Svět americký

 

Kazatel v Bílém domě

 

Jako president neměl štěstí, nebo si po něm šlapal. I na pensi mluvil devadesátiletý Jimmy Carter do politiky a planetu zbavil jedné ošklivé choroby.

 

Třicet let je z Bílého domu a stále ve formě. Na konci ledna 2011 Jimmy Carter v jednom ze svých kázání v nedělní škole Baptistické církve Maranatha u rodné vsi Plains v Georgii o egyptském presidentovi Mubárakovi prohlásil, že ho má rád, ale že by už měl odejít. 

To si tehdy Barack Obama, často ke Carterovi připodobňován, ještě říci neodvážil, ačkoli Mubárakovy dny v čele říše na Nilu byly zjevně rozjíždějícími se protivládními nepokoji spočteny. 

Carter viděl i za roh. Dobře zná Mubárakova zástupce a šéfa tajné služby Umara Sulajmána, řekl místním novinám: „Chci-li vědět, co se děje na Předním východu, zeptám se Sulajmána. Co vím, měl dosud vždy pravdu.“ 

V únoru generál Sulajmán z posice vicepresidenta oznámil Mubárakovu resignaci a sám se na další vojenské správě země nepodílel. Následujícího roku zemřel po infarktu v Clevelandu ve Spojených státech a doma byl pohřben se všemi vojenskými poctami.

To Jimmy Carter dostal od republikánů ještě za života nálepku nejméně úspěšného presidenta posledního století. Gerald Ford, kterého roku 1976 ve volbách porazil, mu o čtyři roky později, kdy se Carter snažil svůj úřad obhájit, jedovatě vzkázal: „Být expresidentem je dobrý život. Doporučuji to presidentu Carterovi v co nejbližším termínu.“ 

Bilance jižanského demokrata v Latinské Americe, v jednání se Sověty i maoistickými Číňany, fiasko v Íránu a ve věci zbrojení však ve srovnání s předešlými a následujícími republikány až tak ostudně nevyznívá. Carter byl jediným z presidentů, který dokázal zprostředkovat mír mezi Araby a Židy (1978): všechny pozdější pokusy zůstaly na půl cesty, nebo skončily blamáží.

Burákový Jimmy

V květnu 1971 změřil reportér magazínu Time, že projet předepsanou padesátkou Carterovu rodnou vesnici Plains se 683 obyvateli (dnes jich je o šedesát méně), potrvá minutu 43 vteřiny. V té době byl Carter čerstvým guvernérem státu Georgia. 

V této obci pravidelně kázal až do svých devadesáti let a na jeho nedělní školy se sjížděli lidé z daleka. Carterové tam jako pěstitelé bavlny a obchodníci žili přes 150 let. Jimmy byl první z nich, který uzavřel středoškolské vzdělání. „Podepsal“ do námořnictva, kde sloužil sedm let, z velké části na ponorkách. Otec rozšířil plantáže o pěstování buráků a když roku 1953 zemřel, vrátil se syn k farmářství, což se mu dařilo. 

S Rosalynn Smithovou (83), kterou znal od dětství ze sousedství, žije v manželství dodnes. Dělala rodinnou účetní a jezdila s Carterem po baptistických misionářských cestách. V Bílém domě brala účast i na zasedáních vlády; pokud chyběl vicepresident Walter Mondale (83), seděla na jeho místě.

Přes členství ve správních radách nemocnice, školy a diákonství v baptistické církvi se dostal Carter do politiky. V roce se 1962 se ucházel o senátorské místo v georgijském parlamentu za Demokratickou stranu a postavil se na stranu černochů. 

Nový Jižan

Svůj vzor měl v dědovi ze strany matky Lilliany, který chodíval do hotelu pro obědy a dával je svým černým zaměstnancům, poněvadž oni do podniku nesměli. V presidentských volbách mu později dalo hlas přes osmdesát procent černých Američanů. Zato domácím bílým se nelíbilo, že brojil proti vylučování černochů z baptistické církve a že se nijak neangažoval v jejich úsilí za udržení starých rasových pořádků. 

O guvernérské místo se poprvé ucházel roku 1966, ale propadl už v primárkách. Čtyři roky na to s pomocí černošských hlasů porazil republikánskou televisní hlasatelskou hvězdu z Atlanty Hala Suita. Ve Washingtonu o něm hovořili jako o panu neznámém („Jimmy Who“), pěstiteli buráků a představiteli „nového Jihu“. 

