Z kroniky irácké války: Příběh jedné z největších ostud tajných služeb

Štvanice na Saddáma Husajna (datová mélange)

2002
29. ledna 2002 ve výroční řeči o stavu Unie president Bush umístil Irák, Írán a Severní Koreju na osu zla

16. září souhlasil Irák bezpodmínečně s návratem zbrojních inspektorů OSN do země

20. září americká vláda vyhlásila novou bezpečnostní strategii: vyhradila si právo preventivních úderů

11. října kongres zplnomocnil Bushe k úderu proti Iráku

8. listopadu na návrh US a UK resoluce RB OSN č. 1441/2002 nařizuje Iráku spolupracovat se zbrojními inspektory

7. prosince irácká vláda předkládá zprávu o své výzbroji a výstroji o dvanácti tisících stránkách. Američané podle všeobecného očekávání shledali v materiálu mezery

2003

16. ledna našli inspektoři ve skladu jedenáct prázdných bojových hlavic na rakety vhodné pro chemické zbraně; obecný důkaz pro stav aktuální výzbroje Iráku to neznamenalo

21. ledna kancléř Schröder prohlásil, že Německo nebude souhlasit s žádnou resolucí, která by povolila válku proti Iráku. Souhlasili s ním diplomacie Francie a Ruska. Ministr obrany Donald Rumsfeld vztekle označil Francii a Německo za státy za „starou Evropu“ a jejich postoj za „problém“ (dramatické rozšíření EU na východ nastalo až 1. května 2004, nicméně v diplomacii bylo tehdy bráno za již hotovou věc)

30. ledna společné prohlášení hlav států a vlád Británie, Španělska, Itálie, Portugalska, Dánska, Polska, ČR (jen Havel) a Maďarska na podporu Spojených států, rozkol v EU

5. únor vystoupení ministra zahraničí Colina Powella v OSN s presentací satelitních snímků, počítačových simulací se sestřihy odposlechů telefonických rozhovorů iráckých vojáků na důkaz, že Husajnův režim dělá vše proti resoluci č. 1441. 
    Powell mluvil přes hodinu, sugestivně ukazoval ampuli, která by mohla obsahovat prášek se slezinnou snětí, a tvrdil, že vláda má podložené důkazy o tom, že Husajn přes mezinárodní embargo nadále vyrábí ZHN
    Důkazy o tom dodal přeběhlík a utečenec z Iráku s krycím jménem Curveball (z baseballu „těžký míč“) alias Rafed (ar-Rafíd, podle části údolí Bikáa), který v únoru 2008 žil podle Spiegelu kdesi na jihu Německa a který byl zdrojem BND. 
Ucházel se o asyl v Německu a jak se ukázalo, byl top hochštapler, jehož báchorky posloužily ke vzniku jedné z největších ostud tajných služeb. Šéf CIA George Tenet jeho výpovědi označil dokonce za „pramen nezměrné hodnoty“.
    Rafed (32) ze sunnitského kmene Kinabi žádal v zimě 1999 o asyl v Zirndorfu u Norimberka. Vystudovaný chemik pracoval v branži, ale na tajném vojenském programu. Uvedl lidem od BND, že ZHN nebyly dosud nalezeny jenom proto, že jsou laboratoře umístěny na náklaďácích a mobilní. 
Za informce byl odměněn, ale po 11. září 2001 začal jeho druhý život. Pro Schröderovu vládu byla směrodatná informace BND ze 7. listopadu 2002, že služba nedisponuje žádným důkazem o tom, že by Husajn spolupracoval s Kajdou a ani o tom, že by usiloval o jaderné zbraně. 
13. listopadu se však podle rešerší Spiegelu vláda dozvěděla o Rafedově výpovědi o mobilních laboratořích. Tenet ho žádal okamžitě k výslechu do Států, což Němci odmítli, poněvadž o spolehlivosti Iráčanovy výpovědi nebyli přesvědčeni.
Američané se přesto Rafedových zkazek drželi, protože mimo jiné doplňovaly stejně nespolehlivé informace o nákupech uranové rudy Iráčany v Nigeru, srov. aféru Nigergate a diplomat Wilson (aféra Plameová). 
Iraq Survey Group (ISG) pak se 1400 lidmi prohledávala Irák. Jedním z nich byl David Kay. Vyhledal v bagdadu Rafedovu rodinu a matka mu převyprávěla, že to synovi ve škole moc nešlo a také úplně jiné věci, než co řekl BND. 
Především to, že Rafed pracoval pro tajný vojenský program (CEDC) do roku 1995 a roku 1998 už nebyl v Iráku. Jeho přátelé a bývalí nadřízení o něm uvedli, že byl „vrozeným podvodníkem“ a že byl vyhozen za to, že podváděl ve svůj prospěch v účetnictví.
V Iráku pokládají Rafeda za spoluviníka války, který ze země utekl před zatykačem, protože v dalším zaměstnání rozkrádal televisní techniku. 
BND se dodnes ke svým chybám v případu Rafed nepřiznala a podle Spiegelu o tom nechce mluvit. Ve Státech byl přitom už v červnu 2004 označen za podvodníka. Roku 2006 zpráva americké vlády oficikálně konstatovala, že Itrák všechny své chemické zbraně zničil po válce roku 1991 a zastavil všechny vývojové programy. 
Saddám Husajn totéž veřejně nepřiznal, poněvadž měl strach, že by tím narostl hřebínek ajatolláhům v Teheránu. Stálo ho to krk...

14. února nová zpráva inspektorů Blixe a Baradaje neuvádí žádné důkazy o tom, že by Irák vyráběl nebo vlastnil zbraně hromadného ničení (ZHN)

24. února předkládají Spojené státy, Británie a Španělsko návrh resoluce na válečné tažení proti Iráku

1. března Irák začal podle nařízeného harmonogramu OSN s ničením raket Samud 2 s doletem vyšším než povoleným OSN

7. března Blix o Iráku řekl, že spolupráce s ním se zlepšila, US, UK a E zůstávají u návrhu resoluce

17. března Rusko a Francie oznámily svá veta resoluce a trojka navrhovatelů ho stáhla. George Bush přímo vyzvalů Husajna, aby do 48 hodin opustil Irák, nebo napadnou Spojené státy jeho zemi

18. března inspektoři OSN, diplomaté a z velké části novináři opustili Irák

19. března ráno v 5.36 hod. začalo letecké bombardování Bagdádu

20. března po vypršení amerického ultimata a bez mandátu OSN přišel pozemní úder proti Iráku. Jako spojenci USA vyslaly vojáky vlády Spojeného království, Austrálie a Dánska. Začátek irácké války, která trvá dodnes

