Svět latinských diktátorů
• Franco • Salazar • Stroessner • Bordaberry
Z boží vůle velký malý šéf
Španělský vůdce Francisco Franco vládl národně katolickému režimu. Byl učebnicovým příkladem důsledného antikomunisty, ale také mistra v umění přežít.
První muž třetí říše byl znechucen. Partner ho nechal v té díře pod Pyrenejemi čekat a ještě jednání přerušil se zdůvodněním, že je čas na siestu. „Raději si dám vytrhnout tři čtyři zuby bez narkosy, než abych se s tímhle malým tlustým četařem ještě setkal; v pruské armádě by nedostal ani tu nejnižší šarži,“ brunátněl Adolf Hitler.
Za nikým necestoval nejvyšší nacista tak daleko. Se svým ministrem zahraničí Joachimem von Ribbentropem putoval vlakem v říjnu 1940 přes celou okupovanou Francii do pohraničního městečka Hendaye ve francouzské části Baskicka, aby se na nádražíčku, kde se evropský kolejní rozchod musí měnit na španělský, setkali s El Caudillem Franciskem Frankem a jeho ministrem zahraničí a švagrem Ramónem Serranem Súñerem (+ 2003).
Nevděk vládl Španělsku
Není divu, že antiklerikální Hitler byl kyselý. Neměl o bigotním katolíkovi s nevojensky malou postavou dobrého mínění ani předtím a asi to na wagnerianském Hypergermánovi bylo znát. Franco mu sice slíbil jistou materiální podporu, poslal později dobrovolníky na ruskou frontu a nechával zásobovat německé lodi ve španělských přístavech. Ale to podstatné odmítl: Španělsko zůstane ve válce s Brity neutrální, ačkoli po Hitlerovi chtěl za vstup do války po boku Německa francouzskou část Maroka a anglický Gibraltar. Franco nechával otevřené hranice pro evropské Židy a jeho diplomacie v jejich prospěch dokonce zasahovala.
Přitom vděčil Hitlerovi a Mussolinimu za svou velikost a slávu, za vítězství v občanské válce.
V červenci 1936 poslal z Tetuánu ve zkonfiskovaném stroji Lufthansy za Hitlerem s osobním ručně psaným dopisem jednoho z místních živořících německých obchodníků (ale dobrých nacistů) Johannese Bernhardta, veterána z první světové, s žádostí o zásilku letadel, zbraní a munice "proti ničivým silám komunismu organisovaným rozkazy Ruska". Podepsal se jako Francisco Franco Bahamonde, vrchní velitel vojsk ve Španělském Maroku.
Bernhardt v Berlíně přesvědčil Rudolfa Heße a ten ho urgentně vzal do Bayreuthu, kde byl Hitler na wagnerovských slavnostech: 25. července v deset večer po večeři si dal vůdce od obchodníka vyložit, kdo je Franco a Hitlera nadchl. 28. července byl Bernhardt zpět v Tetuánu a tři dny na to přiletěly první junkersy. S tuctem dalších generál během následujících týdnů přepravil z Afriky do Sevilly, kam osobně dorazil 6. srpna, na čtrnáct tisíc vojáků s 270 tunami výzbroje a výstroje.
Byl to první letecký most v dějinách válečnictví. Přes jedinečné zásluhy o svou moc se Franco později odmítal připojit po bok válčícího Německa. Hitler ho chtěl za nevděk sesadit, ale španělský vůdce, El Caudillo, roku 1941 pokus o puč mezi starými falangisty odhalil.
Mnohem později se objevilo, že Franco se po roce 1926 znal velmi dobře s korvetním kapitánem Wilhelmem Canarisem, v letech 1935-1944 šéfem německé vojenské rozvědky, který tehdy dohlížel ve španělských loděnicích na tajnou stavbu německých ponorek. Je možné, že Canaris informaci o puč Frankovi přihrál a je možné, že posiloval jeho nechuť válčit po Hitlerově boku proti zbytku světa: v Hendaye po Hitlerovi žádal Francouzské Maroko a Gibraltar, a to bylo na vůdce příliš.
Přesto zůstal německým obdivovatelem a roku 1943 v dopisu Winstonu Churchillovi, který ho chválil, že se od Hitlera odvrací, napsal: „Kdyby Německo neexistovalo, museli by ho Evropané vymyslet.“ Moudře varoval před spojeneckými plány, aby bylo nahrazeno jakousi federací z Litevců, Poláků, Čechů a Rumunů, „kteří se kromě toho velmi rychle změní ve spolek sovětských států“.
Opatrně se ženami
Na rozdíl od Hitlera byl Franco mistrem v umění přežívat, takže světu krajně nesympatický režim vydržel čtyřicet let, dokud nezemřel. Něco maličkého však oba fýreři společného měli. Podle svědectví vnučky Frankova urologa, s nímž vystoupil loni historik José María Zavala, přišel roku 1916 v Maroku v bitvě s Berbery o jedno varle. Ve stejné době o něj přišel v bitvě na Somně Adolf Hitler.
Na rozdíl od „rakouského“ kaprála však Franco potomka zplodil. Španěl žádné mimomanželské aféry s ženami neměl. Choť poznal, když jí bylo patnáct, ale Maríi Carmen Polo Martinez-Valdésovou z aristokratické asturské rodiny si vzal až o šest let později a měli dceru Maríu Carmen.
