Pr

 

práce, fysická, viz pod otroci a potopa

Pradjota, panovnická dynastie v Magadě na severu Indie§ 600

Pradjota z Avanti, k§ 461 


Pradžápati, n. Puruša Pradžápati, hinduist. prapůvodní božský tvor, který se dal obětovat pro vznik světa, tvorů a věcí; srov. pod kasty§ 1 př. n. l.

praefectúra§ viz múnicipium
praefectus, praefectí, řím. úředníci (jinak též předáci mezi otroky)§ 1. 318; 2. praef. urbí (řec. epi tés poleós, eparchos tés poleós), od Augústa to byla funkce senátorská, prokonsulská s pravomocí soudní i nad senátory sto mil kolem Říma a oděn byl stále do togy, 242, 26, 16; 3. praef. annónae/réí frumentárií (zásobování Říma a dohled cenový, poprvé zmiňovaný k roku 440, od Augusta jezdec), 440, 22, 7+, 48+; 4. praefectus praetórió, viz praetoriání, Constantínus I. říšskou funkci zcivilněl a rozčtvrtil; 5. pr. classis, nauarchos, admirál; 6. pr. classis et orae maritimae, velitel loďstva a přímoří, titul udělený senátem S. Pompeiovi, 44; 7. praefectus Aegyptí/hyparchos tés Aigyptú, viz pod Egypt; 8. praefectus vigilum/praefectúra vigilum, velitel nočních hlídek a protipožární hotovosti v Římě a jeho úřad, viz rok 6+ a 7+, 62+, po vzoru alexandrinského "nočního velitele", nykteros stratégos, srov. pod Alexandreia. 

Praeneste, m. v Latiu, kdysi řec. Polystefanos, pak od lat. podoby Prainestos, dn. Palestrina u Říma, byla proslavená růžemi a ořechy a chrámem a věštírnou Fortúny§ 600, 382, 380, 368, 358, 354, 338, 280, 198, 185, 83, 82, 63, 42  

praeses, řec. hégemoneuón, místodržitel, guvernér provincie v císařské době, obecný název správce, byť s jiným titulem (legátus próconsul).

praetor, praetúra, řím. úředník, řec. antistratégos (v některých italských státech nejvyšší volený úředník, např. v Kapuy)§ 367, 337, 242, 228, 180, 46, 44; 242 (zřízen vedle městského pr. peregrínus), 234, 31, 26-, 44+ 

Původně se po pádu monarchie nazývali pravděpodobně konsulové praetory a diktátor měl jméno praetor máximus. Teprve roku 367 s rozdělením konsulských pravomocí byl oddělena pod svým jménem praetúra. Pr. se směl stát pouze senátor. Odpovídal za dodržování zákonů, doma a v zahraničí, soudce domácích i cizinců (pr. peregrínus). Jako consul suffectus mohl zastoupit konsula, jemuž osud znemožnil zastávat úřad. V provinciích pr. vykonával veškerou moc civilní a vojenskou. Soudní a správní výnosy praetorů za několik staletí zveřejnil z Hadriánova podnětu L. Salvius Iúliánus. Praetor urbánus/řec. astynomos byl roku 26, viz zde výše, nahrazen praefectem urbí.
praetóriání, praetórium, vojáci dislokovaní v Římě a okolí na ochranu principa a domina, císařská garda. Od Tiberia roku 21+ sídlili v opevněném táboru na hranicích pomeria, castra praetoria/praetorské ležení; zbavena zdí Constantínem). Za Augusta, který je roku 27- zřídil, tři kohorty, později devět kohort, tj. pět set mužů, deset za Diocletiána; viz o počtech roku 21+. Gardu rozpustil Constantínus I. po Maxentiově porážce roku 312 a bitva na Mulvijském mostu byla jejich poslední, než je vítěz rozprášil po celé říši; namísto pr. ustavil císařskou gardu/schola palátína o tisíci mužích (později polovina).

V čele pr. stál praefectus praetórió, řec. hyparchos/eparchos tón praitórión, tj. představený/velitel praetória, od roku 2 n. l. vybíral Augustus dva až tři; velitel gardy byl nejdůvěryhodnějším mužem císařova okolí, mnohdy měl neomezenou moc. Ve 2. století n. l. dostávali prefekti soudní pravomoce a působili jako odvolací instance pro provincie. Po diokleciánovských reformách byl pr. pr. nejvyšším úředníkem v praefektuře, čili nade všemi úředníky provinčními.

Roku 317 n. 318 n. l. byl praef. praet. zbaven vojenských velicích kompetencí, zůstal ryze administrativním úředníkem ve čtyřech praefektúrách. V kompetenci měl kontrolu nad odváděním poplatků do císařské a stání pokladny, odvody rekrutů, zásobování vojska, chod pošty, veřejných škol, ale také živnostenská kollégia. Jeho zástupcem byl vicárius, tj. zástupce, vikář, dohlížející na civilní správu a soudnictví dioecése. Vicáriům podléhali správci provincií s výjimkou proconsulů.

Největším skutkem praetoriánů byla zřejmě aukce římské říše 28. března 193 n. l. Po smrti císaře Pertinaka si u praetoriánů zajišťoval podporu praefectus urbi Ti. Flávius Sulpiciánus, Pertinakův tchán. Dva vojenští tibúnové dostali nápad, že Didius Iúliánus, když ho spatřili, by mohl být lepší. Didius skutečně sliboval dát vojákům císařské gardy více na odměně a také obnovu Commodovy památky. Vpustili ho do tábora a zvolili císařem. S podmínkou, že Sulpiciánovi se nic nestane (přežil to, ale později byl popraven Sevérem, protože se postavil na stranu Clódia Albína).

Podle jiné verse byl Iúliánus opilec a jeho rodinka také (dobově: „vedli nezřízený život“). Když Pertinax zemřel, manželka Manlia Scantilla a dcera Didia Clára tatíka přemluvili, aby zašel za vojáky a slíbil jim cokoli. U brány se potkal se Sulpiciánem a oba přes zeď licitovali o císařství, o vládu nad světem!

Constantínus zařazoval Germány a Sarmaty do římské armády masově a usazoval je po příhraničních provinciích. Namísto zrušených praetoriánů posílil germánskou gardu zavedenou Diocletiánem. Byl to krok „prořímský“, protože za Maxentia v Římě po roce 309 vypukl hlad, protože zkolabovalo zásobování obilím a ve vzpouře praetóriáni pobili na šest tisíc Římanů. Čtyři praefectí praetórió a městský praefectus (urbí) se nadále zabývali jen civilním záležitostmi, financemi a soudy.

Osobní ochranka principů tvořili zvláště vybraní vojáci, kteří se od imperátora nehnuli: stípátórés corporis, tělesní průvodci.

Historik a vysoký říšský byrokrat Sex. Aurélius Victor někdy po roce 360+ hořekoval, že funkce praefecta praetorio byla původě významná, co do významu druhá za augusty, ale "v této době, kdy se na úřednickou čest hledí s despektem a mezi schopné se mísí nevzdělanci a mezi poctivce leniví", se může úřadu zmocnit kdekdo a lidi okrádat. Jak vidíme z historie císařské správy, trochu svým současníkům ubližoval... 
Praetórium Agrippínae, pevnost u Lugdúna Batávórum, dn. Valkenburg v NL§ 29+

 

prákrt, prákrit, ind. jazyk§ 600
praní špinavých peněz, zákonodárství proti praní špinavých peněz:
Egyptský král Amásis (Chnemjebré Ahmóse-si-neit II.), jehož dlouhá vláda trvala od roku 570 do 526 př. n. l., vydal podle historika Hérodota zákon, na jehož základě musel každý Egypťan každoročně prokázat místnímu nomarchovi, tj. krajskému správci, čím se živí: „Kdo tak neučiní ani neoznámí spravedlivý původ peněz, z nichž žije, propadá smrti.“

Stejné ustanovení zavedl o několik desetiletí dříve athénský zákonodárce Solón. Jak dodává Hérodotos: „... Athéňané se jím stále řídí, neboť je to zákon, jemuž nelze nic vytknout.“ - Problematika praní špinavých resp. ukradených peněz je tedy dosti stará. A tyto příklady jsou nejstaršími legislativními řešeními.