Dráždíval washingtonskou elitu srovnáváním se s Georgem Washingtonem v tom, že také nikdy nelže. Myslel přitom spíše na Henryho Kissingera, Nixonova a Fordova ministra zahraničí. 

Jako 76. guvernér Georgie omezil byrokracii a rozpočet roku 1975 vykazoval velký přebytek, aniž by zvyšoval daňovou zátěž. Výrazně snížil státní byrokracii zrušením různých rad, komisí a úřadů, jejichž pravomoce se překrývaly. S takovým cílem šel později i do presidentských voleb, když sliboval, že zruší 1700 z 1900 federálních institucí (to se mu nepodařilo). 

Býval v domácí politice označován za demokrata, který často mluví a myslí republikánsky. Jednoznačně hovořil o jižanském rasismu, o tom, že je konec diskriminace. 

V Georgii nelze být guvernérem dvakrát po sobě a Carter nechtěl zůstat jen Jižanem. 

Ve zlých časech

Za těžkými vahami Demokratické strany Edwardem Kennedym, Georgem Wallacem, nebo Hubertem Humphreyem dlouho v kampani zaostával, ale vítězství tandemu Jimmy Carter-Walter Mondale na podzim 1976 ve finále nad zednářským velmistrem a republikánem Geraldem Fordem bylo výrazné; Carterovi bylo 52 let. 

Spojené státy se právě propadaly do nejhorší ekonomické situace od konce světové války, rostla nezaměstnanost. Kulminovala sovětská expanse, Kubánci intervenovali v Angole a Etiopii, v Číně se po Kissingerově pošťouchnutí opatrně rozjížděly reformy Teng Siao-pchinga. Carterovým současníkem v úřadu hlavy komunistů byl po Maově smrti roku 1976 Chua Kuo-feng, velkým šéfem však byl předseda vojenské komise předsednictva ústředního výboru partaje Teng. Při návštěvě Ameriky v únoru 1979 krátce po plné normalisaci vztahů Spojené státy - komunistická Čína "dostal" maoistického pohlavára měřícího 150 centimetrů kovbojský klobouk darovaný jezdci na rodeu v Simontonu u texaského Houstonu . Viditelně potěšený Teng se v něm usmíval i v relaci odvysílané doma v Číně... 

V Latinské Americe vládly většinou vojenské režimy, v Evropě sociální demokraté začali v rozpočtech užívat více rozumu a méně ideologie a na jihu Afriky rostl tlak na bílé režimy. 

Carter byl prvním presidentem z amerického Jihu od roku 1849. Demokraté ovládali kongres a také po „půlkových“ volbách na podzim 1978 udrželi většinu (budoucí president Bill Clinton byl tehdy zvolen ve svých 32 letech guvernérem v Arkansasu, nejmladším v historii). 

O vánocích 1978 oznámil, že navázal diplomatické styky s komunistickou Čínou a že američtí vojáci odejdou z Tchaj-wanu. Jako řadu dalších usmiřování po světě to dojednal Carterův bezpečnostní poradce Zbigniew Brzezinski (dnes 82). 

Nevyzpytatelný

Republikán Barry Goldwater, senátor z Arizony, iniciativu tehdy ocejchoval jako „největší zhovadilost, jako kdy president Spojených států udělal“. Republikán Henry Kissinger (87), vlastní strůjce sbližování s rudou Čínou za Nixona, však byl nadšen…

Méně ovšem z pacifistické politiky Carterovy, z jeho nechuti pokračovat v klasickém a jaderném vyzbrojování (propagoval omezení obchodů se zbraněmi, ne neutronovým bombám roku 1978, jejichž výrobu obnovil Ronald Reagan, s Brežněvem podepsal ve Vídni v červnu 1979, půl roku před vpádem do Afghánistánu, dohodu SALT II) a mimo jiné modernisaci letectva (ne nadzvukovým bombardérům B-1). Přesto souhlasil později s vládní zakázkou na nové rakety a na křižující střely. 

V Africe se postavil na stranu černochů proti bělošským státům (Jižní Afrika, Rhodesie). Podporoval však také řadu diktátorů po světě jako filipínského Fernanda Marcose, latinské despoty, pákistánce Zijául Haqa, držel se Saúdů, věřil tomu, že jugoslávský vládce Tito „věří na lidská práva” a byl později nadšen z inteligence, informovanosti Kim Čong-ila: „Nevidím důvod, proč jsou (Severokorejci) pokládáni za prokletý národ.”

Ani Nicolae Ceauşescu mu nepřišel divný, ani Manuel Noriega v Panamě.