„Z milosti boží vůdce Španělska“, jak zněl diktátorův titul, dorostl do výšky 1,63 metru, boty měl čísla 39 a kamarádi mu říkali Paquito („Franta prcek“). Řídil vedle portugalského národního konservativce-fašisty Salazara nejdelší osobní diktaturu evropských novodobých dějin, ovšem v podobě mnohem krvavější.
Franco kromě vrozené opatrnosti k jakémukoli hasardu nesdílel s nacisty pověru v „židovsko-zednářské spiknutí světové plutokracie a židobolševismu“. Antikomunistou a antiliberálem byl ovšem nesmiřitelným, celá západní Evropa mu lezla na nervy.
Obdivovatele měl v celém latinském světě, mezi nimiž vynikli o generaci mladší generálové Augusto Pinochet v Chile, Hugo Banzer v Bolívii (oba byli roku 1975 na Frankově pohřbu), Alfredo Stroessner v Paraguayi, Juan Perón a s ním další argentinští vojáci.
Doby se mění a jeho duchovní nástupci jinde ve světě do války nemuseli, neboť jim moc ve státě spadla do klína v den převratu. Příkladem může posloužit generál Pinochet, který vytrhl Chile z rukou volené socialistické vlády v době, kdy již byl „z milosti boží vůdce Španělska“, jak zněl jeho titul, vážně nemocen (1973).
Španělé nezažili žádnou ze světových válek, za to zničující občanskou, která našla mírnější obdoby až v jugoslávských válkách v devadesátých letech. I tam se rodily diktátoři frankistického typu (Tudjman, Karadžić, Milošević), ale neměli čas plně rozvinout své despotické talenty.
Za to ve španělsky hovořící Venezuele příležitost uchopil za pačesy rudokošilatý plukovník Hugo Chávez, který se sice oháněl jinou ideologií, tou castrovskou, ale výsledek hrozí stejný: korporativní fašistický režim (+ 2013).
Nejmladší z generálů
Francisco Franco y Bahamonde byl voják s vůdčími schopnostmi a svými lidmi oblíbený. Pocházel z rodiny, která v šesté generaci dávala králům vysoké námořní důstojníky. Narodil se do doby, kdy iberská velmoc, jejímž jazykem se hovoří na více než polovině západní polokoule, kterou Frankovi předkové dokonale staletí vykrádali, naprosto zchudla a právě přicházela o poslední větší zaoceánská území (a za něho o všechna ostatní). Letitá monarchie stovky tun zlata a stříbra prošustrovala ve válkách, které z velké části prohrála.
Námořních důstojníků nebylo tolik třeba a ani na námořnictvo už nebyly peníze. Otec ho poslal roku 1907 do akademie pozemního vojska v Toledu a roku 1912 putoval do španělské části Maroka do války proti povstalcům vedeným legendárním Abdal Karímem al-Chattábím (Abd el-Krim).
Franco si svým válečnickým nasazením udělal velké jméno. Král Alfons XIII. mu svěřil pěší pluk v asturském Oviedu, kde se svým způsobem poprvé setkal s proletářskou realitou Španělského království – s bídou místních horníků, jejich anarchismem a komunismem. Když roku 1919 vznikla z popudu plk. Josého Millána-Astraye po francouzském „cizineckém“ vzoru Španělská legie, Legión Española (sloužil několik roků ve francouzském originálu), dostal Franco velení jejího prvního pluku v Melille. Pro jeho bojové nasazení ho ve válce v Maroku o několik let později "Maurové" budou pokládat za nezranitelného (tvrdí Frankovi životopisci, ale pravda, jak zde uvedeno, to není).
Později kráčeli jeho legionáři v azurových uniformách do bitev občanské války s pokřikem „Viva la muerte, Ať žije smrt!“
S ním dokončil v Africe válku s Rífskou republikou Muhammada ibn Abdal Karíma (+ 1963), který dokázal roku 1921 u Melilly s krvavou brutalitou zmasakrovat patnáct tisíc Španělů. V květnu 1926 se Berber vzdal Francouzům, jimž velel maršál Pétain, podivný hrdina z první světové války; viz jeho příběh v oddíle o zradě a zrádcích. Franco se téhož roku ve svých 33 letech stal nejmladším generálem v ponapoleonské Evropě. Marocká válka stála dohromady životy čtvrt milionu španělských a francouzských vojáků, mnohem více než následující "celoevropská" občanská válka...
Trest za neúspěch
Král v něm viděl oddaného monarchistu a roku 1928 ho jmenoval náčelníkem nově založené nejvyšší vojenské akademie v Zaragoze, kterou měl projít každý vyšší důstojník. Franco zakázal "mazácké" iniciační obřady kadetů-nováčků, zvýšil počet sprch a snížil množství učitelů; vojákům dal rozdávat preservativy a zavedl pokoje po třech, aby tak prý minimalisoval nebezpečí předčasných manželství.
Ve své funkci byl u mužstva do té míry "oblíben", že naprostá většina ze 720 absolventů se za občanské války dala na stranu frankistů. Když se dostal k moci, zakázal dámám hluboké dekolty a pánům krátké rukávy košil a všechno, čím prošla západní Evropa do roku 1975, pokládal za ďábelsky dekadentní.
Po vyhlášení republiky v dubnu 1931 a útěku Alfonse XIII. do Francie byla akademie rozpuštěna a Franco s režimem skončil: republika oddělila církev od státu, rozpustila jesuitský řád, školství převedla do rukou státu (klérus kolem roku 1900 čítal údajně sto tisíc duší), Katalánci dostali autonomii, církevní instituce zdaněny. V té době na jihu a ve středu země zely kostely prázdnotou, praktikujících věřících například v Andalusii byla zoufalá menšina, mezi proletariátem byl velmi populární anarchismus, nejvíce z celé Evropy.
