský bandita (nebo protiřímský bojovník)§ 269

Lollia Paulína, d. Lollia Paulína no. 2, manž. P. Memmia Régula a Gáiova§ 37+, 39+, 48+, 49+   

Lollia Sáturnína, ses. předešlé, manž. D. Valeria Asiátika st.§ 69+

M. Lollius Paulínus§ 1. cos. 21, 25, 19, 16, 2, 1-, 2+, 48+; 2. jeho s. a o. Lollie Paulíny, manž. Gáiovy, 16-, 37+, 48+  

M. Lollius Paulínus Decimus Valerius Asiáticus Sáturnínus§ viz D. Valerius Asiáticus 

lomy, kamenolomy, látomiá, látomiai, lithotomi᧠413 (syrákúské), 18sq.+ (egyptské) 

Londinium, dn. London§ 43+, 61+ 

Longanos, ř. v severní Sicílii u Mýl§ 270

Longaros z Dardanie§ = Langaros

Longos§ viz Chalkidiké

losování, viz hostiny, volby, hlasování, Athény; dřevěné losy se vhazovaly do nádoby s úzkým hrdlem, jímž prošel jen jeden z nich, sitella. Nádoba byla naplněna vodou a po protřepání se losovalo. V Athénách nelze stanovit, zda losování úřadů bylo praktikováno už před Solónem, srov. pod Athény. Úředníci vybíráni boby, kyamos, od toho volit, „bobovat“, kyameuein. Do jedné nádoby vloženy cedulky se jménem, do druhé boby bílé (zvolen) a tmavé (nezvolen). 
Od 4. století používány losovací přístroje, klérótérion, se skupinou tabulek, jimiž se pohabovala tak dlouho kulička či kostka, až se zvolil příslušný úřednický nebo soudní sbor od dému po jeho členy.

Zvláštním druhem losů, sortés, byly věštebné útržky s verši některého z epů (Íliady, Aeneidy), srov. sortés vergilianae, viz rok 70. 

loterie, losy, tesserae§ viz pod kuchyně a strava/kulinářství, hasard, hry

loupežníci, loupežné přepadení; rekordní loupež viz pod piraterie§ 294

Lou-lan (čín.)§ viz Krorán

lov, hon, myslivost, zákaz zabíjení na lovu, lovci, viz jednotlivá zvířata a zvířata§ 303, 286, 260, 204
Lov byla všeobecně náruživá zábava, ostatně v podstatě dodnes. Propadaly mu i výstřední neantické ženy: lov prý milovala Arabka Zénobiá Palmýrská. Na lovu nezemřel násilnou smrtí mimo mýthy ve starém věku nikdo (srov. Přemyslovce Břetislava ii., zavražděného na lovu vršovským oštěpem roku 1100). Lov byl kratochvílí makedonských králů, z nichž Alexandros iii. byl pravděpodobně posledním, který lovil v Evropě lvy.

Velkým milovníkem lovů byli první Ptolemaiovci, ještě Ptolemaios v. Epifanés. Naopak republikánský Řím nebyl onou scénou pro chlubivé lovectví, ani rané císařství. Velkolovcem byl však císař Gratiánus (zavražděn roku 383 n. l.), před ním honebnou vášní trpěl Hadriánus, který také velmi dobře střílel (z luku). Jednou ranou prý dokázal složit kance. Šéfem přes jeho lovce byl Mastór, iazyžský zajatec, jemuž velmi důvěřoval, že ho nakonec v těžké nemoci požádal, aby ho zabil (což Iazyg odmítl). 

lovec lidí na útěku, lovec hlav za odměnu, viz fygadothérás

loxé falanx či taxis, kosý šik, v hell. válečnictví seřazení k bitvě tak, aby důraz při útoku spočíval na levé straně, kde byli vojáci seřazeni do více řad a pravá strana měla na začátku bitvy jen obranný charakter (tradičně byl kladen důraz na střed a na stranu pravou)§ 424, 371