 

prapor§ viz pod znaky

 

Prasénadžit z Magadhy, ind. dynasta§ 461

 

prase, prasata, bojové použití§ viz pod sloni

Prasiai, mí. v Lakónice§ 700, 430

Prasiové, Parsiové, též Tabraisiové, hind. asi Pračja, obyvatelé dolního toku Gangy§ 326

 

Prasón nebo Prasos, Prasínos/„Zelený“, mys ve vých. Africe, dn. Delgado v Mosambiku§ 117

C. Prastina Pácátus Messalínus§ cos. ord. 147+

C. Prastina Pácátus§ cos. suff. 160+   

 

Prasutagus, vládce britských Icenů, manž. Boudikky§ 54-, 47+, 60+  

Prátínos či Prátínás z Fleiúntu, autor tragédií a satyrských dramat§ 499, 470

Pratisthána, dn. Paithan, m. v Maháráštře§ 22

 

právníci, advokáti§ 110+ a passim 

právo caeritské§ viz caeritské právo

právo latinské§ viz latinské právo 


Praylús z Tróady, skeptik§ 230

Praxagorás z Melity§ arch. 154+ 

Praxagorás z Thóriku§ arch. 138+ 

Praxagorás z Kóu, lékař§ 300

Praxandros ze Sparty, oikistés kyperského Lapathu§ 313

Praxaea, manž. legáta Pompónia Labeóna§ 34+

 

Praxibúlos z Athén§ arch. 315

Praxidamás z Aigíny, olympioníkos§ 544

Praxippos z Lapathu, k.§ 315

 

Praxitelés/Práxitelés z Athén§ 1. arch. 444; 2. sochař, 353, 350, 70 

Praxiergos z Athén§ arch. 471

Praxitás ze Sparty, polemarchos§ 393, 391

Praxó z Delf, významná žena§ 172

Práuilos ze Skotússy, tagos§ 189

Prausové, keltský kmen/národ blíže neznámý§ 279

Prémnis§ = Prímis

Prepeláos z Makedonie, Kassandrův vojevůdce§ 315, 314, 303, 302

presbeutés, řec. ekvivalent lat. legátus, v císař. dobách hypateuón§

Prettaniké, Prettanoi§ viz Britannia

Préxaspés z Persie, důvěrník Kambýsův§ 522

 

Priápos, m. v Malé Frygii, srov. pod Hypaipami§ 675
Priápos, Priápus, bůh plodnosti oblíbený ženami, podle jedné verse s. Dionýsa a Afrodíty vychovaný v Lampsaku, kde centrum jeho kultu. Viz v přílohách Bohové a jejich svátky.

Priéné, m. v Iónii, chet. Parijana, později osídlena z Théb a jmenovala se Kadmé, dn. Gülbahce-Turunclar/Gülbahdže-Turundžlar v TR§ 678, 650, 617, 545, 442, 301, 294, 172, 157, 155

P. ležívala na moři, za Augusta však už byla čtyřicet stadií ve vnitrozemí, téměř 7,5 kilometrů. Jako celý region ničila je častá zemětřesení.

T. Prifernius Paetus§ 1. cos. suff. 96+; 2. [T. Prifernius?) Paetus, cos. suff. 154+ 

T. Prifernius Paetus Rosiánus Geminus§ cos. suff. 123+

T. Prifernius Paetus Rosiánus Nónius [Agríc]ola (?) C. Labeó [Tettius?] Geminus§ cos. suff. 146+     

 

Príma, d. Rómulova s Hersilií§ vide Rómulus

 

Prión, kopcovitá lokalita ve tvaru pily kdesi v okolí Karthága§ 238

Priscí Latíní, Starolatinové§ vide Latium

 

Priscilliánus, monotheistický hodnostář§ viz školy vysoké

Prívernum, řec. Príbernon, m. v Latiu, dn. Piperno§ 341, 330, 329

Prímis, Prémnis, dn. Qasr Ibrím v již. ET, mí. v Núbii, nejjižnější římská pevnost§ 24

M. Prímus, místodržitel v Makedonii§ 22

princeps senátu, první na seznamu senátorů, jak určil censor, lat. prínceps, řec. prótikos; viz také pod císař, císaři§ 203

Označení nejdůležitějšího muže ve státu, principa (odtud naši princové), sdružujícího od dob Octaviánových do svých rukou moc vrchního velitele, hlavy státu a zákonodárce, obvykle nazýván císař podle oficiální titulatury obsahující kromě jména tituly Imperátor Caesar Augústus; principát, lat. principátus, výraz již "republikánský"; srov. pod dominát. Je pozoruhodné, že všichni z caesarů, kteří nosili jméno Gáius, zahynuli násilnou smrtí.

V éře adoptivních císařů si panovníci přidávali i tituly jako castrórum pater n. mater, Otcové n. Matky vojenských ležení, mladí nástupci trůnu, caesarové, dostávali tituly jako principés iuventútis, předáci mládeže.

Ke správě státu principové používali veškerý státní aparát republikánského Říma a v podstatě fungovali jako vojenští presidenti novověku, často spíše jako vojenští diktátoři. V prvních dvou staletích se principové snažili spolupracovat se senátními elitami, alespoň formálně. Po sevérovské občanské válce 193-197 a neschopnosti senátorů nahradit vládu vojáků (srov. rok 238 a události kolem volby vlastních principů-imperátorů) byla moc principů a dominů neohrozitelná. Právník a praefectus praetorio Alexandra Sevéra Domitius Ulpiánus vyložil zákony jednoznačně: "Quod principí placuit, légis habet vigórem/Co se zalíbí principovi, má sílu zákona." V podání, které na Západ dorazilo z Orientu a platilo o panovnících až do novověku, má vládce absolutní moc: "Princeps légibus solútus est/princeps není vázán zákony."

Císařské diadéma bylo zdobeno drahokamy. Políbení nachového roucha císaře zavedl Diocletiánus. Předtím byl císař, až na výjimky, zdraven jako všichni vysocí úředníci. Maximinus Thrax (byl však asi gotsko-alanského rodu a tím pádem první z Germánů s císařskou titulaturou) nastavoval jako první z Evropanů ruku k políbení, někdy dokonce kolena a nohy; srov. pod políbení ruky. Ostatně měl při své výšce měl velikou nohu a jeho boty se staly příslovečné: velkým a hloupým lidem se dlouho říkalo caliga Máximiní/Maximinova bota! Ruku k políbení podával Gallienus, a to ženám. Ovšem dával jim za to peněžité dary.

Neomezenou moc nad Středomořím poprvé pochopil Sulla, Caesar a Augústus znovu vybojovali a z principů byl první Tiberius, praktikoval Gaius, ale formuloval až Neró: „Dosud žádný vládce ještě nevěděl, co si může dovolit.“

Principa většinou provolávali vojáci (v duchu hellénistických monarchií) a senát proklamaci formálně uznal. Za iúlsko-claudijské dynastie a za Fláviovců bylo nástupnictví v zásadě dědické, první čtyři císaři řady „adoptivních“ vládců neměli potomky. Dědickou linii obnovil po 82 letech M. Aurélius. Dídius Iúliánus byl prvním a jediným císařem, kterého v Římě provolali praetoriáni a potvrdil senát, ale „ulice“ byla proti. Pouliční nepokoje uklidnilo vojsko (vládl od konce března do 1. června 193 n. l.; v podstatě si Dídius císařství vydražil). Viz pod císař propuštěnecké vládní funkce. Naopak zcela samostatná byla 16. dubna roku 238 n. l. volba senátu císařů Balbína a Máxima.

Arab na římském trůnu Héliogabalos prý obsazoval úřady podle velikosti uchazečova přirození a vůbec dal po celé říši vyhledávat muže vybavené mocnými údy. Císařův věrný milenec se ostatně jmenoval Zótikos, tj. řec. plný života, živočišný. Jeho otec byl kuchař. Žili s císařem jako manželé a kuchtíkův syn se přiživoval ještě tím, že prodával výroky svého pána a „děvčete“. Bisexuální Héliogabalos náklonnost nikdy neskrýval: herci Hierokleovi veřejně líbal přirození.

Héliogabala silně inspiroval deviovaný syn filosofa M. Aurélia Antónína Commodus. Také vyhledával muže s velkými penisy, říkal jim Oslové, a toho s největším jmenoval veleknězem „venkovského“ Hercula, zřejmě svého kultu „osobnosti“ mimo Řím: Herculée mu nebyl bohem, ale přítelem (sic!).

K ruce kromě osobních poradců od 2. století n. l. jmenovali neformální, občasnou consilium principis, „císařskou radu“, obvykle ze senátorů-přátel a odborníků (Sevérus Alexander používal šestnáctičlennou radu). Tento orgán se stal formálním základem novodobých evropských vládních kabinetů. Hadriánus zařadil do consilia čtyři soudní přísedící pro Itálii a probíral s nimi případy (Antónínus změnu zrušil a vrátil pravomoc senátu).