Přesto odmítl Franco účast na monarchistickém protipuči generála Josého Sanjurja rok na to, poněvadž ho nepovažoval za dobře připravený: „Zasluhujete trest smrti, ale ne proto, že jste se vzbouřil, ale poněvadž jste neuspěl.“
Franco vždy sázel na jistotu a v podstatě se svými plány celý život uspíval. V této době se už dostal pod vrchol španělské moci.
Kanárský exulant
Když v říjnu 1934 vypuklo proti konservativní vládě v Asturii hornické povstání (v téže době byl v Marseilles zavražděn bulharským atentátníkem jugoslávský král Alexandr I.), doporučil Franco posice vzbouřenců letecky bombardovat a potlačit ho cizineckou Španělskou legií, které velel jeho spolužák z toledské akademie Juan Yagüe. Po čtrnácti dnech bojů zemřelo odhadem na dva tisíce lidí.
Konservativní vláda Národní fronty ho za to udělala náčelníkem genštábu a poradcem ministra války. V únoru 1936 ale volby vyhrála Lidová fronta zahrnující socialisty, komunisty, anarchisty, ale také monarchisty (carlisté). Nová vláda premiéra Manuela Azañi Díaze (v letech 1936-1939 presidenta druhé Španělské republiky) poslala Franka co nejdále ze země: udělala ho vojenským velitelem na Kanárech.
Revoltu roku 1936 Franco rovněž neplánoval a přidal se až po výzvě generálů-spiklenců. Generál Emilio Mola nachystal převrat („s Paquitem, nebo bez něj“). Franco však souhlasil, i když čestnou hlavou povstání se měl stát José Sanjurjo, který žil v exilu v Portugalsku.
Při návratu domů s ním 20. července spadlo letadlo. Říkalo se, že generál se nedokázal obejít bez hory zavazadel se svými uniformami a metály. Smrt v troskách letounu potkala o rok později během povstání i generála Molu.
Vzpoura se rozjela 18. července 1936 v severní Africe v Melille, kam z Teneriffe Franco přiletěl letadlem najatým v Londýně a pilotovaným agenty britské rozvědky, když obdržel heslo „Helena porodila pěkné dítě“. Odletěl na falešný pas a s oholeným knírkem do Španělského Maroka, kde se mu vojáci ihned podřídili.
Vzhledem k tomu, že v prvních měsících války přišli o život všichni jeho společníci ve velení, neměl ve svém táboře konkurenci.
Proklamoval slávu Španělsku a republice, válku Lidové frontě. Šance povstalců byly zpočátku slabé: většina armády a námořnictva zůstala věrná madridské vládě ("bude-li to třeba, dám zastřelit polovinu Španělů").
Po třech letech padlo v bojích na 150 tisíc lidí, celkový počet obětí evropské předehry k druhé světové válce se odhaduje na čtyři sta až pět set tisíc.
Do války se intensivně zapletly velmoci. Dobrovolníky na stranu povstalců poslalo jinak opatrné salazarovské Portugalsko, nacistické Německo (dvacet tisíc) a fašistická Itálie (padesát tisíc), dobrovolníky do „interbrigád“ posílali ruští bolševici a levicová hnutí z celé Evropy; bylo jich na šedesát tisíc (Rusové si jako cenu za své zbraně a pomoc odvezli z Barcelony zlatý španělský poklad, přes pět set tun kovu). Francouzská, britská a americká vláda naopak uvrhly na Španělsko zbraňové embargo, čímž posílily frankisty, velké firmy však vedly obchody s povstalci tak jako tak.
Zvěrstva páchali bojovníci obou stran, „rudí“ i „národovci“. Franco se dal v Burgosu 1. října 1936 provolat „generalísimem“ a „jefe del estado („hlavou státu“), a tím zůstal do smrti. Pořídil na začátku tucet italských a německých letadel, které po zprostředkování obchodníka Johannese Bernhardta financoval bankéř Joachim March. Oddíl fungující ve Španělsku pod jménem legie Condor bombardoval v dubnu 1937 baskické městečko Guerniku. Ze sedmi tisíc obyvatel téměř dva tisíce při náletu zahynulo: byl to první případ takového válečného zločinu v Evropě, kdy letectvo napadlo civilní cíle bez vojenského důvodu.
Franco spojil pod jednu střechu národně katolickou Falangu Españolu s monarchisty v jednu státostranu. Když se poslední republikánské oddíly vzdaly, 1. dubna 1939 proklamoval po 978 dnech vítězství a odložil svůj meč na oltář se slovy, že na něj nesáhne, ledaže by někdo Španělsko napadl: "Národní jednotky dosáhly svých cílů, válka skončila."
Následovaly popravy poražených, jejichž počty bývají odhadovány až na 25 tisíc, desítky tisíc Španělů byly odsouzeny na nucené práce, stavbu památníku vítězství a mausolea frankismu ve Valle de los Caídos.
