Mesémbrié, Mesámbriá, Mesémbriá, m. v Thrákii, dn. Nesebar v BG§ 559, 493, 313, 181, 60

Meséné, Maiséné, Majsán§ viz Charakéné

Mesopotamiá, Mesopotamie, řec. označení pro zemi v poříčí Eufrátu a Tigridu v dn. střední a jižní části Iráku, východní Syrii a jihovýchodním Turecku, aram. a hebr. Aram Naharáim, arab. Má bajn an-nahrajn, lat. literárně Medamna, čín. Tchiao-či/Tiaozhi, č. Meziříčí a Mezopotámie§ 671, 635, 606, 539, 518, 458, 331, 323, 321, 318, 316, 311, 301, 245, 244, 229, 221, 220, 212, 166, 147, 141, 130, 129, 123, 121, 88, 71, 69, 67, 65, 53, 50, 40, 38, 1+, 15+, 35+, 36+ 

Jejími částmi v hellénismu v dobách parthských byly (starší údaj není v pramenech k disposici, ale je velmi pravděpodobné, že členění pochází ze seleukovské éry): 1. Anthemúsias, 2. Osroéné, 3. Chalkítis, 4. Gauzanítis, 5. Inigéné, 6. Akabéné, 7. Mygdoniá, 8. Zabdikéné, 9. Adiabéné, 10. Atyriá/Atúriá (Aššur), 11. Chazéné u Zálivu, 12. Kalachéné, 13. Doloméné, 14. Arbelítis, 15. Arrapachítis, 16. Chalónítis (s hellénským m. Chala), 17. Apollóniátis, 18. Sittakéné, 19. Meséné (Charakéné) a 20. Ankobarítis.

Jižní hranice M. proti Babylónii ležela za Seleukejí Tigridskou, Neápolí a Narmalchu; na Efrátu na severu začínala za městem Zeugmatem. Zmiňována bývá ještě Chazéné, Gordyéné a Arabové v Parapotamii (podél Eufrátu usazení již v Xenofóntově době a kraj se nazýval Arábií).

V arabské době se oblast středního Poeufrátí po obou stranách řeky po hory na severu nazývá Džazíra/Džezíre, tj. Ostrov (dn. na území SYR a IRQ) a kdysi se název v podstatě kryl se seleukovským pojetím Mesopotamie, Meziříčím severně od Babylónie. Mesopotamii jižně od Džazíry zhruba od Baghdádu nazývali Arabové 'Irák. Novověké arabské označení Mesopotamie Má bajn an-nahrajn/„Země mezi dvěma řekami" je kalkem z řečtiny. Syrské a mesopotamské Poeufrátí až po Babylónii se již koncem 5. století nazývalo Arabií, srov. Kýrovu anabasi a viz pod Parapotamiá. 
Oblasti mezi dvěma řekami, vlastně „dvojříčí“, se v severní Indii nazývají Dóáb, viz pod Uttarpradéš.

 Irák, poslední z mesopotamských říší/Od kořenů civilisace k arabským socialistům

Na území dnešní Husajnovy despocie lidé vymysleli kolo, písmo a literaturu, zákoníky, kalendář, byrokracii a byznys, později destilaci alkoholu. V biblických příbězích Eden, Ráj.

Země kolem a mezi řekami Furátem a Didžlatem je kolébkou současné městské civilisace. Řekové jí dali jméno Mesopotamie, Meziříčí. Jméno původních obyvatel úrodné roviny neznáme. Podle archeologické lokality u Uru je můžeme nazvat al-Ubajdy. Po nich Sumerové, odkudsi z východu, nazvali mesopotamské veletoky Buranun a Idignat, Eufrátés a Tigris. Jedna z etymologií slova Irák praví, že pochází od názvu sumerského města Uruku (biblický Erech).

Sumerové na jihu Mesopotamie přišli koncem čtvrtého tisíciletí př. n. l. s prvním znakovým psacím systémem. Zlomek hliněné tabulky z doby kolem roku 2700 se jménem kišského krále Emme-baragesiho je nejstarší zachovanou písemnou památkou politických dějin. Okolí starých kultovních míst povýšili z organisace rituálů ve čtvrtém tisíciletí př. n. l. na stát. Vytvořili nejstarší známou literaturu s prvním eposem (o králi Uruku Gilgamešovi), jejich hrdinové chodili do podsvětí a s Etanou létali ke hvězdám, vymysleli si ráj na zemi (byl prý kdesi kolem dnešního Perského zálivu) a hledali tajemství, jak překonat smrtelnost.

Ze severu přišli ve třetím tisíciletí semitští Akkadové, dobyli velkou část Předního východu a založili první konglomerát jinak nesouvisejících státních útvarů, říši. Sumerové na přelomu třetího a druhého tisíciletí formulovali první trestní zákoník a jejich chrámy vykazovaly byrokratickou evidenci produkce chrámových pozemků, totéž dokázala panovníkova kancelář obohacená o diplomatickou korespondenci. Život Sumerů a Akkadů je prvním soužitím dvou větších „národů“ s dalšími skupinami v historii v rámci jednoho v autonomní celky bohatě členěného státního útvaru.

Nástupci Akkadů Babylóňané na jihu Mesopotamie a Assyřané na severu se věnovali matematice, astronomii, chaldajský Babylón vynikal náročnými stavbami, assyrští králové přišli jako první s ideologií universální říše pod vládou jednoho boha. Jinak ovšem shromažďovali velké knihovny textů na hliněných tabulkách nebo první zoologické zahrady. Ve třech tisíciletích „klínopisných“ mesopotamských dějin ovládali Mesopotamii několikrát „cizinci“: v 19. – 16. století vládli Babylónem beduínští Amorejci, „Zápaďané“ (nejznámějším vládcem Chammurapi v letech 1793 – 1750), po nich do 12. století Kassité z íránských hor.

Nejslavnější byli šejkové aramajských kmenů, jejichž státečky v Mesopotamii vznikaly od 10. století a od roku 626 př. n. l. se aramajský kmen Chaldajů zmocnil na sto let Babylónu. Jejich bojovní králové ve městě horlivě stavěli a „babylónská věž“, zavodňované zahrady, mohutné hradby a komplex královského sídla založily slávu města a pověst bohatého orientu v západním světě.

Dědictví klínopisných literatur leží dnes v musejích po celém světě. V depositářích je údajně na 700 tisíc hliněných tabulek, z nichž sotva deset procent bylo někdy někým v novověku přečteno. „Nejsou lidi“: Učenců v oboru klínopis/assyriologie není na planetě ani pět set. Co všechno ještě skrývá půda Mesopotamie, kde se po roce 1990 v podstatě výkopy zastavily, lze jen odhadovat. Byl dokonce vysloven názor, že by mohlo jít o dalších pět milionů textů.

Arabové na scéně (viz také pod Arabové Skénitští)
V šestém století př. n. l. Mesopotamii ovládli Peršané (539), koncem čtvrtého Alexandros Makedonský a jeho nástupci (331). Alexandros v Babylónu zemřel.

Seleukovci vybudovali na Tigridu město Seleukeiu, která kolem roku 1 n. l. měla na šest set tisíc obyvatel. V Mesopotamii tehdy již vládli íránští Parthové (od c. 140 př. n. l.), s nimiž si Římané nikdy nedokázali poradit. 
Arabové sídlili na jihu Mesopotamie již ve čtvrtém století př. n. l., odkud infiltrovali do stepí na severu. Hellénský svět kmenům mezi Eufrátem a Tigridem později říkal souhrnně Skénitští Arabové, a to podle jejich kočovného sídelního městečka uprostřed mesopotamské stepi Skénai, tj. Stany.

Od poloviny druhého století př. n. l. se jejich stabilnějším centrem stala Sittaké (hellénská Apameia?), na severu Mesopotamie malé arabské knížectví s aramajským jazykem Atra, Hatra, vyvrácené po stu letech Římany. Mesopotamští a syrští Arabové sehráli významnou roli na konci seleukovských dějin, museli s nimi počítat Lucullus, Pompeius a Crassus, kterému se jejich zrada stala osudná.

Z Mesopotamie, tj. z Meziříčí severně od Babylónie, pochází pozdější byzantské a evropské označení pro Araby a mohamedány vůbec, Sarákénoi, Saracéni (z arab. šarkájín, lidé z východu). Význam arab. slova irák není přesně znám. Obvykle se vykládá jako nížina či pobřeží, al-`irák al-`arabí, arabská nížina, jižní Mesopotamie čili Babylónie (jako protiklad k hornatému severu).

Nejstarším arabským státem v Mesopotamii byla v okolí Basry Charakéné či Meséné. Kuriosně nejstarším státním útvarem, který přijal křesťanství, byli Arabové. Na severu Mesopotamie ve druhém století př. n. l. vznikl v zemi Osroéné s městem Edessou státeček arabských Abgarů, dnes na území Turecké republiky (byla kolonisována Hellény za správy Níkánora, satrapy Seleuka I. a jeho syna Antiocha I. jako Antiocheia s pozdějším přívlastkem Arabis).

Za Abgara IX. v letech c. 179 – 216 n. l. se stala prvním státem planety, který přijal křesťanství. Následovala roku 301 Armenie a roku 380 vervou Theodosia I. též římská říše.

Roku 297 n. l. se Galérius zmocnil harému perského krále Narsa, který sídlil v Dafně a následoval zajímavý mír mezi Římany a sásánovskými Peršany: děvčata byla vyměněna za část Mesopotamie a obě velmoci se uznaly za rovnocenné.

Většina pestré mesopotamské populace v této době patřila k některé z východokřesťanských sekt; do vzniku poslední z trojice monotheistických kultů, islámu, ještě zbývají tři staletí. Na severu oblasti žilo v sásánovské době (od roku 227 n. l.) mnoho Řeků, uprchlíků, zajatců a odvlečenců ze Syrie z persko-byzantských válek (jakási druhá vlna řecké „kolonisace“ Mesopotamie po hellénistické; konec jim udělal až císař Hérákleios v letech 627 – 628 n. l., když naposledy v historii v čele armády ze západu obsadil Ktésifón, sídelní město Chosroa II. Parvíze). Na jihu Mesopotamie vládli arabští šejkové uznávající po pádu Parthů nadvládu perského sásánovského panovníka.

Saladin z Tikrítu
Křesťanství přišlo o nadvládu nad Mesopotamií po roce 634 n. l., kdy z Arábie vpadlo do země na osmnáct tisíc mohamedánů pod Chálidem ibn al-Walídem a do čtyř let nájezdníci ovládli celou Mesopotamii (bitva u al-Qádisijja roku 637, vyvrácen Ktésifón). Jméno zmizelo z užívání, její severní část mezi Eufrátem a Tigridem Arabové nazývali al-Džazíra, Ostrov.

Následovala silná imigrace Arabů z východní Arábie a z Ománu. Druhý kalífa Umar bin al-Chattáb pro tažení proti Peršanům založil na Šatt al-Arabu („Arabský břeh“) pevnost Basru. Arabové využili vakua po porážce Sásánovců od Hérákleiových Východořímanů, kteří nedokázali převahy využít a v několika letech přišli o velkou část Levanty a Afriky.

30. července 762 založil druhý kalífa abbásovské dynastie al-Mansúr Baghdád, „Zahradu boží“ (srov. zde níže). Město v kulatých hradbách (al-madínat al-mudawwara, „kruhové město“, též zváno az-zawrá, „šikmé“) bylo po několik staletí centrem celého arabského islámského světa, abbásovského kalífátu, a vedle Byzance a Damašku jedním z celosvětových center. Arabové a na islám přestoupivší Peršané, Indové, Židé atd. v 8. až 12. století se stali vlastními dědici vědeckých výsledků antiky, v době evropského temna raného středověku překládali z řečtiny a přicházeli s novými objevy v medicíně (např. destilace alkoholu).

Pohádky a povídky Tisíce a jedné noci z Baghdádu doby kalífy Hárúna ar-Rašída (786 – 809) patří ke skvostům světové literatury (viz zde níže). Baghdád měl své jméno od perské vsi a úředně se nazýval Madínat as-Salám, Město míru. Sídlem kalífátu namísto Baghdádu byla v letech 836 až 892 Sámarrá' na Tigridu, asi 150 km severně od Baghdádu, poslední a největší z měst založených v Mesopotamii do dnešních dnů, po Karbale a Nadžafu třetí nejsvětější místo ší'itů (zakladatelem byl Abbásovec Abú Isháq, trůnním jménem al-Mu‘tasim, vládl od roku 833). V Sámaře zmizel roku 941 dvanáctý z ší'itských imámů Mahdí, na jehož návrat se ší'ité těší dodnes.

Jiným slavným mužem z Mesopotamie, jedním z neznámějších „musulmanů“ v Evropě, byl Kurd Jusúf ibn Ajjúb z Tikrítu, rodiště Saddáma Husajna, pozdější egyptský vládce Saláh ad-Dín/Saláhuddín, vyhlášený bojovník s křižáky Saladin (zemřel 1193).

Islám v Mesopotamii vydržel, jen pánové nad lidmi a vírou se měnili. Po mongolských nájezdech ve 13. století (28. února roku 1258 vyvrátili a vyvraždili Baghdád, podruhé 9. července 1401 Tamerlán) přišli opět Peršané, roku 1534 Turci (od 19. století byla země rozdělena na tři vilájety/provincie, mosulský, baghdádský a baserský, jediný šíitský v Mesopotamii).