Carterovi se proto často dostávalo přízviska „nevypočitatelný” a hodně se o to zasloužilo jeho obojaké chování ve válce o Ogaden, když se režim Siada Berrého s příslibem americké podpory pustil do Etiopijců ovládaných tehdy koministy a obsadil velkou část Ogadenu (1977): Etiopijci získali od Sovětského svazu velkou podporu, zatímco Somálci od Američanů žádnou a válku prohráli. 

Jižanský president měl při tom zajímavé vise, které se začaly naplňovat až dlouho po jeho úřadování. Usiloval o přeorientování průmyslu z uhlí na ropu a její spotřebu chtěl do deseti let snížit na 65 procent roku 1977. Do roku 2000 měly Spojené státy získávat pětinu proudu ze solární energie. 

Velké snížení závislosti na předněvýchodní ropě (plán odstartovaný Georgem Bushem ml. a uskutečněný Obamou) chtěl snižovat domácí těžbou a například ropovodem z Aljašky do Kalifornie a Texasu (za vlády Bushe a Obamy politicky neproveditelné). Roku 1979 nařídil omezit teplotu chlazení a vytápění ve federálních vládních budovách na rozmezí 25,5°C (78°F) v létě a 18,3°C (65 F°) v zimě. 

Billygate

NATO se tehdy rozhádalo jako nikdy předtím a obecně se hovořilo o krisi paktu. Zmateni z jeho mírotvorné politiky byli na Předním východě obě strany židovsko-arabského klání, evropští spojenci s nedůvěrou hleděli na vyjednávání s Rusy o nukleárním odzbrojení. 

Mnohem později si svět vzpomene při vyslovení jména Jimmy Carter na Baracka Obamu…

Svérázným „washingtonským“ problémem byl Carterův mladší bratr Billy. V Plains měl autosprávkárnu, kterou po jeho smrti roku 1988 rodáci proměnili v museum. Dokázal denně vykouřit stovku cigaret, „ztrestat“ padesát plechovek piva a hrozným způsobem dělat do politiky („Polidštil jsem opět image rodiny”). 

Jezdil po společenských akcích, dával si platit za projevy a v době, kdy se vztahy s libyjským diktátorem Muammarem Kaddáfím přiostřily, se stal jeho americkým lobbyistou („Je to nejsvobodnější země, kam jsem kdy jel“). 

Za 220 tisíc dolarů měl dostat z Američanů osm nákladních letounů C-130, které Kaddáfí zaplatil, ale bratrova vláda odmítla vyexpedovat. Jimmy Carter se snažil skandál ututlat, a tak se z něho ve volebním roce 1980 stala Billygate. 

Perský nekrolog

Americe se zrovna nedařilo.  V roce 1979 bylo ve Státech sedm milionů nezaměstnaných, inflace stála na deseti procentech. Dohody z Camp Davidu byly chápány jako ne příliš zářný pokus Ameriky vylepšit pošramocený obličej vůdčího státu západu. Na druhou stranu i tehdy souhlasili Saúdští Arabové s intensivnějším pumpováním ropy na světové trhy (fenomen Čína se teprve rodil, ale nižší příjmy z ropy měly dostat do kolen ajatolláhy), za což dostal ultrakonservativní režim od Carterovy vlády další moderní zbraně.

Osudové pro Cartera však byly události v Íránu a s nimi související sovětská okupace Afghánistánu. V únoru 1979 uprchl před revolucí ajatolláhů z Teheránu šáh Mohammad Rezá Pahlaví. V listopadu se studenti zmocnili amerického velvyslanectví a chtěli vyměnit jeho personál za šáha, který byl tehdy v New Yorku na klinice. 

O vánocích 1979 v obavě z americké expanse do Afghánistánu vpadly do země sovětské tanky. Jimmy Carter pokoušející s Leonidem Brežněvem navodit atmosféru spolupráce se zmohl jen na vyhlášení bojkotu letních olympijských her v Moskvě. Z velkých národů ho však poslechli jen Japonci a Němci. 

V dubnu 1980 se pokoušelo americké komando rukojmí osvobodit, ale akce skončila žalostně haváriemi letounů v poušti. Šáh se dostal přes Panamu do Káhiry, kde v červenci 1980 zemřel. Po zprostředkování alžírské vlády uvolnili Američané zmrazený íránský majetek a dvacet minut po skončení inaugurace Ronalda Reagana v lednu bylo oznámeno, že padesátka rukojmí je na cestě z Teheránu. 

Z vlády Ruholláha Chomejního (zemřel roku 1989 několik měsíců pod vyklizení Afghánistánu Rusy) v islámském státu brzy vyrostla brutálnější diktatura než šáhova.