Na dobu po válce se počet obětí frankistické diktatury odhaduje na nejméně patnáct tisíc lidí. Rudý teror si údajně předtím vyžádal na 38 tisíc obětí ze strany frankistických národovců. Španělské události byly občanskou válkou se vším všudy, jak je známe z římských časů Sullových, Mariových, Caesarových, Antoniových a Octavianových: bratr udával a zabíjel bratra, hromadné popravy pro sebemenší podezření ze stranění protivníkovi (republikánům stačilo například pozdravit Adiós), bezmezná zhovadilost soldatesky, znásilňování jeptišek, republikánské vhazování nacionalistů do dolu, škrcení kněží na růžencích rudými, vyhazování mrtvol z hrobek a hrobů, uřezání penisů republikánů Frankovými "Mory", stříleli na sebe cizinci ze stejných zemí...
Umění přežít
Franco spojil všechny skupiny podporující jeho režim včetně fašistických falangistů do státostrany Národního hnutí a roku 1947 se prohlásil regentem království, které dostalo roku 1969 nástupce trůnu v osobě Juana Carlose, Alfonsova vnuka. Franco ovšem už roku 1961 nabízel trůn Ottovi Habsburskému, který však odmítl s tím, že není usurpátorem trůnu, který nástupce v osobě Juana Carlose de Borbón, vnukovi Alfonse XIII., má (Juan Carlos, pozdější král, užíval od roku 1969 titul princ).
Poválečnou isolaci Španělska prolomila studená válka. Američané si Franka začali hledět a získali za odměnu čtyři vojenské základny v zemi. Roku 1953 přijel president Dwight Eisenhower a v otevřeném vozu se ukázal po Frankově boku v Madridu: Španělé získali odměnou hospodářskou pomoc za 1,5 miliardy dolarů. Španělsko se stalo roku 1955 členem Spojených národů a frankismus dělal po vzoru gaullismu všechno možné pro to, aby nebyl pokládán za amerického poskoka: tu vláda uzavřela námořní smlouvu se Sovětským svazem, tu konsulární dohodu s Rumunskem. Západní Evropa objevila zemi s velmi levnou pracovní silou, pěkným mořem a bezpečnými poměry.
Rozsudky smrti nad politickými odpůrci podepisoval caudillo až do konce svých dnů.
Jako dobrý nacionální konservativec podporoval Franco španělský kulturní a jazykový universalismus, potlačoval národní projevy Basků a Katalánců, fungovala striktní církevní censura. Zelenou měly býčí zápasy a flamenco, liberální importy z ciziny byly utlumovány. V šedesátých letech nicméně prosazoval na řídící místa technokraty a rostla ekonomika o osm procent ročně v průměru, po Japonsku tehdy nejvíce, a turistika se stala jedním z velkých příjmů režimu. Přesto do konce Frankových dnů Španělsko za západní Evropou zaostávalo.
Frankovy základní cíle zůstaly v jádru v pluralitním Španělsku nedotčeny. Také tím iberský osud připomíná pozdější vývoj v komunistické východní Evropě: v nových poměrech se změnila symbolika moci, staré elity zůstaly nedotčeny a její zločiny v podstatě nepotrestány.
Dodnes je frankistická minulost předmětem generačních sporů. Teprve roku 2005 prosadila socialistická vláda v parlamentu odstraňování symbolů diktatury, začaly mizet Frankovy sochy (roku 2008 sundána poslední kontinentální jízdní socha v Santanderu, poslední jezdecká zůstala v Melille), roku 2007 vznikl fond na odškodnění obětí frankismu. V srpnu 2018 na návrh socialistického premiéra Pedra Sáncheze rozhodla sněmovna o odstranění Frankových ostatků z "národního" monumentálního kultovního místa Valle de los Caídos, kde ležel pochován se zakladatelem fašistické Falangy Josém Antoniem Primo de Riverou, a jejich předání rodinám; stalo se tak roku následujícího. Lokalita s nejvyšším betonovým křížem světa bude proměněna v památník obětí občanské války.
exkurs: El Caudillo a jeho rodina
Námořní důstojník Nicolás Franco y Salgado-Araujo a María del Pilar Bahamonde y Pardo de Andrade měli tři syny a dvě dcery: Nicoláse Franka (1891-1977), Franciska (1892-1975) a Ramóna (1896-1938), Maríu del Pilar (1894-1989) a Maríu de la Paz (1899-1900).
1892, 4. prosince ve Ferrolu v Galicii narozen Francisco Paulino Hermenegildo Teódulo Franco y Bahamonde Salgado Pardo de Andrade
1916 v hodnosti kapitána zraněn ve Španělském Maroku do břicha, podle jiných přišel o varle
1922 velitelem jednoho z pluků Španělské legie
1923 svatba s Maríí Carmen Polo Martínez-Valdésovou (1902-1988) z dobré a bohaté konservativní rodiny; svědkem na svatbě byl král Alfons XIII. Jejich dcera María Carmen Ramóna Felipa de la Cruz Franco Polo přezdívaná Nenuca (* 1926) se provdala za chirurga Cristóbala Martíneze-Bordiú, markýze z Villaverde. Jejich dcera María del Carmen byla v prvním manželství provdána za Alfonse, vnuka Alfonse XIII.
