Malaka, m. v Baetice, pův. foin. osada, (od „solit“, zřejmě emporion obchodující nasolenými rybami), dn. Málaga v Andalusii§ 530

Malakón z Hérákleie Pontské, voják ze seleukovské armády§ 281

Malá Armenie, Armenia Minor§ viz Armenie

Malá Asie§ = Anatolie

Malajci, Malajsko, řec. Chrýsé Chersonnésos, tj. Zlatý poloostrov§ 300

Malaos Agamemnonovec, prý spoluzakladatel aiolské Kýmy§ 650

Malati᧠= Milid, Meliténé

Maleá, Maleai, mys a pohoří v Lakónice§ 409, 81 

Maledivy§ viz pod Máhiládípaka

Malekidás n. Malkités z Théb, boiótarch§ 364

Maleqorobar z Meroé, ka.§ 10

Malgašové, dn. obyvatelé Madagaskaru§ 300

Máliá, Málea, Mális, též Mé-, pobřežní kraj a záliv v jižní Thessalii§ 600, 595, 479, 455, 480, 413, 394, 371, 370, 321, 268

Malchos z Emesy§ viz Iamblichos

Malchos z Karthága, pún. Malik, vojenský velitel na Sicílii§ 540

Malichos I., k. Nabatajců, aram. Máliku/Málku§ 47, 43, 42, 40, 39, 36, 32 - 30
Malichos II., Malchos, Milichó, s. Arety IV. a Šaqílathy I., manž. Šaqílathy II., o. Rabbela§ 40+, 67+  

Malichos, nabat. Arab§ 43

Malik-rammu z Edómu, k.§ 701

malířství, houbou§ 30+ 

malířství hellénské a římské, malíři:

Helléni věřili, že znalost malířského umění jejich předkové převzali z Egypta. Z předdynastického období Naqáda II. (c. 3500-3200) je první malovaná hrobka (Hierákónpolis) s nástěnnými malbami s loděmi, zvířátky a bojujícími lidmi. Tušili, že jde o umělecký projev, který je mnohem starší, než jejich přítomnost ve Středomoří. Fresky z královského paláce v syrské Qatně se dvěmi červeno-oranžovými želvami naznačují, že krétské umění nástěnných maleb mohlo vzít zprostředkovaně začátek i odtud, nejenom via Deltu.

Přesto byl mezi nimi spor o to, zda hellénské malířství vzalo začátek v Sikyónu nebo v Korinthu. Z antické paměti zcela vypadlo krétské a mykénské nástěnné malířství, naturalistické fresky z Knóssu ze 17. století, od 16. století s lidskými postavami („Princ“, „Pařížanka“, býk s akrobaty); ze 16. století jsou fresky z Théry, nejstarší evropské freskové malířství je ze 14. a 13. století z Mykén, Tírynthu, Pylu a Théb. Oproti malířství v sochařině nijak Kréťané nevynikali. Mínójské fresky z 15. století jsou známy ze západní Delty, z Palaistíny i syrského Alalach.

Egyptské výtvarné umění značně ovlivňovalo začátky hellénského, ale samo se nikdy nevymanilo ze strnulosti. Všechny egyptské portrétní fresky jsou z profilu. Roku 2004 složili egyptologové fragmenty dřevěné desky o 50 x 31 cm pokryté krémově žlutých štukem s černočervenou portrétní kresbou královny Hatšepsut, která se dávala ztvárňovat jako muž, nebo krále Thútmóse III. (tj. z let 1504 – 1450).

Za první fasi uměleckého a stylového vývoje považovali Helléni malířství obrysové, stínové, zv. monochromatos, jednobarevné. Plinius v 35. knize své Naturalis historia uvádí i neověřitelná jména takových prvních malířů: Filoklés z Egypta nebo Kleanthés z Korinthu. Korinťan Arid(e)ikés a Sikyóňan Télefanés pak v jednobarevných obrysových malbách vykreslovali detaily a měli jako první připisovat jména těch, které znázornili.

Jako první použil jednobarevné, cihlové obrysové malby jistý Ekfantos z Korinthu. Bútadés ze Sikyónu působil jako malíř, keramik a hrnčíř v Korinthu. Jeho dcera namalovala na stěnu obrys těla svého milence, B. na něj přitlačil hlínu a pak vypálil. Plastika byla vystavěna v korinthském nymfaiu až do vítězství Mummiova.

Ze slavných autorů monochromatického období se zachovala jména jako Hygiainón, Deiniás, Charmadás a Eumaros z Athén, který prý jako první v malbě rozlišil mužskou a ženskou postavu a jejich postoje. Kimón z Kleón vynalezl malby z profilu (katagrafy), rozlišoval v obličejích, ukázal prý první žíly a záhyby na šatech. První vysokou cenu za obraz, kterou hellénská tradice uchovala, bylo ocenění posledního hérákleovského lýdského krále Kandaula alias Myrsila obrazu bitvy Magnétů jistého Búlarcha: král obraz vyvážil zlatem.

V Athénách v letech 770-760 vynikl malbou scén ze života na keramiku geometrické éry (900-700) tzv. „mistr dipylský“, který stál pod silným vlivem produkce orientální. Do Attiky přicházely nádoby ze syrské oblasti a Attičané vyváželi opačným směrem i na Kypr. Orientální vlivy byly nejsilnější v Korinthu, srov. jeho keramiku se zvířaty a obludami (c. 720). Kolem roku 700, začátek „protoattické keramiky“ maloval na vázy Analatos, kolem roku 620 Nessos, kteří svá jména autorsky vyryly na vázy: jsou to první historicky skuteční malíři Evropy.

Vázové malířství mělo sice první slávu v Korinthu po roce 700 (jménem známí umělci Tímonidás a Milónidás, oba c. 600-575, a Charés, c. 575-560), ale proslavilo se až v Athénách v době c. 600-550. V Athénách v polovině 6. st. a později malovali černofigurální keramiku, tzn. černá malba vyrývána do červené hlíny, Sofilos (c. 580-570), Nearchos (c. 565-555) a jeho synové Tlésón a Ergotelés, Lýdos (560-540), Exekiás (545-520), Kleitiás (u hrnčíře Ergotíma, c. 570-560; tzv. Françoisova váza z Clúsia/Chiusi), hrnčíř Amásis (560-525), Pedeios se sexuálním motivy, Triptolemos (obraz soulože na míse) a Níkosthenés (c. 530; obraz satyrů při sexu).

Na nádobách všeho druhu, hlavně na stolovací keramice, byly náměty všeho druhu, od mýthologie po erotiku až pornografii. Za vrchol vázového malířství (amfor) bývá označováno dílo athénského hrnčíře a malíře Eufronia z let asi 510 - 500, který jako první přišel v vykreslováním svalstva. Je dochován jeho podpis na osmnácti nádobách, z toho šestkrát jako malíř, dvanáctkrát jako hrnčíř. V červnu 1990 byl jeden z jeho výtvorů v newyorském Sotheby's anonymně vydražen za 742 tisíc dolarů. Jedno z děl, kratér nalezený roku 1971 v jednom etruském hrobu a propašovaný do Spojených států, bylo roku 2006 vráceno do Itálie. Hrnčířskou práci na něm odvedl Euxitheos.