Císařskou radou bylo od začátku 3. století n. l. sacrum consistorium, doslova „svaté shromaždiště“. Mělo stálé členy s titulem comes, průvodce, druh, odkazující na jeho hellénistický monarchistický původ, hetairoi, „přátelé krále“: původně totiž byli od 1. století n. l. doslova amící principis a bývali členy consilia principis. Titul však císař uděloval i dalším civilistům a vojákům, odtud pozdější comte, conte, hrabě. Tehdy ještě nikoli dědičně.

Constantínus I. reformoval systém nejvyšších úředníků. Magister officiórum, jakýsi premiér dvorské kanceláře či vlády, řídil scrínia (o původním významu „pozdro“ viz pod knihy), ministerstva (jako např. scrínia memoriae, epistolárum, libellórum, epistolárum graecárum). Quaestor sacrí palátií byl šéf právních poradců/dvorního právního oddělení, comes reí prívátae a comes sacrárum largítiónum dohlíželi na císařovy příjmy a (povinné) dary. Všichni zasedali ve svaté konsistoři, sacrum consistorium, stálé císařské radě. Comités byli podle funkcí odstupňováni na tři řády comités prímí, secundí, tertií ordinis.  

Augústus odmítal oslovení dominus/domine, neboť navozovovalo vztah svobodný člověk – otrok. Oslovení dominus vyžadoval Gáius, Plinius Secundus v dopisech Tráiánovi oslovoval principa domine, "pane". Dominus et deus byl jako první z vládců Domitiánus, v zachovaných dokumentech latinsky poprvé za L. Septimia Sevéra, za Sevéra Alexandra místně (vojáci v Dúra-Európos), od Diocletiána navždy; oficiálně zavedeno Liciniem (císařem 308 – 324) a Konstantínem I. (306 – 337), který ho však roku 325 zase zrušil.

Commodus si jako první z císařů dal do oficiální titulatury přízviska Pius a Félíx. Od Septimia Sevéra zůstala slůvka Zbožný a Šťastný (poprvé užito Sullou) v titulatuře napořád. Užívali jich dokonce monotheističtí vládci; srov. pod titul. Od pátého století n. l. se u vrchnosti systematicky vyká.

Roku 325 přestal Constantínus I. vyžadovat oslovení dominus et deus, „pán a bůh“, ale k obřadnímu purpurovému šatu se zlatem a diamanty si přidal královské diadéma. Od roku 339 se v seznamech konsulů začalo objevovat přede jménem císařů namísto Imperator Caesar titul Dominus noster, D. N., "náš pán", srov. pod rokem 753. P. Flávius Vegetius Renátus v úvodu druhé knihy svého spisu o vojenství/Epitoma réí mílitáris užívá tykání i vykání. Oslovuje clémentia vestra/vaše milosti, indulgentia vestrae perennitátis/shovívavost vaší věčnosti, ale též tranquillitás tua, imperátor invicte/tvá rozvážnost, neporazitelný imperátore (pouze titul imperátor je klasický, tedy asi též klasické tykání). Úvodem čtvrté knihy vyzdvihuje panovníkovu "milost tvé jasnosnoti/clémentia serénitátis tuae", mluví o "tvé zbožnosti/á pietáte tuá", vzápětí o "vaší milosti a vaší výsosti/opus máiestátis vestrae". 

Od časů Commodových si císaři dávali přízviska Victor a Invictus, Vítěz a Nepřemožený. Císařské ženy se kromě titulatury Augústa dovolovaly další přízviska. Po Plautině přijala titul máter castrórum Iúlia Domna, manželka Sevérova, a obklopila se literáty, filosofy, vědci, mimochodem také lékařem Galénem.
Magister peditum, tedy generál pěchoty, Silvánus, byl synem Franka Bonita, který sloužil Konstantinovi I. Byl prvním vysokopostaveným Germánem v armádě (pokud císař Maximinus Thrax nebyl, jak se soudí, Germán). Prý ze strachu před závistí, tedy asi ze zoufalství, se dal v srpnu 355 provolat císařem, ale už po měsíci usurpace byl v Colónii Agrippíně zavražděn. Byl to první „německý“ císař po otci, po matce viz pod Germáni Magnentia.

Věštění bylo od poloviny 4. století n. l. zakázáno, a to hlavně s ohledem na císaře, aby se lidé neptali na jeho budoucnost. Císař byl v této době po celé říši osobou posvátnou.

Zvyky u dvora a strach: Passiénus Crispus, manžel tety císaře Neróna Domitie a později ještě jeho matky Agrippiny, lezl do zadku všem císařům, které zažil. A proto přežil. Když císař Gáius kamsi cestoval, běžel za ním Passiénus pěšky. Když se ho Neró zeptal, jestli má také poměr se svou sestrou (jako on), chytře odpověděl: „Ještě ne.“

Otec císaře A. Vitellia Lucius byl střelený, a také Neróna přežil. Byl prý bezúhonný, ale jinak zajímavý. Ženatý muž miloval jistou propuštěnku do té míry, že její sliny smíchané s medem pravidelně a na veřejnosti užíval jako léku na své průdušky. Před Gáia předstupoval se zahalenou hlavou a pak s sebou v pokoře říznul o zemi. Claudiově Messalině směl zouvat boty, jak si vyprosil, a její pravou botu nosil u sebe v záhybech togy a veřejně ji líbal. Když Claudius držel stoleté hry, proslulou větou mu k nim blahopřál: „Saepe faciás“, kéž bys to dělal častěji! Roku 44 n. l. byl v Římě zasvěcen chrám Císařské laskavosti, Clémentia Caesaris, institucionalisované panovníkovy velkodušnost.

Jeho syn Aulus to měl později těžké a panování mu nešlo. Dokonce jako o prvním z císařů se u něho objevují zkazky, že není urozeného původu, ba že je dokonce původu „dělnického“. Oproti jeho původu od Fauna a sabínské ženské bohyně Vitellie říkali jiní, že jeho rodina byla propuštěnecká, děd ševcem, otec udavačem a zbohatlíkem na dražbách propadlých hrdlu a jeho matka byla prý dcerou jakéhosi pekaře Antiocha.

císařské kuriosity:
V bitvě u Abrittu (též Forum Trebonií, dn. Razgrad v Dobrudži, BG) 1. července 251 Gotové zničili vojsko císaře Decia, který v bitvě padl i se svým synem: byl to první císař, který zemřel v boji rukou neřímského nepřítele.

Císař Licinius Valeriánus byl roku 260 u Edessy poražen a jat Peršanem Sapórem I. Sásánovci se tehdy dostali až do Kappadokie, kde obsadil i Kaisareiu, což byl od dob parthské expanse, kterou zastavil Ventidius Bassus, viz rok 39nn., největší úspěch Íránců ve válkách se Západem (vytlačen asi roku 262 po bitvě u kilického přístavu Kóryku vojevůdcem Kallistem zvaným Ballista).

Valeriánovo zajetí bylo po Caudijské soutězce, Cannách, Karrhách a Teutoburském lesu další z velkých římských vojenských ostud, ne-li největší. Valentiánus se po vládě v letech 253 až 260 už domů nevrátil. Následovala katastrofa, první frontální útok barbarů na říši po celé linii severní hranice: Gotové v Asii a Helladě, Alamanni v Itálii, Frankové v Galliích a Hispániích, dokonce až v Africe a v důsledku museli Římané vyklidit provincii Dákii.

Pozoruhodný byl osud císaře v Galliích Tetrica a jeho syna, které porazil Auréliánus. Oba byli vedeni v triumfu (proti občanům!), ale vládce gallského císařství (viz pod Gallie) byl vzat na milost: jeho syn se dostal do senátu, C. Pius Esubius Tetricus (v letech 270 – 274 Augústus) obdržel správu Lúkánie. Byl veden v Auréliánově triumfu nad Zenobií (dostala senátora za muže a bydlení v Tíburu, Tivoli). Je to ostatně první případ, kdy u Římanů někdo přežil občanskou válku.