1926 potlačena Rífská republika, Franco generálem
1926 bratr Ramón na obojživelném letadlu přeletěl do Argentiny, nejvýznamnější z průkopnických letů španělského letectva (zahynul při leteckém neštěstí roku 1938 nad Středomořím)
1931 vyhlášena druhá republika (první 1873-1874)
1932-1968 António de Oliveira Salazar premiérem v Portugalsku
1933 založena fašistická Španělská falanga, Falange Española
1934 povstání horníků v Asturii, Franco náčelníkem genštábu
1936-1939 občanská válka
1940 setkání s Hitlerem
1947 regentem v království bez krále
1953 smlouva s Američany, 1955 Španělsko v OSN
1959, 1. dubna zasvěcen monstrosní památník obětem občanské války v Údolí padlých (stavěno od roku 1941)
1969 Franco určil nástupcem španělského trůnu Juana Carlose de Borbón
1971 diplomatům a několika novinářům předvedl svá malířská díla
1973 u Franka se projevila Parkinsonova nemoc
1975, 20. listopadu po operaci zemřel; několik dnů předtím podepsal osm rozsudků smrti a schválil odchod Španělska ze Západní Sahary; téhož dne roku 1936 zemřel kulkami "rudé" popravčí čety zakladatel Falange Española a jejích brutálních úderek pistoleros José Antonio Primo de Rivera, syn diktátora Miguela Primo de Rivery v letech 1922-1930
Manželka diktátorova: María Carmen Polo Martinez-Valdés (1902-1988). Svědkem na svatbě byl král Alfons XIII. Spolu měly jedinou dceru Maríu Carmen Ramóna Felipa de la Cruz Franco Polo. Se svým manželem Cristóbalem Martínezem-Bordiú, markýzem z Villaverde, žili na Floridě, zemřela roku 2017 v Madridu.
Jejich dcera je manželkou Alphonse, vévody z Anjou, a jejich syn je dnes pretendentem francouzské královské koruny Louis XX. Od roku 1977 spravuje Frankovu nadaci na uchování paměti na caudilla. Podobně jako osamělý Salazar Franco ani jeho rodina nijak významně nehromadila majetky, vnoučata podnikají.
Otec Nicolás byl již v šesté generaci nepřerušeně důstojníkem královského námořnictva. V tradici pokračoval stejnojmenný nejstarší syn, později diplomat. Rodina je sice rodem z Andalusie, ale Francisco Franco se narodil v galicijském Ferrolu s největší základnou válečného námořnictva na severu dodnes. Z města shodou okolností pochází i zakladatel dnešní vládní sociialistické strany PSOE Pablo Iglesias (1850-1925).
Otec byl roku 1907 povolán do Madridu, přestal se s rodinou a svou zbožnou manželkou stýkat a v hlavním městě žil s milenkou, aniž by se v duchu katolických tradic rozvedl.
Nejmladší z bratrů Ramón byl rovněž vojákem. Od pěchoty odešel roku 1920 k letectvu a vyznamenal se roku 1924 za války v Maroku. V lednu 1926 se zúčastnil na obouživelném letdalu přeletu ze Španělska do Argentiny, nejvýznamnějším z průkopnických letů španělského letectva (Italové to přes Atlantik z Lisabonu do Rio de Janeiro dokázali o čtyři roky dříve, Charles Lindbergh z New Yorku do Paříže o rok později).
Roku 1930 se postavil na stranu republikánů proti monarchii a chtěl bombardovat královský palác. Z obavy před civilními oběťmi ale letadlo otočil a odletěl do Lisabonu. Po vyhlášení druhé republiky se vrátil a roku 1931 ve volbách se na kandidátce levicové Katalánské republikánské strany (ERC) dostal do parlamentu. Když však bratr Francisco spustil roku 1936 puč, volání krve ho vrátilo na stranu vojáků. Byl jmenován velitelem letectva na Baleárech a roku 1938 přišel při letecké havárii o život. Pochopitelně, že se spekulovalo o vraždě.
•
Profesorské pořádky a klid na práci
Salazar proměnil Portugalsko v samovládu vysokoškolského učitele, kterého poslouchali i vojáci-pučisté. Příběh diktátora, který zemřel v posteli.
Z kanceláře předsedy vlády v Lisabonu řídil po desetiletí národ ospalým akademickým tempem. Aby se Portugalci mohli věnovat třem základním principům občanského života „hudbě, náboženství a fotbalu“, jak to sám nalinkoval, potřeboval také António de Oliveira Salazar na svou práci klid. Jenom tak mohl lidu dopřát stejnou životní kvalitu nerušenou eskamotérstvím partajní politiky.
Novináře si nepřipouštěl k tělu; ostatně censuru zavedl už roku 1933. A velmi vzácně cizince. Roku 1961 poskytl rozhovor reportérovi italského listu Corriere della sera. Přijal ho v pracovně paláce São Bento, v níž těžké závěsy bránily slunci rušit myšlenky muže, který si zvykl vládnout písemnými příkazy svým ministrům. Do kanceláře přicházel v deset, od dvou odpoledne do pěti držel siestu, pak úřadoval do devíti večera. Po Lisabonu cestoval dlouho tramvají, třebaže zažil atentát.
Div, že se vojáci podřídili klotovému rukávu? Záhada. Muži, který žil sám, bezdětný, bez přítelkyň i přátel, bez tunelování veřejných prostředků, vegetarián a nekuřák s platem za dnešních asi třicet tisíc korun.
Zvláštní jižan. Jeden z jeho předchůdců, na dlouho poslední demokraticky zvolený prezident a nejznámější politik první portugalské republiky (1910-1926) Bernardino Machado měl například z jediného manželství dětí patnáct. Na rozdíl od Salazara však nedal své zemi žádný řád...
Ohluchlý šofér
Italský novinář lisabonskému otci vlasti řekl, že by měl také myslet na „chudé Portugalce, kteří po třicet let žijí v naději, že jednou o něm budou moci hovořit i ve zlém..., ale když na něho nic nemají, tak ho musejí nenávidět“.