To už Carter presidentem nebyl a pod vítězství ve studené válce jsou podepsána jména republikánů Reagana a George Bushe staršího. 

Válka s červy

Carter se do politiky vrátil zadními vrátky. Zprostředkovával ve sporech v Panamě (1989), v Nikaraguy a Haiti (1990), ve Venezuele (2004), působil v Bosně, Palestině; v knize „Palestina: mír, nikoli apartheid“ dělá z Izraelců hlavní viníky palestinského konfliktu (ve své volební kampani se ovšem o hlasy amerických Židů ucházel velmi silně: „Přežití Izraele není politickou záležitostí, je to morální příkaz”). 

Po Camp Davidu (1978) však američtí Židé Cartera opustili, neboť tušili, že bude pokračovat ve sbližování s Araby. I zde je slyšet o třicet let později vyslovovat jméno Barack Obama.

V mnoha případech se mu předhazovalo, že se neobjektivně klonil na stranu protiamerických a protidemokratických politiků (tak Daniel Ortega, Hugo Chávez).

Roku 2011 dozoroval regulernost referenda o nezávislosti v ropným bohatstvím zaneřáděném mnohanárodním Jižním Súdánu, v roce 2015 ze zdravotních důvodů se svou neúnavnou pozorovatelskou činností s cestováním po celém světě skončil.

Stranil levicovým politikům. Přitom po setkání s Brežněvem ve Vídni v červnu 1979 nad podpisem odzbrojovací dohody SALT 2 prohlásil, že mu stačilo dvacet minut k tomu, aby pochopil komunistickou morálku: „Ti chlapi opravdu dokáží lhát člověku do očí.“ I tohle se odehraje za Baracka Obamy znovu.

Roku 1994 použil staršího pozvání diktátora Kim Ir-sena a krátce před jeho smrtí navštívil Pchjongjang („je to vitální, inteligentní, překvapivě dobře informovaný muž“). Roku 2010 poznal i Kimova syna Čong-ila, který zemřel v prosinci 2011. 

V éře přísného embarga a vlády Bushových neokonservativců byl na Kubě a setkal se i s Fidelem Castrem (2002). Norský výbor roku 2002 zdůvodnil své rozhodnutí udělit Carterovi Nobelovu cenu míru slovy sociálního demokrata Gunnara Bergea: „Je to kopnutí do nohy všem, kdo sledují stejnou linii jako (oficiální) Spojené státy.“ 

Politická a humanitární nadace „Carterovo středisko“ v Atlantě dosáhla pozoruhodného úspěchu. Choroba guinejského červa s vědeckým jménem dracunculus medinensis („dráček z Medíny“) je první parasitní nemoc, která byla vyhlazena a první, která podlehla prostou změnou chování postižených mezi Sahelem po Indii, tedy žádným očkováním nebo léčbou. 

Hrůzný červ, který se do těla dostane s vodou a tam rok putuje a doroste délky až 120 centimetrů, aby se pak někudy prokousal ven, třeba i očima, se může množit jen v lidském těle. 

Kdo by hodnotil Jimmyho Cartera příkřeji, než je historicky nutné, měl by se rozpomenout, jak úplně vedle byla druhá strana světové barikády. Začátkem roku 1980 šéf francouzských komunistů Georges Marchais (zemřel roku 1997) podepsal v Moskvě s Brežněvem komuniké, kde se na adresu Američanů říkalo: „Nejdůležitější skutečností současné světové situace je změna rovnováhy sil. Je to mohutná podpora rozvoje třídního boje ve světě.“

 

exkurs: James Earl „Jimmy“ Carter Jr.

 

Farmář James Earl Carter měl se zdravotní sestrou Lillian Gordyovou čtyři děti, Jimmy byl nestarší. Mladší bratr Billy († 1988) byl hospodský typ, jejich sestry Gloria († 1990) se provdala za farmáře a Ruth († 1983) se věnovala léčitelství.