Od c. 530 přišla červenobílé figurální keramika, tedy na černé podloží nanášená, nikoli vyrývána, červená. Byla znakem éry Hippia a Hipparcha a jejím vynálezcem prý byl neznámý malíř hrnčíře Andokida, žák Exekiův. Vynikli malíři Eufronios, Euthýmidés, kolem roku 500 tzv. malíř Kleofradův. Níkosthenés pod vlivem Orientu a Iónie zavedl namísto černého pozadí bílé.  

Na konci 6. století netvořili umělci pouze kresby na keramiku. Mandroklés ze Samu postavil Dáreiově obří armádě roku 513, viz tam, most přes Bosporos. Byl za to bohatě odměněn a do Héřina chrámu na Samu dedikoval obrazy mostu, Dáreia sedícího nad Bosporem a jako třetí pohled na přecházející armádu po mostě. Jsou to první zmínky o památečném zvěčnění, nedochovaného, významné události formou malířského díla. Jméno umělcovo neznáme. 

V první polovině 5. století působil v Athénách malíř Epiktétos, žák malíře-dzógrafa Euthýmida. Měl stejnojmenného předchůdce. V polovině 5. století působil v Athénách hrnčíř Sótadés, mistr rhytónů a dalších nádob na nápoje s červenofigurálními motivy. Anonymní zůstávají tzv. Argívský malíř, Chicagský malíř (oba kolem roku 450) a Meleagrův malíř (kolem 380). V první čtvrtině pátého století maloval Bríseis (?); zachována je mísa se sexem dvou mužů. Hellénskou figurální keramiku v historii už nikdo nepřekonal.

Malířství prý u Hellénů dosáhlo proslulosti až v 90. Ol. Feidiův bratr či bratranec Panainos na obraze s marathónskou bitvou poprvé čtyřbarevně rozlišil vůdce na obou stranách podle skutečné podoby (podle jiných údajů pocházel obraz od Panainova otce Pleistaineta, Feidiova bratra). Za jeho života byl zaveden v Korinthu a v Delfách závod malířů a jako první se měli střetnout Panainos s Tímágorou z Chalkidy.

Před 90. Ol. proslul ještě červenofigurální Polygnótos z Thasu tím, že jako první namaloval ženy v průsvitném šatu, zbavil je strnulosti v obličeji tím, že zavedl otevřená ústa se zuby, a dámy měly na hlavě pestrobarevné kloboukovité útvary. Zachována je i nádoba se sexem ve stoje. Jeho přítelkyní byla Elpiníké, Kimónova sestra; Athéňané Polygnótovi udělili občanství za jeho podíl na výzdobě "malovaného sloupořadí, stoá poikilé. Malířským uměním proslul i jeho bratr Aristofón (obraz Ankaia, zraněného kancem). Oba byli synové Aglaofónta z Thasu (zemřel kolem roku 440) a jménem je znám i athénský malíř Aglaofón, pravděpodobně Thasaňanův vnuk.  

Někdy v této době věhlasný a zámožný architekt Kallikratés pořádal v Athénách prodejní výstavy umění, zřejmě první akce podobného druhu v Evropě (srov. pod architektúra).

Za 90. Ol. žili Agláofón, Kéfísodóros, Erillos a Euénór z Athén, otec a učitel Parrhasiův, snad také Feidiův. Současníkem Perikleovým byl Agatharchos ze Samu, jemuž se přičítá zavedení perspektivy do malířství, což měl popsat v nezachovaném spisu o malířství.

Kolem roku Ol. 93, tj. roku 420, začal v Athénách působit domácí malíř vasové malby Apollodóros, který používal nové techniky: znázorňoval světlo a stíny na obrazech s výlučně mýthologickými náměty, tzv. „illusionista“. Byl objevitelem zákona perspektivy (vytvořil Modlícího se kněze a Aianta zapáleného bleskem). Byl předchůdcem Zeuxida z Hérákleie v Itálii, který žil v Athénách a v Efesu, kde si konkurovali s Parrhasiem z Efesu („illusionisté“). Současníkem těchto umělců byl další malíř mýthologických themat Tímanthés ze Sikyónu. V 5. století tvořil jinak neznámý Aristofanés.

Apollodóros z Athén (93. Ol.) začal jako první vyjadřovat vzezření a prý i jako první skutečně dosáhl slávy ve svém umění. Ve Ol. 95,4 se stal slavným Zeuxis z Hérákleie. Jeho učiteli byli Démofilos z Hímery a Néseus z Thasu. Zeuxidovy obrazy existovaly a byly známy ještě v císařské době. Zeuxis proslul i svým řemeslem hrnčířským. Zeuxidovými současníky a soupeři byli Tímanthés, Androkydés, Eupompos ze Sikyónu a Parrhasios z Efesu. Parrhaios měl dát jako první malbě symetrii a vynikal v detailech obličejů a v celkové jemnosti malby. Maloval momunentální mýthické náměty, ale proslavil se i „sekulárními“ náměty.

Dochovala se anekdota o soupeření Zeuxida a Parrhasia. Zeuxis namaloval hrozny tak věrně, že se na ně slétali ptáci. Parrhasios Zeuxida jistého si vítězstvím vyzval, aby odhrnul závěs, za nímž spatří jeho soutěžní obraz. Když to Zeuxis chtěl udělat, sám se stal důkazem své prohry: závěs byl totiž namalovaný.

Eupompos byl v téže době učitelem Pamfila z Makedonie, který se později stal učitelem Apellovým, a Euxenidás vyučoval Aristeida Thébského, učitele jinak neznámého Antorida, Eufranóra a svých synů Níkéra a Aristóna. Aristeidův bratr Aristón (ověnčený Satyr s pohárem) byl žákem Níkomachovým, kterého učil jeho otec Aristiakos (Aristaios či Aristodémos).

Aristeidés prý byl první, který namaloval oduševnělý výraz a vášně. Proslulé byla jeho obrazy plazícího se dítěte po dobytí města k prsu umírající matky, který dal přenést Alexandros Veliký do Pelly, namaloval Epikúrovu přítelkyni Leontion, za obraz nemocného zaplatil král Attalos jedno sto talentů. Jeho dílo Dionýsos, kterého se zmocnil L. Mummius, bylo vystaveno v Cereřině chrámu v Římě a byl to prý první hellénský obraz v Římě veřejně přístupný.

Eupompos přerozdělil svou vážeností malířství na školy (jak uvádí Plinius). Dvě předtím se prý nazývaly helladská a asijská. Nyní po přidání Eupompova rodiště byly tři školy: iónská, sikyónská a attická.