Salazar jakoby v odpovědi shrnul své krédo: „Asi máte pravdu. Třicet let pořádku, bezpečí, klidu... to je dlouhá doba. To je jako doživotní žalář. Co byste ale chtěl? Je mi 71 a to je už pozdě na to, abych začínal s kariérou hříšníka.“
Než se bigotní katolík Salazar dostal roku 1928 k moci, vystřídalo se v Portugalsku, odkud krále vyhnali roku 1910, deset prezidentů a čtyřicet kabinetů. Země zažila 22 státních převratů a revolucí nebo pokusů o ně a v Lisabonu vybuchlo 325 anarchistických bomb, které zabily na čtyřicet lidí. Tak to v roce 1961 spočetl magazín Der Spiegel, neboť netušil, že pak už přibude jediný převrat, ten z roku 1974, "karafiátová revoluce", v níž staří Salazarovi vojáci skoncují s letitým systémem a Portugalcům věnují nechtěně západoevropskou demokracii.
Kromě toho šlo o jednu z nejchudších zemí Evropy, stát soustavně žijící před bankrotem. Zároveň ale po Británii a Francii třetí největší a hlavně nejstarší evropská koloniální mocnost. Do výčtu portugalských specifik patří ještě body jako zákaz politických stran, odborů a všudypřítomná tajná policie, ale také vládní komise na cudnost střihů plavek a zákaz chození na boso po městě pro trhovkyně. Salazarův „pořádek, bezpečí a klid“ jsou pravdivé, také to, že za něho byly daně nízké a stavěly se veřejně prospěšné stavby. A zakázal Portugalcům na ulici plivat.
Sám se ostatně stal jenom jednou terčem anarchistického pumového útoku, při němž však pouze ohluchl jeho šofér (4. červenec 1937): slabá bomba explodovala tři metry od vozu, z něhož Salazar právě vystoupil. Anarchistický atentátník Emídio Santana byl Brity vydán a v Portugalsku byl odsouzen na šestnáct roků vězení. Adolf Hitler mu následujícího roku věnoval opancéřovaný mercedes, ale Salazarovu náklonnost si tím nezískal.
Diktátor neměl uniformu a nikdy si nepřivěsil žádný řád. Ani jeho obdivovatel a muž, který mu veškeré moci propůjčil, pučistický generál a prezident v letech 1928-1951 maršál António Óscar de Fragoso Carmona, nebyl nikdy pod nepřátelskou palbou, nikdy nebyl v boji.
Jakkoli mají k sobě obě iberské diktatury blízko, španělský generál Francisco Franco si prostřílel cestu k moci občanskou válkou a také jeho vláda byla nesrovnatelně krutější.
Profesor Škudlil
Salazarův otec António de Oliveira (zemřel 1932) byl zemědělským dělníkem ze středního Portugalska, který to dotáhl na statkářského správce. Diktátorova přísně katolická matka Maria do Resgate Salazar (zemř. 1926) byla šlechtického původu, to ale Salazar nikdy nepřipomínal, zato vyzdvihl, že chudá žena jen stěží dala dohromady peníze na jeho studia.
Rodiče čtyř starších dcer dali svého jediného syna do semináře, ale kněz se z něho nestal (1900-1914). Republika zbavila církev majetků, klášterů a zbavila ji podílu na moci. Salazar studoval na nejstarší portugalské univerzitě v Coimbře národohospodářství a finančnictví (založena 1290).
Na univerzitě pak své obory přednášel a získal věhlas odborníka. Poprvé mu křeslo ministra financí nabídli roku 1918, když mu bylo 28 (byl tehdy krátce voleným klerikálním poslancem, ale rozhodl se přednášet v Coimbře). Odmítl i druhou ministerskou nabídku roku 1926, když ho chtěl na záchranu bankrotujícího rozpočtu povolat pučista Carmona. Teprve až mu o dva roky později generál slíbil veškerou podporu a v podstatě neomezenou moc, Salazar vstoupil do vlády.
Slíbil, že Portugalsko se stane novým státem. Sanoval vládní výdaje s razancí, kterou by dnešní spasitelé ekonomik žijících na dluh mohli závidět: kdo by se postavil armádě, která si Salazarovu hospodářskou diktaturu oblíbila? Odmítl mezinárodní půjčky, zvýšil daně a drasticky snížil státní výdaje, vyrovnal rozpočet ("nikdy jsem nevydal více než kolik jsem dostal"), escudo patřilo dlouho k nejtvrdším měnám. Země měla ještě v 60. letech čtyřicetiprocentní analfabetismus: školství nepatřilo mezi silné rozpočtové položky. Na armádě se logicky nešetřilo a spolykala třetinu rozpočtu. Zato byla moderní, vojáci cvičení a školení, výzbroj pozemního vojska a letectva pocházela hlavně z Ameriky a Británie.
Salazar byl důsledně antiliberální a antisocialistický a zřejmě i proto odmítal německý národní socialismus (1933). Aby zemi "ochránil" před sociálními nepokoji a před vládou ekonomů, obrnil se korporativismem a zakázal doma fašistické národní syndikalisty. Roku 1935 rozpustil svobodné zednáře.