Američané v Iráku
9. května v podstatě bez boje obsazen Bagdád, den předtím se z města a obrazovek vypařil Saddám Husajn (dopaden zradou v prosinci 2004 poblíž svého rodiště, v prosinci 2006 popraven)

1. května president Bush prohlásil irácké tažení za uzavřené. Výsledek tažení byl hned vzápětí prohrán. CENTCOM ani nikdo jiný, natož Pentagon, neměly připravený plán na to, co bude po dobytí Bagdádu. Jak dlouho budou v zemi rozmístěny bojové jednotky, co tam budou dělat, tím se ideologové války jako Cheney, Rumsfeld, Tenet, Powell, Riceová a Bush nezabývali. 
    Později se ministr války Donald Rumsfeld snažil hodit odpovědnost na Ricarda Sancheze, tříhvězdičkového velitele iráckých operací v letech 2003-2004, jemuž karieru zlomila aféra Abú Ghraíb. Ve svých pamětech Wiser in Battle (2008) obvinění vyvrátil. 
Rumsfeld po své resignaci zalezl a kde mohl, popíral, že by o většině věcí věděl a že by s nimi měl něco společného.

květen 2003, rozpouští protektor L. Paul Bremer III. armádu a Baas. Na čí příkaz jednal, není dodnes jasné (Rumsfeld?).

červenec 22., z nařízení CPA byl zastaven list al-Mustaqilla, „Nezávislý“, za to, že nabádal k zabíjení.

srpen 2003 vybombardována jordánská ambasáda, sídlo OSN v Bagdádu a šíitská mešita v Nadžafu. OSN okamžitě z Iráku odešla; vše údajně práce irácké Kajdy

2004
Dočasnou spojeneckou civilní správu Iráku (CPA) vystřídal v létě roku 2006 zvláštní hlavní inspektor pro obnovu Iráku (SIGIR) Stuart W. Bowen ml.

RB OSN autorisovala mnohonárodní síly v Iráku pod velením USA. V listopadu 2006 byl mandát prodloužen opět o rok.

březen 28., CPA zastavilo vydávání al-Hauza, hlavního šíitského listu ovládaného as-Sadrem, což vedlo k povstání jeho Mahdího armády, Džajš al-Mahdí. Začátkem června příměří a as-Sadr slíbil, že oddíly rozpustí. 13. srpna vypuklo druhé Sardovo povstání. Příměří vždy zprostředkováváno Alím as-Sistáním.

duben 2004 první operace proti sunnitské Fallúdži. Z údajně 350 tisíc lidí zůstalo ve městě asi 30 tisíc

8.–18. listopadu 2004 druhá bitva o Fallúdži, operace Phantom Fury, arab. Úsvit, al-Fadžr. Nejtěžší boje Američanů od bitvy o vietnamské Huế roku 1968. Padli 64 Američané, 425 bylo raněno, partyzánů padlo 1200, o něco více bylo zajato.

11. listopadu 2004 jedna z největších publikovaných katastrof Američanů v Iráku, kdy se partyzáni zmocnili náhlým útokem Mosulu. Vládní jednotky a policie masově desertovaly, povstalci se dostali k jedenácti tisícům střelných zbraní a autům v hodnotě 40 milionů dolarů. V té době všichni sledovali dobývání Fallúdži.

2005

2006
9. března 2006 bylo popraveno oběšením třináct Iráčanů za účast na povstání, první poprava partyzánů od začátku americké okupace. Oznámeno bylo pouze jedno jméno: bývalý policista Shuqair Farid. V září 2005 byli popraveni první usvědčení vrazi.
    Trest smrti zrušila v Iráku americká okupační správa, obnoven byl po předání moci dosazené irácké vládě v červenci 2004 a potvrzen byl zákonem z října 2005. 
    V amerických vězeních v Iráku je podle BBC v létě 2006 více než čtrnáct tisíc Iráčanů, z toho 4500 v Abú Graíbu. Angloameričtí spojenci zatkli za tři roky v Iráku více než sto tisíc lidí. Pro srovnání: Husajnova armáda měla asi 250 tisíc mužů a 30 tisíc důstojníků (?).
„Citliví“ vězni z Abú Ghraíbu byli převezeni na základnu Camp Cropper v komplexu objektů bagdádského letiště. Camp Cropper měl v létě 2006 127 vězňů včetně Saddáma Husajna.


skandál Abú Ghraíb:
13. ledna 2004 zprávy amerických vojáků o poměrech ve věznici
28. dubna 2004 CBC odvysílala záběry
30. dubna 2004 obviněno šest amerických vojáků, později tři další. Nejvyšším trestem vyneseným americkým vojenským soudem bylo osm let vězení.
6. května 2004 pronesl president Bush omluvu, ale ministra obrany Donalda Rumsfelda, pod něhož věznice spadala, podržel ve funkci (až do listopadu 2006)
15. února 2006 v Austrálii odvysílány dosud nepublikované snímky z Abú Ghraíbu

29. května 2006 propukl skandál kolem vraždy 24 Iráčanů v Hadíse. Mezi mrtvými, které postříleli američtí vojáci, byly ženy a děti, z mužů nebyl žádný ozbrojen. Připodobňováno k masakru v jihovietnamském My Lai v březnu 1968.

15. června 2006 zemřel v Iráku 2500 americký voják, raněných bylo 18.490. K tomuto datu padlo 113 britských vojáků, 32 Italové, 18 Ukrajinců, 17 Poláků, 13 Bulharů, 11 Španělů, po třech ze Slovenska a Dánska. Civilních obětí se odhaduje nadále na čtyřicet tisíc Iráčanů. 
    Podle statistik a odhadů bagdádské márnice a ministerstva zdravotnictví zemřelo od začátku války nejméně padesát tisíc Iráčanů. Jenom v Bagdádu prošlo márnicí od března 2003 do června 2006 více než třicet tisíc těl, jak citovaly zprávu L. A. Times. Většina Iráčanů (75 procent) zemřela při explosi min, čtvrtina při přestřelkách.

25. června 2006 v Iráku zveřejněno video ukazující popravu tří unesených ruských diplomatů stětím a zastřelením. Únosci se domáhali ukončení války v Čečně.
    Téhož dne předložil premiér al-Málikí parlamentu „mírový plán“ spočívající v zapojení všech povstalců do politiky a v amnestii pro část z nich. Šíita Málikí byl ale od počátku příznivec ostré debaasifikace a tím asi pro vojáky v podzemí nepřijatelný. Kromě Ansar as-Sunna plán prý přijalo jedenáct sunnitských skupin (jmenovitě uvedeny jen Brigády reoluce z roku 1920, Muhammadova armáda, Abtal al-Irák (Hrdinové Iráku), Skupina 9. dubna, Brigáda al-Fatah a Brigáda hlavního velení ozbrojených sil). Odmítla také Rada mudžáhidů, zastřešující instituce iráckých kajdistů. 
    V téže době už chodili kurdští pešmergové v uniformách irácké armády. Oficiálně ovšem příslušníky armády nejsou a ani pod velení Bagdádu nespadají.