Osmani vydrželi v Mesopotamii do roku 1917, kdy je odtud v rámci první světové války s arabskou pomocí hidžázského rodu Hášimovců, emírů v Mekce (pocházel z něho prorok Muhammad), vytlačila britská ofensiva; 11. března obsadili Baghdád. Posledním tureckým slavným vítězstvím, velitelem byl polní maršál Colmar Freiherr von der Goltz, byla kapitulace britského expediční sboru o 9300 Indech a 2500 Britech 29. dubna 1916 v Kut al-Amarně jižně od Baghdádu pod gen. Charlesem Townshendem.

Protiturecké a protiněmecké frontě se říká Velká arabské revolta a vedl ji šaríf Husajn ibn Alí, emír Mekky a ve slibech Britů král Arabů, otec pozdějších králů Jordánska a Iráku Abdalláha I. a Fajsala I.

Poslední z cizinců
Britové se splněním slibů o nezávislosti daných Hášimovcům nepospíchali. Arabové to vzali jako zradu a resentimenty staré rány jsou živé dodnes. Mesopotamie s Transjordánií připadly roku 1920 Britům jako svěřenecká území Společnosti národů, Kurdové přišli o slibovaný stát, jak ostatně ještě tohoto roku potvrzovala mírová smlouva „států dohody“ s poraženým Tureckem ze Sevres.

Emírem Transjordánie v Ammánu se rok na to prohlásil Abdalláh I. (od roku 1946 králem jordánským) a zcela v britské režii byl po neúspěšné syrské episodě (sehrál Francouzům roličku krále syrského) v Baghdádu „zvolen“ a proklamován králem jeho bratr emír Fajsal ibn Husajn alias Fajsál I. Teprve však od roku 1932 byl králem suverénního Iráku, neboť Britové ukončili 3. října nenáviděnou mandátní správu a stát se stal členem Společnosti národů.

Rod Hášimovců, který byl v Muhammadově době pobočnou větví mocných Kurajšovců, neměl s Mesopotamií nikdy nic společného a akceptance královské famílie Araby v Iráku byla velmi nízká. Při protibritských nepokojích roku 1920 zemřelo v Iráku více než dva tisíce Britů. Arabové vzali Evropany jako okupanty, nikoli jako osvoboditele – aktuální memento - od turecké nadvlády a tak vynálezci koncentráků přišli při instalaci Hášimovců v Baghdádu s hlasováním zástupců „lidu“ s výsledkem 96 procent pro.

Naftová pole v okolí Mausilu/Mosulu Britové roku 1926 připojili k Iráku; území severovýchodní Mesopotamie, tedy v podstatě iráckého Kurdistánu, si dělali a dělají Turci. Těžební licence připadla roku 1927 Iraqi Petroleum Co., s vývozem nafty započato roku 1934. Společnost byla pod britskou kontrolou s francouzskými podíly a osobním podílem krále a vlády.

Fajsal I. zemřel roku 1933, jeho syn Ghází I. vládl jen do roku 1939, kdy zemřel v autonehodě. Regentem za jeho syna, tříletého Fajsala II., byl Gházího bratr Abdalilláh či amír Abdal-lláhí. Fajsal II. byl bratrancem jordánského krále Husajna bin Talála (zemřel roku 1999, nástupcem v Ammánu jeho syn Abdalláh II.). 
V Iráku v jeho době mimo královský palác vládl chaos: v letech 1936 až 1941 vojáci provedli sedm pučů a jako ministři se navzájem sesazovali. Probritská monarchie silně utrpěla: všichni viděli, jak jí není třeba, že moc drží jiní.

Konec zajetí
Mesopotamští Židé patřili mezi nejsilnější skupiny diaspory. „Babylónské zajetí“ Židů z Júdy trvající od srpna roku 587 př. n. l. ukončil roku 1948 vznik Státu Israel, přesněji řečeno odpor všech Arabů včetně Hášimovců proti němu. Před první světovou válkou měli Židé v Baghdádu 22 synagóg a různé školy. Osmanský census z roku 1917 zjistil z 220 tisíc obyvatel tigridské metropole na osmdesát tisíc Židů. List New York Times v dubnu 2016 shrnul, že roku 1951 bylo letecky do Israele dopraveno přes jedno sto tisíc iráckých Židů a že v Israeli roku 2014 žilo 230 tisíc Židů iráckého původu.

Do roku 1952 z Mesopotamie uprchlo nebo odešlo do nového státního útvaru na 120 tisíc Židů. Po represích po šestidenní válce roku 1967, kde Irák stál na straně poražených, následovala další vlna. Dnes podle údajů Frankfurter Allgemeine Zeitung zbylo roku 2003 v Baghdádu z židovské komunity čtyřicet starců, New York Times roku 2010 věděly o pěti lidech. Poslední vrchní rabín pro Irák Sasson Khedouri zemřel roku 1971.

Bez králů, ale s maršály
Baghdádský dvůr ignoroval panarabismus a nacionalismus šířící se mezi důstojnictvem a ve městech mezi inteligencí. Otevřeně se dostal Fajsal do sporu s egyptským vůdcem Gamálem Abd an-Násirem roku 1955 (dědičná monarchie v osobě krále Fárúka I. v Egyptě padla vojenským pučem roku 1952), protože podepsal tzv. Baghdádský pakt, obranný spolek s Tureckem, Íránem a Pákistánem pro pronikání Sovětského Ruska do regionu, jeden z posledních velmocenských projektů britského ostrovního království.

Za suezské krise o rok později stál Irák ještě na britské straně, proti národoveckému násirovskému Egyptu. 17. července 1958 ukončil dědičnou hášimovskou monarchii v Iráku nacionalista plk. Abdal Kárim Kásim. Vojáci popravili Fajsala se strýcem-regentem na jednom baghdádském náměstí. Formálním presidentem byl zvolen Nadžíb Rubaji. V zemi skončilo šest tisíciletí vlád sunnitských knížat a králů.

Kásim roku 1961 poprvé proklamoval suverenitu Iráku nad Kuvajtem; od té doby je vztah k monarchii na jižních hranicích slabostí irácké zahraniční politiky. Královraha Kásima zabili roku 1963 baasisté v čele s Ahmadem Hasanem al-Bakrem, o devět měsíců později v protipuči se vrátili k moci prozápadní vojáci vedení gen. Abdas-Sálimem Muhammadem Árifem, pozdějším prvním maršálem iráckých a mesopotamských dějin.

Roku 1966 zemřel v troskách havarované helikoptéry a vojáci vybrali za presidenta jeho bratra Abdar-Rahmána Muhammada Árifa. Vláda téhož roku zestátnila veškerý petrolejářský průmysl, do té doby kontrolovaný britskými firmami.

Vojenský socialismus
Roku 1968 se novým převratem („červencová revoluce“) vrátili k moci al-Bakrovi protiamericky orientovaní socialisté. Arabskou socialistickou stranu obnovy neboli Baas (renesance, angl. ba`ath) založili roku 1943 v Damašku Michel Aflak a Saláh ad-Dín al-Bitár s cílem vytvořit jednotný socialistický arabský národ; strana funguje po celém Předním Východu, v Syrii a Iráku je vládní.

V dubnu 1972 podepsali baasisté smlouvu o přátelství se Sovětským svazem, v 80. letech došlo k ochlazení vztahů. Roku 1979 se stal presidentem (= předsedou revoluční velitelské rady) gen. Saddám Husajn at-Tikrítí, Bakrův dosavadní vicepresident. Ukončil spolupráci se syrským křídlem strany Baas a od 22. září 1980 vedl osmiletou vyčerpávající a krvavou válku o od začátku iráckého státu sporné vymezení hranic v toku Šatt al-Arabu s theokratickým Íránem. 
Šáh dokonce jednostranně roku 1969 vypověděl smlouvy o plavbě a Husajn využil s tichou podporou Spojených států a všech dalších velmocí oslabení souseda po nástupu ajatolláhů (tzv. první válka v Zálivu; ukončena příměřím z 20. srpna 1988).

V červnu 1981 vybombardovali Israelci jaderný reaktor Osirak u Baghdádu, který Irák šest let předtím koupil od Francie. V rámci války s Íránem vedl Husajn systematickou válku proti vnitřnímu perskému spojenci v Iráku, proti Kurdům. Vedle těžké techniky použil a bojové plyny: během několika let údajně zahynulo na dvě stě tisíc Kurdů (první dlouhou válku Kurdové za autonomii na Arabech vedli od 50. do 70. let; o slíbený stát přišli sunnitští horalé smlouvou v Lausanne z roku 1923, kdy je velmoci rozdělili mezi Turecko, Syrii a Irák).

Bush ante portas
Zdrženlivá slova ze setkání s americkou velvyslankyní April Glaspie v červenci 1990 si Husajn vyložil jako nezájem Spojených států o osud Kuvajtu. Údajně měla 25. července diktátora ujistit o tom, že USA do kuvajtského problému nezasáhnou. V srpnu naftový emirát obsadil a později anektoval jako 19. provincii Iráku. OSN vyhlásilo v srpnu obchodní embargo proti Iráku a v jeho důsledku vypadl ze světové ekonomiky jeden z největších exportérů ropy na světě.

Od 17. ledna 1991 vedly Spojené státy v čele vojáků ve 28 různých uniformách protiakci OSN za osvobození Kuvajtu (akce Desert Storm, Pouštní bouře, tzv. druhá válka v Zálivu, na sto tisíc padlých na irácké straně) a spojenci obsadili velkou část jižního Iráku. Boj zastavili 28. února 1991, když americké tanky stály 150 km jižně od prakticky bezbranného Baghdádu.

Obraz, jaký známe již jednou ze světových dějin: když se vítězný Hannibal po bitvě u Cann roku 216 př. n. l. zastavil na dohled od bran Říma. Čeho se tehdy zalekl? Ani důvod toho, proč se americký president George Bush starší rozhodl Husajna ponechat u vlády, není znám.

Operovalo se odkazy na údajné nebezpečí z přílišného oslabení země vůči Íránu (dnes je naopak jeho syn k teheránským ajatolláhům shovívavý; svůj civilní atomový program koncem roku 2003 Írán postavil pod mezinárodní kontrolu, totéž učinil Muammar Kaddáfí v Libyi).

Na to, aby Bush nešel až na Baghdád, naléhala Francie a Saúdská Arábie. Následující povstání šíitů na jihu a Kurdů na severu Američané nepodpořili, ačkoli k němu přímo vyzvali. 3. března 1991 povolil vrchní velitel amerického tažení gen. Schwarzkop po schůzce v Safwánu na kuvajtsko-irácké hranici použít husajnovcům proti šíitům dělostřelectvo a vrtulníky.

Husajnovi vojáci vzpouru genocidními metodami (a za použití bojových plynů na kurdské frontě) potlačili. V rámci akcí byla v březnu a dubnu 1991 vyvražděna část obyvatel bažin Šatt al-Arabu, Madanové, „bahenní Arabové“, dědicové životního stylu rákosové architektury z dob sumerských (u Hasajna v nemilosti od 1980 za války s Íránem, kdy se v bažinách skrývali šíité a properští sympatisanti).

Část lidí byla deportována a velké území bažin bylo vysušeno za pomocí kanálu, „třetí řeky Iráku“, roku 1992 úředně nazvané po Nabukadnesarovi arabského novověku Saddámova řeka.

Větší část vzdušného prostoru země byla roku 1992 prohlášena OSN za bezletovovou zónu a je systematicky kontrolována americkým a britským letectvem. Roku 1997 zaútočil přes. Clinton raketami na Baghdád. Podezřelé irácké cíle jsou spojenci bombardovány a ničeny. Kromě toho operují na severu země turecké oddíly pátrající po kurdských aktivistech (přesto Turecko v létě roku 2002 konečně Kurdům uznalo právo na školství v mateřštině a trest smrti pro vůdce kurdského komunistického protitureckého odboje Öcalana změnila vláda na doživotí). Husajn at-Tikrítí se dal v roce 1995 zvolit na dalších sedm let presidentem.

(v poněkud jiném znění publikováno v časopisu Týden č. 13/03, viz níže)

Baghdád, poslední z mesopotamských metropolí
Ve středu Mesopotamie na malém prostoru leží vedle čtyři kdysi velká města. Babylón založený roku 1894 př. n. l. amorejskými beduíny se stal jednou z nejznámějších světových lokalit vůbec. S pádem jeho posledních domácích vládců, aramajských Chaldajů, 12. října roku 539 př. n. l., vstoupili do města Peršané.

Dvě neúspěšná povstání proti Peršanům, novým pánům Mesopotamie, a z Brány bohů, jak lidová etymologie vykládá slovo Babylón, byly pozvolna ruiny. Alexandros Veliký zemřel 13. června 323 v paláci vystavěném Nabû-kudurrí-usurem II., pokořitelem Jerúsaléma, ale za válek diadochů Alexandrovi generálové využívali jednotlivé velkostavby města jako pevnosti.

Babylón se vylidnil a nový vládce Mesopotamie Seleukos Níkátór někdy mezi roky 321 a 316 př. n. l. opodál založil město pod svým jménem, jedno z největších ve starověku. Helléni mysleli na restauraci města: od roku 331 po šedesát let byl od suti očišťován zikkurat E-temen-an-ki, babylónská věž, k její obnově ale již nedošlo. Obyvatelstvo bylo z velké části převedeno do Seleukeie, ale chrámový státeček žil dále a klínopisné doklady o jeho ekonomice jdou do posledních desetiletí př. n. l.