Druhým takovým případem je jistý Vetranió, velitel illyrské armády, od vánoc roku 350 proticísař Constanta (337 – 350) na Balkánu a prý bídák, který se dal císařem přemluvit, složil v Naissu pravomoci do rukou císaře, dostal doživotní rentu (užil si jí šest let) a odešel do soukromí! Ve skutečnosti prý šlo o sehrané divadlo v Constantiem, aby se na západě nerozšířila Magnentiova moc... Třetím případem je osud Priska Attala. Něšťastník, kterého Visigoti udělali podruhé císařem, byl v rámci míru s Honóriem v Ravenně vydán. Byl veden v Římě v triumfu (!) a pak mu dal roku 414 císař useknout dva prsty a poslal do vyhnanství na Lipary, kde zemřel přirozenou smrtí.

Petronius Maximus zahynul na útěku, císařem krátce s podporou Theodericha II. Visigotského Eparchius Avítus, roku 456 byl svržen velitelem italského vojska Ricimerem (Ricimer, Richimer či Rikimer), Suébem a po matce Visigotem. Ovládl Řím a prostřednictvím nastrčených lidí vládl šestnáct let. Avítus byl poražen v bitvě u Placentie, stal se biskupem, a přežil; brzy však zemřel. Druhou biskupskou cestu měli v Římě v osobě Glyceria, kterého dosadil po Olybriově smrti Gundobad roku 473 na západořímský trůn; neuznal ho však León I. Z Konstantínopole jmenoval roku 474 Iúlia Nepota a sesazený Glycerius se stal biskupem v Salonách (Solin u Splitu, viz pod Germáni). Nato odešel Gundobad do Burgundska, kde nastoupil království po právě zemřelém otci Gundovechovi.

Dcera Flávia Anicia Olybria (vládl 472) s Placidií, dcerou Valentiniána III., Iuliána Anicia se provdala roku 479 za vysokého důstojníka Areobinda (cos. 502), který byl roku 512 v Kónstantínopoli jeden den císařem, než sám hodnost složil (jeho obrázek je v rukopisu Dioskoridova herbáře).

Resignace Diocletiánova, posledního z velkých vládců ve znamení tradičních kultů, je ojedinělým skutkem ve starověkých dějinách: neomezený vládce odejde do pense, jíž si ještě jedenáct let užije (srov. ještě např. Ptolemaios I., v moderní době např. ghanského diktátora Jerryho Rawlingse, pučistu z roku 1981, který dal po deseti letech vzniknout parlamentní demokracii a po dalších deseti letech svůj volený presidentský úřad neprodlužoval a přitom v politice zůstal).

Imp. C. Iúlius Constantius II. Aug. se chopil moci 10. října 337, když mu bylo dvacet (vládl do 361). Měl nepovedeného caesara v osobě Flávia Claudia Constantia Galla (351 – 354), který v Antiocheji chodíval v noci po krčmách a křižovatkách a poslouchal, co se o něm povídalo, anebo se rovnou zeptal. Gallus byl synem Constantia, bratra císaře Constantína I., a Gally, sestry Rufínovy a Ceriálovy. Gallův bratr se jmenoval Flávius Claudius Iúliánus, caesar v letech 355 – 360, do roku 363 augúst.

Constantius II. (337 – 361) byl po cca. sedmdesáti letech zase samostatně vládnoucí panovník (a to od roku 350) a ani neměl od roku 353 žádného protivládce. Diokletiánovský model tetrarchií dlouho nevydržel, jednota říše byla ohrožena a brzy k tomu došlo i fakticky.
Gallové se dlouho nedočkali žádné titulaturní moci. Až po Tetricovi, který ale byl „rodilým“ Římanem, vládl Britannií v letech 286 – 293 Kelt Karausius, po něm do roku 296 jeho soukmenovec Allectus.

Magnus Magnentius, Kónstantínův magister mílitum, tedy náčelník genštábu, se uchopil vlády v Galliích roku 350. Po třech letech si vzal život. Jeho matka byla Frankyně, tudíž barbarka, jak sděluje latinský autor staré informace.
Je pozoruhodné, že po několika generacích panovníků s divokými sexuálními zvyky a často deviacemi přišla ve 4. století doba střídmosti, manželské věrnosti, skromnosti.

Constantius nefandil žádným výstřelkům, neměl aféry se ženami, nepořádal velké hostiny a žil skrovně. Na veřejnosti neplival ani nesmrkal.
Iúliánus, první z císařů, který se narodil v Konstantínopoli, po smrti manželky Heleny již s žádnou ženou nežil. Jedl prostě, neměl nepříjemných charakterových vlastností, kromě toho, že vždy toužil po popularitě. Nosil vous se špičatou bradkou. Iúliánův nástupce Ioviánus s křesťany již držel, byl však liberální. Měl rád jídlo, ženy, víno.
Valentiniánus I. neměl žádné sexuální výstřelky a úchylky, žil bez sexuálních afér.

Valens (364 – 378 císař Východu) měl sklony ke krutosti. Držel si v konstantinopolském paláci dvě lidožravé medvědice, a mj. dal ukamenovat štolbu za to, že bez příkazu zaměnil několik císařských koní. – První trest ukamenováním v Evropě. Po čase nechal jednu z medvědic vypustit do lesů, aby měla potomky se stejnou chutí jako ona sama. Jak to dopadlo, nevíme.

Flávius Grátiánus, syn Valentiniána I. a Maríny Sevéry, august od svých devíti let roku 367. Od roku 375 vládl na Západu do roku 383, kdy byl zavražděn po usurpaci Magna Maxima. Grátiánův děd Grátiánus zv. Funárius, Provazník, byl otcem císařů Valentiniána I. a Valenta.

Constantiova manželka Eusébia nepřála Iúliánovi a všemožně usilovala o to, aby neměl potomka. Když Iúliánova manželka Helena, sestra Constantiova, porodila, sjednaná porodní bába přestřihla více pupeční šňůry než je zdrávo a chlapce zahubila. Posléze dala Eusébie Heleně jed, aby při každém početí potratila. Druhá Constatiova žena Faustína byla pravý opak.

Ioviánus zemřel za záhadných okolností roku 364. Prý na jedné ze stanic, kde přenocoval, nesnesl výpary čerstvého vápna, jímž byla vybílena jeho ložnice, nebo se udusil řezavými uhlíky. Nebo byl otráven jedem. Jeho smrt nebyla vyšetřována stejně jako případ Scipiona Aemiliána.

Spoluvládci římští: Macrínus udělal spoluvládcem svého syna Diadúmena/-meniána (218) a oba sdíleli smutný osud. V letech 251 – 253 spoluvládli otec a syn Constantius Trebonius Gallus a Volusiánus. P. Licinius Valeriánus přibral roku 253 ke spoluvládě syna Galliena (do 260). Císař Licinius (306 – 324) udělal od roku 313 caesarem svého syna Liciniána, jemuž tehdy bylo dvacet měsíců. Valentiniánus I. udělal spoluvládcem svého syna Grátiána (375 – 383).

Spoluvláda bratrů byla častější. První byla M. Aurélia a Lucia Véra, bratrů adoptivních. První souvládí rodných bratří Gety a Caracally, synů L. Septimia Sevéra, skončilo po několika měsící zavražděním prvního z nich.

Proainos z Korinthu, nauarchos§ 393

Proandros z Aitólie, promakedonský představitel§ 176, 171

probúloi v Athénách, probúlové (sg. probúlos), vysocí úředníci, poradci rady§ 413, 411; v Korinthu, 585

procesy, politické, viz soudy

L. Procilius, historik§ 50

próconsul, řec. anthypatos; č. prókonsul/prokonsul, správce senátní provincie, kam po vypršení svého úřadu odcházel konsul jako místodržitel, vykonání konsulského úřadu však nebylo podmínkou; v císařské době místodržitel v senátní provincii (v Korinthu byl pr. s praetorským postavením, v Africe velel do císaře Gaia legii, v Efesu pr. s konsulským postavením – podřízeni mu legáti tři legií a quaestor). Próconsul, první v úřadu (srov. praeses)§ 326

C. Proculéius, Augústův přítel§ 30, 26

 

Proculus, právník§ 50

 

prócúrátor, řec. epitropos, č. prokurátor; zprvu v řím. procesním právu zplnomocněnec strany na jednání soudu, pokud se občan hájil osobně. V císařské době spravovali prócúrátórés Augustí provinční finance a fungovali nezávisle na správcích-guvernérech, jimž náležela pravomoc nad administrativou a armádou, légátus Augustí pró praetore; srov. však rok 53+. Prokurátoři bývali vybíráni z jezdeckého stavu, legáti ze senátorů (v císařských provinciích; v senátních správcovali bývalý konsulové, provinciae próconsulárés Africa et Asia, a praetorové).