28. června 2006 postřílela irácká armáda v Duluija asi osmdesát kilometrů severně od Bagdádu skupinu patnácti partyzánů, jeden z nich přežil zraněný. Tunisan Abu Qudama prý vyšetřovatelům sdělil, že se podílel na bombovém útoku na Zlatou mešitu v Sámaře 22. února 2006, jíž začala válka mezi šíity a sunnity. Tunisko-saúdsko-iráckou skupinu prý tehdy vedl jistý džihádista jménem Hajsam Sabah Šákir Mahmúd Badrí (Haytham Sabah Shakir Mahmood Badri).

cena barelu ropy v USD:
leden 1978    13,08
duben 1996    20,81
srpen 2001    24,66
listopad 2001    17,24
únor 2003    29,73
duben 2003    24,89
červenec 2006    65,11
zdroj: ministerstvo energetiky USA

24. září 2006 se v parlamentu dohodli šíité se sunnity, že odloží otázku federalisace Iráku. Vytvoří 27člennou komisi a o definitivní podobě autonomie tří částí země budou jednat až roku 2008. 
Proti rozdělení Iráku jsou v podstatě pouze sunnitští baasisté. Současně prohlásil president Džalál Talabání, že nežádá o sto tisíc amerických vojáků v zemi: „Stačí jich deset tisíc a dvě letecké základny.“ 
Ve stejný čas třicetistránková zpráva National Intelligence Estimate (NIE) „objevila“, že americká invase do Iráku zdvihla aktivisty džihádistů a protizápadních teroristů a že posice Ameriky ve válce s terorem irácké dobrodružství zhoršilo. Zprávu vydává Rada národních rozvědek, National Intelligence Council (NIC), kolegium nejvyšších úředníků zpravodajských služeb radících presidentovi a vládě.

27. září potvrdil člověk z okolí Muktady as-Sadra, že radikální šíitský kazatel ztrácí kontrolu nad Mahdího armádou. V únoru 2006, kdy po zničení sámarské mešity vypukla sektářská válka, byl as-Sadr v cizině. Řada regionálních vůdců se od něho oddělila, přesto jeho moc významně neohrozili. Ve smíšených oblastech provincie Dijála a Kirkúk funguje nyní jako ochránce šíitů před Kurdy a sunitskými Araby.

28. září se ve zvukové nahrávce al-Kajda pochlubila, že v Iráku padlo na čtyři tisíce cizinců, kteří přišli bojovat na straně sunnitského džihádu. Mluvčím byl nový vůdce iráckých kajdistů Abú Hamza al-Muhadžir, ale jeho nebylo možné ověřit, protože nebylo dosud srovnání. Muhadžir je nástupcem Abú Musaba az-Zarkávího, které zabila americká bomba v červnu. 
    Vláda současně sdělila, že sektářská válka vyhnala z domovů 40 tisíc rodin (v červenci to bylo 27 tisíc). Údaj však zahrnuje pouze ty, které požádaly stát o podporu. Podle iráckých odhadů se podpora týkala čtvrt milionu lidí.

21. října prohlásil Bush po trvající debatě, co dál a před listopadovými volbami v rádiu: „Náš cíl v Iráku je jasný a nemění se. Naším cílem je vítězství... Teroristé se pokoušejí Ameriku rozdělit a zlomit naši vůli. Nesmíme připustit, aby se jim to povedlo.“ Den na to konal Bush, Cheney a Rumsfeld poradu se stovkou vysokých důstojníků armády o tom, co s Předním východem. Američané se rozhodli navalit na bagdádskou Málikího vládu časově vymezené úkoly, kontrolují velvyslanec Zalmay Khalilzad a gen. George Casey, vrchní velitel v Iráku po pensionovaném Ricardovi Sanchezovi. 
    Ve Washingtonu se objevily první úryvky ze zprávy tzv. Bakerovy komise pracující pro presidenta a kongres. Co nejrychleji odejít z Iráku, opustit myšlenku na demokratisaci země, podporovat jakýkoli stabilní režim.

US ochotny jednat v Iráku s kýmkoli kromě kajdistů. Což ostatně dělaly od roku 2005.

Generál Ricardo Sanchez (53), který velel americkým jednotkám v Iráku, šel druhého listopadu do důchodu. Prohlásil, že jeho pensionování souvisí se skandálem kolem trápení vězňů v bagdádské věznici Abú Ghraíb (2004) a ačkoli byl očištěn od podezření, že by se dopustil nějakého zločinu, byl při povyšování přehlížen.

V říjnu se šíité poprali o nadvládu nad Amárou, sídelním městem východní provincie Majsán. Britové se chystali jinak klidnou oblast po provincii Musanná vyklidit a předat bagdádské vládě. Mahdisté Muktady as-Sadra se pustili do křížku s badrovci (SCIRI). Bomba zabila jednoho z policistů spřízněného s mahdisty a policie pak zatkla bratra místní mahdistické veličiny. Následoval mahdistický útok na město a policejní služebny. Příměří koncem října sjednal šíitský ministr vnitra.

Ve stejnou dobu vyklidili Američané v Bagdádu šíitskou čtvrť Madínat as-Sadr, Sadrovo město. Tři měsíce se pokoušely s pomocí vládních oddílů uklidnit sektářskou válku. V říjnu padlo v Iráku devadesát Američanů, vládních tři sta. Šíitská agresivita je po únorovém vybombardování mešity v Sámaře nebezpečnější než sunnitský odpor.

V polovině října uspořádala Rada mudžáhidské šury, vrcholová organisace kajdistických bojovníků v hlavním městě provincie Anbár Ramádí za bílého dne vojenskou přehlídku. Pochodující zakuklenci nekřičeli jen protiamerická hesla, ale skandovali také požadavky po vytvoření vlastního emirátu, Islámského státu Iráku.
    Stát sunnitských muslimů se podle nově formulovaných požadavků kryje s rozlohou sunnitského Iráku (viz TÝDEN 43/06): západní část Bagdádu, provinci Anbár, Dijála, Kirkúk, Saláh-ad-Dín, Nínavá a části provincií Bábil a Wásit. 
    Proti němu ustavilo šest kmenů v provincii Anbár Anbárskou radu spásy, která se postavila džihádistickým legionářům a dokonce vzala zbraně od Američanů (viz pumový útok v Bagdádu 25. června 2007).

Baker konstatoval, že rychlý odchod Američanů z Iráku způsobí „největší občanskou válku, jakou jsme kdy viděli“.

5. listopadu odsouzen Saddám Husajn k trestu smrti v případu šíitských vesničanů z Dudžajlu.