Pamfilos jako první vyučoval za drahý poplatek a sám vyžadoval vzdělání ve všech vědách, hlavně ale v  arithmetice a v geometrii. Jeho taxou byl jeden talent, a ten mu prřý dali i jeho žáci Apellés a Melanthios. Díky Pamfilovi, který se usadil v Sikyónu, se stala grafika, tj. kreslení součástí hellénského školství a patřilo ke vzdělání svobodných lidí (kterýžto stav trvá dodnes). Kolem roku 300 žil Theón ze Samu, malíř, který vynikl prostorovým ztvárňováním obrazů.

V druhé polovině čtvrtého století působil sochař a dvorní umělec Alexandra Velikého Lýsippos ze Sikyónu. Pracoval jen s bronzem, např. Apoxýomenos, „Athlet seškrabující ze sebe špínu a pot“, nebo Héráklés zvaný dnes Farnese. Jeho syn a žák Boidás nebyl tak proslulý, stejně tak jako jeho bratr, malíř Lýsistratos.

V téže době byl nejproslulejším malířem, činným na dvoře Filippově i Alexandrově, Apellés z Kolofónu či Kóu - mj. obraz Afrodíté anadýomené, který namaloval podle bývalé Alexandrovy milenky Pakaté, nebo autoportrét atd. Dvorním umělcem Alexandrovým byl i Prótogenés z Kaunu, jehož nejznámější obrazy byly např. Iálysos, Aristotelova matka nebo Alexandros.

Aby nezničil Iálysa ukončil Démétrios Poliorkétés obléhání Rhodu (!). Později byl Římany umístěn v chrámu Míru. Prótogenés byl prvním z malířů, který používal techniku házení houby na plátno. Do své padesátky maloval jen lodi a na boky lodí, řemeslo samo o sobě.

Podobný přístup je zaznamenán u jinak protivného Achájce Aráta, který chtěl dal zničit obraz sikyónského tyrana Aristrata, současníka Filippa II., na němž se kolektivně podíleli všichni mistři sikyónské školy a Apellés. Teprve prosby přítele a malíře Nealka dosáhly doho, že Arátos dal zamalovat postavu samovládcovu, ale ústřední motiv, spřežení bohyně Vítězství, zůstalo uchováno (přesto prý po koly vozu zůstaly vidět nohy).

Mezi další proslulé malíře této doby patřil Pausiás ze Sikyónu, syn a žák Bryetův či Bryův, spolužák Apellův u Pamfila z Amfipole. Pausiás vytvořil mj. obraz Stefanoplokos-Glykerá, Methé a Obětování býka. Žil v Sikyónu a před Glykerou byl přítelem hetairy Láidy II. Athénské, která byla údajně i přítelkyní Démosthenovou.

Pausiás sepsal knihu o barvách a souměrnosti. Kromě Glykery maloval hodně chlapce a jako první vymaloval vykládané stropy. Byl velmi rychlý, prý namaloval denně obraz resp. to dokázal (hémerésios, "jednodenník"). Kopii Glykery, apografon, koupil v Athénách Lucullus za dva talenty.

Jistý Filoxenos z Eretrie, žák Níkomachův, namaloval pro Kassandra obraz bitvy u Issu. Jeho podoba je dodnes známa v kopii jako mosaika z Pompéjí. Proslavil se ještě obrazem Hýřících seilénů.

Ol. 107 se proslavili svými díly Aétión a Thérimachos. Svatbu Alexandra Velikého s Rhóxánou v Baktrách v létě roku 328 namaloval jeden z nejslavnějších malířů té doby Áetión z Iónie. Ve Ol. 112 překonal všechny Apellés z Kolofónu/Kóu, který nejenže maloval, ale psal i theoretické práce z oboru. Jeho velkým slavným soupeřem byl Prótogenés z Kaunu (podle jiných z Rhodu), jemuž se vytýkala přílišná pečlivost a precisnost. Apellés však o něm pohrdlivě: „Né suprá crepidam sútor (sc. iúdicet)/Sútor né ultrá crepidam, Švec ať si nevšímá ničeho jiného než bot.“ Zůstalo to jako rčení, v jehož smyslu se v Čechách koncem 20. století říkávalo narážkou na údajný zápis ve výučním listu komunistického ideologa Vasila Bilaka "na saka nepouštět".

Apellés nezameškal prý jediný den, aby necvičil tahy štětcem („Nulla diés sine líneá/Žádného dne bez čárky“). Na Rhodu soutěžil s Prótogenem v síle tahu štětcem. Prohrál a čáry přeškrtal.

Obraz zůstal dokladem klání a zanikl při požáru Caesarova domu na Palatínu (ostatně soutěž malířů prý byla součástí isthmií i pýthií). Jeho vlídnost a věhlas ho přivedla na dvůr Alexandra Velikého, jehož se stal malířem (Alexandros dokonce zakázal komukoli jinému ho malovat). A když se pak Apellés při malování zamiloval do jedné z oblíbených Alexandrových přítelkyň Pankaspy, král mu ji přenechal.

Podle ní prý vznikl obraz Afrodíty vynořující se z vln (Anadyomené). Obraz stářím zetlel v Římě, kde skončil jako kořist a Neró ho dal nahradit dílem z ruky Dorotheovy. Jinak však zřejmě dvorním malířem císařovým byl jinak neznámý Famulus (či Fabullus/Fábullus n. Amúlius či Amúlius Fabullus, srov. zde níže), který se podílel na nástěnných malbách Zlatého domu, domús aurea (nebo to byli dva různí umělci?).

Klasickými barvami velkých hellénských malířů byla bílá, okrově žlutá, červená a černá. 
Apellés se zasloužil o zvelebení váženosti Prótogenově, který prožil život na Rhodu. Apellés kromě toho namaloval portréty všech makedonských předáků. Za obraz Alexandra s bleskem v rukou, umístěného v Artemísiu, dostal od krále 20 talentů naměřeného, nepočítaného zlata. Apellovy obrazy byly slavné po celou dobu své existence.

Obrazy Alexandra s Níké a Války s rukama svázanými na zádech, zatímco Alexandros slaví vítězství působil tak mohutně, že kultury milovný princeps Claudius dal vyříznout královy hlavy a nahradit je hlavami Božského Augusta. Alexandros Veliký dal výhradní povolení k portrétování své osoby pouze třem umělcům: malíři Apellovi, sochaři Pyrgoteleovi a litci Lýsippovi. Po Alexandrově smrti Apellés ještě maloval Antigona Monofthalma.

Apellovým vrstevníkem byl Aristeidés z Théb. Prý měl jako první vyjadřovat obrazy lidské city, vášně a oduševnělost: Plinius uvádí Aristeidův obraz plazícího se dítěte, které se po vyvrácení města plazí k prsu zkrvavené umírající matky, která má obavu o to, aby dítě po zániku mléka nessálo krev. Alexandros Veliký dal obraz přenést z Théb do Pelly.