Prokurátoři vybírali daně (tribútum solí, capitis) a císařská portória, cla, poplatky za pronájem císařské půdy a dozorovali císařovy majetky, patřil jim dohled na těžební činnost v provincii. V Římě byl speciální prócúrátor aquárum, dozorce nad vodovody. Menší provincie mohli rovněž řídit prokurátoři a jezdcům patřila správa Egypta, bezvýhradnímu císařského majetku (praefectí Aegyptí), praefectus stál v čele i provincie Iúdaea. Pr. dostávali od fisku roční gáže od šedesáti tisíc HS, to se jim říkalo "šedesátitisícoví", sexágénárií, po tři sta tisíc HS, trecénárií (legáti-guvernéři provincie dostávali jeden milion HS). Osobní císařovo účetnictví dozoroval prócúrátor á ratiónibus, resp. pr. ratiónis privátae, řecky zvaný katholikos (původní neodborný význam: "všeobecný"). Diocletiánus zavedl dvanáct dioikésí řízených vikáři-vicárií a oddělil vojenské pravomoci od civilních. Za Diocletiána a Constantína I. začaly fungovat čtyři praefectury (gallská, italská s africkou, illyrská a orientální) řízené praefecty praetórió podléhajícími pouze císaři.

Prodikos z Iúlidy na Keu, sofista§ 480, 411, 400

proeisforá, daň vybíráná mezi bohatými dopředu§ 362 a viz v indexu s. v. daně

 

Proexés, satrapa Parapamisadů§ 329, 327

profesionalisace, římské armády§ 103

programma, viz édictum

proklamace krále vojskem§ viz provolání krále

Proklés z Athén§ 1. 426; 2. arch. 99; 3. 650, zakladatel Samu
Proklés z Epidauru, tyrannos, o. Lýsidy§ 650, 628
Proklés z Halisarny v Tróadě, tyrannos§ 399
Proklés z Naxu na Sicílii, strat.§ 403
Proklés ze Sparty, k.§ 371, 195

Prokonnésos, m. a ost. v Propontidě, dn. Marmara (m.) a Marmara Adasi (o.) v TR§ 700, 675, 410, 408, 35

prólétárií, proletáři, v Římě společensky nejnižší občanská vrstva, srov. pod classis§ 578, 304, 281, 36

proměny osudu, selfmademani a zkrachovalci: Agathoklés se stal z hrnčíře králem Sicílie, naopak z Dionýsia II. se stal v Korinthu učitel. Valchář Andriskos se stal králem a syn krále Persea řemeslníkem. Švadlena Gnáthainá byla prý matkou posledního makedonského krále Persea, který byl prý podvrženým druhorozeným synem Filippa V. Syrákúský magnát Dionýsios II. se ke konci života v korinthském exilu stal hospodským povalečem, učitelem hudby, srov. rok 344. 

Lýsandros, chudý spartský aristokrat, skončil jako bůh. Ale chudým zůstal. Tak dokonale, že zaskočil nejbližší: po jeho smrti opustili ženiši jeho dcer manželství. Podobně dopadl Théban Epameinóndás: v politice nejslavnější z Thébanů všech dob, deset let nejmocnější muž Hellady zemřel zcela chud, jak se také narodil. Jeho dcera, byť aristokratického rodu, neměla na věno a byla provdána na státní náklady (podle jiných homosexuál ženat nikdy nebyl a děti neměl).

Prótagorás z Abdér byl prý první, kdo si dal označení sofista a také byl první, kdo si dal za výuku moudrosti zaplatit sto min stříbra; sám pocházel z „dělnických“ vrstev, živil se původně jako nosič a prý vynašel jakousi podložku pod svazky otepí na ramena a je prvním z velkých příkladů selfmademanů. Nočním nosičem vody do zahrad byl stoik Kleanthés z Assu, až se mu podle toho i říkalo Freantlés ("frear/studna"). Živil se tím, nezbohatl, ale jeho jméno zůstalo v povědomí dodnes. To v Sídónu sesadil Alexandros Veliký vladaře Stratóna II., ‘Abd‘aštarta, jak moc zlobil, nevíme, a dosadil na jeho místo jistého Balónyma n. Abdalónyma/foin. 'Abd-elonim. Byl prý to chlapík neurozený živící se nošením vody do sídónských zahrad; nevíme o něm nic a jak se k němu Alexandros dostal, rovněž nevíme, viz rok 333.  

Proslulým bohatcem v Athénách byl Kalliás. Velkorysost k umělcům a lidem kolem zábavy se mu téměř nevyplatila, protože mu lidé branže hodně provětrali majetek. Jeho stejnojmenný děd Kalliás, syn Hipponíkův, vyjednal s Peršany roku 449 slavný mír. Když otec našeho Kalliy Hipponíkos padl u Délia v zimě roku 422, říkalo s Kalliovi prostě a jednoduše Plúsios, Plútos, Boháč. Zdědil totiž majetku za dvě stě talentů stříbra. Ovšem po několika letech – a vše během tvrdé peloponnéské války Athéňanů se Sparťany – mu zbyly pouhé dva talenty.

Umělečkové, děvky, milenci: známou Platónovu Hostinu se Sókratem jako hvězdou večera dával Kalliás na počest svého objevu a nové lásky, zápasníka Autolyka, jemuž Leócharés vytvořil sochu (byl zavražděn vládou třiceti roku 404).

L. Cornélius Sulla vyrůstal v chudobě a skončil jako nejmocnější muž Středomoří. Obvykle ale bohatí během své mocenské kariery nijak výrazně nezchudli, třebaže to něco stálo. Z chudáka na boháče se proměnil aristokrat Kimón, aristokrat C. Iúlius Caesar, L. Licinius Lúcullus – jeho otec byl usvědčen ze zpronevěry peněz, matka Caecílie „neměla dobrou pověst“.

Srov. také osudy Messalíny, císařovny, která se neuměla obejít bez práce v bordelu, a konstantínopolské stripteasové tanečnice Theodory, která se stala o půl tisíciletí později císařovnou a oddanou monotheistkou.

Matka císaře Konstantína I. Flávia Helena (asi 248 – 328 n. l.) byla buď služebnou ve stájích, dcerou hostinského, nebo samostatnou hostinskou. Její přítel nebo manžel Constantius byl důstojníkem praetoriánské gardy císaře Maximiána. Dala se na křesťanství a ve svých osmdesáti se císařovna Helena Augústa dokonce vypravila do Palaistíny, aby hledala kříž, na němž byl Ježíš popraven. Naproti tomu Claudiova manželka Messalína vyhrála v soutěži s profesionálními prostitutkami o to, která z nich bude za den a noc uspokojí nejvíce mužů: měla dvacet pět zákazníků.

Diocletiánus byl jedním z mála panovníků, který se k moci dostal tím, že osobně zavraždil svého soka (praef. praet. Arria Apera). Ve válce s Carínem nebyl úspěšný a v rozhodující bitvě u Margana na Dunaji prohrával. V rozhodujícím okamžiku však Carína zavraždil jeho důstojník za to, že mu svedl ženu.
Galérius, Diokletiánův caesar a císař v letech 305-311, byl rolnickým synkem z Nábřežní Dákie (= Horní Moesie) a matky Rómuly, který prý přišla zpoza Dunaje. V mládí pastevcem skotu a protikřesťanský. Na krátko byl císařem, antimonotheismus mu zůstal, ale krátce před smrtí povolil křesťanům svobodu vyznání, viz pod křesťanství. Galérius byl prohlášen bohem a pochovat se dal v rodném Rómuliánu.

Šíření „činů Pilátových“ podporoval také syn Galériovy sestry Maximinus II. Daia (310-313), původní profesí pastýř v Illyriku. Od roku 305 byl caesarem svého strýce na Východě a ve svém polytheistickém nadšení ediktoval, aby všichni obyvatelé Syrie a Egypta obětovali bohům. Roku 309 prý nařídil, aby jedli rituálně obětované maso a prý dal tržiště pokropit krví. Dokonce chtěl polytheistické kulty reorganisovat do hierarchie po vzoru církve.

Maximinus II. vnucoval Armenům, kteří se nedávno dali na křesťanství (301) staré bohy, z čehož byla roku 312-313první nábožensky motivovaná revolta. Křesťanští autoři si na Maximinovi smlsli. Když byl 30. dubna n. 1. května 313 u lokality Campus Serénus/Tzirallum (dn. Corlu) v Thrákii Liciniem poražen, utekl v otrockém převleku do Níkomédeie a „potrestal“ kněží polytheistických kultů, kteří mu věštili vítězství. Dokonce prý odvolal protikřesťanské edikty a vrátil církvi zabavený majetek… Krátce na to zemřel (otráven, zoufalý, n. „z boží spravedlnosti“).