17. listopadu 2006 vydala šíitská vláda zatykač na sunnitského předáka Šajcha Hárise Sulajmána ad-Darího (Harith al-Dari), protože prý podněcuje nesnášenlivost mezi muslimy. Sunnité nemají hierarchii, ale ad-Darí je pokládán za jejich věroučnou hlavu, stojí v čele Asociace muslimských učenců a byl právě v Jordánsku. Jednoznačně stál proti americké okupaci a šíitskému premiérovi al-Málikímu.

22. listopadu 2006 podle vládních údajů a OSN zemřelo v říjnu v Iráku v občanské válce 3709 civilistů, o 400 více než v září (3345) a o sedm set více než v srpnu. V říjnu tedy sektářskému násilí padlo za oběť 120 Iráčanů denně, což potvrdil i šíitský ministr zdraví Alí aš-Šimarí. Měsíčně prchá do ciziny, hlavně do Jordánska a Sýrie, sto tisíc Iráčanů: oproti létu to je stoprocentní nárůst. Šíitské milice dávají často ultimátum, aby sunnité do 24 hodin opustili svůj dům. Pokud ne, vypálí dům i s lidmi.
    Kdo kam utíká: 
před Američany: od konce roku 2004 nežije většina obyvatel Fallúdži v rodném městě, následovali další okupační akce v provincii Anbár (c. 200 tisíc sunnitů na útěku)
před Kurdy: Arabové ze severu (na sto tisíc)
před Araby navzájem: na sto tisíc ze smíšených oblastí ve středu země, stejně tolik šíitů
Ministerstvo školství rozeslalo od roku 2004 na čtyřicet tisíc dopisů povolujících rodičům posílat děti do vyšších škol v cizině.
V říjnu padlo v Iráku 106 Američanů.

23. listopadu 2006 pět sunnitských bombových útoků v bagdádském šíitském Madínat as-Sadr zabilo nejméně 215 lidí a zhruba stejně tolik zranilo. Největší pumový útok na civilní cíle od začátku americké okupace. Pohřbena byla část obětí v Nadžafu a na druhý den bylo mimo jiné polito šíity kerosinem a upáleno šest sunnitů po odchodu z mešity před zraky vládní vojenské hlídky.

25. listopadu v Teheránu summit „šíitské osy“ Írán-Irák-Sýrie (Asád ale nepřijel, ani není šíita).

25. listopadu otiskly NYT informaci o sedmistránkové zprávě o možnostech financování iráckých partyzánských skupin, kterou na vládní zakázku v červnu 2006 sestavily CIA, FBI, DIA, generální štáb a ministerstva zahraničí a financí. Papír potvrzuje, že irácký odboj je finančně nezávislý a že se živí pašováním kradeného zboží, navrtáváním ropovodů, penězi z rukojmích, vydíráním a velmi rozsáhlou korupcí. 
Partyzánům podle amerických odhadů stačí ročně na guerillu asi dvě stě tisíc dolarů. Podle irácké vlády dovezl roku 2005 Irák za čtyři až pět miliard dolarů pohonných hmot (sic!). Deset až třicet procent, jak odhaduje bagdádská vláda, bylo ukradeno a prodáno zpět za hranice. To je ovšem více než dvě stě milionů. Za rukojmí od evropských a asijských vlád prý únosci dostali 36 milionů dolarů (včetně Francie a Itálie). Mnohem více peněz však zůstalo v oběhu po husajnovcích přímo. Například Kusaj Husajn s sebou odvezl z ústřední bagdádské banky v hotovosti miliardu dolarů, které se pak už nikdy nenašly.

27. listopadu 2006 jako první z celoamerických televisních kanálů označila síť NBC ve zpravodajství z Iráku poměry jako občanskou válku. Den na to řekl president Bush v Estonsku, když mířil na summit NATO do Rigy, že „sektářské násilí v Iráku je spiknutím al-Kajdy“.

4. prosince 2006 přijal v Bílém domu president Bush presidenta SCIRI Abdal Azíze al-Hakíma (53). V průběhu měsíce byl za největšího rušitele míru na šíitské straně války označen Muktada as-Sadr a jeho oddíly. V interview pro Spiegel začátkem prosince 2006 popřel, že by jeho Badrovy brigády byly ozbrojené („zbraně složily po svržení Saddáma, dnes už žádné nemají“) a popřel, že by šíitské eskadry smrti dostávaly peníze a zbraně z Íránu („co je pravdu, ví bůh sám“). Mnoho zbraní zabavených spojenci v Iráku však pochází z perských muniček a asi tisíc bojovníků z Mahdího milice cvičilo libanonský Hizballáh. 

    Írán chce co nejslabší Iráku a na rozdíl od Sýrie mu Američané nemají co nabídnout, protože ani nemohou: Izrael a sunnitští spojenci by to pokládali za zradu včetně Turecka.

6. prosince zveřejněna zpráva Studijní skupiny k Iráku, též Baker-Hamiltonova komise. Bush návrhy na jednání se Sýrií a Íránem odmítl.

Během roku 2006 a nejpozději od února ztratily Spojené státy rozhodující posici v Iráku. Vytlačila je „občanská“ válka. Vývoj dostal svou dynamiku a je jedno, k čemu se Američané rozhodnou: zda odejdou zítra nebo pozítří. Zůstali pouze jednou ze stran pestrého konfliktu. 
Saúdští Arabové slíbili sunnitům, že po odchodu Američanů je ve válce se šíity nenechají na holičkách (kromě baasistů). Wahhábitským džihádistům se podařilo v letech 2004-2006 soustavným protišíitským terorem vyvolat válku horší než v devadesátých letech v Alžírsku nebo předtím v Libanonu. Leginonáři džihádu sice válku odstartovali (září 2005, vyhlášení války šíitům Abú Musabem), ale irácké sunnitské veličiny s kajdisty nespolupracují. Cílem sunnitského nebaasistického odboje je vyhnat okupanty a zřídit islámský stát. 
Kajdisté už nejsou vůdci odporu. V Iráku působí skupiny podporované z Íránu, Sýrie, Saúdské Arábie, ale také z Turecka. 
Bakerova komise požaduje americký odchod z Iráku a tlačí na bagdádskou vládu, aby šíitsko-kurdská koalice rozdrtila sunnity (jinak hlavní spojence po celém islámském světě). Povstane z toho šíitská theokracie jako v Íránu? Vydrží Turecko nezávislý Kurdistán?

19. prosince 2006 poprvé nepoužil president Bush v souvislosti s válkou v Iráku slovo vítězství. Pro Washington Times řekl: „Nevítězíme, neprohráváme.“ Je to historický zvrat následující publikaci komise Baker-Hamilton a děsivým výsledkům tažení z jara 2003.