Většina Aristeidových, stejně jako vůbec všech hellénských obrazů, ale skončila v Římě. Jeho obraz Bitva s Peršany obsahoval sto detailních postav a od „vládce“ Elateie Mnásóna dostal deset min za každou z bojujících postav na obraze! Mj. portrétoval Epikúrovu přítelkyni Leontion.

L. Mummius vzal roku 145 do Říma Aristeidův obraz Dionýsa s Ariadnou, který odmítl z kořisti prodat Attalovi. Byl to zároveň první veřejně vystavovaný umělecký obraz v Římě (v chrámu Cerery). Král Attalos II. později vydražil jiný z Aristeidových obrazů, Nemocného, za 100 talentů, tj. více než 2,6 tuny raženého stříbra (spíše než zlata).

Prótogenés, který se také věnoval sochařství z bronzu, v malířství kromě své přesnosti proslul i „novátorstvím“: když se mu nedařilo nalézt věrnou podobu pěny, která vycházela z úst malovaného psa, po mnohých neúspěšných pokusech hodil na obraz houbu - a dílo se zdařilo.

Podobně prý maloval Nealkés pěnu u huby koňů. Pro nejslavnější Prótogenův obraz Iálysos, který později skončil v Římě v chrámu Míru, ukončil předčasně obléhání a dobývaní Rhodu král Démétrios Poliorketés. Obraz byl totiž umístěn poblíž hradeb v místech, kde ho ohrožoval při průlomu možný požár. Démétrios proto obléhání ukončil. U Nealka nejprve třel barvy jistý Erigonos, jehož žákem je však Pausiás.

Apellovými vrstevníky byli dále Asklépiodóros, jemuž tyrannos Mnásón vyplatil za dvanáct bohů po třiceti minách a Theomnéstovi za každého z héróů po dvaceti. Proslul Níkomachos z Théb, syn a žák Aristiakův, který prý první z malířů nasadil Odysseovi klobouk. Níkomachos oproti Prótogenovi vynikl rychlostí a lehkostí. Z jeho děl uvádí Plinius Únos Persefony (znám z nástěnné malby ve verginské hrobce Filippa II.), Kybelé na lvu, Apollón a Artemis.

Za žáky měl mj. Filoxena z Eretrie, autora obrazu Alexandrovy bitvy s Dáreiem u Issu (srov. slavnou fresku z Pompéjí a poznámku u hesla Seleukos I. Níkátór, z jehož popudu podle jednoho z názorů měl obraz vzniknout) a Níkofana. Jejich vrstevníky byli Apellovi žáci Perseus a Aristeidovi žáci a synové Níkerós a Aristón a Antoridés a Eufranór (viz níže). Aristonidás byl otcem a učitelem Mnásitímovým.

V téže době začínajícího hellénismu proslul jako malíř holičských oficín, dílen, kuchařských potřeb jistý Peiráeikos (pseudonym?). Podobnému řemeslnému umění se říkalo rhyparografos/malíř všedních věcí. Jiní malovali jen divadelní scény, nebo jen lidi (anthropografos). Jako malíři drobností prosluli Kalliklés, komické obrázky maloval Kalátés.

Obojí uživilo Egypťana Antifila, žáka Ktésidémova. Antifilos se proslavil kresbami žertovné postavy zvané Gryllos/Čuně a tak se také pak říkalo podobným malbičkám, řekněme karikaturám. Jinak ale proslul obrazy Alexandra a Filippa, Kadma s Európou, který byl v Pompeiově sloupořadí v Římě, hocha foukajícího do ohně, Ptolemaia na lovu a nejslavnější prý byl Satyr s pantheří kůží, jemuž říkají Aposkopeuón, „Hledící do dálky“.

Enkaustickou malbu, při níž se malovalo voskem a barvy byly vpalovány, prý vymyslel Aristeidés a později ji zdokonalil Praxitelés/Práxitelés. Staršími tvůrci takových obrazů se však uváděli Polygnótos, Níkánór, Mnásiláos z Paru a Elasippos působící hlavně na Aigíně. Apellův učitel Pamfilos enkaustické technice vyučil Pausia ze Sikyónu, který se pak proslavil v tomto žánru jako první.

Pausiás začal jako první malovat vykládané stropy a zdobit klenutí, hodně maloval chlapce a proslul obrazem své přítelkyně Glykery vijící věnec z květin (stefanoplokos) či prodávající věnce (stefanopólis). Obraz svou oblíbeností přispěl k rozšíření módy květinných věnců (viz věnce). Většina jeho slavných obrazů později skončili v Římě. Malířství se věnoval také Pausiův bratr Aiginetás.

Po Pausiovi vynikl v první polovině 4. století působil sochař, řezbář a malíř a autor spisů o malířství, barvách a souměrnosti Eufranór z Korinthu či Isthmu (0l. 104). Mj. vymaloval stou Dia Eleutheria v Olympii, jeho nejslavnější malby byly v Efesu. Jeho současníkem byl Kydiás z Kythnu, malíř slavného obrazu Argonautů. Žákem Eufranórovým byl Charmatidés a Antidotos (obraz bojovníka se štítem a zápasníka s trubačem), jehož žákem byl Níkiás z Athén, který proslul obrazy ženských postav.

Byl velmi zámožný, takže si mohl dovolit odmítnout nabídku krále Attala na odkoupení obrazu Homérova vyvolání z mrtvých (nekyomanteiá, nekromanteiá) za 60 talentů a raději ho daroval své vlasti. Proslavil se kresbami zvířat, hlavně psů. Níkiy a jeho techniky si vážil sochař Praxitelés. S Níkiou byl srovnáván žák Glaukióna Korinthského Athénión z Maróneie, jehož cestu ke slávě ale přerušila předčasná smrt. Nejslavnějším dílem byl Pohaněč koně.

Učedníkem Níkiovým byl Omfalión, který u mistra prý sloužil jako otrok a byl prý i jeho milencem; nicméně se proslavil malířskou výzdobou Asklépiovy svatyně v peloponnéské Messéně.

Pausiovým žáky byli Aristoláos a Níkofanés, jejichž díla byla velmi vážena. Pausiův syn Aristoláos namaloval Epameinóndu, Periklea, Médeiu, Thésea a např. Attický lid.

Později byl slavný Hérákleidés z Makedonie, který nejprve doma maloval lodi, ale po zániku makedonského státu odešel do Athén, kde zase působil filosof a malíř Métrodóros, kterého právě Athéňané poslali Aemiliovi Paullovi do Říma na výzdobu jeho triumfu nad Perseem a zároveň k výuce jeho dětí. Za Caesara maloval Tímomachos z Býzantia, jehož dva obrazy Aianta a Médeiu odkoupil diktátor od umělce za 80 talentů a umístil je pak do chrámu bohyně Venus Genetrix.