 

1924, 1. října narozen v Plains jižně od Columbusu v Georgii

1946 ukončil námořní akademii, svatba s Rosalynn Smithovou

1953 opustil námořnictvo, plantážníkem

1971 76. guvernérem Georgie

1977-1981 39. presidentem Spojených států

1977 dohoda s Omarem Torrijosem o předání Panamského průplavu do konce roku 2000

1978, září dohoda v Camp Davidu, cesta k egyptsko-izraelskému míru

1978-1979 revoluce ajatolláhů

1978 dohoda s maoisty, vyklizení Tchaj-wanu

1979 diplomatické styky s maoistickou Čínou

1979 SALT II, červen ve Vídni

1979, 4. listopadu-1981, 20. ledna rukojmí v Teheránu (444 dnů v zajetí)

1979, vánoce Sověti v Afghánistánu (do února 1989)

1980 bojkot moskevské olympiády

1982 založeno v Atlantě „Carter Center“, nadace lidských práv vedená Rosalynn Carterovou

2002 setkání s Fidelem Castrem a Nobelova cena míru

2011 vyhlazena dracontiasis, choroba z guinejského červa

2015 k rakovinovému ložisku na játrech nalezen nádor na mozku a Carter podstoupil v srpnu chemotherapii (90)

Jimmy a Rosalynn mají syny Johna Williama „Jacka“ (63), Jamese Earla „Chipa“ Cartera III (60), investičního bankéře, který se roku 2006 pokoušel dostat do nevadského senátu, podnikatele v Georgii Donnela Jeffreyho „Jeffa“ (58) a dceru Amy Lynn (43), mírovou aktivistku.

Vyšlo ve zkrácené podobě v časopisu TÝDEN 07/11; aktualisováno

 

•

 

 

Ostrostřelec Bushovy vlády

 

Dick Cheney (68) se podílel se na plánování čtyř amerických válek, vyzná se v tajemstvích ropné branže a zůstává jednou z opor neokonservatismu. Šel do pense, nikoli však z politiky.

 

Tvrďák a jako všichni politici jeho generace přesvědčený o tom, že Američané dokáží exportem demokracie planetu změnit ke své podobě. Jako svého času politicky nejvýše postavený vyznavač neokonservativismu věří tomu, že takový vývozní artikl je posláním Ameriky. 

Když Dick Cheney opouštěl v lednu 2009 vicepresidentský úřad, všichni o něm říkali, že měl na americkou politiku ze všech svých předchůdců největší vliv. Opředl Bílý dům s presidentem Georgem Bushem mladším sítí politických a hospodářských zájmů, které dokázal prosadit nebo alespoň významně ovlivnit. Byl pravým opakem výroku prvního z amerických vicepresidentů Johna Adamse (1789-1797), který měl svůj úřad za „nejnevýznamnější, jaký byl vynalezen“. 

Je pokládán za nejvlivnějšího konservativce a jeho novému rozletu pravděpodobně brání jeho choré srdce. Kdysi silný kuřák zažil už několik infarktů, operací a předloni lékaři navrhovali transplantaci. V lednu 2009 se na Obamově inauguraci objevil na vozíku. 

Kníže Bílého domu

Politické ostruhy získal jako šéf teamu Geralda Forda, pak whip ve sněmovně representantů. Ministrem obrany se stal, když Bushovi staršímu neprošel senátor John Tower. Snesl s Colinem Powellem, který v listopadu 1990 o vztahu řekl: „Žádná soutěživost mezi námi není. Pracuji pro něj. Je to můj boss. Jsem jeho poradce. Tečka.“

Jako kongresman byl 1986 proti sankcím vůči RSA, neboť nefungují, ale vůči Panamě a Iráku tohle kriterium neuplatňoval. 

V dubnu 1994 Cheney vysvětloval, že okupace Iráku po operaci Pouštní štít 17. ledna 1991 (bis 27. února) by nebyl dobrý počin, neboť by vedl k chaosu. Irák a Panamu pokládal za vzorové akce k záchraně demokracie. 

Ve východní Evropě viděl ohniska sociálních nepokojů a politických nejistot, chtěl více podpory NATO pro východní Evropu jako základ evropské bezpečnosti. Přesto snížil armádní počty z 2,2 milionů mužů roku 1989 na 1,8 milionu roku 1993, rozpočet z 291 miliard na 270. 

Předvídal v říjnu 1990, že Gorbačov dlouho v Moskvě nevydrží. Dosáhl ale jeho a Ševardnadzeovy podpory pro irácké tažení. 

Saúdy v srpnu 1990 přemluvil ke zřízení amerických (ale také egyptských) základen v zemi se svatými místy islámu, ale tím přilil oleje do ohýnku vznikajícího džihádu. 

Po 11. září se podílel na formulaci války s terorismem, nicméně o vpádu do Afghánistánu a Iráku hovořil už předtím. Prosazoval ostrou linii a obviňoval Iráčany z přípravy na válku na základě chabých nebo smyšlených důkazů o spojení Husajna s kajdisty. Srov. aféru Plameová a Wilson a Lewis Libby. Soustavně obcházel CIA, a zdařilo se mu významným způsobem přispět k atmosféře předválečné hysterie. 