20. prosince 2006 převzali iráčtí vojáci od Američanů kontrolu nad provincií Nadžaf s nejsvětějšími místy pro šíity. Při ceremoniálu ukouslo pět iráckých vojáků žábám hlavy a šestý snědl králičí srdce. Mrtvolku předal k zakousnutí kamarádům.

2007

19. ledna 2007 vládní speciální jednotky podporované americkými poradci zatkli skupinu šíitských radikálů z Mahdího armády klerika Muktady as-Sadra. mezi nimi Abdal Hadí ad-Darradžího, jednoho z hlavních mediálních mluvčí hnutí. Proti sadrovcům, které president Bush označil za jednu z příčin náboženské války, se postavil i premiér Núrí al-Málikí.

25. ledna 2007 Na Světovém ekonomickém foru v Davosu před honorací prohlásil šíitský vicepresident Ádil Abdal Mahdí, že „obsadit Irák bylo idiotským rozhodnutím“. Za moc nad Irákem vděčí šíité právě Američanům.

3. února 2007 převážně šíitské v bagdádské čtvrti Sadríja odpálil sebevražedný atentátník asi tunu výbušniny na náklaďáku zaparkovaném na tržišti. Zemřelo 135 lidí, 300 zraněných (nejvíce od 23. listopadu 2006).

8. února 2007 se ve Washingtonu objevily informace z inspekční zprávy Thomase F. Gimbleho o falšování a manipulaci zpravodajskými informacemi na ministerstvu obrany o kontaktech Husajnova režimu s kajdisty před iráckou válkou. Manipulátorem zpráv pro kongres byl náměstek pro politiku Douglas J. Feith, který pracoval v koordinaci s vicepresidentem Cheneyem, ministrem Donaldem Rumsfeldem a jeho náměstkem Paulem Wolfowitzem. Feithova skupina pátrala po kontaktech Irák-Kajda od 11. září a v červenci 2002 tvrdila, že takové spojení existovalo (na rozdíl od tvrzení CIA).

10. února 2007 převzal v Iráku z rukou gen. George Caseyho vrchní velení nad americkými jednotkami generálporučík David Petraeus (55). Proti sunnitským extremistům a šíitským milicím si přivezl novou protipovstaleckou strategii spočívající na vyčištění lokalit od partyzánů, jejich přeměny v bezpečnostní zóny propojené bezpečnými koridory. Něco podobného praktikovali Američané před desetiletími ve Vietnamu. Znalci však tvrdí: nemá na to dost vojáků a jeho asi 120 tisíc mužů stačí nejvýše na šestimilionový Bagdád. Petraeus řídil armádní operace na severu Iráku v letech 2003-2005 a udržel klid ve smíšeném Mosulu. Má doktorát za disertaci o vietnamské válce a své „školní“ znalosti dokázal uplatnit v praxi.
    14. února začala rozsáhlá americká akce na snížení násilí v Bagdádu. V březnu bylo podle ministerstva vnitra zavražděno 2762 Iráčanů (civilistů a policistů), o čtyři procenta méně než v únoru (2864). V únoru bylo zabito 171 policistů, roste počet neidentifikovaných obětí (ze 125 na 230). v březnu však 331

11. února 2007 presentovali američtí vojáci v Bagdádu výbušniny prorážející pancíře vojenských aut a granáty, o nichž tvrdili, že jsou íránského původu a že byly zabaveny v Iráku. Poprvé byla nálož „penetrátor uzpůsobený výbuchem“ neboli EFP použita v Iráku v květnu 2004. Nálože prý zabili na 170 amerických vojáků a podobné zbraně byly použity loni v jižním Libanonu během Olmertovy letní války. Zbraně a výbušniny pašují do Iráku členové „oddílu Jerusalém“ (Kuds), součásti Revolučních gard řízených nejvyšším náboženským vůdcem Íránu ajatolláhem Alím Chameneím.

16. února 2007 oznámil president Džalál Talabání, že vůdce šíitských radikálů Muktada as-Sadr nařídil velitelům Mahdího armády, aby opustili Irák. Spekulovalo se, že as-Sadr je krátkodobě v Íránu a že utekl před americkou ofensivou v Bagdádu, jeho lidé říkali, že je v Nadžafu.

27. března 2007 největší bombový útok v Iráku: v Tal Afaru zemřelo při výbuchu nákladního vozu se dvěma tunami výbušniny 152 lidé, 347 bylo zraněno, převážně šíitů. Explose vyhloubila kráter 23 metrů široký a zničila na sto domů. Šíitští policisté pak chodili po domech a popravovali svými služebními zbraněmi sunnity, 47-70 zavražděných. Třebaže Američané a šíitsko-kurdská vláda chválily positivní účinek vojenské akce v Bagdádu, náboženská válka nebyla omezena.

v březnu a dubnu 2007 jakoby Bushova vláda přistoupila na doporučení komise Baker-Hamilton: jednání v Šarm aš-Šajchu, velvyslanců USA a Íránu v Bagdádu, ale zároveň eskalovala Petraeusova ofensiva

2. dubna 2007 odmítl velký ajatolláh Alí as-Sistání návrh zákona, který by umožnil bývalým baasistům působit v armádě, policii a státní správě a dostávat státní pensi. Byl by to velký ústupek sunnitům a as-Sistání od začátku tvrdil, že ve volbách je šíitská naděje.

16. dubna Radikální šíitský kazatel Muktada as-Sadr, který se od začátku americké ofensivy v Bagdádu v únoru skrývá v Íránu (vrátil se až v polovině května), splnil svou hrozbu a nařídil šesti ministrům spojených s jeho hnutím, aby opustili vládu Núrího al-Málikího (37 ministrů). 
Premiér totiž nevyslechl výzvu bojovného Sadra a nepředložil harmonogram odchodu Američanů z Iráku, jak požadoval 9. dubna, ve výroční den pádu Bagdádu. Sadrovců je v parlamentu z 275 poslanců třicet. 
Chaos v Iráku není k zastavení a velmi rozhádaní jsou také sunnité. Od ledna se pustili v provinciích al-Anbár a Dijála kajdisté do otevřené války s ostatními sunnitským odbojovými skupinami a s beduínskými kmeny, protože jsou ochotné spolupracovat do jisté míry s Američany. Viz dále 1. května a 25. června.

18. dubna kajdisté v Bagdádu v převážně šíitských čtvrtích ve čtyřech automobilových bombových útocích zavraždili 168 lidí a zranili na 220. Největší krveprolití od začátku americké ofensivy v únoru 2007.