L. Licinius Murena byl s konsulem roku 73 M. Terentiem Varronem roku 62 v historii první, kteří provedli seříznutí obrazu se stěny budovy a jeho přenesení jinam, a to z Lakedaimonu do Říma.

Seznam hellénských malířů, jejichž jména známe, jejichž díla jsou pojmenována a popsána zachovanými autory a u nichž je znám stupeň proslulosti, je dlouhý, ale pro nás prakticky bez informační hodnoty; kromě potvrzení toho, že výtvarné aktivity byly na velmi „moderní“ úrovni.

Tak např. o Aristokleidovi víme, že vymaloval Apollónův chrám v Delfách, obdivované obrazy namaloval Antifilos, Androbios, namaloval Skylla přetínajícího kotvy perského loďstva před Salamínou, Artemón, od něhož je Danaé obdivovaná piráty, spolupracovník se sochařem Pýthodórem, Alkimachos (obraz Dioxippa, který v Olympii v pankratiu zvítězil „akoniti“, tj. „bez prachu“), Aristobúlos ze Syrie, Dionýsodóros z Kolofónu, Dúridés z 5. st., Koinos, Ktésilochos, Apellův žák, Kleón či Ktésidémos. Jinak proslul Kratínos, který maloval herce.

Malíř a sochař Eutychidés se v Římě proslavil sochou Líbera na Palátínu a obrazem dvojspřeží řízeného Vítězstvím, Eudóros slavný scénickými obrazy (také tvůrce bronzových soch), Leontiskos, Hippys, malíř obrazů Poseidón a Vítězství, Habrón, León, Nearchos, jeho dcera a žačka Aristarété, autorka obrazu Asklépiova, Oiniás, Filiskos z Rhodu namaloval Malířovu dílnu a vytvořil sochy Apollóna a Afrodíty, které stávaly v Římě u Octáviina sloupořadí, Falerión, autor obrazu Skylly, Simónidés, Símos, Theodóros, Tauriskos atd. Dionýsios z Kolofónu byl malířem a literátem zároveň: prý byl se Zópyrem autorem Menippových satyr (srov. pod školy filosofické).

Známe jména: Amásis z Athén, Anaxandros, Aristokydés, Dámofilos s Gorgasem vyzdobili v Římě levou stranu Cereřina chrámu (zasvěcen 494), Deiniás byl malíř neznámé doby, který působil v Athénách a maloval prý pouze jednobarevně, Démofilos z Hímery, současník Zeuxidův, Aitión či Échión (?) vytvořil prý obrazy Tragoidie a Komoidie, Semiramidy a Bakcha, malíř nesmírně kdysi ceněný („dávaly se za jeho díla státní poklady“). Neznámý zcela je Erillos.

Jinak proslul jistý Ktésiklés, kterého odmítla přijmout seleukovská královna Stratoníké. Namaloval tedy její obraz, kde je v obětí s jistým rybářem, do něhož se prý zamilovala. Obraz vystavěl v efeském přístavu a odplul. Královna zakázala obraz odstranit, ačkoli věrně vystihoval podoby obou postižených.

Mezi malíři se objevovaly rovněž ženy, i když veliké proslulosti v branži nikdy nedosáhly. Obvykle patřily do malířských rodin, jako Athéňanka Tímareté, dcera Mikóna ml. z 5. století, jejíž obraz Artemidy patřil v Efesu k nejstarším (sakrální umělci nebyli tedy vymezeni jen na muže!). Eiréné byla dcera a žačka malíře Kratína Athénského, jejíž obraz dívky byl v Eleusíně. Známé je jméno jisté Kalypsó, jejímž slavnými díly byly obrazy starce a mága Theodóra (kolem roku 200), Olympiady, učitelky (a asi i matky) Autobúĺa, a Nearchovy dcery a žačky Aristareté ze 4. n. 3. století. Žačkou a dcerou Nealkovou, Arátova přítele, byla Anaxandra.

O Alkisthéně nevíme zhola nic, zato u Hellény, dcery Egypťana Tímóna, která namalovala Alexandrovo vítězství u Issu, se můžeme domnívat, že k nám promlouvá dodnes. Její dílo viselo na Foru míru za Vespasiána a lze se domnívat, že bylo předlohou k částečně uchované známé mosaice z Pompéjí.

V Římě v 1. století malovala Iaiá z Kýziku (též Lalá?), která celý život zůstala pannou a mimo jiné vytvořila dle zrcadla svůj vlastní obraz, čímž dosáhla evropského primátu v této kategorii umělkyň. Kromě toho proslula obrazem stařeny a tvořila řezbářské práce ze slonoviny. Cenami svých prací prý převyšovala ocenění portrétů malířů Sópolida a Dionýsia, jichž podle Plinia byly svého času plné římské obrazárny. Sópolidovým žákem byl propuštěnec A. Gabinia A. Gabinius Antiochus. Pouze nápisně je znám pictor/malíř Heracla, "propuštěnec Augustův".  

O obrazárny/galerie se staraly odborné síly, zotročení Helléni nebo propuštěnci; nadřízenými zůstavávali římští rytíři. Z roku 193+ je doložen prócúrátor Augustí, quí fuit á pinacothécís, chlapík jménem Flávius Apollónios ve službách Antónína Pia jako ředitel císařských galerií, "císařský prócúrátor, který byl přes obrazárny", viz s. v. spolky. 

Řím. Roku 494 věnoval štíty, clupeí, s podobiznami předků do svatyně Bellony Ap. Claudius a připojil seznamy jejich hodností. Odtud portrétní medailony s titulaturou, jejichž tradice sahá až do novověku (srov. pod věnce). V Římě jako první dal vystavit na desku namalovanou bitvu (n. na postranní stěnu jako fresku?), a to na bok Hostiliovy radnice roku 263, M'. Valerius Maximus Messala: chlubil se svým úspěchem na Kartháginci a Hierónem na Sicílii. Umělec se jmenoval Theodotos a více ho neznáme. Totéž učinil L. Scipio s deskou na Kapitolu, kde zvěčňovala jeho asijské vítězství.

Prokonsul Ti. Sempronius Gracchus roku 214 u Beneventa porazil Hannibala, když na základě usnesení senátu slíbil otrokům svobodu, přinesou-li z bitvy nepřítelovu hlavu. Propuštěnci po bitvě nosili na hlavě propuštěnecký klobouk nebo měli hlavu omotánu vlněnými pásy látky, a to i při jídle. Gracchus dal tento výjev namalovat v chrámu Svobody/Líbertás na Aventínu, který postavil jeho otec za peníze vybrané na pokutách.