Podporoval nasazení armády ve válce s teroristy doma (2002) a zostřené výslechové metody (nikoli ovšem se zveřejňováním výpovědí). 

Odmítal zpřístupňovat dokumenty Federální skupiny pro rozvoj energetické politiky (NEPDG neboli Energy Task Force), kde zasedali mimo jiné lidé z Enronu. Za scénou jako vicepresident ovlivňoval profosilní energetickou a ekologickou politiku. Business vždy upřednostňoval před ekologií. 

Washingtonský jestřáb

Demokraté Cheneye pokládali za fosilii už roku 2000. V rodině vzorného konservativce však plynul život liberálně. Zatímco dcera Elizabeth (45) z něho udělala šestinásobného dědečka, její sestra Mary (41), zapálená republikánka, svou homosexualitu neskrývala a od roku 1992 žije se svou družkou Heather Poeovou u Washingtonu; mají společně syna a dceru. 

Manželé Lynne a Dick Cheneyovi, kteří se poznali na střední škole, při všech příležitostech odpovídali na otázku, jako se lesbickou lásku a mateřství své dcery dívají slovy: „K soukromému životu svých dětí se nevyjadřujeme, stejně jako to nedělají ony.“ Sám během volební kampaně roku 2004 říkal: „Proti homosexuálním soužitím nejsem, ale každý stát Unie by měl rozhodnout po svém.“ 

Dick Cheney byl asistentem politiků, politikem, podnikatelem, ale kariéru dotáhnout až na vrchol odmítal. Také do boje o vicepresidentské místo roku 2000 vytáhl, až Bushovu nabídku odmítla Cheneyho manželka Lynne (69), akademicky vzdělaná literátka a v republikánských kruzích vážená. 

Presidentem Spojených států byl za Bushe dvakrát: v červnu 2002 přes poledne a v červenci 2007 na 2,5 hodiny. V obou případech byl George Bush mladší u lékařů. 

S Bushem měl v posledních dvou letech neshody. Roku 2000 Bush řekl: „Nevybral jsem si Cheneyho pro tři hlasy, které má (wyoming) mezi elektory. Důvěřoval jsem jeho znalostem, stejně jako jeho ženě Lynne při vzdělávací reformě. 

Chlad přišel s odchodem Donalda Rumsfelda roku 2006 a Cheneymu se nelíbilo, že svého Libbyho nechal Bush napospas soudům. Cheney se nikdy nehodlal omlouvat, Bush byl konciliantnější. Cheney držel až do konce, i když od Bushe odešli úplně všichni z pevného neokonservativního jádra: roku 2007 odešel Paul Wolfowitz a Karl Rove. Úspěšnost neokonservativní politiky tehdy zpochybnili i lidé jako Perle, Fukuyama etc. 

Soudilo se tehdy, že Bush nechce mít po svém boku člověka, který by na jeho zádech dělal později presidentskou volební kampaň. 

S mroží pověstí

Cheney nechtěl nikdy výše, roku 2008 odmítl nastoupit do presidentských primárek. Roku 1995 řekl, že nechce do kampaní vytahovat rodinu. 

Cheney zůstal na obrazovkách, kde komentuje politiku, Bush se omezil na sepsání pamětí, kde mimo jiné vyjevil, že se rozmýšlel, zda chce jít s Cheneyem po bodu do druhého volebního období. 

Mezi nejprominentnějšími republikány je nadále oblíben, soustavně kritisuje Obamu, od Tea Party se distancuje. Zastupuje ho agentura Harryho Walkera (HWA), kde také Mušaraf, al-Barádaí, Clinton a Gore, Annan, Bono etc.

Ve všech svých funkcích proslul nekompromisností, až brutální přímočarostí, také zákulisními pletichami a nepřístupností. Svou práci neopouštěl ani na chvíli a nespoléhal na nikoho. V mladších letech prokázal budoucí válečník trochu jinou kvalitu – jak řešit problémy nepřímočaře. Povolávacímu rozkazu do vietnamské války se dokázal vyhnout několika odklady až do svých 26 let, kdy už povolán být nemohl. 

Jeden z členů vicepresidentova teamu v březnu 2007, v době, kdy už měl zenit slávy za sebou, reportérovi časopisu Time odhalil pracovní klima kolem Cheneyho: Jediná věc, kterou pro něho můžete udělat, je dát mu informaci, kterou ještě nezná. Vaše analytické schopnosti a úsudek nepotřebuje; ty už má.“

Doma mezi svými býval často duchem nepřítomen a nedal se nijak rodinou vyrušovat. Dcery mu pak říkali „Mroži“, prý jako onen tlustokožec ležící na skále v Arktidě.