Nově, ale postaru
Carmona byl navýsost spokojen a v červenci 1932 jmenoval Salazara primeiro-ministrem. Zůstal jím do roku 1968, čímž se stal nejdéle fungující předsedou vlády Evropy. Ostýchavý zemědělský synek neoslňoval a jeho vzácná vystoupení fungovala jako profesorské proslovy k ekonomickým poučkám. Mluvil na veřejnosti však nerad a stejně tak nerad poslouchal projevy svých poslanců v parlamentu (žádní jiní tam ani neseděli), takže jim přísně sestříhal časy na projevy.
Aby národ vzkvétal a nebyl v nebezpečí politických šejdířů, za což katolický konservativec pokládal demokratická hnutí, uchystal Portugalcům peklo v podobě nové ústavy a režimu, který nazval „nový stát“ (estado novo). Z finanční diktatury udělal profesorskou, tyranii rozumu, s hlavním mottem státní stability a klidu, dobově "Fado/lidová hudba, Fátima/náboženství a Futebol".
S podporou generála Carmony, který nadále formálně potvrzoval předsedu vlády ve funkci, zrušil dr. Salazar všechny strany a odbory. Parlament tvořili pouze členové jeho Národní unie (UN, založena 1931), která však byla formulována jako občanské sdružení. Na rozdíl od fašistů nebyla UN masovou organizací, ani kupodivu povinnou pro kariéru ve státních službách - stoupat mohli i nečlenové...
Jejími sesterskými spolky však byla Portugalská legie budovaná po vzoru německých SA a Hnutí mládeže inspirované Hitlerovou mládeží (HJ); obě instituce vydržely až do roku 1974, do prodemokratického puče. Nad klidem Portugalců bděla celou dobu tajná "Policie mezinárodní a na obranu státu" (PIDE, založena 1933).
Na jídelníčcích restaurací zakázal používat slova neportugalská a práci nedostal v Portugalsku nikdo z cizinců, pokud se nedalo místo obsadit Portugalcem nebo Brazilcem. V duchu italských fašistů spojil bezdětný a svobodný Salazar do jedné organizace podnikatele i zaměstnance a originálně omezil volební právo. Ženy ho sice získaly, ale jen ty, které měly maturitu nebo ukončenou odbornou školu. Roku 1940 uzavřel konkordát s Vatikánem. Analfabeti ani lidé bez daňového přiznání rovněž neměli nárok. Z devíti milionů Portugalců se tak mohlo na kandidáty jediného povoleného hnutí těšit něco přes milion lidí.
Profesor Salazar to cenil střízlivě: „Naše vláda je populární, ale není režimem mas... Lidé, kteří mi dneska kynou, mohou stejně dobře zítra proti mně povstat.“
Jistota je jistota: v letech 1936-1954 fungoval na Kapverdách koncentrační tábor v Tarrafalu s 340 vězni z řad oposice. Část dozorců měla školení z Dachau... V letech 1961-1974 bylo lágru použito podruhé pro zajatce z partisánských válek v koloniích.
Protože podobně jako Franco zůstal za války neutrální (1939), na rozdíl od Franka se s Hitlerem nikdy nesetkal, neboť mu nebyl sympatický jeho antiklerikalismus a násilnictví, včas ukončil spolupráci s nacisty (1943) a poskytl Američanům a Britům základny na ostrovech, mohl se dokonce stát roku 1949 jako představitel jediného nedemokratického režimu s třemi tisíci politických vězňů zakládajícím členem NATO. Vpustil do země na padesát tisíc běženců z Německa, nikdy nehlásal žádná protižidovská hesla, ale Němcům prodával wolfram nezbytný v ocelárnách na výrobu zbraní.
V Lisabonu za války sídlily silné residentury obou válčících stran. Svým postojem také zachránil kolonie před obsazením Brity (pouze ti a Francouzi měli v té době rozsáhlejší koloniální panství než Portugalci) a antikomunismus Salazara ochraňoval za války studené před kritikou západních demokratů.
Tvrdil, že Portugalci jsou ideálními kolonialisty, poněvadž mají blíže ke klimatu kolonií než Angličané a Francouzi: lidé, jimž koluje tělem krev Keltů, Římanů, Visigotů a Maurů jsou právem nejstarší koloniální velmocí. Salazar ke konci života nadšeně podporoval režim Rhodesana Iana Smithe (zemř. 2007), ale o jeho mocenském konci roku 1980 se už nedozvěděl.
Diktátor měl sladkou smrt. Kdysi řekl, že do nebe nepospíchá, ale že „namísto vládnutí by raději žil uprostřed vinohradů a vedl klidný život“. V podstatě se mu to splnilo. Muže, který rušitelům svých pořádků dal postavit na Kapverdech koncentrační tábor s velitelem školeným v Dachau, zbavila soudnosti v září 1968 mozková mrtvice. Traduje se, že se lidé kolem tvářili, jakoby zasedal jeho kabinet a ptali se ho na doporučení.
To již ale novým předsedou vlády byl profesor práv Marcello Caetano, Salazarův celoživotní důvěrník ("schopný muž, jenom škoda, že nechce do politiky"). V dobré víře, že střeží pořádek, bezpečí a klid Portugalců, žil dr. Salazar ještě dva roky. Caetanovu vládu zlomila roku 1974 válka v koloniích, na kterou Portugalci neměli, a ropný cenový šok po arabsko-židovské válce rok předtím. Fašismus se přežil na celém Iberském poloostrově a roku 1975, kdy se nový Lisabon zbavil většiny kolonií, nastal masový exodus Portugalců z kolonií: do Evropy se z Afriky vrátil milion lidí.