V Dámaratově skupině prý byli výtvarníci Diopos, Eucheiros a Eugrammos, kteří umění malířské a plastické přinesli z Hellady do Itálie.
Desku s průběhem dobývání Karthága vystavoval L. Hostilius Mancinus, který jako první stanul v kartháginských hradbách. S vystavováním obrazů s domácí thematikou zřejmě začal C. Terentius Lucanus (srov. rok 195), který nechal namalovat třídenní gladiátorské zápasy, jimiž poctil svého adoptivního dědu (jako první na nich dal zápasit třiceti párům). Jména všech těchto malířů nejsou známa a přístup Římanů k malířskému období této epochy lze charakterisovat moderním přístupem „americkým“.

Senátoři se po staletí dívali na svých zasedáních na téměř holé stěny, ale nad řečništěm byl obraz Glaukióna a jeho syna Aristippa, nad nimi orel držící v pařátech jakéhosi dračího plaza, dílo jistého Filochara. Již tehdy nikdo nevěděl, proč tam visí, jakou má symboliku.

Vystavováním hellénských děl si získal v Římě první slávu L. Mummius Achaicus. Když totiž chtěl z korinthské kořisti koupit král Attalos II. Aristeidův obraz Dionýsa za 600 tisíc denárů, zdálo se to Mummiovi podezřele mnoho a aniž věděl proč, obraz neprodal. V Římě ho vystavil v chrámu Cerery, a to byl vůbec první hellénský obraz, který byl ve městě veřejně přístupný. Zdobit město nástěnnými obrazy však začala teprve doba Caesarova a Augustova. Idylické krajinky a kýčovité scénky v nich maloval na stěny zákazníků jistý Ludius (podle hodnocení Pliniova: „velmi vtipné a vkusné“).

Synem schopného řečníka Q. Pedia Públicoly, manžela sestry M. Valeria Messály Corvína, mecenáše umění a literatur, byl Q. Pedius, nadaný malíř, který zemřel mlád a je prvním jménem známým hluchým Evropanem. 

Na italském venkově zřejmě působili velmi zruční malíři. Když triumvir, jak praví anekdota, na cestách odpočíval kdesi v nějakém zájezdním hostinci, nemohl spát, protože ho rušili ptáci. Sluhové tedy obklopili háj u hospody obrazem dlouhého hada a ptáci zmlkli… Podobně prý Claudius Pulcher dal vymalovat stěny střechami domu: sletěli se havrani, aby si na ně sedli (starověké nástěnné malby jsou jiné techniky než fresky, které patří až do nových italských dějin).

Jistý Aurellius či Arellius maloval na konci republiky na desky bohyně, ale dával jim podoby svých milenek. Později z latinských malířů prý proslul Famulus (Fábullus? shodný s Amúliem?), který maloval v toze a pro Neróna na stěny Zlatého domu (srov. zde výše), Cornelius Pinus a Atticus Priscus, kteří pracovali pro Vespasiana.

Římané pak také „přispěli“ k rozvoji malířského umění: Nero dal namalovat v Římě první plátno v nadživotní velikosti o délce 120 stop, tj. o 40 metrech, ale jen co bylo hotové, zničil ho blesk; srov. dnešní megabillboardy.

Římská aristokracie technicky netvořila, neboť výtvarné umění nepatřilo v jejích očích k důstojným zaměstnáním. Ovšem jeden z Fabiů Pictorů, Gáius (po něm má rod jméno) vymaloval roku 303 chrám Spásy na Capitóliu a dílo bylo veleváženo ještě za Augústa; zaniklo až za požáru v době Claudiově. Básník M. Pacuvius měl své malířské dílo umístěno v Herculově chrámu na Dobytčím trhu; jako literát si udělal jméno až ke stáru.

M. Plautius pocházel z Asie (česky: "Malé"; do Latia přišel asi po Antiochově porážce) a pro svůj původ měl přízvisko Lyco. Proslavila ho malířská výzdoba chrámu v Ardeji a udělili mu tam za to občanství. Turpilius z Venetie z jezdeckého rodiny z prvního století n. l. maloval levou rukou a je to zřejmě první levoruký umělec a levák evropských dějin, o němž to víme. Praetor Titedius Labeó malovával drobnůstky a prý se tím jen zesměšňoval. Zemřel v době Pliniově.

Ve 4 století působil v Paestu Assteás, hlavní představitel vasového malířství jižní Itálie. Z Amfipole pocházel a pak v Sikyónu působil malíř Pamfilos, žák a nástupce Eumolpův či Eupompův v Sikyónu, učitel mj. i Apellův. Pamfilos zavedl do malířství enkaustii; jeho nejslavnějším dílem byl obraz bitvy u Flíúntu (v roce 369?).

Malířství v Indii a Číně nedosáhlo v oblasti portrétní hellénských výšin. Čínští císaři zůstali anonymní, bez obličejů. Portrétování se v říši středu uchytilo až kolem roku 600 n. l.

Platy a honoráře umělců byly vysoké. Apellés za obraz Alexandra v efeském Artemísiu obdržel dvacet talentů raženého zlata (nepočítaně, naváženě). Za bitvu s Peršany se sto lidmi na plátnu dostal Aristeidés Thébský od samovládce Mnásóna, pána v Elateji, po deseti minách za každého. Pamfilos Makedonský neučil malovat za méně než talent, ročně za 500 denárů. Což mu prý dali Apellés i Melanthios. Za Aitiónovy obrazy, srov. zde výše, se prý „dávaly státní poklady“, jak praví zdroj.

Ceny obrazů byly často nesmírné. Lucullus dal za kopii, apografon, Pausiovy Glykery dva talenty. Zámožný malíř Athéňan Níkiás odmítl nabídku krále Attala na prodej jednoho svého obrazu za 60 talentů a raději ho věnoval své vlasti. Asklépiodórovi vyplatil jinak nevýznamný tyrannos Mnásón za dvanáct bohů po třiceti minách a Theomnéstovi za každého z héroů po dvaceti. Král Attalos II. vydražil Aristeidův obraz Nemocného za 100 talentů (tj. více než 2,6 tuny raženého zlata).

Parrhasiův obraz Kybélina velekněze miloval císař Tiberius a dal za něj šest milionů sesterciů. Visel v jeho ložnici. M. Agrippa koupil od Kýzických dva obrazy Aianta a Afrodíty za 1,2 milionu sesterciů.

K vzácným obrazům se však přistupovalo z dnešního hlediska mnohdy velmi necitlivě. Císař Claudius, který se nepochybně považoval za vzdělance, vyřízl ze dvou Apellových obrazů Alexandra Velikého vystavených na Foru královu hlavu a nahradil je Augústovými. O restaurátorství nelze hovořit. Apellova Afrodíté anadyomené, umístěná v Caesarově chrámu v Římě, za Neróna zetlela a byla prostě na císařův příkaz nahrazena „čerstvým“ dílem Dorotheovým.

Přes malířství se dělala také politika. L. Hostilius Mancinus, který jako první vnikl roku 146 do dobývaného Karthága, si dal namalovat obraz o bojové situaci a postavil se s ním na Forum. Vykládal lidem, jak to vlastně všechno bylo, pochopitelně podle svého, a byla to dokonalá volební kampaň: Římané ho zvolili konsulem pro následující rok.