Liciniova bratra roku 325 Constantínus popravil, nemanželského Liciniova syna z otrokyně poslal za osudem matky: Roku 336 pracoval muž narozený v purpuru mezi ženami v tkalcovně v Karthágu.
Ve východní části Říma vládl Honóriův bratr Arcadius/Arkadios (395-408), asi první „byzantský“, jehož praefectem praetorió byl Flávius Rúfínus, syn ševce z Aquitánie.

Promachos (z Makedonie?), Alexandrův voják§ 324

 

Prométheus, Títán§ 329, 66

 

Prómunturium Iúnonis, Trafalgar§ viz Gádés

Prómunturium Leucopetrae§ viz Apenniny

Prómunturium Sacrum, Svatý mys, dn. Cabo de Sao Vicente§ viz Lúsítánia

pronásledování, persekuce, svoboda slova a umění v Římě§ viz filosofie, filosofové, jednotlivé kulty, persekuci křesťanů viz pod protivenství  


propadnutí země do moře§ viz zemětřesení

propaganda, státní římsk᧠200

propagace, reklama, propaganda, public relations, PR agentura (zde srov. pod kuchyně):
Anténór vytvořil někdy kolem roku zhruba 487 bronzové sousoší tzv. tyrannobijců Harmodia a Aristogeitona (514), a to na popud Themistokleův, který potřeboval ospravedlnit své reformy na omezení moci aristokracie, když stál v čele lidové strany (byl démagógem). Socha byla umístěna každému na očích rovnou na athénskou agoru. Themistoklés se tak stal prvním Evropanem, který využil umění k politické propagandě.

Protože Anténorovo sousoší bylo brzy na to odvlečeno Peršany (vráceno do Athén Alexandrem Velikým), Anténorovi žáci Kritios a Nésiótés sousoší o deset let později (477/6) obnovili a prý se od původního nijak nelišilo. Bronzové sousoší je dochováno v mramorových kopiích, z nichž nejucelenější je dnes v Neapolském národním museu.

U Římanů jako první postupoval s obdobným propagandistickým záměrem L. Hostilius Mancinus, který jako první vnikl roku 146 do dobývaného Karthága. Dal si namalovat obraz dobývání Karthága (neznámý autor), aby volebně podpořil své konsulské ambice. Obraz dal vystavit na Foru, a to vše ke vzteku Scipiona Aemiliana. Vykládal lidem, jak to vlastně všechno bylo, pochopitelně podle svého, a byla to dokonalá volební kampaň: Římané ho zvolili konsulem pro následující rok.

Jinak k politické propagandě ve starém věku patřilo zhruba totéž, co dnes. Odvětví public relations (srov. pod kuchyně o průmyslové sféře) sice nebylo definováno, lstivost politiků, aby se co nejlépe presentovali v hellénském světě a aby jejich paměť přežila věky, byla velmi vynalézavá. Hellénský svět se o velkých myšlenkách dozvídal o celohellénských akcích, o hrách např. olympijských: politici, filosofové a literáti všeho druhu měli několik dnů čas na to, do diváků hučet své názory (srov. činnost Ísokratovu). O osobní práci s klientem při public relations viz příklad Kineův u nómenclátorů pod heslem otroci.

Tak např. athénský tyrannos Peisistratos, aby na věky udržel jméno Athénských mezi základními hellénskými literárními díly, rozhodl o kodifikaci Homérových epů: dal sjednotit všechna ústní podání v jedno psané. Přitom zvýraznil v tzv. Katalogu lodí, tj. ve výčtu těch, kteří se pod Íliem sešli, jméno a počet lodí Athénských, což nemohlo odpovídat historické skutečnosti, byť bájné.

Jako první využil mapy (tedy desky, na níž byl vyryt celý „okrsek zemský“ se všemi moři a řekami) co by výkladového a propagandistického prostředku Aristagorás Mílétský roku 499 na své diplomatické misi do Sparty, kde chtěl získat spojence proti Velkému králi.

Chlubivé nápisy na kameni orientálních vládců měly především propagandistický charakter a teprve sekundárně kultovní (srov. královské nápisy, Behistún, Nahr al-Kalb, etc.). Panovníci dobře znali účinnost literátů a v římském klientelském systému patřila k velkému aristokratickému rodu kroužek básníků, šikovných pro literární oslavu Římanových činů. Později si honorace psala životopisy také sama. Básníkům „příživnictví“, jak bychom loyalitu literátů nezvali dnes, nijak nevadilo.

Zvláštní druh reklamní práce byla v Římu práce s diváky v circu a divadlech. Potrhlý císař Neró platil za podpůrnou práci během svých uměleckých produkcí šéfa skupiny pěti tisíc placených tleskačů čtyřmi sty tisíci séstertii (sic! – podle některých moderních přepočtů totiž platí, že 1 HS = 10 eurů) na jedno vystoupení.
Státní propagaci zastupovala např. symbolika na mincích a její vysoký obsah drahého kovu. Hellénská ražba v mezinárodním styku nahrazovala mj. dn. státní znaky a vlajky, které starý věk neznal.

Obchodní reklama se dělala, stejně jako po celá další staletí, především hlasitým verbálním projevem na trzích a po ulicích. Existovaly firemní štíty s realistickými výjevy z pracovních činností řemeslníků a kupců. Hostince se rozlišovaly stejně, jako dnes: U slona, U velkého lva, U meče, U jestřába.
Z Pompéjí pochází prostá oslava tržní ekonomiky: „SALVE LVCRVM“.

Pro zajímavost: neonovou kresbu ve skleněné trubici, budoucí světelnou výzdobu nočních měst, si dal 19. ledna roku 1915 patentovat v Paříži George Claude. 1. července 1941 ve 22.10 hod. na newyorské stanici WNBT se stala prvním televisním reklamním spotem na světě upoutávka na hodinky Bulova.

S. Propertius, básník§ 55, 50, 16, 8

Propontis, tj. Předpontí, Před(černo)moří, dn. Marmara, Marmarské moře v TR, moře mezi Helléspontem a thráckým Bosporem§ 710, 675, 628, 362, 358, 337, 302, 264, 184, 133+ 

propuštěnci, v Římě při censu; viz pod otroci§ 168

Propylaion akropolské v Athénách; jinak obecně sloupový vstup§ 478, 437, 432

Proserpina, Persefoné/Proserfoné, manž. Dítova/Plútónova, vládkyně podzemí§ 249, 17

 

proskripce v Římě, próscriptiónés, »veřejné vyhlášky«, jimiž byly seznamy politických nepřátel v občanských válkách, kteří z vůle vítězů propadli majetkem a hrdlem; přesné a jmenovité počty obětí známy nejsou. Lat. próscriptió je řec. prografé§ I.: 87/cinnána pr.; II.: 82/sullána pr., zde způsob "vypsání"; III.: 43
proskripce, v Alexandreji§ 55

proskýnésis, tj. „připolíbení“, podle hellénského rítu hluboká úklona či pád na zem před bohy v chrámech, při němž políbena zem, nohy či lem šatů kultovních soch (zvyk líbání kultovních předmětů přešel i do křesťanského monotheismu)§ 328

V orientálních civilisacích byla proskýnése součástí pozdravu podřízených mocným, tzn. nejenom panovníkům (Egypt, Mesopotamie, Persie, Foiníkie, Palaistíné atd.).

Hellénská politická kultura neznala proskýnési jako projev poddanosti k mocnějšímu a nikdy se v hellénském světě ani neuchytila. Hellénističtí panovníci ji v naprosté většině od Hellénů nevyžadovali, domorodé obyvatelstvo ji praktikovalo tak jako tak. Poníženou prosbu žadatelé vyjadřovali objetím kolen sedícího levou rukou a pravou uchopením za bradu. Při příchodu autorit společnost vstávala.

První, kdo se o zavedení pr. u dvora pokusil, byl Alexandros Veliký. O padnutí na kolena před panovníkem se u Římanů pokoušeli Caligula, Neró, Domitiánus či Commodus, ale zdomácnělo až v době Sevérovců (ale odmítl Sevérus Alexander). Natrvalo bylo zavedeno až »Pánem a Bohem« Diocletiánem.