Nicméně respekt si získával velmi tvrdě. Když začínal jako ministr obrany, krotil generály navyklé na velkou svobodu vyjadřovací. V září 1990 vyhodil velitele letectva Michaela Dugana za „slabý úsudek v citlivé době“, neboť si před novináři pustil na špacír ústa o chystaných vládních záměrech vlády v Iráku. 

Tvrdě na vojáky

Snižoval vládní rozpočet resortu i armádní stavy a v tom podporoval i jako vicepresident ministra Donalda Rumsfelda. Jako kongresman byl například proti zřízení ministerstva školství, neboť by to znamenalo nárůst výdajů.

Jako ministr obrany ve vládě George Bushe staršího (1989-1993) s předsedou náčelníků genštábů jednotlivých zbraní amerického vojska Colinem Powellem naplánoval invasi do Panamy, aby umlčeli generála Manuela Noriegu, vlivného zvlčilého vládce zemičky na průplavu a kontrolujícího drogový busines i operace CIA v oblasti. 

Ve vládě Bushova syna se oba znovu sešli: Cheney jako vicepresident, Powell jako ministr zahraničí. Opět spolu plánovali tažení, tentokrát proti Iráku Saddáma Husajna (březen 2003). Cheney měl s zámořskými výsadky zkušenosti. Roku 1990 přesvědčil saúdského krále Fahda, aby povolil na svém území americké vojenské základny, odkud by se vedla válka na osvobození Kuvajtu obsazeného Iráčany. 

Tak trochu se tím Cheney „zasloužil“ o radikalisaci protizápadních muslimů, kteří spatřovali ve vojácích nevěřící křižáky obsazující svatá místa islámu. Američané v království dráždili mudžáhidy, kteří se shromáždili kolem Kajdy, organisace Usámy bin Ládina. 

Tři války zažil Cheney jako úspěšné, čtvrtá, somálské tažení na zastavení občanské války pod hlavičkou Spojených národů, byla fiaskem a Američané se za následujícího presidenta Billa Clintona stáhli (1993). 

Naftařské vise

Za vlády Clintonových demokratů exceloval Cheney v naftařské branži. Už jako poslanec za Wyoming se vždy stavěl na stranu uhelné a ropné lobby. V letech 1995-2000 byl předsedou představenstva a výkonným ředitelem společnosti Halliburton poskytující těžařským firmám techniku a zázemí, stejně jako rozsáhlé stavební kapacity. Jeho jméno a vynikající kontakty mu otevíraly dveře po světě a podílel se na rozvíjení projektů, které ještě trpělivě čekají na své naplnění. 

Patří mezi ně ropovod AMBO z Bulharska do Albánie a Halliburton mimo jiné na jeho zajištění postavil pro vládu v Kosovu Camp Bondsteel, největší americkou vojenskou základnu v Evropě po Ramsteinu. Na plánech argentinské firmy Bridas postavit plynovod ze Střední Asii do Pákistánu a Indie se přiživila kalifornská těžařská firma Unocal mimo jiné s KBR, tehdy dceřinou společností Halliburtonu – a pochopitelně i Taliban, jehož souhlas jako vládců Afghánistánu od roku 1996 bylo zapotřebí (srov. pod Čína a svět islámu v.). 

Možná i nyní po letech, když loni v prosinci se vlády Turkmenistánu, Afghánistánu, Pákistánu a Indie dohodly na stavbě plynovodu TAPI a s talibové mají opět příležitost dostat se po neúspěšné válce k moci. 

Mezi poradci Unocalu tehdy byl Paštun Hamíd Karzaj, kterého roku 2002 dosadili Američané za kábulského presidenta, a muslim mezi neokonservativci, Paštun Zalmaj Chalílzád (dnes 59), který pracoval pro ministerstvo obrany už za Ronalda Reagana a za presidenta Bushe mladšího se stal velvyslancem v Afghánistánu a Iráku. 

Cheney v éře Halliburtonu zastával ryze obchodní stanoviska. Tak roku 1995 obchodovala firma mimo jiné s plk. Kaddáfím (za což zaplatila pokutu) a roku 1999 se na kongresu oborové Světové petrolejářské rady domáhal zrušení hospodářských sankcí vůči Íránu, aby se jeho firma dostala k zakázkám. Později svůj postoj jen malounko pootočil: když ne my, tak ostatní také ne a prosazoval rozšíření sankcí i na evropské společnosti...