V dubnu jednali neformálně Džajš al-Mahdí Muktady as-Sadra se sunnitskými odbojovými skupinami včetně Revolučních brigád 1920 velitele Abú Adža Najmího, nikoli však s Kajdou. Sadristí jsou nadále proti autonomii regionů a se sunnity nesouhlasí s návratem baasistů do administrativy („po Sámaře není usmíření možné“). Sadr prý vyloučil ze svých milicí na šest set lidí v Bagdádu a třicet v Hurríji; je to zřejmě jen pokrytecké gesto.
    Sadrovy milice jsou po Američanech a kurdských pešmerzích třetí nejsilnější vojenskou silou v Iráku (a k tomu třicet poslanců plus šest ministrů, které odvolal z al-Málikího vlády).

V květnu změnila Nejvyšší rada islámské revoluce v Iráku (SCIRI) název na Nejvyšší islámskou iráckou radu (SIIC). Je největším politickým uskupením iráckých šíitů a Iráku vůbec.

1. května 2007 vláda v Bagdádu oznámila, že v přestřelce mezi partyzány byl zastřelen vůdce irácké větve al-Kajdy Abú Hamzá al-Muhadžir alias Abú Ajjub al-Masrí. Egyptský třicátník byl nástupcem Jordánce Abú Musaba az-Zarkávího, kterého trefila americká bomba loni 7. června. Američané vypsali na Egypťanovu hlavu odměnu pěti milionů dolarů. Možná, že se o ni přihlásí někdo z baasistických důstojníků. O několik dnů později se objevila videonahrávka, na níž údajná mrtvola promlouvala k iráckému lidu.

od konce dubna a začátkem května se po odchodu sadrovců z Málikího vlády vyostřily boje rovněž mezi šíitskými ozbrojenci. Mahdiho armáda, Džajš al-Mahdí, kontrolovaná Muktadou as-Sadrem bojovala na řadě míst iráckého jihu s Badrovými brigádami, milicionáři kontrolovanými SCIRI (přejmenovaný na Nejvyšší islámskou iráckou radu, SIIC). V Bagdádu se dokonce badrovci v některých protisadrovských akcích spojovali s Američany. Sadrovy milice jsou po Američanech s deset tisíci až šedesáti tisíci druhou nejsilnější ozbrojenou složkou v Iráku. 
    V polovině května se do Iráku vrátil z íránského úkrytu Muktada as-Sadr a zkraje pobýval podle amerických zdrojů v Kúfě u Nadžafu. Znovu vyzval Američany, aby odešli z Iráku.

13. června odpálili zřejmě kajdisté v Sámaře dva minarety veleuctívané šíitské Askarího Zlaté mešity, kterou zničila nálož už loni 22. února. Následovala vendetta šíitů. 19. června před jednou ze šíitských mešit v Bagdádu explodoval nákladní automobil s výbušninou: 78 mrtvých.

18. června zahájila americká armáda rozsáhlou operaci severně od Bagdádu proti kajdistům. Byla ceněna na jednu z největších od roku 2003. Deset tisíc vojáků po týdnu zjistilo, že provinční hlavní město Bakúbu opustilo na sto až 350 ozbrojenců a 25. června americké velení oznámilo, že v Bakúbě už žádný kajdistický Islámský stát Irák neexistuje. Jeho „občané“ zakázali Bakúbanům kouřit, zavřeli holírny a kavárny, ženy se museli zahalit do černého. Sunnitého vyháněli šíity, vraždili oposici.

25. června za sebevražedného atentátu na hotel Mansúr zemřelo dvanáct lidí. Mezi nimi čtyři kmenoví náčelníci z provincie Anbár, kteří patřili k oponentům irácké Kajdy. Loni se postavili proti legionářům sunnitského džihádu a vytvořili Anbárskou radu spásy. 
    O něco podobného usilují od té doby Američané, ale jejich úsilí o isolaci kajdistů od domácích sunnitů se příliš nedaří.
    Anbárský odboj proti džihádistům vedou kmeny al-Bú Ásaf a al-Bú Fahd (Bu-Fahed) z konfederace al-Dulajm. V hotelu zemřeli Šajch Abdal Azíz al-Fahdáví z kmene al-Bú Fahd a Šajch Tárik al-Asafí, náčelník kmene al-Bú Ásaf. 
S nimi zemřel bývalý guvernér provincie Anbár Šajch Fasal al-Gaúd a jeden z nejznámějších iráckých básníků Rahím al-Málikí, který měl svou televisní show a několikrát chválil anbárské beduíny, že se postavili Kajdě. 

Šajch Džabbar al-Fahdáví potvrdil, že pro válku s kajdisty dostal od Američanů nějaké zbraně. Jeho kmen přitom patřil mezi nejhorlivější podporovatele Kajdy v sunnitském Anbáru. Šajch Rafaj al-Fahdáví, který se k radě spásy připojil letos v dubnu a jehož zetěm byl Šajch Abdal Azíz al-Fahdáví, sdělil, že kmenoví pohlaváři se v hotelu Mansúr setkali den předtím s literátem al-Málikím, aby projednali spolupráci v boji proti kajdistům a jak získat zpět provinční hlavní město Ramádí. 
Ramádí je od října 2006 hlavním městem Islámského státu Iráku, který vyhlásili kajdisté, ale nyní je pod kontrolou Američanů a vládních jednotek, jimž velí šíité.

29. července porazil irácký fotbalový team v Jakartě ve finále Asijského poháru Saúdské Araby 1:0. Na hlavičku nahrával Kurd z Mosulu arabskému sunnitovi z Kurkúku. Největší fotbalový úspěch iráckého výběru, natož ve válce. Jakoby se zapomnělo, že Irák se rozpadá na oblasti podle vyznání a národnosti.

1. srpna z al-Málikího vlády vystoupila největší sunnitská volební strana Fronta irácké dohody (IAF) a odvolala svých šest ministrů. Vedle šestice lidí nominovaných a odvolaných Muktadou as-Sadrem je to druhá skupina, která snižuje kredit bagdádské vlády. Ministrů irácké vlády je nominálně 37. O několik dnů později odešla z vlády liberálně sunnitská Irácká národní kandidátka expremiéra Ajáda Alávího.

31. července 2007 byl Američany během leteckého náletu zabit emír iráckých kajdistů v provincii Saláh ad-Dín Iráčan Hajsám Sabah al-Badrí. Loni 22. února spustil operaci, která zničila Zlatou mešitu al-Askaríju v Sámaře, třetí z nejsvětějších svatyň šíitských muslimů (Sámarrá je město převážně sunnitské). Od jeho akce se odvinula eskalace „občanské“ náboženské války mezi šíitskými a sunnitskými mudžáhidy a válce o kontgrolu středního Iráku s Bagdádem. Od letošního února se pokoušejí situaci uklidnit Američané mimo jiné tím, že posílili stavy svých vojáků na 162 tisíce.