Políbení ruky poprvé v Evropě užil Domitiánus, ale v opačném gardu: místo polibku nastavil ruku k políbení své milence. Políbení nachového roucha císaře zavedl Diocletiánus. Předtím byl císař, až na výjimky, zdraven jako všichni vysocí úředníci. Maximinus nastavoval jako první z Evropanů ruku k políbení, někdy dokonce kolena a nohy. Ostatně měl při své výšce měl velikou nohu a jeho boty se staly příslovečné: velkým a hloupým lidem se dlouho říkalo caliga Maximiní, Maximinova bota. K tomu viz také pod princeps.

Ruku k políbení podával Gallienus, a to ženám. Ovšem dával jim za to peněžité dary. O polibku mužů na ústa jako pozdravu viz tam.
Líbání nohou se mezi křesťany částečně udrželo na Tonga, jediné monarchii v Tichomoří začátkem 21. století (král Taufa´ahau Tupou IV.). Líbání rukou přetrvalo v Evropě u křesťanských církevních hodnostářů, padání na zem před panovníkem a líbání rukou běžné v arabských monarchiích, v hinduistickém Nepálu i buddhistickém Thajsku.

Prosópis, eg. Sechem, m. v záp. Deltě, nomos a o. Prosópités, Prosópitis, obě toponyma dnes neidentifikovateln᧠454, 453, 285

prostagma, královský „výnos, edikt“§ 315 (Antigona I.)

prostatés, úředník, někdy ve smyslu dn. president n. protektor§ 350, 167, 32, srov. pod epistatés

prostituce, prostitutky, viz sex, hostiny, kuchyně, ženy

Prótagorás z Abdér, sofista§ 490, 444, 420

Prótarchos, stratégos Koilé Syrie§ 163
Prótarchos z Alexandreie, eg. obchodník, o. Alexandra Zabiny§ 128
Prótarchos z Bargyl, epikúrik§ 250

Próteás z Makedonie, s. Androníka a Laniky, kojné Alexandra Velikého, nauarchos§ 334 - 332, 324 

 

Próteás ze Zeugmatu§ viz pod Zeugma

Prótesiláos z Thessalie, dynasta, první Hellén padnuvší pod Troiou§ 479, 334 

 

Próteus z Paria§ viz Peregrínos

Protis z Fókaje, nauarchos a spoluzakladatel Massalie§ viz pod Massaliá
protivenství, pronásledování, persekuce křesťanů/lat. persecútió, řec. dióxis§ 36+, 49+, 90+, 95+, 111+    

 

Prótofanés z Magnésie na Maiandru§ 92 (Ol.)

Prótogenés z Kaunu, malíř§ 325, 304

Prótogenés, zločinný propuštěnec Gáiův§ 39+, 41+   

prótoklésia (pl.), slavnosti ptolemaiovských vládců u příležitosti nástupu na trůn; jiné označení je anaklétéria§ 172

Prótomachos z Athén, strat.§ 406

Prótopachion, mí. v Bíthýnii§ 88

Prótothyás ze Skythie§ = Bartatua

provazolezci§ viz hostiny

provinciálové, hellénští§ 70

provincie, lat. próvincia, první zřízené; viz též pod praeses, prócúrátor, próconsul, publicání§ 227

Pův. ve významu "okruh služebních pravomocí a povinností, pověření", později přeneseno na správu určitého dobytého území; souvisí snad s víncere, zvítězit, dobýt, porazit. Ve smyslu tohoto výkladu ostatně po velkou část římských dějin postupovali správci provincií s publikány, výběrčími cel a daní: urvi během úřadu, co se dá. Zacházení s provinciály se neslo v duchu výroku onoho Kelta nutícího zaplatit Římany více než bylo dohodnuto: Vae victís, Běda poraženým!"

Příkladem je slavný případ úřadování C. Verra na Sicílii v letech 73 – 70 v podání advokáta M. Tullia Ciceróna. Podle jeho údajů Verrés nejenže kradl umělecké předměty, tvrdě vydíral provinční honoraci všeho druhu (většinou římští občané), ale chamtivostí svou a svých přátel dokázal podlomit ekonomický potenciál provincie.

Místní statkáři totiž ve čtyřech nejúrodnějších částech Sicílie raději neobdělávali půdu než aby odváděli větší dávky (což se dělo jistotně i všude jinde). Ze stovky majitelů půdy nechalo pole ležet ladem padesát devět! Nenažranost správců a jejich úředníků a přátel byla proslulá a byla také jedním z hlavních společenských problémů římského státu vůbec, který se nikdy nedokázal vypořádat se svou chudinou, lůzou, proletariátem, nedokázal při masové zaměstnanosti otrocké najít práci a příjem svobodné chudině, "lidu římskému". Ideologie občanské svobody totiž mimo jiné obsahovala zásadu, že svobodný člověk se neživí prací a pokud, pak nikdy ne ve prospěch někoho jiného.

Batón, vůdce delmatských Daisiátů, který vedl s Římany slavnou pannónskou či batónskou válku, řekl Tiberiovi, když se vzdal a byl poslán roku 9 n. l. do internace v odpověď na otázku, proč povstal: „Vy Římané neposíláte ke svým stádům za strážce psy a pastýře, ale vlky.“

Nezapomeňme však, že mnohdy sami „provinciálové“ nebyli svými lidmi oblíbeni, srov. rok očisty Hellady, kdy po sobě náhle zemřelo několik prořímských kolaborantů, a že zřejmě jen jeden sup škubal supa druhého. Častou kausou advokátů bylo v Římě zastupovat provinciály nebo naopak římské hodnostáře čelícím obvinění ze zneužívání úřední moci; provinciálové se domáhali náhrad škod na základě zákona o náhradách, navrácení peněz, dé repetundís.

A to je stálo v Římě ještě hodně moc peněz navíc. Srov. případ Ptolemaia xii. Auléta, jemuž například Božský Iúlius půjčil na živobytí ve Městě a na hájení svých zájmů směřujících k uvedení zpět na alexandrijský trůn sedmnáct a půl milionů séstertiů! Když pak Caesar dorazil do Egypta a začal si opatřovat z chrámů a královského paláce zlato a cennosti na svůj dluh, byla z toho revoluce, neboť Alexandrijští nejenže nesnášeli mrzkého Auléta, otce Kleopatřina, který už tehdy nežil, také celou jeho famílii, neboť v úrodné zemi vládl hlad...

Do provincií odcházel správce na státní náklady, ale přesně vyčíslené je neznáme. Sevérus Alexander posílal správce provincií, praesides provinciarum, vybavené svou administrativou: dvaceti librami stříbra, stovkou zlatých, šesti mulami, po dvou mezcích a koních, po dvou oděvech domácích a venkovních, jednom koupacím, jedním kuchařem a mezkařem. Neměl-li legatus Augusti pro consule manželku, dostal milenku. Po skončení úřadu musel vrátit zvířata a kuchaře s mezkařem, ostatní mu zůstalo i s konkubínou. Když prý špatně nebo dokonce zle úřadovali, museli všechno vracet čtyřnásobně a ještě šli před soud.


provincie Římanů, jejich dělení koncem republiky§ 59, 27, 23
Diocletiánus udělal ze 46 provincií sto, aby minimalisoval nebezpečí vzpour, a pospojoval je do dvanácti, později po 395 patnácti dioecésí, jejichž správci podléhali čtyřem praefectům praetorió (po jednom k tetrarchovi).