Haliburtonovská minulost stíhá Cheneyho dodnes. V prosinci 2010 se firma za 250 milionů dolarů mimosoudně vyrovnala s nigerijskou vládou, která z podnětu své protikorupční komise obvinila Dicka Cheneyho a další bývalé činovníky Halliburtonu z korupce kolem stavby zkapalňovacího zařízení na jihu země po roce 1995. 

Roku 2009 koncern s jednou svou dceřinou společností vyrovnal obvinění bursovní dozorčí komise (SEC) a americké vlády v podobném případu za 579 milionů dolarů. Celkové zakázky Halliburtonu v Nigérii ovšem činí šest miliard dolarů.

Neústupný střelec

Halliburton získával v Iráku vedle Bechtelu velké vládní zakázky při obnovování těžby ropy v zemi, na dodávky paliva pro armádu, stavby základen a jejich zásobování. Cheney obvinění, že v tom měl prsty, dodnes odmítá. Časopis Time měl ale roku 2004 k disposici email potvrzující, že Halliburton měl přiklepnuty zakázky na obnovu těžby irácké ropy stavebním odborem armády už před invasí. Firma ostatně obchodovala s iráckou ropou už za Cheneyho ředitelování a podnikala i v dalších nedemokratických státech. Během svého ředitelování z ní udělal největší servisní naftařský podnik na světě. 

Cheney stál za svým a nikdy se nikomu neomluvil, ani nepřipustil, že by to mohlo být jinak. Dokonce ani ve velice osobní události. V únoru 2006 byl v Texasu hostem rančerky Anne Armstrongové na lovu křepelek. Místo ptáka trefil váženého právníka a multimilionáře Harryho Wittingtona (dnes 82), jednoho z republikánských pilířů v Austinu, přítele rodiny Bushe mladšího, Jamese Bakera, Karla Rovea. 

Postřelený má několik broků dodnes v těle, ale nikdy se k otázce viny na incidentu nevyjádřil. Zůstalo u toho, že se připletl do dráhy střelby a také u toho, že několik dnů po štěstí v neštěstí se s manželkou omlouvali vicepresidentu Spojených států za to, že mu způsobili nepříjemnosti, ale že doufají, že Cheney bude dál jezdit do Texasu. 

„Texaský střelec“ se ke své trefě a vině nevyjádřil. Kdekdo se mu vysmíval, televisní baviči měli excelentní námět. Méně legrační byla aféra agentky CIA Plameové a jejího manžela, diplomata Wilsona, který dostal za úkol zjistit, jak to je se zvěstmi, že irácký diktátor Saddám Husajn si opatřuje uranovou rudu v Nigeru. Cheneymu informace, jak se ukázalo, smyšlená, měla posloužit na podporu oprávněnosti iráckého tažení. 

Když Wilson zjistil, že to byl výmysl a nahlas to zdůrazňoval, provalilo se, že jeho manželka pracuje pro tajnou službu (2005). Podobná odhalení jsou v Americe těžkým zločinem a během vyšetřování se ukázalo, že zdrojem odkrytí Plameové je buď Cheney nebo jeho bezprostřední okolí. Roku 2007 byl odsouzen do vězení a k peněžitému trestu šéf vicepresidentova teamu Lewis „Scooter“ Libby (60). President Bush ho později od žaláře omilostnil, Cheney účast na vině odmítal.

 

exkurs: Unocal ve Střední Asii

Bridas se zajímala o těžbu plynu v Turkmenistánu a jeho dopravu přes Afghánistán už roku 1991. Roku 1995 se vynořil Unocal, roku 1996 podepsal Taliban s Bridasem, který soudně obvinil Unocal z kopírování nápadu. Pro Unocal lobbyoval v Afghánistánu mimo jiné Zalmaj Chalílzád, afgháno-americký diplomat a nejvýše postavený muslim v Bushově vládním teamu, v politice pákistánské premiér Naváz Šaríf, v americké Kissinger a Armitage. Kolem financování stavby se točil investiční fond Carlyle, v němž působili oba Bushové i saúdská rodina bin Ládin. 

Roku 1998 se Unocal stáhl z projektu a roku 2005 byl spolknut Chevronem (když se o něj předtím ucházeli Číňané, což kongres zarazil). Argentinská Bridas je od roku 2010 z poloviny vlastněná čínskou CNOOC.

 

(ve zkrácené a upravené podobě vyšlo v časopisu TÝDEN 04/11)