Zvláštním způsobem obživy malířů bylo umělecké poradenství. C. Verres se za své služby v Kilikii jako legát správce provincie Cn. Cornelia Dolabelly roku 80 se svým šéfem "pakoval" uměleckými předměty, což ostatně dělaly generace Římanů v provinciích soustavně. Seznámil se s malíři z pamfýlské Kibyry (Kibyra hé mikrá, Malá K.), bratry Hierónem a Corneliem Tlépolemem. Angažoval je jako agenty-znalce vyhledávající v římské Asii umělecké předměty a roku 73, kdy se stal správcem Sicílie, je vzal s sebou na ostrov, až jeho brutální nenasytnost navěky oslavila žaloba Ciceronova a vynesla mu doživotní vyhnanství (nicméně s nakradenými miliony) a v podstatě po letech i smrt, viz rok 70. 

Zřejmě největším obrazem na plátnu na světě je panorama největší bitvy německé selské války z roku 1525 na vrchu Schlachtbergu/Kopec bitvy u Frankenhausenu v Durynsku. Obraz je dlouhý 123 m, vysoký 14, dávali ho dohromady třináct let a dodělali roku 1975.

Pro srovnání: V novověku dosahují prodejní ceny výše desítek milionů dolarů. Podle European Fine Art Foundation utratili roku 2002 lidé za umění 25,2 miliardy dolarů, roku 2006 přes třicet miliard. Ve skutečnosti však to muselo být více, výrazně více, protože u řady obchodů strany o svých „aktivitách“ mlčely.

Rekordní sumy dosažené na aukcích specialisovaných firem Christie's, Sotheby's a dalších, popřípadě přímo mezi kontrahenty:

Nejvíce peněz za obraz nezprostředkovaný aukcí  vydal podle specialisované mediální agentury AMA na jaře 2011 katarský panovnický dům Ál Sání (Al Thani), přesněji řečeno státní Katarské museum: z pozůstalosti řeckého podnikatele Georga Embiricose, který krátce předtím zemřel ve Švýcarsku, kde žil, koupil "Karbaníky" Paula Cézanna, Les joueuers des cartes, za více než 250 milionů dolarů; podle jiného údaje za 275 milionů USD.

V únoru 2015 Katarské museum svů rekord překonalo při koupi obrazu Paula Gauguina Nafea Faa Ipoipo ("Kdy se oženíš?") z roku 1892 za 300 milionů dolarů. Prodejcem byl jistý švýcarský soukromník. Willema de Kooninga obraz Interchange (1955) koupil hedgeový investor Kenneth C Griffin roku 2016 rovněž za tři sta miliosnů dolarů. Téhož roku koupil od Davida Geffena Griffin za dvě stě milionů Obraz No. 17A Jacksona Pollocka.   

Jacksona Pollocka "obraz No. 5" (1948) koupil 2. listopadu 2006 od Geffena mexický finančník David Martínez za 140 milionů dolarů. Gustav Klimt, portrét socialistky provdané za továrníka Adely Bloch-Bauerové (I) z roku 1907, koupil 18. června 2006 v New Yorku Ronald S. Lauder (62; syn Estée Lauderové a od června 2007 president Světového židovského kongresu, WJC) za 135 milionů USD (106,7 mio €). Oba prodeje se udály rovněž mimo aukční síně. Roku 2006 změnil majitele přímým prodejem obraz Williama De Kooninga "Žena III" (1953) za 159,8 milionů dolarů, což byl rekord u žijícího umělce.

Klimt se „podílel“ i na jiném rekordu. Newyorská aukční síň Christie's 8. listopadu 2006 vydražila v jedné seanci 84 obrazy za 491,4 milionů dolarů (dosavadní a také její rekord z roku 1990 zněl na 269 milionů). Nejdražším obrazem dne byl Klimtův portrét Adely Bloch-Bauerové (II) za 87,9 milionů dolarů.

Nejdražším vydraženým uměleckým dílem mimo malbu byla bronzová socha "L´Homme qui marche I" z roku 1961 švýcarského sochaře, malíře a grafika Alberta Giacomettiho (zemřel roku 1966, když se jako silný kuřák ukašlal k smrti). 3. února 2010 byla vyvolána v londýnské síni Sotheby´s v telefonické anonymní aukci za osm minut za 65 001 250 liber, tedy za 74 milionů eur (104,3 mio. dolarů). Od roku 1981 byl "jdoucí muž" v majetku Dresdner Bank, pak v Commerzbank, která ji v květnu 2009 pozřela. • V Sotheby´s bylo toho dne vydraženo uměleckých předmětů za 146,8 milionů liber, tedy za 168 milionů eur.

V květnu 2015 "chodícího muže" překonal jiný Giacomettiho bronz: L' homme au doigt, "ukazující", z roku 1947 byl v newyorské pobočce Christie's vydražen za 141,3 milionů dolarů (126 milionů bez aukčních poplatků) investičnímu bankéři Stevenovi A. Cohenovi (59). Roku 1997 byl ještě předcházejícím kupcem získán za 31,9 milionů USD.

Nejdražším vydraženým obrazem (a zároveň i nejdražším dílem vůbec) byl v listopadu 2017 v newyorské Christie's Kristův "portrét" Spasitel světa/Salvator Mundi Leonarda da Vinciho (c. 1500) za 400 milionů USD, s pop=latky za 450,3 milionů dolarů (roku 1958 byl v Londýně prodán za šedesát dolarů...). Následuje 11. května 2015 v newyorské aukční síni Christie's Picassovo dílo z roku 1955 "Les femmes d'Alger", verse O, poslední z patnácti. Bylo prodáno katarskému expremiérovi Hamadovi bin Džásimovi bin Džabarovi Ál Sánímu za 179,4 milionů dolarů (160 bez poplatků). 

9. listopadu 2015 v newyorské síni Christie's vydražili telefonicky čínští sběratelé Liou I-čchien/Liu Yiqian a jeho manželka Wang Wej obraz Amedea Modiglianiho z roku 1917 Nu couché/"Ležící nahá žena" za 170,4 milionů dolarů. Dílo, rodinným vlastnictvím po šest desetiletí, prodávala dcera sběratele Gianniho Mattioliho Laura. V květnu 2018 newyorská Sotheby's zprostředkovala prodej jiného z Modiglianových "nahých" obrazů, Nu couché (sur le côté gauche) za 157,2 milionů dolarů. Prodával irský chovatel koní John Magnier, který obraz pořídil patnáct roků předtím v Christie's za 26,9 milionů dolarů.  