Diocletianova administrativní reforma (po úpravách po roce 395)

čtyři praefectury: gallská, italská a africká, illyrská a východní. Pod každého praefecta spadalo několik dioecesí, do nichž patřily provincie. V čele dioecesí a z velké části i provincií stáli vicárií, podřízení praefektů.

i. praefectus praetorio Galliarum spravoval gallskou dioecesi, viennenskou, hispánskou a britannskou

a. dioecesis Galliae: Belgica I a II, Lugdunensis I až III, Senonia (zvaná též Lugd. IIII), Maxima Sequanorum, Germania I a II, Alpes Graiae & Poeninae

b. dioecesis viennensis: Viennensis (pozd. Septem provinciae), Aquitania I a II, Novempopulana, Narbonensis I a II, Alpes maritimae

c. dioecesis Hispaniae: Tarraconensis, Carthagienensis, Baetica, Lusitania, Gallaecia, Baleares, Mauretania Tingitana

d. dioecesis Britanniae: Britannia I a II, Flavia Caesariensis, Maxima Caesariensis, Valentia

ii. praefectus praetorio Italiae & Africae spravoval dvě italské a jednu africkou dioecesi

a. dioecesis Italiae suburbicariae: Tuscia & Umbria, Campania, Picenum suburbicarium, Apulia & Calabria, Lucania ; Brittii, Samnium, Valeria, Corsica, Sardinia, Sicilia

b. dioecesis Italiae annonaria: Flaminia & Picenum annonarium, Liguria, Aemilia, Venetia & Histria, Alpes Cottiae, Raetia I a II

c. dioecesis Africae: Africa proconsularis (Zeugitana), Byzacena, Numidia (za Diocletiana N. Cirtensis a N. militiane), Tripolitania, Sitifensis, Mauretania Caesariensis

iii. praefectus praetorio Illyrici spravoval dioecese pannonskou, dáckou a makedonskou (Pannonie a Dákie byly z diocletianovské tetrarchie náležející k východní polovině říše jediné, kteréí stály mimo vliv hellénismu a Theodosius I. je roku 395 převedl na Západ)

a. dioecesis Pannoniae: Pannonia I a II, Pannonia Savia, Pannonia Valeria, Dalmatia, Noricum mediterraneum, Noricum ripense

b. dioecesis Daciae: Dacia mediterranea, Dacia ripensis, Dardania, Praevalitana, Moesia I

c. dioecesis Macedoniae: Macedonia I a II (salutaris), Thessalia,Epirus vetus a nova, Achaea, Creta

iiii. praefectus praetorio Orientis spravoval celý zbytek říše, dioecese thráckou, asijskou, pontskou, východní a egyptskou

a. dioecesis Thraciae: Thracia, Moesia II, Europa, Haemimontus, Rhodope, Scythia

b. dioecesis asiana: Asia, Hellespontus, Phrygia Pacatiana, Phrygia salutaris, Insulae, Lydia, Caria, Lycia, Pamphylia, Pisidia, Lycaonia

c. dioecesis Ponti: Bithynia, Homorias, Paphlagonia, 

Galatia, Galatia salutaris, Cappadokia I a II, Pontus Polemoniacus, Helenopontus, Armenia I a II

d. dioecesis Orientis: Syria I a II, Phoenice I a II (Libanensis), Euphratensis, Osroene, Mesopotamia, Palaestina I a II, Palaestina salutaris, Arabia, Cyprus, Cilicia I a II, Isauria

e. dioecesis Aegypti: Aegyptus Iovia (později rozdělena na dvě), Aegyptus Herculea později Augustamnica (a rozdělena na dvě), Thebais (později rozdělena na horní a dolní, superior, inferior), Arcadia, Libya superior, Libya inferior (obě patřily původně do Cyrenaiky)


provokace, próvocátió, 1. odvolání, viz zákony, legés, 2. výzva na souboj před nastoupenými šiky k bitvě§ 455

provolání (makedonského) krále vojskem§ 283

Proxenidés z Athén§ arch. 203

Proxenos z Tegeje, bojovník za jednotu Arkadie§ 370

Proxenos ze Syrákús, b. Hermokratův§ 408

proxeniá, proxenos, „ochránce cizinců“, obvykle některý z významných občanů státu, starající se o návštěvníky z jiného státu a hájící zájmu tohoto státu ve své vlasti, srov. dn. konsuly a residenty; z xeniá, přátelství.

Porušení pravidel znamenalo nejvyšší bezectí. Jistý Arthmios ze Zeleie v Tróadě byl athénským proxenem. Ale protože přinesl „médské“ zlato na Peloponnésos (zřejmě někdy po roce 476, viz tam), byl zbaven všech poct a dokonce prohlášen v Athénách nepřítelem. O proxenii, vyslancích atd. viz pod diplomacie

Proxenos z Athén, strat.§ 338
Proxenos z Hypat, vůdce démokratů§ 174

prsten, daktylios, s diadématem jako říšské insignie§ 164
Nosí ho lidé podle Hellénů na paměť osvobození Prométhea z kavkazského ukování. Známa je z Hérodotova podání pověst o Gýgově prstenu. Platón dává Sókratovi v Ústavě vyprávět pověst o lýdském králi pohádkověji: Gýgův prsten, když se otočilo kamenem, majitele zneviditelnil. Je to první „neviditelný“ prsten v literatuře. Zásnubní prsten/ánulus prónubus údajně vymyslel Stephanus I., č. Štěpán, jeden z raných římských biskupů (254-257), aby zvýraznil nerozlučnost křesťanského manželského svazku. 

průjem, diarrhoiá, alví prófúsió, déiectió, osudem města§ 591

průkaz, totožnosti, osobní, identifikační karta, viz pas

průplav§ 628, 483, 480, 280, viz pod Isthmos, diolkos, Akté/Athós, mosty a Suez, kanál

Nejstarší říční průplav či průplavový systém dal na Nilu u Asuánu vykopat král Merenre I. (vládl 2283 do 2278), aby ulehčil přepravě lodí přes peřeje. Roku 1871 za krále Sésostria III. byl u Asuánu opět vyhlouben kanál či průplavový systém, původně vykopaný v VI. dynastii, a opatřen ochrannou zdí.
Xerxovým veledílem byl průplav prokopaný pod horou Athós, viz rok 483. O korinthském Isthmu viz s. v. Přes asuánské peřeje tak mohly proplouvat také válečné lodě. Srov. pod kanalisace a zdi. O průplavu od pélúsijského ramene Nilu přes Hořská jezera do Rudého moře a o suezském viz rok 517 a hlavně 280, srov. rok 25.

Nejdelší umělou vodní cestou světa je Císařský kanál či Velký, Ta jün-che (Da Yunhe), z pekingské čtvrti Tung-čou (Tongzhou) na jih do města Chang-čou (Hangzhou) pod Šanghají v provincii Če-ťiang (Zhejiang). Má dvacet čtyři zdymadla a přes šedesát kanálů, dlouhý je 1794 kilometrů. Kříží cestu pěti velkým řekám: Chaj-che (Haihe), Chuang-che (Žluté), Chuaj-che (Huaihe), Jang-c´ a Čchin-tang (Quintang) a vede šesti provinciemi.

První úsek se stavěl od roku 486 za dynastie Wu v provincii Ťiang-su (Jiangsu) severně od řeky Jang-c´. V letech 605 – 610 císař Jang-ti (Yang Di) nasadil do práce miliony lidí a položil základ Velkého kanálu. Dokončen byl až roku 1291. Vedle Velké zdi je průplav nejznámější stavitelské dílo Číny; dnes však na mnoha místech vysušené.

Císař Galérius (293, resp. 305 – 311) dal vykácet velké plochy lesa v Pannonii, aby získal půdu pro stát. Také údajně spojil kanálem jezero Pelso/Peiso, dn. Blatenské/Balaton, Plattensee s Dunajem (pokud se pod jménem Pelso neskrývá Neusiedlersee, jezero Neziderské).

Prúsa, m. v Bíthýnii (P. ad Olympum), dn. Brussa§ 130, 72 

Prúsiás, jméno králů Bíthýnů:§
Prúsiás I. Chólos/Chromý§ 239, 229, 220, 216, 211, 208, 205, 202, 190, 186, 184 - 182, syn Ziaélův, o. Prúsiy II.
Prúsiás II. Kynégos/Lovec§ 239, 212, 182 - 180, 172, 169, 167, 165, 156 - 154, 149, syn Prúsiy I., manž. Apamy IV., o. Níkoméda II.
Prúsiás Monodús/Jednozubý, b. Níkoméda II.§ 149, 66 

Prúsiás, m. v Bíthýnii, sídelní m. vládnoucí dynastie, předtím Kieros (též P. pros tó Hypió potamó, P. ad Hypium čili P. nad Hypiem)§ 627, 281, 184, 47
Prúsiás Přímořsk᧠viz Kios

průzkum veřejného mínění§ viz volby

prylis, viz telesiás

prytanis či prytaneia v Athénách, „předseda, předsednictví“ v radě státu§ 508, 406

Trvala desetinu roku po jednotlivých fýlách, jejíž příslušníci ´prytanovali´ po padesáti vylosovaných - nejvyšší státní instituce ath. státu, jejíž sídlo se nazývalo prytaneion, „úřad vlády“; na Chiu epónymní úředník, jinde nejvyšší volený úředník.
Prytanis, k. v Kimmerijském Bosporu, z rodu Spartokovců (I.)§ 310, 309, syn Pairisada I.
Prytanis z Pantikapaia (II.), z téhož rodu, b. Spartoka IV.§ 215
Prytanis ze Sparty§ 775
Prytanis, peripatetik, autor první ústavy Megalopolských§ 217

przeworská kultura§ 150