Fanoušků měl Salazar po světě několik. Křesťanský sociál Franz Josef Strauß (zemřel 1988), jeden z pilířů bavorské a spolkové politiky a vyhlášený požitkář, portugalského vegetariánského suchara označil posmrtně za "muže století"...
exkurs 1: Akademikův rozvrh
Utopický filozof a přítel aristokracie Platón (zemřel roku 347 př. n. l.) své představy o ideálním státu řízeném akademiky s pomocí vojáků třikrát vnucoval syrákúským samovládcům, otcovi a synovi Dionýsiovým. Asi jim hodně pil krev, protože jednou byl za to prodán do otroctví...
Salazar Platónův sen naplnil. Akademika poslouchali vojáci, dělnictvo, podnikatelé i latifundisté. Osamělý profesor vstával po třicet let ráno v 6.30 hod. a po mši četl noviny. V deset byl v pracovně v Palácio de São Bento (sv. Benedikt), od roku 1834 sídlu parlamentu, a vládl do 14.00 hod.
Po patnáctiminutovém osamělém obědě a siestě následovala osamělá hodinová procházka. Od 17.00 do 21.00 hod. opět vládl v pracovně.
Cizince přijímal vzácně a v cizině byl třikrát: dvakrát u Franka ve Španělsku a jednou v Lourdách. Večeře v osamění, ale v myšlenkách na „nový stát“. Jediným známým jeho koníčkem bylo luštění matematických úloh.
exkurs 2: Na okraji Evropy: salazarovské Portugalsko
Z království mořeplavců, které ovládalo rozsáhlá území, se jako celý katolický jih kontinentu v posledních třech staletích stal chudobinec Evropy. Roku 1822 ztratilo Brazílii a zbytek kolonií po Salazarově smrti.
1889, 28. dubna se António de Oliveira Salazar narodil v Santa Comba Dão; čtyři roky předtím na berlínské konferenci Britové zastavili portugalské úsilí propojit napříč Afrikou kolonie Mosambik s Angolou
1891 státní krach a první republikánský pokus o puč
1908 anarchisté/republikáni zavraždili krále Karla I., na trůnu poslední z korunovaných hlav Manuel II.
1910 5. října monarchie svržena, Manuel odjel do Británie, proklamována Portugalská republika, kláštery zavřeny, církev vyvlastněna
1926 po revoluci 28. května u moci gen. Óscar de Fragosa Carmona (1869-1951; od roku 1922 generál, od roku 1947 maršál), tisková censura, zákaz partají a odborů
1928 duben Salazar ministrem financí v Carmonově vládě, zachraňuje zemi před bankrotem; Carmona si dal referendem potvrdil doživotní presidentství
1930 jako ministr kolonií vydal zákon o věčném právu Portugalců na zámořská území. Afričané směli po roce 1951 získat občanství, pokud se asimilovali, tedy evropsky oblékali, uměli číst a psát, prošli povinnou čtyřletou základní vojenskou službou a platili daně: několik desítek tisíc lidí toho druhu se našlo...
1932 předsedou vlády po Carmonovi (do 1968); v letech 1936-1947 byl kromě toho různě dlouho ministrem financí, zahraničí, války, námořnictva, roku 1961-1962 ministrem obrany
1933 refrendum o ústavě s fašistickými institucemi („estado novo“): rušila odbory včetně fašistických, ženám se dostalo volebního práva
1939 přes sympatie k Hitlerovi a Mussolinimu neutrální; přijímal uprchlíky, Lisabon špionážní centrálou
1949 Portugalsko členem NATO, rok předtím přijalo Marshallův plán
1951 Salazar odmítl po Carmonově smrti převzít prezidentský úřad a dal zvolit gen. letectva Franciska Higina Craveira Lopese (zemřel 1964)
1955 Portugalsko ve Spojených národech
1958 prezidentem admirál Américo Deus Rodrigues Tomás (do 1974), "poražený" gen. Humberto Delgado do brazilského exilua při pokusu o tajný návrat byl roku 1965 zavražděn
1961 Indie si vzala Gou, Daman a Diu (Salazar za to, že se nebránili, důstojníky degradoval), v Africe vypukly protiportugalské války podporované ruskými a čínskými komunisty; únos luxusního parníku Santa Maria kpt. Henriquem Galvãem s cílem upozornit na poměry v Portugalsku
1968, 7. září mrtvice, Salazarovým nástupcem jmenován právník a Salazarův důvěrník Marcello José das Neves Alves Caetano (1906-1980), který zastával několik ministerských míst a podílel se roku 1933 na formulaci "nového státu"
1970, 27. července Salazar zemřel v Lisabonu. Roku 2007 byl v anketě veřejnoprávní televize zvolen největším Portugalcem všech dob, daleko před všemi králi a mořeplavci-objeviteli
1974 25. dubna karafiátová revoluce, třetí republika, Caetano odešel do brazilského exilu. Hlavou pučistů gen. António de Spínola (1910-1996) pocházející z aristokratické rodiny, jehož otec patřil k Salazarovým spolupracovníkům (o rok později se pokusil o další puč, uprchl do Brazílie a roku 1976 byl doma pardonován a vrátil se; roku 1981 dostal maršálskou hodnost). Zhroutilo se koloniální panství, posledním územím bylo Makao (vráceno roku 1999 Číně). Do Portugalska se vrátil milion osadníků.
1986 Portugalsko členem Evropských společenství, pozdější EU
•
(pokr.)