Věštec Bush 24. května o srpnu 2007 prohlásil: „Může to být velmi krvavý, špatný srpen.“ S nástupem generála Davida Petraeuse a posilami („surge“) se Američanům podařilo výrazně zklidnit oblast sunnitského trojúhelníku a např. z Ramádí, sídelního města provincie Anbár, udělat město míru. Lokální kmenoví předáci dokonce hostili důstojníky a spolupracují s Američany včetně imámů proti kajdistům a gangům. Vyklidit Ramádí trvalo od listopadu 2006.

15. srpna 2007 v Sindžáru (Singara) u syrských hranic v provincii Nínavá odpálili sebevražední sunnitští atentátníci čtyři nákladní vozy s výbušninami a zavraždili na pět set lidí, převážně jezídů (jazídí). Byl to nejkrvavější den od začátku irácké války a americké okupace země.

22. srpna varoval George Bush před stejným efektem v Iráku jako ve Vietnamu, kdyby americká vojska odešla. Dosud se jakýmkoli příměrům o vietnamsko-iráckých paralelách vyhýbal.

29. srpna 2007 vyhlásil Muktadá as-Sadr šestiměsíční jednostranné příměří, které prodloužil 22. února 2008. Bylo jedním z příčin poklesu násilností v zemi mezi šíity a sunnity.

léto 2007 Podle OSN uteklo z domova 36 procent Iráčanů před násilím, 25 procent, protože bylo vyhnáno. To všechno za Petraeusovy ofensivy od 14. února 2007. Podle Iraq Red Crescent Organisation se na sever nebo na jih přesídlilo podle příslušnosti k sunnitům nebo šíitům na 1,1 milionu lidí. Do února 2007 to bylo jen půl milionu lidí. Rodiny, které nechtějí opustit domovy, přestupují ze sunnismu na šíismus.

1. září v noci ukončili Britové, nejvýznamnější američtí spojenci ve válce v Iráku, vyklizení poslední pozice v centru Basry. Všech 5500 britských vojáků se uchýlilo na leteckou základnu na předměstí města, jeho počet obyvatel bývá odhadován na jeden až dva miliony obyvatel převážně šíitského vyznání. Téhož dne přiletěl president Bush na třetí návštěvu Iráku.

5. září přijal as-Sistání v Nadžafu premiéra al-Málikího. Sistání je ideologickou autoritou Spojené aliance, kterou také zastupuje Málikí. Thematem bylo obsazení prázdných ministerských křesel, koho tam posadit z technokratů. Na čem se dohodli, nezveřejnili. 
Den předtím generál David Petraeus oznámil záměr snížit vojenské stavy o třicet tisíc na úroveň předúnorovou (surge), jak to doporučil 3. září Bushovi při jeho třetí návštěvě amerických základen v Iráku. V týdnu od 10. září Petraeus s velvyslancem Ryanem Crockerem se záměrem seznámili kongresmany, pak to potvrdil president. Zdůrazňovali, že íránská stopa v Iráku je nepřehlédnutelná a že se s tím musí něco dělat.

začátkem září Než se Britům podařilo (určitě?) usmířit náboženské a národní frakce v Severním Irsku, uteklo třicet let. Bývalí irští teroristé dnes cítí potřebu podělit se o své zkušenosti s arabskými Iráčany. Začátkem září sedělo kdesi v Helsinkách šestnáct zástupců sunnitských a šíitských organisací čtyři dny v jedné místnosti s vicepremiérem severoirské vlády Martinem McGuinnessem, dříve vyhlášeným bomberem IRA. Povídali si prý o tom, jak z občanské války přejít k míru. Nápad jistě zajímavý, ale... V Ulsteru zemřely tři tisíce lidí za třicet let, počet, který připadá v Iráku na jeden měsíc; vyvražďují se celé rodiny a vyhánějí celé vsi a městské čtvrti. To McGuinness neuměl. Kdyby kdysi měl takové besedníky, jak by asi dopadl Ulster?

28. září 2007 Američané oznámili, že leteckou bombou zabili u Musajjibu jižně od Bagdádu jistého tuniského mudžáhida Abú Usámu at-Túnísího, údajně jednoho z „emírů“ zahraničních džihádistů. Podle webových stránek spojovaných s Kajdou byl však člověk tohoto bojového jména zabit již loni.

13. října 2007 Generál Ricardo S. Sanchez, který velel americkým vojskům v Iráku v letech 2003-2004, obvinil Bushovu vládu z katastrofálně vedené války, nepřipravenosti a nekompetentnosti vlády a celkové selhání všech, kteří se na rozhodování o vedení války podíleli.

9. listopadu 2007 se odpálil u Chalis v provincii Dijála nejmladší ze sebevražedných mudžáhidů. Desetiletý kluk s sebou do smrti strhnul šest šejků, kteří se scházeli ke shromáždění kmenových představitelů k jednání o dalších krocích protikajdistické koalice.

prosinec 2007: surge přineslo výsledky, i když rok 2007 byl pro Američany tím nejkrvavějším s 901 padlým. Počty ozbrojených a pumových útoků výrazně klesly, třebaže to s „normální“ zemí není slučitelné. 
Tam, kde loni umírali měsíčně stovky lidí, to byly na podzim a do konce roku desítky. Vedle navršení počtů amerických vojáků zapůsobily další dva důležité momenty, ne-li nejdůležitější. Od listopadu 2007 do ledna 2008 bylo útoku asi dva tisíce měsíčně (sic), zhruba tolik, kolik na jaře 2005, kdy se naplno rozhořel kajdistický džihád. 
    Předáci sunnitských kmenů měli krvelačnosti kajdistů plné zuby už v průběhu druhé poloviny roku 2006 a sami se domlouvali na ustavení protikajdistické koalice. Nazvali ji Probuzení a později ji Američané pomohli s výcvikem a zbraněmi. 
A penězi: měsíčně tři sta dolarů na muže; kajdisté dávali za nastražení pumy dvacet... Sunnitské milice k nevoli bagdádské vlády měla koncem roku na sedmdesát osmdesát tisíc mužů. Američané jim říkají concerned local citizens, CLC.
    Druhým momentem a velkou záhadou je příměří šíitské skupiny kolem Muktady as-Sadra vyhlášené 29. srpna na půl roku. Kajdisté byli pronásledováni na sunnitských územích kmenovými milicemi, na šíitských vládními, Mahdího armáda držela příměří. 
    Muktadá as-Sadr (33), který se od května neobjevil na veřejnosti, začal v Nadžafu studovat, aby do roku 2010 dosáhl titulu ajatolláh. Mimo jiné studuje politologii v pojetí perského vůdce Ruholláha Chomejního. 
    Zdá se, že dalším důležitým momentem byla zdrženlivost íránských šíitů, poněvadž přes relativně četná konstatování o nalezených kontaktech a dodávkách zbraní z Íránu do Iráku se víceméně žádné konflikty neodehrávaly. 
    Kurdský rozlet k plné samostatnosti brzdily aktivity turecké armády, která podnikala četné vpády na irácké území při pronásledování partyzánů PKK. Kurdové nijak neuspíšili referenda v Kirkúku a Mosulu, původně plánovaná na listopad 2007.