Seleukeia na západním břehu Tigridu byla sídelním městem Seleukovců pro tzv. horní satrapie, tedy území od Eufrátu po Indos. Zůstala západním hlavním městem Parthů, kteří se jí zmocnili 8. srpna roku 141 př. n. l. Začátkem prvního století n. l. mělo město na šest set tisíc obyvatel. Na protilehlém břehu Tigridu v osadě Ktésifón si parthští králové postavili zimní sídlo, které se zřejmě po roku 129 př. n. l. stalo jejich říšským sídelním místem. Zbyl po něm největší cihlový oblouk dějin o výšce 30 metrů a rozpětí na zemi dvaceti.

Nesmyslně, z vojenské ctižádostivosti, byla Seleukeia vyvrácena spoluvládcem M. Aurélia Antónína L. Vérem roku 165 n. l. a jeho zpupným generálem Avidiem Cassiem: byl to zároveň konec hellénismu v Mesopotamii. Vérovo mesopotamské tažení mělo osudový dopad na celou Evropu.

V Seleukeji prý pod Římany uloupenou sochou ochránce města Apollóna byla jakási skříňka, z níž se uvolnily zlé síly a vracející se vojsko na západ rozneslo mor. Byla to první velká celoevropská morová rána, na niž roku 180 zemřel i císařský filosof M. Aurélius Antónínus. Zdá se, že model tajuplných chorob, anthrakových bomb apod. má v Mesopotamii dlouhou tradici…

Ktésifón by sice 28. ledna 198 n. l.vyloupen během tažení proti Hatře císařem L. Septimiem Sevérem, byl však obnoven a po dlouhá staletí byl sídelním městem perských Sásánovců (227 – 651). V okolí vznikala další měst, v nichž mj. usazovali perští králové Řeky odvlečené na válečných taženích ze Syrie, takže Ktésifón později Arabové nazvali al-Madá'in/"Města" (= Seleukeia, Ktésifón a Vologésias).

Roku 628 dobyl Ktésifón byzantský císař Hérákleios a roku 637 mohamedánští Arabové. Umájovští kalífové („nástupci Prorokovi“, do roku 750/132 A. H.) sídlili v Damašku, nová dynastie Abbásovců určila za střed arabské říše od Maroka a Španělska po Indii a západní Čínu v Mesopotamii.

Abbásovci po interních sporech po ar-Rašídově smrti na několik desetiletí Baghdád opustili. Kalífa al-Mutasim založil severně od města nové centrum říše, nejvelkolepější založení města za islámu dodnes. Sámarrá je slavná točitým minaretem al-Malavíja, zřejmě nejznámější islámskou stavební pamětihodností vysokou přes 27 metrů (další „minaretové“ rekordy viz pod věže). Stála u mešity postavené na pokyn kalífy al-Mutawakkila I. (po roce 847) a byla to největší mešita islámského světa (půdorys 236 x 156 m).

Největší stavebním počinem arabského panovníka v kategorii vládních paláců byl za kalífy al-Mutasima palácový komplex s přístavbami na rozloze 175 ha. Sámarrské období proslavilo Irák po světě štukatérstvím, zpracováním mědi a bronzu, emailovým hrnčířstvím, fajánsí s kovovým leskem, výrobou hedvábí v kalífových manufakturách.

Sámarrá byla celá postavena z nepálených cihel – jako ostatně velká část mesopotamských kultur - a komunikačně nemohla Baghdádu konkurovat. Začala se rozpadat a Abbásovci se vrátili do Baghdádu. O podobě sámarrské mešity si můžeme udělat představu podle stavby Ahmada ibn Tulúna v Káhiře (dokončena roku 879) s podobným minaretem, která prý byla podle sámarrského originálu kopírována.

Město míru a jeho dobyvatelé
Baghdád byl za posledních sto let potřetí dobýván
Minulost irácké metropole ohromuje. Dny světové slávy arabského města střídaly doby úpadku a masových vyvražďování dobyvateli

Američané jsou posledními v řadě mesopotamských invasorů. Válka se socialistickým diktátorem Husajnem je po třech nedělích dovedla do irácké metropole na Tigridu. Ani předešlá letecká bombardování v letech 1991 a 1998 však významněji nepoškodila moderní a obnovitelnou zástavbu Baghdádu. Minulí invasoři totiž z kdysi kulturního světového centra většinu významných staveb „vylikvidovali“.

Město kalifů
Sídlem vládců islámské arabské říše vzniklé v 7. století byl syrský Damašek. Kalifové/chalífové, nebo-li nástupci Prorokovi, odtud vládli zemím od Španělska a Maroka po Indii a západní Čínu.

V březnu 632 nejasně řekl Muhammad v místě zvaném Ghadir Chumm (nebo Chum, Chur či Chu', „rybník Ch.“) napůl cesty mezi Medínou a Mekkou (Madínou a Makkou), že jeho zeť Alí bude jeho nástupcem. Většina z muslimů to nevzala (nebo nepochopila) a místo pokrevního nástupnictví Muhammadova nástupce zvolila. Prvním z nich byl Abú Bakr (8. června 632 – 23. srpna 634), Umar (do 3. listopadu 644) a Usmán, zavražděný ve vzpouře 20. června 656.

Čtvrtým kalifem byl Alí ibn Abí Tálib, manžel Muhammadovy dcery Fátimy, jediného potomka svatého muže islámu. V bitvě s protivníky, kteří se stavěli za volené kalífy (ummájovští „legitimisté“) 9. prosince 656 Alí u Basry konkurenci porazil. Na její straně jela na velbloudu i vdova po Muhammadovi Áiša/Ájša, nejmladší z jeho žen. Ve „velbloudí bitvě“ padlo deset tisíc mužů. Bylo to poprvé, kdy proti sobě bojovaly muslimská vojska.

27. ledna 661 byl Alí ve velkém vojenském táboru al-Kúfa u mešity propíchnut Abdalrahmánem ibn Muldžámem; z tábora se stalo jedno ze svatých měst ší'itů). Tvrdil, že nástupnická práva chalífátu jsou dědičná jen v linii prorokově, tedy ve své, odmítal volbu hlavy arabské říše/ummy a přestěhoval sídlo chalífátu z Medíny do jihoirácké Kúfy u Nadžafu. Pochován je v Nadžafu („Výšina“).

Alího příznivci, „šíat Alí, Alího partaj, ší'a, šía, ší'ité, šíité“, tvoří ve světě islámu výraznou menšinu: z odhadem 1,3 miliard mohamedánů na světě je jich cca. 150 milionů (odhady z roku 2003). Dominují v Íránu (90 procent obyvatelstva, tedy cca. šedesát milionů lidí; země byla násilně pošíitštěna – předtím většinově sunnitská –Safíovci v 16. století: jako dynastie šáhů od 1502, od 1979 díky protimonarchistické revoluci ajatolláha Chomejního šíitská theokratická republika).

V Ázerbájdžánu tvoří šíité 70 procent populace, na Bahrajnu nadpoloviční většinu (52 či 65 procent), a lehkou většinu mají v Iráku (c. šedesát procent). V Kuvajtu je třicet procent šíitů, v Libanonu devatenáct, v Syrii deset a v Saúdské Arábii osm (což je c. 1,7 milionu lidí).

Alí byl zavražděn na pokyn Muavíji I., správce Syrie a příbuzného Usmána. Sídlo chalífátu se přesunulo do Damašku, kde zůstalo do roku 750. Tehdy vyhnaní Umajjovci založili roku 755 ve Španělsku kordobský emirát (trval do roku 1492), srov. níže Abbásovce. Umájjovci a Abbásovci zůstali sunnity.

9. března roku 669 n. 670 byl zavražděn nebo zemřel Alího syn Hasan a druhorozený Husajn se sedmdesáti dvěma věrnými (32 jezdců a 40 pěších) padl v potyčce u Karbaly/Kerbely 10. října 680 (ášúrá, též ašúrá, desátý den muharranmu, postní den předepsaný Muhammadem podle židovského vzoru, do koránu nepřešel, ale jako den konání karbalské bitvy den šíitů).

Husajn je pro šíity světec a Karbalá hlavním poutním místem, druhým Nadžaf. Z Husajnovy smrti pochází pocit viny a tím základ šíitského mučednické kultu (srov. šíitské sebevražedné hnutí assassínů, haššášín, hašišáků, z 11. až 13. století, sekta Nizárí ismá'ílíja s centrem v horské pevnosti Alamut).

Šíitský hřbitov s tisíci a tisíci náhrobků v Nadžafu na jihu Iráku patří mezi největší hřbitovy na světě a je největším v islámských zemích. Pohřebiště, které rostlo několik staletí, se rozprostírá severně a východně od jednoho z nejsvětějších mohamedánských poutních míst. Ve slavném nadžafském mausoleu je pochován imám Alí, manžel Muhammadovy dcery Fátimy, čtvrtý z chalífů, vládců arabské říše.

Tvrdil, že nástupnická práva v říši platí pouze v dědické linii prorokově a odmítal volbu. Byl zabit roku 661 a jeho „straníci“, ší'a, ší'ité, šíité, se stali druhou největší věroučnou skupinou v rámci islámu. Sunna znamená „nastoupená cesta, zvyk“.

Roku 1982 vznikla v Libanonu Strana Alláhova, Hizballáh/Hizbollah, nejvlivnější z Íránu financovaná šíitská protiisraélská skupina. Má na kontu dosud největší z pumových sebevražedných útoků před 11. září 2001: roku 1983 při atentátu na americkou ambasádu v Bejrútu a hlavní stan výsadku v Libanonu zemřelo na tři sta Američanů (akce donutila presidenta Ronalda Reagana vyklidit Libanon, kde se snažil držet od sebe israélskou armádu a rozličné arabské skupiny.

Roku 750 ukončilo povstání vládu dynastie Umájovců a kalify se stali potomci Abú al-Abbáse. Druhý abbásovský kalifa al-Mansúr našel místo pro budoucí hlavní město světa poblíž všech starých mesopotamských metropolí Babylónu, Seleukeie a Ktésifóntu (viz box).

Astrologové spočítali vhodný okamžik na 1. srpna 762 a al-Mansúr čili Vítěz na pravém břehu Tigridu na místu starší sásánovské osady Baghdádu založil Město míru, Madínat as-Salám, nebo Madínat al-Mansúr, „Mansúrov“.

Sto tisíc lidí ho stavělo čtyři roky. Hradby mělo do kruhu se čtyřmi branami a 360 věžemi. Hlavní hradby byly třicet metrů vysoké a nahoře čtrnáct metrů široké. Vše z cihel, kamenné ozdobné části staveb arabští stavitelé přenesli z Ktésifóntu.

Uprostřed Baghdádu stával Zelený palác, Kubba al-Chadra, jehož měděné kupole se staly symbolem města a Abbásovců. Město chránila důmyslná opevnění, pět pásů hradeb a vodních příkopů; hlavní byl dvacet metrů široký. Kalifa žil za posledním z prstenců hradeb septicky isolován od světa uprostřed pohádkové architektury. Ke nejvyššímu arabskému vládci se smělo pouze na jeho povolení.

Orientální despotové si nikdy na demokracii nehráli ani ji nepředstírali. Dodnes ukazují pouze blahosklonnost, jak ostatně dokumentuje aktuálně president Husajn se svými komickými gesty a nabubřelými slovy z pohádek Tisíce a jedné noci. Podobně žije ve východní tradici „moudrý“ vladař Hárún, který chodil mezi lid v převlecích, aby znal náladu ulice. Opakoval to něm kdekdo, irácký Husajn, jordánský Abdalláh II. i turkmenský diktátor, vládce nad jedněmi z největších zásob plynu Turkmenbaši Nijazov.

Světová metropole
Abbásovská éra byla zlatým věkem arabské kultury. Vrcholem moci abbásovského kalifátu byla vláda Hárúna ar-Rašída (786 – 809), současníka Karla Velikého, a jeho syna al-Ma'múna (813 – 833). Technologicky, vojensky a kulturně tehdy arabská říše vynikala nad karlovskou asi jako dnes zaostává většina třetího světa za západní Evropou.

Již kolem roku 800 měl Baghdád na půl milionů obyvatel a po Konstantinopoli byl druhým největším městem nástupnických říší světa antiky. Hárún si držel stálé vojsko o 135 tisících mužích a své posice si byl vědom. Dopis byzantskému císaři Níkéforovi I. uvedl slovy: „Od Hárúna, vládce pravdy, Níkéforovi, římskému psovi“.

Baghdád byl v 9. a 10. stoletím nepochybně intelektuálním centrem světa. Jeho tržišti a karavanseráji okolo hradeb procházelo zboží z Číny (porcelán, hedvábí), Indie a Malajska (koření) a východní Afriky (slonovina a zlato).

Díky kanalisaci a udržovaných zavodňovacích a odvodňovacích sítí neznalo choroby. Během prvního půlstoletí existence Baghdádu se město stalo mumrajem byznysu, vědy, „babylónem“ národů a jazyků, ale také sídlem obrovské kalifovy byrokracie. Město mělo svou zoologickou zahradu, první v Mesopotamii od dob assyrských králů.

Al-Ma'mún založil první arabskou „akademii věd“, bajt al-hikma, s bohatou knihovnou antických autorů všech oborů. Její první správce Hunajn ibn Ishák (zemřel roku 873), místní nestorián, syn apatykáře, překládal z řečtiny spisy lékařů Galéna a Hippokrata, filosofů Aristotela, Platóna, matematiků Eukleida a Ptolemaia do syrštiny a jeho tým odtud do arabštiny. Do arabštiny tak byl dokonce přeložen židovský Starý zákon.

Astronomie, jedna z proslulých „chaldejských“ nauk, došla za Arabů renesance. V al-Ma'múnově baghdádské observatoři např. měřili plochu země mnoho staletí předtím než v Evropě bylo připuštěno, že Země není placka. Abú Alí Hasan ibn al-Hajsam z Basry (zemřel 1039), evropskému světu později znám jako Alhazen, pojednal o barvách, pojednal o měsíčních skvrnách a pokládán za otce novodobé optiky.

Světové vynálezy
V matematice prošel arabským Baghdádem na západ jeden z velkých indických vynálezů, jednoduché číslice a nulu. Abú Abdalláh Muhammad ibn Músá al-Chwarizmí (zemřel asi roku 850) podle jiné své práce al-kitáb al-muhtasar fí hisab al-gabr wa'l-muqabala, Úvodu do počtů s použitím pravidel doplňování a ubírání, nechtěně v mnohem pozdějších překladech do latiny ve Španělsku dal vzniknout slovu algebra. Z matematikova jména al-Chwarizmí („z Chorézmu“) se latinským překladem stalo Algorismus a z toho řecké algorithmos.

V medicíně iráčtí Arabové rozšířili hellénistické znalosti z Alexandrie, sbírali a popisovali léčebné látky, herbáře bylin, obnovili anatomii atd. První bezplatná nemocnice v arabském světu stála v Baghdádu, stejně jako první lékařské škola a „universita“ (první podobná škola v Evropě v 9. století v jihoitalském Salernu byla pod arabským vlivem). Medici se museli prokazovat diplomem z lékařské školy.

Ještě 37. a poslední z kalifů Mustansir Billah založil roku 1234 jinou lékařskou školu al-madrasa al-Mustansiríja, stojící dodnes. Lékaři užívali vynálezu perského lékaře a polyhistóra působícího v Baghdádu Abú Bakra Muhammada bin Zakaríji ar-Razího (864 – 930), Rhazes pozdějších evropských alchymistů, skleněných součástí destilačního přístroje.

Popsal destilaci nafty, nižší stupeň krakování pro získání dehtu a lehce hořlavého oleje. Do medicíny zavedl alkohol jako desinfekční prostředek (arab.: al-kuhl, „jemnost“; slovo původně v užívání o oční kosmetice).

Na nástěnných malbách jsou portrétovány ženy bez zahalených obličejů (o hidžábu ostatně není v koránu přikazujícího slova). Baghdádská malířská a iluminátorská škola byla v mohamedánském světu proslulá. Arabové abbásovského období psali v 9. století o chovu koní, sbírali kuchařky, encyklopedie, slovníky a grammatiky; přes svůj monotheismus se vrátili ke zdrojům antické vzdělanosti a pokračovali v ní.

Relativně liberální prostředí raných abbásovských panovníků umožnilo práci Abú Júsufa Jákuba ibn Isháka al-Kindího (zemřel 873), polyhistóra, autora 250 spisů a překladů z řečtiny, prvního arabského filosofa usilujícího o spojení novoplatonismu s islámem. Roku 1067 založil Abú Hámid al-Ghazzalí první islámskou právnickou školu madrasa an-Nizámíja.

Konec slávy
Z kulatého Města míru nezůstalo zachováno nic a archeologové se o jeho poloze dohadují. Město abbásovských podaných se rozrostlo po obou stranách Tigridu, ale památek z té doby je málo: palác nebo škola postavený 34. kalifou an-Násirem (1180 – 1225), dnes součást kongresového komplexu a hrob Zumurrady Chatúny, Násirovy matky z roku 1202. Lidová pověst praví, že je zde pohřbena Hárúnova nejoblíbenější žena Zubajdá.

Během domácích rozbrojů v 10. a 11. století, v nichž se faktické moci chopili moci kalifovi ministři, wesírové, se centrum arabského světa navždy přesunulo na západ, do egyptské Káhiry: Irák navždy přišel o imperiální posici. Mesopotamie hospodářsky slábla, zchátral zavodňovací systém.

V únoru 1258 přišla na arabský svět pohroma v podobě vpádu Mongolů z Íránu (říše Ílchánů do 1335). Jejich zhovadilá krutost redukovala počty obyvatel Mesopotamie na polovinu. Mongolové vedení chánovým bratrem Hülegüm ničili Baghdád čtyřicet dnů, jak praví tradice. Počet mrtvých se odhaduje až k milionu lidí a celkově 13. století, věk mongolské expanse, stál život na třicet milionů lidí, jak zní nejnižší odhad, také osmdesát, jak nejvyšší. 

Posledního z baghdádských Abbásovců al-Mustasima popravil Hülegü ušlapáním. Popel z údajně osmdesát tisíc spálených spisů dal Tigridu černou barvu. Řádění středoasijského mongolského příbuzného Tímúra o 150 let později stálo život devadesát tisíc lidí a celá průmyslová odvětví (sklářství, emailérství) ze Syrie, Egypta a Mesopotamie stěhoval do své Střední Asie.

V Iráku se čas zastavil, Mongolové vyvražďovali řemeslníky, umělce vyháněli z měst, zasypávali zavodňovací kanály, ničili manufaktury a vrátili Irák a Syrii do doby, v níž zřejmě byla někdy před osídlením lidmi. Příjmy z daní státu činily v předmongolské době třicet milionů dínárů. Ve třicátých letech 14. století pouhé tři miliony. Mesopotamií do Syrie tehdy táhla mongolská armáda o čtyřech stech tisících jezdcích s rodinami, obřími stády a stanovými městy v novověku nepředstavitelných rozměrů a zásobovacích starostí. Mongolové dělili vojsko na tümeny po deseti tisících jezdcích s rodinami valící s sebou šedesát sedmdesát tisíc ponyů a půl milionu kusů dobytka, fantastické dimense.

Kalífát tehdy nezanikl. Formálně existoval dál pod protektorátem káhirských mamlúků. Bajbars (zemřel 1277), který se z otroka vypracoval na mocného sultána ovládajícího Egypt a Syrii (1260), obnovil kalífát v osobách Abbásovců, kteří unikli mongolskému řádění: roku 1261 to byl v Damašku Muntasir II., rok na to v Halabu/Aleppo a Káhiře al-Hákim I. (zemřel 1302). Jeho potomci byli kalífy až do pádu Káhiry a Egypta do tureckých rukou roku 1517, kdy Selím I. (zemřel 1520) se zničením mamlúckého sultanátu donutil též posledního z Abbásovců al-Mutawakkila III. (zemřel 1543), aby mu titul předal. 

Turecká správa Mesopotamie od roku 1534 byla dlouhou kúrou mongolského moru metodou hlubokého spánku. Před první světovou válkou měl Baghdád 80 tisíc obyvatel, starou slávou zaprášené jméno a před sebou věhlas nový, hlavního města jednoho ze surovinově nejbohatších států světa. Roku 1917 přišli Britové, vlastní zakladatelé dnešního Iráku.

Data tigridské metropole
1. srpna 762 založen Baghdád, sídlo abbásovského kalifátu (založen roku 750 svržením umájovského kalifátu vládnoucího z Damašku, arab. al-Abbásidín po strýci Muhammadově)
945 až 1055 pod titulem emír l'Umara vládnou ší'itští Bújidové původem od jižního Kaspiku. Kalif loutkou v moci emírů, jeho moc až do příchodu Mongolů ryze formální
1055 obsazen seldžuckými Turky pod begem Toghrilem, kalifou jmenován „pravou rukou“ a „vesírem Západu a Východu“
10. února 1258 Čingischánův vnuk Hülägü město téměř vyvrátil, poslední baghdádský kalif popraven. Arabský kalifát pokračoval ve vedlejší abbásovské větvi a ve stejně formální podobě v Káhiře do roku 1517.
1393 a 1401 dvakrát obsadil a zničil město Tímúr Lenk
1410 – 1508 pod vládou turkmenských dynastů
1508 perský, íránská dynastie Safavidů
18. listopadu 1534 dobyt tureckým sultánem Sülejmanem I. Nádherným (perské útoky na město 1587, 1604 a 1605)
1623 – 1638 přechodně safavidský, sultán Murad IV. vyvraždil 51 tisíc ozbrojených obránců
11. března 1917 britský (měl cca. 50 tisíc obyvatel), 1941 po protibritské vzpouře Rašída 'lího dobýváno podruhé, 1991 a 1998 bombardován Američany. Po druhé světové válce se město během čtyř desetiletí co do počtu obyvatel rozrostlo osminásobně (v 50. letech 20. století měl cca. půl milionu obyvatel, v 80. letech na 3,5 milionu, roku 2003 se počet obyvatel odhadoval na pět až osm milionů)
březen – duben 2003 bombardován a 9. dubna dobyt Američany

Pohádky: Tisíc + jedna noc
Napínavé a poučné příběhy, bajky, fantastické smyšlenosti, horory, historky anakdotické, groteskní, moralisující, pohádky. Vesírova dcera Šahrazád vypravuje králi tak dlouho, až s ním má tři děti a on ji nakonec nepopravil „a její barva bělostnější než tvář dne se zaskvěla a král byl rozjařen a přemírou štěstí naplněn“. Alá'addín a kouzelná lampa, džinové zlí a dobří, létající koberce, Peršan Alí Baba/Alí Bábá a loupežníci, zloději, vychytralí řemeslníci, baghdádský námořník Sindibád se svými sedmi cestami. 

Nádherný svět orientálních zkazek, z nichž některé mají kořeny ještě v antice. Například Sindbád na jednom divném ostrovu s druhy narazil na lidožravého obra, který zavíral oběti u sebe v jeskyni a narážel je na rožeň: netvora Sindbád s plavci oslepil podobně jako Odysseus se svými druhy kdysi Kyklópa.

Tvrdívá se, že prvním milovníkem večerního vypravování u prostřeného stolu a po jídlu byl Alexandros Veliký. Nepochybně šlo o formu klasického hellénského symposeia, které později Helléni roznesli po celém Orientu. Ve východní tradici se uvádí, že al-Iskandara, Alexandra, následovali parthští Arsakovci, arab. Ašgháníja, perští Sásánovci a od nich „pohádkový“ zvyk v 6. a 7. století n. l. přešel k Arabům.

Byzantská novela Historikon Syntipa, Kniha o Syntipovi, z 11. století vznikla v Meliténě. Perské příběhy se přes syrské a arabské prostředí dostaly do řečtiny a odtud do 1000+1 a prostřednictvím Gesta Rómánórum do Bocacciova Decameronu.

Ze sásánovské doby (228 – 651 n. l.) pochází sbírka příběhů z indického a perského prostředí Tisíc vyprávění, Hazár afsána. Po arabské invasi do Mesopotamie a Íránu v první polovině sedmého století byla zřejmě na území Iráku ve druhé polovině 8. století přeložena do arabštiny jako Tisíc nocí, Alf lajla. 
Po seldžucké invasi (1055) přišla Mesopotamie o svůj dominantní význam v islámském světě a centrum arabské vzdělanosti se přeneslo do Egypta. Rukopisy s pohádkami z Mesopotamie kolovaly v zemi nad Nilem již v 11. století a Egypťané se postarali o jejich doplnění.

Ostatně poslední historickou osobností v příbězích je slavný sultán Saláh-ad-dín/Saladín z kurdské rodiny v Tikrítu, rodiště novodobého baasistického diktátora Saddáma Husajna. V Egyptu vznikl název Tisíc a jedna noc, Alf lajla wa-lajla a kdosi neznámý provedl konečnou redakci tří povídkových a pohádkových vrstev: indické a perské Hazár afsána plné démonů, irácké z Baghdádu a Basry, v nichž často vystupuje Hárún ar-Rašíd a příběhů egyptských s více fantastickými příběhy a groteskními situacemi z prostého života arabských měšťanů.

Ve východořímském-byzantském prostředí se dobrodružný Sindibád jmenoval Syntipás námořník. První západoevropskou sbírku pohádek pořídil neapolský barokní literát Giambattista Basile (zemřel roku 1632). Vyšla posmrtně pod názvem Lo cunto de li cunti, „Příběh příběhů“. Teprve později dostala dnešní název Pentameron, protože pohádky jsou po deseti vyprávěny v pěti dnech.

Husajnův Baghdád
Irácké museum je jednou z nejdůležitějších adres zájemců o mesopotamské civilisace. Jeho 28 galerií tvoří největší musejní komplex na Předním východu. Z Husajnových monumentálních staveb vyniká pomník neznámému vojínovi o průměru 250 metrů na paměť války s Íránem v letech 1980 – 1988 a na oslavu vítězství nad Íránem Ruce vítězství, první triumfální oblouk na Předním východu od časů antických.

Zdvíhal se 42 metry nad vozovku, ruce jsou vyrobeny podle rukou Husajnových a meče ulity ze 24 tun ukořistěných íránských zbraní. Pomník postavila německá firma H+H Metalform. Při jeho „odhalení“ pod ním mašírovali k musice z hollywoodských Hvězdných válek iráčtí vojáci v čele s Husajnem na bílém koni.

(publikováno v časopisu Týden č. 16/03, viz výše)

Loupež dějin: Horší než Mongolové
Škody v iráckých musejích jsou nevyčíslitelné

Nepozornost amerických invasních jednotek v dobytém Baghdádu umožnila plenícímu davu a lupičům ukrást památky nejstarších psaných dějin lidstva.

Když 9. dubna obsazovali Američané centrum Baghdádu, zmizela z Iráckého musea, jednoho z nejvyhlášenějších na světě, velká část exponátů ze zlata, pohřební masky, šperky a drahokamy posázená lyra, keramiky, nespočet klínopisných textů, pečetních válečků, figurek ze slonoviny a bronzových sošek. Všechno, na co z asi 170 tisíc inventárních čísel iráckého národního musea nebylo zapotřebí jeřábu, je zřejmě nenávratně ztraceno.

Ředitel vykopávek musea Donny George Juchanná pro BBC konstatoval: „Byla to největší sbírka souvislých dějin lidstva. Je pryč, je ztracena. Kdyby se mariňáci starali o něco dříve, nemuselo se to stát.“ • V červnu se ovšem ukázalo, že baasista to poněkud přehnal a že z plundrování cíleně zmizelo šest až deset tisíc předmětů ze tří z pěti skladištních hal musea; z vystavovaných předmětů scházelo několik desítek, viz níže. Vyšetřovatelé nepochybovali o tom, že lidé z musea se na loupežích podíleli.

Zkázu musea se sbírkami všech mesopotamských kultur (viz TÝDEN 13-16/03) nezpůsobil bombový zásah, ale zloději archeologických památek. Stejně dopadla musea v Tikrítu a Mosulu, baghdádská islámská knihovna, odkud zmizel jeden z nejstarších zachovaných rukopisů koránu. Museum v Chorsábádu u Mosulu (assyrský Dúr-Šarrukén) zůstalo Kurdy nedotčené.

Rabování, nebo business
Z historického hlediska nadělali lupiči „starožitností“ během několika hodin více škod než 26 dnů spojeneckých bojových akcí. Souběžně plenící dav rozbil vitríny a předměty, které nebyl s to odnést nebo byly v jeho očích bezcenné.

„Myslím, že tam kradla soldateska na obou stranách. Všichni věděli, kam mají jít, vždyť se válka připravovala tak dlouho. Američané to nechali zdevastovat, jakoby se tudy přehnali Médové, kteří drahé předměty odnesli nebo roztavili, a co nestačili, rozbili, jak dokazují vykopávky,“ přirovnává baghdádskou loupež dějin dr. Jana Pečírková z Orientálního ústavu v Praze k událostem let 614 až 612 př. n. l., během nichž babylónsko-médská koalice králů Nabu-apla-usura a Kyaxara vyplenila Assyrii tak dokonale, že jméno země a národa téměř zmizelo z lidské paměti.

Jiní přirovnali plenění k ničivému vpádu Mongolů roku 1258. „Absolutní devastace, zničení práce několika generací archeologů,“ vymezuje rozsah musejní katastrofy assyrioložka. Jako historici všech světových vědeckých pracovišť je šokována lhostejností Bushovy vlády: „Američané měli poradce z řad assyriologů a kunsthistoriků, ale zřejmě to pro vládu nebylo důležité. Navíc USA nejsou signatáři haagské konvence o ochraně památek,“ upozorňuje Pečírková.

K čemu kášňa? Popíliť!
Její slova o plánovitosti potvrdil v několika mediích McGuire Gibson z Orientálního institutu Chicagské university. Vedle spontánního plenění probíhaly 9. dubna a o následujícím weekendu systematické rabovací akce zjevně řízené ze zahraničí. Vědci předpokládali, že během války do iráckých musejí přijde organisovaný zločin. Americký archeologický institut (AIA) vyzval ještě před invasí Pentagon, aby zajistil během tažení naleziště a sbírky.

Vláda měla podrobné informace, co střežit, přesto to neudělala a v Baghdádu vojáci hlídkovali jen několik set metrů dále u ministerstev ropného průmyslu, vnitra a zahraničí. Zloději vyzbrojení železnými tyčemi a sekerami odnášeli vojákům pod nosem lup nezměrné hodnoty. K tomu armádní mluvčí v Kataru: „Vojáci neměli v této věci rozkazy.“ Na protest proti lhostejnému přístupu armády k ochraně památek již resignovali tři z jedenácti členů poradního kulturního výboru presidenta USA.

Na rozdíl od Iráku Spojené státy konvenci o ochraně kulturního vlastnictví v průběhu válečných operací z roku 1954 sice podepsaly, ale neratifikovaly. Bushovu vládu lhostejnost vůči památkám, z nichž některé kusy mají nepochybně vyšší cenu než některé irácké ropné koncese, vystavila světové ostudě. Ministr zahraničí Colin Powell dal hned po megaloupeži Irácké museum za příklad, „kde by mohly Spojené státy sehrát vůdčí roli při obnově jeho fondů“.

Slíbil, že Státy budou spolupracovat s EU a UNESCO, že budou pátrat po zcizených exponátech a budou se podílet na opravě poničených. Mezitím v Baghdádu začal pracovat team agentů FBI. Zní to hezky, ale ze čtyř tisíc ztracených musejních předmětů z minulé války roku 1991 z jihu země a z Ninive se dosud nalezly – tři (kusy)!

Do akce se zapojil Interpol, zatím s velmi hubeným výsledkem: minulý pátek na londýnském letišti Heathrow policisté zabavili zlaceného kalašnikova, šest bajonetů, ostřelovací pušku a granátomet z výzbroje Husajnova klanu. Jako válečnou trofej si je domů pašoval americký voják v leteckém balíku deklarovaném jako počítačová technika.

Na irácko-jordánských hranicích podle jordánských medií zabavili celníci 42 obrazy zřejmě pocházející z musejních lupů – skupině novinářů. Podobně mizí a zmizí neopakovatelné předměty z vykopávek Uru, Uruku, Ninive, Babylónu, Aššuru či Nimrudu. Z lokality Zahir/Dhahir, staré sumerské Dabrum, v provincii Zi Qár/Dhi Qar, se objevily na „trhu“ popsané sumerské hliněné tabulky kus za třináct dolarů.

Z předmětů známé z učebnic dějepisu se ztratily např. hlavička „dámy z Uruku“ (arabská Warká, biblický Erech), bronzová hlava assyrského panovníka (údajně akkadského Šarrukéna, nalezena roku 1931 Maxem Mallowanem, manželem autorky Agathie Christie, v suti Kujundžiku/Ninive; může to být ovšem kdokoli, nejčastěji se odhaduje Narám-Sîn, syn Maništúsua, Šarru-kénův vnuk, protože s obdobnou úpravou vousu a účesu je Narám-Sîn na fragmentu své stély z Pir Husajn u Diyabakiru, dnes v istanbulském museu; hlava nese stopy po symbolickém ponížení: uřezané uši, zkrácený vous, pokus o uřezání nosu, při vylupování očních smaragdů poničeno levé oko – druhou N.-S. obrazem je dvoumetrová vítězná stéla nad Lulluby, kterou Šutruk-Nachchunte I. odvlekl roku 1160 jako kořist ze Sipparu do Sús, kde ji roku 1898 vykopal J. do Morgan a dnes je v Louvru), urský poklad – pohřební výbava kněžny Pî-abi (sumerským čtením Šub-ad), prosební sošky z Ešnunny, předměty z chrámu Inanny v Nippuru, tisíce klínopisných textů a zlaté šperky (jen ve vitrínách bylo prý odhadem 200 kg zlata). 

V moři pokladů
Irák má stejně přísný zákon o vývozu památek jako každý jiný stát existující dnes na místě některé ze starověkých civilisací. Řecké, turecké, syrské a egyptské úřady přísně sledují pohyby v aukčních síních po světě a zcizených předmětů se právně domáhají. Je evidentní, že uloupené předměty se nikdo neodváží veřejně prodat: „Buď se to roztaví, nebo prodá výstřednímu americkému nebo japonskému milionáři,“ shrnuje praxi kolem zcizených unikátů Jana Pečírková.

Katalogisace ztrát bude trvat měsíce. Dosavadní odhady praví, že zachována zůstala v musejích zhruba třetina, extrémní hovoří o devadesátiprocentních ztrátách. Lupiči to měli jednoduché. Nemuseli ani kopat ani restaurovat; dokonalejší veleloupež se dosud ani v hlavách hollywoodských scénáristů nenarodila. Přitom se odhaduje, že pouze patnáct procent země bylo archeologicky podchyceno a v vědci registrují na deset tisíc nalezišť různé velikosti a významu. McGuire Gibson hovoří o půl milionu možných lokalit od paleolitu po islámskou minulost Iráku.

K rozkradení baghdádských sbírek ovšem mohlo dojít již těsně před invasí. Zaměstnanci musea prý nejcennější kousky zabalili a ukryli mimo museum. Kam, to vědí jenom oni, a po nich dosud také není stopy. Stejně neví nikdo nic o cílové adrese kolony vojenských vozidel irácké armády, která prý 16. března odvezla velké množství beden neznámo kam, jak uvedli svědci pro francouzský list Le Figaro. Akce ryzího patriotismu? Nebo si husajnovci pojistili život po své politické smrti?

V tresorech irácké národní banky, nikdy nevystavena, spočívá zlatá výbava tří novoassyrských královen z Nimrudu (assyrské residenční město Kalchu) nalezená roku 1989, odhadem 50 kg zlata ve špercích a dalších předmětech, které Irácké museum po jeho znovuotevření roku 2000 ani nevystavovalo. Americká vojenská správa se dosud k pokladu královen Jaby, Baníty a Atalie z 8. století př. n. l. a k obsahu tresorů musea a banky nevyjádřila (viz však následující text).

Mesopotamské ruiny nejsou tolik v povědomí jako egyptské. Jsou nenápadné, o což se postarali dílem dobyvatelé, větším dílem jejich stavební materiál, hlína. Na rozdíl od dopravně přístupnější obludí nilské architektury dokonce ani žádná z památek nejstarší písemné kultury planety nepatří na seznam chráněných staveb UNESCO kromě jediné, předislámské arabské Hatry.

V návrhu jsou od roku 2000 Ur, Ninive nebo Aššur, abbásovský pouštní palác Uchajdir. Mezinárodní embargo Husajna zřejmě bylo také embargem Meziříčí. Teď nebude co embargovat, ani co ukazovat. Bude trvat roky než se archeologické výzkumy obnoví a v dějepisných publikacích o Mesopotamii bude k většině stávajících vyobrazení připojována poznámka: od roku 2003 nezvěstné.

Válka o vodu a archeologie: 
Lupiči nejsou jedinou zhoubou archeologických výzkumů. Na Předním východu vždy platilo, kdo má vodu, má moc. A o vodu se v zemích úrodného půlměsíce hraje intensivně řadu let. Kultura nekultura, ekonomové a politici se starají o obživu žijících lidí. Egypt před třiceti roky napustil obří Aswánskou přehradu a pouze část pamětihodností se za velké záchranné akce podařilo přemístit nad hladinu nádrže.

Turecko dokončuje na horním toku Eufratu a Tigridu obří zavodňovací projekt. Systém 21 přehradních hrází a 19 hydroelekráren výrazně omezil průtok řek v Syrii a Iráku (Projekt jihovýchodní Anatolie, GAP). Vody Eufratu zaplavily historické údolí v Kommágéně a pod hladinou nádrží Keban, Karakaya a Atatürk zmizelo na 210 registrovaných archeologických lokalit. V mnoha případech nestihli archeologové provést ani záchranné výkopy.

Saddám Husajn šel stejnou cestou. Nenápadně jako Turci zahájil loni stavbu přehradní nádrže Machúl na Tigridu asi 150 km jižně od Mosulu (assyrské Ninua, hebr. Ninive). Přehradní nádrž zatopí na 65 archeologických lokalit včetně neprobádaného podhradí sídelního města Assyřanů Aššuru a Kár-Tukulti-Ninurta, residenční město říše za krále Tukulti-Ninurty I. (1235 – 1198), tři km severně od Aššuru. Ačkoli v Aššuru vykopávali němečtí archeologové od roku 1903, odkryli dosud např. pouze třetinu chrámových objektů. Přehrada se naplní roku 2007 a je ve hvězdách, zda archeologové dostanou příležitost. 

Ideologie s puncem vědy: Saddám Husajn byl posedlý historickými paralelami a za jeho éry se branži věru dařilo. Do začátku embarga OSN roku 1990 živil armádu 28 tisíc archeologů, historiků, lingvistů a kunsthistoriků s rozsáhlým technickým zázemím. Navázal na královraha plukovníka Abdalkárima Kásima, který upřednostňoval předislámskou minulost, zatímco jeho vrazi a nástupci, bratři Abdassálim Muhammad a Abdarrahmán Muhammad Árifové, protežovali tradici sunnitského islámu.

Husajn používal mesopotamskou historii pro svá velikášská vystupování jako modelové vzory. Na propagandistických malůvkách se dával zobrazovat jako babylónský král Nabû-kudurrí-usur II. (hebr. Nabukadnesar) nebo jeho dávný předchůdce Chammurapi (a pojmenoval po nich dvě legie tzv. republikánských gard), dokonce jako tvůrce první předněvýchodní „mnohonárodní“ akkadské říše Šarrukén I. (hebr. Sargon), který první užíval titulu vládce čtyř světových stran.

(publikováno v časopisu Týden č. 18/03, později doplňováno)

Irák: Poklady se vracejí do musea
Zlato assyrských královen se neztratilo, tisíce cenností stále nezvěstných.

Tým amerických vyšetřovatelů pátrající po exponátech Iráckého musea rozkradených při obsazování Baghdádu se pochlubil svými výsledky. Lidé z FBI, CIA a armády potvrdili dohady některých pracovníků musea, že hlavní části vystavované sbírky byly ukryty zaměstnanci ještě před začátkem války a že nejcennější předměty, zlaté pohřební výbavy tří assyrských královen z Kalchu-Nimrudu vykopané roku 1989, se nikdy v prostorách musea nenacházely (viz zde výše).

Někdo z iráckých archeologů a úředníků přemohl strach z baasistické mafie nadále ovládající z velké části život Iráčanů. V jednom z bunkrů nalezli Američané 179 beden s hlavní částí exponátů s téměř osmi tisíci nejdůležitějšími předměty. V jiném z bunkrů bylo ukryto 337 beden se 40 tisíc rukopisy. Šperky královen Jaby, Baníty a Atalie z 8. století př. n. l. ležely v irácké centrální bance, jejíž tresory po zásahu raketou zaplavila voda (na několik hodin americkou okupační správou v museu vystaveny začátkem července 2003).

Dubnové odhady se ukázaly jako příliš pesimistické. Z počtu 170 tisíc inventarisovaných předmětů jich po minulém týdnu prý zbývá nalézt tři tisíce, tvrdí americká správa. V části patřící k hlavní exposici však ještě chybí 47 nenahraditelných exponátů, mezi nimi slavná váza z Uruku-Warky z doby kolem 3200 př. n. l., poškozená byla nalezena známá urská lyra z hrobu Pú-abí (jejíž zlatá býčí hlava však byla rovněž uložena v bance), nebo slonovinový relief Núbijce dáveného lvem, kterého na vykopávkách v Nimrudu konservovala ve 30. letech autorka detektivek Agatha Christie, manželka archeologa Maxe Mallowana.

Zdá se také, že se potvrzují odhady odborníků, že ke ztrátám došlo ve třech na sobě nezávislých vlnách: nejprve zaměstnanci ukryli, co mohli, po útěku iráckých vojáků profesionální lupiči pracující na zakázku ze zahraničí v noci z 8. na 9. dubna vybrali, co měli, a pak přes den plenící a ničící dav zničil, co zbylo a nebylo mu k ničemu; za nečinnosti armády, která „plnila jiné úkoly“, jak na jaře odpovídalo na dotazy novinářů americké velitelství.

Stále není zřejmé, kdo si objednal vyloupení baghdádského musea a podle jakého klíče jeho lidé pracovali. Domněnky vyslovené assyriology, že jde o zakázku podnikatelů v oboru exklusivních starožitností, nemají nepřátel. Vyšetřovatelé tvrdí, že jen náhodou zůstaly nedotčeny tisíce mincí: lupiči prý ztratili klíče od sklepení, kde byly uskladněny, a ve tmě je prý nenašli. Nešikovnost vykradačů tak nepochybně zachránila obchodníkům se starožitnostmi tržní kursy seleukovských, arsakovských, římských a sásánovských mincí.

(publikováno v časopisu Týden č. 25/03, později doplňováno)

Sultán z díry
Obávaný irácký diktátor dožil na šibenici

Touha pomstít se byla zase jednou silnější než politická vychytralost. Husajnovou smrtí se vyhrocené fronty občanské války zbavily možnosti dohody: o dělení Iráku rozhodnou zbraně.

Presidenta viděli Iráčané naposledy u moci 4. dubna 2003, když se americké tanky blížily k Bagdádu. Pět dnů na to jeho vláda skončila. Jezdil pak po Iráku taxíky, z úkrytů psal výzvy k odboji, poslal dokonce fax do arabských novin vycházejících v Londýně. V létě viděl v televisi smrt svých dvou synů a jednoho z vnuků.

Když v prosinci 2003 jiný z udavačů z jeho rodného klanu sáhl po odměně 25 milionů dolarů, jistilo oblast kolem zemljanky v ad-Dauru u Tikrítu na šest set vojáků, vrtulníky a v pohotovosti byla mimo jiné letka stíhačů. Vytažen z díry v zemi představili ho Američané světu jako bezdomovce, sultána z díry. On sám se tehdy představil: „Jsem president Iráku“.

Poprava Saddáma Husajna (69) v předposlední den starého roku měla ve válkou sužované zemi význam vzkazu nových šíitských vládců v Bagdádu menšinovým sunnitům. Kdo zabíjel šíitské a kurdské povstalce v osmdesátých letech, nezaslouží než smrt. Takový je a bude úděl aparátu národně socialistické strany Baas („Renesance“), úděl důstojníků, policistů, celého starého režimu v čele s diktátorem, znělo poselství.

Bylo to potvrzení totální války mezi šíity a sunnity o vládu nad nábožensky smíšeným Bagdádem a středem země, jejíž vrcholová fáze se rozhořela po zničení šíitské mešity v Sámaře 22. února 2006 (viz TÝDEN 11/06).

Smrt usmíření
Ze dvaceti přítomných popravě podalo svědectví šest lidí. Každý novinářům přepovídal jiné souvislosti, jiné výroky. V jednom se shodli: že šíitští strážci, příznivci radikálního bagdádského kazatele Muktady as-Sadra, odsouzence provokovali, posílali do pekla za to, co udělal jejich souvěrcům v osmdesátých letech a ani ho nenechali dokončit modlitbu. Dokládá to videonahrávka mobilním telefonem, kterou někdo z nich pořídil. Ačkoli se před popravou všichni dohodli, že do popravčí cely s sebou telefony nevezmou. Z nahrávky se stal mezi šíity velký šlágr.

Sunnity také podráždil termín, který k popravě vybrali šíitští ministři. Saddám Husajn zemřel v první den třídenního svátku íd al-azá, během něhož se na paměť Ibráhímova (Abrahámova) rozhodnutí obětovat syna bohu podřezávají ovce, kozy, velbloudi. Šíitům totiž začínal svátek až o den později. Jedna z baasistických frakcí Islámské národní hnutí vyjednávající se šíity o parlamentní spolupráci jednání ukončila: „Saddámova smrt znamená smrt usmíření.“

Šíitský premiér Núrí al-Málikí spěchal. Kdysi ho na smrt odsoudil baasistický režim. Když odvolací soud před několika potvrdil rozsudek smrti, pomsta byla jeho. Ostatně už po 19. říjnu, kdy byl Saddám Husajn poslán na smrt, řekl al-Málikí, že diktátor zemře do konce roku. Obával se, že president republiky, irácký Kurd Džalál Talabání, rozsudek nepodepíše, jak několikrát předtím prohlásil. Pomsta za léta ponižování nestrpěla odkladu a na soudní spravedlnost pro Kurdy, v jejichž věci ještě proces běžel, není třeba čekat.

Šíitská revoluce
Američané, kteří drželi Husajna ve věznici na základně Camp Cropper u bagdádského letiště, vězně vydali hodinu před popravou. Helikoptérou byl odvezen do sídla bývalé vojenské rozvědky, kde byli za něho popravováni odpůrci režimu. Krátce po šesté hodině ranní v předposlední den roku byl Saddám Husajn mrtev.

Podle vězeňské správy nebyly s diktátorem žádné problémy. Pod americkou ochranou kouřil doutníky, pil kafe, sbíral drobky na krmení ptáčkům, četl básně, ničeho nelitoval a na nic si nikdy nestěžoval. Vzorový vězeň, vyjádřili se strážci o svém svěřenci.

Smrt jediného člověka byla na první pohled jednou z mnoha desítek násilných smrtí, k jakým denně v Iráku dojde. Těla trhají sebevražední bombeři ve frontách na práci, na trzích, explodují pumy nastražené v automobilech na přeplněných náměstích, vraždí únosci z obou táborů a eskadry smrti střílejí civilisty za bílého dne v pouliční dopravě mnohdy Američanům pod nosem.

Den po Husajnově popravě padl v Iráku tří tisící americký voják. Texasan Dustin R. Donica (22) byl loni poslední v řadě 820 amerických obětí, z toho 112 padlo jen v prosinci. Zraněných Američanů bylo celkově do konce loňského roku 25 tisíc.

Za poslední loňské čtvrtletí denně násilně zemřelo na devadesát Iráčanů. Od března 2003 válka zahubila podle vládních údajů přes 52 tisíc civilistů, podle odhadů britského lékařského časopisu The Lancet dokonce šest set tisíc. Ze země uteklo na 1,8 milionu Iráčanů (viz TÝDEN 47/06). Několik desítek Iráčanů, mnohdy křesťanů, dokonce získalo v rámci vládního programu od roku 2005 asyl ve Spojených státech.

Vraždí arabští legionáři sunnitského džihádu, následovníci jordánského „krále řezníků“ Abú Musaba az-Zarkávího, kterého Američané zlikvidovali v červnu loňského roku. Zabíjejí loupící gangsterské bandy unášející lidi na obchod či zakázku jedné ze stran „občanské“ války. To vše bez ohledu na to, že v zemi je na 140 tisíc amerických vojáků, jimž už dávno vyklouzla iniciativa z ruky. Je naopak pozoruhodné, že americká přítomnost brzdí šíity před protisunnitskými pogromy.

Američané, kteří dostali šíitskou revoluci v Iráku do pohybu, jsou však všude jinde v islámském světě spojenci sunnitů. Někde konservativních (Saúdská Arábie), jinde liberálních (Turecko, Jordánsko, Egypt). Šíité stojí naopak na druhé straně americké barikády: Írán a libanonský Hizballáh.

Budou-li šíité chtít uchovat územní rozsah Iráku, budou se muset arabští sunnité podrobit a hrát druhé housle jako osmdesát let předtím šíité. Rozhodnou-li se šíité pro samostatný emirát či islámskou republiku, zůstanou sunnité bez větších zdrojů příjmů: hlavní naleziště ropy jsou totiž na šíitském jihu a kurdském severu.

Pohlavkovaný lev
Sunnitské věřící poprava pobouřila. Datum exekuce odsoudila Saúdská Arábie, Egypt a arabští Palestinci, kteří byli Husajnovými spojenci za kuvajtské války (1990-1991). Uspokojení vyjádřili izraelští, američtí a íránští politici, Evropané odmítli popravu jako trest. Třídenní státní smutek vyhlásil plk. Muammar Kaddáfí.

Muž, který byl ve válce s Íránem, Izraelem, Kuvajtem a Spojenými státy, se narodil ve vsi al-Audža u Tikrítu v dubnu 1937 v domě z nepálených cihel bez vody a elektriky. Na rozdíl od slavného rodáka Saladina do rodiny chudého sedláka, který zmizel nebo zemřel před porodem matky Subhy. Později kolovaly dvě fámy o původu rodícího se „mesopotamského lva“. Podle oficiální byl synem manželským, podle lidovější verse byl nemanželským, kterého později jeho otčím Hasan al-Ibráhím surově bil a ponižoval.

Když mu bylo deset, ujal se Saddáma jeden ze strýců Chairalláh Talfáh z Bagdádu. Roku 1941 se zúčastnil protibritského povstání, za což si odseděl šest let. Obdivoval Hitlera a sepsal dílko s názvem Tři, které neměl bůh stvořit: Peršané, Židé a mouchy.

Přivedl svěřence mezi baasisty a vypravil Saddáma Husajna na cestu neústupného krutovládce. Za vzor mu dával Saláh ad-Dína, sunnitského vzdělaného válečníka kurdského rodu známého v Evropě jako Saladin (1138-1193), bijce křižáků a dobyvatele Jeruzaléma. Přidával jiného dobyvatele Jeruzaléma, významného krále novobabylónské chaldejské dynastie Nabû-kudurrí-usura II. (605-562 př. n. l.). Strýc věřil, že se chlapec stane jejich nástupcem a co do počtu mrtvých kolem sebe se to jistě splnilo. Zřejmě poslal do života masového vraha s dětskými sny o historické jedinečnosti a mučednictví.

Partajní střelec
Husajn ho později udělal starostou Bagdádu, ale protože „bral“ více než je v kraji zvykem, sesadil ho. Roku 1963 mu strýček dal za ženu svou dceru Saídu, s níž měl Saddám pět dětí.

V jednadvaceti se dal Saddám Husajn na cestu zabijáka. Zavraždil jistého tikrítského komunistu, zapřisáhlého odpůrce baasistů. Když se roku 1959 partajní vůdcové rozhodli k atentátu na plukovníka Abdala Karíma Kásima, který rok předtím zavraždil krále Fajsála II. z rodu Hášimovců a celou rodinu, vybrali za střelce nadějného Saddáma.

Se svým čtyřčlenným komandem se ale netrefil, presidenta-královraha jen zranil, zastřelil řidiče, sám dostal kulku do nohy (pravděpodobně od někoho ze svých). Podle kultovní tradice si projektil vyňal nůžkami a z Bagdádu unikl do Sýrie na anglické motorce Norton (rok výroby 1937) a odtud do Egypta na koni. Šestihodinový příběh pod jménem The Long Days roku 1980 natočil režisér Terence Young (zemřel roku 1994), který mimo jiné režíroval čtyři bondovky. Motorka se později dostala do musea.

Po návratu do Iráku byl za účast na puči odsouzen, po třech letech z vězení uprchl. Jeho bratranec Ahmad Hasan al-Bakr se stal vůdcem partaje. 17. července 1968 se po baasistickém převratu stal presidentem a Saddám Husajn jeho vicepresidentem. Po ropné krisi roku 1973 začala země významně profitovat z vysokých cen olejnaté suroviny a Irák byl v sedmdesátých letech jedním z nejbohatších arabských států. Roku 1971 dokončil zestátnění firmy Iraq Petroleum Co., kterou stát kontroloval již od roku 1961.

Bagdádským sultánem
Husajn řídil rozsáhlé vzdělávací programy a země se stala rájem pro archeology, kteří měli ze země vykopat zapadlou velikost mesopotamských říší. Na zbraních se také nešetřilo a Irák konkuroval regionálním velmocím Íránu a Izraeli.

Roku 1979 oznámil al-Bakr, že pro nemoc resignuje a všechnu moc předal Husajnovi. Nový vládce hned vymyslel „syrské spiknutí“ a dal popravit několik desítek svých soudruhů. Video záznam pak vysílala státní televise. O 27 let později bude sám předmětem takových dehonestujících programů.

Když zlikvidoval domácí oposici, začal naplňovat své sny o Saladinovi vyhánějícím křižáky z Palestiny a chaldejském panovníkovi, který roku 587 př. n. l. vyvrátili júdský Jeruzalém. Jenže sny jsou sny. Roku 1975 nakoupil Irák ve Francii, kde byl premiérem Jacques Chirac, atomový reaktor, jehož stavba natolik vyděsila Izraelce, že ho v červnu 1981 letecky vybombardovali.

Akce vzbudila v arabském světě zděšení, protože Irák, který byl už ve válce s Íránem, se nezmohl na žádný protiúder. Tehdy byl Izrael tichým spojencem ajatolláhů... Palestina ho však přitahovala celý život. Když v noci na 20. března 2003 vpadli Američané se spojenci do Iráku, zakončil svůj televisní projev slovy: „Bůj je veliký a zatracence zatratí. Ať žije Irák, ať žije džihád a ať žije Palestina.“ Podobné výzvy pronesl podle některých svědků také při čtení rozsudku před svým zatracením o tři roky později.

Zruinovaná země
Irácký národní socialista vystupoval jako orientální dynasta mnoha tváří a účelově střídal spojence. Zavalil zemi svými portréty revolucionáře, vůdce-válečníka v historickém šatu nebo v beduinském, jindy v kalhotách s kšandami, mírotvůrce, panarabisty a muslima. Tak promlouval z obrazovek, ukazoval se jako otec rodiny, sportsman. Rodině dopřával luxusní nákupy v Evropě, sám cestoval zřídka a žil vojáckým způsobem.

Ačkoli byl vlažný muslim a pil kořalky a víno (portugalská značka Mateus Rosé), stavěl mešity v rozsahu, jakoby se Bagdád měl zase stát sídlem kalifátu. Jedné z nich, mešitě Matky všech bitev (2001), věnoval korán sepsaný prý 28 litry jeho krve, kterou si postupně „daroval“.

Na bitevních polích však prolil mnohem více jiné irácké krve. Osmiletá válka o kontrolu nad tokem Šatt al-Arabu s Íránem, kterou nevyhrál, přinesla smrt na obou stranách téměř milionu lidí a zemi hospodářsky zničila (1980-1988). Maršál Husajn ovšem slavil vítězství.

V kuvajtském dobrodružství zemřelo po stu hodinách bojů třicet tisíc mužů a 175 tisíc iráckých vojáků bylo zajato: byla to jedna z nejostudnějších porážek dějin. Bagdádský diktátor si pak zchladil žáhu na šíitech, kteří americkou podporu pochopili jako výzvu k povstání.

Roku 1991 zůstal Saddám Husajn bez armády schopné větších akcí, zato se silnými elitními jednotkami a policií proti „vnitřnímu nepříteli“. Ukončil vývoj zbraní hromadného ničení a jeho letecký prostor denně sledovala spojenecká letadla. V Iráku se nepohnula ani myš, která by Američanům unikla. Roku 1993 dal president Bill Clinton vybombardovat sídlo rozvědky v Bagdádu, roku 1998 Američané tři dny bombardovali pozemní cíle v celém Iráku.

Husajn tvrdil, že president Bush starší moc dobře věděl, že Irák nemá zbraně hromadného ničení. Věděl to i jeho syn a dnes už nikdo nepochybuje o tom, že záminka k iráckému tažení roku 2003 byla vykonstruovaná.

Vítěz nad Irákem George Bush mladší označil rozsudek za „milník ve snaze iráckého lidu nahradit vládu tyrana vládou práva“. Poprava byla pro něj dalším milníkem: „Spravedlností nad Saddámem Husajnem neskončí násilnosti v Iráku, ale je to důležitý milník na cestě Iráku k demokracii, která je schopná vládnout, udržet se a bránit sama sebe.“ Třeba ovšem dodat, že Irák se také stal velmi „důležitým“ vývozcem. Nikoli oné demokracie, ale nestability. 

Box: Otázky bez vysvětlení
• Proč se tři roky procesovalo s dopadeným diktátorem, když jako nepřátelský ozbrojený voják podléhá válečnému právu? Podobné „pocty“ se například nedostalo zajatcům z „války proti teroru“ drženým v Guantánamu mnohdy už od konce roku 2001. 
• Nedozvíme se, proč si tolik „hrál“ s inspektory OSN, když žádné hledané látky ani zařízení neměl. 
• Nedozvíme se, kam zmizely miliardy, které s sebou vzali Husajn se syny v hotovosti, popřípadě měli na zahraničních kontech. U dopadených se našel jen zlomek a asi půl miliardy dolarů se nalezlo v Libanonu. 
• Zůstane nevysvětleno, jak se Husajn dal zlákat k anexi Kuvajtu. 
• Do jaké míry podporovali iráckou diktaturu v osmdesátých letech západní vlády a proč mu tolerovaly přes resoluci RB OSN z roku 1986 používání bojových plynů. USA nejprve Husajnův režim posílily ve válce s Íránem, pak ho nechali spadnout do pasti kuvajtského dobrodružství (1990), proč ho roku 1991 nechaly u moci (a mohl se pomstít na šíitech a Kurdech). Přitom už od 80. let bylo ve všeobecné známosti, že Husajn tvrdě likviduje jakoukoli oposici, násilně stěhuje obyvatelstvo. 

Táta od rodiny
Po návratu z egyptského exilu se v květnu 1963 Husajn oženil se sestřenicí z prvního kolena jménem Saída Chairalláh Talfáhová a měli syny Udaje a Kusaje a dcery Raghadu, Ranu a Halu (a asi dvanáct vnoučat). V 70. letech se se Saídou rozvedl, když dal popravit jejího bratra Adnana, ale žila po jeho boku. Roli první dámy hrála nová manželka, učitelka Sámira Šáhabandarová.

Údajně byl ženatý ještě s jistou tanečnicí Nizalou Hamdáníovou z Mosulu a Imanou Huvajšovou. Kromě toho měl několik blonďatých milenek, z nichž Řekyně Parisula Lampsosová mu sloužila třicet roků. Když roku 2002 utekla, vyprávěla novinářům o jeho sexuální vitalitě, ale také o schůzce a financování Usámy bin Ládina, což si zjevně vymyslela a potěšila Bushova vládu.

Bratry Saddáma a Husajna Kamály, manžele svých dcer Raghady a Rany, kteří roku 1995 uprchli ze země, přilákal domů, donutil dcery, aby se s nimi rozvedly, a pak je dal jako zrádce zabít (1996). Obě dcery bojovaly za práva svého drsného otce do posledního okamžiku. 

Saddám Husajn: cesta pod oprátku
1937, 28. dubna se narodil Saddám Husajn Abdal-Madžíd at-Tikrítí
1957 členem Strany arabské socialistické obnovy (Baas)
1959 po neúspěšném pokusu o atentát na presidenta-královraha Abdal Karíma Kásima útěk do Egypta
1963 koncem roku zatčen při návratu kásimovců k moci
1968 baasisté u vlády: presidentem bratranec Ahmad Hasan al-Bakr, Husajn partajní dvojkou
1971 završení privatisace Iraq Petroleum Co. (1961)
1972 spojenectví se Sovětským svazem na 15 let
1975 hraniční smlouva s Íránem
1979 al-Bakr resignuje, Saddám Husajn presidentem; v Íránu revoluce ajatolláhů
1980-1988 irácko-íránská válka; západ a USA tichými spojenci, řada Kurdů a šíitů se postavila na stranu Íránu
1982 pokus o atentát na Husajna v šíitské vsi Dudžajl; diktátorova pomsta na 148 lidech byla potrestána roku 2006 smrtí
1988 bombový a plynový útok na kurdské městečko Halabdžu; proces s Husajnem nebyl doveden do konce
1990 anexe Kuvajtu
1991 operace Pouští bouře, Kuvajt mezinárodními jednotkami pod vedením USA osvobozen; Husajn zůstal u moci, pomstil se na šíitském povstání, které Američané nepodpořili; bezletové zóny nad Irákem, Irák ukončil projekty kolem zbraní hromadného ničení
2001 president Bush zahrnul Irák mezi státy-darebáky
2003, 20. března začala operace Irácká svoboda, 9. dubna obsazen Bagdád
2003, 22. července zabiti v Mosulu Udaj a Kusaj Husajnové
2003, 13. prosince dopaden Saddám Husajn
2005, 19. října zahájen proces za případ Dudžajl, 21. srpna 2006 za Halabdžu
2006, 5. listopadu odsouzen na smrt, 26. prosince rozsudek potvrzen odvolacím soudem
2006, 30. prosince, Saddám Husajn oběšen
2007, 2. ledna novým generálním tajemním strany Baas v podzemí se stal Izzat ad-Dúrí, který se dosud úspěšně skrývá. Od roku 2003 vedl s. Izzat partaj v zastoupení

vyšlo v časopisu Týden 2/07

Abbásovci (v závorce rok hidžry, AH): l. as-Saffáh 749-754 (132-136), 2. al-Mansúr 754-775 (136-158), 3. Muhammad al-Mahdí 775-785 (158-169), 4. al-Hadí 785-786 (169-170), 5. Hárún ar-Rašíd 786-809 (170-193), 6. al-Amin ibn Hárún 809-813 (193-198), 7. al-Ma'mún ibn Hárún 813-833 (198-218), 8. al-Mu'tasim ibn Hárún 833-842 (218-227), 9. al-Wasíq/Wathíq 842-847 (227-232), 10. al-Mutawakkil 847-861 (232-247), 11. al-Muntasir 861-862 (247-248), 12. al-Musta'in 862-866 (248-252), 13. al-Mu'tazz 866-869 (252-255), 14. al-Muhtadí 869-870 (255-256), 15. al-Mu'tamid 870-892 (256-279), 16. al-Mu'tadid 892-902 (279-289), 17. al-Muktafí ibn al-Mu'tadid 902-908 (289-295), 18. Muqtadir bi'lláhi bni l-Mu'tadid 908-932 (295-320), 19. al-Qáhir bi'lláhi bni l-Mu'tadid 932-934 (320-322), 20. ar-Radí bi'lláhi bni l-Muqtadir 934-940 (322-329), 21. al-Mutaqqí li'lláhi bni l-Muqtadir 940-944 (329-333), 22. al-Mustakfí bi'lláhi bni l-Muktafí 944-946 (333-334), 23. al-Mutí' ibn al-Muqtadir 946-974 (334-363), 24. al-Tai'i' ibn al-Mutí' 974-991 (363-381), 25. al-Qádir bi-amri'lláh 991-1031 (381-422), 26. al-Qá'im 1031-1075 (422-467, 27. al-Muqtadí 1075-1094 (467-487), 28. al-Mustazhir 1094-1118 (487-512), 29. al-Mustaršíd 1118-1135 (512-529), 30. ar-Rašíd 1135-1136 (529-530), 31. al-Muqtafí 1136-1160 (530-555), 32. al-Mustandžíd 1160-1170 (555-566), 33. al-Mustadí' 1170-1180 (566-575), 34. an-Násir li-Díni lláh 1180-1225 (575-622), 35. az-Záhir 1225-1226 (622-623), 36. al-Mustansir 1226-1242 (623-640), 37. al-Musta?sim 1242-1258 (640-656).
O prvních čtyřech chalífech a Umajjovcích viz začátkem hesla o Mesopotamii.

Klany, kmeny, rody a rodiny u mesopotamských Arabů
Od nepaměti ovládaly Arabský poloostrov klanová a kmenová uskupení. Klanové konfederace ovládaly mnohdy velmi rozsáhlá území a jejich vládci, šejkové, byli něco jako říšská knížata v Evropě. Na říšském principu jsou organisovány všechny arabské monarchie (srov. roli králů panovnického klanu v Jordánsku, Saúdské Arábii a v zemích při Perském zálivu: královské rady, místy volené parlamenty jsou vždy doplněny nevolenými zástupci kmenů).

Při vzniku novověkých státních útvarů na Arabském poloostrovu a v oblasti úrodného půlměsíce sehrály nomádství, bádawa, a civilisace či městství, hadara, polarisované role dynamiky dějin. Ostatně beduinství jako protiklad usedlého sedláctví a městských států fungovalo jako jeden ze základních protipólů mesopotamských dějin od dob Amoritů a velmi výrazně Aramajů, jejichž státečky výrazně ovlivnily vývoj celého Předního východu.

Podle theorie o naplnění světa, al-umran, ibn Chaldúna ze 14. století spočíval začátek civilisace v beduinismu, al-aslu fí al-hadarátí al-bádawa. Asabíja, tj. kmenové povědomí a solidarita, se cyklicky projevovaly na dobývání městských civilisačních center beduiny, aby se jimi dali civilisovat. V okamžiku, kdy se kmenová elita zmocní státu a zbohatne, moc kmene se zlomí.

Pohyblivé beduinské státečky se hierarchicky lišily od zemědělských osad. Nejvýše byli a jsou chovatelé velbloudů, následují chovatelé stád ovcí, pak sedláci a nejníže jsou obyvatelé bažinatých oblastí jižního Iráku. Mezi zemědělci stáli a stojí pěstitelé rýže, pak zeleniny a nakonec řemeslníci. Rozdělení společnosti mělo kdysi téměř podoby kastovnické.

Osmanští Turci však zavedli do Mesopotamie diktát státu, moc civilisace. „Velbloudáře“ předělali v lepší sedláky platící daně státu, nikoli podrobenecký tribut. V dobách vlády Spojeného království nad Irákem koloniální správa převzala od kmenových vůdců jejich životně důležité funkce: registraci půdy, kontrolu nad rozdělováním vody, prosazování práva a pořádku a monopol ozbrojené moci a užití násilí. Britové a irácká monarchie výrazně oslabily kmeny.

Kmenové struktury se proměnily ve svazky vesnických obcí s průvodní vesnickou solidaritou původu. Šejkové se změnili ve velkostatkáře, členové klanu v zemědělské dělníky nebo pronájemce půdy. Kdysi značný politický vliv šejků omezil pád monarchie roku 1958.

Oslabený tribalismus se nicméně v transformované podobě udržel i v dobách vlády socialistických baasovců: kmenový původ fungoval ve státní správě, armádě, odborech, partaji. Baas totiž tribalismus využila ve svůj prospěch a tím kmenové a další tribální struktury oživila. Saddám Husajn získal pro spolupráci se svým socialistickým režimem celou řadu velkých klanů na jihu a západu země.

Když bylo Husajnovi nejhůře, šla mu kmeny na ruku: 29. března 1991, tedy po porážce od Američanů v kuvajtské válce a po té, co potlačil povstání na jihu země, přijal v presidentském paláci poprvé v novodobé historii Iráku vyslance šejků. Omluvil se jim za agrární reformy z doby vlády strany Baas a slíbil nápravu.

Na oplátku mu šejkové odpřisáhli věrnost, vyslanec nechal v paláci svůj bajraq, kmenovou vlajku vyvěšovanou před stanem kmenového vůdce. Za to nemuseli na vojnu a jejich skupiny byly vyzbrojeny lehkými zbraněmi a vybaveny dopravními a komunikačními prostředky, aby dokázaly ve svém regionu zajistit klid a pořádek.

Nejvlivnějším iráckým kmenem jsou Bajdžatové. Záhy za baasistického režimu ovládli republikánské gardy, ministerstvo obrany tajné služby, letectvo, baghdádskou posádku. Díky vládním zakázkám se velká skupina jeho příslušníků stala velmi bohatými. Často se hovoří o klanu z Tikrítu, Husajnova rodiště, to je ale nepřesné. Bajdžatové, al-Bajdžatí, se dělí na tři základní klanové skupiny, Albu Nasr, Tikrítové, odvozující původ z dob římské posádky v severní Mesopotamii (v římských dobách Birtha na Tigridu, Bíra, dn. Tikrít), a klan Dulajm s centrem v Ramádí a ovládající dopravní trasy mezi Baghdádem a Ammánem.

Messalína§ viz Valeria Messalína

Messáná, Messéné, m. na Sicílii, předtím Zanklé, viz i tam, dn. Messina§ 664, 494, 461, 460, 428, 426, 425, 424, 415 - 414, 409, 467, 399, 398, 396, 394, 390, 389, 370, 355, 353, 344, 342, 340, 338, 315, 314 - 312, 310, 288, 282, 278, 270, 264 - 262, 146, 104, 70, 37, 36

Messápiá, Messápiové, země a illyrský národ v dolní Itálii, součást Iápygů nebo to bylo řecké označení Iápygů, později jména používáno přesunutě na Ápúlii a na Kalabrii, viz tam§ 730, 477, 473, 413, 343, 338, 336, 334, 303, 281, 273

Messéniá, Messéné, země na jihozápadu Peloponnésu, sídelní m. Messéné§ 768, 764, 752, 748, 747, 746, 744, 743, 740, 739, 736, 735, 733, 732, 728, 724, 685 - 683, 676, 669 - 667, 644, 637, 550, 470, 460, 459, 431, 425, 417, 415, 405, 401, 396, 372, 370 - 367, 373, 362, 351, 352, 343, 323, 315, 302, 296, 273, 271, 223, 220, 218, 217, 215, 214, 211, 205, 201, 200, 196 - 195, 192, 191, 183, 182, 178, 173, 48, 44, 31, 25+ 

Bájná prehistorie Messénie (podle Pausania): V Messénii prý první vládl Lelegův syn Polykáón se svou chotí Messéné. Jména dalších králů z tohoto rodu nejsou dochována. Dynastie vymřela v páté generaci, a tak si Messéňané zvolili za krále Aiolova syna Periérea. S Gorgofonou, Perseovou dcerou měli syny Afarea a Leukippa. Za vlády Afarea přišel do země Néleus a usídlil se v Pylu. Afareovou chotí byla Aréná, s níž měl syny-blížence jménem Ídás a Lynkeus. Ídás byl ženat s Marpéssou a měli spolu dceru Kleopatru.

Válka mezi Afareovým rodem a Dioskúry skončila vymřením messénského panovnického rodu. Vládu pak převzal Néleův syn Nestór. Nad částí Messénie současně vládli Asklépiovci Macháón a Podaleirios, a všichni tři byli v celohellénském vojsku pod Troiou. Néleovy potomky vypudili o dvě generace později dórští Hérákleovci a novým vládcem země se stal Kresfontés, zakladatel Messény: jeho bratr Témenos vládl v Argu a druhý Aristodémos byl otcem Eurysthena a Prokla, zakladatelů spartské dyarchie. 

Původní obyvatelstvo nechali Dórové v zemi, sami si ale přidělili také půdu. Kresfontovou manželkou byla Meropé, dcera arkadského krále Kypsela. Nejmladším jejich synem byl Aipytos, který jediný z rodiny přežil spiknutí messénské aristokracie, protože byl na vychování u dědy v Arkadii. S pomocí dalších Dórů se ale později dostal Aipytos na otcovský trůn a smrt své rodiny pomstil. Ostatní si naklonil a jeho rodu se už neříká Hérákleovci, ale Aipytovci (srov. pod Arkadie).

Po něm vládl jeho syn Glaukos, pak tohoto syn Isthmios, tohoto syn Dótadás, jeho syn Sybótás. Sybótův syn Fintás byl současníkem spartského krále Téleklea. Po něm vládli společně jeho synové Antiochos a Androklés (do roku 747). Antiochos pak vládl ještě rok sám, v letech 746 - 733 vládl Eufaés. Po jeho smrti byl zvolen Aristodémos a po jeho sebevraždě roku 724 byl zvolen stratégem s neomezenými pravomocemi (stratégos autokratór) Dámidás.

Historie messénského státu je jedním velkým střetem se silným východním sousedem, s Lakedaimonem. Po první velké válce byla země v letech 724 - 685 (?) Sparťany okupována. Autonomii obnovil v letech 685 - 668 volený král z rodu Aipytovců, věhlasný Aristomenés. Po prohrané tzv. druhé válce messénské zanikla státnost Messéňanů, kterou se pokusili obnovit během povstání 464 - 460 (tzv. Třetí válka messénská), ale marně.
Messénie není v katalogu lodí Íliady, pouze Pylos.

Již po roce 668 odešla část Messéňanů na Sicílii a usadila se v Zanklé, od nyní Messáně. Část odešla do Arkadie. Po roce 460 odešli další Messéňané do Naupáktu, odkud museli roku 405 odejít za moře: někteří do Rhégia, část do Euesperidy. Po bitvě u Leukter Thébané roku 370 messénskou státnost v původní vlasti obnovili a v hellénismu se Messénie připojila ke Spolku Achájů. S ním pak sdílela i osud římské porážky. Velká část země byla v Augustově době, stejně jako Lakónika, vylidněna. K velkým škodám přišla Messénie s Arkadií za řeckého povstání od roku 1821 brutálně potlačovaného armádou egyptského místokrále Mehmeta Aliho, rodem Albánce, pod velením jeho syna Ibrahima. Turci tehdy v obou krajích pokáceli několik desítek tisíc fíkovníků a olivovníků s cílem celou oblast zbavit obživy. 

messénské války§ = války ...

Mešullemet z Jotby, ka, dc. Charuze, manž. Manaššeho§ 699 

Mešweš§ = Mašwaš

Metagenés z Kréty, architekt§ 650

Metaneirá, hetairá, družka Ísokratova§ 338

Metapiové, Metapioi, nezn. státní útvar s vazbou na Élidu§ 471

Metapontion, m. v Lúkánii, pův. Metabon, dn. Metaponto§ 773, 700, 570, 540, 500, 470, 345, 303, 273, 212, 73
Kolem roku 550 první ražba se státním znakem, obilním klasem.

Metatti ze Zikirtu, méd. kníže§ 719, 714

Metaurus, ř. v Umbrii, dn. Metauro§ 207
Jiný Metauros/Metaurus tekl v Bruttiu a u jeho ústí stál Metauros, Matauros, kolonie kdysi Loker Epizefýrských (srov. tam) nebo Zanklejských (není v CSD). 

Mete§ viz Mo-tun

Metenna z Tyru, též Matten, Mattan, jméno králů a súfetů v Tyru: 
Mattan II.§ 732, 700, 673
Mattan III.§ 565

meteor, meteority, meteóron, fainomenon, jako kult. předmět, řec. baitýlos, viz tam§ 221, 204, 145

Největší známý m. spadl 8. března roku 1976 n. l. u čínského města Kirin a vážil 1403 kg. 

 

Methána (pl., v Methánách), m. v Argolidě, přechodně Arsinoé§ 270

 

Methóné, m. v Messénii§ = Mothóné
Methóné, m. v Makedonii§ 730, 365, 359, 355, 354
Jiná M. byla v Persidě; neznámé polohy.

 

Méthymná, m. na Lesbu§ 650, 428, 427, 406, 412, 357, 333, 332, 167

Metílius, celé jméno neznáme, asi tr. pl.§ 215

Metílius, velitel římského garnisonu v Jerúsalému, dal se obřezat, aby si zachránil život§ 66+

Métiochos z Athén, syn Miltiadův, perský zajatec§ 493

metoikos, metoikové (dosl.: „spolubydlící“, srov. č. podruh), cizinci usazení v jiném státu (v Athénách měli dokonce svůj vlastní kult: Zeus Metoikios), podnikatelé, obchodníci, řemeslníci, umělci, filosofové, námezdní vojáci, všichni obvykle zámožnější, ne vždy Helléni; neměli právo hlasovací, ale platili daň („za povolení k pobytu“ - metoikion, srov. rok 476) a stejné daně jako domorodci.

V jejich řadách byli též otroci (např. slavný v Athénách byl jistý Pásión, výrobce štítů a bankéř, který dokonce dostal občanství a po jeho smrti kolem roku 370 ve vedení firmy pokračoval jeho propuštěnec Formión, viz rok 373). Athéňané jako další hellénské státy se k cizincům, lidem bez občanství, chovali macešsky. S přímým občanství, tzn. s přímým původem po obou rodičích, totiž souviselo vyplácení sociálních dávek, obilí a řada dalších výhod. 

Metoikové tedy platili daně, sloužili ve vojsku se zeugíty a platili daně z užívání nemovitostí, neměli možnost se ženit s Athéňankami, ale podíleli se na leitúrgiích. Je pozoruhodné, jaká povolání přidružené Athéňany živila: zemědělec, kuchař, tesař, mezkař, zedník, hlídač, prodavač oliv, ořechů, valchář, pekař, nádeník/dělník, sochař…

Jak pestrý seznam metoiků v nových svých "adresách" mohl být, ukazuje nápis z thessalské Lárissy s doporučujícími dopisy krále Filippa v. a se jmény metoiků. Po Chairóneji však neprošel návrh Hypereidův, aby metoikové dostali plné občanství a aby otroci dostali svobodu, aby mohli bojovat na obranu Athén před hrozícím Filippem II. Proti rozšiřování občanské základny vládla v Athénách vždy silná antipatie, která se vždy prosadila ku zhoubě vlastního státu, který přicházel o oddané spoluobčany. 
Viz dále pod otroci a propuštěnci

Metón z Athén, astronom§ 432, 330

metrika, viz lyrika

Métrodóros z Lampsaku, epikúrik§ 330, 277, 270
Métrodóros z Prokonnésu, tyrannos§ 512
Métrodóros z Pantikapaia, s. Satyra I.§ 393, 389 

Métrodóros (z Ília), lékař§ 292

Métrodóros ze Sképse, rhétór, ž. Démétriův, důvěrník Mithridáta Eupatora§ 71

Métrodóros z Chia, lékař, manž. Pýthiady ml., o. Aristotela, filosofova vnuka§ 341


Métrofanés z Athén§ arch. 145
Métrofanés z Mytilény, Mithridátův důvěrník a vojevůdce§ 79, 73

Métroklés z Maróneie, b. Hipparchie, oba kyničtí filosofové§ 399, 323, 300

Métropolis, m. v Iónii, zasvěcené Velké Matce bohů, Kybele§ 404, 86

Métróon, stavba v Athénách na agoře, chrám Matky bohů Kybély, Métér theón, s kultovní sochou Feidiovou, sídlo státního archivu§ 432

Mettius Fufetius z Alby Longy, diktátor po smrti posledního místního krále§ 672, 664

Metulum, mí. illyrských Iapodů, dn. Josipdol v HR§ 35

Methymnatos z Numidie, nejmladší s. Masinissův, jmenovaný též jako Sthembanos, adoptován Micipsou§ 149

Mévánia, m. v Umbrii, dn. Bevagna§ 69+

Mexiko, země a stát v Americe§ 500