13. listopadu 2013 byl triptych "Three Studies of Lucian Freud" pořízený roku 1969 Francisem Baconem (zemřel 1992, Freudův vnuk Lucian roku 2012) prodán v newyorské pobočce Christie´s za 142,4 milionů dolarů. "Křik" Edvarda Muncha z roku 1895, poslední ze čtyř téhož námětu byl 2. května 2012 vydražen neznámému kupci přes telefon v newyorské Sotheby´s za 119 922 500 dolarů, když vyvolávací cena byla na padesáti milionech.

Pablo Picasso, Nahá, zelené listy a busta/Nu au Plateau de Sculpteur z roku 1932, obraz vydražen 4. května 2010 v newyorské Christie´s vydražen přes telefon neznámému kupci za 106 482 500 dolarů (asi 80 mio €). Téhož umělce Chlapec s dýmkou/Garcon à la pipe, byl vydražen 5. května 2004 v newyorské Sotheby's za 104,16 milionů dolarů. Picassův obraz jeho milenky Dory Maar(ové) s kočkou (1941) byl 3. května 2006 prodán na aukci za 95,216 milionů dolarů (Sotheby's Londýn).

Vincent van Gogh, portrét dr. Gacheta byl vydražen za 82,5 milionu dolarů (vydraženo 15. května roku 1990 v newyorské síni Christie's), Pierre-Auguste Renoire, obraz Au Moulin de la Galette z roku 1876 za 78,1 milionů USD (17. května 1990 Sotheby's N. York), Peter Paul Rubens, Vyvražďování neviňátek v Bethlehemu za 76,7 milionů USD/45 mio liber (Sotheby's Londýn 10. červenec 2002), Vincent van Gogh, autoportrét bez vousů/Portrait de l'artiste sans barbe za 71, 5 (Christie's N. York 19. listopad 1998).

„Mistrovských cen“ dosáhl v novém tisíciletí také pop-art. Green Car Crash (Green Burning Car I) Andyho Warhola z roku 1963 byl 16. května 2007 v New Yorku vydražen za 71,1 milion dolarů (= 52,5 milionů eur).

Paul Cézanne, Zatiší se závěsem, džbánem a ovocným talířem/Rideau, cruchon et compotier za 60, 5 milionů USD (Sotheby's N. York 10. květen 1999; jiný údaj říká 55 mio), Pablo Picasso, Žena se zkříženýma rukama/v bílém oděvu/Femme aux bras croisé za 55 milionů (Christie's N. York 8. listopad 2000; jiný údaj 50 mio), Vincent van Gogh, Mečíky/Irises za 53, 9 milionů (Binoche et Godeau v Paříži 11. listopadu 1987; jiný údaj 49 mio), Pablo Picasso, Svatba Pierretty/Les Noces do Pierrette, za 51, 4 milionů (Binoche et Godeau Paris 30. listopadu 1989).

Pablo Picasso, Sedící žena na zahradě/Femme assise dans un jardin, 49, 5 milionů USD (Sotheby's N. York 10. listopadu 1999; jiný údaj 45 mio), Pablo Picasso, Sen/Le Reve, za 48, 4 milionů $. Jeho kupcem byl roku 1997 kasinový miliardář Steve Wynn, který ho roku 2006 nechtěně prorazil loktem, když ho naposledy ukazoval přátelům před tím, než ho prodá sběrateli Cohenovi; z prodeje sešlo a Wynn dal obraz rekonstruovat. Měl stát 139 milionů dolarů, srov. zde výše.

Další vysoké prodeje (na rozdíl od starého věku zůstávají kupci většinou v anonymitě): Manetův obraz Courses au Bois de Boulogne byl prodán za 26,3 miliony USD stejného dne jako rekordní Picasso za 104 milionu 5. května 2004 v newyorské Sotheby's. Picassův obraz Maternite byl vydražen v N. Yorku 14. listopadu 1988 za 24,7 milionů USD, jeho Akrobat s klaunem o 14 dnů později dosáhl dražební ceny 38,5 milionů USD, obraz False Start Jaspera Johnse byl prodán v Londýnu za 17,05 milionů USD a obraz Matissův Asia v N. Yorku 10. listopadu 1992 za jedenáct milionů USD.

3. dubna 1989 byl v londýnské dražební firmě Sotheby's prodán obraz Pierra-Augusta Renoira „La Promenade“ za 17.6 milionů USD. 9. května 1989 vydražili v newyorské síni Sotheby's obraz Paula Gauguina Mata Mua za 24,2 milionů USD a za 47,85 milionů dva „Yo Picasso“, autoportréty Pabla Picassa. 22. května 1987 v londýnské Sotheby's byl prodán za 4,394.500 USD Mozartův manuskript devíti symfonií.

28. června 1988 stál sběratele v Sotheby's obraz Dans La Prairie, V prérii Claudea Moneta 24,59 milionu USD a téhož dne roku 1971 byl Titianův obraz Smrt Aktaióna prodán Gettyho museu za 4,032.000 USD. 29. června 1987 byla v londýnské aukční síni Christie's vydražena malba Van Gogha Le Pont de Trinquetaille za 20,24 milionů USD. • Poznámky Leonarda Da Vinciho byly 12. prosince 1980 vydraženy za pět milionů USD.

Své rekordy mají i nejmenší z obrazů, poštovní známky. V červnu 2014 byla v Sotheby´s v New Yorku vydražena nejdražší známka světa zachovaná v jediném exempláři, magentová jednocentová cenina Britské Guyany (tehdy British Guiana) z roku 1856 o velikosti 2,5 cm x 3,2 cm za 9,5 milionů dolarů. 

Malku z Palmýry§ 33

Malla, řec. Malloi, Mallové, árjský/hindustánský klan či národ s „republikánským“ státním zřízením na území dn. Paňdžábu (rozdělený mezi PAK a IND), prý nejbojovnější z indických národů severozápadu; jádrem osídlení byla oblast mezi řekami Satladž a Rávi se starou Harappou a západně od ní leželo býv. sídel. m. Mallů, v řec. textech anonymní, asi dn. Kamália, popř. paňdžábská metropole Multán§ 600, 483, 325

Na území jiných Mallů na sever od středního toku Gangy u městečka Kušínagar (dř. Kušinárá, kdysi jejich hl. m.) roku 483 zemřel a byl zpopelněn Buddha. 

Cn. Mallius Maximus§ = Manlius

Mallos, m. v Kilikii, založen po dobytí Troie Mopsem a Amfilochem, kteří se tu také ve sporu o vládu ve městě v souboji navzájem zabili§ 333, 316, 313, 200, 169, 168

Mallovendus, vůdce Marsů§ 16+

Maloríx Frísský, germ. předák a řím. občan§ 58+

Malotha, sídlo v Hidžázu§ 24

Malta§ = Melité

Malthaké ze Samareie, manž. Héróda Velkého§ 4

Malventum, Maluentum, m. v Samniu§ 275, 274, dále pod Beneventum

malversace, podvod, historiografický§ viz s. v. Móše, rok 212
malversace, finanční, padělatelství§ 186

Malykkos§ = Molykkos