2008

12. ledna bagdádský parlament po dvouletém odkládání novelisoval zákon o debaasifikaci státní správy z roku 2003, podle něhož se budou moci členové Husajnovy strany vrátit do úřadů, policie a armády. Pensionovaní činovníci dostávají nárok na pensi, tisíce nejvyšších funkcionářů jsou i nadále ze zákona vyňati.

13. ledna vyzval velitel Kajdy v Iráku Abú Hamzá al-Muhádžir, nástupce Abú Musaba az-Zarkávího (od června 2006), aby se jeho bojovníci „věnovali pouze boji se skutečným nepřítelem, aby zabránili otevření nových front proti sunnitským Arabům“. 
    Američané tvrdí, že v průběhu „surge“ roku 2007 zabili 2400 podezřelých kajdistů a na 8800 jich zajali. Prý zcela skupinu vytlačili z Bagdádu a provincie Anbár. 
    Zahraničních mudžáhidů prý začátkem roku 2008 nebylo v Iráku více než dvě stě. Celkově je v Iráku asi 3500 kajdistů, kdežto rok předtím na dvanáct tisíc.

1. února 2008 dvě sebevražedné ženy zavraždily na dvou odlišných místech Bagdádu 99 lidí. V předvečer oslav výsledků Bushovy „surge“ ošklivé připomenutí skutečného stavu Iráku. Zároveň zabavené video ukázalo, že Kajda v Mesopotamii využívá k sebevražedným atentátům i děti mladší než jedenáct let.

22. února 2008 Muktadá as-Sadr prodloužil o další půlrok příměří, které nařídil svým lidem z Džajš al-Mahdí dodržovat 29. srpna 2007.

23. března zabila v Bagdádu nastražená mina čtyři americké vojáky. Krátce po pátém výročí americké invase do Iráku tak počet obětí překročil číslo čtyři tisíce. Tisíci voják padl v září 2004, dvoutisící v říjnu 2005, třítisíci koncem roku 2006. Rok 2007 byl pro Američany nejkrvavější z irácké války: padlo jich 901. Přitom to byl rok „surge“... 
Ve stejné době se rozjely boje mezi třemi soupeřícími skupinami v Basře a Američané tlačí na Brity, aby se do města vrátili. 
    Při pátém výročí války přestal být Irák domácím americkým thematem. Invase se vytratila z prvních stránek velkých listů a to i přes to, že zatím oficiálně stála válka včetně afghánského tažení půl bilionu dolarů, podle propočtů kongresu se všemi dalšími položkami jeden až dva biliony USD, podle nositele Nobelovy ceny za ekonomiku Josepha Stiglitze dokonce čtyři biliony. 
    Bilance další: podle některých odhadů 180 tisíc mrtvých Iráčanů, přes dva miliony uprchlíků do zahraničí, ekonomika nepodává předválečné výkony mezinárodně embargovaného Iráku. 
    V roce 2007 poprvé přesáhl domácí vojenský rozpočet (7,5 miliardy dolarů) americkou pomoc (5,5 miliard). V září 2007 dokonce dohodla irácká armáda bez vědomí vlády a Američanů nákup zbraní a techniky v Srbsku za 833 milionů dolarů. Po zděšení ve vládě byl objem obchodu snížen na 236 milionů. 
    První zbraně z Balkánu (Albánie, Bosna, Kosovo) přišly do Iráku v letech 2004 a 2005 a posílily hlavně guerilly.

30. března 2008 Šestidenní bitva šíitských frakcí o kontrolu nad ulicemi ropné jihoirácké Basry skončila triumfem Muktady as-Sadra (34). 
Vládní oddíly s podporou Američanů a Britů se nedokázaly prosadit a prokázaly, že kabinet Núrího al-Málikího není pánem ani na šíitských územích. V rozhodném okamžiku na znamení dobré vůle zastavil Sadr předminulou neděli boje svých ozbrojenců a obnovil příměří, které vyhlásil loni v srpnu. 
Jeho lidé ovládají nyní v Basře větší území než před bitvou. Na říjen jsou naplánovány volby do provinčních sněmů a do té doby se očekávají další boje. 
Podle údajů vlády podporované Američany zemřelo v Basře, Bagdádu a v dalších městech během bojů více než 320 lidí, několik desítek vládních vojáků a policistů sběhlo k sadristům. 
    Vypukla nová fáze války v Iráku, otevřené boje mezi šíitské skupinami o kontrolu nad ropou. 
Na šest set šíitských Iráčanů v bojích padlo a několik set vládních vojáků včetně důstojníků desertovalo k sadrovcům. 13. dubna jich pak bylo na 1300 propuštěno pro deserci ze služby.

7. dubna překvapivě navrhl Muktadá as-Sadr rozpuštění své Mahdího armády, pokud to doporučí ajatolláh Alí as-Sistání (77), který už několikrát zasáhl do Sadrova života, když uklidňoval jeho prudké reakce na Američany. 
Rozpuštění Sadrových oddílů z titulu své moci nařídil premiér al-Málikí, ale vládní jednotky nemají sílu rozkaz prosadit, jak ukázala nedávná válka o moc nad částí Basry. 
    Sistání však rozpuštění milic nežádal, třebaže se tak mělo stát již roku 2004 (!). Sadr býval do roku 2007 Málikího spojenec. Když ho vyzval, aby žádal odchod Američanů, sestavil k tomu harmonogram a byl odmítnut, odvolal as-Sadr šest svých lidí z koaliční vlády a poslance z parlamentu. 
    Sadrovy milice, stejně jako další obdobná ozbrojená zařízení u šíitů i sunnitů, fungují mimo jiné i jako humanitární organisace. Podporují Iráčany jídlem, topivem a vší nezbytným k holému životu (cf. model Hizballáh v Libanonu).

8. dubna přednesl kongresu gen. David Petraeus a velvyslanec v Bagdádu Ryan Crocker zprávu o výsledku vyslání posil do Iráku loni v únoru (surge). Mnoho nadšení to ve Washingtonu nevzbudilo, protože oba demokratičtí kandidáti hovoří o rychlém stažení Američanů z Iráku a poněvadž koncem března vypukla válka mezi šíity.

Boje vládních jednotek a Američanů s bojovníky šíitských frakcí trvaly do uzavření příměří 10. května. Nakolik as-Sadr ovládá své milice, nebylo známo.

